neděle 19. května 2019

MIMOPROUDOVĚ O KANDIDÁTECH DO EVROPSKÉHO PARLAMENTU


Politická nálada v zemi před volbami do Evropského parlamentu je příznivá vyznavačům  přesvědčení, že je nutná změna chování Evropské unie, zejména Evropské komise a bruselského administrativního aparátu. Za průkopníky změn budou možná voliči uznávat spíše „nově příchozí“ než ty, kteří v Bruselu již zdomácněli.

Má-li mít nepatrná česká delegace v parlamentu slyšitelný vliv, měli by ji tvořit lidé neotřelého myšlení a nadaní sveřepou bojovností. Kvalita osobností je v této souvislosti důležitější než politické programy stran a hnutí.

Hodnotu kandidáta lze měřit různě, tedy i s přihlédnutím k vlivu strany, která jej vyslala do boje. Není to ale jediné možné hledisko. Znepokojen ostudně vysokým počtem vězňů v poměru k počtu obyvatel České republiky, občasným výskytem nespravedlivě odsouzených českými soudy a poměrně častým setkáváním s nezákonnými postupy orgánů činných v trestním řízení posuzuji uchazeče z pohledu jejich ochoty zabývat se utrpením nespravedlivě odsouzených. Je to jiný rozměr hodnocení uchazeče, který je ovšem použitelný jen u těch, kteří se nějakým způsobem dostali do styku s danou problematikou.

Z kandidátů, jež osobně znám, by v Evropském parlamentu byla určitě nejvíce slyšet advokátka Klára Samková, „jednička“ na kandidátce Alternativy pro Českou republiku 2017. Je nadstandardně vzdělaná a vyniká jako úspěšná předkladatelka ústavních stížností, s nimiž většina advokátů zápolí neúspěšně. To mluví o jejích právnických kvalitách, ale i o jejím vztahu k obětem justice. Tyto její klady ale jsou širší veřejnosti téměř neznámé, zato proslula svým nonkonformním vyjadřováním. Např. v současnosti má potíže s Českou advokátní komorou, která ji kárně stíhá za to, že veřejně proklela tureckého velvyslance. Není vyznavačkou zhoubného náboženství politické korektnosti, a proto by nepochybně v Evropském parlamentu působila jako štika v rybníce. V příznivějších podmínkách by se mohla vyvinout v úkaz, srovnatelný s Marie Le Pen. Mám ale obavy, že jako „jednička“ na kandidátce strany, která je na rozdíl od svého německého vzoru takřka neviditelná a neslyšitelná, nemá  naději  na úspěch.

Překvapilo mě, když se na prvním místě kandidátky  hnutí Svoboda a přímá demokracie objevilo jméno Ivana Davida, význačného psychiatra, dříve ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice, kdysi dávno ministra zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana, bývalého poslance za ČSSD a odpůrce bombardování bývalé Jugoslávie. S ČSSD se rozešel, ale stále se jeví jako levicový politik. Je vůdčí osobností hnutí Nová republika, vydávajícího zajímavé stejnojmenné internetové noviny. Jeho názorový profil je výrazný, stabilní a veřejnosti dostupný. S názorovým spektrem hnutí Svoboda a přímá demokracie se překrývá jen částečně. Netuším, zda jeho zařazení na kandidátku hnutí signalizuje možný názorový posun „okamurovců“ směrem doleva. Ale určitě je nesporným projevem názorové tolerance Tomia Okamury a váhy, kterou přikládá kvalitě osobnosti. Nezbývá mi, než mu blahopřát k šťastné ruce.

S Ivanem Davidem jsem měl opakovaně co do činění jako se soudním znalcem i léčitelem, pomáhajícím trestně stíhaným osobám, jež utrpěly „úraz na duši“ právě v důsledku účasti na trestním řízení. Vždy projevoval přísnou profesionální objektivitu, ale současně také schopnost soucitu a smysl pro spravedlnost. Pomohl mnoha nešťastníkům k zlepšení jejich údělu.

Nemilým překvapením je pro mne naopak umístění bývalého ministra kultury Daniela Hermana na posledním – 28. místě kandidátky KDU-ČSL. Připouštím, že strana netrpí tak výrazným nedostatkem kvalitních osobností jako některé součásti její konkurence, takže dostat se na volitelné místo kandidátky není snadné. Přesto si myslím, že je škoda úplně zahodit tak výraznou osobnost s velkými politickými zkušenostmi.

Neznám zákulisí vedení strany, proto mohu o příčinách daného zacházení s Danielem Hermanem pouze spekulovat. Nemyslím, že by mu u voličů škodil jeho konflikt s prezidentem republiky kvůli neudělení státního vyznamenání jeho australskému strýci. Miloš Zeman má spoustu odpůrců, v jejichž očích by tato lapálie mohla Danielu Hermanovi spíše prospět. Spíše si ale myslím, že se na ni již dávno zapomnělo.

Opakovaně se Danielu Hermanovi vyčítají jeho přátelské vztahy k sudetským Němcům. Zde se ale jeho osobní problém prolíná s obecným problémem vztahu našeho národa k Němcům obecně a k těm sudetským zvlášť. Dovedu pochopit záporné postoje, vyvolané zkušeností německé okupace, neboť sám jsem ji celou prožil. Odnesl jsem si z ní bolestivé zážitky, jichž většina Hermanových kritiků byla ušetřena. Mám v paměti šok, který jsem zažil při setkání se známými uniformami při návštěvě pěveckého sboru armády Německé demokratické republiky v Praze. Kroutil jsem tehdy hlavou nad Gottwaldovým výrokem že „není Němec jako Němec“. Postupně jsem si ale uvědomoval, že Němci jsou národ s velkou kulturou a naše tisícileté soužití s nimi v Evropě nebylo vždy jen bojem na život a na smrt, ale také zahrnovalo vzájemné  ovlivňování a součinnost. Byly přece také doby, kdy čeští panovníci byli významnými politickými činiteli středověké Svaté říše římské, založené Karlem Velikým. Dodnes nejsem vypořádaný s otázkou, jak je možné, že tento kulturní národ se nechal zfanatizovat Hitlerem a jeho smečkou k poklesu na úroveň zvířeckosti.  Nicméně časem jsem pochopil, že pro naše vztahy by měla být rozhodující nová skutečnost: tou je zkušenost Němců s hrůzami druhé světové války a strázněmi poválečného života ve zničené zemi. Na rozdíl od  stejně postižených národů bývalého Sovětského svazu se s ní pocitově vyrovnávali jako poražení. Takový otřes je nikdy v minulosti nepotkal a má výrazný vliv na jejich hodnotová měřítka. V určité fázi svého života jsem musel často cestovat po obou částech Německa, setkal jsem se s mnoha lidmi a také se sudetskými Němci. Jen jednou jsem narazil na nenávistné chování, jinak převládala nostalgie po staré vlasti a přátelské chování. Za těchto okolností bychom mohli uvěřit, že jsme vstoupili do fáze vzájemného ovlivňování a součinnosti obou národů. Voliči, kteří se hlásí ke křesťanským hodnotám a modlí se „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“, by pro Hermanovu smířlivost měli mít pochopení.

Jeho osobnost má ale i ten „další rozměr“, o němž jsem se zmínil výše. Ze své praxe vím, že dokáže k stíhaným osobám přistupovat bez předpojatosti a objektivně pochopit pohnutky jejich jednání. Ctí presumpci neviny a věří v možnost nápravy hříšníků. Proto  je ochoten poskytnout posilu a případně pomoci.

Jeho přístup k nešťastníkům je vzácný, častěji se setkávám s nekřesťanskou pomstychtivostí. Je to rozhodující pro můj údiv nad zařazením Daniela Hermana na 28. místo na kandidátce.


pátek 17. května 2019

DEFORMÁTOŘI


Pojem „deformátor“ je  zde míněn jako protiklad k označení „reformátor“: označuje nositele nápadů na organizační změny, jejichž uskutečnění by přineslo nenapravitelné škody.

Jistě by k nim patřila ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Naštěstí deformátorský zápal, s kterým vítězně vtáhla do úřadu, ji rychle  opustil. Již bude pouze sbírat podklady pro reformátorské kroky svého nástupce. Potěšila mě dvakrát: poprvé odtroubením záměru vyvolat zmatky v soudnictví a státním zastupitelství, podruhé, a to  ještě více,  naznačením skutečnosti, že ozdobou příští vlády již nebude.

Nicméně svým vystoupením vypustila z láhve džina chuti vyvolávat změny v resortu spravedlnosti. Když se ozval poslanec Jakub Michálek s nápadem zrušit okresní soudy, pomyslel jsem si něco o povrchnosti a neodpovědném zeleném mládí. Když jsem totéž slyšel od profesora Gerlocha, zpozorněl jsem a vzpomněl jsem si, že  podobnými úvahami ve velmi obecném provedení kdysi také perlil bývalý ministr Robert Pelikán. Žádný z jmenovaných nemá zkušenost soudce. Rozpomněl jsem se také na líté boje, které se kdysi vedly mezi stoupenci  rušení vrchních státních zastupitelství a jejich odpůrci.

Společným znakem snad všech, kdo se do těchto debat pouštějí, je zmatení pojmů: pletou si články organizační struktury se stupni řídící (instanční) struktury. Věří tomu, že vrchní soudy jsou třetím stupněm řídící struktury. Mnozí si myslí, že jejich existence je příčinou pomalosti soudního řízení, domnívajíce se, že rozhodnutí okresních soudů musí na cestě k Nejvyššímu soudu ČR projít přes krajské a vrchní soudy. Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom čtyřstupňovou soustavu soudů, ale ve skutečnosti je všecko  jinak.

Stoupence  rušení jak okresních tak vrchních soudů spojuje přesvědčení, že příčinou pomalosti soudů je „výška“ čtyřčlánkové organizační struktury. Pokud jim někdo zpochybnil záměr rušit vrchní soudy, horují pro její snížení uříznutím nejnižšího článku, tedy okresních soudů.

Ve skutečnosti máme dvě dvoustupňové soustavy, jejichž společným zastřešením je Nejvyšší soud ČR jako soud pro mimořádné opravné prostředky a sjednocování právních názorů. Pro zvládnutí běžných případů jsou prvním stupněm okresní soudy, druhým odvolací senáty krajských soudů. Mimořádné opravné prostředky proti odvolacím rozhodnutím krajských soudů míjejí vrchní soudy a putují přímo k Nejvyššímu soudu ČR. Složitější případy řeší v prvním stupni prvostupňové senáty krajských soudů, jejichž rozsudky lze napadnout odvoláním k vrchnímu soudu  a opět je možnost uplatnění mimořádných prostředků u Nejvyššího soudu ČR.

Z uvedeného logicky vyplývá, že zdlouhavost soudního řízení není důsledkem vložení dvou dvoustupňových soustav a jejich společného zastřešení vrchními soudy do „čtyřpatrové“ organizační struktury, protože dva zmíněné subsystémy se vzájemně neovlivňují.

Poměry ve státním zastupitelství jsou poněkud odlišné. Každý článek organizační struktury je současně stupněm řídící struktury. Vrchní státní zastupitelství jsou třetím stupněm řídící struktury, ale jejich státní zástupci intervenují u vrchních soudů, které jsou druhými stupni. Podstatně výrazněji než v soudnictví se ve státním zastupitelství projevují pozůstatky zemského zřízení.

Nespornou výhodou současného uspořádání soudů je jednak  soustředění náročných kauz v rukou prvostupňových senátů krajských soudů, jejichž členy jsou vybraní zkušení soudci, dále  svěření odvolání proti rozsudkům prvostupňových senátů krajských soudů do rukou „špičkových“ soudců vrchních soudů. Je  to jediné slušné dědictví po totalitním soudnictví. Z tohoto pohledu se současná soustava soudů jeví jako racionální  a vyvážená, což je vážným důvodem k nedůvěřivému přístupu k nápadům deformátorů.

V případě zrušení vrchních soudů by se rozhodování o odvolání proti rozsudkům krajských soudů nemohlo přesunout jinam než na Nejvyšší soud ČR. Ten by tím ovšem ztratil punc čisté specializace na rozhodování o mimořádných opravných prostředcích a na sjednocování právních názorů  soudů. Pokud by měl Nejvyšší soud ČR, sídlící v Brně, převzít agendu vrchních soudů, musel by rozšířit soudcovský sbor o několik desítek velmi kvalitních soudců, pro jejichž umístění v Brně by neměl prostory. Představa, že by soudci dosavadních vrchních soudů přistoupili na stěhování nebo každodenní dojíždění do Brna, je zjevně nereálná. Prakticky by to nejspíš dopadlo tak, že na budovách vrchních soudů by se objevily cedule s označením pobočky Nejvyššího soudu ČR. Smysl takové reorganizace nevidím.

Vrchní soudy ale v současnosti skutečně v řadě případů působí jako brzda zdlouhavostí procesů. Čekání rok i dva na rozhodnutí vrchního soudu je skutečně vada. Řešení není v jejich rušení, ale v personálním posílení, jemuž by měl ovšem předcházet audit využití času soudců, jejich asistentů a dalšího personálu. Bez auditu nelze objektivně rozhodnout, zda extrémně dlouhé projednávání odvolání je výsledkem přetížení soudců nebo jejich nevýkonností.

Ani okresní soudy nejsou zcela bezproblémové. Některé jsou tak malé, že dlouhodobé onemocnění jednoho soudce může vyvolat nezvladatelné hromadění nevyřízených věcí. Také se hůře domáhají prostředků na vylepšení finančního pokrytí jejich oprávněných potřeb.

Pouhé zrušení okresních soudů a jejich začlenění do struktur krajských soudů by ale nevedlo k žádnému zlepšení situace. Po něm by musela následovat reorganizace, kterou by se setřely jejich velikostní rozdíly.  Není  jasné, jak by se řešilo rozlišení kauz podle náročnosti, které je nespornou výhodou současného uspořádání. Nejjednodušší a z hlediska respektování zásady příslušnosti zákonného soudce nejčistší by bylo přidělování případů podle pořadí jejich přijetí bez ohledu na závažnost žalovaných skutků. Mohlo by se ovšem stát, že k řešení těžkých zločinů by se náhodně dostávali nezkušení soudci. Řešení by mohlo být ve zřizování vnitřních „koleček“ pro přidělování kauz různého typu, ale to je opatření, které se dá zneužít k účelovému přidělování věcí za účelem ať již zvýhodnění nebo naopak poškození stran řízení.

Ještě větší potíže by vznikly tím, že počet podávaných odvolání proti rozsudkům okresních soudů by se nezmenšil. Protože by již neexistovaly odvolací senáty krajských soudů, všechna odvolání soudců, převzatých ze zrušených okresních soudů, by se valila na vrchní soudy, které nemají přiměřenou kapacitu. Potřeba navýšení počtu soudců vrchních soudů by byla tak velká, že by patrně bylo nutné zřídit další dva až tři vrchní soudy.

Všechny reorganizace by kromě rozsáhlých přesunů soudců a pomocného personálu provázela nutnost stěhování agend v rozsahu desítek, možná i stovek tun.

Podle mého laického názoru je nezbytné chránit soustavu soudů před zásahy deformátorů,  tedy zachovat její členění na okresní, krajské a vrchní soudy, nad nimi Nejvyšší soud ČR. Snahy o zvýšení výkonnosti soudní soustavy by měly jít cestou výrazného posílení kapacity vrchních soudů a dále slučováním malých okresních soudů do větších celků, možná  až do vytváření „okresních“ soudů se sídlem v místě působení krajských soudů. Při plánování změn územní struktury soudnictví a státního zastupitelství by se mělo přihlížet i k dostupnosti soudů a státních zastupitelství občanům.

Pokud by už mělo dojít na reorganizaci soudní soustavy a státního zastupitelství, mělo by to být příležitostí k jejich navázání na strukturu územní správy a policie. Zatímco krajská ředitelství PČR jsou v sídlech krajských územních orgánů státní správy, krajské soudy a krajská státní zastupitelství „obhospodařují“ dvě i více krajských ředitelství PČR. 








pondělí 13. května 2019

SOUD POSLEDNÍ NADĚJE


Internetové noviny Česká justice převzaly zprávu ČTK o ústavní stížnosti, kterou podali bratři Alexandr a Zdenek Zemkovi proti odsouzení za údajně neoprávněné vyžádání licencí pro provozování dvou fotovoltaických elektráren. Jejich obhajobou proti krutému rozsudku Krajského soudu v Brně - senátu Aleše Novotného - se již dříve zabýval Vrchní soud v Olomouci a po něm Nejvyšší soud ČR, jež je viny nezprostily. Obracejí se nyní k Ústavnímu soudu jako k poslednímu útočišti.

Při četbě článku jsem si uvědomil, že jejich trestní řízení i novinářské články ovládají shodná klišé, která ve svém výsledku vedou k nespravedlivému posouzení jejich viny.

Obecně se tvrdí, že elektrárny v době vydání licencí nebyly dokončeny. Žalobce Radek Mezlík dokonce v obžalobě vědomě lhal, že nebyly dokončeny ani zčásti, což soudce Aleš Novotný s chutí převzal. Slova „ani zčásti“ vypustil z výrokové věty rozsudku Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. Pravda je ale taková, že krátce před obhlídkou elektráren, po které následovalo vydání licencí, nad elektrárnami přeletěla družice NASA a vyfotografovala je. Na fotografiích s vysokým stupněm rozlišení lze přímo počítat panely. Mělo jich tam být 65 tis., ale v okamžiku fotografování jich chybělo cca 170. Fotografie nebyly provedeny před soudem jako důkaz, neboť  o to nestál ani žalobce, ani obhájce.

Dále se tvrdí, že trestnost jednání žadatelů o licence je dána předložením padělaných revizních zpráv. Do licenčního spisu se skutečně dostaly padělané zprávy, které nevyhotovil příslušní revizní technik, jenž vykonával průběžně technický dozor na staveništi . Revizní zprávy jsou povinnou přílohou žádosti o vydání licence. Energetický regulační úřad jako vydavatel licencí pouze bere na vědomí jejich založení do spisu, aniž by byl oprávněn je zkoumat. Investor si určitě padělky neobjednal, rovněž nebyl oprávněn je zkoumat a o jejich použití nevěděl. Padělání revizních zpráv je jistě protiprávním jednáním, ale považoval bych za porušení ústavních práv obžalovaných, pokud by se jim kladlo za vinu protiprávní jednání někoho dalšího.

Novinářům ale běžně uniká, že Alexandr a Zdenek Zemkovi byli ve skutečnosti odsouzeni  pouze za to, že podepsali protokoly o převzetí  elektráren od subdodavatele, ačkoli v den podpisu ještě nebylo zařízení hotové. Měli tak jednat s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad a vylákat od něj licence, na které neměli nárok. Toto tvrzení ale ignoruje logistiku licenčního řízení a skutečná pravidla posuzování nároku na licence. V obchodní praxi není úplně neobvyklé, že objednatel z jakýchkoli formálně právních důvodů převezme nedokončenou zakázku. Žadatel o licenci musí mimo jiné prokázat, že je majitelem zařízení. Doklad o tom je přílohou k žádosti. Protože v r. 2010 stát prudce změnil podmínky pro poskytování finanční podpory obnovitelných zdrojů energie, mezi budovateli elektráren vypukla panika.  Na sklonku roku se neúnosně zvýšil počet žádostí o licence a prodloužily se lhůty čekání na provedení licenčního řízení. Žadatelé podávali žádosti s předstihem, aby měli jistotu, že přijdou na řadu ještě v r.2010. V našem případě nebylo tedy nic divného na tom, že si bratři Alexandr a Zdenek Zemkovi připravili doklad o vlastnictví elektráren s předstihem.

Podsouvání úmyslu oklamat tímto způsobem  Energetický regulační úřad je příkladem  postupu podle zásady „in dubio contra reo“ (v pochybnostech v neprospěch obviněného), hodného autora lživého výroku o nedokončenosti elektráren „ani zčásti“. Z nějakého důvodu  měl žalobce silný zájem „dostat Zemky do tepláků“, proto lhal o nedokončenosti „ani zčásti“, a proto ze dvou možných výkladů skutkových zjištění vždy důsledně volil ten nepříznivý. Kdyby žalobce úmyslně nezdramatizoval hodnocení předávacích protokolů a přijal prostý výklad jejich vyhotovení jako pouhého dokladu o vlastnictví, nebylo by za co bratry soudit.

 K vydání licencí obvykle dochází po komisionelním posouzení stavu zařízení, při němž se pouze konstatuje úplnost formálních náležitostí žádosti. Rozhodnutí o vydání licencí v tomto případě padlo na základě posouzení stavu elektráren komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu s přihlédnutím k mínění externích znalců, kteří se obhlídky rovněž zúčastnili.  Kdyby stav elektráren nárokům posuzovatelů nevyhovoval, Energetický regulační úřad by licence nevydal, i kdyby žadatelé předložili ke každé elektrárně deset nepravdivých potvrzení o dokončenosti.

Případ je smutnou ukázkou nemilé skutečnosti, že výchozí myšlenkové schéma výkladu skutkových zjištění policií může projít všemi následnými stupni jejich hodnocení, aniž by si jeho chybnosti kdokoli všiml, a to  často i navzdory velmi kvalitní obhajobě. Jednou si vyšetřovatel a žalobce vzali do hlavy, že bratři Zemkovi podepsali protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví jejich firem za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu, a tak to zůstalo, i když k prokázání dokončenosti elektráren sloužilo ve skutečnosti posouzení jejich stavu na místě. V dovolání k Nejvyššímu soudu ČR byla tato záležitost objasněna přesně a srozumitelně, ale na prolomení ustálených myšlenkových schémat to nestačilo.

Osud Alexandra a Zdenka Zemkových je o to smutnější, že krátce po podepsání zmíněných protokolů odcestovali do zahraničí. Dalších etap jednání o získání licencí se vůbec nezúčastnili a soud je s problémy nedokončenosti elektráren a padělanými revizními listinami nespojuje.  








neděle 12. května 2019

SÁM PROTI „TRIUMVIRŮM“


Trojjediný (viz 1) Andrej Babiš soustavně tvrdí, že v tomto státě je obecně možné objednat trestní stíhání. Důkazem má být kauza Čapí hnízdo. Tvrzení je součástí jeho mediální obhajoby proti sdělení obvinění, právě hrozícímu přerůst v obžalobu. Osobní vztah k věci oslabuje objektivitu  jeho názoru. Nicméně přesto s ním nezůstal osamocený. Převzal jej mimo jiné prezident republiky Miloš Zeman a přidala se jeho poradkyně Marie Benešová, nyní ministryně spravedlnosti. Vytvořili tak jakýsi triumvirát činitelů, spojených odmítavým názorem na vznik kauzy Čapí hnízdo a shodným pojmenováním formy jejího vyvolání. Kdyby Miloš Zeman nebyl prezidentem, ale řadovým občanem, jeho výroky by nestály za pozornost, protože o trestním řízení ví tak málo, že by své tvrzení nedokázal ve férové diskusi obhájit. Z té trojice mají punc věrohodnosti pouze výroky Marie Benešové, které přes svůj nesmlouvavě kritický postoj k ní musím přiznat profesionalitu zdatné obhájkyně.  Ministryně spravedlnosti v tomto případě ví, o čem mluví. Ale právě proto je s podivem, že přejímá slovník Andreje Babiše.

Proti jejich tvrzením vystoupil dne 10. května 2019 na internetových stránkách Nejvyššího státního zastupitelství nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dal průchod svému sklonu k mesiášství a možnost beztrestného objednání trestního stíhání rozhodně odmítl. Důrazem na vyloučení beztrestnosti objednání se jemně odlišil od vyjadřování „triumvirů“.

Zde se projevila slabina sklonu Andreje Babiše ke zkratovému vyjadřování, který mu v tomto případě prokazuje špatnou službu. Mluví přímo o objednání, ale podání, přijetí a splnění objednávky trestního řízení je těžko představitelné a bylo by obtížně prokazatelné, i  kdyby k němu skutečně došlo. Z vlastní zkušenosti žádný takový případ neznám. Podezření mám pouze v případě  útoku na Úřad vlády  z 13.června 2013, ale prokázat je nemohu.  Kdyby si ale Andrej Babiš stěžoval na účelové vyvolání trestního stíhání, bylo by obtížné jeho názor zpochybnit. Z načasování vyvolání kauzy  Čapí hnízdo lze s pravděpodobností blízkou jistotě vyvodit, že jde o účelovou špinavost, určenou k znehodnocení jeho politických úspěchů. Objednání v pravém smyslu slova by v tomto případě asi nikdo nedokázal, ale k vyvolání zneužití nástrojů trestního řízení k politickému účelu určitě došlo.

Účelové vyvolání trestního řízení určitě možné je a dochází k němu častěji, než veřejnost tuší, a to i ve věcech nesrovnatelně menšího významu než je kauza Čapí hnízdo. Účelová kriminalizace odpůrce je častá například při přetahování rozvádějících se rodičů o děti. Kdo zná mechanismy trestního řízení a najde skutečnosti, které by mohly vyvolat podezření z trestného jednání a „nakrmí“ jimi  „stroj“ trestního řízení, může se dočkat toho, že se jeho kola roztočí a začnou drtit vybranou oběť. Dostane-li orgán činný v trestním řízení oznámení, které vypadá věrohodně, nemá jinou možnost, než začít konat. Záleží pak na tom, zda časem pozná, že mu oznamovatel podsunul nesmyslné obvinění, či zda jej věc zaujme natolik, že začne hledat a popřípadě samostatně vytvářet důkazy, které nesmysl přetvoří ve fikci spáchaného trestného činu.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. V několika článcích, dostupných na mém bloggu, o trestním řízení soudním, vedeném proti Shahramu Zadehovi & spol. u Městského soudu v Brně, jsem popsal provokaci svědka  Jana Doležala, který pod dohledem policie podal u policisty Jana Šebka křivé trestní oznámení na vyšetřovatele Zadehova případu. Vyvolal tím kárné řízení proti policistům, nařknutým v trestním oznámení, ale také trestní stíhání Jana Šebka a advokáta, který jej k němu uvedl. Tím, že vložil do stroje křivé trestní oznámení, roztočil jeho kola. Zřejmá trestnost jeho počínání i netečnosti policistů, kteří je sledovali od počátku až do konce, nikoho neznepokojuje.

Je možné, že vývoj zahájeného případu lze ovlivnit využitím osobních kontaktů a účelové motivace orgánů. Příkladem může být kauza chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků. Na začátku bylo trestní oznámení, založené na náhodném zjištění, že přílohou žádosti o licence byly padělky revizních zpráv. Logické by bylo trestní řízení proti padělatelům. Ale profesionální posedlost vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce věc rozvinula v monstrproces, do něhož nakonec byly zataženy jako obžalované také předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a její podřízená Michaela Schneidrová. Závažnost obžaloby účelově zdůraznil  žalobce Radek Mezlík vědomě nepravdivým tvrzením, že Zemci žádali o licence, přestože elektrárny nebyly dokončeny  ani zčásti. Věděl velmi dobře, že elektrárny byly dokončeny až na zcela nepatrné nedodělky, jež neměly vliv na jejich provozuschopnost. Ale z nějakých důvodů asi chtěl dosáhnout tvrdého potrestání obžalovaných, proto vědomě lhal a jeho lež vědomě akceptoval a přetavil v drastické tresty soudce Aleš Novotný. Kruté rozsudky senátu Aleše Novotného nad Alenou Vitáskovou a Michaelou Schneidrovou v dalším řízení neobstály, ale přesto jim přinesly nesmírné psychické utrpení a Michaela Schneidrová musela dokonce strávit sedm měsíců ve vězení.  Za účelově vyvolané lze považovat i trestní stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Oznámení podal bývalý zaměstnanec společnosti ČEZ, která díky různým krokům Aleny Vitáskové přišla o hodně peněz. V jiném, dosud živém případě, podal stamilionový dlužník trestní oznámení na svého věřitele a zájem vyšetřujících policistů podporoval přísliby výhodného zaměstnání po jejich odchodu do civilu a darováním klobás  a slivovice. Orgány činné v trestním řízení považovaly popsané ovlivňování policistů za neškodné. Dlužník  nepravomocně dosáhl svého: není lepší obranou proti věřiteli než dostat jej za mříže. Malá investice do vstřícnosti policistů je mimořádně efektivní.

Vyvolání účelového trestního řízení proti veřejným činitelům je zvlášť nebezpečné, protože kromě katastrofických dopadů do osobních životů postižených má neblahý vliv na chod státu a politické  a společenské dění. Obvinění vykonávají mimořádně náročné profese, samy o sobě odčerpávající jejich síly. Vedlejší zátěž tlaky z trestního řízení musí být dlouhodobě neúnosná. Alena Vitásková, nakonec pravomocně zproštěná, doplatila zdravotními potížemi. Denně vidíme na televizních obrazovkách důkazy o činorodosti a plném vytížení povinnostmi Andreje Babiše. Opakované zpochybňování jeho osobnosti kvůli  trestnímu stíhání mu určitě práci neusnadňuje. K tomu všemu původci pronásledování obou zmíněných nepřihlíželi, když se rozhodli zaútočit. Samozřejmě, oba měli možnost zahodit výsledky svého úsilí, opustit funkce a věnovat se pouze obhajobě. Byl by to ale nepřijatelný trest za úspěch, nejspíš provázený vyklizením pole ve prospěch pidižvíků, kteří je nedokázali porazit v otevřeném střetnutí.

Tím ovšem nechci říci, že by měla kauza Čapí hnízdo vyšumět do ztracena. Pouze jsem poukázal na pochybnost výchozích úvah iniciátorů trestního řízení před podáním trestního oznámení. Když už se ale stalo a řízení probíhá, musí být dovedeno do konce podle pravidel právního státu.   

Nedůvodné vyvolání účelového trestního stíhání by měl stát trestat, ale netrestá a obvykle ani po pachatelích nepátrá. Dodnes nikdo neví, kdo se pokusil o zničení politické kariéry bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka účelovým vyvoláním jeho trestního stíhání, které bylo zastaveno pravomocným usnesením státního zástupce. Důkazní situace tehdy dávala naději na zprošťující rozsudek. Po zastavení trestního stíhání vypukla dvouletá „válka žalobců“, která rozvracela státní zastupitelství a zpochybňovala důvěryhodnost tohoto úřadu v očích veřejnosti. Na ni navazoval pověstný proces sedmi žalobců na ochranu osobnosti proti Marii Benešové, který důvěryhodnosti justice neprospěl. Prvoplánovou příčinou vypuknutí zmíněných jevů bylo netransparentní ukončení trestního stíhání, ale prvotní bylo samo trestní oznámení, bez  něhož by škodlivé následky nenastaly. Původci zmatků by zasluhovali potrestání.

Není mi známo, že by se v jiných evropských státech zneužívala  k politickým účelům  kriminalizace politických odpůrců v podobném rozsahu jako u nás .

Rubem účelového vyvolávání trestního řízení je naopak ochrana vybraných osob proti trestnímu stíhání. Nahrává tomu i skutečnost, že nárok občanů na objasnění a potrestání každého útoku proti jejich právům není ústavně právně zabezpečen. Klidně proto může spát skupina státních úředníků, kteří v r.2010 vydali směrnici, jež umožnila řadě fotovoltaických elektráren neoprávněně odčerpat ze státního rozpočtu možná až stamiliony Kč. O jejich klidné spaní se stará stejný žalobce Radek Mezlík, o němž jsem se zmínil výše. Klidně může spát skupina pachatelů z řad soudců a státních zástupců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, když za jeho nespáchaný trestný čin byl pravomocně odsouzen jeho skutečný pachatel. Nad jejich beztrestností bdí Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Porušení zákona v neprospěch obviněného konstatoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem, jednání pachatelů bylo vědomé a úmyslné a způsobilo škodu nejen jejich oběti, ale i státu, jenž vyplatil odškodné. Podle mého laického úsudku, ověřeného konzultacemi s několika trestními právníky, pachatelé asi naplnili skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední  osoby. Přesto se nenašel kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud, ačkoli osloveni byli postupně všichni přicházející v úvahu. Když marně vypršela objektivní procesní lhůta kárného řízení a padlo trestní oznámení, skončilo založeno ad acta u NCOZ pod dohledem místně a věcně nepříslušného státního zastupitelství, do jehož rukou se věc dostala díky společnému úsilí Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně.

Na pozadí výše uvedených poznatků soudím, že Pavel Zeman svým vystoupením maskoval neblahou skutečnost. Pojmenování jednotlivých prvků zla je prvním krokem, umožňujícím přijetí nápravných opatření. Z tohoto pohledu jeho projev napomáhá zakonzervování nepřístojností.

Jeho vystoupení má ale navíc svou stránku politickou, společenskou i ústavně právní. Není tak zlé jako trestní oznámení, které v souvislosti s kauzou „katarského prince“ podala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová na popud občanského aktivisty Jana Šinágla na ministra Pavla Němce (po drsném policejním prověřování bylo odloženo). Nicméně jde o velmi  závažný akt zpochybnění vysokých ústavních činitelů.  „Triumvirové“ odvozují své postavení buď přímo od vůle voličů nebo od důvěry Poslanecké sněmovny, či v případě Marie Benešové od důvěry předsedy vlády a prezidenta republiky. Naproti tomu Pavel Zeman je podřízeným vlády, které vděčí za své postavení a  má jí věrně sloužit. Jeho mesianistická snaha povyšovat státní zastupitelství i sebe osobně nad nadřazené státní orgány nemá oporu v Ústavě ani v zákonech a dokonce ani v zahraničních zkušenostech. Ve srovnání  s „triumviry“ je jeho mandát nicotný. Přesto jej použil v jejich neprospěch a zastřel současně pravý stav v orgánech činných v trestním řízení. Nabízí se otázka, zda nezneužil svého postavení.

Je paradoxní, že souběžně lidé na demonstracích volají po jeho neodvolatelnosti. Žádný evropský stát nemá neodvolatelného nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora, pokud vůbec je taková funkce zřízena. V r. 2018 německý spolkový ministr spravedlnosti odvolal spolkového generálního prokurátora „na hodinu“ a nepotřeboval k tomu ani souhlas vlády. Ve Spolkové republice Německo a v Rakousku  mají státní zástupci právní postavení státních úředníků. Postavení, kterého se pro státní zastupitelství dožaduje Pavel Zeman, asi neexistuje v žádném evropském státě.

1)      Trojjediný = v jedné osobě předseda hnutí, předseda vlády, obviněný





úterý 7. května 2019

U SOUDU POMALU K DALEKÉMU CÍLI


Hlavní líčení ve dnech 29. a 30.4.  a 6. a 7.5.2019 ve „velké daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně proti obž. Shahramu Zadehovi & spol. před senátem předsedy Aleše Novotného probíhalo právě v době, kdy prezident republiky projevil nespokojenost s pomalostí soudů a nová ministryně spravedlnosti Marie Benešová se hned na startu ztrapnila nápadem na zrušení vrchních státních zastupitelství a vrchních soudů jako prostředku k zrychlení soudního řízení.

Se záměrem na zrušení vrchních státních zastupitelství přišel počátkem r. 2011 při nástupu do funkce nejvyššího státního zástupce Pavel Zeman, podporovaný Lenkou Bradáčovou, a různými jinými sympatizanty jako např. spolkem Šalamoun, který uspořádal několik seminářů na dané téma. Záměr narazil od počátku nejen na podporu, ale i na odpor, v němž významnými hráčkami byly poslankyně Marie Benešová a ministryně spravedlnosti Helena Válková. Marie Benešová jako ministryně v Rusnokově vládě zasadila záměru ránu stažením předlohy zákona z Poslanecké sněmovny. Chtěla zákon nahradit nicotnou novelou současného, ale naštěstí  s ní neuspěla. Pak se ještě o oživení pokusil ministr Robert Pelikán, který ale časem pochopil, že předloha Sněmovnou neprojde a asi v polovině mandátu ji rovněž stáhl.

Vrchní soudy rozhodují o odvolání proti prvostupňovým rozsudkům krajských soudů a pokud se bude trestní řízení soudní u těžkých případů nadále zahajovat na krajských soudech, budou nenahraditelné. Naopak by vyžadovaly personální posílení, protože roční až dvouleté čekání na odvolací řízení je nežádoucí úkaz, hraničící s psychickým týráním odvolatelů.

Mezi soudy a státním zastupitelstvím jsou podstatné rozdíly v činnosti a v jejich řízení. Rozdělení unitárního státu na dvě části s poněkud rozdílnými způsoby vedení přípravného řízení je nevhodné, proto je zrušení vrchních státních zastupitelství účelné.  Zda změna proběhne, či nikoli, nebude mít ale žádný vliv na rychlost soudního řízení.

Odpůrci proti zrušení vrchních státních zastupitelství mají různé námitky, které osobně považuji za liché mimo té první:
-          nemá se reorganizovat to, co funguje
-          nejdříve musí být nový trestní řád, jemuž se musí přizpůsobit organizační a řídící struktura  státního zastupitelství
-          každý vrchní soud musí mít „své“ státní zastupitelství
-          nelze rušit vrchní  státní zastupitelství bez souběžného zrušení vrchních soudů.
V každém případě po osmi letech od zahájení debaty jsme tam, kde jsme byli na začátku, jen chuť do probojování nutné reformy státního zastupitelství je podstatně menší. Již z toho je zřejmé, že recept, který nabízí Marie Benešová, k rychlé nápravě situace v soudnictví nepomůže.

Žádná reorganizace soudnictví a státního zastupitelství neodstraní průtahy, které vyvolává organizace procesů, liknavost soudců a státních zástupců, nekázeň svědků a nemožnost souběžného používání soudního spisu dvěma nebo i více soudy. Důkazem o správnosti tohoto tvrzení jsou poznatky mimo jiné i z výše zmíněného řízení. Souzená trestná činnost proběhla převážně v r. 2012, přípravné řízení v r. 2014. Hlavní líčení běží od jara r.2015, ale jeho konec je zatím téměř v nedohlednu. Je pravidlem, že v letních měsících a znova na přelomu roků se vždy několik týdnů nesoudí. Pak se stane, že si spis vyžádá nějaký vyšší soud kvůli řešení námitek  obhajoby a hlavní líčení se přeruší. Např. od 11. prosince 2018 do 1.dubna 2019 se nesoudilo, protože se spisem pracoval Vrchní soud v Olomouci. A když už se hlavní líčení konečně rozběhne, písek do kol hodí nekázeň svědků, kteří se nedostavují ať již s omluvou nebo bez ní. Jejich nechuť k účasti možná souvisí s okolností, že mají vypovídat o událostech, které se staly před sedmi lety a k nimž je policie vyslýchala před pěti lety.

Na průtahy, vyvolané způsobem vedení zmíněného řízení, bylo vedení zdejšího soudu několikrát upozorněno. Ve zdejších specifických poměrech to ale k ničemu nevedlo. Trestní úsek soudu vede všemocný místopředseda Aleš Flídr, který soudcům téměř vždy promíjí nedodržování procesních lhůt a jiné nepravosti. Sám má na svědomí nezákonné rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu žadateli, který se jí domáhal, když za jeho nespáchaný zločin byl odsouzen pravý pachatel. S pomocí spolku Šalamoun se svého práva domohl až rozsudkem  Nejvyššího soudu ČR po stížnosti pro porušení zákona tehdejší ministryně Marie Benešové. Po dvanácti letech od odsouzení pak dosáhl zprošťujícího rozsudku. Soudci a státní zástupci, kteří zneužili svou pravomoc, aby mu nezákonně,  vědomě a úmyslně upřeli právo, zůstávají dodnes na svých místech a pod ochranou celé soustavy kárných žalobců a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci unikají trestu.

Jako odezvu na odkrytí závažných nedostatků v chodu Okresního soudu v Uherském Hradišti a na základě poznatků o nesrovnalostech v činnosti Krajského soudu v Brně dostal bývalý ministr spravedlnosti Jan Kněžínek podnět, aby nechal provést kontrolu činnosti také tohoto soudu. Nepovažoval to zřejmě za nutné.

Soudní jednání dne 29. 4.2019 proběhlo z hlediska využití času celkem uspokojivě, ale to jen proto, že soud nechal předvídavě dva svědky předvést policií a neúčast zesnuvšího svědka předseda senátu nahradil čtením protokolu z přípravného řízení. Ostatní svědci se dostavili na předvolání dobrovolně.

Jako první vstoupili do soudní síně policií předvedení Otec a Syn, oba s kšiltovkami na hlavě, které k mému úžasu nesmekli během celé své přítomnosti a předseda senátu jim to strpěl, ač jde o přímé porušení kancelářského řádu soudu. Oba svědci se svěřili soudu se svými zdravotními potížemi. Bylo mi jich líto. Otec o francouzských holích sotva chodil, kvůli nedoslýchavosti absolvoval celý výslech přímo u soudcovského stolu. S potížemi vypovídal o své činnosti „bílého koně“, podpisujícího listiny, o jejichž obsahu neměl nejmenší tušení.   Podobnou výpověď podal i Syn, který sice vypovídal u řečniště, ale maje zdravotní potíže, chvílemi se viditelně třásl. Výpověď dalších dvou svědků se obsahově od té jejich odlišovala jen v nepodstatných podrobnostech. Jako celek svědecké výpovědi „bílých koní“ ilustrovaly metody jednání „spodního patra“ obžalovaných: úmyslně vyhledávali lidi v obtížné finanční situaci, nevzdělané, někdy i nemocné, neznalé práva, kteří za pár korun nebo i jen za pouhý příslib odměny byli ochotni podepsat cokoli a nestarali se o následky svého jednání. Krácení daní probíhalo na jejich jméno, výnos si ovšem přivlastnili organizátoři.  Svědky – „bílé koně“ - vhodně doplnil podnikatel, který zřizoval a prodával obchodní společnosti „na klíč“ a byl „dodavatelem“ některých společností, jež se podílely na krácení DPH. Příznačné bylo, že zájemci o jeho „zboží“ pečlivě zastírali totožnost objednávajících a do obchodního rejstříku  se zásadně zapisovali jiní lidé než ti, kteří předložili objednávku. Na dotaz předsedy senátu svědek uvedl, že vzhledem k odstupu času již nemá v archivu listiny, podle nichž by bylo možné identifikovat osoby, které objednávaly založení společností „na klíč“.

Dne 30. 4.2019 se pak  nesoudilo vůbec, protože nejdůležitějšímu svědkovi, Israelci Yaishi Ronenu Nadavovi se patrně vůbec nepodařilo doručit obsílku, jeden z dalších svědků poslal omluvu neúčasti s potvrzením lékaře o nezpůsobilosti k účasti na soudním jednání a další se nedostavil bez omluvy.  

Ani dne 6.5.2019 neproběhlo  jednání lépe. Na jeho začátku vyrozuměl předseda senátu přítomné, že předvolaný svědek na poslední chvíli poslal omluvu. Nechal pak přehrávat odposlechy a krátce před polednem řízení odročil na den 7.5.2019. Ale ani následující den se soudu nedařilo. Pokračovalo  přehrávání odposlechů, takže krátce po poledni pan soudce řízení opět odročil na další termín.

Aleši Novotnému je třeba přiznat, že dělá, co může. Rozdal obhájcům rozvrh výslechů svědků na celé pololetí a podle něj nechává svědky včas předvolat. Když se nedostaví, je bezmocný. Není přípustné, aby nechal svědky ve všech případech preventivně předvádět policií. Je to až krajní opatření. Samozřejmě by mohl nahradit výslech přečtením výpovědi z přípravného řízení, pokud je k disposici. Ale to nesmí napoprvé udělat bez souhlasu obžalovaných, kteří mají k danému svědkovi nějaký vztah a chtějí mu klást otázky. Vyskytují se ale také svědci, které policie v přípravném řízení nevyslechla. Pak je bezmoc absolutní.

Na základě poznatků z uvedeného úseku hlavního líčení jako vzorku lze uvažovat o opatřeních k zrychlení  soudního řízení. Určitě k nim nebude patřit rušení vrchních soudů, protože počet podaných odvolání by se tím nezmenšil a vždy je bude muset někdo vyřídit.

Zrychlení soudního řízení by zcela jistě prospělo zřízení digitální knihovny trestních spisů, ke kterému určitě dojde, ale bude to trvat několik let. Dalo by se uvažovat o zpřísnění represe vůči neukázněným svědkům, ale není jisté, do jaké míry by se zlepšila jejich kázeň, a také by byla nutná legislativní příprava. Nejrychlejším, nejúčinnějším a nejméně nákladným opatřením by bylo zlepšení vnitřního řízení soudů.  Okrajově by se také dalo hovořit o větší uvážlivosti při rozhodování o spouštění rozsáhlých, nezvládnutelných monstrprocesů. Zaslechl jsem také úvahy, že za účelem zrychlení soudního řízení trestního by se měla omezit práva obhajoby. Jejich nositelům uniká, že navzdory zdánlivě příliš velkorysému pojetí práv obhajoby opakovaně dochází k odsuzování nevinných lidí nebo k ukládání nepřiměřených trestů. A zavedení příslušných opatření by vyžadovalo legislativní přípravu, která by mohla trvat i několik let.

Všem soudům, u nichž dochází k nápadným průtahům nebo častému výskytu rušených rozsudků by zcela jistě prospěl audit řízení a důsledné potírání jím zjištěných prohřešků. Jako podpůrné opatření vidím podstatné zpřísnění přístupu ke kárným proviněním soudců a státních zástupců: opakované promíjení poklesků vede k posilování přesvědčení soudců a státních zástupců o beztrestnosti a odtud k poklesu jejich výkonnosti a kvality práce. 

V debatě o potřebě zrychlit práci soudů, kterou podněcuje pan prezident a Marie Benešová, uniká jedna důležitá okolnost: bezpodmínečnost důrazu na kvalitu soudních rozhodnutí, který je nadřazen požadavku na rychlost. Ani dvouleté čekání na rozhodnutí není zárukou jeho bezchybnosti. Je to důvod k maximální opatrnosti v přístupu ke konjunkturálním návrhům na zrychlení soudního řízení samoúčelnou reorganizací, lépe řečeno reorganizací z bezradnosti mocných neumětelů.


pátek 3. května 2019

ALTERNATIVNÍ OBRAZ MARIE BENEŠOVÉ

Ještě se Marie Benešová v úřadě ministryně spravedlnosti příliš neohřála a již ve veřejných prohlášeních zaduněla nekompetentností, když vyhlásila své záměry stran „zeštíhlení“ justice a státního zastupitelství. Chce rušit vrchní státní zastupitelství a vrchní soudy. Nesmyslně vypráví o tom, že máme čtyřstupňovou soustavu, kterou chce redukovat na třístupňovou. Na Slovácku by jí možná někdo řekl, že „si plete koše s baňama“, když nedokáže odlišit stupně řízení od článků organizační struktury.

Odhlédneme-li od správního soudnictví, máme dvě vedle sebe fungující dvoustupňové soustavy soudů. Prvním stupněm jedné jsou okresní soudy, druhým odvolací senáty krajských soudů. V druhé soustavě jsou prvním stupněm nalézací senáty krajských soudů, druhým vrchní soudy. Kdysi se všechna soudní jednání zahajovala na okresních soudech. Později se prosadil názor, že o složitých kauzách by měli od začátku rozhodovat odborně zvlášť vyspělí soudci a vznikly prvostupňové senáty na krajských soudech. Vrchní soudy původně vznikly pouze z nouze, když se řešila otázka, kam se soudci z rušeného republikového nejvyššího soudu, ale jejich existence byla zakotvena v ústavě a v podstatě jako odvolací soudy nad krajskými soudy se osvědčily.

Obě souběžné dvoustupňové soustavy obecných soudů zastřešuje Nejvyšší soud ČR jako soud pro vyřizování mimořádných opravných prostředků a pro sjednocování právních názorů soudů. Nad ním již žádný čtvrtý stupeň neexistuje. Ústavní soud se vznáší nad soustavou obecných soudů jako bůh nad vodami, není její součástí a střeží pouze ústavnost  soudních rozhodnutí.

 Rozbourání současné soustavy bude z legislativního hlediska obtížné, protože k rušení vrchních soudů bude nutná změna ústavy, která určitě narazí na odpor aspoň části zákonodárců. Hlavně by prosazení jejího nápadu mohlo znamenat, že i nejtěžší kauzy by se soudily od začátku na okresních soudech. Protože se trvá na přidělování případů soudcům rotací podle pořadí, bude zcela jistě docházet k tomu, že těžké případy budou občas soudit méně zkušení soudci. V případě, že by  zůstaly zachovány prvostupňové senáty na krajských soudech a odvolacím soudem by se pro ně stal přímo Nejvyšší soud, zřejmě by do něj „přetekli“ soudci z rušených vrchních soudů. V praxi by to asi dopadlo tak, že na vratech vrchního soudu by byla cedule „Nejvyšší soud ČR- pobočka v …“ a soudci by zůstali sedět ve svých kancelářích. Byla by to samoúčelná změna pro změnu, která by nic nepřinesla. To je osvědčený předlistopadový recept: když něco nefunguje, provede se samoúčelná reorganizace. Nefunguje to pak sice dál, ale to nevadí.

V každém případě zrušením vrchních soudů dojde k rozkolísání celé soustavy soudů, které bude zahrnovat rozsáhlé přesuny personálu i archivů. Levné to nebude, zlepšení to nepřinese. Domněnka, že se zrychlí soudní řízení, protože odpadne jeden stupeň ze čtyř, je mylná, protože běžné případy se vyřizují v rámci dvoustupňové soustavy a jen omezený počet kauz řeší Nejvyšší soud ČR, a na tom se ani po zrušení vrchních soudů nic nezmění. Příčiny pomalosti soudů jsou jinde, ovšem Marie Benešová asi vůbec netuší, kde se nacházejí. 

Slabinou současného uspořádání justice je určitá nejednotnost chování obou vrchních soudů. O tom olomouckém hovoří advokáti jako o „soudu vojenské junty“, což je dáno tím, že v něm stále ještě působí několik bývalých vojenských soudců, kteří občas potvrzují zkušenost Karla Havlíčka Borovského (vojenský soud, to je samec…atd.). Nejsem si jist, že případné sloučení obou vrchních soudů nebo jejich začlenění do Nejvyššího soudu ČR by rozdílnost chování odstranilo, protože operativní usměrňování názorů různých senátů není možné.

Situace ve státním zastupitelství je z hlediska struktury řízení jiná než v justici. Vedoucí státní zástupci mají sice omezenou, ale přece jen reálnou možnost zasahovat do jednání svých podřízených a nejvyšší státní zástupce může ovlivňovat aplikační praxi podřízených státních zastupitelství vydáváním tzv. obecných pokynů. Rozdíly v chování státního zastupitelství v obvodech působnosti obou vrchních státních zastupitelství jsou citelnější než v soudní soustavě. Jsme sice unitární stát, ale v oblasti přípravného řízení trestního zachováváme zemské zřízení. Od r. 2013 navíc malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zasahuje do trestního řízení v obvodu působnosti  velkého Vrchního státního zastupitelství v Praze, aniž by pražští žalobci recipročně zasahovali na Moravě. Není v moci nejvyššího státního zástupce, aby zajistil jednotnost výkonu přípravného řízení na celém území státu, protože kromě „lidí z jeho baráku“ mu podléhají pouze dva vrchní státní zástupci. Z tohoto pohledu se jeví zrušení vrchních státních zastupitelství jako velmi účinné. Není pravda, že pak vrchní soudy nebudou mít odpovídající protějšek v  soustavě státního zastupitelství: jako soud druhého stupně budou komunikovat s přiděleným státním zastupitelstvím druhého stupně.

V každém případě spojování „zeštíhlení“ soustavy státního zastupitelství s rušením vrchních soudů odsune reformu o  řadu let a obě soustavy rozkolísá nejméně na deset let.

Nicméně prohlášení Marie Benešové o potřebě zeštíhlení justice a státního zastupitelství je vzhledem k jejímu chování v minulosti natolik překvapivé, že vzbuzuje podezření, zda nejde o úskok, směřující k zakonzervování současného stavu. Je známo, že v době bouřlivých diskusí o návrhu nového zákona o státním zastupitelství, které vypukly současně s nástupem Pavla Zemana na Nejvyšší státní zastupitelství a s jmenováním Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní  v Praze, a pokračovaly až do první poloviny působení Roberta Pelikána v čele ministerstva, Marie Benešová vždy brojila proti záměru zrušit vrchní státní zastupitelství. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem, rušící vrchní státní zastupitelství. Nebýt jejího zásahu, možná by dnes jen pamětníci věděli, co to byla vrchní státní zastupitelství. Jako poslankyně pak spolu s Helenou Válkovou bránila přijetí návrhu zákona, který předložil ministr Robert Pelikán, jenž jej nakonec stáhl.

Zmíněné vystoupení Marie Benešové je v příkrém rozporu s obrazem, který při odůvodnění jejího jmenování předložil národu k věření Andrej Babiš, jehož skvělost mají potvrdit údaje o tom, že byla nejvyšší státní zástupkyní, ministryní spravedlnosti a je poradkyní prezidenta republiky. Podíváme-li se na některé úseky její kariéry blíže, žádnou slávu neuvidíme.

Napadá mě především otázka, zda by se Marie Benešová vyšvihla z pozice bezvýznamné referentky okresní prokuratury do „nebeských výšin“, kdyby nebylo šťastné náhody, že v listopadu 1989 došlo k pokojnému předání moci z rukou vedení KSČ do rukou uskupení sdruženému kolem Václava Havla. Prokuratura byla těsně spjata s aparátem KSČ a jejími pracovníky mohli být jen lidé, o jejichž loajalitě k režimu nemohly být pochybnosti, přednostně členové KSČ. Nečlenové KSČ byli mezi nimi vzácností a Marie Benešová patřila mezi ně. Při zániku prokuratury a přechodu jejích pracovníků do státního zastupitelství to pro ni byla velká výhoda. Dostala se prakticky okamžitě na Vrchní státní zastupitelství v Praze, odkud ale kvůli neshodám s vedením brzy odešla do advokacie. Když sociální demokraté vyhráli volby s podvodným volebním heslem „akce čisté ruce“ a tehdejší nejvyšší státní zástupce Vít Veselý resignoval na funkci z obav, že by byl tlačen do nezákonných postupů, někdo doporučil ministrovi spravedlnosti Otakarovi Motejlovi Marii Benešovou jako vhodnou adeptku. „Dobráci“, kteří jemu i jí takto pomohli, ovšem sledovali vlastní zájem. Její představení ve vládě doprovodily posměšky, nicméně Miloš Zeman si ji oblíbil a jeho vztah k ní se během let nezměnil.

Jako nejvyšší státní zástupkyně mě poprvé zaujala, když policisté zavlekli vrtulníkem do Ostravy lobbisty Marka Dalíka a Jana Večerka, kteří se měli pokusit podplatit poslance Kořístku, aby hlasoval pro pád vlády. Policisté se dožadovali uvalení vazby, ale státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě jim nevyhověl a krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová se za něj postavila. Marii Benešovou počínání ostravských státních zástupců rozběsnilo. Protože nebyla jejich přímou nadřízenou, nemohla jejich rozhodnutí zvrátit, ale aspoň zahájila proti Zlatuši Andělové hlučnou „válku přes televizní obrazovku“, v které se krajské státní zástupkyně nekompromisně zastal vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan. Vedení „války přes televizní obrazovku“ byl novátorský počin, který se dříve v řízení státního zastupitelství nevyskytoval. Motivaci k jejímu nevhodnému chování v tomto případě neznám.

Daleko výrazněji pak zlolajnou výřečnost uplatnila ve vzpouře proti ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi kvůli předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru. Pravomoc rozhodnout o katarské žádosti příslušela až do podání obžaloby nejvyšší státní zástupkyni. Jednání zástupců Kataru s ní nevedla k výsledku. Ministr Pavel Němec pak rozhodl o předání ihned, jakmile podáním obžaloby přešla pravomoc do jeho rukou. Tehdejší formulace příslušného paragrafu trestního řádu mu to umožňovala. Úvahy o tom, zda jednal správně, jsou bezpředmětné, protože to právo měl a proti jeho rozhodnutí nebyl žádný opravný prostředek přípustný. Současně podle trestního řádu okamžikem jeho rozhodnutí vstoupil v platnost zákaz pokračování v činnosti českých orgánů činných v trestním řízení. Ovšem soudkyně Monika Křikavová, bývalá členka KSČ, usoudila, že pro ni zákon neplatí, nepropustila „prince“ z vazby a dokonce zahájila soudní řízení s tím, že se nesníží k respektování rozhodnutí ministra.  Ve skutečnosti nejen, že nerespektovala ministrovo rozhodnutí, ale s bolševickou arogancí se povznesla nad zákon. V jejím nezákonném jednání ji hlučně podporovala Marie Benešová, která rozhodnutím ministra ztratila oprávnění k této věci se vyjadřovat. Do věci se pak vmísil Nejvyšší soud ČR, který rozhodl o nezákonnosti držení „prince“ ve vazbě a zahájení soudního řízení. V době, kdy se „princ“ vydal do Kataru, měl za sebou 11 měsíců ve vazební cele, z toho část nezákonně. Jeho proces nakonec skončil pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, s kterým byl spokojen jak obhájce Josef Lžičař, tak žalobce  Kamil Švec. Marie Benešová s Monikou Křikavovou vyslaly k veřejnosti vzkaz, který kupodivu nevyvolal pohoršení: zákon někdy platí a někdy ne, podle toho, jak se to komu hodí.

Není divu, že ministr Pavel Němec si vzpouru nejvyšší státní zástupkyně nenechal líbit. Poslal do jejího úřadu kontrolory, kteří zjistili, že tam dochází ke ztrátám spisů. Formální důvod k podání návrhu na odvolání byl na stole.

Po odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně vzal její další vývoj velmi zvláštní obrat. Ačkoli až dosud pro ni byly příznačné nepřátelské postoje ke „katarskému princi“, „záchranou síť“ nalezla v kanceláři Císař, Česka, Smutný & spol., která  spravovala jeho záležitosti. Na její půdě se seznámila s lidmi ze skupiny miliardáře Karla Komárka, jejichž společnost MND Exploration & Production se sídlem v Londýně měla zájmy mimo jiné na Středním východě, také v Kataru a Jemenu. Později se osamostatnila a založila si kancelář v budově, patřící skupině Karla Komárka . V době, kdy se soudila s „justiční mafií“, ji obhajovali advokáti, kteří sídlili na stejné adrese. Jako odbornice na obchodování se zemním plynem (!) se stala členkou představenstva společnosti Europgas a.s., která patřila do téže skupiny.

Mnoho hluku nadělala po zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Zásah Nejvyššího státního zastupitelství do živé kauzy  vyvolal velké pobouření, a to i přímo mezi státními zástupci. Marie Benešová, tehdy již opět advokátka, se do vřavy zapojila a z odpovědnosti obvinila skupinu, kterou nazvala „justiční mafií“. Postupovala podobně jako StB při vytváření „protistátních spikleneckých skupin“. Sestavila ji z lidí, z nichž někteří se navzájem vůbec neznali a na rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o předání Čunkova případu okresnímu státnímu zástupci v Jihlavě Arifu Salichovovi nemohli mít žádný vliv. Spolehlivě je spojovalo jedno: v minulosti s nimi měla nějaké problémy. Na konflikt s ní nejhůř doplatil jediný z nich, s kterým až do té doby udržovala přátelské styky: blízký spolupracovník Otakara Motejla, spoluzakladatel Nejvyššího soudu ČR a jeho dlouholetý místopředseda Pavel Kučera, který se kvůli tomu na konci své neposkvrněné životní kariéry dostal před kárný soud. Neopomenula žádnou příležitost, kdy na jí vybrané lidi mohla lít špínu přes media. Postižení na ni nakonec podali žalobu na ochranu osobnosti. Veřejné zasedání soudu bylo velkolepým divadlem, v němž se „pralo prádlo“ státního zastupitelství. Odpovědnost žalobců za zásah Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy Jiřího Čunka se ale nevyjevila. Dlouholetý spor otřásl především důvěrou veřejnosti k nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké, ale povšechně i k celé justici a státnímu zastupitelství.

Později se Marie Benešová dostala pozoruhodným způsobem do Poslanecké sněmovny. Nemohla kandidovat na kandidátce ČSSD, protože nebyla její členkou dost dlouhou dobu. Pomohla si malým podvodem: vystoupila z ČSSD a kandidovala jako kandidátka bez stranické příslušnosti. Ochota dopustit se podvodného jednání kvůli dosažení osobního prospěchu je dle mého názoru neslučitelná s etickým kodexem kterékoli profese, v které kdy působila. A dnes je bývalá sociální demokratka najednou ministryní v barvách ANO a očekává se od ní, že jako nejvyšší kárná žalobkyně bude působit na soudce a státní zástupce, aby se při výkonu funkcí drželi dobrých mravů. Ale stejně přísné nároky jako nedávno na Taťanu Malou se na ni nekladou.

Byl jsem nedávno svědkem jejího vystoupení před soudem jako svědkyně obžaloby. Působilo jí potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její pracovní náplň jako nejvyšší státní zástupkyně. Otázkami jí pomohl obhájce. Mimo jiné zdůrazňovala, že se soustavou státního zastupitelství již ztratila kontakt, neví, co se tam děje. Po tomto zážitku  se nedivím, že její první vystoupení před Senátem bylo neúspěšné.

Abych byl objektivní, musím přiznat, že občas páchala i dobré skutky. Především jako ministryně podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch chráněnce spolku Šalamoun, ods. J.Sch., jemuž Okresní soud ve Znojmě spolu s Krajským soudem v Brně jako soudem stížnostním odepřel právo na obnovu procesu, když se prokázalo, že jeho trestný čin spáchal někdo jiný. Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a otevřel tak řetěz úkonů, zakončený pravomocným zproštěním obžaloby.

Dále si vedla skvěle jako obhájkyně Shahrama Zadeha ve vazebním řízení. Seznámení s její řečí před soudem přispělo k tomu, že jsem se rozhodl, že se zapojím do podpory jeho obhajoby.

Na závěr považuji ale za nutné vyjádřit názor, že její šance ovlivnit vývoj trestního stíhání Andreje Babiše a jeho spoluobžalovaných v nějakém nebolestivém směru, je stejně nicotná jako kohokoli jiného. Ministr může přímo jednat pouze s nejvyšším státním zástupcem, který na státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze kompetenčně nedosáhne. Ve státním zastupitelství jsou živé vzpomínky na „válku žalobců“, která vypukla po zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy Jiřího Čunka a další podobný pokus by mohl vyvolat alergickou reakci. Samozřejmě, ať se již kauza Čapí hnízdo pohne jakýmkoli směrem, bude kolem ní mnoho bouřlivých debat a v nich se její hlučná zlolajná výřečnost skvěle uplatní, i když nic neovlivní. Bude to asi jediný reálný prospěch z jejího jmenování.

Napsáno pro Security Magazin