ZPRÁVA SPOLKU CHAMURAPPI Z.S. PRO VEŘEJNOST

Zpráva výjimečně  obsahuje i obecné poučení.

Dne 6.června 2023 proběhlo v soudní síni Okresního soudu Brno – venkov veřejné řízení o žádosti ods. D.Z. o podmíněné propuštění z výkonu trestu.  Spolek Chamurappi z.s. se případem zabýval na popud Institutu Aleny Vitáskové. Nejdříve jsme žadatele podpořili v úsilí o obnovu procesu. Po neúspěchu již nezbylo nic jiného než žádat o podmíněné propuštění.

Byl to pro nás první případ, vedený podle novelizované právní úpravy z doby působení exprokurátorky Marie Benešové ve funkci ministryně spravedlnosti. Žadatel musel podat soudu žádost prostřednictvím ředitele věznice. Zájmová sdružení občanů ztratila právo podávat návrhy na podmíněné propuštění. Zůstalo nám jen právo nabídnout soudu společenskou záruku za završení převýchovy podmíněně propuštěného. Nabídku převzetí společenské záruky, adresovanou Okresnímu soudu Brno venkov, jsem poslal cestou ředitele příslušné věznice.

Jak se později ukázalo, věznice podání nepřiložila k žádosti o podmíněné propuštění, ale sdělila žadateli, že se má sám postarat o  doručení soudu. Požadavku věznice nedokázal z jakýchkoli důvodů vyhovět. Podle mého laického názoru věznice naložila s naším podnětem svévolně a vyvolala tím náklady na zbytečné další soudní jednání. Adresa podnětu byla zcela jednoznačná.

Soud naše podání nedostal a žádosti o propuštění usnesením z 12.prosince 2022 nevyhověl. Žadatel podal proti jeho rozhodnutí stížnost Krajskému soudu Brno.  Také spolek Chamurappi se ohradil. Krajskému soudu nezbylo než usnesení Okresního soudu Brno zrušit a nařídit nové projednání, neboť neprojednáním nabídky převzetí společenské záruky došlo k porušení zákona.

Soud tedy jednání v plném rozsahu opakoval a přizval mne k veřejnému zasedání. Předsedkyně senátu podrobila žadatele důkladnému výslechu, na který navázala státní zástupkyně. Také já jsem vypovídal jako svědek v dosti důkladném výslechu předsedkyní senátu. Stejně jako ve všech předcházejících jednáních o podmíněné propuštění se předsedkyně senátu hlavně zajímala, jakým způsobem bude spolek Chamurappi z.s. působit na propuštěného odsouzeného.

Pak došlo na  závěrečné návrhy. Závěrečné řeči státních zástupců jsou nejčastější příčinou zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Proto jsem naslouchal projevu státní zástupkyně s napětím. Ale čím déle mluvila, tím jsem byl klidnější: zřejmě netrpěla hojně rozšířenou nechutí státních zástupců k žadatelům o podmíněné propuštění. Byla si velmi dobře vědoma nezávislosti soudu, proto své stanovisko pečlivě podložila argumenty.  Probrala podrobně vývoj žadatele ve vztahu k výkonu trestu a nakonec navrhla jeho propuštění se současným uložením vhodných omezení. K jejímu kladnému návrhu jsem se pak pouze připojil.

Senát předsedkyně Lenky Jirsové po dosti dlouhé poradě žádosti pana odsouzeného vyhověl. Rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu za současného přijetí záruky spolku Chamurappi z.s. za dovršení nápravy odsouzeného. Ale uložil mu omezující podmínky: zkušební lhůtu pět a půl roku pod dohledem probačního úředníka. Dále povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů, uhradit škodu, způsobenou trestnou činností a vyrovnat dlužné výživné na děti.

Dojaté mamince, která mi děkovala za pomoc nezdárnému synovi, jsem vysvětlil, že hlavní zásluhu na úspěchu měl její syn, který na sobě pracoval a nabídl soudu obraz člověka, který po návratu na svobodu povede řádný život. 

Výše zmíněná nepříjemnost s nedoručením nabídky společenské záruky soudu dokazuje, že stát změnil  pravidla  podávání žádostí o podmíněné propuštění, ale nepostaral se o procesní podrobnosti. I dříve byl přístup soudů k iniciativám zájmových sdružení občanů nejednotný, ale v nové situaci je potřeba ujasnění jejich postavení ještě naléhavější než dříve.

Za dobré znamení do budoucna považuji skutečnost, že již dnes ráno se ozval pan D.Z. za účelem navázání kontaktu. Je to příslib dobré spolupráce.  

 

Ing. Zdeněk Jemelík,  předseda spolku Chamurappi z.s.                                                                         

V Praze dne 7.června 2023

POČTENÍČKO PRO SENÁTORY

Sdílím údiv prezidenta republiky nad neúspěchem jeho návrhu na jmenování soudce Josefa Baxy ústavním soudcem. Vzpomínám při tom na trapné zacházení senátorů s návrhem na jmenování soudce Jana Sváčka ústavním soudcem. Podlehli tehdy špinavé štvanici proti uchazeči a připravili tak Ústavní soud o báječného soudce. Nabyl jsem tehdy dojem, že projednávání návrhu v senátu může být hra, která umožňuje senátorům nebo jejich „loutkovodičům“  vypořádat si účty s prezidentem nebo s navrhovaným kvůli nějakým sporům, které nemají vliv na způsobilost navrhovaného k výkonu funkce. Uchazeč tak možná je kopacím míčem v zápase dvou mocenských lobby, v nichž zájem o kvalitní obsazení Ústavního soudu je jen zástupnou záminkou.

Výsledek jednání Ústavně právního výboru Senátu je pro mne  o to překvapivější, že Josef Baxa je výrazná osobnost, veřejnosti dobře známá, jejíž způsobilost k výkonu funkce ústavního soudce nebo dokonce předsedy Ústavního soudu se zdá být nezpochybnitelná. Patří k nejvýznamnějším představitelům polistopadového soudnictví. Kam přišel, tam za sebou poctivou prací zanechal nesmazatelnou stopu. Začal jsem jej vnímat, když jako soudce vykonával funkci náměstka ministra spravedlnosti. Přivedl jej tam legendární Otakar Motejl. Projevoval se jako brilantní právník a byl vstřícný vůči občanům, kteří se na něj obraceli. Nasadil vysokou laťku úrovně pro své následovníky a možná tím otevřel cestu pro skvělého Vladimíra Krále. Nezapomenutelnou úlohu sehrál při založení právnické fakulty v Plzni (s nepravostmi, ke kterým tam později došlo, neměl nic společného). Ač trestní právník, stal se prvním předsedou Nejvyššího správního soudu. Kombinace vynikající úrovně právníka, obsáhlé manažerské zkušenosti, názorové vyzrálosti a osobní čestnosti jej činí mimořádně způsobilým pro jakoukoli vysokou funkci v resortu spravedlnosti, Ústavní soud nevyjímaje. Pokud se stane předsedou Ústavního soudu, určitě nepodlehne pokušení politického aktivismu a současně bude naprosto vzdorný proti ovlivňování „z nejvyšších míst“. Být prezidentem a chtěje mít v čele Ústavního soudu povolného vykonavatele přání, Josefa Baxu bych nejmenoval. Ovšem o jeho soudcovské spolehlivosti bych nepochyboval.  

Senátorům vřele doporučuji, aby si přečetli knihu Hledání rovnováhy aneb Život soudce, kterou Josef Baxa sepsal s Tomášem Němečkem. Její obsah v podstatě podporuje dojmy, které mám z dlouholetého  příležitostného sledování jeho kariéry i z osobního jednání a z názorů společných přátel, kteří mi jsou autoritou.

Jsem zdrženlivější v názoru na odmítnutí Daniely Zemanové. Tézi barona de Montesquieu o rovnocennosti tří sloupů státní moci považuji za středověký blud a odmítám nárok politizujících soudců na nadřazenost jejich kasty nad ostatní občany. Nezávisle na tom ale  považuji zajištění rozhodovací nezávislosti soudců za nezbytný atribut právního státu. Daniela Zemanová se jako předsedkyně Soudcovské unie se mi jevila jako zastánkyně nadřazenosti soudcovské kasty. Navíc s ní mám osobní zkušenost. Vedl jsem s ní spor kvůli způsobu, jakým naložila s mou žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ministerstvo spravedlnosti mi jako stížnostní orgán dalo za pravdu a přikázalo soudu, aby mou žádost projednal znova. Mělo to pouze malou vadu krásy: než ministerstvo po několika měsících od podání o mé stížnosti rozhodlo, proces, kvůli němuž jsem se dožadoval vysvětlení, skončil pravomocným zprošťujícím rozsudkem, takže už nebylo o čem jednat. Tím nezpochybňuji její právnické kvality a nevylučuji, že by jako vykladačka souladu rozhodnutí obecných soudů s ústavním právem mohla podávat perfektní výkony.

Případné čtenáře upozorňuji, že jsem laik a podle názoru jednoho významného představitele státní moci má stanoviska jsou „jakobínská“. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

Z HRADU ZADUNĚLO

Když jsem se 6.května 2023 dočetl na České justici, že podle prohlášení paní  kancléřky Jany Vohralíkové si prezident Petr Pavel myslí, že převedení agendy milosti prezidenta republiky z Ministerstva spravedlnosti na Hrad by si vyžádalo změnu zákonů, pomyslel jsem si něco o zadunění hlouposti a pocítil jsem chuť obdařit prezidenta jízlivým článkem. Ale uvědomil jsem si, že novináři občas nějakou zprávu zkreslí, proto jsem na Hrad dne 8.května 2023 poslal podle zákona o svobodném přístupu k informacím žádost o jejím potvrzení. 

Předesílám, že agendou milostí prezidenta republiky jsem se zabýval za působení všech tří předcházejících prezidentů, zejména v době mandátu Václava Klause, jehož kancelář a on sám byla k dialogu s občanskými aktivisty svolná. 

Kancelář prezidenta republiky odpověděla 22.května 2023, tedy těsně před vypršením procesní lhůty. Odpověď podepsal Václav Pelikán, ředitel Odboru legislativy a práva, jehož jako laik na základě konkrétních zkušeností považuji za standardně nekompetentního (neplést s Robertem Pelikánem, bývalým ministrem spravedlnosti, jehož po četných zkušenostech naopak považuji za nadstandardně kompetentního). 

Přísně vzato, Václav Pelikán na mou otázku neodpověděl. Ptal jsem se, zda je pravda, že paní kancléřka cosi řekla. Místo toho jsem dostal právnický výklad, jaká jsou současná pravidla vyřizování žádostí o milost (jež samozřejmě znám), čili odpověď podle pravidla „ty o voze, my o koze“. Popis vyústil v tvrzení, že přenos agendy na Hrad není možný. Upadl jsem do rozpaků: měl jsem právo proti odpovědi podat stížnost a vyžadovat upřesnění. Ale vyřízení bych se dočkal až bůhví kdy, tedy jsem od záměru upustil. 

Podle mého laického názoru je prezidentův výrok důkazem, že se řízně vojácky vyjádřil k něčemu, čemu nerozumí (komu dal bůh úřad, jistě mu dal i rozum). Není třeba přenášet z ministerstva agendu na Hrad, protože dominantní postavení prezidenta republiky je dáno Ústavou ČR a vztah Kanceláře prezidenta republiky a Ministerstva spravedlnosti upravuje trestní řád jednoznačným způsobem:  hlavní osobou je prezident republiky a ministerstvo mu poskytuje servis, pokud o to požádá. Detailní úpravu podílu KPR a ministerstva na řízení může prezident upravit podzákonným předpisem. Tři předcházející prezidenti udělovali milosti, využívajíce nebo nevyužívajíce při tom služeb ministerstva, aniž by si praxe vynutila změnu zákonů. Poměrně nejlépe si vedl Václav Klaus, jenž vliv ministerstva zásadně oslabil a přenesl vyhodnocování žádostí o milost převážně na Hrad, kde vytvořil soustavu poradních trojic a v konečné fázi rozhodoval osobně. Byla to i pro něj velká osobní zátěž. Skutečně se osobně zamýšlel nad osudy žadatelů, což není nic radostného. V souladu s jeho úvodním prohlášením, že „milostí bude jako šafránu“ udělil podstatně méně milostí než před ním Václav Havel, ale na rozdíl od něj se vyhnul udělování skandálních „podivných milostí“ a divokým pověstem o korupci. Jako laik bych byl s jeho výkonem zcela spokojen, kdyby byl poněkud štědřejší.  Systém vyhodnocování žádostí, který vytvořil, je zcela jistě opakovatelný. Naopak Miloš Zeman se nejdříve pokusil zcela se vzdát ústavní pravomoci udělit milost, ale pak aspoň vybavil ministra spravedlnosti pravomocí zamítat žádosti o milost až na stanovené výjimky a určil ministerstvu, za jakých okolností mu smí navrhnout udělení milosti. Sám ale pravidla porušoval a udělil několik milostí, k nimž se ministerstvo nemohlo vyjádřit a dle mého soudu milost Miloši Balákovi a Janě Nečasové-Nagyové udělil v rozporu s dobrými mravy (užil pravomoc ve prospěch blízkých osob). 

Prezident Petr Pavel v několika případech vyvolal dojem, že určujícím vodítkem jeho rozhodnutí je snaha odlišit se od Miloše Zemana. V případě agendy udělování milostí ho asi vůbec nenapadlo, že by se mohl zajímat, jak s ní nakládali předchůdci. Využití zkušeností Václava Klause by pro něj možná bylo pod jeho důstojnost, ale přesto by se s nimi měl seznámit. 

Zatím  nezbývá, než se obávat, že vystřídání Miloše Zemana Petrem Pavlem v agendě milosti prezidenta  republiky nepřinese zlepšení trapného stavu. 

Pravomoc prezidenta republiky udělovat milost je velmi důležitá. A kdo má pravomoc přinášet lidem radost a napravovat křivdy, by ji měl využívat, a to nezištně a  v souladu s dobrými mravy.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

CO NÁM VÍT RAKUŠAN NEŘEKL

Díky tvořivosti asociální Fialovy vlády se občané v posledních několika měsících rozhodně nenudí. Z médií se na ně valí nepřetržitý proud rozčilujících informací. Mění se náměty: když se už jeden omrzí, přijde další. Některý vyhasne dříve, než společnost stačí úplně jej vstřebat.

Poměrně rychle se z hlavního proudu vytratily zprávy o připravovaném zrušení 300 poboček České pošty, jež je  jednoznačně zhoršením služeb státu pro obyvatelstvo. O protestech se už v médiích nemluví.

I tentokrát platí, že ďábel se skrývá v detailu. V tomto případě došlo k zamlčení skutečnosti, že na zrušených pobočkách je určitě několik set nebo i tisíc poštovních schránek  (P.O. Boxů), do nichž si zákazníci České pošty nechávají doručovat listovní zásilky a oznámení o příchodu balíků a peněžních poukázek. Uživateli jsou určitě především podnikatelské subjekty a úřady. Ti všichni budou muset změnit adresy. Není jisté, že ke všem jejich partnerům se zpráva o změně adresy dostane včas. Dá se proto předpokládat, že na původní adresu budou ještě nějaký čas chodit zásilky. Česká pošta by je měla odchytit a přesunout na nové stálé doručovací místo. Když toto vše selže, zásilky dosavadním zákazníkům se budou vracet odesilatelům. Škodu si netroufám odhadnout.

Je nesporné, že zrušení poboček, v nichž jsou poštovní schránky (P.O.Boxy), vyvolá potíže a zmatky, které postihnou subjekty, z jejichž práce vznikají peníze, jimiž si plní kapsy vládnoucí uskupení politiků. Ale do útrob patra tvůrců reálných hodnot, zákazníků rušených poboček České pošty, pozornost vládních činitelů nepronikne, protože občanská chátra je ve skutečnosti nezajímá. Daňoví poplatníci nakonec až dosud s láskou zaplatili každou zhůvěřilost věrchušky a ani teď jim nic jiného nezbývá.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

„OBEZLIČKA“ V JUSTICI

Slovo „obezlička“ se v projevech politiků a v novinářských vystoupeních za „starého režimu“ vyskytovalo dosti často. Později upadlo v zapomnění. Je ruského původu (lico=osoba) a označuje stav věcí, v němž nelze najít a potrestat osobu, odpovědnou za nepřístojnost. Podle mého laického názoru je ale stále přiléhavým označením pro řadu případů neřešení nemravného jednání státních zástupců, soudců, ministerských úředníků i ministrů (ne)spravedlnosti samých.

Jako příklad připomenu neúspěšný pokus o vyvolání kárného řízení se soudcem Alešem Novotným, který nechal čekat 16 měsíců skupinu pěti odsouzených na dodání písemného vyhotovení rozsudku.  Základní procesní lhůta pro dodání do kanceláře soudu je 20 dní. Pokud ji soudce nezvládne, předseda soudu ji na jeho žádost může prodloužit.

Případ mě zaujal, protože pětice odsouzených je zůstatek z původního počtu patnácti obžalovaných, stíhaných v procesu, který jsem provázel články jako „kauzu Zadeh“. Z původního souboru jeden obžalovaný zemřel, další přistoupili na dohodu se státním zástupcem o vině a trestu. „Zůstatková“ pětice dohodu odmítla věříc ve svou nevinu.

Vyhlášení rozsudku předcházelo vyjednávání státního zástupce Aleše Sosíka s obžalovanými o dohodu o vině a trestu. Nabízel jim mírné tresty, s tím, že v případě nesouhlasu naopak navrhne  přísné potrestání. Předseda senátu Aleš Novotný, proslulý posedlostí – dle mého laického názoru až patologickou – k ukládání drakonických trestů šel až na  odnětí svobody v trvání 11 let, „vylepšené“ peněžitým trestem ve výši 10 milionů Kč.

Obžalovaní pak žili 16 měsíců v ohrožení vysokými nepravomocnými tresty bez možnosti okamžité obrany podáním odvolání. Jako laik soudím, že byli vystaveni psychickému trýznění. Mimo to jde o exemplární příklad nerovnosti stran v řízení: kdyby se obžalovaní zpozdili s podáním odvolání o načatý den, odvolací soud by je neprojednal. Ale soudce smí svou procesní lhůtu překračovat ad libitum.

Zvláště mě zaujal osud matky dvou malých dětí (kterou osobně neznám), které Aleš Sosík nabízel podmíněný trest a Aleš Novotný ji za zatvrzelost potrestal uložením trestu odnětí svobody v trvání 8 let, „vylepšeným“ peněžitým trestem ve výši 2,5 milionů Kč. Vedlejším účinkem rozsudku je odnětí dvou dětí matce na dobu 8 let. Vzhledem k tomu, že původní nabídka žalobce byl podmínečný trest, lze se domnívat, že se paní odsouzená nedopustila ničeho hrozného. Za těchto okolností jako laik považuji zbavení dvou dětí matky na dobu 8 let za projev sadismu.

S podnětem na vyvolání kárného řízení jsem se opakovaně obrátil jak na předsedu soudu Milana Čečotku, tak na ministra (ne)spravedlnosti Pavla Blažka. Samozřejmě Aleši Novotnému zůstala zachována beztrestnost. Avšak aspoň jsem vyvolal poměrně důkladné prošetření. Přispěla k tomu i poslankyně prof. Helena Válková, která interpelovala ministra. Z vyšetřování vyplynulo, že Aleše Novotného ani při nejhorší vůli potrestat nelze, protože prodlužování procesní lhůty mu 16x povolil nadřízený. Kromě toho za průtahy se nepovažovala doba 4 měsíců, po které byl spis u Vrchního soudu v Olomouci. V tomto bodě je ale shovívavost absurdní. Soudce skutečně nesmí vydat rozhodnutí ve věci, v které v danou chvíli nemá k disposici „papírový“ spis. Ale nic mu nebrání, aby v tichosti studoval a připravoval k vyhodnocení záznamy v paměti soudního počítače.

Z ministerstva jsem dostal 29. března 2023 vyrozumění, že ve věci probíhá prověřování a jeho signatářka Kateřina Skalková, ředitelka odboru dohledu a kárné agendy, mi sdělila: „Poté, co budou k dispozici výsledky prověrky, budete ohledně učiněných závěrů informován“. Od té doby ministerstvo mlčí. Dnes již ale z výsledků prověrky nelze vyvodit žádné účinné důsledky.

Jako laik soudím, že ministr (ne)spravedlnosti, dbalý své politické odpovědnosti za pořádek ve svěřeném resortu, by pohnal k odpovědnosti  předsedu soudu, který Aleši Novotnému  trpěl nehorázné jednání. V té souvislosti by mělo proběhnout kritické zkoumání důvodnosti opakovaného prodlužování procesní lhůty.

Nejsem si jist, zda pana ministra nepořádky v justici skutečně bolí, ale v tomto případě by byl bezmocný, protože překračování procesní lhůty z počátku povoloval zlopověstný místopředseda soudu Aleš Flídr, který mezitím (Gott sei Dank) odešel do důchodu, a jen v závěru povoloval předseda soudu.

A hlavně: během „přetahování“ se mnou a během prověřování interpelace paní poslankyně prof. Heleny Válkové vypršela subjektivní procesní lhůta pro podání kárné žaloby jak panu ministrovi,  tak předsedovi soudu. Aleš Novotný byl již kdysi kázeňsky potrestán bývalým předsedou soudu Milanem Bořkem. K polepšení ho to nepřimělo a tento případ jeho úctu k procesním lhůtám a k vnímání obžalovaných jako lidských bytostí určitě nepřivede. Navíc soudím, že kdyby ministr překročil svůj stín a poslal pana soudce nebo předsedu soudu před kárný soud, zcela určitě by jej napadla Soudcovská unie, ke které by se nejspíš přidala Unie státních zástupců, protože podle mínění těchto stavovských organizací součástí soudcovské nezávislosti je neodpovědnost soudců za špatné skutky. Dost na tom, že ho budou napadat kvůli vládnímu záměru na zmrazení platů.

Tento případ je uzavřený. Nikoho ze zmíněných činitelů samozřejmě nenapadne, že by měl jít do sebe a vzdát se úřadu, protože se dopustil vážného pochybení nebo je jinému strpěl. Stejným způsobem ale probíhá řešení různých soudcovských zhůvěřilostí i v jiných kauzách, takže veřejnost může mít smutnou jistotu, že vyhlídky na úspěch v  odporu proti nemravnému jednání otalárovaných škůdců jsou srovnatelné s nadějí na hlavní výhru ve Sportce.

„Obezlička“ v trestním řízení není nemocí, omezenou jen na soudnictví. Vyskytuje se i v předsoudních fázích řízení. Zažil jsem zajímavé případy neblahé souhry státního zastupitelství a Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Poznatky z neveřejné části řízení bych si ale dovolil veřejně přetřásat pouze v případě krajní nouze. Tuto část mého sdělení ale nechť laskaví čtenáři berou s rezervou, protože podle vyjádření ředitele GIBS brig. gen.  Radima Dragouna má stanoviska jsou „jakobínská“.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. Knihkupectví jej již inzerují, takže je možné si jej předobjednat buď u nich nebo přímo u nakladatelství Olympia (větší odběry) 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ROZPAKY SOUDCE R.

Život soudce je občas složitý. Ač každý ví, že je nezávislý, může přesto být vystaven různým tlakům, které jsou pro nezasvěceného diváka nevystopovatelné. Soudcovo jednání se pak může jevit jako nevysvětlitelné. 

Soudce R. soudil složitý, ošklivý proces proti vyděračskému páru, který si za účelem násilí na vydíraném dlužníkovi najal trojici statných bijců.  Vyděrači i jejich pomocníci se dostali před soud ve společném procesu. Bylo ale velkým překvapením, když hned prvním rozsudkem soudce R. bijce zprostil obžaloby. Nemohl jinak: i když je poškozený při rekognicích poznal, v průběhu dokazování se ukázalo, že v kritickou dobu nemohli být na místě. Soudce ale v odůvodnění rozsudku uvedl, že si přece jen myslí, že se nějakým způsobem na násilí podíleli. Proč si to myslí, na základě jakých skutečností, ale neuvedl. Rozpor mezi rozhodnutím a jeho spekulacemi má lehce schizofrenní povahu. 

Přestože nástroj násilí zmizel, soudce R.  jeho domnělé objednatele tvrdě potrestal. 

Po opuštění soudní síně se pan soudce dal do řeči s novinářem, který pravidelně sledoval hlavní líčení a z nějakých důvodů se ještě zdržoval v předsálí. Nabídl mu, že odpoví na jeho případné otázky, ale psavec žádné neměl. Nebo možná by i nějaké  měl, ale zdvořilost mu jejich vyslovení nedovolila. Pan soudce se pak zahleděl do neznáma a prohlásil, že je velice nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. Novinář od té doby stále přemýšlí, co chtěl pan soudce říci sdělením, že musel. V každém případě pozdní lítost nad uložením  krutých trestů bezprostředně po vynesení rozsudku je poněkud zvláštní.

Není nic divného na tom, že odsouzení vyděrači se odvolali a odvolací soud zjevně nesmyslný rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. Uložil při tom soudci R. různé úkoly k doplnění dokazování. Bylo jich tolik, že soudce oznámil obhájcům, že na jejich vypořádání bude potřebovat tři jednací dny. Nakonec mu ale stačily 2 ½ hodiny. Doplněním dokazování pohrdl. 

Vynesl zprošťující rozsudek s tím, že se skutek nestal. Bylo to logické: bijce kromě pana poškozeného nikdy nikdo neviděl. Jiných důkazů nebylo. 

Avšak soudce R. vlastní výrokovou větu zpochybnil v odůvodnění rozhodnutí. Uvedl v něm, že o vině vyděračů nemá pochyby a zprostil je jen proto,  aby vyhověl odvolacímu soudu. Schizofrenní povaha jeho rozhodnutí je zde ještě výraznější než ve výše uvedených případech. 

Stalo se, co se dalo očekávat: žalobce se proti podivnému rozsudku odvolal. Nedivím se mu.  Odvolací soud ale odvolání zamítl. Vyhodnotil dokazování nalézacího soudu a na jeho základě potvrdil zproštění s tím, že se žalovaný skutek nestal. 

Chování pane soudce v tomto případě zaslouží pozornost. Opakovaně rozhodoval, ale rozhodnutí o zproštění obžaloby bijců vzápětí zpochybnil neodůvodněnými spekulacemi. Podivná byla i pozdní lítost, kterou projevil před novinářem. Nakonec „samoobslužné“ zpochybnění zprošťujícího rozsudku nad vyděrači skutečně zavání schizofrenií. Ale soudce R. v žádném případě dojmem schizofrenika nepůsobí. Spíše se nabízí dojem, že v průběhu celého procesu proplouval  mezi Skyllou a Charybdou. Představme si, že Skyllou byla poctivá řemeslnost zkušeného trestního soudce, která jej přiměla vyvrátit důkazy, jež na podporu trestního oznámení pana poškozeného pohotově „aportovala“ policie. Co ale bylo Charybdou, která jej nutila oslabovat a popř. zcela znehodnocovat jeho vlastní zjištění? 

O tom nevíme nic a nezbývá nám než slepě věřit v neovlivnitelnost a počestnost pana soudce. Není ostatně žádný způsob, jak odkrýt tajemství Charybdy. Důstojnost postavení soudce nedovolí po něm pátrat, není ani nikdo, kdo by se o to chtěl pokusit. Předseda soudu se na to pana soudce  raději nezeptá a ministra spravedlnosti by to ani nenapadlo. Pouze zatím smíme myslet si potichu o tom všem cokoliv.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ZIDEOLOGIZOVANÝ ODFLINKNUTÝ PROCES

Nepříjemným kritickým znakem naší doby je ideologizace mezilidských vztahů, způsobující rozbíjení mnohaletých přátelství či rušení partnerské spolupráce. Bylo nebezpečné podporovat kandidaturu Andreje Babiše na prezidenta: jeho odpůrci se najednou k přátelům obraceli zády, na novináře dopadala cenzura. Stoupenci a odpůrci členství České  republiky v EU a NATO si u piva nesednou ke společném stolu. Ještě účinnějším katalyzátorem rozpadu tradičních vztahů je postoj k ruské agresi proti Ukrajině.

Je hrůzné, když ideologizace pronikne do trestního řízení. Děje se to hlavně v řízeních, v nichž orgány činné v trestním řízení upírají obviněným nárok na názor a svobodu projevu. K jednomu takovému procesu mě za účelem získání podpory pro odsouzeného přivedli přátelé historika  Josefa Skály, známého představitele KSČM, odsouzeného spolu s dalšími dvěma „hříšníky“ dne 3. března 2023 samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 7 Tomášem Hübnerem k podmíněnému trestu pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Současně s nimi byla odsouzena právnické osoba Spolek Svobodné rádio.

Okolnost, že se přátelé Josefa Skály obrátili o podporu právě na mne, je poněkud pikantní. Nebyl jsem nikdy členem KSČ, ani KSČM, obsazení Československa 21. srpna 1968 a následnou okupaci považuji za zločin  a odsuzuji ruskou agresi vůči Ukrajině. S panem odsouzeným k sobě máme zřejmě názorově hodně daleko. Nicméně mám určitý respekt k lidem, kteří se drží své víry, i když to už kromě nepříjemností nic nenese. Jsou pro mne přijatelnější než ti, kteří zahodili rudé knížky a „překabátili“ se v nadšené demokraty: sebranka, která nám vládla do listopadu 1989, vládne dál. Zejména ale i vrah má právo na spravedlivý proces, a to bez ohledu na jeho společenské postavení a politické názory. Kromě toho každé trestní řízení tohoto druhu je problematické, protože se snadno může zvrhnout v popření ústavního práva na svobodu názoru a projevu. Proto jsem se s průběhem a výsledkem procesu seznámil a zhrozil jsem se.

Obžalovaní se měli provinit tím, že vedli veřejnou diskusi o tzv. Katyňském masakru, obhajujíce názor, že jej nespáchaly útvary sovětské tajné policie NKVD, ale německá vojska. Masakr v Katyňském lese, tedy povraždění tisíců polských důstojníků a jejich pochování v hromadných hrobech, je hrůzný zločin, jímž polský národ přišel o část svých elit. Popírání jeho uskutečnění by proto bylo trestuhodné. Toho se ale obžalovaní nedopustili. Řeč šla pouze o tom, kdo byl pachatelem, resp. obvinění zpochybňovali odpovědnost NKVD. Nad jejich argumentací se nezamýšlím, neb nejsem historik a pro mne osobně řešení otázky nemá význam. Podotýkám, že kritické zkoumání ustálených představ patří k hybným motorům  pokroku, takže by mělo mít zaručenu beztrestnost.

Neznám se osobně s panem Josefem Skálou ani se spoluobviněnými, zato dlouhá léta s dvěma ze tří obhájců, k jejichž právnickému úsudku jako laik chovám úctu. Shoduji se proto s nimi v názoru, že popsané jednání odsouzených neodpovídá vymezení daného přečinu v trestním zákoníku. Právem proto navrhli zproštění obžalovaných a odsouzení se právem odvolali.

Použiji analogii: při vyšetřování vraždy se často pracuje s více verzemi. Kriminalisté tím nepopírají, že došlo k vraždě, ale hledají pachatele mezi více možnými podezřelými.

 Jako laik se vůbec divím, proč s touto látkou státní zástupkyně obtěžovala soud. Myslím si, že téma je pro naprostou většinu veřejnosti nezajímavé. Událost je sice hrozná, ale patří do minulosti a není součástí našich národních dějin. Z vykonavatelů možná někde žije pár jedinců, pokud vůbec někdo. Oba státy, jež by měly nést odpovědnost, v původní podobě zanikly. Nevím, jaké důsledky dnes může mít přiznání viny jedné nebo druhé straně.  Souzená debata a její vyznění ve prospěch NKVD mi proto  nepřipadá společensky nebezpečná. Odsouzení má účinek popření práva obžalovaných na názor a na svobodu projevu. V tomto případě jde dle mého laického úsudku o exces.

Když už ale státní zastupitelství trestní stíhání nezastavilo a soud obžalobu přijal, samosoudce si měl dát pozor, aby snaha odsoudit obžalované stůj co  stůj nečouhala z jeho postupu „jako sláma z bot“. Ponechám stranou radikální zamítnutí všech návrhů na doplnění dokazování ke konci druhého jednacího dne, neboť soudce měl beztak jasno a další důkazy na nic  nepotřeboval.

Zaujalo mě ale, že samosoudce se ujal vyhlášení rozsudku po 14minutové přestávce. Na jeho přednesení a následné vyjádření odsouzených spotřeboval 24 min. Rozsudek je argumentačně hodně bohatý. I když jej přednesl ve zkrácené podobě (písemné vyhotovení má 16 stran), nezdá se být možné, že by jej stačil připravit za 14 minut. Předpokládám, že jej měl připravený předem, takže druhý jednací den sloužil pouze k vytvoření formálního zdání o spravedlivém procesu.

Často se veřejnost dožaduje urychlení soudních procesů. K tomu moudří lidé ale dodávají, že rychlost je sice důležitá, ale kvalita rozhodování je důležitější a rychlost by neměla jít na její úkor. Kdyby samosoudce ukončil jednání ve 14:43 hod. a odročil vyhlášení rozsudku na další den, křečovitá rychlost jeho postupu by ušla pozornosti. Zůstalo by jen při pochybnostech o důvodnosti popření ústavních práv odsouzených. Se zlomyslností sobě vlastní přeji samosoudci a žalobkyni, aby  odvolací soud rozsudek zpochybnil.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.