O BABIŠOVĚ STŘETU ZÁJMŮ JINAK

Nebýt pohoršení nad frackovitým nakládáním  Jakuba Železného s Jaroslavem Faltýnkem a Ivanem Bartošem v Událostech, komentářích ČT dne 3. prosince 2018 (neuctivě jim skákal do řeči, kdykoli hrozilo, že řeknou něco, co nechtěl slyšet ), asi bych se po vydání článků "Úder na solár" a  "Úlety opozice" už nikdy nevrátil  k námětu údajného střetu zájmů Andreje Babiše. Tato problematika není mou parketou.  Ostatně po skvělém vystoupení poslankyně prof. Heleny Válkové v programu DVTV dne 4.prosince 2018 k té věci již není mnoho co říci.

Nicméně některé maličkosti zůstávají přece jen stranou zájmu diskutujících. Například často se Andreji Babišovi klade k tíži domněnka, že má stále zájem o prosperitu Agrofertu. Inu, kdyby tomu tak nebylo, bylo by to nepřirozené. Ale je podstatné, že se v hloubi duše může zajímat, ale zájem nemůže ventilovat osobními zásahy do chodu firmy. Majetek sice zůstává jeho, ale nemůže s ním nakládat. A myslím, že na ovlivňování chodu Agrofertu ani nemá čas. Zájem o jeho prospěch jej ale nutně vede k prvořadému zájmu o řádný chod státu jako prostředí pro podnikání: čím lépe fungují státní orgány, tím lépe se daří podnikatelům, působícím v zájmovém prostoru.

Zajímavý je také  poměr podřízenosti českého práva právu unijnímu k nezávislosti státu. I právnicky zdrženlivá poslankyně prof. Helena Válková upozornila na nadřazenost unijního práva nad národním, a jistě měla pravdu.

Nicméně jde o to, jak daleko a v jaké formě se vliv nadřazenosti unijního práva projeví. Nelze pominout demokratický deficit EU a skutečnost, že unijní právo vytvářejí a aplikují úředníci, kteří nemají demokratický mandát, srovnatelný s postavením našich zákonodárců, a přesto si troufají činit kroky, jež zpochybňují naši státní suverenitu. Z toho plyne požadavek, aby bezhlavé přejímání jejich směrnic nenapáchalo v našem domácím právním řádu více škod než užitku.

Ozřejmím tuto úvahu na příkladu stanoviska předsedy Pirátů Ivana Bartoše, vyjádřeného ve zmíněných Událostech, komentářích ČT dne 3. prosince 2018. Pominu při tom skutečnost, že po věcné stránce zřejmě v některých bodech svého vystoupení nevěděl, o čem mluví. To je ale u politiků běžné, takže mu to nepřičítám k tíži a šlo ostatně jen o drobnosti. Pokud jsem správně pochopil jeho myšlení, pak pan předseda Pirátů žije v přesvědčení, že ve chvíli, kdy bruselší úředníci rozhodnou, že nějaký prvek struktury státu je vadný, naše demokraticky ustavené orgány začnou okamžitě konat kroky k naplnění jejich požadavků. V daném případě dokonce opíral své názory o neoficiální dokument unijních právníků, který unikl do novin (podotýkám, že noviny nejsou pramenem práva) a o dopis eurokomisaře Günthera Öttingera, který zatím má povahu příslovečné paní Colombové: v době, kdy se o něm mluvilo, dosud nebyl doručen. Zdá se, že podle představ Ivana Bartoše by bylo na místě, aby se případný rozpor mezi dosavadními opatřeními Andreje Babiše k odstranění jeho možného střetu zájmů  řešil okamžitě, bez ohledu na to, že to možná povede k popření výsledků voleb a k rekonstrukci vlády. Andrej Babiš by se podle těchto představ měl okamžitě úplně zbavit Agrofertu ( jehož prodej by asi šel stejně snadno a rychle jako prodej rohlíku) nebo musí resignovat. Moudrost unijního úředníka je nepochybně silnější než vůle nerozumných českých voličů, kteří nejspíš v trvalé  pomatenosti smyslů trvale podporují Andreje Babiše.

Nutnost rekonstruovat vládu nebo uspořádat mimořádné volby jsou jen malou cenou za podřízení státu vůli unijních úředníků.

Ivanu Bartošovi uniká maličkost: v případě prodeje Agrofertu by Andrej Babiš disponoval takovou spoustou volných prostředků, že by v případě chuti a zájmu mohl zkorumpovat takřka kohokoli a ani Piráti by si před jeho vlivem nebyli jistí (neboť dle nejmenovaného moudrého starce zkorumpovat lze v zásadě každého, je to jen otázka ceny).

Agrofert by podle těchto názorů neměl dostávat dotace z unijních fondů a neoprávněně přijaté možná bude muset vrátit (někteří babišobijci straší lid, že vracet se bude z našich kapes ). V případě dotací na pěstební plochu dotovaných plodin by tak došlo k obrovské a zcela nepřijatelné diskriminaci Agrofertu proti ostatním pěstitelům.

Ivan Bartoš by měl národu vysvětlit, jaký je rozdíl mezi okamžitou poslušností pokynů bruselských úředníků českými demokraticky ustavenými orgány a ponižujícím postavením Československa v Radě vzájemné hospodářské pomoci, čili jeho podřízenosti vůli vedení Komunistické strany Sovětského svazu.

Samozřejmě, jsme smluvně zavázáni k uznání nadřazenosti unijního práva nad národní. To ale neznamená, že dojde k „divokému“ podřizování unijním pokynům. Je-li rozpor mezi naší a unijní  právní úpravou střetu zájmů, bude nutné přizpůsobení národních pravidel, které ovšem musí projít legislativním procesem. Cesta k okamžitému vypuzení Andreje Babiše z politiky tudy nevede.

Obecně zastávám názor, že mezi světy oligarchů a politiků by měla být zeď, ale vůli voličů nelze ignorovat. Volební úspěch ANO je do značné míry osobním úspěchem Andreje Babiše a s touto odchylkou od politologických představ o rovnovážném stavu ve vzájemném postavení politiky a podnikatelských vrstev se budeme muset dočasně smířit. Její odstranění je možné pouze nástroji parlamentní demokracie: až se stanou strany protibabišovské opozice tak přitažlivými pro voliče, že na ně přesunou svou přízeň, Andrej Babiš přestane být předsedou české vlády. Zatím jím je právem a své práci se věnuje s velkým úsilím. Je ho všude plno. Podle jeho odpůrců dělá v zahraničí ostudu České republice, ale evropští státníci se k němu chovají vstřícně. Pokusy o jeho skandalizaci na půdě Evropského parlamentu možná prospívají „viditelnosti“ některých europoslanců a k větší slávě Transparency International, ale zájmům státu nesvědčí.  

STRÁŽNÍ ANDĚLÉ OPUSTILI „SOUDKYNI OLO“

Od června r. 2018 jsem se opakovaně věnoval zvláštnostem výkonu soudcovské funkce Ivetou Šperlichovou, soudkyní zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, kdysi aktivní členkou KSČ. Z počátku jsem její totožnost skrýval za označením „soudkyně OLO“ a odkryl jsem ji poprvé  až 24. června 2018, když její jednání vyhodnotil v její neprospěch Ústavní soud ústavním nálezem. Do této doby jsem také skrýval antagonistické sourozenecké dvojice obžalovaných za označení „Slušňáci“ a „Rošťáci“.

Můj zájem vyvolala nejdříve její nepřiměřená reakce na odchod matky obžalovaného ze soudní síně, ale hlavně pak zvukový záznam jejího monologu při poradě senátu, v němž se vyjadřovala hanlivě o obviněných a jejich obhájcích a chválila si, jak dobře se soudilo v předlistopadovém režimu. Záznam někdo vynesl a zveřejnil jej prostřednictvím internetových stránek novináře Luboše Xavera Veselého.

Ohlas  na zveřejnění jejích úvah byl poměrně živý: padly návrhy na kárné řízení a na vyloučení z procesu pro podjatost. Ochránila ji stavovská solidarita: žádný z oslovených kárných žalobců ji neposlal před kárný senát  a soudy, které rozhodovaly o námitkách podjatosti, ji za podjatou neuznaly. V našem případě se ale obžalovaní nevzdali a obrátili se k Ústavnímu soudu, který „soudkyni OLO“ uznal za podjatou.

Podle trestního řádu rozhodnutí, učiněná podjatým soudcem, jsou neplatná. Z ústavního nálezu proto musel Vrchní soud v Olomouci vyvodit důsledky: dne 29. listopadu 2018 v neveřejném zasedání zrušil tři usnesení, jimiž byla uznána za nepodjatou, a hlavně také rozsudek nad „Slušňáky“ (když „Rošťáky“ vyloučila do samostatného řízení, takže pro ně zůstalo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bez účinku). Současně věc vrátil Krajskému soudu v Brně s tím, že nařídil změnu senátu pro obnovené řízení. Jinými slovy: případ jí odebral.  

Odsouzení z této kauzy (vedle „Rošťáků“ a „Slušňáků“ v tom kuse hraje i jakýsi „kompars“) se radují. Je to pochopitelné a musíme jim to přát, zvláště též proto, že úspěchů v řízení o podjatosti  je jako šafránu, protože pro mnohé soudce je „podjatost“ sprosté slovo a rozhodují-li o návrzích na vyloučení pro podjatost, většinou napadené zaštítí : soudci  jsou přece moudří a spravedliví, naprosto nestraní, takže ani podjatí být nemohou.

Z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci mají možná radost i oslovení kární žalobci, kteří „soudkyni OLO“ zaštítili, neboť případ budou velebit jako důkaz zbytečnosti kárného řízení, když přece pochybení soudu lze napravit řádnými opravnými prostředky.

Domnívám se ale, že právě uplatnění takového názoru snižuje hodnotu dosaženého úspěchu. Obžalovaným se dostalo práva až použitím nejvyššího národního opravného prostředku, byť jim je mohla poskytnout přímo „soudkyně OLO“: byla přece 1. rozhodujícím stupněm a nic jí nebránilo, aby sebekriticky uznala neúnosnost svého chování a z řízení se vyloučila. Zejména zásadní slabinou vzniklé situace je náprava nevhodného chování v jednom izolovaném procesu. Při tom je patrné, že nepřátelské, znevažující nazírání na obžalované a jejich obhájce je zřejmě systémovou součástí jejího myšlení a tak či onak ovlivňuje její chování ve všech kauzách, které soudí. A pokud ji nikdo nezastaví, bude obžalovaným podjatým chováním škodit až do odchodu do důchodu.

Vrchní soud v Olomouci zasáhl pouze hlavní větev řízení. Nedotkl se dvou samostatných řízení proti „Rošťákům“, přestože o vyloučení těchto obžalovaných paní soudkyně  rozhodovala v době, kdy se dopouštěla jednání, jež vedlo k uplatnění námitky podjatosti proti ní. Rozhodovala tedy jako podjatá a její rozhodnutí by taktéž neměla platit. Není to bez významu: zatímco „Slušňákům“ vyměřila citelné nepodmíněné tresty, recidivista Roman Šulyok vyvázl bez trestu, neboť jeho trestní stíhání v samostatném řízení zastavila pro neúčelnost.

Konečnou výhodou pro obžalované bude vyloučení „soudkyně OLO“ pouze v případě, že nový senát posoudí jejich věc pro ně příznivěji. To je zatím ale pouze možnost, nikoli jistota. Přínosem širšího významu by byla změna přístupu kárných žalobců k jiným jejím pokleskům, kterých se výše popsaný spor o podjatost netýká.

VĚZEŇSKÝ ADVENT

Advent je čas sváteční, čas radostného očekávání. Pro české vězně spíše časem stesku po domově. Ani ti, kterým zbývá do vypršení trestu jen pár dní nebo týdnů, nejsou výjimkou. Lépe jsou na tom jejich „kolegové“ v Německu a Rakousku, kteří se mohou kojit nadějí, že se na ně usměje štěstí v podobě „Weinachtsgnade“ (vánoční milosti), udělované ministrem spravedlnosti těm, kteří „to mají za pár“ a vysloužili si vstřícnost vedení věznice.

V jiných případech je advent  časem čekání na osudová  soudní rozhodnutí. Letos jsou mezi čekajícími dvě ženy, jejichž osudy jsem se opakovaně zabýval. Je to bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“)Alena Vitásková, která se po pěti letech týrání trestním stíháním sice dočkala pravomocného zprošťujícího rozsudku, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jej napadl dovoláním v její neprospěch: dožaduje se revize zprošťujícího rozsudku a uložení aspoň podmíněného trestu. Vzhledem k tomu, že ji jihlavský okresní soud nepravomocně odsoudil k podmíněnému trestu, Zemanova zlomyslnost by ji mohla „přivést do tepláků“.

Ale Alena Vitásková aspoň čeká na svůj osud na svobodě, zatímco její bývalá podřízená a dlouholetá spolupracovnice Michaela Schneidrová čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jejím dovolání v tísnivém prostředí „domu smutku“ ve Světlé n.S. na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“.

Obě dámy se „svezly“ s dalšími osmi  obžalovanými v trestním řízení, vyvolaném kvůli vydání licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r. 2010. Tažení proti celé skupině obviněných stálo na křivém obvinění, že elektrárny nebyly dokončeny „ani zčásti“ a vydáním licencí získaly nárok na výkupní cenu 12.150 Kč/GWhod. Ve skutečnosti elektrárnám, vybudovaným nákladem 1,3 mlrd Kč s použitím miliardového úvěru, chyběly do úplnosti v den vydání licencí jen drobné nedodělky v hodnotě cca 60 tis. Kč a právní nárok na vysokou výkupní cenu nezískaly. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací slova „ani zčásti“ z výrokové věty rozsudku vypustil.

Krajský soud v Brně senátem předsedy Aleše Novotného nadělil oběma dámám stejně: 8,5 roku odnětí svobody. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací senátem předsedy Ivo Lajdy Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, ale Michaele Schneidrové pouze trest snížil na „pouhých“ sedm let, „vylepšených“ peněžitým trestem.

Michaela Schneidrová se měla provinit tím, že jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila řízení o povolení obnovy licenčního řízení, které hypoteticky mohlo vést k odnětí „silvestrovských“ licencí. Alena Vitásková pak tím, že jí ve „zločinném“ jednání nezabránila.

Kdyby nebyla obviněna Michaela Schneidrová, nevznikla by záminka k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové.

Michaela Schneidrová má smůlu: je klíčovou pozicí ve štvanici na Alenu Vitáskovou.

Krajský soud v Brně v tomto případě předvedl, jak si představuje spravedlnost. Před Michaelou Schneidrovou se stejného „zločinu“ dopustil její předchůdce ve funkci Jaroslav Vítek. Od soudu odešel s podmíněným trestem tří let odnětí svobody.

Mezi skutky obou „zločinců“ jsou podstatné rozdíly. Michaela Schneidrová zaštítila elektrárny, které byly prakticky dokončené. V případě Jaroslava Vítka naproti tomu šlo o elektrárny, které v době vydání licencí byly ve fázi zrodu. Rozdíly byly i ve vlastnících elektráren: v případě Jaroslava Vítka patřily společnosti ČEZ, zatímco Michaela Schneidrová pomohla soukromému vlastníkovi – Z Group Steel Holdingu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a jeho rodiny. Je to pozoruhodný projev smyslu pro přiměřenost trestů: čím horší skutek, tím mírnější trest.

Jaroslav Vítek se s mírným trestem nespokojil: podal odvolání, jemuž Vrchní soud v Olomouci nevyhověl. Oslovil pak Nejvyšší soud ČR dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl již 29.srpna 2018: zrušil rozhodnutí nižších soudů a vrátil věc na Krajský soud v Brně s právním výkladem, jenž sotva dovolí rozhodnout nově jinak než zproštěním. Jeho právní úvahy jsou velmi přesně použitelné pro přehodnocení rozsudků nad Michaelou Schneidrovou.

Dovolání podala z vězení také Michaela Schneidrová. V něm současně požádala Nejvyšší soud, aby předběžným opatřením přerušil výkon jejího trestu až do meritorního rozhodnutí.

Když vyšlo na světlo světa rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci Jaroslava Vítka, předpokládali jsme, že během několika dnů soud přeruší Michaele Schneidrové výkon trestu, protože má-li splnit podmínku předvídatelnosti soudních rozhodnutí, sotva může výhledově rozhodnout v její věci  odlišně od případu Jaroslava Vítka.

Nestalo se ale vůbec nic. A mám obavy, že Nejvyšší soud ČR předvede pokřivenou představu o tom, jak má vypadat předvídatelnost, nestrannost a spravedlnost jeho rozhodnutí: dovolání nevyhoví a předseda senátu si umyje ruce a s pocitem dobře vykonaného díla odejde do důchodu. Vyhověním jejímu dovolání by se totiž znemožnilo vyhovění dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v neprospěch Aleny Vitáskové, neboť jeho nesmyslnost by se nedala zakrýt žádnými formálně právními floskulemi. A „dáma, která se nikdy nevzdá“, musí přece být konečně pokořena a potrestána: v prvé řadě za to, že po dobu šesti let nedovolila zvyšování cen elektřiny, čímž přiškrtila penězovody, na nichž jsou svými benefity navázáni bossové energetické mafie, za druhé proto, že bez ohledu na své nejisté postavení čekatelky na rozhodnutí o dovolání vyzývá k odvolání Pavla Zemana z funkce nejvyššího státního zástupce.

Případnou rozdílnost přístupů Nejvyššího soudu ČR ke kauzám Jaroslava Vítka a Michaely Schneidrové by pravděpodobně napravil Ústavní soud, ale do té doby by uteklo hodně času a oběma pronásledovaným by mezitím vznikla nenapravitelná škoda.

Někomu se může zdát, že „maluji čerta na zeď“ předčasně.  Obavy ale vyvolává sama skutečnost, že Nejvyšší soud ČR se sám, bez upozornění z vnějšku, nepozastavil nad rozdílností závažnosti „zločinů“ a trestů obou odsouzených a nesjednotil bez průtahů právní názor na oba případy. Od konce srpna na to měl přebytek času a lidská svoboda je nad zlato. Ukáže-li se nakonec, že za trváním na věznění Michaely Schneidrové není nic než stav řízení soudu, v němž neví pravice, co dělá levice, bude to příjemné zjištění.

ÚLETY OPOZICE

Opoziční strany, jež jsou trvale nezpůsobilé smířit se s volebním neúspěchem a s ustavením koaliční vlády s důvěrou, využily nechutné reportáže Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka o rozhovoru s Andrejem Babišem ml. k vyvolání pokusu o svržení vlády, popř. o vytlačení Andreje Babiše z politického života. Přestože vláda přežila, není od věci všimnout si, že některé zdánlivě nezpochybnitelné  argumenty opozice  mají povahu následků vládnutí opozičních stran v minulosti, demagogie nebo pokusu o úskok, hodný vlka z pohádky o Červené Karkulce. V některých případech politici tradičních stran spoléhají na to, že občané už zapomněli na různé jejich prohřešky z doby, kdy byli u moci.

Vyčítají Andreji Babišovi, že vtáhl do mediální pranice své děti a zveřejnil informace o jejich nemocech. Ale za celou dobu od jeho vydání k trestnímu stíhání se o tomto tématu nemluvilo až do nákladného výletu Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka do Švýcarska. Andreji Babišovi pak nezbylo, než veřejnosti odhalit nepříjemné skutečnosti.

Někteří opoziční pábitelé vyslovili podezření, že Andrej  Babiš maří vyšetřování kauzy Čapí hnízdo a je odpovědný za průtahy. Neuvedli, v čem má ovlivňování spočívat, jakými zásahy předseda vlády do vyšetřování vstoupil a nevysvětlili, jakým způsobem by mohl prolomit institucionální opatření, jež činí ovlivnění postupu policie téměř nemožným. Mimo to jim uniklo, že naše trestní právo opravňuje obviněného, aby volil jakékoli prostředky na svou obhajobu a svobodně stanovil taktiku obhajoby. Má dokonce právo před soudem nevypovídat nebo i lhát. Nemají-li pábitelé důkazy, pak povídání o maření vyšetřování má pouze hodnotu pomluvy.

Politici, kteří projevili znepokojení nad délkou vyšetřování, zřejmě nemají tušení o předsoudní fázi trestního řízení: ze srovnání s jinými kauzami lze vyvodit, že zatím  délka vyšetřování stále ještě není neobvyklá, i když uzavření spisu je již velmi žádoucí.

V této souvislosti stojí za zmínku, že zřejmě došlo k úniku informací ze spisu, který nejspíš zůstane nevyšetřený a nepotrestaný. Nicméně zveřejněné informace na serveru iRozhlas.cz nasvědčují tomu, že policie nemíní případ odložit nebo dokonce zastavit. V tom případě je ovšem ve veřejném zájmu i v zájmu obviněných, aby se prostor pro spekulace a pomluvy co nejdříve zúžil postoupením věci před soud. Další průtahy jsou nanejvýš nežádoucí.

Další postup bude zpomalovat vyžádání mezinárodně právní pomoci švýcarské policie, neboť jde o administrativně složitou, zdlouhavou  proceduru. Je  zde ovšem možnost vyloučit případ Andreje Babiše ml. do samostatného řízení a stíhat jej jako uprchlého. Ostatně díky výše zmíněné indiskrétnosti serveru iRozhlas.cz si nemůže státní zástupce dovolit trestní stíhání neúměrně protaovat nebo dokonce zastavit, aniž by vyvolal bouři ve veřejnosti. A při projednávání případu před soudem, které je veřejné, budou mít občané celou záležitost pod kontrolou.

Hledají se souvislostí mezi personálními změnami v policejním sboru a v čele GIBS a apriorně se zpochybňuje výběrové řízení na funkci policejního prezidenta. Zavání to paranoiou. GIBS se na vyšetřování nepodílí a zpochybňování personálních změn v policii je především útokem na ministra vnitra Jana Hamáčka, kterého staví do postavení loutky v rukou předsedy vlády.

Zejména KDU-ČSL a Top 09 vystupují jako mravokárci neoprávněně, protože jejich strany  jsou odpovědné za nejbrutálnější zásah do nezávislého vyšetřování, ke kterému došlo odebráním věci Jiřího Čunka původnímu vyšetřovateli a jejím zastavením jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. Důkazní situace byla tak slabá, že Jiří Čunek by patrně dosáhl zprošťujícího rozsudku. Ale koaliční strana KDU-ČSL přesto vydírala předsedu vlády hrozbou, že odejde z vlády, pokud se Jiří Čunek bude muset dostavit před soud. Pokud chce někdo tvrdit, že není spojitost mezi vydíráním a podivným zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka, sotva někoho přesvědčí o pravdivosti svého názoru. Nestydatý zásah do trestního řízení tehdy vyvolal obrovské pobouření veřejnosti a vypukla „válka žalobců“ a začalo se mluvit o „justiční mafii“. Tehdejší ministr spravedlnosti a dnešní předseda TOP 09, politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi  „justiční mafie“  zaštítil pachatele pobuřujícího skutku,  a potrestal odvoláním tři vedoucí státní zástupce, kteří se zásahem hlasitě  nesouhlasili. Později je musel znova jmenovat. Na vyplacení odškodného po jejich návratu do funkcí se samozřejmě ze své kapsy nepodílel. Pro úplnost připomínám, že později jej předseda vlády Petr Nečas  vyhodil na hodinu a Mirek Topolánek údajně lituje, že neudělal včas totéž. Dnes se Jiří Pospíšil staví do postavení  jediného spravedlivého a strážce nestrannosti vyšetřování. Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.

Opozice činí Andreje Babiše odpovědným za to, že po 29 letech od pádu komunistické diktatury se vláda opírá o komunisty. Ve skutečnosti tento stav zavinily právě opoziční strany, a to zejména ty „tradiční“. Tím, že žádná z nich se neuvolila vstoupit do vlády nebo ji aspoň tolerovat, uvolnil se prostor, do kterého vnikli komunisté, důsledně se chovající státotvorně, a to nejen v tomto případě. Ale hlavně: trvanlivost voličské základny KSČM je výsledkem dlouhodobé politiky „tradičních“ stran, jež v době, kdy byly u moci, nedokázaly uspokojivě řešit potřeby sociálně slabých vrstev obyvatelstva a dodávaly tak věrohodnost komunistické kritice poměrů ve státě.

Opozice s úlisnou tváří propaguje tzv. slovenský model vládnutí, umožňující nahrazení  Andreje Babiše v čele vlády jiným představitelem hnutí ANO 2011. Obviněný má resignovat, podrobit se trestnímu řízení a v případě zproštění obžaloby se vrátit. To je čistá  lest vlka z pohádky o Červené Karkulce. Šiřitelé této zdánlivě ušlechtilé varianty řešení buď nevědí nebo před veřejností zatajují (nevím, která z variant platí, obě jsou trapné), že trestní řízení soudní v tomto případě přesáhne hranice tohoto volebního období. Ve skutečnosti chtějí Andreje Babiše vytěsnit jednou pro vždy, zbavit se jej stejně, jako se kdysi zbavili Víta Bárty.

Někteří mluvkové občas připomínají, že Andrej Babiš je „estébák“, ač výsledky dvou volebních období ukazují, že  voliče toto podezření nedojímá. Podstatné je, že se dopouštějí svévolného nakládání s pojmy a uvádějí v omyl lidi bez paměti. „Estébáci“ byli důstojníci neuniformovaných politických složek Sboru národní bezpečnosti, tzv. Státní bezpečnosti, z nichž mnozí se skutečně dopouštěli nezákonností. Ti žijí v anonymitě, nikdo je neznepokojuje, pokusy volat je k odpovědnosti za jednání v totalitním režimu jsou velmi vzácné, téměř žádné. Mají slušné důchody, někteří i výsluhu.  V době, kdy byli u moci, nabalili na sebe několik desítek tisíc tajných spolupracovníků, o jejichž individuálním podílu na hromadění informací o spoluobčanech se většinou nic neví. Mezi škodlivostí skutečných „estébáků“ a jejich tajných spolupracovníků je propastný rozdíl. Zatímco skutečným škůdcům se dobře daří, tajní spolupracovníci jsou demagogy dehonestováni na principu kolektivní viny.

Hlavním cílem opozičních akcí je vytlačení Andreje Babiše z politického života jednou pro vždy. Je to pochopitelné: je to výrazná osobnost s velkým vlivem na masy. Volební úspěch ANO 2011 je z velké části výsledem jeho charismatického působení na voliče. Jeho odchod do ústraní by byl pro hnutí katastrofou. Na druhé straně Andrej Babiš si je jistě vědom svého osobního vlivu na volební úspěch svého hnutí a není ochoten nechat se připravit o plody svého úsilí. Tím ovšem bere na svá bedra kříž trojího souběžného zatížení: povinnostmi předsedy vlády a hnutí ANO 2011 a útrapami účastníka trestního řízení. Nejsem si jist, zda správně odhadl své síly, popř. zda si vůbec uvědomuje, co ho  čeká.  Alena Vitásková podstoupila námahu souběžného výkonu funkce předsedkyně ERÚ a trestně stíhané osoby a po pěti letech maximálního vypětí sil dospěla k zprošťujícímu rozsudku. Její funkce ovšem nebyla tak náročná jako Babišova, nicméně stěžuje si na zdravotní následky tohoto martyria. Postavení Andreje Babiše bude namáhavější než její. Ale to je jeho osobní volba a nikdo z nás za něj kříž neponese.

V této souvislosti opozice tvrdí, že trestní stíhání Andreje Babiše bude zátěží pro vládu. Mají pravdu potud, pokud mají v úmyslu nadále si léčit bolístku neúspěšnosti ve volbách vyvoláváním stále dalších, zhola kontraproduktivních skandálů. Pokud by její představitelé ctili presumpci neviny a pojali trestní stíhání Andreje Babiše jako jeho soukromou nepříjemnost, kterou si musí nějak vyřídit, nikoli však na úkor práce ve vládě, jeho stíhání by sice bylo nepříjemné, ale nebylo by  pro vládu velkou zátěží.

Opoziční politici samozřejmě nedbají presumpce neviny a snaží se Andreje Babiše  vytlačit z konkurence za každou cenu.  Jejich námitka, že v čele vlády nemá stát nepravomocně odsouzená osoba, zní rozumně. Platila by v plném rozsahu, kdybychom žili ve státě, v němž nedochází k zneužívání trestního řízení k ovlivňování politického vývoje, a v němž se může dostat za mříže i zcela nevinný člověk. Tento stav českého trestního řízení nevznikl za vlády Andreje Babiše. Odpovědnost za něj nesou „tradiční strany“, které umožnily jeho vznik chybnou trestní politikou. Nyní pokrytecky žádají, aby důsledky jejich hříchů padly na hlavu Andreje Babiše. Odstrašující je příklad Víta Bárty, který chtěl být slušný, odešel z vlády, aby ji nezatěžoval svými problémy a bez ohledu na zprošťující rozsudek vypadl z kola. Odstrašující je příklad bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, účelově kriminalizovaného, jenž se sice domohl zproštění obžaloby a byl morálně částečně odškodněn vysláním do funkce policejního přidělence v Bratislavě, ale dále již pro něj není v bezpečnostních sborech místo. Odstrašující je výše zmíněný případ Aleny Vitáskové, která sice vydržela v úřadě do konce mandátu a byla pravomocně zproštěna obžaloby, od prezidenta dostala jako šidítko státní vyznamenání, ale o využití její energie a zkušeností ve prospěch státu není zájem. Totéž by patrně postihlo Andreje Babiše, pokud by uposlechl ušlechtilých rad vlků, převlečených tentokrát za opoziční politiky. O obsazení jím uvolněného prostoru by se okamžitě pokusili političtí pidižvíci.

ŠTVANICE NA ALENU VITÁSKOVOU NEKONČÍ

Okresní soud v Jihlavě senátem Zdeňka Chalupy uzavřel dne 21.listopadu 2018 nepravomocným rozsudkem jednu etapu trestního stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Uložil jí trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Vyhrotil tak do krajnosti rozpor mezi oceněním její práce v úřadě udělením státního vyznamenání a hodnocením jejího jednání ve prospěch svěřeného úřadu žalobcem.

Jednání se konalo v nepřítomnosti paní obžalované, která požádala soud předem, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Obhájce a žalobce za sebe poslali substituty. Všichni tři tím nic nepokazili, pouze novináře nepotěšili.

Senátu Zdeňka Chalupy nelze upřít řemeslnou poctivost. V odůvodnění rozsudku, jehož vyhlášení trvalo zhruba hodinu,  se pečlivě vypořádal se všemi argumenty žalobce i obhajoby. Žalobci vyhověl jen částečně, ale  s obhajobou naložil stejně. Nikdo tedy není úplně spokojen, což bude mít své následky: zástupce obhájce se odvolal na místě s tím, že odvolání doplní písemně až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku, zástupce žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Budu překvapen, pokud se Kamil Špelda neodvolá, i když si jako laik myslím, že by se měl smířit s částečnou porážkou a odvolání se vzdát.

Soud svým rozhodováním především nepřekročil hranici mezi právním pozitivismem (tedy formální stránkou věci) a zdravým selským rozumem, když trval na tom, že Alena Vitásková neměla nadřadit potřebnost obsazení funkce místopředsedkyně ERÚ nad uposlechnutí příkazu zákona o kvalifikačních podmínkách pro přijetí dané funkce a navíc si měla údaje uchazečky o praxi pečlivě prověřit. Renata Vesecká formálně neměla podle žalobce a soudu dostatečnou kvalifikaci pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ. Soud ale připustil, že ji paní obžalovaná mohla jmenovat  ředitelkou  sekce. V tom případě by dělala stejnou práci za nepatrně nižší plat. Rozdíly v kvalifikační náročnosti obou funkcí jsou sice nesmírné, ale pouze formální: pro výkon funkce místopředsedkyně měla mít nejméně sedmiletou praxi v energetice, jako ředitelka sekce praxi nepotřebovala. Představa, že právnička, která vyhověla kvalifikačním nárokům výjimečné funkce nejvyššího státního zástupce, není způsobilá k výkonu funkce nesrovnatelně méně významné a náročné, mi jako laikovi připadá až směšná, byť má oporu v zákoně. Z praktického hlediska, vzhledem k projeveným myšlenkovým postupům žalobce Kamila Špeldy ale lpění soudu na formální stránce věci není tak škodlivé, jak by se mohlo zdát: kdyby soud paní obžalovanou zprostil viny, žalobce by se jistě odvolal a nežádoucí účinek vyvolání pokračování řízení by se stejně dostavil.

V každém případě si soud vedl rozumněji než žalobce. Jednání paní obžalované nevyhodnotil jako zločin, ale pouze jako přečin, spáchaný v nepřímém úmyslu, připustil potřebnost obsazení funkce místopředsedy ERÚ a nepřistoupil na kuriózní názor žalobce, že vyplacením mzdy Renatě Vesecké vznikla státu škoda, protože její pracovní úkony byly vzhledem k její nedostatečné kvalifikaci nicotné. Aspoň ve věci náhrady škody se přidržel zdravého selského rozumu: domyšleno do důsledků uhrazení domnělé škody Alenou Vitáskovou by znamenalo, že by poskytla státu skvostný dar v podobě pro něj bezplatné hodnotné práce Renaty Vesecké.

Spor mezi žalobcem a obhajobou se tak přenesl do vyššího patra, tedy do odvolacího řízení. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu bude odvolací soud přikládat subjektivní stránce domnělého přečinu paní obžalované a jak ocení snahu soudu prvního stupně opírat se o důvodovou zprávu k novému energetickému zákonu, v době „páchání“ dosud neplatného. V té souvislosti by stálo za zamyšlení, zda tvůrce starého i nového energetického zákona mohl a měl ve svých úvahách přihlížet k možnosti, že se objeví právnička, jež během své kariéry dosáhla na jednu z nejvyšších met, kterou může právník ve svém životě dosáhnout, a ve snaze pomoci přijme nabídku funkce, která je ve srovnání  s jejím bývalým postavením podřadná. Podnětem k zamyšlení je i soudem odmítnutá námitka obhajoby nedbání subsidiarity trestního práva, jehož použití má být posledním řešením: přednostní právo na projev nespokojenosti s jednáním Aleny Vitáskové měl prezident republiky, který zcela jistě její činnost ve funkci předsedkyně ERÚ sledoval a měl právo ji potrestat odvoláním z funkce. Neodvolal ji, stavěl se za ni a udělil jí státní vyznamenání.

Alena Vitásková se tedy nedočkala vytouženého klidu a nám divákům nezbývá než ji podporovat  v další cestě kalvárií trestního procesu.    

ALENA VITÁSKOVÁ VYSTRČILA RŮŽKY

Když se Alena Vitásková v r.2016 jako nepravomocně odsouzená ucházela o přízeň voličů ve volbách do Senátu, představovala se jako „dáma, která se nikdy nevzdá“. Zřejmě to nebyla jen laciná póza. Ještě se jí zcela nezhojily rány po (zatím úspěšné ) šarvátce s justicí a již vystrkuje růžky k odvetě za pětileté týrání, která má směřovat k nápravě poměrů ve státě, v odvětví spravedlnosti zvlášť. Dne 20.listopadu 2018, v předvečer vyhlášení nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě nad ní v procesu, vedenému kvůli dosazení bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedy ERÚ, uspořádala Alena Vitásková v Praze seminář svého spolku Institut Aleny Vitáskové,  jímž vyhlásila válku nešvarům justice i jiných státních orgánů a podporu obětem jejich nepřístojností.

Zúčastnilo se ho 48 účastníků, mezi nimi několik veřejnosti známých osobností, jako bývalá poslankyně Olga Havlová, bývalá šéfka Ústavu experimentální mediciny prof. Ema Syková  či bezpečnostní expert Jan Schneider. Vedle Aleny Vitáskové se usmívala Nela Lisková, známá jako honorární quasikonzulka vzbouřeneckých republik na hranici Ukrajiny s Ruskem, v Institutu působící jako ředitelka jedné jeho sekce. Nechybělo  několik obětí justičního bezpráví.

Úvod semináře patřil Aleně Vitáskové. Vymezila poslání institutu jako ochránce lidských práv doma i v zahraničí. K jeho založení ji vedla vlastní zkušenost s jejich porušováním. Značnou  pozornost věnovala selhávání státního zastupitelství a justice, které se dopouštějí bezpráví na občanech. V této souvislosti se vyslovila kriticky k úrovni práce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který je  dle jejího názoru zralý na odvolání. Současně také odsoudila kampaň, vedenou proti Andreji Babišovi.

Zdůraznila, že institut nežije z finanční podpory státu nebo Evropské unie a jeho členové pracují bezplatně. 

Její výklad doplnila Nela Lisková, která se zabývala poškozováním lidských práv u nás i v zahraničí. Následovalo osm řečníků, kteří se ve vymezeném čase pěti minut zabývali různými tématy od právnické úvahy o podstatě spravedlnosti přes seznámení s problematikou „šmejdů“ dále k příběhům některých obětí selhání justice a posléze k poškozování životního prostředí neekologickými zásahy.

Další účastníci, kteří zakusili na vlastní kůži poškozování lidských práv státními orgány, popsali své trampoty ve volné  diskusi.

Na závěr Alena Vitásková přečetla prohlášení, nazvané „Hlas volající po spravedlnosti a právu“. Jeho text uvádím níže.

Semináře budou pravidelně pokračovat od ledna r.2019 a budou spíše monotematické. Je možné, že se 20. listopadu 2018 zrodila platforma, sjednocující odpůrce svévole státních orgánů, zejména orgánů  činných v trestním řízení, umožňující průchod hněvu obětí selhání státu v ochraně lidských práv.

HLAS VOLAJÍCÍCH PO SPRAVEDLNOSTI A PRÁVU

Naše společnost je těžce nemocná. Formalizace práva, odmravnění jeho výkladu a právní nihilismus jsou základní příčinou její krize. Jedinou jistotou v tomto státě se tak stala právní nejistota, která prosákla celou společností. Nikdo si nemůže být jist, že si na něho policisté něco nevymyslí, státní zástupci to nekriticky převezmou a odžalují a soudci jej za to odsoudí. Podobná situace je i v občanskoprávním řízení, které má na svědomí nejen celé řady nešťastných rodičů i dětí, ale i fiktivních dlužníků, zlikvidovaných firem a nemravných exekucí.

Každoročně jsou trestně stíhány desítky tisíc osob a každý rok jsou zhruba 4% pravomocných zprošťujících rozsudků. Za tímto údajně „vynikajícím výsledkem práce státních zástupců“ se ve skutečnosti skrývají tisíce nevinných osob, kterým byl zničen život, rodina, dobrá pověst, podnikání i přátelské vztahy. Tento zničený život se pochopitelně netýká jen jednotlivých stíhaných osob, ale jejich rodin a celého blízkého okolí, které prožívá dehonestaci společně se stíhanou osobou, což mnohdy končí těžkou nemocí, sebevraždou i smrtí. Kromě toho jsou však nezřídka pravomocně odsouzeni i nevinní lidé, zatímco o dopadení a prokázání viny skutečným viníkům nemají policisté ani státní zástupci náležitý zájem, pokud z toho neplyne uspokojení, prospěch anebo mediální zviditelnění.

S tímto stavem se nelze smířit, protože „nakonec obec pyká za viny soudců, co v neblahé slepotě srdce právo převracejí svým křivým rozhodováním“ (Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.). Občané naléhavě potřebují pocit spravedlivého společenského prostředí, neboť „spravedlnost je základem států“ (iustitia regnorum fundamentum). Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony (aequum et bonum lex legum est). Je však smutnou skutečností, že mnozí státní zástupci i soudci se nejen chovají nespravedlivě, ale ani nevědí, co to spravedlnost je. Spravedlnost je totiž základní stabilizační společenskou hodnotou, která vytváří pocit společenské jistoty a harmonie.

„Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá, nemění se od nepaměti.“ (Ptahhotep – asi 2400 let př.n.l.)

„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše, než velké lupičské bandy?“

(Aurelius Augustinus – 354-430 n.l.)

Státní zástupci i soudci obvykle označují kritiku své práce za útok na jejich nezávislost. Pod touto proklamovanou nezávislostí se však až příliš často skrývají nedbalost, lehkovážnost, nezodpovědnost, lhostejnost, bezcitnost, nelidskost, arogance, zpupnost a krutost. Občané nepotřebují takové státní zástupce a soudce, kteří v trestání lidí nalézají potěšení a sebeuspokojení – takoví lidé nepatří do soudních síní, ale do ordinací psychiatrů.

Naléhavě proto voláme a požadujeme zřídit speciální Soud Spravedlnosti – instituci, která bude projednávat (nebo též prošetřovat) a rozhodovat etická provinění soudců a státních zástupců. Nechceme zlehčovat nezávislost státních zástupců a soudců, ani vytvářet další odvolací instancí. Jde nám pouze o to, aby evidentní poklesky proti profesionální etice státních zástupců a soudců byly náležitě odhalovány, pojmenovány, publikovány a potrestány. Nepotřebujeme takové státní zástupce a soudce, pro které jsou pravda a spravedlnost prázdné pojmy. Jde nám o nápravu systému, změnu příslušných zákonů a řešení stávajících problémů.

- Nikdo nemá právo zneužívat svoji moc ke svému sebeuspokojení!

- Státní zástupci ani soudci nesmějí lhát ani nahrazovat důkazy domněnkami!

- Právo na omyl neexistuje!

- Mimoprávní a odmravněná tvorba soudcovského práva je nepřípustná!

- Výklad práva je umění nalézat spravedlnost a dobro!

„Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty, a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“

(Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

Občané žádají nejen o rozumné a mravné právo, ale i jeho rozumný a mravný výklad, vymahatelnost práva a spravedlnosti. Vyzýváme vládu České republiky o nápravu systému a změnu příslušných zákonů a řešení minimálně následující problematiky:

- Zřízení Soudu Spravedlnosti - instituce, která bude projednávat (nebo též prošetřovat) a rozhodovat provinění soudců a státních zástupců

- Povinnost státu dostatečně odškodnit občany a jejich rodiny poškozené justicí

- Osobní zodpovědnost státních zástupců a soudců

- Omezený mandát státních zástupců a soudců

- Zkvalitnění výchovného systému soudců

Žádáme, aby ministr spravedlnosti, vláda, poslanci a senátoři začali tuto situaci okamžitě řešit, protože ve společnosti narůstá nespokojenost i hněv. Zneužíváním moci státních zástupců i soudců jsme totiž ohroženi všichni.

Praha, dne 20. Listopadu 2018

Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele.

ALENA VITÁSKOVÁ NA SKŘIPCI

To, co se v naší milé vlasti v současnosti děje, odpovídá citátu z klasika: „vymknuta z kloubů doba šílí“. Tanec, rozpoutaný kvůli reportáži  Sabiny Slomkové a Jiřího Kubíka o setkání s Andrejem Babišem ml., vyvolává pochybnosti o duševním zdraví politiků, kteří v něm tančí.

Podivnosti se ale dějí i mimo svět nadutých pseudoelit.

Odpuzujícím příkladem je soudní řízení trestní proti Aleně Vitáskové kvůli jejímu rozhodnutí jmenovat do postavení místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. To je záležitost, opravňující k označení České Republiky za „Švejkoland“ : nedávno ocenil prezident republiky její práci v Energetickém regulačním úřadě (dále jen ERÚ) udělením státního vyznamenání, současně ji chce kvůli jednání ve prospěch provozuschopnosti úřadu dostat do vězení státní zástupce z nejnižšího stupně soustavy. Panu prezidentovi vyčítám, že v odůvodnění vyznamenání zmínil jen potírání „solárních baronů“, ačkoli zmínku by zasloužily i jiné její významné zásluhy o stát, zejména úspěšná privatizace plynárenského průmyslu, či zastavení zvyšování cen energií v době jejího mandátu.

Orgány činné v trestním řízení mají ovšem na její působení jiný názor a pronásledují ji od r. 2013. Zcela zbytečně ji a její spolupracovnici „přihodili“ k osmi obžalovaným v procesu, vedenému kvůli vystavení licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r.2010. Soud prvního stupně jí uložil trest 8,5 roku odnětí svobody bez ohledu na to, že obžaloba i rozsudek stály na lži: elektrárny údajně nebyly dokončeny ani zčásti, když ve skutečnosti na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky za cca 60 tis. Kč. Žalobce věděl, že v obžalobě lže a soudce nereagoval na důkazy, vyvracející lež. Posedlí touhou dostat vlivnou dámu „do tepláků“ se ke lži veřejně nepřiznali. Vrchní soud v Olomouci ji napravil opravou výrokové věty rozsudku a Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby.

Dlouhé trestní stíhání zanechalo stopy na jejím zdraví. Má nárok, aby po pěti letech útrap měla konečně klid a mohla se zotavit. Nepřeje  jí jej nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož argumentace stojí na nepravdách a zamlčování důkazů  v její prospěch. Úspěch jeho dovolání by jí patrně vynesl pouze podmíněný trest, ale sama jeho existence je pokračováním psychického týrání z předchozího řízení.

Kromě toho se konečně rozhoupal Okresní soud v Jihlavě a na základě obžaloby z 22.ledna 2016 ji začal stíhat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, odpovědnou za řízení právního úseku úřadu. Hlavní líčení bylo zahájeno až 14. srpna 2018. Psal jsem o tom v článku „Štvanice na Alenu Vitáskovou pokračuje“.

Dne 14. listopadu 2018  hlavní líčení pokračovalo. Soud vyslechl jako svědka bývalého právníka ERÚ, který v úřadě působil v době, kdy policie na základě upozornění bývalého pracovníka ČEZu začala vyšetřovat tuto záležitost. Před nástupem k ERÚ působil u PČR jako civilní zaměstnanec- právník a před tím dlouhá léta jako policista- vyšetřovatel. S přihlédnutím k jeho zkušenostem dostal v ERÚ na starost agendu styků s PČR. Potvrdil, že Renata Vesecká v ERÚ skutečně pracovala. Vídal ji denně, neboť sousedili kancelářemi. Popsal počáteční úkony policie, z nichž nejvíce pobuřující byly „policejní manévry“ třicítky policistů, vyslaných na domovní prohlídku v  provozovnách ERÚ. Významné bylo jeho sdělení, že paní obžalované poskytl stanovisko, že jmenováním Renaty Vesecké se nedopustila trestného činu. Později se mu za to odvděčila kárným řízením a vynucením odchodu z ERÚ. Následoval výslech bývalého personalisty ERÚ, který vysvětlil, jakým způsobem se prověřovala způsobilost uchazečů k výkonu práce, jak se postupovalo při stanovení platu a potvrdil i potřebnost obsazení funkce   místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu.

Soud nechal zprostit Renatu Veseckou mlčenlivosti a na návrh obhajoby ji jako poslední také vyslechl. Paní svědkyně se snažila přesvědčit soud, že její kvalifikace byla pro výkon funkce přiměřená, i když neprošla zaměstnáním v žádné energetické firmě. Pro soud bylo zřejmě zajímavé zjištění, že akt jejího jmenování proběhl na pražském pracovišti úřadu, kde také měla kancelář.

Po jistém zaváhání, projeveném  nařízením krátké přestávky na poradu senátu, prohlásil předseda senátu dokazování za ukončené a vyzval žalobce Kamila Špeldu k přednesení závěrečné řeči. 

Hned první jeho věta byla předzvěstí setrvání na obžalobě. Podle pana státního zástupce se během dokazování důkazní situace proti jejímu počátečnímu obrazu v obžalobě nijak nezměnila. Svědčí to o tom, že pro něj bylo dokazování před soudem vlastně zbytečné, protože měl  o všem již dopředu jasno. Nepřekvapuje, že s jeho názorem se neztotožnil obhájce, který má kladení odporu „v popisu práce“, ale ani způsob, jímž vedl předseda senátu hlavní líčení, jeho názoru nesvědčí (viz dále).

Žalobce věnoval velkou péči prokázání nezákonnosti inkriminovaného rozhodnutí Aleny Vitáskové. Dokazoval, že nebyla oprávněna  vynechat při posuzování způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce  požadavek praxe v energetice, stanovený zákonem. Vyvracel domněnku, že snad tento  nedostatek mohl být vyvážen dlouhou právnickou kariérou Renaty Vesecké, i kdyby se skutečně tu a tam zabývala nějakou kauzou, která se odvíjela v prostředí energetiky. Zaperlil výrokem, že ani její působení ve funkci nejvyšší státní zástupkyně na tom nic nemění, protože jde o funkci čistě manažerskou. 

Nazíráno očima otroka právního pozitivismu, nevybaveného schopností periferního vidění, snad měl dokonce pravdu. Jinak tomu je, pokud věc posuzujeme pomocí zdravého selského rozumu. Úřad nejvyššího státního zástupce patří k nejvyšším metám právnické profese a jeho výkon klade na jeho nositele mimořádné nároky intelektové a mravní, je také tvrdou zkouškou manažerských schopností, přiměřenou rozlehlosti a početnosti soustavy. Ve srovnání s ním je funkce místopředsedy ERÚ nesrovnatelně méně významná a náročná. Bývalých nejvyšších státních zástupců je pár, takže tvůrce zákona nemohlo ani ve snu napadnout, že by se někdo z nich chtěl ucházet o podstatně méně náročnou a méně prestižní funkci místopředsedy ERÚ, že by se do ní dokonce hrnula finančně dobře zabezpečená advokátka. Žádat po státním zástupci, aby k věcem přistupoval pod zorným úhlem zdravého selského rozumu, je ale zřejmě marné.

Dále obhajoval svou teorii, že mzda, vyplacená Renatě Vesecké za práci v ERÚ, je škodou, způsobenou státu, neboť pracovní úkony úřednice, postrádající zákonem stanovenou kvalifikaci, jsou nicotné. Vyslovil pochybnost, zda její rozhodnutí jsou vlastně platná, když do funkce nebyla jmenována v souladu se zákonem. Poukázal na možnost, že právě z tohoto důvodu by mohlo dojít k vymáhání škody po státu osobami, které by se cítily jejími pa-akty poškozeny. Samozřejmě požadoval, aby soud rozsudkem uložil Aleně Vitáskové takto vzniklou škodu uhradit. Podle mého laického názoru vyhovění jeho požadavku by navodilo kuriózní situaci: stát by se bez právního důvodu obohatil o hodnotu bezplatné práce Renáty Vesecké, popř. by jej paní obžalovaná obdařila velkým darem. Jinak připomínám, že problém platnosti rozhodnutí činitele, který zastával funkci neprávem, ale jednal v dobré víře, že byl jmenován právem, již Nejvyšší soud ČR vyřešil judikaturně.  

Je příznačné, že se žalobce nezabýval subjektivní stránkou činu Aleny Vitáskové, ač jistě ví, že skutek se stává trestným činem teprve tehdy, když vedle materiální podstaty a škody je prokázána i zločinná subjektivní stránka: záporný motiv a  zločinný úmysl. 

Při úvaze o výši trestu žalobce pečlivě vysvětlil, že zločin Aleny Vitáskové je tak hrozný, že nepřichází v úvahu trest při spodní hranici sazby, natož trest podmíněný, čili požádal soud, aby paní obžalovanou poslal za mříže. Protože ženských věznic je jen několik, patrně neúmyslně vytvořil možnost, že by se mohla dostat na společnou celu se svou spolupracovnicí, dle mého názoru laika nespravedlivě odsouzenou. 

Obhájce doc. Tomáš Gřivna v závěrečné řeči obratně čelil obviněním žalobce. Dle mého laického názoru jeho tvrzení beze zbytku vyvrátil. Mimo jiné vysvětlil panu žalobci jeho omyl o kvalitě funkce nejvyššího státního zástupce.

 Šel ale ještě dál: upozornil, že svědectví, slyšená během hlavního líčení, prokazují, že paní obžalovaná byla uvedena v omyl a neměla stejnou možnost jako soud, aby si ověřila pravdivost tvrzení a úvah, které jí zastřely formálně právní nepřípustnost jmenování Renaty Vesecké. Tím se ovšem obhájce nechtěl dotknout profesní zdatnosti svědkyně. Upozornil, že žalobce neuvedl ani jediný příklad situace, která by ocejchovala její právní úkony jako pa-akty. Zejména se obsáhle zabýval subjektivní stránkou žalovaného činu Aleny Vitáskové: bobtnání právní agendy způsobilo, že bez efektivního odborného řízení právní úsek ERÚ nemohl zvládat své úkoly. Obsazujíc funkci místopředsedy tou jedinou, která byla po ruce, jednala v zájmu zachování provozuschopnosti svěřeného úřadu, a to až po vyčerpání všech jiných možností k obsazení místa. Jednala ve prospěch státu, aniž by sobě nebo Renatě Vesecké obstarala neoprávněný prospěch. Zpochybnil také místní příslušnost zdejšího soudu: ERÚ má sice sídlo v Jihlavě, ale skutek se stal v Praze. Zdůraznil, že trestněprávní řešení je krajním, posledním postupem, který lze použit jen v případě naprosté nezbytnosti. V daném případě by měl mít přednost postih odvoláním prezidentem republiky, jemuž byla paní obviněná po kázeňské stránce podřízena. Pan prezident ji ale neodvolal, nýbrž  naopak jí udělil státní vyznamenání.

Po vyslechnutí závěrečných řečí se opět projevily rozpaky předsedy senátu vyhlášením krátké přestávky. Po ní oznámil, že vzhledem k některým novým poznatkům, jež soud vyslechl (dodávám: a státní zástupce neslyšel, nepochopil nebo nedbal), je nutná důkladnější příprava na vyhlášení rozsudku, které se proto odročuje na 15 hod. dne 21.listopadu 2018.

Alena Vitásková se těšila, že snad dne 15.listopadu 2018 konečně skončí její pronásledování. Soud ji ale odročením napnul na skřipec netrpělivosti. Ve skutečnosti ale nemá důvod k rozčilení. Dne 21. listopadu se o jejím osudu beztak nerozhodne. Stanoviska žalobce a obhajoby jsou od sebe natolik vzdálena, že je vyloučeno, aby se obě strany vzdaly odvolání. Obávám se, že se k této trapné kauze budu vracet ještě hodně dlouho, možná i několik let.