ZEMANOVO VÁNOČNÍ POSELSTVÍ OČIMA JUSTIČNÍHO POTÍŽISTY

Vánoční poselství  důchodce Miloše Zemana mě upoutalo podstatně více než řečnická cvičení všech aktivně sloužících představitelů „věrchušky“dohromady. Jediné stálo za pozornost. Státník, vyzbrojený vzdělaností a zkušenostmi z mnohaletého působení ve správě státu,  exprezident drsně odhalil slabiny politiky současné vládní koalice. Poukázal na nekompetentnost nepřehlédnutelné části ministrů. Úplné vysokoškolské vzdělání není sice samospasitelnou zárukou způsobilosti řídit resort, ale souhlasím s ním zvláště v případě ministra zemědělství, protože za 35 let působení v oboru jsem se s takovou lehkovážností při obsazování této funkce nesetkal. Měl jsem možnost sledovat práci řady jeho předchůdců a pro dva jsem po Listopadu 1989 přímo pracoval. I komunisté nakonec přišli na to, že ministr zemědělství  má mít odborné vzdělání a praxi. A byli mezi nimi perfektní odborníci, i když jinde mohla stačit politická vyspělost a naslouchání poradcům.

Oceňuji současně, že Miloš Zeman jako galantní muž nevyjmenoval mezi nekompetentními  ministry Janu Černochovou, která určitě nesložila aspoň takovou vysokoškolskou státní zkoušku z vojenské vědy, jakou skládali po čtyřech letech studia vysokoškoláci, připravovaní na získání hodnosti záložního důstojníka. Kdoví, zda právě nevzdělanost ve věcech vojenství a její nahrazení zkušeností z působení v různých parlamentních orgánech není důvodem, proč často „drhne“ její vztah s náčelníkem generálního štábu. Nechci se zamýšlet nad kořeny její vstřícností k obchodním zájmům USA.

Jsem ale v rozpacích, odkud Miloš Zeman čerpá optimismus, s nímž v závěru projevu vyzývá občany k politické aktivitě, vedoucí k zásadní změně politických poměrů. Vlastně nabádá občany, aby v parlamentních volbách smetli současnou vládní koalici a uvolnili opozici cestu k moci. Měl by vědět, že špatnou vládu vystřídá vláda, která bude pouze špatná jinak. Přesto předpokládá, že každá vláda, jež vystřídá tu současnou, bude lepší. Pokud  občané podlehnou jeho svádění, nenabízí se jiná alternativa k Fialově asociální vládě než vláda vedená hnutím ANO.

Je pravda, že kolem Andreje Babiše je vidět několik silných osobností a on sám je výraznou vůdčí osobností, takže jako případný předseda vlády by si asi Zemanovu výtku nevysloužil. Na rozdíl od Petra Fialy s odvoláním Ivana Bartoše by se neloudal.  Mám ale pochybnost, zda bývalý prezident posuzoval možný vývoj ze všech možných úhlů pohledu. Řekl bych, že pro něj jako pro politika a prezidenta zvlášť byl resort spravedlnosti „španělskou vesnicí“. Úspěch podvodu na voliče, spáchaného velikášským hlásáním hesla „čisté ruce“ můj dojem nevyvrací.  S božským darem práva udělovat milost zacházel hanebně (s výjimkou omilostnění Jiřího Kajínka). Pochybuji proto, že se dostatečně zamýšlel nad tím, co případná změna vlády přinese pro vládu práva a spravedlnosti a pro poměry v justici.

Vyhlížeje pravděpodobnou změnu vlády, předjímanou exprezidentem Milošem Zemanem,  dělají mi především starosti její důsledky pro resort spravedlnosti.

Neštěstím resortu spravedlnosti je ideologizace justiční politiky, která vedla ke kastovnictví a obecné neodpovědnosti vykonavatelů spravedlnosti. Dále je to bezkoncepčnost a časté výměny ministrů spravedlnosti. 

Do prvních vítězných voleb šlo hnutí ANO s koncepcí opatření v resortu spravedlnosti, jejichž uskutečnění by poměry v justici změnilo k lepšímu. Na tvorbě koncepce se významně podílela prof. Helena Válková, která se právem stala první ano-istickou ministryní spravedlnosti. Andrej Babiš ji ale brzy přiměl k resignaci a na  koncepci se zapomnělo. Její nástupce Robert Pelikán byl sice velmi zdatný, ale měl úplně jiné priority a také jeho se Andrej Babiš brzy zbavil. Jan Kněžínek byl slušný člověk a jistě dobrý odborník, ale hodil ručník do ringu dříve, než se znelíbil. Záchranou pro ANO pak byla exprokurátorka Marie Benešová, jejíž působení v resortu jako laik hodnotím negativně. Tento způsob zacházení s funkcí ministra spravedlnosti resortu spravedlnosti  neprospěl. 

Netuším, kdo ze současných politiků ANO by měl naději na funkci ministra spravedlnosti. Nečekám, že před Andrejem Babišem budou stát  zástupy zájemců, protože působení ve funkci ministra spravedlnosti v jeho vládě bude  rizikovým povoláním, pokud tedy předseda hnutí ANO svůj vztah k resortu nezměnil. 

Asociální vláda Petra Fialy se obešla bez výše kritizovaného častého střídání ministrů spravedlnosti. Po celou dobu jejího panování řídí resort spravedlnosti „kingsmaker“ Pavel Blažek. 

Pavel Blažek byl ministrem již ve vládě Petra Nečase, v které ku prospěchu věci nahradil vyhozeného Jiřího Pospíšila. Má za sebou úspěšnou advokátní praxi a je velmi vzdělaný. Nepochybně je odborně na výši nároků, kladených na funkci ministra spravedlnosti. Nicméně jako laik s dlouholetou praxí občanského aktivisty soudím, že neměnnost obsazení hlavy resortu nepřinesla zlepšení stavu proti dřívějšímu střídání ministrů. Ostatně k jeho konání jsem vyslovil řadu veřejných i neveřejných výhrad. Udržení Pavla Blažka ve funkci po další volební období by nemělo být důvodem pro další zachování vlády Petra Fialy. Nezbývá, než aby se voliči v souladu s radami Miloše Zemana vrhli do nejisté budoucnosti.

Připomínám, že v určitém období politická kultura sousedního Rakouska vedla kdysi k prosazení požadavku, aby ministr spravedlnosti nebyl svázán s žádnou politickou stranou. Právo a spravedlnost mají být přece nadstranické. Rakousko nám může být do jisté míry vzorem, protože podíl vězňů na populaci má velmi nízký, a ve vězeňské komunitě převažují cizinci, zatímco my, Češi, si na ostudu stačíme téměř sami. Zvažme následování dobrého příkladu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ANO, SOUHLASÍM S PAVLEM BURÁNĚM

V r. 2017 mi náhoda přivedla do cesty manžele Novotné, trestně stíhané pro vydírání Pavla Buráně. Protože jsem jim z počátku nedůvěřoval, bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení a sledoval jsem pak soudní řízení až do 14. prosince 2022, kdy Vrchní soud v Olomouci učinil pravomocným zprošťující rozsudek.

Celé řízení jsem provázel veřejnými komentáři. Můj výsledný názor lze shrnout do tvrzení, že únos bez únosců je nesmysl. Pavel Buráň tedy podle mého názoru vyvolal trestní stíhání nevinných lidí, jimž způsobil mnoho útrap. Kromě obžalovaných přivodil utrpení i údajným únoscům,  které  soud 1.stupně  zprostil obžaloby dříve než Novotné, a to hned pravomocně (se souhlasem či dokonce na návrh žalobce).

Díky nespokojenosti se zprošťujícím rozhodnutím odvolacího soudu a nadbytku peněz Pavla Buráně pro Novotné případ neskončil. Údajný poškozený již od poloviny r. 2022 začal organizovat mediální aktivity za účelem šíření názoru, že jejich zproštění je neoprávněné. Veřejnost má uvěřit, že navzdory pravomocnému zproštění obžaloby jsou sprostými zločinci.  

Jako publicista na volné noze (kdysi označený za drzého grafomana pány Kubíčkem a Doležalem) jsem se k počínání Pavla Buráně a jím najímaných novinářů vyjadřoval odmítavě. Občas mi to opláceli. Např. v knize Zločiny beze zbraní 2c mi zanechali vzkaz, že si mám nastudovat spis a přijít se pak omluvit Pavlu Buráňovi i jim. Zmátli i mého bývalého blízkého přítele Johna Boka, který během dlouholeté spolupráce zná můj způsob práce a měl by vědět, že bych se nedal od zločinců koupit. Na rozdíl od Buráňových nohsledů jsem ale spis skutečně nastudoval a navíc mám nad nimi převahu získáním poznatků ze sledování dění v soudní síni. Ve skutečnosti jejich neznalost případu přechází u některých až do trapnosti, ba vyvolává pochybnosti o způsobilosti pochopit, o co se jedná.

Dělám si naději, že po posledním pro-buráňovském článku (zde) a mé okamžité odpovědi (zde) by přestřelka mezi páně Buráňovými přisluhovači a mnou mohla skončit. Nedává totiž smysl. Zproštění Novotných je nezpochybnitelné, Pavel Buráň nemá právní nástroje pro jeho zvrácení. A Novotné již jeho blábolení nezajímá. Naděje, že soudce v občanskoprávním procesu o vymožení stamilionové pohledávky Jaroslava Novotného je hlupák, který se nechá dojmout  opakovaným vyprávěním o únosu bez únosců, je nulová.

Na pomyslný závěr ale chci říci, že v jednom ohledu názor Pavla Buráně sdílím. Je zjevné, že jej pobouřilo, že v odvolacím řízení zůstal stranou. Nesměl se sám odvolat a odvolací soud neprojevil zájem o jeho výslech. Částečně odvolacímu senátu křivdil: předseda senátu Vladislav Šlapák přečetl dopis, který mu Pavel Buráň poslal. Obsahově měl podobu odvolání a soudce se s jeho argumentací řádně vypořádal. Udělal tedy pro Pavla Buráně více než musel. Také oba státní zástupci, kteří se zproštěním nesouhlasili, udělali pro jeho právo vše, co bylo v jejich silách. Nespokojenec v tomto případě projevil neznalost práva: podle zákona poškozený nemá právo odvolat se proti zprošťujícímu rozsudku.  

Zbavení poškozených práva na odvolání proti zprošťujícímu rozsudku považuji za křivdu na nich, spáchanou státem. Vyjadřuje názor zákonodárce, že je dostačující obhajoba práv poškozených zachováním  práva žalobce na odvolání. Nepočítá s „lidským činitelem“, tedy s možností, že odborná zdatnost intervenujícího státního zástupce může být v daném případě nedostatečná a kvůli selhání státního zástupce se poškozenému nedostane spravedlnosti. Odvolání poškozeného by mohlo kompenzovat nedostatečnost výkonu státního zástupce.

Jsem si vědom, že můj názor je osamělý. Legislativu tvoří odborníci „od zeleného stolu“, řídíce se ohledy na „profesní pohodlí“ vykonavatelů spravedlnosti, či „efektivity řízení“.

Pohled občana, drceného v soukolí justičního stroje, může být úplně jiný, ale na jeho názor se nebude ohlížet vůbec nikdo.

Takto vznikají i jiné právní úpravy, s nimiž nesouhlasím a jsem se svými názory osamělý. Nemohu  např. souhlasit s dekriminalizací neplacení výživného. Divím se, že se Pavel Blažek nebál přijít s tímto návrhem do Sněmovny, v které působí několik desítek žen. Ty jsou ale „zazobané“ a asi nikdy neviděly hladovějící dítě, takže jim tato nehoráznost nevadí. Nadřazení potřeby snížení početnosti vězeňské populace nad povinnost státu starat se o blaho bezbranných dětí, v době, kdy národ vymírá, protože se rodí málo dětí, je nemravné. V době, kdy se přijímají administrativní opatření k zabezpečení rovnoprávnosti žen s muži, obhajoba nadřazenosti mužů nad ženami dekriminalizací neplacení výživného, je nepřístojná. Neplacení výživného má být trestné pouze v případě, že dostalo dítě do stavu nouze. Pokud se dítě neplatiče nedostane do stavu nouze, je to zpravidla zásluhou matek, které vyvážily svým úsilím selhání otce. Blažkovo opatření porušuje rovnost rodičovské odpovědnosti otců a matek.

Projednání trestního řádu by mohlo být příležitostí k napravení zásahu proti právům zájmových organizací občanů v řízení o podmíněné propuštění. Až do konce r. 2021 měly právo přímo navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného, kterým se zabývaly. Je příznačné, že o ně přišly právní úpravou, prosazenou ministryní Marií Benešové, svázanou myšlenkovými pochody bývalé prokurátorky. Občanským iniciativám zůstalo zachováno právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za dovršení polepšení žadatele v případě jeho propuštění. Mezi procesním postavením navrhovatele podmíněného propuštění a nositele nabídky převzetí společenské záruky jsou citelné rozdíly, snižující důstojnost a efektivitu řízení (zde). Nevím, zda z legislativců, kteří zrušení práva zájmových organizací vymysleli, a z poslanců, kteří je bez odporu přijali, aspoň někdo se řízení o podmíněné propuštění zúčastnil jako aktivní činitel. 

Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Zrušením trestních senátů na okresní úrovni stát ušetří pár milionů ročně, které na druhé straně rozhází za zbytečnosti. Již k němu došlo, takže je skoro zbytečné se tím zabývat. Na skutečnosti, že se možná několika desítkám obžalovaným díky této úspoře nedostane spravedlnosti, nelze nic změnit (zde). 

V souhrnu soudím, že poslanci by měli být ostražití, když se jim nabízejí úpravy zákonů, nesené „technokratickými“ přístupy s cílem dosáhnout  výhody úspor čehokoli: prostoru ve věznicích, peněz či délky řízení.  O zásadě „za vším je třeba vidět člověka“, se dnes již raději ani nemluví, zatímco kdysi se o ní aspoň mluvilo, ačkoli v praxi se jí státní moc neřídila.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NEKONEČNÁ SÁGA O ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ SE VRACÍ

 Od června r. 2022 dochází k mediálním projevům nevole Pavla Buráně nad zproštěním obžaloby jeho bývalého společníka Jaroslava Novotného a jeho manželky, které nabylo právní moc 22.prosince 2022. Jako první pro něj projevila pochopení slovutná Česká justice. Později se přidali další. Pecunia non olet.

Pavel Buráň se vydává za oběť vydírání, zorganizovaného bývalým společníkem, jemuž měla pomáhat manželka. Jejich stíhání vyvolal 9.října 2014 oznámením na služebně zlínské (proč ne uherskohradišťské ?) policie. Jeho pohled na události přejímají články různých autorů, různá  vystoupení v televizi Luboše Xavera Veselého, knihy Zločiny beze zbraní 2 (zatím zakázaná distribuce)  a Zločiny beze zbraní 2c a také veřejná vystoupení  předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče. Poslední článek vyšel právě dnes na Parlamentních listech (zde). Kromě toho se Pavel Buráň činí i provozováním vlastních internetových schránek (zde).

Nikdo se nezamýšlí nad vlivem mediálního řádění na život zproštěných obžalovaných. Během dlouhých let trestního stíhání zažili spoustu nepříjemností, jež vyvrcholily dvěma nepravomocnými rozsudky s vysokými tresty odnětí svobody. Po zproštění se těšili na klid, ale na ten zřejmě nemají nárok.

Společným základem všech mediálních projevů je legenda o „únosu“ Pavla Buráně do vily manželů Novotných, provedeném darebáky, na první pohled předstírajícími příslušnost k policii. Ve vile pak následovalo vyhrožování usmrcením  poškozeného i jeho dětí, prováděné důkladně: kromě pistole sloužila i injekční stříkačka s neznámou tekutinou. Po něm již za nepřítomnosti „únosců“ došlo k podpisu listin, jimiž si bývalý společník zajistil splacení svých pohledávek. Po podpisu se Pavel Buráň nevzdálil, ale jako třešnička na dortu nakonec následovala bohapustá pijatyka na oslavu usmíření. Alkohol měl v krvi ještě po krátkém spánku  při příchodu na zlínskou policejní služebnu časně ráno.

Současné použití pistole a injekční stříkačky je nápadná podrobnost, která ve mně vyvolala podezření, že jde o taškařici, jejíž scénář vymyslel nějaký bývalý policista ve službě bezpečnostní agentury. Podezření posílila nepřítomnost „únosců“ při podpisu listin a zejména společné popíjení společníků na závěr.

Kořeny dramatu spočívají ve společném podnikání Pavla Buráně a Jaroslava Novotného v byznysu s hazardem. Společně vybudovali úspěšnou firmu Autogames. Jaroslav Novotný, jenž je o 19 let starší než Pavel Buráň, se jednou rozhodl, že dá přednost poklidnému stáří po boku o něco mladší manželky. Pavel Buráň využil předkupního práva a jeho polovinu firmy odkoupil. Zaplatil zálohu a zbytek ceny měl splácet. Se splácením ale brzy přestal. Takto vznikla pohledávka 340 mil. Kč, kterou v článku zmiňuje. Kvůli trestnímu stíhání ji ale Jaroslav Novotný nemohl vymáhat, takže nabobtnala o úroky. Podezření, že Pavel Buráň vyvolal trestní stíhání, aby vyřadil ze hry nepříjemného věřitele, nezní zcela nepravděpodobně.  

Pavel Buráň vypráví svou legendu stále stejně, sugestivně, jen s nepatrnými odchylkami mezi jednotlivými výstupy. Jako osamělý důkaz je k usvědčení  Novotných nepoužitelná. Je ostatně pozoruhodné, že novináři, kteří se dali do jeho služby, se raději neptají, kdo vlastně ho unesl, když kromě něho „únosce“ nikdo neviděl a nikdo o nich nemluví. Dokazování totiž vyústilo v situaci „únos bez únosců“, v které soudu nezbylo, než zprostit Novotné obžaloby. Bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že „únosci“ mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to mohli být „Rusáci“. Policie přivedla k rekognici tři občany Slovenské republiky, z nichž jeden sice byl Rus s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, ale mezi sebou mluvili běžnou  slovenštinou. Pavel Buráň je přesto „poznal“ s vysokým stupněm jistoty, k čemuž mu dle mých poznatků ze zachované dokumentace pomohli provádějící policisté. Hru mu ale pokazil senát předsedy Radomíra Koudely v souhře s žalobcem, když všechny tři poznané „únosce“ pravomocně zprostili obžaloby. Touto částí dokazování se pak v odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci nezabýval, protože již prvostupňové rozsudky byly pravomocné. Zproštěním „únosců“ celá legenda o únosu a vydírání padla a zproštění Novotných se stalo nevyhnutelným. Jiné skutečně průkazné usvědčující důkazy se totiž ve spisu nenacházejí a neodezněly ani při hlavních líčeních, jichž všech jsem se zúčastnil.

S během času se obsah jednotlivých částí mediálních výstupů vyvíjí. Na začátku šlo hlavně o nasazení psí hlavy Novotným, kteří byli údajně zproštěni v rozporu s dokazováním, tedy neoprávněně. Veřejnost  měla uvěřit, že navzdory rozsudku jsou sprostými zločinci.  Později se ale pozornost přesouvala stále více na kritiku justice. Směřovala hlavně proti počínání senátu předsedy Vladimíra Šlapáka Vrchního soudu v Olomouci. Ale páně Buráňovy výtky jsou zčásti nepravdivé a zčásti spočívají na neznalosti trestního práva. Pavel Buráň se především zlobí, že nemohl vystoupit před odvolacím soudem. Má sice pravdu, ale netuší, že podle zákona poškozený není účastníkem odvolacího řízení proti zprošťujícímu rozsudku. Ostatně neuvádí úplnou pravdu, protože předseda senátu přečetl jeho dopis, jenž měl obsahově povahu odvolání, a s jeho obsahem se řádně vypořádal. Dále vyčítal Vrchnímu soudu, že neprováděl vlastní dokazování. Nepochopil, že odvolací soud zužitkoval bohaté dokazování soudu 1.stupně, které nevyžadovalo doplnění ani opravu. Jeho postup byl v souladu se zákonem.

V dalším vývoji se pak Pavel Buráň přesunul k úvahám o obecně špatném stavu justice, o možné zkorumpovanosti soudců apod. Intenzita této kritiky přerůstá do úrovně šíření poplašné zprávy. Nemyslím ale, že právě zproštění Novotných je důkazem o oprávněnosti projevů nespokojenosti se stavem justice.

K zajímavostem dnešního článku patří informace o výši 340 mil. Kč pohledávky Jaroslava Novotného za Pavlem Buráněm. Ještě více mě překvapila jmenovitá zpráva o policistech, kteří po něm požadovali milionové úplatky, ale Generální inspekce justice je nestíhá. Ale  jiné zajímavosti v článku naopak chybí. Pavel Buráň možná netuší, že od r.2017, kdy jsem se začal kauzou zabývat, se mezi zlínskými policisty udržuje legenda, podle které na povzbuzení policistů, pronásledujících Novotné, vyčlenil částku 30 milionů Kč a úplatky měl rozdávat prostřednictvím Michala Rédla. To vše jsou ovšem neprokazatelné kecy, o jejichž prověření se nicméně neúspěšně pokusila GIBS. Za zmínku pro úplnost stojí videozáznam rozhovoru s kamarádem nevalné pověsti, na němž přiznal, že nosil  policistům balíčky klobásek a láhve kořalky a sliboval jim dobré zaměstnání, až půjdou do civilu.   Chybí také informace o stavu vyšetřování jeho obvinění z podvodu se škodou 140 mil. Kč a z maření spravedlnosti uplácením svědka, které proti němu vznesla NCOZ.Působí to dojmem „odložení k ledu“ stejně jako výše zmíněný nezájem GIBS o policisty Piskláka a Vlčka.

Přemýšlím, co vede Pavla Buráně k tomu, aby se křečovitě držel legendy o „únosu bez únosců“. Domnívám se, že důvodem je jeho extrémně složitá osobní situace. Na jedné straně dosáhl významných podnikatelských úspěchů po opuštění byznysu s hazardem. Vybudoval firmu Auto UH, která je největším moravským prodejcem aut a automobilovým servisem. Vedle toho ale utrpěl porážku od orgánů činných v trestním řízení při pokusu dostat za mříže věřitele a visí nad ním Damoklův meč prohry v občanskoprávním sporu o Novotného pohledávku a obžaloby v řízení, zahájeném NCOZ. Nepříjemné záležitosti se vlečou, ale jednou k nějakému konci dospějí, proti čemuž se nedá účinně bránit.  Souběh všech výše uvedených okolností může jejich oběť dotlačit k iracionálnímu jednání. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZA VŠE MŮŽE BELZEBUB BABIŠ

Řídě se zásadou „ševče, drž se svého kopyta“ jen výjimečně píši o politických záležitostech. Tytam jsou časy, kdy jsem pod pseudonymem psal úvahy, z jejichž autorství někteří komentátoři podezírali Václava Havla a Benjamin Kuras mě považoval za agenturu s přístupem k obtížně dostupným informacím.

Nejsem členem hnutí ANO. Mé styky s Andrejem Babišem jsou řídké, náhodné, netýkaly se politických záležitostí a dokonce jsem měl kvůli nim citelné nepříjemnosti. Jeho chování ke mně je spíše nepřátelské, až  urážlivé. Nemám tedy důvod výše uvedenou zásadu kvůli němu opustit. Ale když pustím televizní zpravodajství a začnu číst na internetu o zrušení zákona Lex Babiš II Ústavním soudem a současně s tím  výzvy typu : „Andreji Babiši, zlevněte Čechům máslo!“ je toho moc najednou. Nedá se to vydržet. Prostě způsob, jakým se k němu chovají media a někteří politici, mě popouzí. Takové zacházení by mě ovšem popouzelo, i kdyby se týkalo kohokoli jiného.

Nejde ani tolik o to, že velkou část nepřátelských vyjádření vůči Andreji Babišovi vnímám jako iracionální, ale o to, že házení bláta na něj mimo jiné slouží k odpoutávání veřejnosti od palčivějších problémů. Příkladem je zrovna výzva, aby zlevnil máslo. Podíl Agrofertu na potravinářské  výrobě a konkrétně na výrobě másla není tak velký, aby mohl zatřást cenami. A nevím, co by zlořečený oligarcha mohl udělat, aby ceny ovlivnil. Agrofert je kolos, řízený managementem. Představa, že majoritní akcionář luskne prsty a změní cenovou politiku firmy, je nesmyslná. Kromě toho, utloukat ho domnělou odpovědností za ceny másla je nepřiměřené i proto, že spotřebu másla je možné omezit, srazit tak poptávku a následně cenu. Např. já nejím máslo už zhruba 20 let, a přesto jsem se bez pomoci lékařů dožil svého nepožehnaného věku (kam se na mne s hláškou o dvou svetrech hrabe Markéta Pekarová Adamová!). Ale nemohu se obejít bez používání elektřiny, jejíž cena je jedna z nejvyšších v Evropě, když příjmová úroveň občanů patří k nižším. Cenová politika u této komodity decimuje průmysl a má významný vliv na pauperizaci obyvatelstva, provázené bohatnutím managementu elektrárenských firem. Projevy hněvu politiků a médií kvůli tomuto úkazu jsou chabé. Pro ně je důležitější kamenování Babiše a občané, kteří jim naslouchají, nemají čas a zájem přemýšlet o příčinách a důsledcích zdražení elektřiny.

Již dříve mě popouzely úvahy o jeho údajném střetu zájmů (zde). Zvláště v té souvislosti pochybuji o potřebnosti zrušeného zákona. Úvahy o možném vlivu majitele novin na jejich obsah popírá skutečnost, že noviny, vlastněné Andrejem Babišem, se k němu převážně chovaly nepřátelsky. Bylo to patrné i v průběhu prezidentské volební kampaně. Novináři se většinou řídí vlastními zájmy a na majitele se neohlížejí. Ostatně dnes to pociťuje i předseda vlády Petr Fiala, kterého ostouzejí novináři různých orientací. Také možné pronikání podnikových zájmů do činnosti vrcholového politika není samozřejmé. Rozhodovací procesy ve veřejné správě jsou velmi složité, takže jejich ovlivnění soukromým zájmem zvenčí je obtížné. Předseda vlády prostě nemůže zavolat příslušnému úředníkovi a požádat jej, aby Agrofertu přednostně nahrál dotace, i když na ně nemá nárok. Obecně sice pokusy o zneužití postavení ve veřejné správě v praxi občas vidíme, ale na nižší úrovni a jsou spojeny s rizikem trestního postihu.

Babišovo nasazení v politice je tak rozsáhlé, časově náročné a vyčerpávající, že působí dojmem jeho odcizení potřebám  Agrofertu, jehož řízení se nemůže věnovat pro nedostatek času a energie, a jenž jej dnes asi zajímá pouze jako spolehlivá záruka zajištění životních potřeb jeho a jeho rodiny, popřípadě mu rozvazuje ruce pro bezstarostné působení v politice.

Tím vším nechci říci, že nemám vůbec žádné výhrady k jeho vystupování ve Sněmovně. Dokonce se mi nelíbí způsob, jakým se chová k Petru Fialovi, s nímž se přitom dělí o nenávistné projevy novinářů. Petr Fiala mu to sice vrací svým příznačným uhlazeným způsobem, ale to mě neuklidňuje. Sněmovna by neměla být ústředním zdrojem vyzařování napětí a osobních nevraživostí do společnosti. Pánům Petru Fialovi a Andreji Babišovi připomínám vzor jejich velkých předchůdců, Václava Klause a Miloše Zemana, kteří v politice sice spolu tvrdě soupeřili, ale dbali při tom na společensky únosné vystupování a navzájem se měli v úctě. Pojďme ještě dále: součástí politické kultury první republiky byla „parlamentní pětka“: společné osobní schůzky šéfů pěti hlavních občanských politických stran bez ohledu na jejich postavení vůči vládě. Ostatně Andrej Babiš  a Petr Fiala si nemají vzájemně co závidět i vyčítat: jeden čelil pohromě covidu, druhý má na krku inflaci, energetickou krizi, válku na Ukrajině. Každému z nich se něco nepovedlo. Samozřejmě se musí spolu poprat o úspěch v parlamentních volbách, ale není nezbytné, aby se kvůli tomu musel národ brodit v projevech jejich vzájemné nenávisti.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ADVENT JUSTIČNÍHO POTÍŽÍSTY

Advent je vnímán jako čas klidu, rozjímání a těšení se na věci příští. Nepravosti v justici ale běží dál advent-neadvent, a justičnímu potížistovi se ochrany před nežádoucími vzruchy nedostává.

Shodou okolností právě v této době jsem svědkem a zčásti i bezbranným účastníkem nepříjemných událostí, bez nichž bych se rád obešel. Běžně se setkávám s potížemi obviněných při obraně proti zášti původců jejich pronásledování a proti  zlé vůli, podjatosti a neumětelství úřadů, které je  pronásledují.  Setkávám se s důkazy o nerovnosti obviněných a jejich pronásledovatelů. Pokusí-li se obvinění po zproštění obžaloby o odvetu proti těm, kdo jejich trápení zavinili, velmi často narazí na odpor úřadů, od nichž očekávali podporu. Setkávám se s důkazy o nerovnosti občanů a justice. Občan, který propase některou ze zákonem stanovených lhůt, ztrácí bez náhrady svá práva a může skončit jen kvůli tomu za mřížemi, bez ohledu, zda je skutečně vinen. Soudce, který nezvládá své úkoly v zákonech stanovených procesních lhůtách a působí tím škody obviněným, nemůže být hnán k odpovědnosti, protože lhůty jsou nevymahatelné a v případě protestů postižených jej nadřízený zaštítí.  Stejně tak soudce, který nedbalostí nebo úmyslně vyvolá průtahy řízení v trvání několika měsíců, neponese odpovědnost. Chrání ho samoobslužný svépomocný systém kárného řízení. Ministerstvo spravedlnosti jeho slabiny nenapravuje, protože samo je spolehlivým ochráncem hříšníků. 

 Pokud už se dostanu k nějakému rozjímání, tak vždy narazím na otázku odpovědnosti za hříchy. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč odškodnění obětem nesprávně vedených procesů. Postižení se musí odškodnění doprošovat a většinou se dohadují se soudy o jeho výši, jen zřídka úspěšně. Sluhové státu, kteří vyrobili důvody k vyplácení odškodného, zůstávají klidní: nijak se jich to netýká. A soudci, kteří vyrábějí vadné procesy na pokračování, soudí klidně dál a dále trvají na své neomylnosti.

Je téměř zbytečné podávat podněty ke kárnému stíhání hříšníků. Nadřízení, kteří mají pravomoc kárných žalobců, téměř vždy zaštítí své podřízené a popřou, že by se něčeho nemravného dopustili. Trochu je chápu: potkávat denně na chodbě kárně obviněného, může být pro kárného žalobce nepříjemné. Ale postižený nepořídí lépe u ministra spravedlnosti, který je univerzálním kárným žalobcem s osobní výsadní pravomocí a k hříšníkovi má daleko. Není především vůbec jisté, že k němu úředníci kárný podnět pustí. A když už jej dostane, musí přemýšlet, zda si může dovolit poslat hříšníka před kárný soud, neboť musí počítat s odporem stavovských organizací, novinářů a politiků a také bere ohledy na svou příští volitelnost a prospěch své partaje.

Při rozjímání nad vzpomínkami docházím také k nemilému poznání, že se podstatně zhoršilo postavení občanských iniciativ, přičemž nejhůře ze všech po sobě jdoucích špatných vlád (dobré vlády neexistují) si vede Fialova vláda. Dnes se zdá neuvěřitelné, že po nástupu Pavla Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce byl spolek Šalamoun přijímán jako plnohodnotný účastník debat o reformě státního zastupitelství, o  kterou usiloval Pavel Zeman s podporou Lenky Bradáčové a dalších příznivců. Když jsem v těchto dnech procházel místnostmi Poslanecké sněmovny, přemýšlel jsem, zda jsem v nich kdysi skutečně přednášel o připravované novele zákona o státním zastupitelství na seminářích, na které přijížděli  i státní zástupci zdaleka, či zda se mi to jen zdálo. Myslím ale, že se nemýlím tvrzením,  že do eklepu Poslanecké sněmovny se zásluhou jisté  poslankyně strany Úsvit dostaly návrhy zákonů, které vznikly na půdě spolku Šalamoun, jejichž projednání ovšem vládní strany nikdy nepřipustily. Pochopitelně: kdyby vznikla Generální inspekce justice s pravomocemi blízkými GIBS a veřejným žalobcem kvůli justičním prohřeškům by se stal generální prokurátor při Nejvyšším soudu, leckterým soudcům a státním zástupcům by se  začalo vést špatně. 

Spolek Chamurappi  z.s. vznikl za vlády Andreje Babiše a naše komunikace s orgány resortu spravedlnosti byla od počátku intenzivní. S nástupem vlády Petra Fialy  ale vše zhaslo. Současně ale ani opozice se nezajímá o naše poznatky, jež by v některých případech mohla použít ke kritice vlády. Přitom nezpochybnitelná odbornice, poslankyně prof. Helena Válková se jako osamělá bojovnice marně snaží bez jakékoli podpory čelit nejhorším úletům vládních legislativců. Za těchto okolností si někdy skoro  připadám jako hlava ilegální organizace. 

Přes výše uvedené příznivé vzpomínky na poměry za vlády Andreje Babiše, s politováním konstatuji, že na jejím konci došlo k zásadnímu zhoršení postavení občanských iniciativ legislativním zásahem do řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu dosluhující ministryní Marií Benešovou. Její úprava trestního řádu byla zásadní: žádosti o podmíněné propuštění se od 1.1.2022 podávají přes ředitele věznice, kteří jsou zodpovědní za to, že na  soudy nepůjdou předčasně podané žádosti a zřejmé nesmysly. Proti tomu bych nereptal. Ale ze zákona vypadlo ustanovení, podle něhož zájmové organizace občanů měly právo podávat vlastní návrhy na podmíněné propuštění a nebyly omezeny žádnou lhůtou. Netuším, proč toto právo legislativcům vadilo. Z praktického hlediska postavení navrhovatele podmíněného propuštění bylo jednoznačnější  než postavení ručitele a z procesního hlediska bylo důstojnější. Odsouzení, jejichž propuštění jsme navrhli, jsou všichni dosud na svobodě. Zůstalo nám právo podávat nabídky převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatelů po jejich propuštění. Ale podatelé nabídky nejsou uvedeni mezi osobami, oprávněnými podat stížnost proti usnesení soudu 1. stupně. Vede to k nejednotnému přístupu stížnostních soudů k podaným stížnostem.  

Končící rok 2024 se od předchozích let liší sníženou „viditelností“ činnosti spolku. Zúčastnili jsme se jen jednoho řízení o podmíněné propuštění, zahájeného již v r. 2023, které letos neskončí. Čili k třinácti odsouzeným, kterým jsme od listopadu r.2017 pomohli na svobodu, další nepřibyl. Ale zejména jsme nemonitorovali žádnou velkou, veřejností sledovanou kauzu. Stáhli jsme se „do podzemí“ jako zmocněnci poškozených v řízení proti původcům jejich utrpení. Řízení jsou neveřejná, takže o nich nelze psát. 

Když se tedy  v rámci adventního  ohlédnutí zamyslím nad r. 2024, nezbývá mi než si pomyslet „dobře už bylo“ a naděje na lepší příští je nejasná. Již jsem kdysi přemýšlel nad ukončením činnosti a tyto myšlenky se mi nyní často vrací. Potíží je neúnosně mnoho, radosti téměř žádné.

Obecně se ale domnívám, že činnost takových organizací, jako jsou spolky Šalamoun a Chamurappi, je společensky prospěšná. Překonáváme informační propast mezi účastníky trestního řízení a „věrchuškou“, donášíme k ní poznatky, které profesionální aparáty skrývají, upozorňujeme na prohřešky, na jejichž obnažení by si nikdo jiný netroufl, a to vše téměř zdarma ve srovnání s neziskovkami, přisátými na státní rozpočet.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

LEGISLATIVOU PROTI OCHRANĚ PRÁV DĚTÍ

Asociální Fialova vláda poslala do Poslanecké sněmovny novelu trestního zákoníku. Na půdě spolku Chamurappi se jí zabýval Oldřich Hein obsáhlým esejem obecné povahy, dostupným na internetových stránkách spolku (zde). Jeho závěry jsou pro vládu nepříznivé. Zdůraznil důležitost zachování vztahu legislativní tvorby k filozofickým základům práva, ohledu na mravnost i na historický vývoj práva od pradávna až do současnosti. A všiml si detailu v ustanovení o přednostním používání peněžitého trestu. Je možné, že v případě majetkové nerovnosti spolupachatelů ten solventní se vyplatí z hrozícího uvěznění, zatímco nemajetný půjde za mříže? 

Chci na něj navázat úvahami nad jednotlivostmi. Jako první mě pálí nepoměr mezi motivací legislativních úprav potřebou snížit rozsah trestání vězením a mravní povinností státu chránit  práva dětí-budoucnosti národa. Z mediální předehry k předložení novely je zřejmé, že důležitou cestou k snížení stavů vězněných osob má být bagatelizace trestného činu zanedbání povinné výživy dle §196 až 198 tr. zákoníku. Dosavadní úprava umožňovala použití všech forem trestu podle ustanovení trestního zákoníku a navíc možnost zadržení řidičského oprávnění neplatiče. 

V praxi se uplatnění §196 a násl. týkalo především neplnění alimentační povinnost vůči nezaopatřeným dětem.  Novináři a politici se nyní snaží o  vytváření společenské atmosféry ve prospěch neplatičů. Ministr Pavel Blažek, odpovědný za vypracování novely, tento vývoj právních názorů obhajuje: zánik trestnosti neplacení výživného umožní uvolnění míst v přeplněných věznicích. Je přece zbytečné, aby je zabírali muži, kteří se ničeho závažného nedopustili. 

V současné právní úpravě v §196 odst.3 se jedná o navození nebezpečí upadnutí dítěte do stavu nouze jako o okolnosti, zvyšující závažnost zmíněného trestného činu. Horní hranice trestní sazby jsou tři roky. Současně se viníkům nabízí cestička k úniku před spravedlností projevem účinné lítosti dle §197 tr. zákoníku. 

Z praxe vím, že dostat neplatiče do vězení není vůbec snadné. Rozumný soudce dá přednost jakémukoli řešení, které viníkovi umožní, aby se snažil napravit, co se dá. Z vězení, kde nebude vydělávat, by dětem nepomohl. 

Nahlédnutí do novely po výše zmíněné mediální „masáží“ odhaluje surovou skutečnost. Nová právní úprava se scvrkla pouze na §196, který zní: „Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a vydá tak oprávněnou osobu nebezpečí nouze, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok“. Ve srovnání s ustanovením současného §196 odst.3 trestního zákoníku obrovská úleva pro pachatele. 

Není mi jasné, kdo bude posuzovat, zda neplatič skutečně dostal „jiného“ do stavu nouze.Pro samosoudce by vedení takového šetření asi bylo nad jeho síly. Při představě, že půjde o dítě v nouzi a ve  věci by  rozhodoval OSPOD, mi běží mráz po zádech.

Nová právní úprava znamená, že až na extrémní případy zanedbání vyživovací povinnosti není trestným činem. Nezaplacené výživné se stane závazkem, vymahatelným podle občanského práva. Asi se zvýší zatížení civilních soudů nápadem této agendy. Vymahatelnost pohledávek bude pro věřitele obtížná, neboť nad dlužníky nebude viset Damoklův meč trestního stíhání. V řízení budou stát sami bez podpory policie a státního zastupitelství. 

Považuji novou úpravu za nemravnou a věcně nesprávnou. Spoluodpovědnost rodičů za blaho dětí patří tradičně k základním kamenům našeho práva. Zbavit otce legislativou odpovědnosti je uznáním jejich sociální nadřazenosti nad matky. Je to projev způsobu myšlení, pro které mají Španělé jednoslovné označení: el machismo (macho = samec; ch se čte jako č)Není samozřejmě účelné neplatiče zavírat do vězení, kde nemají možnost vydělávat. Ale dosavadní úprava umožňovala tlačit na ně cestou podmíněných a alternativních trestů a odnětí svobody mělo být jen krajním  opatřením. 

Fialova asociální vláda tímto způsobem vykazuje matky do nerovnoprávného postavení vůči otcům – neplatičům. Pokud bez podpory neplatiče svou šikovností odvrátí od dětí nouzi, ochrání ho před trestním stíháním. Zejména vláda vzkazuje ženám: chcete-li mít děti, užijte si to, ale na otce se nespoléhejte. Jejich trestněprávně vymezená odpovědnost právě zanikla. Stát ji vymáhat nebude. Péče o blaho dětí není pro vládu prioritou. Být matkou nechtělo by se mi přivádět děti do světa v takovém státě. Odlehčení přeplněným věznicím je pro vládu důležitější. Její chování  je v tomto směru zavrženíhodné. 

Ale opozice neřve, ani nehrozí parlamentními obstrukcemi! Slibuje, že po vítězných volbách v r.2025 zruší kdejakou zvrácenost, prosazenou v současném Parlamentu, ale ochrana práv dětí ji nevzrušuje.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

 

„SAMET“ NA VESNICI

Pompézní oslavy 35. výročí podivného státního převratu, který jsme si navykli nazývat sametovou revolucí, probudily v mé paměti živé vzpomínky. Pád totalitního režimu jsem tehdy považoval za nutný a uvítal jsem jej. Ani dnes jej nelituji, byť různé jeho výsledky se liší od mých tehdejších očekávání. Nicméně mediální obraz celého období našich dějin od Pražského jara přes okupaci, normalizaci až do „sametu“ se ustálil do podoby, která vyhovuje vládnoucím vrstvám, ale není úplně věrná. Například upadlo v zapomenutí, že aktivním účastníkem československé delegace v Moskvě z 23.srpna 1968, vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou, byl také tehdejší předseda Čsl. strany socialistické Bohuslav Kučera. Bez povšimnutí zůstává skutečnost, že jeho strana, z jejíhož balkonu mluvil jeho nástupce Jan Škoda (Melantrich byl majetkem strany) již není součástí české politické scény.

V době, kdy se před pádem totalitního režimu začínaly „lámat ledy“, jsem z počátku působil v Praze. Později jsem se odstěhoval za prací na Valašsko, ale do Prahy jsem se vracel ve volných dnech velmi často. Od 21. srpna 1988 jsem chodil na všechny protivládní demonstrace, které proběhly v době mé přítomnosti v Praze. Unikl   jsem tak masakru na Národní třídě, ale byl jsem například na Škroupově náměstí a stál jsem stlačen v davu pod balkónem Melantricha, když zpívala Marta Kubišová svou modlitbu. V každém případě jsem věděl, co se v Praze děje, i když jsem zde souvisle nežil.

Na Valašsku jsem působil jako tajemník předsedy úspěšného, dobře řízeného zemědělského družstva. Stojí za zmínku, že družstvo udržovalo „Freundschaft“ s klubem důchodců v bavorské vesnici Speichersdorf. Tamní sedláci občas přijeli na návštěvu a jejich manželky záviděly způsob života a kulturu práce zdejším dojičkám z velkokapacitního kravína. Předseda družstva byl skvělý odborník a náročný šéf, vynucující si pořádek na všech úrovních vedení. Sloužit pod ním nebylo vždy příjemné. Na podřízené měl skutečně vysoké nároky, jejichž zvládnutí bylo někdy až fyzicky neúnosné. Někteří mladší manažeři, vesměs členové KSČ, jej snášeli se skřípáním zubů. Sám předseda byl „ředkvička“: sice člen KSČ (jinak to ani nešlo), ale do kostela občas zašel, ovšem nikoli v místě bydliště. A o vládnoucí straně si myslel totéž, co většina z nás. 

Mezi prostředím v Praze a ve valašské vesnici byl obrovský rozdíl. Díky cenzuře tisku, rozhlasu a televize politický neklid na vesnici nedolehl. Vesničané o pražském ruchu téměř nic nevěděli, a proto je ani nezneklidňoval. Mnozí byli nábožensky založení. Hleděli si svých rodinných starostí a práce, politika je nevzrušovala. Neměli možnost ji ovlivnit, proto si šli po  svých. Ale přesto se družstevníci připojili ke generální stávce. Přišli v průvodu se státní vlajkou k improvizované tribuně, z které k nim promluvil předseda družstva a předseda závodní organizace KSČ. Slovo jsem dostal i já, abych seznámil družstevníky s poznatky z pražských demonstrací, o nichž jinak téměř nic nevěděli. 

Tehdy bylo obvyklé, že podniky měly závodní jídelny. Bylo tomu tak i zde. Ale k její kuchyni přiléhala malá luxusní restaurace, připravená kdykoli přijmout významné hosty. Předsedu družstva proto rádi navštěvovali různí vlivní činitelé, kteří se s chutí zdarma dobře najedli a napili. Jako tajemník předsedy jsem se občas zúčastňoval přijetí hostů. Dostal jsem tak příležitost posedět u sklenice vína se skromným člověkem, jakýmsi Karlem Urbánkem, který se za předsedou družstva zastavil cestou do Prahy, netuše, že se zítra stane posledním generálním tajemníkem ÚV KSČ. 

V nepříznivých přírodních podmínkách družstvo nemohlo žít ze zemědělské výroby. Vydělávalo si strojírenskou výrobou součástek pro výrobce zemědělské techniky v Badensku-Würtenbersku a Dánsku. Velká část mých pracovních povinností spočívala v komunikaci se zahraničními partery, obsluze jejich návštěv zde a našich tam. 

Krátce po generální stávce jsem se zúčastnil cesty předsedy družstva a dalších vedoucích pracovníků k obchodnímu partnerovi ve Spolkové republice Německo. Během naší nepřítomnosti mladí komunisté (hlavně ti, jimž předseda družstva často „šlapal na paty“) založili v družstvu  Občanské fórum. Svolali valnou hromadu družstevníků s programem odvolání předsedy družstva. Valná hromada se uskutečnila následující den po našem návratu. Předseda družstva byl odvolán s tím, že jediná práce, kterou může v družstvu dostat, je s vidlemi ve výkrmně jatečného skotu. Odmítl se bránit. Z šéfa se stal psancem. Byla to praktická ukázka uplatnění tehdy hlásaného hesla revolucionářů „nejsme jako oni“, spojeného se zásadou „tlusté čáry za minulostí“. Psanec velkorysou nabídku nepřijal a po různých oklikách a jistém čase založil velkou potravinářskou firmu, jež přežila do současnosti. Po dlouhých letech, tentokrát  jako host, jsem se znova  dostal do luxusní restaurace, v které jsem kdysi seděl s Karlem Urbánkem. Budova s restaurací a všechna zařízení družstva byla majetkem někdejšího psance. 

Nový předseda družstva mě zdvořile vyzval, abych si našel jinou práci, protože vesničané chtějí žít  v klidu, a proto se vesnice uzavře zahraničním obchodním stykům. Družstvo proto nebude mít pro mne využití. Nedostal jsem žádnou lhůtu k vyklizení kanceláře, ale shodou okolností jsem brzy získal příležitost k návratu do Prahy, o jaké by se mi před „sametem“ ani nesnilo. 

„Sametová revoluce“ zasáhla do života mnoha občanů způsobem, který jim umožnil vzestup na nebývale vysokou úroveň, na kterou by se za starých poměrů nedostali, jiným způsobila osudové potíže. O této stránce jejích následků se obvykle nemluví. A je pravda, že mezi děním v Praze a na venkově byly značné rozdíly. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

LEGISLATIVNÍ NEDBALOST

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ (zde) jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška)se nezajímají o mínění sprostého lidu. Přidám k tomu připomenutí přísloví, podle něhož „ďábel se skrývá v detailu“ a pokusím se na vývoji legislativy k řízení o podmínečné propuštění ukázat, jak nedbalost při tvorbě legislativy, vyvěrající z uvedených přístupů, vede k poruchám v procesech. 

Zmínky o řízení o podmínečné propuštění se v médiích vyskytují velmi vzácně. Obvykle v něm nedochází k senzacím, proto si jich novináři nevšímají. Avšak k úspěchu v řízení o podmínečné propuštění se upínají naděje desítek odsouzených ročně. Odsouzený, který odpykal zákonem stanovenou část trestu, má právo žádat o podmínečné propuštění před vypršením času, který měl původně strávit za mřížemi. Soud vyhoví, když jej žadatel přesvědčí, že v době výkonu trestu přemýšlel o svém trestném jednání a vývojem svých hodnotových měřítek položil základ svému polepšení. Musí také soud přesvědčit, že polepšení prokázal i vzorným výkonem povinností odsouzeného, že po propuštění na svobodu bude mít střechu nad hlavou a zajištěný zdroj obživy. V předlistopadových časech by se řeklo, že žadatel musí prokázat, že na svobodě povede řádný život pracujícího člověka. Soud téměř vždy uloží žadateli podmínky, jejichž dodržením během stanoveného zkušebního období propuštění ospravedlní. Porušení podmínek může propuštěného přivést zpět za mříže. Pamatuji si na poněkud zábavný případ, kdy se propouštěný divil, když mu předseda senátu vysvětlil, že absolutní zákaz požívání alkoholu na dobu sedmi let platí i v jeho soukromí. Jsem rád, že z usnesení o jeho propuštění pro mne nevyplynul závazek sledovat plnění podmínky. 

V řízení o podmínečné propuštění z výkonu trestu hrají významnou úlohu zájmové organizace občanů.  Zkušenost mě vede k přesvědčení, že jejich vstup do řízení zvyšuje naději žadatele na propuštění, i když o důvodech tohoto efektu bych mohl pouze spekulovat. V posledním případě podmínečného propuštění naše  nabídka převzetí společenské záruky nedorazila k soudu. Soud na návrh státní zástupkyně rozhodl žádosti nevyhovět. Stížnostní soud zrušil jeho rozhodnutí pro nezákonnost, ale při novém projednání žádosti po doručení naší nabídky a v mé přítomnosti nalézací soud na návrh státní zástupkyně žadateli vyhověl. 

Až do 31.prosince 2021 žadatelé o podmínečné propuštění svou žádost adresovali příslušnému soudu. Bylo možné, aby zájmová organizace občanů nabídla soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele po jeho propuštění. Bylo pak nutné zajistit spárování nabídky s žádostí. Za tím účelem bylo vhodné počkat s předložením nabídky na přidělení spisové značky soudem. 

Vedle toho ale trestní řád vybavil zájmové organizace právem, aby přímo navrhly podmínečné propuštění odsouzeného, který splňoval podmínky využití tohoto zákonného dobrodiní. Obsahově návrh na propuštění musel obsahovat závazek ručení za završení polepšení propuštěného. 

V zacházení soudu při veřejném zasedání s přímými navrhovateli propuštění a s předkladateli převzetí společenské záruky byly významné rozdíly. Navrhovatel měl prakticky stejné postavení jako obhájce. Ze svého místa viděl svému mandantovi při jeho výslechu před soudem do tváře. Směl jemu a případně dalším účastníkům řízení klást otázky a podávat procesní návrhy. Samozřejmě měl nárok na protokol ze zasedání, písemné vyhotovení usnesení a právo případné stížnosti proti usnesení. 

Způsob zacházení s předkladateli nabídky společenské záruky byl v podrobnostech neustálený. Jisté bylo, že soud měl povinnost přizvat je k veřejnému zasedání. Ale představitel předkladatele nabídky většinou seděl v prostoru pro veřejnost, tedy za zády mandanta a do řízení nijak nezasahoval. Obvykle jej soud vyslechl jako svědka. Pokud soud předkladatele k jednání nepřizval, jeho rozhodnutí mohlo být zrušeno jako nezákonně vedené a jednání se muselo opakovat. Vedlo to k několikaměsíčním průtahům. Případnou stížnost proti usnesení většinou stížnostní soud přijal a projednal, ale výjimečně jsem narazil na poučení, že předkladatel nabídky není ke stížnosti oprávněn.  Získání písemného vyhotovení usnesení a protokolu bylo samozřejmé. Pouze jednou jsem narazil na poučení, že nejsme stranou řízení a na protokol nemáme nárok. Tyto drobnosti upravuje pouze zvykové právo a průběh veřejného zasedání může být v detailech u každého soudu jiný. 

V obou variantách docházelo k zavalování soudů žádostmi, které byly buď zcela nesmyslné, anebo je žadatelé podali předčasně. Tyto nešvary se pokusila odstranit novelizací trestního řádu ministryně Marie Benešová. Od 1.1.2022 se žádosti o podmínečné propuštění podávají přes ředitele věznice, který by neměl propustit předčasně podanou nebo jednoznačně beznadějnou žádost. Některé podrobnosti nebyly upraveny prováděcím předpisem. Proto docházelo k výše uvedeným „nehodám“. Vcelku jde o drobnosti, ale „stokrát nic umořilo osla“. Otravuje to život a může dojít k zbytečným průtahům rušením nezákonně vydaných rozhodnutí.

Při zmíněné novelizaci trestního řádu zaniklo právo zájmových organizací navrhovat podmínečné propuštění odsouzených. Netuším, co vedlo Marii Benešovou a celý řetězec legislativního procesu k tomuto omezení postavení laiků. Možná si mysleli, že moc demokracie škodí. Žádný z odsouzených, které soudy propustily na náš návrh, se nevrátil za mříže. Působil jsem v řízení o podmínečné propuštění v obou rolích. Účinnost zasahování navrhovatele propuštění do řízení ve prospěch žadatele byla určitě vyšší než v případě pouhé nabídky převzetí společenské záruky. 

Odstranění práva zájmových organizací občanů z řízení o podmínečné propuštění je ve speciálních případech pro odsouzené škodlivé. V případě, že soud jejich žádosti o propuštění nevyhoví, smí žadatel opakovat žádost až po šesti  měsících od právní moci zamítnutí. Zájmové organizace nebyly vázány žádnou lhůtou. Kdysi dávno se sice stávalo, že soud jejich návrh před uplynutím šesti měsíců od zamítnutí žádosti odsouzeného odmítl projednat, protože se nesměl připojit odsouzený. Ale v žádném případě, řešeném spolkem Chamurappi z.s., jsme na tuto překážku nenarazili. Naopak se stalo, že předseda senátu náš „předčasný“ vstup do hry uvítal. 

Pro ministra spravedlnosti Pavla Blažka jsou tyto drobnosti pod jeho rozlišovací schopností. Seznamovat jej s nimi má význam házení hrachu na zeď. A za jeho panování došlo dle mého laického názoru k dalšímu zhoršení poměrů. Od 1.1.2025 totiž řízení o podmínečné propuštění povedou samosoudci. Domnívám se, že je to hrubá chyba. Autoři rozhodnutí si zřejmě neuvědomili, že myšlenkové procesy soudců v trestním řízení  a v řízení o podmínečné propuštění jsou značně odlišné. V trestním řízení  soud vyhodnocuje soubor věcných důkazů a přemýšlí, zda je obžalovaný vinen a jaký trest si zasluhuje. Protože na okresní úrovni se obvykle soudí méně závažná trestná činnost, připouštím, že zmizením spících přísedících lidstvo neutrpělo  ztrátu. V řízení o podmínečné propuštění soud pracuje s odhady o povaze, hodnotovém žebříčku a vnitřních myšlenkových pochodech žadatele a o jeho způsobilosti vypořádat se s nástrahami života na svobodě. Úvahy soudu se blíží hádání budoucnosti z kávové sedliny. Soud bere na sebe těžkou odpovědnost a v případě, že se propuštěný žadatel vrátí za čas za mříže, utrpí prestiž soudu.

 Životní zkušenost je pro takové rozhodování důležitější než právnické vzdělání a více hlav více ví. Porada s přísedícími je pro předsedu senátu úlevná. Není náhodou, že porady senátu před rozhodnutím často bývají hodně dlouhé. Dodávám, že v žádném řízení o podmínečné propuštění jsem nenarazil na pasivní přísedící. Mám obavy, že přibude zamítnutých žádostí, protože samosoudci budou z opatrnosti raději zamítat než propouštět. Nepropuštěním oprávněného žadatele mu vznikne zbytečná újma a státu škoda v nákladech, jež nemusel nést. 

Pro úplnost uvádím, že zrušení senátního rozhodování není protikorupčním opatřením. 

Výše uvedená tvrzení jsou názory laika s dlouhou zkušeností. Několika řízení jsem se zúčastnil již během dvacetiletého působení ve spolku Šalamoun. Spolek Chamurappi od založení v listopadu r.2017 působil v patnácti případech, z nichž dva byly neúspěšné. Žádný z našich chráněnců se nedostal znova před trestní soud. Další dva případy běží. S dalšími již nepočítám, protože nemáme kapacitu na případné řešení problémů dalších propuštěných.  A nejsem si ani jistý, zda udržím v chodu Chamurappi.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

XAVER PŘISLUHUJE OBVINĚNÉMU MILIARDÁŘI

Luboš Xaver Veselý je zajímavá osobnost. Není jen „český spisovatel, moderátor, příležitostný herec, youtuber a bývalý hudebník“, jak tvrdí Wikipedia, ale také obratný obchodník s hloupostí a senzacemi a navíc propagátor kouření cigaret.

Dobré obchody zřejmě dělá s Pavlem Buráněm, jemuž několikrát propůjčil svou nezávislou televizi k šíření bajky o únosu bez únosců, který měl zorganizovat jeho věřitel Jaroslav Novotný. Posledním případem je vydání pořadu Xaver Live z 10.listopadu 2024, které sledovalo 21 tisíc diváků. Pokud bych měl komentovat celý obsah vystoupení Pavla Buráně a Luboše Xavera Veselého, neříkal bych nic nového, protože Pavel Buráň opakuje od poloviny r.2022 stále stejné nesmysly a polopravdy, a Luboš Xaver Veselý mu přisluhuje vždy, když k tomu dostane příležitost. Jejich vystoupení jsem opakovaně komentoval již dříve. 

Soudní řízení proti manželům Novotným, vyvolané udáním Pavla Buráně, jsem sledoval v soudní síni od r. 2017 až do prosince r.2022, kdy je zamítnutím odvolání státního zástupce ukončil Vrchní soud v Olomouci. Protože jsem Novotným zpočátku nedůvěřoval, prostudoval jsem bedlivě spis z přípravného řízení. Celý proces jsem provázel veřejnými komentáři a pravidelně jsem reagoval na různé hanopisné  články, sepsané autory, najatými Pavlem Buráněm. Všechny mé texty jsou stále dostupné na mém blogu, na internetových stránkách spolku Chamurappi, většinou vyšly na Parlamentních listech a případu jsem věnoval prostor v knize Škůdci v taláru 2, ke které předmluvu napsala bývalá  nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. 

Myslím  si, že bajku o únosu bez únosců vymyslela nějaká agentura, možná ta, jejíž pracovník pan Libutka během vyšetřování opakovaně navštívil policejní služebnu ve Zlíně. Pavel Buráň patří k jejím zákazníkům. Věrohodnost vyprávění mimo jiné snižuje skutečnost, že při podpisu listin již žádní „únosci“ nebyli přítomni, ale obr Pavel Buráň po podpisu naštvaně neodešel, nýbrž oslavil smíření s Jaroslavem Novotným bohapustou pijatykou. Mimo to před soudem vypovídala svědkyně, která osobně Pavla Buráně nezná. Viděla vstupovat do vily muže, jehož popis připomíná postavu Pavla Buráně. Přijel sám, vozidlem, jehož popis odpovídá autu Pavla Buráně.

Oba „obchodní partneři“ v televizním pořadu zneužívají skutečnost, že mohou říkat úplně cokoli, protože jejich diváci neznají trestní spis manželů Novotných a většinou nemají takové právnické znalosti, aby mohli odhalit klamavost různých výroků, jež v pořadu zazněly. Bezbrannost diváků ve spojení s 21 tisíci zhlédnutí je pohoršující skutečnost. 

Pavel Buráň tentokrát přehnal znevažování bývalého společníka hrubou podpásovkou: „odhalil“ jeho nevábnou trestní minulost. Prozradil, že byl kdysi  pětkrát odsouzen, ale jeho odsouzení je zahlazené. Zahlazené odsouzení nemá žádné právní účinky a ve slušné společnosti se o něm nemluví. K odsouzenému se přistupuje jako k nevinnému. Když už se Pavel Buráň rozhodl k neslušnému chování, měl diváky informovat, že šlo o bagatelní trestnou činnost z dávného mládí a nejzávažnější bylo odsouzení předlistopadovým soudem za „příživu“, která dnes není trestným činem. Vrozená skromnost mu ale nedovolila, aby divákům prozradil, že jej NCOZ stíhá pro podezření z podvodu se škodou 140 mil. Kč a pro maření spravedlnosti údajným podplacením svědka. Zatím ovšem na něj musíme pohlížet jako na nevinného. 

Klamavé je například opakované tvrzení, že nejdříve zlínský soud manžele Novotné opakovaně usvědčil, a pak je na  příkaz odvolacího Vrchního soudu v Olomouci zprostil obžaloby. Je to polopravda. Senát předsedy Radomíra Koudely skutečně vydal postupně  dva „usvědčující“ rozsudky, ale ty nejsou usvědčujícím důkazem, protože neobstály v odvolacím řízení. Z právního hlediska jsou nicotné. Záměrně se zastírá skutečnost, že se souhlasem žalobce soud postupně pravomocně zprostil obžaloby domnělé únosce, a přesto v důkazní situaci „únos bez únosců“ manžele Novotné odsoudil k trestu odnětí svobody na 7 a 4 roky. Takový rozsudek přece nemohl v odvolacím řízení obstát. Ostatně soudce Radomír Koudela se „cítil nešťastný, že musel tento rozsudek vynést“, což mi veřejně sdělil v předsálí po opuštění soudní síně. 

Luboš Xaver Veselý a jiní ochránci Pavla Buráně nikdy nezjišťovali, kdo tedy Pavla Buráně unesl, a kdo kromě něho mluví o únoscích a kdo kromě něho je viděl. Je maličkostí, že  velitele únosců, který  se měl zdržovat ve vile, policie neustanovila a u soudu se o něm nemluvilo. Z drobností mě zaujalo tvrzení Luboše Xavera Veselého i Pavla Buráně, že z odposlechů je  zřejmé, že Novotní od počátku plánovali předání věci do pravomoci olomouckých orgánů, které jim měly vyjít vstříc. Doporučuji jim touto cestou, aby si odposlechy znova poslechli a aby identifikovali mluvčího, a aby se zajímali o důvody k jeho nedůvěře ke zlínským orgánům. 

Kdyby Luboš Xaver Veselý sledoval jednání v soudní síni, věděl by, že nálezy v počítači Jaroslava Novotného, které v pořadu uváděl jako důkazy, nic nedokazují. 

Je pravda, že zprošťující rozsudek je podivný, neboť jeho výroková věta neladí s odůvodněním. Zamyšlení nad tímto úkazem jsem věnoval článek Rozpaky soudce R. (zde).  V zásadě si myslím, že soudce Radomír Koudela vyšel ze šlamastyky se ctí, byť na začátku procesu se k Novotným choval až nehumánně. 

Pavel Buráň opakovaně brojí proti Vrchnímu soudu v Olomouci, že mu při veřejném zasedání dne 14. prosince 2022 nedal možnost hájit jeho pravdu. Ale předseda senátu přečetl veřejně jeho dopis, jehož obsah měl povahu odvolání, a s jeho argumentací se vypořádal. Udělal pro něj více než musel, protože poškozený nemá právo podat odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Odvolání ovšem podal žalobce, ale soud, který se věcí zabýval již potřetí a znal perfektně spis, se s ním snadno vypořádal. Mylná je i výčitka, že odvolací  soud neprováděl dokazování. Nemusel: použil důkazy, nahromaděné nalézacím soudem. 

Pavel Buráň  použil k zvrácení zproštění Novotných mimořádné opravné prostředky, ale s žádným neuspěl. Proces je uzavřený jednou provždy. Navíc policie sice hledala stopy spojení mezi Jaroslavem Novotným a „únosci“ před únosem nebo po něm, ale žádné nenašla. 

V závěru pořadu Luboš Xaver Veselý prohlásil, že bajce o únosu bez únosců  věří a bude nadále pomáhat Pavlu Buráňovi v jeho úsilí o dosažení  spravedlnosti. Má správný obchodnický instinkt: na této pochybné službě neprodělá, pokud mu  nevadí ztráta novinářské poctivosti. 

Pavel Buráň je velmi úspěšný podnikatel. Má proto peněz dost, takže mu nečinilo potíže stvrdit účinek pořadu Xaver Live rozhovorem, již tradičně uveřejněným na Parlamentních listech dne 15.listopadu 2024 (zde). Není v něm prakticky nic nového. Pouze zde jako vyprávěč  poprvé uvádí, že ho „  únosci hrubým způsobem zbili“. Takto přesně dříve násilí na něm spáchané nepopsal. Jeho výklad o ignorování nalézacího  soudu soudem odvolacím je nesmysl, přiměřený podjatosti hodnotitele. Jeho úvahy o poměrech v české justici nemá smysl komentovat. Zvlášť zábavná je jeho domněnka, že nespravedlivý postup justice proti němu byl výsledkem politického tlaku. Která politická síla mohla mít zájem ať na Novotných nebo na něm? 

Příkladem demagogie, kterou autor použil k posílení pohoršujícího účinku bajky o únosu bez únosců, je citace výroků podnikatele Roberta Vláška v pořadu, kterého Luboš Xaver Veselý uvedl jako bývalého policejního vyšetřovatele, aby mu dodal váhy. Je pravda, že se vyjádřil, že případ Pavla Buráně je neobvyklý a došlo  v něm k přehlížení důkazů. Je ale zřejmé, že o případu mnoho nevěděl a výrok dále nerozváděl. V pořadu se pak hlavně zabýval propagací obchodování se zlatem. 

V článku  mě zaujal nářek Pavla Buráně nad tím, že tato kauza hluboce zasáhla do jeho osobního, rodinného a podnikatelského života. Namítám proti tomu, že trestním oznámením kvůli předstíranému únosu z 8.října 2014 spustil psychické týrání manželů Novotných. Navíc zabránil bývalému společníkovi a věřiteli, aby se v občanskoprávním řízení domáhal doplacení kupní ceny za polovinu jejich společné firmy.  Žít tolik let v naději na víceleté uvěznění a být bezbranný v občanskoprávním sporu není vůbec příjemné. Novotní dlouhodobě psychicky strádali, zejména paní docentka, která s obchody svého manžela neměla nic společného a Pavel Buráň hned při prvním vystoupení před soudem z ní sejmul psí hlavu, nasazenou v přípravném řízení. Ale trápení mohlo skončit v prosinci r. 2022, kdyby se Pavel Buráň nerozhodl soustavně šířit svou bajku o únosu bez únosců a jejím prostřednictvím špinit Novotné jako zločince. 

Chápu motivy jeho jednání. Má zásadní stížnosti na osud. Nepodařilo se mu předstíráním únosu vyřadit ze hry věřitele a dnes čelí žalobě v občanskoprávním soudním řízení na vymožení nedoplatku kupní ceny za polovinu firmy řádově ve stamilionech Kč. Prohraje-li, bude to mít nepříznivý dopad na jeho podnikání. Navíc zatím asi neví, co a zda vůbec něco mu hrozí ze strany NCOZ, která s uzavřením jeho případu podezřele váhá. To vše dohromady mu brání uznat porážku a hledat dohodu s věřitelem. Prostředky, které vkládá do mediální kampaně, jsou vyhozené z okna. Ale má jich dost, takže o nic nejde. Rozumný dlužník by ale spíše hledal dohodu s věřitelem. 

Souhlasím s Pavlem Buráněm i s Lubošem Xaverem Veselým, že obecně v trestním řízení dochází občas k nepřístojnostem, jejichž výsledkem jsou jednou  nespravedlivé odsuzující rozsudky, jindy ochrana zločinců orgány činnými v trestním řízení.  Potíráním justičních nepravostí se zabývám déle než dvacet let. Ale mám jistotu, že v tomto trestním řízení se Novotným dostalo spravedlnosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.