neděle 16. února 2020

JUSTIČNÍ FAKENEWS Z LIDOVEK


Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze dne 14. února 2020 od ranních hodin pondělka 10.února 2020 zahájila olomoucká expozitura  NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12.února 2020 vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování  zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných.

Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10.února 2010 vyšel na serveru Lidovky článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci r.2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obž. Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši 5 milionů Kč. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu.

Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. . Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť.

V informování pak pokračoval článkem ze 14.února 2020, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že   Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti.

Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější.

Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že pan poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce  uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“.Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že    odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným.  Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu.

Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení ! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi z.s.. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1.stupeň.

Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obv. Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obž. Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Pan obž. Novotný je odmítl.

Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také pan soudce Radomír Koudela zachoval klid.

Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k disposici. Jejich zveřejnění bych ale  považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení  obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit,  že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si  do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 15. února 2020

RUŠNÉ POKRAČOVÁNÍ ÚKLIDU PO „SOUDKYNI OLO“


Vpodvečer 10.února 2020 se začali sjíždět do Zlína obhájci z kauzy zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, souzené senátem Jiřího Dufka, o které píši na svém blogu jako o „úklidu po soudkyni OLO“. Po dvouměsíční přestávce soud nařídil na dny 11. a 12. února 2020 pokračování hlavního líčení. Shodou okolností ve stejnou dobu se na Lidovkách objevily  články Martina Shabu o tažení protimafiánské policie proti „zlínské hydře“, jež se vztahovaly k činnosti jiného senátu téhož soudu. Obohatily soubor témat „volnočasových“ debat advokátů.

Protože od posledního pokračování hlavního líčení uplynulo hodně času, připomínám ctěným čtenářům, že v tomto řízení se jedná o podezření z přípravy výroby padělků cigaret Marlboro. Mezi obžalované se dostali i nevědomí řemeslníci, kteří se pokoušeli  zprovoznit výrobní a balicí stroje domnívajíce se, že je připravují na prodej na Ukrajinu. Případ původně vedl senát „soudkyně OLO“- Ivety Šperlichové, který jej dovedl k vyloučení věci Romana Šulyoka, jednoho z hlavních obžalovaných, do samostatného řízení s následným zastavením jeho trestního stíhání bez uložení trestu a k nepravomocnému odsouzení ostatních obžalovaných. Po uznání podjatosti Ivety Šperlichové Ústavním soudem jí Vrchní soud v Olomouci případ odebral a zrušil rozsudek. Senát Jiřího Dufka vede nyní  řízení znova od nuly a pomalu, ale jistě, se blíží k vydání nového rozhodnutí.

Vyloučení Romana Šulyoka do samostatného řízení a zastavení jeho trestního stíhání je obtížným dědictvím po rozhodování „soudkyně OLO“, neboť bývalý obžalovaný začal působit jako korunní svědek obžaloby. Vzhledem k tomu, že byl v jiném řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let za omezování osobní svobody v jesenickém penzionu spoluobžalovaných bratrů Lebánkových a jejichvydírání s použitím  násilí, se svou mimořádnou fabulační schopností jim škodí, jak nejvíce může. Současně ale rozšířil  dopis, v němž se doznal k činu a odsouzení uznal za spravedlivé.

Řízení probíhalo v nezměněném složení jednajících osob, pouze hájení zájmů poškozené firmy Pfilip Morris se opět ujala věhlasná specializovaná právnička Karin Pomaizlová. Hlavními obžalovanými zůstávají bratři Ladislav a Jan Lebánkovi, majitelé skladového  areálu v Lůžkovicích, v němž se nacházelo zařízení na výrobu cigaret.

Na první den hlavního líčení soud  předvolal tři svědky. Na prvního z nich, M.K., se odvolával svědek František Ondráček, který se ještě „za vlády“ soudkyně Ivety Šperlichové vnutil soudu se svědectvím, podle něhož se obžalovaní bratři Lebánkovi před mnoha lety zabývali nelegální výrobou cigaret v provozovnách v Uherském Brodě a Babicích. Soud se jeho svědectvím zabýval, přestože překročil žalobní rámec. František Ondráček se odvolával mimo jiné na svědectví svědka M.K.,který měl jeho informace potvrdit.  Ten sice potvrdil, že jej zná mnoho let, ale o jeho udání proti Lebánkům neměl tušení a nikoho z obžalovaných neznal. Předseda senátu jej vhodně volenými otázkami „pomaličku potichoučku“ vedl k námětu ilegální výroby cigaret. Když mu  jej nakonec odhalil, svědek jakékoli povědomí o něm rázně popřel. S tím souhlasí i vyjádření obecního úřadu Babice, jenž popřel existenci objektu, v němž měla výroba dle svědka Ondráčka probíhat.

Svědek J.M. potvrdil, že obž. Janu Lebánkovi půjčil 17 tis. EUR na nákup osobního automobilu. Zná se mnoho let s obž. Kajabou, který jej seznámil s bratry Lebánkovými. Od nich pak kupoval okna při výstavbě autoservisu. Měl nejasné informace  o jejich potížích s ods. Romanem Šuyokem. Později pro ně hledal informace o tahači a návěsu, které přivezly čtyři tuny tabáku, přeložené na kamion obž. Jiřího Uhříka a dopravené do skladu v Lůžkovicích.

Velkou pozornost přítomných vzbudil mohutnou postavou svědek D.C., bývalý elitní policista a bodyguard s dlouholetou zkušeností služby v Kambodži a Thajsku a jako ochránce prezidentů republiky. Popsal do podrobnosti shodně s obž. Kajabou nezdařený výlet na houby, přerušený kvůli silnému dešti, který policejní sledka monitorovala jako konspirační setkání v rámci organizace obchodu s tabákem. Uvedl, že s obž. Kajabou chodili na houby a na hony. Měli v úmyslu využít jeho vztahů ke kambodžské královské rodině k rozvinutí dovozu kvalitní rýže, ale skončili na dovozu dvou kontejnerů.

Zbytek časového prostoru prvního dne vyplnilo přehrávání odposlechů, které neobsahovaly žádné významné informace.

Druhý den hlavního líčení byl vskutku rušný. Zasloužil se o to svým vystoupením bývalý spoluobžalovaný Roman Šulyok, nyní příležitostný korunní svědek obžaloby, který díky zastavení trestního stíhání se cítí být zcela beztrestný. Nadán mimořádnou fabulační schopností zahrnuje soud dříve neznámými poznatky, zčásti rozpornými se skutkovými zjištěními, která akceptoval senát Ivety Šperlichové. Soudu tím samozřejmě přidělává práci, protože mu nezbývá nic jiného, než prověřit jeho tvrzení. Konkrétně v daném případě předseda senátu na základě jeho vystoupení se rozhodl získat  další svědectví, o která by se jinak nezajímal. Řízení se kvůli tomu opět protáhne.

Na začátku svého vystoupení se pan svědek zmínil, že jeho zásluhou nemělo zadržení bratrů Lebánkových v jesenickém penzionu tragické vyústění, ale podrobnosti neuvedl.
Předestřel pak soudu obraz skutkového děje, který  je pro obž. Lebánky zásadně nepříznivý: měli zájem o výrobu padělků Marlbor, proto od něj odkoupili technologickou linku a uvedli ji do provozu. Stroje odvezli podle něj svými kamiony obž. Uhříci. Není tedy pravda, že je nečekaně v noci přivezly jím najaté kamiony. Lebánkovi  mu tvrdili, že se zatím zprovoznění nezdařilo, ale ve skutečnosti vyráběli, o čemž se přesvědčil zčásti osobně, zčásti s pomocí svého bratra, kterého několikrát vyslal na kontrolu. Cigarety prodávali v Ostravě a platili jimi obž. Kajabovi, který obstarával tabák (v předchozím řízení u senátu Ivety Šperlichové byl tohoto obvinění zproštěn). Informaci, že obž.  Kajaba dodával tabák, získal přímo od obž. bratrů Lebánkových. Varoval je před tímto způsobem podnikání, ale nedbali: cítili se bezpeční díky krytí policií. Jeho sklad v Malhosticích si ponechali, aby mohli skladovat výrobky daleko od místa vzniku. Technologickou linku od něj sice získali, ale k placení se neměli. Když zaplatili první splátku 5 milionů Kč v hotovosti, po návratu domů zjistil, že mu zaplatili padělanými bankovkami. K poznatku, že jde o padělky, dospěl promnutím papíru v prstech a stejným poznávacím úkonem svého bratra Jana a švagra Moučky. To jej přimělo k neohlášenému návratu do Lůžkovic, kde taškou s padělky mrštil po Janu Lebánkovi a fyzicky jej napadl, neb  se mu posmíval. Zmocnil se pak automobilu, stojícího  před kanceláří a vrátil jej až po zásahu společného známého. Tísněn opakovaným upozorněním obhájců, že v době vyplacení padělků splátka  ještě nebyla splatná, vysvětlil, že se písemného znění tolik nedrželi, důležité bylo, co si mezi sebou řekli. Stěžoval si, že Lebánkovi mu za stroje nezaplatili, ale ani mu nedovolili si je odvézt. Přiznal se, že předstíral vážné onemocnění, aby vylákal od bratrů Lebánkových peníze: ovšem jen 20 tis. Kč, zatímco oni udávají 80 tis. Kč. Popřel, že by dodal na úhradu dluhu ods.  Klementovi cigarety z výrobny v Malhosticích, ač v té době ještě linka v Lůžkovicích nevyráběla. Zmínil se, že v r.2018 jej ve věznici navštívil otec, bratr, švagr a „osoba velmi blízká“ (tj. družka) a sdělili mu, že Lebánkovi mu nabízejí za změnu výpovědi 10 milionů Kč. Nabídku odmítl a rozhněval  si tak bratra a švagra, kteří jej už od té doby nikdy ve vězení nenavštívili. Vychrlil ještě další, méně významné podrobnosti o vývoji událostí ve vztazích mezi ním a obž. Lebánky.

Nabízel pravdivé informace o událostech v Jesenici, ač poskytl soudu hromadně šířený dopis, v němž přiznává, že za vydírání Lebánků byl odsouzen právem. Ale byl ochoten „pravdu“ sdělit pouze v neveřejném jednání nebo  státnímu zástupci. Předseda senátu ale návrh nepřijal a odmítl později i jeho nabídku, že po ukončení výslechu se ještě chvíli zdrží v budově, aby byl k disposici, kdyby mu ještě chtěl dodatečně položit nějakou otázku.

Obhájci a obžalovaní samozřejmě různá tvrzení svědka Romana Šulyoka zpochybňovali. Významné byla jejich komplexní kritika bratry Lebánkovými. Jedině důležitý bude ovšem způsob, jakým si se záplavou Šulyokových informací poradí soud.

Kromě výsledků výslechu došlo v mezidobí od předcházejícího jednání k významnému posunu v dokazování. Správní soud zrušil platební příkaz, na jehož základě žalovaná společnost Vltava holding a.s. zaplatila spotřební daň za 4 tuny tabáku. Soud tak přišel o oficiální vyčíslení škody, v současnosti vlastně lze mít za to, že škoda nevznikla, protože od nesprávného vystavení platebního příkazu byla promlčena.

Mírný posun nastal také v poznání o okolnostech vyslání celníků na překladiště tabáku: celní zpráva odpověděla na dotaz předsedy senátu, že k vyslání došlo na základě informace z odposlechu z jiného řízení. Záznam odposlechu ale soudu nepostoupila, takže stále není možné se domoci informací o původu a majiteli tabáku. Okolky kolem této záležitosti stále vzbuzují dojem, že na objasnění pravdy není zájem, ač má klíčový význam.

Hlavní líčení bude pokračovat dvěma dny v měsíci březnu. Předseda senátu si dosud dělal naději, že dne 19. března 2020 bude moci vyhlásit rozsudek. Mám ale obavy, že jeho plán nevyjde, protože prověřování údajů z výpovědi svědka Romana Šulyoka zabere část času, původně vyhrazeného na závěrečné řeči.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 1. února 2020

ODVETA NACTIUTRHAČŮM


Dne 9. ledna 2020 vydal server Info.cz článek svého šéfredaktora  Michala Půra „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou,” v obsahu vyšperkovaný citacemi názorů Petra Blažka, historika, působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích „Obrana Heleny Válkové“ a „Kauza Válková: omluva za omyl“.

Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové, včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení.  Přimělo ji to ke  stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv.

Článek tedy také způsobil zmaření personálního rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti běsnící smečce novinářů, „mluvících hlav“ z televizních obrazovek a různých politických pletichářů, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností, způsobených Heleně Válkové.

Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším.

Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo Hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první  chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě Hnutí to rovněž vnímá takto.

Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky.  

Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna 2020 trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost  Info.cz Online Media s.r.o., která vlastní server  Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě, uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje.

Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu.

Sotva lze ale popřít, že pánové Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem.

Např. Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popř. jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice.

Nactiutrhači v žádném případě neprokáží, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství  a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově  to je totéž. Propuštění odsouzení se mají  stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže.

Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení.

Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v r.2019 v čase adventním překvapil  uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda.  Stejně jako dnes, každé vědeckovýzkumné pracoviště bylo administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť.

Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu  odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu  srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo.

Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako  spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal na její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to  bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy.  

Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce  z politických procesů z padesátých let, „ z trestu“ odložený na její pracoviště.  Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat , aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo, než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z  ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost, než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“.

Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené  spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové.  Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. Porušili bezprecedentně zásady novinářské etiky.  Na místě je otázka, kdo a proč jim zadal špinavou práci. To ale svým čtenářům určitě neprozradí, neb jejich nezávislost je ve skutečnosti jen pomyslná.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 30. ledna 2020

ŠUP S VĚŘITELEM DO VĚZENÍ !


V článcích „Hororový“ rozsudek z 19. prosince 2019 a Únos bez únosců, vydírání bez vyděračů z 18.1.2020 jsem věnoval pozornost druhému prvostupňovému rozsudku z řízení u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně ve věci vydírání dlužníka věřitelem s pomocí najatých „zakuklenců“. Pro oživení paměti případných čtenářů připomínám, že pan odsouzený marně vymáhá na panu poškozeném splacení dluhu v řádu stamilionů Kč, který dlužník v zásadě nepopírá.

Právě se mi podařilo vystavit na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s. anonymizovanou kopii rozsudku (http://www.chamurappi.eu/kauzy/novotni-a-spol/zdenek-jemelik-sup-s-veritelem-do-vezeni-/ . V této souvislosti jsem shledal příhodným přičinit k již zveřejněným úvahám ještě několik poznámek.

Na prvním místě považuji za vhodné vyslovit uspokojení nad rozhodnutím senátu Radomíra Koudely odkázat pana poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Napravil tím podivuhodnou konstrukci obžaloby, v které se na dluh pana poškozeného pohlíželo jako na škodu, která by mu vznikla, kdyby jej pan odsouzený přinutil ke splacení.

Na druhé straně je pozoruhodné, že stále trvá patová situace, která vznikla v r.2012, kdy pan odsouzený se domáhal pokračování ve splácení dluhu a žádal zajištění pohledávky nemovitostmi  a zkrácení lhůty splatnosti, zatímco pan poškozený projevil zájem o odkoupení pohledávky pana obžalovaného za 150 mil. Kč, tedy za méně než polovinu její jistiny. Od té doby se stanoviska soupeřů nikam neposunula. Pan poškozený sice projevil vůli splatit 150 mil. Kč, ale splácení neobnovil. Během dlouhého trestního řízení již mohl mít 150 mil. Kč splaceno, ale raději nesplácí a nečinně přihlíží k narůstání úroků.  Může to působit dojmem, že si je jistý odsouzením věřitele a domnívá  se, že nakonec dosáhne promlčení dluhu. Samozřejmě to může být i jinak, i když mě nenapadá, jak. Je s podivem, že se při jeho výsleších nedomáhali vysvětlení tohoto chování ani jinak pečlivý předseda senátu, nikdo z přísedících, státní zástupce a dokonce ani obhájci.

Pozornost zasluhuje i způsob, jakým předseda senátu vyhověl požadavku odvolacího soudu, aby soustředil pozornost na prověření věrohodnosti pana poškozeného. Přepis jeho výpovědi před soudem v písemném vyhotovení rozsudku jeho věrohodnost zdánlivě prokazuje. Ve skutečnosti pan poškozený vypovídal v přípravném řízení i před soudem opakovaně a jeho výpovědi mají do jednolitosti daleko. To se ale z textu rozsudku nedovíme. Pozoruhodný je například vývoj popisu mluvních projevů „zakuklenců“: nejdříve to byli Ukrajinci, a když policie dodala dva  Slováky a jednoho Rusa (a čtvrtého „zakuklence“ vůbec nenašla), najednou mluvili východoslovenským nářečím, které však v soudní síni nikdy nezaznělo. Až komický je vývoj poznávání „zakuklenců“ panem poškozeným: na začátku si troufl poznat nanejvýš jednoho, ale přes zlepšování paměti rekognicí podle fotografií se dopracoval k naprosté jistotě, a pak mu je soud zprostil obžaloby. Další nesrovnalosti se projevují v jeho popisech způsobu, jakým s ním „únosci“ nakládali v autě na silnici a nakonec i v nesouladu s popisem lehkých zranění na jeho těle. Předseda senátu se velmi snažil, aby zlehčením výkladu znalce odpoutal pozornost od skutečnosti, že na krku pana poškozeného se nenacházela strangulační rýha, ač při škrcení chvílemi ztrácel vědomí.

Zdá se, že pan předseda senátu má sklon k propadání utkvělým představám. Jednou z nich je víra, že pan odsouzený uložil do paměti počítače údajný dopis pana poškozeného dříve,  než mu jej doručila pošta. Z toho vyvozuje, že si dopis ve skutečnosti poslal sám. To je podle jeho názoru „úhelný kámen dokazování“ a jde v tomto směru přímo čelem proti pokynu odvolacího soudu.  K pochybnému názoru jej vedlo datum, uvedené na složce, do které pan odsouzený uložil skenokopii dopisu a obálky (s podacím razítkem). Kdyby pan předseda při svých úvahách používal Occamovu břitvu, patrně by se smířil se skutečností, že na složku lze kdykoli napsat cokoli, zatímco záznam o vložení souboru  do paměti za normálních okolností opatří automaticky datem počítač nezávisle na přání obsluhy. Podhodnotil, popř. vůbec přehlédl, že na harddisku počítače pana odsouzeného, ani na zkoumaném flashdisku se nenachází ani  stopa po výchozím souboru, napsaném v textovém editoru: a to vyměnitelný hardware zkoumali čtyři odborníci, kteří pátrali i po zbytcích smazaných souborů. Jako laik z toho vyvozuji, že dopis vznikl jinde než v počítači pana odsouzeného. Netvrdím ale, že jej skutečně napsal pan poškozený a jsem si jist, že jej nepsal pan odsouzený. Mohla jej napsat třetí osoba, které to jeden z nich uložil.

Další utkvělá představa se týká SMS korespondence mezi oběma pány večer 7.října 2014. Pan předseda si myslí, že pan poškozený nebyl odesilatelem SMS, kterou někdo poslal z Uherského Hradiště z jeho mobilního telefonu panu odsouzenému. Mobilního telefonu se přece údajně zmocnili „zakuklenci“ a nějaký „deus ex machina“ zajel do Uherského Hradiště ji odeslat. Mimo to pan poškozený nemohl podle jeho názoru přijmout odpověď pana odsouzeného, protože měl ve svém mobilu jeho číslo zablokované. Ve skutečnosti zablokování a odblokování čísla je  rutinní úkon, zvládnutelný za pár vteřin. Pan poškozený mohl odeslat své SMS, pak číslo pana odsouzeného zablokovat a odblokovat je třeba až za sto let. Mohl dokonce SMS pana odsouzeného přijmout, smazat a pak číslo zablokovat. Paměť jeho mobilního telefonu nikdo nezkoumal.

Jiná utkvělá představa se vztahuje k dokumentu, který vidimovala notářka v r.2013 jako podepsaný stranami. Pan předseda trvá na tom, že ve skutečnosti jej pan poškozený nuceně podepsal 7. října 2014. Nemá pro to žádný důkaz, ale prostě datování dokumentu do roku 2013 se mu nehodí do skládanky.

Docela zábavné je přesvědčení předsedy senátu, že pan poškozený by si nedovolil svědčit křivě, když ví, že na domě odsouzených jsou kamery. Ale policie se o datové nosiče z kamer zajímala teprve tehdy, kdy již záznamy ze 7. října 2014 byly spolehlivě přemazané.

Chápu, že do skládanky se nehodilo prohlášení svědka, podepsané ověřeným podpisem, podle něhož mu pan poškozený nabídl 100 tis. Kč za křivé svědectví. Nevíme nic o motivaci jednání svědka, nemůžeme vyloučit, že je křivé. Pokud by ovšem bylo pravdivé, bylo by pro pana poškozeného a jeho věrohodnost velmi nepříjemné. Ale proto bylo třeba předejít potvrzení pravdivosti oznámení, které by bylo nepříznivé pro pana poškozeného,. Předseda senátu je následně klasifikoval jako apriorně nevěrohodné a odmítl se jím zabývat. Prověřování svědectví, doručeného před koncem řízení, by ovšem vedlo k průtahům. Nemyslím si ale, že je správné nadřadit záměr na rychlé ukončení řízení nad potřebu zjistit pravdu.

Učení právníci budou mít jistě hodně látky k přemýšlení nad úvahami o zproštění „zakuklenců“ obžaloby. Laicky shrnuto, tito zproštění obžalovaní se podle názoru senátu nejspíš trestné činnosti dopustili, ale důkazní situace je tak chatrná, že s přihlédnutím k zásadě „in dubio pro reo“ nezbývá než je zprostit. I takto vysvětlené zproštění má ovšem právní i praktické účinky popření viny. Na tomto základě se pak vnucuje otázka, zda „zakuklenci“ skutečně spáchali hrozné skutky, z kterých je viní pan poškozený a pod vlivem jeho osamělého svědectví pak také žalobce, či zda si je pan poškozený vymyslel. Kromě jeho výpovědi totiž žádné svědectví o jejich existenci neexistuje.

Tato nejistota se zajímavým způsobem odráží do důkazní situace paní odsouzené, která si vysloužila „odměnu“ ve výši 4 let odnětí svobody zejména za to, že řídila účinkování „zakuklenců“ v domě. Je ale jisté, že tam skutečně nějací „zakuklenci“ byli, a pokud to není jisté, kde zůstalo „in dubio pro reo“?

Ze všeho nejzajímavější bude poznání, jak bude odvolací soud spokojen se způsobem, jímž se pan předseda Radomír Koudela  vypořádal s jeho závaznými pokyny.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 18. ledna 2020

ÚNOS BEZ ÚNOSCŮ, VYDÍRÁNÍ BEZ VYDĚRAČŮ


Pokud laskavý čtenář z názvu vyvodí, že v tomto článku chci vyprávět o něčem, co se vymyká zdravému selskému rozumu, podezírá mě správně. Budu se zabývat rozsudkem ze 17.prosince 2019, vydaným senátem Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, o němž jsem  na základě bezprostředního dojmu ze soudní síně psal v článku „Hororový rozsudek“  z 19.prosince 2019. Pro oživení paměti čtenářům připomínám, že jde o příběh násilného vymáhání stamilionového dluhu, v němž věřitel, ods. Jaroslav Novotný, měl nechat unést dlužníka Pavla Buráně do svého domu najatým komandem „zakuklenců“ a tam jej měl nechat pod hrozbou usmrcení podepsat listiny, jimiž se dlužník zavazoval k splnění svých závazků.

Nyní se k rozsudku vracím, maje  k disposici jeho písemné vyhotovení. Jde v pořadí o druhý rozsudek nalézacího soudu, když ten první vrátil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k novému projednání s odůvodněním až znevažujícím a se závaznými právními pokyny, s nimiž se měl nalézací soud vypořádat.

Upozorňuji čtenáře, že jsem laik, takže mé úvahy je třeba brát s rezervou.  Mimo to vedu v patrnosti jak možnost, že se obžalovaní dopustili žalovaného trestného jednání, tak i možnost, že máme co do činění se simulací trestného činu za účelem kriminalizace věřitele, provedenou podle předem připraveného sofistikovaného scénáře.

Nový rozsudek obsahuje zásadní změny proti původnímu. Odsouzeným se snižují tresty o jeden rok, tedy Jaroslavu Novotnému na 7 let odnětí svobody a Jaroslavě Novotné na 4 roky, k tomu panu odsouzenému se ukládá peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Poškozeného Pavla Buráně s jeho nárokem na náhradu škody soud odkázal do občanskoprávního řízení.

Kromě toho soud zprostil obžaloby oba zbývající „zakuklence“. Soud přesto dále věří, že pošk. Pavel Buráň se dostal do domu obžalovaných proti své vůli a tam byl vystaven vyhrožování usmrcením, ale vykonavatelé násilí se z formálního hlediska jaksi „vypařili“. Je to příznačný znak rukopisu soudce Radomíra Koudely, kterého jsem si všiml již u prvního rozsudku, o němž jsem psal 30.března 2018 v článku „Hororový příběh od zlínského soudu XI“ : vzniknou-li v argumentaci soudu neudržitelné trhliny, nastoupí jako na starořeckém divadle deus ex machina, který je přeskočí a jede se dál.

Základním důkazem proti obžalovaným zůstává rozporuplné svědectví pošk. Pavla Buráně, jehož průkaznost osvobození „zakuklenců“ podstatně oslabuje. Aby se nezhroutilo jako osamocený důkaz, soud je ve svých úvahách podpírá různými „berličkami“ a někde se opět vynoří nějaký deus ex machina.

Soud se nadále drží utkvělé představy, že Jaroslav Novotný si sám napsal dopis z 15.srpna 2014, jímž měl pan poškozený vyjádřit ochotu napravit  jejich vztahy. Trvá nadále na mylném tvrzení, že pan odsouzený jej uložil do paměti počítače dříve, než mu jej doručila pošta. V argumentaci původního rozsudku toto měl být „úhelný kámen“ dokazování, ale odvolací soud jej odsunul do pozadí. Upozorňuji, že paměť počítače Jaroslava Novotného prozkoumala policie a tři znalci, z nichž dva dodal současný zmocněnec poškozeného. Šli hodně do hloubky, zabývali se zkoumáním metadat a zbytků smazaných souborů. Našli ledacos, nikoli však stopy po textu dopisu, vytvořeného v textovém editoru, bez něhož by provedení v použitém  JPEG formátu nemohlo vzniknout. Osobně nepřisuzuji autorství Pavlu Buráňovi ani Jaroslavu Novotnému.  Mohl jej napsat kdokoli a zapadá jak do scénáře přípravy na vydírání  Pavla Buráně, tak do scénáře simulace jeho vydírání.

Podivuhodné je tvrzení soudu, že ods. Jaroslav Novotný „najal nezjištěný počet osob“, které násilně dopravily pana poškozeného k Novotným a tam jej ohrožovaly hned dvěma zbraněmi, aby jej přinutily k povolnosti. Znělo by to věrohodně, nebýt skutečnosti, že pošk. Pavel Buráň nejdříve uvedl, že únos provedli Ukrajinci nebo osoby mluvící jemu neznámým slovanským jazykem, z nichž si troufl poznat pouze jednoho útočníka, časem ale s naprostou jistotou poznal policií dodané Slováky, a ty soud zprostil obžaloby. K násilí tedy mělo dojít, jen chybí „zcela podružná“ informace, kdo je spáchal. A bez násilí ze strany „zakuklenců“ by k údajnému trestnému činu Jaroslava Novotného nemohlo dojít. Soud se „pro jistotu“ nezamýšlel nad tím, zda je normální, aby se protivníci, z nichž jeden byl vystaven násilí, po skončení akce posadili jako přátelé ke stolu a zpili se tvrdým alkoholem do takové míry, že  pan poškozený zvracel a padal, a zda je normální, aby křehká ods. Jaroslava Novotná se vystavila nebezpečí napadení, když se uvolila vézt sama autem robustního opilého poškozeného, jenž dle tvrzení soudu utrpěl v jejich domě těžké příkoří, na němž se měla osobně podílet. Tvrzení pana poškozeného, že se pitce nemohl vyhnout, je vzhledem k mohutnosti jeho postavy zjevně nepravdivé. 

Stejně jako dříve soud tvrdí, že nějaký deus ex machina zajel z Kunovic do Uherského Hradiště, aby z mobilního telefonu Pavla Buráně odeslal dvě SMS, oznamující jeho příchod.

Bylo třeba odůvodnit nepodmíněný trest ods. Jaroslavě Novotné, proto soud tvrdí, že se „podílela na řízení maskovaných mužů v domě, kterým společně s Jaroslavem Novotným nařizovala, co mají dělat, kam jít, co mají přinést, apod.“ a páchala další nepravosti. Jiný důkaz proti ní než svědectví Pavla  Buráně soud nemá. Ale koho řídila, když obžalovaní „zakuklenci“ byli soudem zproštěni ?

Vyjádřením, že pan poškozený utrpěl lehká zranění na těle, která nevyžadovala další léčení, soud přešel mlčením názor znalce, obstaraného obhajobou, o nesouladu zjištěných zranění a popisu skutkového děje  panem poškozeným.

Senát Radomíra Koudely provedl v odůvodnění rozsudku určitou sebereflexi ve vztahu k původnímu rozsudku na pozadí závěrů odvolacího soudu, který zpochybnil přezkoumatelnost původního odůvodnění až do té míry, že je neuznal za způsobilé k posouzení viny obžalovaných a uložil nalézacímu soudu řadu úkolů k doplnění dokazování.

Soud skutečně některé své úvahy prohloubil. Například ze sledování pohybu mobilního telefonu pana poškozeného vyvodil, že z pracoviště vyjel směrem ke svému bydlišti, tedy k místu, na kterém měl pak být zastaven únosci, nikoli směrem k bydlišti obžalovaných. Soud nepřipouští možnost, že zajížďka mohla být součástí scénáře akcí ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného.

Plných 12  stran ze 126, popř. 45 odstavců z 246, věnuje soud rozboru odposlechů telefonických rozhovorů, prostorových odposlechů a rozhovorů v autě, jímž se snaží prokázat nevěrohodnost odsouzených, již se domlouvali na taktice vystupování před soudem, vyhodnocovali důkazní situaci, odhadovali její stav atd. Velkou úlohu hrál nesmírně upovídaný svědek S.J., (nyní těžce nemocný) bývalý kriminalista, nadaný bujnou fantazií, jenž hrál roli  poradce ods. Jaroslava Novotného. Ze spousty úryvků řeči se soud snaží vydolovat zrníčka aspoň nepřímých důkazů o tom, že k vydírání v domě Novotných skutečně došlo. Tato část odůvodnění rozsudku snižuje jeho přehlednost a obhájcům bude ztěžovat zpracování odvolání. Dle mého laického úsudku to je informační balast.

Soud dále doplnil výslechy svědků podle pokynů odvolacího soudu a provedl několik důkazů znaleckými posudky a výslechem znalců k nim. Významný byl znalecký posudek z oboru odorologie, jenž označil použití pachové stopy k usvědčení obž. Sádeckého za nepoužitelné.

Pro obhajobu je zvlášť významný znalecký posudek primáře MUDr. Jiřího Hladíka, jenž prokazoval, že drobná zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu  způsobu, jakým s ním „zakuklenci“ při „únosu“ nakládali. Pokud na jiném místě  ( v odst.220)  soud bagatelizuje jeho zjištění o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana poškozeného odkazem na povinnost únosců dopravit jej do domu Novotných v „použitelném“ stavu, je to úsměvné, neboť pan poškozený vypověděl, že v důsledku škrcení chvílemi ztrácel vědomí. Soud v této souvislosti fakticky přiznává nadržování panu poškozenému, neboť v situaci rozporů mezi znaleckými posudky, jež obstaraly strany řízení, nenařídil pořízení revizního posudku. Odůvodnil to jednoznačností důkazní situace, která právě díky rozporům v nálezech znalců jednoznačná nebyla.

Z doplnění dokazování vytěžili oba „zakuklenci“, když z něj vyplynuly  zesílené pochybnosti, zda je pan poškozený viděl dříve než při rekognici in natura a jak je tedy mohl s určitostí označit při rekognici podle fotografií. Se zlomyslností sobě vlastní podotýkám, že nepovažuji za vyloučené, že mu před rekognicí podle fotografií někdo „poradil“. Jinak soud musel připustit nepřípustnost rekognice podle fotografií, neboť identita  a místa pobytu podezřelých byla policii známa a bylo tedy možné provést rekognici in natura.

Soud vyhověl závaznému pokynu odvolacího soudu také tím, že nechal vypracovat znalecký posudek na věrohodnost pana poškozeného Pavla Buráně. Posudek vyzněl v jeho prospěch. Ve vztahu k posudkům, které byly  vypracované na oba obžalované a Bibianu Dargovou lze konstatovat, že účastníky řízení jsou pouze slušní, věrohodní lidé. Účinnost posudku na pana poškozeného ovšem snižuje vývoj jeho výpovědí o identitě „zakuklenců“,  nesoulad poranění na jeho těle s popisem způsobu nakládání s ním při „únosu“  a posléze nepřehlédnutelná motivace ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného. Tu zesiluje skutečnost, že v minulosti došlo k pokusům přimět pana odsouzeného k prominutí velké části pohledávky a zatím také neobnovení splátek.

Soud vyhodnotil některé poznatky znalců z oboru kybernetiky, dodaných zmocněncem poškozeného, jako důkaz trestné činnosti. Např. se raduje nad tím, že pan odsouzený neznal přesnou výši dluhu. Nechápu, jaký význam to má pro prokázání, že došlo k popsanému vydírání.  K podobnému účelu soud vyhodnocuje komunikaci mezi panem odsouzeným a jeho právníkem v průběhu přípravy obchodně právních dokumentů. Soudím, že jde o záležitosti, které k „únosu“ a „vydírání“ v domě Novotných nemají přímý vztah a patří do obchodně právního řízení. Zejména soud přistupuje k  hodnocení listin, které  je nepříznivé pro pana odsouzeného, pod zorným úhlem závěru, že skutečně došlo k vydírání, že Pavel Buráň podpisoval pod nátlakem. Čili zde vzniká jakési „důkazní perpetuum mobile“. Nezpochybnitelná je pouze skutečnost, že v době setkání obou pánů v domě Novotných pan poškozený dlužil obrovskou částku, což nepopírá, a přestal platit dohodnuté splátky.

Stojí za zmínku, že soud zamítl požadavek obhajoby na výslech svědka Michala Milíčka, bývalého taxikáře, který z vlastní iniciativy nabídl svědectví, že mu pan poškozený nabídl 100 tis. Kč za falešné svědectví, že viděl údajnou akci „únosců“ na silnici. Rozhodnutí soudu lze omluvit pouze tím, že svědek se přihlásil krátce před ukončením řízení, takže jeho výslech by patrně vedl k odročení vydání rozsudku až o několik týdnů. Je možné, že předseda senátu počítal s možností, že mu odvolací soud poskytne možnost, aby důkaz provedl v dalším kole. Jinak by se ovšem jednalo o otevřené trestuhodné nadržování panu poškozenému.

Při závěrečném vyhodnocení důkazů soud nadále považoval za „úhelný kámen“ dokazování domnělý dopis Pavla Buráně z 15.srpna 2014, který si podle soudu pan odsouzený napsal sám. Nadále opakuje mylné tvrzení o vložení  dopisu do paměti počítače pana odsouzeného před jeho doručením poštou: pan soudce prostě neví, že složku lze označit kdykoli jakkoli, zatímco vložení souboru do paměti se zapíše automaticky se skutečným datem a časovým údajem. V podstatě dospěl soud k závěru, že proti situaci před vydáním rozsudku nedošlo doplněním dokazování ve vztahu k manželům Novotným k žádným změnám, proto jen s ohledem na plynutí času upravil výši trestů. Uznal věrohodnost výpovědí Pavla Buráně a pominul nejednotnost ve výpovědích svědků obžaloby, kteří měli něco vidět na silnici, kde mělo dojít k „únosu“. Pikantní je vyjádření, že pan poškozený by si nedovolil křivě obvinit pana odsouzeného, neboť si byl vědom, že na domě jsou umístěny kamery: obhajoba mnohokrát poukázala na skutečnost, že policie provedla domovní prohlídku až v době, kdy měla naprostou jistotu, že záznamy ze dne činu budou přemazané. Vyvolává to podezření, že policie jednala ve prospěch pana poškozeného.

Pokud se týká zproštění obžaloby obou zbývajících „zakuklenců“ soud míní, že je musel zprostit pro chatrnost důkazů, ale v podstatě nadále věří, že se na činu podíleli.

Soud měl po pěti letech od činu naprostou jistotu, že pan poškozený ani stínem ochoty nejeví zájem uhradit dluh. Přesto si nepoložil otázku, zda měl Pavel Buráň kromě kriminalizace ods. Jaroslava Novotného jinou možnost, jak se zbavit nepříjemného věřitele. Ale také nezkoumal otázku, zda vynucení podpisu listin dne 7. října 2014 bylo pro Jaroslava Novotného jedinou možnou cestou k vymáhání dluhu. Celkově síle motivace obou soupeřů soud nevěnoval přiměřenou pozornost.

Skutečně kuriozní je víra soudu, že k trestnému činu došlo, když bez součinnosti „zakuklenců“ k němu dojít nemohlo, ale v jejich součinnost věří, i když je zprostil obžaloby.

úterý 14. ledna 2020

OBRANA HELENY VÁLKOVÉ

Psáno pro Českou justici, vyšlo 14.1.2020

Vulgarizace našeho politického prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadového  převratu již uběhlo 30 let.

Sprostoty nebyla ušetřena Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média,  spustila kamenování a stále v něm pokračuje. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi  prací  bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o  ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona,  určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla.  Zmíněný  článek není v žádném případě chválou zákona, ostatně chválení nebo hanění nebylo jejím úkolem. Mezi jeho závěry a praktickým použitím zákona není žádná spojitost. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je pustá lež.

Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho provádění se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. Cílem opatření není a nebylo dostávat lidi zpět do vězení, je to právě naopak. V článku  „Neklidný soudní advent“ jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi. Jiří Gruntorád by asi řekl, že soudce krátil jeho právo strávit Vánoce s rodinou.

Další hřích Heleny Válkové má spočívat v tom, že v r.1979 napsala článek, který  údajně bez jejího vědomí podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později předseda Nejvyššího soudu, sesazený v r.1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“.  

Helena Válková nastoupila do ústavu jako mladá absolventka práv a asi si spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od r.1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Není první ani poslední obětí chuti mařit prezidentovy personální záměry a Miloš Zeman není první, komu se to děje.

Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17.listopad 1989. Jsem mnohem starších a o procesech jsem věděl, ale jména Urválek a Vaš se do mé paměti dostala až v letech 1967-8.  A musela opravdu vědět, že spoluzaměstnanec je právě TEN Urválek ? V mé rodině je šest nositelů křestního jména Zdeněk.

Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla členkou KSČ. V té době byla „rudá knížka“ podmínkou pro přístup k některým profesím. Nicméně Helena Válková byla řadovou členkou, nedomáhala se funkcí a na rozdíl od řady významných činitelů dnešní justice a státního zastupitelství nevyužila „rudé pracovní knížky“ k přechodu do lépe placené práce v represivních orgánech. Nicméně své členství uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat.

Útok serveru Info.cz článkem byl zjevně součástí dobře koordinované  akce, namířené možná více proti prezidentovi než proti viditelné oběti. Článku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, vydaného v r. 1979, se hbitě ujala média a štvanice začala.  Přečetl jsem bedlivě inkriminovaný článek a skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Sdělení, obsažené v nadpisu, je jednoznačně lživé.

Na obsahu článku mě ale zaujalo, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení zpolitizované policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Dohled nad osobami, propouštěnými z vazby, nebo z výkonu trestu za dobré chování, se dnes ukládá také, a to až na sedm let. Samozřejmě se na něm nepodílí policie, ale Probační a mediační služba, zájmové organizace občanů a někdy také nikdo.

Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a státním zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17.října 2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek.  Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, např. místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští  prokurátoři, postrach vojáků. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání,  vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?


==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

https://www.ceska-justice.cz/blog/obrana-heleny-valkove/Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389