úterý 14. srpna 2018

ŠTVANICE NA ALENU VITÁSKOVOU POKRAČUJE


Orgány činné v trestním řízení věnují Aleně Vitáskové, bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), „péči“,  přiměřenou těžkým zločincům. Začaly ji stíhat v r.2013 na základě obžaloby, jejíž výroková věta má jednoznačně  povahu křivého obvinění. Dne 22. února 2016 ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k osmi a půl letům vězení. V nejistotě a obavách pak čekala až do 17. ledna 2018 na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o jejím odvolání. Čekání bylo trestem svého druhu. Naštěstí se dočkala zprošťujícího  rozsudku. Tím se jí však trvalého klidu nedostalo, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman není s jejím zproštěním srozuměn a podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pokud s dovoláním uspěje, může vláčení po  soudech pokračovat i další rok nebo dva.

Mezitím Aleně Vitáskové vypršel mandát předsedkyně ERÚ. V současnosti je „na volné noze“ a vyžívá se jako lidskoprávní aktivistka v čele spolku Institut Aleny Vitáskové, jako spisovatelka a jinak.  Již nemůže škodit odporem proti zvyšování cen elektřiny či proti tunelování veřejných rozpočtů podporou budování bioplynových stanic. Vlastně nastal stav, ke kterému její pronásledovatelé chtěli dospět její kriminalizací.

Její pronásledovatelé ale chtěli mít jistotu, že se jí skutečně zbaví a pojistili se vyvoláním dalšího trestního stíhání, které začalo již v r. 2015. Důvodem bylo jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Vyšetřování provázely projevy policejní síly, z nichž nejviditelnější bylo vyslání třicítky policistů pro jmenovací dekret Renaty Vesecké dne 27.května 2015.

Podle žalobce OSZ Jihlava Kamila Špeldy se Alena Vitásková dopustila zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě svěřeného majetku jmenováním Renaty Vesecké, která dle jeho názoru nesplňovala kvalifikační podmínku dlouholeté praxe v energetice, předpokládanou energetickým zákonem. Renata Vesecká tvrdila, že během své kariéry řešila případy v energetice, takže praxi má. Pokud se budeme držet striktně formálního výkladu zákona, žalobce by přesto mohl být v právu. Lze ovšem namítat, že zákonodárce nenapadlo, že by se někdo, kdo svou právnickou zdatnost prokázal dosažením funkce nejvyššího státního zástupce, by mohl přerušit působení v prosperující advokátní kanceláři a uvolit se, že vypomůže v ERÚ přijetím funkce daleko menšího významu. Kdyby ale ani to neprolomilo hráz právního pozitivismu, je třeba si uvědomit, že trestný čin má vedle stránky věcné také stránku subjektivní a nejsou-li naplněny obě, skutek není trestným  činem. Právě subjektivní stránka zde ale dle mého laického názoru viditelně chybí. Alena Vitásková při jmenování Renaty Vesecké totiž  nepochybně jednala ve veřejném zájmu. Její prvořadou povinností bylo zabezpečení hladkého chodu úřadu. V něm v té době pracovalo několik desítek právníků a vlivem vnějších okolností nároky na právní služby úřadu se stále zvyšovaly. Odborné řízení právnických činností z jednoho místa bylo nezbytností, ale obsazení místa příslušného náměstka vhodným právníkem se dlouhodobě nedařilo. Proto přijala pomoc Renaty Vesecké, o jejíž odborné zdatnosti neměla pochyb.

Žalobce šel ovšem dál a tvrdil, že plat, vyplacený Renatě Vesecké, je škodou, způsobenou státu, neboť vzhledem k nedostatku její kvalifikace je jí odvedená práce nicotná. To je ovšem formalismus, přehnaný až do směšnosti. Je trapné, že si takové hodnocení dovolil žalobce okresní úrovně, který se s Renatou Veseckou v odborné vyzrálosti a profesní zkušenosti nemůže měřit.

Obžaloba napadla již 22. ledna 2016 u Okresního soudu v Jihlavě. Opět formalismus převážil nad zdravým selským rozumem: místní příslušnost soudu se odvozuje od sídla ERÚ. Ale všechny žalované činnosti proběhly v Praze. Pro paní obžalovanou je určení soudu jistě nepříjemné, protože musí do Jihlavy dojíždět.

 Vcelku se jako laik divím, že vzhledem k výše uvedeným výhradám okresní soud obžalobu v rámci předběžného projednání neodmítl, neboť jde o ubohý paskvil. K takovému kroku ale soudy přistupují jen výjimečně a nadřízené soudy většinou ke stížnosti žalobce jejich rozhodnutí stejně ruší. Soud tedy projednání obžaloby připustil, ale dlouho nekonal. A nespěchal ani po rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 17.ledna 2018.

Až dva a půl roku po podání obžaloby, dne 14. srpna 2018, proběhlo první hlavní líčení před senátem  předsedy Zdeňka Chalupy. Jednání mělo standardní průběh. Žalobce přednesl obžalobu, jejíž obsah jsem uvedl výše. Po něm se k obžalobě vyjádřila paní obžalovaná. Odmítla názor, že jmenováním Renaty Vesecké porušila zákon. Velmi podrobně popsala okolnosti, které ji k jejímu jmenování vedly (viz výše). Zejména upozornila na stupňující se zatěžování ERÚ nároky  na provádění různých právních úkonů, vyvolané převzetím části náplně Státní energetické inspekce, působením evropské legislativy i následky administrativního nezvládnutí fotovoltaického boomu v letech 2009-2010. Ostře se ohradila proti tomu, že si žalobce  tvrzením o nicotnosti práce  Renaty Vesecké dovolil hodnotit úroveň práce nezávislého ERÚ, ač mu to nepřísluší.  Posléze vyslovila nedůvěru státnímu zastupitelství, podivila se nad přijetím obžaloby soudem a zejména si trpce postěžovala na pustošivé zásahy orgánů činných v trestním řízení do její úspěšné kariéry, osobního života a zdraví. Závěru jejího vystoupení se nelze divit, protože tento způsob vyvrcholení jejího čtyřicetiletého úspěšného působení v energetice je skutečně smutný.

Jako první svědek obžaloby vystoupil bývalý 1. místopředseda ERÚ Otto Gold, odvolaný Alenou Vitáskovou z funkce. Přes snahu žalobce přivést jej otázkami k poskytnutí informací, škodících paní obžalované, jí nijak neuškodil. V podstatě potvrdil, že nároky na právnické činnosti se zvyšovaly a Renata  Vesecká skutečně v úřadě pracovala. S napětím jsme pak očekávali vystoupení Marie Benešové, bývalé prokurátorky, nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti, kterou soud předvolal na návrh žalobce. Strany svědkyni apriorně vnímaly jako ovlivněnou minulostí, neboť kdysi vyvolala mediální štvanici na Renatu Veseckou a její přátele. Hovořila o nich jako o mafii, která z pozadí ovlivňuje trestní řízení. Vyneslo jí to žalobu sedmi žalobců na ochranu osobnosti, jejíž projednávání trvalo od 12.května 2008 do 24. září 2014 a skončilo smírem.  Žalobce si zřejmě dělal naději, že paní svědkyně potvrdí nezpůsobilost Renaty Vesecké zvládnout právní agendu ERÚ. Ale nedosáhl svého. Marie Benešová vypovídala věcně, osobní vztahy do svědectví nepletla a požadované informace prostě neměla, ani  je mít nemohla.

Mimo výslechů svědků došlo i na listinné důkazy.

Celkový průběh jednání byl klidný. Senát byl proti běžným poměrům u prvostupňových soudů nezvykle pozorný. Jeden přísedící si  dokonce psal poznámky.  Mělo by to tak být u všech soudů, ale bohužel tomu tak není: přísedící patří k známým bolestem justice. Na druhé straně  kladení otázek  svědkům zůstalo na žalobci a na obhájci, soud příliš nezasahoval. V každém případě výsledný dojem z jednání je pohodový.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 14. a 15. listopadu 2018.





pátek 10. srpna 2018

MINISTROVY PRVNÍ KROKY


Pro začátky nového ministra spravedlnosti Jana Kněžínka je příznačný překvapivý nezájem skandalistů. Netuším, zda Babišovo bleskové „vytažení z klobouku“ veřejnosti neznámého úředníka překvapilo natolik pochybné snaživce, že ani nerozcupovali jeho diplomovou práci, ani nenašli jinou záminku ke kamenování, či zda se  za jeho zjevovou nenápadností skutečně skrývá trapný nedostatek slabin, použitelných k pohanění (tato alternativa by byla skvělá). Nebo má snad malou přitažlivost pro presstituty, nejsa  žena ?

V každém případě Jan Kněžínek se pro veřejnost vynořil z hlubin Neznáma jako muž nepolíbený politikou, s neznámými názory na problémy svěřeného resortu. Ví se o něm hlavně tolik, že je odborně zdatný jako právník.  Přirozená je zvědavost, jakým bude správcem resortu,  a také  zájem o   jeho první kroky. Sám o sobě prozradil, že jeho prioritou bude podpora přijetí návrhů zákonů, jež již jsou ve sněmovně, vydání nových procesních kodexů, chce komunikovat se všemi právnickými profesemi, také se chce zasadit o elektronizaci justice a postarat se o  zvýšení platů pomocného soudního personálu. Vesměs jde o bohulibé cíle, jde teď jen o to, jak se mu povede při jejich naplňování.

Zatím využívá vládních prázdnin, aby se obeznámil s novým prostředím, tedy začal se setkávat s významnými činiteli resortu. Prokázal ochotu naslouchat politizujícím špičkám soudcovského stavu uznáním potřeby upravit pravidla výběru soudců zákonem. Není ovšem jisté, zda půjde až tak daleko, že pozastaví platnost Pelikánovy vyhlášky, která byla zamýšlena jako provizorium k překlenutí zdlouhavosti legislativního procesu. Mohlo by se stát, že se legislativní proces zadrhne a nebude ani vyhláška, ani zákon.

Měl smůlu, že prakticky souběžně s jeho nástupem vypukla „aféra H-systém“, vyvolaná nelidským rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o vystěhování šedesáti rodin členů SBD Svatopluk z obydlí, která získali dobudováním rozestavěných nemovitostí v majetku H-systému. Ministr Kněžínek se zúčastnil jednání jak s ohroženými členy SBD Svatopluk, zčásti po boku předsedy vlády Andreje Babiše, tak s lidmi z SBD Maják. Je důležité, že naslouchal hlasu obětí trestné činnosti, ale stejně významná je i skutečnost, že se nenechal přimět k populistickému přijetí nesplnitelných závazků. V této zkoušce v každém případě obstál.   

Zatím je ale toho málo na to, aby se dalo předjímat, jak si v úřadě povede, když ze zkušenosti víme, že sama právnická zdatnost na úspěšnost ministra nestačí. Bude důležité, jak se pan ministr prosadí proti aparátu ministerstva, který ze setrvačnosti jede po svém a nejméně nějaká jeho část se o názory a přání svého šéfa příliš nestará. Na „vměšování“ ministra do jeho oboru působnosti dokáže reagovat nevlídně, dokonce až trestním oznámením. Je to přirozený důsledek podmínek, v jakých vznikal úřednický kolektiv, a častého střídání ministrů. Ti přicházejí a odcházejí, základní část úředníků zůstává a časem se utvrzuje v domnění, že je důležitější než ministr. Podle toho se pak němu chová.

Projevuje se to ve zvládání některých agend, které spadají do ministrovy vyhražené pravomoci. Např.  k ministrovi se často obracejí o pomoc odsouzení, kteří si myslí (často právem), že jim soudy ukřivdily. Dožadují se podání stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona je skvělý mimořádný opravný prostředek, jímž se dá pomoci i tam, kde jiné nástroje selhávání. Oprávnění podat stížnost pro porušení zákona je osobní výsadou ministra, jemuž příslušný odbor ministerstva slouží jako servis. Ale díky kazisvětským opatřením bývalého ministra Jiřího Pospíšila, a díky pohodlnosti úředníků, je rozhodování ministra o stížnostech značně ztížené. Aparát jedná zcela samostatně a často nakládá s podněty tak, aby pokud možno k podání stížnosti nemohlo dojít. Osudy nespravedlivě stíhaných úředníky nedojímají.

Velmi zajímavé bude pozorovat, jak se ministr Jan Kněžínek vypořádá s pravomocí kárného žalobce. Po ministru Pelikánovi mu na stole určitě zůstalo pár nevyřešených podnětů ke kárným žalobám. Je univerzálním kárným žalobcem proti všem soudcům a státním zástupcům na celém území ČR. Mimo něj působí soustava kárných žalobců v justici a státním zastupitelství. Jeho předchůdci se do podávání kárných žalob příliš nehrnuli, protože se celkem právem obávali, že je kolegové žalovaného nařknou ze zasahování do nezávislosti soudců (proč by měl soudce stíhat   představitel moci výkonné, když to může udělat kterýkoli příslušný kárný žalobce z řad předsedů soudů?), a také neúspěch kárné žaloby u kárného soudu by vnímali jako újmu na svém prestiži. Kární žalobci z řad předsedů soudů či vedoucích státních zástupců se ale často cítí svázáni stavovskou kolegialitou a kárná provinění svých podřízených promíjejí. Na tento stav pak doplácejí „zákazníci justice“, vystavení beztrestné libovůli  otalárovaného panstva. Domnívám se ale, že nový pan ministr by měl spíše přesvědčit podřízené kárné žalobce, že mají své povinnosti brát vážně, než aby v jednotlivých případech nahrazoval jejich nedostatečnost.

„Aféra H-systém“ patrně zvýší tlak poškozených na odbor, zabývající se odškodňováním obětí nesprávných úředních postupů. Odbor je poddimenzovaný a již při současném vytížení žádostmi nestíhá jejich vyřizování v zákonné lhůtě. Zvýší – li se výrazně nápad žádostí, dojde k zahlcení. To vše lze pochopit. Ale nepochopitelné je myšlení úředníků, kteří dokáží odepřít odškodnění občanovi, jenž strávil téměř dva roky ve vazbě, a pak byl zproštěn obžaloby (v tomto konkrétním případě ministr Pelikán zjednal nápravu), nebo poslat občana, jenž byl odsouzen za pravého pachatele a na příkaz soudu uhradil škodu, aby náhradu za odškodnění požadoval po pravém pachateli (občanovi vznikla škoda jako důsledek nesprávného rozhodnutí soudu)

Nevíme dále nic o tom, jak se pan ministr bude stavět k potřebám vězeňství, jehož řízení patří k nejdůležitějším složkám výkonů ministerstva. Jde o odvětví, které je nesmírně důležité pro udržování veřejného pořádku, ale často nadřazenými složkami státu zanedbávané. Pan ministr se chce zasadit o zvýšení platů pomocného personálu soudů, a je to správný záměr. Také platy příslušníků Vězeňské služby jsou podhodnocené, nepřiměřené nepříjemnostem služby a vysoké zátěži, které jsou vystaveni po celou dobu služby. I sem by měl nový ministr napřít úsilí. Ale řešení by zasluhovala i výše odměny, vyplácené vězňům, pracujícím pro stát, která je pod úrovní  minimální mzdy. Mělo by se uvažovat i o valorizaci limitů nákladů na stravování vězňů. Naposledy se upravovaly v r. 2014 a od té doby výrazně stouply ceny potravin. Posláním vězeňství není vrácení na svobodu jedinců s podlomeným zdravím, takže není vhodné krmit vězně hlavně moukou.  Posléze by si pan ministr měl všimnout, že se neúprosně blíží den, kdy do přeplněných věznic nebude možno  přijmout ani jednoho vězně navíc. Nelze se spoléhat, že přeplněným věznicím uleví pan prezident amnestií, takže je nutné pokračovat v přípravách na rozšíření kapacit.

Zvládne-li Jan Kněžínek roli ministra aspoň průměrně, budeme mu přát, aby vydržel ve funkci po dva mandáty, protože na provedení významných změn v resortu spravedlnosti je délka jednoho mandátu nedostatečná. Mám ale obavy, že jde jen o zbožné přání, které nebude naplněno, protože rozpory mezi šetřílkovským  ANO a rozhazovačnou sociální demokracií hned na počátku společného vládnutí vyvolávají obavy o trvanlivost koalice.






pátek 3. srpna 2018

SAMOSPASITELNOST REKODIFIKACE PROCESNÍCH PŘEDPISŮ


Poprask kolem rozhodnutí Nejvyššího soudu CR o vystěhování členů SBD Svatopluk z jejich domů rozvířil širší diskusi o stavu justice. Strhla se kritika na zdlouhavost soudního řízení a mnoho lidí si začalo myslet, že to je jeho hlavní nectnost. Do vřavy zasáhl předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal názorem, že   „politici se diví rychlosti řízení, ale od roku 1989 nevytvořili procesní předpisy“, uplatněným např. v článku na České justici. Se svou troškou do mlýna přispěchal i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá, že by zrychlení trestního řízení prospěl ještě výraznější přesun dokazování z přípravného řízení přímo před soud – s upřímným podotekem, že trestnímu řízení příliš nerozumí.

Nejde o osamělé názory dvou vrcholných představitelů soudnictví. Ozývají se ze všech stran, takže občan by snadno mohl propadnout dojmu, že hlavní příčinou často neuvěřitelné zdlouhavosti soudních řízení je právě používání zastaralých procesních předpisů. Zásadní přepsání procesních řádů se tak zdá být  samospasitelným opatřením, jež z průtahů řízení udělá neznámý pojem.

Je pravda, že oba hlavní procesní předpisy přežily změnu režimu. Občanský soudní řád pochází z r.1963, trestní dokonce z r.1961. Oba prošly desítkami novelizací, jimiž se měly přizpůsobit novému pojetí práva. Výskyt zrušených paragrafů snižuje jejich přehlednost. Velkou změnou prošel trestní řád, do něhož vplynula přibližně stovka paragrafů z práva Evropské unie. Nové procesní  předpisy by byly ucelenější, přehlednější. Není ale vůbec jisté, že by po krátkém čase jejich užívání nezačalo od soudců zaznívat určité zklamání, jak je tomu u nového trestního zákoníku, o němž mnozí říkají, že se sice změnilo číslování paragrafů, ale jinak se nic podstatného nestalo. Účinnost rekodifikace trestního řádu by nebyla uspokojivá, pokud by současně nedošlo k přepsání zákona o soudech a soudcích, zákona o státním zastupitelství a navazujících vyhlášek, čili k zásadní reformě trestního řízení. Hlasatelé neúnosnosti dalšího používání dosavadních procesních předpisů tak vytvářejí společenskou poptávku po obrovském objemu legislativní práce, kterou bude muset někdo vykonat a někdo zaplatit. Zkušenost z procesu vzniku nového trestního zákoníku a nového občanského zákoníku vyvolává pochybnost, zda lze očekávat, že k přepsání procesních předpisů dojde během jednoho vládního mandátu, zvlášť dojde-li k dalším změnám v osobě ministra.

Z pohledu laika, který strávil stovky hodin sledováním průběhu trestních procesů v soudních síních různých soudů a nahlédl i do přípravného řízení, bych nenašel námitky, pokud se stát rozhodne zmíněné legislativní změny provést bez ohledu na jejich nákladnost. Domnívám se však, že jejich vliv na chod trestního řízení bude podstatně menší, než se propagátoři změn domnívají. Vedle legislativních překážek pro hladký průběh trestního řízení působí další vlivy, které žádná právní úprava neodstraní, a ty budou hrát roli i nadále.

Nelze očekávat, že by novelizace odbourala zásadu, že ten, kdo v trestním řízení rozhoduje, musí mít k disposici příslušný trestní spis. Ten je ale v originále jen jeden a na základě kopií rozhodovat nelze. Někdy to má kuriózní důsledky. Zažil jsem propuštění z vazby obžalovaného z vraždy, jemuž soudkyně prodloužila vazbu, ač spis se nacházel u jiného soudu, který nutnost rozhodnutí o vazbě přehlédl. Nadřízený soud její rozhodnutí z formálních důvodů zrušil a obžalovaný se ocitl na svobodě, neznaje důvod propuštění. Stává se, že vyřízení věci není možné bez použití trestního spisu z jiného procesu a řízení zůstane stát, protože požadovaný spis nelze momentálně získat. Zažil jsem odblokování řízení k dovolání po třech letech od podání návrhu právě kvůli zatoulanému spisu. To je problém řešitelný zřízením digitální knihovny trestních spisů, jež by umožnilo, aby se spisem nakládalo více subjektů současně a nezávisle na sobě. Digitalizaci soudních spisů požadují Piráti a je to požadavek rozumný a oprávněný, nicméně jeho uskutečnění může trvat několik let a bude nesmírně nákladné.

Jiným velkým problémem je nekázeň svědků, kteří neuposlechnutím předvolání často donutí soud k odročení řízení. Čím větší proces, tím více svědků, tím citelněji se tento vliv uplatňuje.
S nekázní svědků si asi rekodifikace trestního řádu neporadí.

Mohli by si poradit žalobci i soudci uvážlivějším přístupem k vytváření „monstrprocesů“. Zdánlivě získávají čas tím, že důkazy, svědčící proti všem skupinám projednávaných obžalovaných, projednají najednou. Nedbají na to, že přihozením některých obžalovaných k hlavní skupině je přinutí zúčastňovat se jednání, jež z hlediska jejich obžaloby nemá žádný význam. Za jejich zmarněný čas asi jednou stát zaplatí odškodné.

Ale legislativci  by si mohli poradit s nepříjemným jevem, kterým je až trojí opakování výslechu svědka v rámci jednoho řízení.  Většinu svědků vyslýchá policie ve fázi prověřování podezření, pak znova za přítomnosti obhájců v přípravném řízení. Platí zásada, že rozhodující jsou důkazy, provedené před soudem. Pokud pak žalobce nebo obhájci trvají na výslechu svědků před soudem,  soud je zve potřetí, někdy i s několikaletým odstupem od výpovědi v přípravném řízení. Je věcí žalobce a obhájců, kolik svědků nechají předvolat. Pokud svědek před soudem nevypovídá z jakýchkoli důvodů, může jeho výslech nahradit čtení výpovědi z přípravného řízení. Nabízí se zde úvaha pro legislativce, zda by bylo možné jednu ze tří svědeckých výpovědí vypustit, aniž by při tom došlo ke snížení průkaznosti dokazování.

Délku řízení neovlivňuje jen počet stání hlavního líčení a jejich časové rozestupy, ale i délka různých doprovodných úkonů, jako je např. příprava ústního vyhlášení rozsudku či vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Pro ně jsou trestním řádem stanoveny procesní lhůty, které však mají povahu pouze pořádkovou, čili jejich dodržování nelze vynutit, nedodržování trestat. Předseda soudu má právo povolit soudci překročení procesní lhůty, někdy jen v omezeném rozsahu. V praxi se setkáváme s libovolným nedodržováním procesních lhůt a s povolováním jejich překročení i nad rámec povolené meze. Perličkou je stížnost proti sdělení policejního orgánu o zahájení úkonů trestního stíhání, pro jejíž vyřízení  není stanovena procesní lhůta a státní zástupci často rozhodují až po několika týdnech nebo i měsících, během nichž přípravné řízení nerušeně pokračuje. Obecně v tomto ohledu dochází k porušení zásady rovnosti stran. Např. občan má na podání zmíněné stížnosti lhůtu tří dnů a často nemá ani možnost před jejím  podáním nahlédnout do spisu, takže si stěžuje naslepo. Je tedy v jednoznačné nevýhodě proti policii a státnímu zástupci. Stěžovat si na nedodržení lhůty pro přípravu ústního vyhlášení rozsudku nebo pro jeho písemné vyhotovení je bezúčelné, protože vedení soudu loudavého soudce zpravidla zakryje sdělením o povolení překročení lhůty. Zpřísnění a zavedení vymahatelnosti procesních lhůt všech článků řetězce trestního řízení novelizací trestního řádu by jistě přispělo k urychlení řízení a navíc by posílilo rovnost stran trestního řízení.

Není správné posuzovat délku řízení jako vzdálenost od zahájení prověřování do rozsudku 1.stupně. Pokud tak činí některé státní orgány, samy před sebou zastírají hrůznost procesů, pokračujících v odvolacím řízení a cestou mimořádných opravných prostředků třeba i mnoho let. Branou do pekel pak může být právě prosazení zásady přednostního významu dokazování před soudem, kterou si mnozí policisté a státní zástupci vykládají tak, že smí podat obžalobu s podstatnými  mezerami v dokazování. Nalézací soud pak buď zvládne doplnění dokazování za cenu časové ztráty, nebo dospěje k mylnému rozsudku na základě neúplného dokazování, který mu pak vrátí odvolací soud k doplnění dokazování a vznikají další ztráty času. Tento nešvar patrně nelze odstranit úpravou trestního řádu.

Justice má nástroj, jímž se může proti nesvědomitosti žalobců ve výše zmíněných případech bránit předběžným projednáním obžaloby a jejím vrácením žalobci k dopracování. Bohužel jej používá málo a často se stává, že ke stížnosti žalobce stížnostní soud rozhodnutí nalézacího soudu zruší, neboť je přece třeba spěchat : nedostatky obžaloby se přece dají „dohonit“ v dokazování před soudem. Časové ztráty v tomto případě nevznikají kvůli nedostatkům trestního řádu, ale kvůli nesvědomitosti státních zástupců a soudců.

Průtahy vznikají i jako výsledek neodpovědnosti a neumětelství soudců, které rovněž nový trestní  řád neodstraní. V rámci jednoho soudu lze nalézt soudce, jejichž zájem o rychlý běh soudního řízení je zásadně odlišný.  Jsou tací, kteří od prvního stání dávají jednoznačně najevo, že si přejí věc dovést k rozsudku bez zbytečných odkladů a využívají zákonných možností k překonání překážek, které se jejich záměru staví do cesty. Např. vzniknou-li nepředvídané překážky pro provedení hlavního líčení, nepošlou domů svědky, kteří přijeli zdaleka, ale provedou jejich výslech mimo hlavní líčení.  Bohužel někdy to přeženou a vyvíjejí nátlak na lékaře, aby ukončil pracovní neschopnost obžalovaného. Že takový postup není humánní ? Copak obžalovaní zasluhují v očích těchto soudců humánní nakládání ? Vždyť jsou pro bohy v taláru jen lidský odpad. Jiní soudci ale odročují hlavní líčení pod nejrůznějšími záminkami, třeba proto, že odpoledne má být horko (nežertuji!), a přerušují je i na celé měsíce. Proces se pak vleče dlouhé roky a soudce ke spěchu nikdo nepřiměje. Jeho nadřízení námitky proti svéráznému vedení hlavního líčení odmítají. Nebo máme ve sboru soudců nemocného člověka, který by celodenní vedení hlavního líčení neustál, a nevyužívá proto plně pracovní dobu. Asi by měl mít jen částečný úvazek nebo by neměl soudit vůbec. Ale stavovská solidarita jej před omezením pracovního úvazku nebo před odesláním do předčasného důchodu chrání. Existence tak velkých rozdílů v chování soudců v rámci jednoho soudu ukazují na malou náročnost předsedy soudu vůči podřízeným, ale to je věc lidské povahy a úpravou trestního řádu nelze docílit změny.

Z hlediska laického pozorovatele trestního řízení nepovažuji snahy o zrychlování trestních procesů za prvořadý cíl, o který je třeba usilovat. Průtahy v řízení lze přežít, nepřijatelné jsou zmetky v podobě odsouzení nevinných lidí nebo ukládání nepřiměřených trestů. V této souvislosti odmítám nápady, aby se ke zrychlení procesů šlo cestou omezení práv obhajoby. Ani mne netěší „kouzla“ některých obhájců,  kteří si jsou vědomi, že jejich klient musí být odsouzen, ale snaží se ten okamžik oddalovat za každou cenu. Klientovi tím ve skutečnosti příliš neprospívají, protože oddalují okamžik jeho návratu z výkonu trestu. Prospívají pouze svým zájmům.  Nicméně okleštění možností obhajoby by vedlo ke zvýšení výskytu nespravedlivých rozsudků, proto je třeba je rozhodně odmítnout.

 

čtvrtek 26. července 2018

A CO TROJKY Z CHOVÁNÍ ?


Když sociální demokraté překonali odpor k vládnutí s trestně stíhaným předsedou vlády,  političtí pidižvíci, kteří stále ještě nedokáží unést volební neúspěch, přišli o potěšení z překážení ustavení koaliční vlády. Museli si najít jinou hračku, a tou se stalo zkoumání diplomových prací členů vlády. Jejich záměr je jasný: když už vláda vznikla, ať se aspoň nedaří její konzolidace. To zde ještě nebylo, aby pár dní po ustavení vlády museli dva ministři opustit svá křesla a třetímu by to hrozilo. Snad je každému jasné, že vláda, kterou škodiči takto na pokračování rozkládají, nebude moci plnit své úkoly bezvadně, a budou vznikat škody, proti nimž údajně neoprávněně přijatá dotace na Čapí hnízdo má rozměr pár drobných. Jistě to vědí i škodiči, ale nevadí jim to: z cizího krev neteče, daňoví poplatníci jejich hrátky rádi zaplatí.

Padne-li pod tlakem protiplagiátorské inkvizice ministr Metnar, bude na místě otázka, zda to již skončilo, či kdo přijde na řadu jako další. Ministři vlády by se měli začít bát, zda ve svých diplomových pracích rozmístili správně úvozovky, či zda v nich inkvizitoři nenajdou jiné závady. Se zájmem očekávám, zda a kdy se na pranýř dostane diplomová práce Andreje Babiše. Jistě ji inkvizitoři budou zkoumat s mimořádnou a zlovolnou pečlivostí.  Není ale jisté, že bude klid, pokud se nenajde žádná další zpochybnitelná diplomová práce. Možná pak dojde na zjišťování, zda ministři jako středoškolští studenti v postpubertálním věku nezlobili  a nenosili na vysvědčení trojky z chování. Protože ve vládě převažují muži, škodiči se mohou zhlédnout v amerických poměrech a přijít s odhalováním špatného zacházení s ženami. Ministryně se mohou těšit na odhalování temných míst v historii jejich vztahů s muži či ženami. Naše společnost se skládá z lidí hříšných a političtí reprezentanti nejsou andělé. Na každého lze něco najít, z čeho mohou novináři vyrobit obrovské znevážení osobnosti. Vládu světců Andrej Babiš skutečně sestavit nemůže a nedokázal by to ani Petr Fiala, kdyby Miloš Zeman ztratil schopnost úsudku a jmenoval jej.

Ať je to tak nebo tak, do politického soutěžení se vnášejí odpuzující praktiky, které se v takovém rozsahu nikdy dříve neužívaly. Dosud nikdy zde nebyla opozice, která by ve volbách utrpěla tak velkou porážku ze strany vítěze, jako v našem případě. A nikdy dříve poražená opozice nenahradila politický boj skandalizací vítězů. Je nejvyšší čas učinit přítrž dalšímu pokračování tohoto vývoje.

Chyba je ovšem i na straně těch, kteří přijali hru záškodníků a byli ochotni s kýmkoli se bavit o svých údajných poklescích a dokonce se cítit provinile a uvažovat o  resignaci. Neměli k tomu důvod. Všichni řádně obhájili své diplomové práce v regulérním řízení, žádný nevystudoval plzeňskou právnickou fakultu za pár měsíců, jejich diplomy jsou platné a další debaty jsou z právního hlediska bezvýznamné. Ani z etického hlediska nevidím žádný zásadní důvod k resignaci. Údajného plagiátorství se dopouštěli převážně v úvodních částech diplomových prací, tedy v přehledech dosažených výsledků bádání. V podstatě jde o literární rešerše, kde se nepředpokládá vnášení vlastních myšlenek. Studenti tvořili práce pod vedením pedagogických pracovníků, kteří nenašli důvod, proč by práce neměla být předložena státní zkušební komisi. Použitím citací, neoznačených uvozovkami, věda a společnost neutrpěly žádnou velkou škodu. Zejména u prací starších deseti let lze namítat, že není přiměřené uplatňovat na ně zpětně dnešní etická měřítka.

Má-li být údajné plagiátorství důkazem o osobnostní vadě, která svého nositele činí nezpůsobilým pro výkon funkce ministra, je to osamělý důkaz, na jehož základě nelze vyvozovat o osobnosti žádné závěry. Ostatně skutečnost, že se diplomant dopustil drobného prohřešku, nedokazuje, že po uplynutí řady let nemohl vyzrát ve vysoce odpovědnou a výkonnou osobnost.

 Nejvýraznějším důkazem nesmyslnosti tohoto honu na čarodějnice je práce Taťany Malé z Mendelovy univerzity: inkvizitoři vznesli námitky pouze proti přehledu dosavadních poznatků, který má ve skutečnosti jen formální význam. V experimentální části práce naopak přinesla nové poznatky, byla originální, byla v pořádku. Čím takto vypracovaná práce diskvalifikovala paní exministryni Taťanu Malou pro výkon funkce ministryně ? Domnívám se, že ničím a pan předseda vlády pochybil, když ji v kritickou chvíli nepodržel. Kdyby se zachoval jinak, hon na plagiátory by patrně nepokračoval, protože škodiči by zjistili, že jejich fízlování nepřináší výsledky, přiměřené vkladům špinavosti. Kamenování ministryně by škodiče po čase přestalo bavit a život by šel dál i bez potřeby výměny ministra.

Věc má další stránku. Někdo záškodnické akce vymýšlí a  organizuje a platí škodiče. Ti ale svým počínáním vyvolávají poruchy v činnosti veledůležitého orgánu státní moci, tedy vlády. Dostávají se na hranu trestního zákoníku a není vyloučeno, že při dalších akcích přes ni přepadnou ke své škodě. Ti, kteří je do akcí vyslali, ale zůstanou mimo hru, jejich darebáctvím záštitu neposkytnou, umyjí si ruce. Škodiči by se měli dát na ústup dokud je čas. Zítra může být pozdě.

V každém případě metody, jež užívá protibabišovská opozice, nepatří do rámce poctivého politického boje o moc v demokratickém právním státě. Proto je na místě je odmítnout.   


úterý 24. července 2018

KAUZA ZEMCI: VŠECKO JE JINAK


U Krajského soudu v Brně práchniví hromada dovolání odsouzených z kauzy sp.zn. 46 T 7/2013, veřejnosti známé jako „kauza Vitásková“. Dovolatelé jsou ve vězení a upínají naděje k Nejvyššímu soudu ČR, že napraví rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze 17.ledna 2018, nebo jim možná přeruší výkon trestu do svého meritorního rozhodnutí. S napětím čeká na jednání Nejvyššího soudu ČR také Alena Vitásková, jediná ze všech obviněných zproštěná obžaloby : zprošťující rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který si přeje, aby ji soud odsoudil aspoň k podmíněnému trestu.

Poslední dovolání soud obdržel dne 25. června 2018. Soud by měl podání bez zbytečných průtahů dodat spolu se spisem Nejvyššímu soudu ČR, ale zatím si dává na čas. Není se co divit: spisy jsou ve správě předsedy senátu Aleše Novotného, který nespěchá téměř nikdy. Velkorysé překračování procesních lhůt o týdny a měsíce se v jeho práci vyskytuje často, vždy neméně velkoryse povolované a obhajované místopředsedou soudu Alešem Flídrem, přestože průtahy mívají celkem pravidelně povahu excesu. Pana místopředsedu z průtahů hlava nebolí: jedná se lhůty pořádkové, které dle jeho praxe vlastně ani lhůtami nejsou a není třeba je dodržovat. Jeho postoj ke lhůtám patří k důkazům nerovnosti občanů při jednání se soudy: nedodržení lhůt, stanovených stranám řízení, mívá nepříjemné důsledky, většina lhůt, stanovených soudům, je nevymahatelná.

Je možné, že některým  dovolatelům Nejvyšší soud ČR přeruší výkon trestu, jiné zprostí obžaloby přímo, někteří další se dočkají svobody v navazujícím řízení: všichni se vrátí na svobodu o tolik týdnů či měsíců později, o kolik dříve se spisy mohly dostat na Nejvyšší soud ČR, kdyby nebylo pohrdání svobodou obviněných otalárovaným nedotknutelným panstvem. Soudce nedojímá ani nebezpečí, že stát možná bude muset aspoň některým obviněným zaplatit za průtahy odškodnění: řídí se zásadou, že z cizího krev neteče.

V téže době, kdy na Krajském soudu v Brně probíhá „silážování“ dovolání, ukončil průtahy Ústavní soud, který usnesením č.j. I.ÚS 2082/17 ze dne  21. června 2018 senátu místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka, kdysi člena KSČ a snaživého vojenského prokurátora ve službách protiprávního režimu, odmítl ústavní stížnost společnosti Zdeněk Sun s.r.o. ze dne 3.července 2017, kterou se stěžovatelka bránila proti rozsudku kasačního soudu o neplatnosti vydané licence k provozování fotovoltaické elektrárny.  Patrně přibližně v téže době rozhodl Ústavní  soud o souběžné ústavní stížnosti společnosti Saša Sun s.r.o., ale usnesení není zatím na internetových stránkách Ústavního soudu zveřejněné. Rozhodnutí Ústavního soudu přináší investorovi jistotu, že utrpí finanční škodu ve stovkách milionů Kč. Elektrárny mu nevyprodukují prostředky na splácení miliardového úvěru. Ústavní soudce to nezajímá, protože zvykovým právem mají zajištěno, že smí beztrestně škodit občanům i firmám. K jejich cti je třeba  uznat, že pokud při vyhodnocování rozsudku kasačního soudu setrvali v rámci formálního práva, sotva mohli rozhodnout jinak. Kdyby nedopatřením sáhli k zdravému selskému rozumu, museli by rozhodnout přesně opačně a zcela jistě by své rozhodnutí dokázali vystavět formálně právně tak dovedně, že by proti němu nemohlo být námitek. Jenže požadavek na užívání zdravého selského rozumu ústavními soudci je zřejmě nepřiměřený profesním deformacím jejich myšlení. Kauza „Zdeněk Sun“ není ostatně jediným případem z poslední doby o nadvládě formalistického myšlení nad přirozeným právem. Ještě průhlednější to je v případě nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci držení ve vazbě obž. Shahrama Abdullaha Zadeha. Soud rozhodl, že mezi dvěma trestními procesy téhož odsouzeného, souvisejícími věcně a spojených pravděpodobností ukládání souhrnného trestu, je neprostupná zeď, takže rekordní kauce, složená v jednom procesu, neslouží jako pojistka proti útěku v druhém, a trvání vazby v obou procesech se nesčítá. Zde došlo nejen k opomenutí zdravého selského rozumu, ale i k ignorování judikatury ESLP.

Pokud by byla pravda vše, z čeho viní investora orgány činné v trestním řízení i správní soudy a čemu uvěřil Pavel Zeman, když se pokusil ublížit  Aleně Vitáskové podáním dovolání, Ústavní soud  měl i tak přihlédnout ke skutečnosti, že stát vehnal investory do obtíží nepředvídanou změnou ekonomických podmínek krátce před koncem roku.

Zásadním pochybením všech orgánů, jimž případ prošel  rukama, je ale skutečnost, že trestají investora za jednání několika neodpovědných jedinců, kteří místo poskytnutí poctivé služby, kterou si u nich objednal, Energetickému regulačními úřadu (dále jen ERÚ) v licenčním řízení předložili padělané revizní zprávy, jejichž použití se stalo zásadním důvodem pro odebrání  licence. Investor si padělání revizních zpráv neobjednal, o pochybném jednání subdodavatele nevěděl a ani nedal pokyn k založení padělků do spisu. K tomu je třeba dodat, že falšované zprávy neprošly rukama nikoho, kdo byl oprávněn kontrolovat jejich náležitosti a věcnou správnost. Trestání investora za protiprávní jednání kohosi dalšího a navíc k jeho škodě zjevně vybočuje z ústavněprávního rámce trestního i správního řízení.

Ve srovnání s tím je maličkostí skutečnost, že zúčastněné soudy posuzovaly použití revizních zpráv diletantsky, domnívajíce se, že od jejich obsahu se odvíjí rozhodnutí ERÚ o podané žádosti o licenci. Ve skutečnosti je revizní zpráva povinnou přílohou žádosti. Administrátor licenčního řízení je povinen zkontrolovat, zda žadatel vložil revizní zprávy do spisu, ale tím to pro něj končí, neboť není oprávněn hodnotit jejich obsah. V daném případě rozhodnutí padlo na základě dobrozdání komise pracovníků ERÚ, kteří po ohledání elektrárny na místě doporučili vydání licence poměrem hlasů 2:1. Kromě nich se ohledání zúčastnili různí externí znalci včetně expertního dozoru úvěrující banky, kteří se všichni vyjádřili ve prospěch udělení licence.

V dalším je smutný osud elektrárny Zdeněk Sun dokladem pravdivosti tvrzení, že to, co obhajoba neuhlídá v přípravném řízení nebo ještě snad na začátku hlavního líčení, se později napravuje obtížně, pokud se vůbec napravit dá. A může se nevyplatit přehnané taktizování obhajoby. Podle sdělení obvinění, obžaloby a prvostupňového rozsudku nebyla elektrárna Zdeněk Sun v okamžiku vydání licence dokončena ani zčásti. Je to téměř totéž, jako kdyby orgány tvrdily, že elektrárna neexistovala vůbec. Vrchní soud v Olomouci výraz ani zčásti z výrokové věty svého rozhodnutí vypustil. Tím ovšem upozornil, že soud 1. stupně nedostál povinnosti opatřit pro své rozhodování nezpochybnitelné důkazy, čili nestaral se o zjištění stupně nedokončenosti.  Ve skutečnosti existují nezpochybnitelné důkazy, že na investici za 1,3 miliardy Kč byly ke dni udělení licence nedodělky řádově za několik desítek tisíc Kč a byly takové povahy, že nepřekážely uvedení elektrárny do provozu. Výroková věta obžaloby a prvostupňového rozsudku tak nabývají podobu úmyslného křivého obvinění. Otázka osobní odpovědnosti původců nařčení je tak velmi naléhavá.

Nepravdivé je i tvrzení, přijaté všemi články řetězce trestního řízení, že vydáním licence v noci 31.prosince 2010 vznikla škoda, kterou žalobce vypočítal z rozdílu ceny platné v r.2010 a v r.2011 s předpokladem, že investor bude elektřinu dodávat za cenu r.2010 po dobu 20 let. Paradoxní je skutečnost, že již v době podání obžaloby se vyšší cena z r.2010 nepoužívala. Čili škoda podle  úvah žalobce vznikala pouze dva roky. V této souvislosti je ovšem zajímavé zjištění, že fámu o dostatečnosti získání licence a prvního paralelního připojení v r.2010 pro získání zvýhodněné ceny, platné v r.2010, vyvolalo bývalé vedení ERÚ, které na svých internetových stránkách zveřejnilo 27.října 2010 zavádějící výkladové stanovisko k cenovému výměru ERÚ č. 4 z r. 2009. Jeho chybnost potvrdil ERU v tzv. sporném řízení a také Nejvyšší soud ČR. Hlavně jeho platnost odmítl státní podnik OTE a.s, který od 1.1.2013 převzal vyplácení podpory fotovoltaickým elektrárnám a vyplácení ceny r.2010 zastavil. Ovšem lidé, kteří zavádějící zprávu vydali a vytvořili tak podmínky pro škody nejen v této kauze, jsou stále za moudré, chodí k soudu jako svědci obžaloby a nikdo je nestíhá. Potíže mají ti, kteří jejich bludům v dobré víře uvěřili.

Shrnuto: v trestní věci žalobce postavil obžalobu na dvou zcela nepravdivých údajích a soud neučinil vše, co měl a mohl, aby jeho údaje  prověřil.

Soudím, že zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu by si zasloužilo podobné ocenění, jakým prezident republiky ohodnotil rozsudek Nejvyššího soudu ČR, na jehož základě se mají vystěhovat oběti H-systému ze svých domů. Majetková újma, způsobená usnesením Ústavního soudu, je dokonce mnohem větší.

S drzostí laika si troufám tvrdit, že zmíněná usnesení Nejvyššího a Ústavního soudu a jim předcházející rozsudky správních soudů ve věci elektrárny Zdeněk Sun jsou zmetky. Bohužel nejsou zdaleka ojedinělé. Stát vyplácí ročně desítky milionů korun za odškodnění za vadná rozhodnutí, ale výrobci zmetků jsou nedotknutelní, mají zaručenu beztrestnost. Jiná profese než soudci a státní zástupci toto privilegium nemá.
                                                                                                                       
                                                                                                                                                              

pondělí 23. července 2018

JUSTIČNÍ FAKE NEWS ČESKÉ TELEVIZE


V článku „Rozsudek jménem České televize“ z 20.července 2018 jsem se mimo jiné zmínil o očernění obž. Aleny Vitáskové moderátorem Jakubem Železným, který ji dne 8.ledna 2018 v hlavním večerním zpravodajství nařkl, že jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) „měla připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny“. Byla to kolosální lež, neboť v době vydání předmětných licencí jeho oběť ještě netušila, že bude pracovat v ERÚ. Zdá se neuvěřitelné, že by redakce zpravodajství neměla správnou informaci, neboť soudní jednání s Alenou Vitáskovou a devíti dalšími obžalovanými média sledovala od zahájení hlavního líčení dne 2. června 2014 s velkou pozorností. Vzhledem k tomu, že dne 8. ledna 2018 začínalo u Vrchního soudu v Olomouci odvolací řízení v dané věci, je na místě podezření, že odvysílání lži mělo paní obžalovanou pohanět v očích veřejnosti a možná i proti ní popudit soudce. Úmysl ale nevyšel, neboť soud ji rozsudkem ze 17. ledna 2018 jako jedinou zprostil obžaloby. Česká televize se jí dosud neomluvila.

Případ není ojedinělý a zdá se, že Česká televize má očerňování a lhaní zakotveno ve svém genetickém kodu.

V novém případě věnovala nechutnou pozornost trestnímu řízení proti bývalému okresnímu šéfovi liberecké policie. Dne 17. července 2018 přiznala naléhavost zprávě, že Ústavní soud zamítl jeho ústavní stížnost. Bylo to zvláštní, protože soud rozhodl již v únoru. Nápadná je ovšem souvislost s narozeninami stěžovatele a nařízením dalšího soudního jednání v jeho věci na 23. července 2018.

V soudním jednání nejde o novou kauzu. Stále ještě pokračuje řízení, jehož hlavní líčení bylo zahájeno 19. října 2010. Zahájení ozvláštnil videozáznam běsnícího předsedy senátu Richarda Skýby, odvysílaný Televizí Nova, což mu vyneslo kázeňské potrestání důtkou místopředsedkyně soudu, která pak dostala důtku od předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové za neoprávněný výkon pravomoci kárného žalobce.  Před soudem stanulo šest obžalovaných a obžaloba je vinila ze sedmi skutků. Jak šel čas dál, odpadali obžalovaní i skutky, nakonec zůstal ve hře pouze policista, který se houževnatě přetahoval o žalostné trosky obžaloby. Některé žalované skutky měly povahu možná kárných provinění, pokud vůbec stály za povšimnutí.

Při hlavním líčení dne 23. července 2018 konečně zprostil soud pana obžalovaného nejzávažnějšího obvinění: údajného vyžadování úplatku. Je to ostudné, protože od začátku procesu bylo jasné, že jde o zlovolné zkreslení smyslu zachyceného  telefonického rozhovoru.
Vedle toho soud projednal „balíček“ obvinění malicherného rázu, u nichž sice shledal bývalého policistu vinným, ale neuložil mu trest. Výsledek je sice pro pana obžalovaného příznivý, ale dříve než jej dosáhl, orgány činné v trestním řízení deset let pustošily život jemu i jeho rodině a zničily mu kariéru. Policie přišla o svědomitého zkušeného profesionála. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když se laicky domnívám, že jeho kriminalizace byla nutná, aby nekonkuroval jiným při výběru prvního krajského ředitele policie v Liberci.

Českou televizi příznivý výsledek procesu neodvedl od záškodnického počínání. O soudním jednání šířila zprávu, podle které soud uznal bývalého policistu vinným, ale neuložil mu trest. Zproštění nejdůležitějšího bodu obžaloby televizní lháře nezaujalo. Ceterum autem censeo nikoli že Cartaginem esse delendam, ale že na Kavčích horách je něco shnilého a situace vyžaduje nápravu řádným průvanem.



pátek 20. července 2018

ROZSUDEK JMÉNEM ČESKÉ TELEVIZE


Omlouvám se České televizi, že si beru její jméno do úst, ačkoli v páchání nešvarů není osamocená: jistě by se stejné daly vytknout i  jiným. Ale je nejmocnějším hromadným sdělovacím prostředkem v zemi: šíří zprávy, moudra i bludy obrazem, čímž působí na mysli a city diváků silněji než rozhlas či noviny.  Vnucuje se do všech domácností, které za její nevyžádané služby musí platit, i když její vysílání nesledují. Za těchto okolností mají občané právo na slušné služby a zejména na přání, aby Česká televize svým vzorem kultivovala české mediální prostředí. ČT se ale raději občas předhání s jinými televizními společnostmi v bulvárnosti.

Když soudce pronese větu „povstaňte a vyslechněte rozsudek jménem Republiky“, dotýká se osudu nejen odsouzených a případných poškozených. Za nimi stojí zástupy nepřímých postižených – příbuzných, přátel, nepřátel, spolupracovníků, zaměstnavatelů, obchodních partnerů. Ti všichni by spolu s odsouzenými pochopili výrok „vyslechněte rozsudek jménem České televize“, neboť způsob, jakým Česká televize pojedná zprávu o vyneseném rozsudku, silně ovlivní jejich soukromé a společenské vztahy. Velká a zvláště dlouhodobá pozornost, věnovaná odsouzeným, má často účinek vypáleného cejchu: i když se pronásledovaný jedinec později dočká nápravy rozsudku zproštěním, pohanění z něj nikdo nesejme, pro mnohé bude nadále podezřelou osobou a nepřijatelným společníkem. Úhelným kamenem českého trestního práva je presumpce neviny, ale pro Českou televizi neplatí: důležitá je pouze mediální přitažlivost osoby, jejího postavení a příběhu, neboť pomyslné právo veřejnosti na informovanost je nade vše a nad právem jednotlivce na ochranu soukromí stojí její domnělé právo skandalizovat kohokoli bezbranného dle svého volby.

Zvláště vítanou „lovnou zvěří“ jsou pro Českou televizi významné veřejně činné osobnosti, které se staly předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, a to již od samého začátku jejich trestního stíhání. Na píli jejích reportérů patrně ve zlém vzpomíná senátor a zlínský hejtman Jiří Čunek, který je měl v patách dnes a denně  ještě dlouho po zastavení jeho trestního stíhání. Projevil ale neskutečnou sílu a navzdory nevraživosti ČT se dokázal vrátit do politického života.

Ještě hůře se vedlo Vítu Bártovi, jehož soud probíhal v přímém on-line přenosu až do domovů diváků. Veřejnoprávní televize se nevyhnula podílu na této taškařici. Vít Bárta dosáhl zproštění obžaloby. Medializace, jež mu škodila, mu po zproštění škodila dál. Ač  je z hlediska práva čistý jako lilie, jakási pachuť kolem jeho jména se táhne dál a návrat do politiky se mu nezdařil. Mimo to  policie a státní zastupitelství, nadřazující své pochybné názory nad autoritu soudů,  poskytly neprůstřelnou  ochranu před trestním stíháním intrikánům, kteří vyvolali jeho trestní stíhání.

V současnosti jsme svědky podpory ČT intrikánům, kteří se buď přímo podíleli na účelově vyvolaném trestním stíhání Andreje Babiše a jeho blízkých, nebo aspoň z něj těží. Kriminalizace předsedy Hnutí ANO vyvolala vnitropolitické otřesy dosud nevídaných rozměrů a ČT pomáhá ze všech sil záležitost rozmazávat a vyvolávat neklid ve veřejnosti.

Vybral jsem jako vzorek jen tři politiky, kteří se těšili či těší „zvláštní přízni“ ČT, ač od  ní trpěli i jiní. Pokud se ale někdo rozhodne vrhnout se do vln boje o moc, vydává veřejnosti všanc sebe, své soukromí i soukromí svých blízkých. Měl vědět, co ho čeká a uvážit, zda chce snášet nežádoucí zájem. Proto se lze do jisté míry smířit s pronásledováním politiků reportéry ČT, i když i  zde platí, že všeho moc škodí.

Jak ale k nevyžádanému vtažení do mediálních hrátek přijdou obyčejní lidé, kteří se neženili či nevdávali a neuzavírali přátelství proto, aby si na ně ukazovali prstem sousedé, že včera jejich partnera či partnerku předváděla ČT jako medvěda na pouti, a proto není  pochyb, že to jsou pěkní darebáci. Že ještě neoschl podpis na sdělení obvinění a platí presumpce neviny? Českou televizi to od pronásledování obviněného neodradí. Jaký to má vliv na veřejnost ? Pchá, myslí si „muž z ulice“, nevinného by přece veřejnoprávní televize nepranýřovala!

Jak k tomu přijdou děti, které  večer vidí na televizní obrazovce tátu, vlečeného v poutech, a nazítří musí čelit posměchu spolužáků ?

A proč se na těchto zlomyslnostech podílí policie, která dává ČT tipy, kde má číhat na oběti ? Není porušením presumpce neviny a práva na ochranu soukromí, když policie navádí obviněného k soudci k rozhodnutí o uvalení vazby a u dveří soudní budovy stojí reportérka ČT, která vlečenému chudákovi strká do obličeje mikrofon a žádá po něm vyjádření k obvinění ? (stalo se např. obv. podnikateli Tomáši Horáčkovi).

Zvláštním „žertíkem“ je zveřejňování různých zpráv, poškozujících oběť ČT v očích veřejnosti, většinou nepravdivých nebo neaktuálních, v citlivých okamžicích jejich života. Například v době, kdy začínalo u Vrchního soudu v Olomouci odvolací řízení s devíti obžalovanými, mezi nimiž byla Alena Vitásková, v televizním zpravodajství zahlaholil Jakub Železný přibližně toto: že před soud předstoupí Alena Vitásková, která umožnila protiprávní vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného klanu Zemků. Pravda je taková, že v době vydání licencí Alena Vitásková ještě netušila, že bude někdy působit v Energetickém regulačním úřadě. Soud ji bez ohledu na Železného plivnutí zprostil obžaloby. Omluvy České televize za tuto nehoráznost se nedočkala.

Podobným žertíkem je uveřejnění zprávy o nevyhovění ústavní  stížnosti trestně stíhaného bývalého policejního  důstojníka, který se během let postupně zbavil podstatné části obvinění a nyní se pokouší cestou obnovy procesu odstranit i zbytek. Ústavní soud rozhodl v únoru, ale ČT přinesla zprávu v těchto dnech, přesně v předvečer narozenin postiženého a pár dní před nařízeným veřejným zasedáním soudu. Zřejmě to nebyla novinka,  spíše „stařina“, bez které by se veřejnost určitě obešla. Čili jde o čistou zlomyslnost v neprospěch postiženého, uskutečněnou na náklady bezbranných koncesionářů.

Většina výše zmíněných zpravodajských úletů ČT ve skutečnosti veřejnosti nic obohacujícího nepřináší. Možná rozptýlení nudy, ale dovedu si představit lepší způsoby dosažení téhož účinku. Soudím, že mediální politika ČT ve vztahu k obviněným vyžaduje důkladnou revizi. Lidé, kteří vyvolávají mediální štvanice, by si měli připomenout zásadu „co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim“. Do postavení dobytčete, vlečeného na řetězech, se lze dostat poměrně snadno a ani  pracovníci ČT nemají zaručeno, že jsou výjimkou z pravidla. Měli by přemýšlet, jak by se cítili jejich blízcí, kdyby je za podobných okolností viděli na televizní obrazovce.