OPAKOVANÝ PŘÍBĚH: AMNESTIE

Byl jsem jedním z těch, kteří přesvědčovali pana prezidenta Václava Klause a jeho spolupracovníky, že amnestie prezidenta republiky je kvůli přeplnění věznic nezbytným opatřením. Pan prezident vzdoroval dva roky. Amnestii vyhlásil až v lednu r.2013 při příležitosti konce jeho mandátu. 

Některé věznice se tehdy téměř vyprázdnily tak, že stavy příslušníků Vězeňské služby se staly nadbytečnými. Nebylo ale možné je propustit, protože s novým naplňováním věznic se počítalo. Vězeňská služba ČR se zbavila Věznice Drahonice a vážně míněné úvahy o potřebě výstavby nové věznice skončily v koši. 

Dnes jsme  znova tam, kde jsme byli před Klausovou amnestií. Souběžně se zaplněním věznic narostly potíže Vězeňské služby s naplněním stavů jejich ostrahy. Údajně chybí 1.000 příslušníků Vězeňské služby. To je vážný stav, který by vláda měla přednostně řešit, protože se za ním skrývá ohrožení vnitřní bezpečnosti státu. Požadavky příslušníků Vězeňské služby by měla brát vážně, protože jde o práci vysoce potřebnou a krajně nepříjemnou. A chybí peníze na jídlo pro vězně a platy příslušníků Vězeňské služby. I to zde již bylo. Podfinancování Vězeňské služby se opakuje téměř každý rok. 

Stejně jako dříve, i dnes se hledá východisko ve změně trestní politiky, která by měla omezit příliv odsouzených do věznic. Kdysi opustili věznice odsouzení, kteří řídili  vozidlo bez řidičského oprávnění. Tehdy i dnes naději na zmírnění trestnosti měli neplatiči výživného a jejich naděje jsou nyní hodně silné. Nevím, zda ministerstvo spravedlnosti má reálnou představu o soudní praxi při stíhání neplatičů. Podle mých poznatků soudy jsou obvykle při ukládání nepodmíněných trestů neplatičům spíše zdrženlivé. Stát by měl poskytovat bezpodmínečnou trestně právní ochranu citlivým skupinám obyvatelstva, k nimž nepochybně patří děti. K snížení počtu vězňů by nemělo jít na úkor jejich potřeb. Záměr podmínit uložení nepodmíněného trestu jen na případy, kdy se dítě kvůli neplnění vyživovací povinnosti otce dostalo do stavu nouze, jako laik považuji za projev mužské nadřazenosti (el machismo). Dítě se nedostane do stavu nouze zejména v případě, že matka dokáže výpadek výživného nějakým způsobem vyvážit. Pachatel trestného činu tak bude těžit z jejího úsilí. Je pravda, že matky dětí neplatičů mají možnost žádat o náhradní výživné od státu. Ale přístup k tomuto dobrodiní jim ztrpčují byrokratická opatření, jež ne všechny dokáží překonat. Zúžení podmínek pro ukládání nepodmíněných trestů na prokázání stavu nouze, do kterého se dítě dostalo, otvírá prostor pro aroganci úředníků, kteří budou zkoumat situaci dětí.  Soudní řízení bude složitější a zdlouhavější. 

Jsem smířlivější k záměru zmírnit osud pachatelů opakovaných drobných majetkových trestných činů. Novela nad nimi ve skutečnosti láme hůl: po propuštění z výkonu trestu budou asi pokračovat v obvyklém způsobu života. Jimi působené škody ale nebudou velké a nebudou zatěžovat stát náklady na jejich věznění. 

Změny trestní politiky by možná mohly jít i dál. Domnívám se, že k omezení přílivu odsouzených by mohlo dojít v důsledku dekriminalizace marihuany. Současně by se snížily příjmy drogových bossů. Ale to je choulostivé téma, do kterého se ministerstvo hned tak nepustí. 

Přínosná by dle mého laického názoru mohla být změna přístupu k pachatelům trestného činu krácení daně. Zaplacení dlužné daně by mělo být důvodem k zastavení trestního stíhání. Stát by si  přišel na své a nemusel by dál plýtvat prostředky na věznění hříšníka, jenž by ostatně zaplacením dluhu podal nezpochybnitelný důkaz o polepšení.  

V každém případě legislativní cesta k odlehčení věznicím je nejistá a zdlouhavá. Poslankyně prof. Helena Válková varuje, že projednání připravované novely nemusí Sněmovna v tomto volebním období stihnout, nedostane-li ji nejpozději v září. Soudím, že projednávání novely bude složité, protože pětikoalice není ve vztahu k některým detailům úplně jednotná a výhrady má i opozice. 

Naproti tomu vyhlášení amnestie např. ke dni 28.října 2024 by mělo okamžitý účinek. Odlehčilo by věznicím, prospělo by státnímu rozpočtu a obšťastnilo by nejen několik tisíc amnestovaných, ale daleko větší okruh jejich blízkých. Samozřejmě, část amnestovaných by se stejně do věznic časem vrátila, ale krátkodobý přínos by byl nepopiratelný. Stát nakonec přežil bez velkých škod velkou amnestii Václava Havla, stejně jako podstatně menší amnestii Václava Klause. Čekání prezidenta Petra Pavla na legislativní změny je sice pochopitelné, ale není nezbytné: dojde-li k legislativním změnám, velký počet odsouzených opustí věznice i bez amnestie, protože se domohou přezkoumání jejich případu soudem. Zejména se prezident zřejmě nedočká změn tak rychle, aby jeho případná amnestie přinesla významný prospěch. 

Jsem skeptický: mám obavy, že k bobtání vězeňské populace bude docházet i po legislativních změnách. Zvětšení kapacity věznic a posílení stavů Vězeňské služby považuji za spolehlivou pojistku proti opakování současných problémů o několik let později. 

Využívám příležitosti, abych se přimluvil za přenesení do našeho právního řádu zahraničního vzoru „vánoční amnestie“. To je oprávnění ministra spravedlnosti obdarovat k Vánocům prominutím nepatrných zbytků trestů odsouzené za nenásilnou trestnou činnost, za které se přimluví vedení věznice. Stát, jenž za běžných okolností působí občanům příkoří, by mohl také někdy rozdávat radost. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SOUKROMÉ VÝROČÍ 23.SRPNA

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 a její následky byly pro mne nezapomenutelným zážitkem. Její výročí rozvířilo vzpomínky v myslích pamětníků, z nichž zaznělo i varování: tehdy jsme okupanty nečekali, nevěřili jsme, že by si mohli dovolit takovou zvůli v srdci Evropy, a přesto přišli. Máme jistotu, že to někdy v budoucnu nezopakují ve víře, že v r.1945 si nás osvobodili pro sebe? Vždyť v zahraniční i  vnitřní politice putinovského Ruska přežívají sovětské tradice. 

Vedle událostí, sdílených s národem, žijeme své malé osudy s individuálními významnými dny, jejichž výročí mají pro nás svůj význam. Díky tradici, založené naší stařenkou (v době mého mládí jsme na Valašsku říkali prarodičům něžně „staříčci“), je v mé rodině významné datum 23. srpna. Když jsem 23. srpna 2022 vstoupil do kanceláře ministra spravedlnosti Pavla Blažka, byl jsem proto ve sváteční náladě. Ministr si tehdy našel pro mne čas až po průtazích, nicméně přijetí bylo srdečné stejně jako při setkáních v době jeho prvního mandátu. 

Neúmyslně jsem pohodu hned na začátku rozhovorů narušil vyslovením jména odsouzených, podporovaných spolkem Chamurappi, která ministr neznal. Bylo to mrzuté, protože s ohledem na jejich dopisy ministrovi „do vlastních rukou“, která vyřídili úředníci údajně s jeho pověřením, je nepochybně znát měl. Nevěděl také o podnětu spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona, podaném před měsícem, ač stížnost pro porušení zákona je výsadní pravomoci ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo pouze slouží jako servis. 

Přes tuto mrzutost jsme dále jednali v pohodě. Nemohli jsme ale rozhovor dokončit, protože jsme museli opustit kancelář kvůli prohlídce budovy zvědavou veřejnosti. Rozloučili jsme se srdečně s příslibem, že pokud možno v září budeme pokračovat. Od té doby se opakovaně připomínám, ale marně: dostávám pouze vzkazy, že pan ministr nemá čas. Není to dobrá výmluva, protože všichni víme, že v jiných případech má času habaděj. 

K mrzutosti na začátku jednání podotýkám, že nejde o zcela výjimečnou mimořádnou událost. Žádný ministr, nejen Pavel Blažek, nemůže číst všechny dopisy „do vlastních rukou“. Je vydán na milost a nemilost úředníkům, kteří rozhodují, co smí číst. Při první návštěvě delegace spolku Šalamoun u paní ministryně Daniely Kovářové nám pracovnice sekretariátu bezelstně prozradila, že nepříjemná podání od ní někdy „odklánějí“, protože ji chtějí udržovat v dobré náladě. Ministři přicházejí a odcházejí, úředníci zůstávají a v praxi mohou mít větší moc než ministr, za jehož zády se mohou dít věci, o nichž neví. 

Jednání občanských aktivistů (tedy nejen mého)s ministrem neslouží k ukojení ctižádosti žadatele o přijetí, ale je jediným spolehlivým prostředkem proti zlovolnému filtrování informací úředníky, popřípadě k obhájení stanovisek, jež mohou být od mínění úředníků někdy i zásadně odlišná. Občanský aktivista působí v první linii styku s obviněnými a dostává se k informacím, která se ve formálním korespondenčním styku vytrácejí. Pro úředníka je případ obviněného balíkem nezáživných listin, jež musí zpracovat. Pro občanského aktivistu je utrpení obětí justičních přehmatů noční můrou.

Občanský aktivista může být kromě toho nositelem informací „z prostředí“, jejichž neuvážené zveřejnění by mohlo znepokojit veřejnost. Je politickou odpovědností ministra rozhodnout, jak s nimi naložit.  Jako doprovod předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, později jako člen spolku samostatně a posléze jako předseda spolku Chamurappi jsem vedl řadu pracovních jednání se všemi ministry spravedlnosti, počínaje skvělým Pavlem Němcem, s výjimkou Karla Čermáka, jehož jsem v jeho krátkém funkčním období prostě nestihl, a Marie Benešové, kterou jsem nikdy o přijetí nepožádal. Ještě 23. srpna 2022 jsem byl hoden přijetí u ministra Pavla Blažka. Nerozešli jsme se ve zlém. Jeden z nás se asi od té doby zásadně změnil. Ministr možná nechce navodit možnost, že by se dověděl o něčem nepříjemném, co by musel řešit. Ať už je za tím cokoli, odmítání setkání zapadá do tendence posilování kabinetní povahy justice, provázející panování ministra Pavla Blažka v čele resortu spravedlnosti. 

Ale nejsem sám, pro koho ministr Pavel Blažek nemá čas. Pravidelně mi píše čtenář, který se dožaduje setkání s ním v jeho poslanecké kanceláři, ale také neúspěšně. Náklady na provoz poslanecké kanceláře stát vynakládá marně a nárok voličů na styk s jejich poslancem je prázdný pojem. Stačí poslance zvolit. Žádat pak o jeho pozornost může být marné.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEDOSTATEK ZNALCŮ PRODLUŽUJE TRESTNÍ ŘÍZENÍ

Server Česká justice referuje o znepokojení státního zastupitelství nad nedostatkem znalců, který zpomaluje trestní řízení a působí potíže i ve vazebním řízení (zde). Není to úplně nový úkaz. Vystupňoval se po  novelizaci zákona o znalecké činnosti, účinné od 1.1.2021. Řada znalců zjistila, že nemůže vyhovět zpřísněným podmínkám a činnost ukončila. Soudům nezbývá, než vycházet vstříc požadavkům přetížených znalců na prodloužení lhůty pro vypracování posudků.

Specifickou oblastí využívání znalců je řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Přibrání znalců může připravit žadatele o propuštění o velkou část dobrodiní, kterým je časově omezené zkrácení pobytu za mřížemi. Čekání na znalce jde vždy na úkor času, v kterém žadatel mohl již být hypoteticky na svobodě.

Skutečné zkrácení výkonu trestu nikdy neodpovídá maximu možného. Žadatel smí žádat až v den, v němž naplnil podmínku odpykání příslušné části trestu a celé řízení pak již probíhá ve lhůtě možného zkrácení. Uplatňují se pak různé vlivy, které návrat na svobodu oddalují. Samo řízení o podmíněné propuštění má svůj rytmus. Soud může jednat z nejrůznějších důvodů rychleji nebo pomaleji. Citelné zpomalení může být následkem stížnosti žadatele proti zamítnutí žádosti soudem 1. stupně. Ale dějí se i jiné věci: např. ve dvou z třinácti případů, v nichž působil spolek Chamurappi z.s., došlo k prodloužení řízení zrušením rozhodnutí prvostupňového soudu pro nezákonnost, po němž se proces od začátku opakoval. V tomto případě se za příčinou prodloužení procesu skrývalo procesní pochybení soudce.

Nutnosti používat znalce se nelze vyhnout a s jejich dlouhými „dodacími lhůtami“ se soudy i žadatelé o podmíněné propuštění musí smířit.  Je to prostě zásah vis maior, proti němuž se nelze ubránit. Když už to ale je tak, jak to je, neměly by soudy řízení prodlužovat nečinností. Když stížnostní soud rozhodne o přibrání znalce, soud 1. stupně by s jeho přizváním neměl otálet. Vyhledání znalce, jenž přijme zakázku, není při jejich nedostatku jednoduché. Přesto považuji za neúnosné, spotřebuje-li soud na tento úkon pět měsíců, o které by se ve výsledku oddálil návrat na svobodu v případě pravomocného rozhodnutí o propuštění. Nicméně v prostředí resortu spravedlnosti  liknavost takového přístupu k přibrání znalce nikoho nevzrušuje, neboť řízení průběhu procesu je právem předsedy senátu. 

Přinejmenším velká část žadatelů o podmíněné propuštění jsou lidé, kteří ve výkonu trestu na sobě pracovali. Přehodnotili  svůj minulý život a připravili se na návrat mezi slušné lidi. Až několik let upínali své naděje k možnosti dostat se dříve na svobodu po splnění podmínek pro podmíněné propuštění. Průtahy, jež pak v řízení nastanou, vnímají úkorně. Soucitu se ale nedočkají.   

Nepodezírám soudce, že vyvolávají průtahy úmyslně. Spíše jde o projev necitlivého vztahu k žadatelům, lhostejnost, pohodlnost. Přesto podávám podněty ke kárnému  řízení. Vždy neúspěšně.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

POLICIE, MÉDIA, VOLBY A PRÁVNÍ STÁT

Justice se nemá zaplétat do stranickopolitických střetů, má zůstávat nestranná. Jako justiční potížista se této zásady držím.  Nemám žádný osobní vztah k hnutí ANO. Přesto, nebo právě proto mě popudil způsob, jakým média, a to zejména Česká televize, podávala veřejnosti informace o zadržení čtrnácti obviněných jednotlivců a pěti obchodních společností v kauze, jejíž hlavní postavou je dle nich chomutovský primátor, významný člen hnutí ANO Marek Hrabáč, o němž hnutí uvažovalo jako o možném krajském hejtmanovi. 

Česká republika se prohlašuje za právní stát. V něm ale platí presumpce neviny a orgány činné v trestním řízení zejména na počátcích vyšetřování mají s obviněnými zacházet co nejšetrněji, aby jejich pověst utrpěla co nejméně. Byl jsem svědkem stíhání řady obviněných a jejich vláčení po soudech a ostouzení v médiích. Mnozí nakonec dosáhli zprošťujícího rozsudku. Jejich utrpení, způsobené veřejným pronásledováním a jeho  dopady na členy jejich rodin, ale nic nezhojilo. 

V žádném případě nezpochybňuji důvodnost policejní akce, jen si nejsem jist, zda je skutečně tak významná, aby po několik dní zprávy o ní patřily k hlavnímu obsahu zpravodajství ČT. Nepovažuji za správné, že v nich až do 8. srpna byl hlavní a jedinou postavou právě chomutovský primátor se zdůrazněním jeho vztahu k hnutí ANO. Do jejich obsahu se dostaly i zprávy, jak s nehodným členem „zamete“ hnutí ANO. Vzhledem k tomu, že se blíží krajské volby, jako celek to působí jako antireklama proti hnutí, zvlášť když jeho představitel je jedním ze tří obviněných, na které soud uvalil vazbu. 

Na konto vystoupení představitelů ANO podotýkám, že nevíme nic o odezvě obv. Marka Hrabáče. Nepřekvapilo by mě, kdyby prostřednictvím obhájce nebo jinak vydal zprávu o resignaci na všechny funkce a o vystoupení z hnutí. Ale žádná taková informace se ke mně nedostala. 

K českému folkloru patří součinnost policistů s kamarády mezi novináři, kteří tentokrát dostali příležitost natočit a šířit video z příchodu policie do primátorova bytu. Potěšilo mě, že policisté přišli bez beranidla. Ministr vnitra, jenž nese politickou odpovědnost za chování policie, by je měl pochválit. 

Vliv medializace na volební preference hnutí ANO uvidíme určitě dříve, než výsledky trestního stíhání, které bude asi trvat několik let. 

Pro úplnost dodávám, že některé mé výroky mají povahu ironie.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JAK SE POZNÁ DÍTĚ V NOUZI ?

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Zajímá mě, co si o Herakleitově výroku myslí ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který se pokusu o řízení resortu spravedlnosti podjal již podruhé. Má smůlu: v době prvního mandátu mu nezbylo než stáhnout z poslanecké sněmovny předlohu zásadního reformního zákona o státním zastupitelství, když zjistil, že návrh je neprůchodný. Vznik návrhu zákona a jeho dopracování do předložené podoby předcházela široká veřejná diskuse, které se směla zúčastnit i laická veřejnost. Aspoň dílčí prvky neúspěšného návrhu se snad po mnohaleté pauze podaří teprve v současnosti uvést do života.  Dnes Pavel Blažek usiluje o protlačení nového trestního zákoníku. Diskuse také probíhá, ale má spíše kabinetní charakter, neboť vývoj naší demokracie směřuje k vyloučení laické veřejnosti z debaty. Hlavně Pavel Blažek vůbec nemá jistotu, že do konce volebního období dospěje do cíle, protože v některých ohledech není názorově sjednocená vládní koalice a opozice má samozřejmě výhrady. Hrozí mu, že ukončí druhý mandát v pozici ministra, jenž dvakrát sedlal umírajícího koně. 

Jedním z účelů reformy trestní politiky má být snížení počtu vězněných osob. Jsem pamětník, proto vím, že nejde o zásadně nový záměr. Od konce předlistopadového režimu jsme na tom v podstatě stále stejně: věznice jsou přeplněné a zejména podíl vězňů ve struktuře populace je ostudný, jeden z nejhorších v Evropské unii. Již neplatí „ co Čech to muzikant“, ale spíše „co Čech, to kriminálník“. Čas od času se proto znova objevují pokusy o odstranění ostudného úkazu. 

Kdysi jsem se zabýval srovnáváním složení vězeňské populace s okolními státy a zjistil jsem, že si na ostudu stačíme sami, neboť podíl cizinců  na naší vězeňské populaci je nízký. Ostudné bylo srovnání zejména s Rakouskem,  které se může chlubit velmi nízkým podílem vězňů v  populaci, ale v jeho vězeňské populaci převažují cizinci. Šéf rakouských věznic mi v soukromém e-mailu sdělil názor, že rozdíly mezi Rakouskem a námi je dán rozdílností morálních profilů národů. 

Opakuje se sklon hledat řešení v zásadním snížení počtu vězňů, pykajících za činy, jež se reformátorům zdají společensky méně závažné.  Pozornost se obrací zejména k odsouzeným za neplacení alimentů. Nějak se v odborné veřejnosti ujala myšlenka, že jde o společensky málo významný prohřešek. Také výklad, který prostřednictvím České televize podal v těchto dnech ministr Pavel Blažek (zde), může veřejnost vnímat jako vzkaz, že neplacení výživného je bezvýznamný poklesek, s čímž nemohu souhlasit. 

Uznávám, že placení výživného může otci komplikovat život. Sám jsem se břemene zbavil s úlevou až ve věku 80 let. Ale na druhé straně neplnění alimentační povinnosti má vždy nějaké nežádoucí dopady do života dětí a jejich matek. Zatímco otec od starosti o blaho potomka může utéct, matka nemá kam uhnout, neboť nemůže nechat dítě umřít hladem. Smířlivost s neplatiči výživného je výrazem mužské nadřazenosti ve vztahu k matkám: určitě si nějak poradí, i když otec svou povinnost nesplní, není proto třeba zabývat se jejich nářky. 

Stát by se měl starat, aby dětem nic nescházelo a neměl by proto být smířlivý vůči rodičům, kteří své povinnosti neplní. Uvěznění neplatiče samo o sobě ovšem nic neřeší, pokud odsouzený nepracuje a neposílá výživné. Trestní politika by proto měla směřovat k posílení zájmu neplatičů o plnění povinností výměnou za svobodu. 

Podle připravované novely trestního zákona by vězení mělo nadále hrozit jen těm neplatičům, kteří své dítě uvrhli do stavu nouze. Není mi jasné, jak budou příslušné orgány zkoumat, zda dítě trpí nouzí, popř. podle jakých kriterií budou nouzi definovat. Otvírá se prostor pro bitvy obhájců, reje znalců,  aktivity úřadů pro sociálněprávní ochranu dětí a jistě se budou ozývat i neziskovky. Především: stát by měl dbát, aby žádné dítě za normálních okolností neupadlo do stavu nouze. Ale daná formulace opět popírá rovnoprávnost ženy – matky s otcem-neplatičem. Dítě neplatičovo se totiž nedostane do stavu nouze pouze tehdy, pokud mu jeho matka svým úsilím  vyváží výpadek otcovské péče. A z úspěšnosti matky má tedy těžit neplatič,  od něhož matka nepřímo odvrátila nebezpečí trestního stíhání. 

Přemýšlím, kudy vede hranice mezi pravicovostí a asociálností. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.