NEKONČÍCÍ BÁJENÍ O „ÚNOSU BEZ ÚNOSCŮ“

Na Parlamentních listech dnes vyšel další rozhovor s Pavlem Buráněm o jeho údajném únosu. Stále  se nevzdává své pravdy o „únosu bez únosců“ a o pochybnosti postupu zejména olomoucké justice při projednávání jeho trestního oznámení na manžele Novotné. Zřejmě dobře za články platí, takže na Parlamentních listech jen v tomto roce vyšlo třináct článků v podstatě stejného obsahu. V posledních dnech vyšly krátce po  sobě dva další. 

Protože jsem od r. 2017 monitoroval toto trestní řízení soudní a bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení, články považuji za matoucí, zkreslující skutečnost. S výjimkou předposledního jsem na ně reagoval svými texty. Ale vyvracení lží, polopravd, demagogie a důkazů o neznalosti trestního práva autory mě již nudí. 

Domnívám se, že zejména ty dva poslední jsou určeny k zmatení myšlení soudců v občanskoprávním řízení, v němž se poškozený Jaroslav Novotný domáhá zaplacení pohledávky v řádu stamilionů za nedoplacení kupní ceny za zakoupení Pavlem Buráněm jeho poloviny jejich dříve společné firmy. Vyvoláním trestního stíhání Novotných znemožnil Pavel Buráň vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení od r. 2017 až do konce r.2022. Nabízí se podezření, že „únos“ zinscenoval, aby se zbavil nepohodlného věřitele. 

Za podstatnou považuji zejména skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný nemluví o únoscích a ani je nikdo jiný neviděl. Pavel Buráň se nezmiňuje o druhém  v pořadí rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu, v němž senát Radomíra Koudely sice odsoudil manžele Novotné k vysokým trestům, ale současně pravomocně-tedy se souhlasem státního zástupce – zprostil obžaloby „únosce“, takže navodil důkazní situaci „únos bez únosců“. Rozsudek samozřejmě v odvolacím řízení nemohl obstát. Odvolací soud ale nemohl zkoumat zproštění „únosců“, protože bylo pravomocné hned na 1.stupni. 

Pavlem Buráněm napadaný zprošťující rozsudek senátu Radomíra Koudely přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil správnost jeho výrokové věty. A námitky proti postupu Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal a akceptoval nejvyšší státní zástupce a posléze i Ústavní soud. Přít se o nezvratnost pravomocného zproštění nemá smysl. 

Nezpochybnitelná je i skutečnost, že Pavel Buráň se stal jediným vlastníkem kdysi společné firmy, ale Jaroslav Novotný předložil občanskoprávnímu soudu doklady, jimiž prokazuje, že jeho bývalý společník nedoplatil kupní cenu, kterou při uplatnění předkupního práva sám nabídl. 

Vše ostatní jsou podružnosti, o nichž si čtenáři Parlamentních listů nemohou udělat objektivní závěr, protože nechodili pět let k hlavnímu líčení a nemají k disposici spis z přípravného řízení. Pochybuji, že autoři článků znají spis tak dobře, že mohou trvat na správnosti tvrzení Pavla Buráně. Nevšiml jsem si, že by se někdo z nich Pavla Buráně zeptal, kdo tedy ho vlastně unesl, když velitele „únosců“ ani policie neustanovila a proto  neobvinila, a ty, které soudu předestřela, soud pravomocně zprostil obžaloby, i když se usilovně snažil jejich obhajobu vyvrátit.

Z drobností, jichž jsem si v posledním článku všiml, stojí za zmínku skutečnost, že Pavel Buráň upozorňuje na kriminální minulost Jaroslava Novotného, k jeho nelibosti dávno zastřenou výmazem z trestního rejstříku. Ve skutečnosti se jedná o bezvýznamné trestní stíhání předlistopadovými orgány. Ve dvou případech ze tří by dnes jeho skutky  ani nebyly trestnými činy a zbytek je bezvýznamný přestupek proti občanskému soužití. Za pozornost stojí skromnost, s jakou Pavel Buráň mluví o svém vlastním trestním stíhání: z jeho zmínky se čtenář nedoví, že jej NCOZ obvinila z podvodu se škodou 140 mil. Kč a z maření  spravedlnosti uplácením svědka. To jsem se dověděl z regionálního tisku. Nečetl jsem zatím, že by trestní stíhání bylo zastaveno a ani Pavel Buráň to neuvádí. Stav tohoto řízení neznám. 

Mediální agitace ve prospěch Pavla Buráně má ještě jednu stránku: pokud novináři opakovaně uveřejňují tvrzení, jejichž pravdivost nemohou prokázat, porušují etický kodex a dokonce by se mohli stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. 

Připouštím, že Pavel Buráň vypráví o svém „únosu bez únosců“ tak sugestivně, že může ledaskoho zmást. Ale nesmysly v jeho tvrzeních by při kritickém pohledu neměly uniknout pozorností. Pokud ve mně jeho sugestivní vyprávění nevyvolává pochybnosti o nevině Novotných, je to i proto, že policii se nepodařilo prokázat, že by Jaroslav Novotný byl ve styku (ať přímém nebo nepřímém) s „únosci“ ať již před činem nebo po něm. K provedení „únosu“ by musel mít přiměřené zázemí, ale policie na nic takového nenarazila. Naopak z údajů ve spisu je zřejmé, že v době vyšetřování navazoval styk se zlínskou policií představitel civilní bezpečností služby, jejíž služby používá Pavel Buráň. 

Vracím se ke zmíněným článkům, i když to po mně nikdo nepožaduje. Činím tak zejména proto, že zpochybňují i mou práci a v počáteční fázi mediální kampaně se mi dostalo i urážek (nikoli ze strany redaktorů Parlamentních listů). Od začátku soudního řízení jsem proces provázel veřejnými komentáři a jsem si jist,  že můj úsudek byl správný. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PROMĚNY JUSTICE V ČASE

Zdá se to být neuvěřitelné, ale je to tak: ještě v r. 2024 dozníval soudními rozsudky hon na domnělé pachatele „solárních podvodů“, spáchaných v r. 2010. Četba rozsudků jako zpětný pohled na původní vlnu rozhodnutí trestních i správních soudů je rozhodně zajímavá: zřejmě došlo k posunu v právních názorech ve prospěch  zdravého selského rozumu. 

Aby bylo jasné, o čem vlastně píši, musíme se vrátit do minulosti. V době působení vlády Petra Nečase (ministra financí Miroslava Kalouska a ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby) se v souladu se záměry Evropské unie naplno  rozběhla výstavba fotovoltaických elektráren. Zájem investorů pustit se do nového oboru podnikání měly povzbudit výhodné výkupní ceny za vyrobenou elektřinu. V listopadu r.2010 ale vyšla cenová vyhláška, kterou se výkupní ceny podstatně snižovaly pro elektrárny, které získají licenci až po 31. prosinci 2010. Mezi investory vypukla panika. Nastal závod s časem, neboť drastické snížení příjmů by vyvolalo potíže při splácení úvěrů a možná by některé firmy přivedlo ke krachu. Kdekdo se snažil získat licenci za každou cenu včas. Po takto vyvolaných zmatcích následovala pak vlna trestních řízení proti „solárním baronům“ a správních procesů, směřujících k odebrání licencí. 

Příliš se nemluví o tom, že listopadové  „zatažení za brzdu“ mělo nežádoucí vedlejší účinky pro stát: daňové výnosy z příjmů fotovoltaických elektráren se snížily tak, že výsledná bilance zásahu pro stát byla  záporná. Tím celá záležitost nabývá povahu trapasu: kdyby nebylo paniky kvůli snížení cen, kdyby licenční řízení probíhalo v klidu,  nebylo by ani následných soudních řízení. Ke všemu vyvoláním nepříjemností stát nakonec nic nezískal. A kvůli takto zfušovanému zásahu do financování obnovitelných zdrojů šly pak do vězení desítky jinak řádných občanů. 

Ve státě, trpícím přetrvávajícím sklonem k byrokratizaci všeho možného, pro provozování solární elektrárny bylo nezbytné získat licenci Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). V jiných státech to nebylo nutné a dnes i u nás lze uvést elektrárnu do provozu bez licence. Žadatel o licenci musel žádost doplnit různými přílohami. Především musel prokázat, že má právní titul k užívání elektrárny a její provoz je bezpečný. Licenci ale ERÚ vydal až na základě prohlídky zařízení na místě komisí jeho pracovníků. Přesné termíny prohlídek určoval ERÚ podle svých kapacitních možností, takže je žadatel předem neznal. Musel si proto přílohy připravit s přiměřeným časovým předstihem. ERÚ měl právo vyzvat žadatele k doplnění přílohy, popřípadě jej za vady pokutovat. Důležitou přílohou byly revizní zprávy, vypracované oprávněným revizním technikem, jimiž se primárně prokazovala bezpečnost provozu zařízení. ERÚ ani investoři  nebyli oprávnění kontrolovat jejich správnost. 

Základním důvodem různých nesrovnalostí byla neúplnost a  nepřesnost podzákonných předpisů a pravidel licenčního řízení, vydaných ERÚ. Znalosti investorů o nich byly děravé a stejně tak na tom byli příslušníci orgánů činných v trestním řízení. Státní zástupci a soudci zejména nepochopili, že rozhodující pro vydání licence je posouzení na místě stavu elektrárny komisí ERÚ, zatímco přílohy jsou jen přílohy. Kritická byla úloha revizních zpráv. Dodnes neexistuje právní předpis, který by upravoval způsob a náležitosti  jejich zhotovení. Až v r. 2013 Nejvyšší správní soud rozhodl, že revizní zpráva je dokladem o dokončenosti a bezpečnosti elektrárny a při provádění revize musí být fotovoltaické panely napojeny na nízkonapěťovou rozvodnou síť. Revizní technici nemohli předjímat pozdější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a mnozí se omezili na prověření bezpečnosti nízkonapěťové sítě. Na připojení panelů nečekali, protože ty mají vlastní záruky bezpečnosti. Nezpůsobili žádnou škodu: elektrárny jsou v provozu řadu let a zatím nedošlo k žádné nehodě, způsobené vadou sítě. V předložení revizní zprávy, která neodpovídala pozdějším pravidlům, stanoveným soudy, spatřovaly orgány činné v trestním řízení podvod, a soudy jejich předkladatele odměňovaly nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Že komise ERÚ uznala elektrárnu za dokončenou, bezpečnou a způsobilou pro získání licence, takže investor získal licenci právem, přestože revizní zpráva nevyhovovala pozdějším nárokům ? Státní zástupce a soudy to nezajímalo. Samozřejmě se neostýchali použít  retroaktivního právního postupu. Úkol zněl: trestat, tedy se trestalo.  Potíže působilo i prokazování vlastnického vztahu k elektrárně. Ve chvíli, kdy investor připravoval příslušný dokument, mohly ještě být na zařízení drobné nedodělky. S vědomím, že rychle probíhají dokončovací práce, investor do soupisu částí zahrnul i ty, které čekaly na dokončení. Pro orgány činné v trestním řízení to byl důkaz, že investor chtěl s pomocí nepravdivého dokumentu oklamat Energetický regulační úřad a získat licenci neprávem. Odpovědné pracovníky odměňovaly vysokými nepodmíněnými tresty. Že za dva dny po zjištění rozporu mezi obsahem dokumentu a skutečností již odborní pracovníci distribuční společnosti připojili elektrárnu  na síť, do které z ní pak tekl proud, a že za dalších pár dnů investor získal licenci právem, neboť komise ERÚ konstatovala na místě úplnou dokončenost elektrárny, čímž došlo k setření malých rozdílů mezi stavem v době přípravy a obsahem dokumentu ? Státní zástupce a soudce to nezajímalo. Chtělo se trestat, tož se trestalo. V obou výše uvedených případech orgány činné v trestním řízení nadřadily obsah příloh k žádosti o licenci nad zjištění skutečnosti oprávněnými pracovníky ERÚ na místě. Šly tedy proti pravidlům licenčního řízení. 

V současnosti soudy posuzují stejné skutky jinak než jejich předchůdci v rozsudcích z let 2015 a následujících. Uznávají, že vložení do licenčního spisu protokolu, popisujícího elektrárnu jako dokončenou, i když v době sepsání protokolu ještě k dokončení chyběly malé nedodělky, není důkazem o podvodných záměrech předkladatele. V okamžiku posouzení stavu elektrárny komisí ERÚ, na jehož základě byla vydána licence, došlo ke konvalidaci protokolu a k oprávněnému vydání licence. Nevznikla škoda. Jednání, jež nevedlo ke způsobení škody, není trestným činem. Revizního technika, jenž při své práci v r.2010 nemohl předjímat budoucí rozhodnutí správního soudu o pravidlech pořizování revizních zpráv, nelze považovat za podvodníka, neboť jednal v dobré víře ve správnost svého postupu. Jednání v dobré víře není trestným činem. 

Současné „smířlivé“ hodnocení skutků, za které dříve soudy ukládaly vysoké tresty, je dle mého soudu v souladu se zdravým selským rozumem. Předkladatelé částečně nepravdivých, s předstihem připravených protokolů o úplnosti zařízení elektráren, věděli, že ERÚ rozhodne o vydání licence na základě posouzení na místě skutečného stavu elektrárny, nikoli na základě jimi připravené písemnosti. Úmysl oklamat ERÚ jím proto ani nemohl připadnout na mysl. Revizní technici prováděli revize nízkonapěťových rozvodných sítí „podle dobových zvyklostí“, netušíce, že porušují pravidla, která vydá správní soud o několik let později. 

V každém případě v současnosti vedle sebe žijí manažeři investujících společností, odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody za vložení do licenčního spisu protokolu o úplnosti zařízení elektrárny, jehož údaje nebyly úplně pravdivé, a vedle nich jiní, kteří byli zproštěni obžaloby za stejný skutek. Vedle sebe žijí bývalí revizní technici, kteří se vrátili z vězení, kam je poslaly soudy, protože provedli revizi nízkonapěťové rozvodné sítě, aniž by čekali na připojení fotovoltaických panelů, a jejich kolegové, kteří provedli revize stejným způsobem, ale nebyli odsouzeni, protože jednali v dobré víře. 

Odsouzení z procesů, vedených v epoše „honů na solární barony“, mohou právem mít pocit, že byli souzeni a odsouzeni nespravedlivě. Stát by měl přezkoumat oprávněnost jejich pochybností, a snažit se zjednat jim spravedlnost. Ministr spravedlnosti by se měl zamyslet nad cestou k nápravě. Měl by při tom přihlédnout i k trapnosti celého „honu na solární barony“, způsobené přehlédnutím ztráty daňových výnosů pro stát, která vznikla zásahem do financování solárních elektráren v listopadu r.2010.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZÁVISLOST NEZÁVISLÉ SENÁTORKY

Nezávislá senátorka Daniela Kovářová vydala po dvou letech od zvolení tiskovou zprávu, v které se zpovídá svým voličům a vlastně celé veřejnosti ze své činnosti. Prozradila tak svou oddanost voličům či závislost na nich. Uvádí, jakým způsobem získávala hlasy voličů, jak se chová ke svému volebnímu obvodu, co prosazovala v Senátu. Zdůrazňuje svou nezávislost na senátorských klubech. Vše podrobně a přehledně uspořádané. Dala tím příklad průhlednosti ostatním senátorům.

Protože bývalou ministryni spravedlnosti osobně znám a v době její volební kampaně jsem vydal pár článků na její podporu, zprávu jsem zpřístupnil na webu spolku Chamurappi z.s. v sekci Stanoviska a petice  (zde)

===========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

O MILOSTI BEZ MILOSTI

Prezident Petr Pavel je nesmírně dynamická osobnost. Není snad dne, abychom jej neviděli na televizní obrazovce, stále se mění místa, na kterých vystupuje a stále se k něčemu vyjadřuje. Pro mne jako justičního potížístu (pardon, občanského aktivistu) je obecně prezident republiky zajímavý jako nositel pravomoci udělovat milost. Agendou žádostí o milost jsem se začal zabývat již v době působení Václava Havla (tehdy jsem stihl jen dva případy). S úctou a nostalgií vzpomínám na šťastné časy působení Václava Klause a jeho otevřené kanceláře. Byl vstřícný vůči občanským aktivistům, stejně jako jeho spolupracovníci. Umožnili nám vysvětlit  žádosti o milost našich chráněnců v Kanceláři prezidenta republiky. Hlavně se Václav Klaus osobně zajímal o příběhy žadatelů a vytvořil náročný systém vyhodnocování žádostí, na němž se podíleli nejen jeho podřízení, ale i různí externisté. Bylo by to dokonalé, kdyby milostmi skrblil o něco méně, tedy, kdyby jeho pověstná „špetka šafránu“ byla o něco málo větší. 

Prezident Petr Pavel, stejně jako před ním Václav Klaus, se rozhodl nevyužít při prověřování žádostí o milost služeb ministerstva spravedlnosti. Celou náročnou agendu stáhl na Hrad.  Je to velká zátěž. Práva udělit milost využil zatím jen jednou. Zabýval jsem se tím v článku, který jsem vydal v červenci (zde). 

Od té doby se nic nového nestalo. Ve  srovnání se 700 nevyřízenými žádostmi počet čtyř udělených milostí se zdá být malý. Nevíme, co se děje s dalšími žádostmi, zda některé z nich mají naději na kladné vyřízení. 

Spolek Chamurapppi zatím o milost nežádal, takže v pohledu na činnost prezidenta a jeho podřízených jsem nepodjatý. V těchto dnech se mi dostaly do rukou dvě žádosti o milost a  vyrozumění žadatelů o jejich nevyhovění. V několika řádcích sdělil úředník KPR, že pan prezident po pečlivém uvážení rozhodl milost neudělit, a seznámil odmítnutého žadatele se zásadami, jimiž sepři rozhodování řídí. O věcných důvodech zamítnutí není sebemenší zmínka. 

Nepřísluší mi posuzovat, zda prezident přece jen mohl vyhovět, ale způsob jednání jeho kanceláře s odmítnutými žadateli mi připadá nepřiměřeně formalistický, neúměrný skutečnosti, že se v každém případě jedná o lidi, kteří se dostali do neštěstí. Ostatně  nemám jistotu, že skutečně jde o jeho rozhodnutí. Právo udělit milost není právem Kanceláře prezidenta republiky, ale pouze osobně prezidentovo. 

Je běžné, že odmítnutí žadatelé nebo jejich blízcí se následně domáhají změny stanoviska a vrství další důvody pro udělení milosti. To již ale nemá na nic vliv: první zamítavé rozhodnutí je konečná stanice a vyrozumění o tom přichází za pár dní. Předkladatelé námitek proti zamítnutí žádosti jsou ale v nevýhodě. Protože zpráva o zamítnutí neobsahuje objasnění věcných důvodů pro rozhodnutí, nemohou se účinně bránit. Zákon neukládá prezidentovi republiky odůvodnit udělení či zamítnutí žádosti o milost. Soudím ale, že v případě zamítnutí aspoň stručné odůvodnění by bylo na místě a případná nová podání žadatele by měl prezident zkoumat nepodjatě, bez pocitu  vlastní neomylnosti. 

Připomínám dále „šalamounskou“ tézi, že ve výjimečných případech má milost prezidenta republiky posloužit jako nápravný prostředek v případech, kdy žadatel si stěžuje na nespravedlivé odsouzení a náprava opravnými prostředky ztroskotala. Nedokáže-li stát vyloučit vznik takových situací, měl by mít pojistný ventil k nápravě.  Příkladem budiž omilostnění Jiřího Kajínka prezidentem Milošem Zemanem. V tomto případě tři ministři spravedlnosti podali stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, neboť věřili v jeho nevinu, ale neuspěli. K nápravě pomohla milost prezidenta republiky, sice pozdě, ale přece. 

Domnívám se dále, že vyrozumění o zamítnutí žádosti by měl osobně parafovat prezident. Je to totiž jediný způsob, jak zajistit, že nedojde k zamítnutí přímo úředníky bez jeho vědomí. Mám neblahé zkušenosti z projednávání podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Velký počet podání může vést úředníky k rozhodnutí „odklonit“ některá z nich od oprávněného příjemce a podnět zamítnout jeho jménem.  

V každém případě se přimlouvám, aby prezident republiky věnoval agendě žádostí pozornost, přiměřenou skutečnosti, že v každé z nich se  skrývá hoře a naděje žadatele a jeho blízkých. Slušnost si proto žádá, aby prezident nebo jím pověření  pracovníci přistupovali k jejich vyhodnocení se soucitem a péčí. Věřím, že mezi dosud nevyřízenými žádostmi leží aspoň pár takových, jimž by prezident mohl vyhovět. Připomínám, že výsada udělovat milost je výsadou rozdávat radost a udělení milosti je dobrým skutkem. Je škoda, propase-li prezident republiky příležitost spáchat dobrý skutek. A nevidím důvod, proč by měl s milostmi skrblit více než Václav Klaus.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

BLAŽKOVA CESTA K ODLEHČENÍ VĚZNICÍM

S politickým odůvodněním potřebou snížit stav vězňů v přeplněných věznicích posílá ministr Pavel Blažek do legislativního procesu novelu trestního zákoníku. Odůvodnění je zčásti falešné. Není úplně jisté, že účinek legislativních změn bude odpovídat očekávání, ale hlavně  to je řešení na dlouhé lokte. Pokud vůbec zákon projde legislativním procesem ještě před koncem volebního období, jeho účinky se projeví postupně až v dalších letech, přičemž jejich kvantitativní dosah je nejistý. Ale Vězeňská služba upozorňuje na nepřijatelně vysoký stav vězňů právě teď. 

Je-li situace věznic skutečně kritická, okamžitým řešením by samozřejmě byla amnestie prezidenta republiky. Je to vyzkoušený spolehlivý prostředek. Překvapivou cestu ukázala britská vláda, která před několika dny nechala propustit značný počet vězňů bez soudních procedur (zde). Vybavit naši vládu obdobnou pravomocí zákonem by mohlo být docela rychlé, je-li skutečně  stav věznic neúnosný. Vláda odpovídá za situaci ve věznicích. K odpovědnosti ale patří pravomoc a nástroje. Vybavit ji by bylo na místě. A v krajním případě by mohl generální ředitel Vězeňské služby Simon Michailidis sebrat odvahu k následování příkladu předchůdkyně Kamily Meclové, která kdysi prostě dočasně zastavila přijímání nových příchozích. 

Přeplňování věznic se opakuje a k nemilému úkazu se přistupovalo různě. Pamatuji si na zasedání Poradního sboru generálního ředitele Vězeňské služby, na nichž se řešení hlavně hledalo v rozšíření ubytovacích kapacit. Do úvahy přicházelo vybudování nové věznice s účastí soukromého kapitálu. Nepodařený byl nákup nevhodné budovy od kroměřížské arcidiecéze, které se později Vězeňská služba zbavovala s potížemi a se ztrátou. Budování nové věznice dnes ale není na pořadu dne, byť v budoucnosti možná  bude nezbytné: bude-li vězňů stále přibývat a další změny trestní politiky již nikdo nevymyslí, nic jiného nezbyde. 

Vzpomínám také na šťastné časy s otevřenými dveřmi Kanceláře prezidenta republiky, kam představitelé spolku Šalamoun chodili mimo jiné přesvědčovat pana prezidenta Václava Klause, aby amnestií ulevil přeplněným věznicím. Vzdoroval zhruba dva roky a jeho stanovisko bylo jednoznačné: potřeba uvolnění kapacity věznic není přijatelná jako politické odůvodnění amnestie. V těch časech s námi jednali i ministři spravedlnosti a směli jsme se zapojit do diskusí o připravovaných novelách zákonů. Časy vstřícnosti k občanským iniciativám jsou ovšem dávno pryč. Od té doby „věrchuška“ zpanštěla a uzavřela se do sebe. 

Z informací z veřejných zdrojů o obsahu připravené novely trestního zákoníku se zdá, že navrhovaná opatření jsou vesměs rozumná. Zejména se mi líbí záměr rozšířit prostor pro výdělečnou činnost původcům materiálních škod zkrácením jejich pobytu za mřížemi. Podporuji dekriminalizaci marihuany, ale neztotožňuji se s bagatelizací neplacení výživného, které zákon postihuje pouze v případě, že dojde k ohrožení  dětí vyvoláním nouze. Matky postižených dětí budou muset snášet zkoumání jejich soukromí úřadem,  který bude povolán k posuzování závažnosti důsledků selhání otce. Ostatně netrpí-li děti neplatičů nouzí, je to vždy pouze zásluhou matky, jež takto nepřímo zvýhodňuje provinilce a dostává se vůči němu do nerovnoprávného postavení. 

Avšak záměr na novelizaci trestní politiky vychází ze zúžení příčiny přeplňování věznic na časté ukládání  nepodmíněných trestů a nedostatečné využívání alternativních trestů. Příčin je ale více. Nikdo se například nezamýšlí nad důvody, proč stále roste kriminalita, tedy odkud se bere stálý přítok vězňů. O prevenci kriminality se občas mluví, ale žádná praktická opatření nevidím. Ostatně je obtížné je vymýšlet, když za růstem kriminality je mravní  úpadek části společnosti a vedle toho příval nových příležitostí k obstarávání bezpracných příjmů, jako jsou například podvody na internetu. Další neřešenou příčinou bobtnání vězeňské populace, kterou Blažkova novela neodstraní, je vysoká recidiva. Zčásti ji určitě způsobují lidé, kteří prostě na svobodě neumí žít a návraty za mříže jim nepůsobí potíže. Jako příklad si vzpomínám na ženu, která po propuštění z výkonu trestu vždy chvíli pobyla na svobodě, ale pak se někde vloupala do sklepa, ukradla horské kolo, v hospodě je prodala, a pak jen pokojně čekala, kdy si pro ni přijde policie. Posléze se s pocitem úlevy vrátila do domu smutku na přiléhavé adrese Rozkoš  990. Takoví lidé se budou i nadále do věznic vracet jako domů, nebudou to pociťovat jako újmu a žádný zákon je z věznic nevypudí. Daleko více je ale těch, kteří by se sice již nikdy vrátit nechtěli, ale nemají rodinné zázemí a po návratu na svobodu se dostanou do cizího, nepřátelského prostředí, jímž se potácejí bez pomoci. Budou mít potíže se získáním obydlí a nikdo jim nedá zaměstnání, protože ve společnosti panuje nedůvěra k propuštěným vězňům. Nezískají legální přístup k obstarání obživy a hlad je donutí sejít ze správné cesty. Nemáme vybudovaný systém postpenitenciární péče, který by se postaral o propuštěné vězně, kteří nemají kam jít. Je to dobře známý problém, ale skutečně vážně se jím dosud nikdo nezabýval, pouze se o tom mluví a něco málo dělají některé neziskové organizace. Použitelnou cestou by mohlo být rozšíření úkolů a pravomocí Probační a mediační služby, které by ovšem vyžadovalo její přiměřené personální a finanční posílení. 

Ministrovi Pavlovi Blažkovi zbývá do vypršení mandátu zhruba rok. To je na odstranění  výše naznačených příčin přeplňování věznic příliš krátká doba. Mohl by se o to pokusit jeho nástupce, ale není jisté, že hozenou rukavici zvedne, když předchůdci se o to nepokusili. A za čas se opět dovíme, že jsou věznice přeplněné a musí se s tím něco dělat…

Tak to jde stále dokola po celou dobu mého působení v roli  justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty) a změna není pravděpodobná.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PRIMA PŘEDVOLEBNÍ OMYL

V obvodu mého bydliště letos neprobíhají krajské ani senátní volby. Mou pozornost ale upoutaly volby do Senátu ve volebním obvodu Benešov, a to díky zvláštní konstelaci kandidátů. V šestici uchazečů se sešly tři výrazné osobnosti, o nichž se dalo předpokládat, že o vítězi se rozhodne mezi nimi: „vítěz z Nagana“ Dominik Hašek, současný senátor Zdeněk Hraba a exministryně spravedlnosti, poslankyně  prof. Helena Válková. Vlastnostem a vyhlídkám těchto kandidátů jsem se věnoval ve třech článcích , které vesměs vyšly na Parlamentních listech a jsou stále dostupné na mém blogu (zde). O situaci jsem psal jako o rébusu. Postupně jsem dospěl k názoru, že sice ve všech třech případech se jedná o osobnosti, které jsou hodny důstojnosti senátora, ale liší se způsobilostí uplatnit se v legislativní činnosti Senátu. Předpokládal jsem ale, že mezi voliči nakonec převládnou fanoušci populárního hokejisty, které funkce Senátu v legislativním procesu nezajímá.

Mýlil jsem se a jsem tomu rád. Voliči nepodlehli pozlátku osobní oblíbenosti a do druhého kola poslali oba právníky. Rébus se tak zúžil na řešení otázky „kdo z koho“ mezi nimi. Do druhého kola se dostal senátor Zdeněk Hraba (36,28%) a exministryně spravedlnosti, poslankyně prof. Helena Válková (26,23%) Rozdíl v počtu získaných hlasů mezi nimi je značný, takže naděje na případné zvrácení výsledků ve prospěch paní exministryně se mi zdá být  malá. Píše o tom i Česká justice (zde), která se zdá být nakloněna spíše panu senátorovi.

Žádný ze soupeřů není k zahození. Mezi jejich politickými názory nejsou propastné rozdíly. Oba jsou konzervativní a mají daleko k módnímu progresivismu. Senátor Zdeněk Hraba má  bohaté zkušenosti z působení v místní samosprávě a získal dobrou pověst jako advokát. Má nejen právnické, ale i ekonomické vysokoškolské vzdělání. V Senátu patří k jeho aktivním členům. Postavení senátora využíval k  pomoci při řešení různých potřeb regionu. A v Říčanech patří k váženým starousedlíkům. Senátorem se stal s podporou hnutí STAN. Pro tyto volby změnil dres: kandiduje za vládní ODS s podporou několika mimoparlamentních straniček.

Prof. Helena Válková svého rivala určitě převyšuje právnickou vyspělostí, politickými zkušenostmi a praxí v legislativní činnosti. Významně se podílela na tvorbě volebního programu hnutí ANO2011 v části, týkající se resortu spravedlnosti. Má za sebou řadu akademických funkcí.  Zejména byla ministryní spravedlnosti, vládní zmocněnkyní pro lidská práva a v Poslanecké sněmovně se dlouhodobě uplatňuje jako významná členka Ústavněprávního výboru. Vzhledem k tomu, že Senát plní nezastupitelnou úlohu pojistky v legislativním procesu proti pochybením Sněmovny, byla by pro Senát posilou nejvyššího řádu.

K regionu má jistý vztah, byť ne tak silný jako senátor Zdeněk Hraba: kandidovala zde do Poslanecké sněmovny, má zde poslaneckou kancelář. Benešov je rodištěm její matky a v oblasti žijí její příbuzní.

Ale místní vztahy senátora Zdenka Hraby s vícegeneračními základy a dlouhodobě cíleně budované a rozvíjené, nejspíš  převáží nad jejími vysokými odbornými a politickými kvalitami. Není ostatně jisté, že běžní voliči je dokáží ocenit.

Volební kampaň oba vedli slušně, prof. Helena Válková mnohem skromněji. Její úspěch ve druhém kole senátních voleb by byl pro ni jistě nesmírně příjemný. Nezvolení by pro ni ale nebylo osobní tragédií: stále bude nepřehlédnutelnou poslankyní. Její zvolení by ale bylo velmi  cenné pro ANO2011, jehož pozice v Senátu by se posílila. A časem by je jako přínos určitě začali chápat senátoři. Připadá mi, že pro práci v Senátu je vybavena o třídu lépe než stávající senátor.

Je otázka, zda toho všeho si jsou vědomi členové a příznivci hnutí ANO2011, kteří nakonec rozhodnou o výsledku. Buď přijdou k volbám a budou volit prof. Helenu Válkovou, nebo zůstanou doma a nepřímo podpoří senátora Zdeňka Hrabu. Za pár dní uvidíme, zda je vedení hnutí dokázalo zmobilizovat, aby si nenechalo utéct významné posílení svých pozic.

Výsledek prvního kola je v každém případě výzvou pro vedení hnutí ANO2011, aby v druhém kole intenzivně zabojovalo o pozici v Senátu. Jsem ale skeptický: sílu místních vazeb senátora Zdeňka Hraby a intenzitu jeho volební kampaně sotva překoná.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu  v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

JAK MĚ NAVŠTÍVIL HACKER

Každého autora potěší, když někdo jeho článek pochválí. Mé články ale často čtenáře štvou. Dávají mi pak najevo nelibost. Např. dlouhou dobu mě pronásledoval anonym s pseudonymem Demokrat a hanobil mé dílo i mne osobně v diskusi pod články na mém blogu (zde). Přestal, když jsem začal jeho příspěvky důsledně mazat.

Přiznám se, že značnou část článků píši s úmyslem naštvat škodiče mezi soudci, státními zástupci, policisty (a brzy dojde i na GIBS) a úředníky ministerstva spravedlnosti, nebo také s cílem podpořit oběti jejich poklesků. Uživatelé služeb společnosti META se o tom mohou snadno přesvědčit (zde).

Překvapením pro mne byl výjimečný způsob projevu nevole: anonymní hacker se rozhodl zablokovat mou facebookovou stránku. Jednoho krásného květnového dne se v rubrice „upozornění“ objevil pozoruhodný vzkaz: *Poslední oznámení*Je frustrující vědět, že obchodní účet, který používáte, již nemůže fungovat kvůli nesprávným informacím o zabezpečení.* Váš profil porušil zásady služby 2024. Musíte potvrdit, že web je váš a je platný. Potvrďte přes odkaz: https://support-meta.pages.med.br/support meta/agency-al *Pokud neobdržíme odpověď do 12 hodin, vaše stránky dočasně zablokujeme. Doufám, že si tuto recenzi přečtete co nejdříve!“ Odesilatel se představil jako „BNT 534654“. Odkaz jsem ignoroval. Předpokládal jsem, že jeho otevřením bych možná vpustil do počítače virus, nebo bych dostal pokyn k zaplacení výpalného.

Následně skutečně mizely beze stopy články, jež jsem poslal na postižené stránky. Chvíli jsem to trpěl. Doufal jsem, že „dočasnost“ není míněna jako věčnost. Později jsem se přece jen pokusil odkaz otevřít, ale antivirový program Avast Premium Security mi v tom zabránil. Po čase jsem ztratil trpělivost a podal jsem trestní oznámení u Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě, kterou jsem považoval ze specializovaný policejní útvar, v němž určitě působí „ajťácí“, odborně způsobilí k zjištění, kdo se mi vloupal na facebookovou stránku.

Mé oznámení se pak pohybovalo podle zákonitostí padajícího lejna. Z výšin republikového útvaru skončilo u nejnižší územní jednotky pražské policie, která mě pozvala k podání vysvětlení. Šel jsem tam s nedůvěrou, ale nakonec jsem zažil příjemné překvapení. Přijal mě policista, který byl vlídný, vstřícný, snaživý a nepochybně inteligentní. O dané problematice zřejmě měl nějaké znalosti. Jeho snaha ale po několika týdnech vyústila v odkaz na vnitřní postupy společnosti Meta, jimiž se lze bránit proti mazání článků. Když jsem se rozhodl pustit se touto cestou, přizval jsem zkušeného „ajťáka“, který blokaci snadno a rychle zrušil, takže proceduru společnosti META jsme nemuseli podstoupit. „Ajťák“ potvrdil mou domněnku o nekalosti subjektu „BNT 534654“.

Protože příslušná jednotka pražské policie se ve své zprávě vůbec nezminila o „BNT 534654“ a jeho vzkazu, s jejím výstupem jsem se nespokojil a obrátil jsem se znova na republikovou policii. A opět následovalo postoupení do Prahy, kde se ale pád zastavil u obvodní kriminální policie. Výstup z jejího šetření případu je rozhodně zajímavá četba. Zkráceně cituji: „Policejní orgán provedl ve věci šetření metodou OSINT (Open Source Intelligence), tedy získáváním informací z veřejně dostupných zdrojů. Tímto šetřením bylo zjištěno, že shora uvedený odkaz: support-meta.pages.med.br je součástí domény III. řádu: pages.med.br, která byla registrována dne 3.10.2021 v Brazílii…jako držitel domény je uvedena osoba Alison Da Silva Zigulich … Odkaz support-meta.pages.med.br je v současné době neaktivní. Na různých webových portálech zabývajících se ochranou uživatelů internetu byl však označen jako podezřelý, potenciálně spojený s phishingovými podvodnými aktivitami vydávajícími se za podpůrné služby společnosti Meta…Samotný text zprávy lze označit za výhrůžný, s předpokladem snahy získat od majitele facebookového profilu finanční prostředky pod záminkou možné blokace jeho účtu u společnosti Meta z důvodu porušení zásad bezpečnosti.“ 

Policejní orgán odvedl kus užitečné zajímavé práce, ale přirozeně dospěl k závěru, že za daných okolností nelze vést trestní stíhání. 

Nedmu se pýchou v domnění, že ohlas mých článků dosáhl až do Brazílie. Průměrně počítačově a internetově gramotný pasáček koz z Horní Dolní dokáže bez potíží založit doménu kdekoli na světě. Proniknout do facebookových stránek společnosti META a vyrobit nástroj, způsobilý mazat články, svede průměrný programátor. Pachatel útoku na mé facebookové stránky určitě nežije v zahraničí, ale někde v mé blízkosti. Okruh podezřelých je poměrně úzký. Nepřekvapilo by mě, kdyby se nakonec ukázalo, že se s hackerem osobně známe. Jeho ztotožnění by bylo možné, kdyby jeho čin měl závažnější následky, což by policii umožnilo použít přiměřené prostředky k jeho odhalení. 

Potěšilo mě zjištění, že policie má i v nižších složkách své organizační struktury odborníky, kteří si mohou poradit s kyberšikanou. Lituji pouze, že se kriminální služba zastavila před prověřením mého podezření, že útok na mé facebookové stránky byl účelový a pachatel nepůsobí v Brazilii, ale v mé blízkosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KDO UNESL PAVLA BURÁNĚ ?

Dne 13. září 2024 vyšel na Parlamentních listech článek o rozhovoru s podnikatelem Pavlem Buráněm pod názvem „Únos i zproštění viny únosců bylo předem domluveno, tvrdí Buráň. Důkazy jsou prý ve spisu“ (zde). Podobných článků vyšlo na Parlamentních listech již dříve několik. Obsahově se od sebe téměř neliší a úsilí autorů směřuje k přesvědčení veřejnosti, že Pavel Buráň je obětí zločinu, jehož pachatelé – manželé Novotní – byli neprávem zproštěni obžaloby.

Čtenáři mají uvěřit, že Novotní nechali Pavla Buráně unést do  své vily a tam jej pod hrozbou násilí měli přimět k podpisu jakýchsi listin, čímž mu mohla vzniknout majetková újma. Křivdy na Pavlu Buráňovi se dále  měly dopustit olomoucké justiční orgány, které ve všem slepě vyhovovaly obhajobě Novotných. 

Článek z 13. září  vyšel po poměrně dlouhé přestávce. Proti těm dřívějším nepřináší prakticky nic nového: stejné lži a polopravdy. Nevím, co si  o od jeho vydání Pavel Buráň slibuje: jím vyvolané dlouholeté trestní stíhání Novotných bylo pravomocně uzavřeno zprošťujícím rozsudkem a všechny pokusy o jeho zvrácení mimořádnými opravnými prostředky byly marné. Prakticky nemá šanci tento stav zvrátit. 

Čtenář se v článku setká se spoustou tvrzení, jejichž pravdivost nemůže ověřit, protože nemá k disposici trestní spis. Jsem si jist, že jej nemá a nezná ani autor článku, ale přesto píše a ostouzí. Pecunia non olet. 

Vyvolat trestní stíhání nevinných lidí je samo o sobě hrůzný čin. Trápení Novotných na popud Pavla Buráně trvalo od října r.2014 do konce roku 2022. Několikaleté navazující ostouzení zproštěných obviněných pomluvami  hrůznost kauzy zvyšuje. Proto mě Buráňovy mediální aktivity popouzejí. Sledoval jsem proces přímo v soudní síni od podzimu 2017 až do prosince 2022 a na rozdíl od Buráněm najatých novinářů mám k disposici a důkladně jsem prostudoval spis z přípravného řízení, takže si mohu dovolit tvrdit, že pomlouváním se Novotným děje křivda. Také ostouzení Šlapákova senátu Vrchního soudu v Olomouci je neopodstatněné. 

Proto obvykle na články o „únosu bez únosce“ odpovídám a oceňuji, že Parlamentní listy mé odpovědi uveřejňují, byť jsou pro jejich redaktory nepříznivé. Přiznám se ale, že už mě tyto přestřelky nudí: je to pořád o tom samém a nikam to nevede. 

Nebudu se proto tentokrát pouštět do žádných podrobností. Upozorním jen na hlavní chyby autorů, píšících ve mzdě Pavla Buráně: zatím se ho nikdo nezeptal, kdo vlastně ho unesl. V přípravném řízení se jednalo o trestnou činnost čtyř únosců- tří přímých účastníků přepadení Pavla Buráně na silnici a jejich velitele ve vile Novotných. Sdělení obvinění se dočkali jen ti tři ze silnice, velitele policie vůbec neustanovila. Ale nakonec nebyl odsouzen nikdo. 

Podle výpovědi Pavla Buráně bezprostředně po činu měli únosci mezi sebou mluvit nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to možná mohli být „Rusáci“. Policie předvedla dva Slováky a Rusa s trvalým pobytem na Slovensku, o nichž nedokázala před soudem vysvětlit, jak se na jejich stopu dostala.“Únosci“ mluví běžnou slovenštinou. Únosce, ztotožněný později jako Robert Sádecký, měl podle Pavla Buráně mít hubené šlachovité ruce. Nevšiml si, že jsou plošně potetované od zápěstí až po ramena. 

Policie usnadnila Pavlu Buráňovi poznání „únoscsů“ provedením rekognice podle fotografií, při které fotografie byly v albech umístěny tak, aby nemusel váhat, na kterou ukázat. Když už mu je ukázali na fotografií, došlo na rekognice in natura, při nichž byli označení tak, aby je musel „poznat“. „Poznal“ je s vysokým stupněm jistoty. Rekognici podle fotografií soud později odmítl jako nezákonně provedenou, ale žalobce obžaloval všechny tři nešťastníky, které Pavel Buráň „poznal“. 

Hned prvním rozsudkem se důkazní konstrukce  obžaloby začala bortit: soud zprostil obžaloby jednoho z „únosců“, a to hned pravomocně, čili v součinnosti se státním zástupcem, jenž určitě nebyl nakloněn Novotným (zde). Druhým rozsudkem zprostil opět pravomocně zbývající dva, neboť nemohli být v danou dobu na místě činu. V důkazní  situaci „únosu bez únosců“, senát Radomíra Koudely pak odsoudil manžele Novotné k vysokým trestům (zde). 

Když soudce Radomír Koudela opustil soudní síň a spatřil mě v předsálí, navodil se mnou řeč. Nakonec upřel zrak někam do neznáma a vyjádřil se, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, a to zejména kvůli paní docentce, která bude muset na 4 roky do vězení. Následovalo, co následovat muselo: vrchní soud k odvolání obžalovaných podivný rozsudek zrušil.

 Odvolací soud vrátil věc k novému rozhodnutí na 1. stupeň s tím, že věc má projednat v novém složení senátu. Za běžných okolností by to znamenalo, že by soudce Radomír Koudela v řízení nemohl pokračovat. Ale změnilo se složení senátu nahrazením přísedícího, jenž se zapletl se zločinci, a předseda senátu si případ ponechal. Vydal pak podivný rozsudek, jímž obžalované zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek. Ale na právně závaznou výrokovou větu navázal odůvodněním, jež bylo z větší části s ní  v rozporu. Toho využil státní zástupce (stejný, který se přičinil o zproštění „únosců“) k odvolání proti rozsudku v neprospěch obžalovaných. Vrchní soud v Olomouci, který dostal věc do rukou již potřetí a znal dokonale důkazní situaci z prvostupňového řízení, jeho odvolání nevyhověl.  

Radomír Koudela je inteligentní soudce. Jistě věděl, že odsuzující rozsudek po zmizení „únosců“ nemůže obstát. O tom, proč jej přesto vynesl, a proč pak vydal podivný zprošťující rozsudek, si můžeme myslet cokoli (zde). Soukromě si myslím, že soudce Radomír Koudela ze složité situace nakonec vybruslil se ctí, byť vydal dva podivné rozsudky. 

V té kauze je více podivností, např. není vůbec jasné, kdo a proč do ní zatáhl nevinné „únosce“, a způsob provedení rekognic páchne. „V prostředí“ se po celé roky vypráví až o 30 milionech Kč, které měl Pavel Buráň vyčlenit na úplatky a posílat je policistům prostřednictvím Michala Rédla. To jsou ovšem jen klepy, jejichž pravdivost nikdo neprokázal, i když k jakémusi neúspěšnému pokusu o prověření došlo. 

V každém případě novinář, za nímž příště přijde Pavel Buráň se zadáním článku, by se ho měl zeptat, kdo tedy ho unesl. V té souvislosti není bez zajímavosti, že policie se snažila nalézt jakékoli stopy po stycích Novotných s únosci, ať přímých nebo nepřímých, před únosem i po něm, ale nic nenašla. Zorganizování únosu by vyžadovalo náročnou přípravu a asistenci při provedení, ale policie nenašla žádnou skupinu, která by Novotným mohla pomoci s přípravou akce. 

Případný příští novinář by se měl dále Pavla Buráně zeptat, proč označil Jaroslava  Novotného za kriminálníka, ale nezmínil se, že sám čelí obvinění NCOZ pro podvod se škodou 140 milionů Kč a dalšímu pro maření  spravedlnosti podplacením svědka. Nemohu ovšem vyloučit, že trestní stíhání Pavla Buráně bylo zastaveno, ale na rozdíl od sdělení obvinění se zpráva o zastavení ve veřejných zdrojích neobjevila. 

Čtenáři by dále měli vědět, že počátkem ledna r. 2011 koupil Pavel Buráň od Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Zaplatil zálohu, zbytek dle tvrzení Jaroslava Novotného dosud nedoplatil. Po dobu trestního řízení,  tedy od října 2014 do prosince 2022, nemohl Jaroslav Novotný vymáhat pohledávku, zatímco Pavel Buráň požíval výnosy i z jeho poloviny firmy. V současnosti probíhá občanskoprávní řízení o vymožení Novotného pohledávky řádově ve stovkách milionů Kč. Je možné, že článek z 13. září 2024  má ovlivnit mínění soudce ve prospěch Pavla Buráně.  

========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VSTŘÍC 20. ZÁŘÍ

 Hlasováním voličů dne 20.září 2024 se přiblíží vyřešení rebusu volby do Senátu v okrese Benešov, který mě zaujal kvůli zvláštní konstelaci kandidátů. Utkají se zde dvě viditelné osobnosti s právnickou kvalifikací a populární „vítěz z Nagana“ Dominik Hašek, vystudovaný učitel. Zabýval jsem se tím již ve dvou článcích (zde a zde) a jsem skutečně zvědav, kdo zvítězí. Nejsem jediný zvědavec. Svědčí o tom reportáž Parlamentních listů z 12.9.2024 o setkání kandidátů s voliči v Říčanech (zde). 

 Nabytí postavení senátora veřejnost právem považuje za projev úcty, vysloužené jeho osobnostními vlastnostmi a zásluhami. Senátor je prostě vážená osobnost. Z tohoto hlediska všech šest kandidátů by si zvolení zasloužilo. Šanci má ale jen jeden.

 Právě kvůli obecné ctihodnosti kandidátů bude rozhodování voličů obtížné. A nejen to: soudě podle poznatků z výše zmíněného setkání s voliči nejsou mezi kandidáty nesmiřitelné názorové rozpory v základních politických otázkách, jež zajímají  veřejnost.

 Podle mého soudu by voliči měli přihlížet k významnému postavení Senátu v legislativním procesu a volit toho, kdo se v Senátu nejlépe uplatní. Z tohoto hlediska je jedničkou poslankyně prof. Helena Válková, nepopíratelná odbornice, která se v legislativní práci vyzná, je mimořádně vzdělaná, byla ministryní spravedlnosti a vládní zmocněnkyní pro lidská práva. K jejím nosným tématům patří prosazování rovných práv žen. Je „místní“ v tom smyslu, že k regionu ji poutají rodinné vztahy a má zde poslaneckou kancelář. Vede velmi skromnou volební kampaň. Nezaplnila obvod billboardy a plakáty na stěnách, ale rozdává voličům letáček zvíci pohlednice a zajímavé brožurky: Paragrafy do kapsy a Smích mezi paragrafy. Přeje si totiž, aby po ní něco v obvodu zbylo, i když nebude zvolena.

Senátor Zdeněk Hraba je velmi vzdělaný muž a zkušený politik, ale z hlediska odborné způsobilosti jej prof. Helena Válková dle mého subjektivního názoru přece jen předčí. 

Dominik Hašek sice v právnické způsobilosti s oběma právníky soutěžit nemůže, ale má jiné přednosti: obecný rozhled, zkušenosti ze života špičkového sportovce a trenéra, z práce v zahraničí a zejména se těší velké popularitě. Má naději, že oběma právníkům nebude jejich odbornost nic platná. 

Voliči by měli přihlížet i k stranickopolitickým vazbám kandidátů. Senátor, za nímž stojí vlivná politická strana, může její oporu zužitkovat jak v prosazování svých záměrů v Senátu, tak v řešení regionálních potřeb. Senátor Zdeněk Hraba byl původně zvolen s podporou hnutí STAN. Pro tyto volby „změnil dres“: kandiduje s podporou ODS a několika mimoparlamentních stran. Helena Válková kandiduje za hnutí ANO2011, jehož je členkou. Za Dominikem Haškem stojí TOP 09, za ostatními SPD, Piráti, Česká suverenita sociální demokracie. Nejsilnější stranickopolitickou podporu má Helena Válková, což je další důvod, aby ji voliči dali hlas. Je ale pravděpodobné, že při hlasování všechny stoupence politických stran převálcují fanoušci Dominika Haška. 

Na závěr  lze pouze dodat, že národ má takovou reprezentaci, jakou si zaslouží. Voliči by proto měli rozvažovat bedlivě, řídíce se zdravým selským rozumem, nenechat se zaslepit žádnými pozlátky. Zkušenost pamětníka ale říká, že se tak chovají jen zřídka. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

VSTŘÍC 20. ZÁŘÍ

 

Hlasováním voličů dne 20.září 2024 se přiblíží vyřešení rebusu volby do Senátu v okrese Benešov, který mě zaujal kvůli zvláštní konstelaci kandidátů. Utkají se zde dvě viditelné osobnosti s právnickou kvalifikací a populární „vítěz z Nagana“ Dominik Hašek, vystudovaný učitel. Zabýval jsem se tím již ve dvou článcích (zde a zde) a jsem skutečně zvědav, kdo zvítězí. Nejsem jediný zvědavec. Svědčí o tom reportáž Parlamentních listů z 12.9.2024 o setkání kandidátů s voliči v Říčanech (zde).  

Nabytí postavení senátora veřejnost právem považuje za projev úcty, vysloužené jeho osobnostními vlastnostmi a zásluhami. Senátor je prostě vážená osobnost. Z tohoto hlediska všech šest kandidátů by si zvolení zasloužilo. Šanci má ale jen jeden. 

Právě kvůli obecné ctihodnosti kandidátů bude rozhodování voličů obtížné. A nejen to: soudě podle poznatků z výše zmíněného setkání s voliči nejsou mezi kandidáty nesmiřitelné názorové rozpory v základních politických otázkách, jež zajímají  veřejnost. 

Podle mého soudu by voliči měli přihlížet k významnému postavení Senátu v legislativním procesu a volit toho, kdo se v Senátu nejlépe uplatní. Z tohoto hlediska je jedničkou poslankyně prof. Helena Válková, nepopíratelná odbornice, která se v legislativní práci vyzná, je mimořádně vzdělaná, byla ministryní spravedlnosti a vládní zmocněnkyní pro lidská práva. K jejím nosným tématům patří prosazování rovných práv žen. Je „místní“ v tom smyslu, že k regionu ji poutají rodinné vztahy a má zde poslaneckou kancelář. Vede velmi skromnou volební kampaň. Nezaplnila obvod billboardy a plakáty na stěnách, ale rozdává voličům letáček zvíci pohlednice a zajímavé brožurky: Paragrafy do kapsy a Smích mezi paragrafy. Přeje si totiž, aby po ní něco v obvodu zbylo, i když nebude zvolena. 

Senátor Zdeněk Hraba je velmi vzdělaný muž a zkušený politik, ale z hlediska odborné způsobilosti jej prof. Helena Válková dle mého subjektivního názoru přece jen předčí. 

Dominik Hašek sice v právnické způsobilosti s oběma právníky soutěžit nemůže, ale má jiné přednosti: obecný rozhled, zkušenosti ze života špičkového sportovce a trenéra, z práce v zahraničí a zejména se těší velké popularitě. Má naději, že oběma právníkům nebude jejich odbornost nic platná. 

Voliči by měli přihlížet i k stranickopolitickým vazbám kandidátů. Senátor, za nímž stojí vlivná politická strana, může její oporu zužitkovat jak v prosazování svých záměrů v Senátu, tak v řešení regionálních potřeb. Senátor Zdeněk Hraba byl původně zvolen s podporou hnutí STAN. Pro tyto volby „změnil dres“: kandiduje s podporou ODS a několika mimoparlamentních stran. Helena Válková kandiduje za hnutí ANO2011, jehož je členkou. Za Dominikem Haškem stojí TOP 09, za ostatními SPD, Piráti, Česká suverenita sociální demokracie. Nejsilnější stranickopolitickou podporu má Helena Válková, což je další důvod, aby ji voliči dali hlas. Je ale pravděpodobné, že při hlasování všechny stoupence politických stran převálcují fanoušci Dominika Haška. 

Na závěr  lze pouze dodat, že národ má takovou reprezentaci, jakou si zaslouží. Voliči by proto měli rozvažovat bedlivě, řídíce se zdravým selským rozumem, nenechat se zaslepit žádnými pozlátky. Zkušenost pamětníka ale říká, že se tak chovají jen zřídka. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.