sobota 23. března 2024

PODĚKOVÁNÍ PANU PAVLU BURÁŇOVI

V letech 2017-2022 jsem sledoval v soudní síni trestní stíhání manželů Jaroslava a Jarmily Novotných, které bývalý Novotného společník ve firmě Pavel Buráň dne 8. října 2014 nařkl, že jej nechali ze silnice unést do jejich vily a zde jej pod hrozbou usmrcení přinutili podepsat jakési listiny. Jednotlivá soudní jednání a rozhodnutí jsem provázel komentáři, jež jsou stále dostupné na mém blogu, webu spolku Chamurappi a možná i leckde jinde. Získané poznatky jsem shrnul v kapitole „Zlínský horor“ v mé knize Škůdci v taláru 2.

Trestní stíhání skončilo pro manžele Novotné i tři ustanovené „únosce“ pravomocným zproštěním. Pavel Buráň není s jejich zproštěním srozuměn. Dává najevo, že se považuje za oběť „justiční mafie“ a od poloviny roku 2022 organizuje s pomocí najatých novinářů ostouzení Novotných. V poslední době stupňuje útoky na soudce, státní zástupce a policisty, kteří se nepodřídili jeho přáním nejen v kauze Novotných, ale i v trestním řízení, které proti němu vede NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč. Většinou nevystupuje přímo, ale prostřednictvím najatých novinářů.

Posledním článkem řetězce ostouzení je článek „ Podnikatel Buráň o svérázu české justice. S konkrétními jmény“ (zde), který vyšel 22. března 2024 na Parlamentních listech. V jeho úvodu se autor chlubí, že se redakci Parlamentních listů podařilo najít zajímavou souvislost mezi kauzou vraždy seniora ve Slopném a marného prokazování vydírání Pavla Buráně. Souvislost má spočívat v tom, že se v obou náhle vynořili korunní svědci, kteří ovlivnili dokazování. Tuto představu autor uplatnil již v článku (zde) „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném“ z 12.března 2024. Má to malou vadu krásy: svědek Jiří Klanica nepůsobí v kauze stíhání Novotných, ale ve vyšetřování Pavla Buráně NCOZ pro podezření ze spáchání podvodu se škodou 140 mil. Kč. Svědek popisuje své vlastní nezákonné jednání, zatímco svědek Milan Rakeš sděluje cosi, co slyšel v cele. Spojování kauzy Novotných s případem vraždy ve Slopném má přitáhnout pozornost čtenářů, ale věcně jde o pustý nesmysl.

Nehledě na tento drobný zádrhel  mě ale zmíněný článek přímo potěšil. Již dříve se Pavel Buráň o mne někde otřel, ale v tomto článku mi prostřednictvím najatého novináře přímo dělá reklamu, neboť součástí textu je obsáhlá citace z mého článku „Nekončící ostouzení nevinných“ (zde). Jsem mu za to vděčný a tímto mu děkuji, protože nejsem novinářská hvězda a čte mě málokdo. Možná se mu podaří přitáhnout pozornost k sérii článků, jimiž jsem provázel proces Novotných,  nebo k mé knize Škůdci v taláru 2.

Celou Buráňovu mediální kampaň od začátku sleduji a její výstupy komentuji, a to ze své svobodné vůle, nikoli „místo Novotných“, jak si myslí autor zmíněného článku. Novotní mě neúkolují a o článcích předem nevědí.  Páně Buráňova reakce na neúspěch útoku na  Novotné  je sama o sobě  zajímavá jako velmi neobvyklý úkaz, s jakým jsem se dosud nesetkal. Ale hlavně mě popouzí zásadní rozpor mezi mými přímými poznatky z řízení, jež jsou v souladu s pravomocným soudním rozhodnutím, a tvrzeními Pavla Buráně a jeho podporovatelů.

Taktika mediálního tažení Pavla Buráně a jeho skvadry se řídí goebbelskou zásadou, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Pavel Buráň a jeho pomocníci opakují stále  dokola historku o únosu, vydírání a vadném rozhodování soudů. Pokud vystupuje osobně Pavel Buráň v televizi, působí sugestivním dojmem. Čtenáři a diváci nemají šanci zjistit, že se jim předkládá k věření nesmysl. S překvapením jsem zjistil, že je dost zkušených příjemců jeho dezinformací, které při nejmenším nahlodal pochybnostmi.

Před bezbrannou veřejností se zastírá nebo aspoň bagatelizuje skutečnost, že údajný organizátor údajného únosu Jaroslav Novotný  je věřitelem Pavla Buráně z titulu nedoplacené kupní ceny za polovinu jejich společné firmy. Nebylo možné, aby souběžně s trestním stíháním Novotných probíhalo občanskoprávní řízení o vymožení dluhu. A kdyby se podařilo dostat Jaroslava Novotného a jeho manželku na více let do vězení, jejich možnosti pro vymáhání dluhu by byly omezené. V jednom vystoupení v pořadu Xaver Live Pavel Buráň reálnost dluhu zpochybnil. Když o této věci mluvil při hlavním líčení u soudu, byl tak pokorný, že jej předseda senátu musel dvakrát napomenout, aby mluvil hlasitěji. Domněnka, že vyvolané trestní stíhání Novotných mohlo být pastí na věřitele, není úplně nesmyslná. Pohledávka je obrovská. Vyřazení věřitele z boje by stálo za námahu. Pokud vyvolané trestní řízení bylo pastí, pak sklapla naprázdno, což dlužníka samozřejmě netěší.

Jasnější je nesmyslnost vyprávění o únosu a vydírání. Žalovaná akce se zřejmě bez únosců nemohla stát. A o jejich existenci nemluví kromě Pavla Buráně nikdo a nikdo jiný je neviděl. Podle jeho vyprávění v přípravném řízení byli čtyři: velitel ve vile Novotných, tři násilníci na silnici. Velitel podle pokynů Jarmily Novotné řídil úkony vydírání ve vile. V době, kdy Pavel Buráň podpisoval připravené listiny v přítomnosti advokáta, „únosci“ již ale v místnosti nebyli. Proč se Pavel Buráň po jejich zmizení nezvedl k odchodu, patří k záhadám řízení. Podle jeho výpovědi v přípravném řízení „únosci“ mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to mohli být „Rusáci“. Ale policie přivedla k rekognicím tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Policisté jako svědci před soudem nedokázali vysvětlit, jak ty tři nešťastníky vytipovali. V popisu jejich zevnějšku před rekognicemi Pavel Buráň vynechal nepřehlédnutelné detaily. Pohromou pak bylo dokazování před soudem, jež navzdory poctivému úsilí soudce Radomíra Koudely o jejich usvědčení nakonec vyústilo v pravomocné (tedy se souhlasem žalobce) zproštění obžaloby. Je to v souladu se skutečností, že policie nenašla žádné pojítko mezi Novotnými a únosci, byť se o to snažila.

Protože zproštění bylo pravomocné, tuto část dokazování nezkoumal Vrchní soud v Olomouci. Kdyby Pavel Buráň při rekognicích předestřené „únosce“ nepoznal, mohl by dnes tvrdit, že policie nedopadla pravé pachatele. Jejich „poznáním“ si vsítil vlastní branku („poznal“ pachatele, kteří v daném čase nebyli na místě činu).

Přes zjevnou nesmyslnost obvinění z únosu bez únosců Pavel Buráň vyčerpal všechny známé mimořádné opravné prostředky k zvrácení zprošťujícího rozsudku, ale s žádným neuspěl. Pro Novotné je věc uzavřená. Novináři jim opakovaně vyčítají, že s nimi nechtějí o procesu mluvit. Je to ale pochopitelné.  Zažili šok ze sdělení obvinění, pak dvakrát z odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody. Prožili zhruba osm let v ustavičném napětí. Mají pochopitelný zájem, aby nemuseli oživovat nepříjemné vzpomínky. Ostatně jim nepřísluší obhajoba rozhodnutí soudů, napadaných Pavlem Buráněm & spol. 

Výše zmíněný článek obsahuje opět zmínku o osudu knihy Zločiny beze zbraně 2, která měla být významným nástrojem ostouzení Novotných. Městský soud v Brně zakázal rozsudkem její distribuci. Rozsudek není zatím pravomocný, ale vydavatelé knihy ani vedlejší účastnice řízení Marie Formáčková se proti rozsudku neodvolali. Odvolal se pouze spolek Šalamoun jako vedlejší účastník řízení.

Zproštění Novotných je pro Pavla Buráně velmi nepříjemné, neboť umožnilo zahájení občanskoprávního řízení k vymožení obrovského dluhu. Přesto  nechápu smysl jeho počínání. Soustavné ostouzení Novotných v počátcích kampaně lze vyložit jako projev frustrace z neúspěchu nastražené pasti. Ale napadání orgánů činných v trestním řízení v poslední době a ve výše zmíněném článku dovedené až do uvádění jmen „hříšníků“ smysl nedává. K obnově procesu Novotných určitě nepovede. A nepředpokládám úspěch, pokud by snad mělo sloužit k zastrašení příslušníků NCOZ a dozorového státního zástupce v kauze podvodu se škodou 140 mil. Kč.

Celkově hodnotím počínání Pavla Buráně jako iracionální. Ostouzení Novotných ho stojí hodně peněz, ale žádný prospěch mu nepřinese.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

čtvrtek 21. března 2024

NAD NOVÝM ZÁKONEM O STÁTNÍM ZASTUPITELSTVÍ

Dne 1. července 2024 začne platit nový zákon o státním zastupitelství. Potřeba novelizovat stávající zákon se dostala do povědomí odborné veřejnosti nejpozději v r. 2010, kdy se vynořila jako odezva na politicky motivovaný zásah do jednání státního zastupitelství v trestním řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Po vystřídání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké Pavlem Zemanem se za spolupráce legislativců Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti rozběhly práce na vypracování nového zákona. Jeho předlohu jako první předložil Poslanecké sněmovně ministr Pavel Blažek, který ji ale jako neprůchodnou nakonec stáhl. Poněkud pozměněnou předlohu doručil do Poslanecké sněmovny ministr Robert Pelikán, ale i ten ji nakonec vzal zpět. Obě zmíněné předlohy počítaly s velmi zásadními změnami v soustavě státního zastupitelství, což zřejmě bylo příčinou odporu proti nim. 

Zákon, jenž začne platit 1. července 2024, řeší jen část novot, obsažených ve výše zmíněných předchozích předlohách, ale přesto je na místě uvítat jeho přijetí jako sice malý, ale přece jen pokrok v rámci možného. Především zavádí pevné funkční období vedoucích státních zástupců a do jejich jmenování výběrové řízení. Zanikla zrůdnost třeba i dvacetiletého působení ve funkci vedoucího státního zástupce bez ohledu na úroveň jeho výkonů. Stanoví pravidla výběru a jmenování vedoucích státních zástupců. Zákon chytře předchází možnosti vzniku dvojvládí v případě návratu do  funkce odvolaného vedoucího státního zástupce, jehož odvolání zrušil soud. 

Zákon ponechává vládě právo na odvolání nejvyššího státního zástupce na návrh ministra spravedlnosti. Nezachoval ale dosavadní postup odvolávání vedoucích státních zástupců (odvolání ministrem na návrh nadřízeného) a přenesl je do pravomoci kárného soudu. Je to asi úlitba ideologicky motivované snaze o potlačení vlivu ministra na personální řízení státního zastupitelství. 

Celkově nový  zákon zasluhuje dle mého laického názoru příznivé hodnocení. Pokud si ale někdo myslí, že od 1.července 2024 začne soustava státního zastupitelství fungovat podstatně lépe než dosud,  bez občasných výstřelků jednotlivců, asi se mýlí. Zákonodárce se poučil z potíží, na které narazilo reformní úsilí Pavla Zemana&spol. a nepustil se do zásadních opatření ke zvýšení tlaku na vynucování odpovědnosti státních zástupců za jejich pochybení. Stejně jako dosavadní zákon, tak i tento nový připouští, že státní zástupci se mohou dopustit kárných provinění, za která si mohou vysloužit postih. Pojem kárného provinění zákonodárce vymezil zcela obecně. Z praxe justičního potížisty, který podal větší počet podnětů ke kárnému řízení, jsem vyvodil poznatek, že obecnost vymezení pojmu umožňuje, aby stejný skutek byl jednou posouzen jako kárné provinění, jindy jako nezávadný a jeho původce si případně může vysloužit pochvalu.  Jako laik si myslím, že definice kárného provinění by měla být doplněna o taxativní výčet jednání, jež kárný žalobce musí uznat za kárné provinění a buď je přímo potrestat v rámci své vlastní kárné pravomoci, nebo delikventa poslat před kárný soud. Takovou úpravu má pojem kárného provinění v souběžném španělském zákoně. 

Domnívám se, že vedle toho, že vedoucí státní zástupci mají kárnou pravomoc vůči svým podřízeným, by měl existovat nezávislý orgán, nesvázaný kolegiálními ohledy, vybavený

vyšetřovacími pravomocemi blízkými GIBS, který by šetřil stížnosti na státní zástupce a poznatky z oprávněných stížností by postupoval speciálnímu orgánu veřejné žaloby a odtud ke kárnému soudu. Chápu, že takové nápady nevzbudí nadšení státních zástupců. V případě jejich uplatnění by asi docházelo k podání kárných žalob častěji než dosud. 

Původní i nová úprava neřeší propojení odpovědnosti státních zástupců s odškodňovacím zákonem č. 82/1998 Sb. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění obětem vadných trestních řízení. Podle zmíněného zákona je možné za určitých okolností požadovat po původcích škod účast na jejich úhradě regresním řízením. Je to možné ale pouze v případě, že škodiče potrestal kárný soud.  Jenže kárná odpovědnost státního zástupce zaniká v promlčecí lhůtě 3 let. Vzhledem k tomu, že mnohá trestní řízení jsou víceletá, může se stát, že k odhalení závadnosti určitého skutku dojde po více než třech letech od jeho uskutečnění. Stát pak poškozeného odškodní, ale státní zástupce, jenž důvod k odškodnění vytvořil, na to nepřispěje. Dodávám, že neznám žádný případ vymáhání regresní účasti státního zástupce na odškodnění účastníka trestního řízení. Zřejmě by věci prospělo jiné vymezení promlčecí lhůty nebo odstranění svázanosti regresního řízení v odškodňovacím zákoně s kárným řízením. 

Jsou zde tedy náměty k přemýšlení, které možná po několika letech vyvolají další dílčí novelizaci zákona o státním zastupitelství. Dodávám, že výše uvedenými úvahami jsem soubor možných námětů nevyčerpal. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

sobota 16. března 2024

PRO UKLIDNĚNÍ KRVELAČNÉ VEŘEJNOSTI

Označení veřejnosti v tomto článku za „krvelačnou“ je nadsázka, určená k upoutání pozornosti k úvaze o reakcích na potrestání pachatele sexuálního násilí  podmíněným trestem (zde). Rozhodnutí Krajského  soudu Brno zmírnit otčímovi trest za znásilňování nezletilé, uložený nalézacím soudem, vyvolalo pobouření a vedlo i k pouličním protestům.  

Rozhořčená veřejnost má ale smůlu: jistota spravedlivého potrestání jakéhokoli pachatele není ústavněprávně zaručena a možnosti jeho vynucování jsou značně omezené. Změnu rozhodnutí odvolacího soudu by mohl vyvolat nejvyšší státní zástupce jeho napadením   dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Je to jeho výlučná osobní pravomoc, která nepodléhá přezkumu žádným nadřízeným úřadem ani soudem a k jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Podobné je i jeho postavení ve vztahu k přezkumu skončené věci. Zákon o státním zastupitelství vybavuje nejvyššího státního zástupce papežskou neomylností. V daném případě Igor Stříž oznámil, že dovolání nepodá, protože mu to nedovoluje zákon. Veřejnost nemá jinou možnost než vzít jeho rozhodnutí na vědomí. 

K uklidnění veřejnosti pomohl ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který podal u Nejvyššího soudu ČR v neprospěch odsouzeného stížnost pro porušení zákona. Kritici rozhodnutí Krajského soudu Brno to jistě vzali na vědomí s uspokojením. Možná si pomysleli, že ve srovnání s Igorem Střížem je Pavel Blažek přece jen pašák. Ale stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má jen akademický význam. Nejvyšší soud ČR na jejím základě přezkoumá postup napadeného soudu a vytkne mu vady, pokud ovšem nějaké najde. Napadené rozhodnutí se ale nezmění. Čili touha „krvelačné“ veřejnosti po přísném potrestání viníka zůstane neukojena. Ministr vyhověl společenské poptávce, aniž by dosáhl odstranění příčiny pohoršení. Jednal, ač samozřejmě věděl, že ničeho více nedosáhne. Možná bychom jej mohli nařknout z populismu, ale na ten má přece patent Andrej Babiš. 

Ve  prospěch Pavla Blažka přece jen svědčí, že v tomto případě udělal aspoň něco málo, i když účinnější možnosti nemá. Znám jiné případy, o nichž si jako laik myslím, že neudělal nic, ač by mohl.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

čtvrtek 14. března 2024

NEKONČÍCÍ OSTOUZENÍ NEVINNÝCH

Dne 14.prosince 2022 nabyl usnesením Vrchního soudu v Olomouci právní moc rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, jímž byli manželé Jaroslav a Jarmila Novotní zproštěni obžaloby, podle které měli nechat unést do své vily miliardáře Pavla Buráně a tam jej pod hrozbou usmrcením přinutit k podpisu jakýchsi listin. Skončilo tak řízení, vyvolané udáním Pavla Buráně z 8.října 2014. Prožitek víceletého trestního řízení v postavení obviněného je stresující. Ze zproštěných manželů proto spadla tíha a těšili se na pokračování života v klidu.

Klidu se ale nedočkali. Od poloviny roku 2022 až dosud jsou cílem série mediálních výstupů, popírajících důvodnost jejich zproštění,  líčících je jako bezohledné zločince. Hybatelem a zčásti i přímým vykonavatelem mediálního štvaní je nespokojený Pavel Buráň, dřívější 50% společník Jaroslava Novotného ve firmě. Jablkem sváru mezi bývalými společníky je stamilionový nedoplatek ceny za odkoupení Pavlem Buráněm poloviny firmy.

Vyvolání trestního stíhání znemožnilo vymáhání dluhu občanskoprávním řízením. Zprošťující rozsudek otevřel cestu k jeho spuštění.

Základem ostouzejících vystoupení je opakování srdcelomného vyprávění Pavla Buráně o úděsném zážitku únosu a vydírání ze 7. října 2014. Stranou zájmu jeho stoupenců zůstává skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný o únoscích nemluví ani je neviděl. Z čtveřice, o které Pavel Buráň mluvil v přípravném řízení, žalobce obžaloval jen tři, protože jejich velitele policie neustanovila. Místo tří násilníků mluvících mezi sebou nějakým východoslovanským jazykem, dokonce možná „Rusáků“, policie předestřela tři občany Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou, které nalézací soud pravomocně – t,j, se souhlasem žalobce- zprostil obžaloby. Senát předsedy Radomíra Koudely sice přesto manžele Novotné odsoudil k nepodmíněným trestům, ale zřejmě si byl vědom neudržitelnosti rozsudku. Soudce Radomír Koudela po opuštění soudní síně prohlásil, že je  nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek, a to zejména kvůli  paní docentce, která bude muset na čtyři roky do vězení.

Aby mediální ostouzení mohlo pokračovat, je pro každý další článek nebo televizní vystoupení nalézt nějakou novou záminku. V poslední době vyšlo na Parlamentních listech několik článků ze série. Dva zdobily fotografie Novotných, které ale po obdržení předžalobní výzvy redakce odstranila. Autor zatím posledního článku z 12.března 2024 „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném. Soudce, korunní svědek, žalobci. Rána pro justici?“ (zde) našel záminku k dalšímu rozviřování námětu v domnělém odhalení podobnosti kauz vraždy seniora ve Slopném a stíhání Novotných. Podobnost má spočívat především v tom, že oba případy soudil senát předsedy Radomíra Koudely. Protože případy se senátům přidělují náhodně, tato shoda nemá význam. Dále  má kauzy spojovat skutečnost, že vývoj procesu ovlivnilo nečekané vystoupení dříve neznámého svědka. Jenže mezi svědky jsou podstatné rozdíly: svědek Milan Rakeš vypráví o čemsi, co slyšel ve vězeňské cele (svědectví z druhé ruky), kdežto svědek Jiří Klanica popisuje vlastní účast na nezákonném jednání, pro které NCOZ stíhá Pavla Buráně. Působí tedy v úplně jiné kauze, v které má Pavel Buráň postavení obviněného (pozor! platí presumpce neviny!) a Jaroslav Novotný je jedním ze svědků proti němu.

Novináři opakovaně projevili zájem o interview s Jaroslavem Novotným a docela mu vyčítají, že je nechce poskytnout. O zajímavosti takového rozhovoru nepochybuji a novinářskému zájmu se nedivím. Ale Jaroslav Novotný se drží zásady „ mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Co chtěl na svou obhajobu říci, sdělil soudu. Jeho zprošťující rozsudek je pravomocný. Odolal odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci i přezkumu Nejvyšším státním zastupitelstvím a Ústavním soudem. Nemá tedy potřebu hájit se znova před novináři. Ostatně Buráňova, resp. novinářská kritika, se v podstatě vztahuje k údajným pochybením soudců. Po Jaroslavovi Novotném novináři tak vlastně žádají, aby hájil soudce, což mu skutečně nepřísluší. Smysl by proto spíše dával zájem novinářů o rozhovor např. se soudcem Radomírem Koudelou, jenž by se mohl vyjádřit, zda si vážně myslel, že v odvolacím řízení obstojí rozsudek, jímž zprostil obžaloby „únosce“, ale Novotné přesto odsoudil k nepodmíněným trestům. Jde o  velmi inteligentního soudce, takže jeho vyjádření by bylo jistě zajímavé. Dokonce košatější by mohlo být vysvětlování Vladislava Šlapáka, předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, který dle Pavla Buráně a jeho stoupenců je hlavním viníkem domněle neoprávněného zproštění Novotných.

Zajímavá novota, o které by mohli novináři psát, se zrodila v příběhu soudního zákazu distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, obsahující hanlivou kapitolu o kauze Novotných z pera Marie Formáčkové. Parlamentní listy vydaly 21.února 2024 článek „Soudce vzkazuje autorům. Pokud bude existovat mírnější způsob, jak psát o kauzách, knihu zakážu“ (zde), v němž celkem objektivně přiblížily čtenářům argumentaci soudu. Soudní rozhodnutí ve prospěch žalobního návrhu dopadlo nejen na žalovaného vydavatele knihy, společnost Innocent Films Production s.r.o., ale i na vedlejší účastníky. Po ústním jednání se obecně očekávalo, že neúspěšní účastníci sporu se proti rozsudku odvolají. Avšak nestalo se tak. Odvolal se  pouze vedlejší účastník spolek Šalamoun. Dva ze čtyř signatářů odvolání mají plnohodnotné právnické vzdělání. Nepřísluší mi, abych se vyjadřoval k textu odvolání. To je věc soudu.  

Ale vydavatelé, kteří jsou v tomto případě hlavními poraženými, se neodvolali, stejně tak Marie Formáčková. Zveřejnění úvah, jež je vedly k hození ručníku do ringu, by jistě bylo zajímavé.

Vydavatelé  by možná vysvětlili, že rozsudkem ve skutečnosti příliš neutrpěli. Celý obsah zakázané knihy mimo 1. kapitoly převedli do knihy Zločiny beze zbraní 2c, kterou prodávají s klamavým označením „zakázaná kniha“. Náklady na vydání obou knih jim zřejmě aspoň zčásti uhradil Pavel Buráň. Ale nemohu vyloučit, že je vedly i  úvahy právního rázu.

Odvolání Marie Formáčkové by mě překvapilo. Předpokládám, že si musí být vědoma, že pravdivost celého vyprávění, které sepsala, by nemohla prokázat a mimo to ji soud nezatížil finanční povinností. Takže mlčení je pro ni nejlepším východiskem.

Další zastávkou na „křížové cestě“ zákazu „žluté knihy“ bude rozhodnutí Krajského soudu Brno o odvolání spolku Šalamoun. Dodací lhůty odvolacích soudů bývají dlouhé. Ve svém věku nemám jistotu, že se rozhodnutí dožiji.To není důležité. Důležitější by pro mne byl konec ochoty novinářů vydělávat si ostouzením pravomocně zproštěných Novotných.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

neděle 10. března 2024

OD VZPOMÍNEK K SOUČASNOSTI A BUDOUCNOSTI JUSTICE

 Sleduji dění v resortu spravedlnosti převážně zkoumáním sporných procesů déle než 20 let. Výsledný obraz má různé kazy. Převrat v listopadu 1989 vyvolal vychýlení kyvadla z polohy reálné podřízenosti orgánů vymáhání spravedlnosti moci politické do polohy nepřiznaného pocitu kastovní nadřazenosti nad ostatní občany. Systém vymáhání spravedlnosti proto občas selhává. Základní příčinou nepřístojností je neodpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky (netvrdím, že se vyskytují příliš často, ale o jejich škodlivosti nemůže být pochyb). Poměry se v posledních letech mírně zlepšily aspoň tím, že stát vyplácí obětem justiční zvůle odškodnění, které jeho příjemci většinou vnímají jako pouhé všimné, protože je nepřiměřené skutečným škodám.

Kdysi dávno po bezohledném politickém zásahu do činnosti státního zastupitelství vypukla „válka státních zástupců“. Náprava poměrů v tomto úřadě se stala nezbytnou. Padla vláda a ve vládě Petra Nečase se do čela resortu vrátil Jiří Pospíšil, chráněnec „kmotra ODS“Romana Jurečko. Věděl, že se má ujmout nápravy, ale v pohodě parlamentní opozice si žádné řešení nepřipravil. Vyhodil pár odbojných vedoucích státních zástupců a v postavení nejvyššího státního zástupce nahradil Renatu Veseckou Pavlem Zemanem, kterého nejdříve představil svému patronovi. Po překvapivém odvolání Jiřího Pospíšila nastoupil Pavel Blažek, který v čele pražského vrchního státního zastupitelství nahradil Vlastimila Rampulu bojovnou Lenkou Bradáčovou.

Dvojice Zeman- Bradáčová se  spojenci se pustila do přípravy zásadní reorganizace státního zastupitelství. Připravili nový zákon o státním zastupitelství. Jeho přípravu provázela široká veřejná diskuse, do které se směly zapojit i občanské iniciativy. Významnou roli  sehrál spolek Šalamoun, vedený disidentem Johnem Bokem. Šalamoun dokonce zplodil vlastní návrh zákona, který byl radikálnější než vládní. Pavel Blažek předložil předlohu zákona Poslanecké sněmovně. Když zjistil, že odpor proti reformám je nepřekonatelný, opět ji stáhl. Pokusila se jej nahradit nicotnou novelou ministryně Marie Benešová, ale neuspěla s ní. Pak se ještě o oživení reformy pokusil ministr Robert Pelikán, ale po poznání  trvalé neprůchodnosti jím předložené předlohy ji rovněž stáhl. A dlouhá léta pak vládlo perpetuum silencium.

Nyní  se pokouší „salámovou metodou“ prosadit aspoň některé reformní kroky Pavel Blažek. Hlavní změnou má být zavedení časově omezených mandátů vedoucích státních zástupců a upřesnění pravidel jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Přijme-li Parlament aspoň tuto minimalizaci reformních kroků, bude to prospěšné. Vedlejším účinkem budou obsáhlé personální změny.

Pavel Blažek současně připravuje nový zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Součástí navrhovaných změn má být návrat k dvoustupňovému kárnému řízení, kdysi lehkomyslně opuštěnému. Přiznávám ministrovi dobrý úmysl a chápu, že jeho možnosti omezuje ideologie absolutní nezávislosti soudců a pokud možno i státních zástupců, ale jsem skeptický. Opatření k vynucování služební kázně stojí na samoobslužném principu, který bude platit i nadále. Kárnými žalobci jsou hlavně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kterým svazuje ruce kastovní kolegialita. Významná kárná pravomoc přísluší také ministrovi spravedlnosti, který ji pokud možno nevyužívá, protože jako politik nestojí o rámusení soudcovské a státnězástupcovské lobby v případě, že by přitvrdil. Podotýkám, že tato výtka se týká všech ministrů, s nimiž jsem měl co do činění, nemíří osobně proti Pavlu Blažkovi, kterého jinak stále považuji za jednoho z nejkompetentnějších šéfů resortu. Výsledkem popsaného stavu je skutečnost, že stále dál soudí soudci, za jejichž rozsudky stát zaplatil na odškodném nemalé částky.

Přiznám se, že mám odlišnou představu o způsobu vynucování služební kázně soudců a státních zástupců. Obsahuje ji předloha zákona, vypracovaného na půdě spolku Šalamoun, která se kdysi dokonce dostala do eklepu Poslanecké sněmovny, ale na její projednání nikdy nedošlo. Zachovávala sice kárnou pravomoc předsedů soudů a vedoucích státních zástupců, ale vedle toho počítala se zřízením speciálního orgánu veřejné žaloby a orgánu přípravného řízení s pravomocemi blízkými GIBS, nezávislých na stavovské kolegialitě. Rozhodování o kárných žalobách veřejného žalobce by ovšem zůstalo soudům, takže k omezení nezávislosti soudců a státních  zástupců by nedošlo. 

Nezbývá, než si přát, aby úsilí Pavla Blažka přineslo aspoň malé zlepšení poměrů. Nic víc se asi nemůže stát, i když velká část problémů zůstane nevyřešena. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.