STÁLE DÁL VE STYLU NAGYGATE

Zprošťující rozsudek samosoudkyně Heleny Králové, předlistopadové soudkyně a bývalé členky KSČ, ve prospěch obžalovaných Jany Nečasové, dř. Nagyové & spol., vyvolal rozruch zcela nepřiměřený skutečnosti, že jde o nepravomocné rozhodnutí, napadené odvoláním žalobce. S nepříznivými ohlasy se můžeme setkat nejen na domácí půdě, ale ostuda začala prosakovat i přes hranice.

Je to první hmatatelný výsledek mohutných policejních manévrů z noci z 12. na 13.června 2013 na Úřadu vlády ČR a proti bývalým poslancům Ivanu Fuksovi, Petru Tluchořovi a Marku Šnajdrovi, umocněných svalnatými řečmi na tiskové konferenci olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana a ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty, jež svými dopady do politických poměrů v zemi časem získaly podobnost s pučem v jihoamerickém stylu.

Vžil se pro ně shrnující lidový název Nagygate. 

Ve veřejnosti se trvale ozývají hlasy, žádající kvůli Nagygate hlavu Ivo Ištvana, většinou opomíjející odpovědnost Roberta Šlachty. Kritici  možná z neznalosti přehlížejí skutečnost, že Ivo Ištvan jako místně nepříslušný žalobce konal na příkaz „shora“, takže prvotního pachatele je třeba hledat výš… a ještě výš .

Veřejná kritika padá na hlavu olomouckých žalobců vytrvale od samého spuštění akce „Nagygate“. Mělo by je to vést k opatrnosti, ale nevede. V obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci došlo 27. května 2015 k policejnímu zásahu, který počtem nasazených policistů nedosahuje velikosti manévrů na Úřadu vlády, ale přesto je připomíná. Jeho terčem je opět ústřední orgán státní správy, a to Energetický regulační úřad. Do jeho objektů v Jihlavě,  Ostravě a Praze vpadlo přibližně 40 policistů, kteří zabavovali listiny, nosiče dat a počítače, včetně osobního počítače předsedkyně úřadu Aleny Vitáskové. Narušili chod úřadu právě v době, kdy jeho předsedkyně vedla závažná jednání s představiteli všech velkých dodavatelů energií a kvůli razii je musela opustit.

Akce je součástí dalšího trestního řízení proti Aleně Vitáskové, zahájeného v době, kdy se přiblížilo vydání rozsudku v trestním řízení proti ní a dalším obžalovaným u Krajského soudu v Brně: paní předsedkyně zjevně nesmí mít klid, ani kdyby ji Krajský soud zprostil obžaloby. Nemohu se dokonce zbavit podezření, že motivem k dalšímu obtěžování Aleny Vitáskové jsou obavy ze zprošťujícího rozsudku. Domněnka, že nezabránila odebrání licencí k provozování dvou fotovoltaických elektráren v majetku rodiny Zemků, protože se zná se Zemkovými a jednala vědomě a úmyslně v jejich prospěch, je zřejmě neprůkazná. Důkazy, o které ji opřel olomoucký žalobce Radek Mezlík, byly dokazováním před soudem zpochybněny natolik, že soudce, dbalý své cti a presumpce neviny by neměl obvinění z úmyslného jednání ve prospěch Zemků uvěřit.  

Požadavku protikorupční policie na provedení zásahu vyhověl jihlavský okresní státní zástupce Kamil Špelda, ale hlavní odpovědnost nese samosoudce Milan Pokorný, jeden z mála posledních soudců bez magisterského titulu, který vydal příkaz k prohlídce jako k neopakovatelnému procesnímu úkonu. Nezbytnost razie odůvodnil obavami, že by listiny a jiné důkazy, které policie potřebuje, mohly být vymazány, přepsány nebo by vůbec mohly zmizet. Představa, že v ústředním úřadu státní správy mizí nebo se upravují dokumenty, evidované s číslem jednacím, uložené na nosiči dat s nesmazatelným časovým údajem a vztahující se k veřejně známé nezpochybnitelné události, je skutečně hodně zvláštní. Ničení důkazů o věci, která se nepochybně stala a nikdo ji nepopírá, by zřejmě nemělo smysl. Přiznání charakteru neopakovatelného procesního úkonu povolené razii vyvolává pochybnosti o zdravém úsudku soudce bez titulu.

Bezprostředním impulzem k provedení razie byla neochota Energetického regulačního úřadu, jehož nezávislost je chráněna zákonem, vydat policii jmenovací dekret místopředsedkyně úřadu Renaty Vesecké bez odůvodnění požadavku. Kdyby policie požadavek řádně odůvodnila a poslala si pro listinu jednoho jediného policistu, nejspíš by ji bez potíží dostala. Provést za peníze daňových poplatníků nadbytečnou manifestaci hrubé síly je ovšem pro policisty a státní zástupce daleko lákavějším řešením. Klestí si tím pozvolna cestu k nastolení policejního státu.

Razie je dalším z případů postupu, který si policie v poslední době oblíbila: sesbírá bez ladu a skladu listiny a jiné důkazní materiály v naději, že v nich snad najde důkazy, jež by mohla použít proti zájmové osobě. Obhájit zákonnost takového jednání lze jen za cenu usilovného ohýbání paragrafů trestního řádu.

Alena Vitásková si vysloužila další trestní řízení tím, že jmenovala místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. Protože jmenovaná nemá zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice, měla se tím dopustit přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a  porušení povinnosti při správě cizího majetku se škodou, způsobenou neoprávněným vyplácením mzdy a odměn Renatě Vesecké. Pro veřejnost je obtížné uvěřit soudkyni Heleně Králové, že obžalovaní Jana Nečasová-Nagyová & spol. jsou nevinní, protože jejich jednání chybí subjektivní stránka trestného činu, tedy úmyslnost. Naopak je nepředstavitelné prokázání subjektivní stránky trestného činu Aleně Vitáskové. Jistě nejmenovala Renatu Veseckou místopředsedkyní úřadu s úmyslem způsobit státu škodu vyplácením její mzdy a odměn. Určitě nejednala s úmyslem pomoci Renatě Vesecké k obohacení příjmem, jehož by jinak nedosáhla, protože se jedná o úspěšnou advokátku, která je finančně dobře zabezpečená. Tak hloupá konstrukce skutkové podstaty trestného činu se hned tak nenajde.

Získání elitní právničky s obrovskými zkušenostmi z dlouholetého působení ve vedoucích funkcích ve státním zastupitelství do vedení úřadu, který řeší složité právní záležitosti, je dobrá investice, a to bez ohledu na nejasnosti o její odpovědnosti za vyvolání tzv. „kauzy Čunek“. Vzhledem k tomu, že Renata Vesecká má jako místopředsedkyně v portfoliu  úkolů a pravomocí výlučně právní záležitosti, zdravý selský rozum by dokázal omluvit zanedbání podmínky sedmiletého působení v energetice. Je ostatně sporné, zda by se v energetice našel právník se sedmiletou praxí, který by se kvalifikací vyrovnal Renatě Vesecké. 

Pro pochopení zhůvěřilosti zásahu z 27. května 2015 neuškodí připomenutí pozadí trvajících snah o odstranění Aleny Vitáskové z čela Energetického regulačního úřadu.

Bývalé vedení ERÚ předsedy Josefa Fiřta a jeho spolupracovníků Blahoslava Němečka, Antonína Panáka a Luďka Pražáka nezvládlo příval žádostí o udělení licence na provozování fotovoltaické elektrárny, který nastal v r.2010. V tomto období došlo k četným nezákonnostem v licenčním řízení. Snaha o jejich nápravu od počátku r.2011 byla jen vlažná. Navíc zůstala neobsazená funkce ředitele licenčního odboru až do příchodu Aleny Vitáskové, která do ní dosadila odpovědnou a odborně vyspělou  Michaelu Schneidrovou. V mezidobí se sice jakýsi úředník vydával za pověřeného řízením licenčního odboru, ale pověření neměl.

S pochybeními z r.2010 neměla Alena Vitásková nic společného. Do Energetického regulačního úřadu nastoupila jako jeho předsedkyně až 1.srpna 2011 a o problémech, které vznikly za působení jejího předchůdce, neměla tušení. Jakmile se o nich dověděla, začala konat. Podobně jako před ní senátor Jiří Čunek se pokusila vyvolat trestní stíhání osob, které jsou odpovědné za marnotratné nastavení pravidel pro poskytování podpory provozovatelům fotovoltaických elektráren, které vede k obrovskému plýtvání prostředky ze státního rozpočtu. Stejně jako před ní senátor Jiří Čunek u orgánů činných v trestním řízení nepochodila. Podala řadu trestních oznámení kvůli podvodům v licenčním řízení a postoupila nejvyššímu státnímu zástupci balík licenčních spisů k přezkoumání a případnému podání žaloby z veřejného zájmu na odnětí licence.

Ale v téže době se již protikorupční policie zabývala trestním oznámením, které podal místopředseda ERÚ Antonín Panák kvůli udělení licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny v majetku rodiny Zemků. O tom neměla Alena Vitásková tušení, její náměstek ji o svém počínání neinformoval stejně jako o neobsazení funkce ředitele licenčního odboru.

Zatímco nad nepravostmi, ke kterým došlo za působení Fiřtova vedení, se orgány činné v trestním řízení nikdy nepozastavily, v říjnu r.2012 sdělila protikorupční policie obvinění nové ředitelce licenčního odboru Michaele Schneidrové, která se měla provinit tím, že neprovedla kroky k odebrání licencí na provozování fotovoltaických elektráren rodiny Zemků, které jí podstrčili k podpisu úředníci, patřící k bývalému vedení. Odmítla vykonat to, do čeho se zřejmě předchůdcům nechtělo. Musela volit mezi dvěma špatnými rozhodnutími. Odebráním licence by způsobila společnostem rodiny Zemků obrovskou finanční ztrátu.Patrně by je vehnala do stavu nezpůsobilosti splácet miliardový úvěr a možná až do krachu, který by znamenal ztrátu práce pro několik tisíc jejich zaměstnanců. Důsledky by dopadly hlavně na hlavy investorů, jejichž zavinění na zpoždění dokončení výstavby elektráren je sporné, maximálně částečné. Ale bezprostředně by je pocítil stát, u kterého by se propuštění  zaměstnanci hlásili o podporu v nezaměstnanosti.  Zcela jistě by následovaly soudní spory a možná i mezinárodní arbitráž, kterou by v dané důkazní situaci stát nemusel vyhrát. Neodebráním licence umožnila investorům čerpání podpory ze státního rozpočtu, na kterou získali nárok podezřelým způsobem. Ležela na ní v každém případě těžká odpovědnost, kterou vzhledem k dané důkazní situaci řešila volbou možného způsobení menší škody.  V březnu r.2013 pak bylo sděleno obvinění Aleně Vitáskové, která se měla provinit tím, že Michaele Schneidrové nezabránila v zastavení řízení k odnětí licencí pro elektrárny rodiny Zemků. Nemám ale za jednoznačně prokázané, že se o rozhodnutí Michaely Schneidrové skutečně včas dověděla. Ostatně v dalším vývoji vyvolala řízení, jež vedlo k odnětí předmětných licencí a jejich novému udělení na základě důkazů, jež při původním rozhodování nebyly k disposici.

Pilný žalobce Radek Mezlík vidí v přezkoumání, zrušení a novém vydání licencí pokračující trestnou činnost a vyvolal další trestní řízení, které se pro tuto chvíli obou obžalovaných netýká.Ovšem, co není, může být.

Obžalobou z 26.května 2014 nastavil olomoucký žalobce Radek Mezlík obžalovaným Michaele Schneidrové a Aleně Vitáskové podmínky soudního řízení tak, aby je co nejvíce obtěžovalo. Sdílejí lavici obžalovaných s osmi dalšími účastníky, jejichž věc se jich nijak netýká. Dění v soudní síni se k jejich údajnému provinění vztahuje jen občas. Mohou se sice z osobní účasti omluvit, ale jejich obhájci musí být přítomni stále, takže obžalované finančně krvácejí, i když o jejich záležitosti nepadne v soudní síni ani slovo. Jejich zaměstnavatel, jímž je stát, přichází v nadměrném rozsahu o jejich pracovní čas a o energii, kterou spotřebují na překonání stresu z trestního řízení.

Jejich životy jsou vystaveny ničivým účinkům trestního řízení již déle než dva roky. Hlavní líčení u Krajského soudu v Brně bylo zahájeno dne 2.června 2014. Po řadě odročení se přiblížilo k závěru, ke kterému by mohlo dospět v bloku jednání ve dnech 15. až 19. června 2015. Ale i kdyby si obě vyslechly zprošťující rozsudek, není jisté, že se Alena Vitásková dočká klidu, protože státní zástupci jí chystají již dnes další „rozptýlení“.

Alena Vitásková vždy jednala jako nezávislý orgán, čímž popouzela mnoho lidí a podněcovala snahy o její odstranění z čela Energetického regulačního úřadu. Úspěch soudního řízení trestního nebo zahajovaného stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké by ji smetl. Z tohoto pohledu je ale námaha policistů a státních zástupců nadbytečná, protože novela energetického zákona skoncovala s postavením Energetického regulačního úřadu jako nezávislého orgánu a úplně zlikvidovala nezávislé postavení jeho předsedy. Úřad bude nadále přívěškem Ministerstva průmyslu a obchodu. Bude jej řídit pětičlenná rada, jmenovaná vládou na návrh ministra průmyslu a obchodu. S nabytím účinností zákona předčasně skončí funkční období příliš nezávislé předsedkyně.

POUČENÍ Z KAUZY NEČESANÝ

Vítězný ryk bulváru nad zásahem Nejvyššího soudu ČR do případu Lukáše Nečesaného považuji za předčasný. Jestliže Nejvyšší soud ČR usoudil, že důkazní situace vylučuje pana obžalovaného jako pachatele (cituji veřejné zdroje, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemám k disposici), měl jej přímo zprostit obžaloby, podobně jak kdysi učinil v kauze Miloše Koběrského. Pokud vrátil věc obecným soudům, dal jim možnost pokusit se o vrácení Lukáše Nečesaného za mříže. Je to překvapující i proto, že Nejvyšší soud ČR nevyužil možnost uvalit na Lukáše Nečesaného vazbu až do nového rozhodnutí nalézacího soudu: svědčí to o tom, že předpokládá zprošťující rozsudek. Jeho rozhodnutí ale vlastně směřuje proti smyslu stížnosti pro porušení zákona, kterou bývalá paní ministryně podala ve prospěch odsouzeného. Ovšem Nejvyšší soud ČR říká obecným soudům, že obžalovaného usvědčily nedostatečně a dává jim pokyn, aby se pokusily jeho odsouzení učinit nevyvratitelným, čili ve výsledku postupuje proti němu.

Zkušenost z jiných kauz, v nichž účinkovali státní zástupkyně Lenka Faltusová, předseda senátu nalézacího soudu Jiří Vacek a předseda senátu odvolacího Vrchního soudu v Praze Jiří Lněnička naznačuje, že Lukáš Nečesaný není úplně mimo nebezpečí. Jeho závažnost nemohu odhadnout, protože mám k disposici jen stížnost pro porušení zákona, která byla uveřejněna na internetových stránkách ministerstva. Velmi mě ale zajímá, jak se Nejvyšší soud ČR vypořádal se skutečností, že poškozená Bradlová mluví pouze o jednom mladíkovi, který vstoupil do její provozovny a napadl ji, ačkoli z logiky věci vyplývá, že v případě neviny Lukáše Nečesaného by museli být dva: Lukáš Nečesaný a pachatel. Je ovšem možné, že na krátký vstup Lukáše Nečesaného mohla zapomenout.

Sama autorita Nejvyššího soudu ČR, byť jeho soudci by měli být výkvětem české trestní justice, není jako pojistka proti soudním nepravostem zcela bezpečná. Některým soudcům straší v hlavách fetišistické pojetí soudcovské nezávislosti, které jim dovoluje nevnímat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako závazný pokyn. Ojediněle dochází k tomu, že po zrušení rozsudku Nejvyšším soudem ČR obecné soudy obejdou jeho právní stanovisko a odsoudí obžalovaného znova, nebo zahájí řízení, nařízené Nejvyšším soudem ČR, velmi neochotně a až po mnoha měsících průtahů. Daleko horší je skutečnost, že za nezávislé a dokonce nad soudy povznesené se považují i někteří státní zástupci. Nezbývá jim sice, než vzít na vědomí ztroskotání jejich posedlictví vyvrácením obžaloby soudem, ale v navazujících řízeních se pak drží pseudoprávního názoru, že soudní rozsudky jsou nesmyslné a jedině správné je jejich stanovisko. Státní zástupci ovšem nemají právo vykládat dokazování odlišně od soudu, který je z ústavněprávního hlediska jako jediný oprávněný rozhodovat o vině a trestu. K pohrdání právním názorem soudů došlo  například v souvislosti s kauzou médii ocejchovaného Víta Bárty, jehož zprošťující rozsudek přezkoumal na popud dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch Nejvyšší soud ČR a bez výhrad jej potvrdil, čili odmítl názory žalobců včetně toho nejvyššího. S tím žalobci nic nenadělají, ale když jinak škodit nemohou, aspoň poskytují ochranu provokatérům Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi, kteří špinavost proti Vítu Bártovi vyvolali.

Až do právní moci nového rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je jásot předčasný. Teprve v případě, že zlopověstná trojice  Hana Faltusová – Jiří Vacek – Jiří Lněnička skloní hlavy před autoritou Nejvyššího soudu ČR a zprostí Lukáše Nečesaného obžaloby, bude na místě slavit náhodné vítězství slepé spravedlnosti nad posedlictvím pokleslých policistů, žalobců a soudců. Při oslavách by se ale mělo myslet i na další oběti selhání orgánů činných v trestním řízení, z nichž jen ojediněle se některým  podaří dosáhnout zadostiučinění, zatímco většina ostatních  v nejlepším případě dosáhne podmíněného propuštění po odpykání části trestu, jiní stráví nespravedlivý rozsudek za mřížemi až do posledního dne.

Nicméně v rámci debaty, vyvolané úspěchem stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Lukáše Nečesaného došlo k odhrnutí záclony nad nepřístojnostmi orgánů činných v trestním řízení a systémovými vadami nakládání s podněty ke stížnostem pro porušení zákona. Velmi upřímně o nich pohovořila bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková v Událostech, komentářích ČT dne 22.května 2015. Bez ohledu na to, jak věc Lukáše Nečesaného nakonec dopadne, je účelné zabývat se odhalenými negativními úkazy, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Měli by se jimi zabývat ministři spravedlnosti a vnitra, protože mnoho špatných věcí se děje právě proto, že je jejich předchůdci trpěli nebo v případě politizujícího advokátního koncipienta Jiřího Pospíšila dokonce podporovali.

Především to je policejní násilí, jehož stále více přibývá. Policisté při zadržování podezřelých a jejich prvních výsleších  často nedbají presumpce neviny a nakládají s nevinnými jako s nebezpečnými zločinci. Brutalitou zacházení občas překonávají StB i gestapo. S oblibou přibírají k zásahům televizní reportéry a podezřelí a jejich rodiny pak musejí snášet ostouzení opakovaným vysíláním reportáže. Přidává se Vězeňská služba ČR, která dovoluje natáčení předvádění spoutaných osob.  Pokud se oběti násilí brání stížností nebo trestním oznámením, téměř nikdy neuspějí. Žalobci jejich oznámení odkládají jako účelovou lež, sloužící k posílení obhajoby. Generální inspekce bezpečnostních sborů pachatele nezákonností téměř nikdy neusvědčí. Co ostatně jiného lze čekat od orgánu, jenž se nezákonným postupem podílel na puči ke svržení policejního prezidenta Petra Lessyho a jeho účastníky trvale chrání před postihem, včetně bývalého ministra vnitra v Nečasově vládě Jana Kubiceho, vše pod velením nedotknutelného ředitele Ivana Bílka (chráněného alibistickým předsedou vlády Bohuslavem Sobotkou). V případě jasných důkazů státní zastupitelství trestní oznámení odkládají, protože v násilí na zadržených osobách neshledávají nic nezákonného.

Není bez zajímavosti, že na brutalitu policistů z obvodu působnosti Krajského ředitelství PČR v Hradci Králové si kromě Lukáše Nečesaného stěžovali v průběhu několika let i jiní obžalovaní. V některých případech jejich nářkům dodávají věrohodnost výpovědi důvěryhodných svědků, ale ani to nepřipravilo násilníky o beztrestnost. „Doznání“ zmláceného podezřelého vede téměř vždy k odsouzení. Kromě násilí spolek Šalamoun narazil v jednom závažném případě na křivé svědectví policisty před soudem, jehož vyvrácení soud zmařil nepřipuštěním výslechu svědka obhajoby.

„Šikovní“ policisté dokáží vynutit nebo vylákat „doznání“ i bez použití fyzického násilí . Následky jsou ale stejně zničující. Vymáhání doznání nezákonnými postupy se dopouštějí pokleslí jedinci mezi policisty, kteří považují za věc své ctižádosti získat „čárku“ za vyřešený případ bez ohledu na to, zda je skutečně jisté, že se podezřelý dopustil vyšetřovaného skutku. Nad důsledky  vynucení doznání pro jejich oběť se nezamýšlejí.

Kazem na štítě státního zastupitelství a justice jsou jedinci, posedlí potřebou dostat za mříže každého, koho jim policisté předhodí. Zdá se, že k nim patří i žalobkyně v kauze Lukáše Nečesaného Lenka Faltusová, jejímiž vstřícnými protějšky bývají soudci s hanebnou předlistopadovou minulostí: Jiří Vacek a Petr Mráka. K dosažení cíle jim slouží cokoli, například připuštění důkazu fabulací, rozvíjenou na základě povzbuzování provokatéra,  vedeného policií, a následné  odmítnutí důkazů, jež by mohly potvrdit, že nejde o popis skutečné události, ale o výplod fantazie obžalovaného. Přípustné je křivé svědectví. Příznačné je i skládání nepřímých důkazů do řetězců, jež jsou ucelené jen zdánlivě, přehlížení skutkových zjištění, jež ukazují na jiného pachatele atd. Znalecké posudky užívají jen jako důkaz v neprospěch obžalovaného, ostatní připouštějí neradi. Oblíbeným důkazem je pachová stopa: skoro v každém případu, u něhož došlo k prokázání justičního přehmatu, byla usvědčujícím důkazem: je záhadou, jak se tam dostala, když obviněný na místě nebyl. Představa, že pachovou stopu lze přenést a lze s ní manipulovat i jinak je stejné tabu, jako tvrzení, že je císař nahý. Nejsou-li přímé důkazy, žalobci a soud je nepostrádají : pomohou si jinak. Nevyplácí se u nich ani přílišná snaha pomoci obžalovanému poskytnutím alibi, protože odměnou za ni může být odsouzení za křivé svědectví, založené na spekulacích: případný další svědek se pak raději nepřihlásí, i kdyby mohl neprávem obviněného zachránit.

Z odhalení, ke kterým v této souvislosti došlo, je  ale asi nejdůležitější popis způsobu nakládání s podněty k podání  stížnosti pro porušení zákona, který podala bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková v pořadu Události, komentáře ČT dne 22.května 2015.

Na jeho okraj uvádím, že stížnost pro porušení zákona je pro odsouzeného nejnadějnějším mimořádným opravným prostředkem, protože není omezena procesní lhůtou a lze jí napadnout i vady dokazování. Podnětů přichází na ministerstvo v posledních dvou až třech letech o něco méně než tisíc za rok. Ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali podle údajů Nejvyššího soudu ČR až 200 stížností ročně, z nichž bylo 70-95 % úspěšných. Jiří Pospíšil, capo di tutti capi z pověstné „kauzy Čunek“, byl obhájcem zásady neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a v tomto směru skvěle souzněl s úředníky, kteří tuto agendu po desetiletí spravovali a zásadu neprolomitelnosti rozšířili i na ministrova (ve skutečnosti svá) rozhodnutí.  Jejich společným úsilím se podařilo počet podaných stížností snížit zhruba na polovinu. Jiří Pospíšil také novelizací trestního řádu připravil ministry spravedlnosti o pravomoc nařídit při podání stížnosti pro porušení zákona odklad nebo přerušení výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – nemohl přece připustit, aby přeplněné věznice přišly o pár chovanců. Po Jiřím Pospíšilovi se poměrně rychle vystřídali ministři Pavel Blažek, Marie Benešová a Helena Válková. Měli z počátku jiné starosti než zabývat se touto agendou a než se rozhlédli, jejich éra skončila. Vedlo to k dramatickému snížení počtu podaných stížností. Pavlu Blažkovi patří ale významná zásluha: zavedl uveřejňování podaných stížnosti na internetových stránkách ministerstva.

Helena Válková nalila divákům ČT čistého vína: ministerstvo nemá kapacitu na zpracování stovek podnětů, proto je nechává vyhodnotit státnímu zastupitelství. Na základě jeho hodnocení pak aparát připravuje stanovisko pro ministra. Tento proces může být velmi zdlouhavý, protože nemáme elektronický trestní spis, takže státní zastupitelství si musí od soudů vypůjčit úplné soudní spisy; někdy na ně čeká celé měsíce a zřejmě kvůli tomu nepropadá panice: odsouzení nemají nárok na spěch. Státní zástupci jsou vycvičeni na usvědčování obviněných: podle toho vypadají výsledky jejich přezkumů. Pokud se dopustí nehorázností, které Helena Válková našla v návrhu na odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, osud většiny stěžovatelů je zpečetěn. Případů, že si nesrovnalostí všimne přímo ministr a dokonce se s nimi neztotožní, je velmi málo, téměř se nevyskytují. Proto trvá vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona i několik let a úspěch slaví jen několik málo procent z nich. Předkladatel podnětu nemá nárok na seznámení se stanoviskem státního zastupitelství ani s odůvodněním nevyhovění ministrem, natož aby směl vznést námitky. Celý proces zpracování podnětů k podání  stížnosti pro porušení zákona má tak povahu inkvizičního řízení. Ministři a jejich lokajové se hájí tvrzením, že je to tak v pořádku, protože podle trestního řádu ministr pouze může podat stížnost, ale nemusí, takže polemizovat s jeho rozhodnutím nelze. Z ústavněprávního hlediska je ale tento názor nemravný, protože slovo „může“ v zákoně vybavuje ministra pravomocí a státní orgán je povinen svou pravomoc užívat. Je ostatně nemravné tvrdit, že ministr má právo nedbat nezákonností, kterých se státní zástupci a soudci dopouštějí na občanech tohoto státu.

Lukáš Nečesaný čekal ve vězení na zázrak v podobě stížnosti ministra pro porušení zákona dva a půl roku. Stejně na tom je Zbyněk Hřib, o jehož věci bude Nejvyšší soud ČR jednat 3. června 2015. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podal v jeho prospěch Městský soud v Brně. Stížnost ale podala až ministryně Helena Válková 6.listopadu 2014 rekordním tempem  na základě upozornění ze dne 1.listopadu 2014. Délka jejich čekání ale není rekordní: před několika dny podal ministr Robert Pelikán stížnost pro porušení zákona na základě opakovaně odloženého podnětu spolku Šalamoun z 29.června 2009. Není jisté, zda se odsouzený dočká dříve projednání stížnosti Nejvyšším soudem ČR nebo propuštění po odpykání dvou třetin trestu.

Nepatrné procento podnětů, jež osobně vyřizuje ministr, obvykle vyvolává dohady, proč volba padla právě na tento případ a ne na jiný. Lid obecný obvykle soudí, že za tím jsou styky a peníze. Osobní zasahování ministra do řízení proto přináší nebezpečí, že na něj padne podezření z korupčního jednání a navazující nepříjemnosti. Postihlo to bývalou ministryni Danielu Kovářovou, která podala stížnost pro porušení zákona rovněž ve prospěch „zákazníků“ soudce Jiřího Vacka a přerušila jim výkon trestu. „Práskači“ z řad úředníků ministerstva spolu s exministrem Jiřím Pospíšilem a krajským státním zástupcem v Hradci Králové Pavlem Hochmannem na ni poštvali protikorupční policii. Nebyla obviněna, ale soudce-stážista Vlastimil Matula, který v postavení řadového referenta ministerstva napsal koncept stížnosti, byl odsouzen k podmíněnému trestu. Spolu s ním byl odsouzen Vladimír Chrástecký, vrchní ředitel sekce, který mu práci zadal. Šlo o průlomové rozsudky: odpovědnost úředníků byla oceněna jako významnější než odpovědnost ministra- ústavního činitele. Pro úplnost: vedoucí oddělení, který zařídil propuštění obou odsouzených, stíhán nebyl, patrně odměnou za „práskačství“.

Agenda stížnosti pro porušení zákona je z pohledu odsouzených a jejich obhájců velmi důležitá a citlivá. Pro ministry ale obvykle není prioritou, pro některé je dokonce jen okrajovou záležitostí. Moc nad osudy odsouzených přenechávají úředníkům, z nichž někteří přežívají na ministerstvu celá desetiletí a jejich úroveň je různá. Za výše uvedených okolností se správa agendy nemůže obejít bez výstřelků na obě strany. Spolek Šalamoun proto již několik let doporučuje převzetí rakouského modelu: přenesení pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona na generálního prokurátora, působícího při Nejvyšším soudu, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství, odpovědného za dozor nad zákonností trestního řízení. Aby bylo jasno: generální prokurátor v tomto případě není orgánem veřejné žaloby, naopak je odpovědný za korigování přehmatů žalobců a soudů.

 

NEZÁVISLOST, NEKONTROLOVATELNOST, NEMRAVNOST, NETRESTATELNOST

Požadavek  nezávislosti začíná rozežírat státní správu, která nemůže účinně fungovat bez podřízenosti nižších stupňů hierarchie vyšším, tedy bez regulovaného omezení nezávislosti. Dožaduje se jí kdekdo a stala se mantrou, kterou v honbě za popularitou mávají různé nevládní nátlakové skupiny a v touze zalíbit se jim také někteří politici. Kdyby se ale všichni vyznavači nezávislosti ve státní správě setkali na jednom místě a měli  by vysvětlit, co si pod tím kouzelným slůvkem představují, bylo by rázem jasno.

Vyšlo by najevo, že úředníci všeho druhu (rakouské a německé právo mezi ně zahrnuje jako „zvláštní druh“ i státní zástupce) si přejí sami rozhodovat o tom, čím se budou zabývat, sami si určovat objem práce, který chtějí odvádět, i lhůty plnění, sami rozhodovat o pracovních postupech  a hlavně nenést odpovědnost, když se něco nepovede. Jak správně podotkl jeden z významných právníků, kteří se zúčastnili 8. Rozmluv na Hanspaulce, pořádaných Institutem Václava Klause, „mělo by být povinné při každém použití slova nezávislost dodat nekontrolovatelnost“.

Méně určití by byli politici a mluvčí nevládních organizací. Důležitě by blábolili o nutnosti ochránit úřady před vlivem politiků, které asi paušálně považují za darebáky (dokud se jim nepodaří také se jimi stát) a popírají sílu jejich mandátu, odvozeného od vůle voličů. Měli by potíže, kdyby měli uvést příklad nezákonnosti, při které právě nedostatek procesní nezávislosti úředníků umožnil uplatnění škodlivého vlivu politiků. Našli by pouze příklady selhání státního zástupce, dané nikoli nedostatečně zabezpečenou nezávislostí, ale nedostatkem osobní statečnosti. V důsledcích by na sebe prozradili, že popírají platnost pravidel dělby moci ve státě a pohrdají ústavními institucemi.

V souvislosti s přípravami nového zákona o státním zastupitelství zaznívá požadavek na prohloubení nezávislosti zvlášť často. Návrh zákona, který představil veřejnosti ministr Robert Pelikán, pochází v zásadě z dílny státních zástupců. Lze na něm doložit, že věci se mají skutečně tak, jak jsem uvedl výše. Nezávislost nejvyššího státního zástupce a vedoucího Speciálního státního zastupitelství zde má podobu podřízenosti přímo pánubohu. Chybí  mechanismus přenosu priorit trestní politiky vlády na státní zastupitelství, o možnosti čelení excesům žalobců vládou či ministrem spravedlnosti ani zmínka. Tlak na odpovědnost za selhání státního zástupce při výkonu služby má zajišťovat bezzubá soustava pravidel kárného  a stížnostního řízení, převzatá ze současného zákona, která je v podstatě neúčinná.

V praxi jde  míra nezávislosti státních zástupců tak daleko, že přes slovo nekontrolovatelnost se dostaneme až k pojmu nemravnost a odtud dále k netrestatelnosti. Rozhodující pro správnost počínání státního zástupce je podle současného kastovního pojetí nezávislosti jeho subjektivní pohled na věc. Ve jménu uznání práva na nezávislý právní  názor je každé jeho rozhodnutí správné, a tedy beztrestné, i kdyby za ně stát zaplatil statisícové odškodnění. Právní názor státního zástupce domněle stojí nad právním názorem soudu dokonce i v tom případě, kdy rozsudkem byla prokázána jeho mylnost.

Představme si pro pochopení zhoubnosti zvráceného pojetí nezávislosti státních zástupců situaci, která může nastat, když někdo z nenávisti vyvolá křivým obviněním trestní řízení proti svému protivníkovi. Je to nepochybně podlé jednání, zasluhující veřejné odsouzení a stíhání podle trestního práva. Křivost obvinění nemusí vyjít na povrch na první pohled, proto oběť podlosti musí podstoupit martyrium trestního stíhání až do konce. Dojde k souboji žalobce a obhajoby, moderovanému soudem. Zvlášť vydaření jedinci mezi státními zástupci  chápou  jednání před soudem jako kolbiště, na němž obhajují svou svatou věc proti obhajobě a případně i proti samotnému soudu. Nejde přece o spravedlnost, ale o to, kdo s koho. Bez ohledu na chatrnost dokazování se žalobci vnitřně  utvrdí v přesvědčení o vině obžalovaného a jeho odsouzení se jim stane věcí prestiže. K jeho prosazení je každý nástroj dobrý, takže od nekontrolovatelnosti se překročí hranice k nemravnosti: k utloukání obžalovaného je použitelná lež, znevažování jeho osoby, urážení každého, kdo stojí na opačné straně. Je-li nablízku televizní kamera, to vše se projeví v nabubřelém zadupávání obžalovaného do země. Kdo sleduje velké medializované trestní procesy, ví, o čem mluvím.

Ale nejen v pohádkách končí věci občas dobře. Stane se, že v průběhu dokazování před soudem vyjde najevo křivost obvinění a postižený nakonec po všech podstoupených útrapách drží v ruce zprošťující rozsudek. Podlost původce jeho trápení nedosáhla odměny v podobě odsouzení nevinného. Znám dokonce výjimečný případ, v němž soudce, který se jinak choval k obžalovanému nepřátelsky, se při odůvodnění rozsudku vyslovil pro trestní stíhání křivopřísežníka. Ale žalobce-posedlík se nedokáže vyrovnat s uniknutím kořisti. Odvolá se a štafetu boje za svatou pravdu žalobců převezme státní zástupce, vystupující stejně zapáleně před odvolacím soudem. A někdy se zapojí do hry i nejvyšší státní zástupce, který podá dovolání v neprospěch obžalovaného k Nejvyššímu soudu ČR, s nímž neuspěje. Pak zde stojí napříč soustavou celý řetěz zhrzených žalobců, jimž se nepodařilo prosadit jejich utkvělé představy o vině nevinného. A to je sjednocuje.

Jásot nad vítězstvím spravedlnosti je ale předčasný. Každý má být po zásluze odměněn. Zproštěný obviněný sice dostal od státu za utrpěné příkoří odškodné, ale aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, mělo by se dostat i na původce jeho trápení. Ten ale může zůstat klidný, protože jej chrání do nemravnosti přetavená nezávislost státních zástupců. Vědí přece lépe než soud, že obžalovaný je lump a nad zprošťujícími rozsudky a odmítnutím dovolání jen pohrdavě krčí rameny. Podá-li postižený trestní oznámení na ničemu, který přivodil jeho trápení, narazí na odpor zhrzených žalobců: mají jej  za neprávem zproštěného a zadostiučinění stíháním křivopřísežníka mu neposkytnou. Nemohou-li mu již jinak ublížit, aspoň poskytnou ochranu jeho protivníkovi. V jejich očích křivé obvinění není křivé, protože podle jejich mínění, jež  považují za silnější než právní názor soudu, zproštěný obžalovaný je stále vinen. Stížnosti proti počínání prvostupňového státního zastupitelství jsou zbytečné, neboť nadřízený orgán se s ním solidarizuje a jeho  rozhodnutí posvětí. Přezkum jeho stanoviska vyšším stupněm skončí stejně a je konečným rozhodnutím, proti němuž neexistuje další opravný prostředek. Naivní lidé si stěžují nejvyššímu státnímu zástupci nebo ministrovi spravedlnosti, ale tam nepochodí: nejvyšší náčelníci nemají pravomoc do věci zasáhnout (to je nesporná výhoda pro pachatele ničemností proti prokuratuře, v které generální prokurátor dosáhne na každého provinilce – proto ten boj za oslabení postavení nejvyššího státního zástupce).

Možná mi čtenář dá za pravdu, že státní zástupce, který pohrdá soudním rozhodnutím a nahrazuje právní názor soudu svou zavilostí, trestuhodně popírá pravidla dělby moci ve státě. Státní zastupitelství je pánem přípravného řízení a veřejným žalobcem, ale výklad práva přísluší pouze soudům a také pouze soudy rozhodují o vině a trestu. Jejich rozhodnutí se nemusí líbit, ale jejich respektování je povinnost.  Poskytování ochrany osobám, na trestnost jejichž jednání upozornil soud, je rovněž projevem pohrdání názorem soudu a porušením základní povinnosti státního zástupce stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Pokud si státní zástupci vedou popsaným způsobem, zpochybňují svou nestrannost a profesionalitu, vyvolávají oprávněnou nedůvěru ke svému úřadu. Odtud lze odvodit, že naplňují skutkovou podstatu kárného provinění, které  zákon o státním zastupitelství vymezuje rozbředlou definicí takto: Kárným proviněním je zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.

Odtud vyplývá pokušení navrhnout podání kárné žaloby na státního zástupce, který kryje původce trápení zproštěného obžalovaného. Každý vedoucí státní zástupce má pravomoc    kárného žalobce proti všem státním zástupcům, kteří stojí v hierarchii státního zastupitelství pod ním. Poškozený jako skromný člověk, dosud zkroušený nepříjemným prožitkem trestního stíhání, proto osloví nejblíže vyššího kárného žalobce, stojícího nad ochráncem původce trestního stíhání. Ale ten je ve svých názorech rovněž nezávislý a zproštěnému obžalovanému úspěch nepřeje. Kárně žalovanému státnímu zástupci přizná právo na nezávislý právní názor, odmítne domněnku o podřízenosti právního názoru státních zástupců soudnímu výkladu a jeho počínání posvětí jako jedině správné.

Pokud stěžovatele odmítne nejblíže vyšší kárný žalobce, nemůže žádat o zvrácení jeho rozhodnutí nadřízeného, neboť kárný žalobce je ve svém rozhodování nezávislý a korigovat je může pouze kárný soud, obrátí-li se na něj kárnou žalobou. Nic ale nebrání odmítnutému poškozenému, aby podal podnět k podání  kárné žaloby o stupeň výš, a když ani tam neuspěje, až k nejvyššímu státnímu zástupci či ministrovi spravedlnosti. Nikde ale neuspěje, pouze sofistikovanost odůvodnění odmítnutí se stupeň od stupně zvyšuje. Nemá naději ani v případě, že by porušení etického kodexu všemi chráněným státním zástupcem konstatovala na základě náhodného seznámení s protokoly z hlavního líčení a se zvukovým záznamem bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová (takový případ se stal).  

Nezávislost státních zástupců ve výše popsaném zvráceném pojetí je skutečně synonymem pro nekontrolovatelnost, která vede  dále k nemravnosti jejich počínání a zaručuje jim netrestatelnost. Takové pojetí nezávislosti je ovšem třeba potírat.

Tím se nevyjadřuji proti nezbytnosti standardní procesní nezávislosti, kterou víceméně dostatečně zabezpečuje i současná právní úprava a až na občasné výjimky se uplatňuje i v praxi.

MINISTROVY SMOLNÉ DNY

Někdy se s nepříjemnostmi roztrhne pytel a i silný jedinec má co dělat, aby mu jejich příval nepodrazil nohy.  Smolné dny prožívá nyní ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Obecně se očekávalo, že na rozdíl od Heleny Válkové bude mít silnou  podporu ze strany vysílajícího hnutí ANO, což by mu mělo zajistit klidné panování. Praxe ukazuje, že vše je jinak: podporu (zatím) asi má, ale jsou zádrhele, které nelze překonat stranickým vlivem a firma-stát se přece jen občas vymyká přímému řízení Andrejem Babišem.

Od roku 2010 je prokletím ministrů spravedlnosti návrh nového zákona o státním zastupitelství. Džina z lahve vypustil politizující advokátní koncipient, ministr Jiří Pospíšil (ODS). Zhmotnil jej předlohou z dílny legislativců státního zastupitelství, ale do potupného vyhazovu z úřadu  nestihl ani prosadit její projednání ve vládě. Úspěšnější byl jeho nástupce Pavel Blažek (ODS), který ji  v roce 2013 dostal až do prvního čtení ve Sněmovně. Jenže padla vláda a jeho nástupkyně, staromilská exprokurátorka Marie Benešová (ČSSD), ji vzala zpět a pokusila se zablokovat záměr na přijetí nového zákona prosazením nanicovaté novely. Naštěstí s ní neuspěla ve vládě.   

Také současná vládní koalice se přihlásila k záměru přijmout nový zákon. Exministryně Helena Válková (ANO)  se při jeho naplňování pustila proti proudu. Přišla s kuriózním, vskutku ryze švejkolandským řešením: místo zrušení dvou vrchních státních zastupitelství chtěla zřídit ještě třetí, jež mělo odříznout nejvyššího státního zástupce od přímého vlivu na tzv. speciální státní zastupitelství, zřizované k potírání korupce a vyšetřování velkých kauz hospodářské kriminality. V rámci pokračujících příprav na minulou válku chtěla bránit hromadění moci v rukou nejvyššího státního zástupce. Kvůli hlasitému odporu ze všech možných stran musela ale návrh stáhnout k přepracování. Výsledek úprav, o nichž pak vyjednávala se státními zástupci, nestačila předvést veřejnosti, protože byla přinucena k resignaci.

Černého Petra zdědil  Robert Pelikán (ANO), který se vrátil k záměru zrušení vrchních státních zastupitelství. Potlesku se ale nedočkal. Naopak, čelí smršti námitek( viz Kyvadlový vývoj zákona I-VI), která je zvlášť vydatná díky tomu, že ji obohacují výstupy z meziresortního připomínkového řízení. Kromě výhrad teoretického rázu nebo odporu proti zakotvení neoprávněných kastovních výsad státních zástupců se hlasitě ozývají profesní skupiny, jež se cítí ohroženy utužením režimu. Mávají při tom mantrou nezávislosti, které lze rozumět jako volání po nekontrolovatelnosti až po vyžadování tolerance k nemravnostem. Například se zdvihl velký povyk kvůli úpravám procesních lhůt kárného řízení a kvůli nebezpečí, že po chybujících státních zástupcích by mohla být  vymáhána regresní spoluúčast na náhradách obětem nesprávného úředního postupu. Nejhlasitěji křičí soudci, jichž se Pelikánův legislativní balíček dotýká nepřímo. Bouří se také  policisté proti zvýraznění postavení státního zástupce  jako pána přípravného řízení trestního. Je žádoucí, aby ministr v dalším vývoji projevy skupinových zájmů odmítl, popř. aby šrouby přitáhl ještě silněji.

Základní koncepce návrhu zákona je ale zdravá, takže  je věcí ministra spravedlnosti, aby nechal předlohu upravit s využitím připomínek. Zvláštní pozornost by měl věnovat vymezení jednoznačných vztahů mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšším státním zástupcem a vytvoření formálních podmínek pro zvýšení tlaku na dodržování pravidel profesní etiky státních zástupců a na účinné vymáhání jejich odpovědnosti za zmetky. Neměl by připustit, aby přijetí zákona přineslo neoprávněné osobní výhody komukoli ze současných vedoucích státních zástupců. Inspiraci by mohl najít v poslaneckém návrhu Olgy Havlové (sněmovní tisk 432), který obsahuje velmi účinné řešení těchto problémů.

Nemilé bylo utkání pana ministra v Otázkách Vymývače mozků (OVM ČT24) s předsedou České advokátní komory Martinem Vychopeněm. Pan ministr, sám původním povoláním advokát, žehral na netečnost České advokátní komory ve vztahu k etice jednání advokátů, což mu Martin Vychopeň oplatil oprávněnou výtkou, že Česká advokátní komora předložila ministerstvu opakovaně návrh novely zákona o advokacii, jehož přijetí by rozšířilo oprávnění komory právě v tomto směru. Následovalo zveřejnění článku Dušana Šrámka na České justici, jenž má ministrovy výtky definitivně vyvrátit. V tomto sporu ministr tahá za kratší konec, protože nemá možnost se přesvědčit, zda osvobozující rozhodnutí nebo upuštění od uložení trestu jsou výsledkem přísného, leč uvážlivého a spravedlivého rozhodování kárných orgánů nebo projevem shovívavé stavovské solidarity. Advokáti totiž mají výsadu až feudálního rázu, kterou jim mohou závidět i soudci: kárné řízení v České advokátní komoře je zásadně neveřejné a ani poškozený nemá právo se dovědět, jaký trest byl uložen chybujícímu advokátovi. Je to nespravedlivé vůči soudcům, kteří jsou souzeni veřejně a mohou přímo v soudní síni narazit  na hlasité protesty proti rozhodnutí kárného senátu. Dojde-li někdy k novelizaci zákona o advokacii, bylo by na místě přehodnotit vhodnost tohoto stavovského privilegia.

Radost neudělala panu ministrovi ani vláda, která přerušila projednávání návrhu na změnu zákona o soudních poplatcích, jímž měly být zpoplatněny žaloby na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem. Účelem novelizace je omezení přílivu žalob. S tímto nápadem přišel již kdysi exministr Jiří Pospíšil, ale v Parlamentu nepochodil. Základní myšlenka mi připadá zvrhlá: stát nekvalitními vykonavateli trestní politiky způsobí občanovi škodu jednáním, o které nebyl žádán, a poškozený se pak musí doprošovat odškodnění u soudu a za vyřízení žádosti si má zaplatit. Takové uspořádání vztahů občana a úřadu odporuje dobrým mravům: způsobil-li stát škodu, měl by se o odškodnění postarat automaticky, z vlastní vůle, na svůj náklad. V tomto případě jde ostatně o škody, které nelze žádnými penězi nahradit: psychické strádání nevinně stíhaných a jejich rodin, rozpady rodin a společenských vztahů, bankroty obviněných, kteří během ztráty svobody  přestali splácet své závazky, a jiné hrůzy.

Ale budiž: zahrnování soudů žádostmi poškozených způsobuje nežádoucí prodlužování vyřízení stížnosti. Avšak stát se brání obtížím, které sám vyvolal a obětmi jeho obrany se mají znova stát poškození. Proto by měl vyvážit svou obranu účinnými opatřeními proti poškozování občanů svévolí a neumětelstvím černých ovcí mezi jeho zaměstnanci. Žádná ale zatím nevidím. Pokud vůbec existují nástroje, jež by mohly odrazovat příslušníky orgánů činných v trestním řízení od nedbalého přístupu k výkonu povolání či dokonce od zneužívání postavení, téměř se nevyužívají. Zatím platí axiom, že státní zástupci a soudci jsou vždy odborně na výši a dbají etických pravidel chování. Jejich představení jejich poklesky svorně zakrývají a ministerstvo spravedlnosti nevybočuje v tomto ohledu z řady.

S nápadem na zpoplatnění žalob proti státu o odškodnění za jím spáchané škody by pan ministr neměl uspět, mají-li jeho kolegové ve vládě smysl pro obyčejnou lidskou slušnost.

Pod ministrovýma nohama nyní vybuchla časovaná nálož, kterou si neúmyslně pro sebe připravila jeho předchůdkyně Helena Válková: Městský soud v Praze mu přikázal, aby rozhodl o rozkladu, který proti svému odvolání z funkce generálního ředitele Vězeňské služby podal generál Petr Dohnal. Toto rozhodnutí jednou muselo padnout, jen se nedalo přesně předvídat, kdy k tomu dojde. Není to jednoznačné vítězství generála Petra Dohnala, neboť soud nezkoumal, zda byl odvolán právem. O tom bude nyní muset za Helenu Válkovou rozhodnout Robert Pelikán. Ať rozhodne jakkoli, čekají jej následné nepříjemnosti. Vyhoví-li obhajobě Petra Dohnala, bude muset řešit nepřípustnou situaci souběžné existence dvou generálních ředitelů Vězeňské služby. Případné odvolání současného generálního ředitele generála Pavla Ondráška je téměř neproveditelné, zbavit jej generálské hodnosti nelze vůbec. Ministr bude muset vyřešit kvadraturu kruhu. O mnoho lépe se mu nepovede, potvrdí-li správnost rozhodnutí Heleny Válkové: s pravděpodobností blízkou jistotě lze předpokládat, že generál Petr Dohnal se znova obrátí k soudu a stav nejistoty bude trvat dalších možná i několik let. Nikomu by to neprospělo, dokonce ani odvolanému generálnímu řediteli, jehož život v právním vakuu je dlouhodobě pro něj škodlivý.

Tato situace ale zpochybňuje současný právnický přístup k existenčním jistotám špičkových vedoucích pracovníků: jednoznačně se nadřazuje individuální právo nad zájem spravované instituce, popř. státu. Jaksi automaticky se nepředpokládá, že by vedoucí pracovník měl pociťovat povinnost nadřadit zájem státu nad svůj. Nepřihlíží se také k významu souladných mezilidských vztahů v kolektivech řídících pracovníků. Špičkový vedoucí pracovník by měl mít právo obklopit se lidmi, s kterými chce pracovat, protože nesouladné společenské okolí by snižovalo jeho výkonnost. Z toho přirozeně vyplývá právo zbavit se těch, s kterými nechce pracovat.

Aby toho nebylo málo, na dvoudenní konferenci o různých formách správy soudnictví, která  za mezinárodní účasti proběhla ve dnech 13.-14.května 2015 v Brně, si pan ministr vyslechl slova obecně vážených představitelů soudnictví o trvalém selhávání ministerstva, o tom, že systém správy soudnictví prostřednictvím ministerstva spravedlnosti  se přežil,  a proto je nutný vznik justiční samosprávy. Setkal se také s projevy nevole, že ve vztahu k justiční samosprávě nejde ve stopách své předchůdkyně, která vznik samosprávného orgánu podporovala a pověřila předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu ustavením komise, která měla jeho ustavení připravit.

Robert Pelikán neplane nadšením pro zřízení soudcovské samosprávy a zejména chce problém řešit vlastními silami ministerstva. Úsilí Josefa Baxy deklasoval na soukromou iniciativu. Jeho záměr soustředit legislativní iniciativy na ministerstvo a obejít se bez expertní pomoci externistů je chvályhodný, protože je v souladu s vlastním smyslem existence jeho úřadu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žádný z jeho předchůdců se bez pomoci zvenčí neobešel. Pan ministr se v tomto směru vyvíjí: když se musel bezprostředně po nástupu do funkce vypořádat s úkolem předložení návrhu zákona o státním zastupitelství, vděčně sáhl po službě státního zastupitelství. Zdá se, že dnes považuje proces konsolidace ministerstva za natolik pokročilý, že se bez pomoci odjinud může obejít. Na místě jsou ovšem obavy, zda tým jeho spolupracovníků bude úrovní znalostí věcných problémů justice na srovnatelné úrovni s komisí, kterou by vytvořil zkušený Josef Baxa. A zvlášť důvodné jsou obavy, že přerušení kontinuity předčasnou výměnou ministrů přinese společensky škodlivé zpoždění vyřešení tohoto ( a i jiných) problému.

Současně se zde nabízí viditelný důkaz o účelnosti ustavení justiční samosprávy: je to jediný způsob ochrany justice před zhoubnými účinky častého střídání ministrů spravedlnosti a před uplatněním diktátorských choutek politiků při výběru soudních funkcionářů. Kdyby švejkolandské poměry umožňovaly setrvání ministra ve funkci po dvě až tři volební období a politici by se přísně drželi zásady, že do vnitřních poměrů v justici nemají strkat prsty, souhlasil bych s Robertem Pelikánem, že vznik justiční samosprávy není potřebný. Skutečnost, že potřeba  zabývat se správními záležitostmi bude odvádět významné osobnosti soudcovského stavu od vlastního výkonu poslání, není radostná a mluví proti zřízení samosprávy, ale výše uvedené přednosti samosprávy jsou silnější. Ani obavy, že dojde k „zapouzdření“ justice nejsou liché. Hlásím se ke kacířskému návrhu, že vznik samosprávy musí vyvážit zřízení mimoresortního nezávislého dozoru nad dodržováním pravidel profesní etiky a zákonnosti soudci a státními zástupci.

Uvedeným nepříjemnostem, jež v posledních dnech potkaly ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, dodává zvláštní příchuť skutečnost, že v odborných legislativních sporech musí čelit konstruktivní opozici přicházející zevnitř politického hnutí, jež ho na ministerstvo vyslalo. Vzhledem k intelektuální zdatnosti paní profesorky Heleny Válkové, opevněné v její sněmovní funkci, to není opozice ledajaká. Bude klást mimořádně vysoké nároky na propracovanost návrhů, jež bude ministerstvo posílat do Sněmovny.

Třešničkou na dortu je chování další bývalé ministryně spravedlnosti Marie Benešové, socialistky ve službách velkého kapitálu, která v případě zákona o státním zastupitelství podporuje Helenu Válkovou v jejích opozičních aktivitách. S výjimkou případné ztráty přízně Andreje Babiše nemohlo Roberta Pelikána postihnout nic horšího než opozice dvou bývalých ministryň.

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 3.5.2015

Významná část Otázek Vymývače mozků v neděli 3.května 2015 byla zaměřena na vybrané problémy resortu spravedlnosti. S moderátorem debatovala zajímavá sestava: ministr spravedlnosti Robert Pelikán, senátorka Eliška Wagnerová a předseda České advokátní komory Martin Vychopeň, nepochybně lidé znalí věci. Nehodlám se zabývat celým jejich vystoupením, jen několika zajímavostmi, jež v něm zazněly.

Výchozím předmětem jejich zájmu bylo soudní řízení s Davidem Rathem & spol., k němuž se rozproudila výměna názorů o obecných příčinách průtahů řízení, o etičnosti zdržovací taktiky obhajoby či o vlivu zdravotních potíží obžalovaných a obhájců na průběh řízení. Poměrně velkou pozornost věnovali účastníci debaty uplatnění námitky podjatosti soudce či senátu jako nástroje k zdržování řízení. Nezasvěcený divák by si mohl právem odnést z této části Otázek dojem, že podáním  návrhu na vyloučení soudce či senátu pro podjatost lze kdykoli soudní řízení přerušit, a to i na dlouhou dobu. Nikoho z diskutujících nenapadlo upozornit diváky, že to neplatí doslova.

Účinky vznesení námitky podjatosti  nebývají ve skutečnosti nijak dramatické. V trestním řízení ji vyhodnocuje soudce nebo senát, proti němuž podnět na vyloučení pro podjatost směřuje. Je tedy sám sobě soudcem. Během stovek hodin, strávených v soudních síních různých soudů jsem nabyl dojem, že valná část soudců se cítí vyslovením podezření na podjatost dotčena. Tím je vysvětleno, proč  se prvostupňový návrh na vyloučení většinou zamítá. Mohl bych uvést jako příklad jistého soudce, který opakovaně v rozhovoru pro televizi kritizoval nepřiměřenost uloženého trestu v kauze, v které rozhodoval o žádostech o povolení obnovy. S vědomím, že rozsudek není v pořádku, žádost o obnovu procesu opakovaně zamítl. Přestože několikrát veřejně vyjádřil svůj vztah k projednávané věci, za podjatého se nepovažoval a jeho vyloučení se nepodařilo prosadit.

Rozhodování o námitce podjatosti obvykle trvá několik minut, výjimečně několik málo desítek minut. Čili významné průtahy nevznikají..

Odmítnutý stěžovatel má ovšem právo podat stížnost proti nevyhovění návrhu. O té rozhodne soud nejblíže vyššího stupně. Stížnost ale nemá odkladný účinek. Napadenému soudci nic nebrání pokračovat v hlavním líčení, ovšem s rizikem, že v případě vyhovění stížnosti by byla  věc přikázána jinému soudci, který by musel opakovat úkony, provedené po podání námitky podjatosti. Po skončení hlavního líčení musí  ovšem poslat stížnost bez průtahů stížnostnímu soudu a s ní celý trestní spis. Až do jeho vrácení nemůže pokračovat v jednání.  Zde již k průtahům dochází, ale stížnostní soudy většinou rozhodují rychle. Ostatně k vzdorování se odhodlá jen část odmítnutých stěžovatelů, takže škody nebývají velké.

Kdyby nešlo o vážnou věc, řekl bych, že pořad zpestřila jako zábavná vložka přestřelka mezi ministrem a předsedou advokátní komory kvůli rozpornému náhledu na úroveň dohledu České advokátní komory nad etikou advokátů. Ministr, sám původní profesí advokát, vytýkal advokátní komoře nedůraznost jejího chování v této oblasti a mírné tresty, neodpovídající společenskému dosahu advokátských nepřístojností. Martin Vychopeň bránil advokátní komoru odkazem na nedostatečnost nástrojů, jejichž použitím by mohla při prověřování podezření proti kárně žalovanému advokátovi postupovat rychleji a přitom jít při obstarávání důkazů do větší hloubky. Upozornil, že v posledních čtyřech letech Česká advokátní komora každému nově jmenovanému ministrovi nabídla návrh novely zákona o České advokátní komoře, podstatně rozšiřující její možnosti při obstarávání důkazů. Na odpověď dosud  čeká marně, ani Robert Pelikán se nezachoval jinak než jeho předchůdci. Pointa jeho vystoupení byla jistě panu ministrovi nepříjemná. Jeho odpověď, že se věcí zabývá, pouze se dosud nevyjádřil písemně, na zahlazení nepříznivého dojmu z Vychopeňova výpadu nestačila.

Předseda advokátní komory ale jistě ví, že návrh novely, byť je adresován ministrovi, se na jeho stůl nemusí dostat. Se zásilkami nakládají úřednici, kteří někdy hrají sotva pochopitelné hry. Občas dochází k „odklonům“ důležitých podání do bezpečné vzdálenosti od ministrových očí. Je to možná výsledek skutečnosti, že ministři se střídají jako apoštolové na orloji, zatímco úředníci setrvávají na svých místech celá desetiletí a nabývají pocit, že vědí lépe než ministr, jak se mají  věci vyřizovat. Věřím, že po nedělní nepříjemnosti se Robert Pelikán bude zajímat, kdo před ním tak významnou věc ukryl.

Debata se nemohla vyhnout záměru ministra spravedlnosti na změnu pravidel kárného řízení se soudci, státními zástupci a exekutory. Jde o záležitost, která se v posledních dnech stala nejhlučněji projednávanou výhradou k návrhu nového zákona o státním zastupitelství, uplatňovanou významnými představiteli soudcovské komunity. Zabýval jsem se jí v dostatečném rozsahu již dříve na jiném místě, nicméně Robert Pelikán zdůraznil jednu část problému, která stojí za zamyšlení. Vysvětloval, že při současném nastavení pravidel odškodňovacího řízení je téměř nemožné domoci se regresní účasti původců škod na náhradách, které stát vyplácí obětem nesprávného úředního postupu, protože její vymáhání je možné jen vůči osobám, odsouzeným kárným soudem. Stejně jako předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová konstatoval, že kární žalobci žalují zřídka a nejraději vůbec, takže cesta k regresní účasti viníků je neprůchodná. V tom má jistě pravdu. Poslanecký návrh si s tímto problémem poradil tak, že založil povinnost kárného žalobce zahájit řízení vždy, když Ministerstvo spravedlnosti oznámí vyplacení odškodnění za řízení, které vedli činitelé, podléhající jeho kárné pravomoci.

Domnívám se ale, že v tomto směru by se dalo dělat daleko více než dosud i bez změny zákona, s využitím stávajících možností. Především ministerstvu nic nebrání podat příslušnému kárnému žalobci návrh na podání kárné žaloby na osoby, u nichž je důvodné podezření, že nárok poškozeného na náhradu škody vznikl jejich zásluhou. Mimo to kárné žaloby by mohl podávat sám ministr spravedlnosti, který je kárným žalobcem vůči všem soudcům, státním zástupcům a exekutorům České republiky.

Rozhovor tří představitelů kastovně sblížených veřejných činitelů byl tentokrát inspirativní.

  

KYVADLOVÝ VÝVOJ ZÁKONA VI. – PALBA Z VĚŽÍ ZE SLONOVINY

Není vždy příjemné být ve vlastní zemi prorokem, zvláště když Hálkova výzva „nekamenujte proroky…“dávno upadla v zapomenutí. Na vlastní kůži to v současnosti pociťuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán, prosazující návrh nového zákona o státním zastupitelství, který přináší změny až revoluční. Zavděčil se jen málokomu a musí za to platit.

Mezi významnými veřejnými kritiky předkládaného zákona převládají osoby sídlící ve věží ze slonoviny, kteří nevědí nic o skutečném vnitřním stavu státního zastupitelství, ani o bolestech občanů, postižených svévolí státních zástupců. Přistupují k hodnocení ministerského návrhu převážně z pozice obrany úzkých stavovských zájmů, skrytých za vnějškově ušlechtilými úvahami.

Neústupnou kritičkou předlohy je Marie Benešová, bývalá dlouholetá  prokurátorka, později státní zástupkyně VSZ v Praze, pak advokátka, posléze nejvyšší státní zástupkyně, znova advokátka, ministryně Rusnokovy vlády a nyní také poslankyně za ČSSD, z které kvůli umožnění zapsání na kandidátní listinu vystoupila (vítězství touhy po moci nad slušností). Její nechuť k jakékoli zásadní změně poměrů ve státním zastupitelství je obecně známa. Návrh zákona z r.2013 stáhla ze Sněmovny a prosazovala svou nicotnou novelu, kterou vláda naštěstí odmítla. Robert Pelikán její odpor zaznamenal, ale zdá se, že jeho nebezpečnost podceňuje.

Dne 30. dubna 2015 vyšel v 18. čísle Reflexu její rozhovor s Bohumilem Pečínkou se zvýrazněným nadpisem „Zeman je pod vlivem Bradáčové“, který má být ostrou kritikou ministerského návrhu zákona. Vyhraněně záporný vztah paní exprokurátorky k nynější pražské vrchní žalobkyni Lence Bradáčové je od pradávna známá věc. Psychoanalytik by možná zjistil, že právě v něm je klíč k odporu proti zákonu. Pro Marii Benešovou je patrně vše, co od Lenky Bradáčové pochází, dílem ďablovým a sama sebevědomá žalobkyně je pro ni zplozenkyní státnězástupcovského pekla.

Mezi jejími námitkami proti předloženému návrhu oceňuji  pouze nesouhlas s postavením speciálního státního zastupitelství jako úřadu, nepodléhajícího dohledu jakékoli „vrchnosti“, oprávněného vybírat si případy, na  nichž chce pracovat a jiné předávat dalším útvarům státního zastupitelství. Vše ostatní z jejích argumentů je „samá voda“.

Paní exprokurátorka oficiálně návrh zákona odmítá, protože prý je skrytou formou návratu k centralizované prokuratuře, kterou považuje za nepřekonatelné zlo: kdysi jí prý vadilo, že si občas vzal generální prokurátor vybranou kauzu a manipuloval s ní. Nerozumím tomu, proč tedy setrvala téměř dvacet let v organizaci, v které panovaly poměry, jež jí zásadně vadily. Hlavně ale namítám, že prokuratura fungovala v poměrech duálního řízení státu. Vedoucí činitelé byli současně nomenklaturními podřízenými  orgánů KSČ, které se neřídily trestním řádem, ale politickými úvahami. Mohlo proto docházet k zásahům nadřízených do vyšetřování, které byly nesrozumitelné nižším článkům prokuratury. Přesto podle vyprávění pamětníků by nebyly možné tak rozsáhlé manipulace s místní a věcnou příslušností státního zastupitelství, s jakými se od r.2007 stále častěji setkáváme při vyšetřování podezření proti jedincům, kteří jsou čímkoli významní. Trestní orgány totalitního režimu v posledních letech před jeho pádem lpěly úzkostlivě na předstírání zákonnosti procesů a formalisticky se držely psaných pravidel. Ostatně řídící vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství jsou v návrhu nového zákona nastaveny tak, že neumožňuji manipulaci toho druhu, jaké se Marie Benešová údajně obává. Nejvyšší státní zástupce není nadřízeným všech státních zástupců v republice, čili nemá pravomoc generálního prokurátora. Zákon dokonce zakazuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství provádění dohledu nad dohledovou činností krajských státních zastupitelství. Pokud tento nesmysl nesmažou poslanci pozměňovacími návrhy, základní masa státních zástupců, rozmístěná v okresních a obvodních státních zastupitelstvích, zůstane mimo dosah dohledové pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství. Námitka proti návratu k prokuratuře platí pouze v případě „speciálního“ státního zastupitelství, které nemá mít nad sebou dohled a jeho vedoucí bude přímým nadřízeným všech  přidělených státních zástupců.

V dalším obhajuje správnost vytlačení nejvyššího státního zástupce do role převážně metodického orgánu. Na počátku polistopadové éry  ji propagovali tvůrci platného zákona v rámci „preventivních příprav na minulou válku“, jež měly vyloučit zneužití moci silným nejvyšším státním zástupcem. V minulosti ale problém nebyl v tom, že generální prokurátor byl nositelem velké pravomoci, nýbrž v jeho podřízenosti politickým orgánům, která dnes nepřichází v úvahu. Nesmyslnost představy ostatně vyplývá ze srovnání s průmyslovým podnikem: v případě prosazení představ  Marie Benešové by firmu  řídili mistři, vůči nimž by byl generální ředitel v postavení poradce. Marii Benešové dále nedochází, že organizace, která je v denním pracovním styku s policií a dalšími ozbrojenými sbory a vykonává nad nimi dohled, musí být řízena pružně a jednotně na celém území státu. Samozřejmě si nevšimla, že prosazuje typicky českou cestu, kterou nejde jiný evropský stát a neobtěžuje se vysvětlením, proč je ta naše lepší než kolektivní evropská zkušenost.

 „Speciální“ státní zastupitelství považuje Marie Benešová za neužitečný výmysl, inspirovaný mocenskými ambicemi Lenky Bradáčové. Konzervativně horuje pro zachování speciálních odborů vrchních státních zastupitelství. Uniká jí, že ty si vylámaly zuby na značné části velkých kauz, jejichž vyšetřování dozorovaly. Nechápe, že dvě vrchní státní zastupitelství se začleněnými „speciály“ nezapadají do unitární struktury státu. Jejich existence znemožňuje důsledné uplatnění jednotného vedení trestního řízení na celém území státu. Působení dvou orgánů tam, kde stačí jeden, vytváří předpoklady pro uskutečňování výjimek z pravidel místní a věcné příslušnosti státního zastupitelství. V tom Marie Benešová dokonce spatřuje výhodu, ač jde o závadu.

Marie Benešová již dávno ztratila přímý styk se státním zastupitelstvím, což ostatně kdysi přiznala v Otázkách Václava Moravce. Na jeho potřeby a problémy nahlíží z velmi vysoké věže ze slonoviny. Pouze si myslí, že je nad všemi: prý zná názory většiny vedoucích státních zástupců a ví, že Pelikánovu koncepci odmítají. Sám Robert Pelikán je pro ni „kluk“ (jak by se jí líbilo, kdyby se o ní vyjádřil jako o „babce“?), který patrně podlehl politickému rozhodnutí hnutí ANO. Dobré je jen to, v čem žila v době aktivního výkonu služby. Její myšlení je nesmazatelně poznamenáno dvacetiletým působením na prokuratuře, které s sebou neslo pocit kastovní nadřazenosti, vyplývající z těsného vztahu prokuratury k vládnoucí straně.

Na rozhovoru je překvapivé vynechání námětu kárné odpovědnosti. Pokud by to bylo signálem, že Marie Benešová pochopila nesprávnost svých dosavadních názorů, byla by to dobrá zpráva pro veřejnost a špatná pro pokleslé státní  zástupce. Jinak je ale známo, že až dosud patřila k významným odpůrcům přijetí opatření, která by zvýšila pravděpodobnost postihu státního zástupce za špatně odvedenou práci. Vždy v minulosti zastávala doktrínu ochrany státních zástupců před útoky zvenčí, čili zásadu zajištění jejich beztrestnosti. Je tak spoluodpovědná za současné poměry ve státním zastupitelství, za kterých dochází k  excesům v postupech žalobců. Jak známo, akce vyvolává reakci: pěstováním pocitu beztrestnosti státních zástupců nepřímo přispěla k vytvoření nálady ve společnosti, příznivé pro volání veřejnosti po „zkrácení opratí“.

Z jiné věže ze slonoviny střílí na ministra Roberta Pelikána předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, jinak obecně vážená osobnost. Nepřekvapuje, že pro své názory nachází mezi soudci podporu . Rozžhavila ho změna pravidel kárného řízení, kterou chce Robert |Pelikán uskutečnit doprovodnou novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Josef Baxa ji vnímá jako útok na nezávislost zmíněných kast. Dráždí ho, že tak Robert Pelikán učinil bez projednání (rozuměj: bez laskavého svolení) se soudcovskou komunitou, a v tomto ohledu má jen částečně pravdu: projednání ano, upuštění od záměru v žádném případě. Soudci si musí konečně uvědomit, že dělbě moci ve státě odpovídá postavení ministerstva spravedlnosti jako iniciátora legislativních změn, zatímco soudcům přísluší úloha uživatelů a vykladačů zákonů. To je sice nevylučuje z veřejné debaty, vedené v průběhu tvorby zákonů, ale více práv nemají. Vidí-li ve zpřísnění podmínek kárného řízení ohrožení své nezávislosti, nejsou v právu: soudnictví je službou státu občanům, proto nezávislost soudců končí tam, kde začínají škody, páchané občanům justičními přehmaty. Baxovo tvrzení, že navržené změny kárného řízení jsou zbytečné, protiústavní, věcně nesouvisející se zákonem o státním zastupitelství a mají být proto staženy, je až fundamentalisticky přehnané.

Čertovo kopýtko vyčnívá z další námitky Josefa Baxy: z požadavku na odsunutí změny zákona až po provedení rekodifikace trestního řádu. Vyhovění jeho požadavku by odsunulo reformu státního zastupitelství o mnoho let. A o to mu právě jde: jen ne žádné změny!

Rekodifikace velkých kodexů, ke kterým došlo za působení exministra Jiřího Pospíšila, se připravovaly déle než deset let. Při častém střídání ministrů spravedlnosti a změnách názorů zákonodárců, souvisejících s vývojem spektra parlamentních stran, není záruka, že vypracování a přijetí nového trestního řádu proběhne úplně jinak, a to bez překážek a potíží a velmi rychle.

Stav jistého nesouladu mezi trestním řádem z r.1961 a zákonem o státním zastupitelství z r.1993 trvá a orgány činné v trestním řízení se s ním naučily žít. Zlepšení kondice státního zastupitelství změnami, vyvolanými novým zákonem, se v každém případě odrazí v lepším nakládání s trestním řádem, ať již jde o ten současný nebo o budoucí. Konzervovat současné poměry ve státním zastupitelství kvůli vidině nového trestního řádu, o němž nikdo neví, jak bude vypadat a kdy skutečně vznikne, by bylo neodpovědné.   

Josef Baxa je nesporně jednou z nejkvalitnějších osobností v resortu spravedlnosti. Za normálních okolností se vyznačuje úctyhodnou přesností svých úvah. Pokud si přesto dovoluji tvrdit, že v tomto případě střílí z věže ze slonoviny, vedou mě k tomu dva detaily  jeho úvah.

Především to je výrazné nadřazení významu žalobní funkce státního zastupitelství nad postavení gestora zákonnosti přípravného řízení. Na pohled to odpovídá ústavnímu vymezení postavení státního zastupitelství: článek 80 Ústavy výslovně uvádí pouze funkci žalobní, všechny ostatní přenechává úpravám zákonem. Tím ale význam dozoru nad předsoudními fázemi trestního řízení přímo nepopírá. Ten je ale pro „konzumenty služeb justice“ prakticky důležitější než počínání státních zástupců v žalobě. Jako žalobci jsou podrobeni kontrole ve veřejném soudním procesu a moc rozhodovat přebírá soud, ale k nezákonnostem a k poškozování práv účastníků řízení dochází hlavně v předsoudní fázi trestního řízení, která je neveřejná a obrana proti nepřístojnostem zlotřilých jedinců je nesmírně obtížná, s malou nadějí na úspěch. Josef Baxa má štěstí, že patří k privilegované kastě, jejíž seznamování „na vlastní kůži“ s excesy pokleslých jedinců mezi státními zástupci prakticky nepřichází v úvahu. Proto nedoceňuje význam role státního zastupitelství jako gestora zákonnosti předsoudních fází trestního řízení.

Dále Josef Baxa podhodnocuje dopady deliktního jednání soudců, státních zástupců a exekutorů na společnost, a to na základě poznatku, že nejčastějšími delikty, řešenými kárnými senáty jeho soudu jsou nepřiměřená délka řízení a nečinnost. To je právě „pohled z věže ze slonoviny“, který mu nedovoluje vidět latentní delikvenci, kterou ze stavovské solidarity  nikdo z kárných žalobců nenapadne, ačkoli je většinou škodlivější než ta, o které se zmiňuje Josef Baxa.

Jako příklad tolerovaného provinění soudce uvádím zamítnutí žádosti o povolení obnovy procesu žadatele, jenž si je vědom své neviny a dověděl se, že k jeho domnělému trestnému jednání se doznal skutečný pachatel, který za ně byl rovněž pravomocně odsouzen. Jiným příkladem je odsouzení obžalovaného na základě křivého obvinění tzv. poškozené, z jejíhož popisu místa činu je nepochybně dáno, že na něm nikdy nebyla a kromě její křivé výpovědi žádný další důkaz není. Není kárným proviněním zmaření řízení o povolení obnovy nepřipuštěním důkazů, které jsou výsledkem obsáhlého šetření obhajoby nebo vyjednávání se zahraničními orgány činnými v trestním řízení.   Není kárným proviněním lenost státní zástupkyně, které se v pátek odpoledne nechtělo sepisovat protokol o podání trestního oznámení a odeslala poškozenou na policii. Není kárným proviněním alkoholismus státního zástupce, který se při jednání s advokátem občerstvuje tvrdým alkoholem, až se přivede do stavu podnapilosti. Není kárným proviněním jednání žalobce, který během hlavního líčení v soudní síni vykřikuje urážky na adresu znalců, obhájců a rodičů obžalovaného a o přestávkách tyto osoby pomlouvá před ochotnými novináři z lokálního tisku a napomáhá tak vyvolání štvavé kampaně proti obžalovanému a jeho blízkým .

Jako celek tak zůstávají námitky pana předsedy Nejvyššího správního soudu „mimo mísu“. Souhlasím s ním ale v upozornění na protiústavnost označení státního zastupitelství v §1 návrhu za justiční orgán.

Cesta, kterou se pustil Robert Pelikán, je v zásadě správná. Očistí-li návrh zákona od nánosu nepřiměřených kastovních nároků státních zástupců, a vnese-li do něj skutečně účinná opatření k zvýšení jejich odpovědnosti za odváděnou práci, udělá záslužný čin. Doporučuji mu, aby z výšin profesní nadřazenosti nahlédl do poslaneckého návrhu zákona a uvážil převzetí některých jeho ustanovení. Ve vztahu ke kárnému řízení by se měl zamyslet nad skutečností, že soustava kárných žalobců funguje velmi špatně. Nebude lépe, dokud nevznikne nezávislý orgán vnějšího dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím a na něj navazující úřad speciálního nezávislého veřejného žalobce.

V AMERICKÉM CENTRU O ETICE ČESKÝCH SOUDCŮ

Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo na serveru justice stručnou zprávu o konferenci Soudcovské unie, věnované etice povolání soudce. Konala se 28. dubna 2015 v Americkém centru v Praze. Za předsednickým stolem seděl americký velvyslanec Andrew Shapiro, vedle něj předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, ministr spravedlnosti Robert Pelikán a předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Jeroným Tejc. Zúčastnili se soudci, státní zástupci, advokáti a další pozvaní hosté.

Velvyslanec Andrew Shapiro zmínil dlouholetou tradici působení velvyslanectví na myšlení českých právníků ve státních službách, které si odborná i laická veřejnost skutečně všimla a ne vždy ji přijímá s plným porozuměním: občas se někdo zamyslí nad tím, zda jsou tyto aktivity amerického velvyslanectví v souladu s respektem k naší státní suverenitě, zda nemají vést myšlení našich právníků směrem, který nemusí vždy vyhovovat našim národním tradicím a zájmům, a zda vůbec je americká justice tím správným příkladem k následování (jako laik bych hledal vzor nejspíš v Rakousku).

Pan velvyslanec ocenil, že se konference zabývá morálkou a etikou soudce, protože je nezbytné, aby je soudci ctili. Americká justice je podle něj postavena na přísných etických základech. Nemám důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, nicméně namítám, že ani to ji nechrání před osudovými přehmaty: americká justice za sebou zanechává krvavou stopu stovek poprav nevinných lidí a dalších, kteří popravě unikli v poslední chvíli, až v cele smrti. Oceňuji ovšem americkou drsnou otevřenost: přestože zprávy o těchto tragédiích poškozují obraz Spojených států jako místa pro lidský život, před veřejností se neutajují. Je to příklad hodný následování. U nás naštěstí neužíváme trest smrti, ale v našich věznicích se zcela nepochybně vyskytují nespravedlivě odsouzení jednotlivci. Možná jich jsou desítky, možná stovky. Skutečný rozsah této skvrny na štítě rádoby právního státu není znám především proto, že příslušné úřady se tváří, že neexistuje.

Veřejnost se o tom dovídá jen náhodně, např. když se dostane na svobodu někdo, k jehož vině se přiznal pravý pachatel. O vzácných případech, kdy k napravení justičního přehmatu došlo v obnoveném soudním procesu, vyvolaném užitím mimořádných opravných prostředků, se obvykle nepíše. A celá justice i ministerstvo nespravedlnosti se klaní zlatému teleti neprolomitelnosti soudního rozhodnut.  Cíleně jednají tak, aby napravených přehmatů bylo co nejméně, nejraději žádné. Svou bezvýznamností frustrovaní ministerští úředníci proto doporučují ke kladnému vyřízení jen pár procent z mnoha set podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Pozornost nevzbuzují ani případy dlouhodobě vazebně stíhaných, kteří se nakonec dočkali zprošťujícího rozsudku. O pochybeních se zpravidla mlčí, a když dojde k jejich odhalení, na zastření je každý prostředek dobrý: od mlžení přes sdělování polopravd až po čistou lež. Smutný stav je ovšem důkazem, že důraz na morálku a etiku je na místě, a to nejen v případě soudců: totéž platí pro státní zástupce, úředníky ministerstva a policisty.  

Důraz na morálku a etiku prohlásil ve svém vystoupení za trvalou součást svého přístupu k soudcovské komunitě  také ministr spravedlnosti Robert Pelikán.  Současně uvedl, že soudci by  neměli tvořit zákony, ale měli by je ve své praxi aplikovat a případně svými rozhodnutími korigovat ve smyslu obecné spravedlnosti. Snaží se omezovat účast soudců na legislativní činnosti a byl by rád, kdyby odborná veřejnost přijala jeho snahu s porozuměním.

O ministrově pochopení pro význam morálky a etiky soudcovského povolání nemám pochyb a cením si, že jeho pojetí etiky zahrnuje i kladný vztah k lidem. Ale na rozdíl od něj dialog s veřejností, a to nejen s odbornou, považuji za důležitou součást tvorby zákonů, za pojistku proti vzniku zmetků a nedodělků, které vyžadují ustavičné novelizace již od nabytí účinnosti. Představa o neomylnosti uzoučkého kruhu zasvěcených odborníků je mylná. Nedávám páně ministrově žádosti o pochopení naději: odmítavá odezva na tichou přípravu změny pravidel kárného řízení, spojenou s předložením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, v tomto směru nic dobrého nevěstí.

Ostatně je na místě položit otázku, proč mají být z účasti na tvorbě zákonů vyloučeni právě soudci, když se na druhé straně ministerstvo neobešlo  bez vedoucí role státních zástupců při přípravě návrhu zákona o státním zastupitelství.

Mám obavy, že páně ministrovo vystoupení na této jistě důležité konferenci jeho oblíbenosti mezi soudci neprospěje. Kdoví, zda právě proto je z něj k disposici jen pár vět.