neděle 25. června 2017

TÝRÁNÍ NADUŽÍVÁNÍM VAZBY

Před několika dny se veřejnost z různých zdrojů dověděla, že Shahram Zadeh, český občan íránské národnosti, zůstane na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně  jako soudu stížnostního nadále ve vazbě, ač Městský soud v Brně jako soud 1.stupně rozhodl 11.dubna 2017 o jeho propuštění. Není to vlastně žádná novina, spíše „stařina“ : krajský soud rozhodl již 25. května 2017, čili veřejnost se o jeho rozhodnutí dovídá téměř s měsíčním zpožděním. Není to žádná tragédie, protože ji osud obviněného stejně nezajímá. Závažnější je zjištění, že obhájci dostali usnesení krajského soudu až 19. června 2017. Poznali sice z výsledku, že stížnostní soud vyhověl přání státního zástupce Michala Galáta, aby pan obviněný zůstal nadále ve vazbě,  ale důvody neznali: soud je odkázal na písemné  vyhotovení rozhodnutí a odmítl dříve cokoli sdělit.

Případ mě zajímá, protože v souladu se zásadami spolku Šalamoun soudím, že platí presumpce neviny a každý obviněný má nárok na spravedlivý proces, i když se mu přisuzuje spáchání  závažného trestného činu. V této kauze nacházím mimořádnou koncentraci porušení trestního řádu a ústavních práv, proti nimž musím protestovat bez ohledu na to, zda v dalším řízení bude Shahram Zadeh odsouzen nebo zproštěn. Nemohu souhlasit s názorem, že z důvodu vyššího společenského zájmu lze pravidla férového procesu zanedbat.

Průběh vazebního řízení s Shahramem Zadehem mimo jiné ukazuje, jak orgány činné v trestním řízení dokáží obcházet ustanovení trestního řádu v neprospěch obviněného, jak zneužívají každé neurčitosti ustanovení trestního řádu na  úkor své oběti. Na vazebně stíhaného se obecně vztahuje ústavně zaručená presumpce neviny, ale příslušné orgány toho často nedbají, v této kauze ze zásady. Všechny úkony vazebního řízení mají probíhat bez průtahů, aby omezení osobní svobody vazbou bylo co nejkratší. Ale v této kauze jsou průtahy trpěny a možná i chváleny. Soud musí rozhodnutí o uvalení vazby přezkoumat každé tři měsíce. Tři měsíce se ale případně dají  liknavostí nebo zlovůlí orgánů protáhnout o celé týdny. Koluzní vazba nesmí trvat déle než tři měsíce ode dne omezení osobní svobody, pokud ji neprodlouží soud, ale když ji státní zástupce včas nezastaví (což se stalo v tomto případě), nic se mu nestane.

V daném případě vzbuzuje pozornost dlouhý interval mezi vydáním usnesení o propuštění Shahrama Zadeha z vazby dne 11. dubna 2017 a rozhodnutím o stížnosti státního zástupce až 25. května 2017. Pokud by si obviněný stěžoval na průtahy, určitě by neuspěl: dostalo by se mu vyrozumění, že vypracování písemného vyhotovení usnesení bylo náročné a nastudování spisu stížnostním soudem si vyžádalo přesně tolik času, kolik se spotřebovalo. Zastřen zůstává podíl státního zástupce Michala Galáta na průtazích: kdyby se dostavil k vyhlášení usnesení vazebního soudu, mohl se na místě vzdát práva stížnosti a Shahram Zadeh by byl hned 11.dubna 2017 propuštěn. Stejně tak mohl stížnost proti rozhodnutí o propuštění na svobodu na místě nadiktovat do protokolu a spustit tak stížnostní řízení bez průtahů. Protože v podstatě pohrdá soudem a byl rozhodnutý v případě vydání rozhodnutí o  propuštění pana obviněného podat za každou cenu stížnost, a to bez ohledu na to, čím soud své rozhodnutí odůvodní,  k vyhlášení se nedostavil a v poklidu pak čekal na doručení písemného vyhotovení usnesení. Teprve pak napsal stížnost. Tím zdržel postoupení vazebního spisu stížnostnímu soudu. Ten s jejím projednáním nespěchal, a když konečně rozhodl, potřeboval 25 kalendářních dní na vypracování a doručení pětistránkového usnesení: každý den, o který bude obviněný déle ve vazbě, je brněnským soudcům a olomouckým žalobcům dobrý. Tříměsíční lhůta pro další prověření platnosti vazebních důvodů neběží ani od 11. dubna 2017, kdy soud rozhodl o propuštění obviněného z vazby, ani od 25. května 2017, kdy soud rozhodl ponechat jej nadále ve vazbě, ale až od 19. června 2017. Liknavostí zúčastněných orgánů bylo samozřejmě oddáleno i případné použití mimořádných opravných prostředků ke zrušení usnesení stížnostního soudu z 25.května 2017.

Mediální zprávy o ponechání Shahrama Zadeha ve vazbě o záměrném protahování vazebního řízení nic neříkají a o důvodech jeho věznění podávají velmi povrchní informaci. Dovídáme se jen, že „Zadeh je obžalovaný z daňových úniků, ve vazbě je ale kvůli ovlivňování svědka.“ Upozornění na stíhání kvůli daňovým únikům je obligatorní součástí každé mediální zprávy o kauzách Shahrama Zadeha, protože potírání daňových úniků je módní záležitost a navozuje se tak přesvědčení veřejnosti, že jakékoli příkoří, jež se mu děje, je ospravedlnitelné jeho účastí na okrádání státu. Že platí presumpce neviny a obžalovanému zatím soud vinu neprokázal ?  Koho to zajímá ? Takže ve veřejnosti vzniká jen dojem, že Shahram Zadeh je zaplaťpánbůh stále ve vazbě, ač o důvodech vazebního stíhání ani o podrobnostech  stíhání kvůli daňovým únikům jí není nic známo .

Podle obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jehož místní příslušnost pro tuto kauzu mi není jasná, Shahram Zadeh měl být hlavou rozvětvené sítě pachatelů, kteří během 13 měsíců při obchodech s pohonnými hmotami okradli stát o 2,5 miliardy Kč krácením nebo neodváděním daně z přidané hodnoty. Spolu s ním je obžalováno dalších čtrnáct osob. Nejsou běžně známy některé pikantní podrobnosti: tak např. škoda 2,25 miliardy Kč vznikla v době vyšetřování této trestné činnosti, tedy přímo pod rukama policie a dozorového státního zástupce Aleše Sosíka. Mimo to státní zástupce Aleš Sosík tak spěchal s podáním obžaloby, aby nemusel po roce propustit Shahrama Zadeha z útěkové vazby, že resignoval na ustanovení všech členů zločinného uskupení. Některým tak zajistil beztrestnost.

Hlavní osobou podvodné sítě na počátku vyšetřování byl Petr Pfeifer, zakladatel a vedoucí činitel řídících společností podvodné sítě. Z neznámých důvodů státní zástupce Aleš Sosík z něj najednou udělal korunního svědka obžaloby (zavedl do praxe dosud neznámý institut spolupracujícího pachatele), dokumentaci o vyšetřování jeho činnosti odstranil z trestního spisu a na jeho místo do puzzle trestního řízení dosadil Shahrama Zadeha. O jeho účasti se bezpečně ví pouze tolik, že s Pfeiferovou organizací přišel do styku v době, kdy již její obchody běžely několik měsíců naplno. Jeho firma Strong Strike  a.s. půjčila Pfeiferovým společnostem na rozvoj jejích obchodů značnou částku bez standardní záruky a sám Petr Pfeifer si pro své osobní potřeby vypůjčil několik milionů Kč (poslat věřitele do vězení je oblíbený trik podvodníků).

Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno v lednu r. 2016 a dosud doklopýtalo pouze k dokončení prvotních výslechů všech obžalovaných. Většina spoluobžalovaných Shahrama Zadeha nezná a neusvědčovali jej ani spolupracující obžalovaní. Ve vztahu k jeho osobě obžaloba zatím zdánlivě stojí na vodě, neboť není jasné, jakými úkony a s jakými pravomocemi řídil davy lidí, kteří o jeho existenci neměli tušení. Ovšem mají být slyšeny desítky svědků a zkoumány odposlechy a balíky listinných důkazů, takže nelze vyloučit, že během následujících dvou až tří let se postavení Shahrama Zadeha v důkazní situaci změní. Zatím ale má právo na respektování presumpce neviny.

V souvislosti s tímto řízením strávil Shahram Zadeh 22 měsíců ve vazbě. Na svobodu se dostal v únoru r. 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Hned po opuštění věznice, ještě na jejím dvoře, jej zadržela policie, protože státní zástupce KSZ Brno Jiří Kadlec si zamanul, že ně něj nechá uvalit předběžnou (ze zákona časově neohraničenou) vazbu. Krajský soud v Brně ale tehdy Kadlecovu zločinnému návrhu nevyhověl, mimo jiné též s ohledem na složenou kauci. Nicméně touha mít na účtě 150 milionů Kč a přesto obviněného ve vazbě se pronásledovatelům Shahrama Zadeha z hlav nevykouřila. Nešťastník byl znova zadržen 2.prosince 2016 a v neděli 4. prosince 2016 jej soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek na návrh státního zástupce VSZ Olomouc Michala Galáta vzal znova do vazby, a to ze všech zákonných vazebních důvodů: do vazby útěkové, koluzní i předstižné.

Soudě podle sdělení obvinění a návrhu na uvalení vazby je Shahram Zadeh nadán nadpřirozenými schopnosti. Již někdy v první třetině r.2015 ustavil z vazby zločinné uskupení, které mělo obstarat svědectví v jeho prospěch ve výše zmíněném řízení kvůli daňovým únikům, popř. mělo znevážit svědectví svědků, kteří v přípravném řízení svědčili proti němu. Jako „bonus“ mělo uskupení připravit a uplatnit trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Nejspíš telepaticky, aniž by se s ním ve vazbě setkal,  zmocnil advokáta O.K. operativním řízením uskupení. Tomu se podařilo najít osoby s pestrou kriminální minulostí, které sepsaly potřebná písemná prohlášení a dokonce podaly trestní oznámení na policisty. Vydělaly si tím slušné peníze. Tito bona fide pomocníci Shahrama Zadeha měli drobnou vadu: jednalo se o spolupracovníky policie, kteří dokonce odváděli policii vydělané peníze. Šéf zločinného uskupení, jehož členy jsou spolupracovníci policie, je skutečně neobvyklý úkaz.

Svědky-spolupracovníky policie  dodané dokumenty měl Shahram Zadeh k disposici v době, kdy několik dní vypovídal v hlavním líčení u Krajského soudu v Brně. Nepoužil je ani jako celek, ani citacemi jejich částí.  V té době nevěděl, že jde o výrobky spolupracovníků policie. Je tedy jisté, že dokumenty nepoužil k ovlivnění soudu a naopak není jisté, že by je použil později. Je ostatně velmi pravděpodobné, že soud by vyjádření svědků-spolupracovníků PČR odmítl jako účelově změněná proti jejich výpovědím v přípravném řízení. Jako laik soudím, že jednání Shahrama Zadeha lze v nejhorším případě kvalifikovat jako přípravu trestného činu, a ta není v daných případech trestná. Vyplývá z toho absolutní nesmyslnost, ba nepřípustnost návrhu na uvalení vazby. 

Na rozhodnutí krajského soudu, jmenovitě soudce Miroslava Dlouhého, o ponechání Shahrama Zadeha ve vazbě, je nejzajímavější a zřejmě nezákonné rozhodnutí o uvalení útěkové vazby. Krajský soud v Brně jej v únoru r.2016 propustil z útěkové vazby po složení rekordní kauce a s vymezením různých doplňkových povinností, které pak pan obžalovaný vzorně plnil. Když se státní zástupce Jiří Kadlec pokusil dostat Shahrama Zadeha znova do vazby, soudce krajského soudu mu nevyhověl právě s ohledem na složení rekordní kauce a na doplňková omezení, která jeho propuštění na svobodu provázela. Krajský soud v Brně se tedy může pochlubit, že jeho soudci hodnotí stejné pojistky proti útěku obviněného protichůdně, v případě soudce Miroslava Dlouhého dle mého laického názoru zcela v rozporu se zdravým selským rozumem. Je to pro soud ostuda.

Koluzní vazba ze zákona vypršela, takže vedle zjevně nesmyslného důvodu obav z útěku obviněného zdánlivě zůstává k disposici pro úvahy o uvalení vazby pouze předcházení v pokračování trestné činnosti. Soud 1.stupně zjistil, že tento důvod dosud trvá, ale shledal jej tak málo významným, že připustil nahrazení vazby předstižné jinými opatřeními a rozhodl o propuštění Shahrama Zadeha z vazby. Krajský soud bez srozumitelného vysvětlení vyhodnotil zjištění soudu 1.stupně přesně opačně: dle jeho názoru by pan obviněný po propuštění na svobodu mohl v trestné činnosti pokračovat. Svou geniální myšlenku nijak nerozvedl. Nevysvětlil, s kým by Shahram Zadeh v trestné činnosti pokračoval, když všichni členové smyšleného zločinného uskupení  prošli vazbou nebo se demaskovali jako spolupracovníci policie  a jistě si dají dobrý pozor, aby se do péče Policie České republiky znova nedostali. Shahram Zadeh je vysoce inteligentní člověk a jistě vyvodí závěry ze zjištění, že platil za výtvory spolupracovníků policie. Důvod k vazbě předstižné zde jako laik nevidím.

Kauza je zajímavá i jako výpověď o tom, jak to vypadá s rovností stran řízení. Když si stěžoval obž. Michal Šimák, že se policisté snažili přimět jej vydíráním k podání křivého svědectví proti Shahramu Zadehovi, kterého vůbec neznal, a Generální inspekce bezpečnostních sborů zahájila vyšetřování, státní zastupitelství jí věc odebralo a předalo policii. Není známo, že by se policisté dostali do vazby či že by byli trestně stíhání. Když Shahram Zadeh přijal nabízený „protijed“ proti výpovědím Petra Pfeifera a Martina Valentoviče v přípravném řízení, které považoval za křivé, dostal se do vazby.

Z celého postupu státního zástupce VSZ Olomouc Michaela Galáta a „spřízněných“ brněnských soudců čpí účelovost: Shahram Zadeh musí být za mřížemi, i když má nárok na uplatnění presumpce neviny. Jeho životním zájmem je dosažení zprošťujícího rozsudku. Proto nemůže uprchnout.

Jeho pronásledovatelé jsou asi vybaveni notnou dávkou sadismu: kromě toho, že týrají nadbytečnou vazbou pana obviněného, trápí i jeho těhotnou manželku. Hodnotím to jako zvlášť odpornou bezohlednost.









pátek 23. června 2017

PREZIDENT JAKO TRIBUN LIDU

Dne 22.června 2017 proběhl  v Poslanecké sněmovně odborný seminář k problematice milosti prezidenta republiky. Zorganizovala jej a jeho průběh moderovala místopředsedkyně Ústavně právního výboru  prof. Helena Válková, bývalá ministryně spravedlnosti, která takto zřejmě reagovala na rozvíření zájmu o tuto část pravomoci prezidenta republiky, vyvolané udělením milosti Jiřímu Kajínkovi.

Projevy pronesli řečníci zvučných jmen, představitelé justice i akademické obce: Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, čerstvě jmenovaný prof. Jan Kysela, vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty KU, prof. Aleš Gerloch, vedoucí katedry ústavního práva PF KU, prof. Vladimír Sládeček, předseda senátu Ústavního soudu, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, František Púry, předseda Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, Petr Jäger, náměstek ministra spravedlnosti a Lenka Marečková, hlavní inspektorka ochrany lidských práv Ministerstva obrany ČR.

Pavel Rychetský zasadil téma do rámce úcty k ústavě a varoval před lehkomyslným přístupem k choutkám ji měnit. Přednášející jako celek probrali problematiku pravomoci prezidenta udělovat milost ze všech možných stran a úhlů a také z historického hlediska. Neshodli se vůbec na ničem: někdo by milost zachoval v současné podobě, někdo by prezidenta omezil kontrasignací předsedou vlády nebo pověřeným členem vlády, jiný by ji zrušil, protože do právního řádu demokratického státu jako monarchický přežitek nepatří. Víceméně se shodovali v tom, že pokud zůstane právo milosti zachováno v jakékoli podobě, pak má opodstatnění pouze pro řešení obtížných životních situací z humanitárních důvodů. V žádném případě by se cestou milosti neměly napravovat justiční přehmaty, neboť trestní řád nabízí tak  širokou škálu opravných prostředků, že to není třeba.

Je zřejmé, že přednášející si buď vůbec nepřipouštějí, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka či uštědří nepřiměřeně přísný trest, nebo si toho sice jsou vědomi, ale v jejich bohorovnosti jim to nijak nevadí: když se kácí les, létají třísky. Přiznávají justici právo dopouštět se justičních přehmatů a zločinů, a to zcela beztrestně. Proti jejich postoji stojí „šalamounský“ názor, že výskyt jediného nevinného člověka v našich věznicích je ostudou pro stát, jehož hodnotu jako místa pro život lidí výrazně snižuje.

 Z řady vznešených řečníků v tomto ohledu vybočovala pouze Lenka Marečková, bývalá disidentka, která po dobu pěti let spravovala agendu milostí v kanceláři prezidenta Václava Havla a ví přesně, jak to je s bezchybností soudních rozhodnutí. Ostatně pochybnost o spolehlivosti standardních opravných prostředků vyslovila i sama moderátorka Helena Válková, do jejíž poslanecké kanceláře přicházejí různé stížnosti na nepřístojnosti justice.

Přednášející se okrajově dotkli i tématu amnestie prezidenta republiky. V podstatě jim tento nástroj nevadil, pouze profesoru Gerlochovi by se líbilo vyhlašování amnestie zákonem, čili přenesení pravomoci na Parlament.

Kdo má zájem dovědět se přesně, co kdo z přednášejících říkal, nechť si přečte článek Ireny Válové na lobbistickém serveru Česká justice. V podstatě vše, co jsme slyšeli, již bylo opakovaně řečeno  jinde a jindy. Výjimkou je kacířský názor spolku Šalamoun, Českou justicí samozřejmě nepodchycený, který zazněl až v diskusi: „nejen, že by měla zůstat zachována pravomoc prezidenta republiky udělovat milost, ale navíc by jeho pravomoc měla být rozšířena o právo podat stížnost pro porušení zákona nebo přímo nařídit revizi sporného trestního řízení jiným než původním soudem. Východiskem názoru je nezpochybnitelné zjištění, že standardní nástroje trestního řízení občas selžou a dojde pak k uvěznění nevinného nebo nepřiměřeně přísnému potrestání obžalovaného. Stát by měl mít pro takové případy pojistný ventil a kromě milosti prezidenta zde jiný není. Jde ale o problematický nástroj, protože prezident republiky není vybaven na důkladné zkoumání trestních spisů ani na provedení revize procesu, takže při vyhodnocování žádostí o milost nutně tápe. V případě navrženého rozšíření pravomoci by prezident dal průchod svým pochybnostem jejich přenesením na Nejvyšší soud ČR, který by zařídil jejich objektivizaci. Tyto úvahy jsou v souladu i s názorem, že přímo zvolený prezident by měl mít širší pravomoci než jeho nepřímo zvolený předchůdce. Povahou svého mandátu je blízký institutu tribuna lidu a měl by být pro občany garantem korektního výkonu spravedlnosti.

Nicméně moderátorka komentovala „šalamounské“ kacířství ironickou poznámkou, že trestní právníci by nebyli potěšeni rozšířením orgánů trestního řízení o prezidenta republiky. Obavy z uskutečnění těchto myšlenek jsou ale liché, protože to je jako v písni „my Prahu nedáme, radši ji zbouráme“: političtí pidižvíci nikdy nedovolí rozšíření pravomoci prezidenta republiky, i kdyby to státu prospělo,  a když už, tak v případě Miloše Zemana ani náhodou.

Do diskuse se jako první přihlásil předseda spolku Šalamoun John Bok a později vystoupili také dva další členové spolku. Jako druhý v diskusi vystoupil Václav Pelikán, ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta, který popsal současný systém vyřizování žádostí o milost prezidenta republiky včetně fungování ministerstva spravedlnosti jako filtru a uvedl číselné údaje o počtech udělených milostí jednotlivými polistopadovými prezidenty. Z nich je zřejmé, že nejvstřícnější byl Václav Havel s 1948 milostmi, zdrženlivější Václav Klaus s 430 případy a náš současný prezident je svrchovaný skrblík s pouhými osmi milostmi, z nichž jen pět prošlo úspěšně filtrem ministerstva spravedlnosti, tři byly uděleny mimo systém. Obraz doplnil náměstek Petr Jäger informací, že od počátku r.2013 ministerstvo obdrželo přibližně 2.700 žádostí o milost, z nichž 11 postoupilo s doporučením panu prezidentovi, který ale vyhověl pouze v pěti případech. Jako poslední vystoupil v diskusi Roman Drahný, trestní soudce Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice, který vyslovil víru ve spolehlivost nástrojů trestního řízení a navrhl, aby milost prezidenta republiky kontrasignoval předseda Nejvyššího soudu ČR.

V každém případě na semináři zazněla spousta názorů a informací,  které si zaslouží zamyšlení, i když nejsou nové. Nicméně celé to akademické intelektuální úsilí vyznívá jako samoúčelné vzhledem k tomu, že současný prezident se nehodlá agendou milostí příliš zabývat. Z výjimky, učiněné ve prospěch Jiřího Kajínka nelze vyvozovat, že Miloš Zeman přestane myslet na sliby, dané voličům. Ani mu to nelze zazlívat, byť leckdo z nás by změnu v jeho základním postoji uvítal. Z pohotového zpravodajství ČT navíc víme, že konání semináře sice zaznamenal, ale vyjádřil se k němu s nevolí, řka, že by si Poslanecká sněmovna měla dělat starosti s jinými věcmi. Netušil ovšem, že šlo o odborný seminář, takže poslanci se na něj nehrnuli.





čtvrtek 15. června 2017

SOUD SOUDÍ SOUDCE II

Pokračování ostudného procesu proti bývalému soudci Vlastimilu Matulovi, které dle mého článku z 8.května 2017 mělo proběhnout 11.května 2017, se nakonec uskutečnilo až 15.června 2017. O odročení jsme se tehdy dověděli až ráno „na místě činu“ a důvody dodnes neznám.

Soudkyně Mária Petrovková úvodem podala přehled o dosavadním vývoji procesu a informovala přítomné, že si vyžádala od Ministerstva spravedlnosti a z dalších zdrojů velké množství listinných důkazů, týkajících se činnosti bývalého soudce Vlastimila Matuly v době jeho působení stážisty na ministerstvu. Šla tedy v úsilí o úplnost dokazování podstatně dále než orgány žaloby v původním procesu. Ale nevytěžila zřejmě z té spousty papíru nic použitelného k upřesnění obrazu domněle zločinného jednání pana obžalovaného.

Listiny měla složené na vozíku a nabízela je stranám k nahlédnutí. Nikdo ale o ně neměl zájem.

Pak zamítla návrhy na doplnění dokazování, které při minulém líčení podali jak státní zástupce,  tak obhájce Lukáš Trojan. Dotázala se takto povzbuzených stran řízení, zda mají ještě nějaké jiné návrhy na doplnění dokazování a když žádný návrh nepadl, vyzvala k závěrečným řečem.

Žalobce Tomáš Svoboda dokázal ve formálně dokonalém, leč názorově zvráceném projevu, že patří k rychle se množící skupině státních zástupců, kteří podléhají nákaze přesvědčením, že jsou blízcí bohům, a proto povýšeni nad občany a všechny instituce státu. Ústavní nález, jímž Ústavní soud vrátil věc zdejšímu soudu k novému projednání, roztrhal na cucky a vynesl do nebeských výšin rozsudky z původního řízení. Zvláště se mu líbil rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Opět shledal pana obžalovaného vinným. K jeho cti slouží, že místo původního trestu odnětí svobody v trvání  18 měsíců s podmíněným odkladem na tři roky tentokrát žádal jen 12 měsíců s odkladem na dva roky.

Nahrál ovšem na smeč obhájci Lukáši Trojanovi, který svou  perfektně strukturovanou řeč zahájil upozorněním, že ústavní nález je právně závazný pro všechny subjekty práva a dále vytkl žalobci, že se v argumentaci opíral o neexistují rozsudky, tedy o rozsudky, jež zrušil Ústavní soud. Tím vtiskl vystoupení žalobce punc nezákonnosti a jeho argumenty zbavil použitelnosti. Přesnými citacemi jednotlivých odstavců ústavního nálezu pak rozbil jeho argumenty bod za bodem. Zdůraznil, že podle názoru Ústavního soudu Vlastimil Matula nenaplnil skutkovou  podstatu žalovaného trestného činu, nemohl se spoléhat na to, že ministryně jeho výtvor bez čtení podepíše a nemohla být k jeho podpisu přinucena zásahem zvenčí. Ostatně mezi stážistou a ministryní byly tři stupně instanční hierarchie, z nichž jeho přímý nadřízený s jeho závěry nesouhlasil, takže ministryně nebyla vůči jeho případnému úskoku bezbranná.

Obhájce také neopomněl zdůraznit, že v tomto řízení neodezněly žádné nové důkazy, jež by umožnily hodnotit jednání pana obžalovaného odlišně od závazného názoru Ústavního soudu. Přirozeně pak dospěl k návrhu na zproštění Vlastimila Matuly obžaloby.

Čím déle mluvil, tím ustaraněji se tvářila paní soudkyně. Žalobce si vyžádal repliku, v které vysvětlil, že samozřejmě respektuje ústavní nález, nicméně ústavně zaručené právo na svobodu názoru a slova mu umožňuje jej kritizovat. Jeho tvrzení ovšem postrádá logiku: jeho tiráda vyústila v  uznání viny a návrh na potrestání, což je v přímém rozporu s vyzněním ústavního  nálezu. Ve skutečnosti ústavní nález nerespektoval a snažil se soud přesvědčit, že závěry ústavních soudců jsou nesmyslné a jedině správný je jeho právní názor poloboha.

Jako poslední přednesl krátkou řeč pan obžalovaný, který zdůraznil svou nevinu a čisté svědomí a připomněl, že jeho trestní stíhání je důsledkem nevole jistých pracovníků ministerstva nad odlišností jeho názorů od jejich.


Soudkyně pak vyhlásila odročení řízení za účelem vyhlášení rozsudku na čtvrtek 29. června 2017 (nikoli na příští čtvrtek, jak uvádí lobbistický server Česká justice).

Někteří účastníci hlavního líčení z 23.února 2017 odcházeli od soudu s pocitem, že Mária Petrovková vede řízení s cílem znova odsoudit Vlastimila Matulu bez ohledu na názor Ústavního soudu. Vyznění duelu Tomáše Svobody a Lukáše Trojana snad vede k většímu optimismu, nicméně při známé nepředvídatelnosti české justice bych na zproštění obžaloby nesázel. Nechejme se překvapit.








  

úterý 13. června 2017

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 11.6.2017

Veřejnoprávní televize, resp. kanál ČT 24,  se Otázkami Vymývače mozků (pardon, Otázkami Václava Moravce) ze dne 11. června 2017 zapojila do nenávistné kampaně proti znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem republiky, a to do té nejnevkusnější části, v které nejrůznější a na sobě jen zdánlivě nezávislí vymývači mozků natloukají národu do hlav axiom o nevhodnosti jeho zvolení kvůli jeho zdravotnímu stavu. Pokud se této podlosti dopouštějí různí presstituti a političtí pidižvíci, je to ostuda těch, kteří je za to platí, ale budiž: dostávají službu, za kterou si zaplatili. Prezident republiky byl řádně zvolen přímou volbou voliči, kteří svými poplatky spolufinancují Českou televizi a dá se říci, že na výnosu z jejich poplatků parazituje komentátor, který určitě nemá dostatečné odborné znalosti na to, aby posuzoval vážnost zdravotního stavu pana prezidenta a jeho způsobilost k dalšímu výkonu funkce. Ostatně ani jeho hosté, kteří si s ním notovali, nemají přesné informace o zdravotním stavu pana prezidenta a všichni dohromady přehlížejí skutečnost, že dle nich nezpůsobilý Miloš Zeman podává výkony, jež by byly náročné i pro zdravého muže.

Toto téma se v pořadu nemělo vůbec vyskytnout. Je nepřípustné, aby Česká televize zasahovala do volby prezidenta republiky tím, že jednomu z kandidátů bude podrážet nohy, aby jej vyřadila z konkurence ještě dříve, než bude zahájena oficiální volební kampaň. Přesně naopak: Česká televize musí zachovávat ve vztahu k jednotlivým uchazečům o zvolení do funkce hlavy státu přísnou neutralitu.

Občané U.S.A. měli štěstí, že na jaře r.1933 u nich nevysílala ČT 24 a nevymýval jim mozky Václav Moravec: mimo jiné také díky tomu si zvolili do čela státu F.D. Roosevelta, který je z invalidního vozíku provedl vítěznou válkou.

Tím vším nechci říci, že v případě nezvolení Miloše Zemana prezidentem na další období vypuknou v naší vlasti mor a neštovice. Uchazeči ale mají mít rovné podmínky.

Nicméně druhá část pořadu, věnovaná v zásadě situaci v trestní kauze Davida Ratha, neztratila kvůli tomuto výstřelku na zajímavosti. U kulatého stolu se sešly osobnosti nejen vysokého postavení, ale zejména vysoké intelektuální úrovně: předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal, pražská vrchní  státní zástupkyně Lenka Bradáčová a bývalá ministryně spravedlnosti, místopředsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny prof. Helena Válková.

Ústředním námětem jejich debaty byly důsledky rozhodnutí ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který na návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch obž. Davida Ratha proti usnesení senátu Pavla Zelenky Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jímž byl zrušen a vrácen k novému projednání  nepravomocný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze. Důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu měla být nezákonnost prováděných odposlechů telefonů obviněných.

Rozhodnutí  Vrchního soudu v Praze vyvolalo značný rozruch a přímo nevoli u všech, kdo předpokládali, že David Rath s odvoláním neuspěje a pětiletý proces konečně skončí jeho pravomocným odsouzením. Odposlechy totiž tvoří velmi významnou část důkazů v neprospěch Davida Ratha, takže pro soud 1. stupně by bylo velmi  obtížné jej bez nich znova odsoudit. Upínali se proto s nadějí k Nejvyššímu soudu ČR, který měl rozhodnout o ministrově stížnosti. A Nejvyšší soud je zdánlivě nezklamal: usoudil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch ods. Davida Ratha, a to nedůvodným popřením zákonnosti použitých odposlechů. Zachoval se jako chytrá horákyně: přitakal ministrovi, ale obžalovanému možná příliš neublížil (viz níže).

Důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se pokusil vysvětlit jeho předseda, prof. Pavel Šámal, který především zdůraznil, že jeho soud nerozhodoval o vině Davida Ratha, ale pouze posuzoval zákonnost odposlechů. Vzal to „od podlahy“, tj. od historického rozhodnutí Ústavního soudu z r.2001 o vymezení povahy stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Porovnával závěry svého soudu s úvahami Ústavního soudu. Nejsem si jist, že tím laické veřejnosti usnadnil pochopení obtížně srozumitelných důsledků historického rozhodnutí Ústavního soudu: pokud Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona rozhodne, že pravomocným rozsudkem obecného soudu byl zákon porušen ve prospěch odsouzeného, jde o akademický výrok, který plní sjednocující funkci do budoucna, ale nedotkne se subjektivního právního postavení odsouzeného, čili nezhorší jeho postavení v řízení. Nejvyšší soud ČR v daném případě nezrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které nadále platí, i když částí jeho obsahu byl porušen zákon. K tomu ovšem poznamenala prof. Helena Válková, že toto konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro Davida Ratha nepříznivé.

Debatující si nebyli správností svých úvah úplně jisti. Dosud totiž nevyšlo písemné vyhotovení rozsudku, takže nevěděli úplně přesně, jak Nejvyšší soud ČR vysvětluje podrobnosti svého rozhodnutí.

Shrneme-li všechna poučení, jichž se k věci dostalo divákům od Moravcových hostů, dojdeme k poznání, že výsledkem snažení Roberta Pelikána je hustá právnická „bramboračka“, s kterou se bude muset vypořádat senát soudce Roberta Pacovského. Bude mít na stole dvě soudní rozhodnutí, z nichž každé mu bude říkat něco jiného: usnesení Vrchního soudu,  jež stále platí a  znehodnocuje část použitých důkazů, a vedle něj rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jenž potvrzuje zákonnost znevážených důkazů, ale má jen akademický význam a platí spíše jako vzkaz do budoucna pro řešení obdobných situací.

Na  rozdíl od řady vykladačů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako laik soudím, že z něho nevyplývá zcela jednoznačně, že se automaticky vrací do hry jako důkaz odposlechy, označené Vrchním soudem v Praze za nezákonné, i když k jejich opětovnému použití Krajským soudem možná dojde.

O  to je úloha senátu Roberta Pacovského při novém projednání věci složitější.  Není vůbec jasné, ke kterému rozhodnutí se přikloní. Je možné, že se bude řídit pravidlem „vyšší bere“ a s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude trvat na svém původním rozhodnutí. Pak ovšem není vůbec jasné, co by se stalo, kdyby na základě dalšího odvolání se věc znova vrátila do rukou senátu Pavla Zelenky.


Debatující připustili, že pětileté trvání procesu a malá pravděpodobnost jeho brzkého ukončení spolu s  protichůdností závěrů různých stupňů soudní soustavy mohou oslabovat důvěru veřejnosti v justici. V daném případě to je ovšem nespravedlivé, protože jde o velký proces se spisem v rozsahu 31 tisíc stran, jehož zvládnutí je samozřejmě obtížné a zdlouhavé. Právní nejasnosti pak odrážejí rozdílnost právních názorů různých soudců, která je projevem jejich nezávislosti. Nejde o výsledek účelovosti či dokonce podlehnutí soudů politickému zadání.

V každém případě Moravcovi hosté si byli vědomi, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bitva neskončila. Kromě toho poukázali na skutečnost, že povolování odposlechů je skutečně problém vzhledem  k jejich vysokému počtu a opakovaném použití v případech, které skončí zastavením trestního stíhání nebo zprošťujícím rozsudkem. Velmi pečlivé odůvodnění rozhodnutí o povolení odposlechů je zcela nezbytné a státní zástupci by si neměli pro povolení odposlechů a jiných zásahů do soukromí podezřelých vybírat „vhodné“ soudce.

Jako laik, který jako aktivista spolku Šalamoun přichází často do styku s porušováním základních práv občanů dle Listiny základních práv a svobod, hodnotím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako svébytnou „výtržnost“, kterou upozornil na nadužívání orgány činnými v trestním řízení prostředků utajovaného pronikání do soukromí občanů. Je to skutečně velký nešvar. Je jistě v pořádku, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona, ale současně by měl nechat přezkoumat rozhodovací praxi soudců, kteří povolovali inkriminované odposlechy. Monitorování mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského dosud neupadlo v zapomnění a je výstražným znamením.

V této souvislosti padla zmínka o článku advokáta Petra Tomana,v němž si dne 10. června 2017 na serveru Česká justice postěžoval na nekalé praktiky státních zástupců, které se „šíří jako Ebola v Kongu“. Jako odstrašující příklad v něm uvedl nezákonné nakládání státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se záznamy z odposlechů hovorů obv. Shahrama Zadeha s jeho obhájci: nejen že je nezničili, jak káže zákon, ale učinili z nich součást trestního spisu, navíc v jiné kauze, než v té, při které byly pořízeny. Pozoruhodným způsobem na jeho informaci reagovala Lenka Bradáčová: vysvětlila, co se vlastně stalo a vyjádřila se, že jednání olomouckých státních zástupců hodnotí jako exces, s jakým se dosud nikdy nesetkala. Tak ostré vyjádření vedoucího státního zástupce dovnitř soustavy skutečně není běžné, dokonce si na žádné tomu podobné nevzpomínám a jeho závažnost zvyšuje skutečnost, že jej pronesla dáma, o které si někteří obhájci myslí, že slouží ďáblu.  Její vyjádření je zvlášť úděsné kvůli tomu, co nebylo vysloveno: není známo, že by pachatelé excesu byli kázeňsky potrestáni, i když závadnost jejich jednání konstatovalo Nejvyšší státní zastupitelství.

K tomu dodávám, že vystoupení Lenky Bradáčové nepostihlo úplně hrůznost skutečnosti, že celý způsob nakládání se Shahramem Zadehem státními zástupci VSZ Olomouc a některými s nimi spolupracujícími soudci působí na mne jako na laika dojmem úmyslného psychického týrání, prováděného v naději, že se pana obviněného podaří zlomit a přimět k překrytí mezer v dokazování kajícným doznáním. Nebo snad chtějí státní zástupci vyloudit další mnohamilionovou kauci ? V článku „Je lépe být vrahem než Zadehem“  z 2.května 2017 jsem srovnával jeho osud s postavením Pavla Šrytra, obžalovaného z vraždy. Pavel Šrytr byl z vazby propuštěn na základě soudního rozhodnutí z 6.června 2017 již  12. června 2017 po složení kauce ve výši 1,150 milionu korun. Na Shahrama Zadeha, jenž strávil ve vazbě 22 měsíců a byl z ní v únoru r.2016 propuštěn po složení rekordní kauce 150 milionů korun, nechal státní zástupce VSZ Olomouc Michal Galát uvalit útěkovou vazbu s účinností od 2.prosince 2016. Koluzní vazbu mu nezákonně prodloužil o několik týdnů,  o které tak protáhl obtěžování manželů Zadehových přítomností policistky při návštěvách těhotné manželky ve věznici. Když Městský soud v Brně dne 11. dubna 2017 za jeho neúčasti rozhodl o propuštění pana obviněného na svobodu, Michal Galát veřejně zpochybňoval důvěryhodnost soudu a samozřejmě proti usnesení podal stížnost. Stížnostní řízení již dávno proběhlo, ale na jeho výsledek lze usuzovat jen ze skutečnosti, že Shahram Zadeh na rozdíl od Pavla Šrytra je stále ve vazbě. Písemné vyhotovení usnesení stížnostního soudu není dosud k disposici.

Trestní stíhání vede státní zástupce Michal Galát na základě obvinění, které jako laik považuji za zcela nesmyslné: v r.2015 měl Shahram Zadeh  z vazby založit zločinné uskupení, jež sloužilo k obstarávání důkazů v jeho prospěch a k znevažování různých úředních osob. Aktivními účastníky uskupení byli lidé s pestrou minulostí, z nichž někteří ve skutečnosti spolupracovali s policií a dokonce jí odváděli peníze, které dostali  za bezcennou službu Shahramu Zadehovi.

V návaznosti na hlavní téma pořadu se řešily různé dílčí problémy. Především šla řeč o vysokém počtu použitých odposlechů a z toho plynoucí nutnosti odpovědného přístupu k jejich povolování. Cenné bylo věcné vysvětlení Lenky Bradáčové o významu odposlechů jako nástroje, jenž ve virtuálním světě nahrazuje domovní prohlídku či prohlídku nebytových prostor, a je proto zcela nezbytný. Zmínila se také o vztahu mezi  zákonným rozšířením okruhu trestných činů, u kterých lze odposlechy použít, a nárůstem jejich počtu. Posléze upozornila, že počet odposlechů neodpovídá počtu odposlouchávaných osob, protože povolení se vydávají na telefonní čísla či e-mailové adresy a někteří obvinění jich používají souběžně několik.

Prof. Helena Válková upozornila, že diskutovaná situace je projevem nevhodnosti stížnosti ministra pro porušení zákona jako takové. Litovala, že byly zastaveny práce na rekodifikaci trestního řádu, při které se počítalo s nahrazením stížnosti účelnějším instrumentem. Moderátor z toho vyvodil, že všichni tři čekají na nový trestní řád. V tomto okamžiku ale Lenka Bradáčová snesla své protějšky od snění o novém trestním řádu na zem: než se zrodí nový trestní řád, musí se pracovat, a není-li k disposici vysněná novela, musí sloužit ten, který je k disposici.

Daleko „výživnější“ ale byla debata o kárné odpovědnosti státních zástupců a soudců a jejím vynucování. Ve vztahu ke státním zástupcům ji nastolila prof. Helena Válková, která projevila nespokojenost nad tím, že státní zástupci nejsou voláni k odpovědnosti za nesprávné kroky, které poškodily účastníky řízení. Upozornila v této souvislosti na neblahé důsledky obstavování majetku trestně stíhaných.  Problém spatřovala v tom, že v případě zastavení neoprávněně vedeného trestního řízení se někdy obviněným dostane omluvy a odškodnění, ale státních zástupců se to nedotkne, na náhradě škody se nepodílejí, neboť jejich nadřízení proti nim nevyvozují kárnou odpovědnost. Litovala, že nemohla dokončit přípravu nového zákona o státním zastupitelství, který měl vymáhání odpovědnosti po státních zástupcích řešit úplně jinak než dosud. Projevila nespokojenost s mírností kárného senátu Nejvyššího správního soudu. Připomněla neblahou praxi státního zastupitelství ve vybírání soudců, kteří sporné návrhy státních zástupců ochotně schvalují. Lenka Bradáčová k tomu podotkla, že v řadě situací by se muselo jednat o  sdílenou odpovědnost státních zástupců a soudců, kteří nezákonné návrhy státních zástupců schvalují. Obsahově se vystoupení prof. Heleny Válkové blížilo výše zmíněnému článku Petra Tomana. Její  úvahy jsou hlavní částí  obsahu  článku,  který  Otázkám věnoval lobbistický server Česká justice.

Obecně hosté Otázek uznali, že vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je nezbytné a uznali vhodnost vybavení  prezidenta republiky a ministra spravedlnosti kárnou pravomocí. Nepřipojili se ale k názorům Josefa Baxy, předsedy Nejvyššího správního soudu, či Daniely Zemanové, předsedkyně Soudcovské unie, kteří si opakovaně veřejně stýskají, že soustava kárných žalobců selhává. Nehovořili o tom, že kární žalobci ve státním zastupitelství, tedy vedoucí státní zástupci, se většinou snaží kárný podnět vyhodnotit podle zákona o státním zastupitelství, nikoli podle speciálního zákona „o řízení ve věcech soudců a státních zástupců“ a zejména bývá jejich cílem zastření kárných provinění jejich podřízených. Příkladem budiž beztrestnost pro pachatele „excesu“, zmíněného v pořadu. Kární žalobci – předsedové soudů nejraději ke kárným podnětům mlčí, nebo je posílají na nižší stupeň a jsou-li pod velkým tlakem překladatele, „zaúkolují“ ministra. Na ministerstvu buď podnět „zneškodní“ právnicky nevzdělaný pohrobek normalizace nebo jej pošle předsedovi Nejvyššího soudu ČR, o němž ví, že jej nebude řešit. Všichni zúčastnění představitelé resortu spravedlnosti ve věci vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců kážou vodu, ale pijí víno : mají-li sami příležitost zasáhnout proti deliktnímu jednání osob, napadených kárným podnětem, dávají přednost omlouvání jejich poklesků.

Perlou této části debaty bylo snaživé znevažování „soudce Zelenky“ moderátorem, které směřovalo k vyvolání pohoršení nad tím, že tento „nehodný“ soudce stále soudí a bude soudit dál. Václav Moravec  při tom přímo duněl diletantstvím. Samo používání pojmu „soudce Zelenka“ je hloupé, protože jde o rozhodnutí tříčlenného senátu soudců z povolání, kteří při svém rozhodování nejsou na předsedovi senátu závislí a o konečném rozhodnutí se hlasuje, při čemž členové senátu mají rovné a tajné  hlasovací právo. Může se dokonce stát, že členové senátu předsedu senátu přehlasují, ale jemu nezbývá, než rozsudek vydat. Ostatně za předsedou senátu se obvykle skrývá soudce-zpravodaj, který analýzuje podklady a připravuje rozhodnutí. Předseda senátu nemá možnost vnutit svým kolegům svůj subjektivní právní názor. Dá se předvídat téměř s jistotou, že kárný soud by z těchto důvodů nevyhověl žalobě na předsedu senátu.

Zcela nevhodné bylo moderátorovo pohoršení nad jinými kauzami senátu Pavla Zelenky, které se nejspíš opíralo jen o mediální, tedy povrchní informace. Pokud se týká inkriminovaného usnesení Vrchního soudu v Praze,  jeho laické posouzení bez znalosti písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR je prostá troufalost domýšlivého diletanta.  Kdyby se splnilo Vymývačovo velké přání a několik zrušených rozhodnutí vyšším soudem mezi stovkami  úspěšných by vedlo k odejmutí taláru, mnoho soudců by nám nezbylo.  Jeho diletantské dovádění nicméně ukázalo, jakou vadou je neexistence kariérního řádu pro soudce a státní zástupce, spojené s pravidelným hodnocením kvality jejich výkonů a průběžným odstraňováním „slabých kusů“ : kdybychom jej měli, špatný soudce by se k zásahování do náročných kauz nedostal, na druhé straně by si nikdo nemohl otírat ústa o soudce, který plní svědomitě  své úkoly.

                        

neděle 11. června 2017

KRMÍ NÁS ŠUNTEM

Zpráva, která je zastaralá, seznámení s jejím obsahem nepřinese zábavu ani poučení a navíc předstírá, že je nositelkou záhady, zaslouží označení „šunt“. Šuntem“ krmí média veřejnost  z nejrůznějších důvodů: např. je mrtvá sezona, takže není o čem psát, nebo se požaduje odvedení pozornosti od nepříjemných témat či  naopak má někdo zájem na nenápadném nasměrování veřejnosti někam, kam by se měla dívat podle potřeb  zdroje „šuntu“.

„Šuntem“ je nepochybně zpráva, přinesená Radiožurnálem  a převzatá Českou televizí o tom, že před dvěma roky „prezidentovi muži“ Vratislav Mynář a Vladimír Kruliš vyjednávali s šéfem speciálního policejního týmu „Tempus“ Martinem Balážem, aby se pustil do nového vyšetřování kauzy Jiřího Kajínka. Účastníci jednání prý pravdivost zprávy dílem popírají, dílem nekomentují. Jediný, kdo ji snad nepřímo potvrdil nebo aspoň nevyvrátil, je Jiří Pospíšek, bývalý ředitel Úřadu služby vyšetřování a kriminální policie Policejního prezidia, který okamžitě opustil policejní sbor, když „šlachtovci“ v rámci kauzy „Vidkun“ provedli prohlídku jeho kanceláře a také jej nechávali odposlouchávat. Autoři se ale odvolávají také na odposlechy z kauzy „Vidkun“, v kterých měly být zachyceny příslušné rozhovory.  Hlavním tvůrcem zprávy je samozřejmě pověstný skandalista Janek Kroupa. Nicméně nelze ji vydávat za spolehlivě prokázanou.

I kdyby k události skutečně došlo, „Zemanovi muži“ se uvedeným jednáním nedopustili ničeho nemravného, natož trestuhodného. Pokud by zpráva měla být důkazem, že se Miloš Zeman zabýval kauzou Jiřího Kajínka dlouhodobě, nebyla by pro něj nepříznivá, ani pro veřejnost významná.

Marně přemýšlím, čím tato zpráva o velmi staré, bezvýznamné události, u které nakonec ani není úplně jisté, že se skutečně stala, obohatí povědomí české veřejnosti natolik, že jí za peníze koncesionářů věnují pozornost veřejnoprávní media. Poselství zprávy lze dešifrovat jako důkaz o dva roky starém projevu  právního diletantismu „Zemanových mužů“: žádný policejní orgán nesmí vyšetřovat věc, která byla uzavřena pravomocným rozsudkem a je úplně jedno, kdo o otevření případu žádá. Diletantismus „Zemanových mužů“ není novinkou, kterou bychom  bez Janka Kroupy neznali, a netuším, jaký praktický význam má pro dnešek zpráva o jejich právním klopýtání před dvěma roky (pokud k němu tedy skutečně došlo).

Jediná věc, která snad stojí za pozornost, je okolnost, že se Janek Kroupa odvolává na záznamy z odposlechů, pořízených v kauze „Vidkun“. Kauza „Vidkun“ je totiž zajímavá jako patrně první historicky doložitelný projev nedůvěry olomouckých žalobců ke Generální inspekci bezpečnostních sborů, která byla podle zákona příslušná pro její vyšetřování. Státní zástupci ale GIBS nedůvěřovali a věc raději svěřili vybrané skupině „šlachtovců“. Tehdejší ředitel GIBS Ivan Bílek krátce na to resignoval (konečně!) a lze se domnívat, že tím m.j. odpověděl na uvedený projev nedůvěry. Nyní nám najednou Janek Kroupa předvádí, že má  k disposici podklady, pocházející od této „elity elitních jednotek PČR“, které se mu v žádném případě neměly dostat do rukou. Pokud se do nich dostaly, pak zcela jistě nezákonným způsobem. Jako novinář jejich zdroj určitě neodhalí. To vše  v době, kdy probíhá rozsáhlé vyšetřování skupiny brněnských policistů kvůli únikům dat z vyšetřování.

Používání nezákonně získaných podkladů z vyšetřování není v praxi Janka Kroupy ničím novým. Není mi známo, že by jej za to někdy pronásledovaly orgány činné v trestním řízení. Lze se proto domnívat, že jeho výkony nějakým způsobem slouží zájmům policie. Možná se časem dovíme, kdo se na základě právě zveřejněných  informací dostal do hledáčku policie. Přesto by zpráva o využití údajů z policejních odposlechů měla být  podnětem k zamyšlení pro ředitele GIBS  Michala Murína. Jejich zdrojem má totiž být policejní složka, která má být podle olomouckých žalobců důvěryhodnější než GIBS, takže  by ji mohl případně považovat za „špinavou konkurenci“ svého úřadu.



čtvrtek 8. června 2017

U SOUDU HŘMĚLO

V článku Prezidentův Rath, který vyšel 3.června 2017 na mém bloggu, jsem se okrajově dotkl problému zdlouhavosti některých soudních procesů. Zmínil jsem se v té souvislosti o přerušování hlavního líčení překážkami na straně obžalovaných a jejich obhájců. Vyslovil jsem naději, že při pokračování hlavního líčení v kauze „Zadeh“ ve dnech 7.-9. června 2017 se bilance jeho průběhu vylepší, takže z 30 plánovaných dnů na 1. pololetí r. 2017 se dostaneme aspoň na třináct. Naděje se nesplnila. Řízení bylo po hodině jednání opět odročeno a to až na 25.září 2017, což je první termín, v kterém bude mít tento senát k disposici volnou soudní síň. Příčinou bylo opět onemocnění obhájkyně, která za sebe neposlala substituci, protože klient si to nepřál.

Nepřekvapuje, že předseda senátu projevil jistou nevoli: už po řadu měsíců se mu nedaří kvůli překážkám na straně obžalovaných a jejich obhájců zajistit plynulý chod procesu. Pohrozil, že v případě opakování situace by mohl podat na obhájkyni stížnost advokátní komoře. K tomu dodal, že přání obžalovaného ho nezajímá. Pohoršil tím některé obhájce,  kteří míníli, že právo obžalovaného na volbu obhájce je nezadatelné, takže souhlas s přizváním substituta nelze vynucovat, či dokonce nesouhlas trestat.

Podotýkám, že stejný problém se vyskytl  v “malé” vazební kauze Shahrama Zadeha, když pan obviněný trval na přítomnosti své hlavní obhájkyně při úkonu, jehož se kvůli jiným povinnostem nemohla zúčastnit. Vyšetřovatel byl ochoten dohodnout se na náhradní lhůtě, ale státní zástupce Michal Galát to nepřipustil. Došlo tak ke krácení práva obviněného na obhajobu.

Zejména u monstrprocesů s větším počtem obžalovaných nelze zdržování hlavního líčení překážkami na straně obžalovaných předcházet ani zabránit. Bylo by možné jim čelit pouze legislativním omezením práva na zastupování zvoleným obhájcem.Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení mají sklon jednat s obviněnými z pozice síly, omezení práva na zastupování zvoleným obhájcem by znamenalo nepřijatelné oslabení jejich postavení. Otázka zní, co je důležitější: rychlost a plynulost procesu nebo záruka jeho férovosti.

Soudce opět řešil otázku, zda pokračovat v hlavním líčení po vyloučení věci nepřítomného obžalovaného  nebo jednání opět odročit. Obžalovaní a jejich obhájci dostali možnost poradit se a vyjádřit svá stanoviska. Po poradě senátu pak došlo na výše zmíněné odročení.

Zdálo se, že bude následovat klidný rozchod účastníků řízení, avšak nakonec byl závěr jednání docela rušný, a to nespokojenost obžalovaných a jejich obhájců výrazně vybublala na povrch jen konfliktem mezi předsedou senátu a obž.Shahramem Zadehem.

Než vysvětlím, co se v soudní síni odehrálo, dovolím si předběžnou laickou úvahu o možném psychologickém pozadí chování předsedy senátu a obžalovaných v konfliktní situaci, která v jednání dne 7. června 2017 vznikla, obecně o dlouhodobě se projevujícím napětí mezi soudcem Alešem Novotným a obž. Shahramem Zadehem.

Zdá se být pravděpodobné, že předseda senátu Aleš Novotný pociťuje jistou nervozitu, protože se mu dlouhodobě nedaří zajistit plynulý chod hlavního líčení a patrně si uvědomuje, že obžaloba zejména vůči Shahramu Zadehovi stojí na vodě, takže prokázání viny nezpochybnitelným způsobem a vynesení rozsudku s vysokým trestem je ohroženo. Projevuje se to ve zvláštnostech jeho chování k účastníkům řízení, např. v šikanování veřejnosti pokusy o lustraci přítomných nebo nezdvořilostí vůči advokátům, kteří se dožadují opakování některých jeho výroků, pronášených tak tiše, že je na místě otázka, zda je řízení skutečně veřejné. Nesnáší skákání do řeči, ale sám advokáty i obžalované přerušuje někdy docela nevhodně. Důrazně dává najevo, že je pánem soudní síně, takže tázajícímu se advokátovi se může dostat nezdvořilého pokynu “buďte zticha”.

Naproti tomu v chování obž. Shahrama Zadeha se začíná projevovat únava a zlost na způsob, jakým s ním zacházejí orgány činné v trestním řízení. Trvá na tom, že obvinění, že řídil podvodné obchody společností Petra Pfeifera a jeho společníků se škodou dvě a půl miliardy Kč, je nesmysl, ale úřady s ním zacházejí, jako by již byl odsouzen. Strávil 22 měsíců v útěkové vazbě. Za účelem jejího uvalení jej státní zástupce VSZ Olomouc Aleš Sosík nechal zavléci z Prahy až do Znojma k soudkyni Kateřině Kafkové, která tehdy nevěděla, že Anglie je součástí EU. Z vazby se dostal v únoru r.2016 po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Po propuštění na svobodu byl hned na dvoře věznice zadržen policií, neboť státní zástupce KSZ Brno Jiří Kadlec z obavy, že by Shahram Zadeh mohl uprchnout,na něj chtěl uvalit t.zv. předběžnou vazbu, která je časově neomezená. Soudce Krajského soudu v Brně Martin Vrbík ale návrhu nevyhověl, neboť nebyly naplněny materiální a právní podmínky  pro uvalení vazby a vysoká kauce je obecnou pojistkou pro případ útěku, kryjící i jiné procesy, jichž se Shahram Zadeh účastní.

Po jistém čase po propuštění z vazby se Shahram Zadeh oženil a s manželkou čekají rodinu. Dne 2. prosince 2016  byl na příkaz státního zástupce VSZ Olomouc Michala Galáta znova zadržen policií a dne 4. prosince 2016 na něj soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek uvalil vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou a soudce Miroslav Dlouhý téhož Krajského soudu v Brně, který nevyhověl návrhu státního zástupce Jiřího Kadlece, jeho rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil. Koluzní vazba je zásahem do soukromí obviněného a jeho rodiny: rozhovory manželů Zadehových při návštěvách sledovala policistka. Lhůta pro koluzní vazbu vypršela 3. března 2017, ale státní zástupce Michal Galát ukončení koluzního režimu nezařídil, takže manžele Zadehovy při návštěvách dále obtěžovala přítomnost policistky. Zastavil to až 11. dubna 2017 při dalším vazebním řízení soudce Městského soudu v Brně David Otevřel. Připomínám, že opomenutí termínu vypršení vazby vyneslo kdysi pražskému soudci Jiřímu Horkému odsouzení k zániku funkce soudce. Státní zástupce Michal Galát nyní rovněž čelí kárnému  řízení, ale způsobené nepříjemnosti manželům Zadehovým jsou nevratné. Ostatně uložení přísného trestu neočekávám, spíše jsem připraven na snahu jeho poklesek bagatelizovat. Dne 11. dubna 2017 soudce David Otevřel rozhodl o propuštění obv. Shahrama Zadeha z vazby. Státní zástupce Michal Galát se vyhlášení usnesení nezúčastnil. Zneužil skutečnosti, že zákon povinnost účasti nestanoví a povinnost jednat svědomitě s plným nasazením a předcházet průtahům vazebního řízení mu zjevně nic neříká. Samozřejmě neznal odůvodnění soudního  rozhodnutí. Přesto v následujících dnech v rozhovorech pro media zpochybňoval důvěryhodnost soudce Otevřela výroky o nepochopitelnosti jeho rozhodnutí. Podle příslušného kárného žalobce se tím prý nedopustil kárného provinění, protože pouze řekl, že soudnímu rozhodnutí nerozumí (řekl toho ovšem daleko vice, ale kdo nechce psa bít, hůl nehledá).

Proti usnesení o propuštění z vazby podal stížnost nejen státní zástupce Michal Galát, ale také sám obviněný, tento proti stanovení některých doprovodných podmínek propuštění na svobodu. Stížnostní řízení na Krajskému soudu v Brně opět u soudce Miroslava Dlouhého již dávno proběhlo, ale na jeho výsledek můžeme pouze usuzovat ze skutečnosti, že navzdory soudnímu rozhodnutí z 11.dubna 2017 Shahram Zadeh je dosud ve vazbě. Soudce rozhodl v nepřítomnosti stran řízení, na dotaz obhájkyně odmítl odpovědět a do dnešního dne, t.j. do 8. června 2017, nebylo obviněnému a obhájkyni doručeno písemné vyhotovení jeho rozhodnutí. Díky zlovolnosti státního zástupce Michala Galáta museli manželé Zadehovi snášet obtěžování přítomností policistky o několik týdnů déle, než bylo podle zákona přípustné, nyní běží od 11. dubna 2017 další dny a týdny, které již mohli trávit spolu na svobodě.

Poznatky o chování olomouckých státních zástupců shrnuji do závěru, že úmyslně týrají Shahrama Zadeha vazbou, aby jej zlomili a přinutili tak k doznání, které by překrylo mezery v dokazování. S tímto závěrem se vracím do soudní síně dne 7. června 2017 s přesvědčením, že se v ní setkal znervoznělý soudce Aleš Novotný s obviněným Shahramem Zadehem, pro kterého je soudce ztělesněním tlupy pronásledovatelů, kteří jej všemožně týrají. Nedá se předpokládat, že by tito dva lidé se k sobě navzájem chovali neutrálně a zcela bez emocí. Pokud ovšem někdo z nich má nárok na projevy emocí, je to pouze pan obviněný.

Po rozhodnutí o odročení jednání vyzval soudce Aleš Novotný obžalované, aby si vyzvedli připravené soubory zápisů z výpovědí ostatních obžalovaných, které samozřejmě nesměli sledovat přímo.  K nim byla přiložena různá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci k jejich stížnostem, některá dokonce z počátku března r. 2017. “Obdarovaní” potichu reptali, že průtahy v doručování rozhodnutí vrchního soudu je poškozují, protože oddálily jejich případné napadení ústavní stížností. Hlasitě se ozval Shahram Zadeh, který od začátku hlavního líčení protestuje proti tomu, že nemohl být přítomen výslechům spoluobžalovaných, což mu znemožnilo pochopit, z čeho a proč je vlastně obviněn. Doručení protokolů z výslechů spoluobžalovaných, k nimž jeho tlumočnice předala anglické překlady již počátkem března, proto považoval za nepřijatelně opožděné. Také k nim bylo přiloženo dubnové usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které patrně bude chtít napadnout ústavní stížností. Soudci Aleši Novotnému se ale nechtělo jeho výčitky poslouchat, proto jej přerušil. To zapůsobilo jako roznětka výbuchu hněvu obviněného, který zvýšeným hlasem proti přerušení protestoval. Nakonec přešel do češtiny, sdělil soudci, že “není bůh” a vytkl mu, že kdysi zahájil jeho oslovení slůvkem “hele”, neboť   “on není žádné hele” a nakonec pohrozil soudci trestním oznámením. Soudce prohlásil, že nepřipustí, aby obviněný na něj řval a urážel jej a nechal jej eskortou vyvést ze soudní síně. Po chvíli jej ale nechal přivolat zpět.

Závěrečné vystoupení Shahrama Zadeha nebylo ani procesním návrhem, ani výslechem obžalovaného, takže soudce měl právo jeho výklad přerušit. Na druhé straně pan obžalovaný si oprávněně stěžoval na poškozování práva na účinnou obhajobu, takže se nelze divit, že na soudcův zásah reagoval poněkud nevhodně. A právě přerušení jeho řeči bylo roznětkou k výbuchu, za který jej předseda senátu potrestal vykázáním ze soudní síně. V každém případě jeho hněv byl projevem dlouhodobě týraného člověka. V pojetí soudce obžalovaný musí snášet týrání vazbou a různé další ústrky, ale proti špatnému nakládání hlasitě protestovat nesmí. Taková je rovnost stran v praxi.

Chování soudce Aleše Novotného, který dal najevo, že se vystupováním Shahrama Zadeha cítí uražen, je ale důkazem podjatosti: soudce, jenž se cítí uražen, z logiky věci nemůže být nepodjatý.  Návrh na vyloučení z řízení pro podjatost již v minulosti zamítl a pokud jej pan obžalovaný po středečním konfliktu podá znova, jistě bude opět trvat na své nepodjatosti a nestrannosti a opět se nevyloučí, neb by nemohl splnit poslání přísného potrestání Shahrama Zadeha.


sobota 3. června 2017

PREZIDENTŮV RATH

Pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“ ze dne  1.června 2017 běžel svěžím tempem. Otázkami, z nichž některé byly až příliš „na tělo“, vypalovanými jedna za druhou jako z kulometu bez pedagogického poučného úvodu, dovedla Alexandra Mynářová pana prezidenta také k dění u Nejvyššího soudu ČR, kde se právě projednává stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl kvůli použití nezákonně nařízených odposlechů zrušen prvostupňový rozsudek nad Davidem Rathem.

Miloš Zeman se ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti na nesprávnost rozsudku Vrchního soudu v Praze. Zkritizoval jeho rozhodnutí jako ryze formalistické, neboť soud podle něj zcela zbytečně žádal po soudcích, povolujících odposlechy, aby svá rozhodnutí psali jako slohová cvičení.  V této souvislosti vyjádřil nedůvěru justici, danou tím, že „člověk, chycený s krabicí od vína, je stále ještě na svobodě a různými  právními kličkami uniká spravedlnosti, což snižuje důvěryhodnost justice“.

Moderátorka na tomto místě připomněla, že ze své strany David Rath zpochybňuje nestrannost soudu například předjímáním, že při svém rozhodování podlehne tlaku ministra spravedlnosti a prezidenta.

Znepokojení hlavy státu z protahování Rathova procesu je pochopitelné a jistě je zesilují různé výroky pana obžalovaného o tom, že jeho proces je politický, vina mu nebyla prokázána, do řízení zasahují svým vlivem  politici, stížnost pro porušení zákona je pokusem o zásah moci výkonné do nezávislosti justice, soudci jsou podjatí a je třeba je z řízení vyloučit apod. Ostatně se znepokojuje i lid obecný u hospodských stolů, kde se ozývají pochybnosti, zda se vůbec někdy podaří pana obžalovaného odsoudit, zda vůbec má naše justice sílu na trestání „velkých pánů“.

Pohled na jednotlivou, velmi specifickou kauzu, z vyvýšeného pozorovacího stanoviště prezidenta republiky, se ale může lišit od pohledu pěšáka, který se dlouhá léta brodí bahnem justičních nepravostí.

Trestní právo procesní je velmi formalistické, ale kvůli tomu se nelze vzdát jeho dodržování jako jisté záruky spravedlivého procesu. Mimo to justice má své vnitřní organizační problémy, které brání rychlému průběhu trestních soudů ( např. omezený počet soudních síní).

Například do jiného sledovaného procesu, známého jako „kauza Vitásková“ nikdo zvenčí nezasáhl  nevhodným rozsudkem, ale  i tak je rozvleklé. Hlavní líčení bylo zahájeno 2.června  r. 2014, v r.2015 se sedm měsíců nesoudilo kvůli úrazu ruky soudní úřednice, závěrečné řeči odezněly 11.prosince 2015,  na vyhlášení prvostupňového rozsudku se předseda senátu Aleš Novotný zmohl až  dne 22.února 2016, a pak se několik týdnů čekalo na doručení písemného vyhotovení rozsudku. Alena Vitásková byla odsouzena k vysokém trestu jen proto, že si soudce myslí, že se čehosi dopustila, ač pro to nejsou důkazy. Od té doby se v řízení nic viditelného neděje. Spis leží u odvolacího Vrchního soudu v Olomouci. Dlouhý život v nejistotě a obavách nepravomocně odsouzených, ohrožených vysokými tresty odnětí svobody, je pro ně psychickým utrpením.

Stejně se vleče jiný, z počátku medializovaný, dnes spíše zapomenutý proces s Shahramem Zadehem a jeho čtrnácti spoluobžalovanými.

Hlavní líčení bylo zahájeno v lednu r. 2016, do konce února r.2017 dospělo k ukončení prvotních výslechů obžalovaných, pak se nesoudilo a snad v druhém červnovém týdnu se zdaří zahájit výslechy svědků. Z třiceti tří jednacích dnů, naplánovaných na 1.pololetí roku 2017, proběhlo nebo aspoň bylo zahájeno 10 dní a další tři snad přibudou ve dnech 7.-9. června 2017. Po 9. červnu 2017 se bude pokračovat až v září r.2017. Průtahy nezavinil vyšší soud jako v kauze Davida Ratha, ale pouze pokračující nahrazování zvolených obhájců advokáty ex-offo, při nichž nově nastupující si vyžádali  čas na seznámení s obsáhlým spisem. Jedno odročení vyvolalo onemocnění jedné z obhájkyň.

Oba výše zmíněné procesy řídí předseda senátu Aleš Novotný, který nyní čelí stížnostem kvůli šikanování veřejnosti.

Nedivím se panu prezidentovi, že se mu hodnocení soudních rozhodnutí o povolení  odposlechů Vrchním soudem v Praze jeví jako nesmyslně formalistické. Neznaje podrobnosti a nechtěje předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR připouštím, že rozsudek možná touto vadou skutečně trpí. Na druhé straně z jiných případů víme, že nedbalost státního zástupce a soudce může umožnit nadužívání odposlechů policií. Je hojně rozšířeným nešvarem, že vyšetřovatel podá státnímu zástupci žádost o povolení odposlechů, ten ji bez přezkumu překopíruje do svého návrhu a z něj ji opět bez dalšího zkoumání převezme soudce. Divíme se pak, že zvídavému policistovi bylo kdysi tímto způsobem umožněno sledování provozu mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a dalších významných osobností.  Ostatně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není úplně výjimečné. Nezákonnost nařízení odposlechů např. zjistil přímo Nejvyšší soud ČR ve věci bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka. Ministr spravedlnosti se rozhodl napadnout rozsudek Vrchního soudu  v Praze, na což měl právo, a je nyní na Nejvyšším soudu ČR, aby s konečnou platností rozhodl, čí rozhodnutí je správné. Nicméně nadužívání odposlechů, domovních prohlídek či vazby je známým nešvarem přípravného řízení, umožněným právě mechanickým, nekontrolovaným přebíráním požadavků policie státním zastupitelstvím a následně soudem. Proto by bylo na místě nechat vypracovat případovou studii postupu soudců, jejichž rozhodnutí svým rozsudkem znectil Vrchní soud v Praze.

Pochopitelné je znepokojení pana prezidenta a části lidu obecného nad tím, že je David Rath stále na svobodě, ač nepravomocně odsouzen, a ještě si dovoluje častovat drzostmi soudce, státní zástupce, politiky a vůbec kdekoho. Nikoho, kdo se kvůli tomu rozčilují, nezajímá presumpce neviny, z níž vyplývá, že s nepravomocně odsouzeným se má nakládat jako s nevinným. Rovněž tak je nezajímá, že vazba je mimořádným zásahem do práva na osobní svobodu, který se nemá používat bez závažných důvodů. Naproti tomu obžalovaný, který tuší, že neunikne pravomocnému odsouzení, si nevede zcela racionálně, když se uvalení vazby brání, protože by si jí jaksi v předstihu odpykal část trestu.

Problém případu Davida Ratha je v tom, že by u něj přicházela  v současné době v úvahu pouze vazba útěková. Nemyslím si, že David Rath se pokusí řešit své  potíže útěkem do zahraničí, ale hlavně žalobce nedokázal prosadit uznání důvodnosti prodloužení útěkové vazby soudem. Není v moci ministra spravedlnosti ani prezidenta republiky, aby tento stav změnili, protože náš právní řád naštěstí neumožňuje uvalení vazby jen kvůli klidnému spaní hlavy státu.

Nicméně Davidu Rathovi by se možná nedařilo tak snadno „unikat právními kličkami před spravedlností“, kdyby se dostal do rukou žalobců z olomouckého Vrchního státního zastupitelství. K této úvaze mě vedou poznatky z jiné velké kauzy, a to z případu Shahrama Zadeha & spol., kterého obžaloba viní z řízení sítě daňových podvodníků, kteří během třinácti měsíců poškodili stát o 2,5 miliardy Kč na dani z přidané hodnoty. Hlavní obžalovaný byl do puzzle trestní věci dosazen rozhodnutím žalobce Aleše Sosíka místo původní hlavy zločinného uskupení Petra Pfeifera, který síť založil a náhle se změnil v korunního svědka. Stopy po jeho vyšetřování ze spisu zmizely.

V kauze působí někteří z obhájců, činných v případu Davida Ratha: daří-li se jim „kličkování“ u Krajského soudu v Praze, měli by být úspěšní i v Brně, ale není tomu tak, ač určitě své umění po přejezdu z Prahy do Brna nezapomněli.

Srovnání osudu Davida Ratha a Shahrama Zadeha je zajímavé jako obraz rozdílnosti jednání státních zástupců z různých složek soustavy. Dle mého názoru oba obžalovaní mají dost důvodů pro to, aby zůstali v České republice bez ohledu na to, jak dopadne jejich soud, dokonce Shahram Zadeh jich má ještě o něco více než David Rath. Přesto se žalobci v obou procesech snažili o uvalení, resp. prodloužení vazby, ale nebyli stejně úspěšní.

David Rath, jenž vykřikoval, že „vazba je tortura“, se za mříže dostal v květnu r.2012 a propuštěn byl v listopadu r.2013. Podle rozhodnutí Ústavního soudu jeho vazba byl od června r. 2013 nezákonná. Za nezákonnou část vazby dostal odškodnění.

K příběhu vazby Davida Ratha  se má vazba Shahrama Zadeha jako horor k  pohádce se šťastným koncem. Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nelenili a zavlekli Shahrama Zadeha z Prahy až do Znojma, kde o uvalení vazby rozhodla soudkyně, která nevěděla, že Aglie je součástí Evropské unie. Strávil pak 22 měsíců ve vazební věznici v Brně-Bohunicích. Krajský soud v Brně jej propustil z vazby až po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Daleko ale nedošel. Hned na dvoře věznice na něj čekali policisté, kteří jej dodali do cely předběžného zadržení na pokyn státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Jiřího Kadlece, který si zamanul, že nechá na Íránce s českým státním občanstvím uvalit tzv. předběžnou vazbu, která je časově neomezená. Zásah odůvodnil obavami ze Zadehova útěku, přičemž nevzal ohled na právě složenou kauci. Byl to čistý projev státního banditismu: kdyby Jiřímu Kadlecovi jeho ničemnost vyšla, stát by měl v rukou jak 150 milionů, tak obžalovaného, v jehož prospěch byla složena. Krajský soud v Brně ale návrhu na uvalení vazby nevyhověl . Kromě toho, že neshledal pro uvalení vazby materiální a právní důvody, upozornil také  na to, že složená kauce je pojistkou proti útěku i  v dalším řízení, nejen v tom, v kterém byla složena.

Právně neobhajitelný pokus o uvalení vazby bezprostředně po propuštění obžalovaného na svobodu po složení rekordní kauce lze považovat za psychické týrání oběti a jejích blízkých. Odpovědný státní zástupce ale za týrání  a jiné špatné nakládání se svou obětí nebyl potrestán.

Státní zástupce ani pak nepřestala pokoušet touha po současném držení kauce i obviněného. Počátkem prosince r.2016 zopakovali pokus o uvalení vazby na Shahrama Zadeha, který tentokrát vyšel.  Ujal se jej státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Aby jej mohl uskutečnit, předložil vazebnímu soudu legendu o zločinném uskupení, které měl Shahram Zadeh založit v první polovině r.2015, kdy byl ve vazbě. Nezákonné činnosti organizoval advokát, který nebyl obviněným k ničemu zmocněn a ani se s ním v době jeho pobytu ve vazbě nesetkal. Vykonavateli zločinných skutků byli spolupracovníci policie, kteří za své výkony dostali „nekřesťanské“ peníze, údajně ze zdrojů Shahrama Zadeha. Ty ale i s důkazy o svém jednání ve prospěch Shahrama Zadeha odevzdali na policii. Pan obviněný touto cestou získal  notářské zápisy se svědeckými výpověďmi ve svůj prospěch, jejichž hodnota je pochybná. Měl možnost použít je ve „velké“ kauze daňových podvodů ve svůj prospěch, ale soudu je jako důkaz nepředložil.  „Zločinné“ jednání Shahrama Zadeha by se snad dalo kvalifikovat jako příprava k trestnému činu, ale ta není v tomto případě trestná.

Ač je to neuvěřitelné, soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek vyhověl návrhu státního zástupce Michala Galáta a uvalil na Shahrama Zadeha vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou. Na upozornění obhajoby na složenou rekordní kauci nevzal ohled, na útěkové vazbě trval. Krajský soud v Brně, který kdysi vyslovil názor, že kauce je pojistkou i proti útěku v jiném řízení, než v kterém byla složena, tentokrát jako stížnostní soud nechal jiným soudcem tuto absurditu v platnosti. Krajský soud v Brně se tak stal vzorem nevypočítatelnosti justice, neboť účinky složení rekordní kauce hodnotil pokaždé jinak.

V dalším vývoji se státní zástupce Michal Galát projevil jako sveřepý pronásledovatel Shahrama Zadeha a současně jako úředník s nevalným poměrem k práci, který ignoroval presumpci neviny a nedbal zásady, že ve vazebním řízení se má postupovat bez průtahů. Začal tím, že se neobtěžoval vyřídit v nějakém rozumném termínu stížnost proti sdělení obvinění ze dne 3. prosince 2016. Zamítl ji až 4. května 2017, kdy již čelil návrhu na zahájení kárného řízení. Zneužil skutečnosti, že trestní řád nestanoví pro vyřízení stížnosti přesnou lhůtu a vůdčí zásadou vazebního řízení „bez nedůvodných průtahů“ pohrdl.  Největší škody způsobil obviněnému a jeho těhotné ženě, když velkoryse přehlédl, že koluzní režim vazby skončil ze zákona dne 3. března 2017. Nezařídil jeho ukončení. O to se postaral až Městský soud v Brně při vazebním  řízení dne 11.dubna 2017. Do té doby museli manželé trpět při návštěvách přítomnost policistky, která sledovala jejich rozhovory a dokonce se  k nim vyjadřovala. Když Michal Galát v průběhu dalšího vazebního řízení vypozoroval, že soud patrně vyhoví návrhu na propuštění Shahrama Zadeha z vazby, zneužil okolnosti, že státní zástupce nemá povinnost zúčastnit se vazebního řízení a nedostavil se  k vyhlášení usnesení. Přirozeně pak nemohl znát důvody, pro které soud rozhodl. To mu ale nebránilo, aby pro média rozhodnutí soudu kritizoval jako nepochopitelné, odporující závěrům úvodního vazebního řízení ze 4.prosince 2016.  V pohodě pak vyčkal  doručení písemného vyhotovení usnesení a proti rozhodnutí vazebního soudu podal stížnost. Ač z logiky věci vyplývá, že vazební důvody pominuly, zdá se, že stížnostní soud mu vyhověl. Písemné vyhotovení jeho rozhodnutí dosud nebylo doručeno a Shahram Zadeh je stále ve vazbě. K hlavnímu líčení u Krajského soudu v Brně jej přivádí v poutech šestičlenná eskorta těžkooděnců se samopaly, z nichž tři postávají v soudní síni, patrně chráníce bezpečí obžalovaného před ohrožením ze strany senátu, tlupy obhájců a nepočetné veřejnosti.

Je pozoruhodné, že nadřízení státního zástupce Michala Galáta spatřují pochybení pouze v nezákonném prodloužení koluzní vazby, ale o tom, zda a případně jak za ně bude provinilec potrestán, dosud nebylo rozhodnuto. Vše ostatní prý bylo v pořádku, protože nebyly stanoveny procesní lhůty nebo povinnost osobní účasti při jednání a pojem „ve vazebním řízení bez  průtahů“ si státní zástupce smí vyložit jakkoli.  Veřejnou kritikou rozhodnutí  vazebního soudu se prý státní zástupce Michal Galát nedopustil poklesku, protože pouze oznámil, že rozhodnutí nerozumí. Podle zaužívané praxe mají státní zástupci zajištěnu beztrestnost téměř za jakékoli nepravosti. Kauza Zadeh není výjimkou.

Míní-li pan prezident, že by měl David Rath trávit své soudní řízení ve vazbě, měl by uvážit, zda způsob vynucování vazby za každou cenu, který uplatňují olomoučtí žalobci, je důstojný právního státu. Lze k tomu snad ještě dodat, že nehrozí-li nebezpečí útěku či jiného maření řízení, a pokud byli vyslechnuti v přípravném řízení všichni svědci, je pro stát výhodnější ponechat obžalovaného na svobodě, neboť vazba je velmi nákladné opatření a navíc zničující zásah do života bližních vazebně stíhaného. V každém případě David Rath by měl denně děkovat bohu, že není stíhán v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a měl by přestat napadat středočeské orgány činné v trestním řízení.

Ve zmíněném pořadu nesměl chybět zemanovský bonmot a byl vskutku výstižný: „politika se nedělá nohama ale hlavou“. Miloš Zeman, který vystupuje v tomto pořadu, má hlavu nepochybně v pořádku. Doporučuji proto bonmot k zamyšlení Jiřímu Pehemu a jiným rozumbradům, kteří zneužívají viditelných prezidentových potíží při chůzi jako základního kamene agitace proti  jeho znovuzvolení. Připomínám, že v době 2. světové války byl velmi úspěšným prezidentem U.S.A. částečně ochrnutý F.D. Roosevelt, běžně používající kolečkové křeslo. Také jemu stačila k výkonu funkce dobře fungující hlava.