Není
starci příjemné, má-li se vyrovnat
s koncem muže mnohem mladšího, jehož si vážil jako slušného člověka.
V čase,v němž píši tyto řádky, jsem měl sedět v soudní síni,v které
mělo proběhnout odvolací řízení v trestní věci bývalého váženého soudce
kladenského soudu, pana Vlastimila Matuly. Nespravedlivě stíhaný se ale nemohl
dostavit, protože jej zlomilo téměř šestileté trápení, jež si vysloužil tím, že
dělal svou práci, jak nejlépe uměl. Nedožil se tak rozhodnutí, do kterého
vkládal naději, že mu konečně přinese spravedlnost a s ní klid v duši
a návrat do milovaného povolání.
Jako
soudce-stážista na Ministerstvu spravedlnosti, tedy jako úředník na nejnižším
patře hierarchie, napsal pro paní ministryni Danielu Kovářovou stížnost pro
porušení zákona ve prospěch dvou odsouzených za vyloupení auta bezpečnostní
agentury a v souladu se zásadami její trestní politiky také příkaz
k přerušení výkonu trestu. Nic zvláštního by se pak nedělo, kdyby paní
ministryni nevypršel mandát: buď by Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a obecné
soudy by musely znova projednat věc údajných lupičů, nebo by nevyhověl a
odsouzení by se museli vrátit za mříže. Jenže nástupce Daniely Kovářové,
populista Jiří Pospíšil, pociťoval nutkání
rozkopávat bábovičky, které si na jeho pískovišti uplácala holčička
Daniela. Puzen práskači z řad úředníků ministerstva vzal zpět podanou
stížnost, ač neznal příslušný trestní spis, a z přechodně propuštěných
odsouzených udělal uprchlíky před zákonem. Pak mu stačilo jen pohovořit
s krajským státním zástupcem a štvanice mohla začít.
Výsledkem
policejního vyšetřování byla obžaloba na Vlastimila Matulu a jeho
nadřízeného, Vladimíra Chrásteckého. Přes pozdější snahu spolku Šalamoun ušel
trestnímu stíhání práskač, který nevyužil svého nadřízeného
postavení, aby ministryni varoval před podáním stížnosti, s kterou nesouhlasil
a místo toho zařídil propuštění odsouzených. Pak šel žalovat Jiřímu
Pospíšilovi.
Stížnost
pro porušení zákona byla zřejmě napsaná dobře: Nejvyšší soud ČR ji přijal
k veřejnému projednání, což je známkou kvality. V době, kdy zasáhl
Jiří Pospíšil, již bylo dokonce nařízeno veřejné zasedání. Podání stížnosti pro
porušení zákona je ve výsadní pravomoci ministra spravedlnosti a jediný, kdo je
oprávněn o ní rozhodnout, je trestní senát Nejvyššího soudu ČR, tedy elita
českých trestních soudců. Každý rok jich ministři spravedlnosti podávají
desítky. Některým Nejvyšší soud ČR vyhoví, jiným nikoli. Dosud nikdy se
nestalo, že by byl trestně stíhán úředník, který připravil ministrovi text
stížnosti, ještě nikdy se nestalo, že by ministr stáhl stížnost pro porušení
zákona, podanou včas jeho předchůdcem. Žádného ministra neobtěžovala policie
kvůli podané stížnosti. Tento případ je tak jedinečný.
Žalobkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 Pavla Otáhalová a samosoudkyně Obvodního soudu
pro Prahu 2 Mária Petrovková se povýšily nad trestní senát Nejvyššího
soudu ČR a text stížnosti trhaly na kusy.
Odpovědná
ministryně Daniela Kovářová i kazisvět Jiří Pospíšil se soudní frašky
zúčastnili jako svědci.
Obžalovaní
byli odsouzeni. Nakonec ale přišel ke slovu Ústavní soud, který všecka související
rozhodnutí zrušil a vrátil k novému
projednání. Věci se znova ujala soudkyně Mária Petrovková, která si částečně
přisvojila pravomoc žalobkyně, aby se pokusila přebít argumentaci Ústavního
soudu novými důkazy. Důkazní situaci
sice neposunula v neprospěch pana obžalovaného, ale přesto ho odsoudila znova. Městský soud v Praze měl přezkoumat
její rozhodnutí na základě odvolání pana obžalovaného, který věřil, že odvolací soud jeho odvolání vyhoví. V této
víře těsně před soudním jednáním zemřel.
Chtělo
by se přát jeho trapičům, aby je doživotně trápily výčitky svědomí. Mám ale
obavy, že žádné nemají. Proto pouze
přeji čest památce pana soudce Vladimíra Matuly a věčnou hanbu jeho pronásledovatelům.
Autor byl dne 4.11.2017 na návrh Johna
Boka vyloučen ze spolku Šalamoun. Pokračuje v činnosti ve spolku
Chamurappi z.s.
Žádné komentáře:
Okomentovat