SOUD SOUKROMÉ MSTY POKRAČUJE

Od r.2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v r.2014. Důkazem proti panu obžalovanému  jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plk. Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení.

Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední článek je z 24.dubna 2021.

Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu,že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Evu Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců.

Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem.

Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí n.L. přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti,  podle něhož  „svým charakterem se nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká.“ Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice  liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. 

Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. 

Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát  se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Milošem Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flešku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady.  Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Miloš Levko není „pohádkář“. 

Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Miloše Levka, když věděl,  že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Miloši Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při  návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval.  Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. 

Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Miloši Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. 

Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka  odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. 

Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno.  Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  

Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. 

Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Miloše Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Jaroslavem Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z r. 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Milan Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. 

V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Jaroslava Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na  nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. 

Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Miloši Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem.

Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Milan Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála.

Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru  informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. 

Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Milana Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky.

Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KDYŽ ČESKÁ JUSTICE LOBBUJE

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.

Kdysi jsem se o České justici  v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím.

Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci.

První je „Princip prokurátorské neomylnosti“ z 23.května 2022, který již z hlavní stránky zmizel. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů

se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. 

Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se : „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“.

Dovozuje pak odpovědnost Lenky Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou : „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění …Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“

Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já článkem „Kární žalobci nežalují“, který jako nevhodný pro Neviditelného psa mohou zvědaví čtenáři číst na webu spolku Chamurappi z.s. v sekci „novinky“ nebo na mém blogu. V něm se naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo  ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často.

Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Petr Dimun, ale nikdy jsem neuspěl.

Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v r. 2015 v článku „Odměna za škodu“ označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Vlasty Parkanové začala, Lenka Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny doc. Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Petr Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Vlasty Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření.

 Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké perzonální přesuny, takže se dá očekávat, že Lenka Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna.

Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje.

Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu  je „Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí“. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout.

Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů Kč. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“.

Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci r.2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným  důkazem, jenž stál za pozornost,  pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci r. 2019 odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky ztráty svobody.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Petr Dimun.

Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni, znám dokumentaci a proces jsem provázel články, jež se nacházejí nejen na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s., ale patrně i v archivu Neviditelného psa. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci  jsem popsal ve dvou článcích:  „Kdo se má bát božích mlýnů ?“ a „Kdo se nemusí bát božích mlýnů“?

První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených  jsou dva ve vězení).

Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Radomíru Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Petr Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“.

Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci  nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu- vedoucímu pobočky, který návrh zamítl.

Popudil mě i státní zástupce Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Petr Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody.

Petr Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Petra Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku 3. zamítnou odvolání státního zástupce Petra Matouška.

Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od r.2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid.

Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 mil. Kč, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar MF.

  

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KÁRNÍ ŽALOBCI NEŽALUJÍ

K vydání tohoto článku mě přivedlo seznámení s korespondencí zlínských podnikatelů Ladislava a Jana Lebánkových s Ministerstvem spravedlnosti. Spolek Chamurappi dlouhodobě podporuje jejich obhajobu proti obvinění, že vyráběli padělky cigaret Marlboro a v té souvislosti se dopustili zločinu neodvedení spotřební daně. 

Při zpětném zkoumání vadných procesů se obvykle ukáže, že aspoň část ztroskotání způsobilo jednání odpovědných činitelů proti dobrým mravům. Jednou z příčin je skutečnost, že selhávající nositelé státní moci žijí od nepaměti v blahém vědomí, že za chyby nebudou muset zaplatit. Mohou si proto dovolit nedbalost. Platí to i v případě trestního stíhání bratrů Lebánkových a některých spoluodsouzených. 

Tvrdé potírání poklesků odpovědných vymahatelů spravedlnosti proti dobrým mravům by mělo být významným prvkem trestní politiky státu. Platí to i v případě trestního stíhání bratrů Lebánkových a některých spoluodsouzených. Jeden vysoký představitel orgánů činných v trestním řízení mi nedávno řekl, že má stanoviska jsou „jakobínská“ (neurazil mě tím) a  jeho názor by určitě ospravedlnily  předchozí věty. Rozdíl mezi jeho a mým pohledem spočívá v tom, že je něco jiného číst si trestní spis v tichu kanceláře a pak vidět oběť pár hodin v soudní síni, a něco jiného je víceleté sledování zblízka osudů obětí neodpovědnosti a krutých dopadů  na jejich život. 

Protitlakem proti beztrestnému páchání mravních poklesků při výkonu funkce by měla být hrozba kárným řízením. Právě toho se domáháme společně s  bratry Lebánkovými. 

Ale obecné poměry nám nepřejí. Žádný velký tlak proti nepravostem dlouhodobě  nepozoruji. Nenastala změna ani po nástupu Pavla Blažka do funkce ministra, jenž při nástupu sliboval zvýšení tlaku na vyžadování odpovědnosti soudců a státních zástupců.  Jenže mezi slovy a skutky jsou značné rozdíly. 

Rozhodl jsem se výše předložená „jakobínská“ stanoviska doložit na příkladu neuvěřitelných trampot kdysi úspěšných zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, majitelů společnosti Vltava holding a.s. Dlouhá léta se jim dařilo. Nedostali  se do žádného střetu se zákonem, spláceli včas závazky a odváděli státu miliony na daních. Mimo jiné se jim podařilo vybudovat ve Zlíně luxusní Lesní hotel.  Vše se dařilo až do bodu zvratu, který nastal, když vyhověli dobrému kamarádovi, jenž je požádal, aby pronajali skladové prostory jeho známému, jakémusi Romanu Šulyokovi. Dostali pouze  informaci, že zájemce musí vyklidit svou provozovnu v Malhosticích a potřebuje její technologické vybavení v novém působišti zprovoznit, předvést zájemci o odkoupení a prodat. Neuvědomili si rizika, která v sobě skrýval pronájem prostor pro uskladněný linky na výrobu a balení cigaret. Nevěděli nic o tom, kdo je Roman Šulyok. Osobně jej poznali až po několika měsících od naskladnění strojů. 

Následky tohoto rozhodnutí je poprvé přivedly před soud, a to společně se zmíněným Romanem Šulyokem, jeho mladším bratrem Janem  a dalšími. Byli odsouzeni za úmyslné nezaplacení spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků.  Dalším zastavením na křížové cestě bylo vlákání do penzionu, v kterém se měli setkat s ruským investorem, jenž měl mít zájem  o zakoupení jejich hotelu. Nečekal je ale investor, nýbrž čtyři maskovaní ozbrojenci, kteří se na nich dopustili násilí a svázané je hodili na postele. Ráno se dostavil Roman Šulyok, který slíbil, že možná bude hodný, když se nebudou zdráhat podepsat listiny, jimiž na něj převedou svůj majetek. Po podpisu listin a vyslechnutí vysvětlení, že v případě oznámení věci policii se povede zle nejen jim, ale i dětem, a po obřadném rozloučení pod kamerou, směli odjet. 

Roman Šulyok se pak pustil do obchodu s drogami v Německu. Zemský soud v Řezně jej odměnil trestem odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Až od r. 2017 směl vykonávat trest v ČR. Pak došlo na soud za vydírání bratrů Lebánkových. Krajský soud Praha nadělil Romanu Šulyokovi dalšího  7,5 roku. K řízení jej vozila z Německa eskorta. 

Jako poslední přišla na řadu zlínská pobočka Krajského soudu Brno. Případ Romana Šulyoka, bratrů Lebánkových & spol. vedl senát předsedkyně Ivety Šperlichové. Jejím prvním kouskem bylo vyloučení případu Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž jeho trestní řízení zastavila pro neúčelnost. Důvodem vyloučení byla neúčast, způsobená nezajištěním eskortování z Německa.V dalším průběhu vyloučila do samostatného řízení také jeho mladšího bratra Jana, kterého později nepravomocně odsoudila k nízkému podmíněnému trestu. 

Romana Šulyoka pak použila jako korunního svědka obžaloby. Chovala se k němu vstřícně: když se o bratrech Lebánkových vyslovoval urážlivě, povzbudivě se usmívala. Nenapadlo ji, že svědek asi nebude nestranný, když byl kvůli násilí na nich odsouzen k tvrdému trestu odnětí svobody. 

Bratrům Lebánkovým uložila nepodmíněné tresty odnětí svobody, společnosti Vltava holding a.s. peněžitý trest. Popis skutkového děje odpovídal svědectví Romana Šulyoka: Lebánkové podle něj projevili zájem o jeho zařízení na výrobu cigaret, nechali je převézt, koupili je od něj, starali se o zprovoznění linky. Nechali dovézt do skladu tabák. Nezaplatili daň z přidané hodnoty z tabáku a vyrobených cigaret. Ve skutečnosti tabák byl přivezen 21.srpna 2012 kamionem, na jehož příjezd čekali celníci. Ti pořídili videozáznam, ale neidentifikovali řidiče kamionu, nenechali si předložit dokumentaci o kamionu a přepravě ani doklad o vlastnictví tabáku. Dne 26. srpna 2012 pak do skladu vpadlo komando celníků a policistů a začalo trestní řízení. Vlastnictví tabáku soud bez zkoumání přiřkl Lebánkům, ač žádný důkaz neměl. O vysvětlení akce celníků z 21. srpna 2012 se Iveta Šperlichová nestarala. Spotřební daň z tabáku a cigaret Lebánkové z opatrnosti zaplatili jako skladovatelé, až se o jeho existenci dověděli  z protokolu o prohlídce nebytových prostor celníky a policií.  Správce daně je ale neuznal za plátce a vyměřil daňovou povinnost společnosti Vltava holding a.s. Ač k zjištění existence tabáku a cigaret došlo před deseti lety, daňové řízení ještě v květnu 2022 nebylo uzavřeno. Přesto soudy mají za prokázané, že Lebánkové daň nezaplatili. 

Rozsudek senátu Ivety Šperlichové ale nenabyl právní moc, protože Ústavní soud ji uznal za podjatou. Nedbajíc rozhodnutí o podjatosti Iveta Šperlichová dokončila trestní stíhání Jana Šulyoka. Za to ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal  před kárný soud. S žalobou uspěl jen částečně: soud jí přisoudil jen poloviční krácení platu. Přispěla k tomu jistě předsedkyně senátu Miluše Došková, která senátu nepředložila dokumentaci, jež by Ivetě Šperlichové určitě přitížila. Sama Iveta Šperlichová vyjádřila osobní názor na kárné řízení tím, že se z jednání kárného soudu omluvila. 

V době, kdy probíhalo hlavní líčení pod vedením Ivety Šperlichové, ze znojemské věznice se ozval odsouzený František Ondráček. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis s požadavkem na vyplacení velké finanční částky. Hrozil, že v případě nevyplacení Lebánky udá, že spolu s ním vyráběli padělky cigaret Marlboro. Ladislav Lebánek se pokusil jej trestně stíhat pro vydírání, ale u policie neuspěl. Iveta Šperlichová svědka sice vyslechla, ale nevyvodila ze svědectví důsledky ke škodě obžalovaných. 

Po ní převzal štafetu senát Jiřího Dufka, který provedl celé dokazování znova. Romanem Šulyokem jako obžalovaným se nezabýval, zastavení jeho trestního stíhání Ivetou Šperlichovou platilo. Jeho mladšího bratra Jana na rozdíl od Ivety Šperlichové zprostil obžaloby, ač se aktivně podílel na dění v lužkovickém skladu. Důležitým nástrojem dokazování byly opět výslechy Romana Šulyoka. Výsledkem nového projednání věci byl rozsudek, jímž byla opět uznána vina bratrů Lebánkových, ale dostali pouze podmíněné a peněžité tresty.  Popis skutkového děje opět kopíruje vyprávění Romana Šulyoka. 

Na rozdíl od Ivety Šperlichové předseda Jiří Dufek vzal za prokázané udání Františka Ondráčka, ač on sám  se tentokrát před soud nedostavil, jím navržení svědci pravdivost jeho tvrzení nepotvrdili a soudce vlastním pátráním zjistil, že objekt, v němž měla výroba probíhat, nikdy neexistoval. Do hledáčku policie se Lebánkovi kvůli výrobě padělků cigaret Marlboro nikdy v minulosti nedostali. Navíc se pan soudce vyjádřil, že připouští, že mezi Lebánky a Romanem Šulyokem došlo k nepsané „kavalírské“ dohodě o převzetí výrobní linky, kterou pak Lebánkové nedodrželi. Dokonce projevil náznak pochopení pro jejich vydírání s použitím násilí, protože chudák Šulyok přece o všechno přišel. 

Je pozoruhodné, že dva místní soudci přikládali větší  váhu svědectví recidivisty Romana Šulyoka než obhajobě bratrů Lebánkových. Ani jeden z nich se nepozastavil nad tím, že Roman Šulyok nebyl stíhán za prokázanou výrobu padělků cigaret Marlboro v Malhosticích a nebyla mu vyměřena spotřební daň. Předseda senátu Jiří  Dufek kromě toho „uvěřil“ bez dalšího ničím nepodloženému tvrzení vyděrače Františka Ondráčka. 

Rozsudek senátu Jiřího Dufka je zatížen nepřehlédnutelnými vadami (více např. v mém článku z 14.října 2010 U olomouckého soudu zahřmí). Obžalovaní se proto odvolali v naději, že Vrchní soud v Olomouci vrátí věc k novému projednání. Případ napadl senátu předsedkyně Martiny Kouřilové, který rozhodoval v neprospěch bratrů Lebánkových v řízení o podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové. Pokus o vyloučení senátu pro podjatost nevyšel. Senát žádné vady na prvostupňovém rozsudku nenašel a odvolání zamítl. Předsedkyně senátu Martina Kouřilová se při přednesu ústního odůvodnění rozhodnutí usvědčila z nedostatečné znalosti trestního spisu. Mimo jiné nařkla obžalované Lebánky, že se opakovaně doznali k zajištění dopravy technologického vybavení z Malhostic do Lužkovic, když ve skutečnosti toto obvinění opakovaně odmítli a ani se skutku dopustit nemohli. 

Po tomto dlouhém zasvěcení do osudů bratrů Lebánkových přicházím k meritu věci: k marným pokusům o vyvolání kárného řízení s předsedkyní senátu Martinou Kouřilovou, na nichž chci předvést bezútěšnost současného stavu bezbrannosti občanů proti mravním pokleskům vykonavatelů spravedlnosti.  Podle mého „jakobínského stanoviska“ soudce, který byl přistižen při rozhodování bez dokonalé znalosti spisu, má okamžitě přijít o talár, aby nemohl neodpovědné krácení práv občanů opakovat. 

Návrh na zahájení kárného řízení podali jak bratři Lebánkové, tak také já jako výkonný orgán spolku Chamurappi, který obhajobu Lebánků dlouhodobě podporuje. Lebánkové se obrátili přímo na ministra spravedlnosti Pavla Blažka a zlobí se, že je trvale odmítají jakési úřednice ministerstva údajně z pověření ministra. 

Sám jsem se jako na kárného žalobce nejdříve obrátil na předsedu Nejvyššího soudu ČR Petra Angyalossyho. I když se jedná o bývalého kolegu napadené soudkyně a představeného jejího manžela, ministra jsem nechtěl obtěžovat. Co do závažnosti těžištěm mého oznámení byla výtka rozhodování bez zevrubné znalosti trestního spisu. Pokud paní předsedkyně neznala důkladně spis, nemohla samozřejmě zjistit nápadné vady rozsudku senátu Jiřího Dufka. Vedlejší námitkou byla lustrace mé osoby v soudní síni, ke které nebyla paní předsedkyně oprávněna. Způsob, jakým se pan předseda Nejvyššího soudu zhostil poslání kárného žalobce, mě šokoval: nevyřídil mé podání vůbec. Ozval se mi pouze místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk, dokonce bez výmluvy na pověření předsedou soudu. Výhradu neoprávněné lustrace bagatelizoval a vše ostatní zahrnul pod pojem „nezávislé soudcovské rozhodování“, které nelze kárně stíhat. Místopředseda soudu není nositelem pravomoci kárného žalobce. Rozhodl  neoprávněně, navíc v té nejdůležitější části jednoznačně špatně: rozhodování bez řádné znalosti spisu je dle mého „jakobínského názoru“ tak velký mravní poklesek, že se nelze spoléhat na to, že jeho účinky možná někdy  napraví vyšší instance.  Za neoprávněný výkon pravomoci kárného žalobce kdysi bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová potrestala místopředsedkyni Okresního soudu v Liberci. 

Teprve pak jsem se obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem, aby poslal před kárný soud předsedkyni senátu Martinu Kouřilovou hlavně za rozhodování bez zevrubné znalosti spisu, místopředsedu Nejvyššího soudu Petra Šuka za neoprávněné vykonávání pravomoci kárného žalobce a případně i předsedu Petra Angyalossyho za přenesení povinností kárného žalobce na místopředsedu soudu. 

Jak v případě podnětů bratrů Lebánkových, tak v mém, oslovený kárný žalobce Pavel Blažek nevydal žádné osobní rozhodnutí (které mu samozřejmě mohl připravit jeho servis). Není proto znám jeho právní názor kárného žalobce na chování všech tří zmiňovaných soudců. Bratry Lebánkovy vykázal naposledy přípisem z 10. května 2022 do patřičných mezí úředník Jan Valenta, jehož dílko podepsala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková. Korespondence v mém případě byla složitější. Např. v přípisu z 1.února 2022 mi úřednice Jana Růžičková mimo jiné vzkázala, že paní předsedkyně Martina Kouřilová chtěla lustrací mé osoby předejít možné přítomnosti nevyslechnutého svědka (vysvětlení vskutku ostudné) a předseda soudu je oprávněn přenést svou pravomoc na místopředsedu (příslušný zákon takovou možnost nezná). Její dílko podepsala Ivana Borzová, vedoucí oddělení justičního dohledu. Přípisem z 9. března 2022 mi vzkázal úředník Jan Valenta, že ministerstvo na svých stanoviscích trvá a další mé podněty budou odkládány bez odpovědi. Podepsala ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková. Na tento dopis jsem reagoval námitkou nicotnosti, protože ředitelka odboru dohledu a kárné agendy Kateřina Skalková není vybavena pravomocí kárného žalobce. Proto ministerstvo svou hrozbu nesplnilo a tentokrát se vyjádřila úřednice Jana Vařeková přípisem ze 14. dubna 2022, podepsaným Dušanem Homolou, ředitelem odboru kontroly. Kdysi se na Ministerstvo spravedlnosti uchýlili různí pohrobci normalizace, kteří po Listopadu 1989 nemohli působit ve svých dřívějších profesích. Signatář dopisu patřil k nim. Své právní názory vytvářel jako pracovník ústředních kontrolních orgánů totalitního  režimu. Obsah dopisu ze 14.dubna 2022 tomu odpovídal. 

Výsledek neúspěšné korespondenční války  bratrů  Lebánkových a mne s ministrem spravedlnosti vede k tomu, že neznáme výslovné znění jeho právních názorů jako kárného žalobce. Pouze se jich můžeme dohadovat. Soudím tedy, že podle jeho názoru není třeba, aby kárný žalobce své rozhodnutí vydal osobně a aspoň se stručným odůvodněním.  Občan má přece povinnost věřit, že ministr jako kárný žalobce si skutečně myslí to, co mu úředníci sdělují, a nemá právo vědět, proč se svým podáním neuspěl: ministerští úředníci podnět přezkoumali a basta! rekurs je nepřípustný! Dále si asi pan ministr myslí, že není třeba dbát ustanovení zákona č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, který zavádí  výlučnou osobní pravomoc kárných žalobců, takže podle pana ministra kárnou pravomoc může vykonávat kdokoliv. Zamítnutí kárného návrhu asi nepovažuje za úkon kárného žalobce, takže jeho předkladatele může o odmítnutí spravit kdokoli.  Posléze sděluje urbi et orbi, že soudce smí rozhodovat, i když není s věcí řádně obeznámen a nesmí být za takové jednání jakkoli zpochybňován.  Postižený se musí spolehnout na zázrak, který možná způsobí, že špatné rozhodnutí věci neznalého soudce někdy někdo napraví. A když nenapraví, nic se neděje, občan se musí s bezmocí smířit. Občanská víra v právo na spravedlnost je pouze snová vidina.

Pro úplnost uvádím, že výše popsané úhybné manévry kárných žalobců- předsedů soudů a ministra spravedlnosti nepatří k obvyklým nešvarům kárných žalobců-vedoucích státních zástupců, kteří se zpravidla přísně drží zákona č. 7/2002 Sb. a odůvodňují osobně i zamítavá stanoviska. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

KLOBÁSKY A SLIVOVICE NEJSOU ÚPLATEK

Sleduji od r. 2017 složité trestní řízení v oblasti, do které měl podle nepodložených pověstí poškozený dlužník vyslat několik milionů za účelem posílení zájmu příslušných orgánů na jím vyvolaném trestním řízení, jímž má být jeho věřitel odeslán do státního zaopatření.  Neexistuje žádný hmatatelný důkaz o uplácení a ostatně pověsti nikdy nikdo neprověřoval. Dlužník je důvěryhodný vašnosta, který zaměstnává manželku vlivného policisty a s ním se občas stýká společensky. Takže o úplatcích se pouze mluví a někdo by se třeba i rád nechal podplatit, ale nic konkrétního se neví. Avšak v průběhu předsoudní fáze řízení i později docházelo k překvapujícím událostem, jejichž uskutečnění je nepochopitelné bez připuštění zásahu nadpozemských sil.

Stalo se, že dlužník si povídal s falešným kamarádem, netuše, že jeho společník natáčí rozhovor skrytou videokamerou. Potměšilec jej provokoval vyslovením názoru, že vyvolání probíhajícího intenzivního vyšetřování určitě stálo dlužníka několik milionů. Odpověď ale zněla, že vašnosta nedal  policistům žádné peníze, pouze jim nosil balíčky klobás a láhve slivovice. A hlavně jim sliboval, že v jeho bohaté firmě se pro ně najde dobré zaměstnání, až je práce u policie přestane bavit a odejdou do civilu. Falešný kamarád si videozáznam nenechal jen pro sebe, má jej k disposici kdekdo, kromě příslušného územního odboru PČR. Působí věrohodným dojmem.

Předseda soudního senátu, který řeší příslušnou trestní kauzu, je dobře obeznámen s místními poměry. Možná slyšel o milionech na úplatky.  Proto při prvním výslechu pana poškozeného mu poskytl obligátní poučení, z něhož vyplývá, že nepravdivá výpověď může mít fatální důsledky. Zahájil pak výslech svědka „záludnou“ otázkou, zda má nestandardní vztahy s policií nebo s nějakým konkrétním policistou. Odpovědí bylo důrazné „ne“, jemuž soud uvěřil. Podotýkám, že „ano“ se nedalo očekávat.

Našel se pak vtipálek, který zaznamenal zásadní rozdíl mezi obsahem výše zmíněného videozáznamu a odpovědí pana poškozeného a podal na něj trestní oznámení pro podezření na křivou výpověď. Místní orgány si jeho podání přehazovaly jako horkou bramboru a nakonec věc vyšuměla do ztracena, protože se ujal názor, že videozáznam byl pořízen nezákonně, je jako důkaz nepoužitelný a proto není důvod se oznámením zabývat.

Nastal několikaletý klid. Pak se ale související trestní kauzou zabýval vyšší soud, který si všiml  nejasností v důkazní situaci a usoudil, že zmíněný videozáznam je použitelný jako důkaz. To bylo pobídkou pro zlomyslného vtipálka, aby trestní oznámení obnovil. Opět neuspěl. Nepoužitelnost videozáznamu již nikdo nenamítal, ale v popisu skutkového děje se nenašlo nic pohoršlivého. Místní policie ze záznamu vyčetla, že pan poškozený se pouze přiznal, že nosil blíže neurčeným policistům klobásy a slivovici a šířil zvěst, že po odchodu od PČR u něj najdou dobrou práci. Ale to přece není nic nestandardního, takové jednání je v normě.

Stejně tak se na chování dlužníka nenašlo nic závadného, když za svým věřitelem poslal vyjednavače, jehož prostřednictvím mu nabídl zastavení trestního stíhání, pokud mu promine polovinu stamilionového dluhu. Vyjednavač se těšil na slíbenou desetimilionovou odměnu, ale nedočkal se jí. Věřitel správně usoudil, že na něj „šijí boudu“: trestní stíhání přece není možné jen tak zastavit. Pouze by se vzdal části pohledávky, ale stíhání by jistě pokračovalo. O  podvod však nešlo, pouze proběhl pokus o narovnání vztahů  mezi dlužníkem a věřitelem.

Poučení z těchto historek: pokud něco vypadá jako podvod, není do podvod, když se domnělý podvodník těší úctě příslušných úřadů.

=========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ZPRÁVA O PODMÍNĚNÉM PROPUŠTĚNÍ CHRÁNĚNCE SPOLKU CHAMURAPPI

 

Sp.zn: L 69390 vedená u Městského soudu v Praze	CHAMURAPPI z.s. Ing. Zdeněk Jemelík P.O.Box 53,158 80 Praha 5 ID datové schránky:vphvd5m	IČ: 065 89 138
www.chamurappi.eu

 

VŠEM, KOHO TO MŮŽE ZAJÍMAT

 

Věc:                                                                                                    Praha 6.5.2022

ZPRÁVA O NÁVRATU NA SVOBODU 

Okresní soud Brno venkov při dnešním veřejném zasedání v soudní síni ve Věznici Kuřim

rozhodl senátem Mgr. Lenky Šebestové vyhovět našem návrhu na podmíněné propuštění ods. P.S. pod odpykání 2/3 z 13letého trestu. Soud přijal naši záruku za dovršení nápravy propuštěného. Panu odsouzenému uložil 6letou zkušební dobu, dohled probačního úředníka a zapojení do různých programů výchovné a psychologické podpory. 

Žádost o propuštění jsme podali 30.8.2021. Soud ji projednal 7.10.2021 ve veřejném zasedání, kdy rozhodl o přivzetí znalce. 

K disposici jsme měli také zprávy vedení věznice o stavu převýchovy pana odsouzeného, a to z 9.7.2021 a z 22.4.2022, obě velmi příznivé. 

Pan odsouzený má zajištěno zaměstnání a pevné rodinné zázemí. 

Toto je 11.případ úspěšného řízení o P/P od založení spolku při dvou neúspěších.

Považuji za vhodné sdělit touto cestou veřejnosti, že ústní odůvodnění senátního rozhodnutí předsedkyní Mgr.Lenkou Šebestovou mělo mimořádně vysokou odbornou úroveň a bylo naplněno lidskostí. Pro jeho vysokou úroveň jsem uznal za vhodné přičinit  tuto poznámku.

 Se srdečným pozdravem

Ing. Zdeněk Jemelík

předseda CHAMURAPPI z.s.

 

 E-mail:  jemelikzdenek@chamurappi.eu; jemelikzdenek@gmail.com

USNESENÍ O PODMÍNĚNÉM PROPUŠTĚNÍ ODSOUZENÉHO PO ODPYKÁNÍ 2/3 TRESTU

.