ÚNOS BEZ ÚNOSCŮ, VYDÍRÁNÍ BEZ VYDĚRAČŮ

Pokud laskavý čtenář z názvu vyvodí, že v tomto článku chci vyprávět o něčem, co se vymyká zdravému selskému rozumu, podezírá mě správně. Budu se zabývat rozsudkem ze 17.prosince 2019, vydaným senátem Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, o němž jsem  na základě bezprostředního dojmu ze soudní síně psal v článku „Hororový rozsudek“  z 19.prosince 2019. Pro oživení paměti čtenářům připomínám, že jde o příběh násilného vymáhání stamilionového dluhu, v němž věřitel, ods. Jaroslav Novotný, měl nechat unést dlužníka Pavla Buráně do svého domu najatým komandem „zakuklenců“ a tam jej měl nechat pod hrozbou usmrcení podepsat listiny, jimiž se dlužník zavazoval k splnění svých závazků.

Nyní se k rozsudku vracím, maje  k disposici jeho písemné vyhotovení. Jde v pořadí o druhý rozsudek nalézacího soudu, když ten první vrátil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k novému projednání s odůvodněním až znevažujícím a se závaznými právními pokyny, s nimiž se měl nalézací soud vypořádat.

Upozorňuji čtenáře, že jsem laik, takže mé úvahy je třeba brát s rezervou.  Mimo to vedu v patrnosti jak možnost, že se obžalovaní dopustili žalovaného trestného jednání, tak i možnost, že máme co do činění se simulací trestného činu za účelem kriminalizace věřitele, provedenou podle předem připraveného sofistikovaného scénáře.

Nový rozsudek obsahuje zásadní změny proti původnímu. Odsouzeným se snižují tresty o jeden rok, tedy Jaroslavu Novotnému na 7 let odnětí svobody a Jaroslavě Novotné na 4 roky, k tomu panu odsouzenému se ukládá peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Poškozeného Pavla Buráně s jeho nárokem na náhradu škody soud odkázal do občanskoprávního řízení.

Kromě toho soud zprostil obžaloby oba zbývající „zakuklence“. Soud přesto dále věří, že pošk. Pavel Buráň se dostal do domu obžalovaných proti své vůli a tam byl vystaven vyhrožování usmrcením, ale vykonavatelé násilí se z formálního hlediska jaksi „vypařili“. Je to příznačný znak rukopisu soudce Radomíra Koudely, kterého jsem si všiml již u prvního rozsudku, o němž jsem psal 30.března 2018 v článku „Hororový příběh od zlínského soudu XI“ : vzniknou-li v argumentaci soudu neudržitelné trhliny, nastoupí jako na starořeckém divadle deus ex machina, který je přeskočí a jede se dál.

Základním důkazem proti obžalovaným zůstává rozporuplné svědectví pošk. Pavla Buráně, jehož průkaznost osvobození „zakuklenců“ podstatně oslabuje. Aby se nezhroutilo jako osamocený důkaz, soud je ve svých úvahách podpírá různými „berličkami“ a někde se opět vynoří nějaký deus ex machina.

Soud se nadále drží utkvělé představy, že Jaroslav Novotný si sám napsal dopis z 15.srpna 2014, jímž měl pan poškozený vyjádřit ochotu napravit  jejich vztahy. Trvá nadále na mylném tvrzení, že pan odsouzený jej uložil do paměti počítače dříve, než mu jej doručila pošta. V argumentaci původního rozsudku toto měl být „úhelný kámen“ dokazování, ale odvolací soud jej odsunul do pozadí. Upozorňuji, že paměť počítače Jaroslava Novotného prozkoumala policie a tři znalci, z nichž dva dodal současný zmocněnec poškozeného. Šli hodně do hloubky, zabývali se zkoumáním metadat a zbytků smazaných souborů. Našli ledacos, nikoli však stopy po textu dopisu, vytvořeného v textovém editoru, bez něhož by provedení v použitém  JPEG formátu nemohlo vzniknout. Osobně nepřisuzuji autorství Pavlu Buráňovi ani Jaroslavu Novotnému.  Mohl jej napsat kdokoli a zapadá jak do scénáře přípravy na vydírání  Pavla Buráně, tak do scénáře simulace jeho vydírání.

Podivuhodné je tvrzení soudu, že ods. Jaroslav Novotný „najal nezjištěný počet osob“, které násilně dopravily pana poškozeného k Novotným a tam jej ohrožovaly hned dvěma zbraněmi, aby jej přinutily k povolnosti. Znělo by to věrohodně, nebýt skutečnosti, že pošk. Pavel Buráň nejdříve uvedl, že únos provedli Ukrajinci nebo osoby mluvící jemu neznámým slovanským jazykem, z nichž si troufl poznat pouze jednoho útočníka, časem ale s naprostou jistotou poznal policií dodané Slováky, a ty soud zprostil obžaloby. K násilí tedy mělo dojít, jen chybí „zcela podružná“ informace, kdo je spáchal. A bez násilí ze strany „zakuklenců“ by k údajnému trestnému činu Jaroslava Novotného nemohlo dojít. Soud se „pro jistotu“ nezamýšlel nad tím, zda je normální, aby se protivníci, z nichž jeden byl vystaven násilí, po skončení akce posadili jako přátelé ke stolu a zpili se tvrdým alkoholem do takové míry, že  pan poškozený zvracel a padal, a zda je normální, aby křehká ods. Jaroslava Novotná se vystavila nebezpečí napadení, když se uvolila vézt sama autem robustního opilého poškozeného, jenž dle tvrzení soudu utrpěl v jejich domě těžké příkoří, na němž se měla osobně podílet. Tvrzení pana poškozeného, že se pitce nemohl vyhnout, je vzhledem k mohutnosti jeho postavy zjevně nepravdivé. 

Stejně jako dříve soud tvrdí, že nějaký deus ex machina zajel z Kunovic do Uherského Hradiště, aby z mobilního telefonu Pavla Buráně odeslal dvě SMS, oznamující jeho příchod.

Bylo třeba odůvodnit nepodmíněný trest ods. Jaroslavě Novotné, proto soud tvrdí, že se „podílela na řízení maskovaných mužů v domě, kterým společně s Jaroslavem Novotným nařizovala, co mají dělat, kam jít, co mají přinést, apod.“ a páchala další nepravosti. Jiný důkaz proti ní než svědectví Pavla  Buráně soud nemá. Ale koho řídila, když obžalovaní „zakuklenci“ byli soudem zproštěni ?

Vyjádřením, že pan poškozený utrpěl lehká zranění na těle, která nevyžadovala další léčení, soud přešel mlčením názor znalce, obstaraného obhajobou, o nesouladu zjištěných zranění a popisu skutkového děje  panem poškozeným.

Senát Radomíra Koudely provedl v odůvodnění rozsudku určitou sebereflexi ve vztahu k původnímu rozsudku na pozadí závěrů odvolacího soudu, který zpochybnil přezkoumatelnost původního odůvodnění až do té míry, že je neuznal za způsobilé k posouzení viny obžalovaných a uložil nalézacímu soudu řadu úkolů k doplnění dokazování.

Soud skutečně některé své úvahy prohloubil. Například ze sledování pohybu mobilního telefonu pana poškozeného vyvodil, že z pracoviště vyjel směrem ke svému bydlišti, tedy k místu, na kterém měl pak být zastaven únosci, nikoli směrem k bydlišti obžalovaných. Soud nepřipouští možnost, že zajížďka mohla být součástí scénáře akcí ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného.

Plných 12  stran ze 126, popř. 45 odstavců z 246, věnuje soud rozboru odposlechů telefonických rozhovorů, prostorových odposlechů a rozhovorů v autě, jímž se snaží prokázat nevěrohodnost odsouzených, již se domlouvali na taktice vystupování před soudem, vyhodnocovali důkazní situaci, odhadovali její stav atd. Velkou úlohu hrál nesmírně upovídaný svědek S.J., (nyní těžce nemocný) bývalý kriminalista, nadaný bujnou fantazií, jenž hrál roli  poradce ods. Jaroslava Novotného. Ze spousty úryvků řeči se soud snaží vydolovat zrníčka aspoň nepřímých důkazů o tom, že k vydírání v domě Novotných skutečně došlo. Tato část odůvodnění rozsudku snižuje jeho přehlednost a obhájcům bude ztěžovat zpracování odvolání. Dle mého laického úsudku to je informační balast.

Soud dále doplnil výslechy svědků podle pokynů odvolacího soudu a provedl několik důkazů znaleckými posudky a výslechem znalců k nim. Významný byl znalecký posudek z oboru odorologie, jenž označil použití pachové stopy k usvědčení obž. Sádeckého za nepoužitelné.

Pro obhajobu je zvlášť významný znalecký posudek primáře MUDr. Jiřího Hladíka, jenž prokazoval, že drobná zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu  způsobu, jakým s ním „zakuklenci“ při „únosu“ nakládali. Pokud na jiném místě  ( v odst.220)  soud bagatelizuje jeho zjištění o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana poškozeného odkazem na povinnost únosců dopravit jej do domu Novotných v „použitelném“ stavu, je to úsměvné, neboť pan poškozený vypověděl, že v důsledku škrcení chvílemi ztrácel vědomí. Soud v této souvislosti fakticky přiznává nadržování panu poškozenému, neboť v situaci rozporů mezi znaleckými posudky, jež obstaraly strany řízení, nenařídil pořízení revizního posudku. Odůvodnil to jednoznačností důkazní situace, která právě díky rozporům v nálezech znalců jednoznačná nebyla.

Z doplnění dokazování vytěžili oba „zakuklenci“, když z něj vyplynuly  zesílené pochybnosti, zda je pan poškozený viděl dříve než při rekognici in natura a jak je tedy mohl s určitostí označit při rekognici podle fotografií. Se zlomyslností sobě vlastní podotýkám, že nepovažuji za vyloučené, že mu před rekognicí podle fotografií někdo „poradil“. Jinak soud musel připustit nepřípustnost rekognice podle fotografií, neboť identita  a místa pobytu podezřelých byla policii známa a bylo tedy možné provést rekognici in natura.

Soud vyhověl závaznému pokynu odvolacího soudu také tím, že nechal vypracovat znalecký posudek na věrohodnost pana poškozeného Pavla Buráně. Posudek vyzněl v jeho prospěch. Ve vztahu k posudkům, které byly  vypracované na oba obžalované a Bibianu Dargovou lze konstatovat, že účastníky řízení jsou pouze slušní, věrohodní lidé. Účinnost posudku na pana poškozeného ovšem snižuje vývoj jeho výpovědí o identitě „zakuklenců“,  nesoulad poranění na jeho těle s popisem způsobu nakládání s ním při „únosu“  a posléze nepřehlédnutelná motivace ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného. Tu zesiluje skutečnost, že v minulosti došlo k pokusům přimět pana odsouzeného k prominutí velké části pohledávky a zatím také neobnovení splátek.

Soud vyhodnotil některé poznatky znalců z oboru kybernetiky, dodaných zmocněncem poškozeného, jako důkaz trestné činnosti. Např. se raduje nad tím, že pan odsouzený neznal přesnou výši dluhu. Nechápu, jaký význam to má pro prokázání, že došlo k popsanému vydírání.  K podobnému účelu soud vyhodnocuje komunikaci mezi panem odsouzeným a jeho právníkem v průběhu přípravy obchodně právních dokumentů. Soudím, že jde o záležitosti, které k „únosu“ a „vydírání“ v domě Novotných nemají přímý vztah a patří do obchodně právního řízení. Zejména soud přistupuje k  hodnocení listin, které  je nepříznivé pro pana odsouzeného, pod zorným úhlem závěru, že skutečně došlo k vydírání, že Pavel Buráň podpisoval pod nátlakem. Čili zde vzniká jakési „důkazní perpetuum mobile“. Nezpochybnitelná je pouze skutečnost, že v době setkání obou pánů v domě Novotných pan poškozený dlužil obrovskou částku, což nepopírá, a přestal platit dohodnuté splátky.

Stojí za zmínku, že soud zamítl požadavek obhajoby na výslech svědka Michala Milíčka, bývalého taxikáře, který z vlastní iniciativy nabídl svědectví, že mu pan poškozený nabídl 100 tis. Kč za falešné svědectví, že viděl údajnou akci „únosců“ na silnici. Rozhodnutí soudu lze omluvit pouze tím, že svědek se přihlásil krátce před ukončením řízení, takže jeho výslech by patrně vedl k odročení vydání rozsudku až o několik týdnů. Je možné, že předseda senátu počítal s možností, že mu odvolací soud poskytne možnost, aby důkaz provedl v dalším kole. Jinak by se ovšem jednalo o otevřené trestuhodné nadržování panu poškozenému.

Při závěrečném vyhodnocení důkazů soud nadále považoval za „úhelný kámen“ dokazování domnělý dopis Pavla Buráně z 15.srpna 2014, který si podle soudu pan odsouzený napsal sám. Nadále opakuje mylné tvrzení o vložení  dopisu do paměti počítače pana odsouzeného před jeho doručením poštou: pan soudce prostě neví, že složku lze označit kdykoli jakkoli, zatímco vložení souboru do paměti se zapíše automaticky se skutečným datem a časovým údajem. V podstatě dospěl soud k závěru, že proti situaci před vydáním rozsudku nedošlo doplněním dokazování ve vztahu k manželům Novotným k žádným změnám, proto jen s ohledem na plynutí času upravil výši trestů. Uznal věrohodnost výpovědí Pavla Buráně a pominul nejednotnost ve výpovědích svědků obžaloby, kteří měli něco vidět na silnici, kde mělo dojít k „únosu“. Pikantní je vyjádření, že pan poškozený by si nedovolil křivě obvinit pana odsouzeného, neboť si byl vědom, že na domě jsou umístěny kamery: obhajoba mnohokrát poukázala na skutečnost, že policie provedla domovní prohlídku až v době, kdy měla naprostou jistotu, že záznamy ze dne činu budou přemazané. Vyvolává to podezření, že policie jednala ve prospěch pana poškozeného.

Pokud se týká zproštění obžaloby obou zbývajících „zakuklenců“ soud míní, že je musel zprostit pro chatrnost důkazů, ale v podstatě nadále věří, že se na činu podíleli.

Soud měl po pěti letech od činu naprostou jistotu, že pan poškozený ani stínem ochoty nejeví zájem uhradit dluh. Přesto si nepoložil otázku, zda měl Pavel Buráň kromě kriminalizace ods. Jaroslava Novotného jinou možnost, jak se zbavit nepříjemného věřitele. Ale také nezkoumal otázku, zda vynucení podpisu listin dne 7. října 2014 bylo pro Jaroslava Novotného jedinou možnou cestou k vymáhání dluhu. Celkově síle motivace obou soupeřů soud nevěnoval přiměřenou pozornost.

Skutečně kuriozní je víra soudu, že k trestnému činu došlo, když bez součinnosti „zakuklenců“ k němu dojít nemohlo, ale v jejich součinnost věří, i když je zprostil obžaloby.

OBRANA HELENY VÁLKOVÉ

Psáno pro Českou justici, vyšlo 14.1.2020

Vulgarizace našeho politického prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadového  převratu již uběhlo 30 let.

Sprostoty nebyla ušetřena Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média,  spustila kamenování a stále v něm pokračuje. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi  prací  bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o  ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona,  určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla.  Zmíněný  článek není v žádném případě chválou zákona, ostatně chválení nebo hanění nebylo jejím úkolem. Mezi jeho závěry a praktickým použitím zákona není žádná spojitost. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je pustá lež.

Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho provádění se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. Cílem opatření není a nebylo dostávat lidi zpět do vězení, je to právě naopak. V článku  „Neklidný soudní advent“ jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi. Jiří Gruntorád by asi řekl, že soudce krátil jeho právo strávit Vánoce s rodinou.

Další hřích Heleny Válkové má spočívat v tom, že v r.1979 napsala článek, který  údajně bez jejího vědomí podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později předseda Nejvyššího soudu, sesazený v r.1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“.  

Helena Válková nastoupila do ústavu jako mladá absolventka práv a asi si spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od r.1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Není první ani poslední obětí chuti mařit prezidentovy personální záměry a Miloš Zeman není první, komu se to děje.

Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17.listopad 1989. Jsem mnohem starších a o procesech jsem věděl, ale jména Urválek a Vaš se do mé paměti dostala až v letech 1967-8.  A musela opravdu vědět, že spoluzaměstnanec je právě TEN Urválek ? V mé rodině je šest nositelů křestního jména Zdeněk.

Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla členkou KSČ. V té době byla „rudá knížka“ podmínkou pro přístup k některým profesím. Nicméně Helena Válková byla řadovou členkou, nedomáhala se funkcí a na rozdíl od řady významných činitelů dnešní justice a státního zastupitelství nevyužila „rudé pracovní knížky“ k přechodu do lépe placené práce v represivních orgánech. Nicméně své členství uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat.

Útok serveru Info.cz článkem byl zjevně součástí dobře koordinované  akce, namířené možná více proti prezidentovi než proti viditelné oběti. Článku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, vydaného v r. 1979, se hbitě ujala média a štvanice začala.  Přečetl jsem bedlivě inkriminovaný článek a skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Sdělení, obsažené v nadpisu, je jednoznačně lživé.

Na obsahu článku mě ale zaujalo, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení zpolitizované policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Dohled nad osobami, propouštěnými z vazby, nebo z výkonu trestu za dobré chování, se dnes ukládá také, a to až na sedm let. Samozřejmě se na něm nepodílí policie, ale Probační a mediační služba, zájmové organizace občanů a někdy také nikdo.

Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a státním zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17.října 2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek.  Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, např. místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští  prokurátoři, postrach vojáků. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání,  vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?

https://www.ceska-justice.cz/blog/obrana-heleny-valkove/

==================================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

https://www.ceska-justice.cz/blog/obrana-heleny-valkove/Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

KAUZA VÁLKOVÁ: OMLUVA ZA OMYL

Zájem o dění ve světě kolem mne ve mně jako malém klukovi poněkud předčasně probudilo gestapo v rámci tažení proti Sokolu vpádem do našeho bytu za účelem provedení domovní prohlídky a zatčení otce (jen pro pořádek podotýkám, že přišli po obědě, nevyrazili dveře a nedoprovázeli je řvoucí těžkooděnci). Podnětů k pozorování světa pak přibývalo. Mimo jiné jsem zaznamenal únorový puč v r.1948, zglajchšaltované volby a politické  procesy padesátých let, přirozeně bez  znalosti jejich pozadí.

Z náhodných setkání s členy KSČ v celém poválečném období až do invaze armád Varšavské smlouvy jsem si vytvořil názor, že existují „ideoví“ komunisté, většinou ti předváleční, koncentráčníci, odbojáři nebo naivní duše, a vedle nich bezzásadoví kariéristé. Normalizačními čistkami se uvolnila spousta zajímavých pracovních míst a to byla výzva pro kariéristy. Strana se zásadně změnila. Proti situaci před Pražským jarem a během něho se podstatně zvýšil tlak na prokazování politické spolehlivosti uchazečů, na dodržování kádrových pořádků. Následně se poměr „ideových“ a kariéristů v KSČ dramaticky změnil. U mnohých profesí se „rudá knížka“ stalo nezbytnou vstupenkou. Místo  „ideových“ komunistů se významnou množinou stali lidé s účelovým, formálním vztahem ke straně. Nevzrušuje mě proto příliš zjištění, že někdo byl členem KSČ, pokud nebyl členem aparátu, pracovníkem represivních složek nebo významných činitelem vedení podniku nebo veřejné správy. Ostatně i v současnosti pro mnohé členy politických stran a hnutí jejich členství není tolik výrazem příklonu k nějakým idejím jako projev zájmu o podíl na moci a prebendách.

V případě prof. Heleny Válkové jsem věděl, že byla řadovou členkou strany a badatelkou v kriminologickém ústavu. Nezapadla do kategorie lidí, jejichž členství v KSČ jsem považoval za pohoršlivý úkaz. V kritické chvíli, kdy jsem ve spěchu psal článek „Helenin příklad“, jsem si ji navíc prostě spletl s jinou „hříšnicí“ a uvedl jsem, že byla členkou KSČ krátkou dobu. Sama mě upozornila, že to není pravda, že vstoupila do KSČ v r.1973 a setrvala až do r.1989, a žádala, abych omyl nějak napravil. Takže tímto se svým čtenářům omlouvám za nesprávnou informaci a současně oceňuji její upřímnost.

Nicméně mě ani správná informace nevede k tomu, abych se nad jejím „prohřeškem“ pohoršoval. Její chování odpovídalo  dobové normě a podle mého názoru nebylo nutné, aby právě kvůli němu přestala usilovat o zvolení Veřejnou ochránkyní práv. Nicméně její rozhodnutí přesto schvaluji, ale z jiných důvodů: žádná funkce nestojí za snášení pronásledování, jemuž by zjevně byla před jednáním Poslanecké sněmovny vystavena, a čelit mu bez loajality hnutí ANO oplátkou za její loajalitu by bylo neúnosné.

Bývalým disidentům a jiným moralistům se může jevit kariérní členství v KSČ jako nemravné, ale nelze nikoho nutit, aby se vymkl z bezpečného stádného  způsobu života.

Nenávistná mediální smršť proti Heleně Válkové po vydání mého článku pokračovala. Považuji proto za vhodné přičinit ještě několik poznámek k aféře.

S odstupem času si stále více uvědomuji hrůznost počinu autora článku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, jenž postiženou obvinil, že se podílela na šikanování disidentů. Je to čistá lež a hanebná pomluva, neboť badatelka Helena Válková neměla žádný nástroj, jímž by represivní orgány protiprávního režimu přiměla, aby škodily disidentům, o jejichž existenci a jejich šikanování nejspíš vůbec nevěděla.  

K výhradě, že zákon, jímž se zabývala, zasahoval do lidských práv všech obviněných, podotýkám, že i dnes jsou obvinění ve svých lidských právech ze zákona kráceni, a je to tak v celé Evropě. Tím ovšem neschvaluji zneužívání příslušných opatření, tím méně používání policie jako orgánu dohledu. Dnes soudy ukládají obviněným, kteří odcházejí na svobodu, někdy velmi přísná omezující opatření, v případě podmíněně propuštěných z výkonu trestu až na sedm let, a mohou uložit dohled Probační a mediační služby s povinností hlásit se pravidelně u probačního úředníka. V adventním čase jsem byl svědkem uvalení vazby na obviněného, který se vyhýbal návštěvám probačního úředníka.  Bylo to hodně drsné: když ráno vstoupil do soudní síně, nebyl připraven na to, že o Vánocích neuvidí svou rodinu. Nemáme na ochranný dohled  speciální zákon a jeho výkon nesvěřujeme policii, ale provádí se na  jiném právním základě.

Na pozadí vlastních dobových zkušeností odmítám „křižování“ Heleny Válkové za vydání článku s podpisem Josefa Urválka. Jsem podstatně starší než paní postižená a politické procesy proběhly v době, kdy jsem již bral rozum. Nicméně jména Josef Urválek a Karel Vaš mi pronikla do vědomí až v letech 1967-8, kdy se uvolnila cenzura. A to jsem měl úplně jiné politické vzdělání než Helena Válková, která ve stranickém školení KSČ či při studiu na normalizační právnické fakultě dostávala o procesech padesátých let jen „politicky korektní“ informace. I kdyby měla v paměti zločinnou úlohu Josefa Urválka,  nebylo by jí to nic platné, protože v době,  kdy nastoupila do Vědeckovýzkumného kriminologického ústavu,  byl tam již dávno před ní a patrně měl nadřazené postavení. Její hřích spočívá pouze v tom, že nemohla jako zaměstnankyně zabránit tomu, aby se jako spoluautor jejího článku podepsal její nadřízený. Dokonce by nemohla zabránit ani tomu, kdyby s ní chtěl obsah článku konzultovat. Nebyla v postavení svobodné občanské aktivistky nebo političky, ale zaměstnankyně, podřízené zaměstnanecké kázni.

 Josef Urválek byl „odložen“ v r. 1963 do  kriminologického ústavu po sesazení  z funkce předsedy Nejvyššího soudu. Taková byla tehdy praxe: pokud komunisté „neúnosné“ funkcionáře nenechali popravit ani zavřít, odklízeli je někam, kam na ně nebylo vidět. V resortu spravedlnosti pokračovalo jejich „odkládání“ ještě i po Listopadu a někteří z „odložených“ zde dosud působí.

Pokud Helena Válková dnes tvrdí, že s Josefem Urválkem na psaní článku nespolupracovala, není důvod jí to nevěřit. Působil jsem dost dlouho v akademickém prostředí, abych mohl tvrdit, že nadřízení výzkumníků se občas připisovali jako spoluautoři jejich článků nebo i knih. Nejsem si ostatně jist, zda Helena Válková skutečně bezpečně věděla, že Josef Urválek, který se pohyboval na jejím pracovišti, je skutečně TEN Urválek. Eviduji v mé širší rodině šest nositelů jména Zdeněk.

Celá štvanice na Helenu Válkovou ilustruje pokrytectví a mravní úpadek části novinářské obce a politických pseudoelit, jak jejích pronásledovatelů, tak těch, kteří se za ni veřejně nepostavili a spíše se od ní štítivě odtahují. Předstírají, že nevidí, že v mocenských strukturách státu na významných postech se pohybují stovky bývalých komunistů, z nichž mnozí mají na svědomí horší věci než bezvýznamný článek, určený pro uzavřenou komunitu odborníků v oboru, ale jejich hříchy jim nevadí. Ale protože by jako Veřejná ochránkyně práv ohrozila nějaký zájem, vyvolali skandál.

Helena Válková hodlá bránit svou čest proti nánosu špíny z kampaně, vyvolané článkem na Info.cz. Je to na místě, protože není první, kdo se stal v podobné situaci terčem ostouzení, a bylo by záhodno, aby se podobný případ již nikdy neopakoval. Autoři podobných akcí by měli konečně jednou narazit, stejně jako původci účelově vyvolaných trestních řízení.

Průkaznost lži o  podílu na šikaně disidentů je tak zřejmá a účinky jejího zveřejnění tak závažné, že je možné, že byla naplněna skutková podstata přečinu pomluvy, trestná podle trestního zákoníku. V úvahu přichází i použití nástrojů občanského práva na ochranu osobnosti. V každém případě by bylo na místě, aby jí morální podporu poskytlo hnutí ANO jako projev loajality, odměňující její neochvějnou loajalitu vůči hnutí a jeho vůdci.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

HELENIN PŘÍKLAD

Vulgarizace našeho politického prostředí dospěla do takového stavu, že na působení v politice je skutečně třeba „mít kačení žaludek“. Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Nezapomenutelná  byla štvanice na soudce Jana Sváčka, když se uvolil přijmout kandidaturu na soudce Ústavního soudu. Ač kandidát na členství v KSČ, nebál  se rozhodnout v neprospěch StB. To ale jeho pronásledovatelé nevzali v úvahu. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadové pseudorevoluce již uběhlo 30 let.

Sprostoty nebyla ušetřena Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminologie se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média a spustila kamenování. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi  prací  bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o  ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona,  určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je lež.

Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho výkonu se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. V článku  „Neklidný soudní advent“ jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi.

Další hřích Heleny Válkové má spočívat v tom, že v r.1979 napsala článek, který  údajně bez jejího vědomí podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později soudce, sesazený v r.1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminologického ústavu „na dožití“. Helena Válková si asi spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od r.1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17.listopad 1989.

Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla  členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat.

Pokud prezident republiky její odstoupení neodmítne, a bude-li chtít využít své právo navrhnout kandidáta na tuto funkci, nezbyde mu, než hledat dalšího zájemce, jenž na sebe vezme nebezpečí, že jako „prezidentův kůň“ zažije nechutnosti.

Útok serveru Info.cz článkem byl zjevně součástí dobře koordinované  akce. Článku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou“, vydaného v r. 1979, se hbitě ujala média a štvanice začala.  Přečetl jsem bedlivě inkriminovaný článek a skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Sdělení, obsažené v nadpisu, je jednoznačně lživé.

Na obsahu článku mě ale zaujalo, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Ale kdybychom z textu článku vypustili slova „socialismus“, „socialistický“, která se v něm občas vyskytují, mohli bychom si myslet, že čteme odůvodnění propuštění na svobodu současného vazebně stíhaného obžalovanéhco nebo odsouzeného, který se domohl propuštění za dobré chování.

Helena Válková byla  řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a státním zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17.října 2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek.  Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, např. místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští  prokurátoři, postrach vojáků. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání,  vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM) Z 5.1.2020

Převažující část prvních „Otázek“ letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice, státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace.

Václav Moravec se hned v úvodu projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podnětem mu byla domněnka, že ods. David Rath nastoupil záměrně do věznice v Teplicích,  která se mezi všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší  úspěšností žádostí o podmíněné propuštění. Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová  se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila.

Skutečnost je taková, že „rozdíly mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice přesvědčeno, že další setrvání  ve výkonu trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku Chamurappi z.s., stejnou žadatelku  jiný soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil.

Paní ministryně správně poukázala na nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich použití v praxi by mělo  jejich rozhodování sjednotit.

Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících. Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí  může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví, zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné propuštění nárok a jsouce prosebníci, dle mínění některých soudců k jejich žádostem lze přistupovat ledabyle.

V daném případě tedy nejde o mimořádnou přívětivost teplické věznice, ale o vstřícnost okresního soudu. Poměry se ale mohou měnit: před několika lety se odsouzení snažili dostat do obvodu působnosti Okresního soudu v Sokolově. Život je  pohyb.

Učená společnost věnovala poměrně značnou pozornost také skutečnosti, že počtem vězňů na 100 tis. obyvatel patříme k nejhorším státům v Evropě. Téma se přetřásalo ze všech možných stran a vymýšlela se různá opatření, jak pokračujícímu přeplňování věznic zabránit. Ale  nikdo z účastníků se nepozastavil nad tím, že se jen málo využívá možnost ukládání trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Zřejmě jejich znalost problematiky nebyla bez mezer.

Nakonec se shodli, že nezbyde nic jiného, než postavit nové věznice, jejichž výstavba se dostala do Národního investičního plánu, ale resort spravedlnosti na ně zatím nemá peníze. Není to nic nového: zatím se nenašla vláda, která by potřebám vězeňství věnovala patřičnou pozornost a dostatek finančních prostředků. V této souvislosti Marie Benešová příjemně překvapila názorem, že v současné situaci by přeplněným věznicím prospěla přiměřená, dobře uvážená amnestie.

Debatující se samozřejmě  nemohli vyhnout námětu trestního stíhání Andreje Babiše. Pro Marii Benešovou to byla příležitost k dalšími útoku na Lenku Bradáčovou. Prohlásila, že Vrchní státní zastupitelství v Praze v této kauze selhalo, když neuspokojivý stav v řízení nastal navzdory dvěma dohledovým prověrkám nad postupem státního zástupce Jaroslava Šarocha. Neuvědomila si, že dohledovou prověrkou se zjišťuje stav, který již nastal a na němž již nelze nic měnit. Zejména se nakonec ukázalo, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, neboť nemá přístup k dokumentaci dohledových prověrek ani k úplnému textu usnesení nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Lenka Bradáčová se bránila vysvětlením, že při dohledových prověrkách její úřad dospěl ke shodným názorům s nejvyšším státním zástupcem, který jejich nedostatečnost nebo chybnost nenapadl. Co dopisuji tento článek, výroky Marie Benešové veřejně odmítl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jinak ale paní ministryně  uplatnila rozumný postřeh, že je málo pravděpodobné, že po letech vyšetřování se v obnoveném řízení podaří odhalit nějaké nové významné důkazy.

Debata se pak posunula k problematice přípravy nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová se vyjádřila k hlavním rozporům mezi ní a neústupným nejvyšším státním zástupcem. Když se k věci vyjádřila Lenka Bradáčová, vymezila  se vůči ní nápadně ostře řkouc, že se diví, že vůbec do toho mluví, když nemůže vědět, v jakém stavu jsou její jednání s Pavlem Zemanem. Lenka Bradáčová opět zůstala nad věcí a klidně odpověděla, že o stavu jednání informace má, neboť pan nejvyšší státní zástupce informuje vrchní státní zástupce na pravidelných poradách.

Zajímavá byla v této souvislosti diskuse o složení komise, která má provádět výběr nových vedoucích státních zástupců. Státní zástupci si přejí sestavu ze státních zástupců a představitelů ministerstva spravedlnosti. Proti tomu Marie Benešová prosazuje pětičlennou komisi, v které by k státním zástupcům  a představitelům ministerstva přistoupil jeden soudce. Lenka Bradáčová tento návrh odmítla s tím, že je na hraně ústavnosti, neboť Ústavní  soud opakovaně judikoval, že soudci by neměli nikde vstupovat do jednání moci výkonné. Obhajovala současný model sdílené odpovědnosti státního zastupitelství a ministra. Marie Benešová svůj návrh obhajovala odkazem na skutečnost, že státní zastupitelství jsou servisem pro soudy a soudci znají státní zástupce a vědí, jaká je úroveň jejich práce. V tomto ohledu rozhodně podporuji Marii Benešovou. Soudcům nemůže být jedno, kdo vede útvar, jenž jim dodává obžaloby a intervenuje v řízení. Státní zastupitelství je skutečně podstatnou částí své náplně servisem pro soud. Ze zahraničí i z minulosti naší země jsou známy právní úpravy vztahu státního zastupitelství a soudů, v nichž má státní zastupitelství téměř povahu přívěšku k soudu a jeho pracoviště jsou v soudních budovách a s vnitřním vybavením, jež je majetkem soudu.

Pozoruhodný byl úsměvný šot z rozhovoru s poslankyní Kateřinou Valachovou, natočený před pořadem. Oznámila v něm, že poslanecký klub ČSSD si přeje, aby komise pro výběr vedoucích státních zástupců byla čtyřčlenná v poměru dva ku dvěma. A bude-li tomu jinak, poslanecký klub ČSSD nebude pro návrh zákona hlasovat. Trpaslík se tedy chystá vydírat velkého koaličního partnera.  

Debatující se pozoruhodně shodli v názoru na navrhovanou novou úpravu kárného řízení, která počítá s návratem k dvoustupňovému uspořádání a k obnovení prvostupňových kárných senátů u vrchních soudů. Mínění účastníků shrnul ústavní soudce Tomáš Lichovník vyjádřením, že rušit se má to, co nefunguje. Ale kárné senáty Nejvyššího správního soudu se osvědčily, takže by měly zůstat zachovány. Proti dvoustupňovému řízení ale jinak nejsou námitky.

Horké chvilky zažila Marie Benešová jako předsedkyně Legislativní rady vlády, když došlo na lobbing při tvorbě zákonů a „privatizaci“ legislativní činnosti. Václav Moravec jí nabídl informace o působení některých advokátních kanceláří a jednotlivých advokátů, mezi nimi přímo členů Legislativní rady, při tvorbě zákonů, jež se dotýkají zájmů jejich klientů. Marie Benešová tyto informace neměla, což srozumitelně vysvětlila tím, že přece nemůže být všude. A přislíbila, že si informace ověří a přijme příslušná opatření k zabránění nešvarům.

Na závěr vysvětluji, že jsem až na výjimku pomíjel výroky ústavního soudce Tomáše Lichovníka. Bylo tomu tak proto, že promlouval jen řídce a vždy rozumně. Mimo to považuji za vhodné poznamenat, že Marie Benešová projevovala při jednání sympatický smysl pro humor, který jsem nikdy dříve nezaznamenal, ač její chování sleduji  od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Na druhé straně se mi zdá, že pořad potvrdil „kuloárovou“ domněnku, že je alergická na Lenku Bradáčovou.

Na závěr si nemohu odpustit poznámku o způsobu, jakým na obsah Otázek reagovala Česká televize. Již v pětiminutovém zpravodajství v půli pořadu informovala o výroku Marie Benešové o selhání pražského vrchního státního zastupitelství. V dalších zpravodajských relacích sice poskytla paní vrchní státní zástupkyni prostor pro vysvětlení, ale skutečnost, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, před diváky utajila. Nic jiného z bohatého  obsahu ji nezaujalo. Zřejmě je na pražskou vrchní státní zástupkyni také alergická.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

KAUZA ČAPÍ HNÍZDO VSTOUPILA DO R.2020

Dne 3. ledna 2020 oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znova Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již  jednou vydala. Zpráva, vydaná na přelomu roku, je podnětem k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu.

Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším  procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění  volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho resignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená  resignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání  vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla resignace pouze litovat.

Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a běsněním novinářů, které nakonec měly jen mizivý vliv na voliče, ale lze je  chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se resignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud.

Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne.

V r. 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil.

Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože dle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké  tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena.

Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání  zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku.  To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost.

Také je na místě  pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku.

Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil, čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit.

Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj  k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny.

Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti.

 Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v r.2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto  směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk.

Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné.

Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, v které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

PROMLUVIL PAN PREZIDENT

Vánoční projev pana prezidenta chválím jednak proto, že jeho přesunutí na den 26.prosince je pokračováním masarykovské tradice, ale zejména jako pečlivě vycizelovaný kousek řečnického umění s bohatým myšlenkovým obsahem, pronesený bezchybnou češtinou. V záplavě blábolení politiků, často neschopných pronést souvislejší projev bez papíru a navíc mluvících pokleslým jazykem, působí jako fata morgana na poutníky vyprahlou pouští. Neúctu k jazyku považuji za neúctu k národu a připomínám, že národ i jazyk neměly daleko k zániku a  vděčnost za jejich zachování by nás neměla opouštět, nechceme-li o ně v budoucnosti přijít.

Většinou se ztotožňuji s názory, jež pan prezident ve svém poselství projevil.  Zejména souhlasím s názorem, že žijeme v úspěšné zemi. Nesouhlasím ale s jeho náhledem na justici, za jejíž hlavní vadu považuje zdlouhavost trestního řízení. Podle dostupných statistik ale délka našeho procesu je přibližně srovnatelná s evropským průměrem. Pan prezident se orientuje podle výjimečných procesů, jejichž kritika jako jednotlivých excesů je sice oprávněná, ale nelze ji přenášet na justici jako na celek. Mimo to soudím, že daleko více škod než průtahy páchají nezákonnosti  a mravní poklesky činitelů  trestního řízení. Tempo je kvantitativní ukazatel, důležitější je kvalita rozhodování. Je lepší počkat si rok na spravedlivé zproštění obžaloby než jít do vězení kvůli uspěchanému nekvalitnímu rozhodnutí. Nevšiml jsem si, že by pan prezident této stránce trestního řízení věnoval pozornost, ač by jistě mohl vyvíjet morální tlak. Přímou pravomoc nejvyššího kárného žalobce odmítá využívat jako nesystémovou. Stejně tak možnost mírnit křivdy využitím pravomoci udělovat milost využívá jen rudimentárně. Odstrašujícím příkladem je odmítnutí žádosti o milost ve prospěch ods. M.Sch. Nejvyšší soud ji pak nechal propustit na svobodu po sedmi měsících nespravedlivého věznění: ale i toho ji pan prezident mohl ušetřit.

Souhlasím s páně prezidentovým názorem, že zajišťování energetických potřeb státu cestou budování obnovitelných zdrojů je neefektivní. Na druhé straně je pravdou, že patří k přirozenosti úspěšných podnikatelů, že se hbitě ohnou pro peníze, které leží v prachu. Vlnu zájmu o budování obnovitelných zdrojů vyvolal stát vějičkou mimořádných dotací, na které pan prezident právem žehrá. Pak na všechny, kdo na vějičku naletěli, se paušálně přeneslo znevažující označení „solární baron“. Samozřejmě, na vlně se svezli všelijací šizuňci nebo korupčníci, kteří se nechali za různé služby obdarovat podíly na výnosech z energetických zařízení. Ale v zásadě jde převážně o lidi, kteří přirozeně a v souladu se zákonem šli za ziskem pro svůj podnik, vyhovujíce současně potřebě státu, který měl zajistit pokrytí části svých energetických potřeb využitím obnovitelných  zdrojů.

Hanlivé přízvisko se patrně projevilo v přístupu justice k posuzování civilních i trestních žalob, týkajících se obnovitelných zdrojů. Odstrašujícím příkladem je osud rodinného klanu Zemků, jimž nekompetentní přístup justice znehodnotil investici ve výši 1,3 miliardy Kč, dva členy rodiny uvrhl do vězení  a na hlavu rodiny se právě chystá. Pojítkem přehmatů v civilním i trestním řízení bylo porušení zásady, že nikdo nesmí být postižen za protiprávní jednání někoho dalšího, na němž se nepodílel. V daném případě příčinou neštěstí byla pohodlnost pracovníků subdodavatelské firmy, kteří si  usnadnili život paděláním revizních zpráv o stavu kabeláže elektráren. Nikdo z vedení investorské firmy o dodání padělků nežádal a ani o nich nevěděl. Mimo to vložení padělků do licenčního spisu mělo pouze význam formálního splnění předepsané náležitosti. Ani investor, ani Energetický regulační úřad, který vydává licence, neměli oprávnění kontrolovat pravdivost zpráv. O vydání licencí rozhodla tříčlenná komise pracovníků Energetického regulačního úřadu, která provedla prohlídku zařízení na místě, posoudila příznivě způsobilost elektráren k zahájení provozu a dala příslušné úřednici pokyn k jejich vydání.

Pozdější nález padělaných revizních zpráv v licenčním spisu  byl příčinou  zahájení trestního řízení, které překročilo hranici stíhání padělatelů, a k zahájení správního řízení, které vedlo  k odnětí licencí. Existují objektivní důkazy, že v den vydání licencí elektrárny skutečně stály a na investici za 1,3 mlrd. Kč byly nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, jež nebyly překážkou zahájení provozu. Zbývá dodat, že bez ohledu na skutečný stav elektráren žalobce vědomě tvrdil, že v době vydání licencí nebyly elektrárny dokončeny ani z části a soudce v tom spatřoval ospravedlnění udílení drakonických trestů. Trojici, která dala pokyn k vydání licencí, žalobce před soud neposlal. Formulaci o nedokončenosti „ani z části“ vypustil z rozsudku odvolací soud, ale to již bylo pozdě.

Uvědomuji si, že pan prezident pracuje s informacemi, jež mu z části dodává jeho zázemí. Proto se kvůli zmíněným výrokům nehorším a neměním nic na kladném  hodnocení jeho poselství.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389