neděle 21. února 2016

POSLANCI POCHOVÁVAJÍ ZÁKON

Poslanci Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny navštívili ve dnech 16. a 17.února 2016 Brno, kde jednali s představiteli Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího státního zastupitelství. Podle zprávy České justice předmětem debat byl mimo jiné nový zákon o státním zastupitelství. Vládla spokojenost, že v tomto volebním období již k přijetí zákona patrně nedojde, pravděpodobnější je novelizace stávajícího zákona. Účastníci brněnského setkání prostě myšlenku na přijetí nového zákona pochovali.

Odpovídá to i kuloárním informacím, že návrh zákona v jeho poslední známé podobě nemá naději na podporu poslanců Ústavně právního výboru. Jeho současnou podobu v době brněnského setkání poslanci neznali a netušili, kdy a zda vůbec  jej ministr Robert Pelikán předloží k projednání vládě.

Potřebu přijetí nového zákona o státním zastupitelství jako téma nastolila ODS v předvolební kampani k volbám do Poslanecké sněmovny v r. 2010. Během působení Nečasovy vlády prošel do prvního čtení v Poslanecké sněmovně návrh, v podstatě připravený státními zástupci, odrážející představy nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a jeho blízkých spolupracovníků. Jeho přijetí by přineslo do státního zastupitelství zásadní změny: zanikla by vrchní státní zastupitelství, vzniklo by speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a ekonomické kriminality a došlo by k rozsáhlé personální obměně na vedoucích místech.

Marie Benešová, ministryně spravedlnosti přechodné Rusnokovy vlády,návrh z Poslanecké sněmovny stáhla a neúspěšně se pokusila nahradit jej nicotnou novelou stávajícího zákona. Vládní koalice, vzešlá z voleb r.2013, pod vlivem hnutí ANO převzala štafetu od svých předchůdců a přijetí nového zákona zahrnula do svých politických cílů.   Ministr Robert Pelikán vpustil do legislativního procesu další návrh, velmi blízký stažené verzi. Narazil ale na široce založený odpor, do něhož se zapojil kdekdo: zvlášť rozhodně poslanci Ústavně právního výboru, dále další politici, novináři, část státních zástupců a také někteří představitelé justice. Z meziresortního připomínkového řízení vzešly desítky připomínek.

Odpor politiků a oponující části odborné veřejnosti se z počátku soustředil na záměr na zrušení vrchních státních zastupitelství. Došlo i na obecné zpochybňování účelnosti přijetí nového zákona před rekodifikací trestního řádu. V poslední době jsou ale nejhlasitější odpůrci zřízení speciálního státního zastupitelství, které má být téměř úplně nezávislé, nepodléhající dohledu žádného vyššího úřadu.

Nastala zvláštní situace. Ačkoli dvě po sobě jdoucí politické formace zahrnuly přijetí nového zákona jako nástroje reformy státního zastupitelství do svých programových priorit, nakonec se zdá, že jej vlastně nikdo nechce. Na veřejnosti zní hlavně hlasy odpůrců jeho přijetí a jeho zastánci se z veřejného prostoru zcela vytratili.
Upuštění od záměru přijmout  nový zákon a zahájit tak zásadní reformu státního zastupitelství v tomto volebním období by bylo v každém případě neúspěchem hnutí ANO, které záměr vneslo do koaličních politických cílů a jeho uskutečnění svěřilo ministrům, jež vyslalo do vlády.

V této situaci přinesl lobbistický server Česká justice zprávu, že ministr spravedlnosti konečně poslal návrh zákona do vlády. Česká justice tvrdí, že má text návrhu k disposici a uvádí, že Robert Pelikán úpravami návrhu nevyhověl námitkám většiny krajských státních zastupitelství, obou nejvyšších soudů, Legislativní rady vlády, odborné veřejnosti, ale ani poslanců Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a  několika ministerstev,  takže návrh  zatěžuje několik zásadních rozporů. Zejména zůstává zachována koncepce bezdohledového „speciálu“.

Pan ministr spravedlnosti se tak zřejmě rozběhl hlavou proti zdi. Prorážení  zdi hlavou je obecně sympatické. Nebýt lidí, kteří k němu mají odvahu, možná bychom ještě žili ve středověkých poměrech. Ale ne vždy přináší takové jednání jiný výsledek než právě tu rozbitou hlavu. Obávám se, že za daných okolností, budou-li se ministři řídit svými úzce resortními zájmy a osobní ješitností, se pravděpodobnost propuštění návrhu vládou k projednání v Poslanecké sněmovně přiblížila k nule.

Důsledky případného úplného stažení návrhu zákona z legislativního programu vládní koalice by při tom mohly být nežádoucí. Návrh zákona v předkládané podobě má sice řadu sporných bodů, kvůli nimž např. spolek Šalamoun vydal svou alternativní verzi , ale jeho základní řešení je zdravé a detailní nepatřičnosti by mohly být napraveny cestou poslaneckých pozměňovacích návrhů. Projednávání v Poslanecké sněmovně by za těchto okolností bylo svízelné, ale mohlo by přinést přijatelný kompromis, zatímco stažení zákona z programu by zakonzervovalo současné poměry ve státním zastupitelství a odsunulo by nezbytné legislativní změny na mnoho let.
 
Potřebnost reformy státního zastupitelství a přijetí zákona, jenž by k ní otevřel cestu, i důsledky ústupu  od záměru, bychom měli poměřit Babišovou zásadou, že stát se má řídit jako firma – rozumí se, že jako firma prosperující, efektivně řízená.

Pro pochopení situace si pomohu použitím alegorie. S jistou mírou nadsázky si troufám tvrdit, že státní zastupitelství se ve svém současném stavu chová jako firma, jejíž ředitel raději příliš nevychází ze své kanceláře, protože zjistil, že před akcionáři sice má obecně nejvyšší odpovědnost za její výsledky, ale nedostal od nich pravomoc, která by mu dovolila hlouběji zasahovat do jejího chodu. Ve skutečnosti vládnou dva náměstci, kteří mají téměř úplně volnou ruku v rozhodování a řediteli  se podřizují jen symbolicky. Každý z nich vede svou část firmy po svém, takže fakticky vznikají dva samostatné celky, které se způsobem činnosti značně liší. Plnění denních úkolů ale  z větší části zajišťují mistři, kteří požívají značnou míru samostatnosti. Mnozí z nich se na svých pozicích usalašili v dávné minulosti, neznají moderní technologie a starají se pouze o uchování poměrů, na které si kdysi zvykli, někteří ještě v neblahých časech posrpnové normalizace, v oddané  službě protiprávnímu režimu. Jim podřízení  tovaryši si většinou dělají, co chtějí. Bez ohledu na postavení ve firemní hierarchii pracovníci věnují svým úkolům jen tolik úsilí, kolik sami uznají za vhodné, a nejsou voláni k odpovědnosti za vyrobené zmetky. Domnívají se, že škody, způsobené firmou zákazníkům jejich přičiněním, hradí nějaká vyšší moc, když ve skutečnosti odškodnění jde z kapes akcionářů. O takto uspořádané firmě lze sotva tvrdit, že je řízena efektivně.

Vrátíme-li se z alegorie do skutečnosti, vidíme, že v praxi máme vedle sebe dvě téměř samostatné soustavy státních zastupitelství, které řídí vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci. Tyto dva úřady se velikostí, vnitřním uspořádáním a stylem činnosti od sebe navzájem zásadně liší do takové míry, že shoda názvu je matoucí. Ač mají územně vymezenou působnost, malé olomoucké vrchní státní zastupitelství se často chová jako úřad s celostátní působností, a to někdy hodně svérázně: podle pamětníků ani “za bolševika” neintervenovali prokurátoři republikové prokuratury u krajských soudů, natož u okresních, zatímco státní zástupci olomouckého vrchního zastupitelství v některých případech zastupují žalobu u nižších soudů v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze. V tomto stavu nelze zajistit jednotný výkon trestního práva na celém území státu. Má-li nejvyšší státní zástupce nést odpovědnost za to, že každý občan bude obsloužen orgány činnými v trestním řízení  stejně bez ohledu na místo bydliště, nemůže mezi ním a výkonnými složkami stát zeď v podobě vrchních státních zastupitelství. Reforma státního zastupitelství je proto potřebná, a to nejen z uvedeného důvodu.

Strašení návratem k silnému postavení generálního prokurátora je liché, neboť jeho nositelé neprávem srovnávají výkonný nástroj trestní politiky bývalé komunistické strany s apolitickým státním zastupitelstvím státu, který se aspoň pokouší zasloužit si označení “demokratický a právní”. Ostatně praxe ukazuje, že současné slabé postavení nejvyššího státního zástupce neposkytuje občanům ochranu před svévolí orgánů činných v trestním řízení. Nelze přehlédnout rozdílnost chování obou vrchních státních zastupitelství, která staví občany, žijící v obvodech jejich působnosti, do nerovnoprávného postavení. Nelze neslyšet hlasy obhájců, kteří si stále častěji stěžují na svévolný výklad pravidel územní pravomoci státních zástupců zejména v obvodu VSZ Olomouc, hraničící s porušováním zásady zákonného soudce. Množí se případy, kdy státní zástupci nechají zavléct obviněného, na kterého chtějí uvalit vazbu, k místně nepříslušnému soudu, nejspíš proto, že u něj mohou z jakýchkoli důvodů počítat s velkou pravděpodobností, že vyhoví jejich svévolným požadavkům. Porušují tak i zásadu rovnosti stran, neboť obviněný nemá stejnou možnost vybrat si soudce, který mu s největší pravděpodobností půjde na ruku. Nelze si nevšímat stále častějších případů používání nezákonně získaných důkazů k usvědčování obviněných v kauzách se slabou důkazní situací. Absence silné ústřední autority se neprojevuje v lepší ochraně občanů před zvůli orgánů činných v trestním řízení, ale naopak přibývá případů s uplatněním nezákonných postupů.

Praxe rovněž ukazuje, že ani státní zástupci t.zv. šestých odborů vrchních státních zastupitelství nezvládají odbornou problematiku složitých kauz hospodářské kriminality a korupční povahy. Soustředění nejvýznamnějších kauz tohoto druhu do péče specializovaného útvaru, v němž vedle státních zástupců pracují konzultantni s kvalifikací ekonomů, účetních a finančníků, je řešení, které se uplatňuje prakticky v celé Evropě. Jeho odmítání u nás nelze racionálně zdůvodnit.
Při rozhodování o osudu zákona by se měli politici zamyslet nad tím, komu poslouží “potopením” zákona. Budou jim jistě tleskat vedoucí státní zástupci, kteří již překročili zenit své výkonnosti, nebo jsou pohrobky normalizace a vědí, že nemají naději  obstát ve výběrovém řízení na nové obsazení svých teplých míst, z nichž by je zákon vypudil. Od Listopadu 1989 dojde k nejrozsáhlejší personální obměně na vedoucích místech.Vedle toho se nepřijetím zákona uleví i řadovým státním zástupcům, kteří se obávají zvýšení nároků na úroveň jejich práce. Odpůrci zákona by měli veřejnosti otevřeně říci, proč ji nechtějí připustit. Mám obavy, že někteří nemají v tomto ohledu čisté svědomí, protože mnohaleté působení vedoucího státního zástupce na jednom místě je příležitostí k sbližování s lokálními politiky a podnikateli, které může být základem pro vznik klientelistických sítí.

Tleskat budou také korupčníci a podnikatelé, zatím úspěšně skrývající nekalé obchodní a finanční praktiky, kteří se dosud utěšují, že orgány činné v trestním řízení nejsou odborně dostatečně fundované, aby  je odhalily.

Odpůrci zákona by proto měli myslet i na záporné důsledky jeho úplného stažení.








Žádné komentáře:

Okomentovat