PROČ NĚKDY ZADRHÁVÁ GIBS ? ČÁST III.

Kdysi se parta ziskuchtivých „bílých límečků“ spojila s prohnaným recidivistou k nezákonnému podnikání. Byli „zazobaní“, měli dost, ale chtěli více. Bez potíží dali dohromady několik desítek milionů na pořízení potřebného zařízení a potřeb. Z počátku se jim dobře vedlo. Ilegální výrobna se chovala jako slepice, jež snáší zlatá vejce. Nakonec ale narazili na nenechavé státní orgány. Byli rádi, když se jim včasným zrušením výrobny podařilo uniknout trestnímu stíhání. Drahé zařízení za daných okolností nabylo cenu šrotu a skončilo kdesi na venkově ve stodole. Mnohamilionová investice se vypařila do nicoty. Měli jiné, nezávislé zdroje příjmů, takže hlad  jim nehrozil, ale ztráta byla skutečně velká a krutě je bolela. Přemýšleli, čím ji zahladit. 

Recidivista se uměl pohybovat ve světě. Měl proto různé užitečné známosti. Byl mezi nimi starý muž, který žil sám ve vlastním domě. Byl bohatý, neboť získal restitucemi několik dobře zachovalých domů, jež pronajímal. Majetek rozmnožoval úspěšným obchodováním s realitami. Zisky vkládal do výhodných nákupů nemovitostí.  Recidivista o něm vyprávěl svým kumpánům. 

A jeden z „bílých límečků“ dostal odvážný nápad na zhojení ztrát: starý muž je v podstatě bezbranný, pod tlakem přiměřeného násilí by se jistě uvolil bezplatně  převést na recidivistu a jeho partu dobře vybrané nemovitosti. Kumpáni o hrozném nápadu rokovali a promýšleli jej do podrobností. Kámen úrazu byla jejich vlastní nezpůsobilost k spáchání násilí: mimo recidivisty žádný z nich neuměl zacházet se zbraněmi a mimo něj by žádný z nich nedokázal udeřit pěstí. 

Ale opět se osvědčily recidivistovy známosti. Byl mezi nimi policejní důstojník, který velel větší jednotce. Recidivista jej označoval za blízkého osobního přítele. Vydal se za ním a přítel po kratším odporu podlehl balíku pětitisícových bankovek. Zavázal se, že v den D ve stanoveném čase vybere ze svých podřízených několik maskovaných ozbrojenců , kteří za přiměřenou odměnu provedou cokoli. Zavázal se také, že je vybaví přesnými podrobnými pokyny a po dobu zásahu bude v autě nablízku a  bude je na dálku řídit. 

Tak se i stalo. Recidivista se dohodl se starým mužem, že k němu večer přijde na návštěvu. Když ale po zazvonění otevřel dveře, do bytu vpadli maskovaní ozbrojenci. Starého muže bez vysvětlení srazili na zem, svázali jej, zalepili mu ústa a oči a odnesli jej do ložnice na postel. Tam jej nechali do rána. 

Ráno se dostavil recidivista. Vysvětlil starému příteli, že majetek si na onen svět beztak neodnese a má ho víc než pro sebe potřebuje. Je proto jeho povinností, aby přiměřeným nemovitostním darem pomohl v nouzi příteli. Pokud s tím souhlasí, přijde za chvíli notář, jenž ověří jeho podpisy na připravených listinách. Pak jej všichni bez dalšího násilí opustí. Nesmí ale pomyslet na oznámení události policii, protože recidivista by se to okamžitě dověděl a jeho poprava by následovala bez prodlení. 

V případě, že by starý muž s předloženým návrhem nesouhlasil, recidivista odejde a nechá jej na pospas ozbrojencům, kteří mají své pokyny, jak s ním naložit. Objasněním obsahu pokynů se recidivista neobtěžoval. Proto jeho výklad měl účinek hrozby usmrcením. 

Starému muži se umírat nechtělo, proto se vším souhlasil. Ani nezkoumal, o které ze svých domů přijde. Doufal pouze, že to nebude ten, v němž od nepaměti bydlí. 

Přišel notář se svazkem listin. Starý muž je bez zkoumání podepsal, notář ověřil podpisy a bylo vymalováno. Pak jej všichni opustili. Když se po několika hodinách vzpamatoval z nečekaného zážitku, vydal se na katastrální úřad, kde zjistil, že převody byly provedeny.   

Cítil se hrozně. Potřeboval uvolnit napětí zpovědí někomu blízkému. Vzpomněl si, že mezi jeho kamarády je policejní důchodce, bývalý kriminalista. Vydal se za ním a vše mu vyprávěl. Zde ale narazil: kamarád nesouhlasil s tím, aby se nechal sprostě okrást a nakonec jej přiměl, aby s ním zašel na jeho bývalé pracoviště. Jeho vyprávění tam vyvolalo úžas: zkušení kriminalisté se nikdy dříve nesetkali s takovým drzým vydíráním. 

Nakonec dostal ochranu a policisté podle jeho kusých informací vypátrali bydliště recidivisty. Putoval do cely předběžného zadržení. Starý muž kromě toho pomocí předložených fotografií ztotožnil notáře a policisté si dojeli i pro něj. Nezapíral, že se dostavil do bytu starého muže, ale bránil se, že provedl objednané standardní úkony a neměl vůbec tušení, že prodávající byl k převodům nemovitostí přinucen násilím. K příslušnosti k „bílým límečkům“ a kamarádství s recidivistou se samozřejmě nehlásil. Takže jej zase pustili. 

Recidivista ale nebyl tak tvrdý, jak se tvářil. Když se dověděl, že mají také notáře, který určitě dosvědčí jeho přítomnost v bytě, složil zbraně. Dohodl se se státním zástupcem na udělení postavení spolupracujícího obviněného a odvyprávěl celou historii včetně zájmu „bílých límečků“ o náhradu utrpěné ztráty získáním nemovitostí z majetku starého muže.

Při tom vyšlo najevo, že „bílé límečky“ jsou právnicky vzdělaní lidé ve vlivném postavení. Vydal i svého přítele policejního důstojníka, ale nemohl ztotožnit ozbrojence, protože je skutečně neznal. Jejich odhalení mohl umožnit pouze přítel-policejní důstojník, pokud by se podařilo mu prokázat, že o akci věděl, že skutečně ozbrojence dodal.    

K tomu, aby se všichni účastníci vydírání dostali před soud, bylo mimo jiné nezbytné vytěžit a usvědčit zúčastněného policejního důstojníka a od něj získat informace o totožnosti jím dodaných ozbrojenců. Státní zástupce proto rozhodl o přidělení vyšetřování případu Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Pokud se na trestné činnosti podílí policista, GIBS vyšetřuje i civilní osoby, které se do věci zapletly. 

Recidivista zůstal ve vazbě. GIBS časem oznámila starému muži, že zahájila úkony trestního řízení. Pak se velmi dlouho nic nedělo. Znepokojený poškozený se někde dověděl, že má právo na nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Požádal tedy o nahlédnutí, ale vyšetřovatel GIBS mu nevyhověl pod záminkou, že má obavy z úniku informací. Poučil jej ale o možnosti stěžovat si dozorovému státnímu zástupci. Avšak se stížností  neuspěl: státní zástupce potvrdil důvodnost nevyhovění. Starý muž se ale nedal odbýt a po pár týdnech požádal znova, bohužel se stejným výsledkem. Takto si s ním GIBS hrála déle než rok. Pak jej pustila do části spisu, obsahující důkazy, nahromaděné před zahájením úkonů trestního řízení. Přesvědčil se, že GIBS nezahálela. Provedla spoustu výslechů. Jména vyslýchaných mu nic neříkala stejně jako obsah jejich výpovědí. Po půlroce požádal o nahlédnutí do spisu znova.

 Dříve než dostal odpověď, GIBS mu zaslala usnesení o odložení případu, protože získané důkazy jsou nedostatečné pro  sdělení obvinění komukoli z účastníků jeho přepadení. Ohradil se a domohl se dalšího seznámení se spisem. Přesvědčil se, že GIBS nezahálela a do spisu přidala další důkazy. Ale kupodivu scházel výslech policejního důstojníka a „bílých límečků“. Kromě toho zjistil, že nedošlo ke ztotožnění maskovaných ozbrojenců. Operativec, v jehož kanceláři studoval spis, mu vysvětlil, že recidivista je díky své pestré trestní minulosti jako svědek k usvědčení policejního důstojníka a „bílých límečků“ nepoužitelný,  protože všichni podezřelí jistě odmítnou jeho svědectví jako nevěrohodné.

A jiný důkaz než jeho svědectví GIBS nemá. V případě policejního důstojníka jsou navíc na místě zvláštní ohledy, protože „slouží dlouho, slouží dobře a dosud neměl žádný malér“. Starý muž poznamenal, že přátelství policejního důstojníka s recidivistou je malér sám o sobě, ale operativec se jen usmál. 

Starý muž pak podal stížnost proti usnesení o odložení případu. Státní zástupce se ztotožnil s názorem GIBS a stížnost zamítl. Přezkum jeho rozhodnutí nadřízeným státním zastupitelstvím na věci nic nezměnil, i když tento úřad má jinak díky velké ochotě k posílání lidí před soud velmi špatnou pověst. 

Rozhořčený starý muž navštívil kamaráda-policejního důchodce a spolu zašli na policejní služebnu, na které celé řízení začalo. Její šéf potřásl nad případem hlavou a vysvětlil poškozenému, že v tomto případě zafungovala stavovská solidarita. Trestní stíhání policejního důstojníka, dosud požívajícího výbornou pověst, pouze na základě výpovědi jakéhosi recidivisty, bylo zřejmě pro příslušníky GIBS nepředstavitelné. A prokázání, že ozbrojenci byli skutečně policisté, by bylo pro sbor velkou ostudou. Na tom nemohl mít nikdo zájem. Právnicky vzdělané „bílé límečky“ by proti svému stíhání kladly tvrdý, kvalifikovaný odpor. Starý muž proto musí pochopit, že nárok poškozeného na potrestání pachatelů naše ústavní právo nezaručuje a v podobných případech nadále platí známý vzkaz ze starého italského kriminálního filmu: vyšetřování skončilo, zapomeňte!

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PROČ NĚKDY ZADRHÁVÁ GIBS ? ČÁST II

V předcházejícím článku jsem se obecně zamyslel o příčinách, které způsobují, že GIBS někdy koná v rozporu se svým zákonným předurčením. Pokusím se přiblížit čtenářům své úvahy poznatky z konkrétního případu, o němž si jako laik myslím, že v něm služba selhala. 

Stalo se, že v místě vážený vašnosta s dlouhými prsty obvinil svého věřitele, že si najal bijce, kteří ho měli násilím  přinutit k ochotnějšímu plnění závazků. Dostat věřitele do basy by přece byla bezva finta. Vyvolal trestní stíhání věřitele, které nakonec po osmi letech nepříjemností vyústilo ve zprošťující rozsudek. Řízení jsem bedlivě sledoval v soudní síni. Jako laik si dovoluji tvrdit, že věřitel by se nedostal před soud, kdyby policie a státní zastupitelství v předžalobní fázi řízení vašnostovi nenahrávaly. Došlo k různým větším a menším odchylkám od korektního vedení vyšetřování. 

Kromě věřitele se dostali před soud i dva muži, o kterých policie tvrdila, že to jsou ti bijci, kteří přepadli ubohého dlužníka. Nakonec se také dočkali zprošťujícího rozsudku. Vašnosta dlužník umožnil jejich stíhání tím, že je poznal a označil za pachatele násilí při rekognici podle fotografií a později také in natura. 

Čas ale běžel. Než řízení skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem, parta policistů, která vedla vyšetřování, se částečně  rozešla. Někteří opustili službu u policie, jiní odešli k vzdáleným policejním složkám, ale někteří přešli do stavu místního oddělení GIBS. 

Ještě během soudního jednání jsem získal podrobné informace o způsobu provedení rekognic. Jako laik jsem usoudil, že byly zmanipulované tak, aby vašnosta dlužník mohl vytipované osoby bez váhání označit, i kdyby je nikdy dříve neviděl. Jako prostý oznamovatel jsem proto podal podnět k prověření podezření, že policisté, kteří prováděli rekognice, zneužili pravomoc ve prospěch vašnosty dlužníka. Dověděl jsem se pak pouze, že žádný z policistů se při provádění rekognic nedopustil nezákonného jednání. S argumenty se nepolemizovalo. Protože jsem nebyl v postavení poškozeného, neměl jsem nástroj, jímž bych vyšetřující orgán přinutil k podrobnému odůvodnění rozhodnutí. Připouštím, že vyvolat takové šetření v době, kdy soudní řízení ještě nebylo ukončeno, bylo předčasné a nemělo naději na úspěch také proto, že jsem nebyl v postavení poškozeného, čili mé procesní možnosti byly nepatrné. 

Nicméně po právní moci rozsudku se začali brát o svá práva neoprávněně nařčení „bijci“. Podali trestní oznámení u místního oddělení GIBS. Nebyli ale o nic úspěšnější než kdysi já. Opět se dověděli, že se žádný policista  nedopustil nezákonného jednání. Když se ohradili, dokonce se dověděli, že bezdůvodnost podezření zjistila GIBS již při prověřování mého podnětu a jejich oznámení nic nového nepřináší. Námitka, že proti původnímu podnětu poškození nepřinesli nic nového, se opakovala při každém dalším pokusu o prosazení potrestání policistů za zmanipulování rekognic. 

Podezření na zmanipulování rekognic se opírá o nezpochybnitelné skutečnosti. Při provádění rekognic podle fotografií byly fotografie obou podezřelých v rozporu s předpisy vloženy do společného alba. Každá do jednoho rohu. Pokud někdo z policistů vašnostovi dlužníkovi napověděl, nemohl se zmýlit. Samozřejmě asi nikomu neprokážeme, že napovídal, ale vyloučit to nelze: fotografie se samy do alba nenatlačily a podle dojmů obhájců ve vztazích mezi vašnostou dlužníkem a policisty panovala družná nálada. Jeden z obhájců pořídil videozáznam jeho odchodu z kanceláře vyšetřovatele společně s ním. Mimo to samo provedení rekognic podle fotografií bylo pochybnou akcí, protože podezřelí byli dostupní, takže je policie mohla rovnou předvolat k rekognici in natura. 

Rekognice in natura  byla „cinknutá“ již tím, že poznávající vašnosta dlužník viděl již dříve tváře údajných pachatelů na fotografiích. Její režie byla nápadná. Holohlavý podezřelý č. 1 stál jako krajní vpravo vedle vlasatých figurantů. Poznávajícího jistě mocně přitahoval. Podezřelý č. 2 stál jako krajní vlevo vedle figurantů v černých kombinézách a jako jediný měl pod krkem bílou skvrnu. Vznikla tak, že mu přisluhující policista řekl, že si nemusí přitahovat zips až ke krku. Bílou skvrnu nemohl poznávající přehlédnout. 

Je trapné, že při hlavním líčení došlo ke zpochybnění výsledků poznávání při rekognicích. Vašnosta dlužník tvrdil, že viděl ruce podezřelého č.1 až po lokty a popsal je jako hubené a šlachovité. Trapas nastal, když podezřelý č.1, jenž stále nosil košili s pečlivě zapnutými dlouhými rukávy, při výslechu před soudem rozepjal rukávy a ukázal ruce s plošným tetováním od zápěstí po ramena a doložil doklad o datu provedení tetování. Vašnosta dlužník se pak snažil koktavě vysvětlit, proč se tak hrubě mýlil. V případě podezřelého č.2 došlo při hlavním líčení k jeho přímé konfrontaci s vašnostou dlužníkem. Podle jeho výpovědi při napadení viděl podezřelému velmi zblízka do tváře. Při konfrontaci musel ale uznat omyl, protože pan podezřelý měl tvář poznamenanou nepřehlédnutelnými jizvičkami. 

Ze tří policistů, kteří prováděli rekognice, dva odešli do civilu. Třetí přešel do  místní pobočky GIBS, která má podezření vyšetřit. Vedoucí místního oddělení GIBS v době vyšetřování případu působil jako řadový člen vyšetřovacího týmu. 

Případ „cinknutých“ rekognic přesahuje do projednávání trestního oznámení proti vašnostovi dlužníkovi pro křivé obvinění, které podal pravomocně zproštěný věřitel. Policie hájí podezřelého tvrzením, že určitě v trestním oznámení nelhal vědomě. Důkazem má být zjištění, že pachatele poznal při rekognicích. 

Takže vašnosta dlužník má silnou naději, že vyvázne bez trestu. Stejně tak policisté, kteří  zmanipulovali rekognice. Jejich obětem orgány vzkážou: vyšetřování skončilo, zapomeňte! 

Obě složky – místní oddělení GIBS a příslušný útvar kriminální policie - jednají pod dohledem státního zastupitelství, které ovšem v tomto případě  jejich závěry schvaluje. Je to ukázkový příklad zastírání pochybení policejních složek státním zastupitelstvím. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PROČ NĚKDY ZADRHÁVÁ GIBS ?

Kdysi jsem se spolu s Johnem Bokem, tehdejším předsedou spolku Šalamoun, bůhvíproč dostal na nějakou poradu, na které jsme se ztráceli v davu uniformovaných vysokých policejních důstojníků. Hovořilo se tam o přípravách zrušení „policie nad policisty“ – Inspekce Policie České republiky (IPČR) a o zřízení Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Sama Inspekce, podřízená policejnímu prezidentovi, vznikla z dřívější Inspekce ministra vnitra, podřízené ministrovi vnitra. Obě „policie nad policisty“ byly pro své nadřízené přítěží, protože občas plodily nepříjemnosti, jež bylo třeba řešit. Nefungovaly prostě bezzávadově, a do polistopadový poměrů se přenesl komunistický zlozvyk řešit závadovost reorganizací bez odstranění prvotních příčin potíží.

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) měla mít širší působnost než Inspekce Policie České republiky (IPČR)– měla dohlížet na slušné mravy nejen policistů, ale i příslušníků dalších služeb, jako Vězeňské služby,  Justiční stráže a Celní správy. Dalo se předpokládat, že nadřízeného jejího ředitele budou problémy  takto široce pojednaného úřadu obtěžovat daleko více než předcházející služby. Někdo proto přišel na geniální nápad, že nejvhodnější bude podřídit ředitele GIBS přímo předsedovi vlády, který určitě nebude mít čas a zájem se jejími maléry zabývat.

Přítomní policejní důstojníci považovali za samozřejmé, že do nové služby přejdou příslušníci rušené IPČR. John Bok do toho vnesl informaci, že v obdobném orgánu v Anglii nesmí pracovat nikdo, kdo dříve sloužil u policie. Ale policisté soudili, že je to hloupost: policisty nemůže přece vyšetřovat nikdo jiný než policisté, protože znají prostředí. Spolek Šalamoun pak razil myšlenku, že za daných okolností by se měla IPČR zrušit a uchazeči o službu u GIBS by museli projít přijímacím řízením. Bylo to míněno jako opatření k „vyfoukání plev“, tedy k očištění služby od příslušníků IPČR, kteří se neosvědčili, ale díky ochranářským ustanovením služebního zákona bylo velmi obtížné se jich zbavit.

Vývoj šel dál a Generální inspekce bezpečnostních sborů vznikla v intencích výše zmíněných představ policistů. Až do další reorganizace s tím nikdo nic nenadělá.  A občas se dovídáme, že GIBS usvědčila z nepravostí tu nějakého policistu, tu příslušníky Vězeňské služby. Také  se ale stane, že postaví před soud hříšníky, které pak soud zprostí obžaloby. Z „prostředí“ se ale také ozývají hlasy, že potíže s GIBS může mít policista, který byl příliš horlivý v prověřování podezření na nějakého velmi zasloužilého vašnostu.

A bohužel jsem vlastní praxí nabyl dojem, že jsou osoby, které jsou pro GIBS tabu. Také jsem narazil na snadno pochopitelnou nechuť pustit se do zastaralé věci. Pokusy o odmítnutí případu zpoždění ještě o několik měsíců prodlouží.

V dobách, kdy jsem ještě byl členem spolku Šalamoun, jsem se podílel na pokusu spolku stěžovat si na ředitele GIBS u předsedy vlády. Byl z toho trapas. Korespondovala s námi úřednice ze sekretariátu předsedy vlády, která nevěděla, o co jde. Jednání vyústilo v poučení, že pravomoc předsedy vlády je jen „pravomoc jako“ a obracet se na něj nemá smysl. Nemohu v žádném případě tvrdit, že bych neměl ani nejmenší důvod stěžovat si na ředitele GIBS brig. gen. Radima Dragouna, ale na Petra Fialu se určitě neobrátím.  Nemyslím, že by výsledek pokusu byl lepší než ten výše zmíněný.

Ostatně bych ze slušnosti nejdříve měl bolavou věc projednat s panem ředitelem. Když už se podaří se k němu probojovat, je jednání s ním příjemné, ale až dosud  nevedlo k ničemu, než ke zjištění, že zastávám „jakobínské názory“. (Tímto sdělením mě pan generál neurazil, ale pobavil a rád se touto klasifikací chlubím).

Pokud si klademe otázku, proč GIBS někdy „zadrhává“, pak první příčinou je její začlenění do soustavy státní správy. Její ředitel je prakticky podřízen pánubohu, jehož existence není nezpochybnitelným způsobem prokázána. Simuluje jej předseda vlády výše popsaným způsobem. Existují sice parlamentní orgány, které mohou vykonávat určitý dohled, ale nemají k disposici žádné nástroje pro vynucování plnění požadavků a mimo to arogance některých poslanců je chrání před nadužíváním pravomoci.  Ředitel GIBS si proto velí sám a sám se kontroluje. Tím nechci říci, že pracuje mizerně či že zneužívá funkci, a ani si to nemyslím. Trochu přidat by ale mohl.

Problém je malá účinnost dohledu odboru vnitřní kontroly ve vztahu k úkonů trestního řízení. Má se totiž za to, že pro dozor nad zákonností úkonů útvarů GIBS je příslušné státní zastupitelství, takže příslušnost odboru vnitřní kontroly je nadbytečná. Státní zastupitelství dozor skutečně vykonává a někdy dělá divy. Například vyvoláváním kompetenčních sporů dokáže vyšetřování zablokovat na několik měsíců. Jako laik považuji za nepovedený žert pověření funkcí dozoru nad vyšetřováním složité kauzy státního zástupce, který se na začátku děje pokusil vyšetřování úplně zabránit. Prý to ale není projev podjatosti, takže proti jeho pověření dozorem nelze úspěšně nic namítat a on sám se za podjatého nepovažuje a nevyloučí se. (V tomto případě mluvím o případu, v němž jsem podal trestní oznámení v prosinci r. 2020 a v půli července r.2023 došlo k odložení případu.)

Dalším zdrojem potíží je stavovská a mezistavovská solidarita. Podezřelí z řad policistů, celníků, státních zástupců, notářů a podobných profesí v některých případech nabývají nedotknutelnost osoby ve zvláštním postavení. Kolem nich se pak „chodí po špičkách“. Například sleduji vyšetřování brutálního násilí, které si objednal vysoce inteligentní rafinovaný zločinec. Klíčovou osobou je bývalý vysoce postavený policista, o němž zadavatel mluví jako o osobním příteli. GIBS v dané věci odvedla obrovský kus práce, vyslechla spoustu lidí, kteří nic nevěděli, ani vědět nemohli. Ale kolem bývalého policisty „chodí po špičkách“ a ani jej nevyslýchala, natož aby jej konfrontovala s údajným přítelem. Podle vyšetřovatele s ním nelze nakládat drsně, protože jde o člověka, který u policie dlouho sloužil, navíc dobře sloužil a nikdy neměl žádný malér. Podle mého laického názoru přátelství vysoce postaveného policisty s rafinovaným zločincem je malér.

Nepříznivě může činnost GIBS ovlivňovat její územní organizační a řídící struktura. Rozmístění krajských oddělení GIBS se překrývá s rozmístěním krajských ředitelství policie. Dochází k obnovování personálního obsazení oddělení GIBS. Noví příslušníci GIBS se samozřejmě hledají mezi místními policisty. Může se pak stát, že v době, kdy na krajské oddělení GIBS napadne trestní oznámení, podezřelí již mezitím odešli ze služby u PČR a vstoupili do služeb GIBS. Dokonce se jich může trestní oznámení přímo týkat. Nezbývá než věřit, že přítomnost podezřelých bývalých policistů neovlivní nestrannost GIBS při vyšetřování. Samozřejmě by bylo možné v takovém případě nechat věc prověřit „cizím“ oddělením GIBS, ale není mi znám žádný případ, v němž by vedení GIBS takový postup použilo. Neslyšel jsem, že by se vedoucí oddělení GIBS vyloučil z případu, protože se sám zúčastnil podezřelého počínání policistů. 

Suchopárného výkladu na úvod je pro tentokrát dost. Je možné, že napíši  pokračování, jež  opatrně oživím příklady. 

Laskavým čtenářům připomínám, že mé vyprávění musí vnímat opatrně, neb jsem laik, navíc známý sklonem k „jakobínským stanoviskům“.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

NÁSILNÍK A LASKAVÍ POLICISTÉ

Nabuzen dlouholetou vynucenou sexuální abstinencí, hned po návratu z vězení počátkem ledna letošního roku se Pepa rozhodl, že musí vyhledat svou dávnou lásku. Neuvážil, že díky styku s ním se dvakrát dostala do vězení, proto měla důvod o vztahu k němu v cele přemýšlet a možná jej už nebude chtít. Díky rozvětvenému příbuzenstvu se rychle dověděl, že jeho bývalá milá nyní žije ve společné domácnosti se starším mužem a vypátral adresu. Dověděl se také, kdo je její nový partner a dokonce získal i fotografie.

Nelenil a vydal se na návštěvu. Shodou okolností dorazil na místo právě ve chvíli, kdy muž, s ním žena bydlela, odcházel do práce. Drze  jej na chodníku oslovil. Vysvětlil mu, že je bývalý přítel jeho spolubydlící a tvrdil, že žena je s ním těhotná. Muž nad ním mávl rukou a pokračoval v cestě. Nabuzený milovník tím získal jistotu, že jeho vytoužená je sama doma. Nějak se dostal do domu a nakonec našel byt. Zazvonil, ale bývalá partnerka jej odmítla vpustit a vyzvala  ho, aby odešel.

To jej  rozlítilo. Začal rozkopávat dveře. Nevadilo mu, že kromě bývalé partnerky začaly za dveřmi strachem křičet  dvě děti, které se právě chystaly k odchodu do školy a  ze dveří okolních bytů začali vyhlížet sousedé, kteří na rámus u tohoto bytu nebyli zvyklí.

Dveře poničil tak, že bylo nutné je vyměnit, ale dovnitř se nedostal. Přivolaná policejní hlídka jej odvezla včas. Nájemce bytu na něj samozřejmě podal trestní oznámení. Usoudil, že člověk, který se dopustil násilného jednání, sotva opustil věznici, má nárok na pokračování státní péče. Policisté vyslechli jeho spolubydlící, která byla přímou účastnicí incidentu, o něj se nezajímali. Když urgoval zprávu o způsobu vyřízení trestního oznámení, sdělili mu, že mu nepřiznávají postavení poškozeného. Na jeho písemnou námitku pak nereagovali.

Když se pak dlouho nic nedělo, nájemce požádal o dohled státního zastupitelství. Až z jeho zprávy se pak dověděl, že policisté postupovali správně, protože způsobená škoda nedosáhla limitní hranice 10 tis. Kč, takže nešlo o trestný čin, pouze o přestupek. Policie prý věc odeslala k přestupkovému řízení na příslušný městský úřad. Státní zastupitelství se nepohoršilo nad tím, že policie o tom nevydala usnesení, neposlala je poškozeným a krátila je tak v právu na uplatnění opravného prostředku. Nejzábavnější na tom je, že od činu již uplynul půlrok, ale není známo, že by proběhlo přestupkové řízení, natož že by byl znám jeho výsledek.

Jako laik si myslím, že policisté hrubě podcenili závažnost případu, resp. společenskou nebezpečnost jednání pachatele, a proto rozhodli špatně. Je pravda, že nové dveře nestály 10 tis. Kč. Ale škoda přece nezahrnuje jen cenu nových dveří: zahrnuty měly být náklady na jejich obstarání a instalaci. Policie měla samozřejmě přihlížet i k nemajetkové újmě, spočívající ve vyděšení obyvatel bytu. Jednání se dopustil násilník, sotva propuštěný z vězení, což signalizuje náběh na recidivu trestného jednání. I kdyby ho potrestal městský úřad v přestupkovém řízení, uloženému trestu pár set nebo tisíc Kč a povinnosti nahradit škodu se zasměje: nikdo z něj peníze nevyrazí. Povzbuzen laskavostí policie možná zítra přijde útok zopakovat. Policie zapomněla na heslo „pomáhat a chránit“. Místo preventivní ochrany slušných lidí před násilím prokázala laskavost útočníkovi a místně příslušné státní zastupitelství ji za to pochválilo.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl, který již vyšel i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.