pondělí 31. srpna 2015

MINISTR A KÁRNÝ SOUD

Meteorologové nám slibují s koncem prázdnin odcházení veder. Zdá se však, že ministra spravedlnosti Roberta Pelikána přesto čekají horké dny, i když v jiném slova smyslu. Ve srovnání se svou předchůdkyní Helenou Válkovou dosud netrpěl soustavným napadáním ze strany „velkých“ médií. Pouze v psaní některých internetových serverů se odrážela nevole, kterou některými svými kroky vyvolal mezi částí soudců a v akademické obci. „Soustavnou péči“ mu v tomto ohledu věnuje zejména Česká justice a Neovlivní.cz. Posledně zmíněný server si troufá sestavovat žebříček deseti nejvýznamnějších osobností resortu spravedlnosti,na němž se o první  čtyři místa konstantně dělí Josef Baxa (předseda Nejvyššího správního soudu), Pavel Rychetský (předseda Ústavního soudu), Lenka Bradáčová (vrchní státní zástupkyně v Praze) a Pavel Šámal (předseda Nejvyššího soudu ČR), zatímco Pavel Zeman (nejvyšší státní zástupce) se příznačně uvádí až na devátém místě. Redakce nechala Roberta Pelikána potupně klesnout z pátého na osmé místo až  za pátého exministra Pavla Němce ( neprávem ostrakizovaného za „kauzu katarského prince“ a spory s exprokurátorkou Marií Benešovou) a sedmého Jaroslava Bureše (předsedu Vrchního soudu v Praze, nesmyslně napadeného ministrem kvůli účasti na večírku přátel advokátní kanceláře Pavla Němce).  Nevlídné hodnocení ministrova pětiměsíčního působení v úřadě uvedl na stejném serveru známý skandalista Tomáš Syrovátka,který soudí, že  Andrej Babiš bude mít s Robertem Pelikánem starosti, protože „ se rozhádal se soudci, advokáty, legislativci i akademiky“, bez jejichž podpory nemá šanci cokoli prosadit (vláda a Parlament jsou patrně bezvýznamné instituce).

K výbuchu nepřátelského zájmu „velkých“ médií o Roberta Pelikána došlo až 29. srpna 2015 v souvislosti s únikem zpráv z policejních zdrojů o zahájení úkonů trestního řízení proti němu kvůli nevýhodné smlouvě se společností Corpus Solutions . Příčinlivá Česká justice k tomu připomněla, že zprávu o tomto maléru přinesla jako první již 30.července 2015.
Projevy nevlídného zájmu o jeho počínání tím zjevně neskončily. Dnes Česká justice uvedla obsáhlou informaci o odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci opavského soudce Petra Poláka, který rozhodl o propuštění duševně nemocné žďárské útočnice Barbory Orlové do ambulantní léčby. Kárný senát s nelibostí vyzdvihl okolnost, že Robert Pelikán je historicky prvním ministrem spravedlnosti, který se osobně ujal úlohy kárného žalobce. Vyčetl mu, že nestáhl kárnou žalobu své předchůdkyně, když Nejvyšší soud ČR zamítl její stížnost pro porušení zákona. Hlavně mu zazlívá, že se nepodrobil právním názorům Nejvyššího soudu ČR a kárného senátu Nejvyššího správního soudu, které poskytují širokou ochranu neodpovědnosti soudců a státních zástupců.

Domnívám se, že hodnocení ministrova postupu je nespravedlivé. Zřejmě se do něj promítá obecný vztah k němu aktivistické části soudcovského stavu, které vadí jeho zdrženlivý až odmítavý přístup k myšlence ustavení soudcovské samosprávy (který nesdílím). Zejména soudce rozlítil záměrem provést legislativní úpravy, které by umožnily vymáhat regresní spoluúčast soudců a státních zástupců na náhradách účastníkům řízení za škody, způsobené nesprávným postupem soudů nebo státního zastupitelství.

Z výkladu kárného senátu vyplývá, že nehodlá připustit, aby se soudci a státní zástupci museli zodpovídat za vadná rozhodnutí. V tomto směru ale ministr patrně snadno získá podporu veřejnosti, v jejímž mínění obecně převládá nespokojenost s úrovní služeb, které orgány resortu spravedlnosti poskytují občanům. A mínění veřejnosti by se mělo promítnout do postojů politiků, pokud zájem o názory občanů pouze nepředstírají. Nespokojenost veřejnosti je alespoň zčásti důvodná, i když příčinu k ní zadává jen poměrně malá část komunity soudců a státních zástupců. Vyhodnocení  obecných výtek vede k závěru, že jednou z hlavních příčin nedobrého stavu je ochrana neodpovědnosti soudců a státních zástupců, kterou jim od Listopadu 1989 trvale poskytuje stát pod záminkou zabezpečení jejich nezávislosti.

Tragická  událost ve Žďáru nad Sázavou vyvolala mediální šílenství, které se promítlo do masového pobouření veřejnosti. Ozvalo se jen pár rozumných hlasů na obranu soudce, a to zejména ze strany psychiatrů, kterým ale veřejnost nechtěla naslouchat. Naopak se dožadovala hlavy soudce. Kdyby se tehdy ministryně spravedlnosti Helena Válková postavila proti běsnící veřejnosti, stala by se sama terčem nenávisti. Takovému tlaku nemohla odolat. Udělala ale to, co bylo v dané chvíli nejrozumnější: podala stížnost pro porušení zákona a kárnou žalobu, čímž přenesla zvážení odpovědnosti soudce Petra Poláka do rukou nezávislých soudů. Nejvyšší soud ČR její stížnost zamítl, čímž potvrdil, že rozhodování opavského soudu proběhlo v souladu se zákonem. Kárný senát z toho vyvodil, že důvod k podání kárné žaloby pominul a vyčítá panu ministrovi, že ji nestáhl. Upřel ministrovi právo na nezávislý názor a nevzal v úvahu, že stížnost pro porušení zákona se týkala procesní stránky věci, zatímco v kárné žalobě šlo o mravní postoj soudce ke způsobu výkonu „řemesla“. Hodnocení výkonu soudce z těchto dvou hledisek nemusí být vždy jednoznačně shodné: formálně právně nezpochybnitelné rozhodnutí může vyvolat mravní znechucení.

Příkrost hodnocení ministrova postupu je nepřiměřená i skutečnosti, že kárné řízení se přiměřeně řídí pravidly trestního řízení. Kárný žalobce je v postavení podobném působnosti žalobce v trestním řízení. Pro podání obžaloby v trestní věci se nepožaduje naprostá jistota o vině:žalobce má žalovat i v nejistotě. Kdyby měly všechny obžaloby ve věcech trestních vyhovět nárokům, které zpětně klade kárný senát na kárnou žalobu a její prosazování ministrem spravedlnosti, velká část obžalob by nemohla být podána.

Robert Pelikán se zjevně s obsahem žaloby své předchůdkyně ztotožnil. Ale rozhodnutí o zpětvzetí by neměl jednoduché, i kdyby tomu tak nebylo, protože obecně stažení citlivých rozhodnutí předchůdce může mít nádech projevu nedůvodné neúcty, neetického, nekolegiálního jednání. Zpětvzetím žaloby by ostatně neprospěl ani soudci Karlu Polákovi, neboť by mu vzal příležitost k očištění pověsti jednoznačným soudním rozhodnutím.

Zajímavým jevem je ovšem vystoupení ministra ve funkci kárného žalobce. Až dosud se ministři do využívání kárné pravomoci nehrnuli a když už pojali záměr podat žalobu, úředníci často vyvíjeli úsilí, aby je od něj odradili. Zastupováním žaloby bývají pověřováni úředníci, jejichž výkon ne vždy odpovídá náročnosti úkolu. Ministři se ostatně dosud nestarali ani o obhájení stížností pro porušení zákona: zatímco v řízení u Nejvyššího soudu ČR vždy vystupuje státní zástupce NSZ, který se většinou snaží o zamítnutí stížnosti, ministerstvo vysílá zástupce k jednání jen ojediněle. Pokud chtěl Robert Pelikán svou osobní účastí upozornit, že hodlá potírat etické poklesky soudců v jejich rozhodovací činnosti, jde sice proti představám soudcovského stavu, ale má nárok na sympatie „zákazníků“ justice.

České justice převyprávěla odůvodnění rozhodnutí kárného senátu do podoby kritiky ministrova postupu, směřující k jeho zpochybnění v očích veřejnosti. Současně vyslovila  podporu pocitu nadřazenosti soudců a státních zástupců nad orgány moci výkonné a nad ministra spravedlnosti zvlášť. Zaútočila tak na principy dělby moci v demokratickém právním státě.



sobota 29. srpna 2015

RATIO PRINCEPS A PRESUMPCE VINY

Trestní řízení se v kulturně vyspělých zemích řídí pravidly, jež do značné míry omezují možnosti skandalizování slušných lidí na základě neurčitého podezření. Určující je presumpce neviny: s občanem se má nakládat jako s nevinným, dokud jej pravomocně neodsoudí soud. Z toho vyplývá mravní imperativ šetrného zacházení s obviněnými, neslučitelného s veřejným ostouzením. Souvisí s tím i zásada neveřejnosti předsoudních fází trestního řízení, která vylučuje pitvání neprověřených informací z trestního řízení v médiích, ať již ke škodě (častěji) nebo ve prospěch obviněného. Platí také zásada, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio – poslední prostředek – k jehož použití se přikročí, když už nic jiného nezbývá.

Ve Švejkolandu se stále více uplatňují opačná pravidla, a to v takovém rozsahu, že kriminalizace jednání ve veřejného prostoru začíná být viditelnější než v posledních letech před pádem totality. Policie a státní zástupci si troufají s pouhou znalostí trestního zákona a trestního řádu přisuzovat ráz trestného jednání složitým, odborně náročným správním úkonům i nejvýše postavených veřejných činitelů a vrcholových manažerů podnikatelských subjektů. Jejich kroky často provází mediální kampaně, vytvářející co nejodpudivější obraz obviněných v očích veřejnosti. Do nich se s velkou vervou a bezostyšností zapojují státní zástupci: špína metaná na obviněného má posílit argumentaci obžaloby. I když se obviněný nakonec dočká zproštění obžaloby, pro veřejnost zůstává darebákem jednou provždy.

Emancipace orgánů činných v trestním řízení  dosáhla takového stupně, že dokázaly beztrestně „sestřelit“ nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, smést vládu Petra Nečase a navodit tím změnu politických poměrů v zemi, či  obtěžovat do nekonečna se vlekoucím  trestním stíháním bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Řada pronásledovaných vysokých státních činitelů se prodlužuje. V poslední době přibyla předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, nově stíhaná kvůli posílení vedení úřadu jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Další zájmovou osobou pro protikorupční policii se stal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, proti němuž údajně  již zahájila trestní řízení kvůli uzavření nevýhodné smlouvy se společností Corpus Solutions. 

Málokdo pochybuje o tom, že orgány činné v trestním řízení opakovaným pronásledováním Aleny Vitáskové vědomě či nevědomě plní čísi zadání na její vypuzení z úřadu. Zda je tažení proti Robertu Pelikánovi jen náhodné nebo také účelové, se zatím nedá odhadnout. Je ale zřejmé, že ve srovnání s kriminalizací předsedkyně ERÚ je zákeřnější: zatímco poslední útok na ni vyvolal identifikovatelný zaměstnanec ČEZu, podnět k řízení proti ministru spravedlnosti se vede na základě anonymního udání. Pravidlo z mého dětství, podle něhož „anonym patří do koše“, už neplatí.

Pozornost zaslouží i mediální doprovod trestního řízení proti Robertu Pelikánovi. Ve srovnání s bývalou ministryní Helenou Válkovou, kterou zejména Babišovy noviny nemilosrdně  pronásledovaly od jejího jmenování až do konce, jejího nástupce nechávala média celkem v klidu. Samozřejmě čelil kritice zejména ze strany odborné veřejnosti za různé prvky své činnosti. Jeho odpůrci například kritizovali podobu, v jaké pustil do připomínkového řízení zákon o státním zastupitelství, jeho postoj k zřízení soudcovské samosprávy či přerušení rekodifikace trestního řádu, a další. Jeho počínání v legislativní oblasti přehledně zkritizoval bývalý první náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Král, dnes soudce Vrchního soudu v Praze, obecně považovaný za autoritu v oboru.

Kritické hlasy ale zaznívaly převážně na úrovni internetových serverů, mezi nimiž roli prvních houslí hrála Česká justice, ale nepřenášely se do „velkých“ novin, rozhlasu a televize. Stojí za zmínku, že právě Česká justice jako první přinesla již 30. července 2015 zprávu o policejním prověřování smlouvy mezi ministerstvem a společností Corpus Solutions. Tehdy ale zpráva nezaujala. Nicméně jiskra přeskočila do dnešního Práva a odtud do dalších médií, takže se zrodila senzace, která patřila k hlavním zprávám dne. Došlo tedy k překvapivému zásadnímu zvratu v chování médií k Robertu Pelikánovi, k jeho skandalizaci.
Zprávy o skutkové podstatě Pelikánova „zločinu“ jsou rozporné a pro veřejnost neověřitelné. Stojí za zmínku, že již v hlavním večerním zpravodajství České televize uvedla hlasatelka podstatně nižší výši domnělé škody, než se uvádělo v  původních zprávách. Zveřejněné  údaje mě vedou  k pochybnosti o důvodnosti zahájeného trestního řízení, a to jak kvůli rozporům v meritorních údajích, tak kvůli absenci subjektivní stránky (úmyslu škodit nebo naopak poskytnout neoprávněné zvýhodnění), bez jejíhož naplnění se ani případně chybné rozhodnutí nestává trestným činem.
Právě proto je ale znepokojující, že již v raném stadiu prověřování, tedy na samém počátku neveřejné fáze řízení, unikly informace do médií. Zdroj úniku asi nikdo vážně hledat nebude, k potrestání viníků nedojde. Médiím nelze zazlívat, že pracují s informacemi, které jim někdo dodal, neboť takové je  jejich poslání, ale policisté měli držet jazyk za zuby.
O výsledku vyšetřování mohu mít pochybnosti, může být skutečně jakýkoli. Jisté ale je, že medializací případu došlo k znejistění postavení ministra.  Nevíme, zda se v dalším vývoji Robert Pelikán očistí z podezření či zda se nakonec dostane před soud, ale s jistotou můžeme předjímat oslabení řízení  ministerstva v důsledku odvádění ministrových sil neproduktivním směrem. Po Energetickém regulačním úřadu je Ministerstvo spravedlnosti v poslední době dalším ústředním úřadem, jehož výkonnost může být oslabena v důsledku aktivit orgánů činných v trestním řízení. Znova kladu poněkud nadsazenou otázku, zda je podvracení ústředních orgánů státní moci posláním orgánů činných v trestním řízení.
Na základě řady zkušeností si dovoluji tvrdit, že kdykoli v minulosti stál kterýkoli z ministrů  spravedlnosti před výzvou k zákroku proti nepřístojnostem státních zástupců, vždy se řídil zásadou „dvakrát měř, jednou řež“ a obvykle raději „neřezal“, i když k tomu byl důvod. Orgány činné v trestním řízení v posledních letech tímto pravidlem pohrdají. Ne vždy je jejich bezohlednost k veřejnému prospěchu. Za předčasnou medializaci zkoumání smlouvy s Corpus Solutions, umožněnou jejich profesním pochybením, pochvalu nezasluhují

úterý 25. srpna 2015

ODSKOČIL SI PRO CIGARETY A ZA VÍCE NEŽ 4 ROKY SE DOČKAL ZPROŠTĚNÍ OBŽALOBY

Tímto příběhem jsem se zabýval v článku „Odskočil si pro cigarety, vrátil se za 21 měsíců“ již v listopadu r. 2014, kdy vůbec nebylo jasné, jak se vyvine. Vracím se k němu, protože je ukázkou toho, jak může slepá náhoda ve spojení s mocí trestních orgánů zatočit s lidským osudem, a mimo to se týká vskutku nevšedního trestního procesu.

Pro hrdinu mého příběhu, Rudika Avlastimova, vše začalo 27.dubna 2011, kdy si v doprovodu matky a psa vyšel koupit cigarety. Zastavila u nich policejní hlídka, která jej vyzvala k předložení dokladů. Protože je u sebe neměl, odvezli jej na služebnu za účelem ověření identity. Domů se vrátil po 21 měsících vazby. Policii se tehdy hodil jako chybějící třetí k dvojici jeho vzdálených bratranců Georgi a Levana Papiašvili, právě zadržených kvůli podezření ze spáchání dvou bankovních loupeží se zbraní v ruce. Kdyby vyšel z domu o něco dříve nebo později, do hledáčku policie by se zřejmě vůbec nedostal.

Trojici pak čekaly neradostné zážitky z života ve vazební věznici. Prvního rozsudku Městského soudu v Praze se dočkali 19. července 2012. Za loupež a nedovolené ozbrojování byli odsouzeni k stejným trestům devíti let odnětí svobody. Rozsudek byl ale zrušen Vrchním soudem v Praze pro určité vady v dokazování. Dne 10. ledna 2013 se pak nepravomocně odsouzení dočkali překvapení: náhle byli propuštěni na svobodu. Důvod se dověděli až dodatečně: Vrchní soud v Praze uznal, že v řízení dochází k neúnosným průtahům a vyhověl jejich žádostem o propuštění z vazby. Potenciálně nebezpeční obvinění, údajně schopní použít k prosazení své vůle násilí a střelných zbraní, se vmísili mezi nic netušící pokojné občany. Všichni tři jsou gruzínské národnosti. Kdyby nenadále nabyté svobody využili k útěku do vlasti svých předků, patrně by tím záležitost pro ně skončila.

Ale neuprchli, žili pokojným životem a postavili se znova před soud. Senát předsedkyně Mileny Němcové je ale za projevenou důvěru neodměnil: nedal se mýlit míněním nadřízeného soudu a 7. listopadu 2013 je odsoudil znova ke stejným trestům. Také tento rozsudek odvolací soud zrušil a vrátil k novému projednání. Mezitím ale Milena Němcové resignovala na funkci soudkyně, protože jí hrozila kárná žaloba kvůli průtahům. Proto došlo ke změně senátu a celé řízení muselo proběhnout znova.

Senát předsedy Stanislava Králíka se pečlivě vypořádal s nesrovnalostmi v dokazování a odsoudil pouze Georgi Papiašvili za účast na jedné loupeži k výrazně kratšímu trestu šesti let odnětí svobody. Další spoluobžalované zprostil obžaloby. Jedna bankovní loupež tak zůstává zcela nepotrestaná. Proti tomuto rozsudku se odvolal Georgii Papiašvili a také státní zástupce, ten ovšem v neprospěch všech obžalovaných.

Dne 25. srpna 2015 pak Vrchní soud v Praze senátem předsedy Zdenka Sováka zamítl odvolání státního zástupce a vyhověním odvolání Georgi Papiašviliho vrátil pouze jeho věc k novému projednání nalézacímu soudu.

Důvodem odlišnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a nalézacího senátu Stanislava Králíka od původních rozsudků senátu Mileny Němcové je rozdíl v pečlivosti práce s důkazy. Některé byly zcela nepoužitelné, jiné sporné. Zejména s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo nemohly soudy dospět k jiným výsledkům.

V procesu se přihodilo několik událostí, které mu dodávají punc kuriozity. Základní příběh je prostý: v rozpětí několika měsíců došlo v Praze k přepadení dvou bankovních poboček. Provedení bylo vždy stejné: do pobočky vtrhla trojice ozbrojených zakuklenců a pod pohrůžkou použití zbraně přiměla zaměstnance banky k otevření trezoru. Po jeho vyprázdnění lupiči rychle zmizeli. V případě druhé pobočky dorazili policisté včas na místo a vydali se po stopách unikajících lupičů. Měli štěstí, že před prodejnou gruzínských specialit zastihli nezamčené auto udané značky ještě s teplým motorem. Uvnitř prodejny našli zbraně, oblečení lupičů a peníze. Zadrželi přítomné bratry Georgi a Levana Papiašvili.

Obecnou zvláštností procesu byly dlouhé intervaly mezi jednotlivými úkony soudního řízení. S tím bychom se ale mohli setkat i jinde. Proces má ale své „roztomilosti“, které skutečně běžné nejsou.

První se přihodila již při přepadení  jedné z bankovních poboček. Lupiči sice vybrali trezor, ale přehlédli igelitovou tašku s penězi, připravenou na odvoz do ústředí banky. Stála volně na chladničce a obsahovalaR podstatně větší částku, než byla jejich kořist.

Další bylo získání prvního důkazu k usvědčení Georgi Papiašvili: v okolí pobočky volně pobíhal pes s tmavým hadrem v tlamě. Všímavý policista mu „hadr“ odebral a ukázalo se, že to je kukla, na jejíž vnitřní straně byla později nalezena biologická stopa s DNA Georgi Papiašvili. Policie ale později tento cenný důkaz ztratili, takže přezkoumání biologické stopy, které požadovala obhajoba, nebylo možné provést.

Nejvýstřednější událostí byl svérázný  pokus Erika, bratra Rudika Avlastimova, o bratrskou pomoc při obstarání peněz na zaplacení obhájce. Erik se vydal do Rakouska, kde přepadl a vyloupil banku. Byl ale dopaden i s penězi a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Přirozeně na něj padlo podezření, že účinkoval při loupežích s bratry Papiašvili. Byk vyslýchán jako svědek před soudem, ale podezření se nepotvrdilo.

Jako důkazu bylo použito biometrické vyhodnocení kamerových záznamů loupeží. Senátu Mileny Němcové nevadilo, že mezi změřenými hodnotami a skutečnými výškami obžalovaných jsou rozdíly až 20 cm. Posléze výslech znalců před soudem vyústil v závěr, že biometrická měření v tomto případě nejsou jako důkaz použitelná. 

Zvláštností byl i rozsudek senátu Mileny Němcové ze 7. listopadu 2013, který obsahoval vzkaz odvolacímu soudu, že argumentace odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelná a soud se jí proto v určitých bodech nepodřídí. Takové vzkazy jsou v rozhodnutích nalézacích soudů zcela výjimečné a určitě nepodpoří chuť odvolacího soudu k shovívavosti při hodnocení prvostupňových rozhodnutí.

Celková bilance procesu  je pro obvykle sebevědomé nevalná, zcela nepřiměřená obvyklému sklonu orgánůpřípravného řízení k aroganci. Za přepadení jedné z poboček nebyl odsouzen nikdo, čili pachatelé jsou neznámí. V druhém případě je nepravomocně odsouzen Georgi Papiašvili, ale není známo, kdo jsou jeho dva kumpáni.

Poučení z tohoto příběhu je takové, že kdokoli se může náhodně dostat do postavení obviněného, strávit kus života ve vazbě a žít i několik let ve stresu z účasti na trestním řízení soudním a posléze nemusí být odsouzen.

Opakování podobných případů  nelze ani do budoucna úplně vyloučit. Jistě by bylo možné snížit jejich výskyt vhodnou prevencí, ale tou se nikdo nezabývá. Je to možná tím, že oběti justičních přehmatů jsou jako skupina potenciálních voličů nepočetné, a proto z hlediska zájmů odpovědných politiků zcela bezvýznamné. Zabývat se jimi nestojí za námahu.

Bohužel ani se snahou o napravení zjištěných případů justičních přehmatů to nevypadá lépe. Zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí je stále v plné síle. A ti, kteří by mohli působit proti neodpovědnosti v přípravném řízení, raději odsouvají potřebná rozhodnutí na soudy. Žijeme přece ve Švejkolandu.



úterý 18. srpna 2015

POLICEJNĚ-PROKURÁTORSKÝ STÁT ŠVEJKOLAND

Policie a státní zastupitelství v několika málo posledních letech stále silněji ovlivňují chod politického života, státní správy i ekonomických subjektů. Smetení Nečasovy vlády a Poslanecké sněmovny, „odstřelení“ policejního prezidenta, opakující se útoky na předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a zástupy obviněných úředníků veřejné správy a manažerů soukromých a polostátních podniků jsou docela novým úkazem v našem veřejném životě. Jako pamětník nabývám dojem, že jsme převratem v listopadu 1989 spadli z louže pod okap: komunističtí vládci k řešení svých vnitřních problémů nepoužívali bezpečnostní sbory tak často, s takovým halasem a veřejně, jak to činí současná moc.

Pozoruhodnou okolností je přednostní orientace orgánů činných v trestním řízení na ty činitele, kterým zůstal v ruce Černý Petr nepatřičností,  na které zadělali jejich předchůdci. Je to viditelné na takových velkých kauzách, jakými je Opencard, tunel Blanka a všechny případy, související s fotovoltaickým byznysem. V posledně uvedeném případě kdysi kdosi nastavil pravidla prodeje elektřiny z fotovoltaických elektráren tak, že vyvolal takřka davové šílenství podnikatelů, kteří vycítili jedinečnou příležitost k dosažení pohádkových zisků. Po senátorovi Jiřím Čunkovi a Energetickém regulačním úřadu, kteří v této věci podali neúspěšná trestní oznámení, nedávno přiznal i ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, že státu vznikly obrovské škody.

Když stát „šlápl na brzdu“ a bez výstrahy oznámil prudké snížení výkupní ceny od 1. ledna r.2011, někteří zaskočení podnikatelé se pokusili stihnout získání výhodné licence na poslední chvíli třeba i za cenu různých nekalostí. Řada z nich má dnes potíže s policií, pokud již nestojí před soudem. Mnozí z nich cítí zášť k Aleně Vitáskové, protože v ní vidí příčinu svých trampot: kdyby úřad pod jejím vedením neposlal balík licenčních spisů nejvyššímu státnímu zástupci, nebo kdyby  přímo nepodával návrhy na odnětí licencí či dokonce trestní oznámení, měli by sice menší příjmy než očekávali, ale jinak by jejich klid nic nerušilo. Sama Alena Vitásková v době, kdy se „zadělávalo na malér“, ještě ani netušila, že by se mohla někdy stát předsedkyní Energetického regulačního úřadu. Přesto se dostala na stejnou lavici obžalovaných jako výše zmínění manažeři, kteří získali licenci o silvestrovském večeru r.2010.

O původce pravidel fotovoltackého boomu se orgány činné v trestním řízení nezajímají a někteří získali postavení, z něhož mohou škodlivě zasahovat do činnosti Energetického regulačního úřadu.  Zato Aleně Vitáskové hrozí již druhá obžaloba ještě před ukončením prvního soudního procesu. Sdělení obvinění předcházela policejní razzie ve třech úřadovnách Energetického regulačního úřadu, draze zaplacená z peněz daňových poplatníků. Důvod, který si její „přátelé“ vymysleli jako záminku pro nové trestní stíhání, má povahu zvlášť povedené taškařice. Měla porušit povinnosti osoby odpovědné za správu cizího majetku a zvláště zneužít postavení úřední osoby tím, že jmenovala bývalou nejvyšší  státní zástupkyni Renatu Veseckou místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu a svěřila jí odborný dohled nad vedením rozsáhlých právních agend úřadu.

Nebudu znova vysvětlovat, proč si jako laik myslím, že policejní zásah v Energetickém regulačním úřadu byl nadbytečný a nehospodárný, a proč jsem přesvědčen, že jmenování Renaty Vesecké nebylo trestným činem. Vyjádřil jsem se dostatečněnedávné minulosti na svém bloggu. Dodávám, že škoda ve výši více než jednoho milionu Kč by byla škodou v případě, že by se prokázalo, že práce, kterou prováděla Renata Vesecká, nebyla pro chod Energetického regulačního úřadu potřebná, popřípadě, že bývalá nejvyšší státní zástupkyně pouze brala plat, aniž by pracovala. Jsem přesvědčen, že ani jeden z policistů a státních zástupců, kteří rozpoutali tento hon na čarodějnice, není dostatečně kvalifikován k tomu, aby objektivně posoudil potřebnost práce, vykonávané Renatou Veseckou.

Pozornosti novinářů ušla okolnost, která možná přispěla k vyhrocení postupu orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové v této nové kauze. Vše se odehrává v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jehož vedoucí Ivo Ištvan kdysi utrpěl zlé příkoří ze strany tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké: když se postavil proti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do tzv. „kauzy Čunek“,  nechala jej odvolat. Dnes je zpět na svém místě. Jeho náměstek Igor Stříž nečekal, až dojde řada i na něj a resignoval. V současnosti je  1.náměstkem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Do sporu mezi Energetickým regulačním úřadem a orgány činnými v trestním řízení kvůli razzii z 27.května 2015 se ke všemu vmísil advokát Zdeněk Koudelka, bývalý náměstek Renaty Vesecké.

Soustavný dlouhodobý tlak orgánů činných v trestním řízení na Alenu Vitáskovou by ženu méně bojovnou dávno přiměl k resignaci. Lidí, kteří by uvítali její odchod z čela Energetického regulačního úřadu, je jistě dost. Je otázka, zda policie a státní zástupci vycházejí jejich zájmům vstříc nevědomě nebo úmyslně. Slouží jim v každém případě, ať si to uvědomují či nikoli. Odváděním šéfky tak významného úřadu od jejích úkolů a stavěním jí do stresových situací samozřejmě narušují chod ústředního orgánu státní správy. Někdo by se měl konečně zamyslet nad tím, zda je podvracení státní správy posláním orgánů činných v trestním řízení.






sobota 15. srpna 2015

JAK V LIBERCI DOSOUDILI POLICAJTA

Zdá-li se nadpis nesrozmitelný, doporučuji návrat k dobovému článku „Jak v Liberci soudili policajta“ z 6.října 2011, který obsahuje údaje o věcném obsahu kauzy bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka a spoluobžalovaných včetně společenských souvislostí. Obžaloba zahrnovala   skutky s rozmanitou právní kvalifikací, z nichž část v průběhu řízení odpadla. Šlo hlavně o zneužití pravomoci různé závažnosti: od vyslání civilních zaměstnanců PČR k údržbě sportoviště policejního sportovního klubu až k zatajení záznamů o dopravním přestupku krajského radního Martina Seppa. Dále se v obžalobě uvádí i jiná závažná obvinění jako podvod či požadování úplatku. Zajímavá je časová souvislost mezi zahájením řízení a přípravami na zřízení Krajského ředitelství PČR v Liberci, působení bývalých libereckých policistů v inspekci a posléze i skutečnost, že bezprostředním podnětem bylo udání policisty, jenž měl zájem o práci u policejní inspekce

Právě toto trapné řízení v tichosti uzavřel ve dnech 10. a 11.srpna 2015 senát Krajského soudu v Ústí n.L.- pobočky v Liberci předsedy Jiřího Malinovského v nepřítomnosti hlavního obžalovaného Miroslava Dvořáka, jenž se omluvil z vážných zdravotních důvodů. Navzdory tropickému počasí bylo prostředí v klimatizované budově libereckých soudů příjemné. Soud měl pro jednání příznivé podmínky.

Mluvím-li o tichosti, mám na mysli dva úkazy: především překvapivě slabý zájem  novinářů, ostře kontrastujicí s mediálním humbukem na počátku řízení, ale také samomluvu předsedy senátu, z které do lavic pro veřejnost jen občas dolehlo pár slov.

Proces má poměrně dlouhou a bohatou historii. Začátky byly téměř neviditelné. Policejní inspekce sledovala obviněné v tichosti několik měsíců. Pomohla si použitím služeb soukromé detektivní agentury při instalaci zařízení pro prostorový odposlech do pracovny policejního ředitele a k upozornění televizního štábu na cestu, kterou vyvede zatčeného policejního důstojníka z budovy. Zatkla jej v únoru r. 2009. Dne 25. června 2010 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. Adam Bašný obžalobu na šest osob pro sedm skutků. Novinářům sdělil, že jde o velmi složitou kauzu, bohatou na důkazy. Miroslavu Dvořákovi jako hlavnímu obžalovanému měl hrozit trest až  osm let odnětí svobody.

Hlavní líčení u Okresního soudu v Liberci před senátem předsedy Richarda Skýby bylo zahájeno 19. října 2010. K rozsudku dospělo 4. října 2011. Z původních šesti obžalovaných ale byli odsouzeni jen tři a jeden ze sedmi žalovaných skutků vypadl. Miroslav Dvořák byl jako jediný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, k tomu jej stihl desetiletý zákaz činnosti ve státní správě a bezpečnostních službách. Jeho spoluobžalovaní Miroslav Kučera a Miroslav Valášek dostali podmíněné tresty v trvání osmi a deseti měsíců s odkladem na 18 měsíců, spojené se zákazem činnosti ve státní správě a bezpečnostních sborech po dobu dvou let.

Následovalo odvolací řízení u Krajského soudu v Ústí n.K. –pobočka Liberec, při němž došlo ke zrušení rozsudku okresního soudu a rozdělení věci na dvě části: soud uložil obžalovanému Miroslavu Dvořákovi podmíněný trest za část žalované skutkové podstaty, ale  vše ostatní vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Okresní soud pak při hlavním líčení dne 19.listopadu 2014 uzavřel věc Miroslava Valáška tak, že jej uznal vinným zneužitím pravomoci veřejného činitele, ale upustil od potrestání. Obžalovaný se proti rozsudku neodvolal.

Při hlavním líčení dne 20. ledna 2015 senát Richarda Skýby částečně zprostil zbývající obžalované obžaloby a za zbytek skutkové podstaty odsoudil Miroslava Dvořáka k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou čtyř let a zákazem činnosti ve státní správě a bezpečnostních sborech po dobu šesti let. Miroslavu Kučerovi  uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební lhůtou jednoho roku.  Odvolali se oba obžalovaní i státní zástupce, který pro Miroslava Dvořáka  požadoval nepodmíněný trest.

Při výše uvedené příležitosti se pak všichni tři sešli před senátem Jiřího Malinovského. Žalobce Radim Kadlček bojoval do posledního dechu za nepodmíněný trest pro Miroslava Dvořáka. Soud mu ale uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební lhůtou čtyři roky a se zákazem činnosti ve státní správě a bezpečnostních sborech po dobu šesti let. Miroslava Kučeru zprostil obžaloby. Rozsudek je pravomocný, jeho zvrácení je možné pouze použitím  mimořádného opravného prostředku.

Pro policejní inspekci, státní zastupitelství a soud bylo v libereckých poměrech „odstřelení“ policejního ředitele událostí srovnatelného významu s pozdějším pučem ke svržení policejního prezidenta komplotem inspekce a ministra vnitra. Všichni se proto snažili ze všech sil dát svrženému policejnímu šéfovi pořádně za vyučenou. Zejména soudce Richard Skýba si byl vědom výjimečnosti příležitosti soudit tak významného obžalovaného, jakým byl v místních poměrech Miroslav Dvořák. Na pozadí úsilí, jež orgány trestního řízení vynaložily, je výsledek procesu trapně hubený. V průběhu řízení postupně odpadávaly kusy obžaloby, jež možná mohly být důvodem k udělení kázeňského trestu, nikoli k trestnímu stíhání. Z obžalovaných se postupně stávali zproštění obžaloby. Z šesti obžalovaných na začátku zůstal jeden potrestaný a jeden nepotrestaný viník. Nelze nevidět, že čtyři obžalovaní byli obtěžování trestním řízením zcela zbytečně. Všichni obžalovaní policisté přišli o zaměstnání. Zvláště Miroslav Kučera má důvod si stěžovat, protože na zproštění obžaloby čekal  déle než pět let. Nakonec mírný trest, uložený Miroslavu Dvořákovi, je nicotný na pozadí nabubřelých řečí Adama Bašného o hrozícím osmiletém trestu. Hora hříchů, kterou s velkou námahou uplácala policejní inspekce se státním zastupitelstvím, porodila ubohou myš.

Nemyslím, že nicotný výsledek procesu je důsledkem délky řízení. V průběhu dokazování došlo k postupnému zpochybnění obžaloby. Kde chybí skutková zjištění, nelze ukládat tresty.

Nemám ve zvyku kritizovat rozsudky, k nimž nemám písemné vyhotovení. V tomto případě si ale jako laik dovolím vyslovit názor, že ani mírný trest za požadování úplatku by nestranný soud Miroslavu Dvořákovi  neuložil. Z odposlechů vyplývá, že nějakému podnikateli doporučil, aby svému dlužníkovi zadal zakázku pouze v případě, že zaplatí aspoň „dvěstěpade“ ze svého dluhu. Netuším, od kdy se splátka dluhu považuje za úplatek a z čeho oba soudy vyvodily, že „dvěstěpade“ jsou peníze pro Miroslava Dvořáka. Vznešení liberečtí soudci v tomto případě „uvěřili“, čemu uvěřit chtěli a naplivali na zásadu „in dubio pro reo“, která patří k úhelným kamenům hodnocení důkazů. Olympští bohové zřejmě rozhodli, že policejní plukovník Miroslav Dvořák musí být odsouzen, a tak se i stalo.

Pro úplnost dodávám, že řízení mělo i své „folklorní“ rysy. Především k nim patřilo trvalé napětí mezi obžalovaným Miroslavem Dvořákem a soudcem Richardem Skýbou. Bývalý vysoký služební funkcionář PČR, zvyklý na úctu, kterou mu dříve kdekdo prokazoval, a přesvědčený o své nevině, v žádném případě nemínil prodat svou kůži levně. Neprojevoval povinnou pokoru vůči předsedovi senátu, který hned při prvním hlavním líčení jeho vzdorovitost „nevydýchal“ a nechal se strhnout k neetickému chování. Díky přítomnosti televizních kamer mu to vyneslo celostátní ostudu a kárné opatření místopředsedkyně soudu podle zákona o soudech a soudcích . Nebylo to první vybočení z norem slušnosti, ke kterým v jeho kariéře došlo, jen ta dřívější prošla beztrestně .

Za zaznamenání stojí i svérázný kousek žalobce Radima Kadlčka, který případ převzal po odchodu původního žalobce Adama Bašného do zahraničí. Když přišla řada na závěrečné řeči, klidně oznámil, že přečte závěrečnou řeč, kterou mu připravil státní zástupce Adam Bašný před odjezdem do zahraničí. Tak učinil, což znamená, že nemohl zohlednit výsledky posledních hodin dokazování. Zřejmě to nebylo důležité, protože Miroslav Dvořák musel být odsouzen.

 Celek působí dojem, že  šlo o jednu epizodu z pověstných „válek policajtů“. Dojem ovšem není jistota a netuším, kdo mohl mít zájem na pádu policejního důstojníka Miroslava Dvořáka.

.  

pátek 7. srpna 2015

„TRAFIKANTI“ A „DRZÁ HOLKA“



Obsah ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) a jeho předsedkyně Aleny Vitáskové na postup orgánů činných v trestním řízení při zásahu v prostorách ERÚ, kterou představil její autor Zdeněk Koudelka na tiskové konferenci dne 3. srpna 2015, mě přiměl ke srovnání postoje státního zastupitelství v kauze tzv. „trafikantů“  a v řízení proti Aleně Vitáskové.

Pod pojmem „kauza trafikantů“ míním trestní stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře, při němž olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan a jeho věrní se dočkali nepříjemného překvapení ze strany Nejvyššího soudu ČR: museli své zajatce pustit z vazby a na jejich trestní stíhání zapomenout, protože soud rozhodl, že jejich domněle trestné jednání bylo kryto poslaneckou indemnitou.Prostě jim „sklaplo“, luxusní kořist jim unikla.

V dané situaci nebylo na místě vyčítat olomouckým žalobcům, že si předem neprověřili domněnku o stíhatelnosti jednání bývalých poslanců, neboť vymezení rozsahu indemnity je složitá záležitost, připouštějící různý výklad a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo ostatně překvapením nejen pro ně, ale také pro významnou část veřejnosti .

Nepříjemný zážitek by měl být podnětem k opatrnosti v dalších případech. Výše zmíněný případ trestního řízení proti předsedkyni ERÚ Aleně Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ ale ukazuje, že žalobci v obvodu působnosti Ivo Ištvana jsou nepoučitelní. Zdá se, že nejdříve jednají bez rozmyslu a přemýšlejí, až se dostanou do potíží.

Nebudu se znova zabývat nepřístojnostmi, kterých se orgány činné v trestním řízení dopustily provedením policejní razzie v prostorách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě dne 27. května 2015, ale zastavím se u výchozího pochybení, za které jako laik považuji podezírání Aleny Vitáskové ze spáchání přečinů porušení povinností při správě cizího  majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Vyčítá se jí, že svou pravomoc zneužila jmenováním osoby, která nesplňuje zákonnou podmínku sedmileté praxe v energetice a způsobila státu škodu v podobě neoprávněně čerpaného příjmu Renaty Vesecké, té pak  poskytla výhodu získání neoprávněného příjmu.

Trestným činem či přečinem je společensky nebezpečné protiprávní jednání, vedené zlým úmyslem způsobit škodu na veřejném zájmu, jen výjimečně též spáchané z nedbalosti. Podrobme srovnání vyřčeného podezření kritice zdravého selského rozumu porovnáním jeho obsahu s výše uvedenými parametry trestného činu.

ERÚ je specializovaný ústřední orgán státní správy s rozsáhlou právní agendou, kterou se zabývá přibližně osmdesát právníků, zaměstnaných úřadem. Kromě běžných záležitostí, k nimž patří vydávání a odebírání různých licencí v návaznosti na novelizaci energetického zákona před úřadem stojí úkol vydání řady podzákonných norem. Sama předsedkyně ERÚ nemá právnické vzdělání a pociťovala proto potřebu posílit vedení úřadu kvalitním právníkem. Přivedla si za tím účelem Renatu Veseckou, na jejíž kariéře sice leží stín odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně bez udání důvodů (můžeme se jen dohadovat, že zaplatila za zásah Nejvyššího státního zastupitelství do tzv. kauzy Čunek), která ale přesto nesporně patří svou odbornou vyspělostí a  rozsáhlými zkušenostmi k elitě českých právníků. Neposkytla jí tím žádnou zvláštní výhodu, protože Renata Vesecká se po odchodu ze státní služby zabydlela jako společnice v úspěšné, dobře situované advokátní kanceláři, měla dost klientů a určitě netrpěla nedostatkem.

Rozhodnutí posílit vedení úřadu o vynikajícího právníka jistě není zlým úmyslem ke spáchání škody. Ostatně jím v žádném případě nezpůsobila státu škodu. Renata Vesecká vykonávala potřebnou práci, za kterou dostávala přiměřenou odměnu, úměrnou příjmům dalších místopředsedů. Práce musela být vykonána bez ohledu na to, co si o tom myslí nekompetentní činitelé, odpovědní za toto nesmyslné trestní řízení, a za vykonanou práci přísluší přiměřená odměna. Renata Vesecká ji přijímala v dobré víře, že byla řádně jmenována osobou, která je ze zákona oprávněna ji jmenovat.

Předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou zákon skutečně zmocňuje k jmenování místopředsedů. Jediným slabým místem výběru Renaty Vesecké je pouze okolnost, že nebyla nikdy zaměstnána v podniku, působícím v energetickém odvětví. Vzhledem ke specifičnosti jejího poslání jako gestora kvality vedení právních agend ERÚ je ovšem otázka, k čemu by jí taková praxe byla, kdyby nebyla vynikající právnička, a zda vůbec v daném resortu působí právník, který by se s ní mohl měřit odbornou úrovní a současně plnil podmínku dlouhodobé praxe v oboru. Není ostatně úplně jasné, co zákonodárce považuje za praxi v oboru. Vzato ad absurdum, kdyby Renata Vesecká měla po dobu sedmi let na střeše svého obydlí fotovoltaický panel, asi by podmínce vyhověla, aniž by to umocnilo její odbornou způsobilost. Lze přijmout názor, že během své dlouholeté praxe prokurátorky a státní zástupkyně určitě řešila kauzy, které se týkaly daného oboru. Zákonodárce patrně nepočítal s tím, že může vzniknout potřeba jmenování místopředsedy úřadu s velmi úzce vymezenými kvalifikačními nároky,pro jejichž naplnění není praxe v oboru důležitá. Je na místě přistoupit k řešení tohoto problému v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který přímo zakazuje přepjatý formalismus při výkladu zákona a dokonce připouští i odchylky od doslovného výkladu, pokud odpovídají zdravému selskému rozumu. Posléze je na místě poukázat na oprávněnou námitku rovnosti zacházení, vytčenou v ústavní stížnosti ERÚ odkazem na postup prezidenta republiky při jmenování Andreje Babiše ministrem vlády ČR. V demokratickém právním státě by přece neměla platit zásada „quod licet Iovi non licet bovi“.

Nemohu uvěřit, že vysocí důstojníci PČR, vysokoškolsky vzdělaní státní zástupci a soudci si nejsou výše uvedených okolností vědomi. Pokud se přesto pustili do pronásledování předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, neudělali to z přesvědčení, že se jejich oběť dopouští nezákonného jednání, ale proto, že si to někdo přál. Jde tedy o čistý projev libovůle a zneužití moci orgánů činných v trestním řízení. Zásahem z 27. května 2015 nepochybně narušili chod ústředního orgánu státní správy, aniž by k tomu měli nezpochybnitelný právní důvod. Měli by být voláni k odpovědnosti již proto, aby příště při rozhodování o zákrocích proti státním úřadům a vysoce angažovaným osobám mysleli na lidovou moudrost: dvakrát měř, jednou řež.

K odpovědnosti je ovšem nikdo nepovolá, neboť všichni odpovědní činitelé, kteří tuto kulišárnu vyvolali a provedli, se těší výhodě práva na neomylnost a beztrestnost, které jim ve jménu mantry o jejich nezávislosti a díky  vágní definici kárného provinění přiznávají jejich nadřízení a velmi často i kárný soud. O nezdravosti daného stavu svědčí i skutečnost, že nejvyšší činitelé resortu si netroufají podat kárnou žalobu, i když se sami cítí pobouřeni křiklavě nesprávným rozhodnutím některého soudce nebo státního zástupce. Čerstvým příkladem budiž předčasné propuštění z výkonu trestu bývalého senátora Alexandra Nováka, které rozhořčilo jak nejvyššího státního zástupce tak ministra spravedlnosti. Nakonec jediná pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová vzala na sebe riziko z neúspěchu u kárného soudu a podala kárnou žalobu na chomutovského okresního státního zástupce Ladislava Kosána, který podle jejího názoru měl podat stížnost proti rozhodnutí soudu o vyhovění žádosti odsouzeného.

Pokud bude společnost trpět státním zástupcům a soudcům projevy přesvědčení o jejich výlučnosti a nadřazenosti nad stát a jeho občany, pokud budou platit bezzubá pravidla kárného řízení, lépe nebude.





středa 5. srpna 2015

„DRZÁ HOLKA“ V PROTIOFENZIVĚ

Alenu Vitáskovou někteří zaměstnanci (zejména ti dnes již bývalí), část lidí z fotovoltackého byznysu a určití politici již od jejího jmenování předsedkyní Energetického regulačního úřadu v listopadu r.2011 vnímají jako „drzou holku“ která se vetřela někam, kde není vůbec vítaná. Někteří z nich se pak za její vlády dostali do potíží, ale jiní jí naopak ztěžují život a práci, co jim síly stačí.

Známá je historie jejího trestního stíhání kvůli domněnce, že z náklonnosti k „slováckému miliardáři“ Zdenku Zemkovi nezabránila své podřízené Michaele Schneidrové v zastavení řízení, jehož výsledkem mohlo být odebrání licencí pro dvě jeho fotovoltaické elektrárny. Sdělení obvinění se dočkala 13.března 2013. Dne 4. června 2014 obě dámy poprvé usedly na lavici obžalovaných u Krajského soudu v Brně spolu s osmi spoluobžalovanými, jejichž věc se té jejich přímo netýká. Řízení se díky projednávání jejich kauzy vleče a dámám nezbývá než průtahy sdílet s nimi a trpět neproduktivní narůstání nákladů na obhajobu. V červnu r.2015 došlo k odročení kvůli nehodě zapisovatelky a pokračování má proběhnout až v polovině října. Není jisté, zda tím monstrproces skončí. Odhad vícenákladů na obhajobu obou obžalovaných, vyvolaných sloučením dvou kauz do jedné, se pohybuje ve statisících.

Mezitím bylo zahájeno vyšetřování proti úředníkům Energetického  regulačního úřadu, kteří odebrali rodině Zemků pochybné licence z 31.prosince 2010 a okamžitě je nahradili novými. Žalobce je podezírá z pokračování výše zmíněné trestné činnosti Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové. Toto se sice osobně Aleny Vitáskové netýká, ale jako šéfku úřadu ji to samozřejmě značně rozčiluje.

Mimo rámec trestního řízení se připravovala  novela energetického zákona, která mimo jiné nahrazuje funkci předsedy Energetického regulačního úřadu pětičlennou radou.Co se nepodařilo dosáhnout trestním stíháním, dokáže zákon: jinak neodvolatelné „drzé holce“ se zkrátí funkční období.

Posléze díky snaživosti zaměstnance ČEZu Tomáše Prokeše protikorupční policie zahájila proti ní úkony trestního řízení pro podezření, že jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní  ERÚ se dopustila přečinů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci. V jeho rámci  proběhla dne 27. května 2015 v úřadovnách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě na základě příkazu okresního soudu v Jihlavě prohlídka prostor s nasazením desítek policistů, při které policie zabavovala téměř vše, co jí pod ruku přišlo, třeba i zdravotní posudek Renaty Vesecké. Akce proběhla souběžně s klíčovou poradou šéfů všech významných účastníků energetického trhu, kterou narušila.

Vzhledem k významu postavení Aleny Vitáskové není bez významu skutečnost, že jí policejní zásah přivodil šok, z kterého se dodnes úplně nevzpamatovala. Jeho příznivý vliv na její výkon ve funkci zřejmě nelze očekávat.

„Drzá holka“ nyní vyrazila do protiofenzivy. Na tiskové konferenci dne 3.srpna 2015 vysvětlila houfu novinářů, že policejním zásahem byl narušen chod Energetického regulačního úřadu a jeho nezávislost, což mohlo mít nepříznivé důsledky pro regulaci energetického trhu. Došlo tím k ohrožení energetické bezpečnosti státu, následně jeho obecné bezpečnosti, a tím i k ohrožení bezpečnosti Evropské unie. Energetický regulační úřad se proto rozhodl postavit proti policejní a státnězástupcovské svévoli podáním ústavní stížnosti proti usnesení jihlavského soudu o povolení prohlídky prostor Energetického regulačního úřadu.

Slovo pak předala autorovi textu ústavní stížnosti, advokátovi doc. Zdenku Koudelkovi, který jako stěžovatele uvedl Energetický regulační úřad, jednající za stát jako právnickou osobu. Teprve v písemné tiskové zprávě, rozdávané po konferenci, se dočteme, že ústavní stížnost směřuje příkazu Okresního soudu v Jihlavě k provedení prohlídky prostor ERÚ a podala ji také předsedkyně úřadu Alena Vitásková. Takto následně informovaly sdělovací prostředky veřejnost. Aby ale bylo jasno: byla podána jen jedna společná ústavní stížnost, v které je jako stěžovatel na prvém místě uveden stát, zastoupený Energetickým regulačním úřadem, na druhém Alena Vitásková.

Výklad obsahu ústavní stížnosti byl tvrdou kritikou postupu orgánů činných v trestním řízení a v podstatě souzní s výtkami, jež jsem uveřejnil 30. května 2015 v článku „Stále dál ve stylu Nagygate“ Dodává navíc dříve neznámé podrobnosti, např. informaci o zabavení lékařského vyjádření ke způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce, které policie k objasnění domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové nepotřebovala a ani neměla právo ji získat.

Zdeněk Koudelka napadl postup orgánů činných v trestním řízení především výtkou nedůvodnosti a porušení principu omezení základních práv a svobod. Liché je podle něj odůvodnění  razzie neochotou ERÚ vydat policii jmenovací dekret Renaty Vesecké. Žádala o něj jiná policejní složka před zahájením úkonů trestního řízení.  ERÚ vydání apriorně neodmítl, pouze žádal  o odůvodnění požadavku, protože jde o dokument, jehož údaje požívají zákonnou ochranu a nelze jej tedy vydat komukoli a kdykoli. Mimo to policie překročila rámec povolené prohlídky tím, že se snažila dostat také k údajům z mobilních telefonů a počítačů, na jejichž vydání měla mít speciální souhlas. Celý zásah byl ostatně nadbytečný, protože jmenovací dekret není pro vyšetřování nezbytný: ERÚ zprávu o jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní před několika měsíci zveřejnil, čili skutek nepopírá. Tím spíše je neospravedlnitelné nasazení několika desítek policistů kvůli jeho vyzvednutí.

Při ústním vystoupení Zdeněk Koudelka opakovaně vyjádřil názor, že jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ není trestným činem. Zpochybnil i místní příslušnost jihlavského soudu a státního zastupitelství. ERÚ má sice úředně sídlo v Jihlavě, ale k jmenování došlo v Praze, v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 7. Podle něj tedy došlo k porušení principu zákonného soudce. Upozornil na nebezpečnost praxe státního zastupitelství, které v poslední době vykládá ustanovení o místní příslušnosti tak, aby mohlo kauzy řešit tam, kde se mu to z nějakých důvodů hodí.

Dále vytkl orgánům činným v trestním řízení porušení práva na rovné zacházení, zákazu diskriminace a zákazu provokace státem. Těžištěm jeho argumentace bylo srovnání domnělého porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem v situaci, kdy nemohl předložit negativní lustrační osvědčení, a ve věci jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, která domněle nenaplňuje požadavek zákona na dostatečnou praxi v energetice: co nevadilo u Andreje Babiše, by nemělo vadit u Renaty Vesecké a opačně.

Posléze upozornil na neoprávněnost některých úkonů policie při provedení prohlídky. Jde o zabavování listin, jež nemohou sloužit jako důkaz při objasňování domnělé trestné činnosti Aleny Vitáskové, které popřípadě sama policie ERÚ zaslala. Skutečně pobuřující je výše zmíněná informace, že se policie zmocnila lékařského posudku způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce místopředsedkyně ERÚ.

Námitky, jež Zdeněk Koudelka uvedl, jsou jako celek nesmírně závažné a odhalují skandální ráz policejního zásahu. Pokud hodnotím podání ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu a její představení na hojně navštívené tiskové konferenci jako nástroj k alarmování nadřízených „pachatelů“ nepřístojnosti z  ovlivnění veřejného mínění, známkuji jej výbornou. Výklad, který podal Zdeněk Koudelka, byl vskutku přesvědčivý a jeho obsah se díky sdělovacím prostředkům dostal až do poslední vísky.

Přesto tato ústavní stížnost může vyvolat mezi právníky debaty a pochybnosti. Především je otázka, zda jsou správné úvahy Zdeňka Koudelky o aktivní legitimací Energetického regulačního úřadu k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud obvykle ústavní stížnosti organizačních složek státu odmítá, protože Listina základních práv a svobod je určena výlučně k ochraně občanů. Orgány veřejné moci nejsou základními právy a svobodami nadány,  takže se jejich ochrany ústavní stížností ani nemohou dovolávat. Zdeněk Koudelka se odvolává na analogii s dvěma výjimečnými judikáty Ústavního soudu.  Jde o to, zda jsou dostatečně přiléhavé pro daný případ. Jako laik soudím, že Ústavní soud by měl přistoupit na jeho úvahu, že v této kauze Energetický regulační úřad nevystupuje jako nositel státní moci, ale pouze jako představitel státu-právnické osoby, hájící jeho  oprávněné nároky. To ho v daném případě legitimuje.

Mám však pochybnost o přípustnosti ústavní stížnosti subjektu, který není účastníkem napadeného trestního řízení. Okresní soud totiž rozhodoval v rámci trestního řízení proti Aleně Vitáskové jako fyzické osobě, nikoli proti ERÚ. Okolnost, že účinky patrně protiprávního soudního rozhodnutí dopadly na ERÚ, na věci nic nemění.

Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti odporovat i odkazem na skutečnost, že při nejmenším podstatná část úkonů, napadaných Zdeňkem Koudelkou jako protiprávní, byla „posvěcena“ soudním povolením k jejich provedení. Z ústního výkladu na tiskové konferenci ani z tiskové zprávy nevyplývá dojem, že by se pan advokát důkladně vypořádal s protiústavností výchozího soudního rozhodnutí.

Odmítnutí ústavní stížnosti pro  nedostatek aktivní legitimace ERÚ nelze úplně vyloučit.
Touto vadou netrpí postavení Aleny Vitáskové, která je účastnicí trestního řízení v postavení podezřelé a postup soudu, státního zastupitelství a policie vnímá jako útok na svá základní práva dle Listiny. O její aktivní legitimaci nemůže být pochyb.

Okresní soud v Jihlavě vydal pravomocné rozhodnutí k její škodě, proti němuž nelze podat opravný prostředek. Ústavní stížnost je tedy přípustná a mohla by mít naději na úspěch,  pokud by byla dobře podána.

Ve vztahu k její osobě je ale argumentace ústavní stížnosti chudá. Vlastně se jí týká pouze námitka porušení práva na rovné zacházení, spočívající na srovnání údajného porušení zákona v případě jmenování Andreje Babiše ministrem a Renaty Vesecké místopředsedkyni ERÚ. Všechny ostatní výtky, uvedené v ústavní stížnosti, se týkají nepřiměřeného postupu policie proti ERÚ.

V jejím případě došlo k protiústavnímu zásahu již samotným nařízením prohlídky prostor v situaci, kdy policie vedla trestní řízení proti ní kvůli jednání, jež nenese obligatorní znaky trestného činu, a pro povolení prohlídky nebyly naplněny podmínky naléhavosti a neopakovatelnosti úkonu.

Samozřejmě, námitky Zdenka Koudelky jsou platné a na jejich závažnosti se nic nemění. Ve vztahu ke kritice  vad  soudního rozhodnutí mají podpůrný charakter.

Pro tuto chvíli jediným hmatatelným výsledkem podání ústavní stížnosti pravděpodobně bude přerušení přezkumného řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení ministra, který byl podán začátkem června r.2015. Mimořádné opravné prostředky mají svou hierarchii: jakmile je podáno dovolání nebo ústavní stížnost, přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti ministra pro porušení zákona se přeruší.

Nicméně ústavní stížnost již byla podána. Nyní nezbývá než trpělivě čekat na rozhodnutí Ústavního soudu, který na sebe často nechává čekat hodně dlouho. Doufám, že dříve než Ústavní soud za mnoho měsíců, za rok nebo i déle dospěje k rozhodnutí, najde se někdo rozumný, kdo méně okázalými prostředky zastaví trestní řízení pro jeho zjevnou nesmyslnost.