středa 25. března 2015

MONSTRPROCES – KAUZA VITÁSKOVÁ 2014 +KŘIVÍ REPORTÉŘI

JAK SE DĚLÁ MONSTRPROCES
30.5.2014

Psáno pro Lidové noviny z podnětu šéfredaktora Ištvana Leko. Článek měl vyjít 30.5. nebo 31.5.2014.  Ještě 29.5.2014 mi redakce potvrdila uveřejnění 2.6.2014. Dodávám, že jsem se vešel do limitu počtu znaků, který mi byl zadán. Před chvílí mi zatelefonoval Adam Junek, že článek nevyjde. Dávám jej volně k disposici.

V pondělí 2. června 2014 bude u Krajského soudu v Brně zahájeno hlavní líčení v trestní věci proti Vladimíru Čimperovi a spol., které je zatím naplánováno na osm dní. Kromě desítky obžalovaných má být slyšeno dvanáct svědků a prozkoumány desítky listinných důkazů.  Předsedou senátu je Aleš Novotný, žalobu zastupuje Radim Mezlík, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

Za nenápadným označením se skrývá velmi zajímavý proces, který bude veřejnost určitě pozorně sledovat kvůli jedné z obžalovaných, Aleně Vitáskové, předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ), jedné z nejmocnější žen České republiky.

Energetický regulační úřad je nezávislý regulátor cen energií. Jeho předsedkyni může odvolat pouze prezident republiky, a to jen za zákonem stanovených podmínek. Státní zástupci tak silné postavení ve struktuře státních orgánů nemají, přesto v tomto případě zatím hrají s úředníky ERÚ přesilovou hru.

Žalobce obžaloval deset osob, které spojuje jen okolnost, že se žalované jednání točí kolem vydání licencí pro provoz dvou solárních elektráren rodiny miliardáře Zdenka Zemka. Díky tomu, že je ERÚ stačil vydat v nočních hodinách dne 31. prosince 2010, získali  majitelé nárok na zvýhodněnou výkupní cenu. Podle žalobce byly licence vydány neoprávněně a umožnily majitelům elektráren získat neoprávněný prospěch.

Šest  obžalovaných je zapleteno do pokusu o oklamání úředníků ERÚ předložením žádosti o udělení licencí v době, kdy elektrárny nebyly dokončeny. Žádosti navíc doložili nepravdivými předávacími protokoly o převzetí díla a dvěma zprávami o revizi elektrické instalace, z nichž jedna neodpovídala skutečnému stavu a druhá byla dokonce přímo padělaná.

Dále jsou obžalováni dva úředníci ERÚ, kteří neprohlédli úskok s nepravdivými předávacími protokoly a s  revizními zprávami, nechali se zavést výsledkem úředního  ohledání zařízení,  provedeného dne 31.prosince 2010 a  licence „za pět minut dvanáct“ vydali. Stojí za zmínku, že s provedením ohledání dne 31.prosince 2010 nesouhlasil tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt a místopředseda Blahoslav Němeček. Nesprávný postup podřízených ale pouze vzali trpně na vědomí. Žádné kroky ke zrušení neoprávněně vydaných licencí nepodnikli. Orgány činné v trestním řízení ale jejich lhostejnosti nevěnovaly pozornost. V tomto řízení mají vystoupit pouze jako svědci.

Na rozdíl od podobného případu fotovoltaické elektrárny v Českém Dubu, která rovněž získala licenci až 31.prosince 2010,  žalobce neusvědčuje obviněné z úplatkářství.

Trestní řízení proti původním osmi obviněným vzešlo z trestního oznámení z června r. 2011, které podal místopředseda ERÚ Antonín Panák. K nim přidala policie až v říjnu r. 2012  ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou a po ní v březnu r. 2013 také předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou. Tyto dvě obviněné neměly s výše popsanými událostmi nic společného. Alena Vitásková nastoupila do ERÚ 1. srpna 2011 a Michaelu Schneidrovou přivedla s sebou z dřívějšího působiště. O tom, že na Silvestra r. 2010 došlo při vydávání licencí k nějakým nepravostem, neměly tušení a dlouho nevěděly ani o zahájeném policejním vyšetřování, protože místopředseda ERÚ Antonín Panák o něm svou nadřízenou neinformoval.

Pozoruhodná je časová shoda mezi rozšířením okruhu obviněných o Alenu Vitáskovou a zpochybnění licencí asi 180 fotovoltaických elektráren jejími právními úkony.

Události, vedoucí ke  stíhání Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, začaly zrát zmíněným trestním oznámením Antonína Panáka. Policie upozornila ERÚ na podezření, že při vydání licencí pro společnosti rodiny miliardáře Zdenka Zemka 31.prosince 2010 mohlo dojít k nezákonnému jednání. ERÚ proto zahájil počátkem července 2011 řízení, které mohlo vyústit v odebrání neoprávněně vydaných licencí.

Pak ale došlo ke změně vedení ERÚ. Dne 1. srpna 2011 nastoupila Alena Vitásková, která k 1. prosinci 2011 obsadila volné místo ředitelky licenčního odboru Michaelou Schneidrovou. Ta pak  sice dostala od svého nadřízeného místopředsedy Antonína Panáka pokyn, aby řízení vedla k odebrání licencí, ale místo toho je v únoru 2012 zastavila. Podle žalobce jednala vědomě ve prospěch majitelů elektráren, s nimiž se měla znát. Alena Vitásková se měla provinit již tím, že neupozornila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka na vztah jeho podřízené k Zemkům a navíc prý dala k zastavení řízení souhlas.

 V září 2013 pak podal státní zástupce Radek Mezlík obžalobu, v které spojil všechny tři dílčí skutkové děje do jednoho monstrprocesu, který bude obzvlášť tíživý pro dvě dodatečně obviněné dámy, jichž se sice dokazování k vydání licencí netýká, ale budou muset řízení přesto absolvovat celé.

Vývoj se ale podáním obžaloby nezastavil. Ještě před sdělením obvinění Michaele Schneidrové  Alena Vitásková její rozhodnutí o zastavení řízení z února 2012 v říjnu r. 2012 zrušila a začaly potíže. Majitelé elektráren se bránili všemi dostupnými prostředky a nakonec se obrátili na správní soud. Proto až v únoru r. 2013 mohl ERÚ vydat rozhodnutí o obnově licenčního řízení, jež ovšem vyvolalo další vlnu odporu vlastníků elektráren. Bez ohledu na probíhající správní řízení policie počátkem března r.2013 sdělila obvinění Aleně Vitáskové.       

Mezitím se do věci vložil také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. V srpnu r.2012 podal proti ERÚ dvě správní žaloby z veřejného zájmu na odnětí zmíněných licencí. Jenže správní soud po zjištění, že se na ERÚ rozběhlo přezkumné řízení, v listopadu r. 2013 projednávání žalob pozastavil na neurčito a dosud ve věci nerozhodl.

Zásadní zvrat ve vývoji přineslo rozhodnutí ERÚ ze 17. ledna 2014, jímž byly výše zmiňované licence zrušeny a na základě doplněného dokazování nahrazeny novými s účinností k 31.prosinci 2010. To má dalekosáhlé důsledky pro postavení úředníků ERÚ v tomto řízení. Nevztahují se ovšem na počínání obžalovaných, kteří se pokusili dosáhnout vydání licencí nečistými prostředky.

Zřejmě pozbývá smysl Zemanova pozastavená žaloba, protože licence, k jejichž zrušení směřovala, již neexistují. Základ ztratila výtka neoprávněného majetkového prospěchu vlastníků předmětných solárních elektráren, čili počínáním obžalovaných úředníků ERÚ nebyla způsobena škoda. Právní pochybení při rozhodování o udělení licencí i o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení byla napravena ve správním řízení, vedeném ERÚ jako oprávněným úřadem. Nesporně dochází ke změně společenské škodlivosti případně nesprávného rozhodování pracovníků ERÚ a v případě Aleny Vitáskové nejspíš k zániku trestnosti.

Nicméně žalobce na vývoj událostí nezareagoval a soud nevyhověl opakovaným návrhům obhajoby na předběžné projednání obžaloby a její případné vrácení žalobci, popřípadě na zastavení trestního stíhání. Náklady státu na řízení budou větší než způsobená škoda, obtěžování účastníků řízení přinejmenším zčásti zbytečné.

Pozornost veřejnosti se v této kauze soustřeďuje na Alenu Vitáskovou. Ale v procesu nepůjde jen o posouzení její individuální viny. Jeho průběh a výsledek ukáží, zda při posuzování provozuschopnosti složitých energetických zařízení váží více stanovisko nezávislého regulátora, disponujícího odborným personálem, a zmocněného zákonem, aby o těchto věcech rozhodoval,  nebo názor státního zástupce, opírajícího se o trestní řád a trestní zákoník, neznalého pravidel vnitřního chodu ERÚ. Dovíme se také, zda platí zásada, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Asi se nedovíme, proč chtěl žalobce ukřižovat Alenu Vitáskovou za to, že údajně překážela odnětí neoprávněně udělených licencí, když k tomu dostala příležitost jen proto, že bývalý předseda ERÚ a jeho náměstek nepodnikli  hned na počátku r.2011 právní kroky k odnětí licencí, jež byly nepochybně vydány proti jejich vůli. Jejich možná trestní odpovědnost zůstala mimo zorné pole policie i žalobce. Vzniká zde podezření na uplatnění výběrového přístupu ke spravedlnosti, odporujícího zásadě „padni, komu padni“, měnícího deklarovanou nestrannost orgánů činných v trestním řízení v chiméru.

Časová spojitost mezi zahájením stíhání Aleny Vitáskové a jejím tažením proti neoprávněně vydaným licencím je ovšem neprokazatelná a taková zůstane.

JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL I.
5.6.2014

článkuJak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v soudním řízení se skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování dvou fotovoltaických elektráren.

Vzhledem k tomu, že mezi obžalovanými je jedna z nejmocnějších žen České republiky, předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alena Vitásková, předjímal jsem velmi silný zájem médií. Po prvních třech dnech hlavního líčení u Krajského soudu v Brně musím konstatovat, že tento předpoklad se nenaplnil. Zájem byl, nikoli však přehnaný. Aleně Vitáskové a jejímu doprovodu se dokonce v pondělí podařilo proklouznout do soudní budovy kolem čekajících kameramanů a fotografů nepozorovaně. Úlevu od obtěžování  ustavičným slíděním novinářů a protivným cvakáním fotoaparátů a vrčení kamer možná přineslo soustředění mediální pozornosti na ukončení pracovního soužití ministryně spravedlnosti Heleny Válkové s Hanou Marvanovou, dnes již bývalou 1. náměstkyní, které brněnskou kauzu zastínilo. 

Způsobu vedení hlavního líčení není téměř co vyčíst. Předseda senátu Aleš Novotný promyšleným rozvrhem výslechů ušetřil obžalovaným čas, po který se museli zdržovat v soudní budově: nevyslechnutí nemuseli strávit celé hodiny čekáním na pořadí. Současně dosáhl dokonalého využití jednacího času. Poněkud tím zmírnil nepříjemné účinky dodatečného připojení kauzy Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu.  Jednání řídí klidně, leč pevnou rukou. Převážně ponořen do sebe soustředěně naslouchá a klade věcné otázky, jimiž se snaží odstranit všechna prázdná místa v obrazu žalovaného jednání. Oční kontakt s obžalovaným navazuje spíše výjimečně.

Vůči obžalovaným je zdvořilý, převážně trpělivý, ale bez přechodu dokáže přejít do mírného sarkasmu. Občas obžalovaným důrazně připomíná, že se dostali před soud a hrozí jim vězení. Netuším, zda je tím potěší. Vysoce oceňuji, že zastavil žalobce v rozletu, když se otázkami dostal mimo půdorys obžaloby: je to neklamný signál nestrannosti. Z nevzrušeného tónu vybočil jen jednou, a to při výslechu obžalované Michaely Schneidrové. Když mladá temperamentní žena, vystresovaná napětím z dlouhého výslechu, vzpomínkou na vodění v „medvědech“ a vidinou možného odsouzení začala odpovídat na jeho otázku dříve, než dozněla její poslední slabika, a své zaujetí zdůraznila prudkým gestem obou rukou, soudce se na ni obořil nepříjemným kázáním, zakončeným pohrůžkou trestním oznámením pro pohrdání soudem v případě opakovaného přerušování jeho řeči. Možná jej popudila houževnatost kladeného odporu, v němž obžalovaná obratně využívala svých odborných znalostí. V tomto směru ale pan soudce nereagoval na všechny svědky stejně.

Ani drobná výchylka z gentlemanského chování nezastírá základní dojem z přístupu  předsedy senátu k vedení procesu: nepochybně usiluje nestranně, bez předpojatosti, o získání objektivního obrazu žalovaných skutečností.

Přísedící pozorně naslouchají výpovědím, ale otázky nekladou. Nepříliš výrazný je také žalobce Radim Melzík. Neklade otázky často, zato věcně, výjimečně až jakoby v zájmu upevnění argumentace obhajoby. Kdyby se opakovaně neodvolával na nezákonně získané důkazy ze soukromého mailboxu Aleny Vitáskové a nelpěl na  utkvělé představě o jakémsi vztahu obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k miliardáři Zdenkovi Zemkovi st., neměl bych k jeho jednání výhrady: hraje prostě standardním způsobem svou roli ve špatně napsané hře. Nedivím se, že lpí na nezákonně získaných důkazech a na domněnce o spojení výše zmíněných obžalovaných dam se Zdenkem Zemkem st.: bez nich by se mu jejich obvinění sesypalo jako hromádka karet, protože nic jiného, co by je usvědčovalo ze zločinného úmyslu, proti nim nemá.

Obžalovaní se hájili podle svých schopností a možností. Samozřejmě žádný nepřiznal vinu. V úrovni jejich výkonů byly značné rozdíly. Jednou krajností byla obhajoba, vyvolávající dojem, že obžalovaný se snad skutkového děje ani nezúčastnil a příliš nechápe, proč se dostal před soud. Na opačném pólu byly výpovědi obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ Ilony Florianové a Michaely Schneidrové a předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, které bohatě využily odborné znalosti problému a všech úskalí správního řízení.

Přestože znám dosti dobře projednávanou kauzu z její trestněprávní stránky a jsem obeznámen s dokumentací souběžných správních řízení soudních, poznatky z výpovědí obžalovaných mě přivedly k hlubšímu chápání některých souvislostí. Vzpomněl jsem si především na nedávné úvahy předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy o zhoubném vlivu různých zájmových skupin na tvorbu právních předpisů. Ostatně sám jsem kdysi psal o použití zákona jako nástroje trestné činnosti v souvislosti s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a zejména s ukvapeným podpisem smluv s církvemi, jimiž pánové Petr Nečas a Miroslav Kalousek pojistili církvím kořist proti následkům případného zrušení zákona Ústavním soudem. Podhoubím, na kterém vykvetla tato kauza, je katastrofální nastavení cenových podmínek výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Příslušný právní předpis vznikl za účasti bývalého vedení ERÚ a patrně i dalších lobbistů v době, kdy fotovoltaické elektrárny byly spíše raritou a jen velmi dobře informovaní lidé dokázali předjímat ekonomické dopady úpravy. Prošel legislativním procesem hladce za nezájmu zákonodárců. Pak se ještě podařilo prodloužit dobu vyplácení státní podpory z patnácti na dvacet let. Tak se zrodily důvody k divoké honičce za získáním licencí před koncem r.2010. Škody, údajně napáchané ve sledovaném procesu, jsou kapkou v moři účinků právní úpravy, vytvořené pro dobro provozovatelů fotovoltaických elektráren.

Zkušenosti senátora Jiřího Čunka i Aleny Vitáskové ukazují, že za poškození veřejného zájmu zneužitím legislativního procesu nelze pachatele stíhat: oba jmenovaní totiž podali kvůli zmíněnému způsobu nastavení cenových podmínek trestní oznámení, která byla neprůchodná. V tomto případě ale nelze hovořit o selhání orgánů činných v trestním řízení, protože není možné ustanovit individuální viníky. Konečnými pachateli jsou zákonodárci, kteří předpis schválili.

Na pozadí poznatků ze správního řízení soudního vystupuje do popředí skutečnost, že z pohledu správního práva  v tomto a podobných případech stojí dodavatelská firma a investor na jedné straně barikády proti státu jen zdánlivě. Hypoteticky je možné, aby se do postavení poškozeného dostal nejen stát, který utrpěl ztrátu nedůvodným vyplacením podpory, ale také investor, poškozený dodavatelskou firmou, která nedodržela smluvní podmínky a způsobila nedosažení licence nebo její dodatečné odebrání pro nezákonnost.

V případě obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ vidím velmi těsnou hranici mezi nesprávným úředním postupem a úmyslným škodlivým jednáním. Při hodnocení jejich „zločinů“ by měl soud pečlivě zkoumat subjektivní stránku jejich jednání a také vést v patrnosti zásadu subsidiarity trestního práva: dokonce ani uplatnění nesprávného úředního postupu nemusí automaticky být trestným činem.

V této souvislosti vystupuje do popředí nepříjemná obecná rizikovost rozhodování o licencích, která je významná zvláště při jednání pod tlakem časové tísně. Licenci lze nevydat a otevřít tak cestu k arbitráži s neuspokojeným investorem. Také lze spornou licenci vydat nesprávně s vědomím možné nápravy v dalším řízení a bezprostředně způsobit napravitelnou škodu. Úředník, který rozhoduje o vydání licence, se pohybuje mezi Scyllou a Charybdou dvou možných cest k poškození státu: mezi způsobením přímé škody nesprávným vydáním licence na straně jedné a vyvoláním arbitráže proti státu na straně druhé.

K upřesňujícím poznatkům patří zjištění, že revizní zprávy, jimž se v řízení věnuje velká pozornost, nejsou dokladem o úplnosti zařízení elektrárny, ale pouze posudkem o bezpečnosti instalovaných elektroinstalací v době, v které revize proběhla.

Není přípustné, abych předjímal, k jakému rozhodnutí dospěje soud a ani to neukončenost dokazování neumožňuje. Troufám si ale zveřejnit několik předběžných dojmů, odvozených z výpovědí obžalovaných. V seznamu obžalovaných mi chybí nejméně čtyři osoby. Jeden klíčový detail skutkového děje působí dojmem nedošetřeného úplatkařství. Naproti tomu někteří z obžalovaných se dle mého laického úsudku neměli před soud dostat. Setrvávám proto na dříve vysloveném názoru, že v přípravném řízení se uplatnil výběrový přístup k jednotlivým detailům skutkového děje a k některým osobám, a to jak ve smyslu jejich ponechání stranou, tak ve smyslu obtěžování nevinných.

Po třech dnech, po ukončení výslechů všech obžalovaných, se dosud hladká organizace procesu poněkud zasekla. Obhájci nevyhověli požadavku předsedy senátu, aby okamžitě sdělili soudu, které listinné důkazy si přejí číst. Jeden z nich dokonce požadoval čtení všech, uvedených v obžalobě. Vyhověním by se řízení nadbytečně prodloužilo. Jiní požadovali několik hodin nebo i dní na poradu s klienty. Předseda senátu možná pochopil jednání advokátů jako obstrukci. Využil své mocenské převahy a odpověděl zrušením dvou naplánovaných jednacích dnů a odročením  pokračování hlavního líčení na příští týden. Je skutečností, že důkazní situace se po výsleších obžalovaných vyvinula poněkud dále proti stavu po přednesení obžaloby, proto přání obhájců má své opodstatnění. Na druhé straně se na řízení dlouho připravovali, takže základní pohled na výběr důkazů jistě měli připravený. Asi bylo možné jeho doladění tak, aby na začátku následujícího jednacího dne mohli předsedu senátu informovat o svých požadavcích. V podstatě ale nedošlo ke katastrofě: listinné důkazy se mohou číst v podstatě kdykoli.  Cesta k rozsudku se ovšem prodloužila o několik týdnů.

V příštím týdnu bude řízení pokračovat výslechy svědků. Po nich bude obraz kauzy o velký krok bližší k pravdě, ke které nebudou mít obžalovaní stejný vztah.

JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL II.
13.6.2014

článkuJak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v soudním řízení se skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování dvou fotovoltaických elektráren.

Volně jsem navázal článkem „Jak probíhá monstrproces – díl I“, jímž jsem komentoval dění v soudní síni na začátku hlavního líčení ve dnech 2.- 4. června 2014, během nichž soud vyslechl všech deset obžalovaných.

Mimo jiné jsem konstatoval, že se nenaplnil výchozí předpoklad, že kvůli obžalované Aleně Vitáskové, předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) bude proces probíhat pod tlakem medií. Při pokračování hlavního  líčení ve dnech 10.-12.června 2014 pokles zájmu pokračoval, ač zajímavost dění v soudní síni se nikterak nezmenšila. Laciné senzace se ovšem nekonají, takže bulvár by si nepřišel na své.

Soud přenesl pozornost od obžalovaných ke svědkům, mezi nimiž byly některé vskutku zajímavé osobnosti, jako Josef Fiřt, předchůdce Aleny Vitáskové ve funkci, Antonín  Panák, její bývalý náměstek, a miliardář Zdeněk Zemek, šéf holdingu, do něhož patří předmětné elektrárny.

Soudilo se jako o život. Teplota v soudní síni se určitě pohybovala kolem 35°C. V těchto podmínkách se výslechy přerušovaly na půl hodiny v poledních hodinách a na deset minut později odpoledne. Rekordním dnem byla středa s ukončením jednání v 16:50. Snaha předsedy senátu o dokonalé využití jednacího času zasluhuje ocenění a ve výsledku je obžalovaným ku prospěchu.  Na průtahy si určitě nebudou moci stěžovat. A naštěstí  nikdo v soudní síni nezkolaboval.

Každé soudní jednání má specifický kolorit, daný výraznými prvky chování jednajících osob. V tomto případě jej určuje předseda senátu Aleš Novotný, který vede výslechy ve směru co nejdokonalejšího objasnění složitých okolností žalovaného jednání. Jeho důkladnost není zcela po chuti obhájcům: dříve než předá svědka žalobci a advokátům,  čte tichým hlasem celé výpovědi svědků z přípravného řízení, což někteří advokáti považují za zužování prostoru pro kladení otázek. Jejich námitkám soudce nevyhověl. Občas pak odmítá otázky obhájců, protože „svědek je přece zodpověděl v přípravném řízení“.  Mimo to pan předseda projevuje mimořádnou citlivost na každý náznak konfrontačního jednání. Nevoli dal zvlášť výrazně najevo při „střetu generací“ v slovní přestřelce  slovutného pražského obhájce Josefa Lžičaře s žalobcem Radimem Mezlíkem. Ve výpovědi svědka obžaloby zaznělo cosi, co vyvolalo podezření, že jeho styky s policií byly nadstandardní a v určitém detailu při nich mohlo dojít k porušení zákona o policii. Obhájce se snažil tuto okolnost rozkrýt, ale žalobce skočil svědkovi do řeči, aby jej zastavil. Advokát  se postavil rázně na odpor, takže pánové stáli chvíli proti sobě jako rozhněvaní kohouti a zdálo se, že mezi nimi srší jiskry. Soudce je ale rychle zchladil. V závěru svého kázání pak zhodnotil jako korektní vystoupení žalobce, jenž se viditelně snažil předejít odhalení nezákonnosti v jednání policie, zatímco Josefa Lžičaře, který ji chtěl vytáhnout na světlo, pokáral pro nekorektnost. Obhájce disidentů tak dostal praktickou lekci o tom, jaká je skutečná rovnost stran řízení v rádoby demokratickém Švejkolandu.

Za zaznamenání stojí drobné vybočení z neměnného chování přísedících: jedna z nich  překvapila položením dvou otázek. Připomněla mi mlčící postavu Naděje ve hře „A voda stoupá“, která až  na konci děje vysloví jediné slovo:Bocaccio. Nicméně její otázky byly k věci, takže trvalost jejího „probuzení k životu“ by byla prospěšná.

Výpovědi svědků dále prohloubily obraz skutkových dějů a zvýraznily jeho obrysy. Možná by se již daly uzavírat sázky na výsledek řízení pro jednotlivé obžalované. Čas na veřejné úvahy o jejich postavení ale ještě nepřišel: ten přísluší žalobci a obhájcům při závěrečných řečech, do kterých je ještě velmi daleko.

Z hlediska posouzení trestnosti činů jednotlivých postav této hry neutrální, ale jistě zajímavý, je poznatek, že ERÚ na  sklonku r. 2010 nebyl způsobilý zvládnout bez nehod náhlý příval tisíců  žádostí o licence. Byl nedostatečně vybaven personálně, takže na jejich vyřizování najímal brigádníky. Neměl vypracovaná závazná pravidla pro jednotlivé fáze licenčního řízení. A zřejmě nebyl zcela odolný proti pokusům o korupční ovlivnění rozhodování. Došlo tedy k selhání státní správy v ekonomicky významném odvětví.

Výslechy svědků poněkud oslabily mé výhrady k vytvoření monstrprocesu připojením věci obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu. Zhruba dvě třetiny svědků nemá s předmětem jejich obžaloby nic společného a nezbytnost účasti obou dam během některých úkonů, týkajících se výlučně ostatních osmi obžalovaných, je okrádá o čas - a čas jsou peníze. Nicméně obraz osudů problémových licencí umožňuje hodnotit žalované skutky na pozadí vývojových souvislostí. Prohloubily se také poznatky o správně-správním pozadí skutkového děje. V zásadě bylo jistě možné soudit výše zmíněné dámy v samostatném procesu. Nicméně z hlediska procesu poznání je nehoráznost žalobce spíše výhodou pro obžalované.

Po uzavření výslechů obžalovaných a svědků jsem stále více zvědav, jak se soud ve výsledku vypořádá se subjektivní stránkou jednání obžalovaných a s průnikem trestního a správně-právního pohledu na jednotlivé skutky.

Proces bude pokračovat v měsíci září třemi dvojicemi „soudných dnů“.


JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL III.
5.9.2014

Po prázdninové přestávce začalo 3. září 2014 u Krajského soudu v Brně další pokračování hlavního líčení v kauze Vladimír Čimpera & spol., veřejností vnímané jako „soud s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou“, které průběžně sleduji od samého začátku. Připomínám, že předmětem obžaloby osmi obviněných je údajně nezákonné vydání licencí o silvestrovském večeru v r. 2010 pro dvě fotovoltaické elektrárny v majetku rodiny Zemků, zatímco Alenu Vitáskovou a bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou, které měly zabránit zpětnému odebrání licencí, žalobce „přihodil“ k ostatním bez ohledu na to, že se jich většina dokazování vůbec netýká a vynucená účast u soudního jednání je stresuje, okrádá o čas a výrazně jim zvyšuje náklady na obhajobu.

Přitažlivost tohoto pokračování hlavního líčení pro média mohla zvýšit razie protikorupční policie v úřadovnách ERÚ v Jihlavě a Ostravě ze dne 28. srpna 2014 (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014083101), kterou dal žalobce Radim Mezlík průchod svému přesvědčení, že úředníci ERÚ přezkoumáním sporných licencí a jejich obnovením s datem účinnosti od 31. prosince 2010 pokračovali v souzeném zločinném jednání. Ale až na to, že na soudním dvoře číhal na Alenu Vitáskovou kameraman České televize, se žádné velké rojení novinářů nekonalo.

Jednání skončilo tak rychle, jak začalo. Jeden z obžalovaných se omluvil pro nemoc a vyslovil nesouhlas s pokračováním v hlavním líčení v jeho nepřítomnosti. Soud se s překážkou vyrovnal odročením. Mohl sice věc nemocného obžalovaného vyloučit k samostatnému projednání, pokračovat s ostatními v projednávání obžaloby a případně později opět obě části spojit, ale zvolený postup je čistší. Nicméně tato drobná událost potvrzuje bezohlednost žalobce vůči obžalovaným Vitáskové a Schneidrové, jejichž případný samostatný proces by onemocnění obžalovaného nijak neovlivnilo.
Žalobce učinil při jednání nenápadný, leč významný krok: vložil do soudního spisu jako listinný důkaz dvě správní žaloby, kterými nejvyšší státní zástupce napadl z veřejného zájmu řízení ERÚ, jež vedlo k obnově licencí pro obě předmětné elektrárny. Existence žalob potvrzují, že vyvolání razií je projevem žalobcovy posedlosti přáním dostat obžalované Vitáskovou a Schneidrovou a možná i někoho navíc za každou cenu za mříže. Musí si být svou věcí velmi jistý, protože v případě, že by správní soud rozhodl, že úředníci ERÚ při obnově licencí nepochybili, vyšla by najevo nesmyslnost trestního stíhání obou dam od samého počátku a náklady na razii by se staly neúčelně vyhozenými penězi. Protože platí nadřazenost civilního řízení nad trestním, a v případě prokázání nezákonnosti obnovy licencí nehrozí promlčení, je zřejmé, že zahájení úkonů trestního řízení před rozhodnutím správního soudu je předčasné. Je možné, že žalobce jeho uspěcháním usiloval o získání oprávnění k sledování telekomunikačního provozu obžalovaných, které podáním obžaloby ztratil.

Na jeho postupu je pozoruhodný i nesoulad s právním názorem Nejvyššího státního zastupitelství. Žalobce vyzval na sklonku r.2013 ERÚ, aby vzal do úvahy poznatky z trestního řízení, které mu nebyly známy a ve správním spisu chyběly. ERÚ jeho výzvu pochopil jako zásah do své nezávislosti (ERÚ nesmí podle zákona přijímat od nikoho pokyny) a podal stížnost nejvyššímu státnímu zástupci. Podle odpovědi NSZ Radim Mezlík postoupením poznatků nijak nepochybil, ale bylo výlučným právem ERÚ je vyhodnotit podle svého uvážení. Když však je ERÚ vyhodnotil v rozporu s laickým názorem žalobce, jeho nezávislost neplatila: přivodil si zahájení úkonů trestního řízení.

Předsedkyně ERÚ Alena Vitásková si na zahájení dalšího trestního řízení a provedení razie stěžovala nejvyšším představitelům státu Žádný z nich ovšem nemá pravomoc olomoucké žalobce „umravnit“. Nejvyšší státní zástupce se na dotaz ČTK vyjádřil, že z vlastní iniciativy se jejími námitkami nebude zabývat, dokud mu je nepostoupí některý z jejich adresátů. Pak je bude muset prověřit, ovšem výsledek nemůže předjímat ). Tato zdrženlivost, úzkostlivé zachovávání nestrannosti, jsou pro myšlení Pavla Zemana příznačné a v „mírových“ podmínkách by bylo na místě jej za ně pochválit. Mám ale obavy, že státní zastupitelství se nachází spíše „ve stavu válečném“. Probíhá přetahovaná o podobu zákona o státním zastupitelství a stále více lidí popouzí „odvážné“ zásahy žalobců a s nimi spolupracujících speciálních policejních útvarů proti orgánům státní správy, stejně jako netečnost k zjevnému zneužívání pravomoci některými vysokými představiteli moci výkonné (např. nezájem o o „kauzu Kubice“). Právě jejich „odvázanost“ může být příčinou příklonu k přijetí takové úpravy organizační a řídící struktury státního zastupitelství, která je oslabením účinnosti vnitřního řízení učiní méně „nebezpečným“ než by byla třístupňová soustava, projektovaná skupinou státních zástupců kolem Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. Odpor proti přehnané „statečnosti“ a „nezávislosti“ žalobců může zprostředkovaně vést až k pádu obou „rodičů“ progresivní předlohy zákona. S ohledem na danou situaci by Pavel Zeman měl přistupovat k ohlasům veřejnosti na výstřelky žalobců se zvýšenou citlivostí a měl by své podřízené tvrdě usměrnit.

Čím déle toto řízení sleduji a čím hlouběji se seznamuji s problematikou právě této kauzy, tím více se mi jeví jako soud proti zdravému selskému rozumu. Odebrání licencí nebo jejich udělení s datem účinnosti pozdějším než 31. prosince 2014 by patrně připravilo investora o možnost splácet miliardový úvěr a přivedlo by jej ke krachu. O práci by přišlo několik tisíc zaměstnanců, kteří by si pak šli pro podporu v nezaměstnanosti. To vše kvůli nedodělkům za pár desítek tisíc Kč při celkové hodnotě investice 1,4 miliardy Kč, popř. kvůli upřednostnění záporného názoru jednoho z inspektorů ERÚ před kladným stanoviskem dalších dvou. Sám investor přitom zpoždění výstavby nezavinil. Byl závislý na dodavatelské firmě, a ta zase doplatila na nepříznivé počasí v závěru roku, které jí znemožnilo pokračovat potřebným tempem.

Celý případ ukazuje na obrovský chaos ve vydávání licencí v ERÚ na konci r.2010 (tedy za starého vedení), kdy licence vydávali také narychlo najatí brigádníci a úředníci z administrativy a úroveň kontroly byla tak nízká, že došlo i na vydání licencí elektrárnám, které ani nebyly osazeny panely ( na satelitních fotografiích Zemkových elektráren lze spočítat instalované panely, čili elektrárny fyzicky existovaly).

Obecně je kauza špatnou vizitkou pro hospodářskou politiku Topolánkovy a Nečasovy vlády ve vztahu k solární energetice. Nejdříve v době, kdy ještě skoro žádné fotovoltaické elektrárny u nás neexistovaly a informace o ekonomice jejich provozu mělo jen pár zasvěcenců, nějací předvídaví šikulové se postarali o takové nastavení cenových pravidel tak, aby umožnili dosažení pohádkově vysokých výnosů, a pak ještě dodatečně prodloužili dobu vyplácení podpory z 15 na 20 let. To je výchozí bod všech dalších malérů. Senátor Jiří Čunek a po něm Alena Vitásková se pokusili vyvolat trestní stíhání pachatelů této kulišárny, ale neuspěli: není dost dobře možné prokázat individuální zavinění ve složitém legislativním procesu a nelze přiznat povahu trestného činu vytvoření předpisu, bez připomínek schválenému parlamentní žvanírnou.

Když se pak provalily důsledky vychytralého nastavení cenových podmínek, vláda prudce šlápla na brzdu brutálním snížením výkupní ceny dodané elektřiny s účinností od 1. ledna 2011 z 12.150 Kč/MWhod. na 5.500/MWhod. Tím vyvolala zběsilé závody investorů s časem, jejichž cílem bylo získání licence nejpozději 31. prosince 2010.
Vládní opatření bylo zřejmě nezbytné. Nic to nemění na tom, že tak zásadní změny pravidel hry v jejím průběhu jsou zvěrstvo.

A nelze se divit úřednicím ERÚ, že neunesly tíhu odpovědnosti za způsobení likvidační škody Zemkovým firmám, v případě Michaely Schneidrové navíc v situaci, kdy se již vědělo o napadení rozhodnutí ERÚ správní žalobou nejvyššího státního zástupce: bylo lákavé přenést odpovědnost na správní soud.


JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL IV.
19.9.2014

Blížící se zima a vývoj na Ukrajině jsou důvodem ke starostem, jak české domácnosti a průmysl přežijí zimu v případě naplnění katastrofického scénáře s úplným přerušením ruských dodávek ropy a plynu. Energetická bezpečnost státu se rázem stala věcí prvořadého zájmu. Ve snaze přispět k uklidnění veřejnosti Česká televize pohotově zařadila v neděli 14. září 2014 do programu Otázek Václava Moravce jako hlavní bod první části pořadu vystoupení Aleny Vitáskové, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, která si v minulosti vysloužila přezdívku „plynová královna“.

Paní předsedkyně, obvykle při veřejných vystoupeních využívající jako účinnou zbraň k posílení účinku svých argumentů ženský půvab, se tentokrát stylizovala do mužské strohosti zjevu, která vhodně podtrhla ráz jejího projevu. Vystupovala rázně a sebejistě. Nenechala nikoho na pochybách, že je bezvadně informovaná o zásobách a budoucích dodávkách zemního plynu.  Zdůraznila význam  dobře fungujícího regulačního úřadu, jehož nezávislost musí být v nebezpečné energetické situaci státu nekompromisně hájena. Působila přesvědčivě jako rázná manažerka, která ví, kudy na zabezpečení plynu všem potřebným, promyslela příslušná opatření a má vůli a sílu vynutit si jejich uplatnění: chvílemi působila jako malý Putin v sukních.

Pochlubila se také výsledky své pracovní návštěvy U.S.A., kde ji přijaly nejvyšší autority v oboru a dostalo se jí uznání úrovně její práce. Nezapomněla ani na důležitost  součinnosti s ostatními evropskými regulátory. Celkem to byla krásná uklidňující pohádka o zabezpečení tepla na zimu a o triumfující mocné ženě.

Chvilky televizní slávy ale záhy vystřídala tvrdá realita složitého postavení paní předsedkyně: od března r.2013 čelí trestnímu stíhání, které přešlo v řízení u Krajského soudu v Brně, kde v úterý a ve středu pokračovalo hlavní líčení.  Proces se týká osmi obžalovaných, jež spojilo vydání licencí pro provoz dvou fotovoltaických elektráren v majetku společností slováckého miliardáře Zdeňka Zemka o silvestrovské noci roku 2010. Žalobce k nim přihodil Alenu Vitáskovou a bývalou ředitelku licenčního odboru Michaelu Schneidrovou, které měly v r.2012 každá svým dílem zabránit obnovení licenčního řízení, jež by podle jeho utkvělých představ vedlo k odebrání licencí. Se skutkem ze silvestrovské noci r.2010 nemají tyto obžalované nic společného, nadměrnou ztrátu času, energie a nákladů na obhajobu musejí ale nést. Možnost, že zatěžování významné státní úřednice účastí na úkonech trestního řízení v nadbytečném rozsahu může poškodit stát, žalobci nedochází: chová se, jako by státní zastupitelství stálo nad všemi ostatními složkami státu a nemuselo se na nic ohlížet.

Jako by náhodou - a spíše záměrně než náhodou - Česká televize a ČTK doprovodily zmíněné „soudné dny“ zprávou o tom, že nejvyšší státní zástupce podal proti Energetickému regulačnímu úřadu správní žaloby, kterými se domáhá zrušení výše zmíněných licencí, jejichž vydání podle něj odporuje zákonu. A případem se prý již zabývá Krajský soud v Brně v trestním řízení, v němž je Alena Vitásková v postavení obžalované.

Zpráva je ukázkou mimořádně špatné novinářské práce, možná účelově vykonané za účelem ovlivnění nálady v soudní síni. Především není aktuální. Pavel Zeman skutečně žaloby podal, ale již ve dnech 20. a 27. srpna 2014. Mimo to se vůbec netýkají licencí, jejichž podivné vydání je pozadím trestního řízení u Krajského soudu v Brně. Ty již neexistují. Energetický regulační úřad je přezkoumal, zrušil a nahradil novými. Žaloby směřují právě proti nim. Jsme tedy svědky „války“ dvou nezávislých úřadů: ERÚ v souladu se svou zákonnou pravomocí, na základě odborného vyhodnocení doplněných podkladů, vydal licence. Ale NSZ na základě vlastního nezávislého vyhodnocení podkladů žádá soud, aby je zrušil. To je korektní civilizovaný postup řešení odborného sporu mezi dvěma nezávislými  ústředními orgány státní moci, odpovídající zásadě subsidiarity trestního práva a vzájemnému respektu dvou nezávislých orgánů státní  moci.

V současnosti ale probíhá další související řízení, o němž se zpráva ČT a ČTK nezmiňuje. Žalobce z procesu u Krajského soudu v Brně poskytl totiž ERÚ poznatky z trestního řízení, o nichž se domnívá, že jejich správné vyhodnocení mělo zabránit vydání nových licencí Zemkům. Protože je nezávislý úřad vyhodnotil odlišně od jeho laického názoru, nechal zahájit úkony trestního řízení proti úředníkům ERÚ, kteří se vzepřeli jeho vůli. A vede si ostře: nechal provést razii v úřadovnách ERÚ, při které policisté podrobili vážně nemocného ředitele licenčního odboru mnohahodinovému vysilujícímu výslechu.

Na rozdíl od výše zmíněného postupu Pavla Zemana v tomto případě nelze hovořit o korektnosti, ale spíše o posedlosti a neúctě k nezávislosti úřadu, který má ve struktuře státních orgánů silnější postavení než NSZ. Prostředky trestního práva jsou posledním  nástrojem, který se má uplatnit, když porušení zákona nelze napravit jinak. Jestliže se nejvyšší nadřízený žalobce pustil cestou správního řízení, pouze soud může rozhodnout, zda se úředníci ERÚ skutečně dopustili pochybení. Zamítne-li soud žaloby, celá akce s raziemi ztratí smysl a zařadí se pouze do výčtu operací v působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které stály daňové poplatníky spoustu peněz, ale výsledek přinesly jen malý, pokud vůbec jaký. Žalobce se na úhradě nákladů samozřejmě nebude podílet, protože za porušení základních principů trestního práva se ve Švejkolandu kárné žaloby nepodávají, avšak podmínkou přípustnosti vymáhání regresní náhrady na původci škody je odsouzení kárným soudem. Teprve vyhoví-li soud žalobám, bude na místě zkoumat, zda došlo k administrativnímu pochybení nebo trestnému činu.

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně se soustavně zabývám od jeho začátku. V článkuJak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde,v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

Pokračování hlavního líčení ve dnech 17. a 18. září 2014 ozvláštnilo první výrazné zajiskření mezi obhájci a předsedou senátu. Skupina čtyř advokátů jej vyzvala k vyloučení pro podjatost. Spatřovali ji v jeho způsobu vedení výslechů jejich klientů a některých svědků, jímž měl dokazování vést v neprospěch obžalovaných. Aby zvláštností nebylo málo, mezi jinými příklady podjatého nakládání uvedli výslech obž. Aleny Vitáskové. Zvláštnost spočívá v tom, že žádný z „rebelujících“ obhájců Alenu Vitáskovou nezastupuje, ona sama o jejich ochranu nežádala a její obhájci se k útoku na předsedu senátu nepřipojili.

Po uzavřené poradě senátu pan předseda výzvu odmítl usnesením. O návrhu bude nyní muset rozhodnout Vrchní soud v Olomouci. Řízení pokračuje dále bez přerušení. V případě  vyloučení pana předsedy stížnostním soudem by se muselo celé řízení od začátku opakovat. Přidávání dalšího materiálu k projednávání je za těchto okolností poněkud riskantní. Pokud pan předseda řízení nepřerušil do rozhodnutí stížnostního soudu,  zřejmě věří, že k jeho vyloučení nedojde.

Na okraj této episody na základě zkušeností z monitorování desítek soudních řízení dodávám, že mezi soudci se občas vyskytují svérázné osobnosti s osobitým způsobem vedení procesu. K zvláštnostem soudce Aleše Novotného patří jeho sklon k častému vybízení obžalovaných, aby si uvědomili závažnost své životní situace a ohrožení trestem. Snad se je takto snaží přivést k uvážlivému postupu obhajoby, ale obžalovaní, kteří  všechny hrozby vnímají i bez upozornění, nemusejí být dobře míněným napomínáním potěšeni. Zda v projevech „otcovské péče o odsouzené“ prokvétá podjatost, rozhodne soud.

Dokazování dále pokračovalo výslechy zbývajících svědků, většinou navržených obhajobou. Nepřinášely celkem žádná překvapení, s výjimkou vyvolání pochybností o korektnosti důkazu ve prospěch obžalovaných v podobě notářského zápisu, jenž byl patrně sepsán jinde, než se v něm uvádí.   A obhájce Aleny Vitáskové potěšily určité rozpory ve svědecké výpovědi bývalého místopředsedy ERÚ Blahoslava Němečka.  

Dalšími dvěma dny v příštím týdnu se monstrproces opět posune o kousek blíže k rozsudku.

JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL V.
7.10.2014

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinam, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

Dne 24. září 2014 skončilo soudní jednání velmi rychle. Po výslechu dvou svědků předseda senátu Aleš Novotný vydal obhájcům písemné vyhotovení usnesení z 18. září 2014, jímž nevyhověl námitce  podjatosti. Poskytl je všem obhájcům bez výjimky, včetně těch, již se k výzvě k jeho vyloučení nepřipojili. Odročil pak pokračování hlavního líčení na dny 11. a 12. listopadu 2014, neboť musí vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o stížnostech, které proti jeho usnesení podali obhájci. Pokračování v jednání by jinak bylo riskantní, protože v případě, že by stížnostní soud obhájcům vyhověl, musely by se s novým předsedou senátu všechny úkony opakovat.

 Vzniklé průtahy potvrzují nevhodnost sloučení věcí  osmi obžalovaných, stíhaných kvůli podezřelému vydání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny rodiny miliardáře Zdeňka Zemka v noci dne 31. prosince 2010, a Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, jež žalobce poslal před soud kvůli zastavení řízení, jež domněle mohlo vést k jejich odebrání. Jde o dva skutky, jež sice spojují zmíněné licence, ale odehrály se v různé době, jejich povaha je rozdílná a nikdo z obžalovaných  neprochází oběma skutkovými ději. Větší část dokazování se obžalovaných dam vůbec netýká. Jejich obhájci se k námitce podjatosti nepřipojili. Nicméně jejich klientky se musí  účastnit jednání (aspoň vysláním obhájců) i v částech, jež se týkají pouze osmi spoluobžalovaných, a kvůli námitkám jejich obhájců budou čekat na rozsudek o šest týdnů déle. Prodlužuje se tak doba jejich psychického strádání a vznikají jim nadbytečné časové a finanční ztráty.

Žalobce jistě dokáže  formálně zdůvodnit své oprávnění spojit pro pohodlí své a soudu dvě věci, jež spolu souvisí jen nepřímo, a jeho nadřízení ve jménu principiální neomylnosti  státních zástupců všechny výtky odmítnou. Nicméně jeho postup je jedním z četných projevů pohrdání žalobců presumpcí neviny, z které vyplývá povinnost důsledně dbát ustanovení trestního řádu o nutnosti zatěžovat životy obviněných úkony trestního řízení jen v nezbytně nutné míře a šetřit jejich osobní důstojnost.  Jejich myšlení jde přesně opačným směrem: v obviněném vidí budoucího odsouzeného zločince, a zločinci přece nemají nárok na ohledy. Duch předlistopadové prokuratury a jejího sovětského vzoru je v jejich hlavách stále živý. O jeho přežívání  pečují bývalí prokurátoři-členové KSČ, kteří stále drží velkou část vedoucích funkcí ve státním zastupitelství, dokonce i v bezprostředním okolí nejvyššího státního zástupce. Proto je vliv předlistopadového přístupu k trestnímu právu ve státním zastupitelství  silnější než duch Listiny základních práv a svobod, která je pro některé z nich nevítanou novotou.

Trestní stíhání Aleny Vitáskové se tak postupně mění v nekonečný příběh. Nejde jen o to, že musí snést stres, nadměrnou ztrátu času a peněz z tohoto procesu, ale časem  se asi bude muset podrobit úkonům trestního řízení ve věci, vyvolané čtenářům již známým žalobcem  Radkem Mezlíkem kvůli zrušení původních licencí a jejich nahrazení novými s účinností od 31.prosince 2010 (viz díl IV). Záležitost tak  pro ni neskončí rozsudkem v probíhajícím procesu. I kdyby ji žalobce tentokrát neobžaloval, život jí bude ztrpčovat narušení chodu úřadu trestním stíháním jeho důležitých zaměstnanců.

Také zahájení nového trestního řízení je projevem pohrdání presumpcí neviny: žalobce předjímá výsledek správního řízení soudního, jež ke zrušení nových licencí vyvolal nejvyšší státní zástupce. Myslí si, že správní  soud prokáže nesprávnost rozhodnutí ERÚ, ale pro případ, že by výsledek byl opačný, bude jistě postupovat tak rychle, aby aspoň stačil způsobit obviněným co nejvíce nepříjemností dříve, než se jim dostane ve správním řízení satisfakce. Pokud se v odhadu zmýlí, jeho snaha vyjde naprázdno a daňoví poplatníci budou muset oželet peníze, vložené do předčasně zahájeného trestního řízení. Psychické  strádání nespravedlivě stíhaných ovšem nikdo neodčiní.

Ani tím příběh neskončí. Alena Vitásková čelí nyní také podnětu k prověření podezření, že se nečinností a následným přenesením přezkumu 120 podezřelých licencí na NSZ mohla dopustit trestného činu, neboť tím navodila nebezpečí promlčení.  Tentokrát studený vítr zafoukal ze  strany NSZ.

Tato část příběhu má také kořeny v r.2010, kdy ERÚ administrativně nezvládl smršť několika tisíc žádostí o vydání licence. V lednu r. 2011 byla ustavena pracovní skupina, která měla přezkoumat podezřelé případy. Vytipovala jich šestnáct a ve třech případech pak ERÚ podal  trestní oznámení.

Alena Vitásková se při nástupu v srpnu r.2011 domnívala, že hříchy roku 2010 jsou zahlazené. Z omylu ji vyvedlo až zahájení trestního řízení kvůli vydání licencí pro elektrárny rodiny Zemků. To ale ještě stále netušila možný rozsah problému. Na jaře r. 2013 ERÚ obdržel podnět Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen MPO) k prověření dalších 180 licencí. Došlo k dohodě mezi Alenou Vitáskovou a  nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, že ERÚ v návaznosti na svou vlastní přezkumnou činnost předá vybrané spisy na NSZ, čímž umožní nejvyššímu státnímu zástupci, aby dle své úvahy bez průtahů podal žaloby z veřejného zájmu na odnětí podezřelých licencí. Přezkumné řízení podle správního řádu, prováděné ERÚ, je velmi zdlouhavé. Postoupením vybraných spisů se mělo předejít možnému promlčení.  ERÚ jich vytipoval k předání na NSZ 120.

Na základě vyhodnocení spisů, postoupených z ERÚ na NSZ, podal nejvyšší státní zástupce z veřejného zájmu  19 správních žalob, k nimž přidal další čtyři na základě vlastního šetření. Zhruba dvacet spisů bylo postoupeno k prověření policii, u několika málo již vypršela tříletá promlčecí lhůta, ale u většiny  došlo NSZ k závěru, že buď je podnět k odnětí licence nedůvodný, nebo není na jejím odnětí naléhavý společenský zájem. Další správní žaloby kvůli licencím, vydaným do 31.prosince 2010, již nelze očekávat, protože vypršela tříletá promlčecí lhůta.

Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku administrativního chaosu při vydávání licencí v r.2010 vznikla velmi složitá situace. Náprava přezkoumáním celého souboru vydaných licencí byla zřejmě nad síly ERÚ či kohokoli jiného. Přezkum aspoň části z nich komisí pracovníků bývalého vedení ERÚ přinesl výsledky, které se na pozadí výše uvedeného požadavku MPO zdají být hubené. Situaci zhoršilo přerušení kontinuity řízení výměnou vrcholového vedení v r.2011: Alena Vitásková nemohla v srpnu r.2011 tušit, že vstupuje  na zaminované pole důsledků chaosu z r.2010. Pokud ji bude chtít žalobce usvědčit z úmyslného trestného jednání, bude muset prokázat, že mohla vědět o možnosti existence většího počtu neodhalených vadných licencí, že ERÚ měl dostatečnou pracovní kapacitu na to, aby navíc ke svým průběžným úkolům přezkoumal spoušť, kterou v kvalitě  vydaných licencí po sobě zanechalo bývalé vedení, a posléze nalézt motiv k úmyslnému brzdění přezkumu vytipovaných licenčních spisů.

Posuzovat přiměřenost administrativního úsilí ERÚ bez znalosti záludnosti správního řízení je neodpovědné. Držitelé licencí mají účinné prostředky pro obhajobu svých zájmů, při nejmenším k protahování řízení, včetně možnosti vtáhnout do věci správní soud. V případě předmětných elektráren rodiny Zdeňka Zemka Alena Vitásková  učinila z moci úřední první kroky k přezkoumání a případnému odnětí licencí v říjnu r.2012, výsledek se dostavil až v lednu r.2014. Příčinou zdlouhavosti řízení nebyla nečinnost úředníků ERÚ, pouze vlastníci jako účastníci správního řízení plně využili svých zákonných práv k obhajobě svých zájmů. 

Celek tří trestních kauz, přímo nebo nepřímo se dotýkajících Aleny Vitáskové, potažmo ERÚ, má ústavněprávní souvislosti. Střetávají se v nich dva ústřední orgány státní správy s přesně vymezenou pravomocí, na sobě navzájem nezávislé, jednající v režimu odlišných právních předpisů, tedy správního a oborového práva na straně jedné, trestněprávních předpisů na straně druhé. Silnější postavení v soustavě moci výkonné má ERÚ, který na rozdíl od NSZ nepodléhá vládě. Předsedkyni ERÚ smí odvolat pouze prezident republiky při zachování zákonných podmínek, nejvyššího státního zástupce může odvolat vláda bez udání důvodů. Podle zásady subsidiarity trestního práva by podezřelá prvostupňová rozhodnutí ERÚ měla přednostně přezkoumat předsedkyně ERÚ jako druhostupňový orgán, popřípadě správní soud, přičemž předmětem posuzování musí být soulad vydaných rozhodnutí se správním řádem, energetickým zákonem a dalšími oborovými předpisy. Není jiná cesta ke zjištění správnosti úředního postupu a případné společenské závažnosti možného pochybení.

A platí zásada, že nástroje trestního práva jsou „ultima ratio“. V případě, že by na ně mělo dojít, mají orgány činné v trestním řízení výhodu, že nejsou vázány tříletou promlčecí lhůtou správního řízení, takže k předbíhání civilního řízení nemají rozumný důvod.

Ve výše uvedených případech státní zastupitelství postupuje proti ERÚ z pozice síly, nadřazujíc trestněprávní hodnocení podezřelých skutků nad hodnocení dle správních a oborových předpisů a v případě probíhajícího řízení proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové vycházejíc při dokazování úmyslu ze spekulací. Nyní se dalo znova na pochod, ačkoli bylo žalobou nejvyššího státního zástupce zahájeno správní řízení, v němž soud rozhodne o tom, zda zkoumané rozhodnutí o obnově licencí pro Zemkovy elektrárny bylo správné. Protože správní řízení je zdlouhavější než trestní, nelze vyloučit paradoxní možnost, že obvinění budou odsouzeni za vydání správných rozhodnutí. Státní zastupitelství se v tomto případě vlamuje do postavení předlistopadové prokuratury, která měla pravomoc neomezeného dohledu nad zákonností rozhodnutí všech státních úřadů.

Státní zástupci hájí svůj postup v tomto případě zákonnou povinností stíhat každý trestný čin, o němž se dovědí. V tomto případě ovšem dochází ke kolizi se zásadou subsidiarity trestního práva, která má ústavněprávní zakotvení. Větší zdrženlivost žalobců by byla nepochybně na místě, aniž  by způsobila škody.

Ostatně v praxi si státní zástupci často vykládají povinnost stíhat všechny trestné činy po svém. V některých případech uplatňují výběrový přístup ke spravedlnosti. Jeho krystalicky čistou ukázkou je právě trestní stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Bývalé vedení ERÚ vědělo naprosto přesně, že přístup ředitele licenčního odboru k žádostem Zemků o licence byl neobvyklý a vědělo o podivných okolnostech vydání licencí v noci 31.prosince 2010 po druhém ohledání elektráren. Připustíme-li, že tehdejší předseda ERÚ Josef Fiřt jako druhostupňový orgán neměl pravomoc zabránit řediteli licenčního odboru ve vydání licencí, pak nemůžeme pominout skutečnost, že měl dost důvodů k tomu, aby hned 2. ledna 2011 zahájil z moci úřední přezkum rozhodnutí o vydání licencí, což neučinil. Srovnám-li obsah obvinění Aleny Vitáskové s popisem jeho chování v této věci, z mého laického pohledu se věci jeví tak, že žalobce měl k jeho trestnímu stíhání nejméně tolik důvodů jako v jejím případě. Ale Josef Fiřt a jeho souputníci Blahoslav Němeček, tehdejší místopředseda ERÚ,  Antonín Panák, tehdy ředitel sekce legislativněprávní a pozdější místopředseda ERÚ zájem žalobce nevzbudili a v trestním řízení působí jako svědci obžaloby. 

Vztah státního zastupitelství a ERÚ má v tomto případě i subjektivní stránku. Účast na trestním řízení v postavení obviněného je psychicky velmi náročná, přímo stresující. Zvláště v případě dlouhodobého procesu se nezbytně promítne do výkonnosti postižené osoby, často i do jejího zdravotního stavu. Velmi dlouhé trestní stíhání vedoucích pracovníků může zprostředkovaně  působit rušivě na chod jimi řízených jednotek. Trestní stíhání Michaely Schneidrové trvá od října r.2012 a včetně odvolacího řízení současného brněnského procesu bude jistě pokračovat ještě nejméně rok, v případě použití mimořádných opravných prostředků i déle. Alena Vitásková je v postavení obviněné od března r.2013 a s ohledem na nově zahajované věci má slušnou naději, že se konce trápení před odchodem do starobního důchodu vůbec nedočká. S přihlédnutím k presumpci neviny je na místě požadovat, aby státní zastupitelství postupovalo s maximální možnou zdrženlivostí, protože účinky jeho postupu mohou mít rušivý vliv na chod významného ústředního úřadu.

Celkový pohled na všechny tři dotčené kauzy pak působí dojmem, že nějaké sudičky v zákulisí rozhodly, že Alena Vitásková musí být odstraněna bez ohledu na cenu, kterou za to stát zaplatí.

Vše se shodou okolností odehrává v době, kdy v debatě o novém zákonu o státním zastupitelství žalobci usilují o posílení své nezávislosti, vzpouzejíce se proti standardnímu postavení advokáta státu. K posuzování jejich požadavků by se mělo přistupovat s přihlédnutím k obvyklým evropským právním úpravám, které nekontrolovanou moc prokuratury nebo státního zastupitelství neznají, ale i k domácím zkušenostem: i dnešní „málo nezávislé“ státní zastupitelství dokázalo spuštěním „kauzy Nagygate“ smést vládu a v kauze Aleny Vitáskové zasahuje do chodu důležitého státního orgánu.

JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL VI.
20.11.2014

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun, Politikonu a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

Po neplánovaném odročení, vynuceném nemocí obžalované Michaely Schneidrové, proces pokračoval ve dnech 19. a 20.listopadu 2014 výslechy svědků obhajoby a čtením listinných důkazů. Poslední vývoj dokazování mě vede k domněnce, že ve věci podezřelého vydání licencí se v závěru procesu povede mimo jiné tvrdý spor mezi  žalobcem a obhajobou, zda nepominutelnou podmínkou pro vydání licence je skutečně dohotovení elektrárny „do posledního šroubečku“, i když tento stav je prakticky nedosažitelný.
.
Čím déle řízení probíhá, tím silnější je mé přesvědčení, že žalobce Radim Mezlík nedomyslel důsledky spojení kauzy spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se záležitostí osmi obžalovaných, zapletených do podezřelého vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám rodiny Zemků o silvestrovské noci r.2010. Jejich spojitost je skutečně jen formální a podstatná část dokazování se zmíněných dam vůbec netýká, nicméně se musejí zúčastnit celého jednání aspoň zastoupením obhájci. V případě rozdělení procesu na dvě části by asi bylo nutné některé důkazy provádět dvakrát, ale nesdílím názor, že pohodlí a úspora času soudu a státního zástupce musí mít bezpodmínečně přednost před předcházením maření života a plýtvání penězi obžalovaných, které mají stále nárok na to, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Vyčlenění jejich kauzy do samostatného řízení by jim bývalo přineslo úspory času i peněz.

Navíc jedna i  druhá skupina obžalovaných se vzájemně zatěžují  odročováním řízení. Bylo by velmi zajímavé vyčíslit dopady spojení obou věcí finančním oceněním ztráty času a zjištěním vícenákladů na ohhajobu. Důsledky bezohledného uspořádání procesu by tak patřičně vynikly. Samozřejmě, ve srovnání se škodou, která měla dle žalobce vzniknout státu přičiněním obžalovaných, pár set tisíc Kč z kapes odsouzených nestojí za tolik řečí. Ale platí presumpce neviny a žalobce neměl právo zanedbat ve svých úvahách ztráty obžalovaných jen proto, že se domnívá, že určitě dosáhne jejich odsouzení.

Zdá se, že po svižném rozjezdu dochází monstrprocesu dech. Opakovaně vznikly průtahy odročováním z důvodu  onemocnění obžalovaných nebo kvůli neúspěšnému pokusu o vyloučení předsedy senátu pro podjatost. Také rozsah požadavků obhajoby na čtení listinných důkazů řízení zpomaluje. Naděje na rozsudek v letošním roce padla definitivně odročením na dny 19.-22. ledna 2015.


Monstrproces se tak přiřadil k mnoha problémům, jež mají původ v minulosti, ale k jejich rozuzlení dojde až v r.2015.

MARTIN STÍN, KŘIVÍ REPORTÉŘI
19.6. 2014

Vydání bulvárního pořadu Reportéři ČT z 16. června 2016 je dalším důkazem, že se Česká televize občas zpronevěřuje svému poslání a místo poskytování objektivních vyvážených informací manipuluje s veřejným míněním podáváním účelově zkreslených zpráv. Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo jí vybírá terče a určuje směr, kterým má být pošpinění jejích obětí vedeno.

První díl pořadu se zabýval trestním řízením soudním, které se týká údajně nezákonného vydání licencí pro dvě solární elektrárny, vlastněné holdingem miliardáře Zdenka Zemka. Jejich vydání skutečně provázejí neobvyklé okolnosti: dodavatelská firma předložila k licenčnímu řízení padělanou revizní zprávu, ředitel licenčního odboru Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Luděk Pražák si hrozbou resignace vynutil na tehdejším předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas k opakovanému ohledání elektráren dne 31.prosince 2010, když při předchozím šetření se prokázalo, že nejsou dokončeny, a posléze úřednice Ilona Florianová se podrobila přání nadřízeného a místo slavení Silvestra čekala do pozdních večerních hodin na dodání výsledků ohledání, aby mohla vystavit licence.

V prvním díle pořadu se bulvárníci vrhli jako na hlavní obžalovanou na Alenu  Vitáskovou, mocnou předsedkyni ERÚ, které se bojí a  kterou nenávidí majitelé všech solárních elektráren, kteří vědí, že licence na jejich provoz získali nefér způsobem. Již tím je dána bulvární účelovost pořadu, protože ve skutečnosti tato dáma byla k ostatním devíti obviněným „přihozena“ až dodatečně a podstatná část obsahu obžaloby se jí vůbec netýká. V době, kdy byla vydána licence, kterou žalobce zpochybňuje, ještě snad ani netušila, že se stane předsedkyní ERÚ, ani v něm nepracovala. O tom, že je něco skutečně v nepořádku, se vlastně dověděla až od policistů, když přišla podat vysvětlení k trestnímu oznámení, které ještě před jejím příchodem do úřadu podal její náměstek Antonín Panák. Ten neměl tolik slušnosti v těle, aby ji o probíhajícím policejním vyšetřování informoval.

Postavení obžalovaných ve vztahu k žalované skutkové podstatě je různý. Je zde skupina pracovníků dodavatelské firmy, kteří se dle obžaloby podíleli na pořízení a předložení padělané revizní zprávy. Vedle nich poněkud osamoceně stojí revizní technik Vladimír Čimpera, jehož revizní zprávy ze dne 5. a 6. prosince 2010 posloužily jako základ pro padělek, ale v době jeho zhotovení  byl prokazatelně nemocen. V této souvislosti na okraj podotýkám, že revizní zprávy nejsou dokladem o dokončení výstavby elektrárny, ale posudkem na bezpečnost elektroinstalací ve stavu, v kterém se nacházejí v době revize.

Dále jsou obžalováni jednatelé společností, formálně vlastnících elektrárny, dvojčata Alexandr a Zdeněk Zemkovi, o nichž je žalobce přesvědčen, že za účelem získání licence před půlnocí 31.prosince 2010 souhlasili se všemi lotrovinami pracovníků dodavatelské firmy, pokud si je přímo neobjednali.

Přímo na vydání licencí se tehdy podíleli dva výše zmínění obžalovaní pracovníci ERÚ. Luděk Pražák si vynutil ohledání elektráren dne 31. prosince 2010, ale v kritický  den čerpal dovolenou a do dění zasahoval jen telefonáty. Jeho podřízená Ilona Florianová alespoň zčásti jednala pod jeho tlakem jako nadřízeného. Luděk Pražák měl jako jediný z obžalovaných prokazatelné opakované styky se Zdeňkem Zemkem, otcem obžalovaných dvojčat.

Obžalované Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru ERÚ, a Alena Vitásková, nemají s počínáním výše zmíněných osob nic společného. Obě přišly do úřadu až v druhé polovině r.2011.

Michaelu Schneidrovou viní žalobce z toho, že zastavila řízení o povolení obnovy licenčního řízení, které zahájil její předchůdce. Jednala tak s vědomím, že nadřízený náměstek předsedkyně ERÚ Antonín Panák připravil opačné rozhodnutí. Reportéři si nevšimli, že se rozhodla po konzultaci s odborníky na správní právo a následný posudek externí advokátní kanceláře hovoří v její prospěch. Bulvárníci možná ani netuší, že okamžitou reakcí na neudělení nebo odebrání licence by zcela jistě byla správní žaloba soudní, nebo možná i mezinárodní arbitráž (na projektu Zemků je zainteresována Commerzbank A.G.), jejichž výsledek může být úplně jiný, než si myslí žalobce a bulvár. Za vyvolání prohraného sporu by ředitelka licenčního odboru určitě nedostala pochvalu.

A Alena Vitásková se měla provinit tím, že jí v jejím počínání nezastavila a ani ji po protestech Antonína Panáka nepotrestala. O záměru měla být informována jejím e-mailem na soukromou e-mailovou adresu. Alena Vitásková popírá, že by jej četla.  Kromě toho, že se zde pracuje s nezákonně získanými důkazy, chybí jakýkoli důkaz o její reakci na něj, tedy o projevu souhlasu nebo o jiném pokynu. Přísná formalizace úředních postupů uvnitř ERÚ jí ani nedovolila, aby na takto doručený vzkaz jakkoli reagovala.

Žalobce i bulvární reportéři trpí utkvělou představou, že obě dámy měly  blízký vztah k Zdenkovi Zemkovi st. a jednaly s úmyslem mu prospět. Netuším, z čeho zpravodaj Reportérů usoudil, že uskutečněné dokazování před soudem tuto domněnku potvrdilo. Seděl jsem ve stejné soudní  síni jako on a mám rovněž vlastní zvukový záznam. Podle mého hodnocení se naopak tato paranoidní představa zcela rozplynula.

Reportéři i žalobce pak pominuli okolnost, že Alena Vitásková na pochybnosti o správnosti rozhodnutí Michaely Schneidrové reagovala standardním postupem. Především je nechala přezkoumat externí advokátní kanceláří, a když zjistila, že probíhá policejní vyšetřování, zahájila z moci úřední přezkum, který vedl k obnově licenčního řízení. To se již ale dostáváme mimo půdorys obžaloby.

Alena Vitásková není hlavní postavou procesu, jak se snaží divákům namluvit bulvár. Hypotetické škoda má původ v jednání účastníků děje z 31.prosince 2010. Jejím jednáním již další škoda nevznikla.

Reportéři si shodně se žalobcem nevšimli další skupiny osob, které hrají v souzeném skutkovém ději významnou úlohu. Jsou to pánové Josef Fiřt, bývalý předseda ERÚ, Blahoslav Němeček, jeho náměstek a Antonín Panák, tehdy ředitel odboru, později oznamovatel trestního oznámení a náměstek Aleny Vitáskové. Všichni tři měli pochybnosti o dokončenosti Zemkových elektráren a snažili se Luďka Pražáka zastavit. Když se jim to nepodařilo, nezahájili hned po 1. lednu 2011 bleskovou akci k nápravě. Kdyby Josef Fiřt využil okamžitě své pravomoci stejným způsobem jako později Alena Vitásková, licence by byly odebrány nebo obnoveny dříve, než nastoupila do úřadu. Dnes jsou pánové „uklizení“ ve společnosti Ernst&Young Consulting a nikoho aktivně neohrožují. Zůstali mimo pole zájmu orgánů činných v trestním řízení. V řízení vystupují jako svědci.  Tak čistý příklad selektivního postupu orgánů činných v trestním řízení se hned tak nenajde.

Odnětí licence bylo nakonec přece jen připraveno ještě před nástupem Michaely Schneidrové. Jen se nikdo neměl k tomu, aby je podepsal. Antonín Panák je chtěl předložit k podpisu Michaele Schneidrové, která jako nová v úřadě nemusela tušit rizika, spojená s chybným odnětím licencí. Jenže chytré děvče se mu vzepřelo.

Reportéři prohloubili bulvární charakter reportáže dalšími podpásovkami. Účelově vybrali z některých svědeckých výpovědí úseky, vytržené z kontextu, které pak pojednali tak, aby dávaly přesně opačný smysl, než měly. Posbírali několik svědků, kteří měli dokázat, že se elektrárny dokončovaly až po 1.lednu 2011. Neví se, kdo to byl a identitu nejdůležitějších z nich musí dokonce redakce chránit. Tyto důkazy-nedůkazy nebyly prověřeny standardním způsobem, takže ve skutečnosti je jejich vypovídací hodnota nulová. Netvrdím, že elektrárny byly k 31.prosinci 2010 dokončeny, pouze míním, že z takových výpovědí nelze vyvozovat žádné závěry. Použitelné jsou pouze ke špinění. Ovšem špína z nich na Alenu Vitáskovou pro pozorného diváka nedopadá, i když přání reportérů bylo asi opačné. Pochybná svědectví se totiž týkají pouze vydání licencí dne 31.prosince 2010, na němž se nepodílela. Přidáme-li k tomu všemu drzost reportéra, který nehorázným způsobem vynucování rozhovoru obtěžoval zjevně vyčerpanou Alenou Vitáskovou, vidíme, že redakce zapadla do bahna bulvárnosti hodně hluboko a za peníze daňových poplatníků poskytla veřejnosti zkreslený obraz procesu. Připomíná mi to pořad TV Nova „Na vlastní oči“ v době jeho nejhlubší pokleslosti.














Žádné komentáře:

Okomentovat