POPRASK V HOTELU ELF

Ve středu 30.března 2016 se v pražském hotelu Elf konala tisková konference, svolaná obžalovaným  Lukášem Nečesaným, jeho otcem a obhájci. Zúčastnili se i představitelé spolku Šalamoun, z nichž předseda John Bok se projevil velmi ostře a výrazně. Vzhledem k tomu, že již v pátek má senát soudce Jiřího Vacka vynést nový rozsudek ve věci Lukáše Nečesaného, některé reakce na ni jsou velmi nepříznivé, odmítajíce ji jako prostředek nátlaku na soud. Patrně nejostřeji se vyjádřil senátor Miroslav Antl, který celé dění od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve prospěch Lukáše Nečesaného až po zmíněnou konferenci přirovnal v článku na iDnes k akcím organizovaného zločinu.  Článek připomíná svým tónem různé jeho kontroverzní výroky z doby působení na prokuratuře a ve státním zastupitelství, z nichž jeho představení nemívali radost. Autor neušetřil ani Nejvyšší soud ČR, jehož rozhodnutí ve prospěch Lukáše Nečesaného dokonce označil za příklad zneužití mimořádných opravných prostředků. Netuším, čím se cítil oprávněn znectít elitu tresních soudců.

Obecně vzato masivní mediální kampaně působí na rozhodování soudů neblaze. Většinou míří proti obžalovaným, vyvolávají nenávist veřejnosti k nim a v některých případech se zdá, že přispěly k ukládání nepřiměřeně přísných trestů či dokonce k odsouzení nevinných. Soudci přece nežijí pod skleněným zvonem. Nejsou všichni stejně vzdorní vůči vnějším vlivům. Někteří mohou nasávat společenskou  atmosféru, ovlivněnou médii. Kampaň, kterou vedou Nečesaní má opačné zaměření: má glorifikovat Lukáše Nečesaného a zatratit orgány činné v trestním řízení. Může ovšem ovlivnit soud, ale netoliko pouze ve prospěch obžalovaného. Setkal jsem se s názorem kvalifikované osoby, že pořadatelé tiskové konference se postarali o nové odsouzení Lukáše Nečesaného.

V každém případě svolání tiskové konfence takové úrovně bezprostředně před vynesením rozsudku je krok naprosto neobvyklý a za normálních podmínek zasluhující odsouzení. Je ale otázka, zda průběh obnoveného procesu je skutečně normální. Nepřipadá mi např. normální, že právě vyšetřovatel případu byl pověřen poskytováním psychologické podpory paní poškozené a navštívil ji krátce před jejím vystoupením jako svědkyně u soudu. Ano, přesně před tím vystoupením, při němž se jí vrátila paměť, takže po letech poznala v Lukáši Nečesaném pachatele. Tvrzení, že mezi oživením paměti a návstěvou policisty není příčinná souvislost, u mnohých vzbuzuje úsměv. Z rozsudku  poznáme, co si o tom myslí senát soudce Jiřího Vacka: předpokládám, že o spolehlivosti svědectví nezapochybuje.

Nepřipadá mi také normální, že vrazi, použití jako svědci obžaloby, vystupují v soudní síni v zakuklení. Vypovídací hodnotu jejich výslechu zastření tváří a očí výrazně snižuje. Protože sám jsem nesměl svědčit o svých rozhovorech s dvěma vrahy, protože bych podal svědectví z druhé ruky, nepovažuji za normální, že soud připustil svědectví vraha, který od svého spoluvězně slyšel,  s čím se mu Lukáš Nečesaný svěřil. Nebudu se pouštět do podrobností: kuriozní výslech svědků-vrahů výstižně popsal přímý účastník hlavního líčení v článku Svědci v kuklách na  internetových stránkách spolku Šalamoun.

Postup žalobkyně a soudu nasvědčuje záměru odsoudit Lukáše Nečesaného stůj co stůj a vrátit tak Nejvyššímu soudu ČR facku, kterou jim uštědřil záporným hodnocením úrovně původního řízení. Nelze se divit, že  ohrožený Lukáš Nečesaný se snaží uchýlit se do ochrany veřejného mínění. Z hlediska obecných zásad chování v trestním řízení je jeho jednání nesprávné a možná v detailech i nezákonné. Ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy: účinky přijetí svědectví paní poškozené a zakuklených vrahů se zdají být neodvratné a naděje na nápravu odvolacím řízením jsou v nejlepším případě nejisté.

Odsoudí-li po této konferenci senát Jiřího Vacka Lukáše Nečesaného, ulpí na něm podezření - možná nespravedlivé, ale nesmazatelné -  že rozsudkem vystavil panu obžalovanému účet za veřejnou kritiku svého počínání. Své pověsti dbalý soudce by si v této situaci umyl ruce a vyloučil by se z řízení.

KAUZA ZADEH III.

Třetí třídenní blok trestního řízení u Krajského soudu v Brně proti 15 obžalovaným, údajným pachatelům podvodného krácení daní v objemu 2,5 miliardy, z nichž hlavním viníkem má být Shahram Abdullah Zadeh (dále jen SAZ), byl zahájen podle plánu v úterý 22.března 2016, opět za nezájmu veřejnosti.

Pokračovaly výslechy obžalovaných. Proti předchozím blokům šel vývoj od „malých ryb“ směrem nahoru od příslušníků střední vrstvy obžalobou tvrzené  podvodné sítě až k druhému hlavnímu „arcilotrovi“ D.R. První den proběhl v klidu. Pouze výslech obžalovaného právníka P.D. naznačil, že žalobce nebude mít s udržením obžaloby jednoduchou práci. Pan obžalovaný přednesl prohlášení s uceleným logickým obsahem, jímž zpochybnil nejen všechny body obžaloby, ale i základní představu o existenci centrálně řízené zločinné sítě. Odmítl pak dále vypovídat s tím, že bude odpovídat na otázky při provádění důkazů.

Rušnější  byl druhý den, jehož průběh nepříznivě ovlivnily s námahou překonávané zdravotní potíže předsedy senátu. Přičítám jim zesílení projevů jeho sklonu k vrchnostenskému jednání s účastníky řízení na straně obhajoby. Hned na začátku musel čelit námitkám SAZ, jenž se opět  dožadoval přítomnosti u výslechů jemu neznámých obžalovaných, jejichž činnost měl řídit. Je to stará písnička, kterou jsem se zabýval v prvním dílu série a nemohu jinak než setrvat na částečné podpoře požadavků pana odsouzeného: samozřejmě nemůže být jako nevyslechnutý přítomen výslechům obžalovaných, ale jeho boj o právo vyjádřit se k jejich výpovědím a klást jim otázky bezprostředně po výslechu se mi jako laikovi zdá být logický a plně opodstatněný. Soudce mohl protestům obž. SAZ a D.R. předejít, kdyby je vyslechl jako první.

Nicméně předsedovi senátu se zarputilost SAZ nezamlouvala, a když vystoupil podruhé, pohrozil mu vykázáním ze soudní síně, bude-li své požadavky nadále prosazovat.

Byla to ovšem bagatelka proti dění při následujícím výslechu druhého hlavního obžalovaného D.R., který své vystoupení zahájil čtením připraveného prohlášení. V něm se přehledně a srozumitelně vyjadřoval k jednotlivým bodům obžaloby, zmiňovaným firmám a osobám. Předsedovi senátu se prohlášení nelíbilo do té míry, že je obžalovanému odebral a vrátil je až po opakovaných námitkách nejen jeho, ale i jeho obhájce Daniela Teleckého  a po důrazném vystoupení obhájkyně SAZ Aleny Kojzarové.Trval pak ale na tom, že pan obžalovaný nesmí číst z připraveného elaborátu, neboť jeho právem je pouze volná výpověď, maximálně s nahlížním do pomůcek. Ale jeho volná výpověď, prokládaná citacemi z listinných podkladů, mu stejně vadila. Opakovaně vyslýchaného přerušoval a poučoval jej, jak si má vést. D.R. v jednu chvíli poznamenal, že pan předseda mluví více než on sám. Opakovaně zdůraznil, že se cítí nevinen, ale podle obžaloby mu hrozí třináctiletý trest. Jde tedy o hluboký zásah do jeho života a proto se dožaduje práva svobodně se vyjádřit k obžalobě.Předseda senátu ale jeho tužbu zřejmě nesdílel, protože obsah výpovědi D.R. povážlivě narušoval obraz udáslostí, vytvořený obžalobou.

Takto pokračoval výslech dosti dlouho, přerušován vstupy předsedy senátu, protesty obhájce a častými poradami obhájce s obžalovaným, konanými patrně za účelem vyladění taktiky výpovědi. Posléze předseda senátu resignoval a nechal D.R. dokončit vystoupení.

Reakce předsedy senátu je srozumitelná. D.R. nemilosrdně vyvracel obžalobu jako celek i v částech, jež se týkaly jeho osobně. Popsal neprůstřelný systém sledování cisteren s pohonnými hmotami jak oznamovací povinností obchodníků a dopravců, tak evidencí a dozorem finančních a celních úřadů. Trval na tom že t.zv. „prostřední firmy“ plnily své zákonné povinnosti beze zbytku. Zboží přesně evidovaly a prodávaly pouze t.zv.oprávněným příjemcům, kteří museli obstát před úrady, aby své postavení získali. Pokud došlo k nepravostem  na úrovni t.zv. „missing traders“, bylo pochybením státních orgánů, že od nich nedokázaly daň vybrat. Zpochybnil výpovědi „spolupracujícího svědka“ Petra Pfeifera.  Potvrdil, že SAZ přišel do styku s rakouskou „prostřední firmou“ až po několika měsících od zahájení obchodování, kdy jej přivedl právě  Petr Pfeifer. Poskytnutím úvěru  vystřídal israelského investora Nadeva. Obžalovaný se dále vyjadřoval k jednotlivým osobám a firmám, jež měl řídit: namítal, že nemohl řídit lidi, kteří jej neznali a které on sám neznal. Netvrdím, že jím vytvořený obraz je v úplném souladu s obsahem vystoupení dříve vyslechnutých obžalovaných, přesto jde o vážnou kritiku obžaloby.

Po ukončení výslechu bylo řízení odročeno na dny 26.-28.dubna 2016. Zřejmě s ohledem na zdravotní potíže předsedy senátu odpadl i původně plánovaný blok ve dnech 19.-21.4.2016. Nemoc je vis maior, nezbývá, než předsedovi senátu přát brzké uzdravení.

Po třetím bloku hlavního líčení z původních plánovaných 24 dnů již nyní vypadly čtyři a z15 obžalovaných bylo vyslechnuto 10, přičemž u jednoho z nevyslechnutých možná dojde k zastavení trestního  stíhání ze zdravotních důvodů. Za obžalovanými ale čeká zástup svědků. Do bilance březnových osmi jednacích dnů hlavního líčení patří i dva podněty na vyloučení předsedy senátu pro podjatost, které čekají na posouzení ve stížnostním řízení.

KOMORNÍ DRAMA V SOUDNÍ SÍNI

Když jsem se o prvním jarním dnu přibližoval k budově Soudu, proti mně přicházela žena, která výrazem tváře vysílala do všech stran signál noli me tangere. Uctivě jsem jí dal přednost ve dveřích. O chvíli později jsem ji v soudní síni ztotožnil se Soudkyní, předsedající senátu. Oznámil jsem jí, že budu pořizovat zvukový záznam. Chtěla vědět, kdo  jsem. Když jsem se představil pouze jako veřejnost, zarazila se, ale dále nenaléhala.

V soudní síni proběhlo veřejné zasedání o povolení obnovy procesu, které mělo povahu neobvyklého komorního dramatu. Jednajícími osobami byli Syn, Otec, Synova  Přítelkyně, in absenciam a jen okrajově Zesnulá a posléze břitká Soudkyně, která cíleně usměrňovala pohyby ostatních účinkujících příjemně zvučným hlasem. Kompars tvořili neobvykle bdělí přísedící, kteří nepodřimovali, ale kladli otázky,  příjemná státní zástupkyně, velmi pozorně sledující výstupy hlavních postav, a také Synův obhájce.

Hra navazovala na skutečnou tragédii, která se odehrála o několik let dříve. Zesnulá, Otec a Syn žili ve společné domácnosti až do dne, kdy Otec po návratu z práce našel Zesnulou ležící v posteli, prý s igelitovou taškou na hlavě, bez známek života. Na nočním stolku ležely prázdné tuby od sedativ. Tašku odhodil na zem a po tři dny se o ní nikomu nezmínil, protože by se prý styděl, kdyby si vesničané mysleli,  že Zesnulá spáchala sebevraždu. Otec se Synem se pokusili o resuscitaci, ale marně. Přivolaný lékař konstatoval smrt z neznámých příčin a nechal ostatky Zesnulé odvézt.

Pitva se konala s jistým časovým odstupem. Její výsledky vedly k závěru o násilné smrti Zesnulé, způsobené nejspíš rdoušením. Teprve po ní se věcí začala zabývat policie. Podezření přirozeně padlo na Otce a na Syna. Policistům byla věc celkem jasná: nikdo cizí se do bytu nedostal. Měli tedy dva podezřelé. Rozhodli se, že obviní jednoho z nich. Syna zvolili hlavně na základě svědectví souseda, který slyšel přes zeď hádku a hlas křičícího muže přiřkl právě jemu. Výsledkem byl pravomocný trest odnětí svobody v trvání 13 let.

Jednání z 21. března 2016 bylo pokusem o obnovu procesu, který vyvolala Přítelkyně, Syn se k jejímu návrhu připojil.  Přítelkyně v zásadě považuje dokazování, které přivedlo Syna do vězení, za nedostatečné. Následně během návštěv ve vězení, zkoumáním korespondence mezi Synem a Otcem a rozhovory s Otcem dospěla k přesvědčení, že skutečným pachatelem by mohl být Otec. Jako důkaz pro obnovu nabídla vybrané části korespondence a zprávu o svých rozhovorech s oběma muži. Před soudem pak prakticky došlo ke konfrontaci mezi Synem a Otcem, která měla velký dramatický náboj. To je situace velmi, velmi neobvyklá a obtížná právě tím, že usmrcení Zesnulé  Syna a Otce na jedné straně staví proti sobě, na druhé je spojuje.  Syn se vyjadřoval  zmateně. Dával najevo silnou nespokojenost s postoji Otce, zejména mu vyčítal neochotu odpovědět na otázku, kde byl v kritické době, zatajení posmrtně nalezených dopisů od Zesnulé a posléze jeho výpověď z přípravného řízení, kterou hněvivě označil za špinavost. Nicméně k jasnému vyjádření, že Otce podezírá nebo že by ho dokonce mohl usvědčit, se neodhodlal. Sedmdesátník Otec působil dojmem Mimozemšťana. Vyjadřoval se s potížemi, takže Soudkyně pochybovala o jeho autorství písemného vyjádření k věci, které soudu předložil. Neochotu odpovídat Synovi a Přítelkyni na otázky vysvětloval obavami, že by Přítelkyně jeho odpovědi překroutila v jeho neprospěch. Vzrušení v jeho hlase, a to silné, zaznělo pouze ve chvíli, kdy kategoricky popřel svou vinu na usmrcení Zesnulé. Je zjevné, že mezi Synem a Otcem panuje napětí a leží mezi nimi temné tajemství, které nemohou nebo nechtějí rozkrýt. Soudkyně je ostrá jako břitva a nesporně inteligentní. Výslechy účastníků vedla dynamicky, aniž by vyslýchané krátila v jejich právech. Velmi se snažila tajemství ve vztahu mezi Synem a Otcem prolomit, ale nezdařilo se jí vyvést je z jejich podivných postojů.

V závěrečných řečech státní zástupkyně navrhla zamítnutí návrhu na povolení obnovy procesu, Syn a Přítelkyně naopak na žádosti trvali.

Soudkyně návrh skutečně zamítla. Syn i Přítelkyně podali na místě stížnost. Nepředpokládám, že jim stížnostní soud vyhoví.

KAUZA ZADEH II.

Navazuji na článek Kauza Zadeh I, uveřejněný na mém bloggu 13.března 2016. V jeho původním vydání se vyskytuje chyba, která je výslednicí nemožnosti osobně monitorovat řízení a úzkostně vzrušené nálady, která před propuštěním Shahrama Abdullaha Zadeha  (dále jen SAZ)z vazby, zavládla v  jeho rodině, mezi obhájci a přáteli. Nebylo úplně snadné získávat informace o průběhu dění. Následkem toho  jsem zásluhu za zamítnutí otřesného návrhu KSZ Brno na uvalení předběžné vazby na pana SAZ přiřkl soudci Aleši Novotnému, ač ve skutečnosti v tomto případě soudil soudce  Martin Vrbík. Čtenářům i pánům soudcům se omlouvám.

Leč pokročme k dalšímu třídennímu bloku hlavního líčení, který proběhl u Krajského soudu v Brně ve dnech 15.-17. března 2016. Proti prvnímu bloku byla atmosféra v soudní síni naprosto odlišná. Vztahy mezi obhájci a předsedou senátu postupně nabyly rázu věcné spolupráce na společném díle, jehož výsledek si ovšem každá strana představuje jinak. Začaly výslechy obžalovaných, zatím samých „malých ryb“. Posledního z nich přivedla eskorta z výkonu trestu.  Bylo by předčasné spekulovat o tom, zda vyznění výslechů je příznivé důvodnost obžaloby, protože jsme teprve na začátku. Pokud ale někdo chápe tento proces jako hon na SAZ, žádné svědectví v jeho neprospěch zatím nezaznělo.

Ač se jedná o jeden z největších procesů z oboru hospodářské kriminality, probíhá stranou zájmu veřejnosti a médií. Prostor pro veřejnost zel prázdnotou. Ani k úternímu zahájení se nedostavili jinak obligátní novináři a kameramani.  

V klidu se řešil i jediný významný střet obžalovaného a jeho obhájce s předsedou senátu. Před výslechem obžalovaného M.Š. oznámil obhájce, že jeho klient byl v přípravném řízení vystaven nátlaku ze strany policie, jímž měl být přinucen k usvědčování obž. SAZ. Jeho sdělení pak rozvinul do podrobností sám obžalovaný.

Policisté slibovali M.Š. , že ho za spolupráci odmění postavenim spolupracujíciho obviněného se všemi jeho výhodami.  Na "přesvědčování" se podílel také Petr Pfeifer, zmíněný v članku Kauza Zadeh I. Tlak na obviněného zdůraznili jako by náhodným krátkodobým zadrženim a předvedením k podání vysvětlení manželky a dcery M.Š. Pan obžalovaný ale velkorysou nabídku role provokatéra a falešného svědka odmítl, protože si je jist svou nevinou, takže o postavení spolupracujíciho obviněneho nemá zájem.Mimo to pana SAZ nezná, takže by z donucení podával křivé svědectví.

Chování policistů lze dle mého laického názoru považovat za spáchání přečinu pokusu o podvod v souběhu se zneužitím pravomoci veřejného činitele, neboť kupčili s něčím, čím nedisponovali: není  to policie, kdo rozhoduje o udělení postavení spolupracujícího obviněného.

Obhájce podal v této věci několik stížností, jednu z nich k rukám předsedy senátu Aleše Novotného, který ji  založil do spisu jako součást obhajoby obalovaného, aniž by přijal opatřeni proti nezákonně jednajícím policistům.

Předseda senátu sice připustil, že jednání policistů má znaky trestného činu, ale trval na tom, že stížnost se této kauzy přímo netýká, proto žádná opatření nepřijal ani nepřijme. Obžalovaný jej pak vyzval, aby se z řízení vyloučil pro podjatost. Senát vyzvě nevyhověl. Obhájce napadl usnesení stížností, o které rozhodne Vrchní soud v Olomouci.

Během pokračování hlavního líčení pak  oznámili další dva obžalovaní, že také jim policie učinila stejnou nabídku. Jednoho z nich ale předseda senátu usvědčil listinami ze spisu,že o tuto výhodu žádal sám.

Uvedený konflikt přesahuje svým významem rámec tohoto procesu. V kauzách, k nimž bývá zván spolek Šalamoun, se podobné nepřístojnosti vyskytují poměrně často. Náš případ je názorným příkladem svévolného chování policie a státního zastupitelství v přípravném řízení, které slouží k dopravení obviněného za mříže stůj co stůj. Touha po úspěchu stojí u pokleslých jedinců nad zákonem a dobrými mravy. Často na jejich zvrácenost doplácejí nevinní lidé.

Soud, jemuž se dostanou do rukou poznatky, zakládající podezření na spáchání trestného činu, má jako státní organ povinnost ze zákona i s ohledem na dobré mravy přijmout opatření k zahájení prověřování. Nečinnost vede ke škodám přinejmenším tím, že umožňuje “vychladnutí stop”.

Soudce Aleš Novotný sice svou nečinností v této věci podle mého laického názoru pochybil, ale bohužel nevybočil ze zavedených zvyklostí. Stížnosti a trestní oznámení na policisty Generální inspekce bezpečnostních sborů zpravidla odbývá sdělením, že pokud policisté jednají jako orgán činný v trestním řízení, odpovídá za zákonnost jejich postupu státní zástupce a GIBS není oprávněna vést proti nim vyšetřování. To i v případech, kdy jde o provinění dobře viditelné. Stížnosti kvůli násilí na vyšetřovaných, v nichž stojí oběť zločinného jednání proti policistům, jsou většinou neprůchodné, protože poškozený stojí sám proti pachatelům, kteří si vždy svědectvím vzájemně kryjí záda a vyšetřující orgány jim většinou  uvěří.

Návrhy na kárné řízení proti státním zástupcům a soudcům kvůli pokleskům, spáchaným v průběhu trestního řízení,  kární žalobci (což jsou hlavně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci) odmítají s tím, že původce pohoršení pouze uplatnil právní názor, na což má právo.

Stížnosti a trestní oznámení zakládají do spisu jako nástroj obhajoby, k němuž se téměř nikdy nepřihlíží.

Pokud by tedy Vrchní soud v Olomouci vyhověl stížnosti proti nevyhovění podnětu k vyloučení soudce Aleše Novotného pro podjatost, byl by to varovný signál pro soudcovský stav, že začíná odklon od politiky chránění beztrestnosti soudců, kteří tolerují nezákonné postupy orgánů přípravného řízení. To se ale určitě nestane, neboť soudce Aleš Novotný svým postupem nevybočil z vyjetých kolejí obvyklého chování stovek svých kolegů.  Změna nastane teprve tehdy, až si zákonodárci a ministři spravedlnosti a vnitra  uvědomí, že od ojedinělých výstřelků svévole orgánů činných v trestním řízení vede přímá cesta k tragediím nevinně odsouzených a jejich rodin, a nevynutí si přísné trestání těchto nepřístojností.

Polemika mezi obhájcem a předsedou senátu se ovšem týkala také žalobce, který ji sledoval bez viditelného  zájmu. Slyšel nejen reptání obžalovaného a jeho obhájce, ale také výrok pana soudce o tom, že oznamované jednání policistů má asi  znaky trestného činu. Zákon ukládá státnímu zástupci stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Jeho reakce na informace z hlavního líčení bude proto zajímavá. Pokud bude stejně důsledný a zásadový jako v případě prosazování nesmyslného prodlužování trápení obž. SAZ  a jeho  blízkých útěkovou vazbou a šroubováním kauce na rekordní úroveň, uvěřím v jeho nestrannost.

Hlavní líčení bude pokračovat v úterý 22. března 2016.

KAUZA ZADEH I.

Dne 8. března 2016 se po předchozích neúspěšných pokusech konečně podařilo zahájit hlavní líčení  u Krajského soudu v Brně ve věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. Před soudem stojí 15 obžalovaných kvůli podvodným obchodům s pohonnými hmotami, v nichž během 13 měsíců „usilovné práce“ způsobili daňový únik ve výši 2,5 mlrd. Kč. Za účelem provádění podvodných operací vytvořili účelovou síť až 60 obchodních firem, z nichž podstatná část po splnění úkolu, tedy po zpronevěření daně, zase zanikla. Na zločinném jednání se podílelo několik desítek osob, zčásti dosud neustanovených.

Hlavní líčení řídí soudce Aleš Novotný, jehož jméno se v poslední době opakovaně objevilo v médiích v souvislostech, které mu neslouží ke cti. Vrchní soud v Olomouci, pověstný svou neúprosnou přísností, snížil jím uložený trest Martinu Novákovi z 15 let na šest. Jeho rozsudek nad Alenou Vitáskovou, jejíž vinu ocenil uložením trestu osmi let a šestí měsíců obdobně jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, vyvolal nevoli v odborné i neodborné veřejnosti. Pochybnosti nad ním vyjádřila senátorka Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu a místopředsedkyně Ústavního soudu, dáma, která je pro odbornou veřejnost nespornou autoritou. Pobouřil i prezidenta republiky. Leckoho pohoršil způsobem, jakým si vedl ve vazebním řízení s Shahramem Abdullahem Zadehem (o tom níže).

Žalobce Aleš Sosík označuje jako hlavního viníka Shahrama Abdullaha Zadeha, Iránce s českým a iránským občanstvím, který měl vše vymyslet, organizovat a řídit. Mimo to základní firmě sítě prostřednictvím své akciovky Strong Strike a.s. půjčil €2.5 mil.   Další významné postavě sítě, Petru Pfeiferovi, který byl spoluzakladatelem zločinného spolčení a Shahrama Abdullaha Zadeha oslovil jako první v době, kdy podvodná akce běžela již několik měsíců, půjčil několik mil. Kč. Tento pravděpodobný spolupachatel má v řízení postavení svědka, poskytujícího nejúplnější svědectví v neprospěch Shahrama Abdullaha Zadeha, který vinu odmítá a svou účast zužuje na poskytnutí úvěru na podporu obchodu, o jehož obsahu nic nevěděl. Za dalšího organizátora nezákonného obchodování považuje žalobce Daniela Rudzana, který rovněž svou organizátorskou roli popírá.

Svědectví Petra Pfeifera je pro žalobce zcela nenahraditelné. Za odměnu jeho nositele  ani nezatížil postavením spolupracujícího obviněného, s kterým se veřejnost seznámila na příkladu Ivany Salačové v kauze Davida Ratha & spol., ale vede jej pouze jako svědka. Vše, co by usvědčovalo Petra Pfeifera z trestné činnosti, před podáním obžaloby ze spisu odstranil. Upřel tak soudu právo posoudit jeho podíl na vině v žalované kauze. Na pozadí skutečnosti, že čtyři obžalovaní byli stíháni vazebně, z nich nejdéle Shahram Abdullah Zadeh, který se  jako poslední dostal na svobodu až po 22 měsících za cenu složení kauce v rekordní výši 150 mil. Kč, ho proti ostatním aktérům podvodného obchodování neuvěřitelně zvýhodnil. Ztroskotaly všechny pokusy přimět státního zástupce Aleše Sosíka, aby prokázal soudu laskavost a přenechal mu posouzení, zda je Petr Pfeifer skutečně jen nevinný svědek nebo darebák, , ač postupně byli osloveni skutečně všichni, kdo ho ke změně zacházení se svědkem mohli přinutit. Odpovědní mají prostě široké svědomí a pochopení pro účelové obcházení zákona zcela v rozporu se zásadou rovnosti občanů před zákonem. Je možné, že se chtějí zavděčit Andreji Babišovi, který kdysi při vystoupení ve Sněmovně projevil uspokojení nad Zadehovým zatčením.  Zvýhodnění Petra Pfeifera je o to výraznější, že pomáhá poslat za mříže věřitele, vůči němuž má milionový dluh. Není žádná ničemnost, které by se orgány nesměly dopustit ve snaze dostat Shahrama Abdullaha Zadeha za mříže jako jediného z celé tlupy, o němž se domnívají, že asi má někde – možná na Měsíci nebo na Marsu – tak velký majetek, že by se na něm mohl stát zhojit za obrovský daňový únik.

Zahájení hlavního líčení předcházela 7.března 2016 tisková konference  Shahrama Abdullaha Zadeha, jejímž leitmotivem bylo tvrzení pana obžalovaného, že orgány činné v trestním řízení se v jeho věci chovají jako organizovaná zločinecká skupina. Oznámil na ní, že na některé odpovědné činitele podal trestní oznámení pro podezření na spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Taková oznámení ovšem orgány činné v trestním řízení přikládají k soudnímu spisu jako součást argumentace obhajoby,  policie je  neprověřuje. Čili „ z tohoto mračna pršet nebude“.

Symbolický význam měla přítomnost a vystoupení předsedy spolku Šalamoun, věčného disidenta Johna Boka, který vyjádřil podporu obhajobě pana obžalovaného Zadeha. Spolek Šalamoun ovšem v této fázi nezkoumá otázku jeho viny či neviny, ale protestuje proti hromadění účelových kroků orgánů činných v trestním řízení v neprospěch obžalovaného, o nichž je přesvědčen, že jsou v nejlepším případě na hraně zákona, v nejhorším naplňují skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Spolek Šalamoun soudí, že bez ohledu na závažnost žalovaných skutků musí být trestní řízení vedeno v přísném souladu se zákonem   a jakékoli účelové překračování hranic zákona musí být trestáno.

Pochybných kroků je v tomto případě více než je obvyklé. Tak za účelem hladkého dosažení souhlasu soudu s uvalením vazby uplatnil státní zástupce Aleš Sosík „kreativní“ přístup k ustanovení trestního řádu o místní příslušnosti soudu. Nechal obviněného eskortovat z Prahy do Znojma, kde návrhu na uvalení vazby vyhověla soudkyně Kateřina Kafková. Rozhodnutí jí usnadnila domněnka, že Anglie není součástí Evropské unie, takže by bylo obtížné odtamtud obviněného dostat zpět do vlasti, kdyby tam uprchl. Okres Znojmo nemá se stíhanou trestnou činností co do činění. Trestná činnost probíhala zčásti v zahraničí, zčásti sice v České republice, nikoli však ve znojemském okrese. Nikdo z obžalovaných zde nebydlí.    Dalším případem je výše zmíněné použití spolupachatele jako hlavního usvědčujícího svědka.

Zejména se státní zástupci i soud „vydováděli“ na vedení vazebního řízení. Pouze Shahrama Abdullaha Zadeha drželi ve vazbě až téměř do zahájení hlavního líčení, ačkoli museli vědět, že má mnoho důvodů osobně se starat o svou obhajobu a ani jeden k útěku do zahraničí. Z počátku odmítali propuštění proti kauci, aby ji nakonec vyšroubovali až na 150 milionů Kč s vědomím, že policie obstavila obviněnému  majetek v hodnotě více než 50 milionů Kč. Ve vazebním řízení docházelo  k neúnosným průtahům. Od připuštění možnosti propuštění na kauci do stanovení její výše uplynulo deset měsíců. Zvlášť zavrženíhodného jednání se orgány dopustily při ukončení vazby Při vazebním zasedání soud vyslovil propuštění podmíněné přijetím kauce. O něm ale nerozhodl, ačkoli peníze ležely již tři dny na účtě soudu. Vyhlášení rozhodnutí byli přítomni všichni účastníci řízení. Kdyby soud rozhodl jak o propuštění z vazby, tak o přijetí kauce, a žádná ze stran by nepodala stížnost, usnesení by mělo okamžitou účinnost. Shahram Abdullah Zadeh mohl být téhož dne doma. Ale soudce Aleš Novotný se rozhodl řešit přijetí kauce až následující den v uzavřeném zasedání, bez přítomnosti stran. Usnesení o přijetí kauce a propuštění obviněného z vazby tak musel stranám oznámit písemně. Třídenní lhůtu pro doručení dodržel beze zbytku, čímž dopřál Shahramu Abdellahu Zadehovi strávení jednoho weekendu ve vazbě navíc. K propuštění pak sice v pondělí skutečně došlo, ale na obviněného čekali na dvoře policisté, kteří jej na pokyn státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece zatkli na základě iránského mezinárodního zatykače z r.2009. Státní zástupce proti němu zahájil předběžné řízení před rozhodnutím o vydání do zahraničí, ačkoli zcela jistě věděl, že nejsou dány zákonné podmínky pro jeho odeslání do Iránu. Předvedl jej před soudce Martina Vrbíka, který  v souladu se zákonem návrh na uvalení vazby odmítl a nechal Shahrama Abdullaha Zadeha propustit na svobodu.

Zejména kvůli uvedenému způsobu ukončení vazby hodnotím celé držení Shahrama Abdullaha Zadeha v útěkové vazbě jako vědomé psychické trýznění občana, jenž má dle Ústavy stále ještě právo, aby s ním orgány činné v trestním řízení nakládaly jako s nevinným.

Obžalovaný pak zklamal své trapiče, neboť nepotvrdil jejich víru v jeho útěk a 8. března 2016 se dostavil k soudu dobrovolně, jako svobodný člověk.   

V soudní síni se pak po celé tři dny odehrávala pravá právnická bitva. Obhájci obžalovaných vznesli na začátku hlavního líčení celou řadu námitek. Nejdůrazněji si vedli obhájci Shahrama Abdullaha Zadeha Alena Kojzarová a Pavel Čapčuch, kteří předložili obsáhlý soubor námitek, jimiž prokazovali, že řízení, jež předcházelo hlavnímu líčení, je poznamenáno tolika procesními i hmotně právními vadami, že hlavní líčení nemělo být zahajováno. Vynikl také Vladimír Vaněk, obhájce invalidního důchodce Josefa Schmida, částečně zbaveného způsobilosti k právním úkonům. Obhájce se dožadoval nápravy různých procesních pochybení soudu, který nevzal na vědomí, že obžalovaný má opatrovníka. Nakonec podal návrh na vyloučení předsedy senátu z řízení, a to pro podjatost, která se projevuje nenávistí soudce k jeho klientovi. Senát návrh usnesením zamítl. Advokát napadl usnesení stížností. Stížnostní řízení je ale v nedohlednu, protože předseda senátu oznámil, že stížnost se spisem odešle stížnostnímu soudu až po uzavření celé první série výslechů.  

Vřava vypukla, když předseda senátu seznámil přítomné se záměrem vyslýchat obžalované po blocích, určil prvního obžalovaného k výslechu a ostatní vykázal ze soudní síně. Důrazně a opakovaně protestoval Shahram Abdullah Zadeh a po něm poněkud méně důrazně Daniel Rudzan. V temperamentním  Shahramu Abdullahu Zadehovi se doslova vaří zlost na způsob, jakým s ním orgány činné v trestním řízení nakládají, proto byla všechna jeho vystoupení velmi ostrá a patrně pro soudce i pro žalobce nepříjemná. Oba obžalovaní si stěžovali, že jsou obviněni, že organizovali činnost jim neznámých osob a přejí si proto být přítomni výslechům ostatních obžalovaných, klást jim otázky a vyjadřovat se k jejich svědectví, aby se konečně dověděli, co se vlastně stalo. Dožadovali se práv, jež jsou chráněna mezinárodním i národním právem a odpovídají i požadavku na bezprostřednost a ústnost soudního řízení. Na druhé straně nevyslechnutí obžalovaní stejně jako svědci nesmí být přímo přítomni výslechům spoluobžalovaných. Předseda senátu hodlá seznámit obžalované s poznatky z výslechů vždy po uzavření bloku přečtením příslušného úseku z protokolu o hlavním líčení. Při daném tempu jednání  v této věci může ale mezi výslechy obžalovaných a seznámením ostatních s jejich obsahem uplynout i několik týdnů, takže navržená organizace seznamování s obsahem výpovědí požadavku na bezprostřednost a ústnost soudního jednání příliš neodpovídá. Navíc je zde nebezpečí, že někteří z vyslechnutých obžalovaných se v mezidobí rozhodnou nadále nevypovídat a nevyslechnutí odsouzení ztratí možnost klást jim otázky. Pokud hrozí dle obžaloby obviněným vysoké tresty, jejich procesní práva by měla být šetřena i za cenu organizačních potíží pro soud.

V přestřelkách mezi obhájci, jejich klienty a předsedou senátu proběhl celý první den hlavního líčení a část dopoledne druhého dne. Zbytek druhého dne vyplnil výslech prvního obžalovaného.

Také třetí den došlo na začátku jednání k neshosdám mezi obhájci a předsedou senátu. Advokát Vladimír Vaněk podal nový návrh na vyloučení předsedy senátu, jímž se ale soudce Aleš Novotný odmítl  zabývat. Teprve pak došlo na dalšího obžalovaného, jehož výslech se nepodařilo do konce jednání ukončit. Jednání bylo  přerušeno do 15. března 2016, kdy má dojít k dokončení výslechu svědka z druhého dne jednání a k vyslechnutí čtyř nevyslechnutých obžalovaných. Nevyslechnutí obžalovaní se ale vrátí aspoň na chvíli do soudní síně až 16. března 2016.  

Máme tedy před sebou 21 jednacích dní, rozdělených do sedmi třídenních bloků s ukončením celé kalvárie dne 9. června 2016. Při tempu, jímž probíhalo jednání prvního  třídenního blogu, se nedá předpokládat, že se podaří do 9. června  2016 vyčerpat celý plánovaný obsah jednání.

Z POZADÍ KAUZY ALENY VITÁSKOVÉ

Vysoký trest, uložený Aleně Vitáskové u Krajského soudu v Brně senátem předsedy Aleše Novotného, měl značný mediální ohlas, pro soudce převážně nepříznivý. Kvůli úvahám pana soudce v ústním odůvodnění rozsudku nekroutili hlavami jen laici, ale nesouhlasně si nad nimi povzdechla i senátorka Eliška Wagnerová, velká právnická autorita, a zřetelnou nelibost projevil pan prezident. Nějak se při tom zapomnělo, že Alena Vitásková spolu s Michaelou Schneidrovou byly vlastně jen jakýsi „přívažek“k stíhání osmi obžalovaných, přímo zapletených do vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám rodinného klanu Zemků o silvestrovské noci r.2010. O těch se mluvilo málo nebo vůbec, podstatná část pozornosti se soustředila na Alenu Vitáskovou. V jejím stínu zůstala i její podřízená Michaela Schneidrová, ač skutečnou oficiální příčinou stíhání jich obou bylo její správní rozhodnutí.

Všechny mediální projevy nevole padaly na hlavu předsedy senátu. Mimo pozornost zůstal výkon žalobce v přípravném řízení, jenž se promítl do argumentace obžaloby.

Trestní řád ukládá orgánům, aby vyhledávaly důkazy ve prospěch i neprospěch podezřelých a hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech nestranně. Troufám si tvrdit, že orgány přípravného řízení v tomto případě této povinnosti nedostály.

Především zanedbaly vnější okolnosti a spoluodpovědnost státu za vznik kauzy. Stát vyvolal boom výstavby solárních elektráren vyhlášením nesmyslně vysokých garantovaných cen a lhůtu jejich vyplácení prodloužil z původních 15 let na současných 20 již v době, kdy odborníkům byla známa neudržitelnost nadsazené podpory. Pokusy senátora Jiřího Čunka a později Aleny Vitáskové po jejím nástupu do čela ERÚ o trestní stíhání původců tohoto nesmírného plýtvání byly neprůchodné. Za rozhodnutí, které v tichosti prošlo legislativním procesem, nelze nikoho trestně stíhat: odpovídají všichni, ale nikdo konkrétní a daňovým poplatníkům nezbývá než za jejich nezpůsobilost platit z vlastních kapes.

Smyslem činnosti podnikatele je vytváření zisku. Sbírání peněz, ležících na chodníku, není nic nemravného. Není divu, že se do solárního byznysu vrhla spousta podnikatelů. Pak ale stát zatáhl za brzdu a v listopadu r. 2010 vyhlásil podstatně nižší ceny pro elektrárny, uváděné do provozu po 1. lednu 2011.

Vypukla panika. Téměř všichni investoři použili pro financování výstavby elektrárny bankovní úvěr. Splátkový kalendář měli  nastavený na předpokládaný vysoký příjem.Jeho neplnění je mohlo přivést ke krachu. V případě chomutovských elektráren Zemků šlo o investiční záměr v hodnotě 1,3 miliardy, krytý miliardovým úvěrem od německé Kommerzbank. Investoři a jejich dodavatelská firma se snažili  zachránit, co se dá. Získání licence ještě v roce 2010 se stalo takřka  otázkou bytí či nebytí. Ke všemu jim příroda nepřála: v prosinci mrzlo, ležel sníh, postup dokončovacích prací se zpomalil. Samozřejmě ani to je   neopravňovalo k použití nezákonných prostředků k získání licence. Na druhé straně přísnost státu- spoluviníka, požadujícího pro udělení licence dokončení elektárny do posledního šroubku,  byla za těchto okolností přepjatá. Chomutovské elektrárny na rozdíl od mnoha jiných v kritický den skutečně stály,takže ohrožení miliardového podnikatelského záměru kvůli nedodělkům za několik desítek tisíc Kč by bylo příliš krutým trestem za vstup do lákavého projektu, jehož podmínky stát nenadále změnil. Zanedbání těchto okolností žalobcem při úvahách o společenské nebezpečnosti jednání „běžců za licencí“ (mimo jednoznačně podvodných úkonů), závodících s časem, vedlo k jejímu nadhodnocení, jež vyústilo v požadování nepřiměřeně vysokých trestů.

Mimo to žalobce vyňal  z genese případu jednání bývalého vedení včetně jeho pohrobků, kteří ještě po nějaký čas působili v ERÚ i po nástupu Aleny Vitáskové do čela úřadu. Kdyby totiž vedení ERÚ zvládlo v r.2010 lépe licenční řízení, tato trestní kauza by vůbec nevznikla.

 Dochovaly se informace o poradě vedení za přítomnosti bývalého předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka, ředitele právního odboru Antonína Panáka a ředitele odboru licencí Luďka Pražáka. Projednávala se na ní situace chomutovských elektráren. Výsledek prohlídky elektráren komisí úředníků ERÚ prakticky vylučoval možnost úplného dokončení výstavby do posledního dne v roce. Luděk Pražák ale chtěl dát Zemkům ještě jednu šanci opakováním prohlídky a dokončením licenčního řízení.  Vedení úřadu s jeho požadavkem nesouhlasilo. Přesto se prohlídka konala. O jejím povolení informoval Josef Fiřt SMS zprávou Zdenka Zemka st., který jej před krátkým časem navštívil k jednání mezi čtyřma očima.  ERÚ vyslal na mimořádou obhlídku tříčlennou komisi. Žádný z jejích členů nebyl odborník. Jeden z nich horlivě pobíhal po objektu a pořizoval videozáznamy nedodělků (ty se pak promítaly u soudu jako důkaz obžaloby, zatímco družicové fotografie ploch pokrytých tisíci panelů nikdo nepožadoval). Ředitel licenčního odboru Luděk Pražák se strategicky stáhl s lyžemi na hory, odkud sledoval vývoj prohlídky a počínání své zástupkyně telefonem. Naléhal na ni, aby setrvala na pracovišti až do konce. Dva z členů komise jí sdělili, že doporučují vydání licencí, třetí se vyjádřil záporně. Přehlédla, že předložené revizní zprávy z 27. a 28.prosince 2010 jsou padělky, zhotovené upravením revizních zpráv z 5. a 6. prosince. Zemkovi dostali vytoužené licence. Jak se později ukázalo, jejich nárok na zvýhodněnou cenu je přesto sporný: od 1.ledna 2013 již jejího dobrodiní nepožívají a hrozí jim nebezpečí, že neoprávněně přijaté prostředky budou muset vrátit do státní kasy.

Orgány činné v trestním řízení si zřejmě položily otázku, zda mají hnát k odpovědnosti Josefa Fiřta a jeho souputníky. Ale podle vyjádření žalobce Radka Mezlíka v rozhovoru pro MF Dnes ze dne 24.února 2016 nebyl žádný důvod k jeho stíhání za to, že nezabránil vydání licencí v nočních hodinách dne 31.prosince 2010. Jako druhostupňový orgán prý neměl pravomoc zasáhnout  do postupu prvostupňového orgánu, jímž byl licenční odbor. Pomineme-li možnost uplatnění neformálního vlivu a autority nadřízeného, z formálněprávního hlediska má jistě Radek Mezlík pravdu. Takže z úředníků bývalého vedení ERÚ se před trestní senát dostali jen přímí účastníci silvestrovské údajné nepřístojnosti, tedy “malé ryby”: ředitel licenčního odboru Luděk Pražák a jeho podřízená Ilona Florianová. Ti, kteří mohli ostudě předejít, ale neudělali to, jsou v pohodě a u soudu vystupovali jako svědci obžaloby.

Druhostupňový orgán mohl ovšem  již 2. ledna 2011 zahájit přezkumné řízení, jež mohlo ve výsledku vést k odnětí licencí. Zachoval však nečinnost až do  4. března 2011, kdy Antonín Panák podal  jménem ERÚ trestní oznámení kvůli použití padělaných revizních zpráv ve zmíněném licenčním řízení. Na základě podnětu PČR  teprve  1.července 2011 předchůdce obžalované Michaely Schneidrové Jaroslav Vítek zahájil řízení o odnětí licence. Připravil pak příslušné rozhodnutí, ale nikdo neměl odvahu je podepsat, možná kvůli vědomí, že jeho dopad by byl pro imperium Zdenka Zemka likvidační: na rozdíl od opožděného vydání licencí po 1.lednu 2011 by nepřineslo pouhé snížení výkupní ceny energie, ale zastavení výroby a úplnou ztrátu příjmů.  Bylo nabíledni, že Zemkovi se budou bránit soudní žalobou nebo arbitráží, jejichž výsledek by byl nejistý. Bylo rozumné počkat na rozsudek trestního soudu o tom, že vydání licence na základě padělané revizní zprávy bylo trestným činem. Soudní výrok o spáchaném trestním čiuu by byl  nezpochybnitelným podkladem pro rozhodnutí o odebrání licence, proti němuž by opravné prostředky neměly naději na úspěch.

Bývalé vedení ERÚ tedy dopustilo vydání licencí ne zcela dokončeným elektrárnám, na sporné rozhodnutí o jejich vydání nedokázalo pružně zareagovat, a když již za panování Aleny Vitáskové jeho “přeživší” příslušníci konečně otevřeli cestu k odebrání licence, nenašli odvahu příslušné rozhodnutí podepsat. Velkorysá smířlivost policie a státního zastupitelství k liknavosti ERÚ v tomto případě ostře konstrastuje s tím, co musely zakusit ze strany policie a státního zastupitelství obžalované Michaela Schneidrová a Alena Vitásková za velmi podobné skutky.

Zatímco Jaroslav Vítek, jenž podle pozdějšího zjištění personálního odboru ERÚ vystupoval  neoprávněně jako ředitel licenčního odboru, váhal se spuštěním řízení k odnětí sporných licencí, současně posuzoval návrh na odebrání licence pro elektrárnu společnosti ČEZ-Obnovitelné zdroje s.r.o. Přestože elektrárna měla do dokončení daleko, odebrání licence odmítl rozhodnutím s jednovětým odůvodněním. Vedl si zřejmě mnohem hůře než později v v jiném případě Michaela Schneidrová. Přesto jej policie nevyvedla z budovy v  “ medvědech” jako ji, ač trestní podání obdržela opakovaně.

O těchto věcech neměla Alena Vitásková po nástupu do úřadu tušení. Antonín Panák, tehdy místopředseda ERÚ, ji o situaci chomutovských elektráren neinformoval. Neuvědomil ji ani  o podaném trestním oznámení. Sporných elektráren byly desítky, nebyl žádný důvod, proč by si měla vyžádat právě příslušný spis a s věcí se seznámit přednostně. Až audit jí ukázal, že funkce ředitele licenčního odboru není řádně obsazena. Svěřila ji Michaele Schneidrové, své dlouholeté spolupracovnici,  která nebyla pozůstatkem bývalého vedení, jak si myslí předseda senátu, ale přišla za ní krátce po jejím nástupu. Antonín Panák naléhal na nerozkoukanou příchozí, aby vydala rozhodnutí, připravené Jaroslavavem Vítkem. Nevyhověla mu, protože po seznámení s věcí zjistila, že důkazy, které by odůvodňovaly  odebrání licencí, jsou nejednoznačné. Jedinou jistotou by byly složité vleklé soudní spory nebo arbitráž s nejistým výsledkem a velkými finančními ztrátami ať již na straně majitelů nebo státu, podle toho, která strana by u soudu vyhrála. Své rozhodnutí poslala jako přílohu k e-mailu s žádostí o vyjádření do soukromé e-mailové schránky Aleny Vitáskové. V e-mailu upozornila na obtížnost případného soudního sporu.  Ale její nadřízená na e-mail nijak nereagovala. V podstatě ani nemohla,neboť byla orgánem 2.stupně,  nebyla obeznámena se spisem a  věc se jí nedostala na stůl postupem podle správního řádu, čili z podobných důvodů, pro které Josef Fiřt nemohl zastavit Luďka Pražáka.

Michaela Schneidrová i bez jejího souhlasu rozhodnutí vydala 17.února 2012. Dne 23. října 2012 ji za to policie obvinila. Během policejního vyšetřování Alena Vitásková teprve zjistila, že kolem Zemkových elektráren nemusí být vše v pořádku. Při podání vysvětlení na PČR dostala off-record nepravdivou informaci od vyšetřovatele, že elektrárny nestály. V říjnu r.2012 zahájila jako orgán 2.stupně přezkum rozhodnutí Michaely Schneidrové, po němž následovalo jeho zrušení a vydání nových licencí s účinností od 1.ledna 2011. Mezitím policie sdělila 13. března 2013  Aleně Vitáskové obvinění.

Žalobce ji nakonec obžaloval proto, že své podřízené nezabránila v zastavení řízení, směřujícího k odebrání sporných licencí. V případě Josefa Fiřta uznal, že rozhodnutí Luďka Pražáka nemohl zmařit, neboť jako orgán 2. stupně k tomu neměl pravomoc. Alena Vitásková buď podle jeho názoru  pravomoc měla, nebo prostě neměla právo na shovívavost, které se těší její předchůdce. Ať rozhodl jakkoli, bylo to špatně, protože paní obžalovaná skutečně je orgánem 2.stupně a k licenčnímu spisu ani neměla přístup, čili nemohla vydat pokyny k něčemu, co neznala.

Je pozoruhodné, že v případě obou obviněných nepadlo podezření na osobní obohacení nebo jiný prospěch. I v tomto směru se jejich postavení liší od věci osmi obžalovaných, kteří na včasném získání licencí měli materiálni zájem. Pro odůvodnění obvinění obou dam chyběl motiv. Bez motivu není úmyslu a bez úmyslu není úmyslný trestný čin. Orgány si poradily: jako motiv si vymyslely údajný blízký vztah jejich obětí k Zemkům. Při dokazování před soudem se pohádka rozplynula jako dým, ale to již bylo účelu dosaženo. Probíhalo hlavní líčení, které muselo být dovedeno do konce.

Soud se později při vymýšlení rozsudku nad nedoložením subjektivní stránky zločinu obou dam kupodivu nepozastavil.

Tato okolnost se u každé z obviněných projevila trochu jinak. Pokud bych přistoupil na zřejmě nesmyslný názor, že žalobce rozumí složitostem licenčního řízení lépe než plně kvalifikovaná  Michaela Schneidrová, musel bych připustit, že rozhodnutím o nepovolení obnovy předmětného licenčního řízení pochybila. Ale chyba úředního jednání není sama o sobě trestným činem. Ostatně žalobci a soudci si pro sebe vynucují právo na beztrestnost pochybení, přestože za jejich “úlety” vyplácí stát ročně několik desítek milionů Kč odškodnění jejich obětem. Není důvod, proč by jiní zaměstnanci státu měli být na tom jinak. Pokud by tedy žalobce nepodsunul této obviněné úmysl pomoci Zemkům, sotva by ji mohl obvinit. V případě Aleny Vitáskové je pro žalobce situace ještě nepříznivější. Pro jednání ve prospěch Zemků neměla motiv a - jak nakonec připustil předseda senátu při ústním odůvodnění rozsudku -  není ani prokázáno, že rozhodnutí Michaely Schneidrové ovlivnila.

Ze všeho je  zřejmé, že žalobce přistupoval  k podezřeni  proti oběma obviněným přímo protikladně proti  hodnocení jednaní příslušníků bývalého vedení. Mimo to, s vědomím, že nelze ani jedné z obviněných prokázat subjektivní stránku trestného činu a jejich součinnost ve prospěch Zemků nebyla prokázána, se nestyděl požadovat pro ně tresty jako vražedkyním. Nyní uvažuje o odvolání v neprospěch obžalovaných. Tuším, že se bude odvolávat proti neuložení vysokých peněžitých trestů oběma dámám. Proč by si to nedovolil, když má zaručenu beztrestnost. 

PROSTOŘEKÉ DÁMY, HNUTÍ ANO, SOUDCI A MINISTR

 Lobbistický server Česká justice uveřejnil v sobotu 27.února 2016 rozhovor s bývalou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou (ANO), jehož nadpis shrnuje obsah jejího vystoupení do provokativního tvrzení, že „prioritou hnutí ANO není justice“ . Od profesně vyhraněné političky z hnutí ANO to zní směle.  Vyjádření  téže myšlenky politikem z jiné strany by bylo méně pikantní a dalo by se chápat jako součást začínajícího předvolebního pomlouvání soupeřů . A v totalitní straně by autorka článku musela formulaci nadpisu vysvětlovat partajním strážcům dobrých mravů.

Jako důsledný nestraník  ale uznávám, že výrok je v souladu s nemilou skutečností. Dominantní vůdce hnutí ANO Andrej Babiš svádí pozornost veřejnosti i zákonodárců přednostně na záležitosti finančního hospodaření státu. Zdá se, jako by ústředním problémem vnitřní politiky bylo zvyšování výběru daní, jež musí být zajištěno i za cenu bobtnání státního aparátu a zatěžování občanů nadbytečnou administrativou, tedy za cenu zdražování provozu státu.   Občané ale od státu očekávají úplně jiné služby a mezi nimi na jednom z čelných míst v pořadí naléhavosti je vytváření zdravého právního prostředí. Teprve v případě, že je stát občanům zabezpečí, získal by  morální právo natahovat ruce k jejich kapsám. Reálná politika státu ve vztahu k základním občanským právům  je ale svými prioritami vzhůru nohama, a to především díky vlivu hnutí ANO.

Bývalá paní ministryně dokládá platnost výroku poukazem na překážky v legislativním procesu, které brzdí přijímání zákonů, přicházejících z ministerstva spravedlnosti: jejich projednávání se odsouvá, protože přednost  dostávají jiné zákony, zejména ty z dílny ministra financí.  Nepřipomněla, že legislativní činnost ministerstva byla za její éry zpomalena v důsledku vyprázdnění příslušného odboru. K tomu všemu přistupují následky obstrukcí, které ovšem postihují všechny zákony bez rozdílu. Bídu situace prohlubuje skutečnost, že  do legislativního procesu se dostaly jen méně významné zákony z resortu spravedlnosti, žádný z těch, jež by vyvolaly v justici reformní pohyb. Za érou spravování resortu justice hnutím ANO zatím nezůstává žádná přijatá norma, která by přinesla zásadní změny práva. Lépe na tom podle Heleny Válkové byl i Jiří Pospíšil, po němž zůstal nový občanský zákoník (na trestní zákoník paní exministryně zapomněla). Předběžně hodnotí toto volební období jako „přešlapování na místě“.

 Odpovědnost za neutěšený stav legislativního vývoje v resortu spravedlnosti nese ale podle paní exministryně celá vládní koalice, a to bez ohledu na dominantní vliv hnutí ANO. V tom má samozřejmě pravdu. Helena Válková dokonce hájí svého nástupce Roberta Pelikána, že za skluz v plnění legislativního plánu resortu může jen částečně. Jedním dechem mu ale vyčítá, že jeho prioritou není legislativní činnost, ale řešení provozních problémů justice.

V souladu s provokativním titulkem je ale pouze  přibližně třetina rozhovoru. Jeho myšlenkové těžiště je úplně jinde. Až na odbočení k problematice vězeňství, v jejímž rámci Helena Válková mimo jiné kritizuje ministerskou koncepci rozvoje vězeňství do r.2025,  schválenou vládou, a obhajuje jako věcně správné své rozhodnutí o odvolání generála Petra Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR, její vystoupení  vplouvá do proudu nespokojených hlasů, ozývajících se především z politizující části soudcovského stavu, podporované některými politiky a novináři. Jejich velkými tématy jsou požadavek na zřízení Nejvyšší rady soudnictví, stížnosti na neuspokojivý postup rekodifikace trestního řádu a občanského soudního řádu a kritika ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství. To vše spojeno s kritikou způsobu vedení  resortu ministrem Robertem Pelikánem a s úrovní jeho komunikace s odbornou veřejností. Nespokojenost tak již dále nesměřuje proti hnutí ANO, ale proti ministrovi, vyslanému do vlády hnutím ANO, jenž se odchyluje od stranického programu Právo a spravedlnost, což je situace stejně pikantní jako kritika přístupu hnutí ANO k resortu spravedlnosti, vyslovená poslankyní za hnutí ANO. Kritičnost pohledu Heleny Válkové na počínání Roberta Pelikána mírní pouze konstatování zlepšené komunikace ministerstva s Ústavně právním výborem.

Nespokojenost části soudcovského stavu a s ní souznících politiků a novinářů s  „panováním“ Roberta Pelikána je notorieta. Asi se do ní promítá zklamání z nesplněných očekávání. Helena Válková nastoupila na ministerstvo se ctižádostí naplnit volební program Právo a spravedlnost během jednoho volebního období. Zejména soudci se těšili, že se konečně dočkají vytoužené justiční samosprávy. Ale dnes již je jasné, že jejich tužby nebudou naplněny, protože ministr spravedlnosti se do tohoto úkolu vůbec nehrne.

Problém je ale širší a má až filozofickou povahu. Střetává se v něm právo na svobodu myšlení a odpovědnost k svěřenému resortu ústavního činitele, odpovědného Poslanecké sněmovně a jejím prostřednictvím národu, nikoli straně, s požadavkem vysílající politické strany na svého nominanta, aby plnil její volební sliby a závazky vůči koaličním partnerům. A situaci komplikuje uplatňování stavovských zájmů silných vlivových skupin, které do sporné situace vnášejí své požadavky. Helena Válková měla v tomto ohledu při nástupu na ministerstvo podstatně jednodušší situaci. Byla významnou spolutvůrkyní programu Právo a spravedlnost a na ministerstvo přišla s úmyslem co nejlépe jej naplnit. Na její způsob řízení resortu mělo určitě vliv její zakotvení v akademickém prostředí a uvážlivost, přiměřená věku. Po Robertovi Pelikánovi, přicházejícím z advokacie a podstatně mladším, se rovněž žádá, aby naplnil program hnutí ANO, ale ten je pro něj cizím dílem. Vlastně se mu upírá právo myslet vlastní  hlavou. Pamětníci vědí, že je lepší mýlit se se stranou než mít pravdu proti straně. Robert Pelikán není pamětník a jde svou cestou. Netvrdím, že je ve všem správná, ale uznávám jeho právo chovat se takto.

„Filozofická“ povaha rozporů mezi ministrem a jeho kritiky je v nejčistší podobě patrná na přístupu obou stran k rekodifikaci procesních kodexů. O tom se tolik nemluví, protože okruh lidí, kteří vědí, o co jde, je poměrně úzký. Nicméně jde o záležitost až životně důležitou, proto by se o ní mluvit mělo. Kritici mají Robertu Pelikánovi za zlé, že se vůbec nesnaží předložit obě novely ještě v tomto volebním období. Ministr ovšem právem namítá, že nový trestní zákoník a občanský zákoník se rodily déle než 10 let, než si je mohl neprávem přivlastnit jako svou zásluhu populista Jiří Pospíšil, a přesto je odborná veřejnost přijala s mnoha výhradami. Zvláště se to týká občanského zákoníku, který dokonce vyžadoval téměř okamžitou novelizaci. Paní exministryně Válková si troufala v šibeniční lhůtě jednoho volebního období přípravu norem zvládnout a za výsledek by nesla odpovědnost. Robert Pelikán nechce nést odpovědnost za narychlo ušité legislativní zmetky, a proto se kvůli volebním slibům hnutí ANO nevzrušuje. Soudím, že to je jeho právo.

Na okraj podotýkám, že právo je nadstranické. V sousedním Rakousku patřila po řadu let k politické kultuře zásada, že ministr spravedlnosti nemá být členem žádné strany.

Dramatičnost sváru mezi požadavkem na plnění stranického programu a svobodou myšlení odpovědného jedince vyniká na rozporu mezi ministrem a „poddanými“ v přístupu k záměru ustavit Nejvyšší radu soudnictví. Povzbuzeni volebními sliby hnutí ANO a názory Heleny Válkové nedokázali sice představit veřejnosti ucelenou představu vymezení úkolů, pravomocí a odpovědnosti nového orgánu, ale současně se těšili, že svého vysněného ráje dosáhnou již v tomto volebním období. Okázalý nezájem ministra Roberta Pelikána o vyhovění jejich tužbám na ně působí jako studená sprcha.

Po tradičních mužských kriticích Pelikánovy nechuti k soudcovské samosprávě Pavlu Šámalovi a Josefu Baxovi vstoupila do boje vedle Heleny Válkové další dáma, a to  přímo předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. V této souvislosti vyčítá Robertu Pelikánovi, že jako člen výběrové komise pro obsazení funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze dal uchazeči Janu Sváčkovi 0 bodů. Tento útok na ministra prozrazuje, že někteří soudci lpí na prosazení soudcovské samosprávy do té míry, že jsou schopni v zápalu boje použít neférových prostředků. Osobně jsem přesvědčen, že soudci Janu Sváčkovi se stala křivda, když bylo zmařeno jeho jmenování soudcem Ústavního soudu, a další, když nebyl jmenován místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Nicméně považuji za nepřístojnost již to, že se veřejně diskutuje o tom, jak který člen výběrové komise hlasoval, a to v prostředí justice, kde hlasování členů senátu je tajné. Hlasování Roberta Pelikána nemělo na výsledek jednání komise vliv: Jan Sváček vyšel z řízení jako vítěz. Robert Pelikán uplatnil své právo hlasovat podle svého vědomí a svědomí a jednal v souladu s názorem, který si na uchazeče vytvořil v době působení v advokacii. Daniela Zemanová zdvořile mlčí o tom, že to byla tehdejší ministryně Helena Válková, která  odmítla jmenovat Jana Sváčka bez ohledu na výsledek výběrového řízení a degradovala princip výběrového řízení na šaškárnu. Daniela Zemanová v této souvislosti správně zmiňuje nátlak ze strany vedení hnutí ANO.  Dnes plují obě dámy spolu  s dalšími bojovníky za soudcovskou samosprávu na jedné lodi, a proto Daniela Zemanová paní exministryni odpovědnost za tuto aféru nepředhazuje.

Helena Válková jde za ustavením soudcovské samosprávy s nečekanou razancí. Chce ze své parlamentní funkce prosadit zakotvení Nejvyšší rady soudnictví v Ústavě s odkladem účinnosti na několik let. Jde o obdobu způsobu, jakým vznikl Ústavní soud. To je nápad přímo geniální, zasluhující podporu: soudci by se dostali blíže k cíli a získali by záruku, že k ustavení samosprávy v dohledné době musí dojít. Současně by bylo možné v klidu, nikoli pod tlakem času, upřesnit představu o kompetencích a způsobu činnosti Nejvyšší rady soudnictví. Vyjednávání mezi soudci, ministrem a legislativci by mohla probíhat v klidné atmosféře, bez nechutných emocí.

Ministr spravedlnosti se k ustavení soudcovské samosprávy staví zdrženlivě. Vysvětluje to obavami z posílení tendencí k zapouzdření justice. Zřejmě nejsou liché. Již „podrobená“ justice vykazuje sklony k nadřazenosti nad ostatní skupiny obyvatelstva, k excesům soudcovské libovůle, jdoucích až do nezákonného jednání, a ochraně provinivších se soudců před postihem. Je skutečně nebezpečí, že souběžně s posilováním samosprávy justice by se tyto tendence prohlubovaly.

Ustavení Nejvyšší rady soudnictví, ne-li dnes, tedy kdykoli později, je žádoucí jako ochrana před dopady nestability politických orgánů na vnitřní život soudnictví. Proto zasluhuje podporu veřejnosti, ale  s výhradou, že souběžně bude zřízen nezávislý mimoresortní orgán dohledu nad soudnictvím, který bude prošetřovat poklesky soudců a bude vůči nim postupovat jako veřejný žalobce.

Dalším významným důvodem k nespokojenosti Pelikánových odpůrců je jeho tvrdošíjnost, s kterou se snaží protlačit legislativním procesem návrh nového zákona o státním zastupitelství. Z kuloárních informací vyplývá, že zákon v předkládané podobě nemá naději na přijetí. Zeslábly sice hlasy odpůrců rušení vrchních státních zastupitelství, ale s neztenčenou silou zní odpor proti „bezdohledovému speciálu“. Pan ministr toto jistě ví lépe než já. Pokud přesto na tomto konceptu trvá, jde hlavou proti zdi. Není jisté, zda mu to přinese lepší výsledek než rozbitou hlavu.

Spolek Šalamoun má k ministerské předloze dílčí výhrady, které shrnul do podoby alternativního návrhu zákona, vystaveného na jeho internetových stránkách, a věnuje problematice soustavnou péči v podobě veřejných besed. Nejbližší proběhne v pondělí 7.března 2016 od 13:00 v Americkém centru v Praze. Přes všechny výhrady soudím, že vláda by měla zákon do Sněmovny propustit a zde by se měl dotvořit cestou pozměňovacích návrhů.  Upuštění od přijetí zákona znamená odsunutí reformy státního zastupitelství o mnoho let. Společnost by tím utrpěla nesmírnou škodu, zatímco výhodu by získali pohrobci normalizace, dosud okupující vedoucí místa ve státním zastupitelství, jejich kamarádi z prostředí porůznu rozptýlených „starých struktur“ a samozřejmě pachatelé trestné činnosti.

V každém případě odvoláním (dle mého názoru neopodstatněným) Heleny Válkové z funkce ministryně spravedlnosti a jejím prosazením do čela Podvýboru pro justici a soudní samosprávu se hnutí ANO podařilo neúmyslně vytvořit zasvěcený kontrolní orgán nad ministerstvem spravedlnosti, který z minulosti nemá obdoby. Jeho působení by ale mělo hnutí ANO vyvážit poskytnutím přiměřené mediální podpory svému ministrovi. Zacházení hnutí s ním je přece jen lepší než kdysi s Helenou Válkovou: tu Babišův tisk kamenoval nejméně jednou týdně po celé funkční období. To se Robertu Pelikánovi přece jen neděje, nicméně veřejné podpory ze strany hnutí se mu nedostává.

POZVÁNKA NA BESEDU O ZÁKONU O STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

VŠEM, KOHO TO MŮŽE ZAJÍMAT V Praze dne 25.2.2016  Vážené dámy a pánové, dovolujeme si Vás pozvat na BESEDU O AKTUÁLNÍ PODOBĚ NÁVRHU ZÁKONA O STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ, která se uskuteční dne 7. března 2016 od 13:00 v Americkém centru, Tržiště 13, Praha 1 – Malá Strana. Účelem je seznámení se současnou podobou návrhu zákona, se stanoviskem spolku Šalamoun k ní a výměna názorů. Požádali jsme o účast a vystoupení představitelů Ministerstva spravedlnosti  ČR. Ukončení v 15:30. Protože kapacita sálu je omezená, doporučujeme zájemcům, aby se registrovali na e-mailové adrese spolek.salamoun@centrum.cz Za spolek Šalamoun srdečně zve                                                                                                                John Bok předseda spolku Šalamoun