Trestním řízením u Krajského soudu v Brně,
veřejnosti známým jako proces s Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší
části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně
vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami jsem se pokusil shrnout základní
poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou
dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun a leckde jinde, v nichž
jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.
Po dlouhé přestávce (poslední jednání hlavního líčení se konalo 24. září
2014) většina účastníků „monstrprocesu“ se 19.ledna 2015 opět sešla v soudní
síni. Dvě obžalované se z účasti omluvily s tím, že souhlasí
s jednáním v jejich nepřítomnosti, jsouce ovšem zastoupeny obhájci. Rozruch
vyvolal jeden z klíčových obžalovaných, který se omluvil z účasti
s odkazem na vážné zdravotní potíže s nejistým vývojem. Nesouhlasil
však s tím, aby soud jednal v jeho nepřítomnosti.
Obhájci navrhli odročení s tím, že asi během měsíce by upřesnili
odhad trvání nepřítomnosti pana obžalovaného. Vzhledem k závažnosti jeho
zdravotních potíží soud nemohl žádost o omluvení nepřítomnosti odmítnout. Naproti
tomu by vyhovění požadavku obhájců prakticky znamenalo odročení na neurčito.
Soud se vyhnul zrušení zahájeného jednání vyloučením věci nemocného do
samostatného řízení. Tím se „monstrproces“ rozštěpil na dvě větve. Soud vyřešil
problém pro tuto chvíli, ale zvětšil jeho pracnost a průtahům patrně nezabrání.
Až se pan obžalovaný vrátí na lavici obžalovaných, soud s ním bude muset
projednat znova důkazy, provedené v jeho nepřítomnosti, a dát mu možnost
se k nim vyjádřit. Pak pravděpodobně obě větve opět sloučí. Teprve pak
dojde na závěrečné řeči a vynesení rozsudku. Postavení pana obžalovaného
v procesu je tak významné, že si jako laik nedovedu představit, že by soud
mohl případ uzavřít bez rozhodnutí o jeho vině.
Obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové se domnělé trestné jednání
nepřítomného obžalovaného týká jen nepřímo a vzdáleně. Protahování procesu
kvůli překážkám, jež nezavinily, na ně ale bezprostředně dopadá jak prodlužováním
stavu psychické zátěže, tak zvýšením
nákladů na obhajobu. Možná časem dosáhnou finančního odškodnění, ale psychická
újma je nevratná. Na této situaci se opět ukazuje, že sloučení dvou
samostatných kauz do jedné je sice výhodné
z hlediska úspory námahy žalobce a částečně i soudu, avšak
zničující pro obžalované. Těm ale nezbývá, než bezohledné zacházení strpět. Obžalovaní
jsou přece v očích orgánů činných v trestním řízení pasivním
předmětem, s kterým lze nakládat libovolně.
Po vyřešení procesních problémů se soud pustil do vlastní práce. Na celé
čtyři dny bylo naplánováno seznamování s listinnými důkazy. Obhájci jich
vložili do spisu spoustu a trvali na provedení jejich velké části. Potrestali
tím žalobce, jenž strávil celé tři půldny hlasitým čtením. Bylo to pro něj
jistě nepříjemné a únavné. Ulevilo mu až promítání fotografií předmětných fotovoltaických
elektráren, pořízených v rámci přezkumu žádosti o vydání licencí,
dokumentujících hlavně nalezené závady. Pak ale obhájci část požadavků na čtení
listin vzali zpět. V nepředvídané situaci soud nedokázal zajistit na zbytek plánovaného času náhradní program
a opět jednání odročil, a to až na 31.3.- 2.4.2015. Z maxima možného času
pro jednání soud využil jen polovinu.
Konec procesu tak zůstává stále v nedohlednu. Obhájci navrhli další
důkazy, jejichž provedení možná vyplní celý čas příštího plánovaného jednání. Není proto jisté, zda již dojde na
závěrečné řeči a na vyhlášení rozsudku.
Soustředění velkého objemu listinných důkazů do vícedenního bloku jednání
hrozilo nudou, ale nakonec to nuda nebyla. Jednak provedené důkazy dokreslují složitost
důkazní situace a zejména vyjádření
obžalovaných k nim byla zajímavá a vnášela do problematiky více světla.
Fotografie dokumentovaly obtížné klimatické podmínky v době dokončovacích
prací a viditelné stopy po zásazích vandalů: přesekané kabely či vypáčené dveře
skříní různých zařízení a vykradení jejich vnitřků. Kupodivu se nepromítaly
družicové fotografie, z nichž je patrné, že elektrárny v době udělení
licence skutečně existovaly a počet demontovaných solárních panelů byl
relativně bezvýznamný.
Žalobce kroutil hlavou nad tím, že obhájci trvali na čtení faktur a
předávacích protokolů z r.2011, které jsou dle jeho názoru usvědčujícími
důkazy. Obžalovaní naproti tomu poukazovali na obtížnost klimatických
podmínek v době dokončovacích
prací, na nevýznamný rozsah nedodělků, na dopady vandalismu na stav zařízení a
na formální důvody vystavení některých listin se zpožděním za skutečným
ukončením prací.
Je stále zřejmější, že v závěru řízení se povede spor hlavně o to,
zda fotovoltaická elektrárna je způsobilá k vydání licence pouze tehdy,
pokud na zařízeních nechybí ani šroubek, zda je vůbec takový stav dosažitelný,
či zda zjevná provozuschopnost, připojení na síť odběratele, nepatrný rozsah
nedodělků a doporučující stanoviska převážné většiny účastníků závěrečné
kontroly stavu elektrárny jsou pro udělení licence dostačující. Obhajoba bude
jistě poukazovat na smířlivý pohled téhož žalobce v případě jiné
fotovoltaické elektrárny, která ovšem v majetku polostátní společnosti ČEZ. Konečně se bude mluvit
o subjektivní stránce domnělých trestných činů, které se zatím nevěnovala téměř
žádná pozornost. Obhájci možná budou hovořit o škodách, které by neudělením licence
vznikly investorovi a jeho zaměstnancům a možnosti úspěšné arbitráže proti
státu. Soukromě jsem zvědav, komu žalobce „přišije“ vyhotovení a předložení
padělané revizní zprávy z 27.prosince 2010, jediného činu, o jehož
nezákonnosti nemohou být pochyby.
Žádné komentáře:
Okomentovat