Uvědomění vyčerpatelnosti zdrojů
fosilních paliv a potřeba ochrany ovzduší vyvolaly již dávno úvahy o nutnosti nalezení
nových zdrojů energie, nezávislých na fosilních palivech a nezamořujících
ovzduší oxidy uhlíku a dusíku. Požadavkům by mohla vyhovovat jaderná energie,
kdyby její vhodnost nezpochybňovaly obavy z následků havarií jaderných
elektráren. Do popředí zájmu se nakonec dostaly obnovitelné zdroje energie (dále jen OZE) a zájem o ně postupně rostl
bez ohledu na jejich závislost na vnějších podmínkách, pro kterou se o nich
někdy mluví jako o občasných zdrojích.
Iniciátorem jejich zavádění se staly
orgány Evropské unie, které se snažily přimět členské státy, aby na jejich
území začaly budovat příslušná energetická zařízení. Česká republika patří
k těm, které k novinkám přistupovaly od počátku zdrženlivě. A stále
jsme proti ostatní Evropě pozadu zhruba o dva kroky. Jako první se u nás začaly uplatňovat
fotovoltaické elektrárny v r.2006. Zájem investorů byl malý, proto stát
přikročil k významné finanční podpoře.
Veřejnost i politici ve vtahu k novému směru v energetice
nejásali. Záhy se uplatnila i závist kvůli domněle snadnému bohatnutí
investorů, jejímž projevem bylo jejich označení za „solární barony“.
Na sklonku r.2010 stát zasáhl cenovou
vyhláškou Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) proti rozvoji
fotovoltaické energetiky podstatným snížením finanční podpory s účinností
od 1.ledna r.2011. Některé investory, kteří financovali výstavbu OZE s použitím
vysokých úvěrů, ohrozil krachem. Nastal běh o závod s cílem získat licenci
ERÚ pro provoz fotovoltaické elektrárny do 31.prosince 2010.
Dle mého laického názoru ERÚ prudkým
snížením výkupní ceny porušil energetický zákon, který jej zavazoval při
stanovení ceny postupovat transparentně a stanovit ji tak, aby umožnila pokrytí
oprávněných nákladů, odpisy a přiměřený zisk tak, aby byla zajištěna návratnost
investice a přiměřený výnos v době životnosti zařízení. Velikost meziroční
změny výkupní ceny byla omezena zákonem, čehož ERÚ nedbal. Stálost podmínek pro
podnikání vzala za své. Něco podobného se stalo ve Velké Británii, kde si nakonec
„solárníci“ vysoudili kompenzace ztrát.
Snížení výkupní ceny státu nestačilo.
Zatížil pak ještě tento obor podnikání „solární daní“, která snížila
rentabilitu výroby elektřiny z OZE. Současně se „solární baroni“ stali
předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a řada z nich
skončila před trestním soudem. Také správní soudy se začaly chovat nepřátelsky.
Výsledky jejich zájmu byly různé. Zhoršení finančních podmínek a častá
kriminalizace podnikatelů v OZE vedly k útlumu zájmu o jejich další
šíření. Další budování fotovoltaických elektráren pak zhruba 10 let stagnovalo.
Významnou úlohu v potírání ať
již skutečných nebo jen smyšlených provinění „solárníků“ sehrála královéhradecká expozitura Útvaru pro
odhalování korupce a finanční kriminality PČR (dále jen ÚOKFK), vůči které pravomoc dohledu a dozoru
uplatňovala brněnská pobočka Vrchního státního zastupitelství
v Olomouci. Mnozí „zákazníci“
těchto úřadů vzpomínají s hořkostí zejména na policistu Pavla Pinku a
státního zástupce Radka Mezlíka.
Právní vývoj šel dál. Většina
pronásledovaných „solárních baronů“ by dnes směla spustit svá zařízení, aniž by
musela žádat o licenci ERÚ. Ve zpětném pohledu tehdejší aktivity policie a
státních zástupců a na ně navazujících soudů díky vývoji legislativy nabyly
povahu absurdity. Za těchto okolností je na místě otázka, komu či čemu měla
prospět horlivost královéhradeckých policistů a brněnských žalobců.
Anomáliemi kriminalizace „solárních
baronů“ se nehodlám v tomto článku zabývat. Jako laický publicista jsem se
touto záležitostí zabýval od r. 2013. Koho to zajímá, nechť navštíví můj blog
nebo web spolku Chamurappi z.s. Poslední články jsem vydal v r. 2023.
Dnes mě zajímá vývoj právního
přístupu státu k budování OZE. V počátcích byl nedůvěřivý a zahrnoval
podezíravost v nazírání na poctivost záměrů podnikatelů v OZE. To
bylo podhoubím pro sklon ke kriminalizaci jejich počínání. Postupně ale vědomí
o nezbytnosti budování OZE sílilo a v judikatuře zejména správních soudů se
začal nesměle uplatňovat právní názor, že budování zařízení OZE je věcí
veřejného zájmu. Vývoj urychlila energetická krize, vyvolaná účinky války na
Ukrajině a zesilovaná vlivem „zelené“ ideologie. Změny v myšlení se opět začaly projevovat nejdříve v orgánech EU. Ale i u nás postavení
OZE jako věci veřejného zájmu se prosadilo v několika judikátech správních
soudů a nakonec je upravil zákon č. 19/2023
Sb., přezdívaný LEX OZE, který nabyl účinnost 24.ledna 2023.
Vnucuje se otázka, jaký vliv by
uznání budování OZE jako věci veřejného zájmu mělo na choutky orgánů činných
v trestním řízení na pronásledování „solárních baronů“. Jako laik se
domnívám, že by bránilo nedbání zásady subsidiarity trestního práva. Většinu
skutečných či domnělých pochybení, zjištěných policií při jejich vyšetřování,
bylo možné již tehdy řešit ve správním řízení podle energetického zákona. Ve
většině případů by trestní postih byl na místě až v případě, že by žadatel
o licenci či provozovatel OZE nesplnil uložená nápravná opatření či nezaplatil
stanovenou pokutu. Stíhatelné by samozřejmě byly klasické podvody, ovšem
s výjimkou těch, které policie či státní zástupci vložili do hlav žadatelů
o licence a ve skutečnosti se nestaly ( i takové případy jsem zaznamenal).
K dodržení zásady subsidiarity
trestního práva, a tedy případného upřednostnění sankcí ve správním řízení
podle energetického zákona před trestním řízením, byly silné důvody. Zřizování
fotovoltaických elektráren bylo novinkou, jejíž právní
režim byl plný neujasněných detailů. Pravidla v řadě případů
stanovily soudy zpětně se zpožděním pěti a více let od činu. Současně licenční řízení na sklonku r.2010
probíhalo v chaosu, vyvolaném drastickou změnou ceny za vyrobenou
elektřinu. Investoři se snažili získat licenci do 31.prosince 2010 a
v časové tísni se snažili cestu k ní zkrátit, pokud to šlo. Na druhé
straně ERÚ měl potíže se zvládnutím přívalu žádostí.
Pro uplatnění zásady subsidiarity
trestního práva byly vytvořeny organizační i právní předpoklady. Vznikl
nezávislý Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) s oprávněním vydávat
licence pro provozování energetických zařízení a kontrolovat dodržování
ustanovení energetického zákona v elektroenergetice. Je oprávněn ukládat
pokuty nebo stanovit nápravná opatření dle správního práva.
V kritické době na sklonku
r.2010 aspoň vedoucí pracovníci ERÚ měli potřebné odborné vzdělání a praxi
v oboru elektroenergetiky. Policisté a státní zástupci, kteří již
v r.2011 zahájili křížovou výpravu proti investorům, kteří získali licence
na sklonku r.2010, se odbornou způsobilostí mohli pochlubit jen výjimečně.
Problematičnost potlačení zásady
subsidiarity trestního práva je zřejmá na jednom „příkladu ze života“.
Rozhodujícím úkonem v licenčním řízení byla obhlídka zařízení elektrárny
na místě pracovníky ERÚ. Při jedné obhlídce se ukázalo, že investor převzal od
dodavatele zařízení jako dokončené, byť na něm byly drobné nedodělky. Protokol
o převzetí potřeboval jako doklad o vlastnictví elektrárny. Musel si jej
obstarat s určitým předstihem, aby jej mohl předložit komisi ERÚ včas. Komise
pracovníků ERÚ v tomto případě kvůli nedodělkům nedala souhlas
k vydání licence. Při následném jednání ERÚ stanovil investorovi
krátkou lhůtu na odstranění nedodělků,
čili k uvedení stavu zařízení do souladu s protokolem o převzetí. Na
základě opakované obhlídky zařízení na místě pak komise ERÚ dala souhlas
k vydání licence, protože nedodělky byly odstraněny. Nezávisle na tom státní
zástupce, zřejmě neznalý praxe licenčního řízení, obvinil žadatele
z pokusu o podvod, neboť se domníval, že chtěl převzetím nedokončeného
zařízení uvést ERÚ v omyl, tedy podvodně vylákat licenci. Netušil, že o
vydání licence rozhodne obhlídka zařízení pracovníky ERÚ, nikoli protokol o
převzetí zařízení.
Příkladem neujasněnosti právních
podmínek pro získání licence je nakládání správními i trestními soudy
s revizními zprávami, které pořizovali certifikovaní revizní technici za
účelem prověření provozuschopnosti a bezpečnosti elektráren. Dobová normativní
základna umožňovala provést revizi elektrické rozvodné sítě dříve, než
k ní byly připojeny fotovoltaické panely. O pět let později začaly soudy
prosazovat názor, že takový postup byl nesprávný. Významnou úlohu sehrál
Nejvyšší správní soud, který razil zásadu, že revizní zprávu nelze vypracovat
před úplným dokončením zařízení elektrárny. Na názoru na přípustnost revizních zpráv,
pořízených před připojením solárních panelů, se neshodli znalci, obstaraní
soudem, žalobcem či obhajobou. S „nevyhovujícími“ revizními zprávami a
jejich autory pak orgány nakládaly různě: někdy licenci ponechaly
v platnosti, jindy ji odebraly, revizním technikům buď uznaly jednání v dobré
víře, nebo je poslaly za mříže.
Jak ve správním, tak v trestním
řízení bylo nutné stanovit výši škody, která by vznikla, kdyby investor
neoprávněně prodával vyrobenou elektřinu za původní, zvýhodněnou cenu. V trestním
řízení to bylo důležité kvůli zařazení skutku do pásma rozpětí trestních sazeb.
V některých případech si příslušný činitel (např. Radek Mezlík) nelámal hlavu a
vypočítal hypotetickou škodu tak, že předpokládaný objem vyrobené elektřiny za
celou dobu životnosti zařízení vynásobil rozdílem mezi zvýhodněnou a sníženou
cenou. Samozřejmě nikdo nemohl ručit za to, že elektrárna bude skutečně tak
dlouho vyrábět a dosáhne předpokládaného objemu
produkce, nebo že nedojde k další změně cen. Pokud už policie
uznala, že škodu by měl odhadnout odborník, nejraději sáhla po znalci Josefu
Michálkovi, který ale dodal jen odborné stanovisko bez znalecké doložky.
V jednom případě si vysloužil pokárání předsedou krajského soudu. Není bez
zajímavosti, že sousedem znalce v místě bydliště byl vyšetřovatel, který se ze studií přátelil
s žalobcem a s místopředsedou ERÚ, jenž vyvolal předmětné trestní
řízení.
ERÚ zřejmě nezvládl nával žádostí o
licence „bez ztráty květinky“. Jeho základním úkonem v licenčním řízení
byly obhlídky elektráren na místě jeho komisí. Energetický zákon stanovil, že
revize zařízení smí provádět pouze pracovníci s přiměřeným vzděláním a
praxí, vyhovující kvalifikačním nárokům, stanoveným vnitřním předpisem kontrolující
organizace. Provádění revizí neoprávněnými osobami energetický zákon
kvalifikuje jako přestupek. ERÚ nevydal vnitřní předpis o kvalifikaci
pracovníků, kteří prováděli obhlídky elektráren žadatelů o revizi. Certifikované
pracovníky proto ani nemohl mít. V některých případech pak
k vyhodnocování žádostí o licence a k provádění obhlídek zařízení
používal zaměstnanců s nedostatečným
nebo vůbec žádným odborným vzděláním. Orgány činné v trestním
řízení paradoxně považovaly záporná rozhodnutí takto sestavených komisí za
zákonné důkazy, jindy bez ohledu na jejich kladné rozhodnutí popíraly zákonnost
vydání licencí.
Soudní praxe se ale časem vyvíjela
odklonem od zběsilé potřeby pronásledování „solárních baronů“, a to jak
v trestním, tak ve správním soudnictví. Příznivou úlohu sehrál Ústavní
soud, který do některých procesů vnesl institut dobré víry, běžný v jiných
agendách. Uplatnil se v hodnocení počínání revizních techniků, kteří
provedli revizi rozvodných sítí elektráren bez připojených solárních panelů:
bez zlého úmyslu jednali v souladu s dobovou normou. Nebo se uplatnil
v případě statutárních představitelů investora, kteří převzali od
dodavatele zařízení s chybnou revizní zprávou: neměli oprávnění a tedy ani
možnost zkontrolovat její správnost a
její dodání bylo smluvní povinností dodavatele. Obecně Ústavní soud prosazoval
názor, že dílčí pochybení v licenčním řízení nemusí vždy nezbytně vést
k odnětí licencí a tím ke vzniku hospodářských škod. A upozornil, že je nutné přistupovat uvážlivě
k posouzení společenské škodlivosti pochybení v licenčním řízení.
Nastal i určitý odklon od snahy
ukládat drakonické tresty, přiměřené spíše pro závažnou násilnou trestnou činnost. Dobrým
námětem pro diplomovou práci vysokoškolského studenta práv by mohlo být
srovnání časových řad rozsudků ve fotovoltaických kauzách u Krajského soudu
Brno jako soudu nalézacího a u Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, které soudily většinu
„hříchů“ budovatelů fotovoltaických elektráren.
Např. v jednom rozsudku
z r. 2016 nalézací soud potrestal revizního technika odnětím svobody na 5
let a 6 měsíců a peněžitým trestem 100 tis. Kč a statutárního představitele
investora k odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 7
milionů Kč. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací snížil tresty odnětí
svobody na 4 roky odnětí svobody u revizního technika a 6 roků a 9 měsíců u
statutárního zástupce investora. Peněžité tresty ponechal. V r. 2021
v kauze se shodnými „proviněními“ nalézací soud potrestal revizního
technika trestem odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným
odkladem. Statutárního představitele k trestu odnětí svobody v trvání
5 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 3 miliony Kč. Odvolací soud v r. 2022
oba obžalované zprostil obžaloby, neboť jejich „zločiny“ nebyly trestným činem.
„ Když dva dělají totéž, není to totéž“.
Při posuzování procesů u trestních i
správních soudů se „solárními barony“ s odstupem času docházím jako laik
k závěru, že právní podmínky, za nichž probíhalo projednávání jejich
hříchů, nebyly úplně stejné. Zejména že přísnost jejich hodnocení je různá. Je
pravděpodobné, že v některých případech nalézací soudy dospěly
k nespravedlivým rozsudkům, jež se nepodařilo napravit řádnými ani
mimořádnými rozsudky. Obětmi nespravedlivých rozsudků se stali lidé, kteří se
do fotovoltaického byznysu vydali s přáním vyjít vstříc zájmům státu, který se
snažil vyhovět požadavkům Evropské unie. Kdyby nedbali výzev státu, asi by se
nikdy nedostali před soud. Nelze jim zazlívat, že sedli státu na vějičku
finančního zvýhodnění, protože vytváření zisku je povinností podnikatele.
Soudím, že v zájmu spravedlnosti
by soubor správních i trestních rozsudků ve fotovoltaice měl být podroben zpětnému
nezávislému odbornému přezkumu a případně zjištěné křivdy by měly být
zahlazeny. Je to výzva pro ministra spravedlnosti, aby se nad situací zamyslel
a případně zadal přezkum nějaké kompetentní instituci. Nápravu některých křivd
by možná ještě mohl umožnit „vlastními
silami“, tedy podáním stížnosti pro porušení zákona. Musel by ovšem především
dosáhnout toho, aby aparát ministerstva k podnětům nepřistupoval
s přesvědčením, že není co řešit, protože vše již posoudila a rozhodla bývalá
ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová. Není také jisté, jak by se ke stížnostem pro
porušení zákona stavěli soudci Nejvyššího soudu, jenž ve většině případů
rozhodoval o dovolání.
Výstupem z přezkumu, provedeného
ministrem zvolenou institucí, by mohla být speciální amnestie prezidenta
republiky.
==========================================================================
V knihkupectvích jsou ještě
zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické
články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha
Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního
zástupce, bankovního právníka.
==================================================================
https://www.chamurappi.eu/novinky-a-akce/komu-poslouzila-kralovehradecka-expozitura-uokfk-skpv-/