neděle 2. února 2025

KDO CHCE DO BRNA MÍSTO LENKY BRADÁČOVÉ ?

V  akcích justičního potížisty jsou mými nejčastějšími protivníky státní zástupci, i když často skrytí za rozhodnutím soudů. Sleduji proto dění ve státním zastupitelství velmi pozorně. Samozřejmě mě zaujal článek na Parlamentních listech z 29.ledna 2025 „Pád vlády kvůli Bradáčové? Nevole nad jmenováním z mnoha stran“(zde). Název článku považuji za přepjatý. Nepředpokládám, že  by  návrh na vyslovení nedůvěry vládě kvůli jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní mohl být úspěšný, i když jeho podání nevylučuji. Po jeho přečtení jsem si ale položil kriminalistickou  otázku „cui prodest“, protože někomu by se zřejmě líbilo, kdyby vláda na poslední chvíli její jmenování odvolala a uvolnil by se tak možná prostor pro ctižádostivce, který na její jmenování právě útočí. 

Osobně nemám vůbec pochybnosti o způsobilosti Lenky Bradáčové vyhovět nárokům úřadu nejvyššího státního zástupce. Srovnávám ji s Renatou Veseckou a Pavlem Zemanem, s nimiž jsem měl možnost jednat při akcích Spolku Šalamoun. Nikoho lepšího neznám, což ovšem neznamená, že neexistuje, neboť můj obzor je omezený. Cením si její právnické vyspělosti a nasazení, s kterým se věnuje své práci. Očekávám, že  uvnitř úřadu se osvědčí jako dravá „štika v rybníce“, z čehož někteří její podřízení nebudou mít radost, ale „zákazníkům justice“ to prospěje. Vím, že některé věci se jí nepovedly, ale bez chyb není vůbec nikdo. Pokud jsem se na ni výjimečně obrátil se stížnostmi na její podřízené, nikdy mi nevyhověla. Ve věcech, jež se jí netýkaly, mi ale nejednou poskytla cenné rady. Ale už si nepamatuji, kdy jsem s ní naposledy mluvil. Určitě ji nepodporuji proto, že bych od ní měl nějaký prospěch. 

Přesto, že k ní mám důvěru, souhlasím s kritiky postupu ministra Pavla Blažka, kteří namítají, že měl vypsat výběrové řízení. Funkce nejvyššího státního zástupce je mimořádně významná, neboť je vykonavatelem příslušné části trestní politiky státu.  Výběru držitele významné moci by se měla věnovat přiměřená pozornost. 

Ministr asi bude namítat, že vypsání výběrového řízení zákon v tomto případě nepředpisuje a nebyl na ně čas, neboť dosavadní nejvyšší  státní zástupce Igor Stříž jej zaskočil neočekávanou resignací. Nechám stranou „konspirační“ teorie o tom, že Igor Stříž musel resignovat, aby se otevřel prostor pro Lenku Bradáčovou. Jako laik trvám na  názoru, že čas na výběrové řízení se mohl vytvořit pověřením některého náměstka NSZ zastupováním nejvyššího státního zástupce na potřebných pár týdnů do nástupu řádně vybraného držitele funkce. 

Ale „kingsmaker“ Pavel Blažek zřejmě spěchal. Byl si jist, že slabošský předseda vlády a ostatní ministři se mu do cesty nepostaví. Chtěl svou (i mou !) favoritku usadit v novém úřadě, dokud vládne koalice Spolu. Kdysi čelil velkému mediálnímu tlaku proti jejímu jmenování vrchní státní zástupkyní, který  ustál. Jistě přežije i mediální láteření kvůli jejímu dosazení do čela Nejvyššího státního zastupitelství. 

Pavel Blažek postupoval promyšleně. Nejdříve novelizací příslušné části zákona o státním zastupitelství učinil postavení nejvyššího státního zástupce odolným proti případným pokusům o jeho odvolání po změně vlády. Tak silné postavení nemá ani spolkový nejvyšší státní zástupce v Německu, jehož sice na návrh vlády jmenuje přímo spolkový prezident, ale spolkový ministr spravedlnosti má právo bez odůvodnění a s okamžitou platností ho dočasně postavit mimo službu a tím spustit proces odvolání spolkovým prezidentem. Jeho postavení je zvlášť zranitelné, protože je považován za „politického úředníka“ (v Německu a Rakousku mají státní zástupci  formální postavení úředníků), jemuž se poklesky neodpouštějí. Českému nejvyššímu státnímu zástupci může závidět i jeho španělský kolega. Ve Španělsku má státní zastupitelství postavení ministerstva. Nejvyšší státní zástupce je členem vlády. Jmenuje ho král na čtyřleté funkční období na návrh tří složek státní moci. Přichází a odchází s vládou, ale mezitím jej může kdykoli a bez vysvětlení nechat odvolat ministr spravedlnosti. 

Pokud by se tedy po volbách ujala moci vláda dnešní opozice, s případnou nevoli nad jmenováním Lenky Bradáčové by asi neuspěla. Rozumná vláda by ale před jmenováním nejvyššího státního zástupce s opozicí jednala, zvlášť když se blíží volby. 

Nepřeji Lence Bradáčové, aby případně musela o své postavení bojovat s vládou Andreje Babiše, který se svými ministry spravedlnosti zacházel všelijak, nicméně jako laik si myslím, že jmenování nástupce Igora Stříže měla Fialova vláda přenechat nové vládě, protože je velmi důležité, aby mezi vládou a vykonavatelem její trestní politiky byl soulad a vzájemná důvěra. Bylo možné toho dosáhnout pověřením některého náměstka NSZ dočasnou správou výkonu funkce  nejvyššího státního zástupce. 

Do „selanky“, která vznikla Blažkovým akrobatickým kouskem bleskového nahrazení Igora Stříže Lenkou Bradáčovou, ale „vhodil vidle“ bývalý vojenský prokurátor prof. Jaroslav Fenyk upozorněním, že Lenka Bradáčová nebude moci pro podjatost vykonávat pravomoc přezkumu rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ve věcech, v nichž sama rozhodovala. Má samozřejmě pravdu, ale stejným způsobem z okruhu „bezproblémových“ uchazečů o funkci nejvyššího státního zástupce vyřadil také gen. Radima Dragouna, vrchního státního zástupce v Olomouci a všechny krajské státní zástupce. Okruh „bezproblémových“ uchazečů se tak zúžil na současné nebo bývalé státní zástupce, kteří neměli možnost provádět dohled nad rozhodováním nižších státních zastupitelství, mezi nimi na vedoucí pracovníky NSZ. 

Vrátíme-li se do minulosti, pak vidíme, že Igor Stříž byl vždy jen náměstkem – nejdříve vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana, pak nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Proto proti jeho jmenování výtka kolegy vojenského prokurátora nepůsobila. Obecně ale postup na vyšší místo z nižší pozice na žebříčku funkcí je přirozený. 

Podle mého laického názoru trestní právo umožňuje námitku vojenského prokurátora prof. Jaroslava Fenyka překonat, ale nebudu se tím na tomto místě dopodrobna zabývat. 

Zaujalo mě, že v článku se důrazně ozval doc. Zdeněk Koudelka, kdysi třetí náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Je to známý politizující právník, který by se případně mohl ucházet o funkci nejvyššího státního zástupce. Napadá Lenku Bradáčovou za záměr usilovat o zrušení vrchních státních zastupitelství a brojí proti němu, protože by tím vzrostla její moc nejvyšší státní zástupkyně. Já naopak cením, že Lenka Bradáčová chce pokračovat v reformě státního zastupitelství, s kterou přišel po svém nástupu Pavel Zeman. Nástrojem reformy mělo být přijetí nového zákona o státním zastupitelství, jenž by mimo jiné přinesl zrušení vrchních státních zastupitelství a zřízení speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství s celostátní působností. Lenka Bradáčová patřila v prosazování reformy  k významným oporám Pavla Zemana. Protože tehdy ještě justiční „věrchuška“ nepropadla papalášství tolik jako ta současná, k debatám o návrhu nového zákona byl připuštěn i Spolek Šalamoun. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy jsem v prostorách Poslanecké sněmovny a jinde přednášel na speciálních seminářích o návrhu nového zákona. Mezi posluchači byli i státní zástupci. Pokus nakonec ztroskotal a zbylo z něj jen nedávné zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců. Takže doba, kdy vedoucí státní zástupce mohl sedět na svém  místě dvacet i více let, konečně skončila.

 Reforma dle Pavla Zemana znamenala, že zrušením  vrchních státních zastupitelství bude umožněno jednotné řízení předsoudních fází trestního řízení  na celém území státu. Současná struktura státního zastupitelství kopíruje dřívější zemské uspořádání státu. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci jsou značně odlišné úřady: v Praze sedí přibližně stovka státních zástupců v jedné budově pod denní kontrolou vrchní státní zástupkyně, zatímco olomoucké vrchní státní zastupitelství zastřešuje zhruba třetinovou skupinu „zdivočelých“ státních zástupců (terminus technicus advokáta Tomáše Sokola), rozptýlených po Moravě. Rozdíly ve vedení předsoudních fází trestního řízení v Čechách a na Moravě sice nejsou velké, ale občané mají právo, aby v každém koutě republiky s nimi orgány činné v trestním řízení nakládaly naprosto stejně. V současné úpravě je nejvyšší státní zástupce spíše metodickým pracovníkem. Je přímým nadřízeným pouze zaměstnanců NSZ a dvou vrchních státních zástupců. Po zrušení vrchních státních zastupitelství jeho moc skutečně vzroste, jak straší doc. Zdeněk Koudelka, ale efektivita nákladů státu na jeho činnost podstatně vzroste. Pokud mě paměť neklame, v době nadšení pro reformu státního zastupitelství, prosazovanou nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, doc. Zdeněk Koudelka ji podporoval.

Na závěr soudím, že jakékoli námitky proti jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní již nepovedou ke zvrácení rozhodnutí Fialovy  nekompetentní vlády. Nezbývá, než jí přát, aby dosáhla dělného soužití s vládou, která přijde po volbách, ať to bude kdokoli.  Samozřejmě přeji i úplné prosazení Zemanových reformních záměrů, nebo ještě lépe i uplatnění některých prvků z návrhu zákona o státním zastupitelství, vypracovaného na půdě Spolku Šalamoun a vloženého do eklepu Poslanecké sněmovny poslankyní za stranu Úsvit.  Na jeho projednání nikdy nedošlo. Nebyl v rozporu se Zemanovým návrhem, pouze jej rozšiřoval.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

středa 29. ledna 2025

O DLUHU NEUNESENÉHO PODNIKATELE

Leden r.2025 je na Parlamentních listech mimořádně bohatý na texty, týkající se případu neuneseného podnikatele Pavla Buráně, nebo s ním související. Hustota nesmyslů, polopravd a lží, které se z článků řinou na čtenáře,  je stále vydatnější. Vše, co bylo, překonává rozhovor z 29. ledna 2025 (zde) s ním pod  „senzačním“ názvem „Takovou kauzu česká justice od revoluce nevyplodila! Únos pro stamiliony opět zaměstnává soudy.“ Již  název je z logiky věci přehnaný až do nepravdivosti.

Většinu obsahu jsem se pokusil uvést na pravou míru v dřívějších článcích. Považuji za vhodné komentovat opakované označení Jaroslava Novotného za několikrát trestaného jedince. Ve skutečnosti jeho trestní rejstřík je čistý. Kdysi dávno jej soud skutečně odsoudil v bagatelních záležitostech. Nejzávažnější byl krátký trest za „příživnictví“, které se dnes v trestním zákoně nevyskytuje. Dále myslím, že Pavel Buráň by měl přestat se zpochybňováním vzdělání Jaroslava Novotného. S trestní věcí ani s vymáháním dluhu to nesouvisí. Pokud se mýlím, měl by se snad také  pochlubit, jak je po této stránce na tom sám.

Jako pozorovatel trestního řízení od r. 2017 mám zajímavé  poznatky o vymáhaném dluhu a přístupu dlužníka k němu. V článku „Dva omyly neuneseného podnikatele“ (zde) jsem vysvětlil, jak dluh ve skutečnosti vznikl.. Za dlouhou dobu sledování procesu jsem měl možnost pozorovat oba účastníky sporu. Nabyl jsem přesvědčení, že Pavel Buráň bývá někdy před svým podstatně starším a vzdělanějším společníkem o krok napřed. Proto jej „doběhl“ formulováním svého závazku vůči němu jako závazek firmy, jejímž se stal jediným vlastníkem.

Čtenáři ale netuší, jak se dlužník ke svému závazku  v minulosti stavěl. Ještě před zahájením hlavního líčení nabídl Pavel Buráň prostřednictvím vyjednavače Jaroslavu Novotnému zastavení trestního stíhání výměnou za prominutí podstatné části dluhu. Vyjednavači slíbil za úspěch vyjednávání milionovou provizi. Jenže vyjednavač nevěděl, jakým způsobem by dlužník dokázal zastavit trestní  stíhání. Patrně by to nebylo možné legálním postupem. Vzniklo podezření, že jde o past: nebyla záruka, že po prominutí části dluhu se trestní stíhání skutečně zastaví. Mimo to  Jaroslav Novotný nestál o to, aby byl případně zapleten do pokusu o nezákonné zastavení trestního stíhání. Proto nabídku odmítl s tím, že si spravedlnost nebude kupovat. 

Dlužník se k dluhu vyjadřoval v průběhu hlavního líčení. Choval se při tom vždy pokorně, existenci dluhu připouštěl a vymlouval se, že přestal splácet, protože neměl peníze. Dokonce uvedl datum, ke kterému závazek vyrovná. Slib samozřejmě nesplnil a stále se snaží neplatit a vynutit si tak obrovskou slevu na ceně za nabytí Novotného poloviny firmy. 

Nesmělou zmínku o tom, že se jedná o závazek firmy, za který neodpovídá, jsem poprvé zaznamenal až po skončení soudního řízení. A teprve v poslední době označuje za jediný základ dluhu listinu, jejímž podpisem přistoupil k závazku  své firmy. Při podpisu měnil rukopis, čili vedl si obmyslně. „Únosci“ u podpisu nebyli. A po podpisu se udobření společníci z radosti spolu pustě opili. Je možné, že některé šrámy na těle, které Pavel Buráň ukazoval při podání trestního oznámení, pocházejí od růžových keřů, do nichž v opilosti spadl. 

Chápu, že redakce Parlamentních listů by tento výklad  ŕaději slyšela od Jaroslava Novotného. Ale nelze žádat po sedmdesátníkovi, který si dostatečně užil dlouhé trestní stíhání, aby se hrabal ve špíně, vytvářené dlužníkem. Ostatně nešlo o zmařený rozhovor pro Parlamentní listy, ale pro PrahaIn, což jsem vysvětlil již dříve, takže redakce by měla od výtek Jaroslavu Novotnému upustit. 

================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

úterý 28. ledna 2025

LEŽ JAKO VĚŽ

Miliardáře Pavla Buráně dosud neomrzelo vyhazovat peníze za mediální štvaní, které by mělo vést k zvrácení zprošťujících rozsudků manželů Novotných, jež v říjnu r. 2014 nařkl, že ho nechali unést do své vily a tam ho vydíráním přinutili k podpisu listin, jimiž získali finanční prospěch. Najímá si novináře, kteří se neodvažují zeptat se ho, kdo ho vlastně unesl, když únosce kromě něho nikdo neviděl a přímo u podpisu vůbec nebyli. 

Významnou součástí štvanice bylo vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, jejíž distribuci na žádost Novotných pravomocně zakázaly brněnské soudy. Zákaz ale prakticky dopadl jen na ostudnou 1.kapitolu z pera „kabrhelky“ Marie Formáčkové, protože vydavatelství pružně vydalo upravenou verzi 2c, v které je neškodná část zakázané knihy zachovaná. A opatřilo ji klamavým nápisem „zakázaná kniha“ na obalu, což jistě zlepšilo její prodejnost. 

Znemožnění šíření bludů Marie Formáčkové soukromě považuji za správné, protože obsahují neprokazatelnou bajku o únosu bez únosců a ostouzí pravomocně zproštěné manžele Novotné, jež líčí jako sprosté zločince. Úroveň kapitoly je přiměřená autorčině neznalosti problematiky trestního řízení, nabytí jejího vzdělání v Sovětském svazu a profesní a politické minulosti. Kamarádka Gusty Fučíkové si s pravdou hlavu neláme a ostouzení slušných lidí považuje za neškodnou hru.   

Zákaz distribuce knihy proběhl ve třech etapách. Začal předběžným opatřením nalézacího soudu, po němž následovala dlouhá přestávka, v které soudce studoval obsáhlý trestní spis. Pak následoval prvostupňový rozsudek, proti němuž se vedle vydavatele odvolali  jako vedlejší účastníci Pavel Buráň a Spolek Šalamoun. K velkému zklamání odvolatelů odvolací soud  zákaz distribuce potvrdil. Odrazilo se to v dalších článcích ve prospěch Pavla Buráně. 

Ale o tom všem jsem již v posledních dnech psal (zde) a (zde) a věřil jsem, že se k tomuto námětu nebudu už muset vracet. Ale několik hodin po mém posledním článku vyšel na Parlamentních listech pod názvem „Začátek cenzury. Vydavatel zakázané knihy ostře kritizuje soudní rozhodnutí“ (zde) projev nevole vydavatele zakázané knihy, který nemohu přejít mlčením. Většina obsahu je natolik jalová, že ani nestojí za povšimnutí nebýt „lži jako věž“ o údajném předběžném seznámení aktérů (zřejmě na straně Novotných) s obsahem knihy, jež předstihla drzostí všechny dřívější. 

Šéf vydavatelské firmy Mareček doslova uvedl, že „vydavatelství nabídlo aktérům popsaným v knize možnost vyjádřit se k obsahu ještě před publikací. „Když měli možnost se ke knize vyjádřit v jejím rozpracovaném stadiu, neučinili tak. Proto nemáme důvod se vyjadřovat k jejich možným dalším právním postupům,“ prohlásil. Jakékoli další kroky manželů Novotných považuje za „minimálně neetické a pokrytecké“. Podle sedmilháře Marečka mají tedy mlčky strpět pomluvy a urážení.

Skutečnost je úplně jiná. Byl jsem okrajovým členem autorského kolektivu 1. dílu Zločinů beze zbraně. Potěšilo mě, když mě za jednoho horkého letního dne v r.2022 vyhledali dva významní představitelé autorského kolektivu, kteří mě seznámili se záměrem vydat 2. díl. Nabídli mi možnost do něj přispět s nadějí na autorský honorář. Sdělili mi ale také, že kniha bude obsahovat kritiku zprošťujícího rozsudku manželů Novotných a její vydání bude financovat podnikatel Pavel Buráň. Věděli přitom, že jsem řízení proti Novotným sledoval v soudní síni a doprovázel jsem je články. Ujistil jsem je, že rozsudek považuji za správný a na knize, kterou financuje Pavel Buráň, z etických důvodů nemohu spolupracovat. 

Od té doby nikdo z nás neměl příležitost seznámit se s výtvorem Marie Formáčkové. Až z relace soukromé televize Luboše Xavera Veselého jsme se dověděli, že kniha vyšla a připravuje se její distribuce. Teprve pak jsme se seznámili s jejím obsahem. 

Nikdo z nás (myslím tím manžele Novotné, jejich právníky a sebe) neměl jakoukoli možnost obsah knihy před vydáním posoudit, zejména se vyjádřit k 1. kapitole. 

Pan Mareček si asi v zápalu boje „spletl pojmy s průjmy“. Stále se opakující výtkou článků k trampotám Pavla Buráně na Parlamentních listech je  výtka Jaroslavu Novotnému, že nevyužil nabídky redakce, aby se k trestnímu řízení vyjádřil rozhovorem. Pravda je, že Jaroslav Novotný neměl chuť se tím zabývat. Sedmdesátník, unavený víceletým trestním řízením, chtěl mít klid. Ale nakonec se rozběhla příprava a asi by se rozhovor uskutečnil. Jenže pak došlo ke změně ze strany redakce: rozhovor neměl vyjít na Parlamentních listech, ale na PrahaIn. Důvod mu nikdo nevysvětlil. Právě proto Jaroslav Novotný následně spolupráci ukončil. Ani toto se ale neodehrálo před vydáním zakázané knihy. 

Považuji téma pro sebe za vyčerpané. Celkově  bych byl rád, kdyby Pavel Buráň konečně pochopil, že přes mediální ostouzení Novotných a soudců se ke zvrácení zprošťujících rozsudků nedostane a není pravděpodobné, že by ovlivnil úvahy soudce v probíhajícím občanskoprávním řízení o vymožení obrovské pohledávky Jaroslava Novotného. Je škoda peněz, které utrácí za mediální rámusení. Stále se zabývat výtvory jeho podporovatelů je otravné. 

Na druhé straně nemohu vyloučit, že v té žabomyší válce opět vystoupím, kdykoli se objeví další text,  protože komedianti páně Buráňova mediálního cirkusu znevažují mou práci a  uráželi mě.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

neděle 26. ledna 2025

DVA OMYLY NEUNESENÉHO PODNIKATELE

V letech 2017-2022 jsem u Krajského soudu Brno- pobočka Zlín sledoval trestní řízení proti manželům Jaroslavu a Jarmile Novotným, které podnikatel Pavel Buráň nařkl z vydírání. Protože ve mně neuvěřitelný příběh vyvolal nedůvěru, prostudoval jsem pečlivě dokumentaci z přípravného řízení a účastnil jsem se pak všech soudních jednání. Poznatky z hlavního líčení jsem zveřejňoval, takže jsou stále dostupné např. na mém blogu nebo na internetových stránkách Chamurappi z.s. Shrnul jsem je i v 2.díle mé knihy Škůdci v taláru. 

Pronásledování Novotných začalo v říjnu r. 2014 a skončilo 14.prosince 2022 usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jímž nabyl právní moc zprošťující rozsudek Krajského soudu Brno-pobočka Zlín- senátu předsedy Radomíra Koudely - z 22. února 2022. Zprošťujícímu rozsudku předcházely dva nepravomocně odsuzující. Údajný poškozený Pavel Buráň je se zproštěním Novotných nespokojený a již v letních měsících r. 2022 začal organizovat mediální kampaň za účelem ostouzení Novotných a čím dál tím více také za účelem zpochybnění „justiční mafie“, hlavně Vrchního soudu v Olomouci. Kampaň stále pokračuje, v r.2024 a dále i v r.2025 hlavně články na Parlamentních listech. 

Základem argumentace Pavla Buráně a jím najatých novinářů je tvrzení, že jeho bývalý společník Jaroslav Novotný jej nechal unést do své vily a tam jej pod pohrůžkou usmrcení jeho a dětí přinutil podepsat listiny, jimiž měl Novotný získat značný finanční prospěch. Domnělé únosce ale kromě Pavla Buráně  nikdo jiný neviděl a obžalované muže  nalézací soud zprostil pravomocně (tedy se souhlasem žalobce) obžaloby v prvních dvou rozsudcích.

Východiskem agitace Pavla Buráně & spol. je zpochybnění rozsudku z 22.února 2022, podle jehož výrokové věty soud zprostil Novotné, protože není prokázáno, že se stal žalovaný skutek. Rozsudek je ale podivný, protože jeho odůvodnění výrokovou větu v podstatě vyvrací. 

Podivností je více, než si Pavel Buráň a jeho pomocníci uvědomují. Vrchní soud v Olomouci zrušil druhý odsuzující rozsudek s tím, že věc má nalézací soud projednat v jiném složení senátu. Za běžných okolností věc přebírá jiný senát. V tomto případě ale zůstala Radomíru Koudelovi. V jeho senátu totiž došlo ke změně, způsobené vyloučením přísedícího, jenž spolupracoval s pravomocně odsouzenými podvodníky, kteří se pokusili vylákat na obž. Jaroslavu Novotném 25 milionů Kč pod záminkou obstarání zprošťujícího rozsudku. Bezprostředně po obdržení usnesení Vrchního soudu v Olomouci Radomír Koudela odhadl spotřebu času na vyřízení jeho výhrad na tři stání. Nakonec mu ale stačily zhruba dvě hodiny, a to do omezeného dokazování stihl zařadit i výslech výše zmíněných tří podvodníků, od nichž si nechal potvrdit, že se nepokusili jej podplatit. 

V té době se již důkazní situace dostala do fáze „únos bez únosců, čili nesmysl“. Radomír Koudela věděl, že odsuzující rozsudek za této důkazní situace by opět neobstál. Vrchní soud by jej opět zrušil a další projednání by již skutečně připadlo jinému senátu. Proto vydal podivný rozsudek, protože jiný senát by v nejlepším případě vydal stejnou výrokovou větu s podpůrným odůvodněním, pokud by nařčení Novotných jednoznačně neodmítl. O důvodech jeho podivného jednání mohu pouze spekulovat (zde). Nicméně si myslím, že ze složité nepříjemné situace vyšel se ctí. 

Rozsudek obstál v přezkumu odvolacího soudu, nejvyššího státního zástupce a Ústavního soudu. Je neprolomitelný. Pokračující ostouzení Novotných a „justiční mafie“ na tom nic nezmění. 

Významným prvkem mediální kampaně bylo vydání knihy Zločiny beze zbraní 2. Byla připravena k vydání již v prosinci r.2022. Její vydavatelé a autorský kolektiv byli zaskočeni  výsledem odvolacího řízení. Kniha obsahuje nechutný hanopis v neprospěch Novotných, který sepsala „kabrhelka“ Marie Formáčková, absolventka leningradské university, dlouholetá šéfredaktorka Vlasty a kamarádka Gusty Fučíkové. O trestním řízení nic neví, ostouzení slušných lidí jí nevadí, s pravdivostí sdělení si hlavu nelámala. Kvůli jejímu dílku Novotní požádali Městský soud  v Brně o zákaz distribuce knihy. Soud  nejdříve vydal předběžné opatření, posléze rozsudek. Proti němu se vedle vydavatele jako vedlejší účastníci odvolali Pavel Buráň a Spolek Šalamoun. V těchto dnech Krajský soud Brno všechna odvolání zamítl. Podle mého názoru nadešel čas, aby se tvůrci tohoto pamfletu Novotným omluvili (zde).  

Zamítnutí odvolání pobouřilo Spolek Šalamoun, který trestní proces nesledoval a zřejmě nemá úplné informace. Jeho nevole se projevila dalším článkem v neprospěch Novotných na Parlamentních listech (zde)ze dne 22.ledna 2025 s názvem „Potvrzeno. Česko má první zakázanou knihu. Kauza uneseného podnikatele zřejmě opět zamíří k Ústavnímu soudu.“. První vadou článku hned v názvu je připuštění reálnosti únosu Pavla Buráně, které je popřením výrokové věty pravomocného rozsudku. Neexistuje žádný důkaz, že k únosu skutečně došlo a autor by neměl o co svou víru opřít, kdyby to měl vysvětlit. Je to ostatně jeden z triků mediální kampaně, že autoři tvrdí, že Pavla Buráně kdosi unesl, ale neříkají nic o tom, kdo to vlastně byl a co se stalo s obžalovanými „únosci“ v trestním řízení. Zatajují před čtenáři, že Pavlem Buráněm při rekognici poznané „únosce“ nalézací soud pravomocně zprostil obžaloby. Z neznámého důvodu autoři věří, že únos bez únosců je možný a skutečně se stal. 

Šalamouni pojímají odpor proti zákazu distribuce knihy jako součást boje za svobodu projevu, kterou zřejmě pojímají jako absolutní, ničím neomezenou. Zastávají názor, že slušný člověk musí strpět veřejné hanobení šířením nepravdivých informací a naopak, že kdo si to může zaplatit, smí své protivníky nechat vláčet bahnem. Svoboda jednoho ale končí tam, kde začíná svoboda druhého. Kdyby byla svoboda projevu zcela neomezená, nebyl by v trestním zákoníku trestný čin „pomluva“. Odpůrcům zákazu knihy nevadí, že Novotní díky zlovolné intrice Pavla Buráně žili od října r. 2014 do prosince r.2022 v nepříjemném napětí a dvakrát se museli vypořádat s obavami z vysokých trestů odnětí  svobody. Neuznávají, že po právní moci zprošťujícího rozsudku mají svatý nárok na klid. 

Autor článku se odvolává na autoritu právníka Miroslava Špadrny, místopředsedy Spolku Šalamoun. Musím přisvědčit, že to je mnou vážený bývalý kolega, který je vynikající právník. Během mého působení ve Spolku Šalamoun mi mnohokrát pomohl vysvětlením a radami. Ale právě s ohledem na jeho nezpochybnitelné kvality mě nemile překvapila naivní demagogie v kritice soudního zákazu distribuce knihy, určená k obluzení práva neznalé veřejnosti. Vyčítá totiž civilnímu soudu, že se nechal svázat názorem trestního soudu, ač nemusel, a neprováděl vlastní dokazování. Ve skutečnosti civilní soudy vytěžily trestní spis zlínské pobočky Krajského soudu Brno a zužitkovaly provedené dokazování. Naděje, že snad civilní soud dospěje k názoru, že skutečně došlo k únosu bez únosců a k následnému vydírání, byla od počátku nedosažitelná. 

Ve skutečnosti ale zákaz distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2 dopadl jen na blábol soudružky Marie Formáčkové, neboť vydavatelé pružně vydali upravenou verzi 2c, která obsahuje celou neškodnou část obsahu. Navíc její obal opatřili klamavým nápisem „zakázaná kniha“, čímž si zajistili lepší prodejnost, než by měla zakázaná verze. 

Přiznám se, že polemika s vystoupením Spolku Šalamoun a zvláště ve vztahu k Miroslavu Špadrnovi mi je nepříjemná. Byl jsem členem spolku přibližně 20 let a patřil jsem k nejbližším spolupracovníkům a osobním přátelům předsedy Johna Boka. Přivedl jsem ke vstupu do spolku dnešního předsedu Václava Peričeviče, který vstoupil dříve než já, a byl jsem „spolupachatelem“ jeho zvolení místopředsedou spolku. V  r.2017 mě na návrh Johna Boka ze spolku vyloučili, čímž mě nakonec přivedli k úmyslu založit spolek Chamurappi z.s. Oba spolky pak působily vedle sebe, každý na svých kauzách. Nepletli jsme se jeden druhému pod nohy. Idylka skončila vstupem Spolku Šalamoun do kauzy Pavla Buráně, který provázely  veřejné osobní útoky na mne. 

Páně Buráňův boj za jeho neprokazatelnou pravdu vykvetl do dalšího článku na Parlamentních listech ze dne 25.ledna 2025 s názvem „ Od únosu až k soudu o stamiliony. Pražský soud odkrývá pozadí sporu podnikatelů“ (zde) Poprvé se v něm Pavel Buráň obšírněji vyjádřil k hrozbě, která mu nyní ze strany Jaroslava Novotného hrozí: čelí jeho žalobě o doplacení kupní ceny za jeho polovinu jejich společné firmy. Pavel Buráň se snaží vyvolat dojem, že pravdivost jeho tvrzení o vydírání mu umožní nárok odmítnout. 

Je to ale poněkud nepřesné. Novotného pohledávka totiž původně vznikla tak, že prodal svou polovinu firmy Pavlu Buráňovi, který využil předkupního práva a nabídl cenu, přiměřenou znaleckému ocenění firmy. Protože neměl dostatek volných peněz, složil zálohu a slíbil, že cenu doplatí měsíčními splátkami. Z neznámých důvodů záruku formuloval jako závazek firmy, jejímž se stal 100%ním vlastníkem. Jaroslav Novotný, který je o 19 let starší, na toto řešení kupodivu přistoupil. Po splacení několika splátek Pavel Buráň přestal splácet. Dal přednost pořizování nemovitostí a pokusu o odsun věřitele do státního zaopatření. Při jednání ve vile podepsal přistoupení k závazku firmy jako fyzická osoba. Věřitel nemohl po dobu trestního řízení pohledávku vymáhat. Proto velkou část jistiny pohledávky činí úroky. Pavel Buráň má pravdu, že se může přinejmenším části pohledávky zbavit, pokud by civilní soud uznal, že přistoupení k závazku dlužící firmy podepsal pod nátlakem. A k tomu by mu měly dopomoci podobné články, jichž jistě bude více. Zbytek obsahu článku je další variace na téma pravdivost zprávy o únosu bez únosců, kterou ani nebudu komentovat. Netroufám si předjímat, jak tento spor skončí. Řízení ostatně nesleduji, o jeho současném stavu mám jen útržkovité poznatky.

Na závěr si dovoluji vyjádřit názor, že Pavel Buráň se dopouští dvou zásadních omylů. První spočívá ve víře, že stálým opakování bajky o únosu bez únosců se nesmysl stane pravdou a Novotní půjdou do basy. V druhém případě mi  připomíná zuřícího býka, který na corridě útočí na muletu, která sama o sobě jej neohrožuje. V našem případě útočí na justici v domnění, že zproštění Novotných je výsledkem dohody soudců v jeho neprospěch. Neuvědomuje si, že soudy „vaří“ z toho, co jim nabídne žalobce, jenž přefiltroval důkazy, pořízené policií v rámci vyšetřování pod jeho dozorem. V našem případě zlínská kriminálka předestřela Pavlu Buráňovi jako únosce tři  muže a vedla ho k tomu, aby je poznal jako své únosce, což se podařilo (dle mého laického názoru rekognice byly „cinknuté“). Prvního „únosce“ zprostil soud na návrh žalobce hned prvním rozsudkem, protože po znehodnocení důkazu pachovou stopou znaleckým posudkem se usvědčení Pavlem Buráněm stalo osamělým důkazem.  Při dokazování před soudem se pak ukázalo, že zbylí dva „únosci“ nemohli být v daný čas na daném místě, a tak i žalobce souhlasil s jejich zproštěním v druhém rozsudku. Kořenem neúspěchu pokusu dlužníka Pavla Buráně o odstranění věřitele tak není dohoda soudců, ale podstrčení policií jakýchsi náhodně sehnaných chudáků místo skutečných únosců, pokud ovšem nějací byli (můj názor: nebyli). 

Úplně na závěr doporučuji ukončení těchto mediálních válečných her, které Pavlu Buráňovi k úspěchu nepomohou. Doporučuji Pavlu Buráňovi hledání cesty k dohodě a novinářům omluvu Novotným a Vladislavu Šlapákovi, předsedovi senátu Vrchního soudu v Olomouci. 

Ostatně i bez této „vojny“ má Pavel Buráň dost jiných starostí, které mu podle mediálních zpráv způsobila NCOZ. Začala jej stíhat pro podezření z podvodu se škodou 140 mil. Kč a pro maření spravedlnosti podplacením svědka za změnu výpovědi. NCOZ zahalila obě věci do mlhy mlčení, která na nich leží již hodně dlouho. Jednou se z ní ale musí vynořit. Boj na více frontách je nepříjemný. Zkrácení fronty bývá prospěšné. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

úterý 21. ledna 2025

NA SVOBODĚ NAVZDORY NEMILOSTI

V úterý 21.ledna2025 jistý okresní soud propustil podmíněně z výkonu trestu odnětí svobody neobvyklého vězně. Případ byl tak jednoznačný, že soud o něm rozhodl na jedno stání a státní zástupce se neodvolal.  Potěšilo mě to, ač spolek Chamurappi nebyl tentokrát účastníkem řízení. Osudy propuštěného šťastlivce jsem ale sledoval zpovzdálí, zprostředkovaně dopisováním s jeho partnerkou.

Případ je mimo jiné zajímavý tím, že prezident republiky Petr Pavel nevyhověl skvěle  vypracované žádosti partnerky odsouzeného o jeho omilostnění. Dne 18.října 2024 se jí dostalo odpovědi, že „pan prezident po pečlivém posouzení všech okolností případu neshledal dostatečné důvody pro udělení milosti.“ K tomu poučení, že „pan prezident se rozhodl, že milosti bude udělovat ve zcela výjimečných, především humanitárních případech, které se svými okolnostmi budou vymykat možnostem řešení, které jsou dány soudům podle platných právních předpisů“.

Odsouzený a jeho partnerka dosáhli tedy nakonec svého o tři měsíce později. Vždy se v takových případech zamýšlím, jakou cenu má pro držitele moci svoboda odsouzených a a strádání jeho rodiny, kolik tedy ztratil žadatel, jenž mohl být na svobodě o několik měsíců dříve.

Do vyjednávání o žádost o milost prezidenta republiky jsem během více než 20 let činnosti justičního potížisty nahlížel opakovaně, v řadě případů jsem vedl jednání aktivně. Poprvé jsem se uplatnil v řízení o milost pana prezidenta Václava Havla. Často jsem jednal s panem prezidentem Václavem Klausem. Jen jednou žádal spolek Chamurappi o milost pana prezidenta Miloše Zemana, který nám nevyhověl a naše chráněnka musela nastoupit do domu smutku na „vtipné“ adrese „Rozkoš 990“. Po  sedmi měsících ale nařídil její propuštění Nejvyšší soud ČR a dosáhla pak úplného zproštění obžaloby. Je to důkaz, že pan prezident Miloš Zeman ji mohl věznění ušetřit, aniž by Spravedlnost přišla zkrátka.

Ze srovnání prezidentů podle způsobu, jakým zachází s pravomocí udílet milost, nejlépe vychází dle mé zkušenosti pan prezident Václav Klaus. Při nástupu do funkce se zaklínal, že jeho milostí bude jako šafránu a rozhodně milostmi neplýtval a vyhnul se udělování „podivných milostí“, ale nelze mu vyčítat necitelnost a okázalý nezájem o neštěstí žadatelů. Jeho rozhodnutí nepřipravovali úředníci, ale trojice jím vybraných důvěryhodných poradců. Vytkl bych mu pouze, že jím udělených milostí mělo být o trochu více. 

Pan prezident Petr Pavel v tomto ohledu zatím mnoho neukázal. A případ odsouzeného, jenž se dostal na svobodu 21. ledna 2025, nevěstí nic dobrého. Soudy vyměřují tresty s předpokladem, že odsouzený bude pykat za běžných okolností,  že nebude vystaven neobvyklému utrpení. Tento žadatel ale díky zvláštním okolnostem svého života fakticky vykonával zostřený trest, s čímž naše právo nepočítá. V době výkonu trestu prodělal změnu pohlaví se všemi možnými doprovodnými zdravotními potížemi a bolestmi a s chirurgickými zákroky. Nakonec získal rodný list muže a dostal se do mužské věznice  sice zbaven vnitřních ženských pohlavních orgánů, ale s vaginou. Je to jistě neobvyklý úkaz. Osobně odmítám názor, že pohlaví je jen konstrukt vědomí, který lze libovolně měnit, nikoli neměnná dannost jedince. Přesto si uvědomuji, že umělou změnu pohlaví provází velmi nepříjemné zdravotní potíže, které mohou někdy dosahovat intenzity týrání. I když si je postižený jedinec přivodil sám ze svobodné vůle, uznávám, že společnost a její orgány k nim mají přihlížet. 

Výskyt takto postiženého jedince ve vězeňské komunitě  je nepříjemný i pro Vězeňskou službu, která mu musí věnovat zvláštní péči. 

Jsem přesvědčen, že byly humánní důvody přímo pro vypuzení odsouzeného z věznice. Pan prezident to mohl učinit o několik měsíců dříve než soud. 

Můj promoční ročník byl první, který musel vykonat zkrácenou základní vojenskou službu. Odnesl jsem si z ní poznatek, že vojáci z povolání mají poněkud odlišná hodnotová měřítka než civilisté. Nepřekvapuje mě proto, že pan prezident hodnotil důvody k udělení milosti zásadně jinak než já. 

Potěšilo by mě, kdyby se nad tímto případem zamyslel a uvědomil si, že někteří žadatelé o milost procházejí nesmírným utrpením a zasluhují soucit. Pravomoc udělovat milost je božský dar. Prezident má možnost rozdávat radost a mírnit utrpení. Za tím účelem může mírnit tvrdost zákona, vyvést žadatele z tíživé neobvyklé životní situace, ale v krajním případě i  napravit viditelné justiční přehmaty, jejichž náprava postupy trestního práva není z jakýchkoli důvodů možná. Trvám na tom, že i posledně zmíněný prvek prezidentova oprávnění udělovat milosti je účelný, protože ze zkušenosti víme, že dochází k občasným selháním justice, jejichž náprava není možná pro procesní překážky. Kdo má moc páchat dobro, má ji pilně využívat.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

čtvrtek 16. ledna 2025

OMLUVÍ SE NĚKDO OSTOUZENÝM ?

Dne 15. ledna 2024 zamítl Krajský soud Brno odvolání proti zákazu distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, která podala společnost Innocent Films Production jako vydavatel a dále Pavel Buráň a spolek Šalamoun jako vedlejší účastníci sporu. Potvrdil tak rozsudek Městského soudu v Brně z 10. ledna 2024, jenž tím nabyl právní moc. O průběhu prvostupňového  řízení jsem naposledy psal 10.února 2024  (zde) po  obdržení písemného  vyhotovení rozsudku. 

Z pravomocného rozhodnutí lze vyvodit závěr, že obsah knihy Zločiny beze zbraní 2 je natolik mravně závadný, že jeho šíření je ze společenského hlediska nežádoucí. Upřesňuji ale, že výtka  mravní závadnosti se týká pouze 1. kapitoly, kterou napsala uvědomělá „kabrhelka“ Marie Formáčková, kdysi absolventka leningradské univerzity, která si s pravdivostí obsahu nelámala hlavu. Převzala do ní nekriticky vyprávění miliardáře Pavla Buráně o jeho údajném únosu a vydírání, zorganizovaném jeho bývalým společníkem a věřitelem Jaroslavem Novotným, jemuž pomáhala manželka. Ani se ho nezeptala, kdo vlastně se dopustil jeho únosu, popř. zda únosce viděl kromě něj ještě někdo další. Na mou výtku, že novinář má pracovat s informacemi, ověřenými ze dvou zdrojů, mi potvrdila, že dva zdroje měla. Tím druhým byl advokát, provázejí Pavla Buráně. Soudní rozhodnutí lze chápat jako  tvrdé odsouzení přístupu  Marie Formáčkové k pravdě a k obětem jejího psaní. 

Pavel Buráň  podal na manžele Novotné v říjnu 2014 trestní oznámení. Vyvolané trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem, který nabyl právní moc 14. prosince 2022. Pokusy o jeho zvrácení mimořádnými opravnými prostředky selhaly. Díky sofistikované intrice Pavla Buráně prožili tedy řadu let pod psychickým tlakem obav z uvěznění. 

Obsah 1. kapitoly knihy je převážně nepravdivý a hrubě znevažující pro manžele Novotné, kteří se proti ostouzení bránili podáním návrhu na zákaz distribuce knihy. Městský soud v Brně jim nejdříve vyhověl předběžným opatřením, později vydal rozsudek. 

Chce-li čtenář vědět, jak to s „únosem bez únosců“ a s průběhem trestního řízení bylo ve skutečnosti, může celý vývoj sledovat v článcích na mém blogu nebo na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s., jimiž jsem od r. 2017 provázel hlavní líčení, nebo si přečíst kapitolu „Zlínský horor“ v 2. díle mé knihy Škůdci v taláru. 

Kniha Zločiny beze zbraní 2 je významnou součástí mediální kampaně, kterou jako projev nevole nad zproštěním Novotných vyvolal miliardář Pavel Buráň. Pokračovala ještě v r.2024 a kromě vydavatelů knihy se do ní zapojila řada novinářů, z nichž asi nejznámější jsou Jan Hrbáček a Luboš Xaver Veselý. Jako bývalého dlouholetého člena spolku Šalamoun mě mrzí, že se k nim přidal i spolek Šalamoun. Dokonce se připojil jako vedlejší  účastník s odvoláním proti zákazu distribuce knihy. Podle mého názoru utrpěla újmu dobrá pověst spolku, vybudovaná jeho zakladatelem Johnem Bokem. Z počátku šlo hlavně o šíření bajky o „únosu bez únosců“ a ostouzení Novotných, k němuž se později přidalo znevažování orgánů činných v trestním řízení, zejména Vrchního soudu v Olomouci. 

Vydavatelé zareagovali na zákaz distribuce vydáním upravené verze pod názvem Zločiny beze zbraní 2c, opatřené na obálce klamavým označením „zakázaná kniha“. Zákaz distribuce tak nedopadl  na nezávadnou část obsahu. Zachovali v něm i článek Johna Boka, z něhož neodstranili příznivou zmínku o mé práci pro spolek Šalamoun. Závadnou kapitolu nahradili jinými texty. Mimo jiné to byl  vzkaz, že si mám prostudovat spis, a pak se omluvit panu Pavlu Buráňovi i jim. Byla to čistá drzost, neboť věděli, že spis znám a případ jsem od počátku až do konce sledoval přímo v soudní síni a držel jsem se přísně důkazů. 

Výsledek rozhodnutí Krajského soudu Brno z 15.ledna 2025 svědčí o tom, že mediální štvaní proti manželům Novotným bylo neoprávněné. Soudím, že je na čase, aby se vydavatelé zakázané knihy a přidružení novináři omluvili manželům Novotným, pokud chtějí být považováni za slušné lidi. Měli by se omluvit i soudci Vladimíru Šlapákovi, předsedovi senátu Vrchního soudu v Olomouci, jemuž nasazovali „psí hlavu“ nekorektnosti, ne-li zkorumpovanosti.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

středa 15. ledna 2025

BEZBRANNOST PROTI PRŮTAHŮM

V těchto dnech si mi postěžovala manželka žadatele o podmíněné propuštění, že nečekaně došlo k odročení rozhodování o jeho žádosti o týden. Bylo zřejmé, že pro nezkušenost není dostatečně otužilá proti vyvolávání průtahů v řízení ze strany soudů.  Vysvětlil jsem jí, že za tím nemá vidět žádný úskok ze strany soudu, protože k rozhodnutí o odročení na pár dní např. stačí, aby příslušná soudkyně dostala chřipku a zásada nároku na zákonného soudce znemožňuje její nahrazení zdravou kolegyní. 

Právě v těchto dnech bych stížnost na týdenní odročení mohl považovat za malichernou, protože s napětím čekám na další vývoj řízení o podmíněné propuštění, zahájeného 29. června 2023. Žádost o podmíněné propuštění po uplynutí dvou třetin trestu podal odsouzený, vykonávající trest odnětí svobody v délce 15 let. Těšil se, že může získat až 5 let znovunalezené svobody, zkrácené jen o čas, odčerpaný nezbytným soudním řízením. 

Od svého založení v listopadu r. 2017 spolek Chamurappi z.s. úspěšně podpořil nebo přímo navrhl propuštění 13 odsouzených. Mám dost zkušeností na to, abych věděl, že celé požadované zkrácení trestu podmíněným propuštěním je nedosažitelné. Některé příčiny oddalování propuštění mají povahu neodvratného zásahu vyšší moci. Např. rozhodne-li soud o přibrání znalců, měsíce čekání jsou obvyklé. Někteří znalci činnost ukončili, protože nemohli či nechtěli vyhovět podmínkám, stanoveným novým zákonem. Je jich proto málo, následně jsou přetíženi zakázkami a nestíhají dodat znalecké posudky v rozumných lhůtách. 

V našem případě řízení běží, či spíše se vleče, již 18 měsíců a konec je v nedohlednu. Píše se datum 16. ledna 2025 a od rozhodnutí stížnostního soudu o přibrání znalců uplynul přesně rok. 

Řízení jako celek se vymyká z mezí obvyklého průběhu. Vyskytují se v něm události, které nejsou zcela běžné.  První veřejné zasedání se konalo již 25.července 2023, tedy celkem brzy. Ve srovnání s jinými procesy, jichž jsem se zúčastnil, jeho výraznou zvláštností byly neomalené projevy nechuti předsedkyně senátu k žadateli. Prohlásila, že „tak jak jej vidí před sebou, má jistotu, že po propuštění bude páchat další trestnou činnost.“ Pachatelé závažných trestných činů nejsou mezi žadateli o podmíněné propuštění výjimkou. Ale u všech řízení, jichž jsem se zúčastnil, se soudci chovali k žadatelům s neosobní zdvořilostí, samozřejmě i k těm, jejichž žádostem nakonec nevyhověli. 

Nepřekvapilo mě, když předsedkyně senátu vyhlásila zamítavé rozhodnutí jak o žádosti o podmíněné propuštění, tak o nabídce společenské záruky Chamurappi z.s. za završení polepšení žadatele. Z jednání jsem dostal kopii protokolu i usnesení. Proti usnesení jsem podal stížnost. Především si ovšem stěžoval žadatel, který mimo jiné vnímal úkorně chování předsedkyně senátu k němu. 

Stížnostní soud stížnost spolku Chamurappi z.s. zamítl jako podanou neoprávněnou osobou. Podle jeho právního názoru předkladatel nabídky společenské záruky nemá právo stížnosti. Překvapilo mě to: již dříve jsem podal tři stížnosti a stížnostní soudy je bez odporu projednaly a dokonce jim vyhověly. Osobně mě upření práva jako takové nebolí. Nemá-li spolek právo stížnosti, odpadá práce, která může být neúčelná. Soudím ale, že není přípustné, aby v takové záležitosti existovala právní nejistota. Upozornil jsem ministra spravedlnosti Pavla Blažka, ale nemám jistotu, že mé podání „do vlastních rukou“ prošlo filtrem úředníků. Jistě by bylo možné nejistotu napravit úpravou trestního řádu, k té ale nedošlo. 

Podotýkám, že nejistoty neprovázely uplatnění práva zájmových organizací občanů podávat návrhy na podmíněné propuštění. O toto právo nás připravila novelizace trestního řádu, uskutečněná patrně za účelem demokratizace trestního řízení (sic!) v době, kdy ministryní spravedlnosti byla exprokurátorka Marie Benešová. 

Stížnostní soud na základě stížnosti žadatele zrušil usnesení soudu 1. stupně, nikoli však kvůli jeho výhradám. Důvodem byla nezákonnost vedení veřejného zasedání, daná nedodržením lhůty 5 dní na dodání obsílky. 

Ve skutečnosti zákonnost vedení veřejného zasedání byla zachována, neboť předsedkyně senátu po zahájení zasedání upozornila žadatele na opoždění doručení obsílky a získala jeho souhlas k jednání navzdory této vadě. Žadatel jí navíc vysvětlil, proč mu vychovatel obsílku doručil se zpožděním. Jenže v protokolu z veřejného zasedání o rozhovoru předsedkyně senátu s žadatelem není ani slovo a z neznámých důvodů nebyl pořízen zvukový záznam. Stížnostní soud prostě rozhodoval na základě  zavádějící informace. Zrušení rozhodnutí bylo tedy zbytečné. Dle mého laického názoru je zavinila nedbalost předsedkyně senátu, která nevěnovala pozornost obsahu protokolu a nezajistila pořizování povinného zvukového záznamu. 

Další veřejné zasedání se uskutečnilo až 24.listopadu 2023. Soud opět zamítl jak žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, tak naši nabídku převzetí společenské záruky. Postavení předkladatele nabídky společenské záruky se dále zhoršilo: předsedkyně senátu mi upřela právo na kopii protokolu. 

Stížnostní soud dne 16. ledna 2024 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a přikázal, aby byli k řízení přibráni znalci z oboru psychiatrie a psychologie. Proti jeho rozhodnutí není stížnost přípustná, ale zejména by byla nemístná: žadatel je složitá osobnost, recidivista a mezi argumenty žadatele a Chamurappi z.s. na straně jedné a nalézacího soudu na straně druhé jsou příkré rozpory. Odborné nahlédnutí do žadatelovy mysli je prospěšné pro objektivní posouzení jeho žádosti. 

Předsedkyně senátu vydala usnesení o přibrání znalců až 6. května. Za několik dní je zrušila a nahradila novým, jímž přibrala stejné znalce, ale na provedení díla jim stanovila jako mezní lhůtu  až 8 měsíců. Ve chvíli, kdy píši tento článek, nemám zprávu, že by znalci již žadatele vyšetřili, takže mám obavy, že hranici 8 měsíců překročí. 

Usoudil jsem, že protahování řízení zdlouhavým postupem při přibírání znalců již překročilo hranice slušnosti. Oslovil jsem ministra spravedlnosti Pavla Blažka jako kárného žalobce návrhem na zahájení kárného řízení s předsedkyní senátu. Ač kárným žalobcem je ministr spravedlnosti jako ústavní činitel, nikoli ministerstvo, úředníci ho „nepustili k lízu“. Usoudili, že podnět spolku Chamurappi z.s. je podle obsahu stížností na průtahy, o které může rozhodnout předseda příslušného okresního soudu, jemuž odeslali podání, adresované do vlastních rukou oprávněného kárného žalobce. Dále to běželo podle pravidla „pán poručil psovi, pes ocasovi…“, které jistě znáte. Až jsem ztratil trpělivost a obrátil jsem se jako na kárného žalobce na předsedu nadřízeného soudu s podnětem  k zahájení kárného řízení na předsedkyni senátu i na předsedu okresního soudu, posledně zmíněný se ozval velmi zdvořile o pár dní později. Snažil se obhájit předsedkyni senátu. V té chvíli již ale nemohl ve věci rozhodnout, poněvadž sám se stal kárně podezřelým. 

Nadřízený krajský žalobce nečekal, až se mu dostane do rukou spis z řízení o podmíněné propuštění a rozhodl tak, že se vlastně nic nestalo a vyjádřil naději, že jeho rozhodnutí přijmu s porozuměním. Vyhověl jsem jen ve vztahu k předsedovi okresního soudu. 

Považuji tento příklad selhávání způsobu vymáhání odpovědnosti soudců za poškozování zájmů „zákazníků justice“ za otřesný, bohužel nikoli zcela ojedinělý. Nedávno jsem se zabýval osudy nepravomocně odsouzených (např. zde nebo zde), kteří museli na písemné vyhotovení rozsudku čekat 16 měsíců. Pak odvolací soud rozsudek zrušil a nařídil projednání věci v novém složení senátu. Znamená to, že se celé dokazování musí opakovat od začátku. Takže postižení se koncem r. 2024 dostali tam, kde byli v r. 2015 a mohou se těšit na několik dalších let soudního řízení. Soudce, který nedokázal vytvořit písemné vyhotovení rozsudku v nějaké přijatelné lhůtě, měl zajištěnou beztrestnost předsedou soudu, který mu překročení procesní lhůty opakovaně povoloval. Návrh na kárné řízení s předsedou soudu, který nehorázné soudcovo jednání zaštítil, vyšuměl bez reakce. 

Oba případy ukazují, jaký je skutečný poměr justice a jejích „zákazníků“. O rovnosti nemůže být řeči. Občan, který propase nějakou procesní lhůtu, může přijít bez náhrady o životně důležitá práva. Pokud jsou lhůtami vázáni soudci, jsou vazby velmi volné a dodržování lhůt je prakticky nevymahatelné. 

Kární žalobci z řad předsedů soudů se přednostně snaží viníky průtahů řízení ospravedlnit a často svou výlučnou a nepřenosnou pravomoc přesouvají na místopředsedy.

Soudce a kárné žalobce spojuje kastovní solidarita a mimo to pohrdavý vztah k „zákazníkům“: je to pro ně chátra. Neuvědomují si, že i zločinci jsou stále lidé a justice by s nimi měla jednat s tímto vědomím. Ve speciálním případě řízení o podmíněné propuštění jen neochotně připouštějí možnost, že vězení může výjimečně působit na odsouzeného výchovně a přivést jej ke kladné změně žebříčku hodnot. Zvláště si neuvědomují, že žadatelé o podmíněné propuštění vyvinuli jisté úsilí, aby získali naději na úspěch, za které očekávají odměnu v podobě uznání jejich polepšení. Žadatelé se těší na návrat na svobodu a vyvolávání průtahů a nejistoty může mít účinky psychického trýznění. To ale nikoho z otalárované kasty nebolí. 

Výskyt nežádoucích jevů by mohl omezit ministr spravedlnosti, pokud by důsledně využíval pravomoc kárného žalobce. Ale zatím se nevyskytl žádný, který by se nebál postupovat tvrdě proti provinilcům s vědomím, že bude čelit odporu Soudcovské unie, politiků a novinářů, kteří ho budou napadat kvůli zasahování do nezávislosti soudců a soudů, neboť dle jejich názorů je soudcům vše povoleno.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.