KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 10

Ve dnech 11.-13. dubna 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných. Na lavici obžalovaných seděli tentokrát pouze obžalovaní č.1-5, z nich SAZ jako obvykle pod ochranou eskorty samopalníků, která jej spolehlivě chrání před napadením nejspíš ze strany ostatních přítomných.

Probíhaly zajímavé výslechy svědků, tentokrát s poněkud volnějším vztahem k „dvojhvězdí“ ústředních firem údajné podvodné sítě, či přímo externistů. Díky prvnímu svědkovi soud a účastníci řízení si doplnili znalosti o fungování společnosti Ecoll Invest a.s. včetně obohacení o údaje o poměrech v ní po jejím převzetí britskými vlastníky. Dověděli se ledacos i o společnosti EUOIL, rovněž obchodující s PHM, která nepatří mezi 65 společností, vyjmenovaných v obžalobě. Svědek ji samozřejmě předvedl jako firmu, obchodující v mezích zákona. SAZ neznal.  V tomto případě se dokazování dostalo přes hranice, vymezené obžalobou.

Další dva svědci popsali průběh obchodní spolupráce Ecoll Invest a.s. s německou firmou GETA Berlin GmbH, jedním ze zahraničních dodavatelů  PHM, která se později stala obchodním partnerem P.P.S. GmbH. SAZ do těchto obchodních vztahů zasáhl až po vzniku P.P.S. GmbH jako investor, starající se o bezpečnost své investice. Ukázalo se, že nerozumí obchodování s PHM, přesto vyjednal změny v organizaci obchodu, které snížily nebezpečí, že by P.P.S. GmbH mohla přijít o uskladněné zboží nebo o peníze. Tato svědectví potvrzují,  že SAZ vstoupil do obchodování svých spoluobžalovaných se značným zpožděním a ukazují jej jako investora, jenž pečuje o bezpečnost své investice.

Pozoruhodný  byl výslech advokáta, jenž v době rozkvětu společností Ecoll Invest a.s. a P.P.S. GmbH byl osobním právním poradcem obž. Elišky Coufalové. V této souvislosti poskytoval advokátní služby všem společnostem, v nichž působila. Paní obžalovaná jej pro toto řízení zprostila mlčenlivosti, což je třeba ocenit. K jeho povinnostem patřila příprava uzavírání smluv a účast na jejich projednávání, vymáhání pohledávek a další běžné advokátní služby. Zná vedoucí představitele „dvojhvězdí“ a má dosti přesnou představu o jejich dělbě úkolů a odpovědnosti. Ale SAZ zná jen z doslechu jako investora a poprvé jej viděl až 13. dubna 2018 v soudní síni.

Poskytl právní služby také  při prodeji Ecoll Invest a.s. a z doslechu ví o smutném konci společnosti, „vytunelované“ britskými novými vlastníky.Na dotaz soudce jednoznačně odpověděl, že během celého období služby Elišce Coufalové nenarazil na nic, co by vypadalo jako trestná činnost. Z tohoto postoje se nenechal vyvést, i když předseda senátu se snažil o jeho zviklání tak horlivě, až vyvolal námitky jednoho z obhájců. Jako celek  výpověď tohoto svědka působila věrohodně a jednoznačně vyzněla ve prospěch obžalovaných č.1-5, včetně SAZ, v jehož prospěch svědčí sama  skutečnost, že se s ním svědek dříve nesetkal.

Jeho zhruba tříhodinový výklad vyhodnotil obž, Petr Moštěk stanoviskem obžalovaného, v němž zdůraznil, že všechny obchodní smlouvy „dvojhvězdí“ se pečlivě připravovaly pod dozorem právníka  a vedoucí pracovníci usilovali o transparentnost obchodních transakcí. Předseda senátu  a žalobce se při závěrečných větách pobaveně usmívali, jako by nevěděli, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Během jednání lehce zajiskřilo mezi předsedou senátu a několika obhájci, kteří trvali na osobním výslechu svědkyně, která se nedostavila ze zdravotních důvodů. Jejich klienti si přitom vyjednali vedení hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Předseda senátu jim po obhájcích vzkázal, že napříště  přítomnost obžalovaných  při  výslechu svědků, které si vyžádali, bude povinná.

Řízení sp.zn. 46 T 5/2015, o němž zde je řeč, má sloužit k prověření správnosti žalobcovy téze, že obžalovaní účelovou organizací  svého obchodu s pohonnými hmotami zavinili okradení státu o 2,5 mlrd. Kč neodvedením nebo krácením daně z přidané hodnoty. Výnos z trestné činnosti měl posloužit k jejich osobnímu obohacení. Dalším cílem soudního řízení by mělo být stanovení míry osobní odpovědnosti jednotlivých obžalovaných. V tomto bloku hlavního líčení jsme vyslechli ledacos zajímavého, ale nic podporujícího tvrzení žalobce, vyznění bylo spíše ve prospěch obžalovaných.

Právě proto, a aniž bych tentokrát chtěl vytýkat předsedovi senátu špatné vedení procesu či  průtahy, chtěl bych doporučit tvůrcům připravovaného nového trestní řádu, aby se s průběhem řízení seznámili a aby se na základě získaných poznatků zamysleli nad důsledky přenesení dokazování k soudu ve spojení s tlakem na urychlení řízení a se  souběžným uplatněním zásad veřejnosti a ústnosti jednání.

Snaha dostat věc co nejdříve před soud, a tam teprve doplnit obraz skutkového děje do nezpochybnitelného tvaru vede k tomu, že žalobci předkládají „nedopečené“ obžaloby a soudci nemají odvahu jim je vrátit k dopracování. K překrytí neurčitosti se pak nahromadí spousta výslechů, odposlechů a jiných důkazů, jejichž projednávání vede k zahlcení soudu balastními informacemi, z nichž se pak snaží vytěžit zlatinky usvědčující pravdy. Soud je natolik sešněrovaný trestním řádem, že nemůže postupovat nějakým úspornějším postupem, např. elektronickým vyhodnocením protokolů z přípravného řízení a omezit pak dokazování před soudem pouze na objasnění rozporů a vyvození závěrů. Ve věku informačních technologií působí takto vedený proces anachronicky.

Kauza sp.zn. 46 T 5/2015 Krajského soudu v Brně je jako podklad k zamyšlení o výše uvedeném zvlášť vhodná pro svůj rozsah a spletitost obsahu a neuvěřitelnou zdlouhavost: účinkuje zde patnáct obžalovaných, více než třicet svědků obžaloby a hlavní líčení probíhá  zhruba po  pěti letech od ukončení skutkového děje a čtyři roky po výsleších přípravného řízení.  Soud se začal tímto případem zabývat  18. března 2015 a poslední stání hlavního líčení v r.2018 se má konat 12.prosinec 2018. Netroufám si odhadnout, zda se rozsudku dočkáme ještě letos. Množství nahromaděných poznatků je  neuvěřitelné a jejich masa je nepřehledná. Díky opakovanému zpovídání různých svědků o poměrech ve firmách „dvojhvězdí“ už znám jména a pracovní náplně snad všech úředníků, kteří se kdy vyskytovali v jejich kancelářích. Ale třpytivých zlatinek je žalostně málo, pokud vůbec jaké.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 18.-20.4.2018.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU XI

Kdo z laskavých čtenářů četl desátý díl tohoto seriálu a srovná jeho obsah se zprávou, že senát Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně odsoudil 29.  března 2018 všechny obžalované vyjma Matěje Janečky (jehož zproštění navrhl žalobce), bude si jistě myslet, že jsem se zbláznil. Trest osmi let odnětí svobody pro obž. Jaroslava Novotného, vylepšený peněžitým trestem, by neměl soud uložit bez pádných důvodů. Totéž platí pro surový trest pěti let pro obž. Jarmilu Novotnou, kterou ve svém vystoupení před soudem hájil sám pošk. Pavel Buráň. Sedmileté tresty pro zbylé dva z původních čtyř „únosců“ jsou nepochybným důkazem o tom, že zásada in dubio pro reo ve Zlíně neplatí, stejně jako zásada, že vina musí být prokázána bez důvodných pochybností a tíha dokazování leží na žalobci.

Mám jistotu, že všichni odsouzení se odvolají. Proto k rozsudku přistupuji s vědomím, že až do potvrzení jeho závěrů odvolacím soudem je přípustné k němu přistupovat s  pochybnostmi.

Soudce Radomír Koudela odůvodnil své rozhodnutí neobyčejně stručně. Asi jde o nejstručnější odůvodnění, s jakým jsem se setkal  během více než desítky let monitorování soudních jednání. Vyslovil záporný mravní postoj k podnikání s hazardem, které nepovažuje za čestné podnikání. A připustil, že jednání pana poškozeného v občanskoprávní části příběhu není křišťálově čisté. Ale odvyprávěl pak pohádku o zlém věřiteli, který se pokusil protiprávním postupem pojistit se proti možnosti, že by se pan poškozený nějakým právním úskokem vyvázal z povinnosti splatit svůj obrovský dluh. Její vyznění je jasné: s požehnáním soudu se  dlužník vyhne splacení dluhu a věřitel přijde o své peníze a navíc se dostane do vězení. Do vězení má jít i věřitelova manželka, která se sporem bývalých společníků nemá nic společného. Pohádka by se dobře poslouchala, kdyby v ní působil nějaký deus ex machina, který by zakryl obrovské trhliny v soustavě důkazů. Jednou z nich je skutečnost, že policie místo Ukrajinců či dokonce „Rusáků“, o kterých na počátku vyšetřování  mluvil pan poškozený, dodala jako únosce dva Slováky a jednoho Rusa s povolením k trvalému pobytu na Slovensku a nedokázala vysvětlit, jak právě k těmto osobám došla. Pan předseda k tomu uvedl jako vysvětlení, že policie nedokumentuje všechny úkony operativního pátrání a ty, které získala s pomocí informátorů, dokonce utajuje. To je úděsné sdělení o návratu kriminální služby PČR k nezákonným praktikám StB : pokud je toto sdělení pravdivé, občan nemá šanci hájit se proti nařčení podlého jedince, vykonávajícího účelově službu policejního informátora. Své cti dbalý soudce by měl takto dodané důkazy hodit žalobci pod nohy a přikázat mu, aby buď důkazy doplnil, nebo aby obžalobu stáhl. Jako laik si ale myslím, že takto hanebně policie přece jen nefunguje, nemá-li ovšem nějaký speciální zájem. Totéž platí i pro tvrzení soudu, že obž.Jaroslav Novotný si čtveřici „zakuklenců“ najal: jistě by obvinění znělo lépe, kdyby se soud mohl pochlubit smlouvou mezi nimi a panem obžalovaným nebo jeho zprostředkovatelem, ale při domovních prohlídkách se žádná nenašla. Není tedy známo kdy, s kým a za jakých podmínek obž. Jaroslav Novotný „zakuklence“ najal a zda k tomu skutečně došlo. Prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo je v děravé důkazní situaci mimořádně široký. Její použití se ale panu soudci nehodilo a vtírá se otázka, proč jednal právě tímto způsobem.

Podstatné je, že pan soudce nebyl přece jen dost stručný na to, aby se vyhnul vyložení fatálně chybného argumentu, po jehož snadném vyvrácení obhajobou se konstrukce jeho úvah rozsype jako domeček z karet. Nepůjdu v těchto úvahách do konkretizace, abych soudci upozorněním neumožnil vyhnout se při psaní písemného vyhotovení rozsudku jámě změnou struktury dokazování.

Vypuštěním zmíněného argumentu se situace podstatně změní. Bude možné převyprávět stejné skutečnosti z pohádky Radomíra Koudely v opačném gardu: jako pohádku o intrice podle amatérsky uskutečněného špatně napsaného scénáře, jehož provedení mělo posloužit k odstranění nepříjemného věřitele za mříže.

K podrobnějšímu rozboru odůvodnění rozsudku bude možné přistoupit až po obdržení jeho písemného vyhotovení, které budu očekávat se zájmem.

Zatím si budu dělat naději, že mě jednou odvolací soud potěší stejně jako v případě Aleny Vitáskové, za jejíž odsouzení bez důkazů  jsem veřejně kritizoval soudce Aleše Novotného téměř dva roky, až jsem se nakonec dočkal jejího zproštění.

  

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 10

U senátu  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka pokračovalo ve dnech 27.-28.3.2018 hlavní líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. Konalo se po dlouhé přestávce, způsobené ztroskotáním původně plánovaného jednání z 28.února a 1.března 2018. Tehdy první den narušilo onemocnění SAZ, jemuž vězeňský lékař předepsal klid na lůžku. Soudce Michal Kabelík se ale nechtěl vzdát možnosti vyslechnout významného svědka Martina Valentoviče, když už se konečně dostavil. Jednáním s jiným lékařem dosáhl souhlasu s provedením výslechu cestou videokonference. SAZ se musel bez ohledu na bolesti podrobit. Jeho trápení ale netrvalo dlouho, neboť přenos z vězeňské nemocnice do soudní budovy měl nízkou kvalitu, proto soudce od něj nakonec upustil. Následující den došlo v celé soudní budově k výpadku rozvodů, takže jednání muselo být odročeno.

Díky uvedeným nehodám se jednání ve dnech 27.-28. března 2018 možná posunulo do postavení hvězdné částí hlavního líčení. Především tím, že v jeho průběhu byly dokončeny výslechy dvou významných svědků – neoficiálních spolupracovníků Policie ČR, a to Martina Valentoviče a Jana  Doležala. Spolu se spoluobžalovaným Martinem Veselým se tak účastníci řízení již seznámili s celou trojicí mezi sebou propojených „dobrodinců“, kvůli nimž a jejich předstírané ochotě pomoci SAZ vlastně tato kauza vypukla. Všichni tři nabídli SAZ, že pořídí písemné svědectví v jeho prospěch ve formě notářského zápisu. Texty jim kdosi dodal. Zbývalo je upravit, převést do konečné podoby a opatřit ověřeným podpisem. Právě výslechy svědků, vedené v tomto  jednání žalobcem, prokazují, že velká část obsažených údajů byla nepravdivá. Svědci doznali, že to sice věděli, ale „operačního důstojníka“ uskupení Ondřeje Kučeru neupozornili, ani texty před použitím neopravili. Martin Valentovič dal navíc k dobru svědectví o předání SAZ 40 milionů Kč v hotovosti, aniž by dokázal věrohodně vysvětlit, kde k takové sumě přišel. Jan Doležal naproti tomu „zabodoval“ nepravdivým trestním  oznámením na vyšetřovatele „daňové kauzy“ SAZ. Vtáhl tím do neštěstí policistu, který jeho oznámení přijal, čili splnil povinnost, uloženou trestním řádem. Oba svědci jednali nepokrytě v zájmu policie: nekřesťanské peníze, které za své bezcenné zboží dostali, odevzdali policii, kterou informovali o činnostech, jež domněle ve prospěch SAZ vyvíjel „operační důstojník“ domnělého zločineckého uskupení, dnes spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera, zmiňovaný v odposleších jako „právník Ondra“. Jana Doležala usvědčil odposlech, že si o peníze řekl. Uvedl k tomu, že mu nezáleželo na tom, kolik peněz dostane, protože věděl, že je odnese na policii. Motiv podlého jednání svědků zůstal neobjasněný. Procházely jim rukama velké částky, ale nezůstalo jim z nich nic. Hmotný prospěch je zjevně nemotivoval. Policii údajně oslovili z vlastní vůle. Podezření na policejní provokaci, jejíž použití je dle Ústavního  soudu protiprávní, je zcela na místě. Ve mně jako v laikovi dosud získané poznatky vyvolávají podezření, že se SAZ stal obětí intriky, na které se podílejí pochybní lidé v součinnosti s PČR.  Není jasné, kdo tuto intriku vyvolal a řídil: zda bývalí obchodní partneři P.P.S. GmbH, kteří mohli mít se SAZ nějaké nevyřízené osobní účty a použili orgány činné v trestním řízení jako nástroj pomsty, nebo účelové uskupení olomouckých žalobců a brněnských soudců, které intriku vymyslelo, aby získalo záminku k novému uvalení vazby na SAZ Mít na účtě 150 milionů kauce za propuštění SAZ z vazby a přesto jej držet za mřížemi, může být pro některé zvrhlé mozky lákavé.

Pro výpovědi celé trojice jako celku je příznačné, že se všichni navzájem obviňovali z různých nepravostí, čímž se projevili jako  „pěkná cháska“.

Vedle prohloubení dokazování byla tato část hlavního jednání bohatá na spory mezi předsedou senátu na straně jedné a SAZ a jeho obhájci na straně druhé o  některých právních a etických otázkách. Dále ji ozvláštnily výtky proti vedení hlavního líčení podle „Kabelikových pravidel“, což je terminus technicus vymyšlený SAZ k označení souboru postupů předsedy senátu, odchylných od ustanovení trestního řádu a judikatury, jenž mu umožňuje vést řízení poněkud osobitým způsobem, poškozujícím jeho obhajobu.

Začalo to výtkou SAZ senátu, že nevydal rozhodnutí k jeho námitce, kterou se na něj obrátil při lednovém jednání. Reakce předsedy senátu a přísedících byla rozpačitá – vůbec si neuvědomovali, že se na ně SAZ obrátil něčím dle nich tak bezvýznamným jako je námitka obžalovaného, a že by se tím dokonce měli zabývat. Nicméně na začátku druhého jednacího dne předseda senátu připustil, že senát námitku později projednal, ale nezaslal panu obžalovanému písemné vyhotovení usnesení. Není to maličkost: bez písemného vyhotovení nemá stěžovatel podmínky pro podání účelné stížnosti na nesprávné vyřízení jeho podání a kdyby se SAZ neozval, nikdy by se nedověděl, jak senát na jeho podání reagoval.

Dalším  předmětem sporu byl požadavek SAZ, aby byl svědek Martin Valentovič konfrontován s odposlechy. Mohlo to pomoci jeho paměti, vyvést je z postavení svědka, který si po letech už na nic nevzpomíná. Předseda senátu, který nápadně spěchal na ukončení jednání, požadavku nevyhověl, i když jej podpořili obhájci. Zajímavé bylo srovnání postoje pana předsedy s praxí, uplatněnou ve vedení procesu s bývalým hejtmanem Davidem Rathem, které přednesl obhájce Roman Jelínek : David Rath opakovaně obvinil soudce Roberta Pacovského z podjatosti, ale ten konfrontaci svědků s odposlechy běžně povoloval. Ostatně při  následujícím výslechu svědka Jana Doležala vytěžila  odposlechy obhájkyně Alena Kojzarová a bylo to pro osvětlení  způsobu svědkova jednání ve vztahu k penězům a policii velmi užitečné.

Nejvášnivější spor vypukl kvůli hrubému zásahu soudu do osobnostních práv SAZ. Soud nechal pořídit otisk paměti jeho iPadu a mobilního telefonu.  V pamětích obou přístrojů vedle  informací, použitelných v tomto řízení, se nacházejí záznamy  jeho komunikace s obhájci a podklady pro přípravu  taktiky obhajoby a ke všemu také věci vysloveně soukromé, intimní popř. rodinné povahy. Soud převedl celý obsah pamětí na datové nosiče a ty nechal soudce Michal Kabelík rozdat všem obhájcům a státnímu zástupci. Vybavil je tak zbraněmi proti jeho obhajobě a způsobil průnik nepovolaných osob do jeho soukromí. Obhájci k tomu prohlásili, že předseda senátu měl nechat citlivé údaje z otisků pamětí odstranit a dát stranám k disposici pouze to, co má vztah k projednávané záležitosti. Nešlo vlastně o spor, ale o hněvivou žalobu pana obžalovaného na nehorázné jednání předsedy senátu, podporovanou právnickým vyjádřením obhájců. Pan soudce se ani nebránil, byť vyjadřování SAZ vůči němu i členům senátu bylo velmi tvrdé.  K omluvě a k výzvě stranám, aby sporné nosiče dat vrátily, se nevzmužil.

Nejde o první nešetrný zásah do osobnostních práv pana obžalovaného v tomto procesu. Jejich cynické porušování se stalo normou pro celý způsob zacházení s ním.

Není známo, zda je tato nepřístojnost jen důsledkem prosté lenosti nebo kastovní netečnosti k osobnostním právům obžalovaného. V úmysl škodit se mi nechce věřit. Nemění to nic na tom, že soud se dopustil vážného pochybení, jež dokonale zapadá do obrazu tohoto procesu, který dle mého laického názoru hned od 2.prosince 2016 vede účelové uskupení olomouckých žalobců a brněnských soudců bez ohledu na dobré mravy a právo. Pro ně neplatí presumpce neviny: v obžalovaném vidí odsouzeného a chovají se hůře než je běžné při zacházení s odsouzenými ve výkonu trestu.

Část veřejnosti  díky povrchním mediálním informacím věří na klišé, že SAZ se na podvodech s DPH při obchodování s pohonnými hmotami obohatil o 2,5 miliardy Kč. Skutečnost je daleko složitější a soud ji dosud nerozpletl a nikoho neodsoudil. Na SAZ se proto vztahuje presumpce neviny a jako nevinný má nárok na korektní vedení trestního stíhání. Řízení, vedené nyní u Městského soudu v Brně, si přívlastek „korektní“ v žádném případě nezasluhuje již od svého začátku v prosinci r.2016.

Jednání  bude pokračovat ve dnech 2. a 3. května 2018.

NEBOHÁ JUSTICE

Veřejnost nezřídka projevuje nespokojenost se stavem justice (včetně státního zastupitelství). Část nářků je skutečně oprávněná. Důvodů neutěšeného stavu je více. Za hlavní považuji dlouhodobou bezkoncepčnost jejího řízení, ke které přispívá krátká životnost ministrů spravedlnosti. Ti se střídají jako apoštolové na orloji a každý z nich chce dělat vše jinak a lépe než jeho předchůdce. Výdobytky usilování  předchůdce někdy zničí. Když pak přijde čas jeho odchodu, obvykle odchází od nedokončeného díla.

Z tohoto hlediska by bylo pokrokem ustavení soudcovské samosprávy, jež by byla nezávislá na zmatcích v politickém životě země. Různí vlivní činitelé ale jejímu ustavení nepřejí s odůvodněním, že by hrozilo prohloubení beztak již nepříjemně pociťovaného zapouzdření justice.

Ty námitky mají své opodstatnění. Soudci i státní zástupci dnes uplatňují zvykové právo beztrestně krátit práva stran řízení a skutečně je využívají, domnívajíce se, že jsou „lidem vyvoleným“, stojícím nad ostatními vrstvami obyvatelstva, které někteří vnímají jako verbež či lidský hnůj. Sami sobě a svým kolegům přiznávají právo na automatické promíjení všelikých hříchů. Když soudce odsoudí obžalovaného bez důkazů k vysokému trestu a odvolací soud zruší rozsudek právě pro nedostatek důkazů, bere se to jako projev odlišného právního názoru a žádného kárného žalobce nenapadne, že by takového soudce měl pohnat před kárný senát, aby jej svlékl z taláru.  Soudci i státní zástupci nepřetržitě bojují za nezávislost, ač nejsou schopni vysvětlit, v čem se projevuje nedostatek jejich nezávislosti. Zásadně nemluví o tom, že jsou službou státu občanům, z jejichž daní jsou živi, a měli by proto ke své službě přistupovat s pokorou.

Protiváhou zřízení soudcovské samosprávy by proto mělo být vybudování nezávislé mimoresortní služby, která by vykonávala nezávislý dohled  nad justicí včetně státního zastupitelství a stíhala by poklesky soudců a státních zástupců.

Hnutí ANO jako nejsilnější parlamentní strana nese zvlášť vysokou odpovědnost jak za různá klopýtání justice, tak za škody, jež jimi působí občanům – svým obětem. Zdá se mi, že s resortem zachází hůře než zasluhuje, hůře než kterákoli  strana, jež jej dříve obhospodařovala.

Do předchozího volebního období nastoupilo ANO  s náročným programem změn, jejichž uskutečnění by justici posunulo podstatně blíže ke světlým zítřkům. Do čela resortu postavilo vzdělanou odbornici v oboru trestního práva a penologie, prof.Helenu Válkovou, která měla na tvorbě volebního programu klíčový podíl. Neposkytlo jí  mediální podporu, když ji od nástupu do funkce houfně napadali různí presstituti včetně redaktorů novin, vlastněných Andrejem Babišem. Když se dostala do sporů s náměstky, které jí Hnutí přivedlo, a kteří si mysleli, že paní ministryně bude štítem, za nímž budou dělat, co se jim zlíbí, vedení strany ji nepodpořilo a přimělo ji k odchodu.

Její nástupce Robert Pelikán se necítil „jejím“ programem budování resortu vázán. Uplatnil své vlastní priority. Nechci tvrdit, že nebylo na místě se jimi zabývat, a připouštím, že i tak se udělal velký kus práce. Ale nebyly to stěžejní body původního  volebního programu a hnutí vlastně v tomto případě jej v tichosti opustilo. Kupodivu nikdo nekřičel, že podvádí své voliče. Šéfové resortu se mohou střídat, ale koncepce má být dlouhodobě neměnná.

Vedle toho by ministr měl mít možnost pracovat nejméně dvě funkční období na zhmotnění koncepce resortu své strany, s kterou se ztotožňuje. Heleně Válkové stranické vedení „ustřihlo křídla“ dříve, než stačila vzlétnout. Robert Pelikán šel svou vlastní cestou, ale v tuto chvíli mu asi hrozí, že se jejímu konci ani nepřiblíží, natož že by jej dosáhl. Jeho křeslo údajně patří k těm, jež jsou předmětem kupčení při jednání o sestavení koaliční vlády. Můžeme se tedy těšit, že brzy nastoupí nový ministr, který nenapraví nic z toho, co se Robertu Pelikánovi nepovedlo, nedokončí nic z toho, co již dokončit nestihl, zato vnese do řízení resortu jiné, dosud neznámé zmatky. Určitě přinese také něco nového, lepšího, ale není jisté, že výsledná bilance výměny ministra bude kladná. Není  lepší cesty k zachování smutného čelního místa v žebříčku evropských států co do vysokého počtu vězněných osob, než ta, která vede přes používání resortu  spravedlnosti pro politický kuhhandel.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 9

Ve dnech 21.-23. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Všichni obžalovaní číslo 1-5 byli tentokrát přítomni. SAZ přivádí eskorta vždy, z obžalovaných č.2-5 se občas někdo z účasti omluví.  Z ostatních se nezúčastnil nikdo, ani žádný ze čtyř spoluobžalovaných, kteří jsou ve výkonu trestu z jiné příčiny a občas je přivádí eskorta.

Hlavní náplní třídenního bloku byly výslechy svědkyň a svědků, bývalých zaměstnanců P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s, administrativních a odborných pracovníků. Ve složení převažovaly ženy. Jejich výslechy  v přípravném řízení proběhly v r. 2014 a předseda senátu pečlivě zkoumal, zda jsou mezi dřívějším a současným svědectvími rozpory, a pokud nějaké našel, žádal vysvětlení. Pokud zbyl čas, pokračovalo se v přehrávání odposlechů. Občas bylo přehrávání odposlechů přímou součástí výslechu svědka.

Celé jednání tentokrát proběhlo bez vzrušených scének, s výjimkou výslechu matky obž. Elišky Coufalové. Když ji předseda senátu příliš trápil dotazy na její pocity a myšlenky při zadržení její dcery, ozvali se s námitkami někteří obhájci a posléze nejvýrazněji ze všech SAZ, který své mínění vyjádřil sice klidně, ale  jednoznačně: pan předseda senátu manipuluje s city matky a ponižuje ji, zatímco svědkyně právě pro své postavení matky zasluhuje ohleduplné zacházení. Mohl ovšem z osobní zkušenosti vědět, že takové etické hodnoty, jako je tradiční úcta k matce, některým soudcům a ještě více státním zástupců, nic neříkají. Nemění to nic na tom, že bylo hezké, že se trápené dámy zastal.

Dále se již vše odehrávalo v klidu. Svědkyně a svědci vyprávěli, jak se dostali do Ecoll Invest a.s. či do P.P.S. GmbH, jak proběhlo jejich přijetí a kdo je přijímal, jakou ve firmě zaujali pozici, co bylo náplní jejich práce. A předseda senátu se trpělivě vyptával, kdo kromě nich ve firmě pracoval a čím se zabýval, kdo byli jejich nadřízení a jak nazírali na obžalované č.1-5. Se SAZ to bylo jednoduché: většina z vyslýchaných jej vůbec neznala, nebo se svědci dokonce o jeho existenci dověděli až po jeho zadržení.

Po věcné stránce vystupuje „dvojfirma“ Ecoll Invest a.s. a P.P.S. GmbH z výpovědí svědkyň  a svědků jako běžná obchodní společnost. Zvládnutí jejího chodu z hlediska logistiky, vedení účetnictví, řízení dodavatelsko-odběratelských vztahů, komunikace s orgány státní správy, či personálního řízení bylo náročné. Bylo to dáno tím, že odbavovali denně desítky cisteren s pohonnými hmotami, někdy až 150 za den. Popisované postupy nenasvědčují tomu, že by na této úrovni docházelo k čemukoli nestandardnímu. Ostatně na to opakovaně upozornil ve vyjádřeních k svědeckým výpovědím obž. Petr Moštěk, jehož vystoupení nesou neklamný punc odbornosti. Vypovídající ovšem nepatřili k vrcholovému vedení, takže o lecčemž nemuseli vědět a jejich obraz dění ve firmě může být zkreslený nevědomostí.

Některými svědectvími došlo k obohacení portrétu Petra Pfeifera, kdysi prvořadého podezřelého, dnes v absurdním postavení korunního svědka, pomáhajícího policii v usvědčování SAZ. Z výpovědí se vynořil obraz velmi důležitého manažera, blízkého vrcholovému vedení, který hrál významnou roli v získávání velkých klientů a v řízení vztahů mez nimi a firmou. Jeho manželka byla dle svědků finanční ředitelkou firmy a měla disposiční právo k firemním účtům. Dle svědectví mělo mít slovo Petra Pfeifera větší váhu v disponování se zbožím než rozhodnutí obž. Elišky Coufalové, oficiálně nejvýše postavené osoby ve firmě. Na základě videozáznamu z garáží sídelní budovy některé svědkyně pochybují o pravdivost jeho informací o únosu, jehož měl být obětí. Ostatně tomu odpovídají některá nepřátelská opatření vedení firmy vůči němu.  Hovořilo se o Pfeiferově e-mailu vedení P.P.S. GmbH, jímž vyhrožoval vyzrazením choulostivých informací o trestné činnosti ve firmě a za mlčení požadoval astronomickou částku. Poslední dvě informace jsou ovšem svědectví „z druhé ruky“. Z informace nelze zkratově vyvozovat, že nevyhovění vyděračskému požadavku bylo příčinou podání trestního oznámení, jež odstartovalo tento proces, ani to nelze vyloučit.

Z hlediska zjevného antagonismu mezi Petrem Pfeiferem a SAZ se zdá, že výpovědi jako celek byly příznivější pro SAZ. Dověděli jsme se, že se ve firmě vyskytoval nepravidelně – někdy 2x za týden, jindy se neukázal měsíc i déle. Není známo, že by někomu vyhrožoval nebo na někoho řval, nikomu nedával příkazy. Neměl vlastní kancelář, jednání vedl nejen v zasedací místnosti P.P.S. GmbH, ale i v menších  kancelářích, přiměřeně počtu návštěvníků. V zásadě tento obraz oslabuje představu o jeho postavení v P.P.S. GmbH, kterou se snaží vytvořit Petr Pfeifer. Namalovaly jej ovšem úřednice, které se viděly s vedoucími pracovníky na chodbách nebo na poradách, ale na jednání mezi SAZ a vedením P.P.S. GmbH neměly přístup.

Výslechy budou pokračovat a obraz skutkové podstaty se bude vyvíjet. Bylo by předčasné na základě výslechů jedné várky svědků hodnotit důkazní situaci.

Jednání bude pokračovat ve dnech 11.-13.4.2018.

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 8.

Ve dnech 14.-16. března 2018 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných.

Jednací dny začínají stereotypně. Nejdříve vstoupí dva zakuklení ozbrojenci, z nichž jeden se postaví k pravé stěně soudní síně, takže vzdálenost jeho samopalu od mé hlavy je přibližně 3 metry. Druhý se mezitím jde podívat, zda se za zády senátu neskrývá ozbrojený terorista a pokynem hlavy od dveří dá souhlas ke vstupu eskorty, přivádějící SAZ, a zůstane u nich stát. Díky přítomnosti ozbrojenců je SAZ spolehlivě chráněn před napadením ze strany obhájců a senátu (veřejnost a novináři jej neohrožují, protože dávno přestali do soudní síně chodit).

Pan obžalovaný narušuje stereotypnost obřadu tím, že střídá obleky, vázanky a kapesníčky. I po čtrnácti měsících nesmyslného maření života ve vazbě stále vystupuje jako kultivovaný muž. Když mu eskorta sejme pouta, předseda lehce pokyne hlavou, SAZ a jeho tlumočnice usednou a představení může začít.

Přestože úřednice před zahájením ještě na chodbě provedla inventuru přítomných, předseda senátu zahájí líčení a po něm inventuru zopakuje. Následují formality: přehled projednaných záležitostí,  vyřízení  různých procesních návrhů a žádostí, seznámení s pořadem dne. Pak konečně začne projednávání věci.

Celý tento blok sloužil k přehrání prostorových odposlechů, zčásti vybraných některými obžalovanými, zčásti žalobcem. Někteří z obžalovaných se ale právě z tohoto jednání omluvili, což předseda senátu považoval za nevhodné. V jednom případě dokonce po obhájci vzkázal panu obžalovanému, aby se aspoň na poslední den bloku do soudní síně vrátil. Stalo se. Obžalovaní a jejich obhájci sledovali přehrávání téměř bez vyjádření. Jak se dalo předvídat, někteří obhájci namítli, že nařízení prostorových odposlechů a sledování jejich klientů bylo nezákonné a dle mého laického úsudku je možné, že mají pravdu aspoň v některých případech. Jejich námitky ovšem nemohou přehrávání odposlechů zabránit.

Obsahem odposlechů byly rozhovory vedoucích činitelů P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. mezi sebou a s dalšími osobami o běžných provozních záležitostech. Úvahu o tom, zda pomohou k usvědčení nebo obhajobě obžalovaných, ponechávám žalobci a soudu, kteří je vyhodnotí v dosud neodhadnutelné časové vzdálenosti. Těší mě, že jsem v žádném odposlechu nezaslechl jméno SAZ. Pobavilo mě, že nejčastější složkou výraziva odposlouchávaných bylo zvolání „vole!“. U některých se vyskytovalo jako každé třetí slovo, a v menším rozsahu, ale přece, odezněly i horší výrazy.

Vzhledem k velké chuti orgánů činných v trestním řízení zasahovat do soukromí zájmových osob prostřednictvím kontroly telekomunikačních prostředků a prostorových odposlechů a k velké vstřícnosti státních zástupců a soudců při vyřizování žádostí policie o jejich povolení doporučuji zejména hospodářským pracovníkům, aby se vždy chovali s vědomím, že Velký Bratr může mít zájem vlomit se do jejich soukromí. Představa, že nevinní se nemají čeho obávat, je naivní, protože i nevinný může být snadno prohlášen za zločince a může se stát předmětem nemilého zájmu.

Další třídenní blok ve dnech 21.-23.3.2018 se opět vrátí k výslechům svědků.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU X - aneb jako kdyby do soudní síně vstoupil kouzelník

Od posledního pokračování hlavního líčení ze dne 29.ledna 2018  v trestní věci proti manželům Novotným & spol. u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, před senátem předsedy Radomíra Koudely, šel život dál jinak než podle rozvrhu jednání, stanoveného předsedou senátu. Obž. Jarmila Novotná patrně přežila vynucené zkrácení léčby (viz díl IX) bez viditelné újmy na zdraví, ale pro změnu onemocněl její manžel, obž. Jaroslav Novotný. Podobně jako před ním jeho manželka, i on tím překážel chvályhodnému záměru předsedy senátu ukončit proces co nejrychleji. Podobně jako v případě její nemoci, i teď sáhl pan soudce po telefonu a pohovořil s ošetřujícím lékařem. Nevím, co si pánové povídali, nicméně lékař poslal místopředsedovi soudu, pověřenému  řízením pobočky, stížnost na pana soudce. V řízení jde o velké peníze mocného podnikatele v herním byznysu, jenž je zaměstnavatelem místopředsedovy manželky. Ať pan místopředseda rozhodne o stížnosti jakkoli, budou jí dotčení lidé vnímat jeho rozhodnutí pod zorným úhlem jeho zprostředkovaného propojení s panem poškozeným.

Situaci dále vyhrotily dospělé děti obžalovaných, které podaly návrh na zahájení kárného řízení s panem předsedou Radomírem Koudelou a nespokojily se jen s oslovením předsedy Krajského soudu v Brně. Dá se předjímat, že ostatní oslovení kární žalobci postoupí horkou bramboru do rukou laskavého předsedy Krajského soudu v Brně Milana Bořka. Platný zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů umožňuje stěžovateli, aby si vybral kteréhokoli z kárných žalobců, ale neukládá zvoleným kárným žalobcům, aby doručený kárný návrh projednali. Protože stavovská solidarita je základním prvkem myšlení snad všech kárných žalobců, i neuvěřitelné ničemnosti díky tomu zůstávají beztrestné, a proto se stále opakují.

Ctím zásadu, že nemocný patří do postele, nikoli do soudní síně. Proto si jako laik myslím, že zdraví obžalovaných mělo mít přednost před úsilím o rychlé skončení procesu. Nicméně jak zásahy pana soudce tak i lékařova stížnost mě překvapily, protože jinak se Radomír Koudela k účastníkům řízení chová přívětivě a udržuje v soudní síni pohodovou atmosféru, zcela nepřiměřenou hrozícím vysokým trestům. Během dlouholetého vysedávání v soudních síních jsem poznal vydařené jedince, kterým by hospitace v jeho soudní síni prospěla. Viděli by zde, že soudit lze i bez ponižování a stresování stran řízení, samozřejmě jen do té chvíle, než jinak slušný soudce vybočí z obvyklých kolejí.

Soud se tentokrát zabýval čtením některých dosud neprojednaných listinných důkazů a konečnou inventurou nevyřízených návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Senát nakonec rozhodl o zastavení dokazování, což předseda senátu odůvodnil tak, že soud nemá povinnost projednat všechny navržené důkazy, má-li jich dost, aby mohl bez jakýchkoli pochybností věc posoudit. Jako laik soudím, že odmítnutím požadavku obhajoby na opakovaný výslech poškozeného Pavla Buráně se připravil soud o výhodu až luxusní úrovně shromážděných důkazů, ale stejně jich má dost. Neměl-li jich na začátku řízení tolik, aby se rozhodl vrátit věc žalobci k došetření, v současnosti nouzí rozhodně netrpí.

Došlo tedy na závěrečné řeči. Má-li čtenář dobře rozumět tomu, co budu vyprávět dál, měl by být obeznámen s informacemi o vyšetřovaném skutkovém ději. V kostce jde o to, že poškozeného Pavla Buráně měla při cestě domů na silnici zastavit trojice falešných policistů, nejspíš Ukrajinců, kteří jej dopravili do domu obžalovaných Novotných. Tam ho únosci pod hrozbou pistolí a injekční stříkačkou přinutili, aby podepsal připravené listiny, jimiž přijal likvidační závazky. Kdo by chtěl vědět více, nechť laskavě nahlédne do výchozího článku seriálu na mém bloggu.

Nejvýznamnější byly závěrečné řeči žalobce Petra Matouška a hlavního obhájce obžalovaných Novotných Filipa Opatřila. Oba si uvědomovali a oba o tom mluvili, že motivaci k zaranžování žalovaného skutkového děje by mohli mít jak obž. Jaroslav Novotný, tak pošk. Pavel Buráň. Jaroslav Novotný by mohl usilovat, aby přiměl pana poškozeného k splacení obrovského dluhu, naproti tomu Pavel Buráň by se zbavil nepříjemného věřitele. Obhájce správně upozornil, že výchozí dluh nezpochybňuje ani pan poškozený, takže jeho mandant by nedosáhl ničeho navíc násilným vymáháním čehosi, co by nakonec stejně dostal cestou občanskoprávního řízení.  Od rozdílnosti možné motivace obou soupeřů lze  odvodit dvě verze příběhu: jinou podle žalobce, jinou podle obhajoby, skutek se stal nebo nestal.

Jako obvykle jako první promluvil žalobce. Upřímně řečeno, byl jsem stručností jeho argumentace překvapen. Přestože jde o velmi složitý skutkový děj a obhajoba v průběhu jednání důkazy obžaloby nemilosrdně napadala, nepouštěl se do podrobností. Klíčovým argumentem pro něj byla úvaha, že listiny, které obžalovaní Novotní předestřeli poškozenému k podpisu, obsahovaly ujednání, jež byla pro něj tak nevýhodná, že by na ně nemohl přistoupit, kdyby nebyl vystaven násilí. Jinak všechna svědectví a důkazy, jež předložila strana žalující, jsou podle jeho tvrzení bezchybné a prokazují to, co žalobce očekává. Nicméně překvapil návrhem, aby soud zprostil obžaloby „únosce“ Matěje Janečku, protože jej usvědčuje pouze poznání pošk. Pavlem Buráněm, což je osamělý důkaz.

Fascinuje mě názor, že splacení dluhu je škodou, způsobenou dlužníkovi.

Na tomto místě si dovolím vsuvku, za  kterou mě nepochválí ani žalobce, ani obhájci. Podle výpovědi Pavla Buráně v domě Novotných se k trojici zakuklených únosců přidal čtvrtý, který se choval, jako by byl vůči nim nadřazený. Policie měla potíže identifikovat trojici ze silnice a dosud nedokázala vysvětlit, jak se dostala k oněm dvěma Slovákům a jednomu Rusovi s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, které předestřela místo původně hledaných Ukrajinců, ale o toho čtvrtého se nikdo nezajímal a jeho existence není vůbec doložena ani vyvrácena, o totožnosti nemluvě. Narušuje to konstrukci obžaloby.

Návrh žalobce na zproštění „únosce“ Matěje Janečky je dalším narušením konstrukce obžaloby a jak se čtenáři dočtou níže, tímto to neskončilo. Nebude-li se soud držet povinnosti pracovat jen s ověřenými skutečnostmi, možná mu zůstane ze čtveřice zakuklenců aspoň a pouze Rus Artur Žilin. Ten se ale měl v kritický den zotavovat doma z utrpěného otřesu mozku.

Přestože si žalobce jistě uvědomil, že oslabil sílu argumentů obžaloby, zakončil svou řeč navržením trestů: 6 let odnětí svobody a peněžitý trest 5 milionů Kč pro manžele Novotné, 5 let odnětí svobody pro zbylé „únosce“.

Naproti tomu Filip Opatřil, hlavní obhájce manželů Novotných, mluvil dlouho a podrobně. Upozornil především na to, že výroková věta obžaloby neodpovídá nárokům trestního řádu, neboť obsahuje pouze obecná obvinění, která nejsou doložena bližším popisem. Tak např. obž. Jaroslav Novotný měl najmout „únosce“, ale toto tvrzení není podloženo žádným důkazem a „únosci“ trvají na tom, že jej poprvé v životě viděli až u soudu. Nebo obž. Jarmila Novotná měla plánovat tuto akci, ale neuvádí se kdy, jakým způsobem a s kým to měla dělat.

Dále Filip Opatřil nenechal v důkazním aparátu obžaloby kámen na kameni. Napadl nezákonnost důkazních opatření: nařízení odposlechů telekomunikačních prostředků, rekognic, provedení důkazu pachovou stopou i quasivyšetřovacího pokusu, provedeného pod řízením zmocněncem poškozeného. Rozebral nesrovnalosti  ve výpovědích svědků, kteří měli vidět přepadení pana poškozeného na silnici, a věnoval pozornost rozporům ve výpovědích pošk. Pavla Buráně. Poukázal na pochybnosti znalců o drobných zraněních na těle poškozeného jako o stopách špatného nakládání „únosců“ s ním. Zdůraznil, že „zakuklence“ kromě něj nikdo neviděl a svědkyně, která seděla v autě před domem, viděla pana poškozeného přijet a vstoupit do domu svobodně a bez doprovodu. Připomněl zásadní nedostatky v postupu vyšetřujících orgánů a zřejmě nestandardní vztahy mezi panem poškozeným a policisty.

Upozornil, že vyhovění obžalobě je možné pouze popřením věrohodnosti nejen obžalovaných, ale všech svědků obhajoby. Posléze připomněl soudci zásadu „in dubio pro reo“.

Z dalších výpovědí mě zaujala závěrečná řeč zmocněnce poškozeného, bývalého vojenského prokurátora Petra Dítě. V průběhu celého řízení bylo na jeho výkonu vidět, že je „ze staré školy“, důkladně vycvičený k výkonu profese. Aktivitou zastiňoval žalobce Petra Matouška (tím nechci říci, že žalobce něco zanedbal). Vehementně usiloval o usvědčení obžalovaných, ač vyjadřování k otázkám viny a trestu mu nepříslušelo. Postaral se o provední  quasivyšetřovacího pokusu, který měl dokumentovat nakládání s panem poškozeným při přepadení. Sloužil Pavlu Buráňovi s maximálním nasazením. K závěrečné  řeči přistoupil vědom si omezení svého území, na které ho ostatně předběžně upozornil předseda senátu. Omezil se proto na zdůvodňování nároků svého mandanta na odškodnění za nemajetkovou újmu. Neodpustil si přesto aspoň poznámku, adresovanou předsedovi senátu, že jej „svrbí jazyk, ale…atd“. Písemné vyhotovení své řeči podal předsedovi senátu s úlisným úsměvem a vysvětlením, že při ústním vystoupení se držel omezení, ale v písemném vyhotovení šel dále. Předseda senátu přijal elaborát s širokým chápavým úsměvem.  Jako laik soudím, že pan soudce přijetím této písemnosti popřel svou nestrannost a porušil zákon. Trestní řízení soudní je ze zásady veřejné a ústní. Písemné vyhotovení závěrečné řeči pana exprokurátora zřejmě obsahuje vyjádření k otázkám viny a trestu, k němuž nebyl oprávněn, ale jeho text nebyl pronesen ústně a nebyla s ním seznámena obhajoba.    

Zlatým hřebem programu, jenž by nepřekvapil jako součást pořadu Možná přijde kouzelník, ale zde zapůsobil jako rána z děla, byla závěrečná řeč „únosce“ Roberta Sádeckého, kterého kromě poznání Pavlem Buráněm usvědčuje pachová stopa, zanechaná na umytém sedadle auta v místě, na kterém po něm měl sedět pan poškozený. Pan obžalovaný se věnoval vývoji jeho usvědčování Pavlem Buráněm, který jej označil za nejaktivnějšího z „únosců“ a obvinil ho, že jej škrtil ocelovým drátem s úchyty. Popsal jej jako štíhlého muže (souhlasí), vysokého přibližně 180 cm (skutečnost je 172 cm), šlachovitého. Poznatek o šlachovitosti vysvětlil tím, že viděl jeho holé ruce. V tomto bodě pan obžalovaný povstal, vyhrnul si dlouhé rukávy na obou rukou až po ramena: jeho ruce pokrývá po celé ploše husté tetování, které by Pavel Buráň nemohl přehlédnout, ani by na ně nezapomněl.

Toto „kouzelnické číslo“ odlehčilo atmosféru v soudní síni, která byla přece jen stísněnější než obvykle, neboť na obžalované působilo vědomí, že se neodvratně přiblížil rozsudek.

Soud vyhlásí rozsudek v pátek 29. března 2018 v 10:00 za neúčasti většiny obžalovaných. Rozsudkem se nám dostane poučení, jakou váhu má zásada „in dubio pro reo“.