„TRAFIKANTI“ A „DRZÁ HOLKA“

Obsah ústavní stížnosti Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) a jeho předsedkyně Aleny Vitáskové na postup orgánů činných v trestním řízení při zásahu v prostorách ERÚ, kterou představil její autor Zdeněk Koudelka na tiskové konferenci dne 3. srpna 2015, mě přiměl ke srovnání postoje státního zastupitelství v kauze tzv. „trafikantů“  a v řízení proti Aleně Vitáskové.

Pod pojmem „kauza trafikantů“ míním trestní stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře, při němž olomoucký vrchní žalobce Ivo Ištvan a jeho věrní se dočkali nepříjemného překvapení ze strany Nejvyššího soudu ČR: museli své zajatce pustit z vazby a na jejich trestní stíhání zapomenout, protože soud rozhodl, že jejich domněle trestné jednání bylo kryto poslaneckou indemnitou.Prostě jim „sklaplo“, luxusní kořist jim unikla.

V dané situaci nebylo na místě vyčítat olomouckým žalobcům, že si předem neprověřili domněnku o stíhatelnosti jednání bývalých poslanců, neboť vymezení rozsahu indemnity je složitá záležitost, připouštějící různý výklad a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo ostatně překvapením nejen pro ně, ale také pro významnou část veřejnosti .

Nepříjemný zážitek by měl být podnětem k opatrnosti v dalších případech. Výše zmíněný případ trestního řízení proti předsedkyni ERÚ Aleně Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ ale ukazuje, že žalobci v obvodu působnosti Ivo Ištvana jsou nepoučitelní. Zdá se, že nejdříve jednají bez rozmyslu a přemýšlejí, až se dostanou do potíží.

Nebudu se znova zabývat nepřístojnostmi, kterých se orgány činné v trestním řízení dopustily provedením policejní razzie v prostorách ERÚ v Jihlavě, Praze a Ostravě dne 27. května 2015, ale zastavím se u výchozího pochybení, za které jako laik považuji podezírání Aleny Vitáskové ze spáchání přečinů porušení povinností při správě cizího  majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Vyčítá se jí, že svou pravomoc zneužila jmenováním osoby, která nesplňuje zákonnou podmínku sedmileté praxe v energetice a způsobila státu škodu v podobě neoprávněně čerpaného příjmu Renaty Vesecké, té pak  poskytla výhodu získání neoprávněného příjmu.

Trestným činem či přečinem je společensky nebezpečné protiprávní jednání, vedené zlým úmyslem způsobit škodu na veřejném zájmu, jen výjimečně též spáchané z nedbalosti. Podrobme srovnání vyřčeného podezření kritice zdravého selského rozumu porovnáním jeho obsahu s výše uvedenými parametry trestného činu.

ERÚ je specializovaný ústřední orgán státní správy s rozsáhlou právní agendou, kterou se zabývá přibližně osmdesát právníků, zaměstnaných úřadem. Kromě běžných záležitostí, k nimž patří vydávání a odebírání různých licencí v návaznosti na novelizaci energetického zákona před úřadem stojí úkol vydání řady podzákonných norem. Sama předsedkyně ERÚ nemá právnické vzdělání a pociťovala proto potřebu posílit vedení úřadu kvalitním právníkem. Přivedla si za tím účelem Renatu Veseckou, na jejíž kariéře sice leží stín odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně bez udání důvodů (můžeme se jen dohadovat, že zaplatila za zásah Nejvyššího státního zastupitelství do tzv. kauzy Čunek), která ale přesto nesporně patří svou odbornou vyspělostí a  rozsáhlými zkušenostmi k elitě českých právníků. Neposkytla jí tím žádnou zvláštní výhodu, protože Renata Vesecká se po odchodu ze státní služby zabydlela jako společnice v úspěšné, dobře situované advokátní kanceláři, měla dost klientů a určitě netrpěla nedostatkem.

Rozhodnutí posílit vedení úřadu o vynikajícího právníka jistě není zlým úmyslem ke spáchání škody. Ostatně jím v žádném případě nezpůsobila státu škodu. Renata Vesecká vykonávala potřebnou práci, za kterou dostávala přiměřenou odměnu, úměrnou příjmům dalších místopředsedů. Práce musela být vykonána bez ohledu na to, co si o tom myslí nekompetentní činitelé, odpovědní za toto nesmyslné trestní řízení, a za vykonanou práci přísluší přiměřená odměna. Renata Vesecká ji přijímala v dobré víře, že byla řádně jmenována osobou, která je ze zákona oprávněna ji jmenovat.

Předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou zákon skutečně zmocňuje k jmenování místopředsedů. Jediným slabým místem výběru Renaty Vesecké je pouze okolnost, že nebyla nikdy zaměstnána v podniku, působícím v energetickém odvětví. Vzhledem ke specifičnosti jejího poslání jako gestora kvality vedení právních agend ERÚ je ovšem otázka, k čemu by jí taková praxe byla, kdyby nebyla vynikající právnička, a zda vůbec v daném resortu působí právník, který by se s ní mohl měřit odbornou úrovní a současně plnil podmínku dlouhodobé praxe v oboru. Není ostatně úplně jasné, co zákonodárce považuje za praxi v oboru. Vzato ad absurdum, kdyby Renata Vesecká měla po dobu sedmi let na střeše svého obydlí fotovoltaický panel, asi by podmínce vyhověla, aniž by to umocnilo její odbornou způsobilost. Lze přijmout názor, že během své dlouholeté praxe prokurátorky a státní zástupkyně určitě řešila kauzy, které se týkaly daného oboru. Zákonodárce patrně nepočítal s tím, že může vzniknout potřeba jmenování místopředsedy úřadu s velmi úzce vymezenými kvalifikačními nároky,pro jejichž naplnění není praxe v oboru důležitá. Je na místě přistoupit k řešení tohoto problému v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který přímo zakazuje přepjatý formalismus při výkladu zákona a dokonce připouští i odchylky od doslovného výkladu, pokud odpovídají zdravému selskému rozumu. Posléze je na místě poukázat na oprávněnou námitku rovnosti zacházení, vytčenou v ústavní stížnosti ERÚ odkazem na postup prezidenta republiky při jmenování Andreje Babiše ministrem vlády ČR. V demokratickém právním státě by přece neměla platit zásada „quod licet Iovi non licet bovi“.

Nemohu uvěřit, že vysocí důstojníci PČR, vysokoškolsky vzdělaní státní zástupci a soudci si nejsou výše uvedených okolností vědomi. Pokud se přesto pustili do pronásledování předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, neudělali to z přesvědčení, že se jejich oběť dopouští nezákonného jednání, ale proto, že si to někdo přál. Jde tedy o čistý projev libovůle a zneužití moci orgánů činných v trestním řízení. Zásahem z 27. května 2015 nepochybně narušili chod ústředního orgánu státní správy, aniž by k tomu měli nezpochybnitelný právní důvod. Měli by být voláni k odpovědnosti již proto, aby příště při rozhodování o zákrocích proti státním úřadům a vysoce angažovaným osobám mysleli na lidovou moudrost: dvakrát měř, jednou řež.

K odpovědnosti je ovšem nikdo nepovolá, neboť všichni odpovědní činitelé, kteří tuto kulišárnu vyvolali a provedli, se těší výhodě práva na neomylnost a beztrestnost, které jim ve jménu mantry o jejich nezávislosti a díky  vágní definici kárného provinění přiznávají jejich nadřízení a velmi často i kárný soud. O nezdravosti daného stavu svědčí i skutečnost, že nejvyšší činitelé resortu si netroufají podat kárnou žalobu, i když se sami cítí pobouřeni křiklavě nesprávným rozhodnutím některého soudce nebo státního zástupce. Čerstvým příkladem budiž předčasné propuštění z výkonu trestu bývalého senátora Alexandra Nováka, které rozhořčilo jak nejvyššího státního zástupce tak ministra spravedlnosti. Nakonec jediná pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová vzala na sebe riziko z neúspěchu u kárného soudu a podala kárnou žalobu na chomutovského okresního státního zástupce Ladislava Kosána, který podle jejího názoru měl podat stížnost proti rozhodnutí soudu o vyhovění žádosti odsouzeného.

Pokud bude společnost trpět státním zástupcům a soudcům projevy přesvědčení o jejich výlučnosti a nadřazenosti nad stát a jeho občany, pokud budou platit bezzubá pravidla kárného řízení, lépe nebude.