sobota 3. prosince 2016

OBŽALOVANÍ „POTÍŽISTÉ“

Z pohledu pozorovatele zvenčí je trestní řízení bojem se vším všudy. Stojí v něm proti sobě na straně jedné orgány vynucování práva, jež dávají v sázku pouze svůj profesionální prestiž, na straně druhé obvinění, jimž jde o osobní svobodu, majetek či kariéru, v následcích o zachování rodinných, společenských, obchodních a jiných vztahů.

Někteří obvinění bojují, i když si jsou vědomi, že se trestné činnosti skutečně dopustili. Do vězení se nikomu nechce. Případy, kdy obviněný svěsí hlavu, vzdá boj a pokorně přijme trest, jsou nesmírně vzácné. Pouze z mediálních zpráv a  amerických detektivek se dovídáme o možnosti dohody obviněného se soudem, která mu zajistí nižší trest a orgánům vynucování práva čas, ušetřenou námahu a náklady, spojené s usvědčováním.

Obě strany využívají k dosažení cíle všech prostředků, které mají k disposici. Obviněný má právo hájit se libovolnými prostředky, což paradoxně vede i k tolerování zapírání a lži jako legitimních nástrojů. Orgány vynucování práva jsou zavázány trestním řádem vést dokazování ve prospěch i neprospěch obviněného s použitím nástrojů, vymezených zákonem. Obvykle ale na zájem obviněného zapomínají a jdou mu jednostranně po krku.

V zápalu boje, ve snaze dosáhnout svého za každou cenu, bez ohledu na mravnost a právo, obě strany  občas překročí zákonem vymezené hranice svého počínání. Poměrně častým vybočením z pravidel férové hry na straně obviněných bývají pokusy o korumpování protistrany, ovlivňování svědků či opatřování falešných důkazů.  Takové počínání je trestné. Vůči orgánům činným v trestním řízení je zákon vstřícný již tím, že nabídkou postavení spolupracujícího obviněného mohou zkorumpovat obžalovaného k jednání v jejich prospěch. Je to zákeřné, nemravné, ale legitimní. Nejen nemravné, ale i nezákonné je použití nátlaku, případně spojeného s fyzickým násilím, vyhrožováním či nabídkou poskytnutí nedosažitelných výhod (na kterou se po dosažení cíle rychle zapomene), zastrašování hrozbou uvalení vazby či uložení nepřiměřeně přísného trestu. Zpracování svědka, aby vypovídal ve prospěch obžaloby, a to třeba i křivě, je protiváhou  k ovlivňování  svědků obviněnými. Na rozdíl od postihu za ovlivňování svědků neznám žádný případ stíhání policistů a státních zástupců za nezákonné „zpracování“ svědků. Policisté mají  ostatně naději, že státní zastupitelství odebere jejich vyšetřování Generální inspekci bezpečnostních sborů a svěří je k zneškodnění „správně se orientující“ policejní součásti.

Některé procesy provází psychologická válka, v které mají orgány činné v trestním řízení obvykle převahu. Mají možnost vyvolávat v obviněných pocity strachu a udržovat je v napětí, ničit jim životy dlouhotrvajícím stresem. Obvinění mohou sice zpochybňovat své pronásledovatele medializací jejich nekorektních postupů či při vystupování před soudem, a tím je popouzet, ale to je tak vše. Mohou v napadených vyvolat hněv, ale přivodit  jejich postih se jim touto cestou nepodaří téměř nikdy.

Povahu psychologické války má například pronásledování předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) Aleny Vitáskové, do kterého se vedle orgánů činných v trestním řízení zapojila část presstitutů, podnikatelé v solárním byznysu, někteří politici i vládní úředníci. Lovnou zvěří je od nástupu do funkce v srpnu r.2011, tlak na ni postupně zesílil do nesnesitelnosti a stále jej někdo přiživuje, aby neustal. Rok po nástupu, v srpnu r.2012, přichází nejdříve jako svědkyně do styku s policií v kauze chomutovských fotovoltaických elektráren. Tlak se stupňuje: přichází sdělení obvinění, obžaloba, dne 2.června 2014 zahájení hlavního líčení u Krajského soudu v Brně. Dříve než dospělo k rozsudku, policie  zahájila další trestní stíhání kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Jeho významnou částí byly „policejní manévry“, při nichž si do úřadoven ERÚ přišlo pro jmenovací dekret Renaty Vesecké zhruba 30 policistů, shodou okolností právě v den, kdy v ERÚ probíhala důležitá porada představitelů významných obchodníků s energiemi. Soud dosud nenařídil hlavní líčení a trestá tak paní obžalovanou prožitkem času v napětí. Následovaly pokusy vypudit Alenu Vitáskovou z úřadu uplatněním zmetkové novelizace energetického zákona nebo jejím podřízením služebnímu zákonu. Posléze  dospělo dne 22. února 2016 řízení u Krajského soudu v Brně k ústnímu vyhlášení nepravomocného rozsudku s trestem osm a půl roku trestu odnětí svobody. Od té doby žije Alena Vitásková v napjatém očekávání rozhodnutí odvolacího soudu. Je obdivuhodné, že dosud neskončila v psychiatrické léčebně.

Dvě obžaloby k jejímu zlomení nestačily. Do ERÚ, nezávislého na vládě, nadále přicházejí policisté, vyžadují si různé listiny včetně zápisů z porad vedení a zvou si úředníky ERÚ na své služebny na podání vysvětlení. Poslední návštěva policistů se uskutečnila v den konání významné tiskové konference; její časování působí dojmem úmyslu ukázat předsedkyni ERÚ moc ve chvíli, kdy by potřebovala klid na vystoupení na konferenci. Mzdové náklady na pokrývání požadavků policistů jdou do desítek tisíc Kč ročně. Vedení nezávislého ERÚ nemá žádné oficiální informace o důvodech policejní zvědavosti. Působí to obavy, že policisté hledají v útrobách ERÚ záminku pro další obvinění Aleny Vitáskové, která  jejich zájem vnímá úkorně.

Mimo standardních úkonů obhajoby odpovídá Alena Vitásková prostředky psychologické války, které jsou ve srovnání s počínáním jejích pronásledovatelů bezzubé. Využívá každé příležitosti, aby přesvědčovala veřejnost, že všechna obvinění proti ní jsou mstou za přivření některých penězovodů od občanů a podniků k různým tunelářům. O tom, jak se žije obviněné pod stálým tlakem ohrožování jejího postavení a posléze i hrozby ztrátou svobody, vypovídá v brožuře „Na prahu vězení“.  Podala trestní oznámení kvůli podezření na nezákonné sestavení soudního senátu a také žalobu na ochranu osobnosti na soudce Aleše Novotného, který ji urazil při vyhlášení rozsudku důkazy nepodloženým tvrzením, že jí do čela ERÚ pomohla Jana Nečasová, dř. Nagyová. Je málo pravděpodobné, že by tyto akce dokázaly zvrátit dosavadní nepříznivé výsledky trestního řízení. Nicméně státní zástupci a  soudci nejsou zvyklí na to, že obžalovaní vykazují takový nedostatek pokory před jejich majestátem, jako tato vysoce postavená vlivná dáma. Zcela jistě ji vnímají jako potížistku.

Ještě tvrdším oříškem je pro ně Shahram Abdullahzadeh,běžně známý jako Zadeh, kultivovaný, sebevědomý a nebojácný obžalovaný, který ledaskoho dráždí již tím, že je Íránec a vystavuje na odiv podnikatelskou úspěšnost a bohatství. Ke své obhajobě se staví z výšin přesvědčení o své nevině a rozhořčení nad nepravostmi, jichž se proti němu dopouštějí orgány činné v trestním řízení. Ty završily jeho „převýchovu“ v nemilosrdného protivníka zvláště zatčením bezprostředně po propuštění z útěkové vazby, z které se vykoupil složením neslýchané kauce ve výši 150 milionů Kč. Pokleslým představitelům státu se zachtělo podržet si kauci i obžalovaného za mřížemi. Jejich zločinný záměr sice zmařil čestný soudce, ale Shahram Zadeh na něj nikdy nezapomene.

Způsob, jímž se Shahram Zadeh obhajuje, je zcela neobvyklý. Podává stížnosti na soudce a na žalobce a trestní oznámení a ústavní stížnosti kvůli sebemenším procesním přešlapům. Jmenovitě útočí na předsedu senátu Aleše Novotného a žalobce Aleše Sosíka. Připomíná jim jejich společné neúspěchy, spočívající v rušení přísných rozsudků vyššími soudy. Aleše Sosíka jistě neobyčejně „potěšil“ upozorněním, že pod jeho dozorem během trestního řízení vzrostla škoda krácením daní o 2,25 miliard Kč. Předložil návrh na vyloučení soudce Aleše Novotného z řízení pro podjatost, na jehož přednesení potřeboval pět soudních dnů. Pan soudce určitě během své kariéry nevyslechl tak tvrdou komplexní kritiku svého jednání, jako v tomto případě, ale nesměl proud Zadehovy výmluvnosti zastavit. Jak soudce, tak žalobce jistě při poslechu jeho vývodů trpěli. Navázal prohlášením obžalovaného, jímž se pokouší o „demontáž obžaloby“, čili o vyvrácení obvinění. Po dvou a půl dnech přerušil nedokončený přednes a pokračovat bude až v únoru.

Zadehův způsob obhajoby je nepochybně neobvyklý, ale je výrazem jeho osobního výkladu zákonného práva obviněného na volbu prostředků obhajoby.

Jeho kritika nevyvádí orgány činné v trestním řízení z pocitu nadřazenosti a nezbavuje je chuti ztrpčovat panu obžalovanému život. Skutečně s ním nezacházejí  v rukavičkách od nepříjemného probuzení v časných ranních hodinách vpádem do jeho apartmánu v hotelu Hilton, přes uvalení vazby místně nepříslušným znojemským soudem, přes prodlužování vazby, spojené s vyděračským vyšroubováním kauce do výše 150 milionů Kč až k výše zmíněnému zatčení bezprostředně po propuštění z vazby. Vedle toho postupují orgány při získávání důkazů svérázným způsobem. Ze zřejmého spolupachatele Petra Pfeifera a Zadehova dlužníka si vytvořily korunního svědka, jemuž ani nesdělily obvinění. Někteří spoluobžalovaní si stěžovali, že ještě po podání obžaloby se je policie pod dohledem žalobce snažila přimět k podání křivého svědectví proti Shahramu Zadehovi.

Při sledování vystoupení Shahrama Zadeha v soudní síni jsem si všiml, že žalobce si při vynesení ostrých výroků dělá poznámky a přemýšlel jsem, zda může odpovědět nějakým protiútokem. Nebyl jsem proto příliš překvapen, když jsem četl anonymní varování, zaslané neznámým čtenářem mého článku na mou adresu, že se připravuje nové uvalení vazby na pana obžalovaného. Nicméně jsem nepovažoval za pravděpodobné, že by se mstivost orgánů činných v trestním řízení promítla až do rozhodnutí poslat novomanžela Shahrama Zadeha do vazby zrovna  přes Vánoce, svátky míru a rodinné pohody. Spíše jsem dopis považoval za provokaci nebo výron pocitu důležitosti grafomana.

Žel, stalo se a na pozadí scénáře akce lze předjímat, že soud návrhu na uvalení vazby vyhoví. Mezi advokáty se totiž udržuje přesvědčení, že státní zástupci občas spouštějí proces uvalení vazby tak, aby k rozhodnutí došlo v neděli, kdy slouží jim známý a vůči jejich návrhům vstřícný žurnální soudce.

Považoval bych za nerozumné, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se Shahram Zadeh skutečně pustil do ovlivňování svědků. Je vůči orgánům činným v trestním řízení v nerovnoprávném postavení, neboť vyvíjejí snahu jej usvědčit i za cenu použití nečistých důkazů. Ovlivňování svědků by mohl chápat jako vyvažování převahy státní moci.

Nicméně na základě dostupných údajů mám k argumentaci státního zástupce nedůvěru. Popisuje konkrétní jednání údajných spolupachatelů, ale u Shahrama Zadeha zůstává na obecných tvrzeních. Navíc terčem ovlivňování má být svědek, na jehož nevěrohodnost upozorňovala obhajoba již ve vazebním řízení: zásadní změna jeho názoru by byla nevěrohodná, tedy snaha o ovlivňování by byla neúčelná. Patrně ale přesto nezbude, než Shahramu Zadehovi přát, aby aspoň na únorová a další pokračování hlavního líčení nemusel přicházet v doprovodu eskorty.

Oba zde zmínění „potížisté“ se vymykají z běžného průměru obžalovaných. Jsou přesvědčeni o své nevině, mají zkušenosti, rozhled, rozsáhlé společenské styky a finanční prostředky na obhajobu. Nedosáhnou-li zproštění u národních soudů, s největší pravděpodobností se obrátí k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobci i soudci by měli přemýšlet, jaké světlo na poměry v naší vlasti bude vrhat  jejich postup se všemi již dnes pojmenovanými procesními poklesky.  








pátek 25. listopadu 2016

KAUZA ZADEH: DEMONTÁŽ OBŽALOBY

U Krajského soudu v Brně po měsíční přestávce pokračoval ve dnech 22.-24.listopadu 2016 proces proti patnácti obžalovaným, kteří měli během třinácti měsíců v letech 2012 – 2013 při obchodování s pohonnými hmotami způsobit krácením daní škodu dvě a půl miliardy Kč.

Přestože proces je významný obrovskou škodou, kterou měli obžalovaní způsobit, zajímavý složitostí žalovaných dějů a přitažlivý osobou hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, českého občana íránské národnosti, v soudní síni nevysedávají novináři a neobléhají ji televizní kameramani. Až to působí dojmem, že médiím někdo případný zájem rozmluvil, aby nebylo vidět na nepřístojnosti orgánů činných v trestním řízení, ke kterým v této kauze došlo hlavně v přípravném a vazebním řízení.

Celý třídenní blok hlavního líčení vyplnilo prohlášení obžalovaného, na které tři dny nestačily, takže dokončení se dočkáme až v únoru. Předcházejí části hlavního líčení jsem komentoval v článcích „Z obžalovaného žalobcem“   a „Soud plný překvapení“.  Popsané části vystoupení pana obžalovaného se podstatně lišily od současných, navazujících. Soustředil se v nich převážně na procesní vady řízení od jeho začátku až do současnosti, jež považoval za důkaz podjatosti senátu, zejména jeho předsedy. Vyvozovat z jeho výtek závěry o vině či nevině by bylo značně předčasné. Je ale jasné, že v  celém procesu, zejména ve fázi přípravného a vazebního řízení, docházelo k různým procesním pochybením a krácením práv obviněného v koncentraci jinde nevídané, a zatčení Shahrama Zadeha na dvoře věznice bezprostředně po  propuštění z vazby, k němuž si dopomohl složením rekordní kauce ve výši 150 milionů Kč, má dle mého laického úsudku všechny rysy psychického týrání, potažmo porušení zákazu mučení a jiného nelidského zacházení, uskutečněného brutálním zneužitím pravomoci státním zástupcem Jiřím Kadlecem (poznámka: pokus o jeho kárné stíhání ztroskotal, i když se oslovený kárný žalobce neztotožnil  s jeho právním názorem).

Prohlášení obžalovaného Shahrama Zadeha na rozdíl od návrhu na vyloučení senátu či jeho předsedy pro podjatost, předneseného na předchozích stáních, jednoznačně směřuje k „demontáži obžaloby“, tedy k vyvrácení obvinění. Ve svém  vystoupení projevuje  jak způsobilost k logickému uspořádání celku, tak vytříbený smysl pro detail a neobyčejnou důkladnost. Tentokrát mluví anglicky a využívá pomoc simultánní tlumočnice, která odvádí výkon přímo heroický.

Zahájení jeho vystoupení se neobešlo bez tradičního zajiskření mezi ním a předsedou senátu. Shahram Zadeh připomněl nemilé probuzení v časných ranních hodinách, které bylo předehrou k jeho odvlečení z Prahy do Znojma,  při němž hleděl do hlavní policejních samopalů. Zmínil v té souvislosti účelovost úsilí žalobce Aleše Sosíka, jemuž vyčetl, že si našel místně nepříslušný soud, aby „posvětil“ své nezákonné zákroky. Jeho výroky se hrubě nelíbily předsedovi, který pana obžalovaného upozornil, že žádné invektivy vůči panu žalobci nebude trpět. Hned bylo všem v soudní síni  jasné, jak to je v praxi s rovností stran řízení. Státní zástupce může podezřelému bezdůvodně připravit nepříjemné probuzení, ale sám je proti kritice bezpečně chráněn. Nicméně vstup předsedy senátu byl v podstatě nadbytečný, protože slova již odezněla, doletěla k sluchu přítomného žalobce a zpětvzetí nebylo technicky možné. Shahram Zadeh se odvolal na právo volit způsob obhajoby a pokračoval v přednesu. I v dalším průběhu došlo k méně významným pokusům předsedy senátu usměrnit pana obžalovaného, ale zůstaly bez účinku.

Nelze se divit panu obžalovanému, že má vyhraněně záporný vztah k státnímu zástupci Aleši Sosíkovi, který stojí za většinou příkoří, jež musel zažít. K vyhrocení postoje vede i zjištění, že část postupů státního zástupce je v nejlepším případě na hraně zákona, ba spíše je v rozporu se zákonem. V této souvislosti Shahram Zadeh poukázal na nerovnost stran v řízení, spočívající v nepřípustnosti výslechu státního zástupce před soudem. Je nesporné, že jsou případy, v kterých by takový výslech vedl k rozprášení obžaloby rychleji než standardní kroky obhajoby.

Na tomto místě podotýkám, že výše zmíněný způsob zadržení podezřelého je jedním z mnoha příkladů nadužívání policejního násilí, jímž PČR nestydatě předhání StB a dle mé osobní zkušenosti i gestapo. „Zločinci“ typu Shahrama Zadeha by se na vyzvání dostavili k podání vysvětlení na policejní služebnu, ale policie dává přednost užití bezdůvodného násilí před slušným zacházením s lidmi, kteří jsou dosud de iure nevinní.  

Shahram Zadeh založil svou obhajobu velmi široce, od základů. Velmi podrobně probral své vzdělání a důvody k nevyužití kvalifikace lékaře a k vstupu do podnikání v oboru obchodu s realitami a investiční výstavby v Dubaji, pak k zaměření na zprostředkování ve financování investičních záměrů po návratu do České republiky. Zdůraznil, že nikdy nepřišel do styku s obchodováním s pohonnými hmotami a o existenci daně z přidané hodnoty se dověděl až ve vazbě, neboť v zemích jeho podnikatelské minulosti tuto daň neznají. Rozvedl zvláštnosti a složitost obchodování s pohonnými hmotami a odvodil z toho svou nezpůsobilost k řízení daňových podvodů při obchodování s pohonnými hmotami: nemohl by řídit něco, čemu nerozumí. Odkázal se i na svědectví některých manažerů společnosti P.P.S. GmBH o jeho nekompetentnosti v tomto oboru.

Velmi podrobně vylíčil vývoj svého vztahu k společnostem  P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. a jejich manažerům od náhodného setkání se spolužákem z brněnských studií, který mu přivedl israelského obchodníka Nadava. Ten jej pak z vlastního zájmu seznámil s Petrem Pfeiferem, vedoucím manažerem společností P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s., a společně s ním pak usiloval o získání úvěru od Zadehovy společnosti Strong Strike a.s. na rozšíření obchodu s pohonnými hmotami. Vylíčil pak s podrobnostmi,  jak se postupně seznamoval s dalšími manažery obou společností, jmenovitě s Danielem Rudzanem, Eliškou Coufalovou, Petrem Dokládalem, Petrem Moštěkem a také s Milenou Pfeiferovou, manželkou Petra Pfeifera. Popsal složitý způsob prověřování spolehlivosti zmíněných společností jako případných dlužníků-příjemců úvěru. Zvláštní pozornost věnoval osobnostním vlastnostem výše zmíněných osob, o nichž usoudil, že velmi dobře rozumí svému obchodu. Zvláště ocenil spolehlivost Elišky Coufalové. Právě jejich profesní zdatnost jej vedla k souhlasu, aby jeho společnost Strong Strike a.s. poskytla firmě P.P.S. GmbH úvěr. Popsal pak i další jednání o financování nákupu dvou tankerů s pohonnými hmotami, která nedospěla k výsledku a během nichž již manažeři P.P.S. GmbH hledali na vlastní pěst financování i jinde a v telefonických rozhovorech se bavili o nutnosti zbavit se jej, aby jim nemohl nahlížet do karet. Vysvětlil, že obchodník Nadav poskytl P.P.S. GmbH velmi drahý úvěr a měl silný motiv najít dalšího investora, jenž by dlužníkům umožnil jej vyplatit: věděl totiž, že „jedou“ v daňových podvodech.

Shahram Zadeh kladl důraz na nesoulad časového průběhu žalovaného děje s klíčovými body obžaloby. Společnosti P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. vznikly a daňové podvody začaly probíhat dříve, než se Shahram Zadeh seznámil s obchodníkem Nadavem a s Petrem Pfeiferem. Jeho styky se zmíněnými manažery pak byly výkonem kontroly hospodaření P.P.S. GmbH, kterou si pojišťoval návratnost své investice. Neměl ale ani právo nahlížet do účtů a neměl právní ani faktické pravomoci k vydávání jakýchkoli pokynů manažerům společností, takže tvrzení žalobce, že tyto společnosti řídil, je nesmysl. Ostatně podle zjištění rakouských daňových orgánů a policie na úrovni P.P.S. GmbH k žádným nepravostem v daňovém řízení nedocházelo. Těch se dopouštěli pouze zákazníci, s kterými Shahram Zadeh nikdy nepřišel do styku, takže jim nemohl dávat žádné pokyny.  Jak připouští obžaloba, část z nich nebyla vyšetřujícími orgány dosud ustanovena. Nabízí se otázka, jak velká část způsobené škody připadá právě na ně. V této souvislosti upozornil pan obžalovaný, že podle usnesení o zahájení trestního řízení zjištěná škoda tehdy činila 245 milionů Kč, ale v době podání obžaloby, tedy 18. března 2015, již dosáhla 2,5 miliardy Kč. V této souvislosti Shahram Zadeh nastolil nepříjemnou otázku odpovědnosti žalobce Aleše Sosíka jako dozorového státního zástupce nad přípravným řízením za podivný způsob vedení vyšetřování, při němž byla uchráněna před ustanovením část bezprostředních pachatelů daňových podvodů a škoda narostla o 2,25 miliardy Kč. Je nezpochybnitelnou skutečností, že největší část žalované škody vznikla pod bdělým dohledem orgánů činných v trestním řízení. Kdo má větší podíl na jejím vzniku ? Dozorový státní zástupce Aleš Sosík nebo „zločinec“Shahram Zadeh ? Je to námět na přemýšlení pro nejvyššího státního zástupce i ministra spravedlnosti. Žalobci je při tom jasné, že škodu od neustanovených pachatelů nikdo nevymůže, a proto se snaží zahladit následky katastrofálního způsobu vyšetřování zoufalou snahou o usvědčení Shahrama Zadeha, o němž se z neznámých důvodů orgány činné v trestním řízení a jimi špatně informovaní politici domnívají, že by se na jeho majetku mohl stát zahojit za neumětelství orgánů činných v trestním řízení.

Na tomto místě upozorňuji, že podáním obžaloby dne 18. března 2015 žalobce umožnil pokračování vazby Shahrama Zadeha, jenž by v případě zmeškání musel být propuštěn na svobodu. Aleš Sosík dal tedy přednost týrání pana obžalovaného nesmyslnou vazbou před dopadením neustanovených pachatelů daňových podvodů.  Podle mého názoru si tím příliš nepomohl: bude obtížné ustát obžalobu, postavenou na výsledcích z neúplného objasňování věci.

Mimořádnou pozornost věnoval Shahram Zadeh osobě Petra Pfeifera, o němž se ostatně zmiňoval i při podání návrhu na vyloučení senátu či jeho předsedy pro podjatost. Zejména upozornil na to, že v počátcích vyšetřování považovaly orgány činné v trestním řízení Petra Pfeifera za hlavního organizátora daňových podvodů, dokonce žádaly rakouskou policii o mezinárodní pomoc při vyšetřování jeho činnosti. Byl vedoucím manažerem a spoluzakladatelem obchodních společností, považovaných za jádro podvodné sítě dávno před vstupem Shahrama Zadeha na scénu. Měl z jejich činnosti značný finanční prospěch. Přesto z neobjasněných důvodů se jím orgány činné v trestním řízení náhle přestaly zabývat a na jeho místo dosadily Shahrama Zadeha. Dokumentaci z vyšetřování činnosti Petra Pfeifera nechal státní zástupce odstranit ze spisu. Pan obžalovaný to považuje za odstranění důkazů v neprospěch Petra Pfeifera a dožaduje se, aby soud přikázal žalobci, aby tuto dokumentaci připojil ke spisu a umožnil tak obhajobě se s ní seznámit. Soud ovšem vyhovění odmítá: neudělá přece nic ve prospěch obhajoby.

Petr Pfeifer se tak stal z hlavního podezřelého korunním svědkem, usvědčujícím Shahrama Zadeha. Má k tomu silnou motivaci: chrání se tím před trestním stíháním a mimo to pomáhá do vězení svému věřiteli, jemuž dluží spoustu peněz. Jak on, tak jeho žena Milena v občanskoprávním řízení o uznání dluhu vůči Shahramu Zadehovi lhali, což jim nepomohlo. Jsou tedy nedůvěryhodní, ale přesto je orgány činné v trestním řízení proti Shahramu Zadehovi berou jako věrohodné. Za nevěrohodné označil pan obžalovaný také dva další, méně významné svědky, na které se proti němu žalobce odvolává. Postěžoval si také, že ještě po podání obžaloby se policie pod dozorem státního zástupce snažila vydíráním přimět některé spoluobžalované ke křivému svědectví proti němu.

Důležité je upozornění pana obžalovaného, že reálnost  obvinění proti němu z řízení podvodné sítě troskotá na skutečnosti, že neměl řídící pravomoc proti nikomu ze spoluobžalovaných a dalších osob, není prokázáno, že by nějaké pokyny vydával a podstatnou část osob, které měl řídit, vůbec nezná a ony neznají jeho. Vyjmenoval pak jednotlivě obžalované, které nezná. A  to ještě nezmínil, že není prokázáno, že by se podílel na výnosu z daňových úniků, nejsou podchyceny toky peněz od jejich pachatelů do jeho kapes.

V průběhu výkladu upozornil na to, že součástí jeho taktiky obhajoby je hromadění argumentů, jež by mohl později uplatnit v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Dal najevo, že v případě nutnosti se obrátí k nadnárodní justici. Dokazování v této kauze je v počátcích, takže si netroufám předjímat, jak by uspěl například s žalobou k Evropskému soudu pro lidská práva, ale z toho, co již víme, usuzuji, že díky takovým kazům, jakým je použití místně nepříslušného soudu k povolení úkonů přípravného a vazebního řízení, neuvěřitelné průtahy ve vazebním řízení, přihlížení orgánů činných v trestním řízení pokračujícím daňovým únikům, přeměna možného spolupachatele Petra Pfeifera na korunního svědka či zatčení Shahrama Zadeha na dvoře věznice po propuštění z vazby by bylo projednání žaloby  pro českou justici zdrojem mezinárodní ostudy.

Činit v této fázi dokazování závěry o vině či nevině Shahrama Zadeha by bylo předčasné. Nevíme, čím bude argumentovat v další části svého prohlášení, ani netušíme , co přinesou výslechy zbývajících obžalovaných a navrženého velkého počtu svědků, nevíme co obsahují záznamy odposlechů a listinné důkazy. Nicméně již nyní je zřejmé, že se žalobci vymstí ukvapenost podání obžaloby před úplným dokončením objasňování. Snaha potýrat Shahrama Zadeha co nejdelším držením ve vazbě se obrátí proti němu. Pokud se bude soud důsledně držet zásady, že vina musí být obžalovanému prokázána nezpochybnitelným způsobem při plném respektu k presumpci neviny ve spojení se zásadou in dubio pro reo, ustát obžalobu bude obtížné a nejisté.

Hlavní líčení bude pokračovat intenzivně od 8. února 2017 do 9.června 2017. Pochybuji, že v tomto časovém úseku dospěje k vyhlášení rozsudku.


středa 23. listopadu 2016

NEKLID V POLICII

Když se policejní prezident Tomáš Tuhý, zaštítěný ministrem vnitra Milanem Chovancem, rozhodl založit Národní centrálu proti organizovanému zločinu, projevila se pokleslost české politické kultury: kdekterý politik se cítil kompetentnější ve věcech organizace policie než policejní prezident a rezortní ministr. Nejvyšší státní zástupce si na chvíli přisvojil roli předlistopadového generálního prokurátora a také se připojil k houfu odpůrců zmíněného opatření. Z osvědčeného „speciálu pro politikou cinknuté a jinak neobvyklé kauzy“, tedy z místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyrazili do Prahy dva žalobci vyslechnout policejního prezidenta a jeho náměstka. Celou záležitostí se nakonec začala zabývat parlamentní vyšetřovací komise. Na dění v policii se soustředila tak intenzivní pozornost, že si to dílčí reorganizace kriminální policie ani nezaslouží: ostatně dnes už si novináři i politici našli jiné hračky, Národní centrála proti organizovanému zločinu začala fungovat, není o ní téměř slyšet (tak to má být) a hromadný útěk jejích příslušníků do civilu nebo k celníkům za Robertem Šlachtou se v rozporu s předpověďmi zatím nekoná.

Nicméně v době, kdy byla aféra horká, někteří politici, presstituti a státní zástupci se tvářili, že je zneklidněný celý policejní sbor, hrozí úpadek „bojové morálky“ znejistěných policistů. Jak ale další vývoj ukázal, s policisty je to stejné jako s řadovými občany: zatímco „věrchuška“ propadá každou chvíli hysterii kvůli nějakému nesmyslu, ti dole jen letmo sledují jejich tanečky jako nadstavbové dění a zabývají se přízemními bolestmi své existence. I reje kolem reorganizace byly zbytečné a pouze  zaměstnávaly lidi, již by se měli zabývat užitečnějšími věcmi než „fušováním do řemesla“ povolaným činitelům.

Policisté a s nimi i ostatní ozbrojené  sbory a možná nejvíc ze všech Vězeňská služba by ale potřebovali úplně jiný zájem, zaměřený na věcné řešení jejich vnitřních problémů. Svědčí o tom právě probíhající akce odborových organizací, hájících jejich zájmy. Nejsilnější z nich, Nezávislý odborový svaz Policie České republiky za součinnosti ostatních shromáždil více než dvacet tisíc podpisů pod petici, která vyjadřuje nespokojenost členské základny s pracovními a sociálními podmínkami jejich příslušníků. S peticí se vydají k předsedovi vlády, s kterým se mají setkat v nejbližších dnech. Dvacet tisíc podpisů není malé číslo. a stojí za zmínku, že v petici není ani smítko zneklidnění kvůli reorganizaci republikových útvarů. Policisté mají zřejmě úplně jiné starosti než je  vznik Národní centrály proti  organizovanému zločinu. Politici by se proto měli spíše starat o jejich zabezpečení než o změny ve struktuře policejního sboru.

Unie bezpečnostních sborů rozšířila škálu bolestí o protest proti šikaně a varuje před hrozbou odchodem velkého počtu policistů ze služebního poměru, který má být důsledkem nespokojenosti s vnitřními poměry ve sboru. Zdrojem nespokojenosti není jen neuspokojivé zabezpečení jejich sociálních potřeb, ale také občasné případy šikany. Jako její vzor  použila Unie případ policejního důstojníka Bronislava Šabršuly,  svědka obhajoby v kauze bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho. Policista zažil skutečně nepříjemné potíže, vyvolané nadřízenými, kteří ve sporu o Petra Lessyho stáli na druhé straně barikády: byl dlouhodobě postaven mimo službu, vystaven úkonům kázeňského řízení, odvolán z funkce vedoucího Územního odboru PČR v Uherském Hradišti a odloučen od rodiny přeložením do vzdálené Prahy. Nápadně rychlý odchod do civilu bývalých nadřízených, za jejichž působení začala jeho kalvárie, ho jistě potěšil, ale pocitu hořkosti nezbavil. Rozhodnutí, jímž policejní prezident Tomáš Tuhý potvrdil jeho postavení mimo službu, pravomocně zrušil správní soud jako nezákonné. Unie se obrátila se svými stížnostmi na předsedu vlády formou otevřeného dopisu. Její představitel se má rovněž zúčastnit jednání s předsedou vlády.

Zajímavé je samo o sobě rozhodnutí policejních odborářů domoci se osobního jednání s předsedou vlády, jemuž nejsou přímo podřízeni. Vzhledem k velkému počtu podpisů pod peticí a souhlasných komentářů k stížnosti na šikanování policisty to působí dojmem nedůvěry k ministrovi vnitra. Ve vztahu ke stížnostem na pracovní a sociální podmínky mi to ale připadá poněkud nespravedlivé, protože vláda rozhoduje jako kolektivní orgán a resortní ministr se musí přetahovat o prostředky se svými kolegy. Kromě toho se zdá se, že příslušníci ozbrojených sborů nejsou dost velká skupina voličů na to, aby jejich bolesti zabolely také klíčové politiky. Proto je ochota řešit jejich existenční problémy malá. Jiná věc je trpění šikany, jejíž nedostatečné pronásledování je skutečně ostudné a vedení sboru by se s jejími následky mohlo vypořádat bez případného zásahu předsedy vlády, zvlášť když ve hře je i finanční škoda, způsobená státu. Dodejme, že příběh Bronislava Šabršuly není zcela osamělým, jinak neznámým úkazem, ale nad jiné vyniká hloubkou zásahu do života jeho i  jeho rodiny. Právě proto by náprava v jeho případě měla být vyřešena bez dalších nesmyslných průtahů.




čtvrtek 17. listopadu 2016

KAUZA VITÁSKOVÁ: DĚNÍ POD KLIDNOU HLADINOU

Ve věci  Krajského soudu v Brně, označené jako „kauza Vladimíra Čimpery a spol.“, ale veřejnosti známé spíše jako „kauza Vitásková“, týkající se vydání licencí dvěma  fotovoltaickým elektrárnám  v majetku klanu Zdeňka Zemka o silvestrovské noci v r.2010, panuje z pohledu televizních štábů a novinářů od vyhlášení rozsudku dne 22.února 2016 mrtvý klid. Věc ale neusnula natrvalo, pod klidnou hladinou mediální nepřitažlivosti probíhají další děje. V polovině června obdrželi obžalovaní písemná vyhotovení rozsudku. Následně všichni včetně žalobce podali odvolání a nastalo pro ně stresující čekání na odezvu Vrchního soudu v Olomouci. Všechny od té doby trápí otázka, zda soud nařídí veřejné jednání, kdy k tomu dojde a zejména jaké bude jeho rozhodnutí. Hladinu rozčeřila zpráva, že u krajského soudu se rozběhlo hlavní líčení s bývalým ředitelem licenčního odboru Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Luďkem Pražákem, jehož věc soud vyčlenil k samostatnému projednání z důvodu jeho dočasné nezpůsobilosti zúčastnit se řízení. Zbývajících devět obžalovaných se začalo dohadovat, že odvolací soud patrně počká na rozsudek  nad Luďkem Pražákem a rozhodne pak o všech podaných odvoláních ve společném řízení. Obrovským překvapením byla zpráva, že Krajský soud v Brně dne 24. října 2016 zprostil Luďka Pražáka obžaloby, přestože žalobce Radek Mezlík pro něj žádal trest odnětí svobody v trvání deseti let. Naproti tomu nepřekvapila zpráva o žalobcově rozhodnutí podat odvolání do rozsudku. V každém případě konec období zdánlivého mrtvého klidu se přiblížil.

Mezitím došlo k významným událostem v souběžném správním řízení, které sice zdánlivě s řízením trestním nemá nic společného, nicméně jeho výsledky mohou rozhodování trestního senátu významně ovlivnit. V květnu r.2016 rozhodl správní senát Krajského soudu v Brně o správních žalobách z veřejného zájmu, jimiž nejvyšší státní zástupce napadl rozhodnutí ERÚ z r. 2014, jímž byly výše zmíněným elektrárnám vydány nové licence s původním datem účinnosti od 31.prosince r.2010. Soud vyhověl žalobě. Protože správní rozhodnutí je účinné od  doručení všem účastníkům řízení, vznikla situace velmi nepříjemná pro majitele dotčených elektráren: hrozilo jim okamžité zastavení výroby, čili zmaření jejich investice.

Zde se vliv soudního řízení správního prolnul do řízení trestního. Žalobce Radek Mezlík s jistým zpožděním za správním soudem vyhodnotil jeho rozhodnutí jako potvrzení svého přesvědčení o nezákonnosti postupu ERÚ a v tomto smyslu dne 2. září 2016 přitvrdil postoj doplněním odvolání proti rozsudku. Netušil ale, že již dříve nastal ve správním řízení další vývoj: ERÚ i majitelé postižených fotovoltaických elektráren podali kasační stížnosti a s nimi žádosti o odložení účinnosti prvostupňových správních rozsudků. Nejvyšší správní soud jim ukázal vlídnou tvář a dne 14. července 2016 přiznal kasačním stížnostem odkladný účinek.  Odůvodnění rozhodnutí připomíná úvahy obž. Michaely Schneidrové z r.2012 i ERÚ z r. 2014 o vhodnosti zachování povolení k provozování zmíněných fotovoltaických elektráren. O kasačních stížnostech zatím soud nerozhodl, nicméně z rozhodnutí povolit odklad účinnosti květnových správních rozsudků svítá aspoň malá naděje, že dojde k ponechání licencí v platnosti.  Pokud by k tomu došlo, mohlo by to vylepšit postavení nepravomocně odsouzených Michaely Schneidrové i Aleny Vitáskové v odvolacím řízení.

Další významný vývoj nastal v mimosoudním správním řízení. Zatímco v době vydání „silvestrovských“ licencí výplatu podpory obnovitelným zdrojům prováděl stát přes soukromé podnikatelské subjekty a zmíněné fotovoltaické elektrárny prodávaly elektřinu za 12.150 Kč/MWhod., později výplata podpory přešla do rukou státní společnosti Operátor trhu s energiemi a.s. (dále jen OTE). V důsledku této změny od 1.ledna 2013 klesla cena jejich elektřiny na 5.500 Kč/MWhod. OTE a.s. totiž důsledně trval na tom, že elektrárny začaly dodávat proud do sítě až v r.2011, takže nevyhověly podmínkám cenového rozhodnutí ERÚ z r.2008. Dne 23.září 2016 pak ERÚ pravomocně rozhodl v tzv. sporném řízení, že předmětné elektrárny skutečně neměly v letech 2011 a 2012 nárok na zvýšenou cenu. Z toho vyplývá, že pokud vyplácením vyšší ceny v letech 2011 a 2012 vznikla státu škoda, jejím původcem nebyl ERÚ, neboť samotné vydání licencí nebylo důvodem k uplatnění neoprávněného nároku na zvýhodněnou cenu. Vyhodnocením této informace v trestním řízení by mohlo dojít k posunu v posuzování odpovědnosti všech obžalovaných zaměstnanců ERÚ za způsobenou škodu. Přirozeně by to mělo také mít vliv na konečné rozhodování o jejich vině a trestu.

Jako laik souhrnně soudím, že poslední vývoj ve správním řízení zpochybňuje konstrukci obžaloby jak co do výše způsobené škody, tak co do určení jejího původce. Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak se s poznatky ze správního řízení vypořádá odvolací soud, tedy pokud je vůbec vezme na vědomí.  



středa 16. listopadu 2016

OSTRAVŠTÍ ŽALOBCI ŽIJÍ NA MARSU

Alena Vitásková, nepravomocně odsouzená předsedkyně Energetického regulačního úřadu, jako uchazečka o zvolení do Senátu na Ostravsku vedla kontaktní předvolební kampaň. Během ní hovořila s nezjistitelným velkým počtem místních občanů a naslouchala jejich nářkům. V nich se často ozývalo jméno Zdeňka Bakaly a názory, že jako podnikatel Ostravsko drancoval. Lidé většinou zmiňovali prodej zprivatizovaných bytů z původního majetku OKD a tunelování této krachující firmy vyplácením nepřiměřeně vysokých dividend, též vyvádění majetku do zahraničí. Mnozí občané vyslovovali názor, že Zdeněk Bakala patří za mříže a měl by mu být vyvlastněn majetek, který nabyl kořistěním na Ostravsku. Také se nelichotivě vyjadřovali o některých současných politicích, kteří mu k nabytí majetku pomohli a mlčky přihlížejí jeho loupeživému podnikání.

Bez podrobných vnitřních znalostí o zmiňovaných obchodních transakcích nelze ovšem spolehlivě zjistit, zda se jednalo o poctivé obchody, neetické podnikání či dokonce o trestnou činnost. Řadoví občané však k potřebným informacím přístup nemají. Nicméně  sociální dopady Bakalových obchodů na Ostravsku jsou skutečně tíživé, a také stát na jejich mírnění musí vynakládat prostředky v řádu miliard Kč. Proto by se vznášená podezření neměla přecházet bez povšimnutí. Sotva se lze dobrat pravdy o jejich pravé povaze jinak než jejich prověřením specializovaným policejním útvarem. Buď by z toho vyšel Zdeněk Bakala čistý, nebo by skončil jinak, ale veřejnost by měla tak i tak jasno.

Alena Vitásková dlouho uvažovala, jak s nabytými informacemi naložit. Bylo jí divné, že údajné nepravosti probíhají dlouhodobě ve městě, které je sídlem krajského státního zastupitelství a vedle běžných policejních útvarů také expozitur republikových elitních útvarů, a nikdo proti údajným Bakalovým zlořádům nezasahuje. Státní zástupci mají přece povinnost stíhat z moci úřední každý trestný čin, o kterém se dovědí,  takže snad by zahájili vyšetřování, kdyby měli důvod podezírat Zdeňka Bakalu z nekalostí. Posléze si ale uvědomila, že podobná situace byla na Zlínsku, kde bývalí policejní šéfové (kteří nakonec rádi v tichosti opustili sbor) měli dost času a energie na skandalizaci policejního prezidenta Petra Lessyho, ale přímo pod jejich okny rozkvetla obrovská lihová kauza, jež by možná kvetla ještě dnes, kdyby se na ni nepřišlo v souvislosti s metanolovou aférou.

Dále neváhala. Vědomá si tíživosti životní situace tisíců obyvatel Ostravska a i ničivého vlivu kolujících divokých pověstí na důvěryhodnost státu a zvláště některých jeho představitelů, poslala  otevřený dopis nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi,v němž ho vybídla, aby se zamyslel, zda by neměl dát svým podřízeným pokyn, aby podezřelé Bakalovy transakce prověřili a zamezili případnému dalšímu vyvádění majetku do zahraničí. Kopii dopisu obdrželi někteří vysocí představitelé státu a také místně příslušná krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová a její přímý nadřízený vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan.

Alena Vitásková i Pavel Zeman patří k vysokým představitelům moci výkonné. Postavení Aleny Vitáskové je poněkud silnější než Zemanovo, protože je zcela nezávislá na vládě a z funkce ji smí odvolat pouze prezident republiky za zákonem daných podmínek. Pavla Zemana může odvolat vláda, a to bez udání důvodů, a v oblasti státní správy státního zastupitelství je jeho úřad závislý na ministerstvu spravedlnosti. Přesto ji Pavel Zeman neuznal za hodnu osobní odpovědi. Odepsala jí řadová státní zástupkyně bez odkazu na pověření nejvyšším státním zástupcem, která jí poslala odůvodněné vysvětlení, že její podání putuje na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. K postoupení nelze mít věcné výhrady, postup je správný, jen si myslím, že panu nejvyššímu státnímu zástupci by trocha „kinderstube“ neuškodila.

Pozoruhodně se zachovalo Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Ač nebylo přímo osloveno, reagovalo podstatně dříve než adresát. Odpovědělo Aleně Vitáskové z vlastní inciativy dopisem řadového státního zástupce, který jí především sdělil následující: „ Vaše podání… neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že došlo ke spáchání konkrétního trestného činu, neboť v podání chybí popis jakéhokoli konkrétního jednání, kterým by byl spáchán trestný čin. Ve svém podání jste se podělila o osobní zkušenost, získanou rozhovory s občany při volební kampani, aniž jste uvedla jakýkoli konkrétní poznatek o trestné činnosti.“ Dále ji ujistil, že orgány činné v trestním řízení věnují náležitou pozornost informacím z hromadných sdělovacích prostředků a poučil ji, že případné poznatky o  trestné činnosti má předat orgánům činným v trestním řízení. Posléze jí stanovil lhůtu do 15.listopadu 2016 „k doplnění podání o skutečnosti, z nichž by mohlo být zřejmé, že došlo ke konkrétnímu protiprávnímu jednání, které by naplňovalo znaky některého trestného činu, uvedeného v trestním zákoníku…“ A pohrozil jí, že v případě nevyhovění ve lhůtě bude podání založeno bez věcného vyřízení, neboť její podání není trestním oznámením a nebylo by jím, i  kdyby je tak označila. Prostě pan státní zástupce ji vyzval, aby chytila zloděje, přivedla ho spoutaného, a když jej takto dodá, orgány činné v trestním řízení si s ním snad nějak poradí.

Alena Vitásková pokynu nevyhověla, ani nemohla, protože přípis přišel na adresu jejího bydliště (nic proti tomu, uvedla ji v dopise nejvyššímu státnímu zástupci), které po dobu několika týdnů nenavštívila. Ostatně pokynu by ani vyhovět nemohla také proto, že nemá prostředky k získání potřebných skutkových zjištění a z dostupných poznatků nemůže činit právní závěry. Nelze například bez dalšího učinit právní závěr, že vyplácením vysokých dividend skutečně došlo k trestnému činu.

Pozoruhodné na věci je, že státní zástupci, kteří žijí v Ostravě, mají potřebnou odbornou kvalifikaci a živí se stíháním trestné činnosti, zůstali nedotčeni ostravským veřejným míněním a nedošli sami k závěru, že je na místě prověřit podezření, které občané  masově sdílejí, že totiž některými obchody Zdeňka Bakaly došlo k trestnému činu. Vždyť v jiných případech ostravští krajští žalobci bez rozpaků obvinili lidi, které soud později zprostil obžaloby.

Můj kritický pohled na výše zmíněný postoj ostravského krajského státního zastupitelství tentokrát není jen blábolením hloupého grafomana: Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jemuž věc postoupilo Nejvyšší státní zastupitelství k vyřízení, zadalo prověření podezření, vyslovených v dopisu Aleny Vitáskové, Národní centrále proti organizovanému zločinu. Okolnost, že se má věcí zabývat republikový útvar PČR, nikoli nějaké okresní ředitelství PČR ( jak se kdysi dělo při prověřování krachu Sazky), svědčí o tom, že vrchní státní zastupitelství přikládá věci značný význam.

Na okraj poznamenávám, že postoj Krajského státního zastupitelství v Ostravě k dopisu Aleny Vitáskové vrhá na tento úřad podivné světlo. Vyvolává podezření, že tamní státní zástupci jsou neteční vůči dění ve svém okolí (čili nekompetentní), nebo nejsou způsobilí rozpoznat nebezpečnost neobvyklých obchodních operací (čili jsou ještě více nekompetentní), nebo si prostě nechtějí pálit prsty: pak je na místě otázka po příčinách jejich shovívavosti ke Zdeňkovi Bakalovi a jeho společníkům (cui bono?). Nebylo  by to tak zlé, kdyby to byl jediný známý výstřelek v historii tohoto úřadu, jehož dlouholetou šéfku Zlatuši Andělovou jsem poprvé viděl na rautu při loučení skvělého ministra Pavla Němce s úřadem a později jako svědkyni ve dvou medializovaných soudních procesech. Připomeňme si, že z formálně právního hlediska krajské státní zastupitelství za jejího vedení selhalo například v kauze tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka, když v rámci dohledu nad činností podřízeného Okresního státního zastupitelství v Přerově nezjistilo, že trestní řízení je od počátku vedeno nezákonně. Naopak Zlatuše Andělová popírala, že by  delegováním věci do Přerova došlo k pochybení a podle výroku svědka v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové veřejně tvrdila, že Jiří Čunek musí být odsouzen, protože je prasák a ochmatává ženské.  Nesouhlas s odebráním věci z rukou severomoravských žalobců Nejvyšším státním zastupitelstvím sdílela se svým přímým nadřízeným, vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Ivo Ištvana, jehož možnosti zasáhnout do kauzy Jiřího Čunka byly podstatně menší než její, potrestala nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká podáním návrhu na odvolání z fnnkce, jemuž capo di tutti capi, bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ano, ten europoslanec, zběh z ODS, který se snad cítí na funkci prezidenta republiky) bez odporu vyhověl.  Ale Zlatuši Andělové rebelování prošlo bez následků. Následně změnila názor a pomohla roztáčet Marii Benešové a některým novinářům štvanici na nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, Pavla Němce, Pavla Kučeru a některé další činitele. Renatu Veseckou veřejnost vnímala jako hlavní vinici odebrání kauzy Jiřího Čunka z rukou OSZ Přerov a jejího předání (fakticky k zastavení) na OSZ Jihlava. Ostatní měli hlavně smůlu, že s ní a také se Zlatuší Andělovou seděli při obědě u stejného stolu. Obětí štvanice se nakonec stal pouze bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR, slušný člověk Pavel Kučera s dobrými osobními vztahy s Marií Benešovou i Zlatuší Andělovou, který jako soudce sice neměl na rozhodování státních zástupců  žádný vliv, ale na konci ničím neposkvrněné kariéry, ve věku 70 let, těsně před odchodem do důchodu, málem  přišel s pomocí bývalých kamarádek nepravomocným rozhodnutím kárného soudu o talár.

Jinou významnou „nehodou“ bylo pronásledování bývalého ministra obrany Martina Bartáka a zbrojaře Martina Smrže kvůli údajné korupci, jehož se úřad Zlatuše Andělové ujal, i když mu to podle trestního řádu nepříslušelo. Cestování k výslechům do Ostravy obviněným velmi znepříjemňovalo život. Krajský soud v Ostravě ale obžalobu nepřijal z důvodu místní nepříslušnosti. Věc putovala k Městskému a později k Vrchnímu soudu v Praze, kde byli obvinění zproštěni obžaloby.  Zájem ostravských žalobců na jejich odsouzení byl tak velký, že se spisem putoval do Prahy  i dozorový státní zástupce Dušan Táborský, jehož vystoupení v hlavním líčení a na chodbách soudu byla nezapomenutelná. Ukazovat prstem na Johna Boka, že mu zvoní mobilní telefon, a pak jej vytáhnout z vlastní tašky byl prvotřídní eskamotérský kousek.

Poněkud „folklorní“ ráz měly dvě cesty paní krajské státní zástupkyně s doprovodem z Ostravy do Prahy a zpět jen za tím účelem, aby odmítla svědčit před soudem: stát jejich výlety rád zaplatil.

Vše  výše uvedené zpochybňuje úroveň vnitřního řízení Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Ryba smrdí od hlavy: Zlatuše Andělová stojí v jeho čele déle než 15 let. Za kiks svého podřízeného ve věci podání Aleny Vitáskové je morálně odpovědná. Věci by zřejmě prospělo, kdyby v souvislosti s touto „nehodou“ její nadřízení uvážili, zda již paní krajská státní zástupkyně není dlouhým působení ve funkci poněkud opotřebovaná. Snad by se měli poradit se znalci z oboru psychologie práce.

Nicméně díky rutinnímu postupu Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podivné jednání krajského státního zastupitelství nevykolejilo iniciativu Aleny Vitáskové ze správné dráhy. Lpění na formalizovaných postupech je přece jen občas k něčemu dobré. Věc podezření proti Zdeňku Bakalovi se dostala do správných rukou. Poslouží jako jeden z prvních testů účelnosti reorganizace republikových útvarů PČR. Přejme ostravské veřejnosti, aby se konečně dověděla, jak se věci mají: pravda uklidní, ať bude jakákoli, tedy ať povede k očištění Zdeňka Bakaly nebo k jeho odsouzení.  


sobota 12. listopadu 2016

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ VII

Dne 11.listopadu 2016 skončilo u Okresního soudu ve Znojmě zatím nepravomocným zprošťujícím  rozsudkem senátu předsedy Jaromíra Kapinuse hlavní líčení ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, o které obvykle píši jako o „znojemském justičním skandálu“. Otevřela se tím cesta k nápravě křivdy, kterou jim stejný senát způsobil v  r.2005 odsouzením za přepadení poštovních doručovatelek, kterého se nedopustili. Důkazem proti nim byla  křivá výpověď Tomáše Čepury, vynucená policií.

Je sporné, do jaké míry zprošťující rozsudek a jednání na něj navazující zhojí škody, které jim rozsudek z r.2005 způsobil.  Odsouzení bylo hlubokým zásahem do jejich životů. Na zážitky z vyšetřování, vazby, výkonu trestu určitě nikdy nezapomenou. Životní dráhu Jaroslava Schindlera poznamenala nutnost splácet škodu: kvůli ní musel opustit středoškolské studium,  najít si práci v Rakousku, vydělávat peníze. Sen o dokončení střední školy a navazujícím vysokoškolském studiu se rozplynul. Doba, po kterou se prodíral ke spravedlnosti, byla neúnosně dlouhá.

Zatímco Tomáš Čepura se s odsouzením smířil, Jaroslav Schindler se nevzdal. Neúspěšně využil všechny dostupné řádné i mimořádné opravné prostředky. V r.2007 se poprvé pokusil u senátu předsedy Jaromíra Kapinuse o obnovu procesu na základě kritiky vad postupu snímání  a vyhodnocení pachové stopy. Neuspěl. V r. 2012 se „na stejné adrese“ pokusil o povolení obnovy znova,  neboť se dověděl, že za „jeho“ a Čepurův skutek byl v r.2011 u téhož soudu pravomocně odsouzen jakýsi Antonín Škrdla se společníky, který se sám přihlásil policii. Ač to je neuvěřitelným popřením logiky, soud neuznal, že není možné, aby útok, spáchaný jedním pachatelem, provedly dvě osoby, a obnovu opět nepovolil. Jeho rozhodnutí schválil senát Krajského soudu v Brně, jehož předseda Aleš Flídr vymyslel konspirační teorii o spiknutí mezi Jaroslavem Schindlerem a Antonínem Škrdlou: podle ní Antonín Škrdla možná  šel do vězení s vidinou podílu na odškodném, který mu slíbil Jaroslav Schindler. Co soudci Aleši Flídrovi scházelo na logice myšlení, nahradil bujnou fantazií. Není bez zajímavosti, že stejnou domněnku o něco později vyslovil  v novinovém článku bývalý šéf znojemské kriminálky Jan Mráka, tehdy již důchodce.

Bodem zvratu směrem k nápravě byl podnět k podání stížnosti ministra pro porušení zákona, který v dubnu r.2013 podal spolek Šalamoun. Jaroslav Schindler se k němu dodatečně připojil. Podnětům vyhověla tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Na základě její stížnosti Nejvyšší soud ČR v listopadu r.2013 konstatoval porušení zákona v neprospěch odsouzených, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, znojemskému soudu přikázal  projednat žádost o povolení obnovy znova a vystříhat se při tom vad, vytčených Nejvyšším soudem ČR.

Soudce Jaromír Kapinus necítil mravní povinnost napravit křivdu co nejrychleji. Se zahájením nového řízení o povolení obnovy procesu dlouho otálel, což potvrdila při prošetření jeho postupu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Výsledky jejího šetření ovšem popírala předsedkyně okresního soudu Lenka Krčálová, manželka jednoho z přísedících Kapinusova senátu. Vývoj řízení ovlivnil mnohonásobně trestaný recidivista Karel Peer, tehdy souzený senátem Jaromíra Kapinuse. V kritické době jako na zavolanou poslal panu soudci dva dopisy, v nichž v podstatě rozvíjel Flídrovy a Mrákovy fantasmagorické teorie. Leckdo ze zúčastněných justičních činitelů je ochoten přiznat soudci Kapinusovi právo zdržovat zahájení řízení o povolení obnovy s přihlédnutím k obsahu Peerových dopisů: jako  by soudce měl právo nepodřídit se rozsudku Nejvyššího soudu ČR kvůli blábolům zločince.

Svévolné počáteční průtahy zplodily další zdržení řízení, když Jaroslav Schindler, nespokojený s liknavostí soudce Jaromíra Kapinuse, začal podnikat kroky k odebrání věci jeho senátu a později i zdejšímu soudu. Ničeho než ztráty času nedosáhl, protože příslušné složky justice i státního zastupitelství usoudily, že soudce, jenž  dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušil zákon v neprospěch Jaroslava Schindlera, je nejlepší zárukou, že vynucené nové řízení o povolení obnovy procesu proběhne v pořádku. Tak se stalo, že rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu r.2013 se senát Jaromíra Kapinuse podrobil až 19.února 2015 a k vydání usnesení o povolení obnovy procesu se propracoval až 14. července 2015.

V této fázi se znova uplatnil vliv recidivisty Karla Peera. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě uznalo jeho dopisy za nový důkaz, soudu dříve neznámý, způsobilý změnit původní rozsudek a navrhlo Okresnímu soudu ve Znojmě provést  obnovu také procesu s Antonínem Škrdlou & spol. Probíhala pak souběžně dvě řízení o povolení obnovy, jedno před senátem Jaromíra Kapinuse, druhé před senátem Pavla Rujbra, v nichž stejní lidé vystupovali před dvěma senáty, hlavní protagonisté jednou jako obžalovaní, podruhé jako svědci. Také Karel Peer a další dva vězni, na jejichž svědectví se odvolal, putovali s eskortou dvakrát z Příbrami do vzdáleného Znojma. Soud povolil v té době odposlech telefonických rozhovorů všech obžalovaných, aby prověřil domněnku o jejich propojení. Výhodou tohoto komplikovaného řízení byla mimořádná důkladnost prověření důkazů a vyvrácení domněnky, že snad Antonín Škrdla šel do vězení na návod Jaroslava Schindlera: mezi obžalovanými z obou procesů nebylo žádné spojení, nedošlo mezi nimi k žádným dohodám.

Karel Peer nakonec před soudem přiznal, že vlastně vůbec nic nevěděl a jméno Jaroslava Schindlera vyčetl z novin. Jeden ze spoluvězňů se dokonce vysmál soudci Jaromíru Kapinusovi, že mohl takovému člověku uvěřit.

Soud tedy povolil obnovu procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, zatímco rozsudek nad Antonínem Škrdlou a spol. zůstal v platnosti. V nepovolení obnovy procesu Antonína Škrdly & spol.se ale skrývá čertovo kopýtko. V původním rozsudku senátu Pavla Rujbra se uvádí, že pánové Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler se nějakým blíže neurčeným způsobem podíleli na trestné činnosti Antonína Škrdly & spol. Žádné dokazování na podporu tohoto neurčitého tvrzení neproběhlo a  chybí výrok o trestu. Označení pánů Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera za Škrdlovy spolupachatele je tak čirým projevem soudcovské svévole.  Postižení nabyli v řízení neurčitého, běžně neznámého postavení: nejsou odsouzení, takže nemají možnost dosáhnout výmazu nařčení cestou běžných opravných prostředků. Nejsou ani svědky, protože před soudem v této úloze nevystoupili.

Výrok v rozsudku soudce Rujbra zůstává skvrnou na jejich občanské cti nadále, i když je podle jeho prohlášení  v soudní síni při odůvodnění usnesení o nepovolení obnovy procesu nepravdivý. Co je ale občanská čest sprostých obviněných pro bohy v talárech ? V každém případě v obnoveném procesu mohla být tato „vada krásy“ rozsudku odstraněna.

Proti povolení obnovy ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera se rázně postavila žalobkyně, exprokurátorka Jarmila Goldová, která prochází celým procesem od jeho začátku v r.2004, kdy jako dozorová  státní zástupkyně dohlížela na přípravné řízení, pak podala obžalobu a zastupovala žalobu ve všech dalších jednáních. V závěrečné řeči se pokusila smést argumenty pro povolení obnovy ze stolu, a když neuspěla, podala stížnost Krajskému soudu v Brně. Krajské státní zastupitelství ale vzalo její stížnost jako nedůvodnou zpět. Přesto obžalované poškodila  aspoň vyvoláním průtahů, protože procesní zahlazení jejího výstřelku trvalo tři měsíce.  

V hlavním líčení se pak v podstatě znova opakovalo dokazování z obou řízení o povolení obnovy. Výsledná důkazní situace je jasná, nezpochybnitelná. V pátek   11.listopadu 2016 proto soud po výslechu poslední dříve nevyslechnuté svědkyně mohl ukončit dokazování a přikročit k závěrečným řečem.

Závěrečná řeč žalobkyně Jarmily Goldové byla rozpačitá. Vůbec nepřipomínala její filipiku proti povolení obnovy procesu. Nicméně dala najevo, že s myšlenkou na správnost rozsudku z r.2005 se nedokáže rozloučit.  Odvolala se na závěrečnou řeč z řízení o povolení obnovy. Namítla, že dosud nikdo nevysvětlil, kde se na věcech doručovatelek vzaly pachové stopy obžalovaných a sdělila soudu, že četla v novinách, že ostravský soud odsoudil obžalované s použitím pachové stopy jako důkazu. Požádala soud, aby přihlédl k její argumentaci, aniž by vyslovila jasný návrh na rozhodnutí.

Obhájkyně Tomáše Čepury velmi podrobně vylíčila způsob, jakým policisté přiměli jejího mandanta, aby se doznal k nespáchanému činu a navíc vtáhl do věci nevinného Jaroslava Schindlera. Obhájce Jaroslava Schindlera provedl detailní srovnání výpovědí Antonina Škrdly a Tomáše Čepury, z něhož vyplývá, že Tomáš Čepura ve skutečnosti pouze předstíral znalost okolností, za nichž proběhla přepadení. Dále rozebral dokumentaci k pachové stopě, vytkl četná porušení vnitřního pokynu policejního prezidenta o postupu práce s pachovou stopou a dospěl k závěru, že policie ve skutečnosti dokazování pachovou stopou neprovedla. Oba obhájci samozřejmě navrhli zproštění.

Soud po krátké přestávce vyhlásil rozsudek, jímž oba obžalované zprostil obžaloby státní zástupkyně z r. 2004 a poškozené doručovatelky odkázal s jejich nároky do civilního řízení. V odůvodnění rozsudku předseda senátu podal přehled průběhu řízení a vysvětlil, jak dospěl k závěru, že  se obžalovaní žalovaných skutků skutečně nedopustili. Všiml jsem si, že nepovolení obnovy procesu v r.2012 přešel bez vysvětlení, proč tehdy rozhodl jinak než nyní. Další drobnou zajímavostí je věta, která by mohla být odpovědí na lpění žalobkyně na použití pachové stopy jako usvědčujícího důkazu. Uvedl, že „všem, co jsme zde, je jasné, že samotné pachové stopy  podle rozhodnutí Ústavního soudu nemohou být usvědčujícím důkazem…“ 

Obžalovaní a jejich obhájci se vzdali práva na odvolání, žalobkyně se vyjádří až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku : nemůže-li škodit jinak, aspoň nechá zproštěné obviněné o několik dní déle v nejistotě.

Vydáním zprošťujícího rozsudku soud křivdu nenapravil, pouze vytvořil podmínky, aby se nespravedlivě odsouzení mohli domáhat kompenzace, pokud se vůbec některé škody zahladit dají. Např. Jaroslav Schindler musel věnovat 11 let života jak splácení škody, kterou nezpůsobil, tak usilování o zvrácení rozsudku. Ztracený čas a zmařené životní příležitosti mu již nikdo nevrátí.

Kompenzací by jistě byla i spravedlnost pro ty, kteří se křivdy na obviněných dopustili, tedy vyhodnocení jejich odpovědnosti a případné potrestání. Dopady rozsudku z r.2005 do života Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera jsou tak dalekosáhlé a pochybení justice tak zjevná a bezohledná,  že by bylo nemravné v tomto případě uplatnit zásadu, že napravením vadného soudního rozhodnutí v dalším řízení je věc vyřízena a soudce či státní zástupce již nemůže být volán k odpovědnosti. Připouštím, že soud v r.2005 jednal na podkladě zmanipulovaných důkazů, takže mu nespravedlivý rozsudek nelze klást za vinu. Jednoznačná je ale odpovědnost policistů a státní zástupkyně, která způsobem výkonu dozoru jejich nepravosti umožnila. Neomluvitelné je rozhodnutí soudu z r.2012 o nepovolení obnovy procesu. „Odměnu“zasluhují všechna jednání soudu i státní zástupkyně, která vedla k průtahům v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu 2013.

Nicméně ti, jichž se tato úvaha týká, mohou být celkem klidní. Z policistů, kteří přiměli Tomáše Čepuru ke křivé výpovědi, pracuje u PČR již jen jeden, paradoxně jako šéf místní kriminálky. Kázeňské provinění je již dávno promlčené a patrně ani stíhání pro tr.č. zneužití pravomoci úřední osoby již nebude možné z důvodu promlčení.

Pokud hodnotíme chování státní zástupkyně a soudců jako možné kárné provinění, „podezřelí“ jsou „za vodou“, i když rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse nepovolit obnovu řízení v r.2012 po odsouzení Antonína Škrdly & spol. snad ani omluvit nelze. Všechny jejich skutky jsou za hranicí tří let objektivní procesní lhůty pro podání kárné žaloby, takže před kárný soud se již nemohou  dostat. Všechny včasně podané návrhy na zahájení kárného řízení mezitím příslušní kární žalobci odložili, pokud se jimi vůbec zabývali.  Možnost dostali všichni, jimž zákon propůjčil příslušnou pravomoc, žádný ji nevyužil.

Taková je tedy tvář znojemského pojetí (ne)spravedlnosti, zrůdnosti, zaštiťované kárnými žalobci všech stupňů. Sebeobranné mechanismy kast soudců a státních zástupců fungovaly bezchybně.

Zvláštní pozornost zasluhuje úloha Karla Peera a jeho odpovědnost za komplikace  v řízení na povolení obnovy procesu. Jeho dopisy údajně ovlivnily úvahy soudce Jaromíra Kapinuse, takže nepřímo vyvolaly počáteční průtahy v řízení o povolení obnovy. S jejich obsahem se seznámili novináři. Jeho šíření se dotklo pověsti Jaroslava Schindlera, nařčeného ze zorganizování komplotu v součinnosti s Antonínem Škrdlou. Zejména kvůli těmto dopisům se zkomplikovalo a výrazně prodražilo řízení o povolení obnovy procesu. Nemalou škodu tak přímo utrpěl také stát. Bez nich by nedošlo k vyvolání řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly & spol. a nebyla by nutná nákladná opakovaná eskorta tří vězňů z Příbrami do Znojma. Jaroslav Schindler se cítí jednáním Karla Peera natolik poškozen, že na něj podal trestní oznámení, nejdříve pro podezření na přečin pomluvy, které později rozšířil na podezření z trestného činu poškozování  cizích práv. Místní orgány vzaly ale zločince Karla Peera pod ochranu. Domněnku, že se dopustil pomluvy, popírají a o poškozování cizích práv nechtějí nic slyšet.

Je pozoruhodné, že Karel Peer se projevil v téže době jako vyděrač, když požadoval po jedné místní redakci vysokou peněžní částku pod hrozbou uveřejnění citlivých údajů o intimním životě zesnulého šéfredaktora. Policie jeho hanebný čin vyhodnotila jako pouhý přestupek proti občanskému soužití a jeho vyřízení postoupila městskému úřadu. To vše se stalo pod ochranou státních zastupitelství všech stupňů.

I toto je součástí tváře znojemského pojetí (ne)spravedlnosti, zaštiťované kárnými žalobci všech stupňů.

Z celého příběhu lze vyvodit několik obecných poučení:
1.legendy o používání policií nezákonných postupů k vynucení doznání mohou být v jednotlivých případech pravdivé; neměly by proto být apriorně odmítány dohledovými orgány jako nesmysl, ale   naopak jejich prověření by se měla vždy věnovat nejvyšší pozornost
2. „práskači“, který posloužil policii, státnímu zastupitelství nebo soudu v pokusu o zastření jejich darebáctví, se může v jednotlivých případech dostat z jejich strany ochrany jako odměny za snahu pomoci jim v choulostivé situaci.
3. kární žalobci často dávají přednost zastření kárného provinění soudce nebo státního zástupce před  zaslouženým  kárným postihem bez ohledu na zhoubný účinek špatného příkladu pro celou komunitu soudců a státních zástupců. Že je to špatně, věděli již staří Římané, o čemž svědčí citát z výroků Marca Tullia Cicerona: „Ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost“.  Občané se tak v poměru k těmto privilegovaným kastám dostávají do postavení bezprávné sebranky, to vše ve jménu nesprávného výkladu pojmu „nezávislost“, jímž soudci a státní zástupci pro sebe nárokují nezávislost na právu a dobrých mravech.

Quod erat demonstrandum.





sobota 5. listopadu 2016

PANIKA V ČSSD A PŘESTŘELKA V ENERGETICE

Podlehnuv dojmu, že jeho postavení v čele ČSSD zachrání jen zázrak, Bohuslav Sobotka se rozhodl provést rok před koncem volebního období obměnu kabinetu. Zachoval se podobně jako hokejový trenér, který v kritickém bodě zápasu nechá prázdnou branku, aby získal převahu na hrací ploše. V hokeji se někdy zázraky dějí, v politice sotva. Dříve, než se noví ministři seznámí s úřadem, budou volby. Věřit, že jejich výkon oslní voliče, je troufalé.

Premiérova nervozita se určitě nějakým způsobem dotkla ministrů, o nichž se v novinách spekuluje, že právě oni jsou „určeni na odstřel“.  Můžeme jim přiznat právo  na neklid, ale zatím jej příliš nedávají znát : jistě by o ně po odchodu z vlády bylo postaráno nějak jinak. Panice mezi nimi viditelně propadá pouze jeden: ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, jenž začal tušit nebezpečí dříve, než předseda strany a vlády otevřeně vyjevil své úmysly.  Projevuje se to ve vystupňování přestřelek mezi ním a předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou kvůli jejímu opakovanému záměru zastavit výplatu podpor obnovitelným zdrojům a současně výrazně snížit podíl domácností na jejich financování. Šarvátky vyvrcholily ostrým prohlášením pana ministra na Parlamentních listech z 2.listopadu 2016, na které odpověděla jeho odpůrkyně článkem ostrým jako břitva.   

Ministr se marně dožaduje, aby vzdorovitá dáma umožnila vydáním cenového výměru vyplácení podpor obnovitelným zdrojům v r. 2017 bez ohledu na to, zda s poskytnutím podpory souhlasí Evropská unie. Svou vůli ale nemůže prosadit. Ve sporu tahá za kratší konec: Alena Vitásková si je vědoma své nezávislosti na vládě, chráněné  zákonem a mezinárodními dohodami, takže nešťastný ministr nemá nástroj, jímž by zlomil její odpor. A předseda vlády z nich dvou může odvolat právě jen jeho.

Tvrdost boje je dána obrovskou částkou, která je ve hře: jde o více než 40 miliard Kč, určených k výplatě v r.2017,  na které se těší velká část majitelů výroben „zelené“ energie. Jan Mládek je přesvědčen, že by je měli dostat, protože se do svého podnikání pustili v dobré víře, že příslib finanční podpory ze strany státu je míněn vážně. Pro některé z nich by nevyplacení podpory mělo likvidační následky. Jistě by se pustili do soudních sporů se státem, v nichž by mohli být úspěšní. Stát by to mohlo nakonec  přijít dráž než hladké vyplacení nezákonných podpor.

Připomínám, že podpory jsou značně nadhodnocené, za celou dobu platnosti odčerpají ze státního rozpočtu a z kapes daňových poplatníků biliony Kč. Na tvůrce předpisu, kterým byly nastaveny, podal kdysi trestní oznámení senátor Jiří Čunek, ale policie jeho podnět odložila. Další trestní oznámení podal Energetický regulační úřad po nástupu Aleny Vitáskové do funkce. Ani tentokrát orgány činné v trestním řízení nedošly k závěru, že se tvůrci pravidel pro vyplácení podpory dopustili trestného činu. Není bez zajímavosti, že někteří z nich působí v trestním řízení proti ní jako svědci obžaloby.

Další trestní oznámení podali v lednu 2016 poslanci Úsvitu kvůli tomu, že se každý měsíc vyplácejí nezákonné podpory ve výši přibližně 4 miliardy Kč. Výsledek vyšetřování mi není znám.

Bez ohledu na vyvolanou nevoli a na možné  následky pro svou osobu  Alena Vitásková trvá na svém. Tím dostává Jana Mládka do obtížné situace. Vyjednání souhlasu Evropské unie spadá do jeho kompetence a v jednání zatím není úspěšný. Pouze za sebou nechává dlouhou řadu optimistických prohlášení o očekávání potřebného souhlasu v brzké době. Jenže termíny procházejí jeden za druhým, výsledek stále není nikde a ministrova důvěryhodnost upadá. Odpovědnost za neúspěch mu nikdo nevezme, i když nebyl u zrodu problému (stejně jako Alena Vitásková neměla nic společného s vydáním licencí sedmnácti fotovoltaickým elektrárnám v poslední den roku 2010).

V této věci zcela jistě dojde ke krizi, nedají-li unijní orgány souhlas k výplatě podpory a setrvá-li současně Alena Vitásková na svém stanovisku.

Jedná se o zvláštní případ přímé podpory podnikání státem, která je podle unijního práva v zásadě nepřípustná, ale unijní úřady mohou povolit výjimku udělením tzv. notifikace. Ta dosud chybí všem podporám, přiznaným před rokem 2012. Unie zpřesnila v r. 2015 podmínky pro jejich vyplácení, takže regulátor se dále nemůže tvářit, že o nezákonnosti nic neví. Proto Alena Vitásková již v r.2015 odmítla vydat cenový výměr pro r.2016. Nakonec jej v její nepřítomnosti podepsal její náměstek, kterého za to po návratu z dovolené propustila.

Pro r. 2017 připravuje další přitvrzení postupu: hodlá zastavit také vybírání příplatku na podporu obnovitelných zdrojů od konečných spotřebitelů. Sníží se tak cena elektřiny pro domácnosti. Jan Mládek ji obvinil v této souvislosti z populismu, ale ve skutečnosti jde o sladění úředního postupu s právem.

Samozřejmě, ve chvíli, kdy Evropská unie podporu obnovitelných zdrojů „posvětí“ vydáním notifikací, Energetický regulační úřad okamžitě vydá cenový výměr, v solárním byznysu zavládne pohoda a domácnostem se opět zvýší cena elektřiny.

Opačně, pokud Evropská unie definitivně rozhodne o nepřípustnosti výplaty podpory v současné výši, nastanou diaes irae, které se různých účastníků hry dotknou rozdílně.

Aspoň zdánlivě vyhrají domácnosti, které nebudou muset přispívat na podporu obnovitelných zdrojů. Zapláčí podnikatelé, kteří přijdou za jediný rok o více než 40 miliard Kč. Potíže vzniknou i státní akciové společnosti OTE, která výplatu podpor provádí. Bude se muset snažit vymoci od podnikatelů neoprávněně vyplacené peníze zpět, a ti se budou jistě bránit. Rozběhne se spousta soudních tahanic. Ministr Jan Mládek bude vystaven hněvu postižených za to, že notifikace sliboval, ale neobstaral. Otázku, zda vůbec bylo možné získat souhlas Evropské unie s výplatou rozmařilých podpor, v tu chvíli nikdo řešit nebude. Alena Vitásková si oddechne s úlevou, protože v případě, že by podepsala cenový výměr a notifikace by pak nebyly, byla by odpovědná za neoprávněné vyplacení více než 40 miliard Kč. Dvě vykonstruované obžaloby a hrozba trestem odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců  jí ke spokojenosti stačí. S pravděpodobností blízkou jistotě by mohla počítat s tím, že by ji čekalo další trestní řízení s velmi konkrétním nehajitelným obviněním.

Zatímco postavení Aleny Vitáskové, Jana Mládka, vedení OTE a.s. a majitelů obnovitelných zdrojů energie bude různé podle toho, zda z Bruselu přijdou notifikace či nikoli, daňoví poplatníci na tom budou špatně tak nebo tak: zvýšenou cenou elektřiny budou přispívat na notifikované dotace, v případě neposkytnutí notifikací na ně různými cestami nepřímo dopadnou náhrady, které bude muset stát platit za porušení slibů investorům. Jejich vyhlídky jsou neradostné.