Jiří Kajínek (54), odsouzený v r.1998 k doživotnímu trestu, je
mezi českými vězni úkazem svého druhu: ač již má za sebou více než 23 let
života ve vězení, nedává veřejnosti a také justici na sebe zapomenout a zájem o
jeho osud a pochybnosti o vině jsou stále živé. Mezi pochybovači o jeho vině se
vyskytují i významní lidé, jejichž pochybám dodává váhu jejich odborný prestiž.
O jeho nevině je přesvědčena i vdova
po zavražděném Štefanu Jandovi. K propagaci jeho údajné pravdy slouží
internetové stránky, provozované jeho přáteli. K jeho případu se stále
vracejí novináři, o jeho životě byl natočen film a dokonce si nechal vyrobit
poštovní známku se svým portrétem. Morálně jej podporuje poměrně početný kruh
přátel a sympatizantů. Nejvíce jej ovšem
proslavil útěk z Věznice Mírov v r. 2000.
V jeho prospěch se postupně angažovali oslovením Nejvyššího a
Ústavního soudu tři ministři spravedlnosti. Sám neúspěšně žádal tři prezidenty
republiky o milost. A opakovaně se
pokusil o obnovu svého procesu.
Třetí
z pokusů proběhl dne 23. července 2015 u Krajského soudu v Plzni. Na
vlastní žádost se jednání nezúčastnil. Zastupoval jej obhájce Tomáš Zejda.
Senátu předsedal soudce Tomáš Bouček, jehož kdysi proslavil únik výroku
o Jiřím Kajínkovi a některých dalších účastnících řízení, že „všecko je to
jedna verbež“.Takový výrok je vše, jen ne záruka nestrannosti soudce či důkaz
jeho ušlechtilosti. Obžalobu zastupoval státní zástupce KSZ Plzeň Martin Rykl.
Zhruba za hodinu a čtvrt bylo po všem: opět zamítnuto.
O
povolení obnovy může soud rozhodnout, objeví-li se nové důkazy, v době meritorního
řízení neznámé, jež by buď samy nebo ve spojení s důkazy z původního procesu mohly vést ke změně výroků o vině a trestu.
Návrh
na povolení obnovy řízení tentokrát směřoval pouze proti výroku o trestu,
přesněji řečeno proti uložení doživotí. Důkazem, jenž měl prokázat vhodnost
obnovy procesu, byl znalecký posudek z řízení u Okresního soudu v Šumperku
o přeřazení Jiřího Kajínka do mírnějšího režimu výkonu trestu. Znalec v něm
prokazuje, že psychika odsouzeného
prodělala v době výkonu trestu významné změny k lepšímu, takže by dokonce
ani nebylo třeba se obávat následků jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu.
Neplatí již popis osobnosti Jiřího Kajínka znalci v meritorním řízení, kteří
ho uznali za nezpůsobilého
resocializace. Bez jejich tehdejšího hodnocení by uložení doživotního trestu
nebylo možné.
Slabinou
argumentace návrhu na povolení obnovy bylo přehlédnutí skutečnosti, že příznivý
vývoj osobnosti Jiřího Kajínka zaznamenal znalec již v předchozím řízení o
povolení obnovy procesu, takže koncepce návrhu na obnovu řízení nebyla úplnou
novinkou. Toho v závěrečnému návrhu obratně využil státní zástupce, jenž
se dožadoval zamítnutí žádosti. Na jeho vystoupení neméně obratně navázal
předseda senátu v odůvodnění záporného rozhodnutí. Upozornil, že posudek,
který předkládá obhajoba, nemá zřejmě ambice revidovat předchozí znalecký
posudek, na jehož základě byl vydán
meritorní rozsudek, ani nepolemizuje s jeho závěry. Vyslovil pak názor, že
návrh je v rozporu s duchem českého trestního práva hmotného. Předkladatel
nedbá skutečnosti, že uložení doživotního trestu nevylučuje možnost kladného
vývoje osobnosti. Dokonce s ním zákonodárce počítal: proto je odsouzenému
zachována možnost, aby po uplynutí určité doby mohl dosáhnout přeřazení do
mírnějšího režimu výkonu trestu, a aby nejméně po dvaceti letech výkonu trestu
mohl žádat o podmíněné propuštění. „Polopatisticky“ řečeno, dle pana soudce Tomáše
Boučka v době vynesení meritorního rozsudku odpovídal stav Kajínkovy
osobnosti zjištěním znalců a doživotní trest byl uložen správně. Zjištěný současný
příznivý stav jeho osobnosti je výsledkem působení dlouholetého výkonu trestu,
ale posudek nevyvrací zjištění, učiněná znalcem v meritorním řízení. Není
tedy důvodu ke změně výroku o trestu, zvláště když za několik málo let se Jiří
Kajínek může dostat na svobodu
řízením o podmíněném propuštění.
Soud
hájil neprolomitelnost svého meritorního rozhodnutí. Jeho argumentace je podle
mého laického názoru z formálně právního hlediska alespoň přijatelná,
nechci-li jí přiznat nezvratnost. Troufnu si ale tvrdit, že z hlediska zdravého
selského rozumu kulhá. Připusťme, že znalci v r.1998 během krátkého
vyšetření správně vyhodnotili Jiřího Kajínka jako nebezpečného člověka, u něhož
nelze očekávat polepšení. Soudu pak nezbylo než zajistit ochranu společnosti
před nebezpečným individuem a tedy odklidit jej na doživotí do vězení. Nyní se
ale ukázalo, že Jiří Kajínek v r. 2015 je někdo jiný než Jiří Kajínek z r.1998. Jeho případný pobyt na svobodě by již neměl
být hrozbou pro pokojné občany. Je-li jedním z účelů nedobrovolného pobytu
ve vězení náprava zločince, pak v daném případě byl smysl trestu zřejmě do
určité míry naplněn. Lidé by se neměli bát potkávat Jiřího Kajínka na ulici,
nemuseli by před ním chránit svůj majetek. Jsou-li úvahy o dosahu změn jeho osobnosti
správné, bylo by na místě zamyslet se nad smyslem dalšího věznění odsouzeného.
Dá se předpokládat, že se bude ve vězení dále vyvíjet k lepšímu, takže v případě
podmíněného propuštění v r. 2022 vyjde z věznice jedinec, zralý na
zařazení do andělského sboru? Nebo povede nepovolení obnovy ke ztrátě motivace
na vylepšování obrazu osobnosti a následně k zastavení kladného vývoje Jiřího
Kajínka? To jsou otázky, které nelze odpovědně vyřešit v hodinovém soudním
řízení, ale mohly by být přezkoumány kontradiktorní „bitvou znalců“ v obnoveném
meritorním řízení. Samozřejmě, ani takové důkladné posouzení účelnosti
zachování doživotního trestu by nemuselo vést k výsledku, příznivému pro
Jiřího Kajínka. Ale spravedlnosti by bylo učiněno zadost. Dodejme, že znalecké
posudky z oboru psychologie nemají povahu exaktního měření fyzikálních
veličin. Platí to samozřejmě pro všechny posudky, o nichž je zde řeč, tedy jak
pro obstarané státem, tak pro ty, s nimiž přišla obhajoba. Křečovité lpění
na takovém jejich výkladu, který podporuje zachování neprolomitelnosti meritorního
rozsudku, mi za daných okolností připadá nepatřičné.
Výsledek
řízení z 23. července 2015 by měl být povzbuzením pro zastánce názoru, že
současná právní úprava řízení o povolení obnovy procesu je nevhodná. O
žádostech o obnovu rozhoduje nalézací soud, který ve věci rozhodoval v původním
řízení. V praxi velmi často rozhoduje dokonce stejný soudce či senát.
Vyhovuje to z hlediska pohodlí soudců, kteří nemusejí pracně studovat
zcela neznámý spis. Současně se ale otvírá cesta pro lidsky sice pochopitelnou,
ale přesto nemravnou snahu o obhajobu původního rozhodnutí za každou cenu a pro
slepotu k vlastním chybám. Byla naděje, že při rekodifikaci trestního
řádu, kterou spustila bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, dojde ke
změně. Předseda rekodifikační komise prof.
Pavel Šámal (62), nynější předseda Nejvyššího soudu ČR, jí byl nakloněn. Avšak nahradila ho prof. Dagmar Císařová (83), o jejíchž záměrech v tomto ohledu
není nic známo.
Na
osudu tohoto pokusu Jiřího Kajínka o obnovu řízení by mohl porovnat své optimistické
názory s neúprosnou realitou života prezident republiky Miloš Zeman, který
shodou okolností také pochybuje o vině Jiřího Kajínka. Když jej pan odsouzený
požádal o milost, nevyhověl mu a myslel si, že věc skvěle vyřídil, když s
ministryní spravedlnosti Helenou
Válkovou projednal vhodnost obnovy Kajínkova
procesu.
Pokud by se seznámil se záznamem procesu z 23.července 2015, patrně by
pochopil, jakými pravidly se obnova procesu řídí a jak ji ovlivňuje setrvačnost
v myšlení státních zástupců a soudců, jak zcela bezmocný je ministr
spravedlnosti, i když si sám myslí, že proces vyžaduje revizi. Nepředpokládám
ale, že by pan prezident po seznámení se záznamem z řízení překročil svůj
stín a udělil Jiřímu Kajínkovi milost. Mohl by ale nějakým způsobem podpořit
řešení, které již několik let propaguje spolek Šalamoun: prezident republiky by
měl mít mimo práva udílet milost také pravomoc nařídit revizi procesu. Milost
prezidenta republiky by nadále sloužila pouze k zmírnění tvrdosti zákona z humanitárních
a popřípadě společenských důvodů, právo nařídit revizi procesu by naopak
sloužilo k prověření podezření na justiční omyl nebo svévoli. Příprava legislativního
zpracování návrhu by patrně trvala několik let, ale jeho prosazení do života by
určitě přispělo k nápravě řady justičních křivd.
Žádné komentáře:
Okomentovat