Skončil rozruch kolem kauzy Čapí
hnízdo, což mi umožnilo vrátit se k běžným nepřístojnostem různých orgánů
v resortu (ne)spravedlnosti, v jejichž postupech se projevují stopy
myšlenkových pochodů dobrého vojáka Švejka.
Inspiroval mě článek advokáta Jana Vučky
„Skutek utek aneb Právní flexibilita NSZ“ na serveru ePravo, který se zabýval rozporným
právním přístupem Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a dospěl
k názoru, že „zobecnění právního názoru NSZ k totožnosti skutku je velmi
jednoduché: když nám to vyhovuje, tak něco platí; když nám to nevyhovuje, tak
platí pravý opak. Samozřejmě vždy v zájmu náležitě přísného postupu. Trefně to
popsal Jaroslav Hašek nesmrtelnými slovy dobrého vojáka Švejka: přísnost musí
bejt!“ Odkaz na Švejkovu moudrost mě zaujal, mimo jiné proto, že jsem sám
nedávno o „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti psal v článku „Trapné
švejkování v trestním řízení“.
Během doby, kdy mou pozornost
blokovala kauza Čapí hnízdo, jsem ale narazil na další projevy „švejkování“
v resortu (ne)spravedlnosti, některé starší jsem si vybavil. Pozoruhodné
bylo utkání s Krajským soudem v Ústí n.L. o získání informací o
příčinách nápadných průtahů v jednom trestním řízení soudním, které jsem
sledoval od r.2015. Skončilo 2.prosince 2022 zprošťujícím rozsudkem. Podle mého
odhadu trvalo nejméně o dva roky déle, než bylo nezbytné. Ostatně nesmyslnost
obžaloby byla zřejmá již na začátku, jen soud ji neviděl. Za průtahy bude muset
stát zaplatit zproštěnému obžalovanému nemalý peníz nad to, co by byl povinen
za nezbytnou délku řízení. Požádal jsem proto 26.března 2022 soud postupem
podle zákona o svobodném přístupu k informacím o vysvětlení dlouhých
přestávek v hlavním líčení. Hned na začátku jsem narazil na neobvyklý
úkaz: agendu informací zákona o svobodném přístupu k informacím neřeší tento
soud jako ucelený právní subjekt, ale pobočka v Liberci má jakousi
falešnou právní subjektivitu. Jakási úřednice pobočky mi sdělila, že má otázka
není v souladu se zákonem, protože rozhodnutí o nařizování hlavního líčení
je věcí nezávislého soudcovského rozhodnutí, na které se takto nelze ptát.
Když jsem se ohradil proti vyřízení
dotazu nekompetentní úřednicí, zdánlivě v souladu se zákonem mě odbyla slovutná
Daniela Zemanová, místopředsedkyně pro řízení liberecké pobočky, bývalá
předsedkyně Soudcovské unie. Stejně jako nekompetentní úřednice mi upřela právo
na vysvětlení.
Řídě se zásadou „ať jsem bit, jen
když se peru“ podal jsem 15.května 2022 odvolání
k Ministerstvu spravedlnosti. Po jeho odeslání
šel život dál. Proběhlo hlavní líčení, na němž předsedkyně senátu aspoň
částečně vysvětlila, proč jsme museli téměř rok čekat na pokračování. A po něm
další dne 2.prosince 2022, na němž se pan obžalovaný dle očekávání dočkal
zprošťujícího rozsudku.
V malém spolku jsem sám na vyřizování
agendy, zatímco proti mně stojí desítky justičních funkcionářů
s úřednickými aparáty. Na odvolání jsem proto v návalu jiných
radovánek po jeho odeslání zapomněl.
Ministerstvo (ne)spravedlnosti
obvykle mé podněty zamítá, často s pověřením ministra, který občas ve
skutečnosti o ničem neví. Děje se tak i jiným stěžovatelům a Švejk by úředníkům
jistě požehnal.
Právě proto jsem byl velmi překvapen
rozhodnutím z 8.prosince 2022, jímž
mi úřad vyhověl a uložil Krajskému soudu v Ústí n.L. aby znova jednal a
rozhodl. Rozhodnutí bylo třístránkové a velmi pečlivě vypracované. Jeho
preciznost je udivující. Není ale nic platné, protože kauza byla již před časem
pravomocně ukončena, čímž původně položená otázka ztrácí smysl.
Od 15.května 2022 do 8.prosince 2022
příslušný útvar ministerstva „mlel naprázdno“, ale mlel. Došel k cíli „s
křížkem po funuse“ stejně jako Švejk do Českých Budějovic. Těším se na
rozhodnutí Krajského soudu Ústí n.L.
Čistou „švejkovinou“ bylo vyřízení mé
stížnosti na nečinnost nejvyššího státního zástupce, tehdy ještě Pavla Zemana.
Případ začal rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o okamžitém propuštění z výkonu
trestu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové. Paní odsouzená pak žila
sice na svobodě, ale v krajně nepříjemném postavení obžalované. Následně
Krajský soud Brno projednal znova její věc a zprostil ji obžaloby, vypracované
státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Zběsilý žalobce se cítil poškozen a proti
rozsudku se odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž převážně napadal argumentaci
Nejvyššího soudu ČR. S odvoláním přirozeně neuspěl. Ale prodloužil Michaele Schneidrové život
v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců.
Podal jsem proto proti němu podnět na
zahájení kárného řízení u místně a věcně příslušného kárného žalobce Ivo
Ištvana, kterého jsem současně vyzval, aby se z řízení pro podjatost
vyloučil. Ivo Ištvan se ale výzvou k vyloučení vůbec nezabýval, ač mu
zákon takovou možnost nedal a vyřízením mého podnětu pověřil jednoho
z podřízených, který jej zamítl a poučil mě o možnosti přezkoumání
stanoviska Nejvyšším státním zastupitelstvím. Tam se přezkoumání ujal státní
zástupce Robert Misak, který se v rámci obhajoby napadeného vyjádřil mylně
k jisté jeho nepravdivé formulaci v obžalobě. Vznesl jsem námitku k
jeho nadřízenému, tehdejšímu nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi.
Odpovědi jsem se nedočkal. Obrátil jsem se proto na ministryni spravedlnosti Marii
Benešovou se stížností na nečinnost nejvyššího státního zástupce. Až po urgenci
mi poskytl geniální odpověď úředník Jan Převrátil, který mi sdělil, že mé „
podání je …stížností na vyřizování předmětného podání státním zástupcem či
státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. K jejímu vyřízení je pak
… příslušný nejvyšší státní zástupce“. Čili k vyřízení stížnosti na
nejvyššího státního zástupce je příslušný nejvyšší státní zástupce. To by snad
nenapadlo ani Švejka.
„Švejkování“ čelím také
v souvislosti s liknavým vyšetřováním brutální násilné trestné
činnosti, které bylo umožněno tím, že jsem „rozmluvil“ hlavního pachatele. Za
ochotu jsem mu „zaplatil“: pomohl jsem mu s vyvoláním neúspěšného pokusu o
povolení obnovy procesu a slíbil jsem mu, že spolek Chamurappi nabídne soudu
převzetí společenské záruky za něj, až přijde čas na podání žádosti o podmíněné
propuštění. Proti vyšetřování se hned na začátku postavil státní zástupce
Martin Suska. Když se mi podařilo nakonec dosáhnout zahájení vyšetřování, stal
se dozorovým státním zástupcem. I v tom vidím působení Švejkova ducha: kdo
lépe zabezpečí vleklost řízení než ten, který je nechtěl připustit? Protože
vleklost postupu policejního orgánu vzbuzuje nedůvěru, začal jsem se dožadovat
nahlédnutí do spisu. Ale dozorový státní zástupce mě do něj nepustí mimo jiné
proto, že mám vztah k hlavnímu pachateli (který jsem popsal výše). Určitě
mu ze záhrobí radí Švejk.
K dokonalosti pak „švejkování“ v této kauze dovedlo Vrchní
státní zastupitelství v Praze. Na tento úřad jsem se opakovaně obracel se
stížnostmi kvůli podivnému postupu ve výše popsaném případu. Většinu
z nich vyřizovala v můj neprospěch státní zástupkyně Dita Havlínová.
Když jsem ztratil trpělivost, podal jsem na ni stížnost. Dostal jsem pečlivě
vypracovanou osmistránkovou odpověď. Podepsala ji státní zástupkyně Dita
Havlínová.
Švejk by jistě tiše záviděl.
======================================================================
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz