úterý 29. září 2020

NENADÁLÝ VÝVOJ VE „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZE“

Když jsem ráno kráčel k budově Krajského soudu v Brně, netušil jsem, že již po poledni budu sedět ve vlaku do Prahy. U soudu jsem měl strávit tři dny sledováním pokračování hlavního líčení, táhnoucího se od jara 2015 a naposled přerušeného 3.června 2020 .  Tímto případem jsem se začal zabývat  v r. 2014 a obvykle o něm píši jako o „kauze Zadeh“ nebo o „velké daňové kauze“. 

 Začátek jednání proběhl všedně. Nic nenasvědčovalo tomu, že se bude dít něco neobvyklého. Ráz jeho zahajovací části určil viditelný nezájem obžalovaných o přítomnost v soudní síni. Seděli v ní jen čtyři ze čtrnácti obžalovaných. Předseda senátu se musel zhruba půl hodiny zabývat  žádostmi o souhlas s nepřítomností při jednání. Když pak oznámil, že bude následovat předložení dosud neprovedených listinných důkazů, odešli dva z přítomných. Samozřejmě v soudní síni zůstali obhájci,  byť některé obžalované zastupovali náhradníci jejich stálých advokátů. 

Zařazení projednávání listinných důkazů bylo nutné, protože soudu stále přicházejí další, a to z nejrůznějších zdrojů. Dokonce i od státního zástupce, který oznámil, že další důkazy doručí soudu ve čtvrtek 1.října 2020. 

Zdánlivě nezáživné předkládání listinných důkazů nebylo nakonec vůbec nudné. Zjištění, že k dokazování posloužil jen zlomek z tisíců zachycených odposlechů a SMS, je pouhá zajímavost. Významné bylo ale upozornění předsedy senátu, že součástí spisu je také sdělení dalšího obvinění z r. 2019 proti  obž. Shahramu Zadehovi a bývalému spolumajiteli společnosti Ecoll Invest Michaelu Wyldovi. Avšak daleko větší pozornost si zaslouží jeho zpráva o sdělení obvinění z 22. záři 2020 proti části obžalovaných a některým osobám, jež v tomto řízení vystupovaly jako svědci a procházejí trestním oznámením Finančně analytického útvaru z 18. června 2013 (vysvětlení v článku  Řehtání bílých koní z 9. června 2019). Skutková podstata je v podstatě shodná jako v tomto řízení.

 Někteří z „nových“ obviněných se dostali před senát Aleše Novotného, aniž by prošli přípravným řízením. Jiní jím sice prošli, ale obžalobu si nevysloužili. Působí to na mne dojmem, že po obsáhlém dokazování před soudem, které je širší než předpokládané obžalobou, je ponechávání některých osob nadále stranou mravně neudržitelné. Viditelné to je zejména v případě Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby, poplakávajícího při hlavním líčení dne 5.prosince 2017. Jeho postava a způsob, jak šetrně s ním orgány činné v trestním řízení zacházejí, vyvolávala nevoli obhajoby již od vazebního řízení. Původně byl hlavním podezřelým, ale pak náhle přestal policii zajímat, jeho spis zmizel a na jeho místo nastoupil obž. Shahram Zadeh. Není patrně náhodou, že Aleš Novotný připomněl, že ve spise se nachází také dokumentace k žádosti o mezinárodní pomoc rakouských orgánů při prověření podezření proti rakouské společnosti P.P.S. GmbH českých vlastníků. Z jejich šetření vyplynulo, že tato obchodní firma je v Rakousku „čistá jako lilie“ a ani na hlavního podezřelého Petra Pfeifera se nic nenašlo. O Shahrama Zadeha se policie z počátku nezajímala.

Obě nová sdělení obvinění jsou pozoruhodná tím, že je policie sdělila 7-8 let po spáchání údajných trestných činů. Jistě je na místě otázka, proč tak pozdě, když obviněné měla tehdy na očích.

Byť je chvályhodné, že se nakonec dostane spravedlnosti osobám, k jejichž stíhání se dříve nikdo neměl, sama skutečnost, že je nutné kvůli tomu po letech vyvolat další řízení, vypovídá dle mého laického názoru  o kvalitě práce příslušných orgánů. Jejich neomylnosti a zabezpečení beztrestnosti se ale tento malér nedotkne.

Pro současné obžalované má nové sdělení obvinění příchuť katastrofy. Pokud  dozraje v obžalobu, hrozí jim, že po rozsudku ve „velké daňové kauze“ se budou muset podrobit dalšímu soudnímu řízení trestnímu, které rovněž nebude rychlé.

Vraťme se do soudní síně: zde se nakonec rozvinula debata mezi předsedou senátu a obhájci, jak se účelně vypořádat s balíkem předestřených listinných důkazů. Řešení se našlo v seznámení obhájců s nimi, jež  proběhne mimo soudní síň v čase, který jim daroval předseda senátu odročením hlavního líčení. K tomu mají k disposici ještě čas do příštího pokračování hlavního líčení.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

neděle 27. září 2020

CELNÍCI PROTI SPRAVEDLNOSTI

V pátek 2. října 2020 vyhlásí předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Jiří Dufek rozsudek nad skupinou obžalovaných, kteří dle prokazatelně zmetkové obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze (vysvětlení „zmetkovitosti“ v článku „Nevstoupíš dvakrát…“ z 26.dubna 2019) měli připravovat výrobu padělků cigaret Marlboro ve skladovém areálu, jehož majiteli jsou obžalovaní bratři Lebánkovi. Strojní zařízení do jejich skladu dodal jeho majitel, ods. Roman Šulyok, který tvrdil, že je chce zprovoznit za účelem předvedení zahraničnímu zájemci o jeho zakoupení. Jiří Dufek přebral případ po soudkyni Ivetě Šperlichové (psal jsem o ní jako o „soudkyni OLO“) , která vyloučila ze skupiny obžalovaných původního hlavního podezřelého Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho  stíhání zastavila pro neúčelnost (dva tresty po 7,5 letech odnětí svobody mu stačí). Soud jej pak opakovaně použil jako snaživého svědka obžaloby. „Soudkyně OLO“ dovedla věc až do prvostupňového rozsudku. Než ale Vrchní soud v Olomouci stačil rozhodnout o odvoláních, Ústavní soud ji uznal za podjatou. Tím zneplatnil její rozsudek, o případ přišla a na její místo nastoupil Jiří Dufek, který musel začít znova od začátku (kolik stojí stát podjatost i jinak chybující soudkyně, kterou snad chrání i andělé a všichni svatí ?)

O případu jsem napsal řadu článků, stále dostupných na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s., z nichž lze získat podrobné  informace o kauze.

Nový pán případu zopakoval dokazování v celém rozsahu a dále je rozšířil. V každém případě má dosti důkazů, aby mohl věc objektivně posoudit a spravedlivě rozhodnout. Nicméně důkazní situace má jednu nepříjemnou slabinu, kterou se mu nepodařilo odstranit, ač se o to marně snažil.

 Pro tento případ je příznačné, že mezi obžalovanými jsou dvě znepřátelené skupiny, o nichž jsem psal jako o Rošťácích a Slušňácích. Pak je zde skupina řemeslníků, kteří se dlouhodobě neúspěšně pokoušeli o uvedení strojů do provozu, věříce legendě o přípravě jejich prodeje do zahraničí. Legenda byla udržitelná až do 21. srpna 2012, kdy proběhlo pod dohledem celníků  převzetí zásilky čtyř tun tabáku, po němž dne 25. srpna 2012 do skladu vpadla zásahová jednotka policie a celníků, zadržela přítomné a policie zahájila trestní stíhání.

Do dnešního dne není známo, odkud tabák přivezli, kdo jej objednal a zaplatil,  kdo objednal a zaplatil přepravu. Zejména není známo, jak je možné, že Pátrací odbor Celní správy ČR věděl, že v určitou dobu na určité místo přijede kamion s tabákem, proč nechali celníci překládce tabáku volný průběh, proč neidentifikovali řidiče kamionu a nezajistili průvodní dokumentaci o zboží a přepravě. Stojí za zmínku, že zprávu o zásahu jeho vedoucí předložil až 30. července 2013. Stejnou „včasností“ se vyznačují i některé další protokoly, jež Celní zpráva ČR zpřístupnila soudu. Přes veškeré úsilí soudce Jiřího Dufka soud ví pouze tolik, že informace o příjezdu kamionu měly vyplynout ze sledování obž. bratrů Lebánkových a obž. Jozefa Kajaby. Pikantní na zprávě je skutečnost, že obž. Jozef Kajaba byl rozsudkem senátu Ivety Šperlichové pravomocně zproštěn obžaloby a dodaná dokumentace neobsahuje jakoukoli informaci o tom, že dotyční obžalovaní se o příjezdu kamionu bavili.

 V situaci, kdy „Slušňáci“ ukazují na „Rošťáky“, že pouze oni asi chtěli vyrábět padělky cigaret Marlboro, a opačně „Rošťáci“ obviňují ze stejného záměru „Slušňáky“, je informace o majiteli tabáku klíčová. Soud ji dodnes nemá, ač se snažil ji od Celní správy ČR získat. Díky tomu se zrodily i spekulace o možnosti, že ve skutečnosti došlo k nepovolenému předstíranému převodu zboží a Celní správa ČR tuto skutečnost úmyslně zastírá.

Za těchto okolností by soud mohl být motivován k zohlednění zásady in dubio pro reo. Neříkám ale,  v čí prospěch by tak měl jednat, přičemž výběr případných příjemců dobrodiní není jednoznačný.

 Jako laik soudím, že Celní správa ČR se neochotou poskytnout soudu úplné informace dopouští nezákonného, možná i trestného jednání. Ale nepodařilo se mi o tom přesvědčit Generální inspekci bezpečnostních sborů, ač jsem použil všech dostupných zákonných prostředků. Jejím nadřízeným orgánem je předseda vlády Andrej Babiš.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

úterý 22. září 2020

SOUDCOVSKÁ ZVŮLE LEGE ARTIS

V soudcokratickém státě nejsou vyloučena žádná překvapení ze strany soudců, jistých si beztrestností, čehož důkazem je následující příběh:

Žije mezi námi slušný člověk, z dopuštění osudu odsouzený k nepodmíněnému trestu, dočasně propuštěný z vězení soudním rozhodnutím o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů do 30. září letošního roku. Protože lékaři mu rozplánovali léčebné úkony až do listopadu, požádal o prodloužení přerušení.

Předseda senátu přibral znalce, který koncem srpna dodal znalecký posudek, z něhož vyplývá, že pan odsouzený je způsobilý k výkonu trestu za předpokladu dodržování celé řady omezení, z nichž aspoň části nelze ve vězení dbát.

Pan odsouzený žil stále dál klidně. Očekával, že předseda senátu nařídí ještě před koncem září veřejné zasedání k jeho žádosti o prodloužení přerušení výkonu. Domníval se, že s žádostí přece jen uspěje, protože nástup trestu v této době by znemožnil dokončení léčby.

 Zažil ale šok. Do jeho datové schránky dorazila 4. září 2020 výzva vyšší soudní úřednice, aby se do pěti dnů vrátil do věznice. Odesilatelka si tím vysloužila stížnost předsedovi soudu, protože rozhodování v této věci přísluší pouze předsedovi senátu, o němž v jejím přípisu není ani slůvko. Ale její nadřízený ji zakryl (jak jinak): rozhodl předseda senátu  a úřednice pouze provedla jeho rozhodnutí. Teprve pak se ozval předseda senátu dopisem obhájci, v němž se odvolal na své právo dle ustanovení trestního řádu rušit rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Potvrdil, že na nástupu jeho klienta trvá.

 V příslušném paragrafu trestního řádu se skutečně píše, že „ je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá“ a proti této větě není stanovena možnost stížnosti (přeloženo do lidštiny: odvolání). Nutno připustit, že „náš“ předseda senátu si může myslet, že takto vydaná výzva k nástupu do výkonu trestu je v souladu se zákonem, tedy lege artis. Na druhé straně je neprosto nezpochybnitelné tvrzení, že daným postupem znemožnil panu obžalovanému bránit se proti zvůli zákonnou cestou. Jako laik soudím, že jej připravil o přístup k soudní ochraně, zajištěný Listinou základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy.

Z dopisu není zřejmé, zda se předsedovi senátu  dostalo varování, že pan odsouzený balí kufry a chystá se zmizet do Burkiny Faso, či zda zjistil, že se místo předepsaných léčebných zákroků osvěžuje s lehkými ženami v místním hampejzu. A zejména: jako laik neznám procesní nástroj, jímž by bylo možné bránit se proti soudnímu rozhodnutí, provedenému pouhým dopisem, a možná přece jen ne tak úplně  lege artis.

Zdá se mi navíc nepochopitelné, proč předsedovi senátu tolik záleželo na tom, aby se pan odsouzený vrátil rychle za mříže, že k vynucení návratu použil nestandardní postup. Má snad k němu zvláštní osobní vztah ? Vzhledem k tomu, že termín přerušení výkonu trestu je 30.září 2020, současně je podaná žádost o prodloužení přerušení  a je již k disposici čerstvý znalecký posudek, je těžké pochopit, proč předseda senátu nenařídil ještě před koncem září veřejné zasedání k projednání žádosti o prodloužení přerušení výkonu trestu. Jejím zamítnutím mohl standardním postupem dosáhnout téhož, o co se pokusil výše popsanou „partyzánštinou“. Přece kvůli několika dnům, o které by pan odsouzený při použití civilizovaného postupu řízení přišel později do věznice, by nepropuklo zemětřesení. Mimo to jde-li o lidské zdraví, soud by měl postupovat s nejvyšší možnou uvážlivostí.

 Nicméně celý případ je názornou ukázkou toho, že díky nepřesné formulaci textu zákona může pokleslý soudce jednat sice zdánlivě lege artis, ale přesto hezky zvysoka  dupat po lidských právech.

 Řekl bych, že nad takovým jednáním předsedy senátu by se měl zamyslet někdo z kárných žalobců, ale jsem si jist, že se žádný nenajde. Nakládat špatně s občanskou chátrou přece není hřích.

 „Firemní kultura“ daného soudu se vyznačuje častějším výskytem nesprávných úředních postupů a soudcovské svévole. Revize správních rozhodovacích procesů ministerstvem by asi přinesla zajímavé výsledky, ale ministerstvo si nemůže dovolit ji provést, protože paní ministryni by soudci uklovali kvůli domnělému porušování soudcovské nezávislosti.

 Zamyslet by se měli i zákonodárci, protože malá úprava textu příslušného paragrafu by znemožnila opakování popsaného svévolného postupu soudu.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 19. září 2020

RŮZNÉ TVÁŘE PAVLA ZEMANA

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí.   Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“.

Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci  z 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření  a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana,  neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy.

 Zájem Pavla Zemana o postavení  soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1.ledna 2011  a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá.

Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující  politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného  do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelsví  a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny.   Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní.

Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší.

V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli  lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný.

Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy  a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání.

Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování  fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich.

Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním  řízení k provedení „realizace“ v noci z 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce  do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sic oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní  držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce  a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži.

Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům.

V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem,  k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran.

 Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit.

 Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy  rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost.  Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce.

Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu  a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně.

O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od r.2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam.  Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé.

 Díky  tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.   

 Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako  kdysi obě jeho  předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti  by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 10. září 2020

CHROMÝ ÚŘEDNÍ ŠIML

K příznačným znakům administrativní kultury resortu  spravedlnosti patří vynechávání spisové značky přijatého podání v odpovědi na ně. Uvádí se pouze datum. To podstatně ztěžuje orientaci v úřednich sděleních. A dalším, daleko významnějším, jsou tak dlouhé lhůty vyřízení věci, že odpověď na podání postrádá smysl. Odpoví-li úřad občanovi na podání, jím dávno zapomenuté, aniž by je řádně označil, může vyvolat zmatek.

Příkladem může být omyl, za který jsem se čtenářům omluvil v článku Nezastavitelný justiční ping-pong.  Upadl jsem do něj, když mě ministerstvo vyrozumělo 9. března 2020 o zamítnutí žádosti o abolici,  podané 25.října 2018. Na podanou žádost jsem dávno zapomněl a má reakce tomu odpovídala. 

Je znepokojující, že toto nebyl poslední případ zchromnutí ministerského úředního šimla. Jeho poslední výstřelek je ještě „výživnější“. Dne 5.srpna 2020 mě vyrozuměl ředitel  odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch ods. Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. Považoval jsem za samozřejmé, že vyjádření se vztahuje k podání z 12. prosince 2019 a podivoval jsem se mediální zprávě z 2.září 2020, že paní ministryně podala stížnost ve prospěch pana obžalovaného. Až dodatečně jsem si všiml, že páně ředitelovo vyjádření se vztahuje k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 4. července 2019 proti usnesení senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně z vazebního řízení ze dne 26. června 2019. 

Veškeré jednání ve vazebním řízení má probíhat bez průtahů. Zde ministerstvo předvádí, co si  představuje pod pojmem „bez průtahů“. Současně předvádí, že jeho úřední šiml je asi slepý, protože  vyřízení podnětu, týkajícího se vazby, zhruba až  po roce, nedává smysl, neboť Shahram Zadeh je již dávno ve výkonu trestu a případné rozhodnutí o propuštění z vazby by mu bylo stejně prospěšné jako mrtvému zimník.

 Navzdory tomuto zmatku ale nadále zůstává v platnosti základní otázka, vyslovená v článku Zvraty mysli Marie Benešové : proč Marie Benešová nepodala stížnost pro porušení zákona již na základě podnětu spolku Chamurappi z.s. z 12.prosince 2019, ale až 2.září 2020, když ve vztahu ke klasifikaci jednání obžalovaných jako činnosti organizované zločinecké skupiny náš podnět a podaná stížnost se shodují. „Kdo rychle dává, dvakrát dává“. 

Vzhledem  k výše uvedeným okolnostem byl nadpis článku „Zvraty mysli Marie Benešové“ nepřiléhavý ke skutečnosti. Proto se za jeho použití touto cestou paní ministryni veřejně omlouvám. Současně však dodávám, že „zvrat mysli“, který by ji během měsíce přivedl k podání  stížnosti pro porušení zákona, kterou původně podat nechtěla, by vyzněl  pro ni příznivě, zatímco roční lhůta pro vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se vazebním řízení je nepřístojnost, která jí dělá ostudu.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pátek 4. září 2020

ZVRATY MYSLI MARIE BENEŠOVÉ

V prosinci r.2019 jsem zaslal paní ministryni Marii Benešové podnět spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha proti rozsudku senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl pan obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let jako hlava organizovaného zločineckého uskupení (které ve skutečnosti neexistovalo), a za ovlivňování soudu a svědků pomocí křivých svědeckých prohlášení (která byla nepoužitelná a nikdy je nepoužil). Současně s ním bylo převážně nesmyslně odsouzeno dalších pět obžalovaných.

Celý tento proces považuji jako laik za vadný až do nezákonnosti.  Ve skutečnosti k žádnému ovlivňování nedošlo a ani dojít nemohlo. Pan odsouzený sice skutečně vyhověl nabídce  spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery tím, že zakoupil písemné svědecké prohlášení jednoho z pozdějších spoluobžalovaných a později s Kučerovou pomocí získal další prohlášení  účastníků podvodných obchodů s pohonnými hmotami, ale  po seznámení s jejich obsahem zjistil, že se jedná o bezcenné bláboly. Upustil od záměru je použít v soudním řízení. Využil tedy svého zákonného práva obstarávat si důkazy pro obhajobu, ale do fáze jejich použití k nezákonnému vedení obhajoby se neposunul. Dva ze tří  dodavatelů notářských zápisů byli spolupracovníci policie, kteří jí odevzdali peníze, utržené za hanebné dílo.

Až 5. srpna 2020 mi sdělil  Jan Převrátil, ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch ods. Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. K postbolševickým zvyklostem ministerstva patří zásada, že zamítavá rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se neodůvodňují, proto důvody odložení neznám. Ohradil jsem „paličským“ dopisem. 

Byl jsem pak skutečně „na větvi“, když jsem se dne 2.září 2020 dočetl v novinách, že paní ministryně nakonec stížnost podala, a to dokonce ve prospěch všech šesti odsouzených. Rozsudek senátu Haliny Černé napadla kvůli uznání správnosti státnězástupcovského bludu o existenci organizovaného zločineckého uskupení, jehož kritiku obsahoval také  bod 7 prosincového podnětu spolku Chamurappi z.s. Proti podnětu ke stížnosti pro porušení zákona spolku Chamurappi z.s. je její argumentace podstatně užší, ale i tak jsem spokojen, neboť servilita senátu Haliny Černé vůči žalobci Robertovi Henzelovi je skutečně trapná a kromě toho paní ministryně nepřímo potvrdila správnost části argumentace spolku Chamurappi v odmítnutém podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Zúžením argumentace ale paní ministryně zúžila i manévrovací prostor Nejvyššího soudu ČR, který se bude muset omezit pouze na posouzení, zda odsouzení skutečně jednali jako organizovaná zločinecká skupina, ale nebude se zabývat obviněním Shahrama Zadeha ze záměru ovlivnit nezákonným postupem svědky a soud. To je ale výchozí část obžaloby a rozsudku. Odpovídajícím způsobem budou omezeny i závazné pokyny, jimiž by Nejvyšší soud ČR mohl dát směr dalšímu řízení u obecných soudů.

Jásat nad podáním stížnosti ale zatím můžeme jen potichu, protože nevíme, jak rozhodne nepředvídatelný Nejvyšší soud ČR. Pokud stížnosti vyhoví, bude to pro odsouzené velkým přínosem, neboť jejich tresty se při novém projednání věci zřejmě sníží na úroveň prvostupňového rozsudku. 3,5 roku vězení proti současným osmi je v nejhorším případě snesitelný výsledek. 

Dodávám, že ani s rozsudkem  senátu Michala Kabelíka Městského soudu v Brně jsem nebyl spokojen, protože podle mého laického úsudku měl obž. Shahrama Zadeha zprostit obžaloby. 

Vzhledem k částečné obsahové shodě podnětu spolku Chamurappi z.s. a podané stížnosti se vnucují otázky jednak po překážkách, jež bránily paní ministryni napadnout rozsudek senátu Haliny Černé o několik měsíců dříve, ale dále též po příčinách jejího myšlenkového zvratu.  Obrat v myšlení paní ministryně o 180° je  jistě pozoruhodná záležitost a veřejnost si zasluhuje, aby se dočkala pravdivého vysvětlení. 

Na zprávu o stížnosti pro porušení zákona reagovaly svérázným způsobem Lidovky.cz: pohotově uveřejnily článek  z 20.srpna 2014 „Peršana Zadeha hájí i Benešová“. Asi tím chtěly vnuknout  národu podezření, že Marie Benešová je podjatá ve prospěch ods. Shahrama Zadeha. 

Článek z webu Lidovek rychle zmizel, nicméně jeho opětovné zveřejnění v této souvislosti je důkazem o ubohém fušerství redakce. Je pravda, že tehdejší advokátka Marie Benešová skutečně v r. 2014 obhajovala Shahrama Zadeha ve vazebním řízení a se znalostí dokumentace si dovoluji tvrdit, že obhajobu vedla velmi dobře. Ale v uvedeném řízení nešlo o rozhodování o vině a trestu, pouze o přezkum důvodnosti uvalení vazby. Po uvalení vazby již Marie Benešová v práci pro něj nepokračovala. Shodou okolností při první návštěvě Shahrama Zadeha ve vazbě jsem mu vyčetl, že se jí jako obhájkyně vzdal. Vysvětlil mi, že nejevila dostatečný zájem a zejména  neměla by tolik času, kterou by dle jeho představ musela jeho případu věnovat.  Zejména však řízení, jehož se týká stížnost pro porušení zákona, vzniklo až v r.2016 a týká se úplně jiné skutkové podstaty než vazební řízení z r.2014. Podezření na podjatost paní ministryně ve prospěch Shahrama Zadeha je tedy nepodložené fakty. 

V rámci celého souboru mně známých výstupů ministerstva v trestněprávní a související kázeňské agendě za působení Marie Benešové považuji rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch rozsudku senátu Haliny Černé a její nápadnou ochotu využívat pravomoci kárného žalobce za kladné, žel vzácné výjimky. Nezbývá než paní ministryni povzbudit připomenutím přísloví „houšť a větší kapky“ a „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Stav soudnictví a státního zastupitelství naléhavě vyžaduje důrazný odpor vyšší moci proti svévoli, ukrývané za mantru o nezávislosti moci soudní a dokonce i státního zastupitelství, pojímanou jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz