pondělí 15. srpna 2016

SOUDCOVSKÉ VOLNÉ MRAVY

Soudci a státní zástupci jsou dvě kasty, které na rozdíl od běžných občanů si nemusí lámat hlavu s odpovědností za zmetky. Přímo zákon jim zaručuje, že za ně téměř nikdy nemohou být postiženi jinak než stavovským kárným řízením, zatímco jejich trestní stíhání nebo pronásledování žalobou na ochranu osobnosti za profesní selhání nebo nemravné jednání by bylo téměř vždy neprůchodné. Ale ani kárného řízení se nemusí příliš obávat, protože kární žalobci na podněty, přicházející od občanů, většinou odpovídají zaujetím postavení “obrany hradu”. Obvykle se snaží stěžovatele odkázat na jiného kárného žalobce, nejlépe na přímo nadřízeného předsedu soudu, který ovšem většinou svou úlohu spatřuje v ochraně podřízených před vetřelci a je případně ochoten v jejich prospěch i lhát. Jindy kárný žalobce “zaúkoluje” ministra spravedlnosti postoupením věci, nebo odmítne se podnětem zabývat, protože nemá prostředky na jeho prověření. Pokud se vůbec k vyhodnocení stížností sníží, téměř vždy je odmítají jako bezdůvodné: soudci nikdy nechybují a jejich jednání je  vždy v souladu s etickými normami. V případě, že se podnět týká poklesku, k němuž došlo souběžně s nesprávným rozhodnutím ve věci, mají kární žalobci jasno: napravení nesprávného rozhodnutí opravným prostředkem činí stížnost na nemravné jednání bezpředmětnou. Podle stejné logiky by neměl jít do vězení zloděj, kterého dopadla policie a uloupenou věc vrátila majiteli. Jenže zloděj je obyčejný občan, tedy do vězení půjde, kdežto přistižený soudce se jen zasměje a zítra se klidně dopustí stejné nepřístojnosti znova. Je to ilustrace rovnosti občanů před zákonem v pojetí soudcokracie.

Politika “obrany hradu” vede k extrémním výstupům. Příkladem je třeba “znojemský justiční skandál”, o němž lze získat podrobné informace na mém bloggu (např. zde)  Tamní soud odsoudil v r.2005 za přepadení poštovních doručovatelek dva mladíky, kteří ve skutečnosti neměli s věcí nic společného. O šest let později byl u téhož soudu jiným senátem za totéž odsouzen pravý pachatel. Nespravedlivě odsouzený Jaroslav Schindler se v r.2012 dožadoval povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse mu nevyhověl a stížnostní senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně (v současnosti v médiích neoprávněně označovaného za místopředsedu soudu) jeho protismyslné rozhodnutí potvrdil. Když o rok později Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona rozhodl, že došlo k porušení zákona v neprospěch nespravedlivě odsouzeného a nařídil opakování řízení o povolení obnovy procesu, dalo se očekávat, že soud bude spěchat s nápravou škod, jež porušením zákona zpúsobil. Ale Jaromír Kapinus s vyhověním nespěchal. Přidaly se pak i jiné vlivy, jež způsobily, že obnova řízení sice byla nakonec povolena, ale na ni navazující obnovené meritorní řízení jedenáct let od spáchání křivdy a téměř tři roky od zásahu Nejvyššího soudu ČR dosud nedospělo k prvostupňovému rozsudku.

Nenašel se žádný kárný žalobce, který by v protismyslném nepovolení obnovy viděl kárné provinění, ačkoli příležitost postupně dostali všichni, kteří přicházeli  v úvahu. Poslední v řadě oslovených nechal vědomě marně vypršet tříletou objektivní procesní lhůtu, takže pachatelé nezákonného jednání ke škodě Jaroslava Schindlera unikli kárnému řízení jednou provždy. Žádný z žalobců se neujal kárného řízení kvůli počátečním průtahům v řízení o povolení obnovy procesu, ačkoli postup soudce Jaromíra Kapinuse prošetřila a jeho tempo uznala za nepřiměřené situaci sama předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Ale sama kárné řízení nezahájila. A ministerstvo spravedlnosti dalo přednost stanovisku předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která projevila názor přesně opačný. Je to dost přirozené: Jaromír Kapinus je její předchůdce ve funkci a členem loudavého senátu byl její manžel. O nepodjatém posouzení jejich postupu nemůže být řeč.

Praxi kárných žalobců hezky ilustruje případ odsouzeného J. R., který si stěžoval, že k vyhlášení rozsudku se nedostavil jeho obhájce, ač byl před soud přiveden z výkonu trestu a měl tedy nárok na povinné zastoupení advokátem. Soudkyně nepřítomnost advokáta nezjistila nebo ignorovala a vyhlásila rozsudek. Odsouzený špatně pochopil odůvodnění rozsudku, neměl se s kým poradit a ve zmatku se vzdal na místě odvolání. Když dostal písemné vyhotovení rozsudku, zjistil, že pochybil a litoval, že se neodvolal. V jeho věci jsem jako člen spolku Šalamoun podal návrh na kárné stíhání soudkyně, která v žádném případě neměla v nepřítomnosti obhájce rozsudek vyhlásit. Oslovený kárný žalobce věc velmi důkladně prověřil,  návrh odmítl a poskytl mi obsáhlé poučení o tom, že procesní práva odsouzeného nebyla nijak krácena. V téže věci jsem podal podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona, které pan ministr Pelikán vyhověl a Nejvyšší soud ČR následně zrušil rozsudek s tím, že jeho vyhlášením v nepřítomnosti obhájce došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud posoudil věc přesně opačně než kárný žalobce. Nemám informaci, že by kárný žalobce změnil svůj přístup k případu po zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani jsem o jeho změnu neusiloval.

Hodně podnětů k úvahám o etice soudce dává chování soudce Aleše Novotného, předsedy senátu Krajského soudu v Brně, jehož jméno veřejnost zná hlavně z kauzy Vladimíra Čimpery & spol., obvykle označované jako “kauza Vitásková”, a z případu Shahrama Zadeha & spol.

“Kauza Vitásková” se nachází ve fázi ukončení prvostupňového řízení pro devět z původních deseti obžalovaných a pokračuje projednávání obžaloby proti obž. Luďkovi Pražákovi, dříve vyčleněné do samostatného řízení kvůli jeho přechodné nezpůsobilosti k účasti na soudním řízení. Devět obžalovaných čeká s napětím na posouzení jejich odvolání Vrchním soudem v Olomouci. Netuším, zda odvolací soud vyčká s rozhodnutím na dokončení procesu Luďka Pražáka, aby rozdělené řízení opět scelil.

Kauza Shahrama Zadeha & spol. je v počátcích. Hlavní líčení již sice probíhá, ale dosud se neuskutečnily všechny výslechy obžalovaných. Zejména nedošlo na výslech hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, jemuž je tím bráněno ve sledování výpovědí ostatních obžalovaných, v kladení jim otázek a vyjadřování k jejich výrokům. Obžalovaný mimo to přichází o možnost poznat blíže obžalované, s kterými se sice nezná, ale podle obžaloby je řídil.  Soudce Aleš Novotný ale v této kauze již vstoupil do letopisů českého soudnictví tím, že v neúnosně protahovaném vazebním řízení stanovil  kauci za propuštění obžalovaného z útěkové vazby v neslýchané rekordní částce 150 milionů Kč, ač  by mohl vědět, že Shahram Zadeh by uprchl  pouze v případě, že by zešílel. Nemůže se totiž za žádnou cenu vzdát naděje na dosažení zprošťujícího rozsudku, o kterou by se útěkem připravil. Ostatně mimo území ČR jej ohrožuje íránský zatykač a nebezpečí záhuby v íránském vězení.

Kauzu Vladimíra Čimpery & spol. popř. Aleny Vitáskové & spol. jsem průběžně komentoval v průběhu celého hlavního líčení. Stav věci na začátku odvolacího řízení jsem podchytil v článku “Zahájení odvolacího řízení Aleny Vitáskové & spol.”.Vedle meritotních námitek obhájců tuto kauzu provázejí nebývale četné a závažné  výhrady k chování předsedy senátu, k nimž se již přidaly i první protesty ze strany Shahrama Zadeha a některých jeho spoluobžalovaných.

Ty nejméně závažné se týkají zastrašování obžalovaných důtklivými výzvami, aby si uvědomili, že stojí před soudem a hrozí jim vysoký trest vězení. Daleko významnější jsou stížnosti na nedbání zákonných procesních lhůt, jež vede k neúnosným  průtahům. Tak např. předseda senátu má právo odročit řízení kvůli přípravě na vyhlášení rozsudku o tři dny. Ale soudce Aleš Novotný si vzal celých 73 dnů až do 22.února 2016 a z některých detailů jeho přednesu je  zřejmé, že ani extrémní překročení lhůty mu na bezchybnou přípravu nestačilo).  Mimo jiné prohlásil, že Alena Vitásková se stala předsedkyní ERÚ “ díky nějakému jednání paní Nečasové, dříve Nagyové”, ačkoli soud se nikdy okolnostmi jejího jmenování nezabýval. Paní odsouzenou jeho výrok hrubě urazil, neboť je nepravdivý a znevažuje její čtyřicetiletou manažerskou kariéru, znevažuje i vládu, která o jejím jmenování rozhodla jednohlasně.

Na průtahy s přípravou vyhlášení rozsudku navázalo zpožděné vydání písemného vyhotovení rozsudku, na jehož předání do kanceláře soudu má předseda senátu ze zákona 20 dní. V tomto případě  obhájce Aleny Vitáskové  obdržel listiny až 15.června 2016. Ale 71 dnů na vydání písemné verze rozsudku není osobním rekordem pana soudce: v jiné kauze, týkající se rovněž nepravostí při vydávání licencí fotovoltaické elektrárně, se jistá  obžalovaná  dočkala písemného vyhotovení rozsudku až po devíti měsících od jeho ústního vyhlášení. Myslím, že i toto pohrdání zákonnou procesní lhůtou zasluhuje označení “rekordní”.

Nepochybuji o tom, že soudce Aleš Novotný měl k překračování zákonných časových limitů souhlas předsedy soudu nebo jím pověřeného zástupce místopředsedy soudu, kteří se tím stali jeho spoluviníky. Nemění to nic na tom, že nepřiměřené protahování soudcovských úkonů je psychickým týráním obžalovaných svého druhu, proti němuž jsou oběti soudcovské svévole bezbranné.

Z okruhu spoluobžalovaných Shahrama Zadeha přišla stížnost, že soudce Aleš Novotný nijak nereagoval na doručené oznámení obžalovaného, že jej policie nutila vydíráním ke křivé výpovědi proti Shahramu Zadehovi, za kterou nabízela vyjednání postavení spolupracujícího obžalovaného. Pan soudce konstatoval, že tato věc sice má znaky trestného činu, ale předmětného řízení se netýká. Stížnost založil do spisu bez přijetí dalších opatření.

Všechny výše popsané nepatřičnosti v jednání pana soudce obsahují prvky skutkové podstaty kárného provinění. Z toho průtahy v soudním řízení jsou údajně nejčastější příčinou potrestání soudce kárným soudem při Nejvyšším správním soudu. Není proto překvapením, že postižení podali různé návrhy na kárné řízení se soudcem Alešem Novotným. Nenašel se ale kárný žalobce, který by se jimi vážně zabýval.

Všechny výše popsané případy usvědčují některé kárné  žalobce v soudnictví z neochoty stíhat křivdy, spáchané soudci na účastnících soudních pří. Vyplývá z nich, že  účastníci soudního řízení trestního jsou díky politice “obrany hradu” kárných žalobců v podstatě bezmocní proti poškozování jejich práv jak soudcovskou libovůlí, ta netečností kárných žalobců.

Má to i další důsledky, přesahující hranice prostoru působení kárných žalobců. Mezi selhávajícími kárnými žalobci jsou i veřejnosti známí bojovníci za ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Jejich chování v kárném řízení potvrzuje důvodnost obav ministra Roberta Pelikána, že ustavení Nejvyšší rady soudnictví by prohoubilo “zapouzdřenost” justice. Jako laik považuji zřízení částečné  soudcovské samosprávy za prospěšné. Aby se nedostavila obávaná “zapouzdřenost”, bylo by nezbytné ustavit vyšetřovací a kárné orgány, nezávislé na Nejvyšší soudcovské radě i na ministrovi spravedlnosti. Spolek Šalamoun specifikoval jejich podobu legislativními návrhy, které se sice dostaly do Poslanecké sněmovny do archivu věcí k projednání, ale Sněmovna o nich nikdy nehlasovala, protože je předložila neoblíbená malá strana, s kterou ty ostatní nemluví.

Netoliko obhájci kritizují rozsudek v kauze “Vladimír Čimpera & spol.”. Za zmínku stojí např. veřejné televizní vystoupení senátorky Elišky Wagnerové, bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti se nabízí otázka, zda je příčinná souvislost mezi bona fide napadenými etickými poklesky soudce a vadami rozsudku. Otázku kladu v souvislosti s konkrétní kauzou a konkrétním soudcem, ale má také obecný rozměr.





sobota 13. srpna 2016

MILOSTI V PREZIDENTOVĚ NEMILOSTI

Dravý, bezohledný, všeničivý populismus patří k nejodpornějším nástrojům uchazečů o politickou moc. Na lidskou bídu a neštěstí bližních při cestě nahoru ctižádostivci obvykle nemyslí. Úspěch má pro ně větší váhu než všechna bída světa.

Platí to i o způsobu, jakým se na Hrad šplhal Miloš Zemana. Rozdával sliby, jež chtěla slyšet lůza. Pokrytci, kteří se aspoň někdy modlí “odpusť nám naše hříchy…” ve své životní praxi odpouštějí provinění pouze sami sobě, Proto horují pro nemilosrdné trestání, odpouštění je jim cizí.  Samozřejmě jásali vstříc Miloši Zemanovi, když se v předvolebním projevu nabubřele vzdal pravomoci udílet milost, ač naše právo s možností vzdání se části pravomoci prezidenta republiky nepočítá. Je to zvláštní způsob jednání: domáhat se funkce, jejíž Ústavou vymezenou pravomoc hodlá uchazeč vykonávat jen zčásti, tedy chce být špatným sluhou. Zatímco Václav Klaus vymyslel složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jenž celkem úspěšně zabraňoval udílení t.zv. “podivných milostí”, náš současný pan prezident vydal žadatele o milost znova na pospas úředníkům ministerstva spravedlnosti. Jeho předchůdce jim tuto agendu odebral. Ve srovnání se sdílením pravomoci prezidenta a ministerstva spravedlnosti v éře Václava Havla se výskyt “podivných” milostí nezvýšil, naopak jich ubylo. Miloš Zeman se tedy znova pustil vyzkoušenou špatnou cestou a mimo to nastavil podmínky pro vyhovění žádosti o milost tak, aby na ně dosáhli pouze lidé, jimž udělená milost k návratu do normálního života už moc nepomůže. Zatím omilostnil pouze dva žadatele.

Udělení milosti je výkonem trestního práva jen formálně. Obsahem je prezidentská milost aktem milosrdenství, odpuštění a také darováním radosti a štěstí. Příjemci jsou sice pachatelé trestné činnosti různé závažnosti, ale jejich trestný čin a následné potrestání jsou neštěstím také pro ně a s nimi pro zcela nevinné jejich blízké. U mnohých jsou jejich činy vybočením z obvyklého chování, k němuž je dotlačily nezvladatelné vnější okolnosti. A mezi žadateli jsou zcela jistě i nespravedlivě odsouzení, kteří se z jakýchkoli důvodů nedomohli standardním postupem trestního řízení nápravy svého osudu a bezúspěšně vyčerpali všechny v úvahu přicházející opravné prostředky.

O tom, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka, či že uloží nepřiměřený trest, že nepřipustí nápravu zjevně vadného řízení, není pochyb: jsou doloženy vzácné případy opožděného prokázání neviny. Je jich velmi málo též proto, že justice používá postupy, jež činí nápravu omylů téměř nemožnou: neprolomitelnost soudního rozhodnutí je Zlatým teletem nejen soudců, ale i populistických politiků. Možnost, že někdo strádá bez zavinění, je nedojímá.

Naproti tomu spolek Šalamoun razí zásadu, že stát, jehož justice občas selhává, má mít pojistný ventil pro nápravu třeba i nesystémovým opatřením. Ventilem může být právě milost prezidenta republiky.

Václav Klaus byl velmi skoupý, ale přesto omilostnil 412 nešťastníků. Překonal jej Václav Havel s 1.848 milostmi. Srovnání s Gustávem Husákem, který jen v r.1988 udělil 2.028 milostí, sice stojí jako zajímavost za zmínku, ale bylo by zavádějící, protože velká část z nich se týkala emigrantů, kteří měli zájem o narovnání vztahu s vlastí.

Na obranu Miloše Zemana a do jisté miry i Václava Klause připouštím, že milost prezidenta republiky je nástroj subjektivní a nesystémový, snadno zneužitelný, který někteří jeho kritici považují za pozůstatek právních zvyklostí habsburské monarchie. Prezidentovy rozpaky nad jednotlivými žádostmi by mohl odstranit řádně odůvodněný příkaz soudům, aby se žadatelovou věcí znova meritorně zabývaly. Ale prezident k tomu nemá pravomoc. Kdyby o ni stál a začal o její získání usilovat, určitě by narazil na odpor politiků. Myšlenka na jakékoli rozšíření pravomoci prezidenta republiky je jim  nepřijatelná, ač obecně vyplývá ze skutečnosti, že zvolení přímou volbou  posiluje jeho postavení.

Miloš Zeman daroval od nástupu do úřadu štěstí pouze dvěma strádajícím. Zřejmě se nestydí za to, že je hlavou státu, v jehož věznicích se nachází neurčitelný počet občanů, jejichž odsouzení je výsledkem justičního přehmatu, a pomoci se nikde nedovolají. Proto se vzdává nástroje, jímž by mohl nepříznivý obraz státu aspoň trochu retušovat. Konec jeho mandátu se blíží a s ním pravděpodobnost, že vejde do dějin jako nejméně slitovný prezident od pádu totalitního režimu. Bude to prvenství, o které není co stát. Ve vztahu k justici obecně a k milostem zvlášť se prezidentova politika míjí se  zásadou jím nepochybně váženého Tomáše Masaryka, že politika se má dělat sub speciae aeternitatis.


pátek 12. srpna 2016

PŘEDVÍDATELNÝ ÚSTAVNÍ SOUD

Vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu dne 11.srpna 2016 ve věci neprůhledného přidělování laických přísedících do senátů Krajského soudu v Brně očekávala řada zájemců s velkým napětím. Jednání  vyvolal stěžovatel, který se domníval, že by mohl dosáhnout zrušení rozsudku, který byl dílem senátu, jehož přísedící byli vybráni nejasným způsobem ze souboru zhruba 130 osob. Takový způsob sestavování senátů podle něj otvírá prostor pro soudcovskou libovůli v podobě účelového výběru přísedících.  Naděje stěžovatele nebyly z věcného hlediska zcela beznadějné, protože inkriminovaný způsob organizace sboru přísedících, používaný Krajským soudem v Brně v době podání obžaloby, způsobuje jeho neprůhlednost a tím i nekontrolovatelnost obhajobou.

Úspěch ústavní stížnosti by přinesl prospěch nejen stěžovateli, ale zpochybnil by celou řadu rozsudků Krajského soudu v Brně a jistě by strhl lavinu mimořádných opravných prostředků dalších odsouzených. Ale Ústavní soud stížnost zamítl.

Mnozí ze zájemců  přijali výsledek s pocitem zklamání, protože doufali, že soud zruší projednávaný rozsudek jako porušující základní práva obžalovaného na spravedlivý proces. Podcenili rozdíly v myšlení mezi soudci Ústavního soudu a jejich protějšky z obecných soudů, ale i povahu Ústavního soudu, který je soudem “politickým”. “Státotvorné” rozhodnutí, jímž se zamezí masovému útoku na rozsudky Krajského soudu v Brně, bylo předvídatelné. Aby se k němu soudci Ústavního soudu dobrali, museli opustit hranice ztrnulého právního formalismu v myšlení svých kolegů z obecných soudů a  obrátit se k zdravému selskému rozumu. Reálné podmínky působení laických přísedících skutečně znemožňují přísné dodržování principu zákonného soudce.

Pravdu má ale obžalovaný Shahram Zadeh, který se v médiích vyjádřil v tom smyslu, že Ústavní soud řeší každý případ individuálně, takže usnesení z 11. srpna nelze považovat za paušální právní výklad daného úkazu, tedy administrativního chaosu v agendě přísedících na Krajském soudu v Brně. Naopak jistota představitele Krajského soudu v Brně Aleše Flídra, neoprávněně vydávaného médii za místopředsedu soudu, že rozsudky z daného důvodu nikdo ani v budoucnosti nezpochybní, je předčasná.  

Musíme přípustit, že v jiném konkrétním případě se může skutečně prokázat, že senát byl sestaven účelově ze “vstřícných” přísedících, zatímco “nepodřídiví” zůstali stranou. Oba druhy se vyskytují. Na spolek Šalamoun se občas obracejí se svými bolestmi nejen oběti trestního řízení, ale ojediněle i laičtí přísedící, kteří si stěžují, že jednou nesouhlasili s rozsudkem a už nikdy vice nedostali příležitost.

Zrovna v kauzách, souzených senátem Aleše Novotného, by se mohlo podařit dosáhnout odlišného rozhodnutí, neboť v nich účinkují stále stejní přísedící z velmi úzkého výběru, a zdá se, že jednoznačně patří mezi ty “vstřícné”. Vlídné dámy, které sedí po boku předsedy senátu, sice nepodřimují (i to se dá občas v soudních síních vidět) a tiše sledují dění, ale jejich otázky, které jsem vyslechl během tří let monitorování kauzy Vladimíra Čimpery & spol. (známé jako kauza Aleny Vitáskové) bych (když trochu přeženu) spočítal na prstech jedné ruky. Takové chování přísedících není nezbytné, i když je omluvitelné s ohledem na věk: měl jsem příližitost monitorovat jednání senátu soudkyně Dany Kancírové u téhož soudu, jehož přísedící se živě zapojovali do výslechů.

Obhájci snad všech obžalovaných v kauze Vladimíra Čimpery uplatnili námitku neprůhlednosti sestavení senátu v odvoláních, takže se lze nadíti, že v případě nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu s ní půjdou také do mimořádných opravných prostředků.

Stejný senát se stejnými přísedícími soudí také kauzu Shahrama Zadeha & spol. Řízení je teprve v počátcích, ale z vyjádření pana hlavního obžalovaného lze usuzovat, že z upuštění od pravidelné obměny přísedících bude vytloukat kapitál, přičemž asi bude v právu. Pokud ´by snad někdy podal touto vadou motivovanou ústavní stížnost, bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by se Ústavní soud popasoval se skutečností, že ve dvou řízeních, která se časově prolínají koncem jednoho a začátkem druhého, působí stále stejné přísedící a změnili se jen náhradníci, přičemž další hypoteticky možní zájemci měli prostě smůlu.

V každém případě usnesení Ústavního soudu z 11.srpna 2016 otevřelo Pandořinu skřínku s pochybnostmi o únosnosti současného nastavení pravidel působení laických přísedích, jež se nezbytně čas od času a případ od případu dostává do střetu s ústavním principem nároku na zákonného soudce. Legislativci dostali žhavou látku k vymyšlení nového, racionálního řešení problému, jež by zahladilo stopy po “soudcích z lidu”, “vymoženosti” soudnictví protiprávního režimu.


úterý 9. srpna 2016

POPELKA VĚZEŇSTVÍ

Ač od vyhlášení amnestie bývalým prezidentem Václavem Klausem už uplynuly vice než tři roky, stále se ještě občas najdou lidé, kteří jej za ni veřejně odsuzují. Přehlížejí skutečnost, že v té době nebylo jiné cesty  k odvrácení kolapsu vězeňství: věznice byly přeplněné, přicházeli stále noví odsouzení, v rozpočtu chyběly peníze na provoz na poslední čtvrtletí.

Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.

Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že jednotkovým počtem vězňů  a mimořádně vysokou recidivou patří jimi spravovaná země  k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze se pak divit, že  návrat k situaci ve vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách. Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do věznic vracejí.

Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti,  populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud nedařily,  takže loď dodnes pořádně nevyplula.

Náramky nejsou všelék, pomohou jen částečně. Ale každá stovka vězňů, o kterou se díky jejich používání uvolní prostory věznic, by byla pro Vězeňskou službu dobrodiním.

Jejich obstarání je nepochybně mnohem méně náročný úkol než vytvoření účinného systému opatření ke snížení recidivy. Pokud se přesto nedaří, nelze očekávat, že v řešení náročnějších úkolů bude aparát resortu spravedlnosti úspěšnější.

Všecko je v lidech. Obecně je přeplněnost věznic jedním z prvků nevábného obrazu stavu společnosti. Je výsledkem celého řetězce příčinných souvislostí, z jehož článků naprostou většinu mají v moci orgány mimo Vězeňskou službu. Ale ani pro zvládnutí těch, které má v rukou, nemá dostatek prostředků.

Vězeňství se vytýká, že značná část vězňů, kteří se vrací na svobodu, nemá vytvořeny pracovní návyky, dovednosti a znalosti, jež by zvýšily jejich cenu na trhu práce. Nemůže tomu být jinak, protože zaměstnanost vězňů stále nedosahuje potřebné úrovně, i když z jejich strany převažuje poptávka nad nabídkou pracovních příležitostí. Ale pro zabezpečení dostatku pracovních míst nemá vězeňství dostatečné prostředky. Zajišťování práce pro vězně u externích zaměstnavatelů je z hlediska objemu potřeb pouhým příštipkařením a je velmi obtížné. Prospělo by podstatné rozšíření  kapacity vlastních výrobních zařízení, které je ale investičně značně náročné a ve státním rozpočtu se na ně dlouhodobě s dostatečnými částkami nepočítá. Sice probíhá, ale neúnosně pomalu.

Ani výchovná práce s vězni nemá odpovídající úroveň, takže představa, že věznice převychovají narušitele zákona ve slušné lidi, kteří se již nikdy nevrátí za mříže, je pouhá iluze. Také zde narážíme na peníze: Vězeňská služba nezaměstnává dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by se věnovali výchovné práci s vězni. Jednak jim nemůže nabídnout zajímavé platové ohodnocení, ale zejména ji tlačí  stále se zvyšující stavy vězňů, aby  tabulková místa obsazovala především lidmi pro zajištění ostrahy a běžného provozu věznic.

Za těchto okolností je personální situace vězeňství tíživá. Intenzita využití pracovní síly u příslušníků Vězeňské služby a tlak na jejich psychiku jsou mimořádně vysoké. Po celou dobu pracovní směny jsou stále v akci  a na očích chovanců a spolupracovníků, přičemž z velké části pracují s lidmi, kteří mohou být nepříjemní, ba i nebezpeční. Musí být stále ve střehu. Pokud počty vězňů, připadajících na jednoho příslušníka služby, překročí hranice únosnosti, běžným jevem se stává  přepracovanost se všemi s tím souvisejícími negativními projevy.

Přeplněnost věznic proto vyvolává potřebu posílení Vězeňské služby ČR o další tabulková místa. Z tohoto důvodu její velení vyslalo k vládě požadavek na navýšení počtu příslušníků a civilních zaměstnanců přibližně o osm set osob. Našlo vlídné pochopení u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Pokud by vláda vyhověla, skutečné navýšení stavů by nebylo automatické a bez námahy: získat zájemce o namáhavou, mizerně placenou práci není snadné. Ale nakonec nebude třeba tolik se namáhat, protože ministr financí odlehčil vedení Vězeňské služby od starostí: dostanou prostředky jen na polovinu potřebných počtů. Vězeňství je přece Popelka, která se spokojí s tím, co na ni zbyde a s potížemi si nějak poradí. Až dojde k první vzpouře v některé přeplněné věznici, politici si možná všimnou, že způsobilost Vězeňské služby řešit kvadraturu kruhu nejsou neomezené. Připomínám vtipný výrok Jana Wericha, který platí i zde: “šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí”. Za úsporu prostředků, ušetřených dnes na výdajích na vězeňství, zaplatí stát v budoucnu několikanásobek ušetřených částek.















úterý 2. srpna 2016

SPOLUPRACUJÍCÍ KRIMINÁLNÍCI POD OCHRANOU

Tvrzení, že policie a státní zastupitelství v nějakém konkrétním případě zajišťují beztrestnost kriminálníkovi, zní jako protimluv, to by přece bylo v rozporu s jejich posláním. A přece není tak úplně nesmyslné, jak se na první pohled zdá. Ve snaze stůj co stůj prosadit nějaké své záměry orgány činné v trestním řízení se občas uchýlí k zneužití služby pravomocně odsouzeného pachatele. Nevadí jim, když se jejich přisluhovač při plnění úkolu dopustí nezákonného jednání, či  způsobí-li značné následné škody obviněnému nebo i státu. Takový postup orgánů činných v trestním řízení, vyznávajících zásadu “účel světí prostředky”, mi jako laikovi připadá nemravný. Většinou bývá i  protiprávní, takže zasluhuje kázeňský nebo i  trestní postih nejen pomáhajícího kriminálníka, ale i těch, kdo jej zneužili  pro zdánlivě ušechtilý účel.

Orgány vymáhání práva ale velmi nerady připouštějí, že v zájmu jimi křivě chápané spravedlnosti byla ve skutečnosti spravedlnost porušena. Pokud se poškozený ozve a pokusí se vyvolat stíhání pomáhajícího kriminálníka a jeho návodců, narazí na účelově ustavenou “mafii”, která kolem svého pomocníka postaví zeď kruhové obrany. Všichni uniknou beztrestně, jejich oběť se musí s utrpěnými škodami smířit.

Příkladem může být jisté řízení o povolení obnovy procesu, v němž odsouzený doplatil odsouzením na křivé svědectví o své účasti na trestném činu, které na spoluobviněném vyloudila policie. K činu se nikdy nepřiznal a marně se různými prostředky snažil o zrušení nespravedlivého rozsudku. Nakonec se na něj nesměle usmálo štěstí: k činu se doznal skutečný pachatel a byl rovněž pravomocně odsouzen, a to u téhož soudu. Vznikla nepříliš obvyklá situace: za jeden skutek byli odsouzeni dva pachatelé, kteří spolu neměli nic společného a skutečným viníkem mohl být jen jeden, v našem případě zřejmě ten, jenž se sám doznal. Dalo by se předpokládat, že přehmat se snadno a rychle napraví obnovou procesu. Avšak nestalo se: soud trval na tom, že rozsudek stojí na pevných základech dokazování, které odsouzení jiného pachatele nevyvrací, a obnovu procesu nepovolil. V úvahách stížnostního soudu, k němuž se postižený odvolal, se dokonce objevila úvaha, že mohlo dojít ke komplotu odsouzených, z nichž ten pozdější na sebe vzal vinu prvního, aby mu pomohl k zprošťujícímu rozsudku a tím k odškodnění, o které by se oba rozdělili.

Představa, že by se někdo nechal zavřít na několik let kvůli nejisté naději na trochu peněz po odpykání trestu, je hodná chovance psychiatrické léčebny, ale asi měla neodolatelnou přitažlivost, protože o něco později se vynořila take v rozhovoru místního tisku s bývalým šéfem tamního útvaru kriminálky.

Do děje pak zasáhl Nejvyšší soud ČR, který na základě stížnosti ministryně spravedlnosti rozhodl, že nepovolením obnovy procesu došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a přikázal řízení zopakovat. Dalo by se očekávat, že předseda senátu , jenž byl Nejvyšším soudem ČR usvědčen z nezákonného rozhodnutí, bude spěchat s odčiněním svého pochybení. Soudce ale pokyn Nejvyššího soudu ČR dlouho bojkotoval. A tehdy se potřetí vynořila fantasmagorie o komplotu dvou odsouzených. Jako deus ex machina zasáhl do děje vícenásobný recidivista, kterého tehdy právě soudil provinivší se senát. Napsal předsedovi senátu dva dopisy, v nichž tvrdil, že pozdější odsouzený se mu ve vězení svěřil, že na sebe vzal vinu prvního kvůli příslibu finanční odměny jako podílu na odškodnění za justiční přehmat.

Dopisy vyvolaly závažné následky. Po značných průtazích soud zahájil souběžně řízení o povolení obnovy obou procesů. V obou se souběžně zkoumalo, který pachatel je pravý a zda mezi nimi došlo k nějaké dohodě. Dva senáty nezávisle na sobě vyslýchaly stejné svědky a k oběma přivezla eskorta ze značně vzdálené věznice tři vězně. Stálo to jistě hodně peněz a  spoustu zmařeného času. Nakonec soud povolil obnovu původního procesu, zatímco závěry toho pozdějího potvrdil.

Zásah do dvou trestních procesů nebyl jediným recidivistovým kouskem. Již dříve se pokusil o vydírání místních novin, jimž hrozil uveřejněnín intimních informací o životě jejich zesnulého šéfredaktora. Od uveřejnění byl ochoten upustit za tučné výpalné. Redakce na něj podala trestní oznámení. Policie vyhodnotila vydírání jako přestupek proti občanskému soužití a věc postoupila k vyřízení obecnímu úřadu. Dohled státního zastupitelství na tom nic nezměnil: recidivista ve skutečnosti vyklouzl bez potrestání.

Ve stejném ochranářském duchu pak místní orgány naložily také s trestním oznámením nespravedlivě odsouzeného na recidivistu pro podezření z přečinu pomluvy. Policie oznámení odložila a státní zastupitelství jejímu rozhodnutí požehnalo.

Po ukončení obou řízení o povolení obnovy procesu, tedy zhruba o rok později,  postižený  trestní oznámení aktualizoval a rozšířil právní kvalifikaci podezření o přečin poškozování cizích práv. Také se dožadoval, aby orgány činné v trestním řízení prověřily podezření, že recidivistu na napsání dopisů navedl někdo, kdo hledal způsob, jak zahájení řízení o povolení obnovy procesu co nejvíce oddálit, popřípadě obnovu zmařit.

Postižený spatřoval naplnění skutkové podstaty poškozování cizích práv ve vyvolání zhola zbytečného řízení o povolení  obnovy jednoho procesu a zkomplikování a prodražení druhého, a v zatížení soudu, státního zastupitelsví i jeho samého zbytečnými náklady a ztrátami času a energie. Vstup recidivisty do hry je jednou z příčin, proč deset let od vynesení zrušeného prvotního rozsudku a tři roky od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR se postižený  dosud nedočkal ani prvostupňového rozsudku v obnoveném procesu.

Výsledek řízení o povolení obnovy procesu ale nepřinesl změnu v přístupu místních orgánů k recidivistově jednání : policie v něm opět nic  nezákonného neshledala, dozorové státní zastupitelství její názor potvrdilo a státní zastupitelství druhého stupně při  výkonu dohledu uznalo postup prvostupňových orgánů za bezchybný. Postižený se bránil, podával námitky proti rozhodnutím státního zastupitelství na různá místa, takže z jeho přetahování s orgány činnými v trestním řízení o stíhání recidivisty vzešel slušný balík písemností. Výtvory policie a státního zastupitelství spojuje zajímavost: ve všech sděleních se opakuje odůvodněné tvrzení, že se recidivista nedopustil  přečinu pomluvy. Podezření  z poškozování cizích práv jako by neexistovalo, tento pojem se v písemnostech nevyskytuje, jako kdyby jej stěžovatel nikdy nepoužil. Na zkoumání zdroje recidivistových tvrzení nedošlo. V jeho prospěch zasáhla místní účelová “mafie”. Jeho zjevná snaha (možná někým vyžádaná) o pomoc soudci v nesnázích přece zasluhuje odměnu. Stát rád unese náklady na následky jeho zásahu a nespravedlivě odsouzený byl po zásluze potrestán za drzost, s kterou se vzpíral proti odsouzení za nespáchaný čin.

Jiný recidivista, jenž strávil ve vězení polovinu života, si vydobyl neformálního postavení “kápa” – vězně, jehož neformální autoritu uznávali jak spoluvězni, tak dozorci. Když se do jeho blízkosti a vlivu dostal pomatenec, který se nedokázal orientovat v nové životní situaci po pádu z vysokého společenského postavení do postavení vězně, zavětřil příležitost. Přijal jej pod předstíranou ochranu a podpořil jej v rozvíjení bludných představ. Slíbil mu zorganizování útěku vrtulníkem a zavraždění jeho nepřátel, které měl pro něj zařídit, až jednou vyjde z vězení. Neznámým způsobem navázal spojení s významným kriminalistou, jemuž poslal zprávu, že vězeň XY připravuje útěk a zavraždění tří osob. Domníval se, že odměnou za spolupráci při odhalení bludů spoluvězně bude  vstřícnost při posouzení  žádosti o podmíněné propuštění.

Kriminalista zareagoval přesně podle jeho úvah: navštívil jej ve vězení a dohodl s ním spolupráci. Uvedl do pohybu místní kolegy, jejichž vyšetřování pak vedlo k obžalobě vězně kvůli bludům, které rozvíjel s pomocí “kápa”. Pomocníka vybavil hodinkami s vestavěným audiovizuálním zařízením a uložil mu, aby natočil rozhovory s blouznivcem. Vězeňskou službu o vnesení zařízení do věznice a způsobu jeho použití neinformoval. Pořízený audiovizuální záznam dodal místně příslušné policejní jednotce. Žalobce jej s radostí přijal jako důkaz v trestním řízení, ač se zcela nepochybně jednalo o důkaz nezákonně získaný: zákon o výkonu trestu vězňům přímo zakazuje pořizování audiovizuálních záznamů. Dobré je přece vše, co slouží k zvrácení obhajoby obžalovaného, nezákonnost použitého důkazu je nepodstatná.

Jako laik nahlížím na tento působ usvědčování s nevolí. Recidivista se v nejlepším případě dopustil kázeňského přestupku, nejde-li dokonce o přečin. Nestihl jej ale ani kázeňský trest, protože Vězeňská služba se o jeho jednání dověděla až po vypršení promlčecí lhůty. Trochy spravedlnosti se mu přece jen dostalo: bez ohledu na službu, poskytnutou policii, soud nevyhověl jeho žádosti o podmíněné propuštění.

Je ale na místě zamyslet se nad počínáním policisty, který recidivistu v rozvíjení úkladů proti spoluvězni podpořil a vybavil jej sofistikovaným zařízením. Policista, povzbuzující vězně k nezákonnému jednání, je dle mého názoru nežádoucí úkaz a je na místě uvažovat, zda se nedopustil zneužití své pravomoci, když součinnost s recidivistou vedl uvedeným způsobem.

Za pozornost stojí i policistovo účinkování v soudním řízení. Jako svědek, poučený o povinnosti mluvit pravdu a nic nezamlčovat, předestřel soudu k věření vyprávěnku, za kterou by se nemusel stydět baron Prášil. Vůbec netuší, kdo vybavil kriminálníka hodinkami, jak se dostaly ven z věznice  a kam se nakonec  poděly. Věděl o tom, že je vězeň používá a o jejich přítomnosti ve věznici uvědomil ředitele věznice. Nosič s kopií audiovizuálního  záznamu mu doručil neznámý kurýr, který si jej vyčíhal na ulici. Po zkopírování záznamu pak nosič vrátil tak, že jej předal výčepnímu v restauraci, kam si měl kurýr pro něj přijít, jen si už nemohl vzpomenout, o kterou restauraci se jednalo. Vytvořil tak dojem, že recidivista měl kolem sebe tajemnou síť spolupracovníků, kteří mu pomáhali komunikovat se světem za mřížemi. Pořizování audiovizuálního záznamu podle něj proběhlo bez účasti policie, která pouze převzala výsledný produkt.

Jeho výpověď se v podstatných rysech odlišuje od svědectví recidivisty a důstojníků Vězeňské služby ČR, které odpovídají výše uvedenému popisu skutkového děje, čili zakládají podezření na protiprávní jednání policisty. Je nepochybné, že někdo z těchto svědků krmil soud nepravdami. Nemám možnost prověřit pravdivost tvrzení jednoho každého z nich, nicméně z logiky věci nepochybně vyplývá, že někdo vypovídal křivě a na křivou výpověď pamatuje trestní zákoník jako na jeden z trestných činů. Zvlášť odpuzující na věci je, že hříšník nedbal cti příslušníka bezpečnostního sboru, a bezostyšně  porušil etická pravidla své profese, chráněná zákonem o služebním poměru.

Generální inspekce bezpečnostních sborů má ale na chování příslušníků bezpečnostních sborů vůči soudu a vůči obžalovanému úplně jiný názor: nic pohoršlivého nespáchali. Státní zastupitelství, které je ze zákona strážcem zákonnosti trestního řízení, se s pohledem GIBS plně ztotožňuje.

V obou popsaných případech příslušníci bezpečnostních sborů, státní zástupci a soudci vytvořili  s pravomocně odsouzeným recidivistou účelové společenství,  malou místní “mafii”, jednající ke škodě obviněného, jehož možnosti obrany proti jejich zlovolnosti jsou značně  omezené, takřka nulové.  A kriminálníci, kteří v zájmu svého prospěchu protiprávním a neetických jednáním “mafii” posloužili, mají beztrestnost zajištěnu.


V právním státě má i největší ničema právo, aby se k poškozování jeho práv v trestním řízení nepoužívalo protiprávních a neetických intrik.













čtvrtek 28. července 2016

PŘÍPAD MATULA-POLITIKOU POTŘÍSNĚNÉ SELHÁNÍ JUSTICE

V úterý 26.července 2016 zrušil Ústavní soud ústavním nálezem senátu prof. Josefa Fialy 
rozsudky  samosoudkyně Márii Petrůvkové  Obvodního soudu pro Prahu 2 a senátu předsedy Jana Kareše Městského soudu v Praze a také  usnesení senátu Jindřich Urbánka Nejvyššího soudu ČR v trestní věci bývalého soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimila Matuly, odsouzeného za nadržování Josefu Blažkovi a Rudolfu Tesárkovi,  odsouzeným za krádež 74 milionů z auta bezpečností agentury. Věc se nyní vrátí k  soudu 1. stupně.

Výtky obecným soudům, uvedené v ústavním nálezu, zní přímo děsivě: jak má občan důvěřovat soudům, když nejvyšší justiční autorita zjistila, že soud 1.stupně uznal bývalého soudce vinným bez důkazů,aniž by prokázal protiprávní úmysl a odvolací i dovolací soud prvostupňový pamflet bez odporu potvrdily? Ač laik, s přihlédnutím k závažnosti výhrad ústavního soudu si troufám tvrdit, že je prakticky vyloučeno, aby obecné soudy v obnoveném procesu dospěly k jinému než zprošťujícímu rozsudku a potvrdily tak dobové stanovisko spolku Šalamoun.

Vnucuje se otázka, kolik takových zmetkových rozsudků zplodí česká justice každý rok ? V tomto případě odsouzení aspoň neskončili za mřížemi, ale kde je jistota, že stejně špatnou práci neodvádějí někdy také soudy, které ukládají vysoké nepodmíněné tresty ?

Podle mého laického názoru Ústavní soud nálezem č.j. III. ÚS 1073/15 z 26.července 2016 odhalil jeden z nejhorších polistopadových justičních přehmatů. Nejde jen o to, že Vlastimil Matula byl po celou dobu trestního stíhání postaven mimo  službu s polovičním platem a zbaven možnosti vykonávat své povolání, že po právní moci rozsudku byl zbaven funkce soudce a příznivý obrat v jeho osudu zásluhou Ústavního soudu se dostavil až na den  přesně za 5 let od zahájení trestního stíhání. Prožitek trestního stíhání, marného zápasu se soudci a pocitu křivdy z nespravedlivého rozsudku obecně působí oběti stres a psychickou trýzeň: tohoto trápení nevinného občana se dopustili rukou společnou a nerozdílnou všichni účastníci řetězce řízení, zvláště pak soudci všech tří výše uvedených  soudů, kteří mají nejvyšší kvalifikaci, největší privilegia a tedy nejvyšší odpovědnost ze všech. Historie procesu navíc dává tušit, že pronásledovatelé  slepě plnili přání tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Protože se jedná o pozapomenutou záležitost, připomenu skutkový děj. Souvisí s případem Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, pravomocně odsouzených v r. 2009 za krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Oba podali prostřednictvím své obhájkyně Hany Riedlové podněty k podání stížnosti pro porušení zákona. První podnět, který byl doručen na ministerstvo, zpracovala řadová referentka a navrhla jeho odložení. Když nastoupil na stáž soudce Vlastimil Matula, oba podněty s příslušnými spisy přistály na jeho stole. Přezkoumal je a přestože věděl, že referentka jeden z nich doporučila k odložení, vypracoval k oběma stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí ministryně o přerušení výkonu trestu. Paní exministryně později jako svědkyně před soudem vypověděla, že se s výsledkem jeho práce zběžně seznámila, nebylo jí nic nápadného, prostě listiny podepsala a předala k vyřízení. Z právního i morálního hlediska tím za ně převzala odpovědnost. Protože podání stížnosti pro porušení zákona je výsadním právem ministra spravedlnosti, její podpis sám o sobě činil trestní stíhání zpracovatele nesmyslným. Matulův přímý nadřízený sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, ale - jak uvedl jako svědek u soudu - námitky si nechal pro sebe a poslal do věznice pokyn k propuštění obou odsouzených. Měl prý obavy, že by jej za odpor z ministerstva vyhodili.

Na tomto místě připomínám, že stížnost ministra není zrušením rozsudku, ale pouze podnětem soudcům Nejvyššího soudu ČR, aby přezkoumali rozhodnutí nižších soudů. Rozhodnutí o přerušení výkonu trestu má sice okamžitý účinek, ale v případě zamítnutí stížnosti odsouzeným stejně nezbude, než se vrátit do vězení, protože v dnešním světě je téměř nemožné se dlouhodobě skrývat.

Traduje se, že odsouzení po propuštění uprchli do Thajska. Ve skutečnosti odjeli s partnerkami vzpamatovat se ze zotavného pobytu ve věznici. Cítili se bezpečně, protože naivně věřili, že stížnost paní ministryně zvrátí jejich osud.  

Jenže jejich naděje zmařil ministr Jiří Pospíšil, který po volbách vystřídal Danielu Kovářovou a v rámci rozkopávání báboviček, které holčička zanechala na jeho písečku, se snažil prokázat, že cokoli udělala, bylo špatně. Z popudu výše zmíněného Jiřího  Balzera a zhrzené referentky těsně po návratu na ministerstvo se rozjel k Nejvyššímu soudu ČR, kde vzal stížnosti Daniely Kovářové zpět. Tehdy již bylo nařízeno veřejné zasedání k jejich projednání. Pokud Nejvyšší soud ČR přijme stížnost k veřejnému projednání, dává tím přinejmenší najevo, že kvalita jejího zpracování odpovídá jeho vysokým nárokům a dává i určitou naději, že stížnosti vyhoví. O nařízení veřejného zasedání rozhoduje až po seznámení se spisem. Jiří Pospíšil neměl spis k disposici, kauzu nemohl znát, spolehl se pouze na důvodnost udání zneuznaných úředníků, popuzených tím, že jakýsi stážista si dovolil posoudit věc jinak, než oni. Nezávislí soudci Nejvyššího soudu ČR nemuseli ministrovu přání vyhovět, ale usnesením se mu přesto pokořili. Postup Jiřího Pospíšila byl nekolegiální vůči předchůdkyni a bezohledný vůči soudcům, kteří museli odepsat jako ztracený čas, věnovaný seznámení s trestními spisy obou odsouzených. Zejména jim projevil nedůvěru a krátil odsouzené v právu na soudní ochranu: protože nikdo z jeho nástupců si nechtěl pálit prsty a nepodal stažené stížnosti znova, už se nikdy nedovíme, jak by je vyhodnotila elita českých trestních soudců. Zato známe jejich hodnocení pokleslými soudci obecných soudů a víme, že Ústavní soud je shledal hanebným.

Zpětvzetí stížností pro porušení zákona bylo pro Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka popudem k rozhodnutí zůstat v Thajsku. Ale tamní policie je zatkla a vydala českým kolegům.

Po zkázonosné návštěvě Nejvyššího soudu ČR Jiří Pospíšil navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové, který kvůli podání stížnosti pro porušení zákona podal trestní oznámení, samozřejmě nezávisle na jeho přání. Případ pak převzala protikorupční policie, která z počátku prověřovala i podezření proti Daniele Kovářové, ale nakonec se spokojila s Vlastimilem Matulou a jeho nadřízeným Vladimírem Chrásteckým. Podstatné je, že policie nikoho neusvědčila z přijetí úplatku za podání zmíněných stížností pro porušení zákona.

Sledoval jsem jednání obou pražských soudů v soudní síni. Během činnosti ve spolku Šalamoun jsem monitoroval řadu kauz a vyslechl jsem mnoho špatných  rozsudků. Tolik nehorázností jako z úst Márii Petrůvkové jsem ale snad nikde jinde neslyšel. Věnovala dokonce značnou pozornost rozboru stížností pro porušení zákona, zpochybňujíc tak nejen kvalitu práce podstatně vyspělejšího kolegy, ale zasahujíc do výsostné pravomoci ministryně. Nedovedu pochopit, proč její  úvahy “posvětil” odvolací soud. Nakupení pochybení v postupu obou soudů je tak nápadné a natolik budí dojem křečovité účelovosti, že mne vede k podezření, že soudci velmi citlivě vnímali nevyslovené přání kazisvěta ministra.

Poznatky ze soudní síně jsem okomentoval v několika článcích, uložených na “starých” internetových stránkách spolku Šalamoun , zejména v sérii “Soudci sobě”. Spolek Šalamoun v dané věci intervenoval ve prospěch odstranění průtahů v řízení, když po půlroce od podání obžaloby ještě nebylo nařízeno hlavní líčení. Snažil se také vyvolat trestní řízení proti úředníkovi, který zařídil propuštění odsouzených z výkonu trestu, ale narazil na neprostupnou zeď ochranářských postojů státních zástupců. Mimo to požádal ministra spravedlnosti Pavla Blažka, aby zrušil rozhodnutí Jiřího Pospíšila o dočasném postavení obžalovaného Vlastimila Matuly mimo službu, které škodilo nejen jemu, ale i soudu, který za něj jako za pracovní sílu neměl náhradu. Ač korespodenci s ministerstvem pečlivě archivuji, odpověď uloženou nemám.

Strádání, kterému byl nespravedlivým stíháním a jeho následky vystaven Vlastimil Matula, nelze zaplatit penězi a nelze je vrátit. Z toho důvodu je ovšem velmi smutná jistota, že produkt “kmotra” Romana Jurečko, bývalý ministr, který celou tu hrůznost spustil, věren zásadě, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, bude pod záštitou jinak mravokárné TOP 09 na nás v poklidu plivat přes televizní obrazovku z Bruselu svá moudra a dokonce se možná bude chtít ucházet o úřad prezidenta republiky  A soudci, kteří Vlastimilu Matulovi způsobili příkoří, budou v pohodě soudit do 70 let a možná přivedou do neštěstí další nevinné lidi. Není proti tomu obrany, protože naše pojetí nezávislosti soudců se kryje s nárokem na beztrestnost i extrémních projevů soudcovské neprofesionality, libovůle a neodpovědnosti. “Po lopatě”: soudkyni Petrůvkovou za tento výstřelek nikdo před kárný soud nepošle, a i kdyby poslal, byla by zproštěna obžaloby. Resignaci žádného z provinivších se soudců nelze očekávat, protože všichni trpí iluzí o své neomylnosti, kombinované s právem na beztrestnost omylu.

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, zdá se mi nevyhnutelné nejen vyplacení příslušného odškodného, ale po právní moci předpokládaného budoucího zprošťujícího rozsudku i vrácení Vlastimila Matuly do soudcovského stavu. Podle rozhovoru, který poskytl České justici 27. července 2016, ministr spravedlnosti se s jeho požadavkem bude muset vypořádat. Bylo by ovšem trapné, kdyby se Vlastimil Matula nakonec  musel domáhat svého práva správní žalobou, která by patrně byla úspěšná.







pátek 22. července 2016

TRAMPOTY “DRZÉ HOLKY”

Vystoupení předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně, (viz  tiskovou zprávu ERÚ z 19.července 2016), jímž veřejnost seznámila se záměrem kandidovat do Senátu v ostravském volebním obvodu č.70 na kandidátní listině strany Úsvit-Národní koalice bylo neočekávané a vyvolalo přímo smršť mediálních ohlasů, z nichž aspoň některé jsou soustředěny na jejích internetových stránkách,  Překvapující je samo její rozhodnutí pokusit se o přestup do světa politiky právě v době, kdy je v chodu odvolací řízení proti nepravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně, který ji posílá do vězení na osm a půl roku. Ještě větší podiv ale vyvolala její součinnost se stranou Úsvit-Národní koalice. Pokud první rozhodnutí vyvolalo u jejích přátel a sympatizantů určité rozpaky, pak spojení s Úsvitem přineslo v mediálních ohlasech a take v soukromých vyjádřeních projevy nevole.  Zdá se, že Alena Vitásková kvůli volebnímu sblížení ztratí pár sympatizantů a přátel.

Čtenáři mého bloggu vědí, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun podporuje obhajobu paní předsedkyně a v minulosti také spolupracoval se stranou Věci veřejné a později s Úsvitem, u nichž našel podporu pro své legislativní představy, a také ochota poslanců podávat interpelace na ”šalamounské” náměty byla oboustranně prospěšná. Svědectvím o prospěšnosti souznění je ostatně část programu strany Úsvit-Národní koalice, týkající se justice, která nese zřetelné stopy vlivu “šalamounského” myšlení. Vztah Šalamouna s Úsvitem rázně ukončil předseda spolku John Bok, jakmile došlo ke sblížení strany s Blokem proti islámu docenta Martina Konvičky.

Na podpoře Aleny Vitáskové spolkem Šalamoun jsem se aktivně podílel, a to nejen komentováním jednotlivých událostí v obou jejích trestních stíháních. Budu ji i nadále podporovat až do konce, který musí být pro ni vítězný. Účastnil jsem se také akcí spolupráce Šalamouna s Věcmi Veřejnými a Úsvitem a bez ohledu na roztržku nevidím ze své strany důvod, proč bych nemohl mluvit s poslanci, kteří se podíleli na společných akcích. Přesto se přiznám, že jsem vyvinul značné úsilí, abych paní předsedkyni od kandidatury na kandidátní listině Úsvitu odradil. Nikoli z nevraživosti vůči straně, která mi je zcela lhostejná, ale z ryze pragmatických důvodů. Sám záměr kandidovat do Senátu v době probíhajícího trestního řízení v kauze chomutovských solárních elektráren a před blížícím se zahájením hlavního líčení ve věci údajného zneužití pravomoci jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně  Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ je docela dobrodružný až provokativní. Na rozdíl od Dany Drábové, ředitelky Úřadu pro jadernou bezpečnost, která kandiduje v krajských volbách za hnutí STAN s vědomím, že pouze poslouží podporovanému hnutí získáním hlasů, ale zvolení neočekává a mandát by stejně nemohla vykonávat, Alena Vitásková záměr přestoupit do politiky myslí skutečně vážně. Nepovažuji proto za rozumné, že kandiduje na listině strany, která postupně beznadějně klesá pod hranici volitelnosti, kam ji nejspíš stáhne s sebou. Hlavně toto spojení zcela určitě nepřijme část jejích dosavadních sympatizantů, mezi nimiž jsou hodnotní lidé, jejichž ztráta ji bude velice bolet. Úsvit – Národní koalice tedy Aleně Vitáskové poskytne ve volební  kampani zázemí a technickou, organizační a mediální podporu, ale jeho pomoc bude mít patrně ve výsledku hodnotu koule na noze.

Nicméně uznávám a vzkazuji všem, kdo “drzou holku” za součinnost s Úsvitem odsuzují, že její rozhodnutí nakonec vypovídá v její prospěch. Svědčí totiž o tom, že Alena Vitásková je skutečná dáma s vyvinutým smyslem pro férové jednání. Není to dlouho, kdy sváděla na půdě Poslanecké sněmovny a jednáním s vládou a Ministerstvem průmyslu a obchodu a později s náměstkem ministra vnitra pro státní službu Josefem Postráneckým tuhý boj  o nápravu nepodařené novely energetického zákona t.zv. “technickou novelou” a proti záměru podřadit ji pod zákon o státní službě. Poslanci Úsvitu byli v té době jediní, kdo se za ni naplno postavil a mají nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že  věci, za které bojovala, dopadly tak, jak si přála. Dnes je již nepotřebuje, protože podporu pro  svou kandidaturu by mohla snadno získat i jinak, a její soudní řízení nemohou ovlivnit. Bylo by ale nečestné, kdyby jim ukázala záda. Přinese Úsvitu hlasy, přispěje k vylepšení jeho obrazu ve veřejném mínění, v nejlepším případě mu přinese místo v Senátu a bude se stranou za dřívější pomoc vyrovnaná. Takže zdánlivě nerozumné rozhodnutí kandidovat za stranu, kterou mnozí opovrhují, ji naopak ukazuje jako ženu, která svými mravními zásadami přirozeně patří do Senátu, jenž má být sborem silných jedinců. Rozumní lidé by ji mohli volit právě proto, že provedla tento zdánlivě nerozumný kousek, zatímco nerozumní se od ní ke své škodě odvrátí. Jde o to, kterých bude vice.

Ostatně Alena Vitásková  je silná, neřiditelná osobnost, která v případě zvolení bude dělat politiku dle svého rozumu a svědomí, nikoli podle požadavků strany, která jí do Senátu pomohla. Do strany nevstoupila a její pozdější vstup považuji za málo pravděpodobný. Jak naznačuje její rozhovor z 21. července 2016 pro iDnes.cz , pravověrná “úsviťačka” z ní nikdy nebude.

Úspěch ve volbách Aleně Vitáskové samozřejmě přeji, i když se za mandátem pustila po cestě, která se mi nelíbí. Ještě vice jí ale přeji, aby byla úspěšná v zápase s justicí, tedy aby jí justice odsuzujícím rozsudkem nezabránila ve vykonávání případně získaného mandátu. Dosažení zprošťujícího rozsudku je pro ni daleko  významnější cíl než zvolení do Senátu.Nedosáhne-li zvolení, ale bude-li zproštěna obžaloby, nezvolení nebude neštěstím: záměr vstoupit do politiky bude moci uskutečnit později, jinak, v lepších podmínkách. Bude-li zvolena, ale soud ji pošle do vězení, sen o veřejně prospěšném politickém působení se rozplyne jako dým.

 Ćtenáři mého bloggu vědí, že brněnský “monstroproces” sleduji od začátku a rozsudek  z 22. února 2016 (doručený obhájci až 15. června 2016) považuji za neudržitelný. Leckdo čte mé články se zdviženým obočím nad tím, co si jako laik vůči nectihodným státním zástupcům a soudcům dovoluji. Ujišťuji čtenáře, že si jsem své nevzdělanosti vědom a vyptávám se skutečných odborníků na názory a v podstatě žiji z jejich moudra. Uklidňuje mě, že nejsem sám, kdo se k rozsudku staví kriticky, naopak se mi  dostává podpory z různých stran. Například jsem obdržel zajímavou odpověď nezpochybnitelné odbornice v oboru trestního práva na žádost o zhodnocení “kauzy Vitásková”, již si  na závěr  dovoluji ocitovat:

“Sleduji pozorně trestněprávní aspekty jejího působení v ERÚ  a okolnosti jejího trestního stíhání. V této kauze byla spolu se svou podřízenou Ing. Michaelou Schneidrovou zahrnuta mezi manažery, kteří se dle žalobce v r. 2010 měli dopustit řady nezákonných postupů a praktik, aby si získáním licencí na provoz solárních elektráren zajistili ještě v roce 2010 vyšší dotovanou cenu za vyrobenou elektřinu. S  počínáním těchto řídících pracovníků neměly obě obžalované nic společného, obě přišly do úřadu až v druhé polovině roku 2011. Přesto odcházejí s nejpřísnějšími rozsudky ze všech obžalovaných, a to za to, že údajně zabránily napravení chyb, ke kterým došlo o oné silvestrovské noci roku 2010. Jejich tresty ve výši 8,5 roku ve věznici se zvýšenou ostrahou lze např. uložit a mohly by být přiměřené za spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Za pozornost stojí i to, že bývalý předseda ERÚ Ing. Josef Fiřt, který připustil nesprávný úřední postup vedoucí ke spuštění silvestrovských nepravostí a neprojevil ani posléze snahu o nápravu nezákonného stavu, na lavici obžalovaných neusedl, protože žalobce vycházel z toho, že jako druhostupňový orgán neměl potřebnou pravomoc proti nepřípustným praktikám zasáhnout. Naproti tomu Ing. Alenu Vitáskovou, která je rovněž v postavení orgánu druhého stupně, zažaloval, ačkoli potřebnou pravomoc neměla rovněž.

Zvláště mě ale zaujalo odůvodnění rozsudku nad Alenou Vitáskovou. Soud se domnívá, že dala své podřízené souhlas, aby zastavila předmětné správní řízení. Přesvědčivý důkaz pro toto své tvrzení však soud neuvádí. Alena Vitásková má jít na osm a půl roku do vězení jen proto, že si soud něco myslí.

Za těchto okolností mě udivilo i zjištění, že žalobci Radkovi Mezlíkovi z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nestačí drakonické  tresty, které soud oběma zmíněným vedoucím pracovnicím ERÚ uložil. Podal odvolání v jejich neprospěch a žádá pro ně navíc peněžité tresty a dočasné zákazy činnosti. Ing. Michaela Schneidrová má zaplatit 500 tis. Kč, Ing. Alena Vitásková 2,5 milionu Kč. Při čtení jeho odvolání mne mrazí a kladu si otázku cui bono?”