KDO SE MÁ BÁT BOŽÍCH MLÝNŮ ?

Náhodou se mi dostal do rukou článek Markéty Chaloupské o obvinění 10 osob kvůli krácení daně se škodou 170 milionů Kč. Zaujala mě v něm dvě jména: uherskohradišťského multimilionáře Pavla Buráně, kterého jsem dosud považoval za nedotknutelného, ne-li přímo chráněného orgány státní moci, a jeho „pravé ruky“ Roberta Juřičky. 

Reagoval jsem článkem „Boží mlýny asi přece jen melou“. Když  jsem jej psal, potlačil jsem chuť podotknout, že odeslání věřitele  do vězení může být veledlužníkova „bezva finta“. Ta myšlenka mě nyní pokouší znova, neb se mi do rukou dostalo usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 30. září 2021, jímž odvolací soud zrušil rozsudek senátu předsedy Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu Brno ze 17.prosince 2019 nad věřitelem Pavla Buráně a jeho manželkou, obou již podruhé odsouzených k nepodmíněným trestům. Vrchní soud si dal hezky na čas, čímž odvolatele potýral napětím z očekávání, ale výsledek je za trápení odškodnil: ač jsem již četl spoustu zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu, nevybavuje se mi žádné, které by se dalo srovnat s tímto masakrem: odvolací soud se ztotožnil s rozhodující většinou výtek odvolatelů, takže z argumentace nalézacího soudu nezůstal kámen na kameni. Zdá se mi nepochopitelné, že zkušený soudce Radomír Koudela mohl vydat takovou snůšku nesmyslů. 

Dodávám, že jsem se v den vyhlášení rozsudku zúčastnil jako veřejnost hlavního líčení. Když pan soudce opustil soudní síň a v předsálí kromě mne a mého doprovodu nikdo nebyl, sdělil mi, že „se cítí nešťastný, že musel vynést tento rozsudek, zvláště kvůli paní docentce“. Nebudu se zamýšlet nad tím, jaký význam má slůvko „musel“ (zda naznačuje, že plnil nějaké zadání, které mu bylo nepříjemné), pouze si myslím, že po seznámení s usnesením odvolacího soudu o nic šťastnější není. 

Nezbývá, než abych čtenáři stručně vysvětlil, čeho se zmíněné usnesení týká. Koho zajímá více podrobností, najde je na mém blogu počínaje článkem z 28.července 2017 „Hororový příběh od zlínského soudu I“. Zmíněný Pavel Buráň dluží svému bývalému společníkovi část ceny za prodej poloviny firmy. V r. 2014 jej obvinil, že se na něm dopustil násilného vydírání, aby dosáhl rychlejšího splacení dluhu. Mělo k tomu dojít ve vile věřitele, kam měli Pavla Buráně násilím dopravit  „zakuklenci“ v policejních uniformách. Byli tři, ve vile se k nim přidal jejich velitel, jehož policie neidentifikovala. Identifikaci tří z nich Pavel Buráň umožnil, když je „poznal“ při zmanipulovaných rekognicích. Trestní stíhání zahájila zlínská kriminálka okamžitě. 

Prvním rozsudkem senát Radomíra Koudely odsoudil věřitele, jeho manželku a dva „zakuklence“ k nepodmíněným trestům. Zproštěním jednoho z nich poněkud narušil průkaznost obvinění. Vrchní soud v Olomouci vrátil věc nalézacímu soudu s pokyny na doplnění dokazování, které ovšem senát Radomíra Koudely zčásti ignoroval. Souběžně s „druhým“ kolem probíhalo trestní stíhání podvodníků, kteří se pokusili vylákat od věřitele 25 mil. Kč za příslib zprošťujícího rozsudku. Později byli pravomocně odsouzeni. S nimi spolupracoval přísedící Koudelova senátu, který unikl kárnému řízení resignací na funkci soudce-přísedícího. Události doprovodil články pražský novinář Martin Shabu, jenž se ale hlavně věnoval dehonestaci věřitele. Na jeho případ jej údajně upozornil Radomír Koudela, který to ovšem popřel a sám novinář nakonec jeho zásluhu také popřel (nejméně jeden z nich lhal). 

Druhým rozsudkem, tedy  rozsudkem  ze 17.prosince 2019, senát Radomíra Koudely znova odsoudil věřitele a jeho manželku k nepodmíněným trestům, ale pro nedostatek důkazů zprostil obžaloby oba zbývající „zakuklence“ Oba se pokusili vyvolat trestní stíhání proti Pavlu Buráňovi pro křivé obvinění, ale u zlínské policie nepochodili. Odůvodnění odložení případu ovšem vedlo k hlubšímu zamyšlení a k závěru, že policisté zmanipulovali rekognice podle fotografií a in natura tak, že si Pavel Buráň skutečně mohl myslet, že mu ukazují muže, kteří se na něm dopustili násilí a proto je „poznal“. Nabízí se otázka, proč se policisté tolik snažili. 

Pokus o vyvolání trestního stíhání policistů, kteří zmanipulovali rekognice, ale nenalezl u GIBS pochopení. Může to být i tím, že někteří policisté, kteří se účastnili trestního stíhání věřitele a jeho manželky, mezitím přešli do služeb GIBS, včetně šéfa zlínské pobočky Benedikta Stránského. Žádost o předání věci jiné služebně GIBS byla neúspěšná. 

Během čekání na výsledek odvolacího řízení proběhl ještě další vedlejší děj. Policie zahájila úkony trestního řízení proti matce paní obžalované pro podezření z křivého svědectví za to, že před několika lety zaslala soudu svědecké vyjádření o tom, že v době, kdy ve vile měli působit „zakuklenci“, byla doma a nikoho cizího v domě neviděla. Pokud by k činu skutečně došlo, nejspíš by již byl promlčený. Ostatně ze souvislosti s dalšími důkazy lze vyvodit, že by nebylo možné stařenku usvědčit ze lži, i kdyby skutečně lhala, protože přítomnost „zakuklenců“ ve vile věřitele nebyla prokázána. Ale policisté přesto trvali na tom, že nemocnou osmdesátnici, stařenku jako věchýtek, budou vyslýchat. Nevyšlo jim to: „podezřelá“ v tichosti  skonala (nikoli v důsledku trestního řízení). 

Po zproštění všech tří identifikovaných z celkového počtu čtyř „zakuklenců“ se prokázání pravdivosti obsahu obvinění stalo málo pravděpodobným.  Jediným uceleným důkazem-nedůkazem jsou pouze výpovědi Pavla Buráně, v nichž obhajoba a po ní odvolací soud našli spoustu rozporů a zjevných nepravd. Odvolací soud jej shledal nevěrohodným. Je skutečností, že kromě něj nikdo neviděl jím popsaný děj a nikdo nikdy kromě něj neviděl „zakuklence“. Odvolací soud vyvrátil prakticky všechny nepřímé důkazy, o které senát Radomíra Koudely opřel rozsudek, tak např. přitakal tvrzení obhajoby, že svědci, kteří měli vidět únos Pavla Buráně „zakuklenci“, nemohli být v kritickém čase na místě. Stejně tak se shodl s obhajobou, že pan soudce neměl odmítnout výslech svědka, který tvrdil, že jej chtěl Pavel Buráň podplatit, aby potvrdil, že viděl jeho „únos“. Zpochybnil obhajobu dlužníka, že nemohl splatit dluh pro nedostatek prostředků: ve skutečnosti uskutečnil rozsáhlé majetkové akvizice. Dokonce mě překvapilo, že odvolací soud přijal za možný důkaz videozáznam rozhovoru, v němž Pavel Buráň vysvětloval, jakým způsobem si zavazuje policisty. Soud neprohlásil za lež výpověď svědkyně, která viděla přijet a vstoupit do domu velkého silného muže v době, kdy tam měli „zakuklence“ přivézt Pavla Buráně, ale příjezd této „eskorty“ neviděla. 

V jednom ale odvolací soud obžalovaným přece jen nevyhověl: neuznal, že by byl předseda senátu proti nim podjatý. Obžalovaní vyvozovali podjatost z jeho necitlivého chování k nim při onemocnění. 

Vrchní soud v Olomouci uložil nyní nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování o důkazy, jež dosud opomíjel. V závěru pak dokonce tučným písmem zdůraznil, „že v případě přetrvávajících pochybností o věrohodnosti výpovědi poškozeného P. Buráně a při neodstranění pochybností o obsahu dalších důkazů …bude nezbytné, aby krajský soud uvážil možnost aplikace zásady trestního práva in dubio pro reo (v pochybnostech o vině ve prospěch obviněných) ve věci posuzované a od toho se odvíjející i způsob rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou odvolatelů.“ Tím ovšem navádí nalézací soud k „plichtě“ ve prospěch Pavla Buráně, který by se v případě jejího přijetí nemusel příliš obávat odvety ze strany věřitele, na rozdíl od zproštění s odůvodněním, že se žalovaný skutek nestal. 

Jako laik soudím, že výsledek nařízeného doplňování dokazování nezvrátí celkový obraz důkazní situace ve prospěch obžaloby. 

Usnesení odvolacího soudu z velké části pomíjí skutečnost, že v pozadí pochybného důkazního stavu je podivný způsob, jakým si při vyšetřování vedla zlínská policie a dozorující místní pobočka Krajského státního zastupitelství Brno. Za povšimnutí stojí již to, že Pavel Buráň minul místně příslušný Územní odbor PČR v Uherském Hradišti a vydal se rovnou do Zlína. Výjezdovou skupinu, která se rozjela k zajištění důkazů, někdo zastavil. Nápadná je zejména skutečnost, že domovní prohlídku ve vile obviněných policisté uskutečnili až za tři týdny po skončení platnosti povolení. Tím způsobili, že záznamy domovních kamer z vily obviněných byly dávno přemazané. Protože obvinění nemohli v den údajného spáchání zločinu tušit, že vypukne trestní řízení, nosiče dat neuschovali. Je to škoda: kdyby si pro ně policisté dojeli včas, buď by na záznamech viděli příjezd „eskorty“ s Pavlem Buráněm,  nebo příchod velkého silného muže, kterého viděla svědkyně. Neobvyklá byla také intenzita osobních styků operativce s panem poškozeným. Vztah policistů k němu šel tak daleko, že se nechali úkolovat k prohlídce sociálního zařízení na čerpací stanici kvůli vyloučení možnosti, že by tam trojice neznámých mužů uložila časovanou nálož. Obhajoba zpochybňuje zákonnost použití odposlechů. O zmanipulování rekognic „zakuklenců“ jsem se zmínil výše. 

Bude zajímavé, komu připadne úkol vyhovět zadání  vrchního soudu. Podle jeho rozhodnutí má nalézací soud projednat věc znova v jiném složení senátu. Obvykle za těchto okolností se věc odebírá dosavadnímu předsedovi senátu. Vzhledem k resignaci přísedícího a doplnění náhradníkem senát Radomíra Koudely již složení stejně změnil. Hypoteticky by tedy věc mohla zůstat v jeho rukou. Předností takového řešení je nabytá znalost spisu. Vedle toho by pan soudce dostal skvělou příležitost napravit aspoň částečně svá neuvěřitelná pochybení a přiznat se, že jako soudce odborně selhal. A pro veřejnost by to bylo potvrzením, že soudci mají právo na beztrestné působení škod účastníkům řízení a na pokračování v jednání. Ovšem každý jiný soudce by se musel s případem pracně seznámit, což by si v tomto případě vyžádalo mnoho času a obvinění jistě čekají netrpělivě na brzký  konec jejich týrání. Vzhledem k rozsahu a povaze závad, jež zjistil odvolací soud, by ale vedení soudu mělo nad dalším osudem spisu uvažovat s maximální odpovědností. 

Jako laik soudím, že na tomto příkladu lze prokázat škodlivost zásady, že soudce či státní zástupce nemůže být volán k odpovědnosti za zmetek ani v případě zjevného excesu. Pro pochopení strohosti mého vyjádření upozorňuji, že obvinění žijí v hrůze z vězení od  r.2014 a stále ještě není konec.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

BOŽÍ MLÝNY ASI PŘECE JEN MELOU

Během posledních dvaceti let jsem zažil řadu šarvátek s policií, státním zastupitelstvím a soudy, nebo jsem byl svědkem bojů, jež vedli chráněnci spolků, jichž jsem byl nebo jsem členem. V naprosté většině šlo o prohrané zápasy. Zejména v případě pokusů o vyvolání kárného nebo trestního řízení jsem nabyl dojem, že někteří lidé jsou natolik chráněni svým společenským či profesním zázemím, že jsou prakticky nedotknutelní.

Ale  před několika dny se mi dostal do rukou rozsudek nad početnou skupinou podvodníků a v něm jsem ke svému překvapení našel jména tří „nedotknutelných“, na které mám špatné vzpomínky z dávné minulosti. A nebyli to lidé z galerky ani bezdomovci. Krátce na to, přesněji 6.ledna 2022, jsem si na serveru iRozhlas přečetl článek Markéty Chaloupské o obvinění z podvodu se škodou 170 milionů  deseti lidí, kteří údajně zneužívali ke krácení daní charitativní činnost. Mezi nimi mě zaujalo jméno uherskohradišťského multimilionáře Pavla Buráně, jehož jsem až dosud rovněž považoval za nedotknutelného. Dojem nedotknutelnosti ostatně vyplývá i z informace, obsažené ve zmíněném článku, že policie se činností této skupiny zabývá od r.2019. Vím ale, že již v r.2015 policie a státní zastupitelství měly v rukou kvalifikované upozornění na tuto „charitativní“ činnost pana Buráně. Přičinlivé Městské státní zastupitelství v Praze postoupilo oznámení zlínským orgánům, kde si je Pavel Buráň mohl přečíst, neboť měl legální přístup ke spisu, do něhož je vyšetřovatel Libor Zapletal založil. Bylo by jistě zajímavé se dovědět, proč policie nechala případ několik let ležet,  a pak se do něj náhle pustila s dosti velkým hlukem (policejní zásah v sídle Buráňovy firmy upoutal pozornost veřejnosti).

Poprvé jsem Pavla Buráně viděl v soudní síni při jeho výpovědi jako poškozeného. Na otázku soudce, zda má nestandardní vztahy k policii, odpověděl bez váhání záporně. Viděl jsem ale nelegálně pořízený videozáznam rozhovoru se svědkem, jemuž vysvětlil, že sice policistům nedává peníze, ale nosí jim balíčky klobásek a lahve kořalky a hlavně je motivuje příslibem obstarání dobrého zaměstnání, až odejdou do civilu. Mimo to v té době zaměstnával manželku vlivného zlínského policisty a „zlí jazykové“ tvrdí, že s jejím manželem měl velmi dobré vztahy. Trestní oznámení pro křivou výpověď si mezi sebou přehazovalo okresní státní zastupitelství a místní pobočka krajského státního zastupitelství tak dlouho, až věc vyšuměla do ztracena. Soud nepodlehl pokušení dotázat se, jaký byl výsledek prověřování oznámení, ač o něm věděl. Na okraj dodávám, že jsem se dodatečně dověděl, že v době, kdy probíhalo přípravné řízení k procesu, v němž měl pan Buráň postavení poškozeného, mezi zlínskými policisty kolovala fáma a milionech, které prý vyčlenil na finanční motivování policistů, aby podpořil jejich píli v usvědčování jeho protivníka. Nevím ale o nikom, kdo by se k přijetí úplatku přiznal, nebo by aspoň byl svědkem jeho předání. Pravdivost zprávy tehdy nikdo neprověřoval, ač byla vysoce zajímavá.

Hlavně je Pavel Buráň velkým dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi. O existenci stamilionového dluhu nemám pochyb, neboť jsem byl přítomen jeho výpovědi v soudní síni, kdy jeho existenci přiznal a potvrdil záměr jej splatit, jakmile se stane splatným.  Před ním tak učinil jeho zmocněnec, který uvedl i narůstání dluhu do astronomické výše úroky z prodlení. Splatnost naběhla zhruba před rokem, ale zůstalo jen u slov. V postavení dlužníka se pan Buráň zjevně necítí dobře, a rád by se z něj dostal pokud možno co nejlevněji. V r. 2017 se u jeho trestně stíhaného věřitele objevil zprostředkovatel, který nabízel zastavení trestního stíhání jako odměnu za prominutí velké části dluhu. Podle jeho vyprávění, které později stvrdil svědeckou výpovědí u soudu, jednal s vědomím a souhlasem Pavla Buráně a za úspěch vyjednávání měl slíbenu provizi 10 milionů Kč. Zprostředkovatel nevěděl, jakým způsobem by došlo k zastavení trestního stíhání. Legální cestou by to zřejmě nebylo možné. Považuji za pravděpodobné, že by věřitel ztratil obrovskou částku, ale stejně by se dostal před soud. Naštěstí ale věřitel „skvělou nabídku“ odmítl s tím, že si  nebude kupovat spravedlnost.

Nabídkou se zabývaly místně příslušné orgány činné v trestním řízení, které na ní ale nic nezákonného neshledaly. 

Již před touto událostí měl být Pavel Buráň vystaven násilí ze strany věřitele, jímž měl být přinucen k dodatečnému zabezpečení splacení dluhu. Vykonavateli byli čtyři „zakuklenci“. Tři z nich zastavili na silnici jeho auto, a svázaného ho dopravili do vily věřitele. Tam čekal čtvrtý – jejich velitel. Pavla Buráně údajně ohrožovali pistolí, přiloženou k hlavě, a injekční stříkačkou s neznámou tekutinou, jejíž jehlu mu přiložili ke krku. Pod tímto nátlakem podepsal připravené listiny, jejichž obsah byl pro něj nevýhodný. Zakuklenci pak kamsi zmizeli a věřitel s dlužníkem se ze vzájemné lásky těžce opili. 

Není nic překvapivého na tom, že Pavel Buráň si tento způsob zacházení nenechal líbit a obrátil se na policii. Minul místně příslušný Územní odbor PČR v Uherském Hradišti a časně ráno ještě ne zcela vystřízlivělý se dostavil na služebnu zlínské kriminálky, která se případu ochotně ujala. 

V rámci vyšetřování čiperná zlínská policie našla „zakuklence“ na Slovensku, ale jen tři. Najít jejich velitele se jí nepodařilo a ani se pak již o něm nemluvilo. Na tom ale nezáleží: „zakuklence“ kromě Pavla Buráně stejně nikdy nikdo jiný neviděl Někteří členové vyšetřovacího týmu vypovídali pak před soudem, ale nepodařilo se je přimět, aby prozradili, jak se policie „zakuklenců“ dopátrala. 

Policie umožnila Pavlu Buráňovi nejdříve rekognici podle fotografií, o něco později mu je předvedla při rekognici in natura. V obou případech je pan poškozený označil za pachatele s vysokým stupněm pravděpodobnosti, blízkým jistotě. Domnělí násilníci se u soudu usilovně obhajovali. Před soud předstoupila řada svědků, kteří jim poskytli alibi. Předseda senátu Radomír Koudela je sice nemohl nechat vystavit právu útrpnému, ale vedením velmi důkladného výslechu se záludnými otázkami se poctivě snažil alibi rozbít (to není výtka, spíše ocenění jeho umění vedení výslechu). Občas mu nějakou otázkou pomohli i přísedící. Spolu se svým senátem pak „uvěřil“, že má před sebou aspoň dva skutečné vyděrače. Jeden odešel se zproštěním, dva další si vysloužili sedmileté tresty.     

Vrchní soud projevil k různým bodům odůvodnění rozsudku pochybnosti a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání. Při pokračujícím dokazování pak vyšlo najevo, že Pavel Buráň viděl „zakuklence“ poprvé až při rekognici. Výsledkem bylo zproštění obou zbývajících. 

Pozici Pavla Buráně v řízení proti jeho věříteli se pokusil oslabit svědek, který se přihlásil se svědectvím, že se jej pan poškozený pokusil uplatit, aby svědčil, že viděl jeho napadení „zakuklenci“ na silnici. Zaplacené svědectví by mělo pro Pavla Buráně nesmírnou cenu, protože až dosud kromě něj „zakuklence“ nikdo neviděl. Netroufám si soudit, zda je svědectví pravdivé nebo smyšlené. Jisté je, že předseda senátu  Radomír Koudela útok na věrohodnost Pavla Buráně nepřipustil: prostě odmítl svědka vyslechnout, ukončil dokazování a senát se odebral k poradě o rozsudku. 

Prožitek z vyslechnutí uložení sedmiletého trestu se špatně zapomíná. Oba poškození považovali za původce jejich víceletého trápení Pavla Buráně: kdyby je při rekognicích „nepoznal“, zřejmě by je soud zprostil již v prvním kole, pokud by se vůbec před soud dostali. Podali tedy na něj trestní oznámení pro křivé obvinění. Ale nedosáhli ani sdělení obvinění: policie rozhodla, že Pavel Buráň  mohl z nějakého důvodu skutečně věřit, že poznává své mučitele, i když se mýlil. Podrobnější rozbor událostí vedl k závěru, že to tak mohlo být. Poškození se  pak ale rozpomněli na některé podrobnosti průběhu rekognic a z jejich rozboru vyplynulo podezření, že policie jejich rekognice zmanipulovala tak, aby je Pavel Buráň musel „poznat“, i když je před tím nikdy neviděl. Na řadu se pak dostala místní pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Ale její příslušníci v nápadném označení poškozených, jímž se „zakuklenci“ odlišovali od figurantů, nic nezákonného neshledala. Je možné, že na to mohl mít vliv personální vývoj GIBS: někteří z policistů, kteří se podíleli na přípravném řízení v procesu proti věřiteli, mezitím odešli z PČR a přešli do GIBS, mezi nimi i vedoucí pobočky Benedikt Stránský. Pokus o odebrání věci zlínské pobočce GIBS pro možnou podjatost a přenesení vyšetřování na jiný útvar GIBS byl neúspěšný. 

Nevyprávím zde nic, co bych vynesl z neveřejné části trestního spisu, nic pro policii nového. Jen pro čtenáře prohlubuji obraz významného představitele skupiny, o jejímž zadržení psala Markéta Chaloupská. Domnívám se, že policie musí mít v tomto případě dobře „nabito“, když si dovolila pustit informace do novin. Ale přesto si myslím, že dovést dokazování až k podání obžaloby a dále před soud bude velmi obtížné, protože od skutků uplynulo hodně času a možní svědci si nebudou nic pamatovat  a nebudou Pavla Buráně usvědčovat, i kdyby se ho nebáli. Naproti tomu má prý ale dost nepřátel, kteří by mohli „ z vděčnosti“ s jeho usvědčováním policii pomoci. Nezahlazené křivdy se mu mohou vymstít.

 Přemýšlím, zda mám začít věřit, že boží mlýny skutečně melou.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

ZPRÁVA O ZLOČINECH BEZE ZBRANĚ VSTUPUJE NA KNIŽNÍ TRH

Prostřednictvím  knihkupectví Kosmas vstoupí v lednu 2022 na knižní trh kniha „Zločiny beze zbraní“ kolektivu autorů, jehož sjednocující členkou je spisovatelka Marie Formáčková. Vychází v rámci projektu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. Provází ji videoprogram www.zlocinybezezbrane.cz. Členy autorského kolektivu jsou osobnosti známé i méně známé, ba i anonymní. Vedle Marie Formáčkové hlavním trvale píšícím spoluautorem je Jan Hrbáček. Dalšími jsou právníci, zejména doc. Zdeněk Koudelka a advokát Josef Bartončík, v jednom případě také předseda Unie obhájců advokát Tomáš Sokol. Významný je podíl bývalých policistů, kteří prošli Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, za zmínku stojí stať anonymního penzionovaného soudce. Nezanedbatelná je účast bývalých politiků Petra Nečase a Ivana Langera, ale i současného ministra pro legislativu Fialovy vlády Michala Šalomouna. Nejpůsobivější jsou výpovědi obětí nespravedlivých procesů. Popisují otřesné dopady justičních přehmatů do jejich soukromí, rodinného života i zdravotního stavu. Poněkud odlišný je výklad šéfa holdingu Z-Group Zdenka Zemka st., který subjektivní stránku zcela pominul a podává objektivní výklad důvodů vstupu do solárního byznysu a odhaluje zločinnost zásahu státu do odvětví obecně a nemravnost stíhání účastníků licenčního řízení jeho tří chomutovských elektráren zvlášť. Větší část textů a rozhovorů autoři vytvořili s přímým určením pro tento projekt, ale redakce zařadila i několik článků, jež vyšly již někde jinde, často i před více lety. 

Knize již v podzimních měsících dělal reklamu Róbert Šlachta, předseda hnutí Přísaha, bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Běsnil při představě, že má vyjít kniha, která odhalí jeho pravou tvář a připraví jej o podporu voličů. Ale kniha není zdaleka jen o něm a autorský kolektiv neměl nikdy v úmyslu vydat ji tak, aby mohla ovlivnit volby. Jeho reakce je proto důkazem jeho vztahovačnosti a sklonu nadhodnocovat význam své problematické osoby.  

Obsah je velmi pestrý a jako celek podává nevábný obraz odvrácené tváře celého systému trestního řízení v polistopadové České republice. Ve svém celku upozorňuje na nemilou skutečnost, že přehmaty orgánů činných v trestním řízení působí ohromné škody jednotlivcům, rodinám, pracovním kolektivům, ale i státu, jenž na odškodnění obětí v posledních letech vyplácí více než 200 milionů Kč ročně. K tomu je ovšem třeba připočíst stamilionové náklady na vadná trestní řízení. 

K významným tématům patří řešení otázky, zda je u nás možné objednat si účelové trestní stíhání nepohodlné osoby. Převažuje přitakání této možnosti. Výjimkou je odmítavé stanovisko advokáta Tomáše Sokola. Naproti tomu nynější ministr Michal Šalomoun ji potvrdil vysoce odborným objektivním výkladem. 

Velkou pozornost věnovali autoři pochybením státních zástupců. Potěšilo mě, že zásah Šlachtových policistů a  olomouckých státních zástupců v noci z 12. na 13. červen 2013 shodně se mnou označují za puč. Přehlížejí ale, že olomoučtí žalobci nebyli hlavními odpovědnými, ale pouze pěšáky, které do nezákonné operace vyslal tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, přičemž podíl jeho náměstka Igora Stříže mi není jasný. Nevšimli si, že vyslání olomouckých žalobců do Prahy má hodnotu skvělého vysvědčení pro místně příslušnou pražskou vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, které jinak „nemohou přijít na jméno“. Šéfové ji obešli nejspíš proto, že věděli, že by se k nezákonnému zásahu nepropůjčila. 

Kritická vyjádření směřují hlavně k Pavlu Zemanovi, Igoru Střížovi, Ivo Ištvanovi a Lence Bradáčové. Zvláštní pozornost si vysloužil Radek Mezlík, osvědčený ohýbač práva a původce neštěstí četných obžalovaných, „vykopnutý nahoru“ do Úřadu evropského žalobce ministerstvem, vedeným Marií Benešovou. 

Oceňuji výklady bývalých policistů o vnitřních poměrech v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a o jejich vlastní činnosti. Policie je uzavřená komunita, do které není zvenčí vidět, takže tyto informace jsou vzácné. 

Cenné poznatky přináší stať anonymního penzionovaného soudce. Jeho výklad ale není zcela objektivní. V čtenáři může vyvolat představu, že se soudci mohou jen obtížně dobrat pravdy, když soudí podle „žiletky“, tedy souboru vybraných dokumentů z přípravného, popř. z prvostupňového řízení. Avšak zcela opomíjí skutečnost, že trestní řízení soudní je ústní a těžiště dokazování je v jednání před soudem, které ve velkých případech zabírá desítky hodin intenzivní práce. Soudce, který vede dobře hlavní líčení, nemůže na jeho konci tvrdit, že neví, jak se věci mají. Pokud to ale přesto tvrdí, že neví, zasluhuje zvláštní pozornost. 

Oceňuji brilantní texty Marie Formáčkové, doc. Zdeňka Koudelky a Jana Hrbáčka. Naproti tomu mě nepříjemně překvapila krátká stať Evy Pasekové, šéfredaktorky České justice, která si zamanula dehonestovat soudce Petra Brauna, jenž  v červenci r.2019 usnul při hlavním líčení. Autorka nepostřehla, že se tak stalo v průběhu senátního jednání soudců z povolání, jehož předseda Dušan Paška byl odpovědný za zachování zákonnosti jednání. Spolek Chamurappi z.s. se tímto případem zabýval a dosáhl vyšetřování případu Ministerstvem spravedlnosti. Z našeho i ministerského šetření vyplynulo, že nemocný Petr Braun přecenil své síly a podlehl vlivu nemoci a léků, což nelze považovat za neetické jednání. Selhal ale předseda senátu Dušan Paška, který měl jednání zastavit. Komunikace s ním při následném hlavním líčení mě utvrdila v přesvědčení, že způsobilost soudit soudce, jehož mandát končí dosažením věku 70 let, by měla být periodicky prověřována. Za nepřijatelnou považuji skutečnost, že rozsudek, na jehož sepsání se podílel spící soudce, je platný. V souvislosti s touto událostí jsme předložili podnět k podání stížnosti ministra proti platnosti rozsudku a navíc podnět k podání kárné žaloby. Exministryně Marie Benešová našim podnětům nevyhověla.  To je poznatek  důležitější než spánek soudce Petra Brauna. 

Autorka se o Petru Braunovi zmiňuje jako o problematickém soudci. Možná má pravdu. Ale nikdo není jednobarevný. Měl jsem s ním hodně co do činění v medializované kauze „Adélky vražednice“, v které se choval „lidsky“ a měl odvahu vystoupit v televizi s kritikou „nelidsky“ jednající soudkyni Jaroslavě Maternové, která poslala naši chráněnku do vězení na 7 let. Že mladá žena nakonec strávila ve vězení jen 2,5 roku a nejméně poslední rok měla „fešácký kriminál, je jiná věc.   

„Zločiny beze zbraně“ jsou četba deprimující, nicméně nesmírně zajímavá. Mohla by podpořit zájem dosud netečné veřejnosti o nepříjemnou skutečnost, že v České republice dochází k odsuzování nevinných lidí, s následkem  ničení lidských životů, rozvracení rodin a neúčelného vynakládání prostředků ze státního rozpočtu. Jsem si vědom, že případy, o nichž se v knize píše, nebo jež zmiňuji ve svých článcích, jsou excesy a vůbec netuším, jak jsou časté. Avšak každý z nich přináší utrpení nejen odsouzenému, ale i jeho společenskému zázemí, takže justiční přehmaty každoročně postihují tisíce občanů tohoto státu. Ale i kdyby v našich věznicích strádal jediný nespravedlivě odsouzený,  je to ostuda pro stát, který se často neprávem chlubí přízviskem „právní“. Neutěšený stav trvá zejména proto, že oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, takže politici se jejich trápením nezabývají a neutěšený stav systému trestního řízení je jim v podstatě lhostejný. Nemohu popřít, že jednotliví ministři spravedlnosti bez ohledu na stranickou příslušnost  se s nestejnou intenzitou a upřímností pokoušeli o zlepšení stavu, ale jsou osamělými běžci, bez silné politické podpory. Se zájmem budu sledovat, jakou podporu poskytne Petr Fiala ministrovi Pavlu Blažkovi. 

Hřeje mě u srdce, že do textu Marie Formáčkové se dostaly dvě kratičké zmínky o případech Rudika Avlastimova a Jaroslava Schindlera, jimiž jsem se zabýval ještě jako člen spolku Šalamoun intenzivně a navíc úspěšně. Podrobností o nich se lze dopátrat na mém blogu. 

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

 

INVAZE DO MINISTERSTEV

S novou vládou není nuda. Kdyby z toho nešel děs, pozorování různých výstřelků při přebírání resortů by mohlo být zábavné a zasluhovalo by pozornost psychologů, možná i psychiatrů. Platilo by to například při sledování prvních kroků místopředsedy vlády a ministra vnitra Víta Rakušana, patrně posedlého jistotou, že s úřadem mu pánbůh nadělil i rozum. Ještě nebyl ministrem, ale již zahlaholil, že je nezbytná reorganizace policie, zejména Národní centrály proti organizovanému zločinu a chystal se očistit vládní aparát od „lidí z Agrofertu“. 

Reorganizace je krajní opatření, k němuž se má přikročit pouze tehdy, pokud se současná struktura organizace stala vážnou překážkou pro její efektivní fungování. Záměr pana místopředsedy vlády tedy signalizuje, že NCOZ funguje velmi špatně. To je vskutku nemilý vzkaz veřejnosti. Není ovšem známo, o co se poznatek o špatném fungování opírá. 

 Reorganizace by neměly být časté. NCOZ vznikla v r.2016. Je to velmi mladá organizace v porovnání se  Spolkovým kriminálním úřadem (Bundeskriminalamt), jenž vznikl v r.1951 a strukturou se NCOZ velmi podobá, dokonce zahrnuje i útvar pro potírání kyberkriminality, který je prý nutné z NCOZ vyčlenit. 

Nemohu v zásadě vyloučit, že by uskutečnění  takového záměru mohlo nakonec být prospěšné. Ale k jakékoli reorganizaci by se nemělo přikročit jinak než na základě solidní analýzy. Zdá se mi ale  málo pravděpodobné, že by ji již někdo provedl a Vít Rakušan se s jejími závěry seznámil. Subjektivní názor ministra nemůže analýzu nahradit.

 

Policie je příliš důležitá na to, aby s ní politici směli nakládat jako s hračkou. Pokud zmíněné záměry jsou příčinou rozhodnutí policejního prezidenta Jana Švejdara opustit policejní sbor, nedivil bych se mu. Budiž mu útěchou, že se nestal obětí spiknutí jako policejní prezident Petr Lessy, dosazený na základě výběrového řízení ministrem vnitra za stranu Věci veřejné, kriminalizovaný za účelem vypuzení z funkce. Měl tehdy štěstí, že soudy nepodlehly tužbám politiků ze stran ODS a KDU-ČL, které jsou dnes opět u moci. 

Pokud se týká záměru na očistu  od „lidí z Agrofertu“, není mi jasné, jak chce Vít Rakušan překonat zábranu v podobě služebního zákona. Navíc namítám, že pokud si Andrej Babiš přivedl z Agrofertu lidi, pak jistě proto, aby zajistil hladký chod úřadů, do kterých je vyslal. V odpolitizované státní správě by měli být prospěšní i vládě Petra Fialy. Ale spíše bych se obával, že si je Andrej Babiš vezme zpět, aby pomohli napravit následky jeho dlouhé nepřítomnosti ve vedení  holdingu. 

Pozoruhodné je také jednání Mariána Jurečky, dočasného správce resortu zemědělství, kterého jsem dosud  považoval za uvážlivého muže. Ale i jemu se z nabyté moci zatočila hlava a odvolal  generálního ředitele Lesů České republiky Josefa Vojáčka, jehož následovali čtyři vrcholoví manažeři. Destabilizoval tím významný podnik, jehož zisky občas posilují státní rozpočet. Pokud důvodem měla být nesprávně provedená reorganizace, z logiky věci vyplývá, že bude muset následovat další reorganizace, která podnik vrátí do původní struktury nebo jej k ní přiblíží. Časté reorganizace podnikům škodí. A opět je zde otázka: na základě jaké analýzy usoudil pan ministr, že reorganizace byla špatná ? 

Je to vážné: politik, jenž řídí resort pouze na dobu několika týdnů, provedl nevratný krok, s jehož ničivými následky se bude muset vypořádat „definitivní“ ministr. Bylo- li odvolání Josefa Vojáčka skutečně nezbytné, jistě by lidstvo neutrpělo újmu, kdyby se s tím počkalo na uzdravení Zdeňka Nekuly. 

Proti dovádění výše zmíněných politiků převzetí resortu spravedlnosti Pavlem Blažkem působí přímo konejšivě. Byl ministrem spravedlnosti  již ve vládě Petra Nečase a díky své parlamentní funkci neztratil kontakt s resortem ani po pádu vlády. Ví tedy o poměrech v resortu spravedlnosti mnohonásobně více než Vít Rakušan o poměrech v policii. Přesto si při převzetí řízení resortu vede nesmírně opatrně. Nehrozí odvoláváním z funkcí ani reorganizacemi a postupně se seznamuje s organizacemi z resortu. Starosti možná dělá pouze státním zástupcům, jimž hrozí, že se budou muset zodpovídat za zmetky. S jeho záměrem naprosto souhlasím, pouze nechápu, proč volá pouze po odpovědnosti státních zástupců, když neodpovědní soudci se někdy beztrestně dopouštějí přehmatů až zločinů. Dokonce bych řekl, že soudci mají více možností škodit účastníkům řízení než státní zástupci. Pozornost zaměřuje přednostně na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, čemuž se nedivím. Pouze soudím, že jeho nevlídnou pozornost by zasluhovaly i některé jiné složky soustavy, o jejichž hříších nemůže mít tušení. Jako příklad uvádím  Krajské státní zastupitelství Praha. 

Doufejme, že uvedené nežádoucí kroky ministrů jsou pouze průvodním jevem pocitů vojevůdců invazní armády, která vstoupila na dobyté území, a že se časem  chování politiků vrátí k normálu.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

OVM 19.12.2012 K JUSTICI

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet. Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice.

Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké  rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Helena Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Jakubu Michálkovi, jehož  délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím  kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů.   

Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Václav Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Helenu Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše,  navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru r.2022. Moderátor jí  položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Helena Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. 

Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. 

Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. 

Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Helena Válková zahrnuje pod pojmem „ reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde  o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na  návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje např. v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. 

Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Jakub Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. 

Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy  ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální myšlenky Jakuba Michálka. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. 

Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku  státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán, opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky, řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. 

Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Jakubem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

OHLÉDNUTÍ ZA MARIÍ BENEŠOVOU

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Pavel Blažek odcházel a Marie Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Marie Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Pavel Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, s kterou neuspěla.  Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Pavlu Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil.

Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých  sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl  jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila.

Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se náhle vzdal funkce Jan Kněžínek. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Marie Benešová právo nabídku Andreje Babiše odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění.

Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Marie Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale záhy odtamtud odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší.

Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru  Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Víta Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel.

Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana.   

Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dověděla, že ministr  předal „ princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR rozhodl o nezákonnosti jednání Moniky Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun Nejvyšší státní zastupitelství později navštívili kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Pavel Němec prosadil její odvolání.

Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Marie Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti, obchodující se zemním plynem.

Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, dnes odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů Kč,  jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení.

Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Marie Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Pavla Němce, nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové v brněnské kavárně. Marie Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že napadení na ni podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem  stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo.

Na přání Miloše Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona, podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat  pachatele zločinu  ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce.

Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Andreje Babiše východiskem z nouze.  Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody, způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům.

Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Marie Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla  nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě  jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět.

Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena, než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další.

Díky Marii Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení" vzniklo způsobily, že jsem nikdy nepožádal paní ministryni o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

DONU PABLOVI NA UVÍTANOU

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho včerejší přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové.

Pavel Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Pavlu Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Pavlu Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily.

Mám s Pavlem Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem si  všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost.

Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné.

Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Pavel Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Lenky Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustily její zařazení na program.

Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších  odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, s kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory.

Jak je patrné z vystoupení Pavla Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Marie Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě.

Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců:  všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Pavlem Zemanem.

I když Pavel Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník.

Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.    

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz