OTEVŘENÝ DOPIS MINISTROVI SPRAVEDLNOSTI A PŘEDSEDOVI KS BRNO

 

Sp.zn: L 69390 vedená u Městského soudu v Praze	CHAMURAPPI z.s. Ing. Zdeněk Jemelík P.O.Box 53,158 80 Praha 5 ID datové schránky:vphvd5m	IČ: 065 89 138
www.chamurappi.eu

 

Vážený pán

JUDr. Pavel Blažek , Ph.D.                                                         DO VLASTNÍCH RUKOU

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Vyšehradská 16

128 00  Praha 2

 

Vážený pán

JUDr. Milan Čečotka                                                                   DO VLASTNÍCH RUKOU

předseda soudu                                                                           

Krajský soud Brno

Rooseveltova 16

601 95 Brno                                       

OTEVŘENÝ DOPIS

Věc:                         č.j.Cham004/23/Blazek13otevreny                                    Praha 24.1.2023                                       

Opakovaný podnět k podání kárné žaloby na soudce Mgr. Aleše Novotného

 

Vážení pánové, 

dne 17. září 2022 jsem Vám oběma zaslal podnět k podání kárné žaloby na soudce Mgr. Aleše Novotného pro průtahy, pokud možno s návrhem na odebrání taláru. Podnětu jste nevyhověli.  Dne 20. října 2022 jsem aktualizoval podnět, zaslaný panu předsedovi Krajského soudu v Brně, v němž jsem přímo navrhl zbavení taláru. Na toto podání jsem nedostal odpověď. 

Důvodem podání podnětů byly průtahy předsedy senátu Mgr. Aleše Novotného při zaslání odsouzeným písemného vyhotovení rozsudku ze dne 21. října 2021 ve věci Krajského soudu Brno sp.zn. 46 T 5/2015, vedené senátem Mgr. Aleše Novotného. Jako statutární představitel spolku Chamurappi z.s. podnět obnovuji, protože podle sdělení jednoho z obhájců z dnešního dne nepravomocně odsouzení dodnes rozsudek neobdrželi. 

Volím formu otevřeného dopisu, protože považuji za nutné upozornit veřejnost, že trpíte Mgr. Alešovi Novotnému beztrestné hrubé porušování práv nepravomocně odsouzených, ač víte, že nejde o první případ nezpůsobilosti tohoto soudce dodat rozsudek v zákonem stanovené lhůtě, když za podobný delikt byl již v r.2020 kázeňsky potrestán předsedou soudu JUDr. Milanem Bořkem. Považuji to za projev Vaší lhostejnosti k strádání obětí liknavosti soudce Mgr. Aleše Novotného.

 Nebudu opakovat dřívější argumentaci, protože skutkový stav se nezměnil. Pouze upozorňuji na to, že tak dlouhé odkládání doručení písemného vyhotovení rozsudku hodnotím jako psychické týrání odsouzených, kteří od 21.října 2021 žijí v hrůze z uložených drakonických trestů a nemohou se bránit odvoláním. 

Brojím také proti exemplárnímu narušení rovnosti stran řízení. Soudci Mgr. Aleši Novotnému trpíte průtahy delší jednoho roku, aniž by rozsudek ztratil účinek. Až jej dostanou odsouzení, budou mít možnost podat odvolání do 8 dnů od doručení bez ohledu na rozsah rozsudku a složitost jeho odůvodnění. Zpozdí-li se při podání odvolání o jediný den, soud odvolání neprojedná a všechna jejich práva propadnou.

Připomínám, že se jedná o stejného soudce, který na základě křivé obžaloby státního zástupce Mgr. Radka Mezlíka odsoudil k drakonickým trestům Ing. Alenu Vitáskovou, bývalou předsedkyni ERÚ a Ing. Michaelu Schneidrovou, její podřízenou, které byly po zásahu Nejvyššího soudu ČR zproštěny obžaloby.

 Přeji si být vyrozuměn o způsobu vyřízení tohoto podání. 

Se srdečným pozdravem

Ing. Zdeněk Jemelík

předseda CHAMURAPPI z.s.

 

  

 

 

 

____________________________________________________________________

Tel.+420-606410226,+420-776651095                                                skype: JemelikZdenek

E-mail:  jemelikzdenek@chamurappi.eu; jemelikzdenek@gmail.com

UŘEKNUTÍ ANDREJE BABIŠE A RÁZ PŘEDVOLEBNÍ KAMPANĚ

Při sledování současné předvolební kampaně se mi vybavují vzpomínky na volby z r.1946: řev zfanatizovaných davů, násilí, lži a pomlouvání. Tehdy ale měly  politické strany své noviny, takže mohly své názory obhajovat. Hrozba dalšího nedemokratického vývoje zde ale již byla a víme, kam šel další vývoj.

Zdá se mi, že dnešní situace je horší. Kravály na shromáždění voličů Andreje Babiše jsou hrozivé. Liší se tedy nejen kandidáti, ale i jejich voliči: shromáždění voličů Petra Pavla probíhají v klidu. Mediální fronta je z největší části jednoznačně protibabišovská a výjimku nečiní ani jím vlastněné noviny. Ani veřejnoprávní média nezachovávají přísnou nestrannost.

Trapné jsou drobné komické projevy nenávisti k Andreji Babišovi a jeho stoupencům. Do diskuse na mém blogu píše sáhodlouhé lživé litanie fašounek, který se podpisuje jako Demokrat, a internetové noviny, jejichž přispěvatelem jsem déle než 20 let, přestaly uveřejňovat mé články (svoboda slova a projevu je sice zajištěna Ústavou, ale v zájmu obrany demokracie na stoupence Andreje Babiše se to nevztahuje).

Celkově se všemi úkazy předvolební kampaně vnitropolitická situace výrazně posunula směrem k nové totalitě. Do toho dobře zapadá Petr Pavel, který nabízí záruku klidu a pořádku, zatímco neřiditelný Andrej Babiš by totalitní manýry nepodporoval. Proto musí být poražen za každou cenu.

Velký mediální poprask vypukl kvůli nešikovné odpovědi Andreje Babiše v televizní debatě na otázku moderátora, zda by souhlasil s vysláním naší armády do Polska nebo Pobaltí, pokud  by byly napadeny (rozumí se, že Ruskem). Média ji jednoznačně interpretují jako nedbání závazků členské země Severoatlantické aliance, roztroubila ji do světa až navodila výkyvy v mezinárodních vztazích České republiky. Z přepisu předmětného rozhovoru, který uveřejnil 24. ledna 2023 Neviditelný pes, se mi věc jeví podstatně jinak.  Těžiště jeho vystoupení je ve větách „Já chci mír, nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti a děti našich žen do války“, když před tím otázku odmítl  jako ryze teoretickou, tedy řešící situaci, která nenastala a dle jeho názoru nastat nesmí. Andrej Babiš není vybaven „zeleným mozkem“ (terminus technicus z doby mé služby v ČSLA) vojáka z povolání, pro něhož by rozhodování v předestřené situaci bylo jednoduché. Stejně jako jeho konkurent ví, že nejméně část vojáků, vyslaných do války, se vrátí v rakvích a nechtěl by se dostat jako případný prezident do situace, v které by je přece jen musel poslat. Napadení Polska nebo Pobaltských  států Ruskem si nemůže připustit. Proto na opakovanou otázku moderátora na jeho reakci na napadení Polska odpovídá „Nebude napadeno, musíme tomu zabránit“. Nicméně Andrej Babiš ví, že svoboda je správně pochopená nutnost a ví, že se nemůžeme vyvléci ze spojeneckých závazků člena Severoatlantické aliance, a to i proto, že bychom byli přímo ohroženi.

Pro Andreje  Babiše je ze všeho nejdůležitější zastavení nesmyslného zabíjení a ničení hodnot na Ukrajině. Vše ostatní je druhořadé. Za takový postoj zasluhuje podporu.

Jsem pamětník války . I když její průběh na československém území nebyl zdaleka tak hrozný jako v Polsku, SSSR a Německu, nebylo o co stát. O opakování zážitků  pro sebe, děti a vnuky nestojím. Proto je mi v této souvislosti  myšlení Andreje Babiše blízké.

Aby se čtenář nemýlil: soudím, že případné napadení Polska by bylo předehrou k napadení České a Slovenské republiky, takže nasazení naší armády by bylo nezbytné. Je ale životní nezbytností zastavit zločinnou ruskou agresi na Ukrajině dříve, než se válka přelije přes ukrajinské hranice.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VOLBY OČIMA STARÉHO KAPRÁLA

Již v dřívějším článku „Volby očima občana 2.kategorie“ jsem se vyslovil ke kandidatuře generála Pavla pod zorným úhlem prožitku 40 let života v totalitním režimu. Andrej Babiš je pro mne menším zlem, protože k postavení agenta StB (bona fide připusťme, že jím byl) se určitě nedostal proto, že si to přál.  Nevíme ostatně, jaký prospěch z jeho naverbování  v tom případě StB měla. Naproti tomu Petr Pavel se stal důstojníkem ČSLA a možným budoucím špionem proti našim současným spojencům ze svobodné vůle.

Dodatečně jsem si uvědomil, že přitažlivost generála Pavla pro voliče je možná  zčásti dána tím, že jen velmi malá část populace má zkušenost služby v ČSLA. Netuší proto, že uchazeč o důstojnickou hodnost musel prokázat politickou uvědomělost. Zažil jsem to na vlastní kůži. Během vysokoškolského  studia jsem musel studovat vojenskou vědu a složit z ní státní zkoušku, která měla být kvalifikačním průkazem pro hodnost důstojníka v záloze.  Můj promoční ročník byl první, jehož absolventi museli nastoupit na zkrácenou základní službu, v mém případě půlroční. Nastoupil jsem ji s hodností desátnik-absolvent. V šestém měsíci jsem se měl zúčastnit soustředění absolventů a znova se podrobit důstojnické zkoušce. Soustředění jsem se ale nezúčastnil, protože okresní vojenská správa v místě bydliště rozhodla, že z politických důvodů si nezasloužím důstojnickou hodnost. Takže do civilu jsem odešel jako desátník v záloze, lidově „kaprál“.

Samo soužití s důstojníky z povolání bylo často otřesné. Všichni byli politicky uvědomělí. Většina z nich by jistě inspirovala Jaroslava Haška k napsání nového Dobrého vojáka Švejka, kdyby vstal z mrtvých. Zvláštní trapnou odrůdou mezi nimi byli osvětoví důstojníci – tzv. politruci, kteří se živili vypíráním mozků vojáků v hodinách politického školení. Byli absolventy vojenské politické akademie, na které studovala pplk. Eva Pavlová, manželka generála Pavla.

Na tuto školu se chtěl po maturitě  dostat můj syn, který je vrstevníkem generála Pavla. Nechtěl ale být politrukem, chtěl studovat speciální vojenskou pedagogiku. Podmínkou pro přijetí bylo politické prověření okresní vojenskou zprávou. Syn doporučení nedostal, protože „syn takového otce“ (mne) na důstojnickou hodnost nemá nárok.

Tím se dostávám k dalšímu problému, jehož si voliči příliš nevšímají. Zvolený prezident republiky přivede na Hrad manželku, která tím zaujme postavení, zvykově označené „první dáma“. Andrej Babiš by přivedl blondýnu bez závadové politické minulosti. Generál Pavel by přivedl  příslušnici opovrhovaného řemesla politruků. První dáma často doprovází prezidenta při společenských akcích a zahraničních cestách. Občas tedy plní diplomatickou úlohu.  Ve světě nás tedy bude reprezentovat povedená „dvojka“: adept na kariéru špiona a politručka. Slyšíte ten smích, který se bude rozléhat po světě?

Byl vůbec nějaký 17.listopad 1989 ? 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přu vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

GENERÁLŠTÍ PREZIDENTI

K vlastnostem euroatlantické politické kultury patří jistá nedůvěra k vojákům při obsazování úřadů ministra obrany a prezidenta republiky, které se téměř zásadně svěřují civilistům. Je to prevence proti případnému zneužití moci k nastolení diktatury s pomocí armády. 

Vyjde-li z 2. kola prezidentské volby generál  Petr Pavel, bude to výjimka v krátké historii státu a v euroatlantickém prostoru. 

Nepochybuji o tom, že generál Pavel bude ceremoniální část výkonu funkce prezidenta zvládat důstojně. Přesto mě stále udivuje náhlý vzestup zájmu voličů o něj. Vždyť se v politickém životě země v poslední době nijak neprosazoval. 

Právě v jeho neangažovanosti je asi první příčina jeho přitažlivosti. Neměl příležitost nadělat si nepřátele a závistivce (kdo  nic nedělá, nic nepokazí) a současně byl proti hloučku nezajímavých kandidátů nejpřitažlivějším zastáncem pro nepřátele a závistivce Andreje Babiše. 

Dobře působí jeho klidné vystupování, líbivě zastřižený vous a vojácky vzpřímené držení těla. A mnoha lidem dělá dobře jeho ujišťování, že bude dbát o dodržování pravidel a pořádek ve věcech veřejných. Neříká ale nic o tom, o jaké případy nedodržování pravidel a narušování pořádku ve věcech veřejných se jedná a jakých nástrojů k nastolení příznivého stavu v této oblasti použije, když prezident žádnou speciální pravomoc nemá. „Sliby jsou chyby“. Jakož i v jiných případech, politikům se snadno dávají, ale hůře plní. 

Nenadějnost plnění jeho slibů vyplývá ze srovnání s těmi výjimkami mezi generály, již se stali prezidenty. Nejstarší mezi nimi byl polní maršál Paul von Hindenburg, významná osobnost první světové války a v letech 1925–1934 prezident Německa. Autoritu národa si vysloužil jako úspěšný vojevůdce. Nicméně svou kariéru završil jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. 

Další významnou osobností byl generál Charles de Gaulle, jenž byl nezpochybnitelným představitelem francouzského odporu proti dočasně vítězícímu hitlerovskému Německu a uznávaným vůdcem národa. Nadhled a politický bystrozrak projevil ve vztahu k Německu, o němž soudil, že po denacifikaci bude opět významným účastníkem evropského ekonomického a politického života. Při první návštěvě Německa v roli francouzského prezidenta pronesl projev „v jazyce Goethově“. Přes přirozenou autoritu nedokázal uchránit Francii od řady politických a sociálních otřesů. 

Do prezidentské funkce se prosadil také generál Dwight Eisenhower, jeden z nejvýznamnějších vojevůdců 2. světové války a jediný generál, který se v 20.století stal prezidentem Spojených států amerických. Patřil k výrazným americkým prezidentům a zanechal po sobě Eisenhowerovu doktrínu, která zaručovala použití vojenské síly jako reakce na případnou agresi jakékoliv země, která by byla baštou komunismu. 

I když armádní generál Ludvík Svoboda se stal prezidentem totalitního státu z vůle vedení Komunistické strany ČR, byl autoritou díky svému působení v čele čsl. armádního sboru za 2.světové války. Byl oblíbencem Leonida Brežněva. Přesto v době jeho mandátu 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy a začala dvacetiletá okupace sovětskou armádou. Následně sehrál významnou úlohu při jednáních s velením invazních vojsk a s politbyrem Komunistické strany SSSR, kdy usiloval, aby ztráta důstojnosti okupovaného státu byla co nejmenší.  Postavil do pozoru velitele východoněmeckých výsadkářů a přiměl jej ke stažení jeho jednotek. Významná byla jeho účast na  moskevských jednáních s politbyrem, kterou možná zachránil život Alexandra Dubčeka. 

Za výše zmíněnými generály v době jejich zvolení prezidenty stály velké činy. Jsou zásluhy generála Petra Pavla srovnatelné s jejich ? Bude schopen dosáhnout toho, co se jim  nezdařilo, tedy zajistit pořádek a bezpečnost ve státě? Nebude podporovat omezování občanských svobod, které začalo za působení Fialovy vlády? A bude účinným oponentem vlády v její neblahé ekonomické politice?

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VOLBY OČIMA OBČANA DRUHÉ KATEGORIE

Před Listopadem 1989 jsem prožil čtyřicet let s vědomím, že jsem občanem druhé kategorie. Tu první tvořili obecně komunisté a z nich vytvořené zvlášť privilegované kasty stranických aparátčíků a vysokých funkcionářů, policistů, armádních důstojníků (lampasáků) a milicionářů. Příslušnost ke kastě si museli vysloužit nezpochybnitelnými důkazy oddanosti „straně a vládě“. Přirozeně se od nich žádalo, aby souhlasili s invazí vojsk Varšavské smlouvy 21.srpna 1968, a to dodatečně i ti, kteří v době vpádu  byli teprve v kočárku. Nevadilo, že v případě vojáků z povolání měl souhlas s okupací povahu vlastizrady. Občané první kategorie měli přednost všude a ve všem. 

Speciálně pro voliče Danuše Nerudové popíši  pro názornost celkem nevinnou událost, kterou jsem skutečně zažil. Po ukončení vysokoškolského studia měli absolventi povinnost nastoupit na tři roky na státem určené pracoviště, a to za žebráckou mzdu. V mém případě jsme byli svoláni k hromadnému vyzvednutí umístěnek na určitou hodinu. Do místnosti, v které na velkém stole ležely vystavené umístěnky, byli nejdříve vpuštění členové ročníkové organizace KSČ. Až si vybrali, směli jsme vstoupit my ostatní. Museli jsme pak většinou nastoupit do pustého pohraničí daleko od domova. Podobných příhod jsem zažil mnoho. „Vedoucí strana“ zasáhla nepříznivě  do života mého a mé rodiny opakovaně. 

Prožitky občana druhé kategorie ovlivňují mé vidění současnosti. Vedou mě k poznatku, že historická paměť národa je nesmírně slabá, takže téměř nikoho nepobuřuje, že příslušníci první kategorie občas usilují o privilegovaná postavení ve státě, jenž z jejich tehdejšího pohledu by měl být pro ně nepřátelský. Nemyslím si, že by měli být vyhazováni z práce nebo dokonce zavíráni, jak se  často dělo odpůrcům KSČ po převzetí moci v r. 1948 nebo po okupaci v r. 1968 i jindy, ale do nejvyšších  pater veřejného života by se tlačit neměli. Situace, kdy o úřad prezidenta republiky se střetnou dva uchazeči, kteří byli členy KSČ a svou kariéru založili s jejím požehnáním, je pro mne nepříjemná. Nutí k volbě menšího zla. 

Do předvolební agitace se díry v historické paměti promítají i utloukáním Andreje Babiše pojmem „estébák“ a naopak bagatelizací příslušnosti pana Petra Pavla k vojenské rozvědce, údajně podřízené sovětské vojenské zpravodajské službě GRÚ. 

Příslušníkem vojenské rozvědky se zájemce mohl stát pouze tehdy, když o to usiloval a prošel prověrkou loajality k protiprávnímu režimu. V daném případě šlo o vědomý úmysl živit se špionáží ke škodě našich současných spojenců. 

„Estébák“ byl profesionální příslušník StB. Tím Andrej Babiš určitě nebyl. Tajný spolupracovník či agent StB nebyl zaměstnancem služby. Obvykle se jím stal tak, že StB o něj získala zájem z jakýchkoli důvodů a položila před něj k podpisu vázací akt ve chvíli, kdy byl v nějaké kritické situaci. V případě Andreje Babiše by to mohlo být při příležitosti projednávání jeho žádosti o získání postavení obchodního zástupce v Maroku. Bez požehnání StB by asi tuto práci nezískal. Není při tom vyloučeno, že o „požehnání“ nevěděl. Proběhla řada soudních procesů, v nichž se prokázalo, že StB vedla svazky na některé osoby neoprávněně. 

Samo zařazení do kategorie „tajný spolupracovník“ či „agent“ nevypovídá vůbec nic o obsahu styku mezi StB a její obětí. 

V té době bylo ostatně běžné, že každý, kdo cestoval za železnou oponu, dostal ve firmě od útvaru zvláštních činností dotazník, který po návratu musel odevzdat vyplněný. V něm musel uvést, s kým a proč se v cizině setkal, o čem s ním mluvil apod. 

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že voliči mají pohled na oba soupeřící kandidáty poněkud zkreslený. 

Národ má takovou reprezentaci, jakou si zaslouží. Pokud voličům vyhovuje komunistický rozvědčík na Hradě, nechť si ho zvolí. Nebudu to vnímat jako neštěstí, neb funkce prezidenta není z  praktického hlediska tak důležitá, jak se podle té nenávistné  pranice zdá. Generál Pavel bude určitě zvládat ceremoniální úkony prezidenta s elegancí a bezchybně. Možná by mohl navázat na tradici prezidentů Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda, kteří se občas odívali do uniformy vrchního velitele armády. Jako prezident bude bezproblémově spolupracovat s asociální vládou Petra Fialy a ponechá jí klid na pokračování ve zbídačování obyvatelstva vysokými cenami energií a inflací.  V žádném případě „nepůjde vládě po krku“, jak hrozí Andrej Babiš, což považuje za svou významnou přednost. Nemá ostatně odpovídající znalosti a zkušenosti v socio-ekonomické oblasti, aby mohl být vládě rovnocenným protihráčem. Zapomíná na to, že omezen pravomocemi prezidenta by Andrej Babiš velký tlak na vládu vykonávat nemohl, naopak jako neuspokojený vůdce opozice bude pro ni velmi nepříjemný. 

Andrej Babiš půjde do druhého kola oslaben podle zásady „kdo  nic nedělá, nic nepokazí“ V tomto ohledu Petru Pavlovi konkurovat nebude, neboť tomu nemají voliči co  vyčítat a navíc má hezky zastřižené vousy. Andrej Babiš řešil v nedávné minulosti mnoho krizových situací a ne všechno se povedlo. Naštval mnoho lidí, jiní mu závidí, ale získal sympatie a obdiv dalších. 

Nebude-li zvolen Andrej Babiš, nic se mu nestane. I tak bude významnou politickou osobností se silným vlivem na rozvoj státu. V prosazování politických záměrů bude mít volnější ruce než by měl, jsa omezen pravomocemi prezidenta. A není tak starý, aby se nemohl  o  funkci prezidenta ucházet znova příště. Jedinou nepříjemnost vidím v tom, že neuvede svou ženu do postavení první dámy. 

Ani Petru Pavlovi se nic nestane, nebude-li zvolen. Nejspíš se vrátí k dosavadnímu způsobu života.

V každém případě není vhodné, aby si stoupenci obou kandidátů vzájemně vjížděli do vlasů. Život obyčejných lidí půjde dál bez ohledu na výsledek druhého kola. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

OHLÉDNUTÍ ZA „ČAPÁKEM“

V bláznivém ruchu kolem bláznivých prezidentských voleb by se nemělo zapomínat na dění v justici, zvláště v souvislosti s volbami.

Dne 9.ledna 2023 senát předsedy Jana Šotta Městského soudu v Praze nepravomocně uzavřel kauzu Čapí hnízdo“ zproštěním obžaloby obou obžalovaných, tedy Andreje Babiše a Jany Nagyové. Jejich trestní stíhání se hojně využívalo proti Andreji Babišovi v průběhu předvolebních kampaní v komunálních i senátních volbách a posléze před volbou prezidenta republiky. Bylo zde podezření na politické pozadí procesu: není jistě náhoda, že oznamovatel jeho domnělé trestné činnosti přišel s oznámením v době, kdy se Andrej Babiš začal výrazně prosazovat v politickém životě.  Přípravné řízení bylo nepřijatelně dlouhé a komentáře, které je provázely, obviněným  škodily. Také časový průběh hlavního líčení podezřele souvisel s daty volebních řízení.

Zprošťujícím rozsudkem se předseda senátu Jan Šott zbavil podezření z poškozování postavení Andreje Babiše v usilování o úřad prezidenta republiky, kterému by čelil, kdyby rozhodl jinak.

Není divu, že rozsudek za těchto okolností našel mediální odezvu. Pozoruhodná je např. souhrnná zpráva autorů  Alžběty Trousilové, Jakuba Bartosze a  Ondřeje Kořínka na Novinkách, se svou nepřátelskou „troškou do mlýna“ přispěchala osvědčená  Sabina Slonková a další. Všichni naznačují, že v argumentaci soudce Šotta při ústním odůvodnění rozsudku je několik sporných míst.

Sám jsem v komentáři  vyjádřil, že „nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá“. Chci na tomto místě říci, že mi jako laikovi činilo potíže pochopit formálně právní výklad některých podrobností. Např. nemohu strávit, že zápis „podnikání v cestovním ruchu“ v obchodním rejstříku je dostačující pro uznání nároku na dotaci, i když společnost ve skutečnosti nikdy v cestovním ruchu nepodnikala. Nemohu strávit formálně právní názor, že společnosti nejsou provázané, když neobchodovaly se stejným produktem na společném území. Tyto pochybnosti z mého laického hlediska zpochybňuji jen zproštění Jany Nagyové, v jejímž případě z důvodu nepřístupnosti nemohu posoudit oprávněnost tvrzení žalobce, že v žádosti o dotaci uvedla nepravdivé údaje, resp. zastřela provázanost s Agrofertem, protože nemám přístup k dokumentaci.

Z poznatků z dokazování před soudem jsem ale nabyl jistotu, že obžaloba Andreje Babiše kvůli zřízení společnosti Farma Čapí hnízdo jako nástroje pro vyžádání dotace, je naprostý nesmysl. Základním příznakem trestného činu je úmysl. Andrej Babiš nemohl pojmout úmysl dělat něco pro to, aby Janě Nagyové usnadnil vyžádání dotace, když nevlastnil křišťálovou kouli a nemohl předvídat, že někdy budou vypsány dotace či dokonce že Jana Nagyová o ně požádá.

V tomto ohledu je rozsudek v pořádku a naopak je jisté, že víceletým rozmazáváním kauzy orgány činné v trestním řízení (včetně soudu) zájem Andreje Babiše poškozovaly.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

DUCH DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA V RESORTU (NE)SPRAVEDLNOSTI

Skončil rozruch kolem kauzy Čapí hnízdo, což mi umožnilo vrátit se k běžným nepřístojnostem různých orgánů v resortu (ne)spravedlnosti, v jejichž postupech se projevují stopy myšlenkových pochodů dobrého vojáka Švejka.

Inspiroval mě  článek advokáta Jana Vučky „Skutek utek aneb Právní flexibilita NSZ“ na serveru ePravo, který se zabýval rozporným právním přístupem Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a dospěl k názoru, že „zobecnění právního názoru NSZ k totožnosti skutku je velmi jednoduché: když nám to vyhovuje, tak něco platí; když nám to nevyhovuje, tak platí pravý opak. Samozřejmě vždy v zájmu náležitě přísného postupu. Trefně to popsal Jaroslav Hašek nesmrtelnými slovy dobrého vojáka Švejka: přísnost musí bejt!“ Odkaz na Švejkovu moudrost mě zaujal, mimo jiné proto, že jsem sám nedávno o „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti psal v článku „Trapné švejkování v trestním řízení“.

 Během doby, kdy mou pozornost blokovala kauza Čapí hnízdo, jsem ale narazil na další projevy „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti, některé starší jsem si vybavil. Pozoruhodné bylo utkání s Krajským soudem v Ústí n.L. o získání informací o příčinách nápadných průtahů v jednom trestním řízení soudním, které jsem sledoval od r.2015. Skončilo 2.prosince 2022 zprošťujícím rozsudkem. Podle mého odhadu trvalo nejméně o dva roky déle, než bylo nezbytné. Ostatně nesmyslnost obžaloby byla zřejmá již na začátku, jen soud ji neviděl. Za průtahy bude muset stát zaplatit zproštěnému obžalovanému nemalý peníz nad to, co by byl povinen za nezbytnou délku řízení. Požádal jsem proto 26.března 2022 soud postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím o vysvětlení dlouhých přestávek v hlavním líčení. Hned na začátku jsem narazil na neobvyklý úkaz: agendu informací zákona o svobodném přístupu k informacím neřeší tento soud jako ucelený právní subjekt, ale pobočka v Liberci má jakousi falešnou právní subjektivitu. Jakási úřednice pobočky mi sdělila, že má otázka není v souladu se zákonem, protože rozhodnutí o nařizování hlavního líčení je věcí nezávislého soudcovského rozhodnutí, na které se takto nelze ptát.

Když jsem se ohradil proti vyřízení dotazu nekompetentní úřednicí, zdánlivě v souladu se zákonem mě odbyla slovutná Daniela Zemanová, místopředsedkyně pro řízení liberecké pobočky, bývalá předsedkyně Soudcovské unie. Stejně jako nekompetentní úřednice mi upřela právo na vysvětlení.

Řídě se zásadou „ať jsem bit, jen když se peru“  podal jsem 15.května 2022 odvolání k Ministerstvu spravedlnosti. Po jeho odeslání  šel život dál. Proběhlo hlavní líčení, na němž předsedkyně senátu aspoň částečně vysvětlila, proč jsme museli téměř rok čekat na pokračování. A po něm další dne 2.prosince 2022, na němž se pan obžalovaný dle očekávání dočkal zprošťujícího rozsudku.

V malém spolku jsem sám na vyřizování agendy, zatímco proti mně stojí desítky justičních funkcionářů s úřednickými aparáty. Na odvolání jsem proto v návalu jiných radovánek po jeho odeslání zapomněl.

Ministerstvo (ne)spravedlnosti obvykle mé podněty zamítá, často s pověřením ministra, který občas ve skutečnosti o ničem neví. Děje se tak i jiným stěžovatelům a Švejk by úředníkům jistě požehnal.

Právě proto jsem byl velmi překvapen rozhodnutím z 8.prosince 2022,  jímž mi úřad vyhověl a uložil Krajskému soudu v Ústí n.L. aby znova jednal a rozhodl. Rozhodnutí bylo třístránkové a velmi pečlivě vypracované. Jeho preciznost je udivující. Není ale nic platné, protože kauza byla již před časem pravomocně ukončena, čímž původně položená otázka ztrácí smysl.

Od 15.května 2022 do 8.prosince 2022 příslušný útvar ministerstva „mlel naprázdno“, ale mlel. Došel k cíli „s křížkem po funuse“ stejně jako Švejk do Českých Budějovic. Těším se na rozhodnutí Krajského soudu Ústí n.L.

Čistou „švejkovinou“ bylo vyřízení mé stížnosti na nečinnost nejvyššího státního zástupce, tehdy ještě Pavla Zemana. Případ začal rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o okamžitém propuštění z výkonu trestu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové. Paní odsouzená pak žila sice na svobodě, ale v krajně nepříjemném postavení obžalované. Následně Krajský soud Brno projednal znova její věc a zprostil ji obžaloby, vypracované státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Zběsilý žalobce se cítil poškozen a proti rozsudku se odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž převážně napadal argumentaci Nejvyššího soudu ČR. S odvoláním přirozeně neuspěl.  Ale prodloužil Michaele Schneidrové život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců.

Podal jsem proto proti němu podnět na zahájení kárného řízení u místně a věcně příslušného kárného žalobce Ivo Ištvana, kterého jsem současně vyzval, aby se z řízení pro podjatost vyloučil. Ivo Ištvan se ale výzvou k vyloučení vůbec nezabýval, ač mu zákon takovou možnost nedal a vyřízením mého podnětu pověřil jednoho z podřízených, který jej zamítl a poučil mě o možnosti přezkoumání stanoviska Nejvyšším státním zastupitelstvím. Tam se přezkoumání ujal státní zástupce Robert Misak, který se v rámci obhajoby napadeného vyjádřil mylně k jisté jeho nepravdivé formulaci v obžalobě. Vznesl jsem námitku k jeho nadřízenému, tehdejšímu nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Odpovědi jsem se nedočkal. Obrátil jsem se proto na ministryni spravedlnosti Marii Benešovou se stížností na nečinnost nejvyššího státního zástupce. Až po urgenci mi poskytl geniální odpověď úředník Jan Převrátil, který mi sdělil, že mé „ podání je …stížností na vyřizování předmětného podání státním zástupcem či státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. K jejímu vyřízení je pak … příslušný nejvyšší státní zástupce“. Čili k vyřízení stížnosti na nejvyššího státního zástupce je příslušný nejvyšší státní zástupce. To by snad nenapadlo ani Švejka. 

„Švejkování“ čelím také v souvislosti s liknavým vyšetřováním brutální násilné trestné činnosti, které bylo umožněno tím, že jsem „rozmluvil“ hlavního pachatele. Za ochotu jsem mu „zaplatil“: pomohl jsem mu s vyvoláním neúspěšného pokusu o povolení obnovy procesu a slíbil jsem mu, že spolek Chamurappi nabídne soudu převzetí společenské záruky za něj, až přijde čas na podání žádosti o podmíněné propuštění. Proti vyšetřování se hned na začátku postavil státní zástupce Martin Suska. Když se mi podařilo nakonec dosáhnout zahájení vyšetřování, stal se dozorovým státním zástupcem. I v tom vidím působení Švejkova ducha: kdo lépe zabezpečí vleklost řízení než ten, který je nechtěl připustit? Protože vleklost postupu policejního orgánu vzbuzuje nedůvěru, začal jsem se dožadovat nahlédnutí do spisu. Ale dozorový státní zástupce mě do něj nepustí mimo jiné proto, že mám vztah k hlavnímu pachateli (který jsem popsal výše). Určitě mu ze záhrobí radí Švejk.

K dokonalosti pak  „švejkování“ v této kauze dovedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Na tento úřad jsem se opakovaně obracel se stížnostmi kvůli podivnému postupu ve výše popsaném případu. Většinu z nich vyřizovala v můj neprospěch státní zástupkyně Dita Havlínová. Když jsem ztratil trpělivost, podal jsem na ni stížnost. Dostal jsem pečlivě vypracovanou osmistránkovou odpověď. Podepsala ji státní zástupkyně Dita Havlínová.

Švejk by jistě tiše záviděl.

======================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz