ZEMANOVO VÁNOČNÍ POSELSTVÍ OČIMA JUSTIČNÍHO POTÍŽISTY

Vánoční poselství  důchodce Miloše Zemana mě upoutalo podstatně více než řečnická cvičení všech aktivně sloužících představitelů „věrchušky“dohromady. Jediné stálo za pozornost. Státník, vyzbrojený vzdělaností a zkušenostmi z mnohaletého působení ve správě státu,  exprezident drsně odhalil slabiny politiky současné vládní koalice. Poukázal na nekompetentnost nepřehlédnutelné části ministrů. Úplné vysokoškolské vzdělání není sice samospasitelnou zárukou způsobilosti řídit resort, ale souhlasím s ním zvláště v případě ministra zemědělství, protože za 35 let působení v oboru jsem se s takovou lehkovážností při obsazování této funkce nesetkal. Měl jsem možnost sledovat práci řady jeho předchůdců a pro dva jsem po Listopadu 1989 přímo pracoval. I komunisté nakonec přišli na to, že ministr zemědělství  má mít odborné vzdělání a praxi. A byli mezi nimi perfektní odborníci, i když jinde mohla stačit politická vyspělost a naslouchání poradcům.

Oceňuji současně, že Miloš Zeman jako galantní muž nevyjmenoval mezi nekompetentními  ministry Janu Černochovou, která určitě nesložila aspoň takovou vysokoškolskou státní zkoušku z vojenské vědy, jakou skládali po čtyřech letech studia vysokoškoláci, připravovaní na získání hodnosti záložního důstojníka. Kdoví, zda právě nevzdělanost ve věcech vojenství a její nahrazení zkušeností z působení v různých parlamentních orgánech není důvodem, proč často „drhne“ její vztah s náčelníkem generálního štábu. Nechci se zamýšlet nad kořeny její vstřícností k obchodním zájmům USA.

Jsem ale v rozpacích, odkud Miloš Zeman čerpá optimismus, s nímž v závěru projevu vyzývá občany k politické aktivitě, vedoucí k zásadní změně politických poměrů. Vlastně nabádá občany, aby v parlamentních volbách smetli současnou vládní koalici a uvolnili opozici cestu k moci. Měl by vědět, že špatnou vládu vystřídá vláda, která bude pouze špatná jinak. Přesto předpokládá, že každá vláda, jež vystřídá tu současnou, bude lepší. Pokud  občané podlehnou jeho svádění, nenabízí se jiná alternativa k Fialově asociální vládě než vláda vedená hnutím ANO.

Je pravda, že kolem Andreje Babiše je vidět několik silných osobností a on sám je výraznou vůdčí osobností, takže jako případný předseda vlády by si asi Zemanovu výtku nevysloužil. Na rozdíl od Petra Fialy s odvoláním Ivana Bartoše by se neloudal.  Mám ale pochybnost, zda bývalý prezident posuzoval možný vývoj ze všech možných úhlů pohledu. Řekl bych, že pro něj jako pro politika a prezidenta zvlášť byl resort spravedlnosti „španělskou vesnicí“. Úspěch podvodu na voliče, spáchaného velikášským hlásáním hesla „čisté ruce“ můj dojem nevyvrací.  S božským darem práva udělovat milost zacházel hanebně (s výjimkou omilostnění Jiřího Kajínka). Pochybuji proto, že se dostatečně zamýšlel nad tím, co případná změna vlády přinese pro vládu práva a spravedlnosti a pro poměry v justici.

Vyhlížeje pravděpodobnou změnu vlády, předjímanou exprezidentem Milošem Zemanem,  dělají mi především starosti její důsledky pro resort spravedlnosti.

Neštěstím resortu spravedlnosti je ideologizace justiční politiky, která vedla ke kastovnictví a obecné neodpovědnosti vykonavatelů spravedlnosti. Dále je to bezkoncepčnost a časté výměny ministrů spravedlnosti. 

Do prvních vítězných voleb šlo hnutí ANO s koncepcí opatření v resortu spravedlnosti, jejichž uskutečnění by poměry v justici změnilo k lepšímu. Na tvorbě koncepce se významně podílela prof. Helena Válková, která se právem stala první ano-istickou ministryní spravedlnosti. Andrej Babiš ji ale brzy přiměl k resignaci a na  koncepci se zapomnělo. Její nástupce Robert Pelikán byl sice velmi zdatný, ale měl úplně jiné priority a také jeho se Andrej Babiš brzy zbavil. Jan Kněžínek byl slušný člověk a jistě dobrý odborník, ale hodil ručník do ringu dříve, než se znelíbil. Záchranou pro ANO pak byla exprokurátorka Marie Benešová, jejíž působení v resortu jako laik hodnotím negativně. Tento způsob zacházení s funkcí ministra spravedlnosti resortu spravedlnosti  neprospěl. 

Netuším, kdo ze současných politiků ANO by měl naději na funkci ministra spravedlnosti. Nečekám, že před Andrejem Babišem budou stát  zástupy zájemců, protože působení ve funkci ministra spravedlnosti v jeho vládě bude  rizikovým povoláním, pokud tedy předseda hnutí ANO svůj vztah k resortu nezměnil. 

Asociální vláda Petra Fialy se obešla bez výše kritizovaného častého střídání ministrů spravedlnosti. Po celou dobu jejího panování řídí resort spravedlnosti „kingsmaker“ Pavel Blažek. 

Pavel Blažek byl ministrem již ve vládě Petra Nečase, v které ku prospěchu věci nahradil vyhozeného Jiřího Pospíšila. Má za sebou úspěšnou advokátní praxi a je velmi vzdělaný. Nepochybně je odborně na výši nároků, kladených na funkci ministra spravedlnosti. Nicméně jako laik s dlouholetou praxí občanského aktivisty soudím, že neměnnost obsazení hlavy resortu nepřinesla zlepšení stavu proti dřívějšímu střídání ministrů. Ostatně k jeho konání jsem vyslovil řadu veřejných i neveřejných výhrad. Udržení Pavla Blažka ve funkci po další volební období by nemělo být důvodem pro další zachování vlády Petra Fialy. Nezbývá, než aby se voliči v souladu s radami Miloše Zemana vrhli do nejisté budoucnosti.

Připomínám, že v určitém období politická kultura sousedního Rakouska vedla kdysi k prosazení požadavku, aby ministr spravedlnosti nebyl svázán s žádnou politickou stranou. Právo a spravedlnost mají být přece nadstranické. Rakousko nám může být do jisté míry vzorem, protože podíl vězňů na populaci má velmi nízký, a ve vězeňské komunitě převažují cizinci, zatímco my, Češi, si na ostudu stačíme téměř sami. Zvažme následování dobrého příkladu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ANO, SOUHLASÍM S PAVLEM BURÁNĚM

V r. 2017 mi náhoda přivedla do cesty manžele Novotné, trestně stíhané pro vydírání Pavla Buráně. Protože jsem jim z počátku nedůvěřoval, bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení a sledoval jsem pak soudní řízení až do 14. prosince 2022, kdy Vrchní soud v Olomouci učinil pravomocným zprošťující rozsudek.

Celé řízení jsem provázel veřejnými komentáři. Můj výsledný názor lze shrnout do tvrzení, že únos bez únosců je nesmysl. Pavel Buráň tedy podle mého názoru vyvolal trestní stíhání nevinných lidí, jimž způsobil mnoho útrap. Kromě obžalovaných přivodil utrpení i údajným únoscům,  které  soud 1.stupně  zprostil obžaloby dříve než Novotné, a to hned pravomocně (se souhlasem či dokonce na návrh žalobce).

Díky nespokojenosti se zprošťujícím rozhodnutím odvolacího soudu a nadbytku peněz Pavla Buráně pro Novotné případ neskončil. Údajný poškozený již od poloviny r. 2022 začal organizovat mediální aktivity za účelem šíření názoru, že jejich zproštění je neoprávněné. Veřejnost má uvěřit, že navzdory pravomocnému zproštění obžaloby jsou sprostými zločinci.  

Jako publicista na volné noze (kdysi označený za drzého grafomana pány Kubíčkem a Doležalem) jsem se k počínání Pavla Buráně a jím najímaných novinářů vyjadřoval odmítavě. Občas mi to opláceli. Např. v knize Zločiny beze zbraní 2c mi zanechali vzkaz, že si mám nastudovat spis a přijít se pak omluvit Pavlu Buráňovi i jim. Zmátli i mého bývalého blízkého přítele Johna Boka, který během dlouholeté spolupráce zná můj způsob práce a měl by vědět, že bych se nedal od zločinců koupit. Na rozdíl od Buráňových nohsledů jsem ale spis skutečně nastudoval a navíc mám nad nimi převahu získáním poznatků ze sledování dění v soudní síni. Ve skutečnosti jejich neznalost případu přechází u některých až do trapnosti, ba vyvolává pochybnosti o způsobilosti pochopit, o co se jedná.

Dělám si naději, že po posledním pro-buráňovském článku (zde) a mé okamžité odpovědi (zde) by přestřelka mezi páně Buráňovými přisluhovači a mnou mohla skončit. Nedává totiž smysl. Zproštění Novotných je nezpochybnitelné, Pavel Buráň nemá právní nástroje pro jeho zvrácení. A Novotné již jeho blábolení nezajímá. Naděje, že soudce v občanskoprávním procesu o vymožení stamilionové pohledávky Jaroslava Novotného je hlupák, který se nechá dojmout  opakovaným vyprávěním o únosu bez únosců, je nulová.

Na pomyslný závěr ale chci říci, že v jednom ohledu názor Pavla Buráně sdílím. Je zjevné, že jej pobouřilo, že v odvolacím řízení zůstal stranou. Nesměl se sám odvolat a odvolací soud neprojevil zájem o jeho výslech. Částečně odvolacímu senátu křivdil: předseda senátu Vladislav Šlapák přečetl dopis, který mu Pavel Buráň poslal. Obsahově měl podobu odvolání a soudce se s jeho argumentací řádně vypořádal. Udělal tedy pro Pavla Buráně více než musel. Také oba státní zástupci, kteří se zproštěním nesouhlasili, udělali pro jeho právo vše, co bylo v jejich silách. Nespokojenec v tomto případě projevil neznalost práva: podle zákona poškozený nemá právo odvolat se proti zprošťujícímu rozsudku.  

Zbavení poškozených práva na odvolání proti zprošťujícímu rozsudku považuji za křivdu na nich, spáchanou státem. Vyjadřuje názor zákonodárce, že je dostačující obhajoba práv poškozených zachováním  práva žalobce na odvolání. Nepočítá s „lidským činitelem“, tedy s možností, že odborná zdatnost intervenujícího státního zástupce může být v daném případě nedostatečná a kvůli selhání státního zástupce se poškozenému nedostane spravedlnosti. Odvolání poškozeného by mohlo kompenzovat nedostatečnost výkonu státního zástupce.

Jsem si vědom, že můj názor je osamělý. Legislativu tvoří odborníci „od zeleného stolu“, řídíce se ohledy na „profesní pohodlí“ vykonavatelů spravedlnosti, či „efektivity řízení“.

Pohled občana, drceného v soukolí justičního stroje, může být úplně jiný, ale na jeho názor se nebude ohlížet vůbec nikdo.

Takto vznikají i jiné právní úpravy, s nimiž nesouhlasím a jsem se svými názory osamělý. Nemohu  např. souhlasit s dekriminalizací neplacení výživného. Divím se, že se Pavel Blažek nebál přijít s tímto návrhem do Sněmovny, v které působí několik desítek žen. Ty jsou ale „zazobané“ a asi nikdy neviděly hladovějící dítě, takže jim tato nehoráznost nevadí. Nadřazení potřeby snížení početnosti vězeňské populace nad povinnost státu starat se o blaho bezbranných dětí, v době, kdy národ vymírá, protože se rodí málo dětí, je nemravné. V době, kdy se přijímají administrativní opatření k zabezpečení rovnoprávnosti žen s muži, obhajoba nadřazenosti mužů nad ženami dekriminalizací neplacení výživného, je nepřístojná. Neplacení výživného má být trestné pouze v případě, že dostalo dítě do stavu nouze. Pokud se dítě neplatiče nedostane do stavu nouze, je to zpravidla zásluhou matek, které vyvážily svým úsilím selhání otce. Blažkovo opatření porušuje rovnost rodičovské odpovědnosti otců a matek.

Projednání trestního řádu by mohlo být příležitostí k napravení zásahu proti právům zájmových organizací občanů v řízení o podmíněné propuštění. Až do konce r. 2021 měly právo přímo navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného, kterým se zabývaly. Je příznačné, že o ně přišly právní úpravou, prosazenou ministryní Marií Benešové, svázanou myšlenkovými pochody bývalé prokurátorky. Občanským iniciativám zůstalo zachováno právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za dovršení polepšení žadatele v případě jeho propuštění. Mezi procesním postavením navrhovatele podmíněného propuštění a nositele nabídky převzetí společenské záruky jsou citelné rozdíly, snižující důstojnost a efektivitu řízení (zde). Nevím, zda z legislativců, kteří zrušení práva zájmových organizací vymysleli, a z poslanců, kteří je bez odporu přijali, aspoň někdo se řízení o podmíněné propuštění zúčastnil jako aktivní činitel. 

Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Zrušením trestních senátů na okresní úrovni stát ušetří pár milionů ročně, které na druhé straně rozhází za zbytečnosti. Již k němu došlo, takže je skoro zbytečné se tím zabývat. Na skutečnosti, že se možná několika desítkám obžalovaným díky této úspoře nedostane spravedlnosti, nelze nic změnit (zde). 

V souhrnu soudím, že poslanci by měli být ostražití, když se jim nabízejí úpravy zákonů, nesené „technokratickými“ přístupy s cílem dosáhnout  výhody úspor čehokoli: prostoru ve věznicích, peněz či délky řízení.  O zásadě „za vším je třeba vidět člověka“, se dnes již raději ani nemluví, zatímco kdysi se o ní aspoň mluvilo, ačkoli v praxi se jí státní moc neřídila.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONEČNÁ SÁGA O ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ SE VRACÍ

 Od června r. 2022 dochází k mediálním projevům nevole Pavla Buráně nad zproštěním obžaloby jeho bývalého společníka Jaroslava Novotného a jeho manželky, které nabylo právní moc 22.prosince 2022. Jako první pro něj projevila pochopení slovutná Česká justice. Později se přidali další. Pecunia non olet.

Pavel Buráň se vydává za oběť vydírání, zorganizovaného bývalým společníkem, jemuž měla pomáhat manželka. Jejich stíhání vyvolal 9.října 2014 oznámením na služebně zlínské (proč ne uherskohradišťské ?) policie. Jeho pohled na události přejímají články různých autorů, různá  vystoupení v televizi Luboše Xavera Veselého, knihy Zločiny beze zbraní 2 (zatím zakázaná distribuce)  a Zločiny beze zbraní 2c a také veřejná vystoupení  předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče. Poslední článek vyšel právě dnes na Parlamentních listech (zde). Kromě toho se Pavel Buráň činí i provozováním vlastních internetových schránek (zde).

Nikdo se nezamýšlí nad vlivem mediálního řádění na život zproštěných obžalovaných. Během dlouhých let trestního stíhání zažili spoustu nepříjemností, jež vyvrcholily dvěma nepravomocnými rozsudky s vysokými tresty odnětí svobody. Po zproštění se těšili na klid, ale na ten zřejmě nemají nárok.

Společným základem všech mediálních projevů je legenda o „únosu“ Pavla Buráně do vily manželů Novotných, provedeném darebáky, na první pohled předstírajícími příslušnost k policii. Ve vile pak následovalo vyhrožování usmrcením  poškozeného i jeho dětí, prováděné důkladně: kromě pistole sloužila i injekční stříkačka s neznámou tekutinou. Po něm již za nepřítomnosti „únosců“ došlo k podpisu listin, jimiž si bývalý společník zajistil splacení svých pohledávek. Po podpisu se Pavel Buráň nevzdálil, ale jako třešnička na dortu nakonec následovala bohapustá pijatyka na oslavu usmíření. Alkohol měl v krvi ještě po krátkém spánku  při příchodu na zlínskou policejní služebnu časně ráno.

Současné použití pistole a injekční stříkačky je nápadná podrobnost, která ve mně vyvolala podezření, že jde o taškařici, jejíž scénář vymyslel nějaký bývalý policista ve službě bezpečnostní agentury. Podezření posílila nepřítomnost „únosců“ při podpisu listin a zejména společné popíjení společníků na závěr.

Kořeny dramatu spočívají ve společném podnikání Pavla Buráně a Jaroslava Novotného v byznysu s hazardem. Společně vybudovali úspěšnou firmu Autogames. Jaroslav Novotný, jenž je o 19 let starší než Pavel Buráň, se jednou rozhodl, že dá přednost poklidnému stáří po boku o něco mladší manželky. Pavel Buráň využil předkupního práva a jeho polovinu firmy odkoupil. Zaplatil zálohu a zbytek ceny měl splácet. Se splácením ale brzy přestal. Takto vznikla pohledávka 340 mil. Kč, kterou v článku zmiňuje. Kvůli trestnímu stíhání ji ale Jaroslav Novotný nemohl vymáhat, takže nabobtnala o úroky. Podezření, že Pavel Buráň vyvolal trestní stíhání, aby vyřadil ze hry nepříjemného věřitele, nezní zcela nepravděpodobně.  

Pavel Buráň vypráví svou legendu stále stejně, sugestivně, jen s nepatrnými odchylkami mezi jednotlivými výstupy. Jako osamělý důkaz je k usvědčení  Novotných nepoužitelná. Je ostatně pozoruhodné, že novináři, kteří se dali do jeho služby, se raději neptají, kdo vlastně ho unesl, když kromě něho „únosce“ nikdo neviděl a nikdo o nich nemluví. Dokazování totiž vyústilo v situaci „únos bez únosců“, v které soudu nezbylo, než zprostit Novotné obžaloby. Bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že „únosci“ mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to mohli být „Rusáci“. Policie přivedla k rekognici tři občany Slovenské republiky, z nichž jeden sice byl Rus s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, ale mezi sebou mluvili běžnou  slovenštinou. Pavel Buráň je přesto „poznal“ s vysokým stupněm jistoty, k čemuž mu dle mých poznatků ze zachované dokumentace pomohli provádějící policisté. Hru mu ale pokazil senát předsedy Radomíra Koudely v souhře s žalobcem, když všechny tři poznané „únosce“ pravomocně zprostili obžaloby. Touto částí dokazování se pak v odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci nezabýval, protože již prvostupňové rozsudky byly pravomocné. Zproštěním „únosců“ celá legenda o únosu a vydírání padla a zproštění Novotných se stalo nevyhnutelným. Jiné skutečně průkazné usvědčující důkazy se totiž ve spisu nenacházejí a neodezněly ani při hlavních líčeních, jichž všech jsem se zúčastnil.

S během času se obsah jednotlivých částí mediálních výstupů vyvíjí. Na začátku šlo hlavně o nasazení psí hlavy Novotným, kteří byli údajně zproštěni v rozporu s dokazováním, tedy neoprávněně. Veřejnost  měla uvěřit, že navzdory rozsudku jsou sprostými zločinci.  Později se ale pozornost přesouvala stále více na kritiku justice. Směřovala hlavně proti počínání senátu předsedy Vladimíra Šlapáka Vrchního soudu v Olomouci. Ale páně Buráňovy výtky jsou zčásti nepravdivé a zčásti spočívají na neznalosti trestního práva. Pavel Buráň se především zlobí, že nemohl vystoupit před odvolacím soudem. Má sice pravdu, ale netuší, že podle zákona poškozený není účastníkem odvolacího řízení proti zprošťujícímu rozsudku. Ostatně neuvádí úplnou pravdu, protože předseda senátu přečetl jeho dopis, jenž měl obsahově povahu odvolání, a s jeho obsahem se řádně vypořádal. Dále vyčítal Vrchnímu soudu, že neprováděl vlastní dokazování. Nepochopil, že odvolací soud zužitkoval bohaté dokazování soudu 1.stupně, které nevyžadovalo doplnění ani opravu. Jeho postup byl v souladu se zákonem.

V dalším vývoji se pak Pavel Buráň přesunul k úvahám o obecně špatném stavu justice, o možné zkorumpovanosti soudců apod. Intenzita této kritiky přerůstá do úrovně šíření poplašné zprávy. Nemyslím ale, že právě zproštění Novotných je důkazem o oprávněnosti projevů nespokojenosti se stavem justice.

K zajímavostem dnešního článku patří informace o výši 340 mil. Kč pohledávky Jaroslava Novotného za Pavlem Buráněm. Ještě více mě překvapila jmenovitá zpráva o policistech, kteří po něm požadovali milionové úplatky, ale Generální inspekce justice je nestíhá. Ale  jiné zajímavosti v článku naopak chybí. Pavel Buráň možná netuší, že od r.2017, kdy jsem se začal kauzou zabývat, se mezi zlínskými policisty udržuje legenda, podle které na povzbuzení policistů, pronásledujících Novotné, vyčlenil částku 30 milionů Kč a úplatky měl rozdávat prostřednictvím Michala Rédla. To vše jsou ovšem neprokazatelné kecy, o jejichž prověření se nicméně neúspěšně pokusila GIBS. Za zmínku pro úplnost stojí videozáznam rozhovoru s kamarádem nevalné pověsti, na němž přiznal, že nosil  policistům balíčky klobásek a láhve kořalky a sliboval jim dobré zaměstnání, až půjdou do civilu.   Chybí také informace o stavu vyšetřování jeho obvinění z podvodu se škodou 140 mil. Kč a z maření spravedlnosti uplácením svědka, které proti němu vznesla NCOZ.Působí to dojmem „odložení k ledu“ stejně jako výše zmíněný nezájem GIBS o policisty Piskláka a Vlčka.

Přemýšlím, co vede Pavla Buráně k tomu, aby se křečovitě držel legendy o „únosu bez únosců“. Domnívám se, že důvodem je jeho extrémně složitá osobní situace. Na jedné straně dosáhl významných podnikatelských úspěchů po opuštění byznysu s hazardem. Vybudoval firmu Auto UH, která je největším moravským prodejcem aut a automobilovým servisem. Vedle toho ale utrpěl porážku od orgánů činných v trestním řízení při pokusu dostat za mříže věřitele a visí nad ním Damoklův meč prohry v občanskoprávním sporu o Novotného pohledávku a obžaloby v řízení, zahájeném NCOZ. Nepříjemné záležitosti se vlečou, ale jednou k nějakému konci dospějí, proti čemuž se nedá účinně bránit.  Souběh všech výše uvedených okolností může jejich oběť dotlačit k iracionálnímu jednání. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZA VŠE MŮŽE BELZEBUB BABIŠ

Řídě se zásadou „ševče, drž se svého kopyta“ jen výjimečně píši o politických záležitostech. Tytam jsou časy, kdy jsem pod pseudonymem psal úvahy, z jejichž autorství někteří komentátoři podezírali Václava Havla a Benjamin Kuras mě považoval za agenturu s přístupem k obtížně dostupným informacím.

Nejsem členem hnutí ANO. Mé styky s Andrejem Babišem jsou řídké, náhodné, netýkaly se politických záležitostí a dokonce jsem měl kvůli nim citelné nepříjemnosti. Jeho chování ke mně je spíše nepřátelské, až  urážlivé. Nemám tedy důvod výše uvedenou zásadu kvůli němu opustit. Ale když pustím televizní zpravodajství a začnu číst na internetu o zrušení zákona Lex Babiš II Ústavním soudem a současně s tím  výzvy typu : „Andreji Babiši, zlevněte Čechům máslo!“ je toho moc najednou. Nedá se to vydržet. Prostě způsob, jakým se k němu chovají media a někteří politici, mě popouzí. Takové zacházení by mě ovšem popouzelo, i kdyby se týkalo kohokoli jiného.

Nejde ani tolik o to, že velkou část nepřátelských vyjádření vůči Andreji Babišovi vnímám jako iracionální, ale o to, že házení bláta na něj mimo jiné slouží k odpoutávání veřejnosti od palčivějších problémů. Příkladem je zrovna výzva, aby zlevnil máslo. Podíl Agrofertu na potravinářské  výrobě a konkrétně na výrobě másla není tak velký, aby mohl zatřást cenami. A nevím, co by zlořečený oligarcha mohl udělat, aby ceny ovlivnil. Agrofert je kolos, řízený managementem. Představa, že majoritní akcionář luskne prsty a změní cenovou politiku firmy, je nesmyslná. Kromě toho, utloukat ho domnělou odpovědností za ceny másla je nepřiměřené i proto, že spotřebu másla je možné omezit, srazit tak poptávku a následně cenu. Např. já nejím máslo už zhruba 20 let, a přesto jsem se bez pomoci lékařů dožil svého nepožehnaného věku (kam se na mne s hláškou o dvou svetrech hrabe Markéta Pekarová Adamová!). Ale nemohu se obejít bez používání elektřiny, jejíž cena je jedna z nejvyšších v Evropě, když příjmová úroveň občanů patří k nižším. Cenová politika u této komodity decimuje průmysl a má významný vliv na pauperizaci obyvatelstva, provázené bohatnutím managementu elektrárenských firem. Projevy hněvu politiků a médií kvůli tomuto úkazu jsou chabé. Pro ně je důležitější kamenování Babiše a občané, kteří jim naslouchají, nemají čas a zájem přemýšlet o příčinách a důsledcích zdražení elektřiny.

Již dříve mě popouzely úvahy o jeho údajném střetu zájmů (zde). Zvláště v té souvislosti pochybuji o potřebnosti zrušeného zákona. Úvahy o možném vlivu majitele novin na jejich obsah popírá skutečnost, že noviny, vlastněné Andrejem Babišem, se k němu převážně chovaly nepřátelsky. Bylo to patrné i v průběhu prezidentské volební kampaně. Novináři se většinou řídí vlastními zájmy a na majitele se neohlížejí. Ostatně dnes to pociťuje i předseda vlády Petr Fiala, kterého ostouzejí novináři různých orientací. Také možné pronikání podnikových zájmů do činnosti vrcholového politika není samozřejmé. Rozhodovací procesy ve veřejné správě jsou velmi složité, takže jejich ovlivnění soukromým zájmem zvenčí je obtížné. Předseda vlády prostě nemůže zavolat příslušnému úředníkovi a požádat jej, aby Agrofertu přednostně nahrál dotace, i když na ně nemá nárok. Obecně sice pokusy o zneužití postavení ve veřejné správě v praxi občas vidíme, ale na nižší úrovni a jsou spojeny s rizikem trestního postihu.

Babišovo nasazení v politice je tak rozsáhlé, časově náročné a vyčerpávající, že působí dojmem jeho odcizení potřebám  Agrofertu, jehož řízení se nemůže věnovat pro nedostatek času a energie, a jenž jej dnes asi zajímá pouze jako spolehlivá záruka zajištění životních potřeb jeho a jeho rodiny, popřípadě mu rozvazuje ruce pro bezstarostné působení v politice.

Tím vším nechci říci, že nemám vůbec žádné výhrady k jeho vystupování ve Sněmovně. Dokonce se mi nelíbí způsob, jakým se chová k Petru Fialovi, s nímž se přitom dělí o nenávistné projevy novinářů. Petr Fiala mu to sice vrací svým příznačným uhlazeným způsobem, ale to mě neuklidňuje. Sněmovna by neměla být ústředním zdrojem vyzařování napětí a osobních nevraživostí do společnosti. Pánům Petru Fialovi a Andreji Babišovi připomínám vzor jejich velkých předchůdců, Václava Klause a Miloše Zemana, kteří v politice sice spolu tvrdě soupeřili, ale dbali při tom na společensky únosné vystupování a navzájem se měli v úctě. Pojďme ještě dále: součástí politické kultury první republiky byla „parlamentní pětka“: společné osobní schůzky šéfů pěti hlavních občanských politických stran bez ohledu na jejich postavení vůči vládě. Ostatně Andrej Babiš  a Petr Fiala si nemají vzájemně co závidět i vyčítat: jeden čelil pohromě covidu, druhý má na krku inflaci, energetickou krizi, válku na Ukrajině. Každému z nich se něco nepovedlo. Samozřejmě se musí spolu poprat o úspěch v parlamentních volbách, ale není nezbytné, aby se kvůli tomu musel národ brodit v projevech jejich vzájemné nenávisti.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ADVENT JUSTIČNÍHO POTÍŽÍSTY

Advent je vnímán jako čas klidu, rozjímání a těšení se na věci příští. Nepravosti v justici ale běží dál advent-neadvent, a justičnímu potížistovi se ochrany před nežádoucími vzruchy nedostává.

Shodou okolností právě v této době jsem svědkem a zčásti i bezbranným účastníkem nepříjemných událostí, bez nichž bych se rád obešel. Běžně se setkávám s potížemi obviněných při obraně proti zášti původců jejich pronásledování a proti  zlé vůli, podjatosti a neumětelství úřadů, které je  pronásledují.  Setkávám se s důkazy o nerovnosti obviněných a jejich pronásledovatelů. Pokusí-li se obvinění po zproštění obžaloby o odvetu proti těm, kdo jejich trápení zavinili, velmi často narazí na odpor úřadů, od nichž očekávali podporu. Setkávám se s důkazy o nerovnosti občanů a justice. Občan, který propase některou ze zákonem stanovených lhůt, ztrácí bez náhrady svá práva a může skončit jen kvůli tomu za mřížemi, bez ohledu, zda je skutečně vinen. Soudce, který nezvládá své úkoly v zákonech stanovených procesních lhůtách a působí tím škody obviněným, nemůže být hnán k odpovědnosti, protože lhůty jsou nevymahatelné a v případě protestů postižených jej nadřízený zaštítí.  Stejně tak soudce, který nedbalostí nebo úmyslně vyvolá průtahy řízení v trvání několika měsíců, neponese odpovědnost. Chrání ho samoobslužný svépomocný systém kárného řízení. Ministerstvo spravedlnosti jeho slabiny nenapravuje, protože samo je spolehlivým ochráncem hříšníků. 

 Pokud už se dostanu k nějakému rozjímání, tak vždy narazím na otázku odpovědnosti za hříchy. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč odškodnění obětem nesprávně vedených procesů. Postižení se musí odškodnění doprošovat a většinou se dohadují se soudy o jeho výši, jen zřídka úspěšně. Sluhové státu, kteří vyrobili důvody k vyplácení odškodného, zůstávají klidní: nijak se jich to netýká. A soudci, kteří vyrábějí vadné procesy na pokračování, soudí klidně dál a dále trvají na své neomylnosti.

Je téměř zbytečné podávat podněty ke kárnému stíhání hříšníků. Nadřízení, kteří mají pravomoc kárných žalobců, téměř vždy zaštítí své podřízené a popřou, že by se něčeho nemravného dopustili. Trochu je chápu: potkávat denně na chodbě kárně obviněného, může být pro kárného žalobce nepříjemné. Ale postižený nepořídí lépe u ministra spravedlnosti, který je univerzálním kárným žalobcem s osobní výsadní pravomocí a k hříšníkovi má daleko. Není především vůbec jisté, že k němu úředníci kárný podnět pustí. A když už jej dostane, musí přemýšlet, zda si může dovolit poslat hříšníka před kárný soud, neboť musí počítat s odporem stavovských organizací, novinářů a politiků a také bere ohledy na svou příští volitelnost a prospěch své partaje.

Při rozjímání nad vzpomínkami docházím také k nemilému poznání, že se podstatně zhoršilo postavení občanských iniciativ, přičemž nejhůře ze všech po sobě jdoucích špatných vlád (dobré vlády neexistují) si vede Fialova vláda. Dnes se zdá neuvěřitelné, že po nástupu Pavla Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce byl spolek Šalamoun přijímán jako plnohodnotný účastník debat o reformě státního zastupitelství, o  kterou usiloval Pavel Zeman s podporou Lenky Bradáčové a dalších příznivců. Když jsem v těchto dnech procházel místnostmi Poslanecké sněmovny, přemýšlel jsem, zda jsem v nich kdysi skutečně přednášel o připravované novele zákona o státním zastupitelství na seminářích, na které přijížděli  i státní zástupci zdaleka, či zda se mi to jen zdálo. Myslím ale, že se nemýlím tvrzením,  že do eklepu Poslanecké sněmovny se zásluhou jisté  poslankyně strany Úsvit dostaly návrhy zákonů, které vznikly na půdě spolku Šalamoun, jejichž projednání ovšem vládní strany nikdy nepřipustily. Pochopitelně: kdyby vznikla Generální inspekce justice s pravomocemi blízkými GIBS a veřejným žalobcem kvůli justičním prohřeškům by se stal generální prokurátor při Nejvyšším soudu, leckterým soudcům a státním zástupcům by se  začalo vést špatně. 

Spolek Chamurappi  z.s. vznikl za vlády Andreje Babiše a naše komunikace s orgány resortu spravedlnosti byla od počátku intenzivní. S nástupem vlády Petra Fialy  ale vše zhaslo. Současně ale ani opozice se nezajímá o naše poznatky, jež by v některých případech mohla použít ke kritice vlády. Přitom nezpochybnitelná odbornice, poslankyně prof. Helena Válková se jako osamělá bojovnice marně snaží bez jakékoli podpory čelit nejhorším úletům vládních legislativců. Za těchto okolností si někdy skoro  připadám jako hlava ilegální organizace. 

Přes výše uvedené příznivé vzpomínky na poměry za vlády Andreje Babiše, s politováním konstatuji, že na jejím konci došlo k zásadnímu zhoršení postavení občanských iniciativ legislativním zásahem do řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu dosluhující ministryní Marií Benešovou. Její úprava trestního řádu byla zásadní: žádosti o podmíněné propuštění se od 1.1.2022 podávají přes ředitele věznice, kteří jsou zodpovědní za to, že na  soudy nepůjdou předčasně podané žádosti a zřejmé nesmysly. Proti tomu bych nereptal. Ale ze zákona vypadlo ustanovení, podle něhož zájmové organizace občanů měly právo podávat vlastní návrhy na podmíněné propuštění a nebyly omezeny žádnou lhůtou. Netuším, proč toto právo legislativcům vadilo. Z praktického hlediska postavení navrhovatele podmíněného propuštění bylo jednoznačnější  než postavení ručitele a z procesního hlediska bylo důstojnější. Odsouzení, jejichž propuštění jsme navrhli, jsou všichni dosud na svobodě. Zůstalo nám právo podávat nabídky převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatelů po jejich propuštění. Ale podatelé nabídky nejsou uvedeni mezi osobami, oprávněnými podat stížnost proti usnesení soudu 1. stupně. Vede to k nejednotnému přístupu stížnostních soudů k podaným stížnostem.  

Končící rok 2024 se od předchozích let liší sníženou „viditelností“ činnosti spolku. Zúčastnili jsme se jen jednoho řízení o podmíněné propuštění, zahájeného již v r. 2023, které letos neskončí. Čili k třinácti odsouzeným, kterým jsme od listopadu r.2017 pomohli na svobodu, další nepřibyl. Ale zejména jsme nemonitorovali žádnou velkou, veřejností sledovanou kauzu. Stáhli jsme se „do podzemí“ jako zmocněnci poškozených v řízení proti původcům jejich utrpení. Řízení jsou neveřejná, takže o nich nelze psát. 

Když se tedy  v rámci adventního  ohlédnutí zamyslím nad r. 2024, nezbývá mi než si pomyslet „dobře už bylo“ a naděje na lepší příští je nejasná. Již jsem kdysi přemýšlel nad ukončením činnosti a tyto myšlenky se mi nyní často vrací. Potíží je neúnosně mnoho, radosti téměř žádné.

Obecně se ale domnívám, že činnost takových organizací, jako jsou spolky Šalamoun a Chamurappi, je společensky prospěšná. Překonáváme informační propast mezi účastníky trestního řízení a „věrchuškou“, donášíme k ní poznatky, které profesionální aparáty skrývají, upozorňujeme na prohřešky, na jejichž obnažení by si nikdo jiný netroufl, a to vše téměř zdarma ve srovnání s neziskovkami, přisátými na státní rozpočet.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.