PŘED OBNOVOU BIZARNÍHO PROCESU

Témě po třech letech od podání začne v pondělí 19. května 2025 zlínská pobočka Krajského soudu Brno projednávat žádost bratrů Lebánkových o obnovu procesu, v němž je soud odsoudil za nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou zaplatili a za účast na výrobě padělků cigaret Marlboro, které se dle mého laického poznání neúčastnili.

Jde o případ, který jsem sledoval v soudní síni a provázel komentáři od r. 2018. Často jsem v nich psal o „soudkyni OLO“. Všechny jsou k nalezení na mém blogu www.jemelikzdenek.cz.

Tříletá prodleva mezi podáním žádosti a zahájením projednávání není v tomto případě výsledkem nedbalosti nebo zlé vůle: dřívější zahájení nebylo možné pro nedostupnost spisu. Pikantní je okolnost, že v téže době se u téhož soudu jedná o povolání žadatelů k výkonu trestu odnětí svobody výměnou za nesplacený peněžitý trest.

Nová právní úprava vylučuje z rozhodování o obnově soudce, který vydal prvoinstanční rozsudek. Řízení proto povede soudce Radomír Koudela, s nímž  jsem se v minulosti setkával po několik let v jiné kauze. Občas jsem mu věnoval pozornost v článcích s názvem Zlínský horor. Nelíbilo se mi  necitlivé chování k obžalovaným v době jejich onemocnění. Usmíval jsem se nad určitými projevy jeho počítačové negramotnosti. Ale musel jsem ocenit  virtuozitu vedení výslechů a důslednost, s kterou se propracovával k poznání materiální pravdy.

Bratři Lebánkové se dostali do potíží díky tomu, že koncem r.2011 pronajali skladové prostory Romanu Šulyokovi, který ukončil výrobu padělků cigaret  Marlboro v Malhosticích. Potřeboval prostor, v němž by mohl nechat znova zprovoznit stroje a předvést je ukrajinskému zájemci o jejich zakoupení a vývoz na Ukrajinu. Jeho plán ztroskotal, když 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů. Všechny na místě zadržené osoby putovaly do cely předběžného zadržení. Pro bratry Lebánkovy si celníci dojeli. Na nikoho neuvalili vazbu, ale všem později sdělili obvinění.  Roman Šulyok byl také nablízku, neboť měl mít schůzku s Ladislavem Lebánkem za účelem projednání vyklizení skladu. Celníci o  jeho přítomnosti věděli, ale nechali jej odjet.

O procesu se vyjadřuji jako o bizarním, protože se v něm projevilo příliš mnoho anomálií. První byl návoz tabáku neznámého původu dne 21.srpna 2012 neznámým kamionem, na jehož příjezd čekali celníci. Nezajímali se o totožnost řidiče, nevyžádali si doklady od vozidla a od nákladu, pouze pořídili videozáznam překládky tabáku. Tabák uznaly orgány činné v trestním řízení za majetek bratrů Lebánkových, ač pro to nebyl žádný důkaz. Lebánkové se o jeho přítomnosti ve skladu dověděli až z opožděně dodaného protokolu o prohlídce ve skladu. Jako skladovatelé zaplatili spotřební daň, což předsedkyně senátu Iveta Šperlichová později uznala – volně řečeno -za právnicky bezvýznamný projev opožděné lítosti. Celní správa nikdy nevysvětlila soudu, proč celníci na kamion čekali. Jako laik se domnívám, že se jednalo o nepovolený předstíraný převod majetku, který měl ospravedlnit vpád komanda do skladu. Nepodařilo se mi dosáhnout prověření podezření Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Jistě by bylo pro soud zajímavé seznámit se se spisem Sandál Pátracího odboru Celní správy, není-li již skartovaný. 

Další anomálií je obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, vypracovaná státní zástupkyní Ivou Bicanovou, která vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi Romana Šulyoka v trestním řízení, které proti němu vedly německé orgány.

V době zahájení hlavního líčení jsem považoval za hlavní obžalované bratry Romana a Jana Šulyokovy a bratry Ladislava a Jana Lebánkovy. Psal jsem o nich jako o Rošťácích a Slušňácích  (zde) Projednání obžaloby předcházela dvě řízení, jež mají k věci vztah, a i toto je významná anomálie procesu. Nejdříve si Roman Šulyok vysloužil v Německu 7,5 roku odnětí svobody za obchod s marihuanou. Pak jej odsoudil Krajský soud v Praze na 7,5 roku odnětí svobody za brutální vydírání bratrů Lebánkových s použitím násilí a omezování osobní svobody. Získal tím okamžitý majetkový prospěch přesahující 100 mil.Kč. Zlínští soudci neznali trestní spis Krajského soudu v Praze. Rozhodováním bez jeho znalosti poškodili bratry Lebánkovy. 

V době soudního řízení trestního u Krajského soudu v Praze a ještě i na začátku hlavního líčení ve Zlíně se Roman Šulyok nacházel ve vězení v Německu. K hlavnímu líčení u Krajského soudu v Praze jej vozila eskorta. Ve Zlíně případ napadl předsedkyni Ivetě Šperlichové, která věc Romana Šulyoka v jeho nepřítomnosti hned při zahájení hlavního líčení vyloučila do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. Zachránila ho před možným uložením výjimečného trestu. Později vyloučila do samostatného řízení i věc Jana Šulyoka, který se prostě nedostavoval k jednání. Později ho odsoudila k nízkému podmíněnému trestu. Romana Šulyoka po jeho přesunu do české věznice pak soud využíval proti Lebánkům jako svědka obžaloby, což mi jako laikovi nepřipadá jako normální jednání. Vzhledem k tomu, že Roman Šulyok je majitel strojů a organizátor dění ve skladu, ale není účastníkem řízení, proces mi jako laikovi připomíná chromou kachnu. 

Předsedkyně Iveta Šperlichová dovedla proces do nepravomocného rozsudku, v němž rozdávala nepodmíněné tresty. Pak ji ale Ústavní soud uznal za podjatou. Rozsudek pozbyl platnost a proces musel proběhnout od začátku znova. I to je anomálie. 

Vedení procesu pak připadlo předsedovi senátu Jiřímu Dufkovi, soudci zdánlivě dobráckému. Podle mého laického názoru se snažil prokázat, že kolegyně Iveta Šperlichová vedla řízení naprosto správně a nepodjatě. K Lebánkům se choval hůře než ona: používal svědectví Romana Šulyoka ve větším rozsahu a v odůvodnění rozsudku bez podložení tvrzení důkazy uvedl, že se výrobou padělků zabývali  už kdysi v minulosti. Uvěřil tak zřejmě kriminálníkovi, který se v novinách dočetl o stíhání Lebánků a napadlo ho, že by je mohl vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho vyzval k zaplacení velké částky a pohrozil, že v případě nedobytnosti jej udá, že vyráběl padělky cigaret Marlboro již dávno. Když nedostal peníze, skutečně poslal soudu udání. Předseda Jiří Dufek zjistil, že jeden z  objektů,v němž měla výroba probíhat, nikdy neexistoval. Svědci, kteří měli vyděračovo udání potvrdit, se distancovali. Sám vyděrač nakonec před soud nepředstoupil. Touto věcí se před předsedou Jiřím Dufkem zabývala i předsedkyně Iveta Šperlichová, která však z udání žádné závěry v neprospěch Lebánků nevyvodila.   Předseda Jiří Dufek byl vstřícnější i k „Rošťákům“: zatímco Iveta Šperlichová odsoudila Jana Šulyoka k podmíněnému trestu, Jiří Dufek jej zprostil obžaloby, ač byl usvědčen z prodeje padělků cigaret Marlboro. 

Předseda senátu Jiří Dufek měl  možnost využít zájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů k podání trestního oznámení proti celníkům kvůli záhadnému návozu tabáku. Dal přednost bezzubé korespondenci s Celní správou. K objasnění původu a vlastnictví tabáku nedošlo a zjevně už nedojde. Bratři Lebánkové zůstávají bezbranní proti přesvědčení soudu, že tabák je jejich majetkem.  Je to příklad uplatnění zvráceného pravidla in dubio contra reo. 

Senát Jiřího Dufka dovedl věc k rozsudku s podmíněnými a peněžitými tresty. Možná se domníval, že se bratři Lebánkové neodvolají, když jim nebude hrozit vězení. 

K odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci ale přece jen došlo. Kauza připadla předsedkyni Martině Kouřilové. Odvolání bratrů Lebánkových bylo neúspěšné. Výkon předsedkyně senátu jsem tehdy ocenil neúspěšným podnětem ke kárnému řízení, a to zejména proto, že projevila zásadní neznalost trestního spisu. Protože mám možnost srovnání s prací jiných senátů Vrchního soudu v Olomouci, považuji to za další anomálii. 

Vím také o opomenutých důkazech, které obhajoba využije k podpoře žádosti o obnovu procesu, ale těmi se zde nebudu zabývat.   

Celkově jako laik soudím, že oba senáty, které se případem zabývaly, zanechaly za sebou tolik podivností, že bude dobře, když nějaký jiný senát po nich uklidí nepořádek. Není to ale uskutečnitelné bez seznámení s trestním spisem Krajského soudu Praha o vydírání bratrů Lebánkových.

=========================================================================                                                            

V knihkupectvích jsou dostupné oba díly mé knihy Škůdci v taláru. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

PRŮTAHY NEJSOU PRŮTAHY

 Dne 18.4.2025 mě zaujal na Novinkách článek „Banální pře o nezaplacenou fakturu zabrala justici 25 let. Peníze stejně už neuvidím, říká „vítěz“ sporu“ (zde). Získal jsem rozsudky, takže vím, že autor si děsivou zprávu nevycucal z prstu. I když k průtahům v soudním řízení dochází častěji než je zdrávo, tento případ je svými rozměry neobvyklý.

Nemám možnost nahlédnout do celého spisu, takže nemohu zjistit, jak k této hrůzostrašnosti došlo a kdo je za ni odpovědný. Nicméně ze zkušenosti vyvozuji, že kdyby všichni odpovědní činitelé plnili řádně své povinnosti, nemohlo by k ní dojít. Dále mám jistotu, že viníci se nedostanou před kárný soud, protože od jejich pokleslého jednání již vypršela tříletá promlčecí lhůta.

Případ je odrazem obecného ovzduší snášenlivosti kárných žalobců k pokleskům soudců. Za zmínku stojí i odpovědnost předsedy soudu, který takový vývoj procesu u svého soudu strpěl. Nemůže sice zasahovat do rozhodování soudců, ale v rámci obecného dohledu by takový procesní exces neměl přehlédnout a strpět. I když selhal, určitě by  snesl oslovení „Ctihodnosti“ (sic!)

Nevím, zda a jak se postižený proti neodpovědnému přístupu soudců k jeho věci bránil, zda v průběhu procesu podal podnět ke kárnému stíhání soudců. Musím ale připustit, že by asi neuspěl, i kdyby se bránil. Nejen mnozí řadoví soudci, ale bohužel i někteří předsedové soudů ve svém myšlení směšují výsadu nezávislosti soudců s právem nedbat práv účastníků  řízení a nenést odpovědnost za průtahy.

Je vůbec otázka, co jsou kární žalobci ochotni uznat za průtah v řízení. Podal jsem podnět ke kárnému stíhání pro průtahy kvůli nutnosti opakovat nedbalostí zmařené zasedání soudu. Čas mezi zrušeným řízením a opakovaným jsem uznal za promarněný, tedy za průtah. Ale kárná žalobkyně rozhodla, že v řízení k průtahům nedošlo. V jiném případě jsem za zmařený označil čas, který spotřebovala soudkyně, než se rozhoupala k splnění procesního příkazu nadřízeného soudu. Ale podle oslovené kárné žalobkyně nedošlo k průtahům. Namítl jsem, že její zmíněná rozhodnutí jsou v rozporu s materiální pravdou. Ale kontrolní orgán ministerstva mě poučil, že hodnocení bylo v souladu s materiální pravdou a k žádným průtahům nedošlo.

V souvislosti s výše zmíněnou nepřístojností jsem vyzval pana ministra spravedlnosti, aby nechal vyšetřit její příčiny. Kárné stíhání viníků nepřichází v úvahu, protože došlo k promlčení odpovědnosti za skutky. Protože se nedožaduji použití jeho výsadního postavení kárného žalobce, nemusí odmítnout.  Z vyšetřování by možná vyplynula potřeba přijetí opatření proti možnému opakování případu. Mimo to soudím, že veřejnost by jistě uvítala zveřejnění výsledků šetření včetně jmen viníků. A viníkům by trocha veřejného pranýřování jistě prospěla. Nejsem si jist, že pan ministr vyhoví, ale obávám se, že zveřejnění jmen viníků by se asi ministerstvo bránilo v zájmu ochrany jejich soukromí.

==================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KOSTLIVEC ZE SKŘÍNĚ IGORA STŘÍŽE

Posláním spolku Chamurappi z.s. je podpora obhajoby obviněných v případech, u nichž vzniklo podezření, že se jim děje  křivda ze strany orgánů činných v trestním řízení. Veřejnost ji nejčastěji vnímá prostřednictvích mých zpráv z veřejných soudních jednání, popř. z komentářů k soudním rozhodnutím. Podpora ale může mít i jiné formy. Patří k nim i podávání podnětů ke kárnému řízení se státními zástupci či soudci, nebo podněty k podání stížnosti ministra pro porušení zákona. Výjimečně podporujeme naše chráněnce v trestním řízení proti pachatelům trestné činnosti k jejich škodě, pokud souvisí s jejich procesem. V takových případech se může stát, že spolek Chamurappi z.s. jako právnická osoba nebo člen spolku jako fyzická osoba se ujme zastupování poškozených jako jejich obecný zmocněnec. V žádném případě se ale nepouštíme do úkonů, jež jsou vyhrazeny advokátům.

V současnosti zastupuji jako obecný zmocněnec poškozené v trestním řízení, vyvolaném oznámením spolku Chamurappi z.s., k němuž se poškození připojili. Původně jsem sledoval hlavní líčení v procesu proti našim chráněncům, v němž byli obviněni z účasti na výrobě  padělků cigaret Marlboro a z neodvedení spotřební daně z tabáku. Hned na začátku mě zaujalo, že předsedkyně senátu vyloučila věc spoluobžalovaného  majitele strojového zařízení do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. Soud jej pak ale začal používat jako významného svědka obžaloby, přestože v jiném řízení si vysloužil trest 7,5 roku vězení za brutální vydírání našich chráněnců. Projevoval se jako svědek výmluvný a podjatý, který si dovoloval i urážení obviněných, jemuž předsedkyně senátu naslouchala s povzbudivými úsměvy.  Během času jsem pak získal podrobnější informace o zmíněném vydírání. Zaujala mě skutečnost, že z celé tlupy pachatelů byl odsouzen k nepodmíněnému trestu jen výše zmíněný svědek- vyděrač (dále jen Zadavatel ) a jeho pomocník, jenž od soudu odešel s podmíněným trestem. Ostatní pachatele se policii nepodařilo ustanovit, takže se nedostali před soud. Policie byla neúspěšná hlavně proto, že Zadavatel nevypovídal, prostě své kumpány zakryl. Mají tak dosud zajištěnou beztrestnost a blíží se konec lhůty promlčení. Přesto mě překvapilo,že zkušený a jinak nemilosrdný žalobce Tomáš Milec, bývalý prokurátor, se  s tímto stavem spokojil. Nakonec jsem se dověděl, že Zadavatel si po spáchání trestného činu proti našim chráněncům „odskočil“ do Německa, kde byl usvědčen z prodeje drog a Zemský soud v Řezně jej bleskově odsoudil také na 7,5 roku odnětí svobody. Takže v době, kdy probíhal soud kvůli vydírání a ještě i na začátku „našeho“ procesu trávil čas v německé věznici. K hlavnímu líčení ve věci vydírání jej vozila z Německa eskorta. 

Pak ale došlo k zvláštní události. Zadavatel rozeslal prostřednictvím přítelkyně dopis novinářům, v němž sice uznal, že byl odsouzen právem, ale přesto se dožadoval medializace jeho případu. V té době se již nacházel v české věznici. Byl jsem asi jediný, kdo na výzvu reagoval. Navštívil jsem jej dvakrát ve věznici. Došlo mezi námi k dohodě: Zadavatel poskytne policii svědectví proti svým bývalým kumpánům a my pomůžeme s pokusem o obnovu procesu, v němž důkazem bude jeho pravdivá výpověď o zločinu vydírání. V případě, že dodrží podmínky, ale soud nepovolí obnovu řízení, spolek Chamurappi z.s. jej později podpoří v řízení o podmíněné propuštění. Pokus proběhl, ale soud obnovu nepovolil. Proti povolení obnovy se postavil státní zástupce Martin Suska, který vystřídal Tomáše Milce. Senát Ivy Říhové mu vyhověl. Nicméně údaje, které žadatel o povolení obnovy před soudem uvedl, byly tak hrozné, že jsem považoval za nutné podat trestní oznámení proti neustanoveným spolupachatelům vydírání. Spolek Chamurappi z.s. je podal 8. prosince 2020. Poškození se připojili a ustanovili mě obecným zmocněncem.

O převzetí případu nebyl mezi policejními orgány zájem, ale po zásahu tehdejší Vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové bylo přece jen vyšetřování zahájeno. Důkazní situace byla jen o trochu lepší než bezprostředně po činu. Zazněla usvědčující vyjádření o třech zúčastněných právnících. Ale zůstala skrytá totožnost čtveřice „zakuklenců“, kteří se dopustili násilí na poškozených a omezování jejich osobní svobody. Zadavatel je osobně neznal. Měl mu je obstarat kamarád „Franta“, jehož příjmení sice neznal, ale kromě mnoha jiných věcí o něm věděl, že je důstojník PČR. Policejní orgán jej ztotožnil rekognicí podle fotografií.

Vědom si blížícího se konce promlčecí lhůty, snažil jsem se udržovat styk s policejním orgánem a působit na něj tak, aby jednal bez průtahů. Neměl jsem ovšem žádné prostředky, jak dosáhnout svého. Protože jsem dobrák od kosti, při prvním setkání s vyšetřovatelem na jaře r.2021  jsem navrhl, aby předvolal „Frantu“ k podání vysvětlení, poučil jej o výhodách spolupracujících obviněných a poslal jej do cely předběžného zadržení s návrhem na uvalení koluzní vazby, aby nemohl „zakuklence“ varovat. Považoval jsem totiž za pravděpodobné, že „Franta“ jako inteligentní člověk by raději  bez průtahů „zakuklence“ ztotožnil. Ale vyšetřovatel mi sdělil, že jde o policistu, „který dlouho slouží a dobře slouží“, takže drsné zacházení nezasluhuje (jen na okraj: „Franta“ podal vysvětlení jako úplně poslední až 7.června 2024).

Poměrně brzy po zahájení vyšetřování jsem se začal dožadovat nahlížení do spisu. Vyšetřovatel mě z počátku vždy odmítl. Proti jeho rozhodnutí jsem mohl podat stížnost dozorujícímu státnímu zástupci. Až v této souvislosti jsem se dověděl, že dozorovým státním zástupcem se stal stejný státní zástupce Martin Suska, který se postavil proti povolení obnovy procesu.  Nikdy mi nevyhověl a když jsem si stěžoval na Vrchním státním zastupitelství v Praze, vždy jej zaštítila státní zástupkyně  Dita Havlínová.

Policejní orgán věc nakonec odložil. Státní zástupce Martin Suska zamítl stížnost proti jeho rozhodnutí. Jeho stanovisko schválila státní zástupkyně Dita Havlínová. Mohl jsem se pak obrátit již pouze na nejvyššího státního zástupce, ale protože se řídím zásadou, že špinavé prádlo se má prát doma, požádal jsem vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou o vykonání  vnitřního dohledu nad rozhodnutím její podřízené. A trpělivě jsem čekal.

Jenže jsem se nedočkal, popř. nedopřál jsem jí čas na vyřízení. Když jsem se dověděl o resignaci nejvyššího státního zástupce Igora Stříže a pravděpodobném nástupu Lenky Bradáčové na jeho místo, dne 2.ledna 2025 jsem mu zaslal žádost, aby nařídil vykonání přezkumu skončené věci. Spěchal jsem, protože k vyřízení by mělo dojít ještě za jeho působení, neboť nová nejvyšší státní zástupkyně by se vyřízením podání, jež částečně směřovalo proti jejímu úřadu, dostala do střetu zájmů.

A opět  jsem čekal. Mám důkaz, že Nejvyšší státní zastupitelství se mým podáním zabývalo. V posledním týdnu působení Igora Stříže jsem ale znervózněl. Oslovil jsem jej e-mailem. Obvykle na e-maily odpovídal téměř obratem. Také v tomto případě odpověděl a ujistil mě, že nějaké vyřízení určitě dostanu, žádní „kostlivci“ za ním nezůstanou. Pak odešel, ale vyrozumění o jeho rozhodnutí nepřišlo. Připustil jsem, že ve zmatku, který možná doprovázel jeho odchod, mohlo podepsané rozhodnutí někde zůstat neodeslané.  Až 7.dubna 2025 jsem zaslal „reklamaci“ nejvyšší státní zástupkyni Lence Bradáčové.

Žádost o využití mimořádného oprávnění nejvyššího státního zástupce nařídit přezkum skončené věci jsem poprvé uplatnil u Renaty Vesecké. Obtěžoval jsem tím i Pavla Zemana. A

před podáním, o němž píši, jsem se na Igora Stříže obrátil v dalších případech. S žádostí jsem nikdy neuspěl. Ale vždy přišlo vyrozumění, že nejvyšší státní zástupce své oprávnění nevyužije. V tomto případě jsem poprvé zůstal bez odpovědi. Podotýkám, že s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem jsem měl korektní vztahy a on sám považoval můj článek „Ohlédnutí za Igorem Střížem“ (zde ) téměř za pochvalný.

Až dnes, 2. května 2025, jsem obdržel vyjádření ředitele odboru trestního řízení NSZ Romana Hájka z 25. dubna 2025, z něhož jsem se dověděl, že nejvyšší státní zástupce Igor Stříž mé žádosti nevyhověl.

Výsledný stav snahy o potrestání tlupy neustanovených pachatelů je tedy takový, že jejich beztrestnost zůstává zachována. Vyšetřování nedospělo po tak dlouhé době ani ke sdělení obvinění. Poškození utrpěli vydíráním  škody přesahující 100 mil. Kč. Po neustanovených pachatelích nemohou vymáhat škodu  v občanském řízení. Policejní orgán i státní zástupci všech stupňů ale soudí, že je to tak v pořádku. Odvolávají se na skutečnost, že naše právo nezaručuje obětem trestných činů nárok na zadostiučinění. Nečervenají se při tom. Určitě poukazují na skutečnost, že skutek se stal v lednu r. 2013, ale trestní oznámení je z ledna 2020. Nebudu se na tomto místě pouštět do polemiky, zda bylo skutečně nezbytné nechat vyšetřování ztroskotat. Nevylučuji ale, že se k této stránce věci brzy vrátím.

Jediný, kdo má z víceletého plahočení prospěch, je Zadavatel vydírání, jenž byl s podporou Chamurappi z.s. úspěšný v řízení o podmíněné propuštění. Podporou „dostal zaplaceno“ za ochotu usvědčit neustanovené pachatele.

Osobně nepovažuji stav za konečný. Možná svým čtenářům podám časem bližší vysvětlení.

 ===================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.  

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

SPRAVEDLNOST PRO MANŽELE ZADEHOVY

Internetový portál Česká justice mě dne 28.dubna 2025 potěšil článkem „Nejvyšší soud: V kauze Zadeh bylo porušeno právo na soukromí při nakládání s daty“(zde). Informuje v něm o úspěchu manželů Zadehových ve sporu se státem o odškodnění za nezákonné nakládání s přepisy mobilních zařízení Shahrama Zadeha v trestním řízení soudním. Přepisy obsahovaly jednak zápisy o komunikaci s obhájci, ale také soukromé záznamy včetně intimních fotografií. Kromě zmíněného článku přinesla Česká justice více podrobností již v r.2018 v článku „Advokáti chtějí kárně stíhat Zadehova soudce Kabelíka, měl pustit žalobce ke strategii obhajoby“ (zde). 

Článek z 28. dubna vnímám kladně jako důkaz, že i odsouzenému k vysokému nepodmíněnému trestu se ve vedlejším souvisejícím řízení může dostat spravedlnosti. V záplavě špatných zpráv to je zářná výjimka, maličkost, která potěší. 

Zmíněný  článek není úplně přesný. Uvádí, že Shahram Zadeh byl v době zmíněných soudních nepřístojností obžalovaný ve dvou souběžných trestních řízeních soudních, ale neupřesňuje, že ke skandální události došlo u Městského soudu v Brně, v procesu, vedeném předsedou Michalem Kabelíkem. 

Zpráva mě vzrušila i z jiných důvodů: byl jsem totiž přítomen nezákonnému jednání soudu, neboť jsem jako statutární představitel spolku Chamurappi z.s. podporoval obhajobu obž. Shahrama Zadeha. Má přítomnost v soudní síni měla poněkud pikantní příchuť. Předseda senátu Michal Kabelík byl dlouhodobým přispěvatelem internetového portálu Neviditelný pes a v článku z 10. června 2013 „Jistě, pane ministře!“ (zde) ocenil úroveň mých článků o soudním řízení. Uvedl „ Zajímavé, a pro mne trapné, je kopírovat názor v tomto listu (4.6.2013) pana Jemelíka. Ten kope za spolek Šalamoun… Takže bych to ani neměl říkat, ale podrobnou věcnost o leckterých procesech se odjinud nedozvím.“ Určitě netušil, že bych mohl jednou přijít do jeho soudní síně. Nevím, zda si neopravil názor, když pak četl články, jimiž jsem doprovázel proces proti Shahramu Zadehovi. 

Jsem dodnes přesvědčen, že podporou Zadehovy obhajoby jsem dělal dobrou věc. Není ostatně bez zajímavosti, že jej ve vazebním řízení skvěle obhajovala Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně a dvojnásobná ministryně spravedlnosti. Bylo přirozené, že spolek Chamurappi nabídl soudu společenskou záruku za jeho propuštění z vazby (zde), ale nebylo to nic platné.

Brněnské policejně-státnězastupitelsko-soudcovské účelové uskupení totiž s panem obžalovaným nakládalo neslýchaným způsobem. Tomuto procesu předcházelo jeho propuštění z vazby po složení rekordní kauce 150 milionů Kč, která později propadla státu. Soudce Aleš Novotný ji přijal s vědomím, že Shahrama Zadeha hned po propuštění zadrží policie za účelem uvalení předběžné vazby, která je časově neomezená a kauce se na ni nevztahuje. Pokus nevyšel, neboť vazební soud se neztotožnil s názorem státního zástupce Jiřího Kadlece na důvodnost uvalení vazby. 

Neuspěl jsem s podnětem ke kárnému řízení se státním zástupcem Jiřím Kadlecem, jenž zavinil neoprávněné omezení osobní svobody Shahrama Zadeha a k tomu utrpení rodiny a přátel, marně na něho čekajících před věznicí. 

Shahram Zadeh se pak oženil a půl roku si užíval rodinného života. Ale účelové policejně-státnězástupcovsko-soudcovské uskupení mu pokojný život nedopřálo. Vyvolali proti němu trestní stíhání kvůli obstarání nepravdivých svědeckých prohlášení, jež měla posloužit k posílení jeho obhajoby ve velké daňové kauze.A bez ohledu na kauci šel znova do vazby. 

Jako laik na tomto místě upozorňuji, že podle trestního řádu má obviněný právo obstarávat si důkazy pro svou obhajobu a volit vhodnou taktiku obhajoby. Mám proto pochybnost o zákonnosti popsaného postupu. Dodávám navíc, že dodnes lituji, že obhajoba nevnutila soudu mé svědectví. Mohl jsem dosvědčit, že Shahram Zadeh si byl vědom nepoužitelnosti draze zaplacených listin a s jejich užitím v soudním řízení nepočítal. Ostatně krátce před zatčením vypovídal devět dní ve velké daňové kauze, ale o předmětných listinách se nezmínil. 

Samozřejmě jsem byl přítomen rozruchu, který v soudní síni vypukl, když soudce začal rozdávat nosiče dat s neoprávněně získanými záznamy. Sdílel jsem a sdílím rozhořčení poškozených manželů Zadehových a obhájců, což jsem veřejně okomentoval (zde). 

Obhajobu jsem podporoval různými prostředky. Např. jsem podal podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona proti usnesení o uvalení vazby, protože jsem na základě dokazování nabyl přesvědčení, že se Shahram Zadeh stal obětí intriky, na které původci bezcenných svědeckých prohlášení spolupracovali s policií. 

Případ má ovšem další souvislosti. Soudní rozhodnutí konečně potvrdilo nezákonnost nakládání s osobními daty manželů Zadehových a stát je musí odškodnit. Původci zla se na odškodnění podílet nebudou. Zaplatí to nevinní daňoví poplatníci. Je to dáno nastavením zákonných pravidel odškodňování. Mimo jiné předpokladem pro vymáhání odpovědnosti soudce by bylo  jeho kárné stíhání. Pokusili se je vyvolat advokáti, ale již před nimi spolek Chamurappi z.s., který oslovil předsedy Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci a posléze ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Všichni vespolek jsme nedosáhli ničeho. 

V souvislosti s touto kauzou jsem činil  i jiné úkony, jež k ničemu nevedly. Nemá smysl se jimi podrobně zabývat, protože patří do minulosti. Ale jeden účinek přece jen měly: vyvolaly nevoli bývalého místopředsedy Krajského soudu v Brně Aleše Flídra. Napadl mě proto velmi neslušným dopisem. Jeho kárného stíhání jsem nedosáhl, ale aspoň se mi za jeho chování omluvil ministr a předseda soudu. 

V tomto směru má zpráva o úspěchu manželů Zadehových význam výstrahy. Upozorňuje na udržování nežádoucího stavu ve vymáhání odpovědnosti za nesprávně vedená řízení. Politikům a ministrům spravedlnosti dlouhodobě nevadí, že se soustavně zvyšují náklady na odškodňování obětí justičních přehmatů. Obávám se, že jim především nevadí pokračující řada přehmatů, což je ještě horší. Pachatelů přehmatů se nárůst nákladů nijak netýká. Pokračují proto v pohodě ve svém obvyklém přístupu k práci a vyvolávají další náklady. Někteří z nich se pravděpodobně neostýchají soudit se se státem o plat. Zrušení nepřijatelného stavu považuji za naléhavější, než usilování o odlehčení věznicím dekriminalizací neplacení výživného. Jenže současné „věrchušce“ asi nevadí ani přehmaty, ani náklady na odškodnění. Není jisté, že si její příslušníci vůbec uvědomují hrůznost situace, neboť odmítají naslouchat lidu (ač proto jim stát vydržuje poslanecké kanceláře, aby mohli naslouchat v pohodlí). Kdyby si nežádoucí stav věcí uvědomovali, museli by konat.

=========================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy  Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SROVNÁNÍ NESROVNATELNÝCH PROCESŮ

Na Parlamentních listech vyšel dne 28. dubna 2025 článek „Šokující obraty v justici! Dvě známé kauzy, stejný soudce, ale zcela opačný postup. Jak je to možné?“ (zde), jímž se autor pokusil na základě srovnání dvou hojně medializovaných procesů zpochybnit profesionalitu Vrchního soudu v Olomouci. Mám k článku výhrady převážně metodické povahy. Především nevidím rozdílnost průběhu obou procesů jako něco ze zásady nepředvídatelného a nepřípustného. Každý proces je jiný, každý má svá specifika. Pokud se týká zpochybňování Vrchního soudu v Olomouci, upozorňuji, že v každém z procesů rozhodoval jiný senát. Zúčastnění předsedové senátů jsou nezávislí, zkušení a jsou výrazné osobnosti. To je přirozené vysvětlení pro odlišnost postupů. 

V článku se dále projevuje častý novinářský nešvar: zneužívání neznalosti postupů trestního řízení laickou veřejností, které se cíleně podstrkují v nejlepším případě polopravdy, v horším čisté lži. 

Příklad se nachází již v úvodu článku, kde autor tvrdí, že odvolací soud v kauze Pavla Buráně „ důkazy vesele hodnotil, aniž by se jimi podrobně zabýval, ba dokonce některé sám přidal“.

Zúčastnil jsem se zmíněného veřejného zasedání soudu, takže mohu potvrdit, že došlo na hodnocení důkazní situace na základě dokazování nalézacího soudu. Soud se vyhodnocením důkazů zabýval pečlivě. Ostatně předseda senátu přečetl a okomentoval dopis Pavla Buráně, který jej napsal, ač proti zprošťujícímu rozsudku se ze zákonných důvodů nesměl odvolat. Protože odvolací soud neprováděl vlastní dokazování (neprováděl, protože to nebylo třeba), nemohl přidat žádné vlastní důkazy navíc. 

Nemohu se vyjádřit k úvahám o kauze „Slopné“, o které vím jen to, co jsem četl v médiích. Je pravda, že se mi zdá „divná“ a nemíním autorovy závěry zpochybňovat. Pozastavím se ale u části, týkající se „únosu bez únosců“ Pavla Buráně, zorganizovaného jeho bývalým společníkem a současným věřitelem Jaroslavem Novotným, v které  autor průběh procesu zásadně skresluje. Novinář by se měl důsledně držet materiální pravdy, což se zde dle mého názoru neděje. Strávil jsem celé hlavní líčení u nalézacího soudu, takže si mohu dovolit tvrdit, že věci jsou z velké části jinak, než je autor popisuje. Veřejnosti se v článku vnucuje představa, že nalézací soud nejdříve Jaroslava Novotného dvakrát odsoudil, a pak nakonec na příkaz odvolacího soudu překvapivě zprostil obžaloby. Autor patrně nezná pikantní drobnost: senát, který odsoudil dvakrát Jaroslava Novotného, není totožný se senátem, který jej zprostil. První dva rozsudky vydal senát, v němž zasedal přísedící, spolupracující s pachateli podvodu ke škodě Jaroslava Novotného, kteří byli v souběžném procesu odsouzeni k nepodmíněným trestům. Přísedícího policie zadržela a umístila v cele předběžného zadržení, ale nakonec jej neobvinila. Pouze přišel o postavení soudce-přísedícího. Protože oba odsuzující rozsudky se jevily odvolacímu soudu jako vadné, při zrušení druhého rozsudku nařídil nové projednání ve změněném složení senátu. Podstatné ale je, že v průběhu jednání, jež vyústilo v odsuzující rozsudky, se postupně zhroutila konstrukce obžaloby. Pavel Buráň totiž při rekognici „poznal“ tři „únosce“. Předseda senátu Radomír Koudela se poctivě snažil usvědčit je virtuózně vedenými výslechy jich samých a četných svědků,  ale nakonec je zprostil obžaloby, a to pravomocně, čili se souhlasem žalobce. Navodil tak důkazní situaci „únosu bez únosců“ a odvolací soud postupně oba rozsudky zrušil, neboť nic jiného udělat nemohl. 

Předseda senátu nalézacího soudu Radomír Koudela hypoteticky mohl na odsouzení Jaroslava Novotného trvat, ovšem musel by zmizení „únosců“ vyvážit jinými nezpochybnitelnými důkazy. Autor sice tvrdí, že důkazů bylo hodně, ale není to pravda: další důkazy, o které se opírala obžaloba, nebyly významné a v dokazování před nalézacím soudem neobstály. 

Předsedovi senátu Radomíru Koudelovi nezbylo, než Jaroslava Novotného zprostit obžaloby s odůvodněním ve výrokové větě, že  není prokázáno, že se stal žalovaný skutek (zde). Je pravda, že v odůvodnění rozsudku pan soudce výrokovou větu zpochybnil, ale právní účinky má pouze výroková věta rozsudku. O důvodech, proč vznikl takový zvláštní rozsudek, můžeme pouze spekulovat (zde). Ale podstatné je, že obstál v odvolacím řízení, nejvyšší státní zástupce odmítl podat dovolání v neprospěch Jaroslava Novotného a Ústavní soud nevyhověl  stížnosti Pavla Buráně. Neexistují žádné další opravné prostředky, jež by mohly zvrátit  zproštění Jaroslava Novotného. 

Autor na podporu svých úvah cituje výroky Pavla Buráně. Nebudu je komentovat, protože jde o výpověď podjatého svědka. Jako důkaz nemají žádnou hodnotu. 

Je možné, že díky způsobu, jimž nakládá se skutečnostmi, autor vyvolá nedůvěru čtenářů k Vrchnímu soudu v Olomouci, ale Pavlu Buráňovi ke zvrácení zprošťujícího rozsudku nad Jaroslavem Novotným stejně nepomůže, protože „únos bez únosců“ zůstane nesmyslem navzdory jeho pachtění.  Zda prospěl odsouzeným z kauzy „Slopné“, se snad časem dovíme.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

SPOLEK CHAMURAPPI VYDAL VÝZVU UCHAZEČŮM O ZVOLENÍ DO SNĚMOVNY

Spolek Chamurappi z.s. vydal dne   24. dubna 2025 Výzvu uchazečům o zvolení do Poslanecké sněmovny v r.2025. Uveřejnil ji v sekci „stanoviska a petice“ svých internetových stránek (zde). Justiční potížisté (pardon: občanští aktivisté) v ní vyjádřili nevoli nad nedostatečnou pozorností, kterou uchazeči o zvolení do Poslanecké sněmovny věnují v předvolebních debatách problematice práva a spravedlnosti, zejména vadám trestního řízení. Upozornili především na naléhavost  řešení odpovědnosti soudců a státních zástupců za zmetková řízení, zvláště s ohledem na obrovské náklady státu na odškodňování obětí nesprávně vedených procesů. Dále zmínili úvahy o potřebě reorganizace státního zastupitelství a soudnictví. Projevili názor, že uchazeči o zvolení by měli voliče připravit na způsob, jakým se k uvedeným námětům budou stavět v případě zvolení.

Pohledy justičních potížistů na danou problematiku jsou samozřejmě velmi odlišné od přístupů politiků, což je dáno rozdílností jejich postavení v ní. Potížisté se s ní seznamují „v první linii“ se všemi souvisejícími nepříjemnostmi, zatímco většina politiků se na ni dívá jen z velké dálky. Ani pohledy potížistů a ministerských úředníků  si nejsou blízké: zatímco jedni prožívají trampoty účastníků trestního řízení společně s nimi, pro úředníky to jsou mrtvé spisy a někteří se nikdy řízení aktivně nezúčastnili. A o něčem jiném jsou samozřejmě pohledy soudců a státních zástupců, postižených „profesní slepotou“ (terminus technicus, vymyšlený doc. Františkem Čubou, nepřekonatelným odborníkem ve věcech organizace a řízení).

Příkladem rozdílnosti pohledů může být např. reakce na extrémní událost v občanskoprávním řízení: Novinky přinesly dne 18.dubna 2025 zprávu o ukončení občanskoprávního řízení o vymožení dluhu pravomocným rozsudkem po 25 letech od zahájení sporu (zde). Rozum zůstává stát nad tím, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít. Očekával bych, že poslanci ve Sněmovně zasypou ministra spravedlnosti otázkami a že se vyrojí spousta novinářských komentářů. Ale po zprávě se slehla zem, žádné vzrušení nevyvolala.   

Potížisté se mohou rozcházet s kárnými žalobci a ministerskými úředníky ve vymezení prostého pojmu „průtahy“. Byl jsem účastníkem řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu, které se vleklo 20 měsíců. Jsem přesvědčen, že mohlo být zhruba o 7 měsíců kratší, kdyby si soudkyně vedla poněkud jinak. První veřejné zasedání anuloval stížnostní soud jako nezákonně vedené, protože v protokolu z jednání chyběla významná informace. Náhradní veřejné zasedání proběhlo až o několik měsíců později. Rozhodnutí stížnostního soudu o přibrání znalců uskutečnila soudkyně až po mém upozornění po pěti měsících. Promarněný čas mezi dvěma zasedáními soudu a od příkazu k přibrání znalců do jeho provedení běžně označuji jako průtahy. Vadí mi  na nich, že se o ně odsunul návrat žadatele o podmíněné propuštění  na svobodu. Hodnota času prožitého na svobodě, o který přišel, je nevyčíslitelná. Ale kárná žalobkyně konstatovala, že v řízení nedošlo k průtahům a podle vyjádření ministerského úředníka rozhodla v souladu s materiální pravdou. Poučení: nedbalostí promarněný čas v řízení nelze považovat za průtahy (sic!).

Patrně nejostřejší rozdíly v pohledech na problematiku vyvstávají ve věci odpovědnosti soudců a státních zástupců. Podle zvykového práva jsou chráněni před potrestáním s ohledem na jejich nezávislost. Kární žalobci z řad předsedů soudů a vedoucích státních zástupců provinění svých podřízených pokud možno zlehčují nebo vůbec popírají, možná proto, že je jim nepříjemné denně se s nimi potkávat. Ministři spravedlnosti se jako nejvyšší kární žalobci  obecně využití své pravomoci vyhýbají, mimo jiné proto, že v případě podání kárné žaloby by možná čelili stížnostem stavovských organizací kvůli zásahu do nezávislosti. Přestože kárná pravomoc je osobní výsadou ministra, zatímco ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá a pouze slouží ministrovi jako pomocná služba, v praxi dochází k tomu, že ochranu provinilce před účinky kárného podnětu zvládne kdokoli, kdo umí čist a psát. Stěžovat si na to lze snad na lampárně hlavního nádraží (sic!) 

V každém případě zvědavost na názory budoucích nových či staronových poslanců je na místě.

=============================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního  vydání mé knihy Škůdci v taláru. Také  druhý díl je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KACÍŘSKY O REFORMĚ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ

Nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová nepouští záměr na reformu státního zastupitelství ze zřetele, i když se domnívá, že mluvit o něm před volbami není vhodné. Ale občas se pár slovy přece jen připomene. Překvapila mě výrokem, že nepočítá s protikorupčním speciálem. Prý už to je překonané. A už o jejích plánech začali mudrovat politici, kteří poukazují na nutnost řešit současně také strukturu soudnictví.  Pokud lidé, kteří o  státním zastupitelství nic nevědí, budou usilovat o podmínění jeho reformy úvahami o změnách v justici, spolehlivě dosáhnou výsledku, již jednou dosaženému: dalších deset let žádná reforma nebude.

Lenka Bradáčová má nesporně pravdu: současná struktura organizace a řízení státního zastupitelství je trvale neúnosná. Především konzervuje zemské uspořádání státu, čímž ztěžuje zachování jednoty způsobu vedení trestního řízení na celém území. Nadto územní  struktura státního zastupitelství není v souladu s uspořádáním policie, které naopak je v souladu se strukturou místní samosprávy. Vztah mezi státním zastupitelstvím a policií je velmi těsný, protože jedním z hlavních úkolů státního zastupitelství je dohled nad zákonností postupu policie v předžalobních fázích trestního řízení. Také obecné požadavky teorie řízení vyznívají ve prospěch záměrů nejvyšší státní zástupkyně: řízení je obousměrným přenosem informací. Čím složitější je kanál přenosu informací, tím častější jsou jejich přenosy mezi články, a při těch dochází ke ztrátám informací. „Polopatisticky“ řečeno: čím složitější je struktura organizace a řízení, tím nižší je výkonnost soustavy.

Překvapuje mě ale, že námětu, který Lenka Bradáčová nastolila, se bez ohledu na její názor o nutnosti zahájit diskusi až po volbách, nechopili někteří politici. Svědčí  to o jejich obecném  nezájmu o obecný stav trestního řízení, který není dobrý a snižuje kvalitu života občanů. Ale zajímá vůbec politiky kvalita života občanů ?

Do debat kolem návrhu zákona o státním zastupitelství, prosazovaného bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem (jemuž stála Lenka Bradáčová po boku) jenž měl přinést zrušení vrchních státních zastupitelství, jsem se aktivně zapojil jako člen Spolku Šalamoun. Spolek předložil svůj návrh zákona, který se dokonce dostal do eklepu Poslanecké sněmovny, ale k jeho projednání nedošlo. Tehdejší doba ale byla  jiná než dnešní: papalášství ještě tolik nebujelo a občanští aktivisté byli vítanými účastníky diskusí, dokonce se s námi pracovně bavili ministři.

Nejvyšší státní zástupkyni budu samozřejmě v reformním úsilí podporovat. Ale napadá mě, že problémy by se možná daly řešit i jiným způsobem. Srovnání s velikostně podobným Rakouskem mě vede k úvaze, zda zjednodušení struktury by nebylo možné zrušením nejen vrchních, ale i nejvyššího státního zastupitelství a vytvořením ústředního bodu řízení státního zastupitelství z ministerstva spravedlnosti, posíleného rozšířením pravomocí a odpovědnosti a personálním dobudováním. Rakousko totiž nejvyšší státní zastupitelství nemá. Každá ze  čtyř spolkových zemí má vrchní státní zastupitelství, dále existuje státní zastupitelství pro stíhání hospodářské  trestné činnosti a korupce, a generální prokuratura se speciálními úkoly, přičleněná k Nejvyššímu soudu. Vedoucí těchto útvarů  jsou přímými podřízenými ministra spravedlnosti. Generální prokurátor není nadřízeným vrchních  státních zástupců, nepleťme si jej s naším nejvyšším státním zástupcem.

Naše současné uspořádání bude proti rakouskému  urputně hájit každý ministr spravedlnosti, protože je přece jen pohodlnější dívat se na soustavu státního zastupitelství z dálky, než mít ji v moci a nést za ni osobní odpovědnost. Ministr by se stal přímým nadřízeným krajských státních zástupců. Byla by to velká moc, ale také velká odpovědnost a mnoho práce.

Nevýhodou by bylo i kratší funkční období ministra- nejvyššího šéfa státního zastupitelství. Ale v Rakousku státní zastupitelství přesto funguje. A zdá se, že poměry v resortu spravedlnosti u našich sousedů jsou celkově „kulturnější“ než u nás. Ostatně krátké funkční období nejvyššího šéfa státního zastupitelství má i Španělsko, jehož státní zastupitelství má postavení ministerstva a nejvyšší státní zástupce je členem vlády, s kterou přichází a odchází.

Kdyby Lenka Bradáčová během sedmiletého funkčního období prosadila model státního zastupitelství, přímo podřízeného ministrovi spravedlnosti, mohla by pak pokračovat v řízení soustavy státního zastupitelství z pozice ministryně, případně po dvě volební období. To stojí za úvahu.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.