AKTIVISMUS ČESKÉ TELEVIZE A PRÁVNÍ ŠARÁDA V KAUZE ČAPÍ HNÍZDO.

Ačkoli jsem nezměnil dříve deklarovaný indiferentní postoj k Hnutí Ano a jeho čelným představitelům, vracím se k námětu kriminalizace Babišova projektu Čapí hnízdo.

Nutí mě k tomu veřejnoprávní televize, která  se zapojila do předvolební agitace každodenním rozmazáváním informace o žádosti Policie České republiky o vydání poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání kvůli získání evropské dotace firmou Farma Čapí hnízdo.

Její počínání má účinky předvolební agitace, jen není jisté, zda Andreji Babišovi a jeho hnutí více škodí než pomáhá. Proto se nabízí otázka, zda veřejnoprávní televize tímto způsobem nezneužívá peníze koncesionářů. Jednostranné ovlivňování voličů, byť  pod záštitou informování o zmíněné policejní akci, zřejmě nemá v „popisu práce“.

Ke kauze se v televizních pořadech postupně vyjadřují stále další a další veřejní činitelé a novináři, kteří houfně rozmělňují prostou informaci o podané žádosti o vydání, byť nic nového nemohou přinést. V době, kdy zasedá parlamentní vyšetřovací komise, která se zabývá úniky z trestních spisů, prostřednictvím televizních obrazovek a některých novin denně po trochách unikají informace z výše zmíněné žádosti. Působí to dojmem, že skutečně žijeme ve Švejkolandu.

Policejní žádost jsem neviděl a nezbývá mi než věřit mediím, že se v ní skutečně pojednává o podezření na spáchání trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie. Je-li tomu tak, pak připouštím, že laikovi se může jevit odůvodnění žádosti jako matoucí.

Občan smí být trestně stíhán pouze za jednání, které platný trestní zákon uznává za trestný čin. Trestní zákoník, účinný od 1. ledna 2010  skutečně uvedené trestné činy zná, takže policie zdánlivě nepotřebuje nic více, než dokázat, že jednání obou vyžádaných lze „narazit na kopyto“ jejich vymezení. Je ovšem obecně známo, že zákony nemají zpětnou účinnost. A zde je čertovo kopýtko: k manipulací s předmětnou společností a k získání dotace došlo v r.2008, kdy ještě stále platil trestní zákon z r. 1961 v aktualizované  podobě. Nekalosti, přičítané vyžádaným poslancům a jejich blízkým, by tedy měly být stíhány podle něj. Starý zákon má ale malou vadu: neobsahuje ustanovení s označením „dotační podvod“. Opticky tak vzniká dojem, že policie žádá o vydání pánů poslanců kvůli jednání, které by v r.2008 nebylo trestným činem.  

Ve skutečnosti i tehdy by ale stíhání bylo možné, a to podle  §250b tr.z. o úvěrovém podvodu, jehož znění je téměř shodné se současným ustanovením o dotačním podvodu. Ovšem použití §250b tr.z. by bylo pro obviněné nepříznivé, protože horní hranice trestní sazby je zde 12 let odnětí svobody. A v trestním právu platí zásada, že se vždy používá právní předpis, který je pro obviněného příznivější.

CO MŮŽE POTKAT ANDREJE BABIŠE

Obrovský mediální hluk kolem žádosti policie o vydání dvou nejvyšších představitelů Hnutí ANO k trestnímu stíhání bude mít jistě mnohostranný vliv: na důvěru veřejnosti k oběma politikům a jejich straně, na důvěru veřejnosti ve zdraví našich politických poměrů, ale i na obraz státu v očích mezinárodní veřejnosti. Vytvořený mediální obraz působí dojmem, že obvinění nejméně proti Andreji Babišovi jsou naprosto jasná a nezpochybnitelná, ačkoli o  jejich obsahu se neví téměř nic. Presumpce neviny pro novináře a všelijaké protikorupční aktivisty neplatí.

K podezření z trestného jednání se připojuje morální odsouzení, jehož vyvrácení by bylo obtížné: miliardář se nestyděl sáhnout si na „poměrně malé“ peníze, které mu nepatřily.

Trestnost Babišova jednání se podle „zdravého selského rozumu“  zdá být jasná: nejdříve vyvedl společnost  ZZN Agro Pelhřimov z holdingu Agrofert do vlastnictví svých blízkých, aby se dostala do kategorie firem, jež mohou žádat o dotace z rozpočtu Evropské unie. Ta se pak přejmenovala na Farmu Čapí hnízdo, získala dotaci ve výši 54 milionů Kč a po pěti letech se opět vrátila do holdingu. Andrej Babiš, resp. jeho rodina či holding údajně získali dotaci podvodně.

Ve veřejném prostoru nyní bouří vášně, do nichž se promítá nevole jeho odpůrců nad jeho podnikatelským úspěchem a dosažením politické moci. Zdá se, že Andrej Babiš je předem odsouzen nejen k vysokému trestu odnětí svobody, ale i k vyvržení ze slušné společnosti a jeho vina je všem jasná.

Nepatřím k jeho obdivovatelům, naopak soudím, že mezi politikou a velkým byznysem má být neprostupná zeď a společnost se má mimo to chránit před lidmi s monokratickými sklony. Své výhrady k němu nebudu rozvádět do podrobnosti. Mohl bych pociťovat škodolibé zadostiučinění nad jeho trestním řízením, protože kdysi projevil spokojenost s trestním stíháním Shahrama Zadeha, jehož obhajobu jako laický občanský aktivista, člen spolku Šalamoun, podporuji: dnes Andreji Babišovi hrozí, že klesne na stejnou úroveň sprostého obviněného a bude prožívat hrůzy, které si zatím vůbec nedovede představit.

Nicméně jako laik, který monitoroval desítky trestních řízení, na základě praktických zkušeností vidím případ a jeho mediální pojednání poněkud jinak než tvůrci veřejného mínění.  Především soudím, že vášně nemají v posuzování podezření z trestného jednání místo a při přísném dodržování pravidel trestního řízení bude vývoj kauzy podstatně složitější, než se na první pohled zdá,  a prokazování viny bude obtížné.

Zdánlivě jasný obraz podezření na Babišovu odpovědnost za dotační podvod ztrácí jednoznačnost ve světle zásady, že občan má být trestán jen za to, čeho se skutečně přímo nebo nepřímo dopustil, přičemž mu je prokázáno, že jednal vědomě s úmyslem způsobit škodu nebo opatřit si neoprávněný prospěch. Již zde je kámen úrazu:  akce zahrnuje celý sled právních úkonů, je do ní zapleteno více osob a nebude jednoduché změřit osobní podíl Andreje Babiše na nich, natož prokázat mu vědomí a úmysl. Samozřejmě, soudci Aleši Novotnému na uložení trestu odnětí svobody Aleně Vitáskové stačila domněnka, že vedla „nějakou komunikaci“ se svou podřízenou, ač pro to dle svého výslovného vyjádření nemá důkaz. To je ale výhřez soudcovské svévole, k jehož opakování v jiných případech by nemělo dojít.

V neprospěch zaslepenců nenávistí však zejména působí skutečnost, že základem skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu dle   § 212 trestního zákoníku je klamavé jednání při předložení žádosti o dotace, nebo použití získané dotace k jinému účelu, než k tomu, který žadatel uvedl. Podle médií ale klamavou žádost o dotaci podala Jana Mayerová, dnes náměstkyně jihlavského primátora. Vedl jí snad Andrej Babiš ruku ?

Ovšem v případě této právní kvalifikace je příprava trestného činu trestná stejně jako jeho provedení. Pokud se tedy podaří žalobci prokázat, že Andrej Babiš s Jaroslavem Faltýnkem toto vše zosnovali a ostatní spoluobvinění byli jejich nástrojem, vedlo by se jim zle a hrozily by jim tresty až 10 let odnětí svobody,  i když by se jejich účast na konkrétních následných právních úkonech neprokázala.

Podobně v případě trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 trestního zákoníku je základem skutkové podstaty trestního zákoníku klamavé jednání ve vztahu k čerpání prostředků unijního rozpočtu, popř. jejich nesprávné použití. Prokazování subjektivní stránky trestného činu Andreji Babišovi ani v tomto případě nebude jednoduché. Také u této právní kvalifikace by  horní hranice trestní sazby byla deset let. Ale příprava tohoto trestného činu není trestná.

Suma sumarum: jako v jiných případech média nakrmila veřejnost zjednodušujícím obrazem a postižené představitele Hnutí ANO předem odsoudila. Rozpor mezi obrazem „dle zdravého selského rozumu“ a formálně právní složitostí dokazování skýtá jistotu, že v případě podání obžaloby se obžalovaní musí připravit na maření života účastí velmi dlouhým soudním procesem.

Vedou se spory o to, zda načasování zásahu proti Andreji Babišovi a Jaroslavu Faltýnkovi je součástí předvolebního boje. Podezření není zcela nesmyslné, protože dlouhodobý tlak na Babišův odchod z politiky je viditelný a zejména akce s Přibilovými nahrávkami byla nechutná. Jenže nikdo se nepřizná, že vypustil policii a státního zástupce jako džina z láhve a záměr poškodit ANO ve volbách nelze policii prokázat. Současně nelze vyloučit, že vyšetřování skutečně doběhlo do tohoto bodu až teď a policie nesměla zásah zdržet.

Nemá tedy smysl tyto debaty vést. Spíše bychom se ale měli zamyslet nad příliš častým ovlivňováním veřejného života zásahy policie a státních zástupců. Počínaje Kubiceho zprávou následují stále další nepřístojnosti: vypuzení z ministerské funkce Víta Bárty, překážejícího „betonářské lobby“ a ODS, puč za svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, jmenovaného ministrem z Věcí veřejných k nelibosti ODS, vymítání Jany Nečasové, dř.Nagyové z Úřadu vlády a z vlivu na premiéra s pomocí policie a olomouckých žalobců, dlouholeté, dosud zdaleka neukončené pronásledování Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu,  překážející parazitování na veřejných zdrojích a kapsách daňových poplatníků v odvětví energetiky, a nyní zásah proti  Andreji Babišovi. Některé procesy již skončily pravomocným zproštěním, což zpětně prokazuje jejich nesmyslnost od samého počátku. Kauza Jany Nečasové, dř. Nagyové zatím přinesla tak hubené výsledky, nepřiměřené rozsahu nasazených prostředků, že na ni platí přísloví o hoře, která porodila myš. Alena Vitásková byla nepravomocně odsouzena 22.února 2016, ale dosud se nedočkala rozhodnutí odvolacího soudu. Příliš časté zásahy policie a státních zástupců do veřejného života vyvolávají otázku, zda jsou slučitelné se standardními představami o demokratickém právním státu, zda spíše nejsou náběhem na policejně- státnězastupitelsko- soudcokratický stát. Opakovaně někdo podléhá pokušení použít orgány vymáhání práva k zásahu  do věcí veřejných, ale je to nebezpečné: zítra se stejné orgány mohou obrátit proti němu.

Ještě nikdo pořádně nezná obsah obvinění, ještě se neví, zda Poslanecká sněmovna Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka skutečně vydá, průběh trestního stíhání a jeho délku nelze předjímat, neví se, zda se oba pánové budou opět ucházet o poslanecký mandát, ale již se vedou debaty o tom, že by měli resignovat na poslanecké mandáty a jak asi jejich obvinění ovlivní výsledek voleb.

Nikdo  se ale nezamýšlí nad tím,  jak  trestní řízení ovlivní životy obviněných jako jednotlivců, a jak dopadne na jejich rodiny a přátele. Působí-li v jejich trestní věci neformální účelové uskupení (podobnost s pojmem „zločinné uskupení“ není náhodná), zaměřené na definitivní vypuzení Andreje Babiše a jeho hnutí z politiky, z analogie se způsobem zacházení s Shahramem Zadehem soudím, že je nic dobrého nečeká, pokud si policie a státní zastupitelství nebudou na vyšetřování prominentů jen hrát. Dostane se jim příležitosti, aby se na vlastní kůži přesvědčili, jakého stupně emancipace směrem k právu na libovůli dosáhlo státní zastupitelství (které je „hlídačem policie“) a trestní soudy v době, kdy resort spravedlnosti spravovalo Hnutí Ano. Ve veřejnosti již dříve zněly hlasy o nutnosti vynucování odpovědnosti policistů, státních zástupců a soudců za nesprávná rozhodnutí, jimiž občané utrpěli škody. Hnutí ANO šlo do voleb se slibem nápravy, ale ve skutečnosti pod jeho správou resortu spravedlnosti se jistota beztrestnosti páchání justičních přehmatů a zločinů zvýšila. Zčásti je to důsledek toho, že oba ministři spravedlnosti neměli ze strany vedení hnutí dostatečnou politickou podporu. Ostatně žádná z politických stran, která kdy resort spravedlnosti držela, nenaložila se svým ministrem tak hanebně, jako ANO s Helenou Válkovou, mimo jiné dlouhodobě beztrestně ostřelovanou Babišovými novinami.   

Andrej Babiš a Jaroslav Faltýnek se musí připravit na to, že soud povolí odposlech jejich telefonů a pošle jim do bytů a do firemních kanceláří policisty na domovní prohlídku. Na základě analogie s výše zmíněným případem Shahrama Zadeha by mě nepřekvapilo, kdyby orgány činné v trestním řízení „povýšily“ Andreje Babiše na hlavu zločinného uskupení, zřízeného za účelem uskutečnění dotačního podvodu: podvod mohl proběhnout jen proto, že na něm pracovala koordinovaná skupina Babišových blízkých, která musela mít vůdce. Když Shahram Zadeh dokázal založit zločinné uskupení, v němž nejvíce „práce“ odvedli spolupracovníci policie, kteří mu škodili a zajišťovali si vlastní beztrestnost, a to v době, kdy byl ve vazbě a nikoho z členů uskupení neznal a neměl s ním styk, jistě by to dokázal Andrej Babiš na svobodě s lidmi, s nimiž měl volný styk a prostředky k jejich usměrňování.

Nepřekvapilo by mě ze stejného důvodu, kdyby státní zástupce našel důvody pro uvalení koluzní vazby, aby se účastníci vyšetřovaného jednání nemohli mezi sebou během přípravného řízení domlouvat. Koluzní vazba je nepříjemná m.j. i v tom, že vazebně stíhaný nemá právo na soukromí ani při rodinných návštěvách. Je časově omezená a po ukončení výslechů musí být okamžitě zrušena. Když ji ale státní zástupce „zapomene“ zrušit a nechá ji běžet o několik týdnů déle, jak se stalo v případě Shahrama Zadeha vinou státního zástupce Michala Galáta, nic se neděje. Práva sprostého obviněného jsou nicotná, nikdo jich nedbá.

Andrej Babiš se již nechal slyšet, že jeho trestním stíháním se vracíme do padesátých let. I když se naše orgány činné v trestním řízení dopouštějí četných nepravostí, toto srovnání je zhola nesmyslné. Dále se vyjádřil, že podá stížnost proti sdělení obvinění. Na to má jistě právo, ale jak praxe v kauze Shahrama Zadeha ukazuje, nemusí mu to pomoci, protože státní zástupce nemá stanovenu závaznou lhůtu pro její vyřízení a může se jí zabývat a samozřejmě ji zamítnout až za několik měsíců. Rozhodne-li se na základě  nepravomocného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nechat obviněného zadržet a předvést jej před „nedělního“ soudce s návrhem na uvalení vazby, soudce mu nejspíš vyhoví.

Andrej Babiš má proti Shahramu Zadehovi výhodu, že asi nikoho nenapadne, že by mohl uprchnout a nemůže se tak dostat do situace, v které by na účtě soudu ležela jeho kauce 150 milionů Kč jako pojistka proti pokusu o útěk a současně by byl v útěkové vazbě.

Různých nepřístojností by byli obvinění ušetřeni, kdyby státní zástupci plnili důsledně funkci záruky za nestrannost a  zákonnost  trestního řízení. Někteří z nich ale vidí své poslání v prosazení potrestání každého, na koho policie ( a za ní skrytí udavači) ukáže prstem.  Když pak obviněný dosáhne u soudu zproštění, stát neochotně zaplatí odškodnění, ale posedlíci, kteří svou zavilostí škodu způsobili, nenesou odpovědnost a pokračují stejným způsobem v dalších kauzách. Kární žalobci, kteří by je mohli pohnat k odpovědnosti, raději vymýšlejí nesmysly, aby je nemuseli potrestat.

Nejvyšším kárným žalobcem vůči státním zástupcům je ministr spravedlnosti, který je také druhým nejvyšším kárným žalobcem po prezidentovi republiky vůči soudcům. Všichni ministři spravedlnosti, které jsem poznal, se ale této funkce ujímali velmi neradi a Robert Pelikán není mezi nimi výjimkou : ví o různých zvrácenostech, ale nic proti nim nepodniká. Například mu nevadí, že dva soudci téhož soudu rozhodli odlišně o účinnosti složené kauce na oprávněnost uvalení útěkové vazby v jiném případě než v tom, v němž byla kauce složena. Účelové uskupení jihomoravských žalobců a soudců se proto může s lehkou myslí dopouštět čehosi, co jejich kritici považují za projev státního banditismu: mají kauci  Shahrama Zadeha v rekordní výši 150 milionů Kč na účtě a bez ohledu na ni drží jejího složitele v útěkové vazbě.

Právě proto, že je Robert Pelikán představitelem Hnutí ANO, se pánové Babiš a Faltýnek nebudou moci spoléhat na jeho ochranu, protože v případě kárného zásahu nebo podání stížnosti pro porušení zákona v jejich prospěch by jej rozhněvaná veřejnost ostrakizovala kvůli střetu zájmů.

V každém případě další vývoj kauzy „Čapí hnízdo“ bude velmi zajímavý a bude prověrkou skutečné úrovně českého trestního řízení. Pokud se věc dostane před soud, který usvědčí pány obviněné z trestného jednání nezpochybnitelným způsobem a pošle je za mříže, bude to důkaz, že Česká republika je právním státem, v němž ani prominenti nemají zaručenu beztrestnost.  Platí to ovšem jen pro případ, že se jim dostane spravedlivého soudu, vedeného za důsledného respektování trestního práva. Není ale zdaleka jisté, že tato podmínka bude naplněna. Celkově budou sklízet, co jejich strana v resortu spravedlnosti zasela.

GERECHTIGKEIT AUF TSCHECHISCH

Die Tschechische Republik präsentiert sich als demokratischer Staat,  dessen Behörden Gesetze sorgfältig einhalten. Wichtig ist nicht, was der Staat über sich selbst sagt, nur die Wahrheit zählt. Es scheint, dass besonders im Bereich Strafverfahren unterschiedlichste Ausnahmen anzutreffen sind.

In Brünn beispielsweise wurden zwei Strafverfahren eingeleitet, die den tschechischen Staatsbürger iranischer Abstammung und angeblichen Milliardär, Shahram Abdullah Zadeh, betreffen. Der Anklage im „großen“ Verfahren zufolge war er Chef von einer Tätergruppe, die innerhalb von 13 Monaten 2,5 Milliarden CZK (etwa 96 Millionen EUR) Mehrwertsteuer absichtlich nicht bezahlt hat. Zusammen mit ihm stehen weitere 14 Angeklagte vor Gericht stehen, aber Dutzende kleine Verkäufern, die keine Mehrwertsteuer gebezahlt haben und dann untergetaucht sind, blieben für die Polizei unbekannt oder sind zumindest nicht durch die Staatsanwaltschaft nicht angeklagt worden. Von den 14 Mitangeklagten hatten nur vier Personen etwas mit Shahram Abdullah Zadeh etwas zu tun, die anderen haben ihn erst während der Ermittlungen kennengelernt.

Obwohl ich bei allen Gerichtshandlungen anwesend war, habe ich bisher nicht erfahren, wie bzw., mit welchen Mitteln Shahram Abdullah Zadeh Dutzende von Verbrechern leiten konnte, wenn die Leute keinen Kontakt zu ihm hatten, er ihnen sogar unbekannt war. Am wenigstens die  Mitangeklagten keine Zeugnis gegen ihm vorgestellt haben. Ich bin jetzt gespannt, ob sich die Situation im Herbst verändert, wenn die Zeugen verhören werden.

Zu Beginn der Ermittlungen verfolgte die Polizei einen gewissen Petr Pfeifer, Chef der Hauptgeschäftsgesellschaft des gesamten Netzes, als Hauptverbrecher. Dan sind plötzlich, aus unbekanten Gründen alle Dokumenten über Petr Pfeifer verschwunden, und er selbst wurde zum Kronenzeugen. Er ist sogar nicht beschuldigt worden. Seinen Platz im Puzzle nahm  Shahram Abdellah Zadeh, welcher der Polizei bisher unbekannt war. Bisher ist nur sicher, dass seine Firmenggruppe Stron Strike AG der Gruppe von Petr Pfeifer einen hohen Kredit gewährt hat und auch Petr Pfeifer einige Millionen CZK für seinen persönlichen Bedarf geliehen hat (es ist für den Schuldner immer vorteilhaft, dem Gläubiger ins Gefängnis zu helfen).

Das „große“ Gerichtsverfahren kommt außerordentlich langsam voran. Die öffentlichen Gerichtsverhandlungen begannen im Januar 2016, und bis Anfang Juni 2017 fanden nur Hauptanhörungen von Angeklagten statt, bzw. wurden ergänzt. Nach einer Pause von 3 Monaten werden hoffentlich am 24. September Anhörungen Dutzender Zeugen folgen. Meiner Meinung nach wird dieser Prozess in diesem Jahr nicht mehr zum Abschluss kommen.

Shahram Abdullah Zadeh verbrachte 22 Monate in Haft. Erst nachdem seine Familie und Freunde einen „Rekord-Kautionsbetrag“ von 150 Millionen CZK (etwa 5,8 Millionen EUR) hinterlegten und er dazu unterschiedliche zusätzliche Pflichte akzeptiert hatte, wurde er aus der Haft entlassen. Noch im Gefängnishof wurde er auf Befehl eines Staatsanwalts erneut von der Polizei festgenommen, mit dem Ziel, in die vorläufige, zeitlich unbegrenzte Haft zu setzen. In diesem Fall hat das Kreisgericht Brünn den Antrag abgelehnt , weil es keine juristischen und sachlichen Voraussetzungen dafür befunden hat.  Außerdem berücksichtigte das Gericht die hohe Kaution als Sicherheit, dass Shahram Abdullah Zadeh die Tschechische Republik nicht verlässt.

Die pPsychologische Auswirkungen dieses Ereignisses auf den Angeklagten, seine Familie und Freunde waren furchtbar. Man könnte von ursachenlosen psychologischen Misshandlungen sprechen. Der Staatsanwalt, der sich diesen Versuch ausgedacht hat, konnte es sich erlauben, weil er sicher sein  konnte, dass seine schlechte Behandlung des Angeklagten und seiner Familie straflos bleibt.

Danach nahm der Angeklagte an allen Gerichtsverhandlungen teil und erfüllte alle zusätzlichen Pflichten. In der Zwischenzeit hat er eine junge Tschechin geheiratet, die jetzt ein Kind von ihm erwartet.

Die Behörden haben aber die Idee nicht aufgegeben, gleichzeitig 150 Millionen CZK in der Kasse  haben und einen iranischen Milliardär hinter das Gitter zu bekommen. Am 2. Dezember 2016 wurde er wieder angehalten und beschuldigt, während seiner Haft in 2015 eine kriminelle Gruppe ausgebildet zu haben, die Zeugen im „grossem“ Verfahren zu seinen Gunsten beeinflussen sollte.  So ist das „kleine“ Verfahren entstanden.

Das Stadtgericht Brünn hat Shahram Abdellah Zadeh und zusammen mit ihm weitere fünf Personen in Haft genommen, obwohl klar war, dass er während der Haft keine persönlichen Kontakte zu den Mitbeschuldigten hatte. Sie haben alle Aktivitäten ohne sein Wissen realisiert. Als Ergebnis enthielt er später Erklärungen von Zeugen in Form von notariellern Protokollen, die einige Zeugenaussagen aus dem Vorverfahren widerlegen sollten. Außerdem haben die Zeugen Strafanzeigen gegen die Ermittler vorgestellt, die aber keine Folgen für die Polizisten hatten.

Seit 2. Dezember 2016 nimmt Shahram Abdullah Zadeh an Gerichtshandlungen teil, stets in Begleitung von  sechs mit Maschinengewehren bewaffneten Gefängniswächtern. Drei von ihnen bleiben mit ihm im Gerichtssaal: wahrscheinlich schützen sie ihn vor dem Richter, Anwälten und bestimmten Personen von aus der Öffentlichkeit. Er hatte die oben angeführten Erklärungen während seines Verhörs vor dem Gericht zur Verfügung, aber hat sie nicht gebraucht. Gemäß dem aktuellen tschechischen Strafgesetz sind am meisten die Vorbereitungen einer Straftat straffrei.

Seine sogenannten Helfer haben für ihre Bemühungen gutes Geld erhalten. Aber sie haben die Polizei freiwillig über seiner Tätigkeit informierten und das gesamte verdiente Geld freiwillig herausgegeben. Alle Kontakten zu ihm und allen Mitbeschuldigten haben sie der Polizei immer gemeldet. Selbstverständlich waren sie weder unter den Mitbeschuldigten noch in Haft.

Es gibt eine wirkliche Kuriosität: eine Verbrechergruppe, in der die Hauptarbeit nur Helfer der Polizei vollbrachten. Derartiges sieht man nicht oft.

Das Gericht hat nur im Falle von Shahram Abdullah Zadeh alle drei gesetzlichen Haftungsgründe angewendet .  Die Kaution hatte in diesem Fall für das Gericht keine Bedeutung   und das Kreisgericht Brünn war damit einverstanden. Es  gibt noch eine Kuriosität: zwei Richter  desselben Gerichts haben dieselbe Frage auf unterschiedliche Weise entschieden.

Die Kollusionshaft ist auf 3 Monaten begränzt, d.h. sie sollte in unserem Fall am 3. März enden. Wegen der Unverantwortlichkeit des Staatsanwalts wurde sie erst am 11.  April vom Stadtgericht aufgehoben. Die Verlängerung von der Kollusionshaft war ein unangenehmer Eingriff ins Familienleben des Ehepaars, weil es die Anwesenheit einer Polizistin bei den Besuchen ertragen musste.

Am 11. April 2017 beschloss das Stadtgericht Brünn, den Beschuldigten aus der Haft zu entlassen. Das Kreisgericht hat diese Entscheidung auf Beschwerde des Staatsanwalts diese Entscheidung annulliert. Nach Auffassung des Staatsanwalts und des Gerichts besteht die Gefahr der Flucht von Shahram Abudullah Zadeh trotz der Kaution fort, auch sei es möglich, dass er seine Straftätigkeit fortsetzt. Es ist nur unklar, mit wem er sie fortsetzen könnte, wenn die Gruppe der angeblichen Mittätern von der Polizei zerschlagen wurde.

Die Verteidiger haben die schriftliche Entscheidung erst am 19. Juni 2017 erhalten.

Am 19. Juli 2017 hat fand eine weitere Gerichtsverhandlung des Stadtgerichts von Brünn stattgefunden. Das Gericht hat in diesem Fall hat den Freilassungsentwurf abgelehnt. Der Richter hat sich der rechtlichen Auffassung desAnsicht vom Kreisgerichts Brünn untergeordnet. Die Kaution wurde erneut in Betracht nicht gezogen. Es wird unter Zadeh´s Freunden über das staatliche Banditismus gesprochen.

Niemand weiß, wann Shahram Abdullah Zadeh freikommt. Das ist nur ein Beispiel, wie es in der Tschechischen Republik mit der Einhaltung von Gesetzen im Strafverfahren tatsächlich aussieht. Leider ist das keine Ausnahme. Ich könnte noch andere ähnliche Beispiele zuliefern, allerdings ist die Konzentration von Anomalien in diesem Fall außerordentlich hoch.

Über den Autor: Ich bin ein spezialisierter Blogger, der die Anomalien von Strafverfahren verfolgt. Ich bin  Mitglied von der Bürgervereinigung „Šalamoun“ (Solomon), die Justizopfer unterstützt. Der Präsident von „Šalamoun“ John Bok ist ein ehemaliger Dissident (Kämpfer gegen das kommunistischen Regime), einer der  persönlichen Freunde des ehemaligen Präsidenten Václav Havel.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU I.

Ve dnech 20. a 27.července 2017 začala zlínská pobočka Krajského soudu v Brně senátem předsedy Radomíra Koudely rozplétat bizarní skutkový děj, popsaný v obžalobě, jenž v detailech působí dojmem, že jej režíroval čtenář špatně napsaných hororů.

V jeho pozadí jsou velké peníze. Je výstražným příkladem ničivého působení touhy po hromadění majetku na mezilidské vztahy. Stojí v něm proti sobě bývalí dlouholetí společníci, podnikatelé v byznysu s výherními automaty a hernami, kteří společně vybudovali skupinu firem s miliardovým majetkem. Dnes ji ovládá a vlastní Pavel Buráň, který v tomto řízení vystupuje jako poškozený. Jejího úplného ovládnutí dosáhl odkoupením poloviny, vlastněné jeho jediným společníkem Jaroslavem Novotným, dnes spolu s manželkou Jarmilou Novotnou-Dimunovou hlavním obžalovaným.

Mezi bývalými společníky je věkový rozdíl. Starší Jaroslav Novotný kdysi usoudil, že se lopotil již dosti dlouho, takže si zasluhuje, aby si užil klidného života. Proto se rozhodl  prodat svůj podíl ve firmě. Tehdy se jednalo o výnosný byznys, proto se rychle našli zahraniční zájemci. K dohodě s nimi nakonec nedošlo, protože  zájem projevil sám Pavel Buráň. Společníci se dohodli na ceně, Jaroslav Novotný dostal zálohu na sjednanou kupní cenu a zbytek  měl dostat ve splátkách. Ze společnosti odešel a pustil se na poklidnou dráhu vysokoškolského pedagoga, na které působí také jeho manželka Jarmila, která je docentkou soukromé vysoké školy.

Pavlovi Buráňovi se dohoda brzy přestala líbit. Z počátku splátky posílal, ale po čase splácení zastavil a snažil se  přimět Jaroslava Novotného k souhlasu s podstatným snížením ceny. Zdůvodňoval to tím, že v důsledku zásahů státu do regulace tohoto byznysu podnikání již nevynáší  tolik jako v době odchodu Jaroslava Novotného ze  společnosti a následně se tržní cena firmy podstatně snížila. Jaroslav Novotný naopak na přerušení splátek odpověděl zesplatněním celé pohledávky. Určitou dobu pak probíhalo vyjednávání, které skončilo na mrtvém bodě.

Po dlouhé pauze nastal zvrat v nočních  hodinách dne 7. října 2014, kdy Pavel Buráň v domě manželů Novotných podepsal několik listin, jimiž mělo být zajištěno uspokojení pohledávky jeho bývalého společníka. Následovala bohatýrská pitka, u které pánům asistovala paní docentka a její dcera Bibiana, advokátní koncipientka.

V časných ranních hodinách následujícího dne se Pavel Buráň vydal na policii, aby zde podal trestní oznámení na manžele Novotné. Nezamířil ale do místně příslušné služebny PČR v Uherském Hradišti, nýbrž do Zlína, kam dorazil s měřitelným obsahem zbytkového alkoholu v krvi.

Policisté jej neposlali zpět do Uherského Hradiště, naopak se jeho případem začali pohotově zabývat. Obdařil je vyprávěním neuvěřitelného příběhu. Toho 7. října údajně opustil kancelář v Uherském Hradišti kolem 18. hodiny a vydal se na cestu k domovu směrem na Uherský Brod. Mezi obcemi  Drslavice a Prakšice jeho vozidlo předjela bílá škodovka, na jejímž zadním okně se rozsvítil policejní pokyn k zastavení. Vystoupili z ní tři muži v policejních uniformách. Jeden z nich jej oslovil s východoslovanským přízvukem a požadoval předložení dokladů. Po ověření jeho totožnosti nepraví policisté vnikli do auta, snažili se jej přetáhnout na sedadlo spolujezdce, bili jej a škrtili  drátem. Odebrali mu doklady, peněženku a mobilní telefon. Aktivně se bránil, ale nepomohlo mu to. Když jej dostali  od volantu, nasadili mu na hlavu kápi, přiložili mu pouta a vydali se na cestu. Když zastavili, zjistil, že je v garáži domu Novotných. Nechali jej tam čekat asi hodinu. Pak jej přivedli do jídelny, kde na stole ležely připravené listiny. Jimi mělo být zajištěno zaplacení pohledávky Jaroslava Novotného. Když se Pavel Buráň vzpíral,  jeden z únosců mu přiložil k hlavě pistoli, další mu držel u krku jehlu injekční stříkačky s neznámou tekutinou a Jaroslav Novotný hrozil také útokem na životy jeho blízkých. Když podepsal, falešní policisté zmizeli a přišel advokát, který provedl ověření podpisů na listinách. Následně se oba bývalí společnici dali do bezuzdného pití. Paní docentka s dcerou jim nalévaly a pana poškozeného v pozdních nočních hodinách dopravily domů.

V průběhu následného vyšetřování policie obvinila z účasti na přepadení a únosu Pavla Buráně Artura Žilina, Rusa, trvale žijícího na  Slovensku, a  Slováky Roberta Sádeckého a Matěje Janečku. Na stopu Artura Žilina ji přivedly kamerové záznamy o pohybu jeho auta v Uherském Hradišti v kritický den a v blízkosti vozidla Pavla Buráně. Není ale známo, proč padlo podezření na další dva muže.

Hlavní líčení dne 20. července proběhlo v omluvené nepřítomnosti obžalovaných manželů Novotných. Soud se po obligátním přečtení obžaloby věnoval převážně výslechům uvedených tří „únosců“, z nichž Matěj Janečka využil práva odmítnout výpověď, kterou nahradilo čtení výpovědi z přípravného řízení. Všichni tři shodně prohlásili, že nechápou, jak se dostali před tento  soud, neboť s projednávanou věcí nemají nic společného, nic neudělali a 7.října 2014 rozhodně v Uherském Hradišti a jeho okolí nebyli. Navzájem mezi sebou se neznali až do setkání v policejní služebně ve Zlíně a jména ostatních osob, která procházejí trestním spisem, jim nic neříkají.  Každý z nich uvedl, že má na danou dobu alibi. Dokládali je stopami své činnosti v počítačích, v záznamech o přítomnosti na pracovišti a fotografiemi, odvolávali se na svědky. Podle mého laického úsudku prolomení alibi obou Slováků bude obtížné, ne-li nemožné. Artur Žilin nabídl dokonce dvojité alibi. Především v kritickém období ležel s otřesem mozku a zdržoval se převážně na Ukrajině. Doložil to lékařskou zprávou a záznamy o překročení hranice v pasu. O autě tvrdil, že je na pokyn otce zapůjčil Ukrajinci, s nímž se jinak osobně nezná. Neví, kde se zdržuje a jak se s ním spojit a otce se zeptat nemůže, protože žije v nějakém pravoslavném klášteře v Rusku, kde s ním nelze navázat spojení. Zda mu soud uvěřil, poznáme až z odůvodnění rozsudku.

Následoval dílčí  výslech Pavla Buráně, zaměřený jen na jeho vztah k výše zmíněným třem obžalovaným.  Z jeho výpovědi je zřejmé, že si je jistý, že všechny tři s určitostí poznává, i když v domě Novotných používali kukly. Poznal je bezpečně i na fotografiích, které mu předložila policie. Popsal úlohy jednoho každého z nich. Některé podrobnosti jeho výkladu vzbuzují pochybnosti o proveditelnosti, ale s tím se jistě soud v dalším řízení vypořádá. Zatím je jeho svědectví nepřehlédnutelnou protiváhou proti alibi obžalovaných.

Soudce se mimo jiné zajímal o hmotnosti a výšku obžalovaných a pana poškozeného, zřejmě kvůli nepoměru tělesných schránek obžalovaných a Pavla Buráně. Jsem si vědom, že mi nepřísluší hodnotit důkazy, nicméně  přemýšlím, jakými kouzly dokázali obžalovaní v omezeném prostoru kabiny auta přemoci Pavla Buráně, obra o výšce 196 cm a hmotnosti 150 kg, který kladl odpor. V této souvislosti bych také rád viděl do hlavy soudce, abych se dověděl, do jaké míry může zevnějšek poškozeného ovlivnit jeho hodnocení soudcem. Pan poškozený se totiž od všch obžalovaných zásadně lišil také ustrojením: slušelo by bezdomovci.

Jednání dne 27. července 2017 zaplnila hlavní část výslechu poškozeného Pavla Buráně. Vypovídal zdrženlivě, snažil se nejít do podrobností, takže předseda senátu jej opakovaně vyzýval k rozvinutí příběhu. V podstatě popsal skutkový děj v souladu s obžalobou, popřípadě s výše uvedeným popisem. Velký důraz kladl na objasnění majetkoprávní stránky sporu mez ním a Jaroslavem Novotným, kterou se snažil vylíčit tak, aby bylo zřejmé, že pan obžalovaný vymáhá cosi, na co nemá nárok. Čelil všetečným otázkám soudce, státního zástupce i obhájců, z nichž zejména výslech advokátem Filipem Opatřilem byl velmi podrobný.

Poučen o povinnosti mluvit pravdu a nemilých následcích křivé výpovědi na přímý dotaz soudce v závěru výslechu prohlásil, že nemá žádné nestandardní styky s policií. Státní zástupce ani obhájci k tomu nic nenamítali.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 4. a 7. září 2017, kdy dojde na čtení výpovědí manželů Novotných a postupně na výslechy svědků. Průběh procesu je zatím rozplánován až do 19. října 2017.

POLITIZUJÍCÍ ŠPIČKY JUSTICE A DĚNÍ V POLSKU

Politické a legislativní spory kolem polské justice vzbudily velký zájem českých médií a nejen jich. K jeho vyvrcholení přispěl 24. července 2017 polský prezident Andrzej Duda pozoruhodným projevem, jímž mimo jiné oznámil rozhodnutí vetovat právě schválené zákony o Nejvyšším soudu a Národní radě soudnictví. Situaci pozorně sledují špičky naší justice, které vyjádřily své znepokojení hojně medializovaným prohlášením.

ČT24 se postarala, abychom všichni věděli, jak máme dění v Polsku rozumět: sjednocující poučení svěřila ve večerním vysílání dne 24.července 2017 dvěma komunistům: jednomu současnému, tedy Vojtovi Filipovi, předsedovi KSČM, a druhému bývalému, tedy Pavlu Rychetskému, předsedovi Ústavního soudu, oběma jinak rozumným mužům. Smysl mediálního zpravodajství, stanoviska justičních špiček i zmíněného televizního poučení je zřejmý: máme pochopit, že polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost svými legislativními záměry útočí na nezávislost justice a tím na základy demokratického právního státu. Tento myšlenkový proud souzní s různými projevy činitelů Evropské unie, jimž dodala fundamentalistický říz česká eurokomisařka Věra Jourová, která Polsku hrozí omezením přísunu unijních peněz. Muziku kazí pouze ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který nepřišel o zdravý rozum a o pevnosti polské demokracie nemá nejmenší pochyby.

S vědomím, že jsem laik, jsem pokorně vstřebal všechna poučení, leč přesto jsem se nezbavil některých kacířských pochybností. Jen okrajově jsem se pozastavil nad pohoršením nad způsobem, jakým proběhlo v polském parlamentu hlasování o předmětných zákonech. Pro nás by to nemělo být ničím novým, protože něco podobného jsme zažili, když pravicová koalice „protlačovala“ Sněmovnou „tunel století“, tedy zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi.

Zejména jsem si pomyslel, že kritikům počínání Práva a spravedlnosti z řad justice uniká, že jde především o politickou záležitost a není zcela obvyklé, že by vysocí činitelé justice aktivně vstupovali do politického zápasu, zvláště odehrává-li se v jiné zemi. Signatáři „prohlášení“ vzkazují demokraticky ustavené polské politické reprezentaci, že rozumí poměrům v Polsku lépe než ona a vědí lépe, co polská justice potřebuje. Jde o čistý projev kastovní nadřazenosti. Jejich vystoupení lze také chápat jako vměšování do vnitřních věcí spojeneckého státu, které není v souladu s orientací naší zahraniční politiky a vzhledem k významnému postavení signatářů může být politickým vedením Polska vnímáno úkorně. Pochybuji, že vydávání kolektivních politických stanovisek je v souladu s vymezením postavení soudce ve společnosti dle zákona o soudech a soudcích.

Jednání Práva a spravedlnosti má jednoznačně politický charakter a vychází z jeho programových zásad, zahrnujících myšlenku potřeby „dekomunizace“ justice. Z nich pak odvozuje kritiku stavu justice. Ta je podle ní málo výkonná, pomalá, zkorumpovaná, slouží jen elitám, plodí nespravedlivé rozsudky, jimiž se dopouští křivd na občanech, od roku 1989 se nezměnila a dosud se nedokázala zbavit soudců s komunistickou minulostí. A soudci se považují za kastu, vyvýšenou nad ostatní společnost.

Přemýšlím, jak by to dopadlo, kdyby někdo položil otázku našim občanům, neinformovaným o  pozadí polského dění, zda výše zmíněná kritika vyjadřuje situaci v české justici. Obávám se, že lid obecný by byl nakloněn uvěřit tomu, že uvedené věty skutečně popisují stav české justice. Netvrdím, že by to bylo bezvýhradně spravedlivé.

Neznám situaci  v Polsku, takže nemohu posoudit oprávněnost kritiky a nehodlám spekulovat o tom, do jaké míry by bylo přiměřené její vztažení na poměry české justice. Pouze připouštím, že veřejné mínění by ji mohlo považovat za odpovídající skutečnosti.

Pokud by se pak našla politická síla, která by chtěla podobně jako Právo a spravedlnost začít s nápravou poměrů v české justici, signatáři stanoviska a mnozí další pohrobci normalizace na vedoucích místech v soudnictví a státním zastupitelství by měli důvod ke starostem, protože by jim hrozilo, že se stanou obětí „dekomunizace“.

Poněkud odlišné by bylo postavení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který není součástí justice a není zatížen komunistickou minulostí. Ale následování polského příkladu by mu rovněž mohlo být nepříjemné, protože v Polsku (stejně jako v Rakousku) funkci generálního prokurátora vykonává ministr spravedlnosti. Mohl by tedy snadno přijít o zaměstnání. Je stejně zvláštní, že se připojil k signatářům  „prohlášením“, když se polské reformní úsilí prokuratury netýká. Patrně se tím hlásí o právo dohledu nad všemi a nad vším, které nedávno uplatnil vůči ministrovi vnitra a policejnímu prezidentovi.

Z tohoto pohledu vydání stanoviska špiček justice může být výrazem jejich obav z přenesení „polské nákazy“ do české kotliny kvůli jejímu možnému vlivu na jejich postavení.

Na závěr podotýkám, že jsem si všiml významné odlišnosti popsané situace od jiných politicky problematických událostí: až dosud jsem nezaznamenal žádné vyjádření nejvyššího strážce soudcovské etiky co by kárného žalobce nad soudci, prezidenta republiky Miloše Zemana, jenž by jistě měl k věci co říci. Z jeho strany ale soudcům nic nehrozí.

Nepřehlédl jsem, že ve vztahu k počínání Práva a spravedlnosti se vymezil také ministr spravedlnosti Robert Pelikán dopisem polskému kolegovi. Výhrady, které mám k postupu špiček justice, platí přiměřeně i na jeho jednání, neboť zřejmě vybočuje ze zahraničně politické linie vlády, jejímž je členem. Nevidím v něm projev nadřazenosti, protože oslovuje kolegu srovnatelné úrovně v hierarchii státní správy. Rozdíl je dále v tom, že na jeho setrvání ve funkci ministra by „přenesení nákazy“ nemělo vliv. Určující je vůle voličů a vedení strany.

Navzdory všem poučením si na závěr myslím, že všichni kritici chování Práva a spravedlnosti z řad justice by měli hodně práce, kdyby se pustili do zametání na vlastním prahu. To ale od nich nelze očekávat.

LIBERECKÉ JUSTIČNÍ KRATOCHVÍLE

V článku „Na liberecký soud se žene bouřka“, dostupném na mém bloggu a leckde jinde, jsem připomněl vznik a vývoj letitého trestního procesu, vedeného u Okresního soudu v Liberci proti bývalému libereckému okresnímu řediteli PČR Miroslavu Dvořákovi. Nebudu se již vracet k minulým událostem, pouze připomenu, že odvolacímu senátu Krajského soudu v Ústí n.L. předsedy Jiřího Malinovského se podařilo vytvořit v řízení zvláštní situaci: odvolacím rozsudkem pravomocně odsoudil obž. Miroslava Dvořáka k podmíněnému trestu  za část skutků, napadených obžalobou. Odsouzený již trest vykonal. Zbytek kauzy vrátil  odvolací soud k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Liberci, tedy senátu předsedy Richarda Skýby, který pana obžalovaného rovněž odsoudil k podmíněnému trestu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

Následně vstoupil do hry Nejvyšší soud ČR, který jedním usnesením prohlásil odposlechy, používané v této kauze, za nezákonně nařízené a dalším jeden z rozsudků odvolacího soudu zrušil, protože dokazování spočívalo právě na jejich použití. V této věci proběhne nové hlavní líčení. Druhý rozsudek odvolacího soudu tomuto osudu ušel a Miroslav Dvořák podal návrh na obnovu řízení, protože trestní řízení bylo zahájeno na základě poznatků z nezákonně nařízených odposlechů. Veřejné zasedání k návrhu na povolení obnovy procesu proběhlo dne 19. července.

Případ bývalého policejního důstojníka se k soudu dostal obžalobou již v červnu r.2010 a jak je zřejmé, do definitivního ukončení má ještě dosti daleko. Miroslav Dvořák je houževnatý a nehodlá se vzdát.

Časté setkávání obžalovaného a předsedy senátu okresního soudu Richarda Skýby po dlouhou dobu má nedobrý vliv na jejich vzájemné vztahy. Miroslav Dvořák nevěří v nestrannost pana předsedy. Jeho nedůvěru k němu posilují různé jeho kroky, které lze chápat jako projevy svévole nebo nadřazenosti nad obžalovaným, jako například bezdůvodné zadržování mobilního telefonu nebo křiklavé zanedbání povinnosti bez průtahů uvědomit pana obžalovaného, že byl odposloucháván a má právo požádat Nejvyšší soud ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů, používaných v této kauze.

Není proto divu, že častou součástí agendy procesu jsou podněty k vyloučení pro podjatost někdy předsedy, jindy celého senátu. Většina soudců a státních zástupců považuje „podjatost“ za sprosté slovo a nikdy nepřipustí svou podjatost, ani v situacích, v kterých by dle judikatury Ústavního soudu se měli z řízení vyloučit. Stejně tak Richard Skýba se nikdy nenechal z řízení zapudit.

Řešení podjatosti soudce Richarda Skýby přispělo k oživení veřejného zasedání dne 19.července hned na jeho začátku. Došlo k jevu zcela nevídanému: obhájce a státní zástupce se shodli v názoru na vhodnost odročení veřejného zasedání. Obhájce je navrhl s odůvodněním, že další vývoj řízení je nejistý. Byl totiž podán návrh na vyloučení předsedy senátu pro podjatost, jemuž napadený samozřejmě nevyhověl. Proti jeho rozhodnutí podal obžalovaný stížnost, z jejíhož vyřízení se vyloučili soudci odvolacího soudu a její řešení je v rukou Vrchního soudu v Praze. Jeho rozhodnutí bude mít pro další průběh procesu  zásadní význam a odročení je vhodné, aby účastníkům řízení nevznikly zbytečné náklady opakováním jednání. Státní zástupce se kupodivu připojil  k návrhu obhajoby. Dojemná shoda stran ale neměla úspěch: předseda senátu je upozornil, že námitka podjatosti se týká druhé části věci Miroslava Dvořáka, takže na toto řízení nemůže mít vliv. Je zřejmé, že přímí účastníci řízení se ztrácejí v uspořádání řízení, které svým rozhodnutím navodil senát Jiřího Malinovského. Obhájce se ale rychle zorientoval a vyzval předsedu senátu, aby se z řízení vyloučil. Senát ovšem jeho požadavek odmítl a dá se očekávat, že obhájce jeho rozhodnutí napadne stížností.

Jako laik soudím, že v tomto případě je námitka podjatosti na místě, protože sotva lze uvěřit v nepodjatost soudce, jenž si je vědom toho, že čelí podnětu ke kárnému řízení, který podal pan obžalovaný. Není to pro něj příjemná situace, i když z analogie s jinými kauzami může předpokládat, že předseda Krajského soudu v Ústí n.L. Luboš Dörfl jako kárný žalobce  se jej zastane stejně jako jiných chybujících soudců, jejichž poklesky v nedávné minulosti řešil.

Paradoxní na postoji předsedy senátu je skutečnost, že vyloučením pro podjatost by se zbavil kauzy, v které je spíše neúspěšný (viz odpadnutí části bodů obžaloby a zproštění naprosté většiny obžalovaných), jejíž konec je v nedohlednu a lze počítat téměř s jistotou, že návrhy na vyloučení a na zahájení kárného řízení se budou v budoucnosti opakovat.

Po nezdařeném pokusu stran o odročení veřejného zasedání již jednání probíhalo obvyklým způsobem. Po seznámení s dosavadním průběhem řízení, které provedl předseda senátu, přednesl Miroslav Dvořák svůj návrh. Podstatnou část vystoupení věnoval výkladu o svém personálním vývoji až do postavení ředitele nejlepšího okresního ředitelství PČR v republice a vážného uchazeče o funkci ředitele krajského ředitelství PČR v Liberci, jehož založení se připravovalo. Argumentoval, že trestní stíhání bylo vyvoláno za účelem jeho vyřazení ze soutěže a skutková zjištění, na jejichž základě bylo zahájeno, byla opatřena prostřednictvím nezákonných odposlechů, takže podle teorie ovoce z otráveného stromu bylo jejich použití rovněž nezákonné. Předseda senátu tentokrát trpělivě naslouchal a nepokoušel se vodopád nepříjemných úvah zastavit, na členech senátu bylo po určitém čase vidět, že se nudí.

Státní zástupce samozřejmě s vývody Miroslava Dvořáka nesouhlasil. Namítal, že odposlechy neměly význam pro vedení trestního řízení,  neboť soud jej usvědčoval i bez  nich. Navrhl zamítnutí žádosti.

Senát předsedy Richarda Skýby návrh na obnovu procesu zamítl. Nedal ale za pravdu ani jedné, ani druhé straně. Za rozhodující důvod zamítnutí označil skutečnost, že povolení obnovy je možné pouze v případě, jsou-li k disposici nové důkazy, zpochybňující důvody k odsouzení, jež nebyly soudu dříve známy. Odposlechy takovým novým důkazem nejsou, pouze se změnila jejich povaha. Takové odůvodnění zamítnutí je chytré. Je ovšem otázka, jak by je vyhodnotil Ústavní soud, pokud by se na něj obhajoba obrátila.

Státní zástupce byl spokojen, proto se vzdal  práva stížnosti. Naopak obhájce podal na místě stížnost, kterou písemně doplní po doručení usnesení z veřejného zasedání.

ALENA VITÁSKOVÁ NA LITERÁRNÍ DRÁZE

Na svých internetových stránkách se Alena Vitásková představuje jako  „dáma, která se nikdy nevzdá“. Nejde o prázdné vychloubání. Je s podivem, že po čtyřech letech trestního stíhání a půldruhém roce čekání na výsledek odvolání proti nepravomocně uloženému krutému trestu osmi a půl let odnětí svobody dosud neskončila v trvalé péči psychiatrů, ale naopak kromě zvládání náročné funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu a poměrně rozsáhlé  odborné publikační činnosti se pouští na literární dráhu. Po eseji „Na prahu vězení“ z r.2016, v kterém čtenáře seznámila se svým pohledem na její trestní stíhání, vydala v těchto dnech první díl rozsáhlého díla, trilogie Solární baroni, která pojednává o nekalostech, souvisejících s počátky zavádění obnovitelných zdrojů energie v České republice.

Nosným prvkem vyprávění je příběh Elis, agentky záhadné nadnárodní zpravodajské služby NWO, která vede rozmařilý život v luxusu a při tom „levou zadní“ plní zpravodajské úkoly v různých částech světa, včetně těch nejexotičtějších. Jejím domovem je přepychová vila na blíže neidentifikovaném ostrově v teplých mořích. Popis jejího života autorka oživuje drobnostmi ze svého soukromí, takže vykreslením postavy Elis možná prozrazuje, jak by se chtěla mít, kdyby se znova narodila.

Mezi Alenou Vitáskovou a vysněnou Elis je ovšem propastný rozdíl. Hlavně čtenářky jí možná budou závidět a ze závisti ji budou nenávidět a mohly by podlehnout pokušení přenést nevraživost na autorku, ale kdyby došlo na lámání chleba, vlézt do její skutečné kůže by se jim asi nechtělo: z knihy se nedovíme, jak se do svého báječného postavení dostala Elis, ale z otevřených zdrojů víme, že životní dráha Aleny Vitáskové velmi často procházela trním a hložím a tvrdou prací.

Autorčino vyprávění zastihlo Elis v zlomovém okamžiku.  Firma ji právě vytrhla z blaženého nicnedělání na jejím ostrově a  vysílá ji  spolu s oddaným pomocníkem Norbertem do České republiky, kde řadu let nebyla. Má zde zkoumat podezřelé jednání části podnikatelských kruhů a s nimi propojených politiků, policistů, státních zástupců a soudců a zjistit, co vlastně chystají. Díky nasazení zvěda mezi podezřelé a sledování jejich porad on-line s využitím dokonalé zpravodajské techniky odhaluje jejich přípravy na spuštění neuvěřitelně rozsáhlého „tunelování“ státního rozpočtu a peněženek odběratelů zneužitím projektu zavádění obnovitelných zdrojů energie, především fotovoltaických elektráren a bioplynových stanic. Propojení s politiky umožňuje podnikatelům nastavit pravidla udělování licencí a cenovou politiku tak, aby měli zajištěny báječné zisky na dlouhou řadu let. Má to ale být příležitost jen „pro kluky, kteří spolu mluví“, vetřelci zvenčí se nedostanou k lízu.

Autorka zalidňuje příběh velkým počtem jednajících osob, označených smyšlenými jmény, ale vybavených natolik konkrétními vlastnostmi, že to čtenáře nutně vede k pokusům o zjištění, o koho se ve skutečnosti jedná. Mýlka není možná jen v případě letmé zmínky o Kamile, nastupující do čela úřadu: je to sama autorka. Postava se ale zatím nijak neprojevila.

Není ostatně vůbec jisté, že všechny jednající postavy mají předlohu ve skutečných lidech. Zato je jisté, že se vesměs jedná o burany, opíjející se do němoty, se sklonem k sexuálním výstřelkům a s nezřízenou touhou po penězích, kvůli jejichž hromadění jsou  schopni jakéhokoli darebáctví. V mimopracovním životě se dopouštějí různých kousků, které mi nepřipadají humorné, ani mi nepřipomínají Haškův humor ve Švejkovi. Jsou to prostě strašlivé trapasy, odhalující ubohost popisované „elity“.

Nicméně je možné, že odhalení totožnosti jednajících osob by mohlo být inspirujícím překvapením pro orgány činné v trestním řízení, pokud by ovšem našly odvahu „dráždit hada bosou nohou“ a pustily se do řešení rebusu. Mezi zájmovými osobami mohou být mocní lidé, jejichž obtěžování nemístnou zvědavostí by se zvědavci mohlo nevyplatit.  

Jedinou skutečně kladnou výraznou postavou je roztomilý černý knírač Einstein, miláček Elis. Nepřetržitě provádí různá uličnictví, jimiž vyvádí z míry Elisina manžela Igora, ale nikomu neubližuje. Není pochyb, že jeho předlohou je milovaný pejsek Aleny Vitáskové. 

Velký počet jednajících postav má nevýhodu: sledování dějových souvislostí je obtížné, s přibývajícími stránkami unavující až do snížení čtivosti textu.Kdo hledá laciné pobavení, bude zklamán.

Po věcné stránce obraz, který získává Elis o počínání podezřelých, odpovídá tomu, co o kořenech „fotovoltaického tunelu“ víme nebo aspoň tušíme. Autorka pouze skládá jednotlivé části puzzle do souvislého obrazu. Z něho je zřejmé, že nic z toho špatného, co se při zavádění obnovitelných zdrojů energie odehrálo, není náhodné a řídilo se podle předem vypracovaného promyšleného plánu. Vede to k dojmu, že přinejmenším část trestních řízení proti „solárníkům“ postihuje jen okrajové jevy, zatímco základy zločinu zůstávají zastřeny. V tom je nezpochybnitelný přínos poselství Aleny Vitáskové: vyzývá ke stržení masek skutečným „budovatelům tunelu“.

Vyprávění je ale neúplné, možná záměrně nedokončené: nedovíme se, jak zpravodajská služba NWO naložila se získanými poznatky. Jisté je, že neposloužily k přijetí ochranných opatření proti připravovanému rozkrádání finančních prostředků státu a spotřebitelů. Možná skončily založeny ad acta jako zajímavost pro příští generaci historiků. Čekají nás ale další dva díly a dá se předpokládat, že poznání se bude postupně prohlubovat a v třetím dílu se možná dočkáme vyřešení všech zbývajících záhad.