Meteorologové
nám slibují s koncem prázdnin odcházení veder. Zdá se však, že ministra
spravedlnosti Roberta Pelikána přesto čekají horké dny, i když v jiném
slova smyslu. Ve srovnání se svou předchůdkyní Helenou Válkovou dosud netrpěl
soustavným napadáním ze strany „velkých“ médií. Pouze v psaní některých
internetových serverů se odrážela nevole, kterou některými svými kroky vyvolal
mezi částí soudců a v akademické obci. „Soustavnou péči“ mu v tomto
ohledu věnuje zejména Česká justice a Neovlivní.cz. Posledně zmíněný server si
troufá sestavovat žebříček
deseti nejvýznamnějších osobností resortu spravedlnosti,na němž se o první čtyři místa konstantně dělí Josef Baxa
(předseda Nejvyššího správního soudu), Pavel Rychetský (předseda Ústavního
soudu), Lenka Bradáčová (vrchní státní zástupkyně v Praze) a Pavel Šámal
(předseda Nejvyššího soudu ČR), zatímco Pavel Zeman (nejvyšší státní zástupce)
se příznačně uvádí až na devátém místě. Redakce nechala Roberta Pelikána
potupně klesnout z pátého na osmé místo až za pátého exministra Pavla Němce ( neprávem ostrakizovaného
za „kauzu katarského prince“ a spory s exprokurátorkou Marií Benešovou) a
sedmého Jaroslava Bureše (předsedu Vrchního soudu v Praze, nesmyslně
napadeného ministrem kvůli účasti na večírku přátel advokátní kanceláře Pavla
Němce). Nevlídné hodnocení ministrova pětiměsíčního
působení v úřadě uvedl na stejném serveru známý skandalista Tomáš Syrovátka,který
soudí, že Andrej Babiš bude mít
s Robertem Pelikánem starosti, protože „ se rozhádal se soudci, advokáty,
legislativci i akademiky“, bez jejichž podpory nemá šanci cokoli prosadit
(vláda a Parlament jsou patrně bezvýznamné instituce).
K výbuchu
nepřátelského zájmu „velkých“ médií o Roberta Pelikána došlo až 29. srpna 2015
v souvislosti s únikem zpráv z policejních zdrojů o zahájení
úkonů trestního řízení
proti němu kvůli nevýhodné smlouvě se společností Corpus Solutions . Příčinlivá
Česká justice k tomu připomněla, že zprávu o tomto maléru přinesla jako první
již 30.července 2015.
Projevy
nevlídného zájmu o jeho počínání tím zjevně neskončily. Dnes Česká justice uvedla
obsáhlou informaci
o odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu
ve věci opavského soudce Petra Poláka, který rozhodl o propuštění duševně
nemocné žďárské útočnice Barbory Orlové do ambulantní léčby. Kárný senát s nelibostí vyzdvihl
okolnost, že Robert Pelikán je historicky prvním ministrem spravedlnosti, který
se osobně ujal úlohy kárného žalobce. Vyčetl mu, že nestáhl kárnou žalobu své
předchůdkyně, když Nejvyšší soud ČR zamítl její stížnost pro porušení zákona.
Hlavně mu zazlívá, že se nepodrobil právním názorům Nejvyššího soudu ČR a
kárného senátu Nejvyššího správního soudu, které poskytují širokou ochranu
neodpovědnosti soudců a státních zástupců.
Domnívám
se, že hodnocení ministrova postupu je nespravedlivé. Zřejmě se do něj promítá
obecný vztah k němu aktivistické části soudcovského stavu, které vadí jeho
zdrženlivý až odmítavý přístup k myšlence ustavení soudcovské samosprávy
(který nesdílím). Zejména soudce rozlítil záměrem provést legislativní úpravy,
které by umožnily vymáhat regresní spoluúčast soudců a státních zástupců na
náhradách účastníkům řízení za škody, způsobené nesprávným postupem soudů nebo
státního zastupitelství.
Z výkladu
kárného senátu vyplývá, že nehodlá připustit, aby se soudci a státní zástupci
museli zodpovídat za vadná rozhodnutí. V tomto směru ale ministr
patrně snadno získá podporu veřejnosti, v jejímž mínění obecně převládá
nespokojenost s úrovní služeb, které orgány resortu spravedlnosti
poskytují občanům. A mínění veřejnosti by se mělo promítnout do postojů
politiků, pokud zájem o názory občanů pouze nepředstírají. Nespokojenost
veřejnosti je alespoň zčásti důvodná, i když příčinu k ní zadává jen
poměrně malá část komunity soudců a státních zástupců. Vyhodnocení obecných výtek vede k závěru, že jednou z hlavních
příčin nedobrého stavu je ochrana neodpovědnosti soudců a státních zástupců,
kterou jim od Listopadu 1989 trvale poskytuje stát pod záminkou zabezpečení
jejich nezávislosti.
Tragická
událost ve Žďáru nad Sázavou vyvolala
mediální šílenství, které se promítlo do masového pobouření veřejnosti. Ozvalo
se jen pár rozumných hlasů na obranu soudce, a to zejména ze strany
psychiatrů,
kterým ale veřejnost nechtěla naslouchat. Naopak se dožadovala hlavy soudce. Kdyby se tehdy
ministryně spravedlnosti Helena Válková postavila proti běsnící veřejnosti,
stala by se sama terčem nenávisti. Takovému tlaku nemohla odolat. Udělala ale
to, co bylo v dané chvíli nejrozumnější: podala stížnost pro porušení
zákona a kárnou žalobu, čímž přenesla zvážení odpovědnosti soudce Petra Poláka
do rukou nezávislých soudů. Nejvyšší soud ČR její stížnost zamítl, čímž
potvrdil, že rozhodování opavského soudu proběhlo v souladu se zákonem. Kárný
senát z toho vyvodil, že důvod k podání kárné žaloby pominul a vyčítá
panu ministrovi, že ji nestáhl. Upřel ministrovi právo na nezávislý názor a
nevzal v úvahu, že stížnost pro porušení zákona se týkala procesní stránky
věci, zatímco v kárné žalobě šlo o mravní postoj soudce ke způsobu výkonu „řemesla“.
Hodnocení výkonu soudce z těchto dvou hledisek nemusí být vždy jednoznačně
shodné: formálně právně nezpochybnitelné rozhodnutí může vyvolat mravní
znechucení.
Příkrost hodnocení ministrova postupu je nepřiměřená i
skutečnosti, že kárné řízení se přiměřeně řídí pravidly trestního řízení. Kárný
žalobce je v postavení podobném působnosti žalobce v trestním řízení.
Pro podání obžaloby v trestní věci se nepožaduje naprostá jistota o vině:žalobce
má žalovat i v nejistotě. Kdyby měly všechny obžaloby ve věcech trestních vyhovět
nárokům, které zpětně klade kárný senát na kárnou žalobu a její prosazování
ministrem spravedlnosti, velká část obžalob by nemohla být podána.
Robert Pelikán se zjevně s obsahem žaloby své
předchůdkyně ztotožnil. Ale rozhodnutí o zpětvzetí by neměl jednoduché, i kdyby
tomu tak nebylo, protože obecně stažení citlivých rozhodnutí předchůdce může
mít nádech projevu nedůvodné neúcty, neetického, nekolegiálního jednání.
Zpětvzetím žaloby by ostatně neprospěl ani soudci Karlu Polákovi, neboť by mu
vzal příležitost k očištění pověsti jednoznačným soudním rozhodnutím.
Zajímavým jevem je ovšem vystoupení ministra ve funkci
kárného žalobce. Až dosud se ministři do využívání kárné pravomoci nehrnuli a
když už pojali záměr podat žalobu, úředníci často vyvíjeli úsilí, aby je od něj
odradili. Zastupováním žaloby bývají pověřováni úředníci, jejichž výkon ne vždy
odpovídá náročnosti úkolu. Ministři se ostatně dosud nestarali ani o obhájení
stížností pro porušení zákona: zatímco v řízení u Nejvyššího soudu ČR vždy
vystupuje státní zástupce NSZ, který se většinou snaží o zamítnutí stížnosti,
ministerstvo vysílá zástupce k jednání jen ojediněle. Pokud chtěl Robert
Pelikán svou osobní účastí upozornit, že hodlá potírat etické poklesky soudců v jejich
rozhodovací činnosti, jde sice proti představám soudcovského stavu, ale má
nárok na sympatie „zákazníků“ justice.
České justice převyprávěla odůvodnění rozhodnutí kárného
senátu do podoby kritiky ministrova postupu, směřující k jeho zpochybnění
v očích veřejnosti. Současně vyslovila podporu pocitu nadřazenosti soudců a státních
zástupců nad orgány moci výkonné a nad ministra spravedlnosti zvlášť. Zaútočila tak na principy dělby
moci v demokratickém právním státě.