ROZPAKY KÁRNÉHO ŽALOBCE PAVLA BLAŽKA

Případ dívky, kterou opakovaně znásilňoval otčím a dostal za to podmínku, vyvolal nevoli veřejnosti a následně odpovídající mediální hluk. Protože „hlas lidu je hlas boží“ případ nemohl uniknout pozornosti ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jenž dostal příležitost uplatnit dvě své výsadní osobní pravomoci, a to předkladatele stížnosti pro porušení zákona a universálního kárného žalobce (jsou to nepřenosné pravomoci osobní, nikoli pravomoci ministerstva jako úřadu). 

O způsobu, jak s pravomocemi v tomto případě nakládá, podal přehlednou zprávu dne 18.července 2024 server Česká justice skvělým článkem Petra Dimuna (zde). Autor informuje, že ministr Pavel Blažek napadl problematické rozhodnutí Krajského soudu Brno stížností pro porušení zákona, které  Nejvyšší soud ČR z větší části vyhověl. 

Podání stížnosti pro porušení zákona bylo v tomto případě na místě. Do značné míry jde ale o alibistický čin: stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má pouze akademický význam. Vynese chybujícímu soudu odbornou kritiku a poučení, ale jeho pochybný rozsudek zůstává v platnosti. 

Ministr spravedlnosti vyhoví jen zlomku podaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, ačkoli nejméně velká část odmítnutých je velmi dobře odůvodněna. I když je ministr výsadním nositelem pravomoci, někdy se o podaných podnětech ani nedoví. Otázka, proč vyhověl právě v tomto případě, je na místě. Skutečný význam pro poškozenou bude mít až rozhodnutí Ústavního soudu, k němuž se obrátila. Jde zřejmě o mimořádně závažnou věc, protože rozhodovat bude plénum Ústavního soudu. Ministrův čin pak upadne v zapomenutí. 

Článek dále uvádí, jak se k prohřešku soudců Krajského soudu Brno staví předsedové soudů, kteří mají kárnou pravomoc nad provinilci: žádný z nich se k podání kárné žaloby nechystá. Česká justice tak potvrzuje má tvrzení v některých z posledních článků o nedostatečnosti systému vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců ze vadná rozhodnutí, za která stát platí obětem odškodné. U předsedů soudů se projevuje silný sklon uplatnit při posuzování prohřešků podřízených stavovskou solidaritu a snaha trvat na zásadě, že po soudcích nemá být kárně vymáhána odpovědnost za vadná rozhodnutí. Nepřijímají názor, že Nejvyšší soud ČR usvědčil provinilce, že k vadnému rozhodnutí dospěli porušením zákona, a proto si zasluhují kárné stíhání. 

Jako laik soudím, že udržitelnost téze o neodpovědnosti soudců za vadná rozhodnutí není paušální. Jsou případy, v nichž lze připustit, že se soudci prostě zmýlili, něco nesprávně pochopili, a v tom případě by kárné stíhání bylo nespravedlivé. Vyskytují se ale kauzy, v nichž rozhodnutí v neprospěch obžalovaného je prostým projevem svévole. V takovém případě by se soudci měli dostat před kárný senát bez váhání kárných žalobců. Praxe ale ukazuje, že i v takových případech se mohou provinilci spolehnout na benevolenci kárných žalobců. Jako příklad uvádím mnou nedávno zmiňovaný případ bývalého místopředsedy Krajského soudu Brno Aleše Flídra: nepovolil obnovu procesu mladíkům, kteří  se jí dožadovali, když se k jejich „zločinu“ přiznal skutečný pachatel. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že tím porušil zákon v neprospěch odsouzených. Ale žádný z oslovených kárných žalobců jej před kárný soud neposlal (zde). K obnově procesu nakonec proti jeho vůli došlo a odsouzení po pětiletém trápení dosáhli pravomocného  zproštění obžaloby. 

Ministr – kárný žalobce Pavel Blažek se nad kauzou vznáší jako duch nad vodami a s rozhodnutím váhá. Chce si nejdříve nechat vysvětlit předsedou Krajského soudu Brno, proč nechce poslat před kárný soud přímo podřízené soudce, a teprve pak se rozhodne, jak se má k případu postavit. Podezírám ho, že by mu nevadilo, kdyby kterýkoli jiný z příslušných kárných žalobců žalobu podal a vzal mu tak horké jablko z ruky.  Kární žalobci ale nejsou navzájem vázáni svými názory, takže Pavel Blažek má samozřejmě právo rozhodnout bez ohledu na to, co si myslí předseda krajského soudu. Má k disposici personál, který může použít k obstarání informací, jež potřebuje pro své rozhodnutí. Nepotřebuje výsledky šetření, jež asi nechal provést předseda krajského soudu.  Určitě  nepotřebuje opřít se o názor kteréhokoli jiného kárného žalobce jako o invalidní hůl. Přesto se neodvažuje jít se svým názorem na veřejnost. Jako soukromá osoba to považuji za chybu. 

Pavel Blažek má ovšem zatím čas: promlčecí lhůta kárného provinění je tříletá. Máme slušnou naději, že Ústavní soud rozhodne ve věci dříve. Zvrátí-li rozsudek Krajského soudu Brno, podá důkaz, že justiční soustava je způsobilá napravovat omyly a chuť horlivců na skalpy provinilců ochabne. 

Jako laik neznalý spisu soudím, že k podání kárné žaloby není důvod, i když také považuji rozsudek za podivný: soudci jsou omylní stejně jako my, kteří „z chodníku“ sledujeme jejich konání. Trestat za omyl by bylo nesmyslné. Můj soukromý názor ovšem neznamená, že ministrovo váhání je na místě, neboť je nositelem pravomoci, kterou má vykonávat. 

Při čtení článku jsem se zamyslel, jak na něj bude reagovat poslanec Jakub Michálek, pokud si jej přečte. V nedávné minulosti se mimo jiné vyznamenal dvěma výzvami k resignaci Pavla Blažka kvůli nesmyslům. Nenabudí jej k dalšímu útoku Dimunův článek, který ale k tomuto cíli vědomě určitě nesměřuje ? Mohl bych mu dokonce poskytnout určité podklady k posílení jeho případného rozhořčení, ale v zásadě si myslím, že jako poslanec vládní strany by si měl nechat zajít chuť, protože vůbec není jisté, že by Pavla Blažka v případě jeho resignace vystřídal nástupce aspoň srovnatelné kvality. Kvalitní uchazeči o post ministra spravedlnosti jsou nedostatkové zboží. To je ovšem bída současnosti. Až se vrátí do Strakovky Andrej Babiš, situace se nezlepší. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

STÁT BUDE PLATIT DÁL ODŠKODNÉ

Sdílím nespokojenost veřejnosti s pokračujícím zvyšováním výdajů státu na odškodnění obětí nesprávně vedených úředních postupů převážně v resortu spravedlnosti. Námětem jsem se zabýval již dříve, např. v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ z 10.června t.r. (zde). Okolnosti mě přivádějí k pokračování.

Jsem přesvědčen, že k poškozování občanů a nutnosti je odškodňovat bude docházet stále dál, dokud stát nepřijme opatření k vyvozování osobní odpovědnosti původců škod. Zmínil jsem již dříve, že při současném nastavení pravidel je téměř nemožné vymáhat po škůdcích regresní spoluúčast na odškodňování. Náprava stavu není možná bez změny legislativy. Ale za závažnější považují „měkký“ přístup kárných žalobců k původcům škod.

Soustavu kárných žalobců vymezuje speciální zákon. Je hierarchická, ale ponechává předkladatelům podnětů ke kárnému řízení volbu kárného žalobce. Pravomoc kárného žalobce je osobní a nepřenosná. Dochází ale ke snahám vyhnout se plnění povinností kárného žalobce např. postoupením podnětu žalobci nižšího stupně. Ba setkal jsem se i s tím, že předseda soudu se jako kárný žalobce pokusil přenést nepříjemnou agendu „úkolováním“ kárného žalobce- ministra spravedlnosti.

Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci jako kární žalobci jsou často alergičtí na kárné podněty, přicházející z prostředí občanské společnosti. Snaží se své podřízené před nimi chránit: soudci a státní zástupci přece nikdy nechybují.

Za neutěšený stav nesou část odpovědnosti ministři spravedlnosti, kteří postupně vykonávali funkci od Listopadu 1989, a to jednak z titulu politické odpovědnosti za trpění nepravostí ve svěřeném resortu, ale také jako universální kární žalobci vůči všem kárně odpovědným činitelům resortu.  Stává se často, že se snaží pravomoc nevyužívat, někdy možná z obav, že soudcovská lobby by je za podání kárné žaloby napadala kvůli domnělému zásahu do nezávislosti justice.

Protože ryba smrdí od hlavy, je přístup ministra k výkonu jeho osobní kárné pravomoci důležitý, při nejmenším jako vzor pro nižší kárné žalobce. Jako laik soudím, že ministři spravedlnosti by měli pravomoc kárného žalobce využívat častěji a důrazněji, aby kompenzovali bezbřehé „dobráctví“ kárných  žalobců z řad soudců či vedoucích státních zástupců.

Ze zkušeností s vyřizováním podnětů ke kárnému řízení, zaslaných do vlastních rukou kárného žalobce – ministra Pavla Blažka jsem nabyl dojem, že pravomoc kárného žalobce nevykonává ministr, ale úředníci, nejčastěji referent Jan Valenta, zaštítěný ředitelkou odboru dohledu a kárné agendy Kateřinou Skalkovou. Jejich odpověď na kárný podnět začíná notoricky klauzulí „Ministerstvo spravedlnosti obdrželo Vaše podání ze dne …, označené jako „Podnět k zahájení kárného řízení“. Ignorují skutečnost, že podnět byl určen do vlastních rukou ministrovi-kárnému žalobci, přičemž ministerstvo nemá  vlastní kárnou pravomoc.

Neodvolávají se na pověření ministrem k vyřízení podání nebo aspoň k předání vzkazu o jeho rozhodnutí. Sdělují vlastní rozhodnutí, k čemuž je zákon nezmocňuje. Na základě určité konkrétní zkušenosti se navíc obávám, že ministr se o podaném kárném podnětu ani nedověděl a o způsobu, jakým jej úředníci vyřídili, nic neví.

V současném případě pro jeho případnou orientaci uvádím, že dopis z 15.7.2024 nese č.j. MSP-440/2024-ODKADOH/6.

Různí občané zasílají ministrovi spravedlnosti do vlastních rukou stovky dopisů s různými návrhy, žádostmi či stížnostmi. Není fyzicky možné, aby je osobně četl. Práci místo něj musí odvést úřednický aparát. Ale ve věcech výlučné osobní pravomoci ministra je úplné „povolení otěží“ do rukou úředníků nežádoucí. Zvyšování objemu odškodnění dosáhlo nebezpečné hranice. Situace je kritická a ministr nesmí opominout žádný prostředek, jímž by mohlo dojít k zastavení nebezpečného tendru. Změna přístupu ke kárné pravomoci ministra by mohla být prospěšná.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TRAPNÉ UKLOUZNUTÍ POČESTNÉHO POLICISTY

Mladý člověk, který vstupuje do služby u policejního sboru, si obvykle přináší nějaké představy o dobrodružstvích, která prožije, záměr sloužit bezpečnosti státu do roztrhání těla a ctižádost vypracovat se do postavení se zajímavou prací a společenským oceněním. Z desetitisícové masy se pak mohou vynořit vynikající jedinci, kteří ční nad svým okolím a požívají obecnou úctu. Jejich výkony zasluhují veřejné uznání, protože práce policisty je obtížná, často nepříjemná, nebezpečná a většinou finančně podhodnocená.

Výstup k vynikajícímu postavení není jednoduchý. Nestačí jen dokonale zvládnout policejní řemeslo, ale doporučuje se být svému okolí vzorem spořádaného rodinného života a obklopovat se výlučně společensky přijatelnými přáteli. Naproti tomu přítelíčkování s kriminálníky je tabu.

Na jednoho takového zasloužilého policistu jsem v kariéře justičního potížisty narazil. Všude o něm slyším, že dlouho slouží, a dobře slouží. Vše, co o něm vím, pochvalnému vyjádření odpovídá. Ale nakonec vyšly najevo okolnosti, které bezchybný obraz zpochybňují.

Kdysi zapomněl dbát na ostražitost vůči společensky nepřijatelným živlům. Náhodou se seznámil s velmi inteligentním, charismatickým zločincem, který právě nebyl ve vězení. Spřátelil se s ním a dokonce zneužil svého postavení, aby mu poskytl službu, kterou  určitě poskytnout neměl. Když si pak uvědomil, co provedl, chvíli měl starosti. Pak si ale uvědomil, že jeho kamarád zločinec nikdy nespolupracoval s policií a usoudil, že mu nic nehrozí.

Uběhlo pár klidných let. Počestný policista stále dobře sloužil a sklízel pochvaly. Jenže pak znenadání udeřil blesk. Z hlubin minulosti se vynořil kamarád zločinec a v rozporu s tradicí začal „práskat“. Úřady, k nimž se „práskání“ doneslo, neměly z maléru radost a zatím chodí kolem počestného policisty po špičkách. Nemohou s ním přece nakládat drsně, když dlouho slouží a dobře slouží. Přece jen ho ale „práskání“ ohrožuje.

Co teď? Počestný policista má hypoteticky možnost pokorně přiznat chybu, pomoci s nápravou následků svého pochybení a nést odpovědnost. Tím by ale zlikvidoval svou úspěšnou kariéru. Další možnost je pokusit se vylhat se ze šlamastyky. Kdo bude věřit křivému nařčení inteligentního zločince při napadení policistovy mravopočestnosti ?. Možná by měl rychle odejít od sboru, aby si aspoň zachoval nárok na výsluhu, což před ním udělali mnozí. Ale možnost, že nakonec se přece jen dostane před soud, je sice málo pravděpodobná, nikoli však vyloučená.

Netuším, jak květnatý  příběh počestného policisty a kamaráda zločince skončí, ale mám jistotu: kdyby se dostal do rukou bulváru, dobrá pověst počestného policisty by dostala doživotně na frak. Není co mu závidět.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OPOŽDĚNÁ SPRAVEDLNOST

Jedním z důvodů, proč jsem se pustil do napsání tohoto článku je přesvědčení, že obviněný má právo, aby příslušné orgány s ním v trestním řízení jednaly slušně a držely se ustanovení zákona, i když se nakonec podaří prokázat mu vinu a dosáhnout jeho pravomocného odsouzení. 

Druhým důvodem jsou dvě  nové zprávy, jež potvrzují správnost mých tvrzení o špatném nastavení pravidel vymáhání odpovědnosti činitelů trestního řízení za škody, způsobené státu nesprávným vedením řízení. Psal jsem o tom nedávno v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ (zde). 

Zmíněné zprávy jsou názorným příkladem pravdivosti mých úvah. Týkají se  ods. Shahrama Zadeha, jehož obhajobu jsem několik let podporoval ve dvou jeho kauzách, vedených vazebně. Nejdříve šlo o trestní řízení soudní u Krajského soudu Brno kvůli škodě ve výši 2,5 mlrd. Kč, způsobené neodvedením DPH z rozprodání pohonných hmot, dovezených ze zahraničí. Následovalo trestní stíhání u Městského soudu Brno kvůli přípravě ovlivnění svědků, jež měla spočívat v zakoupení „svědeckých“ prohlášení různých účastníků stíhaného obchodování s pohonnými hmotami. Obě kauzy společně uzavřela dohoda o vině a trestu, z které Shahram Zadeh vyšel se souhrnným trestem devíti let odnětí svobody a peněžitým trestem  17,5 milionů Kč.

K podpoře jeho obhajoby mě přivedli obhájci, kteří si stěžovali na nadměrný výskyt nepřátelských a nezákonných kroků ke škodě jejich klienta, jichž se dopouštěli jak státní zástupci a policie, tak i soudci.  S odstupem času jim dávám za pravdu: orgány činné v trestním řízení šly bezohledně k usvědčení pana obviněného  bez ohledu na etiku a zákonnost postupů. Netvrdí to pouze jeho obhájci a já s nimi. Tak již 13.září 2016 Ústavní soud v usnesení uvedl, že obž. Shahram Zadeh byl šikanován státní mocí (zde) 

Koncem února 2024 jsem se na různých serverech, např. na České justici (zde) dočetl, že Městský soud v Praze přiznal každému z manželů  Zadehových odškodnění ve výši 40 tis. Kč za zabavení mobilního telefonu a iPadu a stažení dat z nich do spisu. Při jednání před soudem se za bezpráví omluvilo ministerstvo spravedlnosti. Tato zpráva byla pro mne jako pozorovatele procesu velkým překvapením. Skutek se stal již v r.2018 a ze zprávy nevyplývá jeho hrůznost. Na paměťových kartách zabavených elektronických zařízení se nacházely nejen údaje o záměrech pana obžalovaného při obhajobě a o jeho komunikaci s obhájci, ale také soubor fotografií z rodinného života. Soudce Michal Kabelík je nechal stáhnout na nosiče dat, jež rozdal všem účastníkům řízení. Byl to neomalený zásah nejen do práva na obhajobu, ale i do nejhlubšího soukromí rodiny Zadehovy. Podal jsem tehdy kvůli tomu podnět ke kárnému řízení s předsedou senátu Michalem Kabelíkem a jeho projednání jsem se urputně domáhal. Nebyl jsem sám: kárný návrh podala také Česká advokátní komora. Z oslovených kárných žalobců ale žádný neprojevil mravní pohoršení a neposlal pana soudce před kárný senát. 

A zde příběh souvisí s mým brojením proti nesprávnému nastavení pravidel vymáhání odpovědnosti státních zástupců a soudců. Skutek se stal v r. 2018 a stát jej uznal za vadný až v r.1924 mimo rámec kdysi podaných kárných podnětů. Dnes již nelze soudce poslat před kárný soud, protože došlo k promlčení jeho kárné odpovědnosti. Přirozeně po něm nemůže nikdo vymáhat regresní účast na vyplaceném odškodnění. 

Další překvapivou zprávu o věci Shahrama Zadeha jsem si přečetl 27. června 2024 na České justici (zde): Evropský soud pro lidská práva se zastal pana odsouzeného, jenž se k němu obrátil sedmi stížnostmi kvůli nepřiměřené déle vazebního stíhání. Soud uznal, že postupy, jimiž státní zástupci a soudy držely pana odsouzeného ve vazbě, byly nesprávné.  Soud přiřkl stěžovateli směšnou částku dva tisíce eur odškodnění a dvě stě eur za náklady řízení. 

Ani tato zpráva nepopisuje celou hrůznost nakládání s panem obžalovaným ve vazebním řízení. Především je třeba vzít na vědomí, že byl ve vazbě dvakrát. Z vazby v „daňové kauze“ se dostal na začátku února r.2016 po splacení rekordní kauce 150 mil. Kč, kterou složili přátelé a členové rodiny. Soudce Aleš Novotný kauci přijal, ačkoli věděl, že na dvoře čekají policisté, kteří pana obviněného hned po propuštění z vazby zadrží, dopraví do cely předběžného zařízení a vystaví jej řízení o uvalení předběžné vazby, která není časově limitovaná. Kauce se na novou vazbu v jiném řízení nevztahovala a později propadla státu. 

Pokus o uvalení předběžné vazby státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi nevyšel. Pouze vyděsil členy rodiny a přátele, kteří marně čekali  před budovou věznice. Soud jeho návrhu nevyhověl. Ústavní soud tuto akci vyhodnotil jako chybnou a jako akt šikany obžalovaného státem (zde). Vrchní státní zástupce Ivo Ištvan uznal vadnost postupu, ale kárnou žalobu na státního zástupce Jiřího Kadlece nepodal. 

Shahram Zadeh se ale dlouho na svobodě z rodinného života netěšil. Již 2. prosince 2016 do jeho bytu vpadla policie, provedla domovní prohlídku a odvedla jej do cely předběžného zadržení. Následovalo nové uvalení vazby. Z té se dostal až přechodem do výkonu trestu. Kauce 150 mil Kč jej před ní neochránila. Státní zástupce jej obvinil z přípravy na ovlivňování svědků. 

Státní zástupci i soudci se snažili udržet jej ve vazbě co možno nejdéle. V souvislosti s touto vazbou došlo k různým nepřístojnostem. Jediná, ze kterou byl státní zástupce Michal Galát potrestán kárným soudem snížením platu o 10% na dva měsíce, bylo prodloužení koluzní vazby o několik dní. Naproti tomu všichni oslovení kární žalobci uznali za nezávadné zneužití zdravotní dokumentace Zadehovy manželky Jany k jejímu  ostouzení. Taktéž návrh na kárné řízení se soudci, kteří k odůvodnění rozhodnutí v neprospěch žádosti o ukončení vazby použili nepravdivé informace o místě pobytu paní Jany Zadehové, byl neúspěšný. Stojí za zmínku, že státní zástupce se odvolal proti usnesení  soudce Michala Kabelíka o propuštění Shahrama Zadeha z vazby a u stížnostního soudu uspěl. 

Agenda spolku Chamurappi z.s. ve vztahu k této vazbě je obsáhlá: zahrnuje nabídku převzetí společenské nabídky za případně propuštěného, několik podnětů k vykonání dohledu nad činností státního zástupce, návrhy na vyvolání kárného řízení a podněty k podání stížnosti ministra pro porušení zákona. 

Má zarputilost v potírání nepřístojností soudců a státních zástupců v kauzách Shahrama Zadeha popudila bývalého místopředsedu Krajského soudu Brno Aleše Flídra natolik, že mě napadl velmi hrubým dopisem. Za jeho vyjadřování se mi pak omluvil jak ministr, tak předseda soudu. Protože ministr nepodal kárnou žalobu, předseda soudu zůstal u výtky. 

V tomto případě je vyjádření Evropského soudu pro lidská práva dokladem o vadnosti způsobu jednání českých orgánů činných v trestním řízení ve věci uvalení a prodlužování vazby na obv. Shahrama Zadeha. Názor soudu je shodný s míněním obhajoby i spolku Chamurappi. Původců jeho trápení se to ale netýká, protože jejich špatné skutky jsou již dávno promlčeny a v době, kdy kární žalobci obdrželi podněty k zahájení kárného řízení, se s nepřístojnostmi ztotožňovali.

Obě výše zmíněné zprávy nepřímo potvrzují důvodnost postupu spolku Chamurappi z.s. či mne osobně při monitorování obou kauz Shahrama Zadeha. Vytýkali jsme obecně procesní a etická pochybení, která nemají vliv na otázku viny a trestu. Pouze v kauze ovlivňování svědků jsem opakovaně jako laik projevil názor, že řízení nemělo být zahajováno, protože Shahram Zadeh pouze uplatnil právo obviněného opatřit si důkazy ve svůj prospěch a nakoupené dokumenty nikdy nepoužil a s jejich uplatněním nepočítal, neboť se přesvědčil o jejich nepoužitelnosti.

Poznatek, že po letech došlo k úřednímu uznání, že v kauzách Shahrama Zadeha došlo k pochybením, je na jedné straně potěšující, protože dokazuje, že i pravomocně odsouzený se může domoci spravedlnosti aspoň v dílčích záležitostech, je-li dostatečně houževnatý. Na druhé straně je skličující, protože až na nízký trest pro státního zástupce Michala Galáta viníci přešlapů zůstali nepotrestáni a nelze na tom nic změnit. Bohužel to není výjimka z pravidla. Tak tomu bývá i v kauzách, v nichž odškodnění dosahuje milionové výše.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

8 VERSUS 475

Různá náhodná čísla mohou mít fascinující účinek, vyvolávající úvahy. V článcích z poslední doby mě k různým úvahám přivedly miliardové požadavky ministra spravedlnosti Pavla Blažka na navýšení rozpočtů resortu a Vězeňské služby. Přímo mě iritovala suma 475 milionů Kč, vydaných v r.2023 na odškodnění obětí nesprávných úředních postupů (zde). Ve spojitosti s ní vyvolává smích částka 8 milionů Kč jako úspora nákladů, dosažená omezením používání přísedících v soudních senátech (zde). Takovou úsporu by dle mého laického názoru mohl ministr spravedlnosti získat zeštíhlením svého úřadu, kterého by dosáhl propuštěním těch úředníků, jejichž práce nepřináší žádný užitek. 

Koalice opět jednou „převálcovala“ opozici přijetím novely, která ponechá rozhodování na okresních soudech v rukou samosoudců. Nedbala námitek opozice, nejvýrazněji tlumočených pozměňovacím návrhem, předložených poslankyněmi Helenou Válkovou a Zuzanou Ožanovou. Helena Válková je profesorka trestního práva a bývalá ministryně spravedlnosti. Vzít její námitky na lehkou váhu bylo neodpovědné. Přísedící v senátech  jsou pozůstatkem právního uspořádání, zděděného po předlistopadovém režimu, v němž byli označováni jako soudci z lidu. Tento institut měl být nástrojem kontroly občanské společnosti nad činností justice. K popření účelnosti kontroly není žádný rozumný důvod. 

Pokud ministr spravedlnosti Pavel Blažek soudí, že tento systém již nefunguje tak, jak byl původně zamýšlen a přináší pouze komplikace, má možná pravdu. I když jsem hodně starý, nevím z vlastní zkušenosti, zda se skutečně osvědčili soudci z lidu v předlistopadové justici. Mám pouze poznatky ze současnosti.  Pohled na spící přísedící je odpuzující a vede k domněnce, že jsou zbyteční. Také je pravda, že doplňování souboru přísedících soudy zatěžuje. Problém ovšem spočívá spíše v kvalitě souboru přísedících. Viděl jsem pracovat velký počet senátů. Jsou senáty, jejichž přísedící se aktivně účastní projednávání případů a přispívají k bezchybnému objasnění případů a předcházejí tak vzniku škod, za které musí později stát platit odškodnění. Nikdo neprokázal, že dobře fungující senáty nechrání justici a následně občany před přešlapy. 

Ministrovo úsilí by proto mělo spíše směřovat k tomu, aby dobře fungovaly všechny senáty. Není to nesplnitelný požadavek. Bylo by třeba zpřísnit kritéria výběru přísedících. Neobešlo by se to ovšem bez úpravy jejich odměňovaní, protože získávat zájemce o funkce s nedůstojným odměňováním je pokus o řešení kvadratury kruhu. Dosažení žádoucího cíle kvalitní práce všech senátů by vyžadovalo  velké pracovní úsilí na straně resortu spravedlnosti, ale i samosprávných orgánů, jež volí přísedící. Neobešlo by se to bez zvýšení nákladů. Zrušení přísedících je samozřejmě bezpracné, finančně úsporné. Na místě jsou ale obavy, že přenechání na samosoudcích okresních soudů trestního řízení na 1.stupni, tedy tam, kde se zahajuje nejvíce případů, může vyvolat zvýšení nákladů na odškodňování odsouzených za nesprávně vedená řízení. Úspora osmi milionů může takto být zcela znehodnocena. Protože znám přístup ministra Pavla Blažka k jeho pravomoci univerzálního kárného žalobce a povinnosti ji vykonávat, soudím, že právě tento důsledek zrušení prvostupňových senátů u okresních soudů ho neznepokojuje: poškozených občanů víc nebo méně je „malina“

Ponechání projednané právní úpravy v její původní podobě by bylo ospravedlnitelné pouze tehdy, pokud by ministr spravedlnosti přiznal, že zásadní zlepšení úrovně souboru přísedících není v silách ministerstva teď ani v nejbližší době. 

Přijetí novely „převálcováním“ opozice by mělo být podnětem k zamyšlení pro senátory a případně pro prezidenta republiky.  

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TŘI MINISTŘI SPRAVEDLNOSTI V OVM

Sledovat mlácení prázdné slámy představiteli politické věrchušky a s ním spojené nabubřelé předvádění vševědoucnosti moderátora v pořadu Otázky Václava Moravce mě dávno přestalo bavit. Sleduji jej pouze tehdy, když se v něm hovoří o záležitostech resortu spravedlnosti, tedy jen zřídka, protože přiměřeně nezájmu vedení České televize, odvozeného od nezájmu politických špiček, se tato problematika zde dostává na pořad jen velmi vzácně.  Obyvatelé virtuálního ostrova resortu spravedlnosti jsou příliš malá voličská skupina, která nestojí za pozornost politiků a následně České televize. 

Dne 16. června 2024 jsem si pořad nemohl nechat ujít, protože v něm vystoupili hned dva ministři spravedlnosti, s nimiž mám osobní zkušenost a s nimi bývalý ministr spravedlnosti, emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Přilákala mě  především elegantní stříbrovlasá Daniela Kovářová, nyní senátorka, jež ještě donedávna neopomněla při každém veřejném  vystoupení upozornit, že je blondýna. Další ministr, jenž  byl jejím spoluhráčem v Moravcově pimprlovém divadélku byl Pavel Blažek, vykonávající mandát již podruhé. Zatímco Daniela Kovářová byla ministryní ve Fischerově úřednické vládě a byla na politických stranách nezávislá, Pavel Blažek je věrný člen ODS se zachovaným dobrým vztahem k Miloši Zemanovi. Protože „tres faciunt collegium“ doplnil je Pavel Rychetský, veřejnosti dobře známý především jako bývalý předseda Ústavního soudu, jeden z pozůstalých po skomírající sociální demokracii. 

Danielu Kovářovou a Pavla Blažka jsem jako drzý grafoman (tak mě kdysi ocejchoval Radko Kubíčko a nezávisle na něm Bohuslav Doležal (zde)) podporoval a jako justiční prudič (pardon, občanský aktivista) jsem měl dost příležitostí k osobnímu jednání, o které již dnes ale ani jeden z nich nestojí, ba Pavel Blažek je přímo odmítá. Danielu Kovářovou jsem podpořil i v její senátorské volební kampani a jsem tomu rád. Na oba mám z minulosti  dobré vzpomínky. Daniela Kovářová vystřídala v úřadě Jiřího Pospíšila. Obsahově ale navázala spíše na Pavla Němce, v jehož linii podpory obětí justičních přehmatů pokračovala. Byla stejně vstřícná v přístupu k institutu stížnosti pro porušení zákona jako on a překonala jej ve využívání práva ministra doprovodit stížnost pro porušení zákona přerušením výkonu trestu podporovaného odsouzeného. Když se  s nástupem Nečasovy vlády do funkce ministra vrátil Jiří Pospíšil, snažil se její jednání „napravovat“ a jen s potížemi potlačil chuť dostat ji před soud. Jako bezohledný škodič vzal zpět několik jejích nevyřízených stížností pro porušení zákona a postaral se o zrušení práva ministra spravedlnosti doprovodit stížnost pro porušení zákona dočasným přerušením výkonu trestu podporovaného odsouzeného. Zmařil také jí připravený tendr na dodávku hlídacích náramků a vyvolal tím problém, který snad po 14 letech bude letos konečně uspokojivě dořešený. 

Pavla Blažka jsem si vážil pro sečtělost a navíc pro schopnost vzdorovat zběsilému tlaku části odborné i laické veřejnosti proti jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Hlavně si jej spojuji se snahou o reformu státního zastupitelství, kterou mělo spustit přijetí nového zákona o státním zastupitelství, jehož základem byly myšlenky nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a jeho spojenců, mezi nimiž vynikala právě Lenka Bradáčová. Pavel Blažek se postaral o dokončení příprav zákona a poslal jej do Poslanecké sněmovny. Tam narazil na takový odpor, rozdmychávaný hlavně dvěma Sudičkami,  že předlohu nakonec stáhl. Paradoxně dnes, ve svém druhém funkčním období, usiluje o uzákonění malé části tehdejšího komplexního zákona. Má smůlu, že za jeho druhého mandátu praskly vředy dlouhodobě neřešených problémů resortu. Stává se celkem pravidelně, že ministr spravedlnosti musí žádat o dodatečné navýšení rozpočtu tradičně podfinancované Vězeňské služby. Ale stávku soudních úředníků žádný z jeho předchůdců nezažil, ani děsivou událost, jakou  je  hromadná výpověď příslušníků Vězeňské služby v nejtvrdší velké Věznici Valdice. Dnes se na něj upíná pozornost, protože žádá o navýšení rozpočtu ministerstva spravedlnosti o 1,7 miliard a Vězeňské služby o 1,2 mlrd. V přesilové hře, vedené přízemním počtářem, ministrem financí Zbyňkem Stanjurou,  mu asi bezbarvý předseda vlády Petr Fiala příliš  nepomůže. 

Pavla Rychetského jsem vnímal jen na dálku, a to spíše jako politika než právní autoritu. Nicméně mi je sympatický, protože jako ministr spravedlnosti se veřejně postavil za obž. Jiřího Kajínka a dokonce vyslovil domněnku, že skutečnými střelci byli policisté. Jiřímu Kajínkovi to ovšem nijak nepomohlo, protože policie a justice věděli své a moc byla v jejich rukou. 

Nemám v úmyslu v komentáři k Otázkám VM z 16. června 2024 podat vyčerpávající přehled projednávaného obsahu. Kdo je nesledoval a má zájem, může si je přehrát z archivu České televize. Nebude to ztráta času, protože zde zaznělo mnoho pozoruhodných myšlenek. Intelektuální náboj vyjádření tří hostů Václava Moravce byl skutečně mimořádný. 

Ovšem Václav Moravec jej dle mého laického názoru zčásti vyplýtval zaměřením zhruba třetiny času na projednávání příběhu mladého Kolumbijce, zadrženého policií kvůli pokusu o žhářský útok. Pozornost, kterou v souladu s informační politikou vládní koalice věnoval této záležitosti, považuji za důkaz pravdivosti upozornění, které v jiné souvislosti v tomto pořadu uvedl Pavel Blažek: k vlastnostem demokracie patří také právo občanů volit hloupé lidi, jehož následkem je pak přijímání hloupých rozhodnutí. 

Sdílím v této souvislosti zde vyslovený názor Pavla Rychetského, že ruské napadení Ukrajiny je barbarské a porážka Ukrajiny by byla porážkou nás všech, protože je útokem proti základním hodnotám euroatlantické civilizace. Přesto považuji rozmazávání této malé kauzy za nadnesené a její samozřejmé spojování s hybridní válkou, kterou proti nám snad skrytě vede Rusko, za nedostatečně podložené důkazy a zbytečné strašení veřejnosti. Ostatně Václav Moravec se zmínil o skutečnosti, že internet zneužívají k náboru pachatelů teroristických akcí také islamisté. K vystoupení BIS a předsedy vlády se vyjádřila kriticky senátorka Daniela Kovářová, která radila ke zdrženlivosti. Rozsah uvolněných informací je podle ní neobvyklý a nepřiměřený stavu kauzy, pro což neexistuje rozumný důvod. Stále platí presumpce neviny a o vině rozhoduje soud. Pavel Blažek jako člen vlády samozřejmě hájil předsedu  vlády a v té souvislosti podal obsáhlý výklad o tradičně vynikající úrovni sovětských a zřejmě i ruských zpravodajských služeb, o samozřejmosti provádění zpravodajských operací ve válce. Nevyjádřil tím sympatie k činnosti ruských zpravodajských služeb. Ukázal na ně jako na zlo, jež nelze nebrat na vědomí. Ale k přímému potvrzení „ruské stopy“ v daném případě neklesl. Václav Moravec si všiml podobnosti metod, jež používají jak ruské zpravodajské služby, tak islamisté. V převážné míře z vyjádření debatujících vyplynulo doporučení ke zdrženlivosti, i když Pavel Rychetský soudil, že v daném případě právě toto slovo by se nemělo užívat, a to právě vzhledem k hrůznosti ruské agrese. 

V této souvislosti proběhla i debata o svobodě slova a projevu s tím, že sice bezbřehé  uplatnění práva může mít neblahé následky, ale přesto  její omezování je přípustné jen v nejnutnějších případech. Případné zneužití průvodních projevů války k pokusům o omezování občanských práv je třeba odmítnout. 

Důležitější než příběh zadrženého Kolumbijce mi připadá debata, týkající se finanční situace resortu spravedlnosti. Ministr Pavel Blažek podal přehledný výklad o důvodech jeho požadavků. Vysvětlil, že stížnosti pracovníků justičního aparátu jsou sice důvodné a postupně se řeší, ale všem požadavkům nebude možné vyhovět  pouze v rámci resortu bez celkového řešení vládou. Na tomto místě došlo ke komické výměně názorů a vzájemnému překřikování mezi ním a moderátorem, jemuž utkvěl v paměti pojem „mandatorní výdaje“, stále se k němu vracel a nepochopil, že z rozpočtových prostředků se hradí také  jiné než mandatorní výdaje. Pozornost zasluhuje upozornění senátorky Daniely Kovářové na to, že cesta k úsporám ve státních výdajích vede přes odbourávání činností, jejichž potřebnost je sporná. Upozornila, že stát vyplácí 3 mlrd. Kč ročně na příspěvky různým spolupracujícím organizacím, přičemž není jisté, že se ve všech případech jedná o účelně vynaložené peníze. Kritizovala skutečnost, že stát zřizuje stále další zařízení, pro jejichž provoz je třeba zajistit finanční prostředky. Jako  příklad uvedla funkci dětského ombudsmana, na jejíž provoz  stát nemá peníze. Na okraj podotýkám, že jí asi unikla veřejná debata o přijetí zákona na podporu bydlení, jež vyvolává potřebu přijetí dalších úředníků. Podstatou jejího vystoupení je výzva státu k přijetí opatření k úsporám nákladů rušením nadbytečných činností. 

Je příznačné, že v souvislosti s debatou o finanční situaci resortu spravedlnosti nepadla zmínka o hromadné  výpovědi příslušníků Vězeňské služby z  Věznice Valdice.  Podotýkám, že potřeba dodatečného finančního posílení potřeb Vězeňské služby je problém, který se rok od roku opakuje. Soudím, že jde o výsledek mechanického přístupu k sestavování státního rozpočtu: aby se tvůrce rozpočtu vešel do limitu, prostě některou položku krátí. Ale Vězeňská služba nemůže šetřit tím, že vězně převede na stravování o chlebě a vodě a nemůže svěřit ostrahu věznic svépomoci vězňů. Hrozí-li, že rozpočtové prostředky nebudou stačit na pokrytí oprávněných potřeb do konce roku, generální ředitel Vězeňské služby  Simon Michailidis by měl včas uvažovat nad zastavením přijímání nových vězňů, což kdysi z jiných důvodů udělala Kamila Meclová. Žádat prezidenta republiky, aby Vězeňské službě pomohl širokou amnestií, by zřejmě nebylo vhodné. Ostatně podobné žádosti oslyšel kdysi i Václav Klaus, který později  sice amnestii vyhlásil, nikoli však pod tlakem potřeby okamžitého pokrytí finančních potřeb Vězeňské služby. 

Z této části debaty vyplynul poznatek, že polistopadové politické změny vedly k zajištění nezávislosti justice a z toho následně vznikla potřebnost důstojného hmotného zabezpečení soudců, ale stranou zájmu zůstaly potřeby justičního aparátu, bez kterého soudy nemohou plnit svou úlohu. Je proto na čase postavit odměňování soudních úředníků na základ samostatných mzdových tabulek a poskytnout také jim důstojné  hmotné zabezpečení. 

Moderátor ke konci této části pronesl výrok, jenž si zaslouží vytesat do kamene: debata o finančních problémech justice prozrazuje, že tato vláda řídí finanční záležitosti nekoncepčně. K revolučnímu závěru ho zřejmě svedla senátorka Daniela Kovářové, která se vrátila k prosazování názoru, že stát musí rušit nepotřebné agendy, aby na ty potřebné měl peníze. Ovšem Václava Moravce „přebil“ Pavel Rychetský podnětem k omezení dotací. 

Na přetřes přišly také připravované legislativní změny, zejména novelizace trestního zákoníku, jejíž přípravu by ministr Pavel Blažek chtěl dokončit do září letošního roku. Jedním z hlavních cílů je snížení počtu odsouzených v našich věznicích. V tomto ohledu patříme se Slovenskem k nejhorším členům Evropské unie. Má se toho dosáhnout zmírněním trestních sazeb u nenásilných trestných činů, častějším ukládáním alternativních trestů a posléze i dekriminalizací některých skutkových podstat. Ministerstvo v tomto usilování čelí různým námitkám. S významnou kritikou vystoupili soudci Nejvyššího soudu ČR i státní zastupitelství. Hlavně se vyskytují obavy z možnosti, že mohovití pachatelé by se mohli z trestu vykoupit. Zmírnění trestních sazeb by dle některých kritiků oslabilo odpuzující účinek trestu. Nadějná je snaha o dekriminalizaci neplacení výživného, pro kterou se v diskusi jednoznačně vyslovila senátorka Daniela Kovářová, jež problém považuje za občanskoprávní. Vzhledem k tomu, že stát kompenzuje dětem neplacení výživného náhradním výživným, zdá se, že zavírání neplatičů je skutečně nadbytečným opatřením. Nevím ale, zda paní senátorka ví o administrativní náročnosti vyřízení žádosti o náhradní výživné, kterou některé matky nemusí zvládnout. Je mimo to možné, že dekriminalizace neplacení výživného oslabí tlak státu na vymáhání  dlužného výživného exekučním řízením a povede k oslabení obecného povědomí o otcovské odpovědnosti. Soudím, že neplacení výživného by mělo zůstat ve veřejném mínění jako odpuzující jednání, i když nebude trestným činem. 

Paní senátorka ale v této souvislosti uplatnila ještě jiné nestandardní názory. Projevila skepsi k jakýmkoli legislativním změnám z důvodu nedostatku kvalitních legislativců, jenž se promítá do sepisování nekvalitních novel. Upozornila na snahu ukládat co nejvíce nepodmíněných trestů, což považuje za nesprávné. Zmínila možnost použití dohody mezi pachatelem a poškozenými jako nástroje k odklonu od ukládání nepodmíněných trestů. 

Zajímavá byla debata o trestním oznámení proti České advokátní komoře kvůli odpovědnosti za zpronevěru 150 mil.Kč z úschovy advokátkou Hanou Sukovou. Okradení spatřují odpovědnost České advokátní komory v tom, že nedostatečným dohledem umožnila narůst škodu do zmíněné výše, ač na pochybné jednání advokátky upozorňovala Česká národní banka i Finančně analytický úřad. Pokud by v trestním řízení uspěli, v adhesním řízení by se mohli domáhat náhrady škody. Náhrady od advokátky se zřejmě nedomohou. Pavel Rychetský k tomu poznamenal, že každý obviněný většinou vinu odmítá, ale vyjadřovat se předem v věci, ve které bude rozhodovat soud, není na místě. Senátorka Daniela Kovářová upozornila, že jde o výjimečný případ, jehož se dopustil jeden z 16 tis. advokátů. Podle jejího názoru naděje poškozených na získání odškodnění touto cestou je prakticky nulová. 

Z debaty vyplývá, že polistopadové politické změny vybavily nezávislostí nejen justici, ale i advokacii a možnosti státu na zasahování do činnosti advokátů jsou omezené. Předjímat výsledek tohoto trestního řízení nelze. Ministerstvo chce podobným případům předejít zařazením vhodných opatření do projednávané novely zákona o advokacii. Problémem je skutečnost, že účinná kontrola nakládání s uloženými prostředky není možná bez účelového prolomení bankovního tajemství. V debatě padla zmínka o pozměňovacím návrhu k novele, podanému bývalou ministryní spravedlnosti, poslankyní za ANO Helenou Válkovou a poslankyní Zuzanou Ožanovou. Ministr Pavel Blažek se k němu předběžně vyjádřil záporně s tím, že se bude snažit pozměňovacím návrhem vyznačený problém řešit praktičtějším způsobem. Nepředpokládám, že se tak staví proto, že jde o pozměňovací návrh opozice. Mezi ministry jako právníky fungují především profesionální vztahy. 

Zmínka padla také o „kauze Vrbětice“, v které došlo k odložení případu Policií České republiky. Opatření vyvolalo určitou kritiku. Vyjádření hostů Václava Moravce nebylo jednoznačné. Paní senátorka správně upozornila, že nezná příslušný vyšetřovací spis, takže posouzení policejního postupu je problematické.  Z výroků některých účastníků debaty včetně moderátora je zřejmé, že neznají ustanovení trestního řádu.  Jako laik se domnívám, že jde o nedorozumění. Odložení případu policií není totéž jako zastavení trestního stíhání státním zástupcem nebo soudem. V odloženém vyšetřování je možné kdykoli pokračovat, jakmile vyvstanou příhodné okolnosti. Pavel Blažek upozornil na předčasnost úvah, danou tím, že ve věci probíhá dohled vrchního státního zastupitelství. Pro trestní stíhání údajných pachatelů jako proti uprchlým nebyly dosud vytvořeny odpovídající procesní podmínky. 

Domnívám se, že by bývalo účelnější věnovat se v čase, zmařeném kauzou Kolumbijce, jiným, věcným, skutečným problémům, jako příčinám výskytu nepřiměřeně dlouhých procesů, příčinám zvyšování náhrad za nesprávně vedené procesy, tolerování profesních poklesků soudců a státních zástupců kárnými žalobci, nebo neúspěchům snah poškozených o vyvolání odvetných řízení proti původcům jejich neoprávněného stíhání.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KAUZA ČAPÍ HNÍZDO PO VOLBÁCH

Výsledek voleb do Evropského parlamentu je dalším dokladem, že selhalo trestní stíhání jako prostředek k vypuzení Andreje Babiše z politiky. Je to dobře potud, že využívání nástrojů trestního řízení k dosažení politických cílů je nepřístojnost. Tolerance k vytlačování kohokoli z politiky jinými než politickými prostředky je cesta do  pekla diktatury. Tímto názorem se nevyjadřuji k tomu, zda je dobře, že se Andrej Babiš stal jednou z nejvýznamnějších osobností české politiky a zatím  asi nehodlá stáhnout se do ústraní.

Volební výsledek komplikuje kauzu Čapí hnízdo, v které je Andrej Babiš vedlejším obžalovaným. Hlavní obžalovaná Jana Nagyová se stala europoslankyní a od 16. července 2024 získá poslaneckou imunitu. Je to nepříjemné  pro Vrchní soud v Praze, který bude muset žádat Evropský soud o její vydání, pokud se mu do té doby nepodaří soudní řízení zastavit.

Dosud má odvolací soud prakticky tři možnosti: 1/ prostě vyhovět odvolání a vrátit věc k novému projednání senátem předsedy Jana Šotta 2/vyhovět odvolání a přikázat projednání věci v novém složení senátu 3/ zamítnout odvolání a tím proces ukončit (s výjimkou možnosti, že by nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obžalovaných). Zvolením postupu sub 2/ by zvětšil naději, že Městský soud v Praze přece jen obžalované odsoudí aspoň k symbolickým trestům, protože není vyloučeno, že předseda senátu Jan Šott a jeho přísedící propadli profesní slepotě. Pravděpodobně by tím otevřel cestu k dalším průtahům, protože je nepravděpodobné, že by obžalovaní přistoupili na dohodu o vině a trestu a nevyužili by práva na odvolání.

Kauza Čapí hnízdo již nyní patří k ostudně dlouhým procesům. Rozhodne-li se odvolací soud pro postup, pro který bude nutné žádat Evropský parlament o vydání obžalované europoslankyně Jany Nagyové, průtahy narostou více než za normálních okolností. Soud by mohl protahování procesu předejít, kdyby před kritickým datem 16. července 2024 rozhodl o zamítnutí odvolání. Soudci by ovšem museli pod tlakem času vyvinout mimořádné úsilí. Antibabišovská fronta by je za to nepochybně kritizovala, ale výsledek by byl nevratný.

Nabízí se otázka, zda protahování procesu by mělo smysl, tedy zda by mohlo přispět k případnému odsouzení obžalovaných. Na základě informací, jež mám k disposici, soudím, že není prokázáno, že Andrej Babiš rozhodl o vyčlenění budoucí firmy Farma Čapí hnízdo ze svazku holdingu Agrofert s vědomím, že budou vypsány dotace, použitelné pro realizaci projektu vybudování víceúčelového zařízení Čapí  hnízdo. Obž.Jana Nagyová při předložení žádosti o dotaci poskytla příslušnému úřadu všechny informace, na jejichž podkladě mohl žádosti nevyhovět. Nic nezastřela, neklamala. Jednala patrně v dobré víře, že žádá o něco, o co dle zákona žádat smí. Hájila zájem soukromé obchodní společnosti. Její odpovědnost mi připadá malá proti odpovědnosti státních úředníků, kteří měli povinnost vést si v péči o státní majetek s odpovědností dobrých hospodářů. Pokud rozhodli o přípustnosti vydání dotací, nepřímo ji vyvinili. Tvrdí-li dnes orgány činné v trestním řízení, že Farma Čapí hnízdo na dotaci neměla nárok, měly zařídit porovnání odpovědnosti žadatelky obž. Jany Nagyové a úředníků, kteří vydali zjevně nesprávné rozhodnutí. Naděje na dovedení řízení do odsuzujících rozsudků mi na základě těchto úvah připadá malá. Posuzování odpovědnosti státních úředníků již není možné, protože nečelí obžalobě. Za těchto okolností považuji  prodlužování procesu za neúčelné. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

457 MILIONŮ ZA BEZTRESTNĚ ZPŮSOBENÉ ŠKODY

Podle článku Evy Pasekové, který  uveřejnil dne 10. června 2024 server Česká justice (zde)  došlo v r.2023 k vyplacení rekordního odškodnění účastníků soudního řízení, postižených vadným úředním postupem. Jde o vrchol vzestupné řady: v roce 2007 šlo o 50 milionů korun, za rok 2022 již 153 milionů a za rok 2023 dokonce 457 milionů. Část je náhradou za nepřiměřenou délku řízení.

Byly časy, kdy domáhat se odškodnění bylo celkem beznadějné. Aspoň nesmělý průlom v názorech na odpovědnost státu za škody, spáchané justicí, nastal zásluhhu dnešní senátorky Daniely Kovářové ve funkci ministryně spravedlnosti Fischerovy úřednické vlády. Je jistě správné, že stát účastníky řízení odškodňuje za újmu, kterou jim způsobili jeho zaměstnanci. Ale přesto je na místě požadovat, aby ministerstvo spravedlnosti vysvětlilo veřejnosti, proč právě v r.2023 nastal tak nápadný vzestup vyplacených částek, neboť meziroční nárůst je velmi nápadný. Zhoršila se snad kvalita soudních rozhodnutí nebo se pouze zvýšil počet oprávněných žadatelů?

Autorka uvádí, že „pirátský poslanec Jakub Michálek proto navrhl doprovodné usnesení, v němž zavázal ministerstvo, aby důsledněji postupovalo při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům, kteří se dopustili pochybení a také s tím související vymáhání regresivní náhrady“. To je ovšem bolestivá problematika, ke které se ve svých textech vracím „od nepaměti“ (příklad zde).

Postavení poškozených účastníků zejména trestního řízení v poměru ke státu je nastaveno špatně: poškození musí o odškodnění prosit cestou ministerstva spravedlnosti nejpozději ve stanovené lhůtě. Pokud lhůtu propasou, nárok propadá. Na ministerstvu se vyřizováním žádostí zabývá malé oddělení, které nestačí všechny žádosti vyřídit ve lhůtě. Žadatelé se proto z opatrnosti obracejí na soudy již před vypršením lhůty. Za opomenutí je opět stihne trest propadnutí nároku. Stát by měl odškodňovací řízení vést z úřední povinnosti. 

Samostatnou částí problému je vymáhání regresivní spoluúčasti původců škod na vyplaceném odškodnění. Současně platný zákon umožňuje vymáhání pouze proti původcům, které za způsobení škody potrestal kárný soud. Jenže promlčecí lhůta kárného provinění je poměrně krátká, takže zejména v případě dlouhých procesů by někdy nebylo možné kárné řízení vůbec zahájit. Byla by vhodná změna koncepce odškodňovacího řízení a propojení pravidel kárného a regresního řízení. V době působení ministryně Heleny Válkové vznikl na půdě spolku Šalamoun návrh nového odškodňovacího zákona, k němuž se ministryně stavěla vstřícně. Ale nebyla v úřadě dost dlouho, aby stihla dopracování zákona a mimo to autor předlohy z nejasných důvodů ztratil zájem. 

Volání poslance Jakuba Michálka po důslednějším postupu ministerstva při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je hlasem volajícího na poušti, jehož pronikavost oslabuje skutečnost, že tak trochu „pláče na nesprávném hrobě“. Pan poslanec se obrací na ministra, který ve věcech vymáhání kárné odpovědnosti  svou pravomoc pokud možno nevyužívá a s předkladateli návrhů se pokud možno nebaví. Dohled nad chováním státních zástupců a soudců  vykonávají samoobslužně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kteří pod tlakem stavovské kolegiality provinilce většinou chrání. 

Není bez zajímavosti, že přání poslance Jakuba Michálka je opakem mínění bývalé nejvyšší státní zástupkyně a později dvojnásobné ministryně spravedlnosti  exprokurátorky Marie Benešová, která se obávala, že pod hrozbou hmotné odpovědnosti by se ze státních zástupců staly ustrašené figurky a báli by se podávat žaloby. Připomínám, že „ryba smrdí od hlavy“. 

Doklady o tom, že k nemravnému a nezákonnému jednání ke škodě obviněných přece jen dochází, se nacházejí na mém blogu, na webu spolku Chamurappi z.s. a v obou dílech mé knihy Škůdci v taláru (téměř utajované knihkupci). Popisují desítky případů, jimiž bylo občanům způsobeno utrpení. Pokusy o kárný nebo dokonce trestní postih byly téměř vždy neúspěšné. 

Jako příklad připomenu aspoň drama dvou znojemských mladíků, odsouzených Okresním soudem ve Znojmě ve spojení s Krajským soudem Brno za čin, ke kterému se po jejich odsouzení přiznal skutečný pachatel. Na návrh státní zástupkyně  Jarmily Goldové přesto senát předsedy Jaromíra Kapinuse nepovolil obnovu (zde) a Krajský soud to potvrdil senátem Aleše Flídra. Obnova byla povolena až po zásahu Nejvyššího soudu ČR a odsouzení po několika letech obnoveného procesu dosáhli pravomocného zproštění obžaloby. Bez ohledu na stanovisko Nejvyššího soudu ČR státní zástupkyně řízení brzdila, čímž vyvolala průtahy v celkové  délce cca jednoho  roku. Nedosáhl jsem vyvolání kárného řízení s žádným z odpovědných a pozdější trestní oznámení „zametlo pod koberec“ Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.  Z mnoha dalších možných příkladů připomínám zběsilost státního zástupce Radka Mezlíka, žalobce, na základě jehož obžaloby senát Aleše Novotného odsoudil bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou k vysokým trestům odnětí svobody (zde). Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud, zato Michaela Schneidrová si „odseděla“ sedm měsíců ve věznici. Vyprostil ji až Nejvyšší soud ČR, který vrátil její věc k novému projednání senátu Aleše Novotného. Na jeho nový - tentokrát zprošťující - rozsudek čekala na svobodě 11 měsíců v ponižujícím postavení nepravomocně odsouzené, zbavené přístupu k většině legálních zdrojů obživy. Zběsilý žalobce Radek Mezlík ale podal odvolání, o němž musel vědět, že s ním neuspěje: nabádal totiž odvolací soud, aby nedbal závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Protáhl tím zcela zbytečně trápení Michaely Schneidrové o sedm měsíců. S podnětem ke kárnému řízení jsem neuspěl. Takto bych mohl pokračovat dál a dál a dál… 

Dosavadní právní úprava kárného řízení je chatrná. Pojem „kárné provinění“ definují zákony tak vágně, že jakékoli jednání může být kárným proviněním, ale nemusí. Chybí pravidla prověřování podezření na kárné provinění, srovnatelná s příslušnou částí trestního řádu. Zásluhou politické strany Úsvit se kdysi do eklepu Poslanecké sněmovny dostal návrh zákona o Generální inspekci justice, jehož projednání se nikdy nedostalo na program zasedání. 

Výlučnou pravomoc kárných soudů je třeba bezpodmínečně zachovat. Ale prověřování podnětů ke kárnému řízení by se mělo dostat do rukou nezávislého profesionálního sboru s pravomocí podobnou jako má Generální  inspekce bezpečnostních sborů vůči policistům.

A zde se kruh uzavírá: pokud nebude prověřovat pochybné kroky státních zástupců a soudců nezávislý profesionální orgán, potud bude kárných žalob jako šafránu, potud nebude stát vymáhat regresní spoluúčast pachatelů nepravostí, potud budou státní zástupci a soudci jednat s vědomím, že se jim za jakoukoli zhůvěřilost nemůže nic stát.  Budou nerušeně vyvolávat příčiny k odškodňování a stát bude krvácet stále dál.

Peníze jsou vždy až na posledním místě (sic!),ale obrovské náklady na zhojení následků justičních nepřístojností nejsou na věci to nejhorší. Žádnými penězi nelze totiž zaplatit zničené roky života, rozbití rodinných vztahů, soužení vězněm opuštěných členů rodiny a jiné hrůzy.

Je to důvod navíc, aby se zásadně změnil obecný netečný přístup ministerstva i zákonodárců k vynucování odpovědnosti státních zástupců a soudců za jejich profesní poklesky (jež jsou vždy také poklesky mravními).

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PRYČ S PŘÍSEDÍCÍMI !

V rámci připravené novely trestního řádu zamýšlí ministerstvo spravedlnosti omezit v trestním řízení soudním prvostupňové senátní řízení, v němž působí občanští přísedící, vybavení právy soudců.  Je to pozůstatek z předlistopadových časů, kdy se používalo označení „soudci z lidu“. Posláním „soudců z lidu“ i přísedících má být občanská kontrola nad mocí soudní a využití moudrosti lidu k „zlidštění“ rozhodování.

Podle představ ministerstva spravedlnosti má mít prvostupňové senátní řízení uplatnění pouze u vybraného okruhu násilných nebo mravnostních trestných činů. O hospodářskoprávních trestných činech mají na 1.stupni nadále rozhodovat pouze samosoudci.

Rozpaky o institutu přísedících jsou předmětem debat již velmi dlouho. Názor, že jde o zbytečnou „parádu“, je velmi rozšířený. Odpovídá to skutečnosti, že mezi přísedícími je mnoho pasivních jedinců, kteří do jednání při hlavním líčení vůbec nezasahují, takže laická kontrola nad justicí je iluzí. Strany řízení a veřejnost v soudní síni ovšem nevědí, jak se přísedící projevují v zákulisí, při poradách s předsedou senátu, zda jsou způsobilí zviklat předsedu senátu v jeho názoru. Přísedící mají při hlasování o rozsudku stejná práva jako soudci z povolání. Hypoteticky mohou předsedu senátu přehlasovat.                                                                             

Během své dlouholeté praxe justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty), jsem měl  možnost sledovat při práci senátů u více soudů. Kromě nejvíce rozšířené netečnosti, lhostejnosti, nezájmu, jsem ojediněle zažil tvrdě spící přísedící, vzdorující pokusům o probuzení, ale výjimečně jsem sledoval také senáty, jejichž přísedící byli aktivní, kladli otázky účastníkům řízení. Také jsem narazil na stížnost přísedícího, kterého soud přestal obesílat, když projevil sklon k samostatnému myšlení  a kladl odpor předsedovi senátu. V jednom případě jsem zaznamenal vynášení  přísedícím informací z jednání senátu skupině později odsouzených podvodníků. Vyvázl beztrestně: okamžitě se vzdal mandátu soudce, takže kárný postih nebyl možný a policie ho s posvěcením státního zástupce nechala běžet.

Pochybný obraz institutu přísedícího je dán především nízkou kvalitou nositelů funkce. Získávat pro tuto činnost kvalitní lidi je ale obtížné. Jednak musejí mít možnost uvolnit se pro účast na hlavním líčení dle potřeb soudu, ale mimo to se nesmí cítit uraženi hanebně nízkou odměnou. Jsou na tom totiž ještě daleko hůř než soudní administrativa, ba co dím, než uklízečky.

Nelze říci, že soudcovská komunita záměr ministerstva spravedlnosti jednohlasně vítá. Mezi významnými odpůrci je také bývalá ministryně spravedlnosti poslankyně prof. Helena Válková, odbornice, jejíž námitky brát na lehkou váhu  by bylo zpozdilé.

Přes výše uvedené pochybné stránky institutu přísedícího jako laik s odpůrci zrušení souhlasím. Kontrola soudců z povolání laickými přísedícími, kteří „vidí do karet“ předsedům senátu, je na místě a může působit jako pojistka proti podlehnutí soudce z povolání vnějším tlakům. Může být pojítkem mezi suchým formálněprávním rozhodováním soudce z povolání a vlivy prostředí na jednání souzeného, čili může „zlidštit“ vyhodnocování důkazů. 

Snaha ministerstva by proto měla jít směrem snižování počtu přísedících, ale současně zabezpečit důstojnost jejich postavení příslušnou úpravou odměňování. 

Přímo za neodpovědný považuji záměr zrušit senátní rozhodování u hospodářskoprávní kriminality. Oblast hospodářské trestné činnosti je mnohotvárná, některé případy jsou zcela jedinečné. Samosoudcům se  tímto návrhem projevuje důvěra, že jsou způsobilí proniknout do problematiky jakékoli kauzy hospodářské kriminality, různé případ od případu. 

Měl jsem příležitost sledovat několik let jeden senát ve dvou kauzách hospodářské kriminality odlišného typu. Podle mého laického úsudku nebylo v silách daného předsedy senátu problematice dokonale porozumět a podle toho vypadaly rozsudky. Vlídné stařenky přísedící po jeho boku jeho odbornou způsobilost asi nezvýšily. Ale kvalitě rozhodování by prospělo, kdyby vedle předsedy senátu místo aspoň jedné z nich  seděl odborník z příslušného oboru. Řešením by bylo zřízení funkce „soudce ad hoc“, která se v zahraničí občas vyskytuje. Soudce ad hoc je odborník v dané profesi, který vykonává své povolání a předseda soudu jej v případě potřeby „povolá do služby“ a dosadí do příslušného senátu na celou dobu běhu procesu. 

Nepředpokládám, že v konzervativních justičních kruzích a mezi ministerskými legislativci se takový nápad ujme dříve než za 10-15 let, pokud vůbec někdy.

 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.