neděle 27. září 2020

CELNÍCI PROTI SPRAVEDLNOSTI

V pátek 2. října 2020 vyhlásí předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Jiří Dufek rozsudek nad skupinou obžalovaných, kteří dle prokazatelně zmetkové obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze (vysvětlení „zmetkovitosti“ v článku „Nevstoupíš dvakrát…“ z 26.dubna 2019) měli připravovat výrobu padělků cigaret Marlboro ve skladovém areálu, jehož majiteli jsou obžalovaní bratři Lebánkovi. Strojní zařízení do jejich skladu dodal jeho majitel, ods. Roman Šulyok, který tvrdil, že je chce zprovoznit za účelem předvedení zahraničnímu zájemci o jeho zakoupení. Jiří Dufek přebral případ po soudkyni Ivetě Šperlichové (psal jsem o ní jako o „soudkyni OLO“) , která vyloučila ze skupiny obžalovaných původního hlavního podezřelého Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho  stíhání zastavila pro neúčelnost (dva tresty po 7,5 letech odnětí svobody mu stačí). Soud jej pak opakovaně použil jako snaživého svědka obžaloby. „Soudkyně OLO“ dovedla věc až do prvostupňového rozsudku. Než ale Vrchní soud v Olomouci stačil rozhodnout o odvoláních, Ústavní soud ji uznal za podjatou. Tím zneplatnil její rozsudek, o případ přišla a na její místo nastoupil Jiří Dufek, který musel začít znova od začátku (kolik stojí stát podjatost i jinak chybující soudkyně, kterou snad chrání i andělé a všichni svatí ?)

O případu jsem napsal řadu článků, stále dostupných na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s., z nichž lze získat podrobné  informace o kauze.

Nový pán případu zopakoval dokazování v celém rozsahu a dále je rozšířil. V každém případě má dosti důkazů, aby mohl věc objektivně posoudit a spravedlivě rozhodnout. Nicméně důkazní situace má jednu nepříjemnou slabinu, kterou se mu nepodařilo odstranit, ač se o to marně snažil.

 Pro tento případ je příznačné, že mezi obžalovanými jsou dvě znepřátelené skupiny, o nichž jsem psal jako o Rošťácích a Slušňácích. Pak je zde skupina řemeslníků, kteří se dlouhodobě neúspěšně pokoušeli o uvedení strojů do provozu, věříce legendě o přípravě jejich prodeje do zahraničí. Legenda byla udržitelná až do 21. srpna 2012, kdy proběhlo pod dohledem celníků  převzetí zásilky čtyř tun tabáku, po němž dne 25. srpna 2012 do skladu vpadla zásahová jednotka policie a celníků, zadržela přítomné a policie zahájila trestní stíhání.

Do dnešního dne není známo, odkud tabák přivezli, kdo jej objednal a zaplatil,  kdo objednal a zaplatil přepravu. Zejména není známo, jak je možné, že Pátrací odbor Celní správy ČR věděl, že v určitou dobu na určité místo přijede kamion s tabákem, proč nechali celníci překládce tabáku volný průběh, proč neidentifikovali řidiče kamionu a nezajistili průvodní dokumentaci o zboží a přepravě. Stojí za zmínku, že zprávu o zásahu jeho vedoucí předložil až 30. července 2013. Stejnou „včasností“ se vyznačují i některé další protokoly, jež Celní zpráva ČR zpřístupnila soudu. Přes veškeré úsilí soudce Jiřího Dufka soud ví pouze tolik, že informace o příjezdu kamionu měly vyplynout ze sledování obž. bratrů Lebánkových a obž. Jozefa Kajaby. Pikantní na zprávě je skutečnost, že obž. Jozef Kajaba byl rozsudkem senátu Ivety Šperlichové pravomocně zproštěn obžaloby a dodaná dokumentace neobsahuje jakoukoli informaci o tom, že dotyční obžalovaní se o příjezdu kamionu bavili.

 V situaci, kdy „Slušňáci“ ukazují na „Rošťáky“, že pouze oni asi chtěli vyrábět padělky cigaret Marlboro, a opačně „Rošťáci“ obviňují ze stejného záměru „Slušňáky“, je informace o majiteli tabáku klíčová. Soud ji dodnes nemá, ač se snažil ji od Celní správy ČR získat. Díky tomu se zrodily i spekulace o možnosti, že ve skutečnosti došlo k nepovolenému předstíranému převodu zboží a Celní správa ČR tuto skutečnost úmyslně zastírá.

Za těchto okolností by soud mohl být motivován k zohlednění zásady in dubio pro reo. Neříkám ale,  v čí prospěch by tak měl jednat, přičemž výběr případných příjemců dobrodiní není jednoznačný.

 Jako laik soudím, že Celní správa ČR se neochotou poskytnout soudu úplné informace dopouští nezákonného, možná i trestného jednání. Ale nepodařilo se mi o tom přesvědčit Generální inspekci bezpečnostních sborů, ač jsem použil všech dostupných zákonných prostředků. Jejím nadřízeným orgánem je předseda vlády Andrej Babiš.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

úterý 22. září 2020

SOUDCOVSKÁ ZVŮLE LEGE ARTIS

V soudcokratickém státě nejsou vyloučena žádná překvapení ze strany soudců, jistých si beztrestností, čehož důkazem je následující příběh:

Žije mezi námi slušný člověk, z dopuštění osudu odsouzený k nepodmíněnému trestu, dočasně propuštěný z vězení soudním rozhodnutím o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů do 30. září letošního roku. Protože lékaři mu rozplánovali léčebné úkony až do listopadu, požádal o prodloužení přerušení.

Předseda senátu přibral znalce, který koncem srpna dodal znalecký posudek, z něhož vyplývá, že pan odsouzený je způsobilý k výkonu trestu za předpokladu dodržování celé řady omezení, z nichž aspoň části nelze ve vězení dbát.

Pan odsouzený žil stále dál klidně. Očekával, že předseda senátu nařídí ještě před koncem září veřejné zasedání k jeho žádosti o prodloužení přerušení výkonu. Domníval se, že s žádostí přece jen uspěje, protože nástup trestu v této době by znemožnil dokončení léčby.

 Zažil ale šok. Do jeho datové schránky dorazila 4. září 2020 výzva vyšší soudní úřednice, aby se do pěti dnů vrátil do věznice. Odesilatelka si tím vysloužila stížnost předsedovi soudu, protože rozhodování v této věci přísluší pouze předsedovi senátu, o němž v jejím přípisu není ani slůvko. Ale její nadřízený ji zakryl (jak jinak): rozhodl předseda senátu  a úřednice pouze provedla jeho rozhodnutí. Teprve pak se ozval předseda senátu dopisem obhájci, v němž se odvolal na své právo dle ustanovení trestního řádu rušit rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Potvrdil, že na nástupu jeho klienta trvá.

 V příslušném paragrafu trestního řádu se skutečně píše, že „ je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá“ a proti této větě není stanovena možnost stížnosti (přeloženo do lidštiny: odvolání). Nutno připustit, že „náš“ předseda senátu si může myslet, že takto vydaná výzva k nástupu do výkonu trestu je v souladu se zákonem, tedy lege artis. Na druhé straně je neprosto nezpochybnitelné tvrzení, že daným postupem znemožnil panu obžalovanému bránit se proti zvůli zákonnou cestou. Jako laik soudím, že jej připravil o přístup k soudní ochraně, zajištěný Listinou základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy.

Z dopisu není zřejmé, zda se předsedovi senátu  dostalo varování, že pan odsouzený balí kufry a chystá se zmizet do Burkiny Faso, či zda zjistil, že se místo předepsaných léčebných zákroků osvěžuje s lehkými ženami v místním hampejzu. A zejména: jako laik neznám procesní nástroj, jímž by bylo možné bránit se proti soudnímu rozhodnutí, provedenému pouhým dopisem, a možná přece jen ne tak úplně  lege artis.

Zdá se mi navíc nepochopitelné, proč předsedovi senátu tolik záleželo na tom, aby se pan odsouzený vrátil rychle za mříže, že k vynucení návratu použil nestandardní postup. Má snad k němu zvláštní osobní vztah ? Vzhledem k tomu, že termín přerušení výkonu trestu je 30.září 2020, současně je podaná žádost o prodloužení přerušení  a je již k disposici čerstvý znalecký posudek, je těžké pochopit, proč předseda senátu nenařídil ještě před koncem září veřejné zasedání k projednání žádosti o prodloužení přerušení výkonu trestu. Jejím zamítnutím mohl standardním postupem dosáhnout téhož, o co se pokusil výše popsanou „partyzánštinou“. Přece kvůli několika dnům, o které by pan odsouzený při použití civilizovaného postupu řízení přišel později do věznice, by nepropuklo zemětřesení. Mimo to jde-li o lidské zdraví, soud by měl postupovat s nejvyšší možnou uvážlivostí.

 Nicméně celý případ je názornou ukázkou toho, že díky nepřesné formulaci textu zákona může pokleslý soudce jednat sice zdánlivě lege artis, ale přesto hezky zvysoka  dupat po lidských právech.

 Řekl bych, že nad takovým jednáním předsedy senátu by se měl zamyslet někdo z kárných žalobců, ale jsem si jist, že se žádný nenajde. Nakládat špatně s občanskou chátrou přece není hřích.

 „Firemní kultura“ daného soudu se vyznačuje častějším výskytem nesprávných úředních postupů a soudcovské svévole. Revize správních rozhodovacích procesů ministerstvem by asi přinesla zajímavé výsledky, ale ministerstvo si nemůže dovolit ji provést, protože paní ministryni by soudci uklovali kvůli domnělému porušování soudcovské nezávislosti.

 Zamyslet by se měli i zákonodárci, protože malá úprava textu příslušného paragrafu by znemožnila opakování popsaného svévolného postupu soudu.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 19. září 2020

RŮZNÉ TVÁŘE PAVLA ZEMANA

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí.   Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“.

Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci  z 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření  a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana,  neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy.

 Zájem Pavla Zemana o postavení  soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1.ledna 2011  a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá.

Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující  politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného  do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelsví  a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny.   Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní.

Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší.

V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli  lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný.

Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy  a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání.

Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování  fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich.

Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním  řízení k provedení „realizace“ v noci z 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce  do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sic oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní  držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce  a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži.

Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům.

V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem,  k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran.

 Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit.

 Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy  rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost.  Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce.

Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu  a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně.

O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od r.2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam.  Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé.

 Díky  tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.   

 Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako  kdysi obě jeho  předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti  by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 10. září 2020

CHROMÝ ÚŘEDNÍ ŠIML

K příznačným znakům administrativní kultury resortu  spravedlnosti patří vynechávání spisové značky přijatého podání v odpovědi na ně. Uvádí se pouze datum. To podstatně ztěžuje orientaci v úřednich sděleních. A dalším, daleko významnějším, jsou tak dlouhé lhůty vyřízení věci, že odpověď na podání postrádá smysl. Odpoví-li úřad občanovi na podání, jím dávno zapomenuté, aniž by je řádně označil, může vyvolat zmatek.

Příkladem může být omyl, za který jsem se čtenářům omluvil v článku Nezastavitelný justiční ping-pong.  Upadl jsem do něj, když mě ministerstvo vyrozumělo 9. března 2020 o zamítnutí žádosti o abolici,  podané 25.října 2018. Na podanou žádost jsem dávno zapomněl a má reakce tomu odpovídala. 

Je znepokojující, že toto nebyl poslední případ zchromnutí ministerského úředního šimla. Jeho poslední výstřelek je ještě „výživnější“. Dne 5.srpna 2020 mě vyrozuměl ředitel  odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch ods. Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. Považoval jsem za samozřejmé, že vyjádření se vztahuje k podání z 12. prosince 2019 a podivoval jsem se mediální zprávě z 2.září 2020, že paní ministryně podala stížnost ve prospěch pana obžalovaného. Až dodatečně jsem si všiml, že páně ředitelovo vyjádření se vztahuje k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 4. července 2019 proti usnesení senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně z vazebního řízení ze dne 26. června 2019. 

Veškeré jednání ve vazebním řízení má probíhat bez průtahů. Zde ministerstvo předvádí, co si  představuje pod pojmem „bez průtahů“. Současně předvádí, že jeho úřední šiml je asi slepý, protože  vyřízení podnětu, týkajícího se vazby, zhruba až  po roce, nedává smysl, neboť Shahram Zadeh je již dávno ve výkonu trestu a případné rozhodnutí o propuštění z vazby by mu bylo stejně prospěšné jako mrtvému zimník.

 Navzdory tomuto zmatku ale nadále zůstává v platnosti základní otázka, vyslovená v článku Zvraty mysli Marie Benešové : proč Marie Benešová nepodala stížnost pro porušení zákona již na základě podnětu spolku Chamurappi z.s. z 12.prosince 2019, ale až 2.září 2020, když ve vztahu ke klasifikaci jednání obžalovaných jako činnosti organizované zločinecké skupiny náš podnět a podaná stížnost se shodují. „Kdo rychle dává, dvakrát dává“. 

Vzhledem  k výše uvedeným okolnostem byl nadpis článku „Zvraty mysli Marie Benešové“ nepřiléhavý ke skutečnosti. Proto se za jeho použití touto cestou paní ministryni veřejně omlouvám. Současně však dodávám, že „zvrat mysli“, který by ji během měsíce přivedl k podání  stížnosti pro porušení zákona, kterou původně podat nechtěla, by vyzněl  pro ni příznivě, zatímco roční lhůta pro vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se vazebním řízení je nepřístojnost, která jí dělá ostudu.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pátek 4. září 2020

ZVRATY MYSLI MARIE BENEŠOVÉ

V prosinci r.2019 jsem zaslal paní ministryni Marii Benešové podnět spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha proti rozsudku senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl pan obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let jako hlava organizovaného zločineckého uskupení (které ve skutečnosti neexistovalo), a za ovlivňování soudu a svědků pomocí křivých svědeckých prohlášení (která byla nepoužitelná a nikdy je nepoužil). Současně s ním bylo převážně nesmyslně odsouzeno dalších pět obžalovaných.

Celý tento proces považuji jako laik za vadný až do nezákonnosti.  Ve skutečnosti k žádnému ovlivňování nedošlo a ani dojít nemohlo. Pan odsouzený sice skutečně vyhověl nabídce  spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery tím, že zakoupil písemné svědecké prohlášení jednoho z pozdějších spoluobžalovaných a později s Kučerovou pomocí získal další prohlášení  účastníků podvodných obchodů s pohonnými hmotami, ale  po seznámení s jejich obsahem zjistil, že se jedná o bezcenné bláboly. Upustil od záměru je použít v soudním řízení. Využil tedy svého zákonného práva obstarávat si důkazy pro obhajobu, ale do fáze jejich použití k nezákonnému vedení obhajoby se neposunul. Dva ze tří  dodavatelů notářských zápisů byli spolupracovníci policie, kteří jí odevzdali peníze, utržené za hanebné dílo.

Až 5. srpna 2020 mi sdělil  Jan Převrátil, ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch ods. Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. K postbolševickým zvyklostem ministerstva patří zásada, že zamítavá rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se neodůvodňují, proto důvody odložení neznám. Ohradil jsem „paličským“ dopisem. 

Byl jsem pak skutečně „na větvi“, když jsem se dne 2.září 2020 dočetl v novinách, že paní ministryně nakonec stížnost podala, a to dokonce ve prospěch všech šesti odsouzených. Rozsudek senátu Haliny Černé napadla kvůli uznání správnosti státnězástupcovského bludu o existenci organizovaného zločineckého uskupení, jehož kritiku obsahoval také  bod 7 prosincového podnětu spolku Chamurappi z.s. Proti podnětu ke stížnosti pro porušení zákona spolku Chamurappi z.s. je její argumentace podstatně užší, ale i tak jsem spokojen, neboť servilita senátu Haliny Černé vůči žalobci Robertovi Henzelovi je skutečně trapná a kromě toho paní ministryně nepřímo potvrdila správnost části argumentace spolku Chamurappi v odmítnutém podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Zúžením argumentace ale paní ministryně zúžila i manévrovací prostor Nejvyššího soudu ČR, který se bude muset omezit pouze na posouzení, zda odsouzení skutečně jednali jako organizovaná zločinecká skupina, ale nebude se zabývat obviněním Shahrama Zadeha ze záměru ovlivnit nezákonným postupem svědky a soud. To je ale výchozí část obžaloby a rozsudku. Odpovídajícím způsobem budou omezeny i závazné pokyny, jimiž by Nejvyšší soud ČR mohl dát směr dalšímu řízení u obecných soudů.

Jásat nad podáním stížnosti ale zatím můžeme jen potichu, protože nevíme, jak rozhodne nepředvídatelný Nejvyšší soud ČR. Pokud stížnosti vyhoví, bude to pro odsouzené velkým přínosem, neboť jejich tresty se při novém projednání věci zřejmě sníží na úroveň prvostupňového rozsudku. 3,5 roku vězení proti současným osmi je v nejhorším případě snesitelný výsledek. 

Dodávám, že ani s rozsudkem  senátu Michala Kabelíka Městského soudu v Brně jsem nebyl spokojen, protože podle mého laického úsudku měl obž. Shahrama Zadeha zprostit obžaloby. 

Vzhledem k částečné obsahové shodě podnětu spolku Chamurappi z.s. a podané stížnosti se vnucují otázky jednak po překážkách, jež bránily paní ministryni napadnout rozsudek senátu Haliny Černé o několik měsíců dříve, ale dále též po příčinách jejího myšlenkového zvratu.  Obrat v myšlení paní ministryně o 180° je  jistě pozoruhodná záležitost a veřejnost si zasluhuje, aby se dočkala pravdivého vysvětlení. 

Na zprávu o stížnosti pro porušení zákona reagovaly svérázným způsobem Lidovky.cz: pohotově uveřejnily článek  z 20.srpna 2014 „Peršana Zadeha hájí i Benešová“. Asi tím chtěly vnuknout  národu podezření, že Marie Benešová je podjatá ve prospěch ods. Shahrama Zadeha. 

Článek z webu Lidovek rychle zmizel, nicméně jeho opětovné zveřejnění v této souvislosti je důkazem o ubohém fušerství redakce. Je pravda, že tehdejší advokátka Marie Benešová skutečně v r. 2014 obhajovala Shahrama Zadeha ve vazebním řízení a se znalostí dokumentace si dovoluji tvrdit, že obhajobu vedla velmi dobře. Ale v uvedeném řízení nešlo o rozhodování o vině a trestu, pouze o přezkum důvodnosti uvalení vazby. Po uvalení vazby již Marie Benešová v práci pro něj nepokračovala. Shodou okolností při první návštěvě Shahrama Zadeha ve vazbě jsem mu vyčetl, že se jí jako obhájkyně vzdal. Vysvětlil mi, že nejevila dostatečný zájem a zejména  neměla by tolik času, kterou by dle jeho představ musela jeho případu věnovat.  Zejména však řízení, jehož se týká stížnost pro porušení zákona, vzniklo až v r.2016 a týká se úplně jiné skutkové podstaty než vazební řízení z r.2014. Podezření na podjatost paní ministryně ve prospěch Shahrama Zadeha je tedy nepodložené fakty. 

V rámci celého souboru mně známých výstupů ministerstva v trestněprávní a související kázeňské agendě za působení Marie Benešové považuji rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch rozsudku senátu Haliny Černé a její nápadnou ochotu využívat pravomoci kárného žalobce za kladné, žel vzácné výjimky. Nezbývá než paní ministryni povzbudit připomenutím přísloví „houšť a větší kapky“ a „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Stav soudnictví a státního zastupitelství naléhavě vyžaduje důrazný odpor vyšší moci proti svévoli, ukrývané za mantru o nezávislosti moci soudní a dokonce i státního zastupitelství, pojímanou jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 27. srpna 2020

O PUČI A PUČISTECH

Dne 20.srpna 2020 senát Heleny Králové Obvodního soudu pro Prahu 1  zprostil nepravomocně Petra a Janu Nečasovy a Romana Bočka obžaloby v tzv. kauze poslaneckých trafik. Jeho rozhodnutí vyvolalo značnou pozornost médií, nepřiměřenou skutečnosti, že se odvolal státní zástupce a rozhodnutí odvolacího soudu je ve hvězdách.

V mediálních ohlasech se objevily úvahy o tom, zda monstrózní policejní zásah na Úřadě vlády v noci z 13.na 14. červen 2013 a na něj navazující opatření byly skutečně nezbytné pro nápravu poměrů v kabinetě předsedy vlády, a zda vůbec skutečným cílem nebylo svržení vlády Petra Nečase, tedy zda nešlo  o protivládní puč. Z toho vyplývá požadavek na prověření vzneseného podezření a povolání k odpovědnosti řídících činitelů zásahu. Pozornost se soustředila zejména na tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachtu a vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana jako na hlavní podezřelé.

Je možné, že hlasatele těchto názorů mohl částečně inspirovat sám Robert Šlachta svým popisem  událostí v nedávno vydané knize „30 let pod  přísahou“. Mimo jiné se v ní doznává, že při zahájení akce obešel policejního prezidenta Martina Červíčka. Také si uvědomoval, že  následkem bude nejspíš pád vlády Petra Nečase.

Zmíněná policejní „realizace“ a na ni navazující tisková konference byly skutečně hlubokým zásahem do politický poměrů. Mimoparlamentní cestou byla svržena zákonná vláda. O zachování struktury politických sil, vytvořené parlamentními volbami, se sice pokusila poslankyně Miroslava Němcová, ale její snahu zmařila útěkem z Poslanecké sněmovny poslankyně Karolina Peak. Tím se otevřela cesta pro prezidenta republiky Miloše Zemana k dokonání zahájeného rozvratu jmenováním „úřednické“ vlády Jiřího Rusnoka. Ale rozhodující bylo otřesení důvěry veřejnosti k tradičním politickým stranám a prudký vzestup zájmu voličů o hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem.

Použití pojmu „puč“ má proto své opodstatnění a v mých článcích se vyskytovalotéto souvislosti již dříve.  Požadavek na prověření podezření, že šlo o puč a na povolání jeho strůjců k odpovědnosti je přirozeným výsledkem.

V tomto směru považuji ale soustředění pozornosti na Roberta Šlachtu a Ivo Ištvana za zkratové. Zejména volání po postihu bývalého policejního plukovníka považuji za málo nadějné. Byl podřízen vojenské kázni policejního důstojníka a sotva se mohl vyhnout splnění úkolu, kterým jej někdo pověřil. Ale zejména konal pod dohledem státních zástupců, ze zákona odpovědných za zákonnost zásahu, což míru jeho odpovědnosti snižuje.

Hůře je na tom Ivo Ištvan, který vystupoval viditelně jako řídící zásahu a zasloužil se o vyhlášení zpráv o získaných poznatcích, které byly z velké části nepravdivé. S odstupem času, ve světle výsledků soudních rozhodnutí, se způsob jeho informování veřejnosti dá považovat za šíření poplašných zpráv. Důvody k vyšetřování jeho postupu  v průběhu „realizace“ by se jistě našly, pokud by k jeho provedení byla „politická vůle“.

Komentátoři ale zásadně nedoceňují okolnost, že   Ivo Ištvan s jeho melody boys se vydal mimo vymezený obvod své působnosti. To ale nemohl podniknout o své újmě. Nemůže to být jinak, než že olomoučtí žalobci působili jako jakýsi „expediční sbor“, který se vydal do boje na pokyn nebo aspoň se souhlasem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.  První, koho by se proto měli vyšetřovatelé ptát po důvodech zneužití policie a státních zástupců ke svržení vlády Petra Nečase, je tedy Ištvanův přímý nadřízený. To ale olomouckého vrchního žalobce úplně nevyviňuje, protože zákon mu ukládá povinnost odmítnout nezákonný pokyn.

Přirozeně je pak na místě otázka, kdo nebo co vedlo Pavla Zemana k rozhodnutí pustit se do akce, o které musel vědět, že povede ke svržení vlády. Zjištění, že to byl pouze nápad z jeho vlastní hlavy, by bylo hrozné a mělo by jej přivést před trestní senát. Ale je pravděpodobnější, že vyhověl přání, které z jakýchkoli důvodů nemohl odmítnout. Pak je ovšem na místě otázka, čí přání splnil a proč se mu nevzepřel.  

 Nositele názoru, že by se pozadí „puče“ mělo vyšetřit, při čtení těchto řádků možná blažeností  mrazí. Ale  neměli by se radovat. K žádnému vyšetřování totiž nedojde. Především proto, že současní držitelé moci jsou potěšeni, že jim výsledek svržení Nečasovy vlády spadl do klína a posílil jejich moc. Jak  k tomu štěstí přišli, je nepálí. Kromě toho patrně vědí, kdo prostřednictvím Pavla Zemana uvedl do pohybu policii a státní zástupce a mají mnoho dobrých důvodů nevzbudit jeho nevoli. Vyšetřování proto nevyvolají. Opozice raději ze strachu mlčí Za těchto okolností nepřipadá v úvahu ani odvolání nejvyššího státního zástupce z funkce, což by bylo nejmírnější možnou odvetou. A pokud je Pavel  Zeman „v sedle“, nelze napadnout ani Ivo Ištvana. K tomu všemu připočtěme skutečnost, že Pavel Zeman je nedotknutelný také díky  svému postavení v kauze „Čapí hnízdo“.

Tímto se ale nezříkám výhrad k oběma jmenovaným, které jsem uplatnil v jiných souvislostech. Podle mého názoru by měli oba odejít. Včera bylo pozdě.

V hledání původce svržení Petra Nečase by mohla  být užitečná odpověď na klasickou kriminalistickou otázku „cui bono“? Myslím si ale, že v tomto případě tudy cesta nevede. Jistý dočasný prospěch měl prezident republiky, jenž dostal příležitost uplatnit své vlohy velmistra politických šachů, ale z různých jeho vyjádření usuzuji, že sice výsledky přijal jako dar, ale s vyvoláním nepřístojností neměl nic společného. Domněnka, že šlo o výsledek  konspirace  Andreje Babiše s Pavlem Zemanem, by byla zjevná fantasmagorie. Je pravděpodobné, že pravdu o pozadí svržení Petra Nečase se nikdy nedovíme.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 15. srpna 2020

CO NEDOŘEKL PAVEL ZEMAN

Splynutím do  jedněch rukou obrovské hospodářské  moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci  vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci : využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu.

 To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada „podle skutků jejich poznáte je“.

V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat, pouze vystihovat . Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, jenž by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou  svrhnout Vezíra. 

Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, např. v článku „O Babišově střetu zájmů jinak“ z 6.prosince 2018, který si jen na serveru Security Magazin otevřelo více než 160 tis. čtenářů. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací, přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. 

Učinil tak prostřednictvím státního zástupce NSZ Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu  proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. 

Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by nepřineslo 4. srpna 2020 článek, v titulku oznamujícím, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tis. Kč. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13.srpna 2020 se k problematice použití správní  žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. 

Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. 

Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tis. Kč je banalita, pak o  veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. 

Nemění to nic na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje, tedy s navrhovateli se v podstatě ztotožnil. 

Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může  v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. 

Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o  řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a resignovat. 

V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa, nebo Finančně analytický útvar, nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. 

Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotací. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa  z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. 

Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. 

Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

pátek 31. července 2020

PRAPODIVNÉ ROZSUDKY

Ve veřejnosti probublává pohoršení nad prapodivnými rozsudky nad provinilci z okraje společnosti, kteří se dostali do vazby nebo byli odsouzeni za krádeže se škodou téměř nulovou. V různých článcích  na toto téma lze vytušit nevoli nad přehnanou přísností soudů: je pravomocný nepodmíněný trest jeden a půl roku vězení přiměřený  krádeži pěti housek ? Kam dali soudci rozum a cit ?

V žádném článku jsem ale nenašel popis struktury uloženého trestu, tedy kolik skutečně připadá na zmíněný zanedbatelný skutek a kolik má původ v předchozím „nedosezeném“ podmíněném trestu. Jsem si jist, že převážná část trestu se vztahuje k dřívější trestné činnosti, takže humbuk kolem těchto rozsudků je celkem zbytečný.

Nikdo se ale nezlobí nad tím, že lidé, kteří by nebýt tohoto odsouzení asi kradli dál, budou dočasně zaopatřeni státem za peníze daňových poplatníků, takže soud jim v jistém smyslu pomohl. Nežertuji: potkal jsem se s odsouzenými, kteří po krátkém pobytu na svobodě se cíleně dopustili bagatelního trestného činu, aby se dostali zpět tam, kde o ně bylo postaráno. Pro některé občany svoboda není tak důležitá jako spolehlivé zajištění jejich existenčních potřeb. A není to vynález dnešní doby.

Věc má ale ještě jinou stránku. Soud nesoudí sám od sebe, ale na základě obžaloby, kterou podává státní zastupitelství. A nabízí se otázka, zda v této mimořádně obtížné době museli žalobci v těchto případech bezpodmínečně žalovat. Trestným činem je v zásadě vědomý a úmyslný skutek, jímž vznikne dostatečně velká škoda a jednání musí být společensky nebezpečné. V daných případech je škoda téměř nulová a společenská nebezpečnost přiměřeně tomu malá. Předvedená přísnost je v rozporu se smířlivostí v jiných případech. Například vydírání redakce regionálních novin vícenásobným recidivistou pohrůžkou uveřejnění intimností ze života zesnulého šéfredaktora, pokud nedostane 350 tis. Kč, se řešilo jako přestupek proti občanskému soužití. V kauze vydírání s použitím násilí a omezení na osobní svobodě, páchaným zločineckou tlupou na oběti, se žalobce spokojil s předvedením hlavního pachatele před soud a nad pronásledováním dalších pachatelů mávl rukou.

 Samozřejmě, výše zmínění tři odsouzení jsou recidivisté, takže jejich obžalováním státní zástupci neporušili zákon. Přesto: vypuklo by zemětřesení, kdyby s ohledem na mimořádnou situaci je předali  do  přestupkového řízení ? Jistě by nevypuklo, ovšem státní zástupci většinou netrpí sklonem k měkčení tvrdosti zákona, naopak spíše se snaží postup proti obviněnému hnát do krajnosti. Jejich rozhodnutí často chybí „lidský rozměr“. To umožňuje státní zástupkyni, aby se odvolala proti rozhodnutí soudu o propuštění matky tří malých dětí na svobodu, byť z věznice dostala vynikající vysvědčení. Stejná vada poznamenala jednání státního zástupce Radka Mezlíka, který se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku ve věci nevinné Michaely Schneidrové, za jejíž výchozí nespravedlivé odsouzení k vysokému trestu a dočasné uvěznění je spoluodpovědný. Odvoláním jí prodloužil život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců, ač musel vědět, že jeho odvolání nemá naději na úspěch (pokud to skutečně netušil, měl by svléknout talár a najít si zaměstnání, v němž by neměl možnost z ješitnosti škodit lidem). Jeho nadřízení mu ale  tleskají.

Vedení státního zastupitelství se s počínáním výše zmíněných žalobců jistě ztotožní, protože „lidský rozměr“ do uvažování státních zástupců nepatří a při bezohledném  plnění svých povinností a při uplatňování práva na ničení lidských životů žalobci  pouze naplňují zákon. Nezaslouží si výtky veřejnosti, ani když škodí nadbytečně. V krajním případě stát rád z peněz daňových poplatníků vyplatí jejich obětem odškodné, jež v současnosti dosahuje řádově několik desítek milionů Kč/ rok.

 

 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 


sobota 25. července 2020

OBŽALOVANÍ PODRUHÉ PŘED CÍLEM


Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o  něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku.

Věcí se zabýval senát „soudkyně OLO“ – Ivety Šperlichové, která jej dovedla až k prvnímu rozsudku. Obžaloby zprostila pouze obžalovaného přítele Lebánků Jozefa Kajabu, jehož nařkl Roman Šulyok, že jim opatřil tabák.  Pak ale Ústavní soud rozhodl, že je podjatá proti obž. Ladislavu Lebánkovi,  a Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek a  případ jí odebral.

Zanechala ale za sebou stopy, které poznamenaly další chod procesu. Hned na začátku z něj vyloučila hlavního obviněného Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho trestní stíhání zastavila bez navýšení trestu. Od té doby opakovaně posloužil jako svědek obžaloby. Protože je ve výkonu trestu za násilí proti spoluobžalovaným Lebánkům, určitě se nesnažil jim pomáhat a soud musel ztrácet čas prověřováním jeho fabulací.

Do samostatného řízení vyloučila také jeho mladšího bratra Jana. Ale v jeho případě došlo také ke zrušení rozsudku a odebrání věci a za to, že jako podjatá ještě po rozhodnutí Ústavního soudu vydala rozhodnutí, ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal  poslal před kárný soud.

Proces tedy probíhá znova od nuly. Senát předsedy Jiřího Dufka zahájil nové hlavní líčení  23.dubna 2019. Opakovaly se důkazy, provedené před senátem Ivety Šperlichové, ale Jiří Dufek dokazování doplnil a rozšířil. Zvláštním prvkem dokazování byl jeho zápas s Celní správou ČR o objasnění podivného zásahu celníků do vyšetřování. Ti sledovali příjezd kamionu s tabákem, ale nesdělili soudu, odkud přijel, kdo jej řídil, kdo zaplatil zboží i přepravu. Přitom zjištění majitele tabáku je zvláště kvůli struktuře skupiny obžalovaných pro rozhodování soudu nesmírně důležité. Iveta Šperlichová se o tento důkaz nezajímala. Jiří Dufek se snažil z Celní správy důležité informace „vydolovat“, ale neuspěl. Působí to na mne dojmem, že došlo k nepovolenému předstíranému převodu tabáku, jenž pak byl záminkou pro vpád celníků a policistů do skladu, v němž se najatí řemeslníci pokoušeli zprovoznit linku na výrobu cigaret (podrobnosti např.v mém článku Celní správa brzdí trestní řízení). Výsledkem rozšířeného dokazování je jistota, že Roman Šulyok skutečně vyráběl a obchodoval padělky cigaret Marloboro v Malhosticích.

Poškozenou firmu Philip Morris zastupovala mezinárodně uznávaná specialistka na ochranu práv  k ochranným známkám Karin Pomajzlová.

Státní zástupce Petr Matoušek se držel své závěrečné řeči z „předchozího kola“. Podle jeho názoru se důkazní situace po novém dokazování v podstatě nezměnila. Uznal, že obžalovaní netvoří organizovanou zločineckou skupinu. Pozoruhodný byl jeho projev nespokojenosti s prací policie, která prý nevyvíjela přiměřené úsilí a vyšetřování ukončila předčasně, aniž by úplně rozkryla strukturu sítě a vztahy obžalovaných. Na jiném místě ale vyčetl obž.Ladislavu Lebánkovi jeho výrok o nedůvěře k místní policii.

Státnímu zástupci je jasné, že hlavními viníky jsou bratři Lebánkové, kteří poskytli Romanu Šulyokovi prostory pro umístění linky na výrobu cigaret, řídili práce na zprovoznění výrobní linky, poskytli  drobné související služby a zcela nepochybně začali vyrábět padělky cigaret Marlboro. Důkazem je právě dovezený tabák. Všichni obžalovaní podle jeho názoru bez výjimky věděli, že účelem zprovoznění strojů je výroba cigaret.

Kvůli jasné vině požadoval pro bratry Lebánkovy trest odnětí svobody v rozsahu 5-6 let, k tomu dočasný zákaz činnosti ve statutárních orgánech společností a peněžitý trest. Všem ostatním až na obž. Jozefa Kajabu navrhl různě vysoké podmíněné tresty. V jeho případě opět doporučil zproštění obžaloby Jozefa Kajaby.

Karin Pomajzlová sdělila soudu stručně, že trvá na oprávněném požadavku firmy Philip Morris na odškodnění.

Pro větší část obhajoby je jasné, že hlavním viníkem je ods. Roman Šulyok: patří mu stroje, má zkušenost s výrobou padělků cigaret Marloboro a jejich prodejem. Celá akce směřovala k uspokojení jeho zájmů. Stroje přivezl s legendou, že je nechá zprovoznit a předvést zájemci o jejich odkoupení.

Obhajoba všech obžalovaných jednotně odmítala nárok poškozené společnosti Philip Morris na odškodnění, protože zadržené padělky se nedostaly na trh a není ani prokázáno, že byly určeny k prodeji. Poškozené proto nevznikla újma, protože zadržené výrobky nevytlačily z trhu pravé cigarety Marlboro.

Obdobně ohhajoba popírá, že by státu vznikla škoda, protože spotřební daň z dovezeného tabáku zaplatila žalovaná firma Vltava holding a.s. jako skladovatel. Všichni obžalovaní setrvali na stanovisku, že uvěřili původní legendě Romana Šulyoka o nutnosti zprovoznění linky za účelem předvedení zájemci o její odkoupení. Tristní je postavení řemeslníků, najatých k zprovoznění linky: úkol nesplnili a pracovali zdarma. Zařízení, dovezené Romanem Šulyokem, v Lůžkovicích nikdy souvisle nepracovalo. Dokazuje to otřesové čidlo, vysílající SMS při každém spuštění a zastavení stroje, které se celníkům podařilo nepozorovaně upevnit na výrobní stroj. Nikdo z obžalovaných s padělky Marlbor neobchodoval.

Obhájci bratrů Lebánkových jako hlavních obžalovaných uvedli, že jejich klienti neměli s akcí Romana Šulyoka nic společného až na to, že na doporučení společného známého mu povolili uskladnit stroje v jejich skladu a ve strachu z jeho agresivity poskytli pár drobných služeb. Není prokázáno, že by byli vlastníky dovezeného tabáku.  Do příslušného skladového prostoru nechodili a ani jiným způsobem nekontrolovali průběh prací. O dovozu tabáku nic nevěděli, na jeho přepravě se nepodíleli a ani se na něj nešli podívat.  S cigaretami neobchodovali. Na rozdíl od Romana Šulyoka jsou bezúhonní a byli v dobré finanční situaci, takže neměli motivaci k vstupu do rizikového nezákonného podnikání. Doznávám, že jsem nezaznamenal žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel.

Jejich přítel Jozef Kajaba, zproštěný v „prvním kole“, nechal přečíst advokátem závěrečnou řeč, byť státní zástupce opět navrhuje jeho zproštění. Dštil v ní oheň a síru na policii kvůli nezákonnosti jeho sledování a odposlechů. Stěžoval si, že všude, kde mluvil  o houbách nebo o rýži, vkládali do jeho projevu slovo tabák. Samozřejmě popřel svou účast na obstarání tabáku.

Obhájce obžalované společnosti Vltava holding a.s. na konci vystoupení položil předsedovi senátu řečnickou otázku, „co vlastně má“ na ni, když nebylo prokázáno nic více, než vyhovění žádosti člena statutárního orgánu společnosti o pronájem skladu Romanu Šulyokovi a zaplacení spotřební daně z tabáku z titulu platebního příkazu finanční správy skladovateli.

Nemohu si odpustit laickou poznámku. Nechápu, proč byli obžalováni řemeslníci, kteří se neúspěšně pokoušeli zprovoznit stroje. Zadání znělo: zprovoznit stroje a připravit je na předvedení zájemci o jejich odkoupení. Pokud jim žalobce podsouvá vědomí, že pravým účelem jejich působení je příprava na spuštění výroby cigaret, nemá pro svou domněnku žádný důkaz.

Rozpor mezi sebevědomými tvrzeními žalobce a argumentací obhajoby je zásadní. Nikdo z obžalovaných se necítí vinen. Výjimkou není ani obž. Jan Šulyok, který na přání svého bratra navštěvoval Lůžkovice a kontroloval vývoj pokusů o zprovoznění strojů. Podobný je postoj Jiřího Uhříka ml., který byl zjevně zasvěcen do příjezdu kamionu s tabákem a převezl zboží svým kamionem z překladiště do skladu v Lůžkovicích. Vyhlášením rozsudku 28. srpna se nám dostane informace, jak se s rozporem mezi názory státního zástupce a obžalovaných vypořádal senát. Nepředpokládám, že tím řízení definitivně skončí, neboť jistě se někdo odvolá.


========================================================================
Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz