pátek 31. srpna 2018

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 14

Na pořad přišla podjatost soudců

Hlavní líčení u Městského soudu v Brně v trestním řízení soudním, vedeném senátem předsedy Michala Kabelíka proti údajnému zločinnému uskupení v čele s vazebně stíhaným Shahramem Abdullahem Zadehem (dále jen  SAZ.) pokračovalo podle plánu ve dnech 30. a 31. srpna 2018. SAZ se opět dostavil s čestným doprovodem šestice těžkooděnců Vězeňské služby ČR. Ostatní obžalovaní se nezúčastnili. Druhý den se i zastoupení obhájci scvrklo na tři vytrvalé jedince.

S ohledem na průběh předchozího jednání se dalo očekávat, že obž. SAZ se bude vyjadřovat k výpovědím spoluobžalovaných. Nakonec bylo ale vše úplně jinak.

Hned na začátku zasáhla do programu obhájkyně SAZ Alena Kojzarová. Obrátila se na předsedu senátu se  stížností, že část souborů z počítače a mobilního telefonu obž. Ondřeje Kučery, uložených na flashdisku, který obhajoba obdržela na předchozím líčení,  je  nečitelná. Dožadovala se prověření, zda  výchozí bitový otisk harddisku počítače má stejnou vadu. Předseda senátu flashdisk převzal za účelem porady s odborníky a později vrátil s tím, že paní obhájkyně jej má poslat soudu poštou s vyznačením vzdorujících souborů a požádat o jeho přezkoumání. Teprve budoucnost tedy ukáže, zda po půlročních průtazích se zpřístupněním údajů obhajoba získá jejich úplný obsah.  

Následovalo další překvapení: obhájce Roman  Jelínek se přihlásil o slovo s tím, že si přeje přednést návrh na  vyloučení předsedy senátu pro podjatost. Uvedl, že se inspiroval ústavním nálezem č.j.   III. ÚS 4071/17, týkajícím se podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové, vyhlášeným o den dříve. Podal pak obsáhlý výčet řídících úkonů předsedy senátu během celého dosavadního průběhu hlavního líčení, které lze hodnotit jako zjevně nepřátelské vůči panu obžalovanému a tedy usvědčující pana soudce z podjatosti. Návrh přednesl pouze ústně. Předseda senátu se následující den dožadoval písemného vyhotovení, ale měl smůlu: Romana Jelínka vystřídal advokát David Záhumenský, který je neměl.

Po Romanu Jelínkovi vystoupil s návrhem na vyloučení  senátu pro podjatost SAZ, který v úvodu vysvětlil, že důvodem jeho podání jsou sice převážně osobní poklesky předsedy senátu, ale přísedící se s ním ztotožnili a v některých případech projevili podjatost i aktivně, např. ignorováním námitky, adresované senátu. Stěžoval si na různá příkoří, jichž se mu v průběhu hlavního líčení dostalo, např. na nerovné postavení vůči státnímu zástupci a svědkům-policistům. Vesměs šlo o výhrady, uplatněné již dříve v jiných souvislostech. Velký důraz opět položil na  evergreen rozhořčení nad hrubým zásahem do jeho soukromí a práv obhajoby, ke kterému došlo předáním datových nosičů se soubory z otisku paměti  jeho iPadu a iPhonu státnímu zástupci a obhájcům spoluobžalovaných. Připomněl, že k průniku do jeho komunikace s obhájci a plánů obhajoby došlo již v přípravném řízení, kdy postup státního zástupce Michala Galáta a policistů veřejně odsoudily některé význačné osobnosti resortu spravedlnosti, jako předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal, bývalá ministryně spravedlnosti prof. Helena Válková či pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Ovšem pro veřejnost může být  nejzajímavější  zpráva, že manželé Zadehovi podali u zdejšího soudu žalobu na ochranu osobnosti proti celému senátu, a to právě kvůli zneužití dat z iPadu a iPhonu, mezi nimiž byly mimo jiné intimní fotografie paní Jany Zadehové, pořízené sice s jejím souhlasem, nikoli však za účelem uveřejnění. Žalobci požadují po žalovaných omluvu, finanční odškodnění za nemajetkovou újmu a náhradu soudních nákladů, to vše uhrazeno rukou společnou a nerozdílnou. Výklad prokládal hojnými citacemi z různých judikátů, hlavně Evropského soudu pro lidská práva, a do úmornosti obsáhlými právnickými úvahami. K některým námětům se opakovaně vracel.

Čas plynul, řeč pana obžalovaného volně tekla. SAZ svůj výklad neukončil během  prvního dne jednání a pokračoval i následující den. Předseda senátu mu nechal volný prostor, takže nevznikly ani důvody k obvyklým  ostrým výměnám názorů. Byly to mimořádně klidné dva soudní dny. Nakonec ale předseda senátu pana obžalovaného zastavil a zjišťoval, zda své podání skutečně míní jako návrh na vyloučení senátu podle §30 trestního řádu. Když se ujistil, že tomu tak je, s odkazem na své zákonné zmocnění řídit hlavní líčení v 11:44 oznámil, že přednes pana obžalovaného zastavuje, protože soud má již dostatek informací, aby mohl rozhodnout. Jednání současně odročil. Teprve v tuto chvíli vypuklo pozdvižení, jímž ovlivněná přestřelka mezi předsedou senátu na straně jedné a SAZ a jeho obhájcem na straně druhé  ještě chvíli pokračovala. SAZ se ohradil proti krácení práva na obhajobu. Protestoval i obhájce David Záhumenský, který opřel námitky o odkaz na judikáty. Namítal, že zastavení vystoupení pana obžalovaného je předčasné, neboť soud dosud neví, jaké argumenty by ještě SAZ uplatnil. Upozornil, že krácením práva na uplatnění návrhů obhajoby dochází k upření práva na soudní ochranu, následně na spravedlivý proces a posléze na zákonného soudce. Předseda senátu ale trval na svém, takže soudní síň se přibližně po deseti minutách nakonec vyprázdnila.

Méně bývá někdy více. Nevíme, jaké důkazy měl ještě pan obžalovaný připraveny. Nelze vyloučit, že rozvláčností prohospodařil příležitost zužitkovat možný důkaz z předchozího jednání o podjatosti předsedy senátu, kterým by mohlo být jeho odmítnutí převzít z  rukou SAZ listiny k založení do spisu a následné odmítnutí zaprotokolování jejich vložení. Spolu s předcházejícím chováním pan předseda vyvolal dojem, že trpí nezvladatelnou nechutí k SAZ, což lze chápat jako  projev podjatosti.   

Hlavní líčení bude pokračovat dne 19. září 2018, kdy soud zřejmě vyhlásí usnesení k oběma návrhům na vyloučení předsedy senátu  a  přísedících z řízení podle §30 trestního řádu. Neočekávám, že soudci hodí ručník do ringu, ač dle mého laického názoru by to měli udělat, protože o jejich nestrannosti lze vážně pochybovat.



středa 29. srpna 2018

TRAMPOTY SOUDKYNĚ OLO


Pojem „soudkyně OLO“ nemusí být pro mé čtenáře neznámý, protože jsem se již dříve věnoval jí a obžalovaným  „Rošťákům“ a „Slušňákům“ v článcích  „Lidský odpad čeká na rozsudek“ a „Spravedlnost podle soudkyně OLO“. Dnes, tedy dne 29.srpna 2018, je již mohu označit plnými jmény, protože jejich příběhu se již od  časného rána věnovala Česká televize a následně vyhlásil Ústavní soud nález, jímž rozhodl o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jenž rozhodl, že ve věci stěžovatelů paní soudkyně není podjatá a hlasový záznam jejího pohoršlivého monologu, který použili jako důkaz podjatosti, nelze připustit, protože byl pořízen nelegálně. Jedná se tedy o soudkyni zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Ivetu Šperlichovou, známou sklonem ukládat vysoké tresty, bývalou členku KSČ. „Rošťáci“ jsou bratři Roman a Jan Šulyokovi, „Slušňáci“ bratři Ladislav a Jan Lebánkovi. Lebánkovi jsou podnikatelé s dlouhodobou tradicí, jejichž firmy za celou dobu podnikání odvedly státu na daních přibližně 90 milionů Kč. Způsob obživy bratrů Šulyokových není úplně jasný a má temná místa. Jisté je, že Roman Šulyok si až dosud „naspořil“ tresty ve výši celkem 22 let odnětí svobody, z toho osm a půl roku za brutální vydírání bratrů Lebánkových. Posledně zmíněné odsouzení má významný vliv na jeho vztah k nim a promítá se do jeho svědectví. Při cca čtyřhodinovém výslechu, jemuž jsem byl přítomen, dal jasně najevo, co si o nich myslí.

I když byli původně všichni čtyři obžalováni společně, dnes již Šulyokovi nejsou stranami řízení. Soudkyně Šperlichová je vyloučila do samostatného řízení.  Trestní stíhání  staršího z nich pak zastavila pro neúčelnost a následně jej  použíla jako korunního svědka proti bratrům Lebánkovým. Řízení proti nim a dalším spoluobžalovaným je ve fázi nepravomocného odsouzení a čekání na písemné vyhotovení rozsudku. Samostatné řízení proti Janu Šulyokovi je v počátcích.

Paní soudkyni jsem poprvé viděl při veřejném zasedání k žádosti našeho chráněnce o povolení obnovy procesu. Jeho matka nevydržela napětí a vydala se k odchodu ze soudní síně, což doprovodila nelichotivým výrokem o české justici (žádným hulákáním, prosím). Paní předsedkyně jí okamžitě uložila pokutu 3 tis.Kč a přikázala justiční stráži, aby ji vyvedla z budovy (měla právo nechat ji  vyvést ze soudní síně, odkud stejně odcházela). Rozhodnutí o pokutě ale vzala rychle zpět.

Ústavní nález podle mého laického názoru nejspíš ovlivní odvolací řízení u Vrchního soudu v Olomouci. I kdyby rozsudek neměl jiné vady, jako rozhodnutí senátu podjaté předsedkyně bude patrně  zrušen a vrácen na 1.stupeň, možná  k jinému senátu.

Souběžně s řízením o vyloučení paní soudkyně pro podjatost, dovedeným až k Ústavnímu soudu, probíhají pokusy o vyvolání kárného řízení s ní. Obě akce jsou nezávislé na sobě, jejich původci se v době podání návrhů neznali a pro své jednání měli rozdílné důvody. Spojovacím článkem je zvukový záznam monologu paní soudkyně na poradě senátu, v němž se vyjadřuje o matce obžalovaného, jež neunesla napětí ze sledování soudního jednání ( viz výše), jako o mladé krávě (ve skutečnosti jde o váženou podnikatelku, elegantní dámu, která je poněkud starší než paní soudkyně), obžalovaní jsou pro ni lidský odpad, pro advokáty má výrazy jako „blbeček“, „kripl“, „pinďula“ a navíc si chválila, jak krásně se soudilo za totalitního režimu. Projev zpestřila vulgárními výrazy, které mě vzhledem k jejímu vystupování v soudní síni nepříjemně překvapují: dáma by neměla být za žádných okolností sprostá. Podle znaleckého posudku hlas na záznamu patří skutečně jí. Zvukový záznam se dostal do veřejného prostoru. Oslovený kárný žalobce se zachoval způsobem, jenž je příznačný pro chování kárných žalobců při projednávání kárných návrhů z prostředí  občanské společnosti: uznal sice, že vyjadřování paní soudkyně bylo zcela nevhodné a mohlo by být důvodem k podání kárné žaloby, ale vzhledem k nelegálnímu původu záznamu žalobu nepodá, protože kárný soud by asi tento důkaz odmítl. Na námitku předkladatele, že mu jako žalobci nepřísluší předjímat, jak bude soud hodnotit důkazy, neodpověděl. Čas běžel dál a přibyly další námitky proti jednání paní soudkyně. Tak v případě Romana Šulyoka navodila podmínky pro jeho vyloučení tím, že nezajistila jeho eskortování z výkonu trestu. Jeho neúčast při hlavním líčení pak použila jako důvod pro vyloučení jeho věci. Při jednom hlavním líčení pak zapomněla na tři předvolané svědky, z nichž dva přijeli až z Dunajské Stredy. Nechala je čekat nejméně dvě hodiny v předsálí a když po skončení hlavního líčení vstoupili do soudní síně, v nepřítomnosti přísedících a stran řízení jim nechala vyplatit svědečné a „zrušila“ je. Připravila tím přísedící a strany řízení o možnost svědky vyslýchat. Jeden ze svědků si na ni stěžoval předsedovi Krajského soudu v Brně Milanu Bořkovi. Kárný žalobce na rozšíření kárného návrhu o výše uvedené poklesky nereagoval: jednou rozhodl a tím to končí. Věc má nyní v rukou vyšší kárný žalobce, který není vázán rozhodnutím žalobce nižšího stupně. Jeho rozhodnutí si  netroufám předvídat. Jsem na ně zvědav, poněvadž bude měřítkem síly soudcovké lobby, která se jistě bude snažit paní soudkyni před kárným řízením zachránit.

V každém případě postavení paní soudkyně bylo ústavním nálezem znejistěno a další vývoj jejího osudu bude zajímavý.

Jako laik soudím, že soudce, který se vyjadřuje způsobem obdobným zmíněnému monologu, je apriorně podjatý vůči obžalovaným a obhájcům a neměl by proto soudit, neboť není způsobilý soudit spravedlivě. A kární žalobci, kteří poskytují ochranu nositelům takových projevů, by měli být voláni ke kárné odpovědnosti.

úterý 28. srpna 2018

ALENA VITÁSKOVÁ OBĚTÍ ŠTVAVÝCH REPORTÉRŮ ČT

Ve večerním zpravodajství České televize dne 8. ledna 2018, tedy v době, kdy u Vrchního soudu v Olomouci probíhalo odvolací řízení ve věci devíti obžalovaných, mezi nimiž byla bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alena Vitásková, Jakub Železný sdělil urbi et orbi, že paní obžalovaná „měla připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny“. Byla to lež, protože v době vydání licencí Alena Vitásková ještě nevěděla, že bude v ERÚ působit. Výrok ji znevažoval a mohl proti ní popudit veřejnost právě v citlivém období čekání na rozhodnutí odvolacího soudu. Alena Vitásková se jim cítila dotčena a podala na Českou televizi trestní oznámení podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Zřejmě  si dovolila víc než dle České televize směla a pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Reportéři ČT vyjeli k hlavnímu líčení v jejím dalším trestním řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde v předsálí soudní síně na ni bezohledně dotírali  nepřátelskými otázkami. Nedbali, že mají před sebou dámu, vystresovanou pětiletým  trestním stíháním, připravující se na vstup do  soudní síně k dalšímu nepříjemnému jednání, která má samozřejmý nárok na klid. Chovali se k ní drze.  Alena Vitásková jim nakonec přestala odpovídat.

Získané záběry z této demonstrace bezohlednosti zužitkovala redakce pořadu  Reportéři ČT ze dne 27.srpna 2018 v reportáži, pojednávající nejen o jihlavském procesu, ale hlavně nabízející veřejnosti nelichotivý obraz osobnosti  Aleny Vitáskové.  Štvaví Reportéři ČT se tak snažili ukázat veřejnosti a pokud možno i soudcům, jak mají vnímat  obžalobu, které paní obžalovaná čelí.

Věcný obsah reportáže se neobešel bez lží, polopravd a potlačení informací. Skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci zprostil Alenu Vitáskovou obžaloby, zůstala zatlačena do pozadí: zmínka sice padla, ale s náznakem, že dovoláním nejvyššího státního zástupce snad bude zproštění viny napraveno. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ale platí a osud dovolání nejvyššího státního zástupce je zatím ve hvězdách. To měli štvaví Reportéři ČT respektovat. Ve skutečnosti to ignorovali a nařkli ji, že chtěla pomoci miliardáři Zdeňkovi Zemkovi (skutek se  nestal).  Utajili ale před veřejností, že v době jejího působení v čele ERÚ její úřad odebral licence několika jiným elektrárnám téhož vlastníka a kvůli udělení licence chomutovské  střešní elektrárně podal trestní oznámení. Tato věc právě spěje před soud. Štvaví Reportéři se nezamysleli nad tím, proč by se jejich oběť měla chovat jinak k dvěma chomutovským elektrárnám téhož vlastníka než k těm ostatním. Zcela přehlédli obrovské finanční úspory pro obyvatelstvo z jejích cenových opatření.

Kromě toho všeho štvaví Reportéři ČT uveřejnili bez jejího vědomí a souhlasu tajnou nahrávku z jejího autorského čtení z knihy Solární baroni. Je možné, že tím porušili její autorská práva.

Do říše polopravd patří celé vyprávění o bývalé nejvyšší státní zástupkyni  Renatě Vesecké, kvůli jejímuž jmenování do funkce místopředsedkyně ERÚ se Alena Vitásková dostala před soud. Reportéři ČT tvrdili, že Renata Vesecká odebrala věc trestního stíhání Jiřího Čunka přerovskému státnímu zástupci a předala ji jeho jihlavskému kolegovi: ve skutečnosti šlo o rozhodnutí   ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka, o němž se Renata Vesecká dověděla, až kvůli němu vypukl poprask. Správnost postupu NSZ ale dodatečně potvrdil rozsudkem Nejvyšší soud ČR, což by štvaví Reportéři měli respektovat. Dodávám, že sám jsem v té době Potoczkovo rozhodnutí a na ně navazující zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka exprokurátorem Arifem Salichovem kritizoval (netvrdil jsem ale, že by Jiří Čunek byl vinen). Soukromý názor jsem nezměnil, ale na rozdíl ode mne veřejnoprávní televize by si neměla dovolit veřejně nerespektovat právní názor Nejvyššího soudu ČR.

Celá tato část zlolajnosti Reportérů ČT nevypovídá nic o úrovni práce, kterou Renata Vesecká odvedla během svého působení v ERÚ. Jde tedy pouze o její samoúčelné znevažování. 

Polopravdou je i tvrzení, že Alena Vitásková dosadila Renatu Veseckou do nově vytvořené funkce. Ve skutečnosti tato funkce v ERÚ existovala i dříve.  Alena Vitásková ji na přechodnou dobu zrušila, když ji po odchodu jejího bývalého držitele nemohla obsadit. Již při jejím zrušení věděla, že ji bude muset obnovit, protože právní úsek ERÚ, čítající několik desítek právníků, nemohl trvale zůstat bez odborného řízení. Jakmile našla náhradu, funkci obnovila.

Štvaví Reportéři ČT se samozřejmě nezajímali o úsilí, které Alena Vitásková vyvinula, aby našla odpovídající náhradu za dřívějšího držitele funkce. Zájemci se nehrnuli a na její žádost o pomoc k různým institucím nikdo nereagoval.

Ve svém celku  zmíněná reportáž cílí k rozeštvání veřejnosti a pokud možno i soudců proti Aleně Vitáskové. Vzhledem k tomu, že se právě rozbíhá jihlavské soudní řízení proti ní, je načasování reportáže obzvlášť zákeřné. V podání  štvavých Reportérů ČT je Alena Vitásková zemský škůdce a je předem odsouzena k vysokému trestu. Zvláštností jejího postavení je veřejně vyhlášený záměr pana prezidenta udělit jí 28. října státní vyznamenání.

Hluk, který se štvaví Reportéři ČT pokoušejí vyvolat kolem nového soudu Aleny Vitáskové, je předčasný. Teprve soud po provedeném dokazování rozhodne, zda obžaloba byla důvodná. Štvaví Reportéři ČT ale  touží po jejím odsouzení, předjímají, že jim soud vyhoví a chovají se k ní, jako by se to již stalo.

Reportáž štvavých Reportérů ČT z 27.srpna patří k projevům, jež dodávají České televizi ráz aktivistického média či svébytné opoziční síly, nerespektující výsledky  voleb a vyžívající se v znevažování kdekoho, včetně prezidenta, předsedy vlády či nového ministra spravedlnosti. Drzost některých jejích pracovníků při jednání s oslovenými veřejnými činiteli působí dojmem, že se cítí povzneseni nad ně, ač je k tomu nic neopravňuje.



sobota 25. srpna 2018

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 13


Dusno v soudní síni

Plánované červencové hlavní líčení u Městského soudu v Brně v trestním řízení soudním, vedeném senátem předsedy Michala Kabelíka proti údajnému zločinnému uskupení v čele s vazebně stíhaným Shahramem Abdullahem Zadehem (dále jen  SAZ.) se pro náhlé onemocnění jednoho z obhájců nekonalo. Jednání pokračovalo až ve dnech 21. a 23.srpna 2018. SAZ se opět dostavil s čestným doprovodem šestice těžkooděnců Vězeňské služby ČR. Tentokrát soud nerozhodoval o vazbě.

Oba jednací dny vyplnilo vyjádření obž. SAZ k obžalobě a k dokazování. Dopoledne 21. seděl mezi obhájci spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera (řečený „právník Ondra“), ale jinak se obžalovaní spolehli na zastoupení obhájci. Možná předjímají výsledek procesu, vzdali se naděje na možnost jej ovlivnit a spoléhají se plně na své obhájce.  

Celý první den a část druhého se SAZ věnoval popírání obvinění z pokusu o podplacení tlumočníka do jazyka farsí při seznamování se spisem. Cílem jeho údajného zločinného počínání mělo být zpomalení překládání tak, aby nedošlo k ukončení seznamování ve lhůtě. Kdyby  jeho údajný zločinný záměr vyšel, musel by být propuštěn z vazby a podle domnění žalobce by pak zcela jistě uprchl do zahraničí, nebo by se jinak vyhýbal úkonům trestního stíhání ve svém hlavním procesu, tedy v „daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně. Obžaloba v tomto bodě stojí v podstatě jen na chatrném důkazu svědeckou výpovědí tlumočníka, který se při výslechu před soudem choval k panu obžalovanému nepřátelsky a povýšeně a oznámil, že v případě opakovaného předvolání by se nedostavil. Jeho výpověď byla rozporná a z mého laického hlediska nepřesvědčivá, proto obhajoba žádala opakované předvolání, ale marně. Svědek je tlumočníkem íránské ambasády, což stojí za zmínku kvůli skutečnosti, že teheránská prokuratura vydala na SAZ mezinárodní zatykač a dožaduje se jeho vydání. Naši policisté a státní zástupci by rádi vyhověli, ale za tím účelem by museli dosáhnout neplatnosti jeho českého občanství a na tom ztroskotali.

SAZ rozebral detailně svědkovu výpověď a snažil se ji zpochybnit. Kategoricky odmítl tvrzení žalobce, že chtěl tlumočníka podplatit a upozornil, že když se nakonec dostal na svobodu, neuprchl, což je důkazem nesmyslnosti nařčení. Vyslovil domněnku, že tlumočník byl živým nástrojem policie a ve vztahu k jiným částem dokazování by nepřekvapilo, kdyby měl pravdu: základním prostředkem k jeho stíhání jsou policejní intriky. V té souvislosti namítal, že soud nenechal provést další důkazy. Zejména se domáhal přehrání záznamů odposlechů jeho konverzace s tlumočníkem. Dokazování je zřejmě neúplné a za tohoto stavu nelze předjímat jeho konečný výsledek.

Pro vystižení povahy tohoto procesu je důležité, že k žalovanému jednání došlo již v r.2015, v době první vazby SAZ, a policie se již tehdy  z popudu tlumočníka zabývala jeho objasněním. Ale tehdy tuto záležitost proti panu obžalovanému nepoužila. Naopak, když Krajský soud v Brně rozhodl o přijetí rekordní kauce  150 mil. Kč a propuštění SAZ na svobodu, státní zástupce se vzdal práva stížnosti, čili tehdy údajný pokus o podplácení tlumočníka nepovažovaly orgány činné v trestním řízení za vážnou záležitost. Vytáhly ji  účelově až nyní k umělému posílení  vazebních důvodů.

Dalším hlavním námětem vyjádření pana obžalovaného byla kritika postupu policistů, kteří se po určitou část řízení dostali do dvojitého postavení vyšetřovatelů a poškozených, a to v důsledku křivého trestního oznámení, podaného policejním provokatérem. Jinými slovy: po určitou dobu policisté vyšetřovali sami sebe. Když je začala vyšetřovat Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdejší dozorový státní zástupce Michal Galát (později odvolaný z případu a kárně potrestaný) jí případ odebral a předal policii, kde vyšuměla do ztracena. Nakonec ale policistům  nezbylo, než se z řízení vyloučit pro podjatost. SAZ ovšem předpokládá, že ovlivňovali jednání kolegy, který jejich práci převzal. Nemůže to prokázat, ale vyloučit to nelze. Jinak upozorňoval na rozpory ve svědeckých výpovědích policistů při hlavním líčení, jež se projevily jak při srovnání výpovědí mezi různými svědky, tak uvnitř nich.

V té souvislosti se SAZ zmínil o překročení žalobního rámce zneužitím jeho zájmu o stížnost, kterou proti policistům podal spoluobžalovaný z „daňové kauzy“ Michal Šimák kvůli vydírání, jímž se  jej policisté snažili přimět ke křivé výpovědi proti SAZ. Pan obžalovaný skutečně získal předmětný notářský zápis, ale nikterak jej nepoužil k posílení své obhajoby. Tato záležitost neměla nic společného s žalovanými aktivitami v této kauze a žalobce ji obžalobou nenapadl. Dle mého laického názoru soud pochybil, když k posílení vazebních důvodů použil záležitost, která neprošla přípravným řízením a žalobce ji nezahrnul mezi žalované skutky. Učelové uskupení policistů, státních zástupců a soudců,  jež si vytýčilo za cíl souběhu držení kauce 150 milionů Kč a týrání SAZ vazbou, použije jakýchkoli prostředků, aby jej udrželo za mřížemi.

Odhalení nekorektního postupu při vymýšlení vazebních důvodů bylo ale méně závažnou nehodou, než jiná událost, která se při tomto hlavním líčení soudu přihodila. Obhájce Roman Jelínek otevřel problém nedostupnosti důkazů, získaných při prohlídce v kanceláři spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery, jejichž zpřístupnění se obhajoba opakovaně dožadovala. Soudce o nich nevěděl, ale státní zástupce přiznal, že je má od 22.února 2018 a po polední přestávce přinesl ze své kanceláře velkou obálku. Následující den pak předseda senátu předal obhájkyni SAZ flashdisk s daty z počítače „právníka Ondry“. Obhajobu tím úplně neuspokojil, protože nemá jistotu, že obsah flashdisku je autentický. A SAZ se marně dožadoval, aby obsah flashdisku soud založil do spisu v listinné podobě, protože ve vazbě nemá možnost číst údaje v elektronické podobě.  Podstatné je, že soud nevěděl, kde se nacházejí důkazy, jejichž provedení  se obhajoba SAZ dožadovala, a státní zástupce přiznal, že je již půl roku má k disposici, ale soudu je z neznámých důvodů nepředal. Nepochybně došlo k dočasnému zatajování důkazů před obhajobou SAZ a je to skandální případ krácení práv obhajoby.

SAZ předstupuje před soud se svým vyjádřením velmi pečlivě připravený. Své úvahy často opírá o citace ústavních nálezů nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Mluví anglicky, rozvláčně, uvádí spoustu podrobností a k některým dílčím námětům se opakovaně vrací. Občas projev provází výraznou „řečí těla“.  Sledování jeho výkladu je náročné, vyžaduje napjatou pozornost. Až rozsudek ukáže, zda jeho úsilí bylo účelné, ale odhalí také míru nestrannosti soudu.

V tomto směru je průběh hlavního líčení ve dnech 21. a 23. srpna 2018 pozoruhodný právě tím, že na něm postupný vývoj vzájemných vztahů mezi panem obžalovaným a předsedou  senátu (přísedící se verbálně neprojevují) vykrystalizovaly do krajnosti. SAZ předsedu senátu opakovaně kritizuje, ba i uráží. Naproti tomu pan soudce se postupně dopracoval k postoji pasivní obrany, a to až tak daleko, že přestal pana obžalovaného vnímat. Dovedlo jej to až k určitým pochybením při vedení jednání.

Obžalovaný má při jednání se soudem zachovávat pravidla formální zdvořilosti, naopak soudce jako veřejný činitel má zůstávat nad věcí. V tomto případě již ale obě strany z tohoto rámce vybočují. Skutečnou moc „vyřídit si účty“ s odpůrcem má ale pouze soudce, pro postavení SAZ je určující bezmoc. 

Zprávy o svérázném způsobu obhajoby pana obžalovaného se šíří právnickou obcí a zaznamenal jsem pohoršené ohlasy i na místech od soudní síně značně vzdálených, samozřejmě opírající se pouze o zprávy z doslechu. Při posuzování odpovědnosti za neblahý vývoj vzájemných vztahů se nabízí klasická otázka, zda na počátku věcí byla slepice nebo vejce. Pro soudce musí být opakované útoky pana obžalovaného velmi nepříjemné. Jeho sympatický smysl pro humor zřejmě nestačil jejich účinky na jeho psychiku potlačit. Naproti tomu pan obžalovaný je ve vazbě, přestože jeho rodina a přátelé složili jako kauci za propuštění z vazby v související „daňové kauze“ 150 milionů Kč, z nichž platí úroky a soud odmítl neúčelně vynaložené peníze jim vrátit (písemné vyhotovení usnesení z 21.června 2018 dosud neobdrželi, neboť soudce Aleš Novotný má zaručené právo na nedodržování procesních lhůt). „Daňová kauza“ probíhá podle pravidla „co se vleče, neuteče“, takže složitelům kauce vzniká citelná finanční újma.

Vazba je brutálním zásahem do osobního a rodinného života pana obžalovaného. Aby účelové policejně-státnězástupcovsko - soudcovské uskupení dosáhlo svého cíle mít na účtě 150 milionů a současně SAZ ve vazbě, neváhalo nasadit na něj policejní provokatéry. To vše v citlivém životním období, kdy se stal otcem a dítě vídá jen ve věznici. Během jeho věznění došlo k opakovaným zásahům do jeho základních práv. Za účelem odůvodnění opakovaného zamítání žádostí o propuštění na svobodu se soudci nestydí lhát, vytáhnout sporné obvinění z r.2015 a vyhledávat argumenty mimo rámec obžaloby. Proti tomuto organizovanému jednání je pan obžalovaný zcela bezmocný. Pocity bezmoci se promítají do jeho chování v soudní síni, které mu ale nepomáhá, nýbrž škodí. SAZ, kterého sleduji dnes v soudní síni, je doslova jiný člověk než ten, s nímž jsem se poprvé setkal ve vazební věznici v říjnu r.2015, a s nímž jsem se potkával v době jeho pobytu na svobodě. Tehdy z něj vyzařovala empatie, měl smysl pro humor a vyznačoval se vybraným společenským chováním. Týrání vazbou má zřejmě zhoubné účinky na jeho psychiku.

Po hlavním líčení z 23.srpna 2018 mám subjektivní pochybnost o způsobilosti pana soudce Michala Kabelíka postupovat  při vyhodnocení důkazů nestranně. Na očekávaném odsuzujícím rozsudku bude dle mého laického úsudku ležet stín podjatosti. Okamžité propuštění SAZ z vazby by mělo účinek profylaktického opatření proti dalšímu zhoršování vzájemných vztahů mezi panem obžalovaným a předsedou senátu.

Takto vedené vazební řízení může mít nepříznivý dopad na mezinárodní prestiž české justice, neboť SAZ se začal obracet na Evropský soud pro lidská práva a z analogie s jeho judikáty vyplývá, že by mohl aspoň částečně uspět. Jako laik soudím, že projednávání žaloby na souběh vazby a rekordní kauce na mezinárodní úrovni zpochybní povahu České republiky jako právního státu.

Tímto článkem se nevyjadřuji k obžalobě v „daňové kauze“.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 30. a 31.srpna 2018 vyjádřením pana obžalovaného k výpovědím spoluobžalovaných.






středa 22. srpna 2018

CO NÁM ZANECHALY TANKY V JUSTICI


Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 je tak strašná událost, že nestačí pronést pár slavnostních projevů ve výroční den, a pak už ji vytěsnit z myslí. Naopak vědomí o ní by mělo být trvalým mementem, k němuž bychom se měli stále vracet.

Byla to větší podlost než nacistická okupace, protože přišla ze strany spojenců.   Vzpomínajíce na ni mluvíme o popření naší suverenity, národním ponížení, ztrátách na životě, uzavření cesty k reformám. Stranou pozornosti zůstává skutečnost, že výsledkem intervence bylo nastolení vlastizrádné kolaborantské vlády, čistky v KSČ i v různých společenských organizacích, vyhazování lidí z práce, někdy i nucené přestěhování.

Kdo se chtěl udržet na nomenklaturním místě, musel v sobě potlačit odpor k označení „kolaborant“, uznat opodstatněnost národní potupy vojenským zásahem a prokázat loajalitu ke kolaborantskému režimu, a to bez ohledu na to, co si myslel v hloubi duše. Stejně se museli chovat všichni, kdo se nestyděli tlačit se na čistkami uvolněná místa. Také všichni, kdo dospívali během okupace a vstupovali do škol nebo do svého prvního zaměstnání. Nastoupila obecná devastace mravních hodnot, která dosud trvá.

Specificky zhoubné byly následky nastolení kolaborantského režimu v soudnictví a na prokuratuře: právnicky vzdělaní lidé, kteří museli vědět, že se režimní orgány dopouštějí nezákonností, se přesto propůjčili k potlačování práv svých spoluobčanů vždy, když „strana a vláda“ zavelela.

Invazní vojska odjela, ale zůstaly zde okupační posádky, které byly pro běžné občany téměř neviditelné, neboť řadoví vojáci se s občany podmaněné země nesměli stýkat. Když nakonec okupační jednotky odtáhly, neodvezly s sebou pohrobky normalizace, kteří infiltrovali nové mocenské orgány.

Smírné předání vlády z rukou kolaborantské moci novým polistopadový vládcům způsobilo, že nedošlo k odplatě za posrpnové čistky a násilnosti a převážná část soudců a prokurátorů zůstala na svých místech, nebo se jen trochu posunula. Postavení si uhájili i bývalí vojenští soudci a prokurátoři. Pouze bývalí soudci a prokurátoři, kteří si zadali s StB, museli odejít. Našli se slušní lidé, kteří s pokorou vzali na vědomí změnu politických poměrů a s vědomím nepatřičnosti jejich setrvání v mocenských orgánech odešli dobrovolně ze státní služby. Zaslouží si za to úctu. Naproti tomu nositelé hroších kůží se bezohledně drali o své místo na slunci.  Někteří dodnes zastávají vysoké funkce s obrovskou mocí. Nejviditelnějšími představiteli někdejších vykonavatelů „moci dělnické třídy“ jsou bývalí vojenští prokurátoři Jaroslav Fenyk, dnes místopředseda Ústavního soudu, a Igor Stříž, 1.náměstek nejvyššího státního zástupce.   Že jejich myšlení může nést stopy předlistopadové indoktrinace a neblaze ovlivňovat jejich činnost, připustil i Ústavní soud v ústavním nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 517/10. Přesto není naděje, že by přišli o moc dříve a jinak než přirozenou biologickou cestou, protože jsou pouze jednou z více ošklivých skvrn   resortu spravedlnosti, který politické pseudoelity nijak zvlášť nezajímá a o jeho očistu proto neusilují. Cinkání klíči na náměstích v listopadu r. 1989 se z pohledu poměrů v resortu spravedlnosti jeví jako naivní počínání. Tanky odjely, ale pach jejich výfuků zde dosud zcela nevyvanul.  




úterý 14. srpna 2018

ŠTVANICE NA ALENU VITÁSKOVOU POKRAČUJE


Orgány činné v trestním řízení věnují Aleně Vitáskové, bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), „péči“,  přiměřenou těžkým zločincům. Začaly ji stíhat v r.2013 na základě obžaloby, jejíž výroková věta má jednoznačně  povahu křivého obvinění. Dne 22. února 2016 ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k osmi a půl letům vězení. V nejistotě a obavách pak čekala až do 17. ledna 2018 na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o jejím odvolání. Čekání bylo trestem svého druhu. Naštěstí se dočkala zprošťujícího  rozsudku. Tím se jí však trvalého klidu nedostalo, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman není s jejím zproštěním srozuměn a podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pokud s dovoláním uspěje, může vláčení po  soudech pokračovat i další rok nebo dva.

Mezitím Aleně Vitáskové vypršel mandát předsedkyně ERÚ. V současnosti je „na volné noze“ a vyžívá se jako lidskoprávní aktivistka v čele spolku Institut Aleny Vitáskové, jako spisovatelka a jinak.  Již nemůže škodit odporem proti zvyšování cen elektřiny či proti tunelování veřejných rozpočtů podporou budování bioplynových stanic. Vlastně nastal stav, ke kterému její pronásledovatelé chtěli dospět její kriminalizací.

Její pronásledovatelé ale chtěli mít jistotu, že se jí skutečně zbaví a pojistili se vyvoláním dalšího trestního stíhání, které začalo již v r. 2015. Důvodem bylo jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Vyšetřování provázely projevy policejní síly, z nichž nejviditelnější bylo vyslání třicítky policistů pro jmenovací dekret Renaty Vesecké dne 27.května 2015.

Podle žalobce OSZ Jihlava Kamila Špeldy se Alena Vitásková dopustila zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě svěřeného majetku jmenováním Renaty Vesecké, která dle jeho názoru nesplňovala kvalifikační podmínku dlouholeté praxe v energetice, předpokládanou energetickým zákonem. Renata Vesecká tvrdila, že během své kariéry řešila případy v energetice, takže praxi má. Pokud se budeme držet striktně formálního výkladu zákona, žalobce by přesto mohl být v právu. Lze ovšem namítat, že zákonodárce nenapadlo, že by se někdo, kdo svou právnickou zdatnost prokázal dosažením funkce nejvyššího státního zástupce, by mohl přerušit působení v prosperující advokátní kanceláři a uvolit se, že vypomůže v ERÚ přijetím funkce daleko menšího významu. Kdyby ale ani to neprolomilo hráz právního pozitivismu, je třeba si uvědomit, že trestný čin má vedle stránky věcné také stránku subjektivní a nejsou-li naplněny obě, skutek není trestným  činem. Právě subjektivní stránka zde ale dle mého laického názoru viditelně chybí. Alena Vitásková při jmenování Renaty Vesecké totiž  nepochybně jednala ve veřejném zájmu. Její prvořadou povinností bylo zabezpečení hladkého chodu úřadu. V něm v té době pracovalo několik desítek právníků a vlivem vnějších okolností nároky na právní služby úřadu se stále zvyšovaly. Odborné řízení právnických činností z jednoho místa bylo nezbytností, ale obsazení místa příslušného náměstka vhodným právníkem se dlouhodobě nedařilo. Proto přijala pomoc Renaty Vesecké, o jejíž odborné zdatnosti neměla pochyb.

Žalobce šel ovšem dál a tvrdil, že plat, vyplacený Renatě Vesecké, je škodou, způsobenou státu, neboť vzhledem k nedostatku její kvalifikace je jí odvedená práce nicotná. To je ovšem formalismus, přehnaný až do směšnosti. Je trapné, že si takové hodnocení dovolil žalobce okresní úrovně, který se s Renatou Veseckou v odborné vyzrálosti a profesní zkušenosti nemůže měřit.

Obžaloba napadla již 22. ledna 2016 u Okresního soudu v Jihlavě. Opět formalismus převážil nad zdravým selským rozumem: místní příslušnost soudu se odvozuje od sídla ERÚ. Ale všechny žalované činnosti proběhly v Praze. Pro paní obžalovanou je určení soudu jistě nepříjemné, protože musí do Jihlavy dojíždět.

 Vcelku se jako laik divím, že vzhledem k výše uvedeným výhradám okresní soud obžalobu v rámci předběžného projednání neodmítl, neboť jde o ubohý paskvil. K takovému kroku ale soudy přistupují jen výjimečně a nadřízené soudy většinou ke stížnosti žalobce jejich rozhodnutí stejně ruší. Soud tedy projednání obžaloby připustil, ale dlouho nekonal. A nespěchal ani po rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 17.ledna 2018.

Až dva a půl roku po podání obžaloby, dne 14. srpna 2018, proběhlo první hlavní líčení před senátem  předsedy Zdeňka Chalupy. Jednání mělo standardní průběh. Žalobce přednesl obžalobu, jejíž obsah jsem uvedl výše. Po něm se k obžalobě vyjádřila paní obžalovaná. Odmítla názor, že jmenováním Renaty Vesecké porušila zákon. Velmi podrobně popsala okolnosti, které ji k jejímu jmenování vedly (viz výše). Zejména upozornila na stupňující se zatěžování ERÚ nároky  na provádění různých právních úkonů, vyvolané převzetím části náplně Státní energetické inspekce, působením evropské legislativy i následky administrativního nezvládnutí fotovoltaického boomu v letech 2009-2010. Ostře se ohradila proti tomu, že si žalobce  tvrzením o nicotnosti práce  Renaty Vesecké dovolil hodnotit úroveň práce nezávislého ERÚ, ač mu to nepřísluší.  Posléze vyslovila nedůvěru státnímu zastupitelství, podivila se nad přijetím obžaloby soudem a zejména si trpce postěžovala na pustošivé zásahy orgánů činných v trestním řízení do její úspěšné kariéry, osobního života a zdraví. Závěru jejího vystoupení se nelze divit, protože tento způsob vyvrcholení jejího čtyřicetiletého úspěšného působení v energetice je skutečně smutný.

Jako první svědek obžaloby vystoupil bývalý 1. místopředseda ERÚ Otto Gold, odvolaný Alenou Vitáskovou z funkce. Přes snahu žalobce přivést jej otázkami k poskytnutí informací, škodících paní obžalované, jí nijak neuškodil. V podstatě potvrdil, že nároky na právnické činnosti se zvyšovaly a Renata  Vesecká skutečně v úřadě pracovala. S napětím jsme pak očekávali vystoupení Marie Benešové, bývalé prokurátorky, nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti, kterou soud předvolal na návrh žalobce. Strany svědkyni apriorně vnímaly jako ovlivněnou minulostí, neboť kdysi vyvolala mediální štvanici na Renatu Veseckou a její přátele. Hovořila o nich jako o mafii, která z pozadí ovlivňuje trestní řízení. Vyneslo jí to žalobu sedmi žalobců na ochranu osobnosti, jejíž projednávání trvalo od 12.května 2008 do 24. září 2014 a skončilo smírem.  Žalobce si zřejmě dělal naději, že paní svědkyně potvrdí nezpůsobilost Renaty Vesecké zvládnout právní agendu ERÚ. Ale nedosáhl svého. Marie Benešová vypovídala věcně, osobní vztahy do svědectví nepletla a požadované informace prostě neměla, ani  je mít nemohla.

Mimo výslechů svědků došlo i na listinné důkazy.

Celkový průběh jednání byl klidný. Senát byl proti běžným poměrům u prvostupňových soudů nezvykle pozorný. Jeden přísedící si  dokonce psal poznámky.  Mělo by to tak být u všech soudů, ale bohužel tomu tak není: přísedící patří k známým bolestem justice. Na druhé straně  kladení otázek  svědkům zůstalo na žalobci a na obhájci, soud příliš nezasahoval. V každém případě výsledný dojem z jednání je pohodový.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 14. a 15. listopadu 2018.





pátek 10. srpna 2018

MINISTROVY PRVNÍ KROKY


Pro začátky nového ministra spravedlnosti Jana Kněžínka je příznačný překvapivý nezájem skandalistů. Netuším, zda Babišovo bleskové „vytažení z klobouku“ veřejnosti neznámého úředníka překvapilo natolik pochybné snaživce, že ani nerozcupovali jeho diplomovou práci, ani nenašli jinou záminku ke kamenování, či zda se  za jeho zjevovou nenápadností skutečně skrývá trapný nedostatek slabin, použitelných k pohanění (tato alternativa by byla skvělá). Nebo má snad malou přitažlivost pro presstituty, nejsa  žena ?

V každém případě Jan Kněžínek se pro veřejnost vynořil z hlubin Neznáma jako muž nepolíbený politikou, s neznámými názory na problémy svěřeného resortu. Ví se o něm hlavně tolik, že je odborně zdatný jako právník.  Přirozená je zvědavost, jakým bude správcem resortu,  a také  zájem o   jeho první kroky. Sám o sobě prozradil, že jeho prioritou bude podpora přijetí návrhů zákonů, jež již jsou ve sněmovně, vydání nových procesních kodexů, chce komunikovat se všemi právnickými profesemi, také se chce zasadit o elektronizaci justice a postarat se o  zvýšení platů pomocného soudního personálu. Vesměs jde o bohulibé cíle, jde teď jen o to, jak se mu povede při jejich naplňování.

Zatím využívá vládních prázdnin, aby se obeznámil s novým prostředím, tedy začal se setkávat s významnými činiteli resortu. Prokázal ochotu naslouchat politizujícím špičkám soudcovského stavu uznáním potřeby upravit pravidla výběru soudců zákonem. Není ovšem jisté, zda půjde až tak daleko, že pozastaví platnost Pelikánovy vyhlášky, která byla zamýšlena jako provizorium k překlenutí zdlouhavosti legislativního procesu. Mohlo by se stát, že se legislativní proces zadrhne a nebude ani vyhláška, ani zákon.

Měl smůlu, že prakticky souběžně s jeho nástupem vypukla „aféra H-systém“, vyvolaná nelidským rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o vystěhování šedesáti rodin členů SBD Svatopluk z obydlí, která získali dobudováním rozestavěných nemovitostí v majetku H-systému. Ministr Kněžínek se zúčastnil jednání jak s ohroženými členy SBD Svatopluk, zčásti po boku předsedy vlády Andreje Babiše, tak s lidmi z SBD Maják. Je důležité, že naslouchal hlasu obětí trestné činnosti, ale stejně významná je i skutečnost, že se nenechal přimět k populistickému přijetí nesplnitelných závazků. V této zkoušce v každém případě obstál.   

Zatím je ale toho málo na to, aby se dalo předjímat, jak si v úřadě povede, když ze zkušenosti víme, že sama právnická zdatnost na úspěšnost ministra nestačí. Bude důležité, jak se pan ministr prosadí proti aparátu ministerstva, který ze setrvačnosti jede po svém a nejméně nějaká jeho část se o názory a přání svého šéfa příliš nestará. Na „vměšování“ ministra do jeho oboru působnosti dokáže reagovat nevlídně, dokonce až trestním oznámením. Je to přirozený důsledek podmínek, v jakých vznikal úřednický kolektiv, a častého střídání ministrů. Ti přicházejí a odcházejí, základní část úředníků zůstává a časem se utvrzuje v domnění, že je důležitější než ministr. Podle toho se pak němu chová.

Projevuje se to ve zvládání některých agend, které spadají do ministrovy vyhražené pravomoci. Např.  k ministrovi se často obracejí o pomoc odsouzení, kteří si myslí (často právem), že jim soudy ukřivdily. Dožadují se podání stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona je skvělý mimořádný opravný prostředek, jímž se dá pomoci i tam, kde jiné nástroje selhávání. Oprávnění podat stížnost pro porušení zákona je osobní výsadou ministra, jemuž příslušný odbor ministerstva slouží jako servis. Ale díky kazisvětským opatřením bývalého ministra Jiřího Pospíšila, a díky pohodlnosti úředníků, je rozhodování ministra o stížnostech značně ztížené. Aparát jedná zcela samostatně a často nakládá s podněty tak, aby pokud možno k podání stížnosti nemohlo dojít. Osudy nespravedlivě stíhaných úředníky nedojímají.

Velmi zajímavé bude pozorovat, jak se ministr Jan Kněžínek vypořádá s pravomocí kárného žalobce. Po ministru Pelikánovi mu na stole určitě zůstalo pár nevyřešených podnětů ke kárným žalobám. Je univerzálním kárným žalobcem proti všem soudcům a státním zástupcům na celém území ČR. Mimo něj působí soustava kárných žalobců v justici a státním zastupitelství. Jeho předchůdci se do podávání kárných žalob příliš nehrnuli, protože se celkem právem obávali, že je kolegové žalovaného nařknou ze zasahování do nezávislosti soudců (proč by měl soudce stíhat   představitel moci výkonné, když to může udělat kterýkoli příslušný kárný žalobce z řad předsedů soudů?), a také neúspěch kárné žaloby u kárného soudu by vnímali jako újmu na svém prestiži. Kární žalobci z řad předsedů soudů či vedoucích státních zástupců se ale často cítí svázáni stavovskou kolegialitou a kárná provinění svých podřízených promíjejí. Na tento stav pak doplácejí „zákazníci justice“, vystavení beztrestné libovůli  otalárovaného panstva. Domnívám se ale, že nový pan ministr by měl spíše přesvědčit podřízené kárné žalobce, že mají své povinnosti brát vážně, než aby v jednotlivých případech nahrazoval jejich nedostatečnost.

„Aféra H-systém“ patrně zvýší tlak poškozených na odbor, zabývající se odškodňováním obětí nesprávných úředních postupů. Odbor je poddimenzovaný a již při současném vytížení žádostmi nestíhá jejich vyřizování v zákonné lhůtě. Zvýší – li se výrazně nápad žádostí, dojde k zahlcení. To vše lze pochopit. Ale nepochopitelné je myšlení úředníků, kteří dokáží odepřít odškodnění občanovi, jenž strávil téměř dva roky ve vazbě, a pak byl zproštěn obžaloby (v tomto konkrétním případě ministr Pelikán zjednal nápravu), nebo poslat občana, jenž byl odsouzen za pravého pachatele a na příkaz soudu uhradil škodu, aby náhradu za odškodnění požadoval po pravém pachateli (občanovi vznikla škoda jako důsledek nesprávného rozhodnutí soudu)

Nevíme dále nic o tom, jak se pan ministr bude stavět k potřebám vězeňství, jehož řízení patří k nejdůležitějším složkám výkonů ministerstva. Jde o odvětví, které je nesmírně důležité pro udržování veřejného pořádku, ale často nadřazenými složkami státu zanedbávané. Pan ministr se chce zasadit o zvýšení platů pomocného personálu soudů, a je to správný záměr. Také platy příslušníků Vězeňské služby jsou podhodnocené, nepřiměřené nepříjemnostem služby a vysoké zátěži, které jsou vystaveni po celou dobu služby. I sem by měl nový ministr napřít úsilí. Ale řešení by zasluhovala i výše odměny, vyplácené vězňům, pracujícím pro stát, která je pod úrovní  minimální mzdy. Mělo by se uvažovat i o valorizaci limitů nákladů na stravování vězňů. Naposledy se upravovaly v r. 2014 a od té doby výrazně stouply ceny potravin. Posláním vězeňství není vrácení na svobodu jedinců s podlomeným zdravím, takže není vhodné krmit vězně hlavně moukou.  Posléze by si pan ministr měl všimnout, že se neúprosně blíží den, kdy do přeplněných věznic nebude možno  přijmout ani jednoho vězně navíc. Nelze se spoléhat, že přeplněným věznicím uleví pan prezident amnestií, takže je nutné pokračovat v přípravách na rozšíření kapacit.

Zvládne-li Jan Kněžínek roli ministra aspoň průměrně, budeme mu přát, aby vydržel ve funkci po dva mandáty, protože na provedení významných změn v resortu spravedlnosti je délka jednoho mandátu nedostatečná. Mám ale obavy, že jde jen o zbožné přání, které nebude naplněno, protože rozpory mezi šetřílkovským  ANO a rozhazovačnou sociální demokracií hned na počátku společného vládnutí vyvolávají obavy o trvanlivost koalice.






pátek 3. srpna 2018

SAMOSPASITELNOST REKODIFIKACE PROCESNÍCH PŘEDPISŮ


Poprask kolem rozhodnutí Nejvyššího soudu CR o vystěhování členů SBD Svatopluk z jejich domů rozvířil širší diskusi o stavu justice. Strhla se kritika na zdlouhavost soudního řízení a mnoho lidí si začalo myslet, že to je jeho hlavní nectnost. Do vřavy zasáhl předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal názorem, že   „politici se diví rychlosti řízení, ale od roku 1989 nevytvořili procesní předpisy“, uplatněným např. v článku na České justici. Se svou troškou do mlýna přispěchal i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá, že by zrychlení trestního řízení prospěl ještě výraznější přesun dokazování z přípravného řízení přímo před soud – s upřímným podotekem, že trestnímu řízení příliš nerozumí.

Nejde o osamělé názory dvou vrcholných představitelů soudnictví. Ozývají se ze všech stran, takže občan by snadno mohl propadnout dojmu, že hlavní příčinou často neuvěřitelné zdlouhavosti soudních řízení je právě používání zastaralých procesních předpisů. Zásadní přepsání procesních řádů se tak zdá být  samospasitelným opatřením, jež z průtahů řízení udělá neznámý pojem.

Je pravda, že oba hlavní procesní předpisy přežily změnu režimu. Občanský soudní řád pochází z r.1963, trestní dokonce z r.1961. Oba prošly desítkami novelizací, jimiž se měly přizpůsobit novému pojetí práva. Výskyt zrušených paragrafů snižuje jejich přehlednost. Velkou změnou prošel trestní řád, do něhož vplynula přibližně stovka paragrafů z práva Evropské unie. Nové procesní  předpisy by byly ucelenější, přehlednější. Není ale vůbec jisté, že by po krátkém čase jejich užívání nezačalo od soudců zaznívat určité zklamání, jak je tomu u nového trestního zákoníku, o němž mnozí říkají, že se sice změnilo číslování paragrafů, ale jinak se nic podstatného nestalo. Účinnost rekodifikace trestního řádu by nebyla uspokojivá, pokud by současně nedošlo k přepsání zákona o soudech a soudcích, zákona o státním zastupitelství a navazujících vyhlášek, čili k zásadní reformě trestního řízení. Hlasatelé neúnosnosti dalšího používání dosavadních procesních předpisů tak vytvářejí společenskou poptávku po obrovském objemu legislativní práce, kterou bude muset někdo vykonat a někdo zaplatit. Zkušenost z procesu vzniku nového trestního zákoníku a nového občanského zákoníku vyvolává pochybnost, zda lze očekávat, že k přepsání procesních předpisů dojde během jednoho vládního mandátu, zvlášť dojde-li k dalším změnám v osobě ministra.

Z pohledu laika, který strávil stovky hodin sledováním průběhu trestních procesů v soudních síních různých soudů a nahlédl i do přípravného řízení, bych nenašel námitky, pokud se stát rozhodne zmíněné legislativní změny provést bez ohledu na jejich nákladnost. Domnívám se však, že jejich vliv na chod trestního řízení bude podstatně menší, než se propagátoři změn domnívají. Vedle legislativních překážek pro hladký průběh trestního řízení působí další vlivy, které žádná právní úprava neodstraní, a ty budou hrát roli i nadále.

Nelze očekávat, že by novelizace odbourala zásadu, že ten, kdo v trestním řízení rozhoduje, musí mít k disposici příslušný trestní spis. Ten je ale v originále jen jeden a na základě kopií rozhodovat nelze. Někdy to má kuriózní důsledky. Zažil jsem propuštění z vazby obžalovaného z vraždy, jemuž soudkyně prodloužila vazbu, ač spis se nacházel u jiného soudu, který nutnost rozhodnutí o vazbě přehlédl. Nadřízený soud její rozhodnutí z formálních důvodů zrušil a obžalovaný se ocitl na svobodě, neznaje důvod propuštění. Stává se, že vyřízení věci není možné bez použití trestního spisu z jiného procesu a řízení zůstane stát, protože požadovaný spis nelze momentálně získat. Zažil jsem odblokování řízení k dovolání po třech letech od podání návrhu právě kvůli zatoulanému spisu. To je problém řešitelný zřízením digitální knihovny trestních spisů, jež by umožnilo, aby se spisem nakládalo více subjektů současně a nezávisle na sobě. Digitalizaci soudních spisů požadují Piráti a je to požadavek rozumný a oprávněný, nicméně jeho uskutečnění může trvat několik let a bude nesmírně nákladné.

Jiným velkým problémem je nekázeň svědků, kteří neuposlechnutím předvolání často donutí soud k odročení řízení. Čím větší proces, tím více svědků, tím citelněji se tento vliv uplatňuje.
S nekázní svědků si asi rekodifikace trestního řádu neporadí.

Mohli by si poradit žalobci i soudci uvážlivějším přístupem k vytváření „monstrprocesů“. Zdánlivě získávají čas tím, že důkazy, svědčící proti všem skupinám projednávaných obžalovaných, projednají najednou. Nedbají na to, že přihozením některých obžalovaných k hlavní skupině je přinutí zúčastňovat se jednání, jež z hlediska jejich obžaloby nemá žádný význam. Za jejich zmarněný čas asi jednou stát zaplatí odškodné.

Ale legislativci  by si mohli poradit s nepříjemným jevem, kterým je až trojí opakování výslechu svědka v rámci jednoho řízení.  Většinu svědků vyslýchá policie ve fázi prověřování podezření, pak znova za přítomnosti obhájců v přípravném řízení. Platí zásada, že rozhodující jsou důkazy, provedené před soudem. Pokud pak žalobce nebo obhájci trvají na výslechu svědků před soudem,  soud je zve potřetí, někdy i s několikaletým odstupem od výpovědi v přípravném řízení. Je věcí žalobce a obhájců, kolik svědků nechají předvolat. Pokud svědek před soudem nevypovídá z jakýchkoli důvodů, může jeho výslech nahradit čtení výpovědi z přípravného řízení. Nabízí se zde úvaha pro legislativce, zda by bylo možné jednu ze tří svědeckých výpovědí vypustit, aniž by při tom došlo ke snížení průkaznosti dokazování.

Délku řízení neovlivňuje jen počet stání hlavního líčení a jejich časové rozestupy, ale i délka různých doprovodných úkonů, jako je např. příprava ústního vyhlášení rozsudku či vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Pro ně jsou trestním řádem stanoveny procesní lhůty, které však mají povahu pouze pořádkovou, čili jejich dodržování nelze vynutit, nedodržování trestat. Předseda soudu má právo povolit soudci překročení procesní lhůty, někdy jen v omezeném rozsahu. V praxi se setkáváme s libovolným nedodržováním procesních lhůt a s povolováním jejich překročení i nad rámec povolené meze. Perličkou je stížnost proti sdělení policejního orgánu o zahájení úkonů trestního stíhání, pro jejíž vyřízení  není stanovena procesní lhůta a státní zástupci často rozhodují až po několika týdnech nebo i měsících, během nichž přípravné řízení nerušeně pokračuje. Obecně v tomto ohledu dochází k porušení zásady rovnosti stran. Např. občan má na podání zmíněné stížnosti lhůtu tří dnů a často nemá ani možnost před jejím  podáním nahlédnout do spisu, takže si stěžuje naslepo. Je tedy v jednoznačné nevýhodě proti policii a státnímu zástupci. Stěžovat si na nedodržení lhůty pro přípravu ústního vyhlášení rozsudku nebo pro jeho písemné vyhotovení je bezúčelné, protože vedení soudu loudavého soudce zpravidla zakryje sdělením o povolení překročení lhůty. Zpřísnění a zavedení vymahatelnosti procesních lhůt všech článků řetězce trestního řízení novelizací trestního řádu by jistě přispělo k urychlení řízení a navíc by posílilo rovnost stran trestního řízení.

Není správné posuzovat délku řízení jako vzdálenost od zahájení prověřování do rozsudku 1.stupně. Pokud tak činí některé státní orgány, samy před sebou zastírají hrůznost procesů, pokračujících v odvolacím řízení a cestou mimořádných opravných prostředků třeba i mnoho let. Branou do pekel pak může být právě prosazení zásady přednostního významu dokazování před soudem, kterou si mnozí policisté a státní zástupci vykládají tak, že smí podat obžalobu s podstatnými  mezerami v dokazování. Nalézací soud pak buď zvládne doplnění dokazování za cenu časové ztráty, nebo dospěje k mylnému rozsudku na základě neúplného dokazování, který mu pak vrátí odvolací soud k doplnění dokazování a vznikají další ztráty času. Tento nešvar patrně nelze odstranit úpravou trestního řádu.

Justice má nástroj, jímž se může proti nesvědomitosti žalobců ve výše zmíněných případech bránit předběžným projednáním obžaloby a jejím vrácením žalobci k dopracování. Bohužel jej používá málo a často se stává, že ke stížnosti žalobce stížnostní soud rozhodnutí nalézacího soudu zruší, neboť je přece třeba spěchat : nedostatky obžaloby se přece dají „dohonit“ v dokazování před soudem. Časové ztráty v tomto případě nevznikají kvůli nedostatkům trestního řádu, ale kvůli nesvědomitosti státních zástupců a soudců.

Průtahy vznikají i jako výsledek neodpovědnosti a neumětelství soudců, které rovněž nový trestní  řád neodstraní. V rámci jednoho soudu lze nalézt soudce, jejichž zájem o rychlý běh soudního řízení je zásadně odlišný.  Jsou tací, kteří od prvního stání dávají jednoznačně najevo, že si přejí věc dovést k rozsudku bez zbytečných odkladů a využívají zákonných možností k překonání překážek, které se jejich záměru staví do cesty. Např. vzniknou-li nepředvídané překážky pro provedení hlavního líčení, nepošlou domů svědky, kteří přijeli zdaleka, ale provedou jejich výslech mimo hlavní líčení.  Bohužel někdy to přeženou a vyvíjejí nátlak na lékaře, aby ukončil pracovní neschopnost obžalovaného. Že takový postup není humánní ? Copak obžalovaní zasluhují v očích těchto soudců humánní nakládání ? Vždyť jsou pro bohy v taláru jen lidský odpad. Jiní soudci ale odročují hlavní líčení pod nejrůznějšími záminkami, třeba proto, že odpoledne má být horko (nežertuji!), a přerušují je i na celé měsíce. Proces se pak vleče dlouhé roky a soudce ke spěchu nikdo nepřiměje. Jeho nadřízení námitky proti svéráznému vedení hlavního líčení odmítají. Nebo máme ve sboru soudců nemocného člověka, který by celodenní vedení hlavního líčení neustál, a nevyužívá proto plně pracovní dobu. Asi by měl mít jen částečný úvazek nebo by neměl soudit vůbec. Ale stavovská solidarita jej před omezením pracovního úvazku nebo před odesláním do předčasného důchodu chrání. Existence tak velkých rozdílů v chování soudců v rámci jednoho soudu ukazují na malou náročnost předsedy soudu vůči podřízeným, ale to je věc lidské povahy a úpravou trestního řádu nelze docílit změny.

Z hlediska laického pozorovatele trestního řízení nepovažuji snahy o zrychlování trestních procesů za prvořadý cíl, o který je třeba usilovat. Průtahy v řízení lze přežít, nepřijatelné jsou zmetky v podobě odsouzení nevinných lidí nebo ukládání nepřiměřených trestů. V této souvislosti odmítám nápady, aby se ke zrychlení procesů šlo cestou omezení práv obhajoby. Ani mne netěší „kouzla“ některých obhájců,  kteří si jsou vědomi, že jejich klient musí být odsouzen, ale snaží se ten okamžik oddalovat za každou cenu. Klientovi tím ve skutečnosti příliš neprospívají, protože oddalují okamžik jeho návratu z výkonu trestu. Prospívají pouze svým zájmům.  Nicméně okleštění možností obhajoby by vedlo ke zvýšení výskytu nespravedlivých rozsudků, proto je třeba je rozhodně odmítnout.