JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ IV aneb Tvrdošíjná prokurátorka

Ve chvíli, kdy jsem vydal  3. díl zprávy o znojemském justičním skandálu, dělal jsem si naději, že exprokurátorka Jarmila Goldová, která se v závěru veřejného zasedání dne 14. července 2015  nevyjádřila k rozhodnutí senátu předsedy Jaromíra Kapinuse, pochopí, že tuto hru prohrála a nevyvolá další zbytečné průtahy podáním stížnosti. Ale sotva článek vyšel, dostal jsem upozornění, že v příslušné rubrice internetových stránek resortu spravedlnosti se objevila zpráva, že již 14. července 2015 byl podán opravný prostředek. Zápis o něm je dokonce uveden před záznamem o vydání rozhodnutí a vyznačením vyřízení věci. Měl jsem proto pochybnost, zda nejde o omyl. Ale soud na upozornění na možnou chybu záznamu nereagoval a týdeník Znojemský týden psal 20.července 2015 o podání stížnosti s naprostou jistotou, takže nezbývá než věřit, že neuvěřitelné se stalo skutkem.

Je to další výstřelek ve znojemském justičním skandálu. Stížnost proti rozhodnutí se obvykle podává buď na místě při veřejném zasedání, což se zaznamená do protokolu, nebo si strany berou lhůtu na rozmyšlenou a rozhodnou se až po obdržení opisu písemného vyhotovení rozhodnutí. Exprokurátorka Jarmila Goldová volila třetí cestu. Nestálo by za námahu pozastavit se nad jejím postupem, kdyby neměl závažné  následky.

Jediný jistý výsledek stížnosti je další prodloužení řízení o několik měsíců, čili pokračující ztráty času účastníků řízení a navýšení nákladů na straně státu i obžalovaných. Průtahů i tak již bylo dost: věc byla původně pravomocně ukončena 1.září 2005. K nezákonnému  odmítnutí povolení obnovy procesu po odsouzení pravých pachatelů došlo  24. května 2012 a Nejvyšší soud ČR nařídil jeho opakování 19.listopadu 2013. Nové řízení bylo zahájeno 19.února 2015. Čekání na spravedlnost se skutečně hodně protáhlo, a i bez  stížnostního řízení by polykalo čas dále: po povolení obnovy musí následovat nové meritorní řízení.

Exprokurátorka Jarmila Goldová nepochybně usiluje o to, aby rozsudek senátu Jaromíra Kapinuse z r.2005 zůstal zachován. Mimo jiné, pokud by se jí to podařilo, otázka po její odpovědnosti za justiční omyl by ztratila smysl.

Zachování platnosti rozsudku z r.2005  by znamenalo obnovení stavu, jenž kritizuje v rozsudku z 19. listopadu 2013 Nejvyšší soud ČR: není možné, aby na jednoho pachatele připadali dva odsouzení.Nerad předjímám výsledky soudních rozhodnutí, ale zde si to dovolím. Díky ničemnosti recidivisty Karla Peera došlo v souběžných řízeních o povolení obnovy procesu k prohloubení dokazování. Na scénu vstoupili svědci, o nichž se dříve nevědělo, a není prakticky možné, aby je někdo účelově připravil na vystoupení před znojemským soudem. Soudce Pavel Rujbr  použil k doplnění dokazování i odposlechy telefonních hovorů obžalovaných a svědků. Vina Antonína Škrdly a jeho společníků byla spolehlivě prokázána již v rozsudku z r.2011, ale po řízení o povolení obnovy procesu, vedeného senátem Pavla Rujbra, je naprosto nezpochybnitelná. Současně bylo v tomto řízení  vyloučeno spolupachatelství Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Mylnost rozsudku senátu Jaromíra Kapinuse z r.2005 je tak zřejmější než dříve.

Celá argumentace, kterou exprokurátorka Jarmila Goldová použila v závěrečné řeči dne 14. července 2015, popírá závěry tří na sobě nezávislých soudů a přehlíží výsledky dokazování. Pokud se paní exprokurátorka odvolává na důkaz pachovou stopou, je to další voda na mlýn stoupenců zákazu používání pachové identifikace osob: případy dodatečného prokázání neviny osob, usvědčených pachovou stopou, jsou sice vzácné, ale jsou.

Za všech výše uvedených okolností se nachází vyhlídka na uhájení rozsudku z r.2005 někde mezi zázrakem a science fiction, čili jde o libovůli neodpovědné bývalé prokurátorky a příslušnice předlistopadové nižší režimní šlechty. Bohužel si vyvolání  škod a útrap může klidně dovolit: na náhradě finančních ztrát státu se nebude podílet a proti případné kárné nebo dokonce trestní odpovědnosti ji chrání působení patologicky pojaté mantry o nezávislosti státních zástupců, zakořeněné v jejich hlavách a uctívané i zmatenou veřejností. Bohužel současné znění zákona o státním zastupitelství umožňuje beztrestné podání stížnosti proti soudnímu rozhodnutí i tehdy, kdy k tomu není ani věcný, ani formálně-právní důvod, neboť je přece výsledkem nezávislého rozhodování žalobce. Ani vládní návrh nového zákona v jeho současné podobě na tom nic nezmění.

VZPOURA V PODPALUBÍ

Nezvyklá vedra otupují pozornost. Zvládnutí přívalu zpráv s příchutí senzace je obtížnější než jindy. Za clonou takových událostí, jako je například řecká krize, procesy s Lukášem Nečasaným, Davidem Rathem či Petrem Kramným nebo nehoda pendolina se úplně vytratil zájem o postup příprav nového zákona o státním zastupitelství, přestože senzace mají pouze jepičí životnost, zatímco změna zákona bude ovlivňovat životy mnoha lidí po celá desetiletí.

Práce na přípravě zákona nepochybně v tichosti probíhají a starosti, které vyvolávají v různých lidech, probublávají na povrch hladiny mediálního nezájmu jen občas. Jedním z jejich výstupů je stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze, jemuž poskytl reklamní prostor lobbistický server Česká justice  uveřejněním článku Prototyp nesystémových změn, v němž připomínky pražských městských žalobců označil za „další šrám“, který zákon utrpěl.

Takové hodnocení se mi zdá nadnesené: v rámci meziresortního připomínkového řízení se k návrhu zákona vyjádřila všechna ministerstva, další ústřední úřady a také soudy a akademická obec. Je na ministerstvu spravedlnosti, aby se s připomínkami vypořádalo a přivedlo návrh zákona do podoby, v které jej projedná vláda před postoupením Poslanecké sněmovně. Městské státní zastupitelství v Praze je organizační složka třetího řádu, do jejíž pracovní náplně nepatří tvorba koncepcí řízení soustavy. V tlačenici připomínek jeho  stanovisko určitě nebude mít podstatný význam, pokud vůbec jaký.

Stanovisko a jeho uveřejnění Českou justicí má ale jiný význam: vypovídá o vnitřních poměrech ve státním zastupitelství. Pražští žalobci popírají potřebnost změny zákona, protože prý při aplikaci toho současného zásadní problémy nevznikají. To je velmi sebevědomé hodnocení současného stavu, odpovídající přísloví, podle něhož „každá liška svůj ocas chválí“. Dožadují se odsunutí vydání zákona až po rekodifikaci trestního řádu, ke které možná dojde až za několik let. Mimochodem: s touto připomínkou se ministerstvo spravedlnosti hravě vypořádalo v odpovědi na připomínky sněmovního Podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Dále se pražští městští žalobci brání zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení tzv. speciálního státního zastupitelství pro potírání závažné majetkové a hospodářské kriminality a korupce. To jsou ale opatření, která jako  součást vládní koncepce a sněmovního tisku 1054/13 přežila z r.2013, a zůstala ve vládních záměrech po všech změnách politické reprezentace, ke kterým od r.2013 došlo. 

Požadavek reformy státního zastupitelství a jejího uskutečnění vydáním nového zákona se zrodil jako reakce na závažná selhání úřadu v minulosti a dostal se do programu Nečasovy vlády. Směr, jakým mají změny ve státním zastupitelství probíhat, pak na základě poznatků o jeho vnitřních problémech navrhlo nové vedení státního zastupitelství v čele s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a jeho ideovými souputníky, mezi nimiž vynikla zvláště tehdejší předsedkyně Unie státních zástupců Lenka Bradáčová. Jejich představy se promítly do návrhu zákona, který v r.2013 za působení Pavla Blažka ve funkci ministra spravedlnosti prošel vládou do prvního čtení v Poslanecké sněmovně. Odtud jej stáhla exministryně Marie Benešová. Její nástupkyně Helena Válková od záměru na vydání nového zákona neutekla, ale  pustila se úplně jiným směrem. Její nástupce Robert Pelikán se pak v zásadě vrátil k původní „státnězástupcovské“ koncepci zákona a dále  ji rozvíjí.

Sebeuspokojení s úrovní práce státního zastupitelství a odpor proti připravovaným změnám, které prostřednictvím České justice pražské městské státní zastupitelství sdělilo urbi et orbi, jsou v podstatě ideovou vzpourou v podpalubí proti vrcholovému vedení státního zastupitelství. Státní zástupci mají jistě právo požívat svobody slova a projevu. Nicméně přenesením svého sporu s vedením soustavy do médií se vzdali nezávislosti na politických vlivech, kterou při jiných příležitostech naléhavě požadují.

Jejich jednání se dá rozumět také tak, že se pustili do politického boje proti svému vedení za zachování zavedených pořádků a proti nepříjemným změnám. Není to v jejich chování úplná novinka: když pražský vrchní státní zástupce Stanislav Mečl krátce po svém jmenování poslal na Městské státní zastupitelství v Praze své kontrolory, městská státní zástupkyně Jana Hercegová se vyděsila a běžela hledat ochranu do Poslanecké sněmovny, kam by své cti, nezávislosti a principů dělby moci ve státě vědomá vedoucí státní zástupkyně neměla nikdy vkročit. A ani to nebyl jediný její výstřelek.

Mimochodem: pražští žalobci svým vystoupením projevují nevděk vůči Pavlu Zemanovi, který se tvrdě zastával městské státní zástupkyně Jany Hercegové proti výtkám exministryně spravedlnosti. Důvody jejich počínání kromě lpění na starých dobrých časech, předvídatelného u bývalých předlistopadových prokurátorů, mohou být přízemní. Po přijetí nového zákona se dostanou přímo „pod knutu“ nejvyššího státního zástupce, který je bude muset vybičovat k lepším výkonům, aby prokázal účelnost zrušení vrchních státních zastupitelství. Mimo to všem krajským státním zástupcům, tedy i pražské  městské státní zástupkyni, skončí funkční období za rok od nabytí účinnosti nového zákona. Budou-li chtít dále působit ve vedoucí funkci, budou se muset podrobit výběrovému řízení, jehož výsledek nelze nikomu předem zaručit. To je nepříjemnost, bez které by se Jana Hercegová asi ráda obešla.

Uveřejnění článku a jeho výše zmíněné hodnocení jako „šrámu“ odpovídá trvalému postoji redakce České justice. Vyšlo zde několik článků k tématu zákona o státním zastupitelství. Všechny odmítají přechod na třístupňovou soustavu státního zastupitelství a zřízení „speciálu“, ani jeden nevysvětluje a neobhajuje vládní koncepci. Zatímco se mohu dohadovat důvodů vystoupení  pražských městských žalobců, o motivaci redakce k jednosměrnému postoji nic nevím.

Kromě pražských žalobců, samozřejmě zcela mimo zájem médií, vystoupil jen o pár dní dříve  s výhradami k vládnímu návrhu také tradičně tabuizovaný spolek Šalamoun, který volil podstatně odlišnou formu: na svých internetových stránkách vydal jako jeho komplexní kritiku alternativní návrh zákona. Pokud se pražští žalobci bojí následků přijetí vládního návrhu v jeho současné podobě, „šalamounského“ by se v případě jeho přijetí (k němuž nemůže dojít) měli bát několikanásobně více, protože je vůči nim podstatně nevlídnější.

„Šalamouni“ nejsou v zásadním rozporu s vedením státního zastupitelství a ministerstva v názoru na nutnost reformy státního zastupitelství, na vhodnost zrušení vrchních státních zastupitelství a na zřízení „speciálu“. V podrobnostech se ale od vládního návrhu liší způsobem, jehož uplatnění by bylo velmi nepříjemné jak pro tvůrce vládního návrhu, tak pro jeho odpůrce.

Vládní návrh sklidil nelibost některých soudců a části akademické obce pro údajnou protiústavnost definice státního zastupitelství jako soustavy justičních orgánů, určených k zastupování veřejné žaloby. Tvůrcům definice šlo zřejmě o posílení kastovního prestiže státního zastupitelství. „Šalamouni“ na něj nedbali, když státní zastupitelství uvedli jako soustavu právních služeb státu, určených k zastupování veřejné žaloby a garantujících zákonnost přípravného řízení trestního. Dále upravili vztah ministra spravedlnosti a nejvyššího státního zástupce ve shodě s většinovým evropským řešením zcela jednoznačně tak, že ministr je nadřízeným nejvyššího státního zástupce, ovšem jen v hranicích, vymezených zákonem. Proti vládnímu návrhu zavádí i pro funkci nejvyššího státního zástupce výběrové řízení. Jeho odvolání nepodmiňuje rozhodnutím kárného soudu: ponechává je na rozhodnutí vlády jako výsledku kárného řízení, proti němuž se nejvyšší státní zástupce může odvolat k Poslanecké sněmovně. Posiluje ale jeho postavení tím, že ho zmocňuje k vydávání všech podzákonných předpisů, upravujících vnitřní chod soustavy a přenáší na něj pravomoc jmenovat okresní státní zástupce. Zřizuje také speciální státní zastupitelství, nikoli však jako malou generální prokuraturu, která nepodléhá dohledu nejvyššího státního zastupitelství a může si vybírat dle vlastní úvahy kauzy, ale jako standardní útvar, podřízený dohledu. Zastupování obžaloby u vrchních soudů řeší „šalamounský“ návrh pověřením jednoznačně určených krajských státních zastupitelství se sídlem shodným se sídlem vrchního soudu, zatímco vládní návrh je svěřuje prvostupňovým krajským státním zastupitelstvím s možností přenesení úkolu na nejvyšší státní zastupitelství. Podle vládního návrhu podléhají státní zástupci pracovnímu hodnocení přímým nadřízeným jednou za tři roky a po opakovaném nepříznivém výsledku mohou být přeloženi na jiné pracoviště. Alternativní návrh počítá stejně jako zákon o státní službě s každoročním hodnocením, protože jeho autoři nevidí důvod, proč by měli mít státní zástupci měkčí podmínky než ostatní státní zaměstnanci. Místo přeložení po opakovaném záporném hodnocení následuje konec kariéry. Největší rozdíl je v úpravě kárné odpovědnosti a kárného řízení. Vládní návrh zachovává současnou bezzubou úpravu s neurčitou definicí kárného provinění a přenesením rozhodování na jednostupňové řízení před kárným soudem. Alternativní návrh obsahuje upřesněnou definici kárného provinění a zavádí dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství, s možností soudního přezkumu druhostupňového rozhodnutí. Současně zavádí povinnost zahájit kárné řízení vždy, když ministerstvo spravedlnosti vyplatí odškodné za škody, způsobené občanům nesprávným postupem státního zastupitelství.

Rozdíly jsou i v postupu přechodu na nové  uspořádání. Podle vládního návrhu nejvyššímu státnímu zástupci, který bude v den nabytí účinnosti zákona ve funkci, začne běžet sedmileté funkční období. Prakticky to znamená, že bude-li ve funkci Pavel Zeman, bude mít zajištěno třináctileté funkční období. Krajští státní zástupci mají skončit za rok od nabytí účinnosti zákona, okresní státní zástupci odejdou v několika vlnách podle délky svého působení. Alternativní zákon řeší ukončení mandátů v souvislosti s nabytím účinnosti nového zákona přesně opačně: jako první do roka odejde nejvyšší státní zástupce a bude jmenován nový, který vzejde z výběrového řízení. Ten pak bude řídit další personální změny, které proběhnou v několika vlnách. Odcházející nejvyšší státní zástupce bude mít výjimku: může se zúčastnit výběrového řízení na své místo.

Státní zástupci vrchních státních zastupitelství přejdou podle vládního návrhu do stavu nejvyššího státního zastupitelství, čímž se dostanou do vyšší platové třídy. Ta jim pak zůstane doživotně, i kdyby působili na okresním státním zastupitelství. Reformu to poněkud prodraží. Podle alternativního zákona přejdou státní zástupci vrchních státních zastupitelství do stavu určených krajských státních zastupitelství, odkud budou případně postupně přemístěni dál. Zůstanou jim samozřejmě zachovány současné platy, zvýšení však nedosáhnou.

Bude jistě zajímavé sledovat, zda aspoň některé myšlenky alternativního návrhu poslouží jako inspirace a podklad pro poslanecké pozměňovací návrhy.

V každém případě je třeba připustit, že prosazení vládního návrhu v podobě, v které šel do meziresortního připomínkového řízení, není zdaleka jisté. Ovšem vládní koalice se může dohodnout na čemkoli a opozici může „převálcovat“.

PREZIDENTŮV KAJÍNEK V ÚZKÝCH

Jiří Kajínek (54), odsouzený v r.1998 k doživotnímu trestu, je mezi českými vězni úkazem svého druhu: ač již má za sebou více než 23 let života ve vězení, nedává veřejnosti a také justici na sebe zapomenout a zájem o jeho osud a pochybnosti o vině jsou stále živé. Mezi pochybovači o jeho vině se vyskytují i významní lidé, jejichž pochybám dodává váhu jejich odborný prestiž. O jeho nevině je přesvědčena i vdova po zavražděném Štefanu Jandovi. K propagaci jeho údajné pravdy slouží internetové stránky, provozované jeho přáteli. K jeho případu se stále vracejí novináři, o jeho životě byl natočen film a dokonce si nechal vyrobit poštovní známku se svým portrétem. Morálně jej podporuje poměrně početný kruh přátel a sympatizantů. Nejvíce jej  ovšem proslavil útěk z Věznice Mírov v r. 2000.

V jeho prospěch se postupně angažovali oslovením Nejvyššího a Ústavního soudu tři ministři spravedlnosti. Sám neúspěšně žádal tři prezidenty republiky o milost.  A opakovaně se pokusil o obnovu svého procesu.  

Třetí z pokusů proběhl dne 23. července 2015 u Krajského soudu v Plzni. Na vlastní žádost se jednání nezúčastnil. Zastupoval jej obhájce Tomáš Zejda. Senátu předsedal soudce Tomáš Bouček, jehož kdysi proslavil únik výroku o Jiřím Kajínkovi a některých dalších účastnících řízení, že „všecko je to jedna verbež“.Takový výrok je vše, jen ne záruka nestrannosti soudce či důkaz jeho ušlechtilosti. Obžalobu zastupoval státní zástupce KSZ Plzeň Martin Rykl. Zhruba za hodinu a čtvrt bylo po všem: opět zamítnuto.

O povolení obnovy může soud rozhodnout, objeví-li se nové důkazy, v době meritorního řízení neznámé, jež by buď samy nebo ve spojení s důkazy z původního procesu  mohly vést ke změně výroků o vině a trestu.

Návrh na povolení obnovy řízení tentokrát směřoval pouze proti výroku o trestu, přesněji řečeno proti uložení doživotí. Důkazem, jenž měl prokázat vhodnost obnovy procesu, byl znalecký posudek z řízení u Okresního soudu v Šumperku o přeřazení Jiřího Kajínka do mírnějšího režimu výkonu trestu. Znalec v něm prokazuje, že psychika  odsouzeného prodělala v době výkonu trestu významné změny k lepšímu, takže by dokonce ani nebylo třeba se obávat následků jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu. Neplatí již popis osobnosti Jiřího Kajínka znalci v meritorním řízení, kteří ho uznali za  nezpůsobilého resocializace. Bez jejich tehdejšího hodnocení by uložení doživotního trestu nebylo možné.

Slabinou argumentace návrhu na povolení obnovy bylo přehlédnutí skutečnosti, že příznivý vývoj osobnosti Jiřího Kajínka zaznamenal znalec již v předchozím řízení o povolení obnovy procesu, takže koncepce návrhu na obnovu řízení nebyla úplnou novinkou. Toho v závěrečnému návrhu obratně využil státní zástupce, jenž se dožadoval zamítnutí žádosti. Na jeho vystoupení neméně obratně navázal předseda senátu v odůvodnění záporného rozhodnutí. Upozornil, že posudek, který předkládá obhajoba, nemá zřejmě ambice revidovat předchozí znalecký posudek, na jehož základě  byl vydán meritorní rozsudek, ani nepolemizuje s jeho závěry. Vyslovil pak názor, že návrh je v rozporu s duchem českého trestního práva hmotného. Předkladatel nedbá skutečnosti, že uložení doživotního trestu nevylučuje možnost kladného vývoje osobnosti. Dokonce s ním zákonodárce počítal: proto je odsouzenému zachována možnost, aby po uplynutí určité doby mohl dosáhnout přeřazení do mírnějšího režimu výkonu trestu, a aby nejméně po dvaceti letech výkonu trestu mohl žádat o podmíněné propuštění. „Polopatisticky“ řečeno, dle pana soudce Tomáše Boučka v době vynesení meritorního rozsudku odpovídal stav Kajínkovy osobnosti zjištěním znalců a doživotní trest byl uložen správně. Zjištěný současný příznivý stav jeho osobnosti je výsledkem působení dlouholetého výkonu trestu, ale posudek nevyvrací zjištění, učiněná znalcem v meritorním řízení. Není tedy důvodu ke změně výroku o trestu, zvláště když za několik málo let se Jiří Kajínek může dostat  na svobodu řízením  o podmíněném propuštění.

Soud hájil neprolomitelnost svého meritorního rozhodnutí. Jeho argumentace je podle mého laického názoru z formálně právního hlediska alespoň přijatelná, nechci-li jí přiznat nezvratnost. Troufnu si ale tvrdit, že z hlediska zdravého selského rozumu kulhá. Připusťme, že znalci v r.1998 během krátkého vyšetření správně vyhodnotili Jiřího Kajínka jako nebezpečného člověka, u něhož nelze očekávat polepšení. Soudu pak nezbylo než zajistit ochranu společnosti před nebezpečným individuem a tedy odklidit jej na doživotí do vězení. Nyní se ale ukázalo, že Jiří Kajínek v r. 2015 je někdo jiný než Jiří Kajínek z r.1998.  Jeho případný pobyt na svobodě by již neměl být hrozbou pro pokojné občany. Je-li jedním z účelů nedobrovolného pobytu ve vězení náprava zločince, pak v daném případě byl smysl trestu zřejmě do určité míry naplněn. Lidé by se neměli bát potkávat Jiřího Kajínka na ulici, nemuseli by před ním chránit svůj majetek. Jsou-li úvahy o dosahu změn jeho osobnosti správné, bylo by na místě zamyslet se nad smyslem dalšího věznění odsouzeného. Dá se předpokládat, že se bude ve vězení dále vyvíjet k lepšímu, takže v případě podmíněného propuštění v r. 2022 vyjde z věznice jedinec, zralý na zařazení do andělského sboru? Nebo povede nepovolení obnovy ke ztrátě motivace na vylepšování obrazu osobnosti a následně k zastavení kladného vývoje Jiřího Kajínka? To jsou otázky, které nelze odpovědně vyřešit v hodinovém soudním řízení, ale mohly by být přezkoumány kontradiktorní „bitvou znalců“ v obnoveném meritorním řízení. Samozřejmě, ani takové důkladné posouzení účelnosti zachování doživotního trestu by nemuselo vést k výsledku, příznivému pro Jiřího Kajínka. Ale spravedlnosti by bylo učiněno zadost. Dodejme, že znalecké posudky z oboru psychologie nemají povahu exaktního měření fyzikálních veličin. Platí to samozřejmě pro všechny posudky, o nichž je zde řeč, tedy jak pro obstarané státem, tak pro ty, s nimiž přišla obhajoba. Křečovité lpění na takovém jejich výkladu, který podporuje zachování neprolomitelnosti meritorního rozsudku, mi za daných okolností připadá nepatřičné.

Výsledek řízení z 23. července 2015 by měl být povzbuzením pro zastánce názoru, že současná právní úprava řízení o povolení obnovy procesu je nevhodná. O žádostech o obnovu rozhoduje nalézací soud, který ve věci rozhodoval v původním řízení. V praxi velmi často rozhoduje dokonce stejný soudce či senát. Vyhovuje to z hlediska pohodlí soudců, kteří nemusejí pracně studovat zcela neznámý spis. Současně se ale otvírá cesta pro lidsky sice pochopitelnou, ale přesto nemravnou snahu o obhajobu původního rozhodnutí za každou cenu a pro slepotu k vlastním chybám. Byla naděje, že při rekodifikaci trestního řádu, kterou spustila bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, dojde ke změně. Předseda rekodifikační komise  prof. Pavel Šámal (62), nynější předseda Nejvyššího soudu ČR, jí byl nakloněn.  Avšak nahradila ho prof. Dagmar Císařová  (83), o jejíchž záměrech v tomto ohledu není nic známo.

Na osudu tohoto pokusu Jiřího Kajínka o obnovu řízení by mohl porovnat své optimistické názory s neúprosnou realitou života prezident republiky Miloš Zeman, který shodou okolností také pochybuje o vině Jiřího Kajínka. Když jej pan odsouzený požádal o milost, nevyhověl mu a myslel si, že věc skvěle vyřídil, když s ministryní  spravedlnosti Helenou Válkovou projednal vhodnost obnovy Kajínkova procesu. Pokud by se seznámil se záznamem procesu z 23.července 2015, patrně by pochopil, jakými pravidly se obnova procesu řídí a jak ji ovlivňuje setrvačnost v myšlení státních zástupců a soudců, jak zcela bezmocný je ministr spravedlnosti, i když si sám myslí, že proces vyžaduje revizi. Nepředpokládám ale, že by pan prezident po seznámení se záznamem z řízení překročil svůj stín a udělil Jiřímu Kajínkovi milost. Mohl by ale nějakým způsobem podpořit řešení, které již několik let propaguje spolek Šalamoun: prezident republiky by měl mít mimo práva udílet milost také pravomoc nařídit revizi procesu. Milost prezidenta republiky by nadále sloužila pouze k zmírnění tvrdosti zákona z humanitárních a popřípadě společenských důvodů, právo nařídit revizi procesu by naopak sloužilo k prověření podezření na justiční omyl nebo svévoli. Příprava legislativního zpracování návrhu by patrně trvala několik let, ale jeho prosazení do života by určitě přispělo k nápravě řady justičních křivd.

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ III aneb POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE U ZNOJEMSKÉHO SOUDU

Průběh a výsledky obou souběžných znojemských procesů vrhají špatné světlo na úroveň  českého trestního řízení. Především se potvrzuje, že může dojít k odsouzení nevinných lidí a  justice se dokáže snížit k překážení nápravě křivdy. Nelze  vyloučit, že to, co se stalo Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi, se nemůže stát s nějakými obměnami jiným obviněným. Ostatně jsou známy i jiné případy prokazatelných justičních omylů.

Zatvrzelost, s kterou se z počátku bránil obnově řízení soudce Jaromír Kapinus, a zejména až do poslední chvíle exprokurátorka Jarmila Goldová, upozorňuje na úskalí současných pravidel řízení o povolení obnovy procesu. V daném případě došlo od r. 2005 jen k nepatrné změně senátu tím, že z něho – možná pod vlivem stížností spolku Šalamoun – odešel manžel předsedkyně soudu, a také žalobkyně provází případ od jeho zrodu až do současnosti. Pro žalobkyni může být velmi nepříjemné poznání, že na počátku řízení trapně selhala. Ani předsedovi senátu nemusí být povolení obnovy příjemné, i když patrně nebylo v jeho silách poznat, že se Tomáš Čepura přiznává k nespáchanému činu pod nátlakem. Odporem proti povolení obnovy procesu soudce i žalobkyně zastírají svá výchozí selhání.

Současná právní úprava, která zmocňuje k vedení řízení o povolení obnovy procesu nalézací soud, který ve věci původně rozhodl, sleduje zajištění pohodlí pro soudce a žalobce: kdyby v řízení o povolení obnovy měl rozhodovat jiný než původní nalézací soud, musel by nastudovat celý trestní spis, a to je hodně práce. Systémové zajištění spravedlnosti pro případné oběti justičních přehmatů zákonodárce nepovažoval za potřebné.

Bylo prolomeno dogma o profesionální počestnosti vyšetřujících policistů. Vynucené doznání Tomáše Čepury dokazuje, že pověsti o zvrácené snaživosti některých policistů, kteří jsou v honbě za „čárkou“ schopni nezákonného jednání, mohou být někdy pravdivé. Nejde jen o vynucené doznání, ale i o nález pachových stop nespravedlivě odsouzených, což je ostatně „ozdoba“ i jiných řízení, v nichž došlo k dodatečnému zproštění viny. Z toho by si měli vzít poučení všichni, kdo se zabývají přezkumem opravných prostředků a každé podezření na možnou nezákonnost  postupu policistů je pro ně apriorně tabu či nesmysl.

Dále lze z případu vyvodit, že soudcům, kteří se z jakýchkoli důvodů rozhodnou škodit účastníkům řízení, nelze v zlovolném počínání zabránit a zejména je za ně nelze potrestat. Rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse z 24. května 2012  o nepovolení obnovy procesu v situaci, kdy za odsouzený skutek byli odsouzeni jiní obžalovaní, bylo dle mého laického názoru v nejlepším případě kárným proviněním, a možná bylo na hraně trestného jednání (totéž přiměřeně platí o jednání stížnostního senátu předsedy Aleše Flídra). Nicméně žádný z oslovených kárných žalobců se necítil dostatečně pohoršen na to, aby podal kárnou žalobu. Nejblíže příslušná kárná žalobkyně Lenka Krčálová, předsedkyně znojemského soudu, rozhodnutí senátu Jaromíra Kapinuse, svého místopředsedy, obhajovala. Své cti dbalá soudkyně by se ale z rozhodování vyloučila pro podjatost, protože její manžel byl členem Kapinusova senátu v původním procesu v r.2005  i v napadeném řízení o povolení obnovy procesu.

Neúspěšné byly i pokusy o vyvolání trestního řízení. Nepřekvapuje to: na všem, co je v tomto řízení špatně, se nějakým způsobem podíleli policisté a státní zástupci. Odmítnutím povolení obnovy procesu pan soudce odvrátil nebezpečí odhalení jejich nezákonného jednání. Zasloužil si proto ochranu.

Postup  senátu Pavla Rujbra zkoumali k podnětu na podání stížnosti pro porušení zákona nebo na podání kárné žaloby na předsedu senátu bájeslovní pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti. Na uvedení Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera ve výrokové větě rozsudku jako spolupachatelů neshledali nic závadného. Z jejich vyjádření jsem nabyl dojem, že možná ani neslyšeli o akuzačním principu, neznají trestní řád a osobní čest zmíněných mužů považují za něco, co je v nejlepším  případě vhodné na vyčištění zablácených bot.

Liknavost soudce Jaromíra Kapinuse v prvních měsících po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR poskytla podklad pro podněty k vyvolání kárného řízení pro průtahy. Na žádost otce Jaroslava Šindlera přezkoumala příslušný spis tehdejší předsedkyně Nejvyššího  soudu ČR Iva Brožová. V dopisu ze dne 14. července 2014 uvedla: „ Na základě Vašeho dopisu jsem požádala Okresní soud ve Znojmě o zapůjčení obou spisů, abych se mohla seznámit s jejich obsahem z těch hledisek, která namítáte. S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost řízení a z důvodů pro mne nejasných okresní soud zatím nepřistoupil k projednání návrhu Vašeho syna na obnovu řízení…“ Předsedkyně Nejvyššího soudu měla pravomoc kárné žalobkyně, takže mohla loudavému soudci aspoň uštědřit důtku. Ponechala ale jeho osud v rukou předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která na rozdíl od ní průtahy na  straně senátu Jaromíra Kapinuse nenašla. Mezi názory obou dam na přiměřenost tempa jednání soudce Jaromíra Kapinuse je nesmiřitelný rozpor. Pseudoexperti ministerstva nespravedlnosti dali přednost mínění podjaté předsedkyně okresního soudu před názorem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, protože v žádném případě nechtěli připustit, aby ministerstvo proti němu jakkoli vystoupilo. Zřejmě považují ochranu práva na soudcovskou svévoli za své posvátné poslání.

Ze způsobu, jakým se kární žalobci a kontrolní orgány ministerstva stavěli ke stížnostem na postup obou předsedů senátů vyplývá, že nedotknutelnost chybujících soudců je pro orgány státní moci důležitější než starost o poctivý výkon spravedlnosti.

Liknavost soudce Jaromíra Kapinuse v přístupu k rozsudku Nejvyššího soudu, i způsob, jakým se kární žalobci a úředníci ministerstva stavěli k návrhům na zahájení kárného řízení proti němu pro průtahy, svědčí o neúctě k Nejvyššímu soudu ČR: Jaromír Kapinus se podřídil jeho rozsudku až po 16 měsících a pro kárné žalobce i pro úředníky ministerstva měl názor předsedkyně okresního soudu na  přiměřenost tempa jednání soudce Kapinuse  větší váhu než mínění předsedkyně Nejvyššího soudu ČR.

Pozoruhodná byla i režie obou řízení o povolení obnovy procesu. Oba procesy se obsahově absolutně překrývaly, jen se měnilo procesní postavení účastníků, jednou hrajících roli obžalovaných, podruhé  svědků. Jednání byla vesměs krátká, některá trvala jen málo přes půl hodiny. Přímo se nabízela možnost časové koordinace obou jednání tak, aby např. nebylo nutné eskortovat svědky z Příbrami dvakrát. Soud ji ale nevyužil, což považuji za manažerské selhání předsedkyně soudu. Hledisko hospodárnosti jí je zřejmě značně vzdálené.

Z hlediska praxe spolku Šalamoun případ Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera patřil k méně naléhavým: Tomáš Čepura byl již před lety propuštěn z výkonu trestu a soud dávno rozhodl, že se Jaroslav Schindler osvědčil ve zkušební lhůtě podmíněného trestu. Na ministerstvu ale leží i několik jiných podnětů spolku Šalamoun, jejichž kladné vyřízení by přineslo mnohem více užitku a radosti. Pokud již nebyly úředníky zamítnuty, čekají na rozhodnutí i několik let. Proč se úspěch dostavil právě v kauze Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, a nikoli v některé významnější, je ve hvězdách.

Na ministerstvo přichází stovky podnětů ročně, z nichž jen několik málo uspěje. Nenalézám žádné pravidlo nebo zákonitost, podle kterých by bylo možné předjímat, na kterého žadatele se usměje štěstí. Jisté je pouze tolik, že ministři, kteří přišli po Pavlu Němcovi a Daniele Kovářové, svého práva podat stížnost pro porušení zákona využívají stále méně. Zřejmě je vůbec neděsí myšlenka na možnost, že za mřížemi našich věznic trpí několik nespravedlivě odsouzených. A výběr podnětů, jež vyústí v podání stížnosti pro porušení zákona, silně připomíná sportku. Pochybnosti nejsou pouze mou nemocí: stejně nepochopitelný se zdál způsob výběru podnětů ke kladnému vyřízení Haně Marvanové,  bývalé 1.náměstkyni ministryně nespravedlnosti, zkušené obhájkyni ve věcech trestních.

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ II aneb DESET LET KLOPÝTÁNÍ KE SPRAVEDLNOSTI

Názor na úroveň soudu, odvozený z nahlédnutí pouze do tří procesů, vedených různými soudci, může být klamavý. Nemění to nic na tom, že kauzy Okresního soudu ve Znojmě, s nimiž jsem se seznámil, poskytují obraz odpuzující a  pobuřující.

Soudkyně Kateřina Kafková, která při vazebním řízení ve věci obviněného Shahrama Zadeha projevila názor, že Anglie není součástí Evropské unie, asi není ozdobou soudcovského stavu. Její nevědomost je ovšem spíše humornou drobností ve srovnání s počínáním soudců Jaromíra Kapinuse a Pavla Rujbra, kteří se s odstupem šesti let zabývali stejným přepadením dvou poštovních doručovatelek a oba zasáhli škodlivě do osobnostních práv obviněných Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Navodili stav, v jedné části odporující zákonům fyziky a logiky, v němž připadají na jednoho skutečného pachatele dva odsouzení, v druhé části nedbající akuzačního principu: jako spolupachatelé jsou ve výrokové větě rozsudku zapsáni lidé, kteří nebyli obžalováni a k prokázání jejich účasti na souzeném  trestném jednání neproběhlo dokazování.

V letech 2013 a 2014 jsem se opakovaně vracel k této věci.  Na internetových stránkách spolku Šalamoun je několik článků, které nechutnou záležitost popisují. Přehledné informace lze najít zejména  v článku „Ryba smrdí od hlavy i v justici“ z 16. března 2014.

Senát tehdejšího předsedy soudu Jaromíra Kapinuse, bývalého člena KSČ, odsoudil v r. 2005 za zmíněná přepadení obžalované Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera. Klíčovým důkazem bylo falešné doznání Tomáše Čepury, který podlehl únavě a strachu při dlouhém policejním výslechu. Jaroslav Schindler se k činu nikdy nedoznal (podle žalobkyně Jarmily Goldové „na radu obhájce zatloukal, zatloukal a zatloukal“). Nezbývá, než ve prospěch soudce Jaromíra Kapinuse připustit, že sotva mohl rozhodnout jinak, když se Tomáš Čepura k činu doznal a Jaroslava Schindlera označil za dalšího pachatele. Pro další část událostí ho to ale neomlouvá.

Nezodpovězená zůstává otázka po odpovědnosti dozorové státní zástupkyně Jarmily Goldové, bývalé komunistické prokurátorky, jejímuž ostřížímu zraku pohodlně uniklo zločinné počínání policistů. Žalovala pak na základě nezákonně získaného důkazu a nadále lpí na svém pomýlení. Neochota přiznat si selhání je možným vysvětlením jejího trvalého odporu proti snahám o  obnovení procesu.

Bývalý státní zástupce soudce Pavel Rujbr, jenž soudil skutečné pachatele Antonína Škrdlu a jeho společníky  Lubomíra Čučku a Renatu Čučkovou, o Kapinusově rozsudku samozřejmě věděl. S faktem předchozího odsouzení dvou nevinných lidí si poradil novátorsky, dle mého laického úsudku nezákonnně: aniž by o nich byla zmínka v obžalobě a aniž by k jejich účasti proběhlo dokazování při hlavním líčení, dostali se do výrokové věty rozsudku jako spolupachatelé, jejichž podíl na odsouzeném jednání nebyl přesně zjištěn. Nebyl jim uložen trest, ale jakási imaginární vina na nich nadále formálně lpí. Jeho postup má pro postižené nenapravitelné následky: protože nejsou účastníky řízení, nemají nástroj, jímž by dosáhli odstranění neoprávněného zapsání svých jmen do rozsudku. Jejich občanská čest byla pošpiněna, ale  jsou proti tomu bezbranní.

Odsouzení Antonína Škrdly & spol. senátem Pavla Rujbra nemělo vliv na postoj soudce Jaromíra Kapinuse : nepřipustil si možnost omylu. Stejně se zachovala i žalobkyně Jarmila Goldová, možná rozhodněji než pan soudce.  Když Jaroslav Schindler s odkazem na rozsudek senátu Pavla Rujbra podal návrh na povolení obnovy procesu, soud jej dne 24. května 2012 na návrh žalobkyně zamítl s tím, že jeho rozsudek je dostatečně podložen důkazy. Krajský soud v Brně jeho zvrhlé rozhodnutí potvrdil usnesením senátu Aleše Flídra, rovněž bývalého člena KSČ.

Obrat ve směru ke spravedlnosti pro nevinné odsouzené začal  podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, který podal spolek Šalamoun. Jaroslav Schindler se k němu připojil. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová podnětu vyhověla a Nejvyšší soud ČR usnesením z 19. listopadu 2013 rozhodl, že nepovolením obnovy procesu byl porušen zákon v neprospěch odsouzených a přikázal řízení o povolení obnovy procesu opakovat.

Soudce Jaromíra Kapinuse ale ani pak nezačalo tížit svědomí. Slušný člověk, jemuž by nejvyšší soudní autorita státu sdělila, že porušil zákon v neprospěch obžalovaného, by  spěchal s nápravou. Ve Znojmě je ale vše jinak. S uposlechnutím příkazu Nejvyššího soudu ČR se nespěchalo. Když ještě v polovině února 2014 nebylo nařízeno veřejné zasedání v následujících třiceti dnech, Jaroslav Schindler začal podnikat kroky k odebrání věci nepřátelskému znojemskému soudu. Soudce Nejvyššího soudu ČR Michal Mikláš jeho žádosti o odnětí a přikázání věci nevyhověl, neboť v jeho pojetí je obžalovaný bezprávným majetkem zákonného soudce, jímž musí zůstat, i když mu soudce prokazatelně škodí. Následoval další neúspěšný pokus u Krajského soudu v Brně. Kromě toho se senát soudce Jaromíra Kapinuse z řízení vyloučil pro podjatost. Krajský soud v Brně ale na popud Okresního státního zastupitelství ve Znojmě jeho rozhodnutí zrušil. Hrátky o příslušnost soudu trvaly až do listopadu 2014, kdy se spis konečně vrátil do Znojma. Doznívaly pak ještě v jarních měsících r. 2015, kdy si spis na kratší dobu vypůjčilo Krajské státní zastupitelství v  Brně.To se již ale řízení o povolení obnovy procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera blížilo k závěrečné fázi. V každém případě to byla počáteční liknavost soudce Jaromíra Kapinuse, která vyprovokovala Jaroslava Schindlera ke krokům, kvůli nimž neměl znojemský soud po několik měsíců přístup ke spisu. A bez spisu nelze soudit.

Aby ospravedlnil průtahy, v květnu r. 2014 předložil soudce Jaromír Kapinus Okresnímu státnímu zastupitelství ve Znojmě dva dopisy od mnohonásobného recidivisty Karla Peera, kterého v kritické době soudil. První z nich dostal již v prosinci r.2013, další v dubnu r.2014, ale původně si je nechal pro sebe. V době, kdy v jeho neprospěch rozhodl Nejvyšší soud ČR, o nich ještě nevěděl. Pisatel mu v nich sdělil, že  Antonín Škrdla na sebe vzal vinu za přepadení doručovatelek po dohodě s Jaroslavem Schindlerem, který mu měl slíbit, že si nechá vyplatit odškodné za neoprávněné odsouzení a o peníze se s ním rozdělí. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě na základě dopisů navrhlo obnovení procesu Antonína Škrdly & spol. Soud návrhu vyhověl. Jaroslav Schindler podal na pomlouvačného recidivistu trestní oznámení pro pomluvu. Jeho prověřením se ale nikdo nezabýval. Státní zastupitelství pouze přiložilo trestní oznámení k soudnímu spisu ve věci Antonína Škrdly & spol.. Díky tomu se ve výsledku  celé řízení značně prodražilo. Dokazování muselo proběhnout před znojemským soudem, ač Karel Peer a další svědci se nacházeli v příbramské věznici. Daňovým poplatníkům nezbylo než zaplatit jejich eskortování do Znojma.

Na okraj uvádím, že Karel Peer kromě dopisů soudci Jaromíru Kapinusovi napsal také redakci místního týdeníku Znojemský týden. Požadoval po ní 150 tis. Kč jako odškodnění za články o něm. Vyhrožoval, že v případě odmítnutí požadavku uveřejní dokumenty z intimního života zesnulého šéfredaktora Zbyška Dřevojana a kromě toho deník zesměšní a znemožní. Redakce na něj podala trestní oznámení. Policisté i státní zástupci byli shovívaví: pokus o vydírání vyhodnotili jako pouhý přestupek proti občanskému soužití a postoupili jej přestupkovému orgánu. Je možné, že osud odměnil vyděrače za ochotu pomoci soudci v nesnázích ?

I když bájení Karla Peera mohlo být novou skutečností, soudu dříve neznámou, na právní moc rozsudku Nejvyššího soudu ČR to nemá vliv a nezbavuje podřízený soud povinnosti se podřídit.  Přesto soudce Jaromír Kapinus v prvních měsících po rozsudku ukazoval Nejvyššímu soudu ČR vztyčený prostředník.

Nakonec mu ale přece jen nezbylo, než překonat nechuť a řízení o povolení obnovy procesu zahájit. Stalo se   19. února 2015, tedy za 16 měsíců od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jeho neochota uposlechnout příkazu Nejvyššího soudu ČR a napravit zjevnou křivdu je pozoruhodná.

Průběh zahajovacího veřejného zasedání jsem okomentoval v článku „Jak se soudí ve Znojmě I“ z 19.února 2015. Je příznačné, že v úvodu jednání nebyl čten rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ani nepadla zmínka o příčinné souvislosti mezi jeho rozhodnutím a zahajovaným řízením. Již po prvním dnu bylo v podstatě jasné, že udání Karla Peera je smyšlenka, do které recidivista jméno Jaroslava Schindlera dosadil z novinových článků. Při dalším jednání se jeden z eskortovaných Peerových spoluvězňů přímo vysmál soudci Jaromíru Kapinusovi za to, že Karlu Peerovi uvěřil. Upřímně řečeno, divím se důvěřivosti zkušeného soudce také a vybavuje se mi přísloví „přání je otcem myšlenky“.

Dne 3. března 2015 zahájil své řízení i senát soudce Pavla Rujbra. Běžely pak dva souběžné procesy, které se týkaly stejné věci. Byly prováděny stejné důkazy, účastnili se jich navlas stejní lidé, případně v dvojím procesním postavení. V jednom řízení dodávali obžalovaní Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler soudnímu jednání nádech starosvětské důstojnosti tím, že  na lavici obžalovaných usedali v černých oblecích. Na druhé přicházeli jako svědci a veřejnost ve všedním oblečení. Karel Peer byl eskortován z příbramské věznice, aby svědčil v obou procesech. Ve výpovědi se odvolal na informace od dvou spoluvězňů, které pak také dvakrát přivezla eskorta z Příbrami. Antonín Škrdla a jeho spolupachatelé se k soudu nedostavovali, ač je výsledek jednání nemohl nijak ohrozit. Nekázní opakovaně navodili nutnost odročení jednání. Lubomíra Čučku a Antonína Škrdlu nakonec musela předvést před jeden senát policie, posledně zmíněného až z dalekého Kladna. Poučili se a před druhý senát se již dostavili sami.

Dokazování před oběma senáty poznamenal zub času: žádný ze svědků si nepamatoval úplně přesně podrobnosti událostí  z r. 2003. Nicméně postupně se vytvořil velmi jasný obraz skutečnosti: potvrdilo se, že doručovatelky přepadl Antonín Škrdla. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler se jeho akce nezúčastnili ani jako vedlejší účastníci.

Jako první dospěl k cíli senát Pavla Rujbra, který na zasedání dne 25. června 2015 mohl konečně vyslechnout Antonína Škrdlu, zde v pozici obžalovaného. Jeho výpověď nepřinesla žádné překvapení, jen potvrdila zjištění z výslechů předcházejících svědků.

Jedinou zásadní změnou obrazu skutkového děje proti rozsudku ze dne 9.května 2011, vyplývající z provedeného dokazování v průběhu současného řízení o povolení obnovy, bylo vyloučení jakékoli účasti Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera na trestné činnosti Antonína Škrdly a jeho spolupachatelů.  Soud proto návrh státního zastupitelství na obnovu procesu zamítl. Dopisy Karla Peera vyhodnotil jako smyšlenku. Výpovědi jeho spoluvězňů přispěly k potvrzení viny Antonína Škrdly & spol. Předseda senátu seznámil strany a veřejnost se skutečností, že policie po celou dobu řízení odposlouchávala mobilní telefony všech obžalovaných  a nezjistila žádné spojení mezi nimi. Usnesení o nepovolení obnovy nabylo okamžitě právní moc, protože strany se proti němu neodvolaly.

Usnesením senátu Pavla Rujbra z 25. června 2015 tak byla fakticky potvrzena nevina Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera a nepřímo i zločinnost rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse ze dne 24.května 2012  o nepovolení obnovy jejich procesu a navazujícího rozhodnutí stížnostního senátu Krajského soudu v Brně předsedy Aleše Flídra.

Nemyslím ale, že tím bylo v této části kauzy učiněno spravedlnosti beze zbytku zadost. Ve výrokových větách rozsudku zůstávají zapsáni Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler jako spolupachatelé, ač soudce Pavel Rujbr při odůvodnění usnesení výslovně uvedl, že s danou věcí neměli nic společného. Jejich občanská čest zůstává bezdůvodně pošpiněna.

Jednání senátu Jaromíra Kapinuse pokračovalo 14. července 2015. Ozvláštnily je vedlejší okolnosti: Tomáš Čepura se nedostavil v obvyklém tmavém obleku, ale v sněhobílé košili., a v soudní budově nešel proud, takže část veřejného zasedání doprovázel klapot mechanického psacího stroje při zapisování diktovaného protokolu. Nabídce postoupení zvukového záznamu, který jsem pořizoval, se předseda senátu usmál, ale neprojevil zájem. Antonín Škrdla se tentokrát dostavil bez eskorty. Navíc proti souboru svědků z řízení před senátem Pavla Rujbra  vystoupila Ilona Hejtmánková,  matka dvou Škrdlových dětí, s kterou žil v době páchání souzené trestné činnosti. Jejich výslechům byla věnována velká péče zvláště ze strany žalobkyně Jarmily Goldové, která se snažila je znejistět a znevěrohodnit. Obě svědecké výpovědi byly skutečně poněkud nejisté, což je přiměřené časovému odstupu od doby páchání předmětné trestné činnosti. Nicméně zdaleka nestačily na zpochybnění rozhodnutí senátu Pavla Rujbra z 25. června 2015 co do viny Antonína Škrdly, Renaty Čučkové a Lubomíra Čučka.

Nemilým překvapením pro přítomné proto byla závěrečná řeč žalobkyně Jarmily Goldové, která byla vzorovou ukázkou prokurátorské nadnesenosti nad soud a výsledky provedeného dokazování. Paní exprokurátorka pominula argumentaci rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nevzala na vědomí obsah pravomocného rozsudku senátu Pavla Rujbra, opovrhla výsledky dokazování před oběma senáty v řízení o povolení obnovy procesu a velkoryse přehlédla, že Tomáš Čepura při vynuceném doznání zřejmě neznal určité detaily přepadení jedné z doručovatelek, které naopak znal a jak v původním řízení, tak i 14. července 2015 zmínil Antonín Škrdla. Zřejmě se jí zalíbil absurdní stav, v němž na jednoho pachatele připadají dva odsouzení. Bylo pod její prokurátorskou důstojnost připustit, že podáním obžaloby na základě nezákonně získaného důkazu jako profesionálka selhala. Proto bez uzardění navrhla odmítnutí návrhu na povolení obnovy procesu.

Předseda senátu nicméně po krátké přestávce vyhlásil usnesení, jímž se obnova povoluje. V krátkém odůvodnění se odkázal na právní názor Nejvyššího soudu ČR, na obsah rozsudku senátu předsedy Pavla Rujbra i na poznatky z dokazování v tomto řízení. Obžalovaní i jejich obhájci  se vzdali práva na stížnost, žalobkyně se nevyjádřila. Nezbývá než čekat několik týdnů, zda po obdržení písemného vyhotovení usnesení uzná prohru. Zůstane-li rozhodnutí o povolení obnovy v platnosti, dojde časem k novému projednání obžaloby. Nezvládne-li soud provedení obnoveného procesu ještě v letošním roce, bude cesta obžalovaných za spravedlností delší než deset let.    

PŘEDNÁŠKA 7.7.2015, EVROPSKÝ DŮM PRAHA - O NÁVRZÍCH ZÁKONA O STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

Vážené dámy a pánové,

zájem spolku Šalamoun o přípravu zákona o státním zastupitelství vyplývá z naší praxe, v které často narážíme na pochybení státních zástupců jako na prvotní příčinu justičních přehmatů. Správné nastavení organizačních a řídících vztahů uvnitř soustavy a její racionální zasazení do rámce orgánů moci výkonné považujeme za základní předpoklad dobrého fungování úřadu. Praktické poznatky jsme konfrontovali se zkoumáním zahraničních právních předpisů. Úvahami o tom, jak by měl zákon vypadat, jsme se začali zabývat již před lety, což lze doložit prohledáním našich webových stránek. Byli jsme potěšeni, když jsme zjistili, že jsme jinými cestami a nezávisle na nich dospěli k podobným názorům jako PZ a LB, tedy k poznání o vhodnosti přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství.

Alternativní návrh zákona, který jsem vyvěsil na našich internetových stránkách, se postupně rodil několik let. Některé jeho prvky připomínají zákon o státní službě, ale ve skutečnosti dávno před jeho vydáním se inspirovaly španělským zákonem o prokuratuře.

Je přirozené, že náš pohled může být v lecčem odlišný od názorů zpracovatelů ministerského návrhu zákona, protože přistupujeme k dané látce z úplně jiného výchozího bodu. Samozřejmě může být částečně  subjektivně zkreslený, protože reagujeme převážně na výstřelky malé části státních zástupců.  S dílem těch, kteří odvádějí standardní práci, se prakticky nesetkáváme. Odlišnost pohledu je zřejmější u současného ministerského návrhu než u tisku 1054 z r.2013, protože na tom současném je podstatně více viditelné, že si státní zástupci napsali zákon pro sebe: Pavlu Zemanovi zajišťuje třináctileté setrvání ve funkci, vrchní státní zástupci mají dostat jakési bolestné v podobě převedení na NSZ do vyšší platové třídy, která jim zůstane i při pozdějším přemístění na nižší stupeň, umístění tzv. speciálu do Prahy zvýhodní pražské uchazeče o práci v něm, systém kárného řízení zůstane bezzubý jako dosud a hrozba přeložením po třech pracovních hodnoceních  s nevyhovujícím výsledkem působí humorně, protože fakticky umožňuje státnímu zástupci pracovat špatně až čtyři roky bez podstatných následků.

Souhrnným vyjádřením našeho názoru na optimální podobu zákona o státním zastupitelství měl být poslanecký návrh paní poslankyně Olgy Havlové, vedený jako sněmovní tisk č.432. Návrh byl opoziční proti dřívějšímu ministerskému návrhu, jenž počítal se zachováním čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a s tzv. dvoustupňovým speciálem. Naším cílem bylo zabránit opuštění myšlenky přechodu na třístupňovou soustavu, což se nakonec podařilo.

Organizační výbor Sněmovny schválil projednání tisku 432 a ustanovil zpravodajkou bývalou nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou. V meziresortním připomínkovém řízení k němu bylo hodně výhrad, přičemž někteří ministři posouzení návrhu pohrdavě odmítli. Vláda možnost přijetí tohoto návrhu odmítla. Sněmovna by měla  tisk 432 a jeho pozměňovací návrhy projednávat v září, ale je velmi pravděpodobné, že se jím vůbec zabývat nebude. V každém případě počítáme s tím, že v době, kdy se zákon o státním zastupitelství dostane na pořad Sněmovny, uspořádáme další sezení.

Pro zajímavost: také ministerský návrh sklidil v meziresortním připomínkovém řízení mnoho výhrad. Porovnám-li poměr rozsahu připomínek k nákladům na pořízení návrhu, pak  tisk 432 vychází podstatně lépe.

Po vyhodnocení připomínek k tisku 432 z meziresortního připomínkového řízení a po seznámení s novou verzí ministerského návrhu, vyslaného do meziresortního řízení ministrem Pelikánem,  jsem pokročil dále k novému alternativnímu návrhu zákona, který se má uplatnit jako komplexní pozměňovací návrh k tisku 432.  Existuje ve dvou verzích, lišících se počtem „speciálů“. K tisku 432 se dnes nebudu vracet, protože již není aktuální. Radikálnější verze nového alternativního návrhu je dostupná na internetových stránkách spolku Šalamoun.

Ministerský i alternativní návrh zákona mají společné kořeny v stávajícím zákoně o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb., od něhož šel vývoj  přes sněmovní tisky 1054 z r.2013 a 432 z r.2015 až k jejich současné podobě. Použitelné části současného zákona a jeho jazykové prostředky zůstaly zachovány. V meziresortním připomínkovém řízení paradoxně právě díky tomu byly oba návrhy kritizovány kvůli porušení legislativně technických pravidel, ale také kvůli nevhodné terminologii, i kvůli nevhodnosti úpravy některých procesních postupů. Námitek tohoto druhu je tolik, až to působí dojmem, že by bylo nejrozumnější z návrhů převzít jen osnovu a k ní napsat nové texty někým, kdo není ovlivněn znalostí současně platného zákona.

Souvislost tisku 432 a alternativního návrhu se stávajícím zákonem a s tiskem 1054/2013 je částečně zastřena zásadní změnou osnovy. Jako příklad uvádím, že ministerský návrh řeší povinnosti státních zástupců v §5, postavení vedoucích státních zástupců v §§17-23, v §§32-35 a 37, ale základní parametry postavení státního zástupce až v §§68- 79. V alternativním návrhu je pořadí těchto problematik opačné a koncentrované do ucelených bloků.

Obecně spolek Šalamoun odmítá snahy jít v právní úpravě státního zastupitelství nějakou typicky českou cestou, odlišnou od evropských zvyklostí. Dali bychom přednost ještě radikálnější reformě, spočívající v rozpuštění státního zastupitelství a vybudování prokuratury „na zelené louce“, ale v dané chvíli by to bylo politicky neprůchodné. Vzali jsme na vědomí, že přijetím raritní formy státního zastupitelství se Česká republika přihlásila do rakousko-německého okruhu právního myšlení a v alternativním návrhu jsou proto ohlasy zejména na rakouský zákon  o státním zastupitelství.

Neděláme si iluze, že alternativní návrh vytlačí návrh vládní. Nicméně soudíme, že může posloužit jako inspirace pro pozměňovací návrhy.

Než se začnu zabývat srovnáním obou návrhů, vyjádřím se k otázce, zda vůbec potřebujeme nový zákon, či zda bychom nevystačili s novelizací toho současného. Podle názoru spolku Šalamoun je nutná reforma státního zastupitelství, která je tak zásadní, že ji nelze doprovodit pouhou novelou. Potřeba reformy státního zastupitelství, vydání nového zákona a nahrazení nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké nějakým spasitelem patřily k heslům volební kampaně ODS v r.2010 a byly reakcí na tzv. válku žalobců, která vypukla kvůli zásahu NSZ do tzv. kauzy Čunek. Jejich hlasatelem byl paradoxně Jiří Pospíšil, který ve vztahu ke „kauze Čunek“ a k válce žalobců sehrál úlohu capo di tutti capi. Po nástupu Nečasovy vlády začala realizace proklamovaných reformních záměrů, ale snahy se vyčerpaly odvoláním Renaty Vesecké, Vlastimila Rampuly a Mileny Hojovcové a jmenováním Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana. Pavel Zeman ovšem rychle zjistil, že při dané organizační a řídící struktuře soustavy žádné radikální změny v jejím chodu neuskuteční, protože k tomu nemá pravomoc. Proto začal připravovat reformu, spočívající v přechodu na třístupňovou soustavu a v tomto směru vedl vypracování nového zákona. Jeho návrh prošel v r.2013 za působení ministra Pavla Blažka do prvního čtení v Poslanecké sněmovně jako tisk 1054. Ministryně Marie Benešová jej stáhla a až Robert Pelikán předložil návrh, který na tisk 1054 navazuje. Vývoj zašel tak daleko, že se nelze vrátit zpět. Pokud bychom dnes rozhodli o zachování čtyřstupňové soustavy, tvůrčí potenciál nového vedení státního zastupitelství by zůstal nevyužitý, zůstali bychom na půl cestě.

Druhá předběžná otázka zní, zda by nebylo rozumné odložit přechod na třístupňovou soustavu až do přijetí nového trestního řádu nebo zda by nebylo vhodné uskutečnit jej až současně s rušením vrchních soudů. Spolek Šalamoun odklad přijetí nového zákona odmítá z praktických důvodů. Je-li důvodem jeho přijetí potřeba zlepšit fungování úřadu, pak jde o naléhavý úkol, jehož odklad by způsobil společenské škody. Při politické nestabilitě našich poměrů a s ní souvisejícím častým střídáním ministrů se nelze spoléhat na to, že nový trestní řád bude vydán rychle, či že dojde k rychlému rušení vrchních soudů. Vázat reformu státního zastupitelství na ně by znamenalo smířit se s rizikem jejího odkladu o několik let. Proto soudíme, že odklad je nežádoucí.

Ostatně z připomínek Vrchního soudu v Praze k ministerskému návrhu zákona vyplývá, že jeho soudci nebudou vnímat zrušení vrchních státních zastupitelství úkorně a ministerstvo ve vyjádření k připomínkám ústavněprávního výboru správně vysvětluje, že vazba mezi zákonem o státním zastupitelství, který je organizační normou, a trestním řádem, který je normou procesní, není tak silná, aby byla nutná časová koordinace jejich novelizace.

Důvody pro zavedení třístupňové soustavy, s kterým počítá jak ministerský, tak alternativní návrh zákona, lze jednoduše shrnout takto:Vrchní státní zastupitelství nevznikla z potřeby zajištění efektivního řízení soustavy, ale jako projev bezradnosti či nedůslednosti při řešení situace, která nastala, když po rozpadu čsl. federace na území ČR zůstaly vedle sebe federální a republikové orgány. Ačkoli je Česká republika unitární stát, v justici a státním zastupitelství se uplatnil zemský princip členění státu, což je samo o sobě překážkou jednotného výkonu spravedlnosti na celém jeho území. V trestním řízení na sebe navazují policie, státní zastupitelství a soudy. Jejich organizační a řídící struktury by na sebe měly navazovat.  Organizační struktura policie navazuje na krajské uspořádání. Cílově by měla být základem i pro strukturu státního zastupitelství a soudů. Vrchní státní zastupitelství jsou v každém případě cizorodým prvkem. Kromě toho vrchní státní zastupitelství fungují jako zeď mezi nejvyšším státním zástupcem a základní masou státních zástupců, čímž je u funkce nejvyššího státního zástupce narušen závazný soulad mezi úkoly, odpovědností a pravomocí řídícího pracovníka. Ostatně čím více pater má organizační a řídící struktura soustavy, tím je její řízení méně efektivní.

Námitka, že přechodem na třístupňovou soustavu se posílí postavení nejvyššího státního zástupce, takže se přiblížíme k prokuratuře, je mylná. Především prokuratura není sprosté slovo, ale převažující organizační forma zastupování veřejné žaloby. Generální prokurátor je nadřízeným všech prokurátorů ve státě, kdežto státní zástupci budou nadále podřízenými jen svých nejbližších nadřízených. Povahu prokuratury bude mít pouze speciální státní zastupitelství, pokud projde beze změny ministerský návrh zákona.

Na námitku, že  přechodem na třístupňovou soustavu vznikne nesoulad mezi strukturou státního zastupitelství a justice, v které zůstane zachována čtyřstupňová soustava, odpovídám, že není správné zaměňovat články a stupně řízení. Vrchní soudy jsou soudy druhého stupně, čili soudní soustava je z procesního hlediska třístupňová.

Oba návrhy zákona, jimiž se zde budeme zabývat, se shodují v tom, že zavádějí třístupňovou soustavu a zřizují speciální státní zastupitelství pro potírání závažné hospodářské a majetkové trestné činnosti a korupční kriminality. Shodují se dále v těch částech, jež přebírají bez podstatných změn ze zák.č. 283/1993 Sb., popř. z tisku 1054/2013.

V připomínkovém řízení se vyskytly námitky, že tisk 432 podřizuje státní  zástupce zákonu o státní službě, což není pravda. Obsahuje ovšem některé mechanismy, převzaté ze zahraničních právních úprav, které jsou podobné nebo shodné jako mechanismy zákona o státní službě a jsou pro správu státního zastupitelství dobře použitelné. Upozorňuji ostatně, že rakousko-německé právo přiznává státním zástupcům postavení úředníků se zvláštní povahou činnosti, takže se nedopouštím zásadního kacířství.

Považuji za užitečné vymezit se vůči mantře o nezávislosti státního zastupitelství. Především mi dosud nikdo srozumitelně nevysvětlil, jak se v současnosti projevuje deficit nezávislosti v současném postavení státního zastupitelství. Jako naivní laik si myslím, že nejvíce starostí o nezávislost mají nejvyšší státní zástupci, když se státní zastupitelství dopustí něčeho, co by mohlo vést k jejich odvolání.

 Státní zastupitelství se historicky vyvinulo z funkce právního zástupce panovníka v trestním řízení, čili jeho původní funkce je advokát státu. Advokát slouží klientovi, není proto na něm zcela nezávislý. Je samozřejmě nutné, aby státní zastupitelství bylo chráněno proti zadávání úkolů nebo odebírání případů z politických důvodů a aby byl procesně nezávislý státní zástupce, který vede trestní řízení. Nemůže to ale jít tak daleko, aby nejvyšší státní zástupce podléhal jen pánubohu, aby státní zastupitelství samo určovalo priority trestní politiky státu a zcela se vymykalo vnější kontrole. Pravomoc státního zastupitelství se odvozuje delegováním z pravomoci  vlády, musí jí být proto podřízeno. Ostatně v některých státech nejvyšší šéf úřadu přichází a odchází s vládou, aniž by to ohrožovalo právní poměry v zemi.

Ministerský návrh definuje státní zastupitelství jako soustavu justičních orgánů, určených k zastupování veřejné žaloby v trestním řízení. Tato definice vyvolala hromadný nesouhlas v připomínkovém řízení, protože naráží na Ústavu. Nicméně ministerstvo na ní nadále trvá. Je fakt, že státní zástupci se snažili prosadit změnu ústavy, která by jim zaručila samostatné postavení ve struktuře orgánů státní moci, ale neuspěli. Soudci namítají, že justiční orgány vytvářejí spravedlnost, což státní zastupitelství nečiní a v trestním řízení soudním je pouhou stranou řízení, na označení „justiční orgán“ proto nemají nárok. Není to úplně přesné, protože některé úkony státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení  mají povahu úkonů restorativní justice. Nicméně vidím v lpění na tomto označení především projev snahy státních zástupců o uhájení jakéhosi nadřazeného postavení svého stavu, které odmítám.

Alternativní návrh definuje státní zastupitelství jako soustavu orgánů právních služeb k ochraně veřejného zájmu, zastupujících veřejnou žalobu v trestním řízení a  garantujících zachovávání zákonnosti v předsoudních fázích trestního řízení. Tato definice je ústavně komfortní a proti ministerské definici zdůrazňuje význam státního zastupitelství jako orgánu, řídícího neveřejnou předsoudní fázi trestního řízení. Rozšíření definice není náhodné: úkony, které činí státní zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení, jsou mnohdy obsáhlejší a významnější než zastupování před soudem. V této fázi jedná státní zastupitelství neveřejně a samostatně, kdežto jako orgán žaloby je pouze stranou řízení. Mimo to většina justičních přehmatů má kořeny právě v pochybení státních zástupců v předsoudní fázi trestního řízení. Pojem „předsoudní fáze“ vytýkala některá připomínková místa. Zahrnuje prověřování a trestní stíhání, pro které v naší terminologii nemáme společný název. Pojem „trestní řízení“ by byl nevhodný, protože jeho součástí je i soudní řízení trestní.

Ministerský návrh v podstatě zachovává současné neurčité až stydlivé vymezení vztahu ministra spravedlnosti vůči státnímu zastupitelství. Ministr je silný pouze jako navrhovatel na jmenování nejvyššího státního zástupce, kterého navrhuje vládě bez předchozího výběrového řízení. Na návrh nejvyššího státního zástupce jmenuje krajské státní zástupce, vedoucího SSZ a okresní státní zástupce. Dále se návrh zmiňuje, že ministr projednává s nejvyšším státním zástupcem priority vládní trestní politiky a nejvyšší státní zástupce s ním projednává obecné pokyny nejvyššího státního zástupce, což dosud nemusel. Nejvyšší státní zastupitelství má vůči ministerstvu informační povinnost, ale přísluší mu právo rozsah a obsah poskytovaných informací omezit. Pokud nebude nejvyšší státní zástupce plnit dobře své úkoly, ministr spravedlnosti nebude mít k ruce jiný prostředek k jeho odvolání než kárnou žalobu. Ponese tedy před vládou, parlamentem a veřejností odpovědnost za stav resortu, ale v případě výskytu nepřístojností v jednání nejvyššího státního zástupce bude odkázán na mínění kárného soudu. O odvolání nejvyššího státního zástupce před vypršením funkčního období může rozhodnout pouze kárný soud.

Jinak je to ovšem v oblasti státní správy státního zastupitelství, kde návrh přebírá stávající právní úpravu. Převzetí je částečně nelogické: má-li být soustava autonomní, mělo by nejvyšší státní zastupitelství řídit státní správu všech podřízených složek. Ale nepovažuji to za zásadní vadu.

Alternativní návrh kopíruje většinové zahraniční úpravy a jednoznačně staví ministra spravedlnosti do nadřízeného postavení vůči nejvyššímu státnímu zástupci. Stejně jako v zahraničních úpravách je ale jeho pravomoc omezena tak, že nemůže zasahovat do jednotlivých živých kauz. Naproti tomu rozšiřuje pravomoc nejvyššího státního zástupce dovnitř soustavy tak, že ho zmocňuje k vydávání  všech podzákonných norem, jimiž se řídí vnitřní chod státního zastupitelství. Také mu poskytuje pravomoc jmenovat okresní státní zástupce. ´Tato ´úprava je vůči nejvyššímu státnímu zástupci přísnější než ministerská: musí se podrobit výběrovému řízení a jeho případné odvolání před vypršením funkčního období a kárné řízení proti němu se řídí stejnými pravidly, kterým podléhají všichni ostatní vedoucí státní zástupci. Nejvyšším odvolacím orgánem v případě jeho odvolání před vypršením mandátu má být Sněmovna jako orgán, nadřízený vládě.

Na tomto místě se jistě strhne pokřik, že tato právní úprava by ohrozila nezávislost státního zastupitelství. Doporučuji kritikům, aby se zamysleli nad tím, proč tuto starost nemají ve většině evropských zemí, v kterých je prokuratura nebo státní zastupitelství od pradávna podřízeno ministru spravedlnosti, nebo kde dokonce funkce ministra a generálního prokurátora splývají.

Přechod na třístupňovou soustavu se dotkne především Nejvyššího státního zastupitelství, kterému přibydou úkoly v dohledu nad krajskými státními zastupitelstvími. Podle ministerského návrhu ale nebude mít  Nejvyšší státní zastupitelství právo dohledu nad činností SSZ. Mimo to ministerský návrh počítá s možností, že státní zástupci NSZ budou v některých případech zastupovat obžalobu v odvolacím řízení u vrchních soudů nebo v řízení proti příslušníkům ozbrojených sborů a zpravodajských služeb. Alternativní návrh zákona ale přiznává NSZ právo a povinnost dohledu i nad SSZ. Opravňuje je také k dohledu nad dohledovou činnosti krajských státních zastupitelství. Nepřipouští použití státních zástupců NSZ k zastupování obžaloby u  vrchních soudů a preventivně zakazuje zřizování poboček NSZ. Chce tím předejít možnosti, že by se rušení vrchních státních zastupitelství zvrhlo v pouhé „přemalování cedulí na vratech“ a chce zachovat Nejvyšší státní zastupitelství jako orgán s výlučnou specializací na řízení k mimořádným opravným prostředkům. Nebezpečí omezení dosahu strukturálních změn v případě přijetí ministerského návrhu zákona skutečně existuje při nejmenším v případě VSZ v Praze, které by se pouze rozdělilo na dva úřady: SSZ a pobočku NSZ.

Krajských státních zastupitelství se zrušení vrchních státních zastupitelství dotkne tím, že na ně může přejít při nejmenším část zastupování obžaloby v odvolacím řízení u vrchních soudů. Podle ministerského návrhu bude obžalobu zastupovat v tomto případě buď krajské státní zastupitelství, které bylo činné na prvním stupni, nebo na jeho žádost NSZ. Podle alternativního návrhu přejde pravomoc zastupování obžaloby u vrchních soudů na krajská státní zastupitelství se sídlem shodným se sídlem vrchního soudu. Kromě toho budou v odvolacím řízení u vrchních soudů činní státní zástupci SSZ ve věcech jejich specializace.

Novinkou proti stávajícímu zákonu i proti tisku 1054/2013 je ustavení speciálního státního zastupitelství pro potírání závažné hospodářské a majetkové kriminality a korupčních trestních činů. Budou v něm působit dočasně přidělení státní zástupci. Je zde posun proti tisku 1054/2013, který počítal se zřízením protikorupčního úřadu uvnitř nejvyššího státního zastupitelství, jenž měl být umístěn v některém menším městě.  Ministerský návrh zákona určuje jako sídlo SSZ Prahu, jeho působnost jako celostátní. Nepřímo tím bude ovlivněno jeho personální obsazení. Návrh zákona určuje taxativně trestné činy, jimiž se bude SSZ zabývat, a stanoví jeho přednostní právo na přidělení určených věcí. Současně  dává SSZ právo, aby si atrahovalo věci, na nichž již začalo pracovat jiné státní zastupitelství, nebo naopak, aby předávalo věci jiným státním zastupitelstvím. SSZ bude dozorovat přípravné řízení u soudů, jež jsou příslušné podle trestního řádu, ale jeho příslušnost není dána u mimořádných opravných prostředků mimo žádostí o povolení obnovy procesu.

SSZ nebude podléhat dohledu NSZ.  V meziresortním připomínkovém řízení to narazilo na odpor, nicméně ministerstvo na tomto vymezení postavení trvá. Vidí v něm záruku absolutní nezávislosti na politických vlivech. Nezávislost na NSZ nebude ovšem absolutní, protože NSZ bude moci u SSZ provést kontrolu skončené věci, nejvyššímu státnímu zástupci zůstane zachováno právo rušit nezákonné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a řešit stížnosti na postup vedoucího státního zástupce. Přesto je nesporné, že kontrola činnosti SSZ bude velmi slabá a v rukou jeho vedoucího bude soustředěna obrovská moc s odpovídajícím  nebezpečím jejího zneužití. Vzniká samostatný útvar, podřízený přímo pánubohu, svou povahou blízký generální prokuratuře.

Alternativní návrh upravuje postavení SSZ poněkud odlišně. Především tento útvar podléhá dohledu NSZ. Možnost atrahovat věci nebo je postupovat jinam je podmíněna souhlasem NSZ. Není určeno sídlo úřadu, jeho určení je odsunuto na vydání jednacího řádu státního zastupitelství. Je určen soud, u něhož bude SSZ podávat obžaloby. Je stanoveno povinné začlenění odborníků z ekonomických profesí jako analytiků a konzultantů.

V „radikální“ verzi alternativního návrhu se počítá se zřízením SSZ II pro potírání trestné činnosti příslušníků ozbrojených sborů, zpravodajských služeb a Celní správy. Jeho vlastnosti jsou obdobné jako u výše uvedeného hospodářského SSZ.

Jistá odlišnost mezi ministerským a alternativním návrhem spočívá i v pojednání místní příslušnosti. Ministerský návrh zřejmě usiluje o vytvoření figury zákonného státního zástupce jako protějšku k zákonnému soudci, proto pojednává o příslušnosti státních zástupců, zatímco alternativní návrh se zabývá příslušností státních zastupitelství.

Značná odlišnost mezi oběma návrhy je v přístupu k pracovněprávní povaze postavení státního zástupce. Podle ministerského návrhu jsou státní zástupci v pracovním poměru, jsou přijímáni po výběrovém řízení a na návrh nejvyššího státního zástupce jmenováni ministrem na konkrétní působiště. Jejich činnost pak podléhá pravidelnému hodnocení nadřízeným, které se poprvé uskuteční za rok po nástupu do funkce a pak každé  tři roky. Tři po sobě jdoucí záporné výsledky  mohou být důvodem k přeložení na jiné působiště, které nemá povahu kárného opatření. Ustanovení o přeložení z důvodu špatných výsledků pracovního hodnocení vyvolalo četné námitky v připomínkovém řízení s tím, že místo přeložení by mělo dojít k propuštění.

Alternativní návrh zavádí pojem služebního poměru státního zástupce, protože přece jen povaha práce, nároky a omezení, jimž jsou státní zástupci vystaveni, je odlišuje od běžných zaměstnanců v pracovním poměru. Klade ale na státní zástupce vyšší nároky než ministerský návrh. Zvyšuje limitní věk státního zástupce na 30 let. Požaduje, aby uchazeč o přijetí do služby na státním zastupitelství složil způsobilostní zkoušku a teprve po ní se podrobil výběrovému řízení. Netýká se to čekatelů, kteří složili závěrečnou zkoušku, a držitelů justiční zkoušky. Noví státní zástupci mohou být přijímáni pouze na okresní státní zastupitelství. Vzestupu do vyšších pater se mohou domoci podle kariérního řádu. Pravidelné hodnocení se provádí každoročně. Není důvod, proč by pro hodnocení práce státních zástupců, kteří hluboce zasahují do lidských osudů, měla platit měkčí kritéria než ta, jimž se musí podřizovat úředníci podle zákona o státní službě.

Oba návrhy zákonů zavádějí výběrové řízení jako povinnou metodu výběru vedoucích státních zástupců. Stanoví kvalifikační předpoklady  včetně délky předchozí odborné praxe, délku funkčního období a pravidla odvolání před vypršením funkčního období. Alternativní návrh je přísnější: požaduje dosažení titulu JUDr., neumožňuje jmenování příslušníků represivních orgánů předlistopadového režimu do vedoucích funkcí na 2. a 3. stupni soustavy, ale uznává jako odbornou praxi také působení ve funkci soudce, výjimečně v jiném právnickém povolání.

Alternativní návrh nepřipouští opakované jmenování nejvyššího státního zástupce, vedoucího SSZ, krajských státních zástupců a jejich náměstků do stejných funkcí na stejném působišti. Po vypršení mandátu se ale mohou přihlásit do výběrového řízení u jiného státního zastupitelství.

Velmi odlišně se oba návrhy staví k odpovědnosti státních zástupců a vedoucích státních zástupců za výsledky výkonu služby. Ministerský návrh přejímá ustanovení o kárné odpovědnosti ze současného zákona v podstatě beze změn a předpokládá vedení kárného řízení podle speciálního zákona č.7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Vedle toho zachovává ustanovení o stížnostním řízení, u něhož není jasné, zda jde o stížnosti proti úřadu nebo jednotlivci, a kdy může být stížnost proti jednotlivci vyhodnocena jako podnět ke kárnému řízení. Významným znakem tohoto řešení je naprosto vágní definice kárného provinění, která umožňuje téměř o každé nepřístojnosti státního zástupce tvrdit, že jeho jednání je v souladu s etickým kodexem. Kárné řízení soudní je jednostupňové bez možnosti opravného prostředku. Chybí nástroj k vymáhání regresní spoluúčasti státních zástupců na odškodnění, vypláceném státem obětem justičních přehmatů.

Alternativní návrh upřesňuje definici kárného provinění uvedením příkladů jednání, jež má být hodnoceno jako závadové. Stanoví povinnost ministerstva spravedlnosti uvědomit státní zastupitelství o vyplacení odškodného v kauze, v které byli činní jeho státní zástupci, a povinnost vedoucího státního zástupce nechat přezkoumat zavinění v kárném řízení. Dále zavádí dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství a ministerstva s možností přezkumu druhostupňového rozhodnutí soudem. Při projednávání  stížností se odlišuje stížnost proti úřadu od stížnosti proti jednotlivci, která se vždy projedná podle pravidel kárného řízení. Takto vymezená úprava odpovědnosti státních zástupců za výsledky jejich činnosti je sice zdánlivě tvrdší než kárné řízení dle ministerského návrhu, ale spravedlnost pro státní zástupce je v něm lépe zabezpečena a navíc se prohlubuje nezávislost státního zastupitelství, které se zbavuje zasahování moci soudní do řízení jeho personálních záležitostí.

V kárném řízení v pojetí dle alternativního návrhu hrají významnou roli poradní sbory, které mají povinnost vyslechnout obviněného státního zástupce a vyjádřit se k jeho věci. Jejich stanovisko není ale pro kárného žalobce a kárnou komisi závazné.

Tím se dostávám k dalšímu významnému rozdílu mezi oběma návrhy, a tím jsou ustanovení o poradních sborech. Poradní sbory jsou novinka, s kterou nejsou žádné zkušenosti. V podstatě se neví, k čemu by mohly být dobré. Ministerský návrh obsahuje ustanovení o zřízení jediného Poradního sboru pro celou soustavu státního zastupitelství, v němž jsou zastoupeni představitelé NSZ, všech krajských státních zastupitelství, SSZ a z obvodu každého krajského státního zastupitelství jeden představitel okresních státních zastupitelství. Náplň činnosti má dosti formální povahu.

Alternativní návrh zákona přiděluje poradním sborům významnou úlohu v  personálním řízení a počítá proto s jejich zřízením u NSZ, SSZ a krajských státních zastupitelství pro řešení problematiky, která se týká těchto útvarů, a Poradního sboru nejvyššího státního zástupce s působností pro celou soustavu.

Závažné rozdíly mezi oběma návrhy se týkají přechodu ze současného uspořádání na nové. Podle ministerského návrhu státní zástupci vrchních státních zastupitelství se v den nabytí účinnosti zákona stanou státními zástupci NSZ. Mohou pak být přeřazeni dále, ale maximálně na krajskou úroveň, ovšem při zachování platové třídy státního zástupce NSZ. Tento způsob nakládání se státními zástupci VSZ působí dojmem úplatku za upuštění od odporu proti reformě. Povede ke zvýšení mzdových nákladů proti současnému stavu. Podle alternativního návrhu přejdou státní zástupci VSZ na určená krajská státní zastupitelství, odkud budou přeřazeni na definitivní působiště, případně i na okresní státní zastupitelství. Platové zařazení státního zástupce VSZ jim ale zůstane zachováno.

Ministerský návrh dále počítá s tím, že nejvyššímu státnímu zástupci, který bude v den nabytí účinnosti zákona ve funkci, začne běžet sedmileté funkční období. Bude-li to Pavel Zeman, bude mít tímto způsobem zajištěno třináctileté setrvání ve funkci, při bezzubosti kárného soudu prakticky bez rizika odvolání. Má to povahu porušení zákazu jmenování nejvyššího státního zástupce na dvě funkční období po sobě. Podle alternativního návrhu skončí funkční období nejvyššího státního zástupce za rok od účinnosti zákona, ale bude se moci přihlásit do výběrového řízení na svou funkci.

Podle ministerského návrhu skončí funkční období všech  krajských  státních zástupců za rok od nabytí účinnosti zákona a okresní státní zástupci odejdou v pěti etapách podle délky svého působení ve funkci. Podle alternativního zákona krajští a okresní státní zástupci, kteří byli jmenováni před r.2012, odejdou nejpozději během tří let ve dvou etapách podle délky svého působení ve funkci, jmenovaní v r.2012 a později skončí za sedm let od jmenování. Všem vedoucím státním zástupcům, kteří takto ukončili působení ve funkci, zůstane zachováno postavení řadového státního zástupce a budou mít právo ucházet se ve výběrovém řízení o funkci u jiného než svého státního zastupitelství.

Zamyslím-li se po seznámení s připomínkami z meziresortního připomínkového řízení nad šancemi obou předložených  návrhů na schválení Sněmovnou, nevidím je růžově. Oba návrhy vyžadují dopracování, odstranění formálních legislativně technických vad. Alternativní návrh nemá naději na přijetí vůbec, i kdyby prošel úpravou, protože pro klíčové politiky je nepřestavitelné, že by výrobek amatéra mohl zvítězit nad dílem zástupu dobře placených úředníků. Ani ministerský návrh ale nebude mít na růžích ustláno, protože v připomínkovém řízení proti němu bylo vzneseno mnoho věcných výhrad, vedle četných výtek legislativně technického rázu. Ministerstvo není v jejich řešení příliš vstřícné. Zvlášť nepříjemná je opozice podvýboru pro justici a soudní samosprávu Poslanecké sněmovny, v němž působí jako předsedkyně bývalá ministryně Helena Válková a jako místopředsedkyně bývalá nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová, které jsou zásadními odpůrkyněmi návrhu a mají u poslanců značnou autoritu. Ovšem do podzimu může dojít k vývoji v myšlení vlivných osob a vše může být nakonec jinak.

Přijetí nového zákona o státním zastupitelství – ať již vládního nebo poslaneckého – si vynutí úpravy některých navazujících zákonů. V této souvislosti na pana ministra Pelikána tvrdě útočí někteří soudci i jiní kritici kvůli jeho záměru připustit ´úpravou zákona o soudech a soudcích obnovení běhu promlčecí lhůty v kárném řízení u věcí, v nichž došlo k vyplacení odškodnění. Obnovená promlčecí lhůta by umožnila kárné stíhání státních zástupců, kteří byli činní v trestním řízení, v němž došlo ke škodám na úkor občanů. Lze počítat s tím, že ministerstvo se bude snažit prosadit také účast soudců na regresních náhradách. To se samozřejmě ohroženým komunitám nelíbí. Naproti tomu spolku Šalamoun je toto snažení pana ministra sympatické.

Tímto jsem dospěl ke konci vyčerpávajícího výkladu. Vynechal jsem řadu podrobností, protože jsme omezeni časem. Můžeme se k nim v případě potřeby vrátit v diskusi. Děkuji za trpělivost, s kterou jste mě vyslechli.