SPROSTÝ ODSOUZENÝ SI POČKÁ, AŽ SE DOČKÁ

 V pátek 24. února 2023 došlo k pamětihodné události: Krajský soud Brno rozeslal obžalovaným písemné vyhotovení rozsudku, vyhlášeného 21.října 2021 předsedou senátu Alešem Novotným. Na rozsudek čekali 16 měsíců bezbranní odsouzení, obdaření tresty odnětí svobody v rozpětí 5-11 let s přídavkem peněžitého trestu až do výše 11 milionů Kč.

Uložení trestu předcházely podivné hrátky státního zástupce Aleše Sosíka s obžalovanými. Snažil se je přesvědčit, aby požádali o dohodu o vině a trestu a nabízel jim ocenění jejich vstřícnosti mírnými tresty. Tak matce dvou malých dětí Elišce O. nabídl trest s podmíněným odkladem, ale v případě nevstřícnosti hrozil navržením trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Senát Aleše Novotného jí pak nadělil 8 let a peněžitý trest ve výši 2,5 milionu Kč. V podstatě tím odsoudil její děti k odtržení od matky na dobu  8 let.

Rozdíl mezi tím, co nabízel státní zástupce za přistoupení na dohodu, a co pak navrhl a u soudce dosáhl, je tak velký, že to vyvolává zvědavost. Proti rozsudku, stojícímu na dohodě a trestu není odvolání přípustné. Nevedlo státního zástupce vědomí, že závěrečnou řeč před soudem nebude mít dostatečně okovanou, takže rozsudek nebude odolný proti zrušení odvolacím soudem?

Obžalovaní nepřistoupili na nabídku dohody o vině a trestu v přesvědčení, že jejich obhajoba je dostatečně podložena důkazy. Rozhodnutí senátu Aleše Novotného je proto vyděsilo. A prožili 16 měsíců pod psychickým tlakem hrůzy z uvěznění, na kterou nemohli reagovat podáním odvolání. Průtahy při dodání písemného vyhotovení rozsudku tak nabývají povahu psychického týrání nepravomocně odsouzených.

Dlouhé „dodací lhůty“ soudce Aleše Novotného se v jeho kariéře opakují. Např. v r. 2020 jej za průtahy kázeňsky potrestal předseda soudu Milan Bořek. Pan soudce je zřejmě nepolepšitelný. Jako laik si myslím, že je na čase zbavit jej konečně příležitosti ubližovat lidem (i nepravomocně odsouzení jsou přece jen lidé). Nejlepším řešením by bylo odsouzení kárným soudem ke ztrátě taláru.

Proto jsem již v září r. 2022 oslovil jak předsedu Krajského soudu Brno Milana Čečotku, tak ministra spravedlnosti Pavla Blažka podnětem k podání kárné žaloby. Později jsem je oslovil znova. Ale ničeho jsem nedosáhl. Oba kární žalobci provinilce hájili. Není to přesné: hájil ho pan předseda soudu a ministerští  úředníci, kteří nemají kárnou pravomoc.

Připouštím, že kární žalobci možná nechtěli soudce Aleše Novotného rušit při tvoření písemného vyhotovení. Dnes je konečně hotovo a nic nebrání tomu, aby se vzmužili a předložili mu účet za nezpůsobilost dodat písemné vyhotovení v přijatelné lhůtě. Měli by při tom přihlédnout k nerovnosti postavení obžalovaných, kteří po 16 měsících čekání budou muset podat odvolání do 8 dnů od doručení písemného  vyhotovení rozsudku. Přístup kárných žalobců k jeho chování budu se zájmem sledovat.

 Z jiného soudku: pokud žalobce nabízel ods. Elišce O. podmíněný trest, přistoupí-li na dohodu o vině a trestu, její provinění asi není příliš závažné. Za těchto okolností soudím, že odtrhnout trestem dvě malé děti na 8 let od matky je barbarství. Napadlo mě, že by je před tímto osudem mohl ochránit prezident republiky Miloš Zeman udělením milosti. Proto jsem jej písemně oslovil dne 3.února 2023. Nedostal jsem ale ani potvrzení o doručení podání. Prezident, který se slitoval nad Jiřím Kajínkem, se nad dvěma malými dětmi zřejmě neslituje. A kdoví, zda mu hradní úředníci mé podání vůbec předložili.

Dodávám, že jsem během několikaletého procesu viděl  opakovaně Elišku O. vystupovat před soudem, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Je to pro mne cizí osoba. Přesto lituji její děti.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

MEDIÁLNÍ MÁGOVÉ VE SLUŽBÁCH ZLA

Veledlužník Pavel Buráň udal svého věřitele Jaroslava Novotného, že ho dne 7.října 2014 nechal vydírat s použitím čtveřice „falešných policistů“. Jistě se těšil, že jej dostane za mříže a odvede ho od soudního vymáhání obrovského dluhu. Jeho udání se skutečně ujalo. Občanskoprávní řízení na vymožení dluhu muselo být přerušeno. Policie se udáním začala zabývat a nakonec krajské státní zastupitelství podalo obžalobu na Jaroslava Novotného, jeho manželku Jarmilu a tři údajné „falešné policisty“. O čtvrtého, údajného velitele trojice, se orgány nezajímaly.  V r. 2017 se věc dostala před senát předsedy Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu Brno, který postupně vynesl tři rozsudky. V prvním i druhém odsoudil oba manžele k vysokým nepodmíněným trestům. „Falešné policisty“ postupně zprostil pravomocně obžaloby. Přesto druhým rozsudkem obžalované manžele opět odsoudil, ač nebylo jasné, jak mohli zločin spáchat, když na to „neměli lidi“. Vyšel tehdy po vyhlášení rozsudku do předsálí, kde mě oslovil. Prohlásil, že je nešťastný, že musel vynést tento rozsudek. Od té doby stále přemýšlím, proč musel vynést rozsudek, o němž jistě věděl, že nemůže odolat odvolání (skutečně pak neodolal). 

Třetí rozsudek byl zprošťující s tím, že se žalovaný skutek nestal. Je průkaznější než zproštění pro nedostatek důkazů. Je pravda, že je podivný, protože jeho odůvodnění působí dojmem, že soudce jednal proti svému vědomí a svědomí a pouze se podřídil  právnímu názoru odvolacího soudu. Žalobce Petr Matoušek se proto proti němu odvolal. Případné potvrzení rozsudku odvolacím soudem by pro poškozeného Pavla Buráně bylo pohromou. Odvolat se nemohl, protože zákon to v takových případech neumožňuje. Vyvolal proto mediální kampaň, kterou hledal oporu u veřejnosti a nejspíš doufal, že poskytne odvolacímu senátu poučení, jak se má na případ dívat. Najal si tlupu námezdných psavců, kteří se dali horlivě do díla. 

Senát předsedy Vladislava Šlapáka Vrchního soudu v Olomouci dostal případ do rukou již potřetí a ve spisu se perfektně orientoval. Jeho úvahy jsou matematicky přesné. Nenechal se poučit mediálními mágy a odvolání zamítl. Tím páně Buráňova naděje na odeslání manželů Novotných do vězení zhasla. Protože neštěstí nechodí nikdy samo, a nechodí po horách, ale po lidech, stihl jej další malér: Národní centrála proti organizovanému zločinu jej obvinila z podvodu se škodou 140 milionů Kč.  Stále platí presumpce neviny, ale je to jistě nepříjemné. 

Mediální kampaň ale stále ještě dohřmívá jako vzdalující se bouřka. Jedno zahřmění se ozvalo 19.února 2023 v pořadu RadiaXaver na youtube, kde se nad neuvěřitelnými pochybeními senátu předsedy Vladislava Šlapáka pohoršovali mágové Jan Hrbáček a Luboš Xaver Veselý, zahalení do oblaků cigaretového kouře. Nebudu rozebírat snůšku jimi tvrzených nesmyslů. Musím ale ocenit statečnost Jana Hrbáčka, jenž touto cestou vyzval ministra spravedlnosti, aby podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch manželů Novotných. Zjevně netuší, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o úspěšné stížnosti by mělo pouze akademický účinek, čili pravomocný zprošťující rozsudek by zůstal nadále v platnosti. Moudrost Jana Hrbáčka, jenž upozornil svého partnera, že by se žádný podnikatel nepodepsal dobrovolně pod závazek, přesahující 100 mil. Kč, však není důkazem statečnosti, ale něčeho jiného: mág zřejmě netuší, že obrovský dluh je nedoplatek z kupní ceny, za kterou Pavel Buráň koupil od svého společníka s uplatněním předkupního práva jeho polovinu firmy. Luboš Xaver Veselý nanesl možnost, že vysvětlením neuvěřitelných vad usnesení Vrchního soudu v Olomouci by mohla být korupce. Kdyby slyšel divoké historky, kolující mezi zlínskými policisty, o velkých penězích od Pavla Buráně na posílení jejich pilnosti, které jsem tu a tam slýchal po celou dobu sledování kauzy, asi by mu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Samozřejmě pověsti nikdo neprověřoval a žádný důkaz o uplácení se během pěti let dosud nevyskytl, takže to jsou třesky-plesky. Pouze se ve spisu nachází důkaz, že myšlenka na motivování policistů nepeněžními prostředky není panu poškozenému cizí.   

Luboš Xaver Veselý nakonec podotkl, že o případu píše jakýsi pan Jemelík, který ale vidí věci poněkud jinak, neboť zjevně naslouchá jen jedné straně. Shovívavě podotkl, že jsem starší člověk (oceňuji, že potlačil chuť označit mé postoje za projevy stařecké demence) a poradil mi, abych věnoval větší pozornost i argumentaci Pavla Buráně. 

Mágové se nemýlili, dokonce jejich tvrzení o mém vztahu ke kauze patřila k nepatrné troše jejich pravdivých výroků. Zabývám se případem od r. 2017. Z počátku jsem k obžalovaným přistupoval opatrně, s jistou nedůvěrou, proto jsem velmi bedlivě prostudoval podklady z přípravného řízení. Zúčastnil jsem se pak všech soudních jednání s výjimkou zahajovacího stání, kterého se nezúčastnili ani  obžalovaní. Naopak jsem byl sám s obhájci u vyhlášení druhého rozsudku, jehož základní rysy jsme znali s předstihem dvou týdnů díky spolupráci jednoho z přísedících s později odsouzenými pachateli, kteří se pokusili parazitovat na potížích manželů Novotných. Pořizoval jsem zvukové záznamy a jednotlivá stání jsem komentoval v článcích, jež jsou stále dostupné na mém blogu, webu spolku Chamurappi a jinde. Vydávám svědectví, že předseda senátu Radomír Koudela vyvinul velké úsilí, aby prolomil alibi  trojice „falešných policistů“. Uskutečnil za tím účelem velký počet virtuózně  vedených výslechů jejich příbuzných, přátel a známých. Nakonec mu nezbylo, než je zprostit obžaloby. Tím se důkazní situace obžaloby zbortila. 

Pokud  se mágové vzdají zpochybňování usnesení Vrchního soudu v Olomouci hledáním rozporů v podružnostech, o nichž mají nedostatečné znalosti, možná by se mohli nakonec zamyslet nad tím, jak mohli Novotní spáchat žalované skutky, když „falešní policisté“ neexistovali. Kromě Pavla Buráně je nikdy nikdo neviděl. V existenci jejich velitele dokonce neuvěřili ani policisté. Ti, které mu podstrčili snaživí a údajně správně motivovaní zlínští  kriminalisté, to nebyli. Žádní jiní se ale nenašli.  A kromě výpovědi nevěrohodného Pavla Buráně neexistuje žádný jednoznačný důkaz, že k trestnému činu došlo. 

Samozřejmě jsem sledoval i argumentaci Pavla Buráně a jeho skvěle nebezpečných zmocněnců Petra Dítěte st. a Jiřího Půčka. Oba se snažili ze všech sil, palmare si určitě poctivě zasloužili. Díky tomu vím o skutkové podstatě případu i různé věci, které Pavel Buráň před svými služebníky utajil. Na rozdíl od mágů jsem byl přítomen jeho výslechům před soudem. Asi by se některým jeho vystoupením hodně divili. 

Zatím mi nezbývá než tvrdit, že mágové soustavně již dlouhou dobu matou veřejnost. Nemám obavy, že se jimi nechají zmást soudci, nejvyšší státní zástupce či ministr, protože podklady pro jejich pábení jsou vskutku chatrné. Zaráží mě, že jim v jejich aktivitách nepřekáží vědomí, že Novotní mají za sebou mnoho let trápení, způsobeného udáním Pavla Buráně, a proto mají nárok, aby měli konečně klid. Pecunia non olet. Mágové se dali do služeb zla. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

NÁTLAKOVÁ SKUPINA A MINISTR

 Petr Dimun se dne 11.února 2023 rozepsal na serveru Česká justice o výměně nevlídných projevů mezi zájmovým sdružením Unie státních zástupců a ministrem Pavlem Blažkem. Pan ministr se na svém twitterovém účtu kriticky vyjádřil k jakýmsi nepřístojnostem státních zástupců, jež zastavil nejvyšší státní  zástupce Igor Stříž zrušením a obsahovou kritikou usnesení o zahájení trestního stíhání dvou obviněných, které se na něj obrátily se stížností. Petr Dimun zprávu uvedl slovy „Nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství Unie státních zástupců (USZ) se ohradila vůči kritice orgánů činných v trestním řízení ze strany ministra spravedlnosti Pavla Blažka“. Doplnil je citací z výroků pana ministra, jenž napsal, že „k systémové nezákonnosti v práci některých represívních orgánů dochází, a proto se jím zabývají a zabývat budou vrcholné orgány veřejné moci“. Unie ministrovy výroky označila za „odborně nesprávný závěr“, neboť „stížnost je standardním prostředkem, kterým se může každý obviněný domáhat zrušení usnesení o zahájení „svého“ trestního stíhání z důvodu nezákonnosti nebo neodůvodněnosti“. 

Netuším, proč Petr Dimun označuje Unii státních zástupců za „nátlakovou skupinu uvnitř státního zastupitelství“ nicméně se mu podařilo výběrem citací názorně předvést rozdíl mezi profesně deformovaným myšlením části státních zástupců a občanským pohledem jejich obětí, s nímž se ztotožnil pan ministr. Podle státních zástupců neoprávněné trestní stíhání není nic pobuřujícího. Stíhané osoby mají právo se ohradit stížností a bezpráví může být úředním postupem zastaveno, takže je vše v pořádku. Jinak řečeno, někteří státní zástupci se domnívají, že spáchaná křivda byla zhojena, pokud ji formálně napravil stát zákonným způsobem. Ministr naproti tomu projevuje nevoli nad tím, že vůbec může dojít k nedůvodnému trestnímu stíhání a uvědomuje si, že účinky trápení neprávem stíhaných občanů nezahladí následné zastavení pronásledování, případná omluva státu či  pár korun odškodnění. 

V jednotlivých případech trestního řízení skutečně dochází k úkazům, nad nimiž zůstává rozum stát. Notorietou jsou nezákonnosti při povolování odposlechů nebo prohlídek bytových či nebytových prostor. Policie osloví státního zástupce předepsanou žádostí. Ten její obsah bez kontroly přenese do své žádosti soudu a soud bez zkoumání  její obsah překopíruje  do svého rozhodnutí o povolení požadovaného úkonu. Zhusta se stane, že Nejvyšší soud ČR přezkoumá dodatečně vydané povolení a zruší je pro nezákonnost. Jenže mezi použitím nezákonně vydaného povolení a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR může uplynout i několik let a na žadatele o jeho přezkum mezitím  již dopadly účinky nezákonně vedeného procesu. 

Některé zprošťující rozsudky vyvolávají otázku, jak je vůbec možné, že bylo sděleno obvinění, pak podána obžaloba, pak soud odmítl návrh na předběžné projednání obžaloby a přece jen po řádně vedeném hlavním líčení se obžalovaní po letech zbytečného trápení dočkají zprošťujícího rozsudku. Nikdo nezkoumá, jaká pochybení v počátečních fázích řízení umožnila vyvolání zmatečného procesu, kdo a proč je způsobil. 

Nepravosti často provází podezření, že někdo dostal zaplaceno. Ale prokázání se téměř nikdy nezdaří.

Podiv vzbuzuje například práce policie a dozorového státního zástupce zlínské pobočky Krajského státního zastupitelství Brno, vedoucí  k obžalování manželů Jaroslava Novotného a Jarmily Novotných z vydírání veledlužníka Pavla Buráně. Jaroslav Novotný je jeho věřitelem. Řízení se rozběhlo na základě trestního oznámení Pavla Buráně.  Podle jeho udání jej  měli obvinění s pomocí čtyř najatých „falešných policistů“ přinutit k nedobrovolné návštěvě jejich vily a tam k podpisu listin, jež měly výrazně zhoršit jeho postavení jako dlužníka. Ze čtyř „falešných policistů“ místní policie „identifikovala“ jen tři. To byla první trhlina v důkazní situaci. Rekognice trojice byla zmanipulovaná tak, aby údajný poškozený měl „poznání“ násilníků co nejvíce usnadněno. Také je „poznal“ a čím více času od jeho údajného nedobrovolného příjezdu do vily uběhlo, tím si byl jistější, že jsou to právně oni, kdo jej s použitím násilí dopravili do vily a tam jej ohrožovali na životě a zdraví, až se podrobil a podepsal připravené listiny. Přestože se soudce nalézacího soudu poctivě snažil Novotné usvědčit a prokázat virtuózně vedenými výslechy zástupu svědků, že policie skutečně dodala pravé pachatele a pan poškozený je  skutečně poznal a usvědčil, nakonec soudci nezbylo, než všechny tři postupně zprostit obžaloby. Čtvrtým se ani nezabýval, protože policie jeho  existenci nevzala na vědomí.  Policie nedokázala soudu srozumitelně vysvětlit, jak se k vytipování tří neoprávněně obviněných dostala a výsledkem soudního jednání je zjištění, že obvinila nevinné lidi, jejichž rodiny musely strpět neoprávněné domovní prohlídky v časných ranních hodinách. 

Jako laik se domnívám, že někdo měl velmi silný zájem na „průchodnosti“ trestního oznámení, jehož průkaznost by bez identifikace „falešných policistů“ byla nulová.  Ale zlá vůle škodit se neprosadila: soud nakonec dospěl k závěru, že se žalovaný skutek nestal a obžalované zprostil obžaloby. Rozsudek je pravomocný. 

Manipulace s rekognicemi není zdaleka jediná podivnost postupu místní policie, dozorované státním zástupcem Petrem Matouškem, ale nepůjdu na tomto  místě do podrobností. Podstatné je, že k nepravostem ke škodě Novotných došlo, ale nikoho z mocných to nezajímá. Nezákonné jednání policistů a nezpůsobilost dozorového státního zástupce jejich počínání hned v počátcích zastavit je asi jejich přirozeným právem. Obžalovaní se po osmiletém martyriu dočkali zproštění a tím má být vše napraveno. 

V dosahu působnosti stejného krajského státního zastupitelství došlo k jinému podivnému procesu, ale obžalovaní tentokrát neměli štěstí na soudce, který by ve svědomitě vedeném řízení nakonec nesmyslnost obžaloby odhalil. Mám na mysli zlínské podnikatele Ladislava a Jana Lebánkovy, obžalované společně s Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem a dalšími z nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou ve skutečnosti zaplatili, aniž by jim bylo prokázáno vlastnictví tabáku. Stalo se to tak, že výrobce padělků cigaret Marlboro  Roman Šulyok se dověděl, že došlo k vyzrazení jeho výrobny v Malhosticích a pokusil se zmizet ze zorného pole místních orgánů. Stroje nechal rozebrat a přestěhovat do skladu společnosti Vltava holding a.s. bratrů Lebánkových v Lužkovicích. Při vyjednávání o pronájmu skladových prostor deklaroval zájem stroje zde zprovoznit s cílem je prodat do zahraničí. O obnově výroby cigaret nebyla řeč.  Neúspěšné pokusy o zprovoznění pak probíhaly několik měsíců. Dění ve skladu v tichosti sledovala Celní správa. 21. srpna 2012 přijel odněkud kamion s tabákem. Jeho příjezd očekávali  celníci. Pořídili videozáznam z překládky tabáku, nezajímali se o totožnost řidiče a o doklady od vozidla a tabáku. Celní správa do dnešního dne neprozradila soudu ani stranám řízení, jak se o příjezdu tabáku s předstihem dověděla, komu patřil tabák a kdo objednal a zaplatil jeho přepravu. 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a bylo zahájeno trestní řízení. Celní správa předala bratrům Lebánkovým až po roce od zásahu protokol, z něhož se dověděli, že ve skladu byl nalezen tabák a cigarety. Protože povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má také skladující subjekt, z opatrnosti ji zaplatili. Správce daně je jako plátce daně odmítl a spustil tím daňové řízení, jež dosud nebylo ukončeno. Dodnes nebylo zjištěno, komu vlastně tabák patřil, ale vyšetřovatelka jeho vlastnictví automaticky přiřkla Lebánkům. Senátu soudkyně Ivety Šperlichové zlínské pobočky Krajského soudu Brno nejasnost vlastnictví nevadila a zaplacení daně po roce od zásahu neuznala. Bratři byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Ale zásahem Ústavního soudu Iveta Šperlichová jako podjatá o případ přišla a její rozsudek pozbyl platnost. Příležitost k nápravě získal Jiří Dufek, předseda senátu téhož soudu. Neúspěšně se pokusil  vydobýt z Celní správy vysvětlení o původu tabáku, jeho majiteli a další informace.  Když neuspěl, zachoval platnost domněnky o vlastnictví tabáku bratry Lebánkovými. Ale aspoň je odsoudil pouze k podmíněným trestům. 

Zůstává skutečností, že v době zahájení úkonů trestního řízení neměly orgány činné v trestním řízení žádnou informaci o tom, komu patří tabák, ale přesto z nezaplacení spotřební daně obvinily bratry  Lebánkovy. Nepřihlédly ani k jejímu dodatečnému zaplacení, přestože zpožděné placení zavinila liknavost Celní správy, ani k dalšímu vývoji daňového řízení, jež není dosud uzavřeno. 

Pro úplnost dodávám, že bratři Lebánkové byli  odsouzeni i za výrobu padělků cigaret Marlboro, ačkoli nikdy do výrobny nevstoupili a řemeslníci, kteří stroje obsluhovali, jednoznačně uváděli, že pokyny jim vždy dávali pouze bratři Šulyokové. Zprovoznění strojů se nezdařilo a nebyl zjištěn prodej cigaret z této provozovny.  

Dříve než proběhlo toto soudní řízení, u Krajského soudu Praha se konal soud s výše zmíněným Romanem Šulyokem, který v r.2013 nechal vlákat bratry Lebánkovy do jesenického penzionu U Kohouta, kde pod nátlakem maskovaných ozbrojenců převedli podstatnou část svého majetku na něj. Soud jej za brutální vydírání pravomocně  odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Zlínští soudci se s příslušným trestním spisem  neseznámili. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová vyloučila trestní věc obou Šulyoků do samostatného řízení. Trestní stíhání Romana Šulyoka zastavila a Jana Šulyoka odsoudila k mírnému podmíněnému trestu. Oba předsedové senátu pak používali ods. Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby proti Lebánkům. Zvláště se činil soudce Jiří Dufek. 

V celé řadě ministrů, počínající Pavlem Němcem, jejichž činnost jsem měl možnost sledovat zblízka, z hlediska citlivosti  na bezdůvodné pronásledování občanů patří Pavel Blažek k nadstandardně citlivým. Výše uvedené příklady dokazují, že jeho nespokojenost s nezákonnostmi v trestním řízení je důvodná. Její zaměření proti státním zástupcům ale není dostačující, protože bez selhávání trestních soudů by  chybování státních zástupců nemohlo páchat tak velké škody. Celý nežádoucí jev nezákonných postupů v trestním řízení má jednotící stránku: obecnou beztrestnost pachatelů nezákonného jednání. S tím souvisí selhávání soustavy kárných žalobců, kteří nejraději kárné podněty odmítají. Když přece jen  kárnou žalobu podají, nastupuje kárný soud, který pokud možno viníky zprošťuje, a když už trestá, pak co nejmírněji. Nejhoršími kárnými žalobci jsou tradičně ministři, kteří podávají kárné žaloby jen zcela výjimečně a k jednání kárného soudu za sebe obvykle posílají zástupce, i když pravomoc kárného žalobce je ze zákona nepřenosná. 

Snaha ministra Pavla Blažka čelit nezákonnostem v trestním řízení je nepochybně chvályhodná. Ale k jejímu uplatnění potřebuje nástroj, jenž mu v tomto počínání poskytne pružný, kvalifikovaný, nestranný a nemilosrdný servis. Nemůže  jím být nikdo jiný než ministerstvo spravedlnosti. Dosavadní chování ministerských úředníků k obětem justičních nepřístojností ale vyvolává pochybnosti, že v nich bude mít ministr přiměřenou oporu. Nezmění-li jejich chování, jeho snahy budou mít jen malou účinnost, pokud ovšem své záměry myslí vážně, o čemž nejsem úplně přesvědčen.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

VÍTĚZSTVÍ „ROŠŤÁKŮ“ NAD „SLUŠŇÁKY“ S BONUSEM OD JUSTICE

Městské státní zastupitelství v Praze poslalo kdysi zmetkovou žalobou před soud tlupu údajných pachatelů výroby padělků cigaret Marlboro. Případem se ale nakonec zabývala zlínská pobočka Krajského soudu Brno, z počátku senátem předsedkyně Ivety Šperlichové, přezdívané „soudkyně OLO“, jenž věc dovedl k prvostupňovému rozsudku. Po zásahu Ústavního soudu kvůli podjatosti soudkyně „OLO“ rozsudek pozbyl platnost a celý proces proběhl znova před senátem předsedy Jiřího Dufka u téhož soudu.

Významnými postavami mezi obžalovanými byly dvě sourozenecké dvojice, jež jsem v článcích, dosud dostupných na mém blogu a na webu spolku Chamurappi, odlišoval přezdívkami. „Rošťáci“ byli Roman Šulyok a jeho mladší bratr Jan. Roman Šulyok je recidivista, provozovatel výrobní linky na výrobu padělků cigaret Marlboro na provozovně v Malhosticích. Když dostal zprávu, že kolem jeho provozovny krouží celníci, výrobu zastavil a stroje převezl do skladu v Lužkovicích, jenž patřil akciové společnosti „Slušňáků“. Tvrdil, že je zde nechá zprovoznit, aby je mohl předvést ukrajinskému zájemci a prodat. Jeho mladší bratr byl jeho „pravou rukou“. Dojížděl do Lužkovic na kontrolu. Podle výpovědi před soudem  svědka Petra Klementa příležitostně prodával padělky cigaret Marlboro z výrobny v Malhosticích.

„Slušňáci“ jsou Ladislav Lebánek a jeho mladší bratr Jan. Nikdy nebyli trestaní a jejich společnost platila poctivě daně. Společně podnikali. Vlastnili krásný Lesní hotel, skladový areál v Lužkovicích a výrobnu oken, jejíž výrobky se prodávaly i do zahraničí. Velmi rychle pochopili, že Roman Šulyok není dobrý nájemník, a proto mu poskytli drobnou pomoc při zprovozňování strojů, aby se ho rychle zbavili. Šulyokův záměr se nakonec nezdařil, ale to není předmětem zájmu v tomto článku.

„Rošťákům“ se od počátku dařilo. Soudkyně „OLO“ hned na začátku hlavního líčení vyloučila věc Romana Šulyoka do samostatného řízení. Následně jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost, neb právě vykonával dva neslučitelné tresty, každý na 7,5 roku odnětí svobody. Stal se pak korunním svědkem obžaloby proti „Slušňákům“. O něco později vyloučila do samostatného řízení také věc obžalovaného Jana a časem jej odsoudila k mírnému trestu s podmíněným odkladem. Jenže v té době ji postihlo vyloučení pro podjatost, takže rozsudek byl neplatný a ona sama za jeho vynesení skončila před kárným soudem.

Prvotrestaní „Slušňáci“ si u soudkyně „OLO“ vysloužili nepodmíněné tresty, takže její vyloučení pro podjatost uvítali a s nadějemi vzhlíželi k předsedovi senátu Jiřímu Dufkovi. Věci se pak vyvíjely pro ně skutečně lépe. Senát Jiřího Dufka sice využíval jako svědka proti nim obž. Romana Šulyoka častěji než soudkně „OLO“, ale uložil jim pouze tresty s podmíněným odkladem, k tomu citelné peněžité tresty a povinnost uhradit spotřební daň z tabáku neznámého původu a z cigaret, nalezených ve skladu v Lužkovicích. Další peněžitý trest uložil také jejich akciové společnosti. Pro zajímavost a na okraj věci podotýkám, že daňové řízení, zahájené v r. 2012, dosud neskončilo.

Zastavení trestního stíhání Romana Šulyoka nadále platilo. Projednávání obžaloby senátem předsedy Jiřího Dufka se ho jako obžalovaného netýkalo. Ale činil se jako svědek obžaloby. Ochotně vypovídal ke škodě „Slušňáků“ i o záležitostech, o nichž nic nevěděl. Ještě lépe se vedlo Janovi. Senát Jiřího Dufka byl vůči němu velkorysejší než senát soudkyně „OLO“: neuložil mu podmíněný trest s odkladem, ale rovnou jej zprostil obžaloby, neboť žalobkyně jej vinila pouze z obchodování s padělky cigaret Marlboro, zatímco jeho čilé plnění různých úkolů od Romana Šulyoka nezhodnotila. Netuším, zda soudce Jiří Dufek přehlédl usvědčující svědectví  Petra Klementa či zda je vyhodnotil jako nevěrohodné či bezvýznamné. Podle něj se Jan Šulyok na prodeji cigaret nepodílel, proto by jeho odsouzení bylo porušením akuzačního principu.

Díky velkorysosti či přehmatu senátu Jiřího Dufka nabyl Jan Šulyok právo domáhat se odškodnění za neoprávněné trestní stíhání. Využil ho: zažaloval stát u Obvodního soudu pro Prahu 2 o 376.562 Kč. Z formálně právního hlediska žaloval právem. Jako laik se domnívám, že podmíněný trest od senátu soudkyně „OLO“ byl z hlediska zdravého selského rozumu přijatelnější, dokonce bych řekl, že byl přiměřený výsledkům dokazování a v žádném případě nezakládal nárok na odškodnění od státu.

Neznám výsledek odškodňovacího řízení. Soud obvykle celou žalovanou částku neuzná. Nicméně je pravděpodobné, že mladší z „Rošťáků“ dostal od senátu Jiřího Dufka nezasloužený příjemný dar ze státních peněz.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

RECENZE KNIHY ZRCADLO POLITICKÉ ŠPATNOSTI

Díky internetovému vydavatelství Bezvydavatele získali případní zájemci přístup ke knize Zrcadlo politické špatnosti vzdělaného právníka a samorostlého filozofa Oldřicha Heina. Autor vystudoval na Právnické fakultě UK v Praze a působil původně jako prokurátor na okresní úrovni. Byl výkonný, ale pro neortodoxní myšlení měl časté potíže s nadřízenými i s lokálními orgány KSČ. Např. z Okresní prokuratury Plzeň- jih musel odejít na jinou prokuraturu, protože Okresní výbor KSČ si stěžoval, že má snahu kriminalizovat různé činy funkcionářů KSČ, kteří z něj mají strach.  Z prokuratury odešel na vlastní žádost v únoru 1989, ale na žádost Občanského fóra se do ní vrátil v lednu r.1990. Po zániku prokuratury ale v právě zřízeném státním zastupitelství o něj nebyl zájem. Na rozdíl od komunistů mu důvody propuštění nikdo nesdělil. Pracoval pak jako právník v bance až do odchodu do důchodu.

Je plodným publicistou „na volné noze“. V četných článcích uplatňuje nejen znalost práva a zkušenost z činnosti v prokuratuře, ale také hluboké znalosti starověké filozofie a práva. V argumentaci se opírá o četné citáty z děl významných filozofů a právníků, jež se překvapivě ukazují jako vysoce aktuální i v naší době.

Kniha Zrcadlo politické špatnosti je komplexní studií o naší politické kultuře se zaměřením na špatnosti, jež opakovaně vedou k selhávání politického systému. Pozoruhodný je důraz na důležitost dodržování etických zásad v politice. Na pozadí dění, jehož jsme v současnosti svědky, to je velmi zajímavé, inspirativní čtení. Netvrdím tím, že příslušníci soudobé politické „věrchušky“ se budou s jeho názory houfně ztotožňovat, neboť mnozí podléhají popisovaným špatnostem.

Soudím, že kniha by zasloužila knižní vydání. Věřím, že autor časem najde nakladatele.

Vedle Zrcadla politické špatnosti stojí za pozornost autorovy četné, veřejnosti většinou neznámé články. Velký soubor je dostupný ve speciální sekci internetových stránek spolku Chamurappi z.s. (www.chamurappi.eu), jehož je Oldřich Hein členem.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

ZASTÍNĚNÉ POMĚRY V PČR

Při monitorování trestních řízení se obvykle nedostávám k informacím z útrob policie, byť je prvním článkem řízení, jenž je základem, na němž stojí další jednání. Policie je uzavřená komunita, samovolně vzdorující nahlížení zvenčí. 

Občas přece jen něco „vykvete na povrch“. Vzpomínám na velmi starý případ Jana Mareše, specialisty Policejního prezidia na finanční kriminalitu, který tak dlouho chodil po světě s vyprávěním, že guvernér ČNB Josef Tošovský a šéf bankovního dohledu Ota Kaftan jsou zločinci, až za ním Inspekce ministra vnitra poslala jím vyšetřovaného obviněného s obálkou, jež údajně obsahovala velkou hotovost, a odvedla jej „v klepetech“ do vazby. Případ zadal Ústavnímu soudu příčinu k vydání historického ústavního nálezu, jímž soud zakázal policii používat provokaci k završení vyšetřovaného trestného činu. 

Pamětihodné je politicky motivované svržení Petra Lessyho, historicky prvního policejního prezidenta, vzešlého z výběrového řízení, na němž se podílela Inspekce ministra vnitra s ministrem vnitra Janem Kubicem, známým autorem „Kubiceho zprávy“. 

V jiném případě k likvidaci vysokoškolsky vzdělaného špičkového policisty posloužilo vyšetření  policejním psychologem, jenž zjistil, že k likvidaci určený policista by úrovní IQ nestačil ani na řízení dopravy na křižovatce. Posouzení znalcem z Vojenské nemocnice bylo opačné, ale nemělo vliv. 

V souvislosti s monitorováním trestního řízení, vedeného u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně proti manželům Novotným (o němž jsem zveřejnil na svém blogu, na webu spolku Chamurappi z.s. a leckde jinde řadu článků jako o „zlínském hororu“), jsem získal přímou zkušenost s místní kriminální službou. 

Pozadím trestního řízení byl občanskoprávní spor mezi obv. Jaroslavem Novotným jako věřitelem a pošk. Pavlem Buráněm jako veledlužníkem. Pan obviněný měl nechat Pavla Buráně vydírat s pomocí najatých „falešných policistů“. 

Trestní řízení proti manželům Novotným skončilo pravomocným zproštěním viny s tím, že se žalovaný skutek nestal. Již před nimi se dočkali zproštění obžalovaní, nastrčení policií do role „falešných policistů“, s nimiž se pošk. Pavel Buráň ve skutečnosti poprvé viděl až při rekognici.

Stalo se, že obv. Jaroslava Novotného navštívil človíček, který se představil jako prostředník pošk. Pavla Buráně a nabízel zastavení trestního stíhání jako odměnu za snížení jeho pohledávky o obrovskou  částku. Nedokázal ale vysvětlit, jakým způsobem by se uskutečnilo zastavení trestního stíhání. Obv. Jaroslav Novotný skvělou nabídku odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost.

 Je zřejmé, že zastavení trestního stíhání v dané fázi trestního řízení by nebylo lege artis možné. Pokud by obv. Jaroslav Novotný nabídku přijal, mohlo by se stát, že by pak čelil obvinění z pokusu o ovlivnění soudu, nebo by sice poskytl požadovanou slevu, ale řízení by stejně pokračovalo. Vyhodnotil jsem příběh jako pokus o podvod a obrátil jsem se na místní kriminální službu. Skutečně jsem se domohl prověření přibližné pravdivosti vyprávění prostředníka, ale se závěrem, že nešlo o pokus o podvod, nýbrž pouze o pokus o narovnání vztahů mezi dlužníkem a věřitelem. Názor jsem nemohl strávit, ale jeho zvrácení jsem nedocílil.

Viděl jsem ale také jiné podivnosti v činnosti místní policie. Například na domovní prohlídku do vily Novotných přijeli policisté až dávno po lhůtě, pro kterou měli povolení. Věděli, že na vile jsou kamery. Přijeli proto až v době, kdy měli jistotu, že záznamy ze dne údajného  spáchání zločinu budou přemazané. Při rekognicích si vedli tak, že panu poškozenému napomohli, aby předvedené „falešné policisty“ snadno poznal (nakonec je soud zprostil obžaloby). Ostatně nedokázali nikdy soudu vysvětlit, jak došli k podezření proti třem obviněným „falešným policistům“ a čtvrtého se ani nepokusili identifikovat. Vyšetřovatel Zavadil zpřístupnil Pavlu Buráňovi trestní spis z řízení vedeného proti němu jinde a v jiné věci, ačkoli na nahlížení neměl zákonný nárok.

Pavel Buráň byl v té době nejen zámožným, ale i vlivným občanem. Zaměstnával manželku vedoucího zlínské pobočky Krajského soudu Brno a manželku zlínského policisty Pavla Němce. Ve videozáznamu, pořízeném „falešným kamarádem“, doznal, že motivoval policisty darováním balíčků klobásek a lahví kořalky a hlavně příslibem dobrého zaměstnání v případě jejich odchodu do civilu. Až komickým dokladem jeho autority bylo prohledání policisty toalety čerpací stanice na základě výzvy Pavla Buráně, který viděl tři muže vyjít z restaurace a jít na toaletu a pojal podezření, že by tam mohli umístit bombu. Policisté skutečně toaletu prohledali a o nulovém výsledku podali Pavlu Buráňovi telefonické hlášení.

Začalo mě zajímat, jak je zlínská policie řízena, když se v její činnosti vyskytují zmíněné podivnosti. Protože „ryba smrdí od hlavy“, začal jsem se zajímat o praktiky krajského ředitele Jaromíra Tkadlečka, který se ujal velení právě na podzim r.2014 po  odchodu „slavné dvojice“ Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka, pod jejichž okny nepozorovaně vykvetla metylová aféra.

Narazil jsem na téměř shodné články z let 2015 na MF Dnes a 2017 na Security Magazinu, jež ho vinily z nadměrného prosazování osobní autority (řekne-li o láhvi s vodou, že  to je kofola, bude to kofola). Jako laik je považuji za malicherné, i když popsané chování pana ředitele bylo trapné.

Později jsem dostal příležitost k seznámení s okolnostmi  vypuzení ze sboru dvou zkušených policistů, dlouholetých vedoucích územních odborů. Připouštím, že pan krajský ředitel mohl mít důvod se podřízených zbavit, a jeho důvody nejsem oprávněn posuzovat, ale stejně jako při hodnocení trestních procesů se držím zásady, že i největší provinilec má nárok na spravedlivý proces, vedený za podmínek úzkostlivého dodržování zákonnosti. Použití nezákonných prostředků k jakkoli správnému cíli považuji za nepřípustné.

Jako první se mi do rukou dostala dokumentace o nezákonném přeložení vedoucího územního odboru Uherské Hradiště Bronislava Šabršuly do Prahy. Zmíněného policisty jsem si všiml jako svědka na straně obhajoby v procesu s nezákonně svrženým policejním prezidentem Petrem Lessy. Z jeho vystoupení bylo zřejmé, že je vůči tehdejšímu řediteli a jeho náměstkovi v tvrdé opozici.

Byl to zkušený policista, který vedl Územní odbor PČR v Uherském Hradišti od 15. března 2010 a znova od 15. ledna 2018.  Byly-li špatné vzájemné vztahy s Bedřichem Koutným, s Jaromírem Tkadlečkem si rovněž nepadli do náruče.

Jaromír Tkadleček se rozhodl nepohodlného policisty se zbavit. Šel na to „od lesa“. Již 23. března 2015 zahájil řízení o jeho odvolání z funkce a 10. dubna 2015 rozhodl o jeho přeložení do Prahy. Jako záminky využil skutečnosti, že policistovi propadla bezpečnostní prověrka a Národní bezpečnostní úřad nevyřídil jeho včas podanou žádost o vystavení nové.  NBÚ prověrku vydal až po devíti měsících od podání žádosti dne 24. dubna 2015. Policista se dodatečně dověděl od policejního prezidenta, že průtahy v řízení o vyřízení žádosti o bezpečnostní prověrku byly aspoň zčásti výsledkem intervencí krajského ředitelství proti vyhovění  žádosti. Dá se říci, že Jaromír Tkadleček si záminku pro přeložení Bronislava Šabršuly vytvořil, a pak ji zneužil. Nicméně vydáním bezpečnostní prověrky za pár dní po rozhodnutí o přeložení důvod k odsunu do Prahy zanikl.  Řízení mělo být podle zákona  zastaveno, ale nebylo. Nemělo ale k němu ani dojít, protože potřeba bezpečnostní prověrky je předběžná podmínka a ředitel měl vyčkat na rozhodnutí NBÚ.

V důsledku zlovolnosti krajského ředitele musel Bronislav Šabršula tři roky dojíždět do Prahy. Zatímco doma bydlel v pohodlí rodinné vily, v Praze v uboze vybavené policejní ubytovně. Přišel o každodenní styk s rodinou, s kterou žil v dobrém souladu. Doma chyběla mužská ruka, takže i jeho ženě a dcerám jeho dojíždění vadilo. Přeložení bylo tedy velmi nepříjemným zásahem do života nejen jeho, ale celé rodiny.

Postižený policista se proti rozhodnutí krajského ředitele odvolal k policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému. Ani ten si se zákonnými procesními lhůtami nelámal hlavu a se zpožděním dvou měsíců odvolání zamítl. Následovala soudní žaloba Bronislava Šabršuly. Krajský soud Brno  zrušil dne 21. září  2017 prezidentovo rozhodnutí jako nezákonné a přikázal, aby o věci znova jednal a rozhodl. Mimo jiné mu vytkl, že v odvolacím řízení nerespektoval zánik důvodu k přeložení. Následovalo zrušení rozhodnutí krajského ředitele o přeložení, které nabylo právní moc 18. prosince 2017. Celé řízení tedy trvalo od  23. března  2015 do 18. prosince  2017, tj. 2 ¾ roku. Bylo tedy nadměrně dlouhé, přičemž vina na dlouhém trvání nebyla na straně postiženého. V detailu to je ještě horší: rozhodnutí o odškodnění a omluvě není dosud pravomocné, protože ministerstva vnitra a financí se odvolala a odvolací soud bude rozhodovat během letošního února.

Napětí mezi krajským ředitelem a Bronislavem Šabršulou pokračovalo i po zrušení rozhodnutí o přeložení, takže policista posléze od sboru odešel. Jaromír Tkadleček nakonec dosáhl svého.

Dalším stěžovatelem na používání nezákonných postupů k vypuzení policisty z dosahu Jaromíra Tkadlečka je bývalý vedoucí Územního odboru PČR ve Zlíně Václav Karkoška. Do potíží se dostal později, v r. 2017, a rozhodnutí o jeho přeložení vydal krajský ředitel dne 11. dubna 2018. Použil obdobný postup jako ve výše popsaném případě, tedy zneužil nevyřízené žádosti o bezpečnostní prověrku, takže musel počítat s tím, že soudy jeho rozhodnutí zruší pro nezákonnost. Tím je jeho jednání více zarážející než tažení proti Bronislavovi Šabršulovi. S tím si nelámal hlavu: než soudy rozhodnou, uplynou roky a účinky jeho rozhodnutí mezitím dopadnou na postiženého plnou vahou.

Územní odbor  PČR ve Zlíně měl pod vedením Václava Karkošky dobré výsledky, takže věcné důvody k jeho odvolání by se hledaly velmi těžko. Jaromír Tkadleček se nejdříve snažil svého podřízeného přesvědčit, aby sám požádal o přeložení. Nabízel mu jako kompromisní řešení odchod do stejné funkce v Kroměříži nebo v Uherském Hradišti. Když nabídky nepřijal, krajský ředitel si pomohl podobně jako v případě Bronislava Šabršuly: zneužil průtahů NBÚ při projednávání žádosti Václava Karkošky o bezpečnostní prověrku. Odvolal ho z funkce a rozhodování o  jeho umístění přenesl na Policejní prezidium.  V tomto případě postižený z vážných rodinných důvodů možné přeložení odmítl a odešel od sboru.

V jeho věci v poslední instanci rozhodl Nejvyšší správní soud pod č.j. 4 As 404/2020 – 54 dne 29. června 2021 tak, že zrušil kasační stížnost policejního prezidenta proti rozsudku nalézacího soudu, jenž vyhověl žalobě postiženého zrušením nezákonného rozhodnutí o odvolání z funkce a možném následném přeložení. Soud přikázal policejnímu prezidentovi zaplatit žalujícímu náklady na řízení o kasační stížnosti. Nezákonné rozhodnutí Jaromíra Tkadlečka ze dne 11.dubna 2018 o odvolání Václava Karkošky z funkce vedoucího Územního odboru PČR ve Zlíně a o jeho přeložení do pravomoci Policejního prezidia, odůvodněné zánikem bezpečnostní prověrky,  tím definitivně ztratilo platnost. Podle právního názoru soudů krajský ředitel pochybil, když nevyčkal výsledku včasně podané žádosti o vydání nové bezpečnostní prověrky.

V obou případech vznikla státu škoda, neboť  musí platit odškodné. Způsobil ji nezákonným jednáním krajský ředitel Jaromír Tkadleček, ale i policejní prezident. Tomáš Tuhý v r. 2018 své místo opustil a „za trest“  se stal diplomatem. Nezákonné jednání s následným vznikem škody ve dvou po sobě jdoucích podobných případech nemělo pro Jaromíra Tkadlečka žádné veřejností  poznatelné důsledky. Není to nic mimořádného: stát nyní vyplácí za odškodnění, vyvolané selháním státních orgánů, více než 200 mil. Kč/rok, ale původci škod se dále nadýmají pýchou nad svou neomylností a neomezitelností jejich pravomocí.  Jejich nepsané právo beztrestně škodit  občanům a státu zůstává zachováno. Platí to nejen o služebních funkcionářích bezpečnostních sborů, ale také – a to častěji - o soudcích a státních zástupcích. Až dosud to žádné vládě nevadilo.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

FOTOVOLTAICKÉ FARIZEJSTVÍ STÁTU

V rámci opatření k překonání následků energetické krize se součástí obchodní politiky státu stala podpora budování obnovitelných zdrojů energie. Pozornost se mimo jiné obrací k výstavbě fotovoltaických elektráren a četní investoři vycházejí vládě vstříc, vrhajíce se do jejich zřizování.

To vše zde již jednou bylo v letech 2009-2010 a někteří důvěřivci dodnes hořce litují, že podlehli vábení státu, lákajícímu  nastavením výhodných pravidel finanční podpory. Noví investoři by se měli poučit z minulosti a zachovávat opatrnost.

Koncem roku 2010 stát zatáhl za brzdu cenovým výměrem, jímž snížil výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z 12.150 Kč/MWhod. na 5.500 Kč/MWhod. s platností od 1.ledna 2011.  Na investory, kteří financovali výstavbu z bankovního úvěru, se přivalila hrozba nezpůsobilosti splácet a následného krachu.

Vypukl závod s časem o získání licence Energetického regulačního úřadu do 31. prosince 2010. Souběžně se zvedla vlna medii rozdmýchávané nenávisti k „solárním baronům“, kterou provázel zvýšený zájem policie o chování investorů v  licenčním řízení. Řada podnikatelů a jejich pomocníků se dostala do vězení, některé elektrárny přišly dodatečně o licenci. Pokud přesto dodávaly elektřinu do sítě, nikdo ji neplatil. Některé trestní procesy ještě stále běží. Pro posuzování správnosti prvků licenčního řízení se zčásti používají pravidla, v r.2010 neznámá, vytvořená správními soudy až v r.2015. Když jde o fotovoltaické elektrárny, zákaz retroaktivního působení práva naplatí.

Mezitím se změnila právní úprava, takže zřizovatelé fotovoltaických elektráren již nepotřebují licenci Energetického regulačního úřadu. Některým trestním řízením, zahajovaným v minulosti, se tak dostává povahy absurdity, ale přesto běží dál.

Krátce po vydání výše zmíněného cenového výměru se ale na internetových stránkách Energetického regulačního úřadu objevilo „výkladové stanovisko“, jež bylo návodem k získání zvýhodněné ceny elektrárnami, jež nestihly dokončení výstavby do 31. prosince 2010. Některé pak za ni prodávaly vyrobenou elektřinu až do poloviny r. 2013, kdy do hry vstoupila státní společnost OTE a.s., a  zastavila to.

Pohroma snížení výkupní ceny dopadla plnou vahou na holding Z-Group rodinného klanu Zemků, kteří postavili dvě pozemní a jednu střešní elektrárnu v Chomutově. Již v r. 2011 se dostali  do ohniska zájmu policie budovatelé pozemních elektráren  Saša-Sun a Zdenek-Sun, v r. 2013 se přidali budovatelé střešní elektrárny VT-SUN.

V případě pozemních elektráren podnětem k zahájení  trestního řízení bylo nalezení v licenčním spisu revizních zpráv, potvrzujících bezpečnost nízkonapěťových sítí, které policie vyhodnotila jako padělky. Za správnost revizní zprávy odpovídal revizní technik. K provádění kontroly revizních zpráv měla oprávnění pouze Česká energetická inspekce nebo soudní znalci, nikoli Energetický regulační úřad, natož investor. Proti případným pochybením revizních techniků byli investoři bezbranní : zprávy sice museli přiložit k žádosti o licenci, ale jejich správnost nemohli prověřit. Přesto orgány činné v trestním řízení vinou za jejich předložení zatížily jednatele investujících společností.

Podle žalobce Radka Mezlíka licenční řízení  všech tří elektráren skončilo 20. prosince 2020, kdy komise pracovníků Energetického regulačního úřadu zjistila, že elektrárny nejsou úplně dokončeny a rozhodla nevydat licence. Při té příležitosti se současně ukázalo, že jednatelé investujících společností převzali  protokolárně od dodavatele do majetku svých firem celé projektované zařízení, i když na něm ještě byly nějaké nedodělky. Žalobce Radek Mezlík to vyhodnotil jako pokus o podvod.

Energetický regulační úřad se ale nepovažoval za oběť pokusu o podvod. Došlo k dohodě mezi ním a holdingem, že investoři zajistí dokončení výstavby do 31.prosince 2010 a proběhne ještě další kontrola způsobilosti elektráren. Nedodělky zřejmě nebyly významné, protože již 22.prosince 2010 odborníci z distribuční firmy připojili elektrárny na síť a spustili výrobu. Dne 31. prosince 2010 skutečně proběhla nová kontrola pracovníky Energetického regulačního úřadu za přítomnosti dalších odborníků včetně experta úvěrující banky. Rozpory mezi obsahem protokolů o  převzetí zařízení a skutečností již byly zahlazeny a kontroloři nechali vystavit licence. Bylo-li rozhodnutí o vydání licence nesprávné a vznikla-li tím škoda, měli by nést odpovědnost.

Později došlo ještě k dalšímu, poněkud kurioznímu potvrzení skutečnosti, že elektrárny byly k 31.prosinci 2010 způsobilé k získání licence. V r. 2013 podal spolek Šalamoun trestní oznámení na původce výše zmíněného „výkladového stanoviska“, kteří umožnili neoprávněné proplácení zvýhodněné ceny za elektřinu společnostem, které nevyhověly licenčním podmínkám k 31.prosinci 2010. Trestní oznámení se dostalo opět do rukou žalobce Radka Mezlíka, který jeho prověření zadal severočeské kriminální službě. Výsledkem jejího šetření bylo zjištění, že k 31. prosinci 2010 byly chomutovské elektrárny zcela dokončeny, získaly licenci oprávněně a následně užitím vyšší výkupní ceny nevznikla škoda. Správnost policejních zjištění potvrdil ke stížnosti stejný žalobce Radek Mezlík, který již dříve poslal zřizovatele elektráren před soud.

Krajský soud v Brně senátem předsedy Aleše Novotného nezjistil křivost obžaloby, podané státním zástupcem Radkem Mezlíkem a odsoudil  obžalované k vysokým trestům s výjimkou Ilony Floriánové, referentky, oprávněné k vystavení licencí, kterou uznal za vinnou, ale neuložil jí trest. Zprostil obžaloby pouze revizního technika Vladimíra Čimperu, který záhy zemřel a unikl tak ohrožení ze strany žalobce Radka Mezlíka, jenž pro něj žádal desetiletý trest a proti zproštění se odvolal.  Poškozené subjekty odkázal  soud s jejich nároky do civilněprávního řízení. 

Odsouzení již odpykali tresty, ale pro tři z nich záležitost neskončila. Jde o pracovníky dodavatelské firmy, kteří do licenčního spisu založili revizní zprávy, uznané policií za padělky. Čelí nyní žalobě o zaplacení škody ve výši 269 milionů Kč.

Nebrojím proti jejich odsouzení v trestním řízení. Nebýt toho, že místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák počátkem r. 2011 našel v licenčním spisu revizní zprávy, jež se mu zdály podezřelé a šel s nimi na policii, k trestnímu řízení by nedošlo. Žalobce ale žaloval nedokončenost elektráren k 20.prosinci 2010 a protokolární převzetí nedokončeného zařízení do majetku holdingových firem. Pokud bychom tedy připustili, že vznikla škoda prodejem elektřiny za 12.150 Kč/MWh, není mi jasný příčinný  vztah mezi ní a vložením vadných revizních zpráv do licenčního spisu. Předpokládám, že obhajoba se bude snažit jej popřít. Je také otázka, zda má smysl žalovaným uložit úhradu výše uložené škody, když je pro ně zřejmě nesplatitelná.

Zajímavé je i dění kolem střešní elektrárny VT-SUN. Komise pracovníků Energetického regulačního úřadu při žádné kontrole stavu elektráren nevystoupila na střechu, takže její členové neznali skutečný stav elektrárny. Tvrzení o její nedokončenosti vyplývá pouze ze spekulací policie. Nicméně za neoprávněné vyžádání licence soud odsoudil dva obžalované, z nichž jednatel společnosti Zdenek Zemek st. přistoupil na dohodu o vině a trestu, jež mu vynesla podmíněné odsouzení a peněžitý trest ve výši 8 milionů Kč. Až při vyhlášení rozsudku se pak dověděl, že nad rámec dohody soud požaduje náhradu škody ve výši 18 milionů Kč. Proti zákeřnému rozhodnutí se brání řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Rozhodování o tak velkých náhradách škody v prvostupňovém trestním řízení není časté. Běžnější by bylo odkázání poškozených do občanskoprávního řízení.

Chtivost  orgánů činných v  trestním řízením pronásledovat klan Zemků vede k dalším tvůrčím nápadům. Na řadu přišel nápad, že společnost VT-SUN jednatele Zdenka Zemka st. se dopouští pokračující trestné činnosti a lze ji proto stíhat podle zákona o trestní  odpovědnosti právnických osob, ačkoli v době, kdy měla zahájit protiprávní jednání, zákon dosud neexistoval. Řízení je teprve v počátcích a obhajoba se jistě bude bránit např. námitkou zákazu retroaktivního působení práva.

Kdyby se šéf holdingu Z-Group Zdenek Zemek st. rozhodl zavřít v době krize výrobnu lešenářských trubek, která přišla o zakázky, a propustil několik set dělníků, mohl mít v zúženém podnikatelském prostoru klidný život. Protože má z doby působení ve funkci ředitele státního podniku v předlistopadovému režimu v hlavě zakotvený paternalistický vztah k dělníkům, musel jednat jinak. Před klidem dal  přednost hledání náhradního výrobního programu a začal se mimo jiné zabývat výrobou nosníků pro fotovoltaické panely a stavbou fotovoltaických elektráren. Následně  musel přežít uvěznění svých synů a spolupracovníků a nakonec se sám dostal před soud. Není jisté,  že jeho pronásledování skončilo, neboť invence orgánů činných v trestním řízení je nevyčerpatelná.

Je to varování pro všechny, kdo se dnes znova vrhají do budování fotovoltaických elektráren.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.