pátek 30. června 2023

PRÁVO VEŘEJNOSTI NA SEZNAMOVÁNÍ S BLUDY

 V říjnu r. 2014 obvinil dlužník Pavel Buráň svého věřitele Jaroslava Novotného, že jej nechal unést trojicí násilníků do své vily, kde jej pod hrozbou usmrcení přinutili podepsat listiny, jejichž obsah zhoršil jeho postavení dlužníka. Ve vile  se jako čtvrtý k násilníkům připojil jejich velitel. Aby byl důvod obvinit i manželku věřitele, která s jeho obchody neměla nic společného, Pavel Buráň o ní tvrdil, že komunikovala  s „velitelem“ a jeho prostřednictvím řídila jednání násilníků. „Velitele“ policie neidentifikovala, takže při hlavním líčení se jím soud nezabýval.

Hlavní líčení u zlínské pobočky Krajského soudu Brno bylo zahájeno koncem léta r.2017. Po  dvou odsuzujících rozsudcích, vždy zvrácených Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím, dne 16. února 2022 se obžalovaní dočkali zproštění obžaloby s tím, že se žalovaný skutek nestal. K odvolání žalobce se věcí znova zabýval Vrchní soud v Olomouci, jenž odvolání zamítl dne 14. prosince 2022. Celé dění jsem sledoval v soudní síni, čili mám informace „z první ruky“.  

Zprošťující rozsudek otevřel věřiteli cestu k obnově vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení a možná i k  odvetným opatřením za dlouholeté utrpení z trestního řízení. Aby toho nebylo málo, o Pavla Buráně se začala zajímat Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen NCOZ), která mu sdělila obvinění pro podezření na podvod se škodou 140 mil. Kč.

V nepříjemné situaci Pavel Buráň upnul svou naději k úspěchu žalobcova odvolání, kterému chtěl pomoci. Pokusil se  burcovat veřejnost a možná i ovlivnit myšlení soudců odvolacího soudu. Našel pár ochotných novinářů, jimž poskytl neúplné a mírně řečeno nepřesné informace. Začaly vycházet články a videopořady, zpochybňující zprošťující rozsudek a líčící tak manžele Novotné jako těžké zločince. Pomohl s financováním druhého dílu knihy Zločiny beze zbraní, jehož první kapitolou je sporný popis kauzy podle jeho vyprávění. Vzbudil také zájem nového předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče, jenž v jeho prospěch využil autority spolku, vytvořené za dlouholetého vedení spolku Johnem Bokem. Spolek Šalamoun tak vzal Pavla Buráně pod ochranu. Nikdo z těch, kdo se zapřáhli do káry Pavla Buráně, kauzu řádně neznal, ale všichni měli dost sebevědomí na to, aby soudní rozhodnutí trhali na kusy.

Není známo, zda k soudcům Vrchního soudu v Olomouci mediální rámusení vůbec dolehlo. Pokud ano, nedali se jím mýlit. Případem se zabývali již potřetí, takže s perfektní znalostí výsledků dokazování, provedeného zlínským soudem, rozhodli ve prospěch obžalovaných.

Pavlu Buráňovi zbývala naděje, že by usnesení Vrchního soudu v Olomouci mohl napadnout dovoláním nejvyšší státní zástupce Igor Stříž. Mediální halasení proto pokračovalo. Ale také Igor Stříž jeho naději zklamal.

Navíc došlo na první projevy odvety ze strany zproštěných obžalovaných. Městský soud v Brně  vydal předběžné opatření, jímž zakázal distribuci 2. dílu knihy Soudci beze zbraní kvůli 1.kapitole, znevažující zprošťující rozhodnutí a dehonestující manžele Novotné. Schyluje se k bitvě právníků.

Až potud jsem se snahami Pavla Buráně o zvrácení soudních rozhodnutí zabýval v článcích, které jsem uveřejnildubnu t.r. Od té doby šel ale vývoj dál. Strany se začaly připravovat na řízení ve věci o návrhu na zákaz distribuce 2.dílu knihy Zločiny beze zbraní. Mám dojem, že vydavatele, brněnskou společnost Innocent films production, by nové vytištění knihy bez lživé první kapitoly stálo méně než náklady všech účastníků dohromady na vedení sporu, náklady státu nepočítaje. Ale hrdost podporovatelů Pavla Buráně jim zaslepuje rozum, takže se budou bít až do konce. Překvapuje mě, že do řízení se jako vedlejší účastník přihrnul spolek Šalamoun, kterého se ta věc přímo netýká. Vysvětlil, že má na výsledku řízení právní zájem, neboť upřednostňuje  právo veřejnosti na informace nad ochranou pověsti zproštěných obžalovaných.

Nový prvek do hry vnesl ale Pavel Buráň, který opět vystřídal zmocněnce. Na počátku řízení jej zastupoval Petr Dítě st., nezpochybnitelný profesionál, bývalý vojenský prokurátor, jenž byl daleko aktivnější než žalobce a škodil obžalovaným ze všech sil. Zorganizoval „vyšetřovací pokus“ bez předchozího souhlasu soudu a bez přítomnosti obhajoby. Předseda senátu Radomír Koudela byl vůči němu velmi vstřícný a mimo jiné dovolil, aby fotografie z tzv. vyšetřovacího pokusu provedl v soudní síni jako důkaz. Po něm nastoupil kultivovaný Jiří Půček, jenž svému klientovi sloužil méně okázale, ale neméně usilovně. Nakonec se jej ale ujal Jan Rosák, který jej obhajuje v řízení u NCOZ.  Vyznamenal se dezinformačním vystoupením na  semináři spolku Šalamoun v Poslanecké sněmovně dne 13. dubna 2022, kde před posluchači utajil své postavení obhájce Pavla Buráně v jiné věci. Zejména mu podal ústavní stížnost,  kterou napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu Brno.

Bylo to pro mne překvapením. Jako laik, jenž se ve sférách rozhodování Ústavního soudu pohybuje velmi zřídka, jsem považoval za samozřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci je pro Pavla Buráně „konečná“. Argumenty, jež v jeho prospěch uplatnil žalobce v odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, byly zjevně liché a nic lepšího advokát nemohl vymyslet. Domníval jsem se, že soudný člověk se na Ústavní soud neobrátí.

Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl 27. června 2023 v neveřejném zasedání. Překvapilo mě, že uznal Pavla Buráně za oprávněného stěžovatele. Ale rozebral věcně argumentaci stížnosti. Ke kritice rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se vyjádřil jednoznačně:  „vrchní soud se v napadeném rozhodnutí důsledně vypořádává s důvody, které u něj vyvolaly ohledně údajné trestné činnosti obou vedlejších účastníků takové pochybnosti, že vedl krajský soud k opakovanému hodnocení věci a nakonec i ke zproštění obžaloby.“ Uzavřel pak takto: „Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.“

Ústavní soud tak potvrdil můj laický názor, že bájení Pavla Buráně o únosu a vydírání je tak pochybné, že je smím považovat za blud. Výše zmínění bojovníci za právo veřejnosti na informace tak ve skutečnosti bojují za právo Pavla Buráně a jeho pomahačů vnucovat veřejnosti pochybné bludy, znevažovat jimi soudy a špinit manžele Novotné. 

Protože Pavel Buráň je asi zatím solventní, nebudu se divit, obrátí-li se nyní na Evropský soud pro lidská práva.

Být obviněným z trestné činnosti v řízení, trvajícím 8 let, vyslechnout si v jeho průběhu dva šokující rozsudky s vysokými tresty odnětí svobody je zážitek, na který nelze zapomenout. Novotní jej museli prožít, ač se ve skutečnosti ničeho nezákonného nedopustili. Vláčet je za těchto okolností ještě dále bahnem pomluv  je dle mého laického názoru nestydatost.  

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který bude po 10.7.2023 dostupný v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

čtvrtek 15. června 2023

ÚSTAVNÍ SOUD POSVÍTIL NA POKRYTECTVÍ STÁTU VE VZTAHU K FOTOVOLTAICKÉMU BYZNYSU

Nepříjemnou stránkou činnosti justičního prudiče je nezbytnost pozorovat z bezprostřední blízkosti těžké osudy účastníků trestního řízení, v jejichž případech se lze domnívat, že jejich pronásledování je nedůvodné. Platí to  zvláště o víceletých procesech, které nezřídka obviněné psychicky deptají tak, že ani po zprošťujícím rozsudku se hned nezotaví. Vracím se proto k některým kauzám i po letech. 

V těchto dnech Ústavní soud obrátil zpět mou pozornost k trestní problematice, provázející fotovoltaický byznys. V této oblasti se stát od počátku budování fotovoltaických elektráren chová vysloveně pokrytecky: na jedné straně ve své energetické koncepci spoléhá na obnovitelné zdroje a podněcuje podnikatele k jejich budování. Na druhé straně s jejich zřizovateli nezřídka jedná jako se „solárními barony“ a škodí, jak jen může. Opakovaně se pohoršuji nad náhlou změnou ekonomických podmínek provozování fotovoltaických elektráren v listopadu r.2010, kterou stát zahnal mnohé investory „do kouta“: dramatické snížení výkupních cen od 1.ledna 2011 by mohlo přivést ke krachu společnosti, zatížené úvěry, jež by nestihly získat licenci do 31.prosince 2010. Pak ještě uvalil na provozovatele fotovoltaických elektráren solární daň.

V případě fotovoltaického byznysu se stát za použití drastických retroaktivních opatření nestyděl. Srovnejme to s přístupem Fialovy  vlády k možnosti výběru daně z mimořádných zisků (windfall tax): možnost zavést ji již v r. 2022, kdy by výnos z ní byl skutečně významný, vláda nevyužila s ohledem na retroaktivitu. Samozřejmě: sahat na roztříštěnou komunitu budovatelů fotovoltaických elektráren je něco úplně jiného než sáhnout  na mocné společnosti z oblasti výroby a obchodu s energiemi, bankovnictví, petrolejářství a na  provozovatele těžby a zpracování fosilních paliv. 

Kdysi vláda Petra Nečase „vylepšila“ zásah proti investorům do fotovoltaického byznysu vyvoláním podezírání těch, kteří jím byli „zahnáni do kouta“, že se budou snažit nějakými úskoky získat licence pro provozování jejich elektráren do 31.prosince 2010, i když na ně nemají nárok. Orgány činné v trestním řízení se daly do pohybu a vyvolaly řadu procesů, z nichž některé skončily zproštěním obviněných, ale většinou odsouzením nadšenců, z nichž dle mého laického úsudku někteří by v korektně vedeném řízení rovněž dosáhli zproštění. 

Některé články řetězce trestního řízení se chovaly vůči obviněným s podjatostí, jež je vedla k nedbání materiální pravdy. V této souvislosti jsem v minulosti věnoval nevlídnou pozornost trojlístku policista Pavel Pinka, státní zástupce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný. Jejich tažení  proti společnostem Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. nabylo zvláštní „příchuť“ v souvislosti s pozdějším trestním oznámením ERÚ a po něm také spolku Šalamoun, na jejichž základě severočeská kriminální služba prověřila stav jejich elektráren ke dni vydání licence a zjistila, že elektrárny byly k 31.prosinci 2010 způsobilé k vydání licence. Proti stížnostem oznamovatelů státní zástupce Radek Mezlík, původně hlavní pronásledovatel odsouzených, potvrdil správnost policejních zjištění. Jednou tedy nebyly způsobilé, podruhé byly: jak se to komu kdy hodilo. Trvá má námitka laika, že v případě platnosti závěru o neoprávněném vydání licencí se měli dostat před soud úředníci ERÚ, kteří po obhlídce zařízení na místě povolili jejich vydání. Kromě toho jsem přesvědčen, že obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka, který nerozuměl pravidlům a průběhu licenčního řízení, byla ve skutečnosti křivým obviněním, které soudce Aleš Novotný s chutí „posvětil“. 

Výše zmínění ale nebyli jedinými škůdci. Ústavní soud rozhodl ústavním nálezem z 9.května 2023 č.j. III.ÚS 236/23 ve věci stěžovatelů Michala Dřeva  a společnosti Otín Green Power o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a přikázal nové projednání jejich věci. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně jako soud nalézací a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací  poškodili stěžovatele tím, že v rámci dohody o vině a trestu uložili náhradu sporné škody, stanovené pouhým odhadem. Ústavní soud zde judikoval, že i při uzavření dohody o vině a trestu se soudy musí držet zásady materiální pravdy a nemohou uložit náhradu sporné škody. Pokud by pravdivé stanovení škody vyžadovalo provedení obsáhlého dokazování a tím vyvolané prodloužení trestního řízení, nezbývá, než odsunout projednání nároku na náhradu škody do občanskoprávního řízení. 

Podle mých skromných poznatků poškozování obviněných ukládáním povinnosti náhrady fiktivní škody se uplatnilo i v jiných případech. Je dobře, že Ústavní soud zmíněným ústavním nálezem ukázal dalším poškozeným cestu k dosažení spravedlnosti. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

úterý 13. června 2023

MALIČKOST, KTERÁ UNIKLA U KAUZY MUS

V pondělí 12. června 2023 vynesl senát předsedkyně Sylvie Slepičkové Městského soudu v Praze prvostupňový rozsudek v kauze „vytunelování“ Mostecké uhelné společnosti. K případu jsem se vyjádřil po hlavním líčení dne 13. března 2023. Nezbývá mnoho, co bych po vyhlášení rozsudku chtěl k věci dodat.

Můj pohled ovlivňuje prožitek ohromení veřejnosti v soudní síni při vyhlášení rozsudku senátu Sylvie Slepičkové nad Vladimírem Mlynářem. Vrchní  soud v Praze jako soud odvolací pana obžalovaného zprostil obžaloby, ale silný dojem z prvostupňového rozsudku z mé paměti nevymizel. 

Jako laik si myslím, že vina odsouzených není prokázána tak jednoznačně, jak si žalobce i předsedkyně senátu myslí, takže nebudu překvapen, pokud o kauze „vytunelování“ Mostecké uhelné ještě v budoucnu uslyšíme. 

Navíc si neodpustím laický názor, že ve věci tak komplikované, jako je tato, by se po 25 letech od skutku neměly ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody. K nápravě škody ani k polepšení pachatelů již nedojde. Mimo to stát přece měl již v době provedení skutku všechny potřebné úřady, jež si měly všimnout údajných nekalostí. Jako pamětník vím, že případ v té době vzbudil značnou pozornost veřejnosti, takže příslušné úřady musely o problému vědět. Vznikla-li skutečně státu škoda, pak musíme položit otázku, kdo po 25 letech ponese odpovědnost za nepochybné selhání kontrolních mechanizmů státu. 

Zamýšlím se i nad výší uložených rozsudků. V novinářských komentářích se houfně vyskytuje poznámka, že Antonio Koláček si odnesl vyšší trest než od švýcarského soudu. Ale kupodivu si nikdo nevšiml, že trest Oldřicha Klimeckého se vzhledem k jeho vysokému věku a zdravotnímu stavu může změnit v trest doživotní. 

Hypotetická vina odsouzených se netýká životů a zdraví a osobnostních zájmů občanů. Jde v ní „jen“ o peníze, byť státní. Proto bych za daných okolností považoval vyžadování vykonání trestu odnětí svobody za nehumánní.  

Ale nechejme se překvapit, jak s rozsudkem senátu Sylvie Slepičkové naloží odvolací soud. Nemá smysl rozčilovat se nad rozsudkem prvoinstančního soudu, dokud jej odvolací soud neučiní vykonatelným.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 


pátek 9. června 2023

VÝBUCH VE STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

Dne 9. června 2023  vzrušila veřejnost zpráva o resignaci vrchního státního zástupce v Olomouci Radima Daňhela, který ve funkci nepobyl ani rok. Vybral jej do ní nejvyšší státní zástupce Igor Stříž a jmenoval jej ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Jeho předchůdce Ivo Ištvan přitom působil v úřadě s krátkou přestávkou 21 let.

Radim Daňhel údajně odchází zejména proto, že zjistil, že nemůže  svůj úřad efektivně řídit  při existenci poboček v Brně a v Ostravě. Chápu ho: odpovídal za celý úřad včetně počínání příslušníků poboček, kteří  si  ale za působení Ivo Ištvana a jeho zástupce Igora Stříže zvykli na vysokou míru nezávislosti. Podle mého laického názoru, opírajícího se o přímé zkušenosti zejména se státními zástupci brněnské pobočky, někteří z nich zneužívali nezávislosti k velmi nekorektnímu nakládání se svou pravomocí. Ivo Ištvan je jistě dobrý právník a slušný člověk, ale jako šéf Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a oprávněný kárný žalobce v celé oblasti působení úřadu zaštiťoval všechny nehoráznosti, jichž se podřízení dopouštěli. Znám dokonce případ, že nepohnal před kárný senát státního zástupce, s jehož postupem nesouhlasil. Je navíc možné, že některým státním zástupcům „narostly rohy“, když se vedoucí brněnské pobočky Radim Mezlík stal z božího dopuštění jedním z českých zástupců v Úřadě evropského žalobce.

Problém, na který narazil Radim Daňhel, ale vůbec není nový. Stejné poznatky o neřiditelnosti hloučků státních zástupců, rozptýlených po Moravě, získala vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová, která nahradila Ivo Ištvana po jeho odvolání ministrem Jiřím Pospíšilem kvůli jeho nedostatečnému pochopení pro zásah vrchního státního zastupitelství do kauzy Jiřího Čunka. Milena Hojovcová předložila ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové návrh na zrušení poboček a získala její podporu. Jenže jí to nebylo nic platné, protože žalobci intervenovali u tehdejšího předsedy vlády Jana Fischera, který sice problematice státního zastupitelství nerozuměl, ale s jistotou o nabytí rozumu současně se získáním úřadu Danielu Kovářovou vystavil ponižujícímu jednání a provedení změn jí znemožnil.

Objektivně existující problém se neřešil, škodil dále, ale nakonec po letech znova vybuchl a asi se nyní bude muset konečně vyřešit.

Je to jeden z důkazů o nevhodnosti zasahování politiků do odborných problémů řízení čehokoli. Stejná situace je ve státním zastupitelství obecně. Reforma, s kterou začali kdysi Pavel Zeman s Lenkou Bradáčovou pod záštitou Pavla Blažka, se neuskutečnila a s velkými potížemi pouze pokračují pokusy o řešení dílčích problémů salámovou metodou. Doplácí na to státní zastupitelství i občané, kteří se dostanou do sféry jeho působnosti.

Zajímavá je ovšem otázka, proč se Radim Daňhel aspoň nepokusil následovat Milenu Hojovcovou a rovnou hodil ručník do ringu. Myslím, že měl odborné i osobnostní předpoklady, aby s vynaložením velké námahy boj vyhrál.

Přeji jeho nástupci, aby nenarazil na odpor politiků, pokud se rozhodne z rozptýlené tlupy státních zástupců vytvořit řádně fungující, efektivně řízený úřad.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

středa 7. června 2023

ZPRÁVA SPOLKU CHAMURAPPI Z.S. PRO VEŘEJNOST

Zpráva výjimečně  obsahuje i obecné poučení.

Dne 6.června 2023 proběhlo v soudní síni Okresního soudu Brno – venkov veřejné řízení o žádosti ods. D.Z. o podmíněné propuštění z výkonu trestu.  Spolek Chamurappi z.s. se případem zabýval na popud Institutu Aleny Vitáskové. Nejdříve jsme žadatele podpořili v úsilí o obnovu procesu. Po neúspěchu již nezbylo nic jiného než žádat o podmíněné propuštění.

Byl to pro nás první případ, vedený podle novelizované právní úpravy z doby působení exprokurátorky Marie Benešové ve funkci ministryně spravedlnosti. Žadatel musel podat soudu žádost prostřednictvím ředitele věznice. Zájmová sdružení občanů ztratila právo podávat návrhy na podmíněné propuštění. Zůstalo nám jen právo nabídnout soudu společenskou záruku za završení převýchovy podmíněně propuštěného. Nabídku převzetí společenské záruky, adresovanou Okresnímu soudu Brno venkov, jsem poslal cestou ředitele příslušné věznice.

Jak se později ukázalo, věznice podání nepřiložila k žádosti o podmíněné propuštění, ale sdělila žadateli, že se má sám postarat o  doručení soudu. Požadavku věznice nedokázal z jakýchkoli důvodů vyhovět. Podle mého laického názoru věznice naložila s naším podnětem svévolně a vyvolala tím náklady na zbytečné další soudní jednání. Adresa podnětu byla zcela jednoznačná.

Soud naše podání nedostal a žádosti o propuštění usnesením z 12.prosince 2022 nevyhověl. Žadatel podal proti jeho rozhodnutí stížnost Krajskému soudu Brno.  Také spolek Chamurappi se ohradil. Krajskému soudu nezbylo než usnesení Okresního soudu Brno zrušit a nařídit nové projednání, neboť neprojednáním nabídky převzetí společenské záruky došlo k porušení zákona.

Soud tedy jednání v plném rozsahu opakoval a přizval mne k veřejnému zasedání. Předsedkyně senátu podrobila žadatele důkladnému výslechu, na který navázala státní zástupkyně. Také já jsem vypovídal jako svědek v dosti důkladném výslechu předsedkyní senátu. Stejně jako ve všech předcházejících jednáních o podmíněné propuštění se předsedkyně senátu hlavně zajímala, jakým způsobem bude spolek Chamurappi z.s. působit na propuštěného odsouzeného.

Pak došlo na  závěrečné návrhy. Závěrečné řeči státních zástupců jsou nejčastější příčinou zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Proto jsem naslouchal projevu státní zástupkyně s napětím. Ale čím déle mluvila, tím jsem byl klidnější: zřejmě netrpěla hojně rozšířenou nechutí státních zástupců k žadatelům o podmíněné propuštění. Byla si velmi dobře vědoma nezávislosti soudu, proto své stanovisko pečlivě podložila argumenty.  Probrala podrobně vývoj žadatele ve vztahu k výkonu trestu a nakonec navrhla jeho propuštění se současným uložením vhodných omezení. K jejímu kladnému návrhu jsem se pak pouze připojil.

Senát předsedkyně Lenky Jirsové po dosti dlouhé poradě žádosti pana odsouzeného vyhověl. Rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu za současného přijetí záruky spolku Chamurappi z.s. za dovršení nápravy odsouzeného. Ale uložil mu omezující podmínky: zkušební lhůtu pět a půl roku pod dohledem probačního úředníka. Dále povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů, uhradit škodu, způsobenou trestnou činností a vyrovnat dlužné výživné na děti.

Dojaté mamince, která mi děkovala za pomoc nezdárnému synovi, jsem vysvětlil, že hlavní zásluhu na úspěchu měl její syn, který na sobě pracoval a nabídl soudu obraz člověka, který po návratu na svobodu povede řádný život. 

Výše zmíněná nepříjemnost s nedoručením nabídky společenské záruky soudu dokazuje, že stát změnil  pravidla  podávání žádostí o podmíněné propuštění, ale nepostaral se o procesní podrobnosti. I dříve byl přístup soudů k iniciativám zájmových sdružení občanů nejednotný, ale v nové situaci je potřeba ujasnění jejich postavení ještě naléhavější než dříve.

Za dobré znamení do budoucna považuji skutečnost, že již dnes ráno se ozval pan D.Z. za účelem navázání kontaktu. Je to příslib dobré spolupráce.  

 

Ing. Zdeněk Jemelík,  předseda spolku Chamurappi z.s.                                                                         

V Praze dne 7.června 2023