úterý 21. června 2016

NAGYGATE A SLACHTAGATE-TOTÁLNÍ SELHÁNÍ STÁTU

Politické tahanice kolem policie, jichž jsme v těchto dnech svědky, přesahují hranice prostého politického boje o nadvládu nad policií. Jistě jím jsou a občan si musí klást otázku, která ze svářejících se stran má větší  strach z ovlivnění blížících se voleb policejním odhalením jejich nepravostí. Zneužití policie, státního zastupitelství a médií k boji o politickou nadvládu je ovšem v rozporu s oficiálně deklarovanou demokratickou povahou státu.

“Šlachtagate” navazuje svým způsobem s odstupem tří let na “Nagygate”. Připusťme jako pracovní hypotézu, že vliv Jany Nagyové na státní záležitosti, uplatňovaný prostřednictvím vlády nad Petrem Nečasem, byl natolik silný, že setrvání tokajícího předsedy vlády v úřadě bylo nadále neúnosné. Jistě ale bylo možné nepříjemnou situaci vyřešit politickými prostředky, např. diskrétním vnitrostranickým vyjednáváním, vedoucím k odchodu mileneckého páru z Úřadu vlády do ústraní. Sama skutečnost, že vývoj nešel touto cestou, je příznakem selhání demokratického právního státu, který v kritickou chvíli nenašel vhodné prostředky pro řešení poměrně malého problému civilizovaným způsobem.

Někdo v této situaci využil slabosti státu a podlehl pokušení vyřešit vnitřní problém nejsilnější koaliční  strany nahrazením demokratických mechanismů  silovými prostředky. Zatím nevíme, kdo je ten, kdo se rozhodl pustit stát po této cestě do pekel, pryč od demokracie směrem k diktatuře jihoamerického typu. Víme ale určitě, že Šlachtovi zbrojnoši nedorazili na Úřad vlády, do budovy Vojenského zpravodajství a leckam jinam jen proto, že jejich náčelníka osvítilo božské vnuknutí: bez vědomí a souhlasu dozorujících státních zástupců by se nic nedělo. Jejich zásah zaštítili státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kteří podle prvoplánového výkladu trestního řádu neměli v Praze co pohledávat. Ivo Ištvan by si nemohl dovolit pražské cirkusové vystoupení bez pokynu nebo aspoň souhlasu brněnské sfingy, nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ale ani  on jistě nevydumal své rozhodnutí z kávové ssedliny, i jeho někdo mocný– a opět nevíme, kdo – poslal na špatnou cestu.

Výsledky zneužití orgánů činných v trestním řízení měly povahu puče, naštěstí nekrvavého. Padla vláda, rozešla se sněmovna, vládla nám pak vláda prezidentových oblíbenců bez důvěry parlamentu. Došlo sice k dočasnému, leč významnému vzedmutí role prezidenta republiky nad obvyklou hladinu. Opomíjena je zvláštní role Karoliny Peak, která nejdříve pomohla “véčkařům” k rozkvětu, pak rozvrátila zevnitř stranu, poškozenou zákeřným útokem Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky na Víta Bártu, aby posléze odchodem ze sněmovního sálu před hlasováním zmařila naději na ustavení legitimní vlády Miroslavy Němcové.

Zdálo se, že Miloš Zeman se těšil z dočasného posílení své osobní moci, ale  nedávno se vyjádřil, že se cítí oklamaný Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou.

Vykonavatelé puče, zahájeného 13. června 2013, se snaží zastřít jeho pravou povahu zneužití orgánů činných v trestním řízení k vyřešení bagatelního vnitropolitického problému navazující řadou trestních stíhání, jejichž výsledek je po třech letech žalostný: nedaří se zakrýt skutečnost, že velikost nasazených prostředků  a teatrálnost provedení zásahu byly neúměrné proviněním, jež mají teprve být odsouzena.

Nicméně moc má neodolatelnou chuť a džin společných akcí olomouckých žalobců a ÚOOZ,   jednou vypuštěný z lahve, se nechce nechat znova zavřít. Po různých drobnějších aférách vyrazil do boje za ovládnutí policie. Záminkou je dílčí reorganizace celorepublikových útvarů kriminální policie, nikterak nenarušující Andrejem Babišem citovanou základní organizační strukturu policie. Netuším, proč se policejní prezident Tomáš Tuhý rozhodl právě teď sloučit ÚOOZ a ÚOKFK do Národní centrály boje proti organizovanému zločinu. Možná k tomu přispěla rozpínavost ÚOOZ, který se stale častěji pouští do kauz, jež svou povahou spadají do působnosti ÚOKFK, a dokonce opakovaně vstoupil do hájemství Generální inspekce bezpečnostních sborů, vymezeného zákonem.

Podstatné je, že džin vyhověl svému utajenému hybateli a vyhlásil válku policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému a jeho náměstkovi pro trestní řízení Zdeňkovi Laubemu. Nejdříve hysterický Robert Šlachta oznámil odchod od policie se zdůvodněním, že s reorganizací nesouhlasí a ztratil důvěru k policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi. Vyzval příslušníky svého útvaru k následování, a několik z nich mu skutečně vyhovělo. Podporuje ho skupina sedmnácti plukovníků, kteří se obrátili na  ministra vnitra dopisem, a dalších několik desítek signatářů jakési petice. Šlachta nadále vystupuje v médiích, protestuje proti reorganizaci a napadá policejního prezidenta, jeho náměstka a ministra vnitra. Vedle nich vyslovuje nedůvěru Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zřejmě vystoupí na zasedání Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny s informací o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Za ním na scénu vstupují olomoučtí žalobci, kteří  veřejně oznamují zahájení úkonů trestního řízení proti dvěma důstojníkům Policejního prezidia a skutečně je přicházejí vyslechnout. Veřejnost z jejich náznaků snadno identifikuje podezřelé: policejního prezidenta a jeho náměstka. Zkušenost z “odstřelení” policejního prezidenta Petra Lessyho varuje: oba jsou nyní vystaveni nebezpečí sdělení obvinění, po němž by byli v nejlepším případě postaveni mimo službu. Do hry vstupuje s kritikou postupu policejního prezidenta a ministra vnitra nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který jedná v souladu se snahami politizujících státních zástupců o dosažení postavení čtvrtého sloupu státní moci, v oboru své působnosti nadřazeného všem ostatním složkám moci výkonné.  Posléze přichází vedoucí ostravské expozitury  ÚOOZ Jiří Komárek se závažným obviněním policejního prezidenta z “brutálních” úniků informací z živých trestních kauz a s nařčením Generální inspekce bezpečnostních sborů z pokusu o proniknutí do spisu kauzy Vidkun. Pravděpodobnost sdělení obvinění policejnímu prezidentovi se zvýšila.

Výše zmínění jednající policejní důstojníci bezostyšně ignorují zásady služební kázně, stanovené zákonem o policii, a porušují trestní řád, nabízejíce informace o údajné trestné činnosti svých nadřízených a o nedůvěryhodnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů politickým orgánum a médiím, ač by se měli obrátit k příslušným orgánům trestního řízení a měli by se zdržet medializace.

Kdyby se Robert Šlachta dostal do rukou policejního orgánu, posedlého stejnou touhou po usvědčování pachatelů za každou cenu, jaká určuje jeho jednání, patrně by byl rychle obviněn z různých možných trestných činů a nejspíš by putoval do vazby. Jeho “kat” by ho možná obvinil ze vzpoury. Podobně si o pozornost Generální inspekce bezpečnostních sborů a o trestní stíhání říká Jiří Komárek. Až na trestní oznámení policejního prezidenta na Jiřího Komárka pro podezření na trestný čin pomluvy se ale nic neděje. Hřešící policisté a státní zástupci neputují do vazby, ale budou vysvětlovat své názory Výboru pro bezpečnost. Politici nejsou způsobilí nepřipustit obcházení a nedodržování práva, ač by se jej měli držet do posledního dechu.

Stát selhává v ochraně demokracie a právního řádu. Není  schopen nebo nechce se bránit, když jej začnou rozvracet lidé, kteří mají v pracovní náplni ochranu jeho vnitřní bezpečnosti.

Na druhé straně potvrzení pravdivosti podezření, která proti policejnímu prezidentovi, jeho náměstkovi a Generální inspekci bezpečnostních sborů vznáší Robert Šlachta a jeho spolubojovníci, by rovněž nepochybně byla důkazem o selhání státu.

Pohled řadového občana na selhávající stát je deprimující: buď stát nemá sílu, aby se vypořádal s kverulujícími policisty a s nimi spolčenými státními zástupci, nebo nemá jinou možnost, než se v ochraně vnitřní bezpečnosti opírat o lidi, kteří patří za mříže. Co je z pohledu řadového občana větší zlo? Vybrat si zřejmě může, ale každá jeho volba bude špatná, neboť stát je v rozkladu.  


pondělí 13. června 2016

ŠLACHTAGATE:POLICEJNÍ PREZIDENT NA MUŠCE

Aféra Šlachtagate se rozjela a je nadále hlavním bodem pozornosti médií.  Nezdá se, že proti předchozím fázím by bouře začala slábnout. Zúčastnění politici si  nadále posílají nevlídné vzkazy. Ke sblížení stanovisek hlavních postav skandálu, tedy Andreje Babiše a Milana Chovance, zřejmě nepřispěly ani jejich oddělené rozhovory s prezidentem republiky. O jejich výsledku referovali každý jinak, samozřejmě vždy jen ve svůj prospěch. Zajímavá je zmínka Andreje Babiše, že se s Milošem Zemanem shodli na potřebě obnovení finanční policie. Je to chytré: pokud by se nepodařilo zabránit vytvoření Národní centrály proti organizovanému zločinu, nechť se zrodí jako mrzák, nesystémově zbavený podstatné složky. Nesporným výsledkem dosavadního vývoje je pouze zesílení dojmu, že Andreji Babišovi jde hlavně o udržení Roberta Šlachty v silném postavení. Policista tím definitivně přichází o pel panenské nevinnosti nezávislého policisty. Pověst “Babišova muže” se za ním potáhne, kamkoli půjde.

Trvá zásadní nesoulad mezi věcnými informacemi o povaze připravované reorganizace, které šíří strany sporu. Babišův tabor má výraznou mediální převahu a přemílá do omrzení tvrzení, že k zemětřesení dojde hned 1. července, akce není připravena, nebyla s nikým projednána. Policejní prezident může vysvětlovat jak chce, že na přípravách se pracovalo několik měsíců, k 1.červenci vznikne pouze střechová velitelská struktura a nový útvar začne skutečně fungovat až od 1.ledna 2017. Má to marné. Je to jako u špatného soudu, u něhož se obžalovaný může hájit jak chce, ale žalobce a soudce mají předem ve všem jasno a stejně ho odsoudí, i kdyby byl skutečně nevinný.

Pozornost veřejnosti zaměstnává program daších jednání a spekulace o jejich možném výsledku: po dnešním zasedání Bezpečnostní rady státu zdůrazní nepřístojné zpolitizování problému ještě i  středeční dohodovací jednání koaličních špiček. Pak ještě pohovoří prezident republiky s nejvyšším státním zástupcem a teprve pak se k věci vyjádří jako chytrá horákyně, když už nejspíš bude o všem rozhodnuto. Komentátoři se předhánějí v kombinování možných  výsledků jednotlivých jednání. Meditují nejen nad tím, zda se uskuteční plánovaná reorganizace republikových útvarů kriminální policie, ale snad ještě vice o vyhlídkách na pokračování současné  koalice, protože všichni již pochopili, že aféra je prudkým výkopem předvolební kampaně Hnutí ANO.

Díky mediálnímu humbuku zůstává nedoceněná informace o pondělní návštěvě olomouckých žalobců na Policejním prezidiu. Běžný občan ji patrně vnímá jako prostou informativní schůzku. Ve skutečnosti jde o první úkony trestního řízení, v němž jsou podezřelými dva nejvyšší služební funkcionáři PČR. Čirou náhodou se uskutečnily v den třetího výročí zásahu ÚOOZ na Úřadě vlády ČR. Stejně jako tehdy i nyní předvádějí svou moc žalobci olomouckého  “speciálu” pro politicky “cinknuté” policejní zásahy (pardon, malého Vrchního státního zastupitelství v Olomouci), kteří jsou z hlediska striktně vyložených pravidel místní příslušnosti nepříslušní: pokud už úkony neprovedla zákonem určená Generální  inspekce bezpečnostích sborů, příslušné by mělo být Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7. Rozpínání olomouckých žalobců do Prahy by patrně nebylo možné bez přikázání případu nejvyšším státním zástupcem nebo aspoň bez jeho mlčenlivého souhlasu.

Veřejnost by měla zbystřit pozornost: státní zastupitelství může do věci kdykoli zasáhnout jako deus ex machina a všechny dosavadní spekulace o možných výsledcích jednání Bezpečnostní rady státu, dohodovacího řízení a názorech prezidenta republiky ztratí význam. Za předpokladu, že by na základě vyhodnocení podaných vysvětlení vyslýchaných policejních šéfů by jim žalobci sdělili obvinění  podle §160 odst.1 tr.ř., ministrovi vnitra by nezbylo nic jiného, než je podle §40 odst.1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů postavit mimo službu a pustit z hlavy myšlenku na sloučení ÚOOZ a ÚOKFK. Postižení by museli být dokonce vděčni, že se svým ministrem žijí v klidu a míru, protože jinak by se jim mohlo přihodit totéž, co před časem nezávislému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu: ministr by je mohl propustit ze služebního poměru policisty a tím je připravit o funkce i o výsluhu.

I tak přichází  do úvahy možnost, že “podezřelí” služební funkcionáři pochopí návštěvu olomouckých žalobců jako hrozbu a hodí ručník do ringu, aby si aspoň zajistili odchod s nárokem na výsluhu. Uvolnění místa policejního prezidenta by vyvolalo zběsilou rvačku o jeho obsazení politicky přijatelným, matce straně a jejímu vůdci náležitě oddaným policistou. Je možné, že Andrej Babiš by se pokusil prosadit “svého” Roberta Šlachtu.

Kterákoli z výše uvedených hororových variant možných následků zahájeného trestního řízení proti nejvyšším šéfům policie by znamenala velmi hluboký zásah do chodu sboru a stejně jako kdysi “odstřelení” Petra Lessyho by se stala evropskou senzací, jež by zostudila Českou republiku na mezinárodní scéně. Proto doufám, že žalobci nechají “podezřelé” policejní důstojníky v klidu. Přesto postup olomouckého státního zastupitelství vyvolává otázky, a to především po důvodech jeho opakovaného použití k zásahům, které mají příchuť puče.  Je snad Ivo Ištvan ochotnějším vykonavatelem pokynů  nejvyššího státního zástupce než Lenka Bradáčová, která vládne úřadu trojnásobné velikosti a většinu obětí dvojice Ištvan- Šlachta má v místě ?

Významná je navazující otázka po hranicích moci či svévole státního zastupitelství. Protože vrchní státní zástupci jsou přímými podřízenými nejvyššího státního zástupce, tedy jsou výkonným nástrojem jeho trestní politiky, je to především otázka po  vymezení jeho osobní moci. Z povahy případů, jež dozorovali olomoučtí státní zástupci na jeho pokyn, nebo s jeho mlčenlivým souhlasem, vyplývá, že nejvyšší státní zástupce si přisvojuje v oboru své působnosti nadřazené postavení nad ostatními úřady moci výkonné. Proto se nerozpakoval pověřit olomoucké žalobce dohledem nad “realizaci” ÚOOZ z 13.června 2013 na Úřadu vlády, nebo aspoň tolerovat jejich účast, či svěřit jim akce v  Energetickém regulačním úřadu a proti jeho předsedkyni Aleně Vitáskové, posléze v současnosti proti nejvyššímu vedení PČR. Blíží se tak postavení předlistopadového generálního prokurátora a v jistém ohledu je silnější: jeho komunistický předchůdce by si musel vyžádat pro podobné choulostivé zákroky předběžný souhlas příslušného orgánu KSČ, aby bylo jisté, že neuváženým zásahem nenatropí více škod než užitku. Pavel Zeman nemá, koho by se ptal (pokud vypustíme Romana Jurečko a Andreje Babiše) a stejně jako jeho podřízení nebude volán k odpovědnosti, dojde-li ke zbytečným škodám. Určitě by se neptal ministra spravedlnosti (míněno bez ohledu na osobu), jehož autoritu již dlouhou řadu let příležitostně podrývají politizující soudci, státní zástupci, exekutoři, politici, novináři a bůhví kdo ještě. Demokracie je soustava vah a protivah: v českých poměrech v operativním řízení protiváha k moci nejvyššího státního zástupce neexistuje. Stojí nad ním jen bůh (pokud existuje). Neexistuje nikdo, kdo by mu zabránil v provedení nebo připuštění svévolné akce. Mantra o nezávislosti státního zastupitelství zní sice hezky, ale její české provedení nutně vede k nadužívání moci. Z výše zmiňovaných událostí by mělo vzejít její přehodnocení, tedy rámcové podřízení nejvyššího státního zástupce vhodnému orgánu moci výkonné.


neděle 12. června 2016

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 12.6.2016

Svět je v pohybu. Platí to i o aféře “Šlachtagate”, která se během pár hodin od vydání mého předešlého článku poněkud posunula.  Je to zřejmé z průběhu OVM ze dne 12.června 2016 a z ohlasů na ně. Vystoupili v nich místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, ministr vnitra a místopředseda ČSSD Milan Chovanec a jako představitel opozice poslanec Miroslav Kalousek, předseda TOP 09. Pozvání odmítl místopředseda vlády a předseda Hnutí ANO Andrej Babiš, který tentokrát nevyslal ani svůj obvyklý hromosvod, předsedu poslaneckého klubu Hnutí ANO Jaroslava Faltýnka. Patrně cítil, že by se ocitl v izolaci, protože přítomní politici vystupovali v zásadě jednotně bez ohledu na stranickou příslušnost a na obvyklé napětí  mezi vládní koalicí a opozicí. Ani Václav Moravec se tentokrá nepokoušel vhodit mezi ně jablko sváru.

Názorová jednota je velkou silou. Pokud se ji nepodaří prolomit, pokus Andreje Babiše a některých státních zástupců o dobytí nadvlády nad policií nutně ztroskotá.  

Z vystoupení účastníků pořadu vzácně zazníval hlas zdravého selského rozumu a úcty k právu. Shodli se, že musí být zachována politická neutralita policie a rozhodovací nezávislost policejního prezidenta. Rozhodnutí o provedení strukturálních  změn v kriminální policii je jeho výsadním právem, do kterého by mohl zasáhnout pouze ministr vnitra v případě, že by změnami došlo k porušení zákona. Milan Chovanec upřesnil informaci v tom smyslu, že k 1.červenci pouze vznikne střechová velitelská struktura, jejíž příslušníci připraví technicko-organizační provedení reorganizace tak, aby nový útvar začal fungovat od 1.ledna 2017. Uvedl, že reorganizace je výsledkem dlouhodobé přípravy. V tom ho podpořil Miroslav Kalousek, který potvrdil, že sloučení obou elitních jednotek se připravovalo již za časů policejního prezidenta Oldřicha Martinů, ale v době hospodářské krize se z finančních důvodů nemohlo uskutečnit.

Ministr vnitra zatím trvá na podpoře záměrů Tomáše Tuhého, a předběžně počítá  s tím, že po úterním zasedání Bezpečnostní rady státu souhlas s reorganizací podepíše. Politici popírají rozumnost rozhodnutí Roberta Šlachty odejít ze služebního poměru u policie, neboť mu nehrozí, že by přišel o důstojné uplatnění ve velitelském sboru nového celostátního útvaru. Zdá se, že byl při svém rozhodování ovlivněn nějakými desinformacemi. Jemně zaznělo i znekojení nad jeho výzvou dalším policistům, aby sbor opustili a jeho vyjádření nedůvěry policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi: domyšlení této informace vede k úvaze, zda se Robert Šlachta nedopustil porušení služební kázně policisty. Pánové také vyjádřili přesvědčení, že vláda by mohla s podporou opozičních poslanců pokračovat v činnosti i v případě odchodu Hnutí ANO z koalice, a nehodlají poskytnout prezidentovi republiky příležitost k ustavení další vlády jeho kamarádů.

V duchu vzájemného porozumění budou zjevně jednat i na úterním zasedání Bezpečnostní rady státu a ve středu při dohodovacím jednání koaličních stran.

Mezitím již vycítil nereálnost svých postojů i Andrej Babiš, který přestal hrozit odchodem z vládní koalice a rozhodl se přijít na zasedání Bezpečnostní rady státu, jehož se původně nechtěl zúčastnit. Požaduje pouze, aby předseda vlády na ně přizval nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Roberta Šlachtu. Současně se dožaduje odstoupení policejního prezidenta a hrozí, že jeho hnutí bude požadovat odstoupení ministra vnitra, pokud skutečně po zasedání Bezpečnostní rady státu podepíše rozhodnutí o reorganizaci  celostátních útvarů kriminální policie. Na mantru o nezávislosti policie, kterou se dříve oháněl, dávno zapomněl.

Do svých úvah zřejmě nezahrnul skutečnost, že policejní prezident je téměř  neodvolatelný, takže se jeho výzvám k resignaci může klidně usmívat, a s ním i politici, stojící na jeho straně,  pokud se nezhmotní záhadná narážka bývalého policejního prezidenta Oldřicha Tomáška o zlatých hodinkách ( pro nezasvěcené  “po lopatě”: má-li čisté ruce).

Dá se předpokládat, že v dalším vývoji Andrej Babiš s úlisným úsměvem vlka z pohádky o Červené Karkulce velkoryse nabídne setrvání svého hnutí v koalici a konec odporu proti reorganizaci výměnou za nahrazení policejního prezidenta Tomáše Tuhého jím vybraným policistou. Nemyslím, že uspěje a v koalici přesto nakonec setrvá.

Všechno ovšem může změnit prezident republiky, který bude s rozháranými stranami jednat dnes. Bylo by jistě dobré, kdyby se postavil na stranu zachování ústavního pořádku a vykázal Andreje Babiše do patřičných mezí. Nejsem si ale zdaleka jist, že se tak stane. Pokud se postaví na jeho stranu, bude jednota účastníků OVM vystavena těžké zkoušce, jejíž výsledek bude pro poměry v zemi osudový.









sobota 11. června 2016

BOJOVÁ HRA ŠLACHTAGATE

Překvapivým rozhodnutím o reorganizaci celostátních útvarů kriminální policie k 1. červenci 2016 policejní prezident Tomáš Tuhý spolu s ministrem vnitra Milanem Chovancem patrně neúmyslně vybídli některé politiky k rozehrání virtuální bojové hry Šlachtagate. Postupovali stejně „tajnosnubně“ a vyvolali stejnou nevoli  jako v r.2001 jejich předchůdci při sloučení Finanční policie (FIPO)  a Úřadu pro odhalování finanční kriminality a ochrany státu (ÚFKOS), které se pak v r. 2003 spojily se Službou pro odhalování korupce (SPOK) do dnešního Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), známému jako protikorupční policie. Také tehdy pár policistů odešlo; není zcela jisté, zda jich bylo škoda.

Je před krajskými a senátními volbami, proto se některým politikům zdá dobrá každá příležitost k špinění koaličního partnera, jenž se za pár týdnů stane úhlavním nepřítelem ve volební pranici. Jako kopací míč se hodí i policie, přestože jsou dobré důvody proto, aby ji politici do svých šarvátek nezatahovali: zajišťuje přece bezpečnost všech, ne jen stoupenců jedné politické strany. Příležitosti se chopil Andrej Babiš, který  spustil vodopád demagogických řečí o likvidaci jediného dobře fungujícího policejního útvaru a jeho šéfa, jenž se nebojí politiků. Sekunduje mu ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který hrozí resignací. Hlučně se ozývá olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se dožaduje, aby Tomáš Tuhý záměr na reorganizaci s ním znova projednal, a to i za účasti vrchních státních zástupců, kteří ovšem instančně nejsou pro policejního prezidenta přiměřenými partnery. Naproti  tomu Bohuslav Sobotka s ministrem vnitra Milanem Chovancem obviňují Andreje Babiše ze snahy o zpolitizování policie a její destabilizaci. Vyjadřují policejnímu prezidentovi podporu, zdůrazňujíce jeho kompetenci a nezávislost. Ministr vnitra si přesto  ponechal zadní vrátka: souhlas s reorganizací dosud nepodepsal a čeká na výsledek zadané analýzy. Uklidňující hlas zazněl od předsedy lidovců Pavla Bělobrádka, který brojí proti politizaci odborného problému a připouští možnost pokračování Sobotkovy vlády s podporou opozičních poslanců, i kdyby  hnutí ANO odešlo z koalice.

Situaci zdramatizoval sám Robert Šlachta hysterickým rozhodnutím o odchodu ze služebního poměru. Učinil tak, ač ho k tomu nikdo nevybídl, ač byl ujištěn, že ve velitelské struktuře nového útvaru pro něj bude dost místa,  a musel by být osloven v nabídkovém řízení na obsazení funkcí jeho ředitele  a náměstků. Prostě podlehl sebestředné představě, že reorganizace se dělá kvůli němu. Jistě by mu nikdo nezazlíval, kdyby odešel, až by se později ukázalo, že slíbené uplatnění v nové struktuře nenalezne, ale zatím je  jeho krok ukvapený.

O tom, že by se spustila složitá reorganizace na úrovni celostátních policejních útvarů kvůli vypuzení jednoho kontroverzního velitele, si dovoluji pochybovat. Občas se stane, že některý policejní šéf upadne v nemilost, stane se obtížným, ale jeho vypuzení standardními postupy je kvůli nastavení pravidel ve  služebním zákonu nemožné. V minulosti byly proti takovým „potížistům“ použity různé úskoky, jež je odstranily z jejich postavení, aniž by se kvůli tomu bouraly jejich útvary. Jistě by se našel i vhodný postup, jak vypudit Roberta Šlachtu bez reorganizace policie, kdyby nešlo o nic více než o jeho osobu. Když se Tomáš Tuhý dokázal zbavit zlínských policejních bossů Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka, jistě by si poradil i s Robertem Šlachtou.

Do hry se zapojili novináři Babišových novin a různí jiní komentátoři, vesměs plačící nad odchodem Roberta Šlachty a domnělým zastavením vyšetřování kauz, na nichž pracuje ÚOOZ.  Mezi nimi zanikl hlas bývalého policejního prezidenta, karlovarského krajského policejního ředitele Oldřicha Tomáška, který ve vystoupení v Událostech, komentářích ČT dne 10.června 2016 rozhodnutí Tomáše Tuhého oddémonizoval a v podstatě vzkázal politikům a státním zástupcům, že reorganizace se týká jen malé části policejního sboru, spadá do pravomoci policejního prezidenta,  je potřebná a oni se nemají plést do věcí, které nespadají do jejich kompetence.

Všichni politici a státní zástupci, kteří se do bojové hry zapojili na straně odporu proti reorganizaci, často a rádi mávají mantrou nezávislosti policie. Praxe ukazuje, že tím míní nezávislost v rozsahu poslušnosti jejich názorům. Policejní prezident si tedy může reorganizovat co chce a jak chce, ale nejdříve se musí zeptat na dovolení olomouckého vrchního státního zástupce, který stojí v hierarchii státního aparátu o stupeň níže než on a jeho oprávnění zasahovat do věcí policie je zákonem omezeno na dozor nad zákonností policejních úkonů v trestním řízení v obvodu působnosti jeho úřadu. A hlavně by se měl Tomáš Tuhý zeptat Andreje Babiše, protože policie je přece jen malou součástí státu, který chce šéf ANO  řídit jako firmu. Právě Andrej Babiš vydává ze všech politiků nejhlasitější  bojový pokřik.

Odpůrci reorganizace vykreslují spojenými silami ÚOOZ jako jedinou spolehlivou policejní složku,  z které neunikají informace a nebojí se sáhnout i na politiky. Nedbají různých kritických hlasů z nedávné minulosti, které upozorňují na to, že skutečné výsledky útvaru nejsou přiměřené rozsahu nasazených prostředků a mediálnímu humbuku, který je provází ( viz rozpačité výsledky „kauzy Nagygate“), mlčí o narušování zákonem vymezené pravomoci Generální inspekce bezpečnostních sborů touto jednotkou a jejím stále častějším působením ve věcech, jež spadají do kompetence protikorupční policie. Jsou přitom nespravedliví právě k ní, která bez okázalosti dělá na velkých kauzách finanční a hospodářské kriminality a dostává je před soud. Ostatně ani ÚOKFK se zjevně nebojí politiků a jiných vysoce postavených osobností, což dokazuje kauza bývalého hejtmana Davida Ratha nebo stíhání mocné předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové.

V každém  případě chování politiků a státních zástupců, napadajících policejního prezidenta, je neodpovědné, protože útočí na jeho nezávislost a vrhají v očích veřejnosti špatné světlo nejen na něj, ale na celou policii.  Zpochybnění  policie a podrývání autority policejního prezidenta ohrožuje bezpečnost státu. Nelze se proto divit, že se Tomáš Tuhý dožadoval projednání situace v Bezpečnostní radě státu a předseda vlády mu vyhověl. Samozřejmě, rozhodnutí o sloučení ÚOOZ a ÚOKFK k 1. červenci 2016 přišlo náhle, policisté na ně nebyli připraveni a ani veřejnost netušila, že je  na spadnutí, byť se o této možnosti občas mluvilo již několik let. Policejní prezident bude muset Bezpečnostní radě státu vysvětlit, proč záměr nezveřejnil dříve a co vůbec jej k jeho uskutečnění vedlo. Pokud ministr vnitra neupustí od podpory jeho záměru, bude muset obhájit  záležitost ve vládě.

Je docela dobře možné, že aféra zanikne tak rychle, jak vznikla. Robert Šlachta může ještě stále pochopit, že se unáhlil a požádat o zpětvzetí žádosti o propuštění ze služebního poměru. Reorganizace proběhne, policisté budou dál konat svou práci a za pár let si už nikdo nevzpomene, že existovaly dva útvary, stejně jako dnes si už skoro  nikdo nepamatuje, z čeho vznikl dnešní ÚOKFK. Jen občas se ozve nějaký demagog, který si myslí, že zrušením Finanční policie skončilo vyšetřování finanční kriminality jen proto, že nástupnický útvar nemá v názvu slovo „finanční“ na prvním místě.

Z celé Šlachtagate má nadčasový varovný význam úloha, kterou v ní hraje státní zastupitelství. Stejně jako v jiných případech v minulosti Pavel Zeman vystupuje nikoli jako disciplinovaný vysoký státní úředník, ale jako politik, usilující o prosazení své vůle v oblasti trestní politiky. Současně bez ohledu na ustanovení trestního řádu a zákona o státním zastupitelství o místní a věcné příslušnosti státního zastupitelství pověřuje místně nepříslušného olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, aby se svým úřadem prověřil, zda policejní prezident a jeho náměstek Zdeněk Laube nezosnovali reorganizaci kvůli odstranění Roberta Šlachty z čela ÚOOZ. Ivo Ištvan se do plnění role, která je na hraně zákonnosti, pouští stejně horlivě jako do „Nagygate“ v r.2013.  Jsem zvědav, kolik zlata najde tentokrát.

Pavel Zeman takto projevil stesk po pravomocech generálního prokurátora  a staví se do postavení úřadu, nadřazeného jiným složkám moci výkonné. Osobuje si právo je kontrolovat a případně kriminalizovat. Do akce opět nasazuje malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, kterému je zřejmě Morava malá a expanduje do Prahy, do těsné blízkosti zhruba trojnásobného Vrchního státního zastupitelství v Praze. Znova mu přisuzuje postavení speciálního celostátního úřadu pro řízení politicky významných policejních operací. Přemýšlím, zda tím projevuje nedůvěru obávané pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové.

Dříve trpěl narušováním chodu úřadu policejními aktivitami nezávislý Energetický regulační úřad, jehož zaměstnanci odpracovali stovky hodin podáváním vysvětlení protikorupční policii a přípravou různých listin, často požadovaných opakovaně.  Avšak již v  rámci operace Vidkun detektivové ÚOOZ pod dohledem Ivo Ištvana sáhli na policisty a dokonce vypudili ze služby u PČR Milana Pospíška,  ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia, jenž odchodem reagoval na prohledání jeho kanceláře. Policejní prezident Tomáš Tuhý a jeho náměstek Zdeněk Laube by se proto měli obávat, že i zásuvky jejich psacích stolů přijdou prohrabat detektivové ÚOOZ. Zamane-li se to Ivo Ištvanovi, před ukončením služebního poměru Roberta Šlachty to mohou docela snadno stihnout.

Aféra Šlachtagate se tak stává hrou o dodržování ústavní dělby moci mezi jednotlivými složkami státu a o udržení policie a státního zastupitelství v mezích, které jim vymezují zákony. Jako laik si myslím, že vláda by měla za nasazení olomouckého vrchního státního zastupitelství proti policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi volat nejvyššího státního zástupce k odpovědnosti,  pokud nechce ještě více rozevřít beztak pootevřený průchod k policejně-prokurátorskému státu.


čtvrtek 2. června 2016

SOUD JAKO CORRIDA

Soudní řízení trestní, vedené od června r.2014 u Krajského soudu v Brně původně proti deseti obžalovaným pod označením „kauza Vladimír Čimpera & spol.“, které jsem od počátku průběžně komentoval, se v počátečních fázích těšilo značné mediální pozornosti. Veřejnost mohla sledovat jeho vývoj dosti podrobně. Veřejné mínění se většinou přiklání k názoru, že bez ohledu na obsah obžaloby a její evidenční označení je hlavní postavou procesu Alena Vitásková, bojovná předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen:ERÚ), „drzá holka, určená na odstřel“. Dnes  se proces nachází v dusné atmosféře čekání obžalovaných na písemné vyhotovení rozsudku, který stále ještě neobdrželi, ač závěrečné řeči dozněly 11.prosince 2015 a ústní vyhlášení rozsudku se konalo 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný v poklidu pokračuje v pohrdání zákonnými limity, nejspíš se souhlasem předsedy soudu. Průtahy, které toto  řízení zatěžují téměř od počátku  r.2015, veřejnost unavily, takže zájem postupně opadl.

Tím spíše nevzbudilo pozornost souběžné řízení správní u téhož soudu, které proběhlo ve dnech 12., 19. a 20.května 2016, vyvoláno správní žalobou, podanou ve veřejném zájmu nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Nezájem je v přímém protikladu k osudovým následkům vydaných rozsudků. Soud jimi zrušil rozhodnutí ERÚ o poskytnutí licencí na provoz fotovoltaických elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku rodinného holdingu Zemků. Zaniklo tím živnostenské oprávnění k provozování elektráren a  majitelům nezbývá než elektrárny vypnout. Proti rozsudkům se mohou bránit kasačními stížnostmi jak majitelé, tak ERÚ, ale ty nemají odkladný účinek. Po šesti letech bezpečného provozu tak dochází k zastavení výroby v zařízení s pořizovací hodnotou přesahující 1 miliardu Kč.

Budou-li kasační stížnosti neúspěšné, majitelé mohou požádat znova o udělení licencí. Je prakticky jisté, že bez potíží naplní požadavky pro jejich vydání, takže je získají znova, ale s podstatnou vadou: nové licence již neposkytují výhodu subvencované ceny, takže výkupní cena bude pouze 1.000 Kč/MWh proti dosavadním 5.500 Kč. Výroba bude tak ztrátová, že majitelům nezbude, než elektrárny zrušit. Dojde ke zmarnění obrovské investice, firma patrně nebude způsobilá splácet úvěr, zkrachuje a několik tisíc dělníků se ocitne na dlažbě. Státu nastanou starosti, poněkud připomínající následky krachu OKD.

Pro pochopení toho, co se odehrálo u správního senátu Krajského soudu v Brně, je vhodné připomenout si historii případu a zasadit jej do souvislostí. Řečeno jazykem trestního práva nemůžeme přehlédnout viktimologické zavinění státu, který nejdříve pobídl investory rozmařilým nastavením cenových podmínek k investování do výstavby fotovoltaických elektráren, aby pak v listopadu r.2010 oznámil, že k 31.prosinci 2010 se jeho rozhazovačná dlaň uzavře a nadále se bude za elektřinu z FVE platit místo 12.150 Kč/MWh pouze 5.500 Kč. Velká část investorů si na financování výstavby elektráren vzala úvěr.. Splátkový kalendář úvěru stavěli na předpokládaných příjmech s vysokou subvencovanou cenou. Zásadní snížení příjmu by vyvolalo nezpůsobilost splácet úvěr. Důsledky by byly pro podnikatele smrtící: banka by jednorázově zesplatnila nesplácený úvěr a dlužící firma by se propadla do insolvence. Proto nastaly závody s časem, ztížené nepřízní počasí. Stát tedy nalákal podnikatele na návnadu vysokých příjmů, ale pak je opožděnou změnou cenových podmínek vehnal do krizové situace, za jejíž nezvládnutí nyní krutě trestá.

Všichni se hnali za zajištěním výkupní ceny 12.150 Kč/MWh a nevšimli si, že získání licence je jen jednou z podmínek jejího získání, zatímco druhou jsou dodávky do sítě ještě v r.2010.

Mezi „závodníky“ byly i obě předmětné elektrárny. Při obhlídce, vykonané pracovníky ERÚ 20. prosince 2010, se zjistilo, že na elektárnách jsou ještě drobné nedodělky. Byly skutečně nepatrné, takže již 22.prosince 2010 se mohlo uskutečnit první paralelní připojení elektráren do sítě distributora. Investoři se zavázali, že nedostatky do 27. prosince 2010 odstraní. Dožadovali se pak provedení další obhlídky. Našli podporu u tehdejšího ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka, dnes obžalovaného ve výše zmíněné kauze „Vladimír Čimpera & spol.“. Proti názoru bývalého předsedy ERÚ Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka a ředitele právního odboru Antonína Panáka  si vyvzdoroval souhlas k provedení další obhlídky dne 31.prosince 2010, což byla tehdy neobvyklá vstřícnost vůči žadatelům. Sám odjel na dovolenou a provedením licenčního řízení v poslední den roku pověřil úřednici Ilonu Floriánovou, dnes nepravomocně odsouzenou ve výše zmíněné kauze, po které požadoval, aby setrvala na pracovišti do noci a vše vyřídila. V ten den vydala 17 licencí,  z nichž 5 se stalo předmětem pozornosti orgánů činných v trestním řízení.

Obhlídku provedla tříčlenná skupina pracovníků ERÚ,  z nichž žádný neměl odbornou kvalifikaci pro revizní činnost. Nicméně poměrem dvou hlasů k jednomu vydání licence doporučili. Kladný názor měli i různí přítomní znalci, např. vyslaní úvěrující bankou,  kteří se obhlídky zúčastnili neoficielně. Při obhlídce byly zjistěny drobné závady, jež ale nebránily provozování elektrárny a nezpochybňovaly bezpečnost zařízení. Náklady na jejich odstranění odpovídají několika setinám procenta z ceny projektu. Od 1.ledna 2011 elektárny dodávaly proud do sítě a za šest let jejich provozu nedošlo na nich k úrazu, způsobenému elektrickým proudem. Na základě dobrozdání z obhlídky Ilona Florianová vydala majitelům licence pro provozování elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun. Stalo se v pozdních  večerních hodinách, takže elektrárny sice měly licenci, ale proud do sítě distributora začaly dodávat až 1.ledna 2011.

Jednou z nepominutelných podmínek, které musí splnit žadatel o licenci, je prokázání bezpečnosti zařízení elektrárny revizní zprávou.  V tomto případě zaměstnanci dodavatelské firmy předložili revizní zprávy z 27. a 28.prosince 2010, vypracované stavbyvedoucím-revizním technikem Vladimírem Čimperou. Ilona Florianová je přijala bez dalšího zkoumání v dobré víře, že jsou v pořádku. Vedle toho existovaly revizní zprávy, vypracované revizním technikem Liborem Hanákem, vyhotovené sice včas, ale doručené až dodatečně, o kterých nevěděla. Až po několika měsících zjistil Antonín Panák, nadřízený Ilony Floriánové, že přijaté „Čimperovy“ revizní zprávy jsou padělky, zhotovené úpravou jeho pravých zpráv z 5. a 6. prosince 2010. Na základě tohoto zjištění podal trestní oznámení, o němž neinformoval předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou při jejím nástupu.

Od Panákova trestního oznámení vede přímá cesta k brněnskému „monstrprocesu“ i k výše zmíněnému správnímu řízení soudnímu. Vývojem trestního řízení se zde nebudu zabývat, zájemce o ně  odkazuji na svůj blogg.
Správní řízení se v mnoha směrech podstatně liší od řízení trestního. Je mnohem více formalistické, zcela jinak přistupuje k důkazům a pracuje s pojmem „dobrá víra“. Účastník řízení má být chráněn před účinky nesprávných rozhodnutí státu, která přijal v dobré víře za správná. Individuální dobrá víra ale ztrácí význam v případě řízení, vyvolaného nejvyšším státním zástupcem žalobou ve veřejném zájmu. V našem konkrétním případě odlišnost dokládají i rozdíly v délce řízení: zatímco v trestním řízení soud dosud nedospěl od června r.2014 k pravomocnému rozsudku, ve správním řízení k dosažení cíle stačilo pár hodin.

V oblasti správního řízení prošla kauza od udělení licencí o silvestrovské noci v r.2010 dvěma kritickými body na půdě ERÚ. Prvním bylo rozhodnutí ředitelky licenčního odboru Michaely Schneidrové z r.2012 zastavit řízení o povolení obnovy licenčních řízení, které připravili úředníci „starého“ vedení. Při rozhodování měla k disposici některé důkazy, jimiž nedisponovala Ilona Floriánová. Na jejich základě usoudila, že v obnoveném řízení by musela být bezpečnost a způsobilost elektráren ke dni 31.prosince 2010 posouzena ve prospěch ponechání licencí v platnosti. V takovém případě správní řád velí obnovu nepovolit. Její rozhodnutí vyvolalo okamžitou negativní reakci příslušníků bývalého vedení ERÚ, zejména Antonína Panáka, tehdy místopředsedy ERÚ.

Předsedkyně ERÚ Alena Vitásková nechala její rozhodnutí přezkoumat advokátní kanceláří, vybranou ve výběrovém řízení. Hodnocení bylo pro Michaelu Schneidrovou příznivé. Po zjištění, že probíhá policejní  vyšetřování, Alena Vitásková jako druhostupňový orgán přesto  zahájila přezkumné řízení, jehož výsledkem byla obnova licenčního řízení, která však v r. 2014 vedla k novému vydání licencí s účinností k 31.prosinci 2010. A  právě toto rozhodnutí napadl nejvyšší státní zástupce žalobou ve veřejném zájmu.

Souběžně s projednáváním kauzy licencí pro dvě zmíněné fotovoltaické elektrárny v trestním a správním řízení   došlo k významnému vývoji mimo působnost ERÚ, o němž veřejnost v podstatě nic neví a státní zástupci a soudy se tváří, že se nic nestalo. Od 1.ledna 2013 nastala zásadní změna ve vyplácení výkupní ceny za dodanou elektřinu. Až do té doby prováděly výplatu pověřené soukromé firmy, v našem případě Actherm a.s. Pak ale právo a povinnost přešlo na státní společnost OTE a.s., která zjistila, že fotovoltaické elektrárny Zemků sice měly licenci platnou k 31.prosinci 2010, ale elektřinu začaly dodávat až 1.ledna 2011. Neměly tedy naplněnou druhou podmínku pro vyplácení zvýhodněné ceny. Proto OTE a.s. od 1.ledna 2013 vyplácí pouze cenu podle cenového rozhodnutí z r.2011.Actherm a.s. tedy vyplácela Zemkům zvýhodněnou cenu nezákonně. Zde znova vstoupil do hry ERÚ, u něhož v této věci probíhá t.zv. sporné řízení mezi Actherm a.s. a ČEZ a.s., neboť ČEZ odmítl kompenzovat Acthermu neoprávněně vyplacené peníze. Podle prvostupňového rozhodnutí ERÚ je ČEZ v právu. Z toho ve výhledu plyne pro majitele zmíněných elektráren hrozba, že budou muset přeplatek ceny vrátit.

Vše výše uvedené je důležité pro pochopení toho, co se odehrálo v prvostupňovém správním řízení soudním. Předesílám, že Pavel Zeman při vystoupení v Otázkách Václava Moravce dne 15.května 2016 kritizoval politiky za to, že při posuzování účasti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu při zatýkání policistů nadřazují formální stránku věci nad jejím obsahem. To je ale přístup, který je právě typický pro velkou část rozhodování státních zástupců. V daném případě elektráren Zemků se vyskytuje v krystalicky čisté podobě v úkonech státních zástupců a projevuje se výrazně také v zacházení správního senátu Krajského soudu v Brně s touto materií.

Formálnost přístupu vyniká na pozadí rozporu mezi soudním rozhodnutím a skutečným stavem elektáren: zatímco z formálně právního hlediska nebyla prokázána bezpečnost jejich zařízení  a byla zpochybňována jejich dokončenost k 31.prosinci 2010, ve skutečnosti elektrárny od 1. ledna 2011 nepřetržitě fungovaly bez problémů a za šest let u nich nedošlo k úrazu elektrickým proudem. Praxe tedy ukazuje, že byly dokončené a bezpečné. Mimo to jsou dostupné fotografie, pořízené těsně před koncem roku 2010 z družice NASA a dokončenost na základě analýzy účetních dokladů exaktně prokazuje znalecký posudek společnosti Waterhouse Coopers, který nebyl jako důkaz připuštěn.

Státní zástupci a správní soud si s ERÚ a majiteli elektráren  zahráli jako toreador s býkem při corridě: po celou dobu se vedly vášnivé spory o dokončenosti či nedokončenosti obou elektráren, případně o tom, zda je správné požadovat dokončenost „do posledního šroubku“, která prakticky může nastat jen zcela výjimečně. Spory o dokončenost sehrály roli mulety, na kterou se soustředila pozornost ERÚ i majitelů elektráren. Správní soud je ale elegantně obešel z boku a zaskočil  je  mečem rozhodnutí, že licence neměly být vydány, protože žadatelé neprokázali bezpečnost elektráren bezvadnou revizní zprávou, a to bez ohledu na stupeň dokončenosti. Soud výslovně uvádí, že nepovažuje za nutné zjišťovat, v jakém stavu (rozestavěnosti či dokončenosti) byly elektrárny k datu 31.12.2010. I kdyby se totiž prokázalo, že byly již dokončeny, nijak to neprokáže, že byly bezpečné, tj. že byly předloženy řádné revizní zprávy

V tomto ohledu je rozhodnutí správního soudu logické: časově příslušné byly pouze padělané revizní zprávy z 27. a 28.prosince 2010.Byla zde sice také revizní zpráva revizního technika Libora Hanáka, ale ta se správnímu soudu do jeho účelové konstrukce nehodila, proto ji účelovým jednostranným vyhodnocením výpovědí autora v přípravném řízení a před soudem jako důkaz vyloučil.  Odkaz obhajoby na revizní zprávy z 5. a 6. prosince 2010 kulhá na skutečnosti, že mezi jejich vydáním a licenčním řízením došlo k obhlídce  z 20. prosince 2010, při které byla konstatována nedokončenost zařízení, a po ní následovaly dokončovací práce, takže uvedené zprávy nemohly popisovat stav elektráren v den vydání licencí.

Jinak si však dovolím několik laických výhrad. Přestože v úvahách soudu měla rozhodující úlohu neprůkaznost revizních zpráv a stupeň dokončenosti elektráren měl až druhotný význam, soud se jím přece jen zabýval, a to jako výchozí podmínkou pro vypracování věcně správné revizní zprávy. Přistupuje k ní jako k otázce právní, nikoli skutkové. Dovoluji si tvrdit, že právní otázku nelze úspěšně řešit na základě nesprávných skutkových zjištění a jejich účelového jednostranného vyhodnocení. Současně připomínám v této souvislosti názor Unie obhájců ve stanovisku z 1.června 2016 k ústavnímu nálezu  z 19.dubna 2016, že z bezpráví nemůže povstat právo. Ke skutkovým zjištěním ale v našem případě soud přistupoval s velkorysou účelovostí v neprospěch obhajoby v takové míře, že lze hovořit až o bezpráví.

Soud např. formalisticky zanedbal působení lidského faktoru, především dobré víry, s kterou úřednice ERÚ přijala padělky  z 27. a 28. prosince 2010. Nikdo se nezamýšlel nad tím, zda unavená žena po dlouhé směně, v pozdních večerních hodinách, byla v takové kondici, aby musela na první pohled odhalit padělky, zvlášť když její nadřízený je rozpoznal až o několik měsíců později.

Hodnocení lidského faktoru má vliv i na nazírání na samu skutečnost předložení padělaných revizních zpráv. Formálně za ně samozřejmě odpovídá žadatel jako právnická osoba. Není ale prokázáno a ani žalobce v trestním řízení to netvrdí, že by si investoři objednali u dodavatelské firmy padělané revizní zprávy, naopak je známo, že se jistili objednáním paralelní revizní zprávy Libora Hanáka. Přesto správní soud uplatňuje názor, že žadatelé při předložení žádostí nejednali v dobré víře, protože kdyby tomu bylo opačně, nepředložili by padělané revizní zprávy. Soud tím přímo říká, že žadatelé vědomě a účelově předložili padělky, ač k tomu není dán dokazováním žádný důvod.

Ve formálně právním pojetí správního soudu tak mají investoři být prostřednictvím soudního rozhodnutí potrestáni za nezákonné jednání zaměstnanců dodavatelské firmy, a to až tak, že mají strpět miliardovou škodu na svém majetku. Zkoumáním účasti investorů na rozhodnutí o předložení padělků se soud vůbec nezabýval. S přirozeně právním pojetím spravedlnosti nemá takové vyústění správního řízení nic společného.

Nehodlám se pouštět do podrobností, pouze konstatuji, že vyhodnocování důkazů bylo v tomto řízení vedeno ve smyslu zásady „in dubio contra reo“. V trestním řízení by postup správního senátu neobstál. Pokud soud nabízené důkazy obhajoby rovnou neodmítl,  neměl pochybnosti při jejich vyhodnocení: se zjevnou, až  křečovitou účelovostí v pochybnostech vždy rozhodoval v neprospěch obhajoby. Např. soudu se nehodila existence revizních zpráv Libora Hanáka z konce r.2010, proto vyslovil domněnku antedatování, pro kterou neměl důkaz, ale zejména je odmítl s tím, že revizní technik elektrárny neprohlédl. Pominul tak skutečnost, že revizní technik nafotografoval výrobní štítky kontrolovaných zařízení: kdyby neprocházel elektrárnami, fotografie by nezískal. Dodám ze subjektivní zkušenosti, že jsem byl přítomen výslechu revizního technika Libora Hanáka před soudem. Protože jsem rovněž měl podezření, že jeho zprávy byly antedatované, sledoval jsem jeho výslech bedlivě. Jsem přesvědčen, že tento svědek je věrohodný. Soud odmítl výslechy obou revizních techniků a při vyhodnocení jejich výpovědí v trestním řízení uplatnil nestydatě otevřenou libovůli.

Podstatné je, že řízení bylo vedeno na základě  žaloby nejvyššího státního zástupce, podané ve veřejném zájmu. Je to mimořádný prostředek, který má nejvyšší státní zástupce používat jen v případech zvlášť závažného porušení veřejného zájmu, zejména tehdy, došlo-li k porušení práva v důsledku uplácení nebo vybočuje-li případ z obvyklosti. Správní soud není oprávněn přezkoumávat závažnost veřejného zájmu, jemuž nejvyšší státní zástupce přiznal mimořádnou závažnost. Podezírám Pavla Zemana, že závažnost věci spatřoval v potřebě posílit pozice žalobce v trestní kauze „Vladimír Čimpera & spol“, ale prokázat to nemohu.

Zajímavé je ale vyhodnocení účinků, které Pavel Zeman v případě nezrušení správních rozsudků dosáhne kromě posílení postavení žalobce ve výše zmíněném „monstrprocesu“ u Krajského soudu v Brně. Stát nebude mít  z odebrání licencí žádný prospěch. Pokud byla vyplacena elektrárnám v letech 2011 a 2012 neoprávněně podpora, stalo se tak nezákonným postupem společnosti Actherm a.s. K nápravě této nepřístojnosti dochází ve správním řízení, které s projednáním zmíněných žalob ani s trestním řízením nemá vůbec nic společného. Dostane-li stát zpět neoprávněně vyplacené prostředky, nebude to výsledek projednání Zemanovy žaloby. Společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. nejspíš zastaví výrobu elektřiny. Přestanou odvádět státu daně a poplatky, související s provozem elektráren. Bude zmarněna soukromá investice přesahující částku 1 miliardy Kč. Majitelé nebudou mít prostředky na splácení úvěru a skončí v insolvenci. O práci přijde několik tisíc dělníků,  z nichž aspoň část bude hledat útočiště na účet státu v ochranné sociální síti. Úspěch správní žaloby nejvyššího státního zástupce ve správním řízení bude zaplacen vlastníky a státem přímo luxusně.     





 


čtvrtek 26. května 2016

POTREFENÝ HUSÁK A NEMOCNÝ SOUD

Během působení ve spolku Šalamoun jsem sledoval řadu sporných kauz, doprovázených nemilosrdným mediálním lynčováním obžalovaných, vytvářením společenské atmosféry nenávisti vůči nim. V některých pak došlo k fatálním pochybením soudů, jejichž náprava byla nesmírně obtížná a někdy se nezdařila vůbec. Soudci zdůrazňují svou nestrannost a odolnost vůči vnějším vlivům, ale skutečnost bývá jiná. Nežijí pod skleněným zvonem, nasávají společenskou atmosféru a leckterý podlehne pokušení zalíbit se lůze.

Přestože masivní mediální lynče a nenávistně komentované online přenosy ze soudních síní jsou nesporně nežádoucím úkazem, neznám žádný případ vystoupení soudce na ochranu obžalovaných proti běsnící novinářské chátře. 

Štvanice  na soudce jsou podstatně vzácnější a soudy se k nim většinou staví netečně. Panika, která zachvátila vedení Krajského soudu v Brně, napadaného tiskem a zejména televizními stanicemi Prima a Nova kvůli údajnému porušování ústavního principu zákonného soudce a kvůli různým jiným výstřelkům soudce Aleše Novotného, je proto zcela výjimečný úkaz. Na obranu proti mediální kritice vystoupil  dne 24.května 2016 „potrefený husák“, nositel aspoň části zpochybňovaných rozhodnutí o přidělování věcí soudcům, soudce Aleš Flídr, servilně vydávaný lobbistickým serverem Česká justice za místopředsedu soudu, jímž není. Ke  cti soudu budiž řečeno, že v originále prohlášení, uveřejněném na internetových stránkách justice, je správně uveden toliko jako pověřený k zastupování místopředsedy soudu.

Sama skutečnost, že se dlouhodobě řeší obsazení významné funkce místopředsedy pro trestní úsek provizoriem bez časového omezení (pozn.: oficiální informace) může být jedním ze znamení, že soud je nemocen. Pověření k zastupování lze právem chápat jako vyjádření skutečnosti, že zastupující není vhodnou osobou pro trvalé obsazení funkce, ale buď se vhodní zájemci o ni neucházejí, nebo předsedovi soudu z jakýchkoli důvodů plně vyhovuje neplnohodnotný náhradník. V případě Aleše Flídra by překážkou trvalého jmenování mohla být jeho minulost soudce protiprávního režimu a přehorlivého člena KSČ.

Je hojně rozšířen názor, že od Listopadu uteklo již tolik vody, a stát se vyvíjí v mnoha ohledech tak odlišně od představ naivních účastníků demonstrací, cinkajících klíči, že by se už předlistopadová minulost neměla nikomu předhazovat. Nicméně povaha článku Aleše Flídra, jeho způsob, jak maskuje nepřístojnosti soudu a napadá jeho kritiky, jsou takového rázu, že mohou posloužit jako důkaz správnosti úvah Ústavního soudu v nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 510/10, který se mimo jiné zabýval otázkou, zda členství  soudce v předlistopadové KSČ může mít negativní vliv na jeho výkon ve funkci soudce demokratického právního státu. Ústavní soud ocitoval  myšlenku amerického filozofa George Santayany,že „ti, kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je znovu“ a odpověděl tak, že bývalé „členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval“, neboť „hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může –ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ. Zde není myšlena event. podjatost soudců – členů KSČ …, ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod“ , která může být právě v důsledku minulosti soudce nižší než je únosné. „Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem …soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec“.

Celý Flídrův text připomíná posrpnový pamflet „Poučení z krizového vývoje  ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. Možnost, že by na straně soudu nebo soudce Aleše Novotného mohlo být něco špatně, a v tom právě by mohl být původ „nechutné a cílené kampaně“, vůbec nepřipouští, aniž by se pokusil věcné argumenty odpůrců zpochybnit, pouze  je zamlžuje a v některých případech přímo zamlčuje. Jde o klasické normalizátorské „vytření zraku“ veřejnosti. Ostatně nepříjemná veřejná debata je především protestem proti porušování Ústavou ČR chráněných procesních pravidel, jejichž dodržování je pojistkou proti zneužívání státní moci ke škodě občanů. Osoba soudce Aleše Novotného je druhotný problém, nikdo neříká, že porušování práva je svázáno s nějakými jeho zápornými osobnostními vlastnostmi.

Aleš Flídr se především podivuje nad souběhem několika právních úkonů, napadajících jednání soudce Aleše Novotného z různých úhlů. Nepřímo naznačuje, že by se mohlo jednat o jakési spiknutí. Není to první případ podlehnutí spikleneckým teoriím v jeho praxi: v t.zv. „znojemském justičním skandálu“ vymyslel nesmyslnou teorii, že jistý odsouzený si nechal zaplatit za převzetí viny za jiného, jemuž tím měl pomoci ke zproštění obžaloby a získání odškodnění.

 Obránce soudce Aleše Novotného pomíjí skutečnost, že jeho chráněnec soudí současně dvě velké kauzy s celkově velkým počtem obžalovaných, mezi nimiž jsou kromě nejvíce zmiňovaných Aleny Vitáskové a Shahrama Abdullaha Zadeha i další silné osobnosti, doprovázené zkušenými obhájci. Způsobilost těchto odpůrců hájit své právo a rozvíjet způsoby obhajoby je podstatně větší než u ubožáků, kteří se musejí spolehnout na šťastnou náhodu při přidělení obhájce ex-offo. Bylo by velmi špatné, kdyby obhájci nechali ležet ladem oficiálně získané informace o nepravostech při sestavování senátů a přidělování věcí senátům a nevyužili je ve prospěch svých klientů. Nemluví se zde o ničem méně významném než je právo na zákonného soudce, které je součástí evropského právního povědomí nejméně od časů Velké francouzské revoluce a je chráněno přímo Ústavou ČR. Z údajů, které poskytl sám soud, je zřejmé, že o zákonnosti některých kroků soudu lze pochybovat, a nedošlo-li k nezákonnostem, pak zcela jistě v určitém období fungování soudu byl v příslušných agendách značný nepořádek. To je další příznak, svědčící o tom, že soud je nemocen.

Ano, soudce Aleš Novotný skutečně čelí více útokům, ale snad až na výjimku spojování náhlé smrti Martina Nováka s jeho odsouzením mají všechny, o nichž vím, nějaký reálný základ, opírající se o údaje, získané od soudu. Samozřejmě je možné, že se přesto nenajde kárný žalobce, který by na něj podal kárnou žalobu a ke  každému obvinění se stěžovateli dostane vysvětlení, že všecko je jinak, pochybení nedosahuje intenzity kárného provinění, a domnělá nepřístojnost je  vlastně nevyhnutelnost, ne-li dokonce záslužný čin. Takto většinou kární žalobci přistupují k obviněním, která přicházejí  zvenčí, tedy od obžalovaných, jejich rodin a přátel či od popuzené veřejnosti. Zaujímají prostě postavení „obrany hradu“. A je-li nejhůř, postoupí kárný podnět na ministerstvo spravedlnosti, kde jej zneškodní pohrobci normalizace či jejich učni.

Zejména Aleš Flídr hořekuje, že přece soudce Aleš Novotný „má výborné pracovní výsledky, v roce 2015 mu Vrchním soudem nebyla zrušena a vrácena ani jedna věc“. Do tohoto tvrzení mu ovšem nezapadá rozsudek nad Martinem Novákem z r.2016 s trestem 15,5 roku odnětí svobody. Poučen „Poučením z krizového vývoje…“ proto připomíná, že zesnulého neodsoudil senát Aleše Novotného, ale Vrchní soud v Olomouci. Pravda je taková, že odvolací soud tuto věc nevrátil senátu Aleše Novotného, ale sám přímo napravil jeho výrok o trestu snížením z 15,5 roku na 6,5. To je v případě pověstně přísného olomouckého soudu něco, co se blíží zázraku, čili prvotřídní trapas pro prvostupňového soudce.

Aleš Flídr ale mlčí o důvodech pro jiné výhrady k jednání soudce Aleše Novotného, kterých si velká média nevšímají. Mám na mysli například průtahy v řízení, překračující zákonné limity. Jde vesměs o pořádkové lhůty, pro jejichž vynucování zákon nezná žádné nástroje, ale přesto kárný soud jejich porušování často trestá. Například právě v těchto dnech za ně potrestal odnětím funkce soudce zlínského soudu Jana Bobka.Nejde o bagatelní záležitost: obžalovaní žijí v nejistotě a ve stresu; svévolné prodlužování řízení je trestem svého druhu, někdy hodně krutým a většinou finančně zničujícím. Soudce Aleš Novotný takto trestal obžalované ve více případech.

Zákon například dává soudci možnost, aby po závěrečných řečech odročil hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku o tři dny. V kauze Vladimír Čimpera & spol. (alias kauza Vitásková) si Aleš Novotný vzal sedmdesát tři dny až do 22.února 2016. Pokazil tím obžalovaným Vánoce i novoroční svátky. Navíc po uplynutí této dlouhé  lhůty se zmohl pouze na ústní vyhlášení rozsudku, jež zdaleka nezvládl bezchybně. Písemného vyhotovení rozsudku se obžalovaní  od 22.února dosud nedočkali, ač základní lhůta na jeho vypracování je dvacet dní od ústního vyhlášení. Není to ale jeho osobní rekord: v jiné jeho kauze trvalo čekání na písemné vyhotovení rozsudku devět měsíců. Podle sdělení Aleše Flídra všechny průtahy měl soudce Aleš Novotný povoleny, aspoň zčásti patrně přímo jím. Soud si zřejmě váží více osobnosti soudce Aleše Novotného než zákona a takové maličkosti, jako je nedodržování zákonných lhůt mu s radostí promíjí. Může to ale také znamenat, že soud zákon nectí, a to s vědomím, že odhalení jeho porušování je málo pravděpodobné. Soud, který nectí zákon, byť jen ve vztahu k pořádkovým lhůtám, je vážně nemocný.

Aleše Flídra dále pohoršuje, že obě zmíněné televizní stanice mluví o pochybeních soudu, „ačkoliv k tomu je oprávněn toliko Vrchní soud v Olomouci, případně Nejvyšší soud ČR či Ústavní soud, nikoliv média“ a ptá se, „zda  citované televizní stanice chápou své postavení ve společenském a veřejném životě“. V duchu myšlenek, načerpaných zřejmě kdysi na povinné Večerní univerzitě marxismu-leninismu (VÚML), pan soudce nerozlišuje rozdílnost úloh vyšších soudů a médií a vlastně vyjadřuje názor, že soudci mají svatý nárok na hmotné zabezpečení z prostředků daňových poplatníků, ale ti k povinnosti platit nedostávají právo uplatnit společenskou kontrolu nad jejich nepřístojnostmi. Uvažuje zcela jinak než soudci Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, kteří se naopak  vědomě dovolávali neprávnické publicistiky: „ ÚS si uvědomuje, že cituje – byť nikoli jako zásadní – i publicistickou literaturu z pera neprávníků. Tu však nelze přehlédnout, že ÚS nežije ve vzduchoprázdnu a proto právem reflektuje i názory laické veřejnosti na zásadní nedořešené otázky veřejného života naší republiky“. Média přece v našem případě nehodnotí správnost rozsudku nad Alenou Vitáskovou nebo důvodnost obžaloby proti Shahramu Abdullahu Zadehovi, pouze volají na poplach kvůli podezření na krácení ústavních práv obžalovaných, potažmo porušování procesních předpisů. Nijak tím nezasahují do pravomoci odvolacího soudu.

Můžeme se ovšem zamyslet nad tím, zda tlak na brněnský soud a soudce Aleše Novotného není přehnaný. Aleš Flídr o jeho nepřiměřenosti nepochybuje. Nepřísluší mi jeho subjektivní pocity korigovat. Osobně nemiluji používání médií jako prodloužené ruky ať již obžaloby nebo obhajoby. Protože zde o nic takového nejde, dovolím si pouze poznámku, že pozornost, kterou jím zmiňovaná média věnují dění u Krajského soudu v Brně, je procházkou růžovou zahradou proti jiným mediálním štvanicím, vedeným například proti jím zmíněnému bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi a jeho souputníkům, či proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Nepamatuji si, že by tehdy média někdo okřikl, zvláště ne justiční funkcionář.

Posléze se Aleš Flídr pustil do osobních útoků. Vypořádal se se Zdeňkem Koudelkou a poslancem-exministrem Pavlem Blažkem, což jsou veřejně činné osobnosti „v aktivní službě“, od nichž lze žádat, aby odpovídaly za své veřejné vystupování. Oba jistě mají sílu a prostředky, aby mu odpověděli přiměřeným způsobem, pokud pan soudce není „pod jejich rozlišovací úrovní“. Nejhůře se ale otřel o bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, jemuž dosažením věku 70 let zanikl soudcovský mandát a dnes je ve svých 76 letech soukromou osobou. Jako dlouholetý trestní soudce, pracovník Havlovy prezidentské kanceláře,  později blízký spolupracovník legendárního Otakara Molejla a spoluzakladatel a dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu ČR patřil Pavel Kučera ve své době k významným osobnostem české justice a má určitě více zkušeností a větší nadhled než Aleš Flídr. Jistě má k dnešnímu dění co říci. Je podlé předhazovat mu, že „z justice odcházel doprovázen skandálem, když se vyjadřoval k věcem, ke kterým se vyjadřovat neměl“, když o zmíněném „skandálu“ již dnes veřejnost nic neví a nemůže oprávněnost výtky posoudit.  Je zcela nepatřičné zlehčit jej výrokem, že se zdá, „ že tento podivný zvyk ( pozn.: vyjadřovat se k věcem, které ho nepálí) ho neopustil.“ Nejde přece o „podivný zvyk“, ale o uplatnění ústavního práva na svobodu názoru a projevu, navíc práva člověka, znalého věci.Výrok Aleše Flídra je dalším důkazem oprávněnosti výše zmíněných úvah Ústavního soudu o škodlivosti pozůstatků komunistické indoktrinace v hlavách některých předlistopadových soudců.

Pavel Kučera odešel de iure z justice, protože dosáhl věku 70 let. O dramatických okolnostech, které poznamenaly poslední roky jeho kariéry, dnes veřejnost nic neví, takže Flídrův útok na něj je napadením bezbranného. Vzpoura bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky, v které se Pavel Kučera postavil proti ní, upadla v zapomnění. Paní expředsekyně mu ale loajalitu k prezidentovi neprominula a vděčně sáhla po stížnostech na něj, které jí postoupil zbabělý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Pomstila se podáním absurdní kárné žaloby, která padla na politicky řádně nakypřenou půdu: bylo přece třeba někoho odsoudit za vyvolání „války žalobců“ protiprávním zásahem státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Za účelem odpoutání pozornosti od pravých pachatelů, chráněných jako capo di tutti capi ministrem Jiřím Pospíšilem, součinností bývalých prokurátorek Marie Benešové a Zlatuše Andělové a několika neodpovědných novinářů bylo podle vzorů předlistopadové prokuratury zkonstruováno „protistátní spiklenecké centrum“ z účastníků přátelských „posezení u kávy“ Pavla Němce, Renáty Vesecké a Pavla Kučery. Pavel Němec byl jako advokát „mimo dostřel“, Renatu Veseckou, pro kterou by kárné řízení znamenalo ztrátu kariéry, tehdy ještě chtěl capo di tutti capi chránit, pouze Pavlu Kučerovi se v podstatě nemohlo nic stát, protože dospěl k přirozenému konci soudcovské kariéry. Ač jako soudce neměl na rozhodování státních zástupců o „kauze Čunek“ vůbec žádný vliv, stal se obětním beránkem.

Než napadat soukromou osobu Pavla Kučeru, měl se Aleš Flídr raději veřejnosti vyzpovídat ze své spoluodpovědnosti za zločinné rozhodnutí nepovolit obnovu procesu žadateli, který byl prokazatelně odsouzen za trestný čin, spáchaný někým jiným, rovněž za něj pravomocně odsouzeným. V daném řízení sehrál Aleš Flídr úlohu předsedy odvolacího senátu, který nepovolení obnovy posvětil. Jeho rozhodnutí později zrušil Nejvyšší soud ČR. Vina pravého pachatele a neúčast odmítnutého žadatele o obnovu na jeho jednání byla již znova pravomocně potvrzena. Cestu k nápravě otevřel spolek Šalamoun podáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jemuž vyhověla exministryně spravedlnosti Marie Benešová.

  




pondělí 23. května 2016

ROZPAKY SOUDCE NOVOTNÉHO

V období od 24. května do 9.června 2016 mělo u Krajského soudu v Brně  proběhnout devět stání hlavního líčení v kauze Shahrama Abdullaha Zadeha & spol. Ráno v pondělí 23. května 2016 se ale v kancelářích obhájců rozdrnčely telefony se zprávou, že se všechna květnová a červnová stání ruší a pokračovat se bude až v září r.2016. Soud  tak zřejmě reagoval na záplavu stížností, z nichž veřejnosti jsou známy hlavně pochybnosti o zákonnosti způsobu sestavení senátu Aleše Novotného v kauzách Vladimír Čimpera & spol. (alias „kauza Vitásková“) a Shahram Abdullah Zadeh & spol. a o porušení zákona při přidělení zmíněných kauz právě tomuto senátu. Rušením hlavního líčení soud projevil nezbytnou opatrnost: potvrdí-li se domněnky obhájců, že při přidělení obou kauz senátu Aleše Novotného a při výběru přísedících do jeho senátu došlo k porušení zákona, vše, co dosud soud vykonal, by přišlo nazmar.

Obhájci a někteří novináři získali informace, vedoucí k vyvolání poplachu, využitím možností, daných zákonem o svobodném přístupu k informacím, a získali je přímo od soudu. Jejich poznatky ovšem zpochybňují zákonnost i celé řady dalších procesů, souzených senátem Aleše Novotného, v nichž se ale  obhájci k prověření zákonnosti přidělení věci senátu a sestavení  senátu sami nedopracovali.

Ověřováním správnosti závěrů obhájců z obou zmíněných kauz se nyní zabývá ministerstvo spravedlnosti, jehož šéf se v nedělních Otázkách Václava Moravce předběžně vyjádřil, že ve věci sestavování senátu se patrně jedná o planý poplach. Je docela dobře možné, že právnicky nevzdělaní kontroloři ministerstva, vycvičení za působení v pochybných orgánech protiprávního režimu, s pomocí nějaké formalistické slovní ekvilibristiky vyrobí stanovisko, které napadené postupy brněnského soudu prohlásí za zákonné. Výkladové stanovisko ministerstva ale není právně závazné, takže není vyloučeno, že bez ohledu na ně se zvedne vlna právních úkonů, směřujících k zrušení dříve vydaných rozsudků jako rozhodnutí nezákonného soudce. Vlna by mohla dorazit až k Ústavnímu soudu a teprve jeho rozhodnutí by závazně určilo, zda byl poplach skutečně planý. Ať už to dopadne jakkoli, na Krajském soudu v Brně v nejlepším případě ulpí podezření, že v určitém období jeho fungování měl v některých agendách značný nepořádek. Oprávněně to sníží jeho důvěryhodnost.

Námitky proti způsobu přidělování věcí senátům a proti způsobu výběru přísedících jsou sice nástrojem ochrany ústavních práv obviněných, ale z praktického hlediska jsou ryze formalistické: za předpokladu, že soudce je slušný člověk, který rozumí svému řemeslu a je vůči stranám důsledně nestranný, by nemělo smysl příliš se zamýšlet nad tím, jak k té které kauze přišel. Obhájci obou skupin obžalovaných ale uplatňují vůči jednání soudce Aleše Novotného řadu dalších výhrad, které se mimo jiné promítly do několika výzev k vyloučení pro podjatost. Ponechám stranou oprávněné stížnosti Shahrama Abdullaha Zadeha na šikanózní režii procesu, kterou ho soudce vyloučil z účasti při výsleších spoluobžalovaných a znemožnil mu tak bližší poznání lidí, s nimiž měl páchat trestnou činnost, vzal mu možnost klást jim bezprostředně otázky a vyjadřovat se „za čerstva“ k jejich výpovědím (porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení): můžeme si myslet cokoli o neetičnosti postupu soudu, ale obhajoba dosud nenašla a asi ani nenajde formálně právní nástroje, jimiž by soud přiměla ke změně chování. Vážnější je stížnost jednoho ze spoluobžalovaných na přístup soudce k oznámení, že jej policie pod záštitou státního zástupce vydíráním nutila ke křivému svědectví proti obž. Zadehovi. Podle stěžovatele policisté již tehdy věděli, že případ bude soudit Aleš Novotný. Soudce měl zřejmě povinnost postoupit informaci Generální inspekci bezpečnostních sborů, ale oznámení pouze založil do spisu. K jeho cti nesvědčí ani skutečnost, že přijal obžalobu, v které hlavním důkazem o Zadehově vině je svědectví „spolupracujícího svědka“ (institut pro trestní řád neznámý), zřejmého významného spolupachatele, který vyměnil údajně usvědčující svědectví za předem zaručenou beztrestnost. Policie „spolupracujícímu svědkovi“ ani nesdělila  obvinění a státní zástupci její postup (z mého pohledu laika nezákonný) schvalují. Soubor pochybení rozšířil pan soudce při ústním vyhlášení rozsudku bezdůvodným útokem na osobní důstojnost obž. Aleny Vitáskové a zpochybněním své znalosti trestního spisu.

Nepominutelný je pak zejména jeho sklon nedodržovat zákonné lhůty časového průběhu řízení. Tuto okolnost považuji za zvlášť významnou, protože bezdůvodné protahování řízení prodlužuje stresový stav obviněných a má tak povahu sadistického týrání časem. Tak v případě kauzy Aleny Vitáskové využil Aleš Novotný možnosti odročit hlavní líčení za účelem přípravy rozsudku. Zákon mu dal prostor tří dnů, ale ve skutečnosti si vzal 73 dnů. Opakovaně v jeho praxi dochází k překračování  zákonných lhůt doručení písemného vyhotovení rozhodutí. Tak ve vazebním řízení se Shahramem Abdullahem Zadehem překročil lhůtu pětináobně, v jiné kauze nechal obžalované čekat na rozsudek místo dvaceti dnů déle než devět měsíců a dosud neohraničené průtahy nastaly v kauze Aleny Vitáskové: závěrečné řeči dozněly 11.prosince 2015, rozsudek byl vyhlášen až 22. února 2016 a jeho písemné vyhotovení dosud nebylo  doručeno. Ze srovnání s jinými případy usuzuji, že kdyby se našel kárný žalobce, kterého by stavovská solidarita nezaslepila, kárný soud by nejspíš pana soudce odsoudil aspoň ke snížení platu.

Kvůli průtahům v řízení a podezření na nezákonnost přidělení věci právě soudci Aleši Novotnému a s přihlédnutím k pochybnostem o zákonnosti sestavení  jeho senátu jej Alena Vitásková otevřeně vyzvala k resignaci na funkci soudce Paní obžalovaná netušila, že mu možná dává dobrou radu: resignace je jediná spolehlivá ochrana proti odsouzení kárným soudem.

Nabízí se otázka, zda soudce, který byl vystaven takovému mediálnímu tlaku jako v posledních dnech Aleš Novotný, může zůstat nestranným soudcem pro obžalované, jejichž obhájci vytáhli na světlo jeho skutečné či domnělé nepřístojnosti a vyvolali tak masivní zájem medií. V zájmu zachování čistoty řízení by zřejmě udělal dobře, kdyby se z obou kauz vyloučil. Protože průtahy v pořizování písemných vyhotovení rozsudků mu opakovaně povolil předseda soudu Milan Bořek a nese tak spoluodpovědnost, měl by se vyloučit celý krajský soud, též z důvodu poškození důvěryhodnosti, o němž jsem se zmínil výše.

Hlubší problém nacházím jako laik v kauze Shahrama Abdullaha Zadeha. Ve světle závěrů pléna Ústavního soudu z 19. dubna 2016 se potvrzuje správnost mého názoru z prosince r.2014, že Okresní soud ve Znojmě, který  do jeho věci zasahoval ve fázi přípravného řízení, byl nepříslušný. Ke Krajskému soudu v Brně se pak věc dostala pouze z důvodu jeho nadřízenosti vůči znojemskému soudu. Proti tomuto přidělení ale platí stejná námitka věcné nepříslušnosti jako proti  příslušnosti Okresního soudu ve Znojmě: trestná činnost se neodehrála v obvodu jeho působnosti, ani zde nežije nikdo z obžalovaných. Krajský soud v Brně by proto měl bránit zbytky své značně pocuchané pověsti slušného soudu tím, že by se z řízení vyloučil a umožnil jeho předání do obvodu působnosti Vrchního soudu v Praze.Na rozdíl od kauzy Aleny Vitáskové, která dospěla k nepravomocnému rozsudku, je hlavní líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha stále ještě v počátcích. V případě předání věci k jinému soudu by tedy ještě nevznikla velká škoda.