KONEC TÝRÁNÍ ALENY VITÁSKOVÉ

Alena Vitásková je mezi vedoucími představiteli státní správy ojedinělý úkaz: zvládla výkon vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu, ač byla jako obžalovaná souběžně účastnicí dvou kauz trestního řízení. Nikdo po ní neprojevil chuť dělat dále svou práci a současně hájit svou nevinu ve veřejném procesu, a ne, že by takových nebylo. Oba procesy ji bezohledně zatěžovaly časově a finančně a zejména kladly obrovské nároky na její psychickou odolnost – a podepsaly se na jejím zdravotním stavu. Viníkům nehorázností k její škodě trest nehrozí.

Veřejnosti známější je trestní stíhání u Krajského soudu v Brně kvůli jejímu údajnému jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků ve věci chomutovských fotovoltaických elektráren. Řízení, zahájené sdělením obvinění ze dne 13. března  2013, uzavřel pravomocným zprošťujícím rozsudkem ze dne  17.prosince 2019   Krajský soud v Brně. Původně ji zprostil obžaloby již Vrchní soud v Olomouci dne 17.ledna 2018, ale díky zlé vůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal dovolání v její neprospěch, se kolotoč točil dál.

Vedle toho ji obžaloval Kamil Špelda, okresní státní zástupce v Jihlavě, kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. V počátcích případu orgány činné v trestním řízení narušovaly klidný chod úřadu různými zásahy. Např. dne 27. května 2015 údajně za účelem vyzvednutí jmenovacího dekretu Renaty Vesecké provedla policie razzii s nasazením třicítky policistů ve třech provozovnách úřadu. 17.srpna 2015 policejní orgán sdělil Aleně Vitáskové obvinění pro podezření z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Posléze ji státní zástupce Kamil Špelda napadl obžalobou ze dne 9. září 2013. Perličkou v obžalobě a dalších aktech byl žalobcův slabomyslný názor, že pracovní úkony Renaty Vesecké byly v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní, proto její mzda byla škodou, způsobenou státu, a měla ji uhradit Alena Vitásková. „Okresní formát“, který se o právnické činnosti bývalé nejvyšší státní zástupkyně vyjadřuje jako o „nulitní“, aniž by měl tomu odpovídající důkazy, je politováníhodný tvor.

Okresní soud v Jihlavě vynesl v této věci dva rozsudky, v nichž vždy odmítl domněnku o způsobení škody vyplácením platu Renatě Vesecké. Státní zástupce se v obou případech odvolal ke Krajskému soudu v Brně. Obhajoval nesmysl o způsobené škodě a hlavně toužil po odeslání paní obžalované „do tepláků“. Odvolací soud v prvém zrušujícím rozhodnutí důrazně upozornil nalézací soud  na nutnost vypořádat se důsledně se subjektivní stránkou žalovaného skutku. Senát Zdenka Chalupy v tomto ohledu hanebně selhal, protože absenci subjektivní stránky dokazováním nevyvrátil, ale přesto trval na podmíněném trestu.  Trapnost jeho rozhodnutí vyniká na pozadí skutečnosti, že Alena Vitásková za svou práci v energetice obecně a v  Energetickém regulačním úřadu zvlášť získala  státní vyznamenání.

Odvolací soud tuto trapnost ukončil 9. července 2010 zprošťujícím rozsudkem, který zvučným hlasem vyhlásila předsedkyně Halina Černá.  Kdyby se státnímu zástupci Kamilu Špeldovi podařilo Alenu Vitáskovou „dostat do tepláků“, možná by se pro některé lidi stal hrdinou, takto si obstaral vysvědčení o své odborné nezpůsobilosti. Není „za hrdinu“, ale za ……….. (dosaďte si, co chcete).

Obecně rozsudek senátu Haliny Černé nepřekvapuje. Zachovává logickou souvislost s předchozím rozhodnutím, je v souladu s výsledky dokazování,  po formální stránce se drží „učebnicové“ definice trestného činu a posléze je v souladu se zdravým selským rozumem. Potěšil mě i proto, že potvrdil správnost mých vývodů v dřívějších  souvisejících článcích.

Alena Vitásková  může konečně klidně spát. Rozsudek senátu Haliny Černé sice může napadnout dovoláním Pavel Zeman, jenž by tím potvrdil podjatost vůči ní, ale nepředpokládám, že by u Nejvyššího soudu ČR uspěl.

Neúspěch jejích pronásledovatelů obrací pozornost k odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, které se zlým úmyslem nebo z neumětelství způsobili obviněným. V kauzách Aleny Vitáskové se zvláště vyznamenal Aleš Novotný, soudce Krajského soudu v Brně, ze státních zástupců zvláště výše zmíněný Kamil Špelda a Radek Mezlík, státní zástupce VSZ Olomouc. Nad sebou by se měl zamyslet i Pavel Zeman, který si neúspěšné dovolání v její neprospěch mohl odpustit. Mohou být ale klidní: nikdo nebude volán k odpovědnosti a břídilské a zlovolné výkony ke škodě občanů této země budou předvádět i nadále. Neboť takto je to ve Švejkolandu zavedeno a slogan „ANO, bude lépe“ zní v resortu spravedlnosti pokrytečtěji než jinde. Je to logické: z důvodu „politické korektnosti“ se nikdo neodváží tlačit na nejvyššího státního zástupce, aby volal k odpovědnosti státní zástupce, když je pravděpodobné, že brzy může mít  opět v rukou osud trestně stíhaného Andreje Babiše. Za těchto okolností jej vláda nemůže odvolat z funkce, i kdyby chtěla.

========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

SUROVOST OTALÁROVANÉHO LHÁŘE

Ve středu 24.června 2020 proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad  ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit  Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové.

Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v r.2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení.

Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení   nezvládlo licenční boom v r.2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase  jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Daniel Pinka neomezil  svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v r.2012 postavila do  cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové.

Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze dne 31.prosince 2010 nic společného  a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil k stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce.

V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že dne 29.listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument, určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu.  Byl to úhledný kámen  posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v  den vydání licencí byly na investici za více než 1 miliardu Kč jen nedodělky za pár tisíc Kč, které na provozuschopnost neměly vliv.

Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán.

Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014.

Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši  Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku z 22.února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za„strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání.

Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17.ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na 7 let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky.

Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Dovolání  nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat  s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu.

Proběhly   pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke  stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout.

Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup,  který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace.

Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990 , tedy ve věznici ve Světlé n.S.

Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11.prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby.

Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena  aspoň k podmíněnému trestu.

Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný. Právní názor Nejvyššího soudu ČR byl závazný i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové.

Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11.prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti.  Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu.

Z toho důvodu jsem dne 15.listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Rozhodl dne 7. ledna 2020 vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan, samozřejmě ve prospěch hříšníka.

Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí pana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem z 9. března 2020. Mimo jiné jsem se z něj dověděl, že vrchní státní zástupce Ivo Ištvan vyhodnotil písemné vyhotovení odvolání jako mimořádně kvalitní.

Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud  v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení.  Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti.

Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo  Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.června  2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce.   V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc.

Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek.  Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se.

Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil.

Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost.  

==================================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

PANÍ MINISTRYNĚ MÍNÍ, ÚŘEDNÍCI MĚNÍ

Ministryně Marie Benešová sklidila kritiku předsedy Nejvyššího správního soudu Michala Mazance  za způsob, jakým se jako kárná žalobkyně postavila k  veřejným zasedáním kárného soudu ve věci  kárně žalovaného předsedy Krajského soudu v Plzni Miloslava Sedláčka a státních zástupkyň, činných v trestním řízení proti zastupitelům Postoloprt.  Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení.  Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a pan předseda Nejvyššího správního soudu se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popř. advokátem.

Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relatovně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u  Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí  využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování   do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý  je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců.

Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat ( sic !),  k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností.

Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně. 

Je zřejmé, že předseda Nejvyššího správního soudu by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popř. kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci  ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla ?  Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl ? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také.

V tomto směru se pan předseda Michal Mazanec dotkl obecného problému podceňování významu kárného řízení ministry spravedlnosti. Nejde o specifické provinění Marie Benešové, kterého by se jiní ministři nedopouštěli.

Marie Benešová se proti názoru předsedy Nejvyššího správního soudu ohradila článkem na České justici ze dne 19. června 2010. Šla ale dále za hranice své obhajoby až k vyjádření zásadního postoje k pokleskům soudců a státních zástupců. Článek uzavřela slovy, jež by si zasloužila vytesání do kamene a umístění nad vstupem do všech soudů a státních zastupitelství: „ … stát za následky pochybení soudce či státního zástupce odpovídá a je z tohoto důvodu povinen vyplatit často nemalé finanční částky. I pochybení, která nejsou shledána  kárným proviněním, mají …negativní dopad na veřejné finance.

Ještě podstatnější je však dopad pochybení soudců či státních zástupců do života občanů, který může být naprosto zásadní. Budu se proto i nadále důsledně snažit, aby si soudci a státní zástupci tuto svou jedinečnou odpovědnost při výkonu svých funkcí uvědomovali“. 

Nepochybuji o tom, že paní ministryně tento výrok myslí vážně. Často jsem proti ní vystupoval v jiných souvislostech kriticky, ale v jiných konkrétních případech jsem se setkal s chováním, jež odpovídá výše uvedeným zásadám. Např. jako ministryně v Rusnokově vládě podala úspěšnou stížnost pro porušení zákona ve věci, o které se v článcích zmiňuji jako o „znojemském justičním zločinu“. Není její chybou, že předsedové nezákonně jednajících senátů  se nedostali před kárný ani trestní soud.

Nicméně z pohledu laika, občanského aktivisty, dlouhodobě sledujícího různá sporná trestní řízení, mi nezbývá, než konstatovat, že ušlechtilé a věcně správné názory ministryně nejsou ještě zárukou, že oběti poklesků soudců a státních zástupců už mají vyhráno. Ministr něco míní, ale jeho myšlenky uvádějí do praxe úředníci, kteří mohou mít na věci úplně jiné názory a chovají se podle toho. Pro názornost: ministr schválí podání stížnosti pro porušení zákona, ale příslušný referent ji napíše tak, aby neměla naději na úspěch. Podle mé zkušenosti převládající tendencí v myšlení ministerského aparátu je zabezpečení beztrestnosti pokleslých soudců a státních zástupců, nepřátelství vůči stěžovatelům na křivdy a necitelnost k dopadům trestního stíhání do životů obviněných a jejich rodin.

Mám důvod si myslet, že si podřízení Marie Benešové dosud neosvojili její přístup k pokleskům soudců a státních zástupců. Právo na beztrestnost omylu či pochybení při hodnocení důkazů, které je samozřejmou a nezbytnou pojistkou soudcovské nezávislosti, rozšiřují na celý rozsah jednání soudců či státních zástupců. Ať tedy soudce provede cokoli, vždy má nárok na beztrestnost, protože uplatnil právo na nezávislé rozhodování.

Příklad pro názornost: pokud předsedkyně kárného senátu při přípravě veřejného zasedání rozhodne nezaložit do spisu listinné důkazy v neprospěch kárně žalované soudkyně, je to dle úředníků projev soudcovského nezávislého  rozhodování, a tedy jednání absolutně beztrestné. Podání kárné žaloby nepřichází v úvahu. Jako laik si myslím, že takové jednání by se dalo posuzovat nejen jako kárné provinění, ale možná i jako úmyslné zneužití pravomoci úřední osoby. Výsledkem napadeného jednání předsedkyně kárného senátu bylo odůvodnění rozhodnutí kárného soudu chválou kárně žalované jako svědomité a spravedlivé soudkyně, ač právě u jiného soudu probíhalo řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného, kterého paní kárně žalovaná odsoudila k vysokému trestu za čin, který spáchal někdo jiný. A v soudní síni se odůvodnění rozhodnutí smáli obžalovaní z jiné kauzy, která jí byla odebrána z důvodu podjatosti. Je možné být současně podjatá a spravedlivá ? To je otázka téměř hamletovská.

Pozoruhodný  je i zásah úředníků do projednání návrhu na kárné řízení se soudcem Krajského soudu v Brně, který podle článku novináře Martina Shabu měl iniciovat uveřejnění dehonestujících informací o poškozených v přípravném řízení kauzy, v které je pan soudce v postavení svědka. Další námitkou proti němu byla jeho netečnost k výpovědi svědků, kteří před jeho senátem doznali jednání, jež mohlo být jak pokusem o podvod na obžalovaném se škodou v desítkách milionů Kč, tak přípravou korupčního ovlivnění trestního řízení. Při projednání kárného návrhu si místopředseda soudu přisvojil pravomoc kárného žalobce a úředníci ministerstva mu přiznali právo takto jednat. Problém spočíval v nevhodné formulaci jeho vyjádření, v němž se neodvolal na předchozí rozhodnutí oprávněného kárného žalobce, tedy předsedy soudu, který přehodnotil kárný návrh na prostou stížnost a jejím vyřízením  pověřil pana místopředsedu. Perličkou v rozhodnutí o zamítnutí kárného návrhu bylo vyjádření, že předseda senátu nebyl povinen reagovat na otevřené doznání svědků k nezákonnému jednání. Podotýkám, že jeden z nich pak pokračoval v trestné činnosti ke škodě obžalovaného, domohl se sdělení obvinění a od začátku února je ve vazbě.

Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy se projevuje i v průtazích při projednávání jejich podání. Například žádost o abolici ze dne 23.10.2018, která se na ministerstvo dostala proti vůli předkladatele již 25.10.2018, vyřídilo ministerstvo až 9.3.2020. Podobně k postoupení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 12.12.2019 na státní zastupitelství za účelem přezkumu došlo až 28.5.2020. V tomto případě se paní  ministryně vyjádřila k mé stížnosti na průtahy věcně a jako částečnou příčinu průtahů uvedla pochybení úředníků, zatímco v převažující části vysvětlila zdržení věcnými důvody. Nemění to nic na skutečnosti, že zdlouhavým řízením se marně vyčerpal čas, který měla paní ministryně k disposici pro rozhodnutí.

Všechny výše popsané úkazy nejsou ničím novým. Zcela určitě nesouvisí s tím, že do ministerského křesla usedla již podruhé Marie Benešová, jejíž resignace se dovolávali „chvilkaři“. Úředníci se chovají v podstatě stále stejně, bez ohledu na to, kdo právě ministerstvu vládne a dokonce ani obměna úřednické garnitury, provedená bývalým ministrem Janem Kněžínkem, žádnou podstatnou změnu nepřinesla.

Je proto nanejvýš žádoucí, aby výše deklarovaný přístup Marie Benešové k odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči občanům tohoto státu sestoupil také do hlav a srdcí jejích podřízených.

========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

UNAVENÝ SOUD ODEŠEL NA PRÁZDNINY

Po dlouhé „koronavirové“ přestávce se Krajský soud v Brně začal znova zabývat „velkou daňovou kauzou“ proti obž.  Shahramovi Zadehovi & spol. Z rozvrhu, sestaveného koncem minulého roku, mu zbývaly do konce pololetí tři neprovedené třídenní bloky jednání. Druhý blok proběhl ve dnech 1.-3. června, ale na třetí již nedojde, protože předseda senátu Aleš Novotný odročil dne 3. června jednání až na 29.-30.9.2020. Zatímco na zlínské pobočce téhož soudu bude předseda senátu Jiří Dufek soudit i v červenci, Aleš Novotný setrvá na zavedeném způsobu vedení procesu, pro který jsou příznačné několikatýdenní přestávky na přelomu roku a o letních prázdninách. Výsledkem daného postupu jsou výslechy svědků k událostem z let 2012-2013 až v r. 2019, přičemž výslechy v přípravném řízení se většinou konaly v r.2014.

Hvězdným bodem programu hlavního líčení dne 1.června 2020 měl být výslech svědka JUDr. Richarda Knoblocha jako mluvčího znaleckého ústavu  BDO Appraisal Services -Znalecký ústav a.s. Revizní znalecký posudek ústavu objednala obhajoba s cílem zpochybnit znalecký posudek Daniela Líbezného, obstaraného policií. O jeho vystoupení a „grilování“ specializovaným advokátem Ondřejem Lichnovským jsem psal 3.listopadu 2019.

Posudek znaleckého ústavu nebyl při hlavním líčení čten. Nicméně obhajoba mu přičítala takový význam, že si vyžádala aspoň výslech představitele početného autorského kolektivu. Richard Knobloch v úvodu svého vystoupení zdůraznil, že není sám zpracovatelem, na posudku pracoval poměrně početný kolektiv. Dále z jeho přednesu vyplynulo, že znalecký ústav není vůči dílu Daniela Líbezného o nic vlídnější než Ondřej Lichnovský. Nicméně přiznal mu jako polehčující okolnost, že čas, který mu policie na vypracování vyměřila byl tak krátký, že nemohl jít při  zkoumání souboru patnácti tisíc přeprav do hloubky a mimo to zadané otázky, na které měl odpovědět, byly formulovány „nešťastně“.

Základním záměrem Daniela Líbezného podle něj bylo vyčíslení škody, která měla ve sledovaných obchodech s pohonnými hmotami vzniknout krácením daně z přidané hodnoty. Narazil při tom na dvě hlavní úskalí. Prvním byl rozsah  a nepřehlednost obchodních operací. Druhým byla otázka, zda pro obchody P.P.S. GmbH platí česká pravidla odvádění daně z přidané hodnoty. Došli k závěru, že z transakcí P.P.S. GmbH se česká DPH neměla odvádět. Po krátkém úvodu pak předseda senátu předal vedení výslechu obž. Petru Moštěkovi. Po něm kladli otázky obhájci a vyjádřil se také obž. Shahram Zadeh.

Sebevědomí mluvčího se snažil zmírnit předseda senátu, který využil prostoru pro otázky účastníků řízení a sám začal klást otázky. Mezi ním a mluvčím se pak rozvinula bohatá, vysoce odborná debata, v které se předseda senátu snažil závěry posudku aspoň částečně zpochybnit. M.j. upozornil na nevhodnost používání pojmu „škoda“, které se v Líbezného posudku nevyskytuje a jeho použití přísluší pouze soudu. Netroufám si hodnotit, do jaké míry se to podařilo oslabit účinnost kritiky,  nicméně je nepřehlédnutelnou skutečností, že prokázal, že rozumí problematice trojstranných obchodů a mechanismu krácení daně z přidané hodnoty.

Mluvčího znaleckého ústavu vystřídal představitel společnosti, která se zabývala cisternovou přepravou pohonných hmot ze zahraničí a kdysi i s nimi obchodovala. Jeho výslech opět vedl obž. Petr Moštěk. Z jeho výpovědí vyplynul poznatek, že organizace obchodů s pohonnými hmotami, při které přepravce a majitel zboží jsou rozdílné subjekty, ztěžuje nalezení subjektu, odpovědného za odvedení DPH. Neprůhlednost obchodů prohlubuje přeprodávání zboží během přepravy mezi různými vlastníky.

Obž. Petr Moštěk v různých navazujících vystoupeních obhajoval tézi, že společnosti P.P.S. GmbH a Ecoll Invest samy nemohly krátit DPH a neodpovídají za jednání majitelů zboží od okamžiku, kdy odvedli spotřební daň a jejich  zboží bylo propuštěno do volného oběhu. Dále upozornil, že policie v řadě případů považuje za daňové dlužníky jiné subjekty než finanční správa.

Náplní jednání dne  2. června bylo vazební řízení obž. Radovana Chaloupky a výslech svědka, který měl vypovídat o náplni obchodní činnosti své firmy zvláště ve vztahu k obchodování s pohonnými hmotami. Obž. Radovan Chaloupka se dožadoval propuštění z vazby s ohledem na zdravotní stav.  Vazba mu znemožňuje podrobit se nezbytným zdravotním zákrokům. Předseda senátu přečetl lékařskou zprávu, kterou pan obžalovaný předložil.

Obhájce Michael Straka založil odůvodnění žádosti o propuštění pana obžalovaného na svobodu na zpochybnění důvodnosti uvalení vazby od samého počátku. Důvodem k němu byla stížnost probačního úředníka na nedodržování předepsaného režimu návštěv pana obžalovaného u něj. Obhájce namítal, že předchozích pět let pan obžalovaný s probační službou řádně spolupracoval, k čemuž soud při rozhodování nepřihlédl. Soud panu obžalovanému také přičetl k tíži, že v době pobytu na svobodě po propuštění z předchozí vazby neplnil vyživovací povinnost k synovi. Obhájce vyslovil pochybnost, zda uvalení vazby z takového důvodu má vůbec oporu v trestním řádu. Odmítl hrozbu vysokým trestem jako argument soudu pro rozhodnutí o uložení útěkové vazby s tím, že jde o osamělý důkaz. Za nedůvodnou jako argument pro uvalení vazby označil stížnost soudu na nedoručitelnost listovních zásilek panu obžalovanému před několika lety. Kategoricky odmítl argumentaci soudu ve prospěch uvalení vazby předstižné, která spíše než  odůvodnění mu připomíná věštění z křišťálové koule. Soud na podporu rozhodnutí o uvalení vazby předstižné dokonce  vyslovil názor, že neplacení výživného je dokladem o sklonu k trestnému jednání. Naopak obž. Radovan Chaloupka nemůže z vazby plnit vyživovací povinnost, čímž se tato jeho trestná činnost prohlubuje. Ve prospěch propuštění z vazby vypovídá i jeho vážný zdravotní stav, dobře doložený. Proto obhájce navrhl propuštění z vazby.

Po přestávce vyhlásil předseda senátu Aleš Novotný usnesením zamítnutí návrhu na propuštění z vazby včetně nabízených náhradních nástrojů za vazbu, a to ze stejných důvodů, z jakých tak učinil v březnu. Podle jeho přesvědčení nedošlo k žádné změně okolností, jež vedly k uvalení vazby. Předseda senátu se při této  příležitosti vymezil proti vystupování obhájce Michaela Straky, kterého  podle jeho názoru pouze částečně omlouvá nízký věk. Upozornil, že tímto způsobem obhájce vystupuje opakovaně. Dotkla se ho zmínka o soudu jako spolupachateli trestného činu a o věštění z křišťálové koule (zmínil ji 3x !!! ). Hrozivě kladl otázku, jak by se na způsob chování obhájce dívala Česká advokátní komora a její kárný orgán. Soudce trvá na tom, že v době po propuštění z vazby pan obžalovaný nedbal závazků, jež na sebe vzal při propuštění. A tím je odůvodněno pokračování vazby.

Předseda senátu nezapomněl na poučení o opravných prostředcích. Obhájce si ponechal lhůtu pro vyjádření, státní zástupce se práva stížnosti vzdal.

Oceňuji zápal, s nímž se mladý obhájce bil za propuštění svého klienta na svobodu. Líbí se mi, když obhájce do svého výkonu vkládá i srdce. Jako laik se domnívám, že jeho argumentace měla „hlavu i patu“. Mezi jeho viděním práva a postoji předsedy senátu jsou propastné rozdíly, dané odlišností subjektivních pohledů. Oba se zabývali stejnými skutkovými zjištěními, ale hodnotili je naprosto odlišně. Např. nedoručitelnost listovních zásilek před lety byla pro obhájce bagatelka, zatímco pro pana soudce neodpustitelný hřích. Jejich stanoviska se rozházela, ale nebyla nesmyslná.  Michael Straka měl navíc smůlu, že ke zdůraznění naléhavosti svých argumentů se dotkl použitými verbálními prostředky majestátu pana soudce. Nicméně soudím, že ostrost jejich střetu je nadbytečná, neboť pan obžalovaný asi bez trestu nevyvázne. Proces sice probíhá hlemýždím tempem, ale rozsudek je již v dohlednu, takže obž. Radovan Chaloupka nebude na přechod z vazby do výkonu trestu čekat dlouho a návrat na svobodu se mu pak  přiblíží o čas, strávený ve vazbě.

Zcela jinou povahu měl výslech svědka O.T., předvolaného za účelem zhojení nedostatečnosti znalostí otce, jenž – ač je jedním z jednatelů společnosti – na minulém zasedání nemohl vypovídat o obchodech s pohonnými hmotami. Svědek nezná nikoho z obžalovaných. Jeho výslech opět vedl obž. Petr Moštěk.

Svědek popsal obsah činnosti své firmy i další společnosti, v které byl statutárním orgánem. Uvedl, že nakupovali pohonné hmoty ze zahraničí i v tuzemsku, např. od ČEPRO, a prodávali  je dál různým odběratelům. Zahraniční zboží získávali vždy přes jinou firmu, protože  na přímé nákupy neměli kontakty. Nevěděl, zda dodavatel je prvním majitelem zboží. Nedokázal vysvětlit, jak došlo k tomu, že finanční úřad zatížil jeho firmu pohledávkou na daň z přidané hodnoty.Jeho firma byla postižena zajišťovacím příkazem finančního úřadu na částku přibližně 7 tisíc Kč. Přesto si stále myslí, že obchody jeho firmy byly v pořádku.

Když Petr Moštěk ukončil výslech, předseda senátu se zajímal, zda svědek zná společnost Ecoll Invest. Odpověď byla záporná. Na řadu pak se svými otázkami přišli obhájci, kteří se dožadovali upřesnění některých sdělených informací.

Ke svědkově výpovědi se vyjádřil obž. Petr Moštěk. Poukázal na to, že podle svědka přepravu zboží ze zahraničí nezajišťovali majitelé zboží, ale přepravní firmy. Na trhu bylo zboží za nižší ceny než ceny společnosti ČEPRO a je třeba vysvětlit, jak mohli dodavatelé za ně prodávat. Vysvětlení je v existenci řetězců, jež si zboží přeprodávaly a DPH se cestou „ztrácelo“. Pan obžalovaný také upozornil, že podle svědkova sdělení ĆEPRO bylo špatným partnerem pro malé odběratele, proto se obraceli k dovozcům ze zahraničí, kteří měli nižší ceny. P.P.S. GmbH neměla vliv na to, co se dělo se zbožím, jež odběratelům dodala.

Následně předseda senátu sdělil přítomným termíny pokračování hlavního líčení v období září-prosinec r.2020. V té době budou probíhat závěrečné řeči a předseda senátu požaduje, aby byly předloženy také písemně.

Pobavilo mě, že až ve středu 3. června 2020 si předseda senátu všiml mé nepřítomnosti a chtěl vědět, kdo mě zastoupí, ačkoli jsem nebyl v soudní síni ani v úterý.  Nicméně potvrdil veřejně, že mne zná a ztratil tak důvod mě šikanovat pokusy o lustraci.

Před soud předstoupil svědek P.S., který se znal k osobní známosti s obž. Vladimírem Malinou a Michalem Šimákem, s nimiž jej seznámili pánové Juřica a Novotný, obchodující s pohonnými hmotami. S Marcelem Juřicou se seznámil v r.2011. Setkal se s obž. Shahramem Zadehem kvůli dojednání postupu při splacení půjčky od něj. Věděl také, kdo je obž. Roman Kroča.

V tomto případě jde o svědka obžaloby, jehož výslech vedl státní zástupce Aleš Sosík. Zajímal se o jeho poznatky o skupině osob kolem pana Juřici, obchodujících s řepkovým olejem, s nimiž se dostal před soud kvůli krácení daně z přidané hodnoty. Pro danou skupinu zajišťoval dodávky ze zahraničí. Byl za to odsouzen. V předloženém seznamu označil společnosti, které v té době znal, a popsal umístění obž. VladimíraMaliny a Michala Šimáka v kancelářích. Smyslem obchodování zájmových osob byl dovoz zboží ze zahraničí a jeho rozprodání pod cenou. Žalobce zajímal vztah mezi panem Juřicou a obž. Malinou a Šimákem-zda mu byli podřízeni. Zvědavý byl i na zdroj financování nákupů zboží. Svědek za něj označil půjčku od „arabského šejka“ Shahrama. Další jména, na která se jej státní zástupce ptal, svědkovi nic neříkala. Neznal ani více podrobností o „Shahramovi“, s nímž se setkal v Bratislavě. Podal  různé drobné informace o společnostech Marcela Juřici. Na dotaz žalobce po společnosti Ecoll Invenvest uvedl, že jednou doprovázel nadřízené na setkání se zástupci této firmy, ale sám zůstal v autě a věděl pouze, že partnerem při jednání na Ecoll Investu byl jakýsi Petr. Nedokázal vysvětlit,  co to je „oprávněný příjemce“. Nic mu neříkalo ani jméno Petr Pfeifer.

Na svědka měl pak otázky i předseda senátu a projevil značnou zvědavost. Šel do  velkých podrobností. Zajímal se o kdeco, např. o časový průběh svědkova seznamování s Marcelem Juřicou, Jiřím Dvouletým a obž. Vladimírem Malinou a Michalem Šimákem. Chtěl bližší informace o činnosti  obž. Vladimíra Maliny, ale svědek o něm v podstatě nic nevěděl. O Jiřím Dvouletém uvedl, že byl společníkem Marcela Juřici a řídil obchody s olejem, zatímco pan Juřica se staral o pohonné hmoty. Předseda senátu se také zajímal o „arabského šejka“ Shahrama, zejména, co financoval. Svědek se domníval, že to byl obchod s řepkovým olejem. V té souvislosti si předseda senátu nechal vysvětlit svědkovu úlohu při převodu peněz „arabskému šejkovi Shahramovi“. Jiná otázka se týkala společnosti Biodiesel, popř. Biodiesel Trade, ale svědek je neznal. Zato věděl, že Marcel Juřica v průběhu r.2012 skončil s obchodováním s pohonnými hmotami.

Posléze předseda senátu otevřel prostor pro otázky obhájců a po jejich uspokojení se k svědkově výpovědi vyjádřil obž. Petr Moštěk, který uvedl, že svědka nezná stejně jako osoby, o nichž hovořil. Upozornil, že žalobce jej v rozporu se skutečností viní, že je  řídil. Vyslovil domněnku, že „Petr“, s nímž měli pánové Juřica a spol. mluvit při návštěvě v Ecoll Investu, byl Petr Pfeifer.

Po ukončení výslechu předseda senátu předložil stranám řízení listinné a jiné důkazy, předložené státním zástupcem. O jejich čtení nebo předložení ale nebyl zájem.

Nakonec předseda senátu odročil hlavní líčení na termíny v druhém pololetí roku. Nejbližší pokračování proběhne ve dnech 29.-30. září 2020.

========================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

CELNÍ SPRÁVA BRZDÍ TRESTNÍ ŘÍZENÍ

Dne 2. června 2020 se senát Jiřího Dufka zlínské pobočky Krajského soudu v Brně vrátil ke zkoumání jednání obžalovaných, kteří měli vyrábět padělky cigaret Marloboro na výrobní lince ve skladu v nedalekých Lůžkovicích. Sklad je majetkem obž. bratrů Lebánkových, stroje do něj nechal narychlo převézt ods. Roman Šulyok z provozovny v Malhosticích, když cítil, že mu jsou v patách celníci a policie. Tvrdil, že má na výrobní linku kupce na Ukrajině, jemuž ji musí před prodejem předvést v chodu. O záměru pokračovat ve výrobě padělků Marlbor se nezmiňoval a dle mého laického úsudku chybí důkaz, že s ní od počátku počítal. Pokusy o zprovoznění linky se ale ani během několik měsíců trvajících pokusů nezdařily.

Pátrací odbor Celní správy v rámci operace Sandál zaznamenal přítomnost výrobní linky a sledoval „cvrkot“ve skladu. Celníci ale nemohli nic dělat, protože zatím jen probíhaly oživovací pokusy a ani zde nebyla surovina k výrobě cigaret. Avšak jednoho krásného dne přijel na blízké překladiště kamion, který přivezl 4 tuny řezaného tabáku, pro který si se svým kamionem přijeli pozdější obžalovaní Uhříkovi,  otec se synem.

Na překladišti čekali na příjezd kamionu celníci. V poklidu sledovali překládání tabáku, natáčeli je videokamerou a zaznamenali přítomnost pozdějších obžalovaných. O řidiče kamionu, dokumentaci ke kamionu a nákladu se nezajímali a kamion nechali odjet. O několik dní později pak vpadla do skladu zásahová jednotka celníků a policistů, která zadržela všechny přítomné. Jeden ze zadržených si před soudem stěžoval na surové zacházení (povalení na zem, kopanec do břicha). Trestní stíhání mohlo začít.

Tuto zdařilou akci zaznamenala Celní správa v tiskové zprávě o operaci Sandál, veřejně dostupné na jejích internetových stránkách. Nepřiznala v ní, že v Lůžkovicích zabavila nefunkční stroje a zprávu o sledování příjezdu kamionu předložil vedoucí zásahu  s ročním zpožděním. Podotýkám, že operace Sandál proběhla před příchodem Roberta Šlachty do čela Pátracího odboru Celní správy.

Kromě osob, dopadených ve skladu, policie sdělila obvinění také ods. Romanu Šulyokovi a jeho mladšímu bratrovi Janovi a majitelům skladu, bratrům Lebánkovým. S Lebánky se svezl slovenský občan Jozef Kajaba, jehož ods. Roman Šulyok udal jako dodavatele tabáku Lebánkům. Ponechám-li stranou zadržené řemeslníky, najaté na zprovoznění strojů, určených k prodeji, jejichž stíhání je pro mne jako laika zcela nepochopitelné, soubor obžalovaných se dělí na dvě vzájemně znepřátelené skupiny, o nichž jsem v dřívějších článcích psal jako o Slušňácích a Roštácích.

Obě skupiny popírají záměr vyrábět padělky Marlbor a ukazují na své protivníky. Ods. Romana Šulyoka v mezičase odsoudil Zemský soud v Regensburgu k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Kromě toho se dopustil násilí na bratrech Lebánkových, za které jej Krajský soud v Praze odsoudil rovněž na 7,5 roku odnětí svobody. Tresty vykonává v české věznici a je slušným vězněm. Je jisté, že vyrábět chtěl ten z obžalovaných, který koupil tabák. Společný nákup Rošťáky a Slušňáky nelze předpokládat.

Trestním případem se původně zabývala předsedkyně senátu Iveta Šperlichová. Případ dovedla až do prvostupňového rozsudku. O akci celníků a určení majitele tabáku se nezajímala. Zprostila obžaloby obž. Jozefa Kajabu. Případ ods. Romana Šulyoka vyčlenila do samostatného řízení a trestní stíhání proti němu zastavila bez uložení trestu. Od té  doby jej soud opakovaně použil jako svědka, který nikdy nezklamal : vždy se snažil „nasadit psí hlavu“ bratrům Lebánkovým. Občas je přímo urážel a soudkyně Iveta Šperlichová se tomu povzbudivě usmívala (nikoli soudce Jiří Dufek). Díky jeho mimořádné fabulační schopnosti to je nebezpečný svědek, který může soud fabulacemi zavést k nesprávným závěrům.

Soudkyni  Ivetu Šperlichovou uznal Ústavní soud za podjatou. Následně Vrchní soud v Olomouci zrušil její rozsudek a věc jí odebral. Nepřímo zrušil i zprošťující rozsudek ve věci obž. Jozefa Kajaby, který nyní znova čelí obžalobě, postavené pouze na svědectví Romana Šulyoka. Řízení probíhá znova od nuly v senátu předsedy Jiřího Dufka. Ten se po celou dobu vedení  procesu snaží získat od Celní správy informaci o majiteli tabáku a objednateli přepravy, nebo aspoň k objasnění způsobu, jakým se dostala k informaci o příjezdu kamionu. Do dnešního dne Celní správa soudu kýžené informace neposkytla. Působí to dojmem, že se jednalo o předstíraný převod, uskutečněný za účelem ospravedlnění zásahu ve skladu. Protože v trestním spise se nenachází povolení státního zástupce k provedení předstíraného převodu, šlo by o nezákonnou akci a dle mého laického úsudku na Celní správu padá podezření, že kryje nezákonný postup svých zaměstnanců.

Stav je tedy takový, že Celní správa zatvrzele mlčí, soud má potíže a netečnou  Generální inspekci bezpečnostních sborů chování celníků nevzrušuje.

Toto je ovšem jen dílčí prvek důkazní situace před blížícím se koncem „druhého kola“ procesu. Senát Jiřího Dufka významně obohatil dokazování a při hlavním líčení dne 2. června opět posunul poznání o nové důkazy.

Proběhl doplňkový výslech obž. Radka Rajnohy, který se týkal jednání obž. Jana Šulyoka.

Nejdůležitější poznatky přinesl výslech dvou svědků, z nichž jednoho přivedla z vězení eskorta „zakuklenců“ se samopaly: na základě osobních zkušenosti popsali do podrobností provoz ilegální výrobny cigaret v Malhosticích, provozované Romanem Šulyokem, a jeho související obchodní činnosti. Panu odsouzenému tím neublížili, protože díky rozhodnutí soudkyně Ivety Šperlichové již nemůže být v této věci dále stíhán. Ale možná trochu pomohli „Slušňákům“.

Další dva svědci – jeden přímou výpovědí před soudem, druhý dopisem, zaslaným soudu -  rozbili matoucí fabulaci Romana Šulyoka. Pan odsouzený totiž sdělil soudu, že mu účastníci návštěvy ve vězení vyřídili vzkaz od Lebánků, že mu zaplatí 10 milionů Kč, pokud změní blíže neurčenou výpověď. Oba svědci popřeli předání vzkazu a jeden z nich uvedl, že se s Lebánky nikdy nesetkal, vůbec je nezná. Neměli důvod soudu lhát, protože za vyřízení vzkazu by jim nehrozil postih. Zřejmě se nemohli mezi sebou domluvit. Fabulace vrhala na bratry Lebánkovy ošklivé světlo, takže výpovědi svědků jim prospěly.

Dokazování je v podstatě u konce. Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 22. a 23. července. Pokud soud nepřijme požadavky obhajoby na další doplnění dokazování, dojde na závěrečné řeči, při troše štěstí na  rozsudek.

Ne webu Chamurappi z.s. se nachází korespondence s vládou o ohrožení věznic infekcí covid-19:

http://www.chamurappi.eu/korespondence-s-urady/varovani-predsedovi-vlady-ve-veci-covid-19-ve-veznicich/

http://www.chamurappi.eu/korespondence-s-urady/odpoved-namestka-ministryne-spravedlnosti-judr-jeronyma-tejce/

==================================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

„VELKÁ DAŇOVÁ KAUZA“ SE VRACÍ

Trestní řízení soudní Krajského soudu v Brně, o němž píši jako o „velké daňové kauze“ nebo o „kauze Zadeh“, napadlo k soudu v r.2015 a po 27. únoru 2020 jeho běh přerušila coronavirová krize. Pokračuje od 25. května 2020 a zřejmě se přelije do druhé poloviny roku. Kdo nesleduje jeho běh soustavně, může se v něm ztrácet a po dlouhé přestávce nechápat souvislosti.

Připomínám  proto, že jde o významný případ hospodářské kriminality s obrovskou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, způsobenou krácením daně z přidané hodnoty v obchodech s pohonnými hmotami z dovozu. Základem struktury podvodnické sítě měly být rakouská firma P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest, propojené vlastnickými vztahy. Architektem organizace a autorem postupů podvodných obchodů měl být Shahram Zadeh, Íránec s českým státním občanstvím, který prostřednictvím své firmy Strong Strike půjčil majitelům výše zmíněných firem přibližně 50 milionů Kč a jejich významnému manažerovi Petru Pfeiferovi 6 milionů Kč.   

Slabinou pohledu žalobce na jeho postavení v síti je skutečnost, že v době, kdy se objevil na scéně, obchody již běžely, financoval je israelský obchodník Yaish Ronen Nadav, který se ale záhy nechal vyplatit. Jak Nadava, tak Zadeha přivedl právě Petr Pfeifer. Toho policie z počátku vedla jako hlavního podezřelého, ale pak jej novátorsky „překlopila“ do postavení „spolupracujícího svědka“, čili ho ušetřila postavení „spolupracujícího obviněného“, které upravuje trestní řád. Na jeho místo pak do puzzle dosadila Shahrama Zadeha.

Činnost firmy P.P.S. GmbH prověřila rakouská policie a finanční správa, které nezjistily žádné nezákonnosti.

Jeden z původních patnácti obžalovaných zemřel, část zbývajících včetně Shahrama Zadeha je ve výkonu trestu kvůli jiné trestné činnosti, jeden je ve vazbě. Trvalý zájem o účast při hlavním líčení projevují především obž. Petr Moštěk a Petr Dokládal, ostatní se dostavují pouze v případě, že se jich jednání bezprostředně dotýká, či pokud je předseda senátu přizve z důvodu procesních potřeb.

Je pochopitelné, že po dlouhé přestávce musel předseda senátu vyhradit čas na vyřízení své agendy, tedy na připomenutí dosavadního průběhu řízení, na ověření zájmu obžalovaných o účast na hlavním líčení a na zjištění představ obžalovaných a jejich obhájců o potřebě dalšího doplňování dokazování. Patřilo sem i předestření dosud neprovedených listinných důkazů, jež se nakupily až po podání obžaloby. O jejich čtení nebyl zájem. Důležitý je jeho vzkaz obhájcům i obžalovaným, že bude požadovat, aby závěrečné řeči provedli nejen ústně, ale by je také předložili v písemné podobě.

Převažující náplní jednání byla ale obhajoba společnosti Ecoll Invest proti tvrzení žalobce, že její manažeři řídili nekalé obchodní operace, na jejichž konci bylo krácení daně z přidané hodnoty. Hlavní jednající osobu byl obž. Petr Moštěk, podporovaný bratrem-obhájcem Marcelem Moštěkem. Jedna část jeho jednání byly výslechy všech dostavivších se sedmi svědků, předvolaných soudem na žádost obhajoby. Svědci byli vesměs manažeři firem, jež pro dovozce pohonných hmot ze zahraničí prováděli přepravu. Žádný z nich neznal obžalované nevyjímaje Shahrama Zadeha, nanejvýš znali jejich jména z medií. Výslech svědků byl právem obhajoby a obhájce přenechal jeho provedení obž. Petru Moštěkovi.  Jako celek svědci poskytli obraz o způsobu fungování vztahů mezi přepravci a dovozci. Prokázali, že nemohli vědět o změnách vlastníků během přepravy. Obž. Petr Moštěk z jejich informací vyvodil, že po propuštění zboží do volného oběhu po vybrání spotřební daně již společnost Ecoll Invest neměla možnost zjišťovat, jak probíhá další přeprava, a co se děje se zbožím. Kromě toho upozornil, že policie v některých případech pronásleduje kvůli způsobené škodě jiné  firmy než ty, po nichž vymáhá nezaplacenou daň z přidané hodnoty finanční správa. Poukázal i na možnost, že některé firmy se mohly dostat do postavení neplatičů daně z přidané hodnoty v důsledku zajištění zboží celní nebo finanční správou, které pak nemohly zpeněžit. Z jeho vývodů vyplývá, že P.P.S. GmbH a Ecoll Invest nedělaly vlastní obchody, při nichž by jim vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a na chování dovozců, kteří u Ecollu zaplatili spotřební daň, neměly žádný vliv.

Následovalo provádění odposlechů, týkajících se činnosti spolupracujících obviněných Vojtěcha Kudláče a Jiřího Eliáše.  Obž. Petr Moštěk k nim poskytoval vyjádření. Poukazoval v nich na skutečnost, že v případě spolupracujícího obviněného Vojtěcha Kudláče   se nejedná o „nevinného pošťáka“, který o postupech,   vedoucích ke krácení daně z přidané hodnoty neměl tušení, ale plně informovaného obchodníka. Dále  dokazoval, že  obž.  Vojtěch Kudláč  byl majitelem firmy, která byla konkurencí pro P.P.S. GmbH, provádějící samostatně nákupy pohonných hmot v zahraničí a užívající služeb oprávněného příjemce jiné firmy než Ecoll Investu. Jeho firma měla jiné zákazníky než Ecoll Invest a dělala obchody velkého objemu. Moštěkova argumentace jako celek je významným útokem na základní kameny konstrukce obžaloby.

Předseda senátu Aleš Novotný se choval jako nestranný soudce, usilující o dosažení znalosti materiální pravdy. Do vedení výslechů obž. Petrem Moštěkem vstupoval jen příležitostně, předvolal svědky a nechal přehrát odposlechy podle požadavků obhajoby. Vyhovoval požadavkům obž. Petra Moštěka, aby vyžádal od svědků zpřístupnění dokumentace o  účasti jejich firem na obchodování s pohonnými hmotami. Na zjevnou nezpůsobilost jednoho ze svědků podat informace o účasti jeho firmy na zmíněných obchodech reagoval vyhověním požadavku obž. Petra Moštěka na předvolání dalšího manažera téže firmy. Ovšem až z rozsudku a jeho odůvodnění se dovíme, do jaké míry uvěřil obhajobě firmy Ecoll Invest.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 1.-3. června 2020 a další průběh je rozplánován až do poloviny prosince 2020.

 =======================================================================

Blíží se vydání „papírové“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě  na adrese http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389 . Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha bude dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.