Poslanci Ústavně právního výboru
Poslanecké sněmovny navštívili ve dnech 16. a 17.února 2016 Brno, kde jednali s
představiteli Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a
Nejvyššího státního zastupitelství. Podle zprávy České justice
předmětem debat byl mimo jiné nový zákon o státním zastupitelství. Vládla
spokojenost, že v tomto volebním období již k přijetí zákona patrně nedojde,
pravděpodobnější je novelizace stávajícího zákona. Účastníci brněnského setkání
prostě myšlenku na přijetí nového zákona pochovali.
Odpovídá to i kuloárním informacím,
že návrh zákona v jeho poslední známé podobě nemá naději na podporu poslanců Ústavně
právního výboru. Jeho současnou podobu v době brněnského setkání poslanci
neznali a netušili, kdy a zda vůbec jej
ministr Robert Pelikán předloží k projednání vládě.
Potřebu přijetí nového zákona o
státním zastupitelství jako téma nastolila ODS v předvolební kampani k volbám
do Poslanecké sněmovny v r. 2010. Během působení Nečasovy vlády prošel do
prvního čtení v Poslanecké sněmovně návrh, v podstatě připravený státními
zástupci, odrážející představy nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana
a jeho blízkých spolupracovníků. Jeho přijetí by přineslo do státního
zastupitelství zásadní změny: zanikla by vrchní státní zastupitelství, vzniklo
by speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a ekonomické kriminality
a došlo by k rozsáhlé personální obměně na vedoucích místech.
Marie Benešová, ministryně
spravedlnosti přechodné Rusnokovy vlády,návrh z Poslanecké sněmovny stáhla a
neúspěšně se pokusila nahradit jej nicotnou novelou stávajícího zákona. Vládní
koalice, vzešlá z voleb r.2013, pod vlivem hnutí ANO převzala štafetu od svých
předchůdců a přijetí nového zákona zahrnula do svých politických cílů. Ministr Robert Pelikán vpustil do
legislativního procesu další návrh, velmi blízký stažené verzi. Narazil ale na
široce založený odpor, do něhož se zapojil kdekdo: zvlášť rozhodně poslanci
Ústavně právního výboru, dále další politici, novináři, část státních zástupců
a také někteří představitelé justice. Z meziresortního připomínkového řízení
vzešly desítky připomínek.
Odpor politiků a oponující části
odborné veřejnosti se z počátku soustředil na záměr na zrušení vrchních
státních zastupitelství. Došlo i na obecné zpochybňování účelnosti přijetí
nového zákona před rekodifikací trestního řádu. V poslední době jsou ale
nejhlasitější odpůrci zřízení speciálního státního zastupitelství, které má být
téměř úplně nezávislé, nepodléhající dohledu žádného vyššího úřadu.
Nastala zvláštní situace. Ačkoli dvě
po sobě jdoucí politické formace zahrnuly přijetí nového zákona jako nástroje reformy
státního zastupitelství do svých programových priorit, nakonec se zdá, že jej
vlastně nikdo nechce. Na veřejnosti zní hlavně hlasy odpůrců jeho přijetí a
jeho zastánci se z veřejného prostoru zcela vytratili.
Upuštění od záměru přijmout nový zákon a zahájit tak zásadní reformu
státního zastupitelství v tomto volebním období by bylo v každém případě
neúspěchem hnutí ANO, které záměr vneslo do koaličních politických cílů a jeho
uskutečnění svěřilo ministrům, jež vyslalo do vlády.
V této situaci přinesl lobbistický
server Česká justice zprávu, že ministr spravedlnosti konečně poslal návrh
zákona do vlády.
Česká justice tvrdí, že má text návrhu k disposici a uvádí, že Robert Pelikán
úpravami návrhu nevyhověl námitkám většiny krajských státních zastupitelství, obou
nejvyšších soudů, Legislativní rady vlády,
odborné veřejnosti, ale ani poslanců Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny
a několika ministerstev, takže návrh zatěžuje
několik zásadních rozporů. Zejména zůstává zachována koncepce
bezdohledového „speciálu“.
Pan ministr spravedlnosti se tak
zřejmě rozběhl hlavou proti zdi. Prorážení
zdi hlavou je obecně sympatické. Nebýt lidí, kteří k němu mají odvahu,
možná bychom ještě žili ve středověkých poměrech. Ale ne vždy přináší takové
jednání jiný výsledek než právě tu rozbitou hlavu. Obávám se, že za daných
okolností, budou-li se ministři řídit svými úzce resortními zájmy a osobní
ješitností, se pravděpodobnost propuštění návrhu vládou k projednání v
Poslanecké sněmovně přiblížila k nule.
Důsledky případného úplného stažení
návrhu zákona z legislativního programu vládní koalice by při tom mohly být
nežádoucí. Návrh zákona v předkládané podobě má sice řadu sporných bodů,
kvůli nimž např. spolek Šalamoun vydal svou alternativní verzi ,
ale jeho základní řešení je zdravé a detailní nepatřičnosti by mohly být
napraveny cestou poslaneckých pozměňovacích návrhů. Projednávání v Poslanecké
sněmovně by za těchto okolností bylo svízelné, ale mohlo by přinést přijatelný
kompromis, zatímco stažení zákona z programu by zakonzervovalo současné poměry
ve státním zastupitelství a odsunulo by nezbytné legislativní změny na mnoho
let.
Potřebnost reformy státního
zastupitelství a přijetí zákona, jenž by k ní otevřel cestu, i důsledky
ústupu od záměru, bychom měli poměřit
Babišovou zásadou, že stát se má řídit jako firma – rozumí se, že jako firma
prosperující, efektivně řízená.
Pro pochopení situace si pomohu
použitím alegorie. S jistou mírou nadsázky si troufám tvrdit, že státní
zastupitelství se ve svém současném stavu chová jako firma, jejíž ředitel
raději příliš nevychází ze své kanceláře, protože zjistil, že před akcionáři
sice má obecně nejvyšší odpovědnost za její výsledky, ale nedostal od nich
pravomoc, která by mu dovolila hlouběji zasahovat do jejího chodu. Ve
skutečnosti vládnou dva náměstci, kteří mají téměř úplně volnou ruku v
rozhodování a řediteli se podřizují jen
symbolicky. Každý z nich vede svou část firmy po svém, takže fakticky vznikají
dva samostatné celky, které se způsobem činnosti značně liší. Plnění denních
úkolů ale z větší části zajišťují
mistři, kteří požívají značnou míru samostatnosti. Mnozí z nich se na svých
pozicích usalašili v dávné minulosti, neznají moderní technologie a starají se
pouze o uchování poměrů, na které si kdysi zvykli, někteří ještě v neblahých
časech posrpnové normalizace, v oddané
službě protiprávnímu režimu. Jim podřízení tovaryši si většinou dělají, co chtějí. Bez
ohledu na postavení ve firemní hierarchii pracovníci věnují svým úkolům jen
tolik úsilí, kolik sami uznají za vhodné, a nejsou voláni k odpovědnosti za
vyrobené zmetky. Domnívají se, že škody, způsobené firmou zákazníkům jejich
přičiněním, hradí nějaká vyšší moc, když ve skutečnosti odškodnění jde z kapes
akcionářů. O takto uspořádané firmě lze sotva tvrdit, že je řízena efektivně.
Vrátíme-li se z alegorie do
skutečnosti, vidíme, že v praxi máme vedle sebe dvě téměř samostatné soustavy
státních zastupitelství, které řídí vrchní státní zastupitelství v Praze a
Olomouci. Tyto dva úřady se velikostí, vnitřním uspořádáním a stylem činnosti
od sebe navzájem zásadně liší do takové míry, že shoda názvu je matoucí. Ač
mají územně vymezenou působnost, malé olomoucké vrchní státní zastupitelství se
často chová jako úřad s celostátní působností, a to někdy hodně svérázně: podle
pamětníků ani “za bolševika” neintervenovali prokurátoři republikové
prokuratury u krajských soudů, natož u okresních, zatímco státní zástupci
olomouckého vrchního zastupitelství v některých případech zastupují žalobu u
nižších soudů v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze. V
tomto stavu nelze zajistit jednotný výkon trestního práva na celém území státu.
Má-li nejvyšší státní zástupce nést odpovědnost za to, že každý občan bude
obsloužen orgány činnými v trestním řízení stejně bez ohledu na místo bydliště, nemůže
mezi ním a výkonnými složkami stát zeď v podobě vrchních státních
zastupitelství. Reforma státního zastupitelství je proto potřebná, a to nejen z
uvedeného důvodu.
Strašení návratem k silnému postavení
generálního prokurátora je liché, neboť jeho nositelé neprávem srovnávají
výkonný nástroj trestní politiky bývalé komunistické strany s apolitickým
státním zastupitelstvím státu, který se aspoň pokouší zasloužit si označení
“demokratický a právní”. Ostatně praxe ukazuje, že současné slabé postavení
nejvyššího státního zástupce neposkytuje občanům ochranu před svévolí orgánů
činných v trestním řízení. Nelze přehlédnout rozdílnost chování obou vrchních
státních zastupitelství, která staví občany, žijící v obvodech jejich
působnosti, do nerovnoprávného postavení. Nelze neslyšet hlasy obhájců, kteří
si stále častěji stěžují na svévolný výklad pravidel územní pravomoci státních
zástupců zejména v obvodu VSZ Olomouc, hraničící s porušováním zásady zákonného
soudce. Množí se případy, kdy státní zástupci nechají zavléct obviněného, na kterého
chtějí uvalit vazbu, k místně nepříslušnému soudu, nejspíš proto, že u něj
mohou z jakýchkoli důvodů počítat s velkou pravděpodobností, že vyhoví jejich
svévolným požadavkům. Porušují tak i zásadu rovnosti stran, neboť obviněný nemá
stejnou možnost vybrat si soudce, který mu s největší pravděpodobností půjde na
ruku. Nelze si nevšímat stále častějších případů používání nezákonně získaných
důkazů k usvědčování obviněných v kauzách se slabou důkazní situací. Absence
silné ústřední autority se neprojevuje v lepší ochraně občanů před zvůli orgánů
činných v trestním řízení, ale naopak přibývá případů s uplatněním nezákonných
postupů.
Praxe rovněž ukazuje, že ani státní
zástupci t.zv. šestých odborů vrchních státních zastupitelství nezvládají
odbornou problematiku složitých kauz hospodářské kriminality a korupční povahy.
Soustředění nejvýznamnějších kauz tohoto druhu do péče specializovaného útvaru,
v němž vedle státních zástupců pracují konzultantni s kvalifikací ekonomů,
účetních a finančníků, je řešení, které se uplatňuje prakticky v celé Evropě.
Jeho odmítání u nás nelze racionálně zdůvodnit.
Při rozhodování o osudu zákona by se
měli politici zamyslet nad tím, komu poslouží “potopením” zákona. Budou jim
jistě tleskat vedoucí státní zástupci, kteří již překročili zenit své
výkonnosti, nebo jsou pohrobky normalizace a vědí, že nemají naději obstát ve výběrovém řízení na nové obsazení svých
teplých míst, z nichž by je zákon vypudil. Od Listopadu 1989 dojde k
nejrozsáhlejší personální obměně na vedoucích místech.Vedle toho se nepřijetím
zákona uleví i řadovým státním zástupcům, kteří se obávají zvýšení nároků na
úroveň jejich práce. Odpůrci zákona by měli veřejnosti otevřeně říci, proč ji
nechtějí připustit. Mám obavy, že někteří nemají v tomto ohledu čisté svědomí,
protože mnohaleté působení vedoucího státního zástupce na jednom místě je
příležitostí k sbližování s lokálními politiky a podnikateli, které může být
základem pro vznik klientelistických sítí.
Tleskat budou také korupčníci a
podnikatelé, zatím úspěšně skrývající nekalé obchodní a finanční praktiky,
kteří se dosud utěšují, že orgány činné v trestním řízení nejsou odborně dostatečně
fundované, aby je odhalily.
Odpůrci zákona by proto měli myslet i
na záporné důsledky jeho úplného stažení.
Žádné komentáře:
Okomentovat