sobota 28. března 2020

PREZIDENT A AMNESTIE


Žádostí o vyhlášení amnestie ctihodná advokátní kancelář Toman, Devátý a partneři nastavila zrcadlo úřadům, které z povahy svých pravomocí mimo jiné nesou odpovědnost za zdraví a životy vězňů. Měly to být především ony, kdo měl upozornit na prospěšnost drastického snížení počtu vězňů a dožadovat se amnestie.

Naše věznice jsou opět přeplněné. Stovky odsouzených jsou namačkané v omezeném prostoru. Nedostává se jim plnohodnotná strava bohatá na vitaminy, pohyb na vzduchu mají omezený. Má to neblahý vliv na jejich přirozenou odolnost. Vězeňská služba se může zatím pochlubit, že se nevyskytl žádný případ nakažení vězně nebo pracovníka Vězeňské služby coronavirem. To je ale jen okamžitý stav, který určitě nebude trvalý. Musíme počítat s možností, že postupně se nákaza dostane do všech věznic.

Průnik nákazy dovnitř způsobí katastrofu. Možnosti izolování nakažených jedinců od zdravých jsou prakticky nulové. Nelze úplně zabránit setkávání vězňů mezi sebou navzájem, nebo přenosem infekce v uzavřeném prostoru jinými způsoby. Zdravotnická péče o vězně je dlouhodobě na hanebné úrovni, nedůstojné civilizační úrovně kulturní země v 21.století. Na zvládnutí hromadného onemocnění  vězňů není vězeňská lékařská služba připravena. Obecně jsou podmínky věznic daleko horší než domovů seniorů, z nichž některé oznámily, že nemohou dostát povinnostem, uloženým ministerstvem zdravotnictví.  

Posláním vězeňství není ničení zdraví či dokonce zkrácení životů odsouzených. Názor, že odsouzením se z lidí stává odpad, na jehož zdraví a životech nezáleží, je hluboce nemravný. V dané situaci ale můžeme s jistotou počítat s tím, že v případě proniknutí covid-19 do věznic se v důsledku souhry výše popsaných okolností tresty mnoha odsouzených promění na doživotní. Za  daných okolností by vyprázdnění věznic nejméně v rozsahu Klausovy amnestie předešlo hrozící katastrofě.

My všichni, kteří na svobodě reptáme na tíživost omezujících opatření, máme stonásobně větší naději než vězni, že s infekcí vůbec nepřijdeme do styku a pokud už nás postihne, přežijeme díky vyšší přirozené odolnosti a odborné lékařské péči.

Pan prezident nemá životní zkušenost Václava Havla a věznice nenavštěvuje. Zjevně si neuvědomuje, jaké následky bude mít proniknutí nákazy do věznic. Proto mu nedochází, že amnestií by některým vězňům zachránil život a naopak jejím odmítnutím některé odsoudil ke špatnému konci.

Odvolal se na svůj známý zásadní postoj k plošné amnestii. Veřejnosti jsou ale známy případy, kdy uplatňuje domnělé právo na libovůli a vlastních zásad se nedrží. Ostatně známým bonmotem zesměšňuje ty, kteří lpí na názorech, jež se pod tlakem nových okolností jeví jako neúnosné. Na sebe samotného ovšem platnost bonmotu nevztahuje. Příprava uvážlivě provedené amnestie by si vyžádala určitý čas a zatím ještě ve věznicích covid-19 neřádí. Pan prezident má proto hypoteticky ještě chvíli na to, aby svůj postoj přehodnotil.

Nemyslím ale, že se tak stane. Ne proto, že by Miloš Zeman nebyl způsobilý pochopit omyl a změnit názor, pokud dostane odpovídající impulz, ale jeho okolí se jistě postará o to, aby k němu nepronikl ani náznak nesouhlasu s jeho rozhodnutím.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



úterý 17. března 2020

…DO SEDEL !


Vybavila se mi stará anekdota, která se měla vysmívat tuposti velitelského sboru c.k. armády. Zde je:
Plukovník pobočníkovi: vydejte mužstvu rozkaz „do sedel!“
Pobočník plukovníkovi: ale pane plukovníku, vlak s koňmi dosud nedorazil.
Plukovník pobočníkovi: Nevadí, vydejte rozkaz „do sedel !“

Připomněl mi ji pirátský velekněz v čele pražského magistrátu, který zřejmě tak dlouho záviděl Andreji Babišovi, že může využít koronavirové krize k předvádění starosti o občany  a své moci nad nimi, až našel způsob, jak se také předvést jako mocný muž a starostlivý vládce: přišel na nápad zakázat  vstup do prostředků městské hromadné dopravy cestujícím bez roušky. Bylo by to prospěšné a rozumné nařízení, kdyby současně vyslal na nástupiště metra a zastávky tramvají a autobusů desítky roznašečů roušek, kteří by je zdarma rozdávali všem, kdo chtěli nastoupit bez nich.

Ale zachoval se stejně, jako kdyby velel „do sedel!“ vojákům, kteří nemají koně. Neboť roušky jsou hrubě nedostatkové zboží, překonávání jeho nedostatku svépomocí obyvatelstva se teprve rozbíhá a obrovské dodávky z Číny jsou v tuto chvíli jen zaplaceny. Stručně: díky všeničivým opatřením vlády cestujících městskou hromadnou dopravou sice značně ubylo, ale přece jen jich část zůstala. A jsou to většinou právě ti, kteří se přemisťovat musí z životně důležitých důvodů. Na dopravování  k cíli pěšky je Praha přece jen poněkud rozlehlá. Ti všichni, jimž pirátský rozkaz zkomplikoval život, se nejspíš hněvají.

Zdeněk Hřib zřejmě nečetl Niccolo Machiavelliho, jenž učí, že vladař má všechna příkoří, jež chce způsobit poddaným, uskutečnit najednou hned po uchopení moci. Hněv lidu časem zeslábne a na počáteční nepříjemnosti se zapomene, nakonec se na panovníka bude vzpomínat jako na dobrotivého vládce. Protože si toto neuvědomil, primátor vzápětí přidal zákaz vstupu do obchodů bez roušky. Občan, jenž si nedokáže sám ušít roušku, kterou jinak díky neschopnosti státu nemůže získat, bude stát před obchodem s potravinami tak dlouho, až zemře hladem a rozmnoží počet obětí koronaviru.  Posledním výdechem prokleje vládce, jenž mu znemožnil koupit si chléb.

Pražský primátor napodobuje jednání vládní skvadry, které zachutnala důležitost, již si její účastníci dodávají půlnočními vystoupeními. Je to přece báječné, když se nemluví o ničem jiném než o viru a na hříchy mocných se zapomíná. Aby mohli pořádat svá představení stále znova a znova, nezbývá jim, než nedbat ponaučení Niccolo Machiavellího a každý den přinést něco nového. V žádném případě nepřipustí, aby se k občanům dostaly pravdivé informace o vývoji chřipky, a média hlavního proudu s nimi „drží basu“.

Zatím se díky podpoře médiím podařilo vládě zaplavit zemi strachem. Vyděšení občané mu postupně podléhají, snad dokonce začínají pociťovat obdiv k jeho roznašečům, propadají stádnému pudu a ani nevěnují pozornost ceně, kterou budou muset za svou poslušnost zaplatit. Mnozí přišli v důsledku záchranných opatření o zdroje obživy, ale zmámeni zdánlivou vševědoucností vůdců si to zatím neuvědomují. Výsledek opatření, přijatých veřejnou mocí, není jistý, ale hmotné škody, jež lidem způsobila, jisté jsou. Dnes zanikají za clonou strachu, ale s určitým časovým odstupem, až se poškození občané dostanou do stavu zoufalství, si je uvědomí a budou volat k odpovědnosti původce svého trápení. Není radno dráždit tygra bosou nohou. Oklamaný lid se ze stádné ovce může stát hladovým krvelačným tygrem velmi snadno. Původci dalších protinákazových opatření  by si to měli uvědomit včas.

 ==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pátek 13. března 2020

PING PONG POKRAČUJE SE SOUHLASEM MINISTRYNĚ


Opakovaně jsem psal o soudním „ping pongu“, který spolu již osm let hrají Obvodní soud pro Prahu 1 s Městským soudem v Praze. Obvodní soud vydal již šest zprošťujících rozsudků, odvolací soud šestkrát vyhověl odvolání státního zástupce a vrátil věc obvodnímu soudu zpět. Předmětem trestního stíhání je jednání obžalovaných, které proběhlo v r.2008. Na straně nalézacího soudu nastoupil na hřiště již čtvrtý senát s předsedou Lukášem Svrčkem, u odvolacího soudu se hry  až  dosud zúčastňoval stále jen senát Jaroslavy Liškové, byť při posledním jednání v pozměněné sestavě (o to hůř!).

Trest má následovat co nejrychleji po činu. Tomuto požadavku zmíněný „ping pong“ zjevně nevyhovuje. Víceleté trestní stíhání je pro obžalované trestem svého druhu. Oba soudy trvají dlouhodobě na svém a nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít změna.

K odblokování řízení by mohlo dojít přezkoumáním posledního rozhodnutí senátu Jaroslavy Liškové Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona. Byla by zde naděje, že Nejvyšší soud ČR zruší poslední usnesení odvolacího soudu a přikáže nové přezkoumání odvolání státního zástupce jinému senátu Městského soudu v Praze nebo přímo jinému odvolacímu soudu. Situace vyžadovala na straně paní ministryně rychlé rozhodování, protože po zahájení sedmého kola řízení nalézacího soudu by již zrušení usnesení senátu Jaroslavy Liškové nemělo smysl.

Spolek  Chamurappi z.s. proto podal dne 7. ledna 2020 podnět k podání stížnosti  pro porušení zákona proti šestému zrušení rozhodnutí nalézacího soudu. Do dnešního dne jsem se nedočkal vysvětlujícího vyjádření. Není to velké překvapení, protože ministerstvo s pracným přezkoumáním podnětu od občanské chátry tradičně nespěchá a nic nenasvědčuje možné změně v budoucnosti. Tak tomu bylo v minulosti a s příchodem Marie Benešové se nic k lepšímu nezměnilo.

Překvapení jsem se zato dočkal dne 9.března 2020, kdy do datové schránky spolku Chamurappi dorazila hned tři nedatovaná rozhodnutí paní ministryně Marie Benešové o zamítnutí žádostí obžalovaných v této kauze o zastavení jejich trestního stíhání cestou abolice. Sdělení neobsahují odůvodnění: samozřejmě, občanská chátra nemá na vysvětlení rozhodnutí vrchnosti nárok.  Žádný z obhájců ani z obžalovaných se nehlásí k podání žádosti o milost pro všechny tři obžalované. Ze skutečnosti, že rozhodnutí přišla do datové schrány spolku Chamurappi z.s. a obhájci je neobdrželi, jsem dospěl k podezření, že nějaký veleduch na ministerstvu „přehodnotil podání spolku Chamurappi podle obsahu“ a rozhodl, že nejde o podnět ke stížnosti pro porušení zákona, ale o žádost o milost (občanskému předkladateli je třeba do nekonečna vysvětlovat, že je hlupák). Je-li tomu tak, je to ukázka mizerné úrovně rozhodovací činnosti úředníků: zamítnutí podnětu ke stížnosti se samozřejmě rovněž podává bez odůvodnění, takže stejného výsledku jako zamítnutím žádosti o milost bylo možné dosáhnout jedním dopisem, který ani nemusela osobně podepsat ministryně.







Ať již je má domněnka o překroucení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona na žádost o milost správná či nikoli, v každém případě z ministerstva přišel důkaz, že paní ministryni zrůdnost chování soudců nevzrušuje a klidnou ji nechává strádání šestkrát zproštěných obžalovaných. Stejně jako ostatní příslušníci „věrchušky“ a většina jejích předchůdců zájem o trápení občanů této země pouze příležitostně předstírá.

Dne 10. března 2020 tedy zahájil předseda senátu Luboš Svrček sedmé kolo „ping pongu“.
Řízení vede svižně, dynamickým stylem. Podrobil se sice předepsanému rituálu nudného hlasitého předčítání dokumentace předchozích řízení, ale od počátku jej proložil výslechy svědků. Během tří jednacích dnů vyslechl šest svědků, a nebyly to výslechy jen tak ledasjaké: jen jeden byl kratší než 60 min. a nejdelší trval 205 min. přičemž mu naslouchaly i svědkovy dcerušky, jež covid-19 vyhnal ze školy a poslal tatínkovi „na krk“. Holčičky se chovaly způsobně a tatínkův nekonečný výslech přežily bez újmy na zdraví díky tomu, že si mohly potichu hrát s tabletem.

 Hlavní příčinou časové náročnosti výslechů byl způsob jejich vedení předsedou senátu: žádal vysvětlení do nejmenších podrobností a svými otázkami vyplnil podstatnou část spotřeby času, zatímco dotazy státního zástupce, obhájců a obžalovaných zaplnily vždy jen několik minut. „Spoluvina“ přísedících byla zanedbatelná: sledovaly výpovědi svědků s napjatou pozorností a každá z nich dokonce položila aspoň jednu otázku. Tímto konstatováním se jim nevysmívám: v současných poměrech, kdy se lze setkat i se spícími přísedícími, je jejich výkon nadstandardní a určitě obě přesně vědí, o čem se vedla řeč. Je pozoruhodné, že svědci byli schopni s odstupem 12 let od souzeného dění odpovídat na všetečné otázky, jdoucí do podrobností. Někteří ovšem vypovídali již opakovaně.

Nevím, zda předvedený styl vedení hlavního líčení je v praxi  předsedy senátu obvyklý, či zda jej ovlivňuje vědomí, že jeho rozsudek bude podroben velmi důkladnému zkoumání, ať již rozhodne jakkoli, a také že pravděpodobnost odvolání kteroukoliv stranou je mimořádně vysoká. Nicméně je nepochybné, že pan předseda učinil vše pro to, aby mohl vinu či nevinu obžalovaných odpovědně posoudit.

Dokazování je prakticky na konci. Řízení bylo odročeno na dny 25. a 26.března 2020. Je velmi pravděpodobné, že hned 25.března předseda senátu prohlásí dokazování za ukončené a vyzve k závěrečným řečem. Rozsudek pak již bude na dosah. Pokud se žádná strana neodvolá, bude to velký svátek, neboť skončí ostudný „ping pong“. Na to, že se tak stane, bych se ale nesázel.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pondělí 9. března 2020

SOUD PROTI ZDRAVÉMU SELSKÉMU ROZUMU


Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk  jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze.

Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu.Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od r.2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví.

 Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019.  To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v r.2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZu. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů.

Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14.srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní  a její plat je tak  škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch.

Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se.

Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik  desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla.  Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby.

Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací. 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé.

Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popř. jako propadnutí  státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu např. svědek obžaloby Blahoslav Němeček,  a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1.200 právníků, ale nedostatečnou pro podstatně menší úřad. Že neznala problematiku resortu energetiky ? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení  absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání  zásady „in dubio pro reo“.

Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu   posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 5. března 2020

ÚKLID PO „SOUDKYNI OLO“ SE POSOUVÁ K ZÁVĚRU


Proces, který u zlínské pobočky Krajského soudu Brno vede znova od začátku senát Jiřího Dufka poté, kdy jej Vrchní soud v Olomouci odebral „soudkyni OLO“, prohlášené Ústavním soudem za podjatou, se dne 4. března 2020 posunul o krůček blíž  k závěru. Účastníci si mohou s trochou dobré vůle myslet, že již vidí na jeho konec.

Snad k němu mohl být ještě blíže, kdyby soudce Jiří Dufek byl méně důkladný. Zatím stále přijímá návrhy obhajoby na doplnění dokazování a z vlastní iniciativy prověřuje každou novou informaci, která se mu náhodně dostane do rukou. Zřejmě se snaží dobrat se pravdy ve změti protichůdných výpovědí obžalovaných a svědků. Dosud se mu nedaří objasnit původ tabáku, navezeného pod bdělým dohledem celníků do skladu v Lůžkovicích dne 21.srpna 2012. Celní správa není vůči němu dostatečně vstřícná. Působí to na mne dojmem, že o objasnění této záhady není zájem, ač vlastnictví tabáku je skutečností prvořadého významu: kdo koupil tabák, chtěl vyrábět. Naopak neúčast při opatření tabáku je s trochou přehánění půl vyvinění. Na příjezd kamionu čekali celníci, kteří přeložení tabáku na vozidlo jednoho ze spoluobžalovaných pouze trpně přihlíželi, aniž by se zajímali o totožnost osádky kamionu a o doklady od  nákladu. Protokol o zásahu sepsali až 31. července 2013, což je do očí bijící nedbalost.

Pan soudce se nedávno seznámil  s tvrzením svědka Romana Šulyoka o velké platbě padělanými bankovkami, uskutečněné obžalovanými bratry Lebánkovými, jejíž velikost podstatně převyšuje údaje o zadržených padělcích na území státu za celý rok. Zaujala jej rovněž jeho zpráva o návštěvě jeho příbuzných ve věznici v r.2018  a poté, co mu Vězeňská služba potvrdila, že  k ní skutečně došlo, začal předvolávat její účastníky jako svědky. V obou případech jde o informace, jež byly dosud soudu neznámé.

Při hlavním líčení dne 4. března 2020 jako prvního svědka vyslechl na návrh obhajoby daňového poradce Františka Jakubíka, jenž v písemném vyjádření zpochybnil výpočet DPH a daně z příjmu, vypracovaný finančním úřadem.  Soudce pojal jeho vystoupení jako odborné vyjádření a prvotní výslech přenechal zmocněnci obžalované společnosti Vltava holding Janu Stratílkovi.  Svědek se ve své argumentaci opřel o zásadu nadřazenosti unijního práva nad národním, v tom případě o nutnost respektování judikatury Evropského soudního dvora. Finanční úřad své rozhodování této zásadě nepodřídil. Zabýval se pouze daní na výstupu  a nezkoumal, kde má být zboží prodáno, neboť zdanění se řídí daňovými předpisy země, do které směřuje, a při exportu se neuplatňuje. Předseda senátu se v debatě s ním snažil přizpůsobit jeho výklad podmínkám sledovaného případu. Státní zástupkyně si nechala vysvětlit podmínky pro uplatnění odpočtu daně na vstupu.

V další debatě svědek odpovídal na dotazy obhájců, týkající se širší problematiky, např. povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z tabáku nebo z cigaret.

V dalším předseda senátu ukončil výslech daňového poradce jako znalce a poučil jej znova jako svědka. Vypovídal pak o okolnostech financování výstavby Lesního hotelu zčásti z vlastních zdrojů, z dotace Evropské unie a soukromé půjčky. Protože hotel nebyl výdělečný, vznikla myšlenka na jeho prodej. V té souvislosti se jej předseda senátu ptal na jeho poznatky o „událostech v Jesenici“ a zda znal bývalého spoluobžalovaného Romana Šulyoka, tedy na věci z jiného trestního spisu, který byl pravomocně ukončen odsouzením Romana Šulyoka.

Okrajovou záležitostí bylo vyjasnění vzájemných vztahů mezi svědkem a obž. Jozefem Kajabou.

Oživení v soudní síni vyvolal vstup svědkyně K.W., obeslané za účelem ověření informací o průběhu rodinné návštěvy svědka Romana Šulyoka ve věznici, o které svědek vypovídal při hlavním líčení dne 15.února 2020. Někteří z přítomných byli překvapeni jejím zjevem a vystupováním, jež podle jejich soudu neladilo s drsňáckým zjevem a vystupováním Romana Šulyoka. Svědkyně bez potíží odpověděla na otázky předsedy senátu, týkající se dění ve věznici při předmětné návštěvě. Potíže jí nastaly teprve tehdy, když se s  otázkami dostali na řadu obhájci. Někteří se zabývali jejím soukromím až do ponižování. Vyvolali protest státní zástupkyně a také předseda senátu se snažil je usměrňovat.  V tomto řízení nepadlo na svědkyni podezření, že by se podílela na trestné činnosti Romana Šulyoka.

Další obeslaný svědek se bez omluvy nedostavil. Předseda senátu ukončil jednání a odročil je na 19. března 2020.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pondělí 2. března 2020

SOUDCI SOUDCŮM KRYJÍ ZÁDA


Prezident republiky trpí utkvělou  představou, že hlavní nectností českého  soudnictví je zdlouhavost soudního řízení a ani jeho věrná opora, nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ho nedokáže vyvést z omylu, pokud se ovšem o to někdy pokusila.

Daleko významnější jsou jiné prohřešky, a teprve jejich následky vedou k průtahům v řízení. Zkázonosné účinky má jistota beztrestnosti poklesků černých ovcí soudcovského stavu, často se snoubící s pohrdáním účastníky řízení.

Dokladem toho je například kuriozní soudní „ping pong“ mezi nalézacím soudem na straně jedné a státním zástupcem a odvolacím soudem na straně druhé, který probíhá od r.2013 a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec někdy skončí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že skutek z r.2008 není dosud pravomocně vyřešen, ač obžaloba napadla k souduv r. 2011, první zprošťující rozsudek pochází z r. 2013 a prvostupňové řízení jde právě do sedmého kola po zrušení šestého zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. V prvostupňovém řízení se postupně vystřídaly tři senáty a čtvrtý nastupuje. U odvolacího soudu se senáty nestřídají. Škoda, údajně způsobená v r.2008, činí 1.450.000 Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Důkazní situace se za dlouhou řadu let v podstatě nezměnila, takže věcný důvod k  „ping pongu“ nevidím.

Délka procesu dopadá na trojici obžalovaných jako trest svého druhu. Dva z nich jsou státní úředníci, samozřejmě postavení mimo službu s polovičním platem. Nemohou pracovat ve své profesi, čímž trpí úroveň jejich odbornosti. Je sporné, zda má dnes ještě smysl dožadovat se odsouzení za nepříliš významné skutky, které se měly stát v r.2008.

„Ping pong“ probíhá podle ustáleného vzorce: nalézací soud zprostí obžalované, státní zástupce se odvolá, odvolací soud vrátí věc soudu 1.stupně k novému projednání. Po třetím  zprošťujícím rozsudku odvolací soud nařídil změnu senátu prvního stupně. Bývá „ v kraji zvykem“, že nový senát se pokoří a vydá odsuzující rozsudek, a to i v případě vylepšení důkazní situace pro obžalované. V tomto případě však druhý senát vynesl další dva zprošťující rozsudky a jeho předsedkyně odešla do důchodu. Nastoupila třetí předsedkyně senátu, která po šestém zprošťujícím rozsudku nastoupila na mateřskou dovolenou,  a tak již čtvrtý senát dostal skvělou příležitost pokořit se před právním názorem státního zástupce, jemuž odvolací soud vychází automaticky vstříc.

O šestém odvolání rozhodl odvolací senát způsobem, jenž vyvolává podezření, že státnímu zástupci vyhovuje mechanicky, bez hlubšího zkoumání jeho námitek. Došlo ke změně ve složení senátu, z něhož zůstala jen stále stejná předsedkyně, ale na seznámení se spisem o čtyřech tisících stran přesto stačilo 13 dní včetně sobot a nedělí. To by se dalo vysvětlit a omluvit zvýšeným pracovním úsilím soudců. Nelze však schvalovat, že se senát nevypořádal s výhradami obžalovaných k odvolání státního zástupce.

Zřejmá nedbalost senátu při posuzování odvolání, prozrazující pohrdání obžalovanými, je nepřiměřená trápení, kterému jsou vystaveni mnoho let.  Popudilo mě to a podal jsem tedy podnět místně a věcně příslušnému kárnému žalobci ke kárnému řízení s členy odvolacího senátu. Výslovně jsem upozornil na projevy nedbalosti a vyloučil jsem napadení meritorního rozhodnutí. Nepochodil jsem: kárný žalobce podřadil viditelné projevy nedbalosti pod pojem „nezávislé rozhodování soudce“ a podnětu nevyhověl, neboť soudce nesmí být trestán za nezávislé rozhodování. Pokud tedy čtvrtý senát nalézacího soudu se ztotožní s právními názory předchůdců, můžeme očekávat, že odvolací senát jeho rozhodnutí opět zamítne a ping-pong bude pokračovat. Pohříchu zmíněný přístup kárného žalobce není výjimečný: zahrnutí etických poklesků pod pojem „nezávislé rozhodnutí soudce“ je často užívaným nástrojem ochrany pokleslých soudců před odpovědností. Zato oběti nepřístojností se dovolají ochrany jen zřídka.

Vnějškově vypadá „ping pong“ nalézacího a odvolacího soudu jako zápas dvou soupeřů, kteří se do sebe „zakousli“ a ani jeden z nich neustoupí. Taková situace je řešitelná jediným způsobem: odtržením zápasících od sebe vyšší autoritou. V daném případě by tuto úlohu mohl splnit pouze Nejvyšší soud ČR, pokud by mu vstup do děje umožnila ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ta ale názor svého guru – prezidenta republiky –  na nepřijatelnost protahování soudního řízení zřejmě nesdílí, takže se neobtěžovala. Je pravda, že by za napadení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení nekončí, patrně sklidila kritiku části odborné veřejnosti stejně jako kdysi ministr Robert Pelikán, ale zákonnost rozhodnutí a jeho soulad se zdravým selským rozumem by uhájila.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.