sobota 28. března 2020

PREZIDENT A AMNESTIE


Žádostí o vyhlášení amnestie ctihodná advokátní kancelář Toman, Devátý a partneři nastavila zrcadlo úřadům, které z povahy svých pravomocí mimo jiné nesou odpovědnost za zdraví a životy vězňů. Měly to být především ony, kdo měl upozornit na prospěšnost drastického snížení počtu vězňů a dožadovat se amnestie.

Naše věznice jsou opět přeplněné. Stovky odsouzených jsou namačkané v omezeném prostoru. Nedostává se jim plnohodnotná strava bohatá na vitaminy, pohyb na vzduchu mají omezený. Má to neblahý vliv na jejich přirozenou odolnost. Vězeňská služba se může zatím pochlubit, že se nevyskytl žádný případ nakažení vězně nebo pracovníka Vězeňské služby coronavirem. To je ale jen okamžitý stav, který určitě nebude trvalý. Musíme počítat s možností, že postupně se nákaza dostane do všech věznic.

Průnik nákazy dovnitř způsobí katastrofu. Možnosti izolování nakažených jedinců od zdravých jsou prakticky nulové. Nelze úplně zabránit setkávání vězňů mezi sebou navzájem, nebo přenosem infekce v uzavřeném prostoru jinými způsoby. Zdravotnická péče o vězně je dlouhodobě na hanebné úrovni, nedůstojné civilizační úrovně kulturní země v 21.století. Na zvládnutí hromadného onemocnění  vězňů není vězeňská lékařská služba připravena. Obecně jsou podmínky věznic daleko horší než domovů seniorů, z nichž některé oznámily, že nemohou dostát povinnostem, uloženým ministerstvem zdravotnictví.  

Posláním vězeňství není ničení zdraví či dokonce zkrácení životů odsouzených. Názor, že odsouzením se z lidí stává odpad, na jehož zdraví a životech nezáleží, je hluboce nemravný. V dané situaci ale můžeme s jistotou počítat s tím, že v případě proniknutí covid-19 do věznic se v důsledku souhry výše popsaných okolností tresty mnoha odsouzených promění na doživotní. Za  daných okolností by vyprázdnění věznic nejméně v rozsahu Klausovy amnestie předešlo hrozící katastrofě.

My všichni, kteří na svobodě reptáme na tíživost omezujících opatření, máme stonásobně větší naději než vězni, že s infekcí vůbec nepřijdeme do styku a pokud už nás postihne, přežijeme díky vyšší přirozené odolnosti a odborné lékařské péči.

Pan prezident nemá životní zkušenost Václava Havla a věznice nenavštěvuje. Zjevně si neuvědomuje, jaké následky bude mít proniknutí nákazy do věznic. Proto mu nedochází, že amnestií by některým vězňům zachránil život a naopak jejím odmítnutím některé odsoudil ke špatnému konci.

Odvolal se na svůj známý zásadní postoj k plošné amnestii. Veřejnosti jsou ale známy případy, kdy uplatňuje domnělé právo na libovůli a vlastních zásad se nedrží. Ostatně známým bonmotem zesměšňuje ty, kteří lpí na názorech, jež se pod tlakem nových okolností jeví jako neúnosné. Na sebe samotného ovšem platnost bonmotu nevztahuje. Příprava uvážlivě provedené amnestie by si vyžádala určitý čas a zatím ještě ve věznicích covid-19 neřádí. Pan prezident má proto hypoteticky ještě chvíli na to, aby svůj postoj přehodnotil.

Nemyslím ale, že se tak stane. Ne proto, že by Miloš Zeman nebyl způsobilý pochopit omyl a změnit názor, pokud dostane odpovídající impulz, ale jeho okolí se jistě postará o to, aby k němu nepronikl ani náznak nesouhlasu s jeho rozhodnutím.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



úterý 17. března 2020

…DO SEDEL !


Vybavila se mi stará anekdota, která se měla vysmívat tuposti velitelského sboru c.k. armády. Zde je:
Plukovník pobočníkovi: vydejte mužstvu rozkaz „do sedel!“
Pobočník plukovníkovi: ale pane plukovníku, vlak s koňmi dosud nedorazil.
Plukovník pobočníkovi: Nevadí, vydejte rozkaz „do sedel !“

Připomněl mi ji pirátský velekněz v čele pražského magistrátu, který zřejmě tak dlouho záviděl Andreji Babišovi, že může využít koronavirové krize k předvádění starosti o občany  a své moci nad nimi, až našel způsob, jak se také předvést jako mocný muž a starostlivý vládce: přišel na nápad zakázat  vstup do prostředků městské hromadné dopravy cestujícím bez roušky. Bylo by to prospěšné a rozumné nařízení, kdyby současně vyslal na nástupiště metra a zastávky tramvají a autobusů desítky roznašečů roušek, kteří by je zdarma rozdávali všem, kdo chtěli nastoupit bez nich.

Ale zachoval se stejně, jako kdyby velel „do sedel!“ vojákům, kteří nemají koně. Neboť roušky jsou hrubě nedostatkové zboží, překonávání jeho nedostatku svépomocí obyvatelstva se teprve rozbíhá a obrovské dodávky z Číny jsou v tuto chvíli jen zaplaceny. Stručně: díky všeničivým opatřením vlády cestujících městskou hromadnou dopravou sice značně ubylo, ale přece jen jich část zůstala. A jsou to většinou právě ti, kteří se přemisťovat musí z životně důležitých důvodů. Na dopravování  k cíli pěšky je Praha přece jen poněkud rozlehlá. Ti všichni, jimž pirátský rozkaz zkomplikoval život, se nejspíš hněvají.

Zdeněk Hřib zřejmě nečetl Niccolo Machiavelliho, jenž učí, že vladař má všechna příkoří, jež chce způsobit poddaným, uskutečnit najednou hned po uchopení moci. Hněv lidu časem zeslábne a na počáteční nepříjemnosti se zapomene, nakonec se na panovníka bude vzpomínat jako na dobrotivého vládce. Protože si toto neuvědomil, primátor vzápětí přidal zákaz vstupu do obchodů bez roušky. Občan, jenž si nedokáže sám ušít roušku, kterou jinak díky neschopnosti státu nemůže získat, bude stát před obchodem s potravinami tak dlouho, až zemře hladem a rozmnoží počet obětí koronaviru.  Posledním výdechem prokleje vládce, jenž mu znemožnil koupit si chléb.

Pražský primátor napodobuje jednání vládní skvadry, které zachutnala důležitost, již si její účastníci dodávají půlnočními vystoupeními. Je to přece báječné, když se nemluví o ničem jiném než o viru a na hříchy mocných se zapomíná. Aby mohli pořádat svá představení stále znova a znova, nezbývá jim, než nedbat ponaučení Niccolo Machiavellího a každý den přinést něco nového. V žádném případě nepřipustí, aby se k občanům dostaly pravdivé informace o vývoji chřipky, a média hlavního proudu s nimi „drží basu“.

Zatím se díky podpoře médiím podařilo vládě zaplavit zemi strachem. Vyděšení občané mu postupně podléhají, snad dokonce začínají pociťovat obdiv k jeho roznašečům, propadají stádnému pudu a ani nevěnují pozornost ceně, kterou budou muset za svou poslušnost zaplatit. Mnozí přišli v důsledku záchranných opatření o zdroje obživy, ale zmámeni zdánlivou vševědoucností vůdců si to zatím neuvědomují. Výsledek opatření, přijatých veřejnou mocí, není jistý, ale hmotné škody, jež lidem způsobila, jisté jsou. Dnes zanikají za clonou strachu, ale s určitým časovým odstupem, až se poškození občané dostanou do stavu zoufalství, si je uvědomí a budou volat k odpovědnosti původce svého trápení. Není radno dráždit tygra bosou nohou. Oklamaný lid se ze stádné ovce může stát hladovým krvelačným tygrem velmi snadno. Původci dalších protinákazových opatření  by si to měli uvědomit včas.

 ==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pátek 13. března 2020

PING PONG POKRAČUJE SE SOUHLASEM MINISTRYNĚ


Opakovaně jsem psal o soudním „ping pongu“, který spolu již osm let hrají Obvodní soud pro Prahu 1 s Městským soudem v Praze. Obvodní soud vydal již šest zprošťujících rozsudků, odvolací soud šestkrát vyhověl odvolání státního zástupce a vrátil věc obvodnímu soudu zpět. Předmětem trestního stíhání je jednání obžalovaných, které proběhlo v r.2008. Na straně nalézacího soudu nastoupil na hřiště již čtvrtý senát s předsedou Lukášem Svrčkem, u odvolacího soudu se hry  až  dosud zúčastňoval stále jen senát Jaroslavy Liškové, byť při posledním jednání v pozměněné sestavě (o to hůř!).

Trest má následovat co nejrychleji po činu. Tomuto požadavku zmíněný „ping pong“ zjevně nevyhovuje. Víceleté trestní stíhání je pro obžalované trestem svého druhu. Oba soudy trvají dlouhodobě na svém a nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít změna.

K odblokování řízení by mohlo dojít přezkoumáním posledního rozhodnutí senátu Jaroslavy Liškové Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona. Byla by zde naděje, že Nejvyšší soud ČR zruší poslední usnesení odvolacího soudu a přikáže nové přezkoumání odvolání státního zástupce jinému senátu Městského soudu v Praze nebo přímo jinému odvolacímu soudu. Situace vyžadovala na straně paní ministryně rychlé rozhodování, protože po zahájení sedmého kola řízení nalézacího soudu by již zrušení usnesení senátu Jaroslavy Liškové nemělo smysl.

Spolek  Chamurappi z.s. proto podal dne 7. ledna 2020 podnět k podání stížnosti  pro porušení zákona proti šestému zrušení rozhodnutí nalézacího soudu. Do dnešního dne jsem se nedočkal vysvětlujícího vyjádření. Není to velké překvapení, protože ministerstvo s pracným přezkoumáním podnětu od občanské chátry tradičně nespěchá a nic nenasvědčuje možné změně v budoucnosti. Tak tomu bylo v minulosti a s příchodem Marie Benešové se nic k lepšímu nezměnilo.

Překvapení jsem se zato dočkal dne 9.března 2020, kdy do datové schránky spolku Chamurappi dorazila hned tři nedatovaná rozhodnutí paní ministryně Marie Benešové o zamítnutí žádostí obžalovaných v této kauze o zastavení jejich trestního stíhání cestou abolice. Sdělení neobsahují odůvodnění: samozřejmě, občanská chátra nemá na vysvětlení rozhodnutí vrchnosti nárok.  Žádný z obhájců ani z obžalovaných se nehlásí k podání žádosti o milost pro všechny tři obžalované. Ze skutečnosti, že rozhodnutí přišla do datové schrány spolku Chamurappi z.s. a obhájci je neobdrželi, jsem dospěl k podezření, že nějaký veleduch na ministerstvu „přehodnotil podání spolku Chamurappi podle obsahu“ a rozhodl, že nejde o podnět ke stížnosti pro porušení zákona, ale o žádost o milost (občanskému předkladateli je třeba do nekonečna vysvětlovat, že je hlupák). Je-li tomu tak, je to ukázka mizerné úrovně rozhodovací činnosti úředníků: zamítnutí podnětu ke stížnosti se samozřejmě rovněž podává bez odůvodnění, takže stejného výsledku jako zamítnutím žádosti o milost bylo možné dosáhnout jedním dopisem, který ani nemusela osobně podepsat ministryně.







Ať již je má domněnka o překroucení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona na žádost o milost správná či nikoli, v každém případě z ministerstva přišel důkaz, že paní ministryni zrůdnost chování soudců nevzrušuje a klidnou ji nechává strádání šestkrát zproštěných obžalovaných. Stejně jako ostatní příslušníci „věrchušky“ a většina jejích předchůdců zájem o trápení občanů této země pouze příležitostně předstírá.

Dne 10. března 2020 tedy zahájil předseda senátu Luboš Svrček sedmé kolo „ping pongu“.
Řízení vede svižně, dynamickým stylem. Podrobil se sice předepsanému rituálu nudného hlasitého předčítání dokumentace předchozích řízení, ale od počátku jej proložil výslechy svědků. Během tří jednacích dnů vyslechl šest svědků, a nebyly to výslechy jen tak ledasjaké: jen jeden byl kratší než 60 min. a nejdelší trval 205 min. přičemž mu naslouchaly i svědkovy dcerušky, jež covid-19 vyhnal ze školy a poslal tatínkovi „na krk“. Holčičky se chovaly způsobně a tatínkův nekonečný výslech přežily bez újmy na zdraví díky tomu, že si mohly potichu hrát s tabletem.

 Hlavní příčinou časové náročnosti výslechů byl způsob jejich vedení předsedou senátu: žádal vysvětlení do nejmenších podrobností a svými otázkami vyplnil podstatnou část spotřeby času, zatímco dotazy státního zástupce, obhájců a obžalovaných zaplnily vždy jen několik minut. „Spoluvina“ přísedících byla zanedbatelná: sledovaly výpovědi svědků s napjatou pozorností a každá z nich dokonce položila aspoň jednu otázku. Tímto konstatováním se jim nevysmívám: v současných poměrech, kdy se lze setkat i se spícími přísedícími, je jejich výkon nadstandardní a určitě obě přesně vědí, o čem se vedla řeč. Je pozoruhodné, že svědci byli schopni s odstupem 12 let od souzeného dění odpovídat na všetečné otázky, jdoucí do podrobností. Někteří ovšem vypovídali již opakovaně.

Nevím, zda předvedený styl vedení hlavního líčení je v praxi  předsedy senátu obvyklý, či zda jej ovlivňuje vědomí, že jeho rozsudek bude podroben velmi důkladnému zkoumání, ať již rozhodne jakkoli, a také že pravděpodobnost odvolání kteroukoliv stranou je mimořádně vysoká. Nicméně je nepochybné, že pan předseda učinil vše pro to, aby mohl vinu či nevinu obžalovaných odpovědně posoudit.

Dokazování je prakticky na konci. Řízení bylo odročeno na dny 25. a 26.března 2020. Je velmi pravděpodobné, že hned 25.března předseda senátu prohlásí dokazování za ukončené a vyzve k závěrečným řečem. Rozsudek pak již bude na dosah. Pokud se žádná strana neodvolá, bude to velký svátek, neboť skončí ostudný „ping pong“. Na to, že se tak stane, bych se ale nesázel.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pondělí 9. března 2020

SOUD PROTI ZDRAVÉMU SELSKÉMU ROZUMU


Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk  jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze.

Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu.Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od r.2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví.

 Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019.  To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v r.2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZu. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů.

Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14.srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní  a její plat je tak  škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch.

Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se.

Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik  desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla.  Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby.

Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací. 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé.

Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popř. jako propadnutí  státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu např. svědek obžaloby Blahoslav Němeček,  a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1.200 právníků, ale nedostatečnou pro podstatně menší úřad. Že neznala problematiku resortu energetiky ? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení  absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání  zásady „in dubio pro reo“.

Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu   posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 5. března 2020

ÚKLID PO „SOUDKYNI OLO“ SE POSOUVÁ K ZÁVĚRU


Proces, který u zlínské pobočky Krajského soudu Brno vede znova od začátku senát Jiřího Dufka poté, kdy jej Vrchní soud v Olomouci odebral „soudkyni OLO“, prohlášené Ústavním soudem za podjatou, se dne 4. března 2020 posunul o krůček blíž  k závěru. Účastníci si mohou s trochou dobré vůle myslet, že již vidí na jeho konec.

Snad k němu mohl být ještě blíže, kdyby soudce Jiří Dufek byl méně důkladný. Zatím stále přijímá návrhy obhajoby na doplnění dokazování a z vlastní iniciativy prověřuje každou novou informaci, která se mu náhodně dostane do rukou. Zřejmě se snaží dobrat se pravdy ve změti protichůdných výpovědí obžalovaných a svědků. Dosud se mu nedaří objasnit původ tabáku, navezeného pod bdělým dohledem celníků do skladu v Lůžkovicích dne 21.srpna 2012. Celní správa není vůči němu dostatečně vstřícná. Působí to na mne dojmem, že o objasnění této záhady není zájem, ač vlastnictví tabáku je skutečností prvořadého významu: kdo koupil tabák, chtěl vyrábět. Naopak neúčast při opatření tabáku je s trochou přehánění půl vyvinění. Na příjezd kamionu čekali celníci, kteří přeložení tabáku na vozidlo jednoho ze spoluobžalovaných pouze trpně přihlíželi, aniž by se zajímali o totožnost osádky kamionu a o doklady od  nákladu. Protokol o zásahu sepsali až 31. července 2013, což je do očí bijící nedbalost.

Pan soudce se nedávno seznámil  s tvrzením svědka Romana Šulyoka o velké platbě padělanými bankovkami, uskutečněné obžalovanými bratry Lebánkovými, jejíž velikost podstatně převyšuje údaje o zadržených padělcích na území státu za celý rok. Zaujala jej rovněž jeho zpráva o návštěvě jeho příbuzných ve věznici v r.2018  a poté, co mu Vězeňská služba potvrdila, že  k ní skutečně došlo, začal předvolávat její účastníky jako svědky. V obou případech jde o informace, jež byly dosud soudu neznámé.

Při hlavním líčení dne 4. března 2020 jako prvního svědka vyslechl na návrh obhajoby daňového poradce Františka Jakubíka, jenž v písemném vyjádření zpochybnil výpočet DPH a daně z příjmu, vypracovaný finančním úřadem.  Soudce pojal jeho vystoupení jako odborné vyjádření a prvotní výslech přenechal zmocněnci obžalované společnosti Vltava holding Janu Stratílkovi.  Svědek se ve své argumentaci opřel o zásadu nadřazenosti unijního práva nad národním, v tom případě o nutnost respektování judikatury Evropského soudního dvora. Finanční úřad své rozhodování této zásadě nepodřídil. Zabýval se pouze daní na výstupu  a nezkoumal, kde má být zboží prodáno, neboť zdanění se řídí daňovými předpisy země, do které směřuje, a při exportu se neuplatňuje. Předseda senátu se v debatě s ním snažil přizpůsobit jeho výklad podmínkám sledovaného případu. Státní zástupkyně si nechala vysvětlit podmínky pro uplatnění odpočtu daně na vstupu.

V další debatě svědek odpovídal na dotazy obhájců, týkající se širší problematiky, např. povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z tabáku nebo z cigaret.

V dalším předseda senátu ukončil výslech daňového poradce jako znalce a poučil jej znova jako svědka. Vypovídal pak o okolnostech financování výstavby Lesního hotelu zčásti z vlastních zdrojů, z dotace Evropské unie a soukromé půjčky. Protože hotel nebyl výdělečný, vznikla myšlenka na jeho prodej. V té souvislosti se jej předseda senátu ptal na jeho poznatky o „událostech v Jesenici“ a zda znal bývalého spoluobžalovaného Romana Šulyoka, tedy na věci z jiného trestního spisu, který byl pravomocně ukončen odsouzením Romana Šulyoka.

Okrajovou záležitostí bylo vyjasnění vzájemných vztahů mezi svědkem a obž. Jozefem Kajabou.

Oživení v soudní síni vyvolal vstup svědkyně K.W., obeslané za účelem ověření informací o průběhu rodinné návštěvy svědka Romana Šulyoka ve věznici, o které svědek vypovídal při hlavním líčení dne 15.února 2020. Někteří z přítomných byli překvapeni jejím zjevem a vystupováním, jež podle jejich soudu neladilo s drsňáckým zjevem a vystupováním Romana Šulyoka. Svědkyně bez potíží odpověděla na otázky předsedy senátu, týkající se dění ve věznici při předmětné návštěvě. Potíže jí nastaly teprve tehdy, když se s  otázkami dostali na řadu obhájci. Někteří se zabývali jejím soukromím až do ponižování. Vyvolali protest státní zástupkyně a také předseda senátu se snažil je usměrňovat.  V tomto řízení nepadlo na svědkyni podezření, že by se podílela na trestné činnosti Romana Šulyoka.

Další obeslaný svědek se bez omluvy nedostavil. Předseda senátu ukončil jednání a odročil je na 19. března 2020.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pondělí 2. března 2020

SOUDCI SOUDCŮM KRYJÍ ZÁDA


Prezident republiky trpí utkvělou  představou, že hlavní nectností českého  soudnictví je zdlouhavost soudního řízení a ani jeho věrná opora, nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ho nedokáže vyvést z omylu, pokud se ovšem o to někdy pokusila.

Daleko významnější jsou jiné prohřešky, a teprve jejich následky vedou k průtahům v řízení. Zkázonosné účinky má jistota beztrestnosti poklesků černých ovcí soudcovského stavu, často se snoubící s pohrdáním účastníky řízení.

Dokladem toho je například kuriozní soudní „ping pong“ mezi nalézacím soudem na straně jedné a státním zástupcem a odvolacím soudem na straně druhé, který probíhá od r.2013 a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec někdy skončí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že skutek z r.2008 není dosud pravomocně vyřešen, ač obžaloba napadla k souduv r. 2011, první zprošťující rozsudek pochází z r. 2013 a prvostupňové řízení jde právě do sedmého kola po zrušení šestého zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. V prvostupňovém řízení se postupně vystřídaly tři senáty a čtvrtý nastupuje. U odvolacího soudu se senáty nestřídají. Škoda, údajně způsobená v r.2008, činí 1.450.000 Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Důkazní situace se za dlouhou řadu let v podstatě nezměnila, takže věcný důvod k  „ping pongu“ nevidím.

Délka procesu dopadá na trojici obžalovaných jako trest svého druhu. Dva z nich jsou státní úředníci, samozřejmě postavení mimo službu s polovičním platem. Nemohou pracovat ve své profesi, čímž trpí úroveň jejich odbornosti. Je sporné, zda má dnes ještě smysl dožadovat se odsouzení za nepříliš významné skutky, které se měly stát v r.2008.

„Ping pong“ probíhá podle ustáleného vzorce: nalézací soud zprostí obžalované, státní zástupce se odvolá, odvolací soud vrátí věc soudu 1.stupně k novému projednání. Po třetím  zprošťujícím rozsudku odvolací soud nařídil změnu senátu prvního stupně. Bývá „ v kraji zvykem“, že nový senát se pokoří a vydá odsuzující rozsudek, a to i v případě vylepšení důkazní situace pro obžalované. V tomto případě však druhý senát vynesl další dva zprošťující rozsudky a jeho předsedkyně odešla do důchodu. Nastoupila třetí předsedkyně senátu, která po šestém zprošťujícím rozsudku nastoupila na mateřskou dovolenou,  a tak již čtvrtý senát dostal skvělou příležitost pokořit se před právním názorem státního zástupce, jemuž odvolací soud vychází automaticky vstříc.

O šestém odvolání rozhodl odvolací senát způsobem, jenž vyvolává podezření, že státnímu zástupci vyhovuje mechanicky, bez hlubšího zkoumání jeho námitek. Došlo ke změně ve složení senátu, z něhož zůstala jen stále stejná předsedkyně, ale na seznámení se spisem o čtyřech tisících stran přesto stačilo 13 dní včetně sobot a nedělí. To by se dalo vysvětlit a omluvit zvýšeným pracovním úsilím soudců. Nelze však schvalovat, že se senát nevypořádal s výhradami obžalovaných k odvolání státního zástupce.

Zřejmá nedbalost senátu při posuzování odvolání, prozrazující pohrdání obžalovanými, je nepřiměřená trápení, kterému jsou vystaveni mnoho let.  Popudilo mě to a podal jsem tedy podnět místně a věcně příslušnému kárnému žalobci ke kárnému řízení s členy odvolacího senátu. Výslovně jsem upozornil na projevy nedbalosti a vyloučil jsem napadení meritorního rozhodnutí. Nepochodil jsem: kárný žalobce podřadil viditelné projevy nedbalosti pod pojem „nezávislé rozhodování soudce“ a podnětu nevyhověl, neboť soudce nesmí být trestán za nezávislé rozhodování. Pokud tedy čtvrtý senát nalézacího soudu se ztotožní s právními názory předchůdců, můžeme očekávat, že odvolací senát jeho rozhodnutí opět zamítne a ping-pong bude pokračovat. Pohříchu zmíněný přístup kárného žalobce není výjimečný: zahrnutí etických poklesků pod pojem „nezávislé rozhodnutí soudce“ je často užívaným nástrojem ochrany pokleslých soudců před odpovědností. Zato oběti nepřístojností se dovolají ochrany jen zřídka.

Vnějškově vypadá „ping pong“ nalézacího a odvolacího soudu jako zápas dvou soupeřů, kteří se do sebe „zakousli“ a ani jeden z nich neustoupí. Taková situace je řešitelná jediným způsobem: odtržením zápasících od sebe vyšší autoritou. V daném případě by tuto úlohu mohl splnit pouze Nejvyšší soud ČR, pokud by mu vstup do děje umožnila ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ta ale názor svého guru – prezidenta republiky –  na nepřijatelnost protahování soudního řízení zřejmě nesdílí, takže se neobtěžovala. Je pravda, že by za napadení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení nekončí, patrně sklidila kritiku části odborné veřejnosti stejně jako kdysi ministr Robert Pelikán, ale zákonnost rozhodnutí a jeho soulad se zdravým selským rozumem by uhájila.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



úterý 25. února 2020

PŘEDEHRA PŘED ZÁVĚREM VLEKLÉHO PROCESU


Ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně probíhala jako každoročně od 11. prosince 2019 procesní přestávka. Po ní mělo hlavní líčení pokračovat třídenním blokem jednání od 24. února 2020. Na jeho zahájení přizval předseda senátu Aleš Novotný všechny obžalované včetně těch, jimž soud povolil neúčast při jednání. K  takovému shromažďování obžalovaných dochází v tomto řízení zřídka. Provázela je proto zvědavost obhájců a veřejnosti na to, co se bude dít.

Obžalovaných se nakonec sešlo dvanáct ze čtrnácti. Čtyři z nich přivedla eskorta z vězení, ať již z vazby nebo z výkonu trestu.

Drobnou zvláštností bylo vpuštění veřejnosti do soudní síně až po příchodu eskorty. Nepovažuji to za porušení zákona. Ostatně předseda senátu zahájil jednání až po příchodu veřejnosti a teprve od této chvíle nabylo platnost její ústavní právo na přítomnost. Pouze konstatuji, že si nepamatuji, že by se takový postup uplatnil někdy v minulosti. Podotýkám, že tuto kauzu monitoruji od zahajovacího líčení z 8.března 2016.

Jak se ukázalo po zahájení hlavního líčení, účelem tohoto shromáždění obžalovaných bylo vyjasnění procesní situace a  postupu v závěrečné etapě řízení. Předseda senátu si především prověřil postoj obžalovaných k účasti na jednání. Ukázalo se, že o jednání v nepřítomnosti mají zájem i ti výjimeční jedinci, kteří dosud vysedávali trpělivě na lavici obžalovaných při každém líčení. Všichni ovšem mají trvající zájem na účasti na jednání, jež se týká jich osobně, zejména bude-li se konat výslech svědka nebo provedení jiného důkazu, jenž by je mohl zajímat. Samozřejmě souhlas soudu s neúčastí obžalovaného není zákazem účasti – každý obžalovaný má právo účastnit se kdykoli.

Dále se předseda senátu zajímal o postoj obžalovaných k neprovedení některých  důkazů, popř. k novým návrhům. Aktivní postoj zaujal pouze obž. Shahram Zadeh, který oprávněně požadoval výslech zpracovatele znaleckého posudku, obstaraného obhajobou. Soud jeho požadavku vyhoví při hlavním líčení v bloku, který proběhne od 16.března 2020. Neodpudila jej ani zkušenost s vystoupením Zadehova specializovaného obhájce Ondřeje Lichnovského, který zasadil tvrdou ránu konstrukci obžaloby. Ostatní obžalovaní se buď odkázali na písemné návrhy obhájců, nebo projevili nezájem.

Zjišťování postojů obžalovaných k neprovedeným odposlechům a nepřečteným listinným důkazům vedlo k výsledku ještě výrazněji odmítavému. Je v tom něco  nezdravého: většinu neprovedených odposlechů původně požadovala obhajoba, zatímco všechny provedené navrhl státní zástupce nebo předseda senátu. Obžalovaní a jejich obhájci tak dobrovolně přistoupili na porušení rovnosti zbraní. Ostatně stejná výhrada se vztahuje i na pokorný souhlas s upuštěním od výslechu některých zajímavých svědků.

Se stejným nezájmem se předseda senátu setkal při výzvě obžalovaným, aby se vyjádřili k neprovedeným důkazům. V nejlepším případě několik z nich vysvětlilo, že na vyjádření nejsou připraveni a využijí svého práva příště, většina projevila nezájem.

Aleš Novotný nakonec vyzval obžalované a jejich obhájce, aby případné nevyužité požadavky nebo nové návrhy sdělili soudu do deseti  dnů písemně. Poskytl jim tak příležitost, aby napravili projevenou nedůraznost obhajoby.

Za dvě a půl hodiny byl vyčerpán program, pro který soud rezervoval tři jednací dny.   Předseda senátu pak odročil pokračování hlavního líčení na 16. březen 2020.

Pasivita, nezájem obžalovaných a jejich obhájců se projevovaly již dříve a sílily s předpokládaným blížícím se koncem procesu. Na jednání dne 24.února 2020 vyvrcholily neuvěřitelným způsobem.

Příčinou může být prostá psychická únava. Hlavní líčení se vleče od 8.března 2016 a podle zbožného přání předsedy senátu by mělo dospět k rozsudku nejpozději v červnu r. 2020. Část protahování procesu jde na konto nekázně svědků, kteří se bez omluvy nedostavovali a nutili tak Aleše Novotného k rušení jednání, když neměl připraven náhradní program. Ale daleko větší roli sehrály pravidelné prázdninové a novoroční „procesní přestávky“a rušení plánovaných jednání z jiných důvodů než kvůli nekázni svědků. V každém případě tento proces je odpuzujícím vzorem zdlouhavého řízení.

Nepříznivou úlohu možná hraje také síla osobnosti předsedy senátu Aleše Novotného, která je zdrojem jeho špatné pověsti. V komunitě obžalovaných i jejich obhájců přežívá názor, že v jeho případě úsilí obhajoby je v podstatě bezvýznamné, protože ten, kdo se dostane do jeho rukou, má jistotu, že bude odsouzen, a to pokud možno k hodně vysokému trestu, a to bez ohledu na průkaznost viny. Naděje, že jeho tvrdost napraví bývalí vojenští soudci na Vrchním soudu v Olomouci, je nejistá. Tento obraz Aleše  Novotného není  specifický jen pro toto řízení a nakonec není úplně přesný, protože jsou známy výjimečné případy zvrácení jeho rozsudků vyššími soudy.  V žádném případě ale nelze chválit obžalované a obhájce, že se podřizují představě o bezúčelnosti odporu proti způsobu vyhodnocování důkazů tímto soudcem. Je to aspoň částečně omluvitelné pouze u těch, kteří  si jsou vědomi, že se skutečně provinili krácením daně a mohou bojovat pouze o nižší trest. Ti ostatní by měli neústupně bojovat „až do posledního náboje“. Neměli by se spoléhat, že tvrdost rozsudku zmírní podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu:  překážkou propuštění bude povinnost spoluúčasti na úhradě způsobené škody.

Pokud se týká hlavního líčení ze dne 24. února 2020  lze Aleši Novotnému přiznat, že ze své strany vytvořil obžalovaným prostor pro využití pravidel spravedlivého procesu aspoň v poslední chvíli: všichni mají aspoň hypotetickou možnost domoci se provedení zanedbaných důkazů v jejich prospěch.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



neděle 16. února 2020

JUSTIČNÍ FAKENEWS Z LIDOVEK


Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze dne 14. února 2020 od ranních hodin pondělka 10.února 2020 zahájila olomoucká expozitura  NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12.února 2020 vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování  zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných.

Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10.února 2010 vyšel na serveru Lidovky článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci r.2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obž. Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši 5 milionů Kč. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu.

Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. . Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť.

V informování pak pokračoval článkem ze 14.února 2020, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že   Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti.

Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější.

Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že pan poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce  uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“.Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že    odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným.  Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu.

Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení ! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi z.s.. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1.stupeň.

Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obv. Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obž. Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Pan obž. Novotný je odmítl.

Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také pan soudce Radomír Koudela zachoval klid.

Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k disposici. Jejich zveřejnění bych ale  považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení  obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit,  že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si  do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 15. února 2020

RUŠNÉ POKRAČOVÁNÍ ÚKLIDU PO „SOUDKYNI OLO“


Vpodvečer 10.února 2020 se začali sjíždět do Zlína obhájci z kauzy zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, souzené senátem Jiřího Dufka, o které píši na svém blogu jako o „úklidu po soudkyni OLO“. Po dvouměsíční přestávce soud nařídil na dny 11. a 12. února 2020 pokračování hlavního líčení. Shodou okolností ve stejnou dobu se na Lidovkách objevily  články Martina Shabu o tažení protimafiánské policie proti „zlínské hydře“, jež se vztahovaly k činnosti jiného senátu téhož soudu. Obohatily soubor témat „volnočasových“ debat advokátů.

Protože od posledního pokračování hlavního líčení uplynulo hodně času, připomínám ctěným čtenářům, že v tomto řízení se jedná o podezření z přípravy výroby padělků cigaret Marlboro. Mezi obžalované se dostali i nevědomí řemeslníci, kteří se pokoušeli  zprovoznit výrobní a balicí stroje domnívajíce se, že je připravují na prodej na Ukrajinu. Případ původně vedl senát „soudkyně OLO“- Ivety Šperlichové, který jej dovedl k vyloučení věci Romana Šulyoka, jednoho z hlavních obžalovaných, do samostatného řízení s následným zastavením jeho trestního stíhání bez uložení trestu a k nepravomocnému odsouzení ostatních obžalovaných. Po uznání podjatosti Ivety Šperlichové Ústavním soudem jí Vrchní soud v Olomouci případ odebral a zrušil rozsudek. Senát Jiřího Dufka vede nyní  řízení znova od nuly a pomalu, ale jistě, se blíží k vydání nového rozhodnutí.

Vyloučení Romana Šulyoka do samostatného řízení a zastavení jeho trestního stíhání je obtížným dědictvím po rozhodování „soudkyně OLO“, neboť bývalý obžalovaný začal působit jako korunní svědek obžaloby. Vzhledem k tomu, že byl v jiném řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let za omezování osobní svobody v jesenickém penzionu spoluobžalovaných bratrů Lebánkových a jejichvydírání s použitím  násilí, se svou mimořádnou fabulační schopností jim škodí, jak nejvíce může. Současně ale rozšířil  dopis, v němž se doznal k činu a odsouzení uznal za spravedlivé.

Řízení probíhalo v nezměněném složení jednajících osob, pouze hájení zájmů poškozené firmy Pfilip Morris se opět ujala věhlasná specializovaná právnička Karin Pomaizlová. Hlavními obžalovanými zůstávají bratři Ladislav a Jan Lebánkovi, majitelé skladového  areálu v Lůžkovicích, v němž se nacházelo zařízení na výrobu cigaret.

Na první den hlavního líčení soud  předvolal tři svědky. Na prvního z nich, M.K., se odvolával svědek František Ondráček, který se ještě „za vlády“ soudkyně Ivety Šperlichové vnutil soudu se svědectvím, podle něhož se obžalovaní bratři Lebánkovi před mnoha lety zabývali nelegální výrobou cigaret v provozovnách v Uherském Brodě a Babicích. Soud se jeho svědectvím zabýval, přestože překročil žalobní rámec. František Ondráček se odvolával mimo jiné na svědectví svědka M.K.,který měl jeho informace potvrdit.  Ten sice potvrdil, že jej zná mnoho let, ale o jeho udání proti Lebánkům neměl tušení a nikoho z obžalovaných neznal. Předseda senátu jej vhodně volenými otázkami „pomaličku potichoučku“ vedl k námětu ilegální výroby cigaret. Když mu  jej nakonec odhalil, svědek jakékoli povědomí o něm rázně popřel. S tím souhlasí i vyjádření obecního úřadu Babice, jenž popřel existenci objektu, v němž měla výroba dle svědka Ondráčka probíhat.

Svědek J.M. potvrdil, že obž. Janu Lebánkovi půjčil 17 tis. EUR na nákup osobního automobilu. Zná se mnoho let s obž. Kajabou, který jej seznámil s bratry Lebánkovými. Od nich pak kupoval okna při výstavbě autoservisu. Měl nejasné informace  o jejich potížích s ods. Romanem Šuyokem. Později pro ně hledal informace o tahači a návěsu, které přivezly čtyři tuny tabáku, přeložené na kamion obž. Jiřího Uhříka a dopravené do skladu v Lůžkovicích.

Velkou pozornost přítomných vzbudil mohutnou postavou svědek D.C., bývalý elitní policista a bodyguard s dlouholetou zkušeností služby v Kambodži a Thajsku a jako ochránce prezidentů republiky. Popsal do podrobnosti shodně s obž. Kajabou nezdařený výlet na houby, přerušený kvůli silnému dešti, který policejní sledka monitorovala jako konspirační setkání v rámci organizace obchodu s tabákem. Uvedl, že s obž. Kajabou chodili na houby a na hony. Měli v úmyslu využít jeho vztahů ke kambodžské královské rodině k rozvinutí dovozu kvalitní rýže, ale skončili na dovozu dvou kontejnerů.

Zbytek časového prostoru prvního dne vyplnilo přehrávání odposlechů, které neobsahovaly žádné významné informace.

Druhý den hlavního líčení byl vskutku rušný. Zasloužil se o to svým vystoupením bývalý spoluobžalovaný Roman Šulyok, nyní příležitostný korunní svědek obžaloby, který díky zastavení trestního stíhání se cítí být zcela beztrestný. Nadán mimořádnou fabulační schopností zahrnuje soud dříve neznámými poznatky, zčásti rozpornými se skutkovými zjištěními, která akceptoval senát Ivety Šperlichové. Soudu tím samozřejmě přidělává práci, protože mu nezbývá nic jiného, než prověřit jeho tvrzení. Konkrétně v daném případě předseda senátu na základě jeho vystoupení se rozhodl získat  další svědectví, o která by se jinak nezajímal. Řízení se kvůli tomu opět protáhne.

Na začátku svého vystoupení se pan svědek zmínil, že jeho zásluhou nemělo zadržení bratrů Lebánkových v jesenickém penzionu tragické vyústění, ale podrobnosti neuvedl.
Předestřel pak soudu obraz skutkového děje, který  je pro obž. Lebánky zásadně nepříznivý: měli zájem o výrobu padělků Marlbor, proto od něj odkoupili technologickou linku a uvedli ji do provozu. Stroje odvezli podle něj svými kamiony obž. Uhříci. Není tedy pravda, že je nečekaně v noci přivezly jím najaté kamiony. Lebánkovi  mu tvrdili, že se zatím zprovoznění nezdařilo, ale ve skutečnosti vyráběli, o čemž se přesvědčil zčásti osobně, zčásti s pomocí svého bratra, kterého několikrát vyslal na kontrolu. Cigarety prodávali v Ostravě a platili jimi obž. Kajabovi, který obstarával tabák (v předchozím řízení u senátu Ivety Šperlichové byl tohoto obvinění zproštěn). Informaci, že obž.  Kajaba dodával tabák, získal přímo od obž. bratrů Lebánkových. Varoval je před tímto způsobem podnikání, ale nedbali: cítili se bezpeční díky krytí policií. Jeho sklad v Malhosticích si ponechali, aby mohli skladovat výrobky daleko od místa vzniku. Technologickou linku od něj sice získali, ale k placení se neměli. Když zaplatili první splátku 5 milionů Kč v hotovosti, po návratu domů zjistil, že mu zaplatili padělanými bankovkami. K poznatku, že jde o padělky, dospěl promnutím papíru v prstech a stejným poznávacím úkonem svého bratra Jana a švagra Moučky. To jej přimělo k neohlášenému návratu do Lůžkovic, kde taškou s padělky mrštil po Janu Lebánkovi a fyzicky jej napadl, neb  se mu posmíval. Zmocnil se pak automobilu, stojícího  před kanceláří a vrátil jej až po zásahu společného známého. Tísněn opakovaným upozorněním obhájců, že v době vyplacení padělků splátka  ještě nebyla splatná, vysvětlil, že se písemného znění tolik nedrželi, důležité bylo, co si mezi sebou řekli. Stěžoval si, že Lebánkovi mu za stroje nezaplatili, ale ani mu nedovolili si je odvézt. Přiznal se, že předstíral vážné onemocnění, aby vylákal od bratrů Lebánkových peníze: ovšem jen 20 tis. Kč, zatímco oni udávají 80 tis. Kč. Popřel, že by dodal na úhradu dluhu ods.  Klementovi cigarety z výrobny v Malhosticích, ač v té době ještě linka v Lůžkovicích nevyráběla. Zmínil se, že v r.2018 jej ve věznici navštívil otec, bratr, švagr a „osoba velmi blízká“ (tj. družka) a sdělili mu, že Lebánkovi mu nabízejí za změnu výpovědi 10 milionů Kč. Nabídku odmítl a rozhněval  si tak bratra a švagra, kteří jej už od té doby nikdy ve vězení nenavštívili. Vychrlil ještě další, méně významné podrobnosti o vývoji událostí ve vztazích mezi ním a obž. Lebánky.

Nabízel pravdivé informace o událostech v Jesenici, ač poskytl soudu hromadně šířený dopis, v němž přiznává, že za vydírání Lebánků byl odsouzen právem. Ale byl ochoten „pravdu“ sdělit pouze v neveřejném jednání nebo  státnímu zástupci. Předseda senátu ale návrh nepřijal a odmítl později i jeho nabídku, že po ukončení výslechu se ještě chvíli zdrží v budově, aby byl k disposici, kdyby mu ještě chtěl dodatečně položit nějakou otázku.

Obhájci a obžalovaní samozřejmě různá tvrzení svědka Romana Šulyoka zpochybňovali. Významné byla jejich komplexní kritika bratry Lebánkovými. Jedině důležitý bude ovšem způsob, jakým si se záplavou Šulyokových informací poradí soud.

Kromě výsledků výslechu došlo v mezidobí od předcházejícího jednání k významnému posunu v dokazování. Správní soud zrušil platební příkaz, na jehož základě žalovaná společnost Vltava holding a.s. zaplatila spotřební daň za 4 tuny tabáku. Soud tak přišel o oficiální vyčíslení škody, v současnosti vlastně lze mít za to, že škoda nevznikla, protože od nesprávného vystavení platebního příkazu byla promlčena.

Mírný posun nastal také v poznání o okolnostech vyslání celníků na překladiště tabáku: celní zpráva odpověděla na dotaz předsedy senátu, že k vyslání došlo na základě informace z odposlechu z jiného řízení. Záznam odposlechu ale soudu nepostoupila, takže stále není možné se domoci informací o původu a majiteli tabáku. Okolky kolem této záležitosti stále vzbuzují dojem, že na objasnění pravdy není zájem, ač má klíčový význam.

Hlavní líčení bude pokračovat dvěma dny v měsíci březnu. Předseda senátu si dosud dělal naději, že dne 19. března 2020 bude moci vyhlásit rozsudek. Mám ale obavy, že jeho plán nevyjde, protože prověřování údajů z výpovědi svědka Romana Šulyoka zabere část času, původně vyhrazeného na závěrečné řeči.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.