pátek 24. března 2023

PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ OBVINĚNÝCH POSVĚCENO

Dne  24. ledna 2023 jsem formou otevřeného dopisu poslal předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi a ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi již třetí podnět ke kárnému řízení se soudcem Alešem Novotným, který stále nechával čekat skupinu odsouzených na písemné vyhotovení rozsudku, vyhlášeného  21. října 2021. Další podnět jsem zaslal pouze předsedovi soudu 27. února 2023, když jsem  se dověděl, že soud rozeslal rozsudky 24.února 2023. Otevřený dopis zůstal bez jakékoli odezvy, odpověď předsedy soudu na podání z 27.února dorazila do spolkové datové schránky dne 24. března 2023. 24. den v měsíci se v této kauze tváří jako osudový.

Připustil jsem, že oslovení kární žalobci nechtěli jakkoli vystoupit  proti napadenému  soudci, aby nezasáhli do jeho nezávislosti, či aby jej v náročné práci nezdržovali. Očekával jsem však, že po rozeslání písemných vyhotovení půjdou ohledy stranou a dojde k nestrannému posouzení délky 16 měsíců na zpracování rozsudku a bude následovat aspoň důtka, ne-li kárná žaloba s návrhem na zbavení mandátu.

Nestalo se. Předseda soudu Milan Čečotka setrval na své ochranářské pozici: celé období čekání na odevzdání písemného vyhotovení rozsudku prý bylo pokryto důvodnými prodlouženími lhůty dle ustanovení trestního řádu. Datum 24.února 2023 mu stanovil jako poslední závazný termín a vzorný soudce to stihl.

Jako laik hodnotím rozhodnutí předsedy soudu jako ochranářský postoj k soudcovské bezohlednosti k obviněným. V protokolu z hlavního líčení lze vyčíst fakta o jednání mezi obžalovanými a státním zástupcem Alešem Sosíkem, který jim nabízel nízké tresty, půjdou-li  cestou dohody o vině a trestu. Tak Elišce O., matce dvou malých dětí, nabízel podmíněný trest. Protože se nepodrobila, senát Aleše Novotného ji obdařil trestem odnětí svobody v trvání 8 let a 2,5 milionu Kč peněžitého trestu. Potrestal i děti osmiletým odtržením od matky. Podobně se vedlo všem obžalovaným. Samozřejmě na ně padla hrůza a měli zájem rychle podat odvolání, ale odvolat se nemohli, protože neměli rozsudek. Účinek dlouhého čekání na rozsudek má povahu psychického týrání. Právo soudce na psychické týrání obžalovaných bylo takto posvěceno.

Kárný žalobce Pavel Blažek nereagoval ani na jedno z mých podání. Rozhodnutím kárného žalobce Milana Čečotky není vázán, takže by mohl naložit se soudcem Alešem Novotným odlišně. Není to dlouho, co odmítl jmenovat jej místopředsedou soudu, takže zřejmě má dosti realistickou představu o jeho kvalitách. Ale zřejmě jej zajímají jiné věci, takže útrapy jakýchsi nepravomocně odsouzených k němu nedoléhají.

Dlouhé dodací lhůty při vypracování písemných vyhotovení rozsudku se v agendě soudce Aleše Novotného vyskytly již dříve. Bývalý předseda soudu Milan Bořek jej za to jednou kázeňsky potrestal. Bohužel výše zmínění nepravomocně odsouzení asi nebudou poslední, kdo bude na rozsudek Aleše Novotného v budoucnu čekat nepřístojně dlouho. Přitom oba kární žalobci měli skvělou příležitost tomu předejít.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

čtvrtek 23. března 2023

OHLÉDNUTÍ ZA KAUZOU „VYTUNELOVÁNÍ“ MOSTECKÉ UHELNÉ

Hérakleitova poučka „nevkročíš dvakrát do stejné řeky“ má obecnou platnost. V letošním roce jsem shodou okolností dvakrát vstoupil to trestního řízení soudního v soudní síni č.101 Městského soudu v Praze a pokaždé bylo ledacos jinak. V době, kdy probíhalo řízení ve věci „Čapí hnízdo“ se okolí soudní síně hemžilo novináři a zvědavci. V 8:30 se otevřely dveře pro veřejnost a soudní síň se začala plnit. Přesně v 9:00 vplul do soudní síně senát, jehož příchod uctila veřejnost povstáním. Ve dnech 13.-16.března, kdy se soud zabýval „vytunelováním“ Mostecké uhelné společnosti, bylo v okolí soudní síně pusto, prázdno. Dveře pro veřejnost se neotvíraly, takže vstupovala dveřmi pro strany řízení. Líčení pravidelně začínalo se zpožděním.

Shodou náhod jsem se po letech znova setkal s předsedy senátů, jejichž výkony jsem kdysi monitoroval v jiných kauzách. Soudce Jana Šotta jsem zažil před mnoha lety v on-line procesu proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Jeho a žalobčina poctivá snaha dostat pana obžalovaného „do tepláků“ tehdy vyzněla naprázdno.

Soudkyni Sylvii Slepičkovou jsem sledoval v procesu s Vladimírem Mlynářem. Spolu s panem obžalovaným, četnými novináři a zvědavci z řad veřejnosti jsem zažil šok, když v rozporu s obecným míněním přítomných jej odsoudila na 5 let do vězení. Odvolací soud jej samozřejmě zprostil viny.

K druhé návštěvě soudní síně č.101 mě přilákala závěrečná část čtyřletého procesu o „vytunelování“ společnosti Mostecká uhelná skupinou jejích manažerů, kteří si od  ní půjčili peníze na nákup jejích akcií, jímž společnost ovládli. Podle dobové lidové mluvy společnost „vytunelovali“ a vysloužili si označení „tuneláři“. Tehdy byl menšinovým vlastníkem akcií stát, něco držely vybrané obce a zbytek kuponoví akcionáři.

Kauza ovšem vyvolávala zájem veřejnosti i dříve, vlastně od samého počátku, kdy se k ní vyjadřoval také tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Vzrušení vyvolaly i zprávy o zahájení procesu s některými „tuneláři“ u švýcarského trestního soudu. Česká republika tehdy propásla lhůtu pro připojení k švýcarskému procesu s nárokem na náhradu škody. Švýcarská termínovaná výzva k připojení, zaslaná podle československo-švýcarské smlouvy o právní pomoci na ministerstvo spravedlnosti, jen aparátem ministerstva prosvištěla dál a ministři spravedlnosti Jiří Pospíšil a financí Miroslav Kalousek se pak dohadovali o příslušnost tak dlouho, až lhůta vypršela. Jiří Pospíšil pak sváděl chybu na vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu, který ovšem znal výsledky předchozího vyšetřování, podle něhož žádná škoda nevznikla.

Pokud mě paměť neklame, jde o třetí řízení v ČR, směřující k potrestání účastníků tunelování, ale první, v němž vyšetřování vedlo ke zjištění škody a následně k obžalobě. Kdoví, zda by k současnému řízení vůbec došlo, kdyby české orgány nepředběhla švýcarská justice, která část z „tunelářů“ postavila před soud a za 12 dní odsoudila na první pokus. Pochybuji, že by v našich právních podmínkách švýcarský rozsudek obstál, protože soud nectil právo obžalovaných na projednání věci v jejich mateřské řeči. Řízení se vedlo ve francouzštině bez nároku na tlumočníka a překladatele. České listiny si švýcarské orgány nenechaly přeložit a většinou je jako důkaz odmítly. Prokuratuře pomáhala úřednice polské národnosti, která si troufala  díky „podobnosti baltických jazyků“ pochopit obsah českých sdělení. Rozsudek přišel pouze ve  francouzštině, ačkoli u nás je pomoc tlumočníka obžalovaným a překlad rozsudku do jazyka cizince samozřejmostí.

Český žalobce ovšem musel přizpůsobit popis žalovaného skutku tak, aby se nepřekrýval se švýcarskou obžalobou, protože nikdo nemůže být stíhán dvakrát za totéž provinění. Odsouzení švýcarským soudem tak nechrání před dalším trestem od Městského soudu v Praze.

Žalobce Radek Bartoš, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, obžaloval šest osob: Antonio Koláčka, Jiřího Diviše, Petra Krause, Oldřicha Klimeckého, Marka Čmejlu a Roberta Sýkoru. Antonio Koláčka „překřtil“ na Antonína. Kromě Roberta Sýkory si všichni již přinesli tresty od švýcarského soudu. V soudní síni sedí pouze Antonio Koláček, protože Oldřich Klimecký a Robert Sýkora získali souhlas soudu s jejich neúčastí při jednání a trestní stíhání Jiřího Diviše a Marka Čmejly soud zastavil s ohledem na jejich odsouzení švýcarským trestním soudem. Petr Kraus se kaje ve švýcarském vězení, kam se dostal proti své vůli, když přicestoval do Švýcarska za svým obhájcem.

Žalobce prvních pět mužů obvinil, že v období od března 1997 do 29. května 2002 ovládli společnost Mostecká, od které si na to od ní půjčili peníze, čímž si obstarali významný vlastní prospěch. Jejich akce se zúčastnil také Luboš Měkota, jenž mezitím zemřel. Zúčastnili se i další, kteří z neznámých důvodů zůstali mimo zorné pole orgánů činných v trestním řízení a posloužili  pak jako svědci na straně obžaloby.

Za účelem naplnění plánu „tuneláři“ vytvořili složitou síť početných obchodních společností v různých částech světa, jež řídili jako členové jejich statutárních orgánů. Vypůjčené prostředky dle názoru žalobce do společnosti Mostecká uhelná nikdy nevrátili, což zastírali různými převody peněz uvnitř vytvořené sítě.

Dále v období od března 1997 do 20.srpna 1999 v této činnosti pokračovali   a dosáhli souhlasu vlády s privatizací 46,29% akcií Mostecké uhelné pro jednu z jimi ovládaných společností, skrývajíce před vládou skutečnost, že jsou jejími vlastníky.

Ve výsledku měli České republice způsobit škodu ve výši 3.934.352.006 Kč a zaplacené kupní ceny 650.000.000 Kč, o které obohatili jednu z jimi ovládaných společností.

Podle žalobce získali podporu Roberta Sýkory, náměstka ministra obchodu a průmyslu, jemuž vyplatili ve švýcarských francích 2.999.663 Kč. Žalobce ale v obžalobě nespecifikuje, v čem měla jeho podpora spočívat, čili co obvinění „tuneláři“ za  své peníze s jeho pomocí získali.

Obviněný Antonio Koláček se tak měl dopustit zločinu zneužití informace a postavení v obchodním  styku a zločinu podvodu. Ostatní jmenovaní se pak měli dopustit zločinu účastenství na jeho nekalém jednání. Robert Sýkora se měl dopustit zločinu přijímání úplatku.

Tvrzení o vzniklé škodě žalobce opřel o znalecké posudky.

Státní zástupce soudu navrhl, aby uložil ochranné opatření zabrání věcí, čímž mínil peníze na účtech, pohledávky a jiné hodnoty.

Po skončeném dokazování žalobce v dvouhodinové závěrečné řeči obhajoval důvodnost podání obžaloby. V některých bodech se odvolal na poznatky švýcarských orgánů. Pro Antonio Koláčka požaduje trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, propadnutí veškerého majetku a zákaz činnosti ve vedení firem. Pro 83letého Oldřicha Klimeše požaduje trest odnětí svobody v rozpětí 5-7,5 roku. Pro Roberta Sýkoru navrhl trest ve spodní polovině pětileté sazby a peněžitý trest ve výši 4,5 milionů Kč a zákaz činnosti ve státní správě.

Obžalovaní samozřejmě vinu popírají. Praktikující budhista Antonio Koláček s věrohodností opřenou o víru zdůraznil, že osobně se žalovanou činností neobohatil a naopak poukázal na  to, že  někteří účastníci „tunelování“ zůstali stranou zájmu orgánů činných v trestním řízení a vystupovali jako svědci na straně obžaloby.  Pozoruhodná je skutečnost, že ve prospěch obžalovaných se vyjádřil jako dobový svědek  tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Uvedl, že vláda byla ráda, že se zbavila menšinového podílu v této společnosti. Další bývalí  ministři jeho vlády slyšení jako svědci v podstatě o kauze nic nevěděli, přestože na rizika této operace upozorňovala BIS.  

Klíčovým bodem střetu mezi obžalobou a obhajobou je zřejmě problém škody. Názory znalců na straně obžaloby a obhajoby jsou přesně protikladné. Soud by jistě nepochybil, kdyby za účelem jejich porovnání nechal vypracovat ústavní revizní posudek. Protože tak neučinil, bude mít při posuzování otázky vzniku škody obtížnou práci. Vzhledem k tomu, že v dřívějších trestních řízeních škoda zjištěna nebyla, měl by postupovat s maximální opatrností.

Za obludnost jako laik považuji skutečnost, že se má o vině obžalovaných rozhodovat s obrovským časovým odstupem od domnělého trestného jednání. Mezi právním prostředím v době „divoké“ privatizace a současností jsou velké rozdíly, takže posuzování „pravěkých“ událostí dnešníma očima může být scestné. Pojmy „tunel“ a „tunelování“ tehdy získaly ryze český specifický význam. Platí to přinejmenším o posuzování přiměřenosti trestů. Nelze si nevšimnout, že vůle trestat se u českých orgánů činných v trestním řízení  prosadila teprve tehdy, když údajné provinilce začaly stíhat švýcarské orgány, zatímco předchozí české pokusy skončily zastavením. Zavání to podlézavostí vůči „vznešené“ cizině.

Záměr na propadnutí veškerého majetku Antonio Koláčka mi připadá přímo „jakobínský“. Netvrdím, že by mu v případě uznání viny neměl být uložen žádný majetkový trest. Ale pan obžalovaný nevybudoval svůj majetek pouze z výnosů „vytunelování“ Mostecké uhelné. Pracoval i na jiných projektech, z nichž měl příjmy. Propadnutí celého majetku by za těchto okolností znamenalo znehodnocení jeho celoživotního pracovního nasazení.

Uložení navrženého trestu obž. Ondřeji Klimešovi bych jako laik považoval vzhledem k jeho věku za nehumánní.

Celkově je tato kauza natolik složitá, nepřehledná a plná rozporů, že senátu Sylvie Slepičkové není co  závidět.  Problematičnost kauzy současně zakládá předpoklad pro užití mimořádných opravných prostředků, protože je pravděpodobné, že některá strana se odvolá a později sáhne i po nich. Řízení může tedy po rozsudku pokračovat i několik let.

Rozsudek bude vyhlášen 12. června 2023. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

  

pátek 17. března 2023

POTLAČENÉ VÝROČÍ

Zaujetí několikadenním sledováním procesu v soudní síni mi zúžilo prostor pro vnímání dění ve vnějším světě. Podvědomí mě ale neodbytně upozorňovalo, že v mediálním obrazu světa ve dnech 14. a 15. března cosi chybí. Až dodatečně mi došlo, že snad poprvé od r. 1945 chybí obvyklé připomínání zahájení německé okupace v roce 1939. Mezi střepinami vizuální pamětí z raného dětství vězí nesmazatelné obrazy, jež mi nedovolují zapomenout:  táty, rukujícího za mobilizace v uniformě záložního důstojníka a dále vjezdu německého tanku a za ním dupající pěchoty na náměstí mého rodného města.  Ale připomínky těchto událostí letos zmizely z obsahu mediálních zpráv. Zřejmě je jako švihnutím bičem vytlačila politická korektnost a snaha oslabovat kolektivní paměť národa, která postihla většinu redakcí.

Úcta k velké německé a ruské kultuře je pojistkou, která mě chrání před nacionalistickým šovinismem. Přesto si myslím, že na výše zmíněné události by se nemělo zapomínat. Ne proto, abychom si připomínali stinné stránky tisíciletého soužití Čechů a Němců, ale jako varovného dokladu o beznadějnosti víry velmocí v možnost zastavení rozpínavosti agresora obětováním malého národa. 

Tehdy obětovali malé Československo, dnes je v sázce nezávislost a územní nedotknutelnost Ukrajiny. Putinovy snahy o obnovení mocenské sféry Sovětského svazu jsou nepřehlédnutelné. Padne-li Ukrajina, vyvstane otázka, kdo přijde na řadu po ní. Jistě to hned nebude Česká republika, protože nemáme společné hranice s Ruskem, ale mohlo by později přece jen dojít na nás, pokud by se Rusku podařilo ovládnout některý ze sousedních států. Kdysi jsme byli hraničním státem sovětského impéria. Snahu o ovládnutí České republiky v nějaké vzdálenější budoucnosti proto nelze vyloučit. 

Zažil jsem dvě okupace, nerad bych se dožil třetí.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

sobota 11. března 2023

OPOMÍJENÁ ZVLÁŠTNOST PREZIDENTSKÉ KAMPANĚ

Letošní kampaň, provázející volbu prezidenta republiky, má opomíjenou zvláštnost, která se přelila i do mediálních výstupů prezidenta Petra Pavla po jeho zvolení. Odlišuje ji od průběhu dřívějších voleb prezidenta republiky po skončení mandátu Václava Havla. 

Václav Havel se mimo jiné zapsal do paměti současníků marnotratností při vyhlašování amnestií a v udílení milosti prezidenta republiky. V rozhodování o žádostech se dělil o vyhodnocování s úředníky Ministerstva spravedlnosti mimo případů, jež vyčlenil do své výlučné pravomoci. Neuchránilo ho to před několika přešlapy.  Udělil několik tzv. podivných milostí a v době jeho mandátu se rozšířilo přesvědčení, že milost si lze koupit prostřednictvím vhodného prostředníka. „Nákup“ měl probíhat tak, že žadatel o milost zaplatil všivých pár set tisíc nevratné zálohy. Když mu prezident udělil milost, doplatil pak konečnou cenu, nejčastěji 1 milion Kč za každý ušetřený rok vězení. Ale když milost nedostal, záloha se mu nevrátila. Institut milosti tak vyvolal podezíravou nevoli veřejnosti. Když pak došlo na volbu jeho nástupce, každý uchazeč se musel zpovídat novinářům, jak bude nakládat s pravomocí udílet milost. 

Václav Klaus tehdy voličům slíbil, že „milostí bude jako šafránu“. Slib splnil. Vyloučil ministerské úředníky ze spolurozhodování, místo nich se opřel o své poradce a v konečné fázi se žádostmi zabýval osobně. Bylo to pracné, ale spolehlivé. Nedošlo k žádnému dalšímu skandálu. Vyhodnocování žádostí o milost zřejmě přivedlo Václava Klause k poznání, že občas dochází k bolestivým přehmatům v trestním řízení a snažil se o zlepšení stavu. Na konci mandátu vyhlásil amnestii, která popudila mnoho jeho odpůrců. Osobně ji považuji za jeden z nejšlechetnějších činů v jeho kariéře. Pokračoval v tomto směru i nějaký čas po vypršení mandátu a jeho slovník se obohatil o pojem „soudcokracie“. 

Miloš Zeman byl ještě radikálnější než Václav Klaus. Z počátku tvrdil, že pravomoc udělovat milost a vyhlašovat amnestii nebude využívat. Nakonec ale přece jen pár milostí udělil. Veřejnost zaujalo jeho rozhodnutí udělit milost Jiřímu Kajínkovi. Udělení milosti Miloši Balákovi má punc kamarádičkovského zneužití pravomoci. Naopak hanebně se zachoval k nevinné Michaele Schneidrové, spolupracovnici  a spoluobžalované předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Zlopověstný soudce Aleš Novotný je obě poslal do vězení na 8,5 roku. Odvolací soud Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, ale Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest, takže jí nezbylo než nastoupit do „domu smutku“ ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Miloš Zeman žádost o milost neudělil, byť žadatelku mediálně mocně podporoval Jaroslav Soukup a s udělením souhlasil ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Nejvyšší soud ČR ji naštěstí po sedmi měsících propustil z vězení a v dalším řízení ji nakonec navzdory běsnění státního zástupce Radka Mezlíka zprostil obžaloby stejný soudce Aleš Novotný, který ji původně odsoudil. 

Žádného z letošních uchazečů o úřad prezidenta republiky nebombardovali novináři otázkami na jejich záměry v nakládání s institutem milosti. Ani Petr Pavel ani Andrej Babiš této věci nevěnovali samovolnou pozornost. Takže nevíme, zda  Petr Pavel připustí účast  necitlivých ministerských byrokratů na rozhodovacím procesu a jaká je vůbec jeho představa o institutu milosti jako takové. Jako laik bych uvítal, kdyby následoval v opatrně odpovědném přístupu Václava Klause, ale aby byl nejméně o třetinu štědřejší než on. Jsem si vědom, že splnění mého přání by pana prezidenta zatížilo nesmírně nepříjemnou a časově náročnou agendou, ale soudím, že stát má mít pojistný ventil, jímž odvrátí od lidí neštěstí, když systémové nástroje selžou. Takovým ventilem je právě milost prezidenta republiky a  kdo má moc odvracet od lidí neštěstí, má ji uměřeně využívat.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.