8 VERSUS 475

Různá náhodná čísla mohou mít fascinující účinek, vyvolávající úvahy. V článcích z poslední doby mě k různým úvahám přivedly miliardové požadavky ministra spravedlnosti Pavla Blažka na navýšení rozpočtů resortu a Vězeňské služby. Přímo mě iritovala suma 475 milionů Kč, vydaných v r.2023 na odškodnění obětí nesprávných úředních postupů (zde). Ve spojitosti s ní vyvolává smích částka 8 milionů Kč jako úspora nákladů, dosažená omezením používání přísedících v soudních senátech (zde). Takovou úsporu by dle mého laického názoru mohl ministr spravedlnosti získat zeštíhlením svého úřadu, kterého by dosáhl propuštěním těch úředníků, jejichž práce nepřináší žádný užitek. 

Koalice opět jednou „převálcovala“ opozici přijetím novely, která ponechá rozhodování na okresních soudech v rukou samosoudců. Nedbala námitek opozice, nejvýrazněji tlumočených pozměňovacím návrhem, předložených poslankyněmi Helenou Válkovou a Zuzanou Ožanovou. Helena Válková je profesorka trestního práva a bývalá ministryně spravedlnosti. Vzít její námitky na lehkou váhu bylo neodpovědné. Přísedící v senátech  jsou pozůstatkem právního uspořádání, zděděného po předlistopadovém režimu, v němž byli označováni jako soudci z lidu. Tento institut měl být nástrojem kontroly občanské společnosti nad činností justice. K popření účelnosti kontroly není žádný rozumný důvod. 

Pokud ministr spravedlnosti Pavel Blažek soudí, že tento systém již nefunguje tak, jak byl původně zamýšlen a přináší pouze komplikace, má možná pravdu. I když jsem hodně starý, nevím z vlastní zkušenosti, zda se skutečně osvědčili soudci z lidu v předlistopadové justici. Mám pouze poznatky ze současnosti.  Pohled na spící přísedící je odpuzující a vede k domněnce, že jsou zbyteční. Také je pravda, že doplňování souboru přísedících soudy zatěžuje. Problém ovšem spočívá spíše v kvalitě souboru přísedících. Viděl jsem pracovat velký počet senátů. Jsou senáty, jejichž přísedící se aktivně účastní projednávání případů a přispívají k bezchybnému objasnění případů a předcházejí tak vzniku škod, za které musí později stát platit odškodnění. Nikdo neprokázal, že dobře fungující senáty nechrání justici a následně občany před přešlapy. 

Ministrovo úsilí by proto mělo spíše směřovat k tomu, aby dobře fungovaly všechny senáty. Není to nesplnitelný požadavek. Bylo by třeba zpřísnit kritéria výběru přísedících. Neobešlo by se to ovšem bez úpravy jejich odměňovaní, protože získávat zájemce o funkce s nedůstojným odměňováním je pokus o řešení kvadratury kruhu. Dosažení žádoucího cíle kvalitní práce všech senátů by vyžadovalo  velké pracovní úsilí na straně resortu spravedlnosti, ale i samosprávných orgánů, jež volí přísedící. Neobešlo by se to bez zvýšení nákladů. Zrušení přísedících je samozřejmě bezpracné, finančně úsporné. Na místě jsou ale obavy, že přenechání na samosoudcích okresních soudů trestního řízení na 1.stupni, tedy tam, kde se zahajuje nejvíce případů, může vyvolat zvýšení nákladů na odškodňování odsouzených za nesprávně vedená řízení. Úspora osmi milionů může takto být zcela znehodnocena. Protože znám přístup ministra Pavla Blažka k jeho pravomoci univerzálního kárného žalobce a povinnosti ji vykonávat, soudím, že právě tento důsledek zrušení prvostupňových senátů u okresních soudů ho neznepokojuje: poškozených občanů víc nebo méně je „malina“

Ponechání projednané právní úpravy v její původní podobě by bylo ospravedlnitelné pouze tehdy, pokud by ministr spravedlnosti přiznal, že zásadní zlepšení úrovně souboru přísedících není v silách ministerstva teď ani v nejbližší době. 

Přijetí novely „převálcováním“ opozice by mělo být podnětem k zamyšlení pro senátory a případně pro prezidenta republiky.  

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TŘI MINISTŘI SPRAVEDLNOSTI V OVM

Sledovat mlácení prázdné slámy představiteli politické věrchušky a s ním spojené nabubřelé předvádění vševědoucnosti moderátora v pořadu Otázky Václava Moravce mě dávno přestalo bavit. Sleduji jej pouze tehdy, když se v něm hovoří o záležitostech resortu spravedlnosti, tedy jen zřídka, protože přiměřeně nezájmu vedení České televize, odvozeného od nezájmu politických špiček, se tato problematika zde dostává na pořad jen velmi vzácně.  Obyvatelé virtuálního ostrova resortu spravedlnosti jsou příliš malá voličská skupina, která nestojí za pozornost politiků a následně České televize. 

Dne 16. června 2024 jsem si pořad nemohl nechat ujít, protože v něm vystoupili hned dva ministři spravedlnosti, s nimiž mám osobní zkušenost a s nimi bývalý ministr spravedlnosti, emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Přilákala mě  především elegantní stříbrovlasá Daniela Kovářová, nyní senátorka, jež ještě donedávna neopomněla při každém veřejném  vystoupení upozornit, že je blondýna. Další ministr, jenž  byl jejím spoluhráčem v Moravcově pimprlovém divadélku byl Pavel Blažek, vykonávající mandát již podruhé. Zatímco Daniela Kovářová byla ministryní ve Fischerově úřednické vládě a byla na politických stranách nezávislá, Pavel Blažek je věrný člen ODS se zachovaným dobrým vztahem k Miloši Zemanovi. Protože „tres faciunt collegium“ doplnil je Pavel Rychetský, veřejnosti dobře známý především jako bývalý předseda Ústavního soudu, jeden z pozůstalých po skomírající sociální demokracii. 

Danielu Kovářovou a Pavla Blažka jsem jako drzý grafoman (tak mě kdysi ocejchoval Radko Kubíčko a nezávisle na něm Bohuslav Doležal (zde)) podporoval a jako justiční prudič (pardon, občanský aktivista) jsem měl dost příležitostí k osobnímu jednání, o které již dnes ale ani jeden z nich nestojí, ba Pavel Blažek je přímo odmítá. Danielu Kovářovou jsem podpořil i v její senátorské volební kampani a jsem tomu rád. Na oba mám z minulosti  dobré vzpomínky. Daniela Kovářová vystřídala v úřadě Jiřího Pospíšila. Obsahově ale navázala spíše na Pavla Němce, v jehož linii podpory obětí justičních přehmatů pokračovala. Byla stejně vstřícná v přístupu k institutu stížnosti pro porušení zákona jako on a překonala jej ve využívání práva ministra doprovodit stížnost pro porušení zákona přerušením výkonu trestu podporovaného odsouzeného. Když se  s nástupem Nečasovy vlády do funkce ministra vrátil Jiří Pospíšil, snažil se její jednání „napravovat“ a jen s potížemi potlačil chuť dostat ji před soud. Jako bezohledný škodič vzal zpět několik jejích nevyřízených stížností pro porušení zákona a postaral se o zrušení práva ministra spravedlnosti doprovodit stížnost pro porušení zákona dočasným přerušením výkonu trestu podporovaného odsouzeného. Zmařil také jí připravený tendr na dodávku hlídacích náramků a vyvolal tím problém, který snad po 14 letech bude letos konečně uspokojivě dořešený. 

Pavla Blažka jsem si vážil pro sečtělost a navíc pro schopnost vzdorovat zběsilému tlaku části odborné i laické veřejnosti proti jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Hlavně si jej spojuji se snahou o reformu státního zastupitelství, kterou mělo spustit přijetí nového zákona o státním zastupitelství, jehož základem byly myšlenky nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a jeho spojenců, mezi nimiž vynikala právě Lenka Bradáčová. Pavel Blažek se postaral o dokončení příprav zákona a poslal jej do Poslanecké sněmovny. Tam narazil na takový odpor, rozdmychávaný hlavně dvěma Sudičkami,  že předlohu nakonec stáhl. Paradoxně dnes, ve svém druhém funkčním období, usiluje o uzákonění malé části tehdejšího komplexního zákona. Má smůlu, že za jeho druhého mandátu praskly vředy dlouhodobě neřešených problémů resortu. Stává se celkem pravidelně, že ministr spravedlnosti musí žádat o dodatečné navýšení rozpočtu tradičně podfinancované Vězeňské služby. Ale stávku soudních úředníků žádný z jeho předchůdců nezažil, ani děsivou událost, jakou  je  hromadná výpověď příslušníků Vězeňské služby v nejtvrdší velké Věznici Valdice. Dnes se na něj upíná pozornost, protože žádá o navýšení rozpočtu ministerstva spravedlnosti o 1,7 miliard a Vězeňské služby o 1,2 mlrd. V přesilové hře, vedené přízemním počtářem, ministrem financí Zbyňkem Stanjurou,  mu asi bezbarvý předseda vlády Petr Fiala příliš  nepomůže. 

Pavla Rychetského jsem vnímal jen na dálku, a to spíše jako politika než právní autoritu. Nicméně mi je sympatický, protože jako ministr spravedlnosti se veřejně postavil za obž. Jiřího Kajínka a dokonce vyslovil domněnku, že skutečnými střelci byli policisté. Jiřímu Kajínkovi to ovšem nijak nepomohlo, protože policie a justice věděli své a moc byla v jejich rukou. 

Nemám v úmyslu v komentáři k Otázkám VM z 16. června 2024 podat vyčerpávající přehled projednávaného obsahu. Kdo je nesledoval a má zájem, může si je přehrát z archivu České televize. Nebude to ztráta času, protože zde zaznělo mnoho pozoruhodných myšlenek. Intelektuální náboj vyjádření tří hostů Václava Moravce byl skutečně mimořádný. 

Ovšem Václav Moravec jej dle mého laického názoru zčásti vyplýtval zaměřením zhruba třetiny času na projednávání příběhu mladého Kolumbijce, zadrženého policií kvůli pokusu o žhářský útok. Pozornost, kterou v souladu s informační politikou vládní koalice věnoval této záležitosti, považuji za důkaz pravdivosti upozornění, které v jiné souvislosti v tomto pořadu uvedl Pavel Blažek: k vlastnostem demokracie patří také právo občanů volit hloupé lidi, jehož následkem je pak přijímání hloupých rozhodnutí. 

Sdílím v této souvislosti zde vyslovený názor Pavla Rychetského, že ruské napadení Ukrajiny je barbarské a porážka Ukrajiny by byla porážkou nás všech, protože je útokem proti základním hodnotám euroatlantické civilizace. Přesto považuji rozmazávání této malé kauzy za nadnesené a její samozřejmé spojování s hybridní válkou, kterou proti nám snad skrytě vede Rusko, za nedostatečně podložené důkazy a zbytečné strašení veřejnosti. Ostatně Václav Moravec se zmínil o skutečnosti, že internet zneužívají k náboru pachatelů teroristických akcí také islamisté. K vystoupení BIS a předsedy vlády se vyjádřila kriticky senátorka Daniela Kovářová, která radila ke zdrženlivosti. Rozsah uvolněných informací je podle ní neobvyklý a nepřiměřený stavu kauzy, pro což neexistuje rozumný důvod. Stále platí presumpce neviny a o vině rozhoduje soud. Pavel Blažek jako člen vlády samozřejmě hájil předsedu  vlády a v té souvislosti podal obsáhlý výklad o tradičně vynikající úrovni sovětských a zřejmě i ruských zpravodajských služeb, o samozřejmosti provádění zpravodajských operací ve válce. Nevyjádřil tím sympatie k činnosti ruských zpravodajských služeb. Ukázal na ně jako na zlo, jež nelze nebrat na vědomí. Ale k přímému potvrzení „ruské stopy“ v daném případě neklesl. Václav Moravec si všiml podobnosti metod, jež používají jak ruské zpravodajské služby, tak islamisté. V převážné míře z vyjádření debatujících vyplynulo doporučení ke zdrženlivosti, i když Pavel Rychetský soudil, že v daném případě právě toto slovo by se nemělo užívat, a to právě vzhledem k hrůznosti ruské agrese. 

V této souvislosti proběhla i debata o svobodě slova a projevu s tím, že sice bezbřehé  uplatnění práva může mít neblahé následky, ale přesto  její omezování je přípustné jen v nejnutnějších případech. Případné zneužití průvodních projevů války k pokusům o omezování občanských práv je třeba odmítnout. 

Důležitější než příběh zadrženého Kolumbijce mi připadá debata, týkající se finanční situace resortu spravedlnosti. Ministr Pavel Blažek podal přehledný výklad o důvodech jeho požadavků. Vysvětlil, že stížnosti pracovníků justičního aparátu jsou sice důvodné a postupně se řeší, ale všem požadavkům nebude možné vyhovět  pouze v rámci resortu bez celkového řešení vládou. Na tomto místě došlo ke komické výměně názorů a vzájemnému překřikování mezi ním a moderátorem, jemuž utkvěl v paměti pojem „mandatorní výdaje“, stále se k němu vracel a nepochopil, že z rozpočtových prostředků se hradí také  jiné než mandatorní výdaje. Pozornost zasluhuje upozornění senátorky Daniely Kovářové na to, že cesta k úsporám ve státních výdajích vede přes odbourávání činností, jejichž potřebnost je sporná. Upozornila, že stát vyplácí 3 mlrd. Kč ročně na příspěvky různým spolupracujícím organizacím, přičemž není jisté, že se ve všech případech jedná o účelně vynaložené peníze. Kritizovala skutečnost, že stát zřizuje stále další zařízení, pro jejichž provoz je třeba zajistit finanční prostředky. Jako  příklad uvedla funkci dětského ombudsmana, na jejíž provoz  stát nemá peníze. Na okraj podotýkám, že jí asi unikla veřejná debata o přijetí zákona na podporu bydlení, jež vyvolává potřebu přijetí dalších úředníků. Podstatou jejího vystoupení je výzva státu k přijetí opatření k úsporám nákladů rušením nadbytečných činností. 

Je příznačné, že v souvislosti s debatou o finanční situaci resortu spravedlnosti nepadla zmínka o hromadné  výpovědi příslušníků Vězeňské služby z  Věznice Valdice.  Podotýkám, že potřeba dodatečného finančního posílení potřeb Vězeňské služby je problém, který se rok od roku opakuje. Soudím, že jde o výsledek mechanického přístupu k sestavování státního rozpočtu: aby se tvůrce rozpočtu vešel do limitu, prostě některou položku krátí. Ale Vězeňská služba nemůže šetřit tím, že vězně převede na stravování o chlebě a vodě a nemůže svěřit ostrahu věznic svépomoci vězňů. Hrozí-li, že rozpočtové prostředky nebudou stačit na pokrytí oprávněných potřeb do konce roku, generální ředitel Vězeňské služby  Simon Michailidis by měl včas uvažovat nad zastavením přijímání nových vězňů, což kdysi z jiných důvodů udělala Kamila Meclová. Žádat prezidenta republiky, aby Vězeňské službě pomohl širokou amnestií, by zřejmě nebylo vhodné. Ostatně podobné žádosti oslyšel kdysi i Václav Klaus, který později  sice amnestii vyhlásil, nikoli však pod tlakem potřeby okamžitého pokrytí finančních potřeb Vězeňské služby. 

Z této části debaty vyplynul poznatek, že polistopadové politické změny vedly k zajištění nezávislosti justice a z toho následně vznikla potřebnost důstojného hmotného zabezpečení soudců, ale stranou zájmu zůstaly potřeby justičního aparátu, bez kterého soudy nemohou plnit svou úlohu. Je proto na čase postavit odměňování soudních úředníků na základ samostatných mzdových tabulek a poskytnout také jim důstojné  hmotné zabezpečení. 

Moderátor ke konci této části pronesl výrok, jenž si zaslouží vytesat do kamene: debata o finančních problémech justice prozrazuje, že tato vláda řídí finanční záležitosti nekoncepčně. K revolučnímu závěru ho zřejmě svedla senátorka Daniela Kovářové, která se vrátila k prosazování názoru, že stát musí rušit nepotřebné agendy, aby na ty potřebné měl peníze. Ovšem Václava Moravce „přebil“ Pavel Rychetský podnětem k omezení dotací. 

Na přetřes přišly také připravované legislativní změny, zejména novelizace trestního zákoníku, jejíž přípravu by ministr Pavel Blažek chtěl dokončit do září letošního roku. Jedním z hlavních cílů je snížení počtu odsouzených v našich věznicích. V tomto ohledu patříme se Slovenskem k nejhorším členům Evropské unie. Má se toho dosáhnout zmírněním trestních sazeb u nenásilných trestných činů, častějším ukládáním alternativních trestů a posléze i dekriminalizací některých skutkových podstat. Ministerstvo v tomto usilování čelí různým námitkám. S významnou kritikou vystoupili soudci Nejvyššího soudu ČR i státní zastupitelství. Hlavně se vyskytují obavy z možnosti, že mohovití pachatelé by se mohli z trestu vykoupit. Zmírnění trestních sazeb by dle některých kritiků oslabilo odpuzující účinek trestu. Nadějná je snaha o dekriminalizaci neplacení výživného, pro kterou se v diskusi jednoznačně vyslovila senátorka Daniela Kovářová, jež problém považuje za občanskoprávní. Vzhledem k tomu, že stát kompenzuje dětem neplacení výživného náhradním výživným, zdá se, že zavírání neplatičů je skutečně nadbytečným opatřením. Nevím ale, zda paní senátorka ví o administrativní náročnosti vyřízení žádosti o náhradní výživné, kterou některé matky nemusí zvládnout. Je mimo to možné, že dekriminalizace neplacení výživného oslabí tlak státu na vymáhání  dlužného výživného exekučním řízením a povede k oslabení obecného povědomí o otcovské odpovědnosti. Soudím, že neplacení výživného by mělo zůstat ve veřejném mínění jako odpuzující jednání, i když nebude trestným činem. 

Paní senátorka ale v této souvislosti uplatnila ještě jiné nestandardní názory. Projevila skepsi k jakýmkoli legislativním změnám z důvodu nedostatku kvalitních legislativců, jenž se promítá do sepisování nekvalitních novel. Upozornila na snahu ukládat co nejvíce nepodmíněných trestů, což považuje za nesprávné. Zmínila možnost použití dohody mezi pachatelem a poškozenými jako nástroje k odklonu od ukládání nepodmíněných trestů. 

Zajímavá byla debata o trestním oznámení proti České advokátní komoře kvůli odpovědnosti za zpronevěru 150 mil.Kč z úschovy advokátkou Hanou Sukovou. Okradení spatřují odpovědnost České advokátní komory v tom, že nedostatečným dohledem umožnila narůst škodu do zmíněné výše, ač na pochybné jednání advokátky upozorňovala Česká národní banka i Finančně analytický úřad. Pokud by v trestním řízení uspěli, v adhesním řízení by se mohli domáhat náhrady škody. Náhrady od advokátky se zřejmě nedomohou. Pavel Rychetský k tomu poznamenal, že každý obviněný většinou vinu odmítá, ale vyjadřovat se předem v věci, ve které bude rozhodovat soud, není na místě. Senátorka Daniela Kovářová upozornila, že jde o výjimečný případ, jehož se dopustil jeden z 16 tis. advokátů. Podle jejího názoru naděje poškozených na získání odškodnění touto cestou je prakticky nulová. 

Z debaty vyplývá, že polistopadové politické změny vybavily nezávislostí nejen justici, ale i advokacii a možnosti státu na zasahování do činnosti advokátů jsou omezené. Předjímat výsledek tohoto trestního řízení nelze. Ministerstvo chce podobným případům předejít zařazením vhodných opatření do projednávané novely zákona o advokacii. Problémem je skutečnost, že účinná kontrola nakládání s uloženými prostředky není možná bez účelového prolomení bankovního tajemství. V debatě padla zmínka o pozměňovacím návrhu k novele, podanému bývalou ministryní spravedlnosti, poslankyní za ANO Helenou Válkovou a poslankyní Zuzanou Ožanovou. Ministr Pavel Blažek se k němu předběžně vyjádřil záporně s tím, že se bude snažit pozměňovacím návrhem vyznačený problém řešit praktičtějším způsobem. Nepředpokládám, že se tak staví proto, že jde o pozměňovací návrh opozice. Mezi ministry jako právníky fungují především profesionální vztahy. 

Zmínka padla také o „kauze Vrbětice“, v které došlo k odložení případu Policií České republiky. Opatření vyvolalo určitou kritiku. Vyjádření hostů Václava Moravce nebylo jednoznačné. Paní senátorka správně upozornila, že nezná příslušný vyšetřovací spis, takže posouzení policejního postupu je problematické.  Z výroků některých účastníků debaty včetně moderátora je zřejmé, že neznají ustanovení trestního řádu.  Jako laik se domnívám, že jde o nedorozumění. Odložení případu policií není totéž jako zastavení trestního stíhání státním zástupcem nebo soudem. V odloženém vyšetřování je možné kdykoli pokračovat, jakmile vyvstanou příhodné okolnosti. Pavel Blažek upozornil na předčasnost úvah, danou tím, že ve věci probíhá dohled vrchního státního zastupitelství. Pro trestní stíhání údajných pachatelů jako proti uprchlým nebyly dosud vytvořeny odpovídající procesní podmínky. 

Domnívám se, že by bývalo účelnější věnovat se v čase, zmařeném kauzou Kolumbijce, jiným, věcným, skutečným problémům, jako příčinám výskytu nepřiměřeně dlouhých procesů, příčinám zvyšování náhrad za nesprávně vedené procesy, tolerování profesních poklesků soudců a státních zástupců kárnými žalobci, nebo neúspěchům snah poškozených o vyvolání odvetných řízení proti původcům jejich neoprávněného stíhání.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KAUZA ČAPÍ HNÍZDO PO VOLBÁCH

Výsledek voleb do Evropského parlamentu je dalším dokladem, že selhalo trestní stíhání jako prostředek k vypuzení Andreje Babiše z politiky. Je to dobře potud, že využívání nástrojů trestního řízení k dosažení politických cílů je nepřístojnost. Tolerance k vytlačování kohokoli z politiky jinými než politickými prostředky je cesta do  pekla diktatury. Tímto názorem se nevyjadřuji k tomu, zda je dobře, že se Andrej Babiš stal jednou z nejvýznamnějších osobností české politiky a zatím  asi nehodlá stáhnout se do ústraní.

Volební výsledek komplikuje kauzu Čapí hnízdo, v které je Andrej Babiš vedlejším obžalovaným. Hlavní obžalovaná Jana Nagyová se stala europoslankyní a od 16. července 2024 získá poslaneckou imunitu. Je to nepříjemné  pro Vrchní soud v Praze, který bude muset žádat Evropský soud o její vydání, pokud se mu do té doby nepodaří soudní řízení zastavit.

Dosud má odvolací soud prakticky tři možnosti: 1/ prostě vyhovět odvolání a vrátit věc k novému projednání senátem předsedy Jana Šotta 2/vyhovět odvolání a přikázat projednání věci v novém složení senátu 3/ zamítnout odvolání a tím proces ukončit (s výjimkou možnosti, že by nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obžalovaných). Zvolením postupu sub 2/ by zvětšil naději, že Městský soud v Praze přece jen obžalované odsoudí aspoň k symbolickým trestům, protože není vyloučeno, že předseda senátu Jan Šott a jeho přísedící propadli profesní slepotě. Pravděpodobně by tím otevřel cestu k dalším průtahům, protože je nepravděpodobné, že by obžalovaní přistoupili na dohodu o vině a trestu a nevyužili by práva na odvolání.

Kauza Čapí hnízdo již nyní patří k ostudně dlouhým procesům. Rozhodne-li se odvolací soud pro postup, pro který bude nutné žádat Evropský parlament o vydání obžalované europoslankyně Jany Nagyové, průtahy narostou více než za normálních okolností. Soud by mohl protahování procesu předejít, kdyby před kritickým datem 16. července 2024 rozhodl o zamítnutí odvolání. Soudci by ovšem museli pod tlakem času vyvinout mimořádné úsilí. Antibabišovská fronta by je za to nepochybně kritizovala, ale výsledek by byl nevratný.

Nabízí se otázka, zda protahování procesu by mělo smysl, tedy zda by mohlo přispět k případnému odsouzení obžalovaných. Na základě informací, jež mám k disposici, soudím, že není prokázáno, že Andrej Babiš rozhodl o vyčlenění budoucí firmy Farma Čapí hnízdo ze svazku holdingu Agrofert s vědomím, že budou vypsány dotace, použitelné pro realizaci projektu vybudování víceúčelového zařízení Čapí  hnízdo. Obž.Jana Nagyová při předložení žádosti o dotaci poskytla příslušnému úřadu všechny informace, na jejichž podkladě mohl žádosti nevyhovět. Nic nezastřela, neklamala. Jednala patrně v dobré víře, že žádá o něco, o co dle zákona žádat smí. Hájila zájem soukromé obchodní společnosti. Její odpovědnost mi připadá malá proti odpovědnosti státních úředníků, kteří měli povinnost vést si v péči o státní majetek s odpovědností dobrých hospodářů. Pokud rozhodli o přípustnosti vydání dotací, nepřímo ji vyvinili. Tvrdí-li dnes orgány činné v trestním řízení, že Farma Čapí hnízdo na dotaci neměla nárok, měly zařídit porovnání odpovědnosti žadatelky obž. Jany Nagyové a úředníků, kteří vydali zjevně nesprávné rozhodnutí. Naděje na dovedení řízení do odsuzujících rozsudků mi na základě těchto úvah připadá malá. Posuzování odpovědnosti státních úředníků již není možné, protože nečelí obžalobě. Za těchto okolností považuji  prodlužování procesu za neúčelné. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

457 MILIONŮ ZA BEZTRESTNĚ ZPŮSOBENÉ ŠKODY

Podle článku Evy Pasekové, který  uveřejnil dne 10. června 2024 server Česká justice (zde)  došlo v r.2023 k vyplacení rekordního odškodnění účastníků soudního řízení, postižených vadným úředním postupem. Jde o vrchol vzestupné řady: v roce 2007 šlo o 50 milionů korun, za rok 2022 již 153 milionů a za rok 2023 dokonce 457 milionů. Část je náhradou za nepřiměřenou délku řízení.

Byly časy, kdy domáhat se odškodnění bylo celkem beznadějné. Aspoň nesmělý průlom v názorech na odpovědnost státu za škody, spáchané justicí, nastal zásluhhu dnešní senátorky Daniely Kovářové ve funkci ministryně spravedlnosti Fischerovy úřednické vlády. Je jistě správné, že stát účastníky řízení odškodňuje za újmu, kterou jim způsobili jeho zaměstnanci. Ale přesto je na místě požadovat, aby ministerstvo spravedlnosti vysvětlilo veřejnosti, proč právě v r.2023 nastal tak nápadný vzestup vyplacených částek, neboť meziroční nárůst je velmi nápadný. Zhoršila se snad kvalita soudních rozhodnutí nebo se pouze zvýšil počet oprávněných žadatelů?

Autorka uvádí, že „pirátský poslanec Jakub Michálek proto navrhl doprovodné usnesení, v němž zavázal ministerstvo, aby důsledněji postupovalo při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům, kteří se dopustili pochybení a také s tím související vymáhání regresivní náhrady“. To je ovšem bolestivá problematika, ke které se ve svých textech vracím „od nepaměti“ (příklad zde).

Postavení poškozených účastníků zejména trestního řízení v poměru ke státu je nastaveno špatně: poškození musí o odškodnění prosit cestou ministerstva spravedlnosti nejpozději ve stanovené lhůtě. Pokud lhůtu propasou, nárok propadá. Na ministerstvu se vyřizováním žádostí zabývá malé oddělení, které nestačí všechny žádosti vyřídit ve lhůtě. Žadatelé se proto z opatrnosti obracejí na soudy již před vypršením lhůty. Za opomenutí je opět stihne trest propadnutí nároku. Stát by měl odškodňovací řízení vést z úřední povinnosti. 

Samostatnou částí problému je vymáhání regresivní spoluúčasti původců škod na vyplaceném odškodnění. Současně platný zákon umožňuje vymáhání pouze proti původcům, které za způsobení škody potrestal kárný soud. Jenže promlčecí lhůta kárného provinění je poměrně krátká, takže zejména v případě dlouhých procesů by někdy nebylo možné kárné řízení vůbec zahájit. Byla by vhodná změna koncepce odškodňovacího řízení a propojení pravidel kárného a regresního řízení. V době působení ministryně Heleny Válkové vznikl na půdě spolku Šalamoun návrh nového odškodňovacího zákona, k němuž se ministryně stavěla vstřícně. Ale nebyla v úřadě dost dlouho, aby stihla dopracování zákona a mimo to autor předlohy z nejasných důvodů ztratil zájem. 

Volání poslance Jakuba Michálka po důslednějším postupu ministerstva při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je hlasem volajícího na poušti, jehož pronikavost oslabuje skutečnost, že tak trochu „pláče na nesprávném hrobě“. Pan poslanec se obrací na ministra, který ve věcech vymáhání kárné odpovědnosti  svou pravomoc pokud možno nevyužívá a s předkladateli návrhů se pokud možno nebaví. Dohled nad chováním státních zástupců a soudců  vykonávají samoobslužně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kteří pod tlakem stavovské kolegiality provinilce většinou chrání. 

Není bez zajímavosti, že přání poslance Jakuba Michálka je opakem mínění bývalé nejvyšší státní zástupkyně a později dvojnásobné ministryně spravedlnosti  exprokurátorky Marie Benešová, která se obávala, že pod hrozbou hmotné odpovědnosti by se ze státních zástupců staly ustrašené figurky a báli by se podávat žaloby. Připomínám, že „ryba smrdí od hlavy“. 

Doklady o tom, že k nemravnému a nezákonnému jednání ke škodě obviněných přece jen dochází, se nacházejí na mém blogu, na webu spolku Chamurappi z.s. a v obou dílech mé knihy Škůdci v taláru (téměř utajované knihkupci). Popisují desítky případů, jimiž bylo občanům způsobeno utrpení. Pokusy o kárný nebo dokonce trestní postih byly téměř vždy neúspěšné. 

Jako příklad připomenu aspoň drama dvou znojemských mladíků, odsouzených Okresním soudem ve Znojmě ve spojení s Krajským soudem Brno za čin, ke kterému se po jejich odsouzení přiznal skutečný pachatel. Na návrh státní zástupkyně  Jarmily Goldové přesto senát předsedy Jaromíra Kapinuse nepovolil obnovu (zde) a Krajský soud to potvrdil senátem Aleše Flídra. Obnova byla povolena až po zásahu Nejvyššího soudu ČR a odsouzení po několika letech obnoveného procesu dosáhli pravomocného zproštění obžaloby. Bez ohledu na stanovisko Nejvyššího soudu ČR státní zástupkyně řízení brzdila, čímž vyvolala průtahy v celkové  délce cca jednoho  roku. Nedosáhl jsem vyvolání kárného řízení s žádným z odpovědných a pozdější trestní oznámení „zametlo pod koberec“ Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.  Z mnoha dalších možných příkladů připomínám zběsilost státního zástupce Radka Mezlíka, žalobce, na základě jehož obžaloby senát Aleše Novotného odsoudil bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou k vysokým trestům odnětí svobody (zde). Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud, zato Michaela Schneidrová si „odseděla“ sedm měsíců ve věznici. Vyprostil ji až Nejvyšší soud ČR, který vrátil její věc k novému projednání senátu Aleše Novotného. Na jeho nový - tentokrát zprošťující - rozsudek čekala na svobodě 11 měsíců v ponižujícím postavení nepravomocně odsouzené, zbavené přístupu k většině legálních zdrojů obživy. Zběsilý žalobce Radek Mezlík ale podal odvolání, o němž musel vědět, že s ním neuspěje: nabádal totiž odvolací soud, aby nedbal závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Protáhl tím zcela zbytečně trápení Michaely Schneidrové o sedm měsíců. S podnětem ke kárnému řízení jsem neuspěl. Takto bych mohl pokračovat dál a dál a dál… 

Dosavadní právní úprava kárného řízení je chatrná. Pojem „kárné provinění“ definují zákony tak vágně, že jakékoli jednání může být kárným proviněním, ale nemusí. Chybí pravidla prověřování podezření na kárné provinění, srovnatelná s příslušnou částí trestního řádu. Zásluhou politické strany Úsvit se kdysi do eklepu Poslanecké sněmovny dostal návrh zákona o Generální inspekci justice, jehož projednání se nikdy nedostalo na program zasedání. 

Výlučnou pravomoc kárných soudů je třeba bezpodmínečně zachovat. Ale prověřování podnětů ke kárnému řízení by se mělo dostat do rukou nezávislého profesionálního sboru s pravomocí podobnou jako má Generální  inspekce bezpečnostních sborů vůči policistům.

A zde se kruh uzavírá: pokud nebude prověřovat pochybné kroky státních zástupců a soudců nezávislý profesionální orgán, potud bude kárných žalob jako šafránu, potud nebude stát vymáhat regresní spoluúčast pachatelů nepravostí, potud budou státní zástupci a soudci jednat s vědomím, že se jim za jakoukoli zhůvěřilost nemůže nic stát.  Budou nerušeně vyvolávat příčiny k odškodňování a stát bude krvácet stále dál.

Peníze jsou vždy až na posledním místě (sic!),ale obrovské náklady na zhojení následků justičních nepřístojností nejsou na věci to nejhorší. Žádnými penězi nelze totiž zaplatit zničené roky života, rozbití rodinných vztahů, soužení vězněm opuštěných členů rodiny a jiné hrůzy.

Je to důvod navíc, aby se zásadně změnil obecný netečný přístup ministerstva i zákonodárců k vynucování odpovědnosti státních zástupců a soudců za jejich profesní poklesky (jež jsou vždy také poklesky mravními).

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

PRYČ S PŘÍSEDÍCÍMI !

V rámci připravené novely trestního řádu zamýšlí ministerstvo spravedlnosti omezit v trestním řízení soudním prvostupňové senátní řízení, v němž působí občanští přísedící, vybavení právy soudců.  Je to pozůstatek z předlistopadových časů, kdy se používalo označení „soudci z lidu“. Posláním „soudců z lidu“ i přísedících má být občanská kontrola nad mocí soudní a využití moudrosti lidu k „zlidštění“ rozhodování.

Podle představ ministerstva spravedlnosti má mít prvostupňové senátní řízení uplatnění pouze u vybraného okruhu násilných nebo mravnostních trestných činů. O hospodářskoprávních trestných činech mají na 1.stupni nadále rozhodovat pouze samosoudci.

Rozpaky o institutu přísedících jsou předmětem debat již velmi dlouho. Názor, že jde o zbytečnou „parádu“, je velmi rozšířený. Odpovídá to skutečnosti, že mezi přísedícími je mnoho pasivních jedinců, kteří do jednání při hlavním líčení vůbec nezasahují, takže laická kontrola nad justicí je iluzí. Strany řízení a veřejnost v soudní síni ovšem nevědí, jak se přísedící projevují v zákulisí, při poradách s předsedou senátu, zda jsou způsobilí zviklat předsedu senátu v jeho názoru. Přísedící mají při hlasování o rozsudku stejná práva jako soudci z povolání. Hypoteticky mohou předsedu senátu přehlasovat.                                                                             

Během své dlouholeté praxe justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty), jsem měl  možnost sledovat při práci senátů u více soudů. Kromě nejvíce rozšířené netečnosti, lhostejnosti, nezájmu, jsem ojediněle zažil tvrdě spící přísedící, vzdorující pokusům o probuzení, ale výjimečně jsem sledoval také senáty, jejichž přísedící byli aktivní, kladli otázky účastníkům řízení. Také jsem narazil na stížnost přísedícího, kterého soud přestal obesílat, když projevil sklon k samostatnému myšlení  a kladl odpor předsedovi senátu. V jednom případě jsem zaznamenal vynášení  přísedícím informací z jednání senátu skupině později odsouzených podvodníků. Vyvázl beztrestně: okamžitě se vzdal mandátu soudce, takže kárný postih nebyl možný a policie ho s posvěcením státního zástupce nechala běžet.

Pochybný obraz institutu přísedícího je dán především nízkou kvalitou nositelů funkce. Získávat pro tuto činnost kvalitní lidi je ale obtížné. Jednak musejí mít možnost uvolnit se pro účast na hlavním líčení dle potřeb soudu, ale mimo to se nesmí cítit uraženi hanebně nízkou odměnou. Jsou na tom totiž ještě daleko hůř než soudní administrativa, ba co dím, než uklízečky.

Nelze říci, že soudcovská komunita záměr ministerstva spravedlnosti jednohlasně vítá. Mezi významnými odpůrci je také bývalá ministryně spravedlnosti poslankyně prof. Helena Válková, odbornice, jejíž námitky brát na lehkou váhu  by bylo zpozdilé.

Přes výše uvedené pochybné stránky institutu přísedícího jako laik s odpůrci zrušení souhlasím. Kontrola soudců z povolání laickými přísedícími, kteří „vidí do karet“ předsedům senátu, je na místě a může působit jako pojistka proti podlehnutí soudce z povolání vnějším tlakům. Může být pojítkem mezi suchým formálněprávním rozhodováním soudce z povolání a vlivy prostředí na jednání souzeného, čili může „zlidštit“ vyhodnocování důkazů. 

Snaha ministerstva by proto měla jít směrem snižování počtu přísedících, ale současně zabezpečit důstojnost jejich postavení příslušnou úpravou odměňování. 

Přímo za neodpovědný považuji záměr zrušit senátní rozhodování u hospodářskoprávní kriminality. Oblast hospodářské trestné činnosti je mnohotvárná, některé případy jsou zcela jedinečné. Samosoudcům se  tímto návrhem projevuje důvěra, že jsou způsobilí proniknout do problematiky jakékoli kauzy hospodářské kriminality, různé případ od případu. 

Měl jsem příležitost sledovat několik let jeden senát ve dvou kauzách hospodářské kriminality odlišného typu. Podle mého laického úsudku nebylo v silách daného předsedy senátu problematice dokonale porozumět a podle toho vypadaly rozsudky. Vlídné stařenky přísedící po jeho boku jeho odbornou způsobilost asi nezvýšily. Ale kvalitě rozhodování by prospělo, kdyby vedle předsedy senátu místo aspoň jedné z nich  seděl odborník z příslušného oboru. Řešením by bylo zřízení funkce „soudce ad hoc“, která se v zahraničí občas vyskytuje. Soudce ad hoc je odborník v dané profesi, který vykonává své povolání a předseda soudu jej v případě potřeby „povolá do služby“ a dosadí do příslušného senátu na celou dobu běhu procesu. 

Nepředpokládám, že v konzervativních justičních kruzích a mezi ministerskými legislativci se takový nápad ujme dříve než za 10-15 let, pokud vůbec někdy.

 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

STOKRÁT OPAKOVANÁ LEŽ JE STÁLE JEN LEŽ

 Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels hlásal a ve své praxi se řídil vírou, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Víme, jak to s ním dopadlo. 

Našel řadu následovníků, sdílejících jeho víru. Jedním z nich je trestně stíhaný Pavel Buráň, který platí od poloviny r.2022 různým novinářům za šíření bajky o jeho únosu a vydírání bývalým společníkem a dosavadním věřitelem Jaroslavem Novotným, s nímž se před soud dostala i jeho manželka, doc. Jarmila Novotná. Stále dokola tvrdí nebo nechává tvrdit, že k jeho únosu a vydírání skutečně došlo a pravomocné zproštění manželů Novotných bylo neoprávněné, čili Novotní jsou sprostí zločinci a Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil jejich zproštění, byl asi zkorumpovaný.  Jednotlivé  mediální projevy se obsahově od sebe neliší. Opakují se stále stejná tvrzení, neobohacují je žádné novinky. 

Stojí za zmínku, že hlavním pojmem v Buráňově brojení proti rozsudku je „únos“, ačkoli obžaloba se týká vydírání. 

Několik článků Buráňovy kampaně k ostouzení Novotných vyšlo na Parlamentních listech s cudnou poznámkou „reklama“. Jejich literární úroveň je vesměs velmi dobrá. Protože jsem Buráněm vyvolaný proces sledoval v soudní síni od počátku v r.2017 až do konce v r.2022 a provázel jsem jej pravidelnými komentáři, navíc jsem obeznámen se spisem z přípravného řízení a s některými vedlejšími šetřeními, vím, jak to je ve skutečnosti. Projevy v neprospěch Novotných na Parlamentních listech  a jinde a v pořadech televize XaverLive jsem pravidelně komentoval. Poznatky z pětiletého sledování procesu jsem shrnul v kapitole Zlínský horor 2.dílu mé knihy Škůdci v taláru. 

Komentování jednotlivých mediálních výstupů Buráňovy kampaně mě časem začalo nudit a byl jsem proto rád, když články přestaly vycházet. Domníval jsem se, že Pavel Buráň má dost starostí s trestním stíháním, které proti němu vede Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen NCOZ), a štvaní proti Novotným již není jeho hlavní posedlostí. Avšak 30.května 2024 vyšel na Parlamentních listech další štvavý článek „ Soudci z Olomouce doslovně nařídili zproštění viny mého únosce. Odposlechy dokazují, že to byl plán, tvrdí podnikatel“ (zde). Je literárně dobře zpracovaný, ale má neodstranitelnou vadu: jeho obsahem je pouze směs polopravd a jednoznačných lží. 

V dané věci je málo jednoznačných pravd. Výchozí je vztah dlužníka Pavla Buráně a věřitele Jaroslava Novotného. Pavel Buráň koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu společné firmy za cenu, kterou mu sám nabídl. Složil zálohu, ale zbytek nedoplatil. Kvůli zahájenému trestnímu stíhání se soud nemohl zabývat občanskoprávním vymáháním pohledávky. Poslat věřitele na dlouhá léta do vězení by byla „bezva finta“, kdyby to ovšem vyšlo. 

Další nezpochybnitelnou skutečností je dopis, jímž měl Pavel Buráň projevit vůli uspokojit nároky Jaroslava Novotného. Podle znaleckého posudku jeho autorem měl být ve skutečnosti Jaroslav Novotný. Znalecký posudek, obstaraný obhajobou, Novotného autorství popírající, soud jako důkaz neprojednal, ale dopis jako nezpochybnitelný důkaz viny ponechal stranou. 

Není pochyb o tom, že Pavel Buráň 7.října 2013 ve vile Novotných v přítomnosti advokáta skutečně podepsal nějaké listiny. Žádní „únosci“ u toho nebyli. V případě odepření podpisu a v odchodu by mu nikdo nezabránil. Po podpisu listin se „usmíření“ společníci na oslavu obnoveného přátelství  těžce opili. Domů odvezla Pavla Buráně pozdější obžalovaná doc. Jarmila Novotná. 

Nejdůležitější nezpochybnitelnou skutečností je zjištění, že „únosce“ kromě Pavla Buráně nikdo neviděl a nikdo jiný o nich nemluvil. Podle Buráňovy výpovědi v přípravném řízení měli být čtyři: tři při jeho přepadení a únosu na silnici, čtvrtý- patrně jejich velitel - čekal ve vile. „Únosci“ měli mezi sebou mluvit nějakým východoslovanským jazykem a možná to dokonce mohli být „Rusáci“. Policie „velitele“ vůbec neustanovila. K rekognicím předvedla tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili běžnou slovenštinou. Pavel Buráň je sice při rekognicích „poznal“, ale hned prvním odsuzujícím rozsudkem soud pravomocně, tedy se souhlasem státního zástupce, jednoho z nich zprostil obžaloby. Druhým rozsudkem pravomocně zprostil zbývající dva. Senát Radomíra Koudely přesto manžele Novotné odsoudil k trestům odnětí svobody na 7 a 4 roky. Po vyhlášení rozsudku se soudce Radomír Koudela přede mnou vyjádřil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. V důkazní situaci „únos bez únosců“ nemohl počítat s tím, že jeho rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Vrchní soud v Olomouci jej skutečně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání. Podle výrokové věty třetího rozsudku  soud pak obžalované zprostil obžaloby, protože se nepodařilo prokázat, že se žalovaný skutek stal. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci správnost výrokové věty rozsudku potvrdil. 

Nebyl to tedy Vrchní soud v Olomouci,  který obrátil směr řízení ve prospěch Novotných, jak tvrdí Pavel Buráň, ale senát Radomíra Koudely, který pravomocným zproštěním „únosců“ prokázal nesmyslnost obžaloby.  

Spoluúčast státního zástupce Petra Matouška na zproštění „únosců“ obžaloby je významná, protože jinak v průběhu celého řízení usiloval o usvědčení Novotných a proti zprošťujícímu rozsudku se neúspěšně odvolal. 

Autoři všech článků, vydaných v režii Pavla Buráně, hřeší na nevzdělanost čtenářů v trestním právu. Například zpochybňují zprošťující rozsudek Novotných, protože jeho výroková věta je v rozporu s odůvodněním. Ale právní účinnost má pouze výroková věta. Odvolací soud se na základě odvolání státního zástupce s uvedeným rozporem vypořádal. Nečinilo mu to potíže, protože se věcí zabýval třikrát a samozřejmě znal dokonale vývoj důkazní situace. Rozsudek s rozporem mezi výrokovou větou a odůvodněním je rarita. Nechci spekulovat nad tím, proč soudce Radomír Koudela takovou raritu zplodil. Ale uvažoval jsem nad tím nepřímo v článku „Rozpaky soudce R.“ (zde) 

Jiným příkladem projevů právní nevzdělanosti jsou stížnosti, že Vrchní soud v Olomouci neprovedl vlastní dokazování: odvolací soud provádí vlastní dokazování pouze tehdy, má-li v úmyslu změnit napadený rozsudek, k čemuž zde nebyly důvody. Odvolací soud vyhodnotil důkazy, shromážděné soudem 1. stupně, jako úplné. 

Pochopení u práva neznalých čtenářů může dosáhnout stížnost Pavla Buráně, že mu odvolací soud neumožnil vystoupení. Neměl ale na ně  právo, protože v odvolacím řízení proti zprošťujícímu rozsudku poškozený není stranou řízení. Přesto předseda senátu byl vůči němu velkorysý: přečetl dopis, jejž mu poslal Pavel Buráň  jako jakési vlastní odvolání. Jeho argumentaci vyvrátil. 

V neprospěch „bajkařů“ ve službách Pavla Buráně vyznívá jimi zamlčovaná skutečnost, že zpochybňování rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal na základě ústavní stížnosti Pavla Buráně Ústavní soud. Usnesením ji zamítl jako zjevně nedůvodnou.

Jsem zvědav, kdy Pavel Buráň prohlásí za zkorumpovaný i Ústavní soud.

Autoři proburáňovských  pamfletů se zásadně nezamýšlejí nad skutečností, že popisovaný únos Pavla Buráně a jeho vydírání jsou organizačně náročné akce, které musel někdo naplánovat a řídit. Policie se marně pídila po jakýchkoli stopách organizace únosu ze strany Jaroslava Novotného a po jeho styku s „únosci“ kdykoli před činem. Podáním trestního oznámení získal Pavel Buráň výhodu: zkoumání možnosti, že ve skutečnosti sám stavěl na věřitele „boudičku“, nepřicházelo v úvahu. Později nevzbudila pozornost nezpůsobilost policie vysvětlit před soudem, jakým způsobem se do jejího hledáčku dostali předvedení „únosci“. 

Připouštím, že zaťatost Pavla Buráně a stálost obsahu jeho tvrzení  mohou přece jen rozviklávat přesvědčení o neuskutečnění žalovaného činu. Zejména ve video pořadech působí vystoupení  Pavla Buráně sugestivně. Zpochybnění obrazu provokace, určené na dlouhodobé vyloučení věřitele Jaroslava Novotného ze hry, je ve skutečnosti vyslovením podezření na osudové selhání zlínské policie, která dodala nepravé „únosce“ a nenašla žádné stopy po organizátorských krocích Jaroslava Novotného k přípravě žalovaného trestného činu. Je-li si Pavel Buráň jist svou pravdou, měl by se obrátit na Generální inspekci bezpečnostních sborů s podnětem k prověření postupu zlínské kriminální služby. 

Dosud se ovšem „v prostředí“ spíše rojily bájné pověsti o 30 milionech Kč, vyčleněných Pavlem Buráněm na povzbuzení zájmu zlínské policie na rychlém a úspěšném vyšetření zločinů Novotných. Úplatky měl posílat prostřednictvím Michala Rédla, právě vazebně stíhaného v kauze Dozimetr. To jsou ovšem klepy, jejichž pravdivost nikdo neprokázal a asi ani nikdo neprověřoval a prověřovat nebude. Šíří je nejspíš ti, kteří nic nedostali a myslí si, že by si „všimné“ zasloužili. V jiných kauzách je ale „štědrost“ Pavla Buráně prokazatelná. Právě mediální štvanice na Novotné jej přišla hodně draho. Za přesvědčení Jaroslava Novotného, aby snížil pohledávku výměnou za zastavení trestního stíhání, slíbil vyjednavači Konstantinu Erinovi 10 milionů Kč. Špatný kamarád natočil na video jeho doznání, že nosil policistům balíčky klobásek a láhve kořalky a sliboval jim dobré zaměstnání po odchodu do civilu. Šušká se o uplácení svědků v řízení, které proti němu vede NCOZ. 

Neúspěch řízení proti Novotným je pro Pavla Buráně velmi nepříjemný. Mimo hypotetické možnosti právní  odvety „únosců“ i Novotných za křivé obvinění  a Novotných za pomlouvání mu musí dělat starosti vymáhání dluhu, jenž během dlouhého trestního řízení narostl do obrovských rozměrů. Jeho zarputilost v mediálních aktivitách je tak možná projevem úzkosti, vyvolané výše zmíněnými nepříznivými okolnostmi. Stíhání NCOZ kvůli závažné trestné činnosti určitě na něj nemá povzbuzující  účinky. 

Pavel Buráň stále nachází novináře, kteří kauzu neznají, ale stále znova píší variace na téma únosu, jehož uskutečnění se u soudu neprokázalo. Jejich psaní nemůže vyvolat obnovu procesu. Kauza je uzavřena definitivně. Neexistuje žádný nevyužitý právní  nástroj, který by mohl vyvolat její otevření. Proč přesto vstupují do služby Buráňovy „pravdy“  stále další novináři ? Odpověď je prostá: pecunia non olet.  Pavel Buráň je úspěšný podnikatel, peněz má zatím stále dost.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.