ROZPAKY SOUDCE NOVOTNÉHO

V období od 24. května do 9.června 2016 mělo u Krajského soudu v Brně  proběhnout devět stání hlavního líčení v kauze Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. Ráno v pondělí 23. května 2016 se ale v kancelářích obhájců rozdrnčely telefony se zprávou, že se všechna květnová a červnová stání ruší a pokračovat se bude až v září r.2016. Soud  tak zřejmě reagoval na záplavu stížností, z nichž veřejnosti jsou známy hlavně pochybnosti o zákonnosti způsobu sestavení senátu Aleše Novotného v kauzách Vladimír Čimpera & spol. (alias „kauza Vitásková“) a Shahram Abdullah Zadeh & spol. a o porušení zákona při přidělení zmíněných kauz právě tomuto senátu. Rušením hlavního líčení soud projevil nezbytnou opatrnost: potvrdí-li se domněnky obhájců, že při přidělení obou kauz senátu Aleše Novotného a při výběru přísedících do jeho senátu došlo k porušení zákona, vše, co dosud soud vykonal, by přišlo nazmar.

Obhájci a někteří novináři získali informace, vedoucí k vyvolání poplachu, využitím možností, daných zákonem o svobodném přístupu k informacím, a získali je přímo od soudu. Jejich poznatky ovšem zpochybňují zákonnost i celé řady dalších procesů, souzených senátem Aleše Novotného, v nichž se ale  obhájci k prověření zákonnosti přidělení věci senátu a sestavení  senátu sami nedopracovali.

Ověřováním správnosti závěrů obhájců z obou zmíněných kauz se nyní zabývá ministerstvo spravedlnosti, jehož šéf se v nedělních Otázkách Václava Moravce předběžně vyjádřil, že ve věci sestavování senátu se patrně jedná o planý poplach. Je docela dobře možné, že právnicky nevzdělaní kontroloři ministerstva, vycvičení za působení v pochybných orgánech protiprávního režimu, s pomocí nějaké formalistické slovní ekvilibristiky vyrobí stanovisko, které napadené postupy brněnského soudu prohlásí za zákonné. Výkladové stanovisko ministerstva ale není právně závazné, takže není vyloučeno, že bez ohledu na ně se zvedne vlna právních úkonů, směřujících k zrušení dříve vydaných rozsudků jako rozhodnutí nezákonného soudce. Vlna by mohla dorazit až k Ústavnímu soudu a teprve jeho rozhodnutí by závazně určilo, zda byl poplach skutečně planý. Ať už to dopadne jakkoli, na Krajském soudu v Brně v nejlepším případě ulpí podezření, že v určitém období jeho fungování měl v některých agendách značný nepořádek. Oprávněně to sníží jeho důvěryhodnost.

Námitky proti způsobu přidělování věcí senátům a proti způsobu výběru přísedících jsou sice nástrojem ochrany ústavních práv obviněných, ale z praktického hlediska jsou ryze formalistické: za předpokladu, že soudce je slušný člověk, který rozumí svému řemeslu a je vůči stranám důsledně nestranný, by nemělo smysl příliš se zamýšlet nad tím, jak k té které kauze přišel. Obhájci obou skupin obžalovaných ale uplatňují vůči jednání soudce Aleše Novotného řadu dalších výhrad, které se mimo jiné promítly do několika výzev k vyloučení pro podjatost. Ponechám stranou oprávněné stížnosti Shahrama Abdullaha Zadeha na šikanózní režii procesu, kterou ho soudce vyloučil z účasti při výsleších spoluobžalovaných a znemožnil mu tak bližší poznání lidí, s nimiž měl páchat trestnou činnost, vzal mu možnost klást jim bezprostředně otázky a vyjadřovat se „za čerstva“ k jejich výpovědím (porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení): můžeme si myslet cokoli o neetičnosti postupu soudu, ale obhajoba dosud nenašla a asi ani nenajde formálně právní nástroje, jimiž by soud přiměla ke změně chování. Vážnější je stížnost jednoho ze spoluobžalovaných na přístup soudce k oznámení, že jej policie pod záštitou státního zástupce vydíráním nutila ke křivému svědectví proti obž. Zadehovi. Podle stěžovatele policisté již tehdy věděli, že případ bude soudit Aleš Novotný. Soudce měl zřejmě povinnost postoupit informaci Generální inspekci bezpečnostních sborů, ale oznámení pouze založil do spisu. K jeho cti nesvědčí ani skutečnost, že přijal obžalobu, v které hlavním důkazem o Zadehově vině je svědectví „spolupracujícího svědka“ (institut pro trestní řád neznámý), zřejmého významného spolupachatele, který vyměnil údajně usvědčující svědectví za předem zaručenou beztrestnost. Policie „spolupracujícímu svědkovi“ ani nesdělila  obvinění a státní zástupci její postup (z mého pohledu laika nezákonný) schvalují. Soubor pochybení rozšířil pan soudce při ústním vyhlášení rozsudku bezdůvodným útokem na osobní důstojnost obž. Aleny Vitáskové a zpochybněním své znalosti trestního spisu.

Nepominutelný je pak zejména jeho sklon nedodržovat zákonné lhůty časového průběhu řízení. Tuto okolnost považuji za zvlášť významnou, protože bezdůvodné protahování řízení prodlužuje stresový stav obviněných a má tak povahu sadistického týrání časem. Tak v případě kauzy Aleny Vitáskové využil Aleš Novotný možnosti odročit hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku. Zákon mu dal prostor tří dnů, ale ve skutečnosti si vzal 73 dnů. Opakovaně v jeho praxi dochází k překračování  zákonných lhůt doručení písemného vyhotovení rozhodutí. Tak ve vazebním řízení se Shahramem Abdullahem Zadehem překročil lhůtu pětináobně, v jiné kauze nechal obžalované čekat na rozsudek místo dvaceti dnů déle než devět měsíců a dosud neohraničené průtahy nastaly v kauze Aleny Vitáskové: závěrečné řeči dozněly 11.prosince 2015, rozsudek byl vyhlášen až 22. února 2016 a jeho písemné vyhotovení dosud nebylo  doručeno. Ze srovnání s jinými případy usuzuji, že kdyby se našel kárný žalobce, kterého by stavovská solidarita nezaslepila, kárný soud by nejspíš pana soudce odsoudil aspoň ke snížení platu.

Kvůli průtahům v řízení a podezření na nezákonnost přidělení věci právě soudci Aleši Novotnému a s přihlédnutím k pochybnostem o zákonnosti sestavení  jeho senátu jej Alena Vitásková otevřeně vyzvala k resignaci na funkci soudce Paní obžalovaná netušila, že mu možná dává dobrou radu: resignace je jediná spolehlivá ochrana proti odsouzení kárným soudem.

Nabízí se otázka, zda soudce, který byl vystaven takovému mediálnímu tlaku jako v posledních dnech Aleš Novotný, může zůstat nestranným soudcem pro obžalované, jejichž obhájci vytáhli na světlo jeho skutečné či domnělé nepřístojnosti a vyvolali tak masivní zájem medií. V zájmu zachování čistoty řízení by zřejmě udělal dobře, kdyby se z obou kauz vyloučil. Protože průtahy v pořizování písemných vyhotovení rozsudků mu opakovaně povolil předseda soudu Milan Bořek a nese tak spoluodpovědnost, měl by se vyloučit celý krajský soud, též z důvodu poškození důvěryhodnosti, o němž jsem se zmínil výše.

Hlubší problém nacházím jako laik v kauze Shahrama Abdullaha Zadeha. Ve světle závěrů pléna Ústavního soudu z 19. dubna 2016 se potvrzuje správnost mého názoru z prosince r.2014, že Okresní soud ve Znojmě, který  do jeho věci zasahoval ve fázi přípravného řízení, byl nepříslušný. Ke Krajskému soudu v Brně se pak věc dostala pouze z důvodu jeho nadřízenosti vůči znojemskému soudu. Proti tomuto přidělení ale platí stejná námitka věcné nepříslušnosti jako proti  příslušnosti Okresního soudu ve Znojmě: trestná činnost se neodehrála v obvodu jeho působnosti, ani zde nežije nikdo z obžalovaných. Krajský soud v Brně by proto měl bránit zbytky své značně pocuchané pověsti slušného soudu tím, že by se z řízení vyloučil a umožnil jeho předání do obvodu působnosti Vrchního soudu v Praze.Na rozdíl od kauzy Aleny Vitáskové, která dospěla k nepravomocnému rozsudku, je hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha stále ještě v počátcích. V případě předání věci k jinému soudu by tedy ještě nevznikla velká škoda.   

  

      

Z ERÚ VYŠLEHLY BLESKY, ALE VZÁPĚTÍ NAD NÍM ZAHŘMĚLO

Shodou okolností se v těchto dnech v mediálním prostoru sesypalo krupobití výtek na orgány činné v trestním řízení, z nichž vydatná porce padla na hlavu Aleše Novotného, soudce a předsedu Soudcovské rady Krajského soudu v Brně. Ke spouštěcím okolnostem smršti patří především ústavní nález z 19.dubna 2016, jímž Ústavní soud vypálil cejch protiústavnosti konání žalobců, kteří v přípravném řízení předkládali své věci k rozhodnutí soudům, dle tresního řádu místně nepříslušným. Výtka protiústavnosti ze souvislosti padá i na soudce, kteří zpupným žalobcům vycházeli vstříc. Další je zveřejnění podezření na porušování ústavního principu neodejmutelnosti zákonného soudce na Krajském soudu v Brně a posléze zpráva o smrti Martina Nováka, který neunesl trest, uložený právě senátem Aleše Novotného, byť zmírněný Vrchním soudem v Olomouci z původních patnácti let odnětí svobody na “pouhých” šest.

Šokující odhalení rozbouřila atmosféru v mediálním prostoru. Na to citlivě zareagovala svoláním tiskové konference na den 18. května 2016  Alena Vitásková, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, nepravomocně odsouzená senátem Aleše Novotného k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců a čelící u Okresního soudu v Jihlavě obžalobě jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Na konferenci kromě ní vystoupili právní odborníci: právě Renata Vesecká, dnes ředitelka odboru druhostupňového řízení ERÚ, a advokát – specialista na ústavní právo Zdeněk Koudelka.

Zájemci najdou souhrnnou informaci o konferenci včetně jejího zvukového záznamu na internetových stránkách paní předsedkyně.  Akce měla silný mediální ohlas, jenž se časově prolínal s odezvou na nezákonnosti v procesu proti Shahramu Abdullahovi Zadehovi a na výše zmíněnou smrt Martina Nováka, rovněž souzených senátem Aleše Novotného. Po věcné stránce však ve vztahu k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové nepřinesla mnoho nového. S většinou přednesených zpráv se veřejnost postupně seznamovala při různých příležitostech již od r.2014. Mám na mysli nesnesitelné průtahy v řízení u Krajského soudu v Brně, zneužití místně nepříslušného soudu v přípravném řízení, jež mu předcházelo, dále nadbytečné zastrašovací demonstrace policejní síly od vyvlečení z pracoviště drobné Michaely Schneidrové, spoutané v “medvědech”, až  po razii v prostorách ERÚ, kam si oficiálně přišlo pro jedinou listinu třicet policistů, a posléze podezření na místní nepříslušnost Okresního soudu v Jihlavě, k němuž se dříve nebo později závazně vyjádří Ústavní soud na základě ústavní stížnosti z r.2015. Novinkou jsou pouze zprávy o nepravostech při sestavování senátů a při přidělování případů senátu Aleše Novotného u Krajského soudu v Brně. Tyto poznatky jsou čerstvé, dopracovaly se k nim nezávisle na sobě ve stejnou dobu kolektivy obhájců Aleny Vitáskové a Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. a někteří novináři a možná dopadají na desítky rozsudků, vyhlášených u tohoto soudu. V diskusní  části se účastníci okrajově dověděli o kárných podnětech proti soudci Aleši Novotnému a o výzvách, aby se pro podjatost vyloučil z řízení, ale nevěnovali tomu pozornost.

V tomto směru  se konference zaměřila na  zneužití státní moci pouze v procesním řízení kauz, nikoli na výtky nespravedlivosti rozsudku nad Alenou Vitáskovou a její spoluobžalovanou podřízenou Michaelou Schneidrovou, či na absurdnost jihlavské obžaloby. Nedošlo tak na zpochybnění rozhodovací nezávislosti soudů.

Význam konference spočívá v tom, že Alena Vitásková v úvodním vystoupení sice vyslala k předsedovi  senátu Aleši Novotnému blesk s výzvou k resignaci, ale současně posunula svůj individuální příběh do prostoru veřejného zájmu jeho propojením s porušováním nezávislosti a obecného chodu Energetického regulačního úřadu a s obecným ohrožováním ústavních práv účastníků mnoha trestních řízení. Je to zřejmé ze způsobu, jakým uvedla výzvu k resignaci  Aleše Novotného. Nejdříve přednesla otřesné údaje o průtazích při vydání rozsudku: zákon připouští třídenní odročení na vyhlášení rozsudku, ale Aleš Novotný si dopřál 73 dnů, v tom Vánoce a novoroční svátky; na písemné vyhotovení rozsudku dává zákon v tomto případě 20 dní, ale od 22.února 2016 již uplynul mnohem delší čas a rozsudek stále ještě nebyl doručen. Netuším, zda jde o projev špatné organizace práce soudce, jeho liknavost či sadistický záměr psychicky týrat obžalované dlouhým čekáním, ale mám důvod se domnívat, že počínání pana soudce “posvětil” blahovolným souhlasem předseda soudu. Tento zásah do jejích individuálních práv obžalované však Alena Vitásková jako motiv výzvy k resignaci výslovně vyloučila a obrátila  pozornost veřejnosti k narušování chodu úřadu a k porušování ústavních práv, ke kterému došlo nejen v jejím, ale i v desítkách dalších případů. Jsou mezi nimi i prohřešky soudce Aleše Novotného.

S nezávislostí ERÚ si policie a státní zastupitelství  skutečně nelámou hlavu a zasahují nepřiměřeně nejen do osudů jednotlivců, ale i do chodu úřadu jako instituce. Některé zásahy mají povahu zastrašování. Předvádění Michaely Schneidrové, spoutané v  “medvědech”, speciálně přizpůsobených pro její útlou postavu, jistě zanechalo nesmazatelnou stopu nejen v její mysli, ale také v paměti spolupracovníků, přinucených k přihlížení: to, čeho se policie beztrestně dopustila na jedné de iure nevinné osobě, může zítra postihnout kohokoli z nás, pokud se někdo z mocných neprobudí a neučiní přítrž nadužívání policejního násilí. Razie desítek policistů, beztrestně narušujících chod ústředního orgánu státní moci, vstupujících do objektů bez ohledu na to, jaká jednání právě probíhají, “pytlujících” listiny a stahujících digitální data z počítačů úředníků, jejichž potřebnost pro dané vyšetřování by patrně prokazovali jen s obtížemi a nejspíš by ji ani neprokázali, jsou výstrahou pro všechny další úřadovny, jiné provozovny, ba i domácnosti. Obtížné a přímo rozpočet úřadu zatěžující jsou opakované nároky policie  na čas úředníků: od začátku vyšetřování “odpracovali” úředníci nezávislého ERÚ za peníze daňových poplatníků stovky hodin podáváním vysvětlení či přípravou listinných důkazů, v některých případech vyžadovaných opakovaně. Neuposlechnutí neodůvodněné výzvy k vydání listiny, obsahující zákonem chráněná osobní data, mělo za následek razii třiceti policistů:zákonem chráněná nezávislost úřadu končí tam, kde začíná libovůle orgánů trestního řízení a nikdo se neptá, kolik stojí vyslání třiceti policistů pro jeden list papíru. Obtěžování pokračovalo i po sdělení  obvinění proti Aleně Vitáskové, i po podání obžaloby: působí to dojmem, že policie hledá, z čeho dalšího by ji ještě mohla obvinit.

Orgány činné v trestním řízení znevažují i výsadní postavení ERÚ ve správním řízení v energetice, čímž popírají zásadu subsidiarity trestního práva. Policisté a státní zástupci věří, že přeslabikováním trestního řádu a trestního zákoníku nabyli neomyslnost v posuzování správních rozhodnutí specializovaných úředníků. Bezhlavě kriminalizují rozhodnutí, která jsou někdy skutečně chybná, jindy správná, aniž by uvážili, že ani chybný administrativní úkon nemusí nutně být trestným činem, chybí-li k němu motiv a úmysl škodit, čili není-li naplněna t.zv. subjektivní stránka trestného činu.  

Příkladem, vhodným k úvahám o subjektivní stránce činů je právě případ stíhání úředníc ERÚ kvůli vydání a následnému neodebrání licencí dvěma elektrárnám, vlastněným rodinným klanem “slováckého miliardáře” Zdeňka Zemka. Jejich další osud může ovlivnit rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20.května 2016 o odebrání zmíněných licencí. Vykukové, kteří nastavili pravidla tunelování veřejných i soukromých zdrojů nadměrnou podporou fotovoltaických elektráren, mají vyděláno, jsou “vysmátí”, někteří jsou asi spolumajiteli subvencovaných elektráren,  ale nástroje trestního práva na ně nedosáhnou. V klidu jsou i ti, kteří na podzim r. 2010 dostali desítky investorů do infarktových situací rozhodnutím o snížení  podpory pro elektrárny, které získají licenci a zahájí dodávky energie až po 1. lednu 2011. Před soudem ale stojí dvě úřednice, z nichž jedna vydala dvě licence na provoz elektráren a druhá, která o dva roky později zabránila jejich odebrání. Není sporu o tom, že podsunutí padělaného dokumentu povolující úřednici ERÚ bylo trestuhodným skutkem. Dopustila se ale úřednice skutečně trestného činu tím, že nerozeznala padělek od jeho předlohy ? A dopustila se zločinu úřednice, která o dva roky později znemožnila odebrání licencí, aby ochránila stát před možnou prohrou v miliardové arbitáži, která by následovala? Zejména: kdo způsobil větší škodu – dvě úřednice, které umožnily majitelům provozovat elektrárny, na nichž v den vydání licencí byly nedodělky za zanedbatelných pár desítek tisíc korun, nebo státní zástupci a soudci, kteří svým formalistickým rozhodnutím  nejspíš přivedou ke krachu firmu, jež v projektu utopila více než miliardu Kč, nebude způsobilá splatit úvěr a pošle na dlažbu několik tisíc zaměstnanců?    

Sami soudci a státní zástupci  jsou chráněni před následky svých chybných a často až zločinných rozhodnutí zásadou, že v zájmu ochrany jejich rozhodovací nezávislosti nesmí být trestáni za použití nesprávného právního výkladu věci, nemluvě o tom, že jsou chráněni před regresní spoluúčastí na odškodnění, vypláceném státem za jejich chybná rozhodnutí. Příklad: státní zástupce Jiří Kadlec, který nechal nezákonně zatknout Shahrama Abdullaha Zadeha na dvoře věznice v okamžiku propuštění z vazby po 22 měsících a po složení rekordní kauce, nebude patrně potrestán, i když jeho nadřízený nesdílí právní názor, který ho vedl k zvrhlému rozhodnutí.

Ale nezákonné a protiústavní postupy, odhalené právníky ERÚ jako instituce a Aleny Vitáskové jako obviněné, se vyskytují v nesčíslných dalších kauzách. Jenže většina účastníků trestního řízení nemá zkušenosti a odvahu špičkové manažerky, ani možnost obklopit se štábem kvalitních obhájců jako Alena Vitásková, proto se ani nemůže proti libovůli bránit. V tomto směru je tvrdošíjnost a bojovnost  předsedkyně ERÚ větším přinosem pro její úřad a hlavně pro tisíce bezbranných obětí justice, než pro ni samu. Možná to neví, ale naplňuje Masarykovu zásadu, že zlu se má odporovat vždy a všude, třeba i mečem.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 15.5.2016

Ne vždy se velkému Vymývači Mozků vede při vytváření klamavých obrazů v myslích bezbranných diváků tak dobře jako v  “Otázkách” z 15. května 2016, kdy mu pomáhala  diplomatická obratnost nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. O účelovosti volby námětu, hosta pořadu a způsobu vedení rozhovoru svědčí okolnost, že se jedná o pružnou odezvu   na další vyloučení Generální inspekce bezpečnostních sborů z vyšetřování trestné  činnosti policistů, ke kterému dochází poměrně  krátce po “kauze Vidkun”, veřejností již pozapomenuté. Účel byl jasný: zatčení policisty, bývalého policisty a celníka příslušníky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu  vzbudilo pozornost veřejnosti a navíc otevřenou nevoli ministra vnitra Milana Chovance a některých opozičních politiků, mezi nimiž zvlášť jasně zazněl hlas nepochybně kompetentní poslankyně Jany Černochové. “Otázky” na sebe vzaly úkol uchlácholit aspoň laickou veřejnost, uspat ji do povědomí, že vše, co se stalo, se děje podle práva, k znepokojení nejsou důvody, a tak je to vždy a nikdy jinak…

Režie pořadu byla přesná: moderátor kladl věcné, zdánlivě choulostivé či záludné otázky v promyšleném pořadí a Pavel Zeman velmi inteligentně odpovídal způsobem, vyhovujícím zadání: nahrazení zákonem zmocněné Generální inspekce bezpečnostních sborů zákonem nezmocněným celorepublikovým útvarem policie je v naprostém pořádku. Po věcné stránce je vysvětlení prosté: ÚOOZ vyšetřoval jakési  podezření  a v postupu vyšetřování narazil na  výše zmíněné speciální  podezřelé, o nichž se na začátku akce nevědělo. Dozorová státní zástupkyně Lenka Bradáčová usoudila, že předání věci Generální inspekci bezpečnostních sborů v tomto okamžiku by zpomalilo vyšetřování, protože noví vyšetřovatelé by se teprve museli s věcí seznámit, proto případ ponechala Šlachtovým detektivům. Pavel Zeman k tomu podotkl, že si takový postup dovede představit a zdůraznil, že státní zástupce je pánem přípravného řízení, jemuž se policie musí podřídit.  Kromě toho se  pozastavil nad tím, že politici, kteří kritizují ponechání věci v rukou Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, nadřazují formální stránku věci nad její obsah. 

Pavel Zeman ani jinak odpovídat nemohl, protože v době, kdy pořad probíhal, již bylo rozhodnuto o vazbě pro dva zadržené. I kdyby o správnosti rozhodnutí Lenky Bradáčové pochyboval, stavovská solidarita by mu jiné vyjádření nepovolila, neboť by tím zpochybnil legitimitu celého stíhání zadržených od samého počátku. Kromě toho pozvání do pořadu  dostal právě proto, že poptávka byla přesně po takových odpovědích, jaké poskytl.

Jako laik ale soudím, že jeho odpovědi nejsou tak jednoznačně správné, jak se na první pohled zdá. Námitka proti nadřazení pozornosti k formě před zájmem o obsah by snad byla na místě, kdyby se jednalo o vyhodnocení důkazů. Zde však jde o sporný výklad procesního práva, a tam je zachování formálních pravidel naprostou nutností, významnou zárukou férovosti procesu a nástrojem obrany proti libovůli policie, žalobců a soudců v celém trestním řízení. Shodou okolností v těchto dnech Ústavní soud obnažil závažné důsledky nedbání formálních pravidel v přípravném řízení: právě díky státnězástupcovské libovůli v jejich výkladu docházelo v nedávné minulosti ke krácení práva na zákonného soudce příliš sebevědomými státními zástupci.    

Z tohoto pohledu je sporný také názor na absolutistické postavení dozorového státního zástupce: podle vysvětlení Pavla Zemana stojí jeho vůle nad zákonem. Generální inspekce bezpečnostních sborů není vnitřní organizační složka Policie ČR, která by se samozřemě musela podrobit rozhodnutí dozorového státního zástupce, ale samostatný bezpečnostní sbor, jehož poslání a pravmoci  určuje speciální zákon. Státní  orgán smí činit jen to, co mu zákon přikazuje nebo dovoluje. V daném případě bylo Generální inspekci bezpečnostních sborů plnění zákonného zadání znemožněno, a naopak byl pověřen policejní útvar, který “hon na policisty” nemá ve své  “pracovní náplni”. Nepochybuji o dobrých úmyslech pražské vrchní státní zástupkyně, nicméně mi připadá, že vyřazení Generální inspekce ze hry je poněkud extra legem.

Díky poznatkům z dlouholeté praxe člena spolku Šalamoun bych ovšem nebyl překvapen, kdyby skutečným důvodem k vyloučení Generální inspekce byla nedůvěra vedení státního zastupitelství k tomuto poměrně mladému úřadu. Pavel Zeman ostatně naznačil, že Generální inspekce měla pod vedením bývalého ředitele Ivana Bílka různé problémy, a je prý třeba nechat jí čas, aby se pod vedením nového ředitele Michala Murína, (dlouholetého člena KSČ a předlistopadového “esenbáka”, jmenovaného nesvědomitým předsedou vlády bez výběrového řízení) dostala do lepší formy.  Rozhodování mezi problémovou Generální inspekcí a Šlachtovými detektivy z tohoto hlediska by bylo “Sofiinou volbou” bez možnosti nalezení dobrého východiska.

Vedle ocenění vysoké úrovně činnosti  Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu zůstala stranou pozornosti důvodnost jeho špatné pověsti jako mocenského nástroje. Útvar jí platí za svou účast v “realizaci” na Úřadu vlády v noci z 13. na 14. června 2013, ke které se asi sám nenabídl. Do určité míry vděčí za svůj obraz médiím, jejichž pozornost tehdy k sobě přitáhl a ze setrvačnosti si ji podržel i nadále. Náklonnost k provádění spektakulárních zásahů má ale i Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality a za pozornost by stála brutalita některých složek kriminální policie při zatýkání podezřelých. Ale o těchto akcích novináři nevědí nebo nechtějí vědět, proto ošklivé světlo svítí jen na Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.

Druhým hlavním tématem rozhovoru byl osud nového zákona o státním zastupitelství, jenž je v podstatě Zemanovým “dítětem”, mnoha dalšími opovrhovaným a nechtěným. Jeho přijetí by státní zastupitelství výrazně změnilo. Především by o svá místa přišli všichni dosavadní vedoucí státní zástupci a museli by se o ně znova ucházet. Bývalí “rudí” prokurátoři mezi nimi, jichž je stale hodně, by asi byli bez šance. Také by  zaniklo rozdělení území republiky na dvě “zemské” oblasti, v nichž trestní řízení probíhá v některých případech dosti rozdílně. Posléze by se otevřela cesta k podstatnému zvýšení  odbornosti při rozplétání složitých kauz velké hospodářské a finanční kriminality, pro které je pouhá znalost trestněprávních předpisů nedostatečnou výbavou.

Vše, co je zásadně nové, vyvolává odpor, a v tomto případě by se přijetí nového zákona dotklo životních zájmů početné skupiny “rudých” prokurátorů mezi státními zástupci, kteří mají kolem sebe rozsáhlou neformální síť bývalých kolegů a jejich politických přátel. Je to nepřehlédnutelná vlivová síla. Cesta zákona legislativním procesem je proto od počátku trnitá. Jeho přijetí bylo součástí volebních slibů ODS v r.2010, ale Jiřímu Pospíšilovi se nepodařilo přimět Petra Nečase k jeho projednání ve vládě.  Teprve rázný Pavel Blažek protlačil předlohu legislativním procesem až do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. S pádem Nečasovy vlády ale skončil v čele úřadu a na jeho místo nastoupila bývalá nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová (odvolaná z funkce nejvyšší státní zástupkyně vládou Jiřího Paroubka), která zákon ze sněmovny stáhla a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou a úpravou vyhlášky o jednacím řádu státních zastupitelství (tou, kterou se neúspěšně pokusila zrušit skupina poslanců ústavní stížností). V této situaci vyvěsilo slib přijetí nového zákona o státním zastupitelství na svůj štít volebních slibů pro změnu hnutí ANO a dostalo jej do koaliční dohody. Plnění slibu se ujala exministryně Helena Válková, která se pokusila původní “Zemanovu”koncepci nahradit modelem, zachovávajícím vrchní státní zastupitelství a omezujícím beztak malé pravomoci nejvyššího státního zastupitelství. Narazila ale na tvrdý odpor zejména ze strany zastánců Zemanovy koncepce. Záměr musela opustit a na cestě k nalezení dohody se státními zástupci ji zastavila vynucená resignace. Její nástupce Robert Pelikán pak navázal na původní představy Pavla Zemana, upravil je “k obrazu svému” a nakonec se mu podařilo protlačit předlohu znova do Poslanecké sněmovny, kde bude první čtení zahájeno v nejbližších dnech. Je veřejným tajemstvím, že návrh má ve Sněmovně mnoho vlivných odpůrců a naděje na jeho přijetí je malá. Nezdá se, že hnutí ANO bude způsobilé zajistit přijetí zákona potřebnou politickou podporu, zvlášť když  významná ohniska odporu jsou přímo mezi jeho zákonodárci.

Čtenáři mých článků vědí, že k podstatným detailům vládního návrhu zákona mám mnoho výhrad a nahlédnutím na internetové stránky spolku Šalamoun si mohou připomenout, že legislativní představy spolku Šalamoun se ve významných detailech od vládního návrhu výrazně odlišují.

Nicméně soudím, že protlačení návrhu do Sněmovny je  prospěšné, poněvadž poslanci mají k disposici  aspoň “kopací míč”, z něhož při věcném přístupu mohou pozměňovacími návrhy vytvořit použitelnou normu. Je holou skutečností, že prosté odmítnutí návrhu zákona bude mít za následek odročení reformy státního zastupitelství na dlouhou řadu let. Přitom události  poslední doby – např. kauza Vidkun, odhalení porušování ústavních práv obviněných v nálezu Ústavního soudu z 19.dubna 2016, zatýkání policistů příslušníky ÚOOZ v těchto dnech  či neobsazení čtyř okresních státních zastupitelství vedoucími – ukazují, že poměry ve státním zastupitelství vyžadují nápravu.

Pavel Zeman by mohl být se současným stavem aspoň částečně spokojen. Jeho dítko, sice poněkud pozměněné a možná i v některých detailech přímo zmrzačené, po mnoha ústrcích doklopýtalo na kraj sněmovní části legislativního procesu. Volá po pomoci, která by je dostala dále, vstříc radostným zítřkům. V této chvíli však nejvyšší státní zástupce pléduje pro zpětvzetí návrhu, neboť dle jeho názoru došlo k zpolitizování jeho projednávání. Dožaduje se, aby se s novým zákonem počkalo na příznivější atmosféru, kdy nebude rozpoutávat politické vášně. Netuším, zda má nějaký odhad času, který do nástupu “příznivější atmosféry” uplyne. Podle mého názoru tak zásadní změna v soustavě státního zastupitelství, jakou by chtěl prosadit, navzdory své prospěšnosti bude narážet na odpor kdykoli v budoucosti, takže téměř platí “teď nebo nikdy”.

Tato část Zemanova vystoupení vede k zamyšlení nad jeho vývojem od nástupu do funkce až do současnosti. Když Jiří Pospíšil s požehnáním “kmotra” Romana Jurečka prosadil jeho jmenování, veřejnost k němu vzhlížela jako ke spasiteli. Po neslavném konci jeho předchůdkyně Renaty Vesecké jeho příchod vzbuzoval naděje na lepší zítřky ve státním zastupitelství. Byl plný energie a nápadů a chystal se podstatně změnit poměry ve státním zastupitelství, poškozeném dvouletou “válkou žalobců”, vyvolanou nesouhlasem části státních zástupců se zásahem NSZ do “živé” kauzy místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Věnoval pak mnoho energie a intelektuálního úsilí vytvoření nového zákona, jenž měl být důležitým nástrojem uskutečnění reformy. Potíže s protlačením návrhu do legislativního procesu jej jistě netěšily, ale stále bojoval a příležitostně obhajoval prospěšnost svých záměrů. Stažení návrhu ze Sněmovny exprokurátorkou Marií Benešovou na něj mohlo zapůsobit depresivně, ale ještě neztratil naději a chuť bojovat. Když se mu do cesty postavila exministryně Helena Válková se zcela odlišnou koncepcí, napadl ji na veřejnosti s nezdvořilostí, jejíž míra byla nepřiměřená poměrům jejich osobností a postavení. Tehdy ještě dosáhl svého, Helena Válková musela ustoupit. Do dalšího vývoje dění kolem zákona již pak ale  nikdy nezasahoval s dřívější vehemencí   a od pádu Nečasovy vlády se začal postupně vytrácet z veřejného prostoru. Jeho dlouhodobé mlčení k protiústavnímu jednání státních zástupců, odhalenému ústavním nálezem z 19. dubna letošního roku, vyvolalo dokonce výzvy k jeho odstoupení.

Vývojové změny Zemanova chování vyvolávají dojem, že se cítí znechucen rozdílem mezi sliby podpory jeho reformním záměrům a trapnou skutečností a unaven rozdílem mezi velkorysostí jeho počátečních plánů a nedostatkem kompetence k jejich uskutečnění. Postupně ztrácí “tah na branku”. Je v šestém roce svého působení v náročné funkci, a to je bez ohledu na osobu obecně doba, kdy je třeba vážně myslet na nahrazení unaveného bojovníka neopotřebovaným dravcem. Sám Pavel Zeman by měl uvážit, zda má čekat s odchodem tak dlouho, až s ním nevděčný stát naloží stejně jako s jeho předchůdkyní (sliby se slibují…).

BEZTRESTNĚ PROTI ÚSTAVNÍM PRÁVŮM

Nálezem svého pléna z 19.dubna 2016 č.j. Pl.ÚS 4/14 (zveřejněným 2.května 2016) Ústavní soud stvrdil správnost názorů řady obhájců, příslušníků akademické obce i občanských aktivistů, kteří dlouhodobě svorně napadají jako protiústavní novou módu účelového vybírání vstřícných soudců k rozhodování v přípravném řízení o věcech VIP obviněných bez ohledu na vymezení místní příslušnosti soudů trestním řádem. Zvláštní oblibě se takové počínání těší hlavně u státních zástupců v obvodu působnosti olomouckého vrchního státního zástupce  Ivo Ištvana, a to zejména od té chvíle, kdy je kdosi vyslal, aby vykonávali  dozor nad historickým zásahem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v noci z 12. na 13.  června r.2013 na Úřadě vlády ČR a na dalších místech. Ano, mám na mysli policejní „realizaci“, jež svými vedlejšími účinky vedla k pádu vlády Petra Nečase a nastolení vlády oblíbenců prezidenta republiky. Zdá se, že olomouckým žalobcům tím stouplo sebevědomí a od té doby se chovají, jako by měli výjimku z účinnosti pravidel o místní příslušnosti státního zastupitelství a soudů. Čím významnější je obviněný, jehož trestní stíhání dozorují, tím větší má naději na uplatnění libovůle v jeho neprospěch.

Zmíněným nálezem soud zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení části vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství, novelizované exprokurátorkou Marií Benešovou, z božího (rozuměj: Zemanova) dopuštění ministryně spravedlnosti ve vládě v demisi, které Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru. V jejím postavení by se rozumný ministr omezil jen na udržovací úkony, ale samolibost bývalé prokurátorky ji přivedla k provedení velmi zásadního zásahu do vymezení kompetencí  státního zastupitelství. I když Ústavní soud její výtvor ponechal v platnosti, přesto je jeho rozhodnutí velkým přínosem pro ochranu práv účastníků trestního řízení proti libovůli státních zástupců a pokleslých soudců.

Zveřejnění nálezu vzbudilo velkou pozornost a spustilo  debatu o možnosti zpětného zrušení řady soudních rozhodnutí z přípravného řízení. Podle některých právníků (advokátů a představitelů akademické obce) taková možnost existuje, podle jiných (hlavně státních zástupců) má účinnost jen do budoucna. Sám Ústavní soud „ připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá …bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována“.Mina pod dřívějšími protiústavními kroky státních zástupců a soudců se dle mého laického názoru skrývá právě ve slovech „bez dalšího“: nelze vyloučit, že přezkoumání protiústavních rozhodnutí v nějakém navazujícím konkrétním řízení může vést k jeho zrušení.

Do přemílání zprávy se pustila řada komentátorů, kteří se neobtěžovali pochopením podstaty věci . Vyvolali dojem, že právě zmíněná novelizace jednacího řádu je prvotní příčinou všeho zla. Ve skutečnosti je pouze spouštěcím mechanismem pro uplatnění libovůle státních zástupců. Rozšířila totiž pravomoci vrchních státních zastupitelství  způsobem, který je přibližuje „speciálu“, jenž má vzniknout   v případě přijetí návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Vpustila tím státní zástupce vrchních státních zastupitelství do dozorování kauz, jimiž by se dříve nemohli zabývat a zejména jim umožnila obracet se v záležitostech přípravného řízení na okresní soudy. Zbytnělé sebevědomí zejména olomouckých žalobců je zavedlo k mylné domněnce, že mohou oslovit libovolné okresní státní zastupitelství v obvodu své působnosti. Půvab ústavního nálezu pak spočívá právě v tom, že vysvětluje, že pravidla místní příslušnosti okresních soudů jsou nedotknutelná, takže státní zástupci, kteří si zvolili soud libovolně, odebrali obviněné zákonnému soudci a krátili je v jejich ústavním právu.

V tomto smyslu má ústavní nález mimořádný význam. Odhaluje děsivou skutečnost, že někteří obvinění mohli být poškození právě tím, že o jejich věcech v přípravném řízení rozhodoval nepříslušný soudce, který mohl být státním zástupcem osloven právě  proto, že se u něj dalo očekávat rozhodnutí, jež by jinde neprošlo. Ze známých případů bych např. nepodsouval státnímu zástupci Radkovi Mezlíkovi, žalobci představitelek ERÚ Aleny Vitáskové, Michaely Schneidrové a dalších osmi osob nižší pohnutku než pohodlnost, když se s požadavkem na povolení domovních prohlídek, prohlídky nebytových prostor ERÚ a uvalení vazby na ředitelku licenčního odboru ERÚ obrátil na nepříslušný Městský soud v Brně: k příslušnému jihlavskému soudu by musel z bydliště dojízdět. Ve světle nálezu ovšem stejně dosáhl čehosi, co nepředpokládal: hned jedněmi z prvních kroků zasáhl do ústavních práv obviněných. Ale v případě jeho kolegy Aleše Sosíka, žalobce  Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. je  účelovost nabíledni: proč by jinak nechal odvléci obviněného za účelem uvalení vazby z Prahy až do Znojma k soudkyni, která netušila, že Anglie je součástí Evropské unie, pokud by se nemusel obávat, že se pražský soud neztotožní s jeho přesvědčením o nezbytnosti omezení obviněného na svobodě.

Děsivost zjištění je dána tím, že obvinění mají stále ještě postavení nevinných a mají nárok, aby s nimi bylo nakládáno  tomu přiměřeným způsobem. Orgány činné v trestním řízení mají co nejvíce šetřit práva účastníků řízení. Uvalením vazby ale téměř vždy způsobí škodu, jejíž rozsah může někdy dosáhnout úrovně až miliard korun českých.

Jen zdánlivě se nic neděje. Pokud obviněný, který se dostal do vazby protiústavním způsobem, bude nakonec odsouzen, způsobenou škodu bude muset odepsat jako náklady, spojené s jeho protizákonným jednáním. Dosáhne-li zprošťujícího rozsudku, uplatní nárok na náhradu škody a získá odškodnění z peněz daňových poplatníků. Státního zástupce, který ho za účelem uvalení vazby předvedl k nepříslušnému soudu, se to nijak nedotkne. Stejně na tom bude soudce, který soudil, ač se znalostí trestního řádu měl vědět, že mu to nepřísluší (nějaké případy odmítnutí požadavků státních zástupců soudem jsou přece jen známé).

Dostáváme se tím k otázce odpovědnosti státu za protiústavní rozhodování. Vedou se spory o to, zda ústavní nález může mít dopad na soudní rozhodnutí z přípravného řízení, vydaná před jeho vyhlášením. Je to tak vážná otázka, že zasluhuje judikatorní řešení. Není ale patrně v moci postižených, aby vyvolali proces, v němž by došlo k jejímu zodpovězení. Procesní lhůty již nenávratně vypršely. Na tahu je pouze ministr spravedlnosti, který může podezřelá soudní rozhodnutí napadnout stížností pro porušení zákona.

Na místě je ale také otázka osobní odpovědnosti žalobců a soudců za protiústavní rozhodnutí. Kárné žaloby  nebo možná i trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby by hypoteticky mohly dopadnout nejen na bezprostřední „pachatele“ mezi státními zástupci a soudci, ale i na jejich nadřízené až po nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jehož resignace po zveřejnění ústavního nálezu by byla důkazem vyvinutého smyslu pro slušnost a odpovědnost: bez jeho  mlčenlivého souhlasu by si olomoučtí žalobci nepřístojnosti nemohli dovolit.

Neočekávám ale, že se najde kárný žalobce, který by viníky poslal před kárný soud či dokonce před trestní senát. Pavel Zeman nejen, že neodstoupí, ale bude doufat v přijetí nového zákona o státním zastupitelství, které mu vynese prodloužní mandátu o dalších sedm let. Představu, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství může oslovit libovolný okresní soud v obvodu působnosti jeho úřadu, budou nejspíš všichni potenciální kární žalobci omlouvat jako pouhý nesprávný právní názor, za který nemůže být soudce ani státní zástupce volán k odpovědnosti.  Za těchto okolností musíme počítat s tím, že k bezstarostnému zneužívání moci státních zástupců a soudců bude docházet i nadále, jen cesty budou jiné než ty, které Ústavní soud nálezem svého pléna z  19. dubna 2016 vyloučil. Na způsobené škody se jistě budeme s radostí skládat až do skonání světa.

Jen na okraj dodávám, že považuji za pomýlené pokusy využít nálezu k dodatečnému ospravedlnění zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do přípravného řízení v t.zv. kauze Čunek. Tehdy k porušení pravidel stanovení místní příslušnosti soudů nedošlo a ani dojít nemohlo, protože díky zastavení trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka rozhodnutím jihlavského státního zástupce Arifa Salichova se soudy vůbec nedostaly ke slovu. Ač dnes zdůrazňuje místopředseda Ústavního soudu, bývalý vojenský prokurátor Jaroslav Fenyk, že nárok na zákonného státního zástupce není ústavněprávně zaručen, tehdy šlo o předstírání až fundamentalistického lpění na zachování pravidel stanovení místní příslušnosti státního zástupce. K trestnému činu mělo dojít v okrese Vsetín. Protože okresní státní zástupce byl v této  věci v postavení  střetu zájmů, Krajské státní zastupitelství v Olomouci věc přikázalo Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově, ale pouze pro fázi prověřování. Protože přerovský státní zástupce v souladu se zákonným požadavkem na rychlé pokračování úkonů trestního stíhání po sdělení obvinění pokračoval v úkonech, i když žádný další pokyn od krajského státního zastupitelství nedostal, přes zákaz vstupování do živých kauz zasáhlo jako deus ex machina Nejvyšší státní zastupitelství: obešlo příslušné vrchní  i krajské státní zastupitelství (vůči němuž není v nadřízeném postavení) a přerovskému státnímu zastupitelství věc odebralo. Nevrátilo ji však na Vsetín, ale posunulo ji do spolehlivých rukou jihlavského státního zástupce Arifa Salichova. Kvůli tomu pak vypukla t.zv. „válka žalobců“, která sužovala státní zastupitelství dlouhou dobu. Narušení chodu státního zastupitelsví kvůli ochraně Jiřího Čunka před soudním řízením při tom bylo dle mého názoru zbytečné, protože důkazní situace ukazovala ke zprošťujícímu rozsudku. 

PROMARNĚNÁ KLAUSOVA FACKA A POSPÍŠILOVO DĚDICTVÍ

V r.2013 bývalý prezident republiky Václav Klaus ulevil novoroční amnestií Vězeňské službě, od které propuštěním šesti tisíc odsouzených s krátkými tresty dočasně odvrátil nepříjemnosti z přeplněnosti věznic. Současně uštědřil facku české justici, která není způsobilá oprostit se od chuti  psychicky týrat  účastníky řízení protahováním procesů na dobu delší osmi let.

Již tehdy ovšem bylo jasné, že plnění věznic obvyklou rychlostí a neúnosné protahování trestních procesů mají systémové příčiny v trestní politice státu. Bylo proto na něm, aby využil „oddechu“, poskytnutého amnestií a přijal účinná opatření,  která by předešla opakování krizové situace z r.2012. Bylo jasné, že v případě nevyužití Klausova „daru“ budeme za čas znova tam, kde před ním.

Přesto se od té doby v trestní politice nic zvláštního nestalo a dnes máme opět přeplněné věznice a setkáváme se s neuvěřitelným protahováním některých trestních věcí. Opět zaujímáme „čestné místo“ mezi evropskými státy počtem vězňů, připadajících na 100 tis. obyvatel. V náš neprospěch svědčí nejen vysoká čísla, ale i skladba vězeňské populace:  na rozdíl od států na západ od našich hranic si při zaplňování věznic vystačíme téměř sami, bez výrazné pomoci cizinců, kteří  jsou u  „sousedů“ velmi významnou složkou vězeňské populace.

Je příznačné, že teprve návrat do stavu před amnestií oživil zájem o tento problém, o němž jsme přece všichni dávno věděli, že  se jednou dostaví. Vede se mnoho řečí o příčinách rychlého plnění věznic a o jeho zastavení. „Mnoho“ ale není potvrzením  kvality.

Na vině prý jsou soudci, kteří ukládají příliš mnoho nepodmíněných trestů  a nevyužívají více peněžitých trestů. Ve skutečnosti nepodmíněné tresty tvoří jen 10-14% z celkového ročního objemu pravomocných rozsudků. Snížení podílu je jistě možné, nikoli však velké. A nedovedu si představit, že by drobní zlodějíčci a neplatiči výživného, kteří jsou významnou skupinou odsouzených, s radostí dobrovolně spláceli peněžíté tresty.  

Dalším důvodem má být neochota soudů ukládat trest domácího vězení, když stále ještě nejsou k disposici monitorovací náramky. Po jejich zavedení se určitě tempo plnění věznic zpomalí, i když efekt asi nebude tak velký, jak bychom si přáli.

Nedostupnost náramků je smutné dědictví po bývalém ministrovi Jiřím Pospíšilovi, kdysi capo di tutti capi státnězástupcovské mafie,  jenž se občas hlásí z Bruselu jako nositel různých mouder a univerzálních léků na neduhy společnosti a naznačuje ochotu vnutit po skončení mandátu europoslance své pochybné kvality národu, možná dokonce i kandidovat na úřad prezidenta republiky. Potvrzuje platnost přísloví, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. V době příprav přijetí nového trestního zákoníku povýšil Jiří Pospíšil  trest domácího vězení a náramky na vlajkovou loď péče o svou osobní popularitu. Ani ho nenapadlo, že by náramky mohly být také náhradou za útěkovou vazbu. Na obstarání náramků ale zcela zapomněl a nic v tomto směru neudělal. Naopak zmařil kroky své nástupkyně Daniely Kovářové, která spustila používání trestu domácího vězení i bez náramků a pokusila se je obstarat: na počátku svého druhého ministerského mandátu Jiří Pospíšil její tendr na výběr jejich dodavatele zrušil bez náhrady. Jeho nástupci se pak buď o náramky nestarali, nebo pro krátkost mandátu nedokázali problém vyřešit. Až po letech se cíli konečně přiblížil Robert Pelikán, jemuž držím palce, aby mu bylo dáno dílo dokončit. Ten se také postaral o blahodárné rozšíření použitelnosti náramků jako alternativy k útěkové vazbě.

Za chybu se rovněž považuje kriminalizace neplacení výživného. Odsouzených za tento trestný čin je skutečně hodně, takže jejich propuštěním by se věznicím ulevilo. Jsou to ale převážně iracionálně se chovající zarputilí neplatiči, z nichž v občanskoprávním řízení dlužné peníze stejně nikdo nevytluče. Dekriminalizace neplacení výživného by byla jednostrannou výhodou pro ně, za kterou by společnost nezískala žádnou protihodnotu.

Žádná z výše naznačených cest nepovede k odstranění nejzávažnějšího prvku neblahé situace: sedmdesátiprocentní recidivy. A to je vřed, jehož zhojení není v silách resortu spravedlnosti. Vězeňská služba se může nazvdory nedostatku odborného personálu a hmotných prostředků sebevíce snažit působit na vězně výchovně, umožnit jim doplnění vzdělání a  vytvoření pracovních návyků a úroveň své práve v tomto ohledu postupně zlepšovat,   ale výsledek jejího úsilí nakonec určí podmínky, v nichž se odsouzení ocitnou po návratu na svobodu. Vystaráno mají ti, kteří nepřišli o rodinné zázemí a přátele, již jim pomohou začlenit se znova do společnosti. Z těch se ale recidivisté obvykle nestávají.

Potíž je s těmi, kteří tyto výhody nemají, pro které je svět za branami věznice neznámým a nepřátelským územím. Mezi  nimi jsou ovšem lidé, kteří si svým přístupem k životu o návrat do vězení přímo říkají: nikdy nebudou pracovat a nepovedou řádný život, i kdyby dostali příležitost. Ale ani ti,  kteří by se chtěli vrátit k normálnímu životu, nemají zaručen úspěch svého snažení. Stát a společnost se o ně nezajímají. Nemají kam jít a se „špinavým“ výpisem z rejstříku trestů se nikde neuchytí. Dobré úmysly mnohých z nich nakonec skončí návratem k obstarávání prostředků k životu nezákonným způsobem.Na konci pak znova čeká vězení.

Nápravu by snad umožnil velkorysý, státem dotovaný program péče o propuštěné vězně, řízený nejlépe Probační a mediační službou.  V jeho rámci by mělo být postaráno o důstojné bydlení pro propuštěnce a zaměstnavatelé by měli dostávat příspěvky na každého zaměstnaného bývalého vězně. Ne všichni propuštění by se za péči odvděčili bezproblémovým začleněním do společnosti. Ale ti, kteří by výhodu využili, stojí za námahu a za vynaložené peníze.

To vše ale překračuje rámec působnosti ministerstva spravedlnosti. Odstranění obtížného jevu přeplněných věznic nemůže zůstat na bedrech ministra spravedlnosti. Úkolu se musí ujmout celá vláda jako sbor.

Samozřejmě si můžeme říci, že ve věznicích je jen pár tisíc potížistů, kteří poměry ve společnosti příliš neovlivní a jako voličská skupina jsou zcela bezvýznamní. Nad problémem přeplněných věznic můžeme pokrčit rameny, vzít jej na vědomí jako nutné zlo, a můžeme rozšiřovat kapacitu věznic do nekonečna. Jenže společnost, která se ke svým  zbloudilým příslušníkům chová tímto způsobem, vydává sama o sobě špatné vysvědčení. Kdysi se říkalo, že Češi jsou národ muzikantů a lidí se zlatýma ručičkama. Počtem vězňu si ale ve srovnání s okolními státy zasluhujeme spíše označení „národ kriminálníků“. Je to dobře ?

KAUZA VITÁSKOVÁ: NAPĚTÍ PŘED BOUŘÍ

V monstrprocesu Krajského soudu v Brně, vedeném pod označením „kauza Vladimír Čimpera &  spol.“, ale veřejnosti známém jako „kauza Vitásková“ je zdánlivě mrtvé ticho před bouří. Dne 11. prosince 2015 dozněly závěrečné řeči. Trestní řád předpokládá, že zpravidla bezprostředně po nich dojde k vynesení rozsudku. Není-li to možné, lze jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů. Po ústním vyhlášení rozsudku má soudce dodat do soudní kanceláře písemné vyhotovení rozsudku v zákonné lhůtě, která je v tomto případě dvacet dní. Lhůty lze prodlužovat ze závažných důvodů jen se souhlasem předsedy soudu.

Soudce Aleš Novotný vystavil obžalované stresu z čekání na rozsudek  přes Vánoce a novoroční svátky až do 22.února 2016, kdy došlo pouze na jeho ústní vyhlášení. Rozsudek vyvolal nejen zděšení kvůli  vysokým trestům, ale i pochybnosti o zvládnutí rozsáhlého spisu a specielně ve vztahu k Aleně Vitáskové také o důvodnosti výroku o vině Až na nepatrné výjimky pozornosti unikla absurdnost odsouzení bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové, která je ve skutečnosti klíčovou osobou této tragické soudní frašky

Od té doby se zdánlivě nic neděje. Všichni obžalovaní oznámili, že se odvolají proti rozsudku, ale zatím musí trpně čekat na doručení jeho písemného vyhotovení. Napětí houstne a stává se pro nepravomocně odsouzené neúnosným. Soud je týrá čekáním od 11. prosince 2015.

Alena Vitásková bez ohledu na danou situaci dále vede svůj úřad, účastní se různých veřejných vystoupení a půtek, tváříc se klidně, jako by se nad ní nevznášela hrozba ztráty svobody. Domnívám se ale, že ve skutečnosti prožívá napětí, které zvyšuje její vnímavost k událostem, které se zdají zvyšovat naději na úspěch odvolání.

Jako první nadějný signál zazněla zpráva o ostudné porážce senátu Aleše Novotného v odvolacím řízení v kauze « agresuvního řidiče » Martina Nováka, jemuž Vrchní soud v Olomouci snížil trest z 15,5 na 6,5 roku odnětí svobody. Událost oživila pověsti, kolující mezi advokáty, o sklonu pana soudce k ukládání co nejtvrdších trestů.

V dlouhém období čekání na rozsudek několik skupin právníků nezávisle na sobě začalo zkoumat způsob přidělování případů trestním senátům a pravidla vybírání přísedících pro jednotlivé případy. Do médií proskočily zprávy o dvou ústavních stížnostech, napadajících zákonnost postupu Krajského soudu v Brně při ustavování senátů a ministr Pelikán obdržel v této věci písemné interpelace poslanců Pavla Blažka a Olgy Havlové. Na základě zveřejněných informací se zdá  být jisté, že výběr přísedících byl věcí libovůle předsedy senátu a jsou pochybnosti i o zákonnosti postupu přidělování kauz jednotlivým senátům. Obžaloba v « kauze Vladimíra Čimpery » zcela nepochybně napadla v době, kdy se u Krajského soudu v Brně uplatňovaly výše zmíněné pochybné praktiky. Jistě to je závažný argument pro odvolání, popř. pro uplatnění mimořádných opravných prostředků.

A právě v době zjitřené pozornosti k porušování zákona v řízení trestních procesů rozhodl Ústavní soud nálezem  z 2. května 2016 č.j. Pl ÚS 4/14 o návrhu skupiny poslanců na zrušení části vyhlášky o jednacím řádu státních zastupitelství, jejíž současnou podobu prosadila exprokurátorka Marie Benešová v době, kdy z božího dopuštění vykonávala funkci ministryně spravedlnosti. Vyhláška poskytla poměrně širokou možnost státním zástupcům vrchních státních zastupitelství, aby přejímali dozor nad přípravným řízením v případech, v kterých je proplánově příslušné nižší státní zastupitelství. Ústavní soud návrhu nevyhověl, ale upřesnil výklad vyhlášky v tom smyslu, že státní zástupci nesmí porušovat ustanovení trestního řádu o místní příslušnosti soudů. Nesmí být tedy porušován ústavní princip zákonného soudce, zatímco právo na zákonného státního zástupce z ústavy ani zákonů nevyplývá. Ústavní soud tak dal za pravdu advokátům a různým obráncům občanských práv v trestním řízení, kteří dlouhodobě a poměrně hlasitě kritizovali nemravné počínání státních zástupců zejména olomouckého vrchního státního zastupitelství, kteří  v  různých věcech oslovovali místně a věcně nepříslušné soudy, a to hlavně v kauzách VIP obviněných. Je důvodné podezření, že tak postupovali účelově, vybírajíce si soudy a soudce, u nichž mohli očekávat vstřícnost při posuzování nedostatečně doložených návrhů. Zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu dopadá také na některé detaily stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.

Uvedené události zapůsobily jako spouštěcí mechanismus k vybití napětí Aleny Vitáskové, která pohotově svolala na den 5.května 2016 tiskovou konferenci. Pronesla na ní zásadní projev, v němž se hlavně zabývala kritikou postupu policie a státního zastupitelství v jejích trestních věcech. Projev překročil obsahem rámec jejího trestního řízení, neboť v něm spojila věc zachování zákonnosti v trestním řízení s obranou demokratického státního zřízení : jedno bez druhého nemůže existovat.

Upozornila v něm na absurdnost situace, v které původci solárního boomu a úředníci ERÚ, kteří nezvládli nával žádostí o licence, jsou « vysmátí » a případně vystupují jako svědci obžaloby v jejím trestním řízení, zatímco na ni, která se vznikem nepravostí neměla nic společného a snaží se napravit, co se ještě napravit dá, možná čeká odpykání trestu, přiměřeného těžkému ublížení na zdraví. Z projevu je  také zřejmé, že v jejím trestním stíhání i ve stíhání její podřízené Michaely Schneidrové subsidiaritu trestního práva vytlačila snaha o bezhlavou kriminalizaci správního řízení. Přečtení projevu doporučuji.

Nakonec paní předsedkyně slíbila účastníkům další tiskovou konferenci, na kterou přijde s podrobným rozborem trestních kauz. Nuda to jistě nebude.

ZLOBIVÝ MINISTR A SOUDCI

Na konferenci Soudcovské unie, konané 28.-29. dubna 2016, padesátka delegátů se jednomyslně a nesmlouvavě vyslovila o zřízení Nejvyšší rady soudnictví jako o nutnosti, bez které soudnictví nemůže dále úspěšně plnit své úkoly, neboť dosavadní  model státní správy soudů v ČR prý není funkční. Soudci v této souvislosti neopomněli připomenout,že současný ministr spravedlnosti se k jejich tužbám staví velmi  zdrženlivě,ne-li přímo odmítavě .

Tvrdost závěru o selhávání současného modelu správy soudnictví mi připadá poněkud přehnaná. Ne, že by činnost soudů a zejména chování některých soudců nezadávala vůbec žádné příčiny k výtkám, ale ze  statistik ministerstva spravedlnosti  vyplývá, že úroveň soudnictví se sice pomalu, ale přece jen zlepšuje: zkracuje se průměrná délka procesů, ubývá nedodělků, (stíhaných) kárných poklesků soudců je jako šafránu (zamlčovaných mnohem více). Není úplně jasné, jakými kouzly Nejvyšší rada soudnictví dosáhne zrychlení kladného vývoje, co tedy bude dělat lépe než ministerstvo spravedlnosti, zda si soudci při výkonu manažerských funkcí povedou lépe než úředníci, vycvičení na výkon správních činností, ba zda dokonce odvádění vůdčích typů soudců od jejich obvyklé náplně práce k správním činnostem nepovede k poklesu úrovně výkonů soudnictví.

Otázkou samou pro sebe je nejistota, co si o nutnosti zřízení Nejvyšší rady soudnictví myslí mlčící část soudcovského stavu. Soudcovská unie přece sdružuje jen aktivní, popř. aktivistickou  část soudců. Ti,kteří stojí mimo ni, své postoje hromadně veřejně neprojevují a pokud vím, žádný průzkum jejich mínění nebyl proveden.

Zavedení soudcovské samosprávy by justici samozřejmě ochránilo před otřesy, způsobenými katastrofálně častým střídáním ministrů spravedlnosti a s tím souvisejícími změnami koncepcí řízení resortu. Protože politická stabilita je v našich poměrech  patrně nedosažitelný ideál, požadavek na ustavení Nejvyšší rady soudnictví je vysoce racionální. Ostatně v řadě evropských zemí takové orgány fungují již řadu let a někde zastřešují i prokuraturu. Na druhé straně odloučení justice od moci výkonné nebývá zcela důsledné,neboť dochází k personálnímu propojení soudcovské samosprávy, ministra spravedlnosti a popř. i hlavy státu. Nejsem si ale jist, zda také došlo ke změně celkového přístupu politického vedení  státu nejen k justici, ale k právnímu prostředí jako celku, který se bez ohledu na střídání vládnoucích stran a koalic tradičně vyznačuje nedoceněním jejich významu.

Zdrženlivost ministra Roberta Pelikána k záměrům na ustavení Nejvyšší rady soudnictví není novinkou, naopak  patří ke konstantám jeho postojů k problematice resortu (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/soudci-jejich-ministr.html). Důvodem jsou jeho  obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice jako důsledku zvětšení její nezávislosti na moci výkonné. Není divu: jeho úřadem procházejí stovky stížností na skutečná či domnělá selhání justice a mám dojem, že není necitelný k trápení obětí justičních přehmatů.

Ostatně někteří justiční funkcionáři si o obavy ze „zapouzdřenosti“ přímo říkají. Chybí jim pokora, která by je vedla k uvědomění, že justice je službou státu občanům a soudci nejsou nadřazená nedotknutelná kasta, která má právo dopouštět se beztrestně pochybení ke škodě účastníků řízení. Následně vnímají uplatnění kárné pravomoci ministra spravedlnosti nad nimi jako nežádoucí zásah do jejich nezávislosti.

Příkladem budiž způsob, jakým se předsedkyně  Soudcovské unie Daniela Zemanová – jedna z nejviditelnějších bojovnic za zřízení Nejvyšší rady soudnictví – postavila proti bývalé ministryni spravedlnosti a rovněž zastánkyni soudcovské samosprávy Heleně Válkové, když se rozhodla podat kárnou žalobu na opavského soudce, který propustil na svobodu ženu, jež později vraždila ve Žďáru n.S. Událost tehdy vzedmula ve veřejném mínění vlnu nevole vůči soudům a paní ministryně k ní nemohla zůstat lhostejná. Přesto paní předsedkyně její vystoupení považovala za nepatřičnost: podle její představy soudce smí hodnotit zase jen soudci, neboť soudcovská nezávislost je synonymem pro nedotknutelnost.

Představitelé Soudcovské unie a významní soudci si jsou při tom vědomi, že se soudci  občas dopouštějí poklesků a dokonce si stěžují na selhávání soustavy kárných žalobců. Shodou okolností k nim patří také paní Daniela Zemanová.

Příkladů selhávání kárných žalobců se dá najít poměrně dost. V současné době mám například příležitost sledovat časté porušování trestního řádu jistým soudcem  při  vydávání rozsudků. Trestní řád říká, že  rozsudek se vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů. Po vyhlášení rozsudku musí být účastníkům řízení doručeno jeho písemné vyhotovení v zákonem stanovené lhůtě. Překočení lhůty je přípustné pouze v odůvodněných případech se svolením předsedy soudu. Požadavek na dodržení lhůt není malicherný – až na zvlášť otrlé jedince bývá sám prožitek trestního řízení stresující a při čekání na vyhlášení rozsudku a pak na písemné vyhotovení se napětí zvyšuje. Básník Jiří Wolker se kdysi vyjádřil, že trest odnětí svobody je trestáním časem. Jeho postřeh lze ale zcela nenásilně rozšířit i na účast na trestním řízení a extrémní protahování trestního řízení lze považovat za psychické týrání trestaných.

Poměrně nedávno upozornil spolek Šalamoun předsedu jistého soudu na chování soudce, který trpí sklonem k protahování lhůt. V jednom případě nechal nepravomocně odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku 11 měsíců, ač zákonná lhůta v daném případě byla dvacet dní. Předseda  soudu odpověděl, že se jedná o soudce, požívajícího u  soudu dobrou pověst a všechna překročení lhůty řádně odůvodnil a měl je povolena předsedou soudu.

Připomíná mi to vyjádření významného soudce, znalého problematiky kárného soudnictví, který mi v soukromém hovoru řekl, že se nediví předsedům soudů, že nepodávají kárné žaloby kvůli průtahům: mají sami máslo na hlavě, neboť k nedbání lhůt přivedli své podřízené předchozí nepřiměřenou shovívavostí k jejich neodpovědnosti, kterou tím nechali narůst do neúnosných rozměrů. Příklad výše zmíněného neodpovědného soudce svědčí o tom, že citovaný názor je přesný. Soudce, „požívající u soudu dobrou pověst“ pokračuje pod ochranou předsedy soudu v trestání nepravomocně odsouzených časem: za účelem vyhlášení rozsudku odročil hlavní líčení nikoli o tři, ale rovnou o sedmdesát tři dny, a to přes Vánoce a novoroční svátky . Obžalovaní očekávali, že za těchto okolností současně s ústním vyhlášením rozsudku dojde k předání písemného vyhotovení. Překvapením pro ně bylo, že po tak dlouhé době na přípravu pan soudce při odůvodnění rozsudku projevil určité mézery ve znalosti spisu. Od té doby již uplynulo dalších sedmdesát jedna dní, ale rozsudek dosud nepřišel. Hodnotím to jako projev hrubé neúcty k zákonu a sadistický přístup k nepravomocně odsouzeným.

Výstřelky uvedených rozměrů nejsou časté, ale nebude-li jim stát čelit tvrdou represí, bude jich přibývat. Současný způsob kárného řízení, poskytující prostor pro uplatnění stavovské solidarity, ale neumožňuje soustavné potírání kárných provinění. Řešení vidím v zřízení mimoresortního inspekčního úřadu, podobného Generální inspekci bezpečnostích sborů, vyšetřujícího stížnosti na soudce a státní zástupce, a na něj navazujícího úřadu veřejného žalobce, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství. Bližší údaje jsou dostupné na internetových stránkách Spolku pro nezávislou justici v ČR Šalamoun.

Pokud by ustavení Nejvyšší rady soudnictví provázelo výše zmíněné opatření, nebylo by třeba tolik se obávat „zapouzdření“ justice.