NEDOŽIL SE SPRAVEDLNOSTI

Není starci příjemné, má-li  se vyrovnat s koncem muže mnohem mladšího, jehož si vážil jako slušného člověka. V čase,v němž píši tyto řádky, jsem měl sedět v soudní síni,v které mělo proběhnout odvolací řízení v trestní věci bývalého váženého soudce kladenského soudu, pana Vlastimila Matuly. Nespravedlivě stíhaný se ale nemohl dostavit, protože jej zlomilo téměř šestileté trápení, jež si vysloužil tím, že dělal svou práci, jak nejlépe uměl. Nedožil se tak rozhodnutí, do kterého vkládal naději, že mu konečně přinese spravedlnost a s ní klid v duši a návrat do milovaného povolání.

Jako soudce-stážista na Ministerstvu spravedlnosti, tedy jako úředník na nejnižším patře hierarchie, napsal pro paní ministryni Danielu Kovářovou stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou odsouzených za vyloupení auta bezpečnostní agentury a v souladu se zásadami její trestní politiky také příkaz k přerušení výkonu trestu. Nic zvláštního by se pak nedělo, kdyby paní ministryni nevypršel mandát: buď by Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a obecné soudy by musely znova projednat věc údajných lupičů, nebo by nevyhověl a odsouzení by se museli vrátit za mříže. Jenže nástupce Daniely Kovářové, populista Jiří Pospíšil, pociťoval nutkání  rozkopávat bábovičky, které si na jeho pískovišti uplácala holčička Daniela. Puzen práskači z řad úředníků ministerstva vzal zpět podanou stížnost, ač neznal příslušný trestní spis, a z přechodně propuštěných odsouzených udělal uprchlíky před zákonem. Pak mu stačilo jen pohovořit s krajským státním zástupcem a štvanice mohla začít.

Výsledkem policejního vyšetřování byla obžaloba na Vlastimila Matulu a jeho nadřízeného, Vladimíra Chrásteckého. Přes pozdější snahu spolku Šalamoun ušel trestnímu stíhání práskač, který nevyužil svého nadřízeného postavení, aby ministryni varoval před podáním stížnosti, s kterou nesouhlasil a místo toho zařídil propuštění odsouzených. Pak šel žalovat Jiřímu Pospíšilovi.

Stížnost pro porušení zákona byla zřejmě napsaná dobře: Nejvyšší soud ČR ji přijal k veřejnému projednání, což je známkou kvality. V době, kdy zasáhl Jiří Pospíšil, již bylo dokonce nařízeno veřejné zasedání. Podání stížnosti pro porušení zákona je ve výsadní pravomoci ministra spravedlnosti a jediný, kdo je oprávněn o ní rozhodnout, je trestní senát Nejvyššího soudu ČR, tedy elita českých trestních soudců. Každý rok jich ministři spravedlnosti podávají desítky. Některým Nejvyšší soud ČR vyhoví, jiným nikoli. Dosud nikdy se nestalo, že by byl trestně stíhán úředník, který připravil ministrovi text stížnosti, ještě nikdy se nestalo, že by ministr stáhl stížnost pro porušení zákona, podanou včas jeho předchůdcem. Žádného ministra neobtěžovala policie kvůli podané stížnosti. Tento případ je tak jedinečný.

Žalobkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2  Pavla Otáhalová a samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Mária Petrovková se povýšily nad trestní senát Nejvyššího soudu ČR a text stížnosti trhaly na kusy.

Odpovědná ministryně Daniela Kovářová i kazisvět Jiří Pospíšil se soudní frašky zúčastnili jako svědci.

Obžalovaní byli odsouzeni. Nakonec ale přišel ke slovu Ústavní soud, který všecka související  rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání. Věci se znova ujala soudkyně Mária Petrovková, která si částečně přisvojila pravomoc žalobkyně, aby se pokusila přebít argumentaci Ústavního soudu novými důkazy. Důkazní  situaci sice neposunula v neprospěch pana obžalovaného, ale přesto ho odsoudila znova. Městský soud v Praze měl přezkoumat její rozhodnutí na základě odvolání pana obžalovaného, který věřil, že  odvolací soud jeho odvolání vyhoví. V této víře těsně před soudním jednáním zemřel.

Chtělo by se přát jeho trapičům, aby je doživotně trápily výčitky svědomí. Mám ale obavy, že žádné nemají. Proto  pouze přeji čest památce pana soudce Vladimíra Matuly a věčnou hanbu jeho pronásledovatelům.

Autor byl dne 4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze spolku Šalamoun. Pokračuje v činnosti ve spolku Chamurappi z.s.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA – ČÁST 2

Ve dnech 20.-22. listopadu 2017 pokračovalo u Městského soudu v Brně před senátem předsedy Michala Kabelíka projednávání obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti Shahramu Abdullahu Zadehovi (dále jen SAZ) a spoluobžalovaným kvůli nekalostem, jichž se měli dopouštět jako členové domnělé organizované zločinecké skupiny,  kterou měl z vazby založit pan obžalovaný. Pro přehlednost připomenu osoby a jejich úlohy v událostech, jejichž zkoumáním se bude na základě obžaloby zabývat tento soud.

Hlavní osobou je výše zmíněný SAZ, který měl z vazební věznice ustavit zločineckou skupinu z účastníků na svobodě, která měla obstarat svědectví pro „velkou“ kauzu ve  prospěch SAZ a zprostředkovaně ve prospěch i obžalovaných manažerů společností P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. Jejím výkonem bylo i podání trestních oznámení na policisty, kteří vyšetřovali „velkou“ kauzu. SAZ ovšem většinu účastníků vůbec neznal. S některými přišel  do styku až po propuštění z vazby, s většinou až v nové vazbě.

Žalované jednání lze z větší části kvalifikovat jako přípravu ovlivňování svědků, která ale není trestná. Dozorový státní zástupce si musel vymyslet zločineckou skupinu, aby vůbec mohl zahájit trestní stíhání  a pokračovat až k podání obžaloby. O úrovni jeho přístupu k vyšetřování svědčí skutečnost, že byl potrestán písemnou výtkou za odposlechy rozhovorů obhájců se SAZ, čelí kárné žalobě za překročení lhůty koluzní vazby a další nehoráznosti mu odpustili ochránci, převlečení za kárné žalobce. Zločinecká skupina asi skutečně vznikla, ale ne z vůle SAZ a nejednala v jeho prospěch, nýbrž opačně. Působili v ní  nejméně dva spolupracovníci policie, kteří SAZ přímo škodili, a peníze, které u něj vydělali, odevzdávali policii.

Důležitou osobou, která stojí mimo uskupení, ale všichni se vůči ní vymezují, je Petr Pfeifer, významný manažer a spolumajitel společnosti P.P.S. GmbH. Na počátku vyšetřování byl hlavním podezřelým ve „velké“ kauze, později se stal korunním svědkem obžaloby proti SAZ, jímž ho státní zástupce z neznámých důvodů náhle nahradil.

Spoluobžalovaný Martin Veselý a svědci Martin Valentovič a Jan Doležal se v nedávné minulosti podíleli na obchodech Petra Pfeifera. Znají se  s ním i mezi sebou mnoho let, jsou kamarádi. Všichni tři dodali písemná svědecká  prohlášení ve prospěch SAZ, popř. v neprospěch Petra Pfeifera. Martin Valentovič a Jan Doležal mimo to podali trestní oznámení na policisty. Všichni tři získali od SAZ vysokou finanční odměnu. Martin Valentovič a Jan Doležal ale spolupracovali s policií, které dokonce odevzdali „zaslouženě vydělané“ peníze.

Advokát Záviš Löffelmann a bývalý policista Jan Šebek sehráli úlohu loutkovodičů svědka Jana Doležala při podání trestního oznámení na policisty. Nemohu posoudit pravdivost obsahu trestního oznámení. Pokud bylo nepravdivé, nemám jistotu, že to zmínění pánové věděli, ale na základě slyšeného při hlavním líčení myslím, že Jana Doležala z žádné nepravosti nepodezírali. Zejména úloha Záviše Löffelmanna působí dojmem, že k maléru „přišel jako slepý k houslím“.

Pak je zde Eva Halámková, partnerka Martina Veselého, která posloužila jako spojka k Martinu Valentovičovi a k Janu Doležalovi. Pomohla je vyhledat a zprostředkovávala spojení mezi nimi a Ondřejem Kučerou.

 „Operačním důstojníkem“ skupiny, byl spolupracující obžalovaný, advokát Ondřej Kučera. Do hry vstoupil jako obhájce Martina Veselého, jenž jeho prostřednictvím nabídl jinému jeho klientovi svědectví o nekalém podnikání Petra Pfeifera. Když jej klient odmítl, protože nemohl vyhovět finančním nárokům nabízejícího, napadlo jej, že by se prostřednictvím kolegy mohl obrátit na SAZ. U něho uspěl, SAZ si „pro strýčka Příhodu“ naslepo vyjádření koupil. Ondřej Kučera pak s pomocí Evy Halámkové pomohl zapojit do podpory obhajoby SAZ Martina Valentoviče a Jana Doležala . Působil tedy jako zprostředkovatel v obchodu s nabízenými svědectvími.

Kritickým dnem pro příslušníky údajné zločinecké skupiny byl druhý prosinec 2016, kdy byli všichni zadrženi policií a následně dodáni do vazby. Na SAZ jako na jediného soud uvalil vazbu ze všech tří zákonných důvodů, tedy vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou.  Postupně byli všichni propuštěni na svobodu až na SAZ a Martina Veselého. Brněnské soudy drží SAZ v útěkové vazbě od 2.prosince 2016 bez ohledu na to, že v jiném řízení u Krajského soudu v Brně dosáhl propuštění z vazby složením kauce 150 milionů Kč a jiný senát téhož soudu jí přiznal účinnost i pro jiné řízení. Soudci Krajského soudu v Brně mají zřejmě neomezený prostor pro právní libovůli. Soudu to ke cti neslouží. Jako laik chápu, když někdo označuje souběžné držení obrovské kauce na účtě a jejího složitele za mřížemi za justiční banditismus.

Připomínám, že první stání se konalo dne 1.listopadu 2017 a jeho vyvrcholením bylo zamítnutí žádostí Martina Veselého a SAZ o propuštění z vazby.

Na jednání 20.listopadu 2017 opět předvedly dva vazebně stíhané dvě eskorty: SAZ šestičlenná skupina těžkooděnců Vězeňské služby ČR se samopaly, Martina Veselého dva dozorci v běžných uniformách, a tak to bylo i  v následujících dnech. Na začátku se řešily organizační a procesní námitky proti způsobu vedení hlavního líčení. První přestřelku neúmyslně spustila tlumočnice, která oznámila, že dorazí se zpožděním. Předseda senátu se dotázal SAZ, zda  se bez ni na chvíli obejde. Pro něj to byl podnět ke stížnosti na tlumočnici a vyslovení požadavku na její výměnu kvůli neuspokojivé úrovni tlumočení. Špatné tlumočení pojal jako krácení svého práva na obhajobu a poskytl předsedovi senátu důrazné poučení o povinnosti soudu zajistit mu kvalitní tlumočení. Pak vstoupila tlumočnice. S rozpačitým úsměvem překvapeně vyslechla stížnost na úroveň své práce. Předseda senátu konstatoval, že pan obžalovaný si přeje, aby tlumočila úplně vše a tlumočnice si sedla vedla SAZ a začala tlumočit. Tlumočila i v dalších dnech a zdá se, že hrany mezi ní a SAZ se obrousily.

Štafetu přebrala obhájkyně Martina Veselého, která si stěžovala, že od převzetí obhajoby před dvěma týdny ještě nedostala   možnost k nahlédnutí  do spisu a dožadovala se kvůli tomu odročení hlavního líčení. Trvala na  svém právu tvrdošíjně, až umíněně, ale u předsedy senátu narazila na stejnou neústupnost, s kterou opakoval, že soud neměl do čtvrtka spis k disposici, takže jí nemohl vyhovět. K tomu dodal, že ostatně paní obhájkyně nebyla ničím nucena obhajobu převzít, dokud se ke spisu nedostane. K odročení nedošlo, naopak strany se dohodly na postupu zpřístupňování spisu.

Odročení se ale dožadovali i  další účastníci. Stěžovali si bezvýsledně na nevrácení zadržených mobilních telefonů, jejichž obsah může skrývat důležité informace, které mohou ovlivnit důkazní situaci. Jiní postrádali dodání kriminalistického posudku obsahu zadržených telefonů. Obhájce Roman Jelínek nároky tohoto druhu shrnul do výtky, že je snaha před soud přetáhnout důkazy, které mohou být významné, ale měly být vyhodnoceny již v přípravném řízení. Souhlasil s kolegy, že bez jejich provedení může soud dospět k předčasným mylným závěrům. Podpořil proto požadavek na odročení, rovněž bezvýsledně.

Přidám-li k uvedeným výtkám zjištění, že policisté, kteří mají v tomto řízení postavení svědků-poškozených, nevypovídali v přípravném řízení před obhájci obžalovaných, jako laik si myslím, že obžaloba byla podána předčasně.  Nikdo totiž nemůže předvídat, jaký vliv na důkazní situaci budou mít poznatky z dodatečně provedených důkazů.

Ze všech výhrad byla ale  nejvýznamnější stížnost Romana Jelínka na zadržení jeho procesního návrhu dle § 25 trestního řádu Nejvyššímu soudu ČR na odnětí této věci zdejšímu soudu a  její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Rozvinula se debata mezi ním a předsedou senátu, jenž popíral důvodnost požadavku na předložení návrhu Nejvyššímu soudu ČR. Obhájce se  opřel o citaci § 222 trestního řádu a četbu úryvku z komentáře k trestnímu řádu. Motivem požadavku je zejména domněnka podjatosti brněnských soudů proti SAZ, mimo jiné doložená překročením žalobního rámce v odůvodnění posledního usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Lapidárně řečeno: v odůvodnění zamítavého rozhodnutí se objevily argumenty, které obžaloba neobsahuje.  Nešlo tedy o uplatnění námitky místní nepříslušnosti, jak se domníval předseda senátu. Přetahování  mezi ním a všemi odpůrci zabralo přibližně čtvrtinu čistého jednacího času.  

Teprve po ukončení přestřelek soud přikročil k osvětlování dílčí epizody příběhu, kterou je podání trestního oznámení svědka Jana Doležala na policisty. Je to trapný příběh o tom, jak se tři kamarádi ze samého kamarádství dostali  do vazby a před soud díky tomu, že pomohli spolupracovníkovi policie v jeho záškodnickém díle.

Se svědkem navázal prostřednictvím „spojky“ Evy Halámkové spojení „operační důstojník“ údajného zločineckého  uskupení Ondřej Kučera, spolupracující obžalovaný. Dohodl s ním, že za příslušnou odměnu nechá u notáře ověřit svědecké prohlášení a na jeho základě podá trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Kromě toho měl přivést dva svědky, kteří měli potvrdit pravdivost prohlášení. Část odměny měl inkasovat předem, zbytek až po výpovědích svědků. Ondřeji Kučerovi se ale kvůli tomu do Prahy nechtělo a pro Jana Doležala bylo zase Brno poněkud z ruky. Ke cti přišel Kučerův dlouholetý kamarád, pražský advokát Záviš Löffelmann, s nímž si příležitostně vzájemně vypomáhali. Aniž by ho zasvětil do podrobností, požádal ho, aby jeho klientovi poskytl pomoc při podání trestního oznámení. Záviš Löffelmann přijal Jana Doležala a upravil mu text trestního oznámení. Aby jej ušetřil cesty na poněkud odlehlou služebnu Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), rozhodl se využít služby dalšího kamaráda, policisty Jana Šebka. Ten souhlasil s tím, že trestní oznámení přijme a služebním postupem doručí na GIBS. Vyžádal si k tomu souhlas nadřízeného. Tak se i stalo. Podle žalobce trestní oznámení obsahovalo křivá obvinění. Jako zajímavost stojí za zmínku, že Jan Doležal podal trestní oznámení dne 5. října 2016 v Bartolomějské ulici v Praze 1 a do služebny GIBS na kopci nad Prahou dorazilo instančním postupem 27. listopadu 2016. A 2.prosince 2016 se zatýkalo…

Došlo i na souvislé vystoupení Ondřeje Kučery, který poměrně podrobně vylíčil, jak se dostal k „obchodování“ s notářskými zápisy svědků, o jeho součinnosti se „spojkou“ Evou Halámkovou. Velmi podrobně popsal trampoty s pořízením svědeckého prohlášení Jana Doležala, s překládáním textu z angličtiny do češtiny a dále do slovenštiny a zpět s pomocí překládače Google a s hledáním notáře, který nakonec dokument ověřil. Zmiňoval i vysoké částky, jejichž doručení svědkům zprostředkoval.  Jako správný spolupracující obviněný tvrdil, že SAZ byl původcem textů prohlášení a snažil se vyvolat dojem, že se s ním po jeho propuštění z vazby stýkal hodně často a řídil se jeho pokyny.

Významná a zajímavá byla všechna vystoupení SAZ, každé poněkud jinak. Kromě počáteční drobné přestřelky s předsedou senátu to bylo hlavně téměř celodenní souvislé vyjádření k obžalobě. V něm si stěžoval na způsob vedení trestního stíhání od samého začátku, kdy policisté při domovní prohlídce zabavili dokumentaci přípravy obhajoby ve „velké“ kauze, čímž získali podrobné informace o jeho záměrech a taktice obhajoby.  Vytýkal použití spolupracovníků policie jako živých nástrojů obžaloby, uvádění nepravdivých údajů v různých rozhodnutích a zpochybnil důvodnost uvalení vazby. Poměrně podrobně popsal svou verzi příběhu o neexistujícím zločinném uskupení a popřel autorství prohlášení, jež svědci nechávali ověřit notáři. Dal najevo nedůvěru v nestrannost zdejšího soudu a opakovaně se nelichotivě vyjádřil o jednání státního zástupce Michala Galáta.

Odmítl vyjádřit se k vystoupení Ondřeje Kučery s tím, že by to bylo předčasné, pokud neslyšel vystoupení dalších předvolaných osob.

Vše okořenil citacemi z judikátů nejen tuzemských, ale i vydaných Evropským soudem pro lidská práva a také nezbytným poučením soudce o nutnosti je respektovat.

Okrajově se zmínil, že dlouhý pobyt ve vazbě má neblahý vliv na jeho způsobilost vyjadřovat se v češtině. Podotýkám, že mám stejný dojem. Navíc pozoruji, že na něj stále více doléhá únava z vazby a tlak pocitu bezmoci proti bezpráví. Projevuje se to ve zvýšené popudlivosti, která se ale u tohoto soudu nerozvíjí naplno díky chování předsedy senátu Michala Kabelíka, jenž je stále nad věcí a nesnaží se jej „uzemňovat“.

Výsledný dojem laického pozorovatele: držení SAZ v neúčelné vazbě dosáhlo rozměrů psychického týrání, jímž soudy a státní zastupitelství  porušují mezinárodní zákaz týrání a jiného nelidského zacházení. Domluvil jsem, howgh.

Autor byl  na návrh Johna Boka 4.11.2017 vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun. Pokračuje v činnosti jako člen spolku CHAMURAPPI  z.s.

   

PASAŽÉŘI LODI BLÁZNŮ A ČAPÍ HNÍZDO

Kriminalizace Andreje Babiše (a jako přívažku také Jaroslava Faltýnka) je nemilým úkazem českého politického folkloru: jde o další z případů beztrestného zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ovlivňování politického vývoje země. Psal jsem o tom v této souvislosti již dříve a na názoru nemám co měnit, bez ohledu na to, že skutkovou podstatu kauzy znám jen z veřejných sdělovacích prostředků a skutečně netuším, zda došlo k trestnému činu či zda jsou obvinění lichá. Úděsné poznatky z různých kauz, které jsem v posledním desetiletí monitoroval, mě vedou k pevnému přesvědčení, že v našich podmínkách je nezbytné důsledně dbát presumpce neviny. Zmocní-li se totiž případu například  posedlíci typu některých olomouckých žalobců a brněnských soudců, kteří si vezmou do hlavy, že jimi vyhlédnutý obviněný musí být zničen za každou cenu, naděje na spravedlivý proces se vytratí a z veřejného života může být nezaslouženě vyřazen zcela nevinný člověk. Znova připomínám odstrašující příklad Víta Bárty, který chtěl jít příkladem slušnosti a na začátku trestního stíhání se vzdal funkce ministra, ale do politiky se nedokázal vrátit, i když byl v plném rozsahu zproštěn viny. Pět stran ze souboru trpaslíků, kteří ve volebním klání proti Andreji Babišovi prohráli, má podíl na odpovědnosti za současný trapný stav české justice. Měli by tedy skromně mlčet místo usilování o připravení Andreje Babiše o zasloužený triumf.  

K výkonu řádné správy země je nutné, aby zde působila aspoň menšinová vláda s důvěrou Sněmovny, která bude hledat ad hoc podporu pro svá opatření. Pokud pětice trpaslíků nechce Andreji Babišovi ani tuto obtížnou pozici dopřát, připravuje své voliče o dobrodiní života v dobře spravovaném státě. Kvůli tomu ale voliči pro ně nehlasovali.

Pod tímto zorným úhlem by měli poslanci přistupovat i ke skutečnosti, že policie dodala do Sněmovny novou žádost o vydání zmíněných pánů poslanců. Místo toho se Sněmovna začala ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo chovat jako loď bláznů. Trpaslíci jásají, jak potrestají vítěze voleb tím, že jej předhodí jako vítanou kořist orgánům činným v trestním řízení. Nevíme, jaké síly stojí za rozpoutáním této štvanice, takže možná se radují oprávněně. Ale na druhé straně si nevšimli, že imunita znemožňuje provádění úplně jakýchkoli úkonů trestního stíhání. Nejen, že znemožňuje posouvání kauzy směrem k podání obžaloby, ale také brání dozorovému státnímu zástupci vyhovět stížnosti, kterou obvinění podali proti sdělení obvinění. Naproti tomu zejména z hnutí ANO se ozývají projevy pohoršení nad tím, že policie s podáním nové žádosti spěchala. Co ale měla udělat jiného? Je ve veřejném zájmu, aby se kauza Čapí hnízdo dovedla k nějakému průhlednému a řádně odůvodněnému řešení, takže zde není žádný důvod k otálení. Je ostatně dost dobře možné, že policie použila původní žádost o vydání nebo jen mírně upravený text, takže v rychlém postupu jí nic nepřekáželo. Spíše by policie zasloužila pochvalu za to, že se nezalekla moci vítěze voleb. Je to ostatně potěšující důkaz, že navzdory výstřelkům různých posedlíků v řadách orgánů vymáhání práva jsme právním státem, v němž politické postavení nikomu nezaručuje beztrestnost.

Z lodi bláznů se stále ozývají knížecí rady, že by se Andrej Babiš měl nejdříve očistit před soudem a teprve pak se drát k moci. Je to totéž, jako mu radit, aby na svůj volební úspěch doživotně zapomněl, protože trestní stíhání nemusí dospět k rozsudku ani v příštím volebním období: stačí se podívat na některé živé procesy, z nichž např. kauza Vitásková, která možná dospěje k rozsudku po pěti letech od sdělení obvinění, není zdaleka nejdelší.

Na loď bláznů se ovšem hodí i úvahy, že by snad bylo dobře pány poslance nevydat a odsunout projednání obvinění až na další volební období. Nehledě k tomu, že takto by bylo možné jejich trestní stíhání odsouvat i později, a nehledě k tomu, že časový odstup mezi skutkem a rozsudkem má být co nejkratší, autoři tohoto nápadu by měli uvážit, jak budou voliči pohlížet na zjevné zneužití politické moci jako překážky volnému průchodu spravedlnosti. Pokud by takový návrh uspěl, dalo by se hovořit o konci právního státu a ohrožení  demokracie.

Nepříjemným, ale dle mého laického názoru jediným racionálním řešením situace, která by nastala, pokud dozorový státní zástupce trestní stíhání nezastaví, je řádné dokončení úkonů trestního stíhání. Zvládla-li Alena Vitásková řízení ERÚ souběžně s účastí na úkonech trestního stíhání, Andrej Babiš zcela jistě dostojí za podobných okolností nárokům výkonu funkce předsedy vlády. Bude to neobvyklé, ale dá se s tím žít.

S ohledem na mezinárodní veřejnost bude určitě nepříjemné, bude-li v čele vlády předseda, nad kterým visí hrozba odsouzení za trestný čin. Ale to není důvod k tomu, aby se situace zhoršila ještě i tím, že menšinová vláda takto postiženého bude vládnout čtyři roky bez důvěry Sněmovny.

Jiná situace by nastala, kdyby slepenec trpaslíků měl šanci postavit vládu, která by získala podporu Sněmovny. Vnitřní nesourodost protibabišovské národní fronty ale takovou možnost vylučuje. Právě v tom spočívá bída jejích postojů: proti Babišově vládě nenabízí reálnou alternativu. Za těchto okolností je podpora jeho vlády nejmenším z volitelných zel. Budiž nám útěchou, že účinnost názorově homogenní vlády ANO bude vyšší  než  by tomu bylo u možné vlády nesourodé koalice.

Autor byl  na návrh Johna Boka 4.11.2017 vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun. Pokračuje v činnosti jako člen spolku CHAMURAPPI  z.s.

KAUZA VITÁSKOVÁ: ZPRÁVA JAKO Z PALUBY TITANICU

Šeřící se ostravské ulice, skrápěné hustým drobným  deštěm,  působily v pozdním odpoledni pondělí 13. listopadu 2017 pošmourným dojmem. O to přívětivější byly prozářené prostory Domu knihy, v němž probíhala autogramiáda Aleny Vitáskové, donedávna mocné předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), která se vydala na literární dráhu. Představila zde první dva díly své trilogie Solární baroni.

Byla to vydařená akce. Sál byl nabitý do posledního místa, na všechny zájemce se židle nedostaly. Obecenstvo bylo přátelsky naladěné. Samozřejmě se zúčastnil i nepostradatelný a všudypřítomný autorčin miláček, malý černý knírač Aiki. Moderátorka prováděla Alenu Vitáskovou šikovně kladenými otázkami vyprávěním o životních zkušenostech, jež ji přivedly k záměru „Barony“ napsat, i o dalších literárních plánech. Došlo i na čtení několika ukázek, z nichž nejvýznamnější je dopis prezidenta republiky Miloše Zemana, jímž jejich vydání označil za významný počin.

Stejně je překvapující, že dlouholetá úspěšná  manažerka v oboru, v němž se pracuje s čísly, paragrafy a fyzikálními pojmy, najednou vstoupila na literární dráhu. Do psaní  trilogie Solární baroni se pustila  po „modré brožurce“ Na prahu vězení, rozdávané při její senátorské volební kampani. Zatímco „modrá brožurka“ působí tísnivě, neboť se  zabývá trestním procesem, v němž je Alena Vitásková nejvýznamnější z deseti obžalovaných, v trilogii odlehčují vyprávění  výtrysky drsného humoru, zrcadlícího její nepříjemné zážitky z působení v ERÚ.

Kniha se dobře prodává, první díl se již dočkal dotisku. Čtenáře k ní asi láká nádech tajemna a senzačnosti, možnost nahlédnout za oponu prostředí pokleslých podnikatelských a politických pseudoelit, mnohé také baví lámat si hlavu, kdo jsou ve skutečnosti ti trapní borci, jež autorka  předvádí s krycími jmény : s pravděpodobností blízkou jistotě můžeme věřit, že má na mysli reálné figury z politického a podnikatelského podsvětí (někteří prý zvažovali žaloby, ale jimi by se s figurami otevřeně ztotožnili, čímž by se ztrapnili).

Alena Vitásková se při besedě se čtenáři snažila náhlou změnu svého směřování vysvětlit: z působení v čele ERÚ si odnesla spoustu znepokojivých poznatků o stavu správy státu a o poměrech ve společnosti a seznámila se s mravy a se způsobem jednání politické a podnikatelské spodiny. Přestože z dlouhé profesní dráhy byla na ledacos zvyklá, dojmy z uplynulých šesti  let jí otřásly. Potřebovala se s nimi vypořádat a také si přeje varovat veřejnost před nebezpečím pokračujícího vykrádání veřejných rozpočtů i kapes občanů zmíněnou sebrankou.

Mimo to je literární tvorba ventilem na uvolnění přebytku energie: po dobu jednoho roku nesmí pracovat v energetice, kde až donedávna vybíjela energii až  marnotratně, proto je pro ni nezbytností jakákoli nová pracovní náplň. I když o tom nehovoří, soudím, že psaní je pro ni mimo to prostředkem k uvolnění napětí z téměř čtyřletého trestního stíhání. Tato část jejího života je naplněna stresem a obavami z budoucnosti v rozsahu, jenž by ledaskoho jiného přivedl do psychiatrické léčebny.  Alena Vitásková je silná osobnost, proto se tváří, že se vlastně nic neděje, ale ví, že to je jinak a jistě vnímá tíživost své situace. Připomeňme si: její trestní stíhání bylo zahájeno v březnu r. 2013, hlavní líčení u Krajského soudu v Brně v červnu r.2014. Žalobce ji přiřadil k osmi obžalovaným, s nimiž nemá nic společného a dosáhl tím zdlouhavosti řízení. Nepravomocný rozsudek k osmi a půl letům odnětí svobody si vyslechla až 22.února 2016 a od té doby v nejistotě o své budoucnosti čekala na projednání odvolání. Nyní již aspoň ví, že veřejné zasedání Vrchního soudu v Olomouci se uskuteční v lednu r.2018 a zatím je naplánováno na sedm soudních dní.

Účastníci autogramiády byli přívětiví a zvídaví, položili Aleně Vitáskové hodně otázek. Je pozoruhodné, že hlavně se točily kolem energetické politiky a poměrů v odvětví, několik tazatelů se zajímalo o podrobnosti jejích dalších literárních plánů. Pouze jedna tazatelka se jí zeptala, zda jí ty šarvátky a nepříjemnosti, jimiž prošla, stály zato, zda by funkci předsedkyně ERÚ přijala znova. Ale vůbec nikdo se nezajímal, jak se jí žije téměř dva roky jako nepravomocně odsouzené, v nejistotě o budoucnosti, jak vůbec stojí její řízení a jeho vyhlídky.

Celkově byla autogramiáda radostná událost, na které se všichni včetně  samotné autorky tvářili, jako by jí v budoucnu nic nehrozilo. Nicméně ta hrozba se nad přátelským setkáním vznášela, jen ji nikdo z přítomných nechtěl vidět. Dobře si pamatuji na ústní vyhlášení rozsudku. Soudce  Aleš Novotný při něm přiznal, že ji podezírá z čehosi, pro co nemá důkaz. Podezření, podepřené spekulacemi, mu ale stačilo na uložení krutého trestu. S velmi mírným optimismem proto vzhlížím k lednovému soudnímu jednání jako k bodu příznivého obratu v příběhu Aleny Vitáskové. Přesto jsem pod vlivem spousty nemilých soudních překvapení odcházel z autogramiády se svíravým  pocitem, že jsem na palubě Titanicu, jenž se povážlivě naklání, ale na palubě se stále tančí.

Autor byl  4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 3

Pokračování hlavního líčení ve „velké“ kauze Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných ve dnech 8.-10.listopadu 2017 měly opět vyplnit výpovědi svědků. Podle původního rozpisu jich soud předvolal devět. Dostavili se pouze dva. Z ostatních jeden zemřel. Pokud se obžalovaní nevzdají nároku na slyšení ostatních nepřítomných, soud je bude muset předvolávat znova a znova, popřípadě ty nejméně ukázněné bude muset nechat předvést policií. V tuto chvíli nelze odhadnout, o kolik týdnů či měsíců se díky tomu hlavní líčení protáhne.

Tato situace ukazuje, že zdlouhavost zejména velkých procesů s mnoha svědky nezpůsobuje vždy justice, ale mnohdy nekázeň účastníků řízení. Tuto příčinu zřejmě neodstraní ani rekodifikace trestního řádu, po které tolik volá odborná veřejnost i věci neznalí politici.

Téměř při každém hlavním líčení dojde k drobným událostem, které nejsou z protokolů ani z rozsudků zřejmé, ale dodávají jednání svérázný kolorit. V minulém bloku, v jednání dne 2. listopadu 2017, to byl hromadný výbuch smíchu obhájců a obžalovaných, jímž odpověděli na obranu předsedy senátu proti námitce obhájce kvůli domnělé sugestivnosti otázky, položené svědkovi. Vysvětlil totiž, že otázkou  chtěl pouze povzbudit jeho paměť. Právě tím vyvolal veselí: nikdo nesmí být nucen k určité odpovědi ani pod záminkou osvěžení paměti a obdobnou otázku, položenou obhájcem, by pan soudce jistě zamítl. Podotýkám ale, že v tomto případě podle mého laického úsudku  jeho zvídavost neohrožovala SAZ, naopak její ukojení mu mohlo spíše pomoci, neboť se týkala hlavně úlohy korunního svědka Petra Pfeifera, vůči SAZ vyhraněně nepřátelského.

Dne 8.listopadu 2017 stačila slabá půlhodinka jednání, aby vypukla další z četných přestřelek mezi SAZ a předsedou senátu, dle mého soudu daná tím, že jeden druhému nechtěli porozumět. Možná prozrazuje, že jejich schopnost vzájemného porozumění je v jejich hlavách zablokovaná. Šlo o maličkost: SAZ využil svého práva obžalovaného k žádosti, aby se tohoto bloku jednání nemusel zúčastnit. Aleš Novotný jej upozornil, že si výslovně přál navržené svědky slyšet. SAZ to pochopil jako předzvěst záměru krátit jej v právu a bránil se s obvyklou razancí. Stačilo, aby soudce doplnil své vyjádření o výzvu, aby pan obžalovaný potvrdil, že mu bude stačit, když svědky vyslechne obhájce. Na druhé straně stačilo, aby pan obžalovaný odtušil, že z důležitých důvodů slevil ze svých nároků a spokojí  se s výslechem svědků obhájcem, a k přestřelce by nedošlo.

Senát nakonec žádosti pana obžalovaného vyhověl. Nicméně tento malý incident vykresluje vztah obou mužů. Ten je zřejmě již jednou pro vždy napjatý a bude zatěžovat řízení nejméně do prvostupňového rozsudku. Je tak špatný, že v dávných dobách jeho účelným řešením jednou pro vždy by byl souboj za jitřního šera někde v parku. SAZ vidí v Aleši Novotném představitele justiční mašinerie, která jej již téměř rok týrá vazbou, když z předchozí vazby, trvající 22 měsíců, se dostal na svobodu po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Vznikla nemravná situace, kdy justice drží peníze i obviněného. Nevidím do hlavy soudci Aleši Novotnému, takže nevím, za co považuje SAZ. Je ale jisté, že tento soudce neopomine žádnou příležitost, aby dal přítomným v soudní síni najevo jejich méněcennost ve srovnání s jeho soudcovským majestátem, a ve vztahu k (často vzpurnému) SAZ tak činí s větším důrazem než vůči jiným. Naproti tomu obžalovanému Jiřímu Turtákovi prokázal laskavost (nevyčítám !), když z vlastní iniciativy a s vlídným úsměvem vyzval jeho obhájkyni, aby mu pomohla s formulací otázek.

V této souvislosti zaznamenávám, že tohoto bloku jednání se zúčastnil obž. Jiří Turták, přiváděný eskortou z výkonu trestu z jiného řízení. Na rozdíl od SAZ, jehož stále přivádí šestičlenná eskorta těžkooděnců se samopaly, jež jej nevpustí do soudní síně, dokud se nepřesvědčí, že se za zády členů senátu neskrývá atentátník, jeho doprovod je skromný: tvoří jej pouze dva příslušníci Vězeňské služby ČR  v běžných uniformách.  

Druhý den jednání byl svým obsahem bohatší. Předseda senátu přečetl výpověď zesnulého svědka Miroslava Lavičky, kdysi „bílého koně“, dočasně zapsaného v obchodním rejstříku jako jednatele a jediného společníka společnosti s ručením omezeným. Podobnou úlohu hrál i  svědek  Libor Pšenička. Třetí den patřil svědkovi  Zdeňkovi Zatloukalovi, nevlastnímu otci obžalovaného Jiřího Turtáka, rovněž v určité době jednatele společností, o nichž nic nevěděl.

Všichni tři podpisovali listiny, jejichž obsah neznali, případně vyzvedávali z bank velké částky v hotovosti, které odevzdávali určitým obžalovaným, to vše buď zdarma nebo za nepatrnou odměnu. Ani netušili, co patří do obsahu činnosti jednatele.

Stojí za zmínku, že mezi výslechy svědků v přípravném řízení a jejich vystoupením před soudem uplynuly přibližně tři roky. Přesto soud  předpokládá, že jsou způsobilí podat věrný obraz událostí.

Na tato svědectví účelně navázal obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil, že svědci neznají nikoho z první pětice obžalovaných, v jejich příbězích vystupují osoby, o jejichž existenci dosud neměl tušení a časový rámec popisovaných nekalostí přesahuje období, v němž se on sám se svými spolupracovníky měl dopouštět žalované trestné činnosti. Svědecké výpovědi tedy nepodporují obvinění proti němu.

Kdyby se výslechů zúčastnil nepřítomný SAZ, mohl by také plným právem upozornit, že opět nezazněly žádné  důkazy o jeho údajné trestné činnosti.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 29.11.-1.12.2017 výslechy dalších svědků.

Autor byl  4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun.

STŘÍPKY Z „VÁLEK POLICAJTŮ“ ČÁST II.

Přibližně před rokem jsem nahlédl do temných vztahových zákoutí uvnitř Policie ČR článkem Střípky z „válek policajtů“. Uvedl jsem jej slovy, jež zatím neztratila platnost: „Policie je uzavřené společenství se specifickými mezilidskými vztahy, utvářenými povahou policejní  práce. Dovnitř není vidět, což je podmínka pro vznik dohadů a fám o tom, co se děje za zástěnou služebního tajemství. Oblíbeným námětem úvah o tajemných dějích uvnitř sboru jsou „války policajtů“. Někdy se skutečně odehrávají děje, jež by s trochou nadsázky takové označení snesly.“

Jeho podstatnou část jsem věnoval příběhu policisty Bronislava Šabršuly, bývalého vedoucího Územního odboru PČR v Uherském Hradišti, kritika jednání bývalých šéfů zlínské policie Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka (pod jejichž okny na vyvýšeném místě nad městem se rozbujela pověstná lihová aféra) a svědka obhajoby v procesu proti bývalému policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu, který zmínění výtečníci pomohli vyvolat. Policista byl vystaven nelítostné šikaně a bossingu: bylo proti němu vyvoláno kázeňské řízení, po dobu jednoho roku byl postaven mimo službu (tj. byl zbaven výkonu služby) a nakonec byl odvolán z funkce v Uherském Hradišti a přeložen do Prahy.

Přeložení do Prahy je pro něj tvrdým trestem, protože jeho rodina žije v Luhačovicích. O přeložení rozhodl krajský ředitel PČR Jaroslav Tkadleček v době, kdy kázeňské řízení již bylo zastaveno a bylo také zrušeno postavení mimo službu. Policejní prezident Tomáš Tuhý jeho rozhodnutí schválil. Svou roli sehrálo několikadenní zpoždění ve vydání osvědčení o bezpečnostní prověrce. NBÚ je  ostatně vydalo v nestandardně dlouhé procesní lhůtě pod vlivem vyslovených přání ze zlínského policejního ředitelství. Nicméně v době, kdy řešil policejní prezident policistovo odvolání, prověrka již byla doručena a k tomu měl přihlédnout.

Podobné příběhy by mohli vyprávět i jiní policisté v různých dobách, z různých míst,  pronásledovaní z rozličných příčin. Mnozí za daných okolností opouštějí policejní sbor a policie tak přichází o odborníky. Ne tak Bronislav Šabršula, zkušený profesionál s 31letou praxí. Pustil se do boje za nápravu příkoří. Postavila se za něj Unie bezpečnostních sborů, která oslovila policejního prezidenta otevřeným dopisem. Varování v něm obsažená se naplnila.

Již v době, kdy vyšel výše zmíněný článek, se policista Šabršula těšil z prvního soudního rozhodnutí, vydaného Krajským soudem v Brně jako správním soudem 1.stupně dne 31.srpna 2016, jímž bylo pro nezákonnost zrušeno bez náhrady rozhodnutí krajského policejního ředitele o jeho zproštění výkonu služby a rozhodnutí  policejního prezidenta jako odvolacího orgánu bylo zrušeno a vráceno k novému projednání. Rozsudek je pravomocný.

Odůvodnění rozsudku správního soudu vyvolává údiv nad zjevnou neúctou k zákonům nebo jejich neznalostí (co by bylo horší?) u vysokých úřadů, jež mají v „pracovní náplni“ ochranu zákonnosti. Je to důkaz, že uzavřenost policejní komunity před zraky veřejnosti je živným prostředím pro bujení svévole „načalstva“. Soud se jednoznačně vyjádřil o nezákonnosti rozhodnutí obou  stupňů policejních orgánů, neboť nebyly naplněny podmínky pro napadený zákrok proti policistovi. Upozornil na to, že postavení mimo službu je zásahem nejen do majetkové sféry policisty, ale i do jeho sféry osobní. Východiskem nesprávných rozhodnutí bylo nedostatečné zjištění skutkového stavu správními orgány PČR a nedostatečnost a nepřehlednost správního spisu, ze kterého není zřejmé, na základě čeho vlastně byla policistovi způsobena újma.

Úděs vzbuzují výtky, jež soud vyřkl o úrovni vedení příslušného správního spisu. Svědčí o nekompetentnosti a lajdáctví, které by neměly odpovědným služebním funkcionářům projít beztrestně.

V této souvislosti z mého pohledu laika zasluhuje kritiku zejména rozhodování policejního prezidenta jako odvolacího orgánu, který vyhověním policistově stížnosti mohl včas minimalizovat újmu, jež vznikla jak poškozenému, tak následně státu. Na odškodnění, které policista obdrží za utrpěné příkoří, žádný z policejních pohlavárů nepřispěje ze svého příjmu ani desetníkem.

Dnes již má pan poškozený v rukou další rozsudek, jímž správní senát Krajského soudu v Brně dne 21. září 2017  zrušil pro nezákonnost a vrátil k novému projednání rozhodnutí policejního prezidenta jako odvolacího orgánu o jeho odvolání z funkce vedoucího Územního odboru PČR v Uherském Hradišti a o převelení na Policejní prezidium do Prahy. Je  nepochopitelné, že  policejní prezident nechal dojít věci tak daleko, až ho k nápravě musel nutit soud. Vždyť mu nic nebránilo, aby již po obdržení rozsudku z 31. srpna 2016 z vlastní vůle a ve vlastní pravomoci napravil nepřístojná rozhodnutí svého kamaráda, krajského ředitele Jaromíra Tkadlečka, když už tak neučinil v září r. 2015, kdy zamítl stížnost pana poškozeného.

K vrácení policisty Bronislava Šabršuly na původní místo nebo na srovnatelnou pozici v obvodu působnosti Krajského ředitelství PČR dosud nedošlo. Přeložení ze Zlínska do Prahy je hlubokým zásahem do života nejen policisty, ale i jeho rodiny a dnes je zřejmé, že jím dochází k protiprávnímu trestání nevinného člověka.

Z rozboru odůvodnění správních rozsudků vzniká dojem, že pomsta bývalých zlínských policejních bossů Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka na Bronislavu Šabršulovi pokračuje, i když oba již dávno kvapně opustili policejní sbor ( stává se často, že policejní funkcionáři, nad jejichž hlavami se stahují bouřková mračna, prchají „do civilu“, aby si pojistili výsluhu). Jen ji vykonávají jiní lidé, a to na prvním  stupni zlínský krajský ředitel   Jaromír Tkadleček, který za své jmenování vděčí soukromému vztahu k policejnímu prezidentovi a kvůli němu se vrátil z civilu do služeb PČR. Ovšem vývoj řízení přenesl rozhodující díl pravomocí a odpovědnosti na policejního prezidenta Tomáše Tuhého. V jeho postupech je však tolik právních pochybení a ignorování právně  významných skutečností, že se lze důvodně domnívat, že jednal ve zlém úmyslu zabránit Bronislavu Šabršulovi v návratu a postupně jej dotlačit k odchodu ze sboru, a asi ho nenapadlo, že postižený projeví tak silnou vůli k odporu, že vystaví jeho pochybná rozhodnutí přezkumu správním soudem a navíc bude v soudním řízení úspěšný. Někdo kompetentní by se měl zajímat, proč pan policejní prezident s policistou tímto způsobem zachází, zda nejde o nevděk za podporu bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, nebo za  předání údajně kompromitujících materiálů o bývalých šéfech zlínské policie státnímu zástupci. Důvody k jeho přeložení z Uherského Hradiště dávno pominuly. Jako laik si myslím, že ve skutečně právním státě by již byl dávno „doma“ a krajský ředitel i policejní prezident by buď čelili důsledkům prokázání nezpůsobilosti řešit složité personální záležitosti, nebo by se odpovídali ze zneužití pravomoci k šikanování nepohodlného podřízeného.

Autor byl  4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA A HROZBA Z ÍRÁNU

Trestní stíhání Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ), Íránce s českým státním občanstvím, provázejí od samého počátku zvláštní okolnosti. Na popud zprostředkovatele Petra Pfeifera se uvolil poskytnout prostřednictvím své firmy Strong Strike úvěr 7 milionů Euro rakouské společnosti českých zakladatelů P.P.S. GmbH a milionovou osobní půjčku jemu samému. Společnost byla dle tvrzení žalobce řídícím článkem již rozjetého obchodování s pohonnými hmotami, v němž docházelo ke krácení daně z přidané hodnoty ve výsledném objemu 2,5 miliardy Kč. Její podvodná činnost byla záhy podchycena policií a do vyšetřování se zapojily i rakouské orgány. Hlavním podezřelým byl právě výše zmíněný Petr Pfeifer. Ten ale náhle ze zorného pole policie zmizel  a na jeho místo nastoupil SAZ, o kterého se do té doby nikdo nezajímal. Dokumentace o vyšetřování proti Petru Pfeiferovi ze spisu zmizela. Petr Pfeifer je nyní korunním svědkem obžaloby proti SAZ a proto není trestně stíhán. Podle informací, zveřejněných při hlavním líčení, na něm lpí podezření, že zpronevěřil P.P.S. GmbH 46 milionů Kč. Nahrazení Petra Pfeifera obviněným SAZ byla první anomálie.

SAZ byl zatčen a odvlečen z Prahy až do Znojma, kde na něj soudkyně Kateřina Kafková uvalila vazbu. Volba vzdáleného soudu byla další anomálií, byť v té době nebyla nezákonná. Ve vazebním řízení jej mimo jiné velmi dobře hájila bývalá nejvyšší státní zástupkyně a později ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ale na dohodu olomouckých žalobců se znojemskou soudkyní nestačila.

Uvalením vazby byl zahájen proces, jenž přešel v hlavní líčení u Krajského soudu v Brně. V dalším jej budu označovat jako „velký“.

Z vazby se SAZ dostal po 22 měsících po složení kauce 150 milionů Kč. Vyšroubování kauce do rekordní  výše je třetí anomálií. Daleko závažnější je ale ta čtvrtá : na příkaz státního zástupce Jiřího Kadlece jej hned po propuštění přímo na dvoře věznice zadržela policie a po krátkém pobytu v cele předběžného zadržení jej předvedla před soudce s návrhem státního zástupce na uvalení předběžné vazby v souvislosti se zájmem Íránu o jeho vydání. Soudce Krajského soudu v Brně důvody pro uvalení vazby neshledal a SAZ nechal propustit, mimo jiné i proto, že obrovská kauce dle jeho právního názoru sloužila jako pojistka pro případ útěku i v řízení o vydání do Íránu.

Mezitím již byla podána obžaloba a  u Krajského soudu v Brně se rozběhlo hlavní líčení s patnácti obžalovanými jako pachateli rozsáhlého krácení DPH, mezi nimiž měl mít SAZ hlavní postavení. Ten se pak ukázněně zúčastňoval hlavního líčení a docházel k probačnímu úředníkovi. V září r.2016 se oženil s půvabnou Češkou s chováním vévodkyně. Svatba v paláci na Žofíně byla velkolepá.

Bylo ale  zvláštní, že  rozvrh soudních jednání, který obhajoba obdržela již v květnu r.2016 , končil dnem 24.listopadu 2016, ač řízení bylo nepochybně ve skluzu. Dnes víme, že od dubna r.2016 policie prostřednictvím svých spolupracovníků sledovala jednání SAZ, které považovala za  trestné. Dne 2.prosince 2016 byl pak SAZ znova zadržen a v neděli 4. prosince 2016 na něj místopředseda Městského soudu v Brně Aleš Dufek uvalil vazbu ze všech tří zákonných důvodů, a to bez ohledu na rekordní kauci, složenou v „sousedním“, „velkém“ procesu.  Patrně se nikdy nedovíme, zda přerušení hlavního líčení v listopadu 2016 bylo naplánováno již v květnu, aby později nedošlo k souběhu hlavního líčení a zadržení SAZ, či zda šlo jen o náhodný souběh událostí.

Krajský soud v Brně jako soud stížnostní senátem Miroslava Dlouhého rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil. Vznikla tak situace, kdy dva soudci téhož soudu řešili významnou právní otázku účinnosti kauce v rozdílných řízeních, a každý ji řešil jinak. To je pátá anomálie, ke které by se měl judikaturně vyjádřit Nejvyšší soud ČR.

Následovalo přípravné řízení, zatížené v neobvyklém rozsahu různými právními vadami až nezákonnými postupy. Obviněnému to sice nepomohlo, ale stal se zázrak: dozorový státní zástupce Michal Galát si vysloužil kárné řízení a odebrání případu. Je to šestá anomálie.

Posledním „povedeným kouskem“ v přípravném řízení bylo zamítnutí žádosti SAZ o propuštění z vazby ve vazebním řízení v nepřítomnosti obviněného a neuskutečnění meritorního projednání stížnosti proti rozhodnutí krajským soudem pro domnělou nepříslušnost senátu. To je sedmá anomálie.

V červnu r.2017 obhajoba obdržela rozvrh hlavního líčení ve „velkém procesu“ na druhé pololetí r.2017. Hlavní líčení obvykle probíhá v třídenních blocích. Zaujala mě proto osmá anomálie: první listopadový blok byl jen dvoudenní. Časem jsme pochopili: na uvolněný den 1.listopadu 2017 soud nařídil hlavní líčení v „malé“ kauze. Opět zde je otázka, zda volný den v programu „velkého“ procesu a jeho využití k zahájení „malého“ procesu je náhoda nebo důkaz o souhře státních zastupitelství a soudů různých stupňů v plánování akcí v neprospěch SAZ. Zcela jistě náhodnou okolností je uskutečnění zahajovacího řízení nového procesu v předvečer návratu z porodnice jeho manželky a prvorozeného syna.

Těsně před zahájením hlavního líčení v „malé kauze“ jsme se dověděli, že výše zmiňovaný státní zástupce Jiří Kadlec zahájil se SAZ na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti Íránské islámské republiky nové řízení o jeho vydání do Íránu. SAZ nemůže být jako český občan bez svého souhlasu vydán, ale toto řízení by jistě mohlo posloužit k opakovanému pokusu o uvalení vazby, pokud by se mezitím dostal na svobodu.

Projednání nové obžaloby se u Městského soudu v Brně ujal senát předsedy Michala Kabelíka. Obsahově se obžaloba člení na dvě části. První viní SAZ, že v r.2015 z vazby založil organizovanou zločineckou skupinu, která měla obstarávat křivá svědectví ve prospěch SAZ, ale nepřímo i dalších obžalovaných z „velkého“ procesu, a měla dehonestovat policisty, kteří případ vyšetřovali. Všichni členové skupiny šli z počátku do vazby současně s ním, dnes je ve vazbě kromě něho pouze obž. Martin Veselý, autor jednoho ze svědectví. Mezi obžalované se ale nedostali aktivní členové uskupení Martin Valentovič a Jan Doležal, kteří sice sepsali u notáře prohlášení a podali trestní oznámení na policisty, ale o svých krocích informovali policii a odevzdali jí dobrovolně vyplacenou odměnu. Byli živými nástroji policie.

SAZ měl dostatek příležitostí uplatnit získaná prohlášení u soudu ve „velkém“ procesu. Nepoužil je a vím, že ve shodě s obhájci je hodnotil jako nepoužitelná.

Podle druhé části obžaloby se SAZ při přebírání policejního spisu v r.2015 pokusil podplatit tlumočníka, aby zdržoval překládání spisu a znemožnil tak státnímu zástupci podat obžalobu ve lhůtě do jednoho roku od vzetí do vazby. Kdyby se to podařilo, byl by propuštěn na svobodu i bez kauce. Není úplně jasné, na jakém důkazním základě toto obvinění stojí a pochybný je i motiv jednání SAZ: kdyby trval na přeložení celého spisu, nejen vybraných částí, tlumočník by překlad nestihl včas i bez úplatku.

Obhájce SAZ Roman Jelínek na začátku hlavního líčení vyzval žalobce Roberta Henzela, státního zástupce VSZ Olomouc, který kauzu převzal po Michalu Galátovi, aby vzal obžalobu zpět, protože obsahuje tvrzení, která nejsou doložena skutkovými zjištěními a zčásti mají povahu spekulací. Zvlášť se pozastavil nad tvrzením, že jedno ze získaných prohlášení je ze 75% nepravdivé a ptal se, jak se měří pravdivost sdělení. Odezvy se nedočkal.

V dalším průběhu jednání se předseda senátu postupně seznámil s jednotlivými obžalovanými. Největší pozornost věnoval SAZ, od něhož si nechal vyprávět podstatné informace z jeho složitého životního příběhu, od odchodu z Íránu po svržení šáha Rézy Páhlávího až do současnosti, včetně zprávy o jeho otcovství.

Atmosféra v soudní síni byla podstatně vlídnější než jsme zvyklí z „velkého“ procesu. Jistě to bylo především zásluhou chování předsedy senátu, ale přispěl k tomu i SAZ, který byl poměrně zdrženlivý a teprve ke konci jednání se opět kriticky vyjádřil zejména k práci státních zástupců. V té souvislosti hovořil o tom, že je obětí spiknutí a neznaje správný význam pojmu „banánová republika“ použil  jej ve smyslu zpochybnění povahy ČR jako právního státu. Předseda senátu si to zapamatoval.

Jistě lze mít pochybnosti o vhodnosti některých prvků způsobu obhajoby SAZ. Na druhé straně zde jsou okolnosti, které mohou způsobit, že se cítí být v postavení štvané zvěře a projevuje se tomu odpovídajícím způsobem. To ovšem soudci a státní zástupci těžko pochopí, neboť na takové věci se vztahuje přísloví, že sytý hladovému nevěří.

Důkladnost, kterou předseda senátu věnoval zkoumání poměrů obž. Martina Veselého a zejména SAZ, vyvolala naději obhájců, že senát tentokrát vyhoví návrhům obhájců na propuštění jejich mandantů na svobodu. Opět se ale dočkali zklamání. Proti rozhodnutí samozřejmě podali stížnosti. O těch již ale nebude rozhodovat senát předsedy Miroslava Dlouhého, jehož příslušnost skončila s podáním obžaloby.

Hlavní líčení u Městského soudu v Brně bude pokračovat ve dnech 20.-22.listopadu 2017.

Ve dnech 2.-3.  listopadu 2017 pak pokračovalo u Krajského soudu v Brně hlavní líčení ve „velké kauze“ výslechy svědků obžaloby. Pozornost se ještě okrajově zaměřila na chod firemní administrativy, ale soud se hlavně začal prodírat džunglí aktivit společností, které spolupracovaly s řídícími firmami sítě. Předseda senátu vede výslechy metodicky a snaží se udělat si co nejpřesnější obraz toho, jak síť fungovala. Zajímá se také o aktivity korunního svědka Petra Pfeifera a na ty se svými dotazy zaměřuje také obhajoba, zejména obhájci SAZ i on sám. Neodezněla žádná svědectví, která by nasvědčovala tomu, že SAZ zasahoval do řízení spodních pater sítě.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 8.-10.listopadu 2017.

Autor byl  4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun.

NEJEN TRESTNĚPRÁVNÍ ZÁDRHELE…

Následky zneužití orgánů vymáhání práva k ovlivnění voleb kriminalizací Andreje Babiše (a jako „vedlejšího produktu“ Jaroslava Faltýnka) nedozněly, pouze se projevují sofistikovaněji a s větší silou než dříve.

Babišovi odpůrci jsou ohromeni, protože převaha hnutí ANO je tak výrazná, že poražené strany vedle něj vypadají jako trpaslíci. Ale trpaslíci se nevzdávají, díky početní převaze si troufají porazit osamělého obra : když nevyšel prvoplánový záměr odpuzení voličů od strany, v jejímž čele stojí trestně stíhaní politici, snaží se znemožnit vítězi voleb  proměnit vítězství v praktický výkon moci. Důsledky jejich počínání nepřinesou nikomu prospěch, tím méně voličům, kteří jim svými hlasy umožnili chovat se neodpovědně.

Ovládnutí státu hnutím ANO pod vedením cílevědomého, pragmatického  a leckdy bezohledného Andreje Babiše nepřinese ani jeho skalním příznivcům pouze štěstí: všichni budeme občas skřípat zuby bez ohledu na náš individuální postoj k hnutí ANO a jeho vůdci. Je ale jiná užitečná volba než nechat jej vládnout, když je jasné, že to je nejméně špatné ze všech špatných řešení ? Pokud by se podařilo znemožnit Andreji Babišovi sestavit vládu nebo získat důvěru pro menšinovou vládu, co nám sbor trpaslíků nabídne náhradou? Dlouhodobé bezvládí nebo vládnutí vlády v demisi? Nebo snad vládu slepence poražených stran,  které se názorově rozcházejí úplně v kdečem a hlavně nemají vůdce-sjednotitele stejného kalibru, jakým je se všemi svými nectnostmi Andrej Babiš? Troufl by si  kterýkoli z předsedů poražených stran sestavit vládu osmičlenné, zcela nesourodé koalice a vést ji k dlouhodobému úspěšnému vládnutí ? Nadějnější by mohl být pokus sestavit koalici jen z části trpaslíků s blízkými programovými prvky. Ale je jisté, že by ji neukojený zbytek tlupy s podporou ANO neutopil? A čím prospějí občanům dlouhé tahanice o sestavení vlády – tedy nevládnutí ?

V co vlastně „anti-babišovci“ doufají ? Že Miloš Zeman neobhájí mandát, jeho nástupce rozpustí Sněmovnu a otevře dveře k předčasným volbám ? V tom případě by měli naději, že je voliči v předčasných volbách potrestají za nekonstruktivní jednání ještě větším výpraskem.

Domněle špatná vláda Andreje Babiše se bude jistě dopouštět nějakých chyb jako každá jiná, ale dík názorové jednotě a pevnému vedení bude akceschopná. Voliči neposlali své poslance do Sněmovny, aby trávili čas neplodným tlacháním a vymýšlením překážek pro rychlé ustavení vlády. Proto by poražení měli uznat porážku a přestat s obstrukcemi. Ostatně by je mohlo uchlácholit vědomí, že pustit někoho k vládnutí je totéž jako dát mu příležitost se znemožnit (někteří si to právě zkusili) a čtyři roky jsou velmi krátká doba.

Poražení se jednotně bijí v prsa, že nepodpoří vládu, jejíž předseda je trestně stíhán. Nepůjdou s ním do koalice, ale nepodpoří ani menšinovou vládu. Zpívají píseň připomínající prvorepublikovou písničku o „psovi, jenž jitrničku sežral v kuchyni maličkou (jistě znáte)“…a da capo al fine. Chtějí znemožnit Andreji Babišovi získat většinovou podporu, ale do vlády, jejíž předseda by díky jejich záškodnictví nedosáhl uznání poslaneckou sněmovnou, by nevstoupili, ani by nepodpořili menšinovou vládu. Následek jejich chování se tak stává příčinou a opačně. A bezvýchodný stav budou udržovat až do skonání světa.

Odmítání trestně stíhaného předsedy vlády zní sice mravně a ušlechtile, ale v dané situaci škodí. Upozornil jsem již dříve na ohrožování demokracie opakovanými  zásahy policie do vnitropolitického života země. Také jsem poukázal na to, že v našich specifických podmínkách je více než jinde třeba mít na paměti, že základním kamenem trestního práva demokratického právního státu je presumpce neviny. To, že je někdo trestně stíhán, ještě nedává jistotu, že se skutečně dopustil trestného činu. Ani pravomocný rozsudek není zárukou, že odsouzený je skutečně vinen. Zdlouhavost složitých kauz dává naději, že kauza Čapí hnízdo pokryje významnou část trvání mandátu vlády. Takže není pravděpodobné, že vláda brzy padne kvůli tomu, že by její předseda dostal příkaz k nástupu výkonu trestu. Spíše je pravděpodobné, že vydrží po větší část funkčního období, ne kratší, než bylo působení dřívějších předčasně rozpuštěných vlád. A na začátku trestního stíhání nemůžeme vyloučit, že vše nakonec skončí zprošťujícím rozsudkem.

Trestní  stíhání je zátěží, která postiženého odvádí od jeho běžného způsobu soukromého a veřejného života  a přiděláváním starostí odčerpává energii. Ale bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu  Alena Vitásková prošlapala Andreji Babišovi cestu. Její trestní stíhání bylo zahájeno v březnu r.2013, před soudem po prvé stanula v červnu r.2014. Nepravomocný rozsudek s trestem 8,5 roku vězení si vyslechla v únoru r.2016. Rozhodnutí odvolacího soudu je zatím stále ještě v nedohlednu.   S touto zátěží setrvala v úřadě až do konce svého funkčního období, tedy do konce července 2017 a žije s ní dál. Andrej Babiš by podobnou situaci jistě ustál také.

Bojovníci za prodlužování jednání o ustavení Sněmovny zapomínají, že usilují o prodloužení ochrany poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka imunitou, čímž oddalují jak případné podání obžaloby, tak možné zastavení trestního stíhání státním zástupcem. Může se jim podařit prodloužit ochranu imunitou na celé období až do příštích voleb. Ti, kteří přejí Andreji Babišovi to nejhorší, by se právě proto měli zasadit o hladký průběh ustavování Sněmovny.

Ozval se také názor, že by měl Andrej Babiš nabídnout křesla ministrů spravedlnosti a vnitra opozičním stranám, aby byla jistota, že trestní stíhání obviněných poslanců proběhne standardním způsobem, tedy že se jim nedostane nějakých neoprávněných výhod. Jeho nositelé přehlížejí, že ovládání ministerstva spravedlnosti představitelem hnutí ANO nepohnulo státní zastupitelství k zastavení akce. Zřejmě asi vůbec netuší, že pravomoc ministra spravedlnosti vůči soudcům a státním zástupům je nicotná, takže jeho pokus o zásah by neměl naději na úspěch. Mohl by naopak vyvolat nevoli proti ministrovi, nevyváženou poslušností.

Ostatně v době, kdy policie pod viditelným vedením olomouckých žalobců smetla vládu Petra Nečase, držel ministerstvo spravedlnosti člen ODS Pavel Blažek a ministerstvo vnitra zplozenec ODS Jan Kubice. ODS sice měla moc v rukou, ale policii a žalobcům to nezabránilo jít proti ní.

Okrajovým, leč pro folkloristu zajímavým jevem povolebních hrátek je postavení a chování Komunistické  strany Čech a Moravy. V širších souvislostech jde o projev „politicky korektního“ pokrytectví české společnosti a politiků zvlášť. K mým nejsilnějším úkorným prožitkům z života v totalitním státě bylo vědomí, že spolu s dalšími nekomunisty  jsem občanem druhé kategorie. Všude jsme na to naráželi. Například při rozdělování tzv. umístěnek po ukončení vysokoškolského studie byli do místnosti, v které na velkém stole byly umístěnky vyloženy, vpuštěni nejdříve členové KSČ, aby si mohli přednostně vybrat. My ostatní jsme vybírali z toho, co zbylo. A tak to pokračovalo i při jiných příležitostech až do pádu režimu. Přesto po Listopadu 1989 ulicemi zněla hesla „nejsme jako oni“ a „za minulostí  uděláme tlustou čáru“. Tlustou čáru jsme skutečně udělali: „překabátěnci“, kteří rychle zahodili rudé knížky se pohotově rozplizli do vlivných postavení ve všech  sférách působnosti státu a v ekonomice. Dodnes na mnoha vedoucích místech v justici a státním zastupitelství jsou bývalí členové KSČ, a to dokonce i nikoli ledajací, ale také bývalí vojenští soudci a vojenští prokurátoři, ti na velmi vysokých postech. Současně se všechny tzv. demokratické politické strany vymezují proti KSČM a na nejvyšší úrovni politických struktur s ní odmítají spolupracovat. I Andrej Babiš, sám bývalý člen KSČ, odmítá spolupráci s KSČM na vládní úrovni, přestože je zřejmě v tísni a získání podpory další strany je pro něj životní nutností. Tento stav ale znamená, že listopadové „nejsme jako oni“ neplatí, protože ve skutečnosti tlačíme voliče KSČM  do postavení druhořadých občanů, kteří nemají nárok na plnohodnotný podíl na správě země. Je to zřejmě škoda, protože poslanecký klub KSČM se dlouhodobě chová státotvorně  a mezi jeho poslanci je pár lidí, kteří by zcela jistě exekutivní funkci zvládli. Domnívám se např., že zootechnik Pavel Kováčik by nebyl o nic horším ministrem zemědělství než Marian Jurečka.   Přesto Andrej Babiš ani v nouzi po podpoře KSČM nesáhne, ale navíc KSČM nejeví snahu využít dané situace k prolomení tabu. Místo toho její představitelé deklamují, že jako levicová strana nemohou podporovat pravicové ANO. To je tak trochu trapné, protože údajná pravicovost ANO se projevuje hlavně v tom, že aktivně řeší levicová témata a odčerpala komunistům část jejich tradičních voličů. Samozřejmě, spojení ANO a KSČM by bylo nepřirozené kvůli zásadně rozdílné zahraničněpolitické orientaci. Přesto, pokud by se komunisté na jedno volební období vzdali prosazování své promoskevské orientace, posunulo by úkol sestavení vlády blíže k úspěšnému řešení.

Tímto nejevím potěšení nad trvanlivostí stoupenců scestné ideologie, pouze ji vnímám jako fait accompli.