čtvrtek 12. prosince 2019

NAPĚTÍ PŘED BOUŘÍ V „HOROROVÉM“ PROCESU


Ve středu 12. prosince 2019 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně před senátem Radomíra Koudely hlavní líčení ve věci proti manželům Novotným & spol., o které jsem opakovaně psal jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. V předchozím článku jsem se zmínil, že počínaje líčením ze dne 18.listopadu 2019 vyvstaly v řízení zádrhele, které zmařily záměr předsedy senátu ukončit věc vynesením rozsudku nejpozději dne 25.listopadu 2019. Jejich hlavním původcem byl pilný zmocněnec pana poškozeného, advokát Jiří Půček, jenž nabídl soudu k projednání nové listinné důkazy, mezi nimi znalecké posudky obsahu paměti počítače obž. Jaroslava Novotného a komentář k nim. Účelem jejich opatření byl zřejmě  pokus o  podporu domněnky státního zástupce a předsedy senátu, že pan obžalovaný si sám poslal dopis, jímž měl pošk. Pavel Buráň projevit vůli k urovnání jejich vzájemných vztahů.

Důkazem v tomto ohledu mělo být vložení kopie dopisu do paměti počítače  dříve, než jej pošta doručila. Této domněnce jsem se vysmál v článku, jímž jsem komentoval rozsudek senátu Radomíra Koudely. Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že nositelé této domněnky mají nedostatečné znalosti o práci s počítačem. Při poslechu zvukového záznamu z líčení ze dne 25. listopadu 2019 jsem se v tomto přesvědčení upevnil a navíc jsem je rozšířil i na některé obhájce. Zaujalo mě mimo jiné, že se nikdo nezamýšlel nad zázrakem vložení do paměti počítače skenokopie nedoručené obálky s datem podání k poštovní přepravě. Pobavilo mě, když se předseda senátu tázal, zda lze rozeznat skenované soubory od psaných.

Úvodní část hlavního líčení dne 11. prosince 2019 patřila znalcům z oboru informační technologie a kybernetiky, kteří nezávisle jeden na druhém prozkoumali bitovou kopii obsahu počítače obž. Jaroslava Novotného. Jednoho z nich opatřil obhájce, druhého zmocněnec pana poškozeného. Jejich závěry nebyly ve všech podrobnostech shodné, nicméně v nejhorším případě z nich lze vyvodit, že případnou manipulaci se záznamem dopisu v počítači nelze prokázat, takže při použití zásady „in dubio pro reo“ nelze s jistotou tvrdit, že pan obžalovaný Novotný vložil soubor do počítače dříve, než mu pošta dopis doručila.

Znalci byli podrobeni výslechu a vyjádřili se vzájemně ke svým posudkům. Nedošlo mezi nimi ke sporu. Předseda senátu kroužil otázkami kolem domněnky o vložení souboru  do paměti počítače před doručením zásilky poštou v naději, že snad přece jen najde oporu pro svou utkvělou představu. Jasného stanoviska se ale nedomohl. Stejně si vedl zmocněnec pana poškozeného.

Po vystoupení znalců dostaly strany možnost podat návrhy na doplnění dokazování. Senát Radomíra Koudely všechny návrhy zamítl se zdůvodněním, že má již dost poznatků na to, aby mohl rozhodnout. Předseda senátu pak vyzval k závěrečným řečem.

Státní zástupce Petr Matoušek si se závěrečným návrhem nedělal těžkou hlavu. V podstatě setrval na argumentaci obžaloby a svého závěrečného návrhu z „prvního kola“. Připustil pouze, že k usvědčení „únosce“ Roberta Sádovského nelze použít pachovou stopu a připomněl předsedovi senátu, že podle názoru odvolacího soudu v tom případě jej nelze považovat za pachatele trestného činu. Zproštění mu ale výslovně nenavrhl. Vyslovil pak přesvědčení, že výše zmíněný „smírčí“ dopis skutečně nepsal pan poškozený Pavel Buráň. Dále znectil notářku, vyslýchanou jako svědkyni. K jejímu svědectví o pravosti vidimace určité důkazní listiny podotkl, že i notáři páchají trestnou činnost. Navrhl pak, aby soud odsoudil obžalované přibližně stejně jako v „prvním kole“.

Předseda senátu byl s jeho výkonem jistě spokojen, protože asi se s ním aspoň částečně shodoval v názorech a navíc jeho vyjádření bylo stručné. Další řečníci mu již důvod ke spokojenosti neposkytli.

Filip Opatřil, obhájce obž. Jaroslava Novotného vyhodnotil ve velmi dlouhé řeči jednotlivé body obžaloby, závěrečné řeči žalobce a nové poznatky z dokazování takovým způsobem, že z nich nic použitelného k usvědčení obžalovaných nezůstalo. Opíral se při tom o závěry odvolacího soudu. Leitmotivem jeho úvah bylo zpochybnění věrohodnosti pana poškozeného, směřující k vyvození závěru, že si obsah trestního oznámení vymyslel a ve své argumentaci se uchyloval ke lžím. Skutečnost je taková, že vzájemné srovnání různých jeho vystoupení od trestního oznámení až po poslední výslech před soudem odkrývá zásadní nesrovnalosti. Výpovědi svědků, kteří měli vidět jeho únos na silnici, se od sebe navzájem liší natolik, že vyvolávají pochybnost, zda se na silnici vůbec něco stalo. Zranění na těle poškozeného neodpovídají popisu zacházení s ním únosci. Tvrzení, že nemohl splácet dluh pro nedostatek finančních prostředků je v zásadním rozporu se skutečností, že v sledovaném období investoval přibližně půl miliardy Kč. K tomu se přiřazují svědectví důvěryhodných osob, že žádné zakuklence v domě Novotných neviděli. Další řečníci pak spíše paběrkovali ve stejném smyslu. Za pozornost stojí upozornění pana obžalovaného Novotného, že za předpokladu, že by došlo k obžalobou popsanému násilí, nedovolil by své drobné manželce, aby odvezla opilého mohutného  pana poškozeného jeho autem domů.

Zmocněnec pana poškozeného se přednesení závěrečné řeči vyhnul. Místo toho nabídl předsedovi senátu její rozsáhlé písemné vyhotovení. Byla tím hrubě porušena zásada ústnosti řízení. Pan advokát byl ale natolik korektní, že dokument poslal elektronickou poštou obhájcům. Jeho postupu se nedivím: jeho závěrečná řeč by zcela jistě vyvolala pohoršení obhájců, kteří by se na místě dožadovali práva na vyjádření a beztak nezvykle dlouhé jednání by se k nelibosti předsedy senátu ještě více protáhlo. Převážná část obsahu je ovšem analýzou obchodněprávních vztahů pana poškozeného a pana obžalovaného Novotného, vedenou tak, aby bylo každému jasné, že jeho mandant nemohl mít motivaci k vymyšlení akce ke kriminalizaci nepříjemného věřitele a naopak by chamtivý věřitel mohl mít  motiv k použití násilí za vymáhání své pohledávky.

Taktika pana zmocněnce je jako důkaz vysoké úrovně  jeho profesionality obdivuhodná a zasluhuje ocenění, byť o korektnosti jeho postupu lze pochybovat a obhajobu a  obžalované nepotěšil: až v závěru řízení zahlcuje soud překvapivými důkazy-nedůkazy a zejména se zabývá obchodněprávním pozadím konfliktu mezi oběma bývalými společníky, když soud jejich obchodní spor nemůže řešit. Jeho úsilí o dosažení odsouzení odpůrce jeho klienta je daleko intenzivnější než snažení státního zástupce, jenž de iure hájí zájem státu. Objem informací, jež tímto způsobem pár dní před vyhlášením rozsudku vnutil soudu, je tak velký, že pochybuji o jeho zvládnutelnosti ve zbývajícím čase.

Pro mne jako pozorovatele bylo zajímavé sledovat i reakce předsedy senátu a přísedících. Oba přísedící sledovali celé jednání s napjatou pozorností, což nebývá u našich soudů samozřejmostí. Pokud se týká předsedy senátu, občas se mi zdálo, že výrazem tváře dával najevo obhájci, že jeho námaha je nadbytečná, protože má o všem jasno.

V každém případě obžalovaní mají důvod očekávat vyhlášení rozsudku v nejistotě a s napětím.


==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.


pondělí 9. prosince 2019

K OTÁZKÁM VÁCLAVA MORAVCE Z 8.12.2019


Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně  loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože.

Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce dne 8.prosince 2019 se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru : Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí.

Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí.

Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Václava Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů.

Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO.

Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše  již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol.

Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby.

Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny.

Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí ?

Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky.  Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl  nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého  názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná.

Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů.

Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než v druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie.  Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací.

Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“.Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu.

Posléze  debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování.

Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organizmy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplat|ňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu.

Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala  na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše.

Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



neděle 8. prosince 2019

TRAGEDIE HŘÍŠNÉHO DOKTORA


V rýnovické věznici si odpykává dvanáctiletý trest za -mírně řečeno- nevhodné nakládání s podřízenými ženami lékař Jaroslav Barták, kdysi se pohybující mezi společenskou smetánkou jako pstruh v proudící vodě, předseda Lions Clubu, s nímž se rád nechal vyfotografovat kdekdo, kdo něco ve společnosti znamenal. Pád do hlubin postavení vězně byl pro něj velmi tvrdý a zplodil hněv na všechny, o nichž si myslel, že mu k pádu dopomohli. Sám trest dvanácti let odnětí svobody se v jeho věku mohl snadno přeměnit na doživotí.

To nestačilo: dostal se znova před soud kvůli svým opileckým fantasmagoriím, jež zahrnovaly plánování útěku z vězení a vraždy, mučení a vydírání jeho nepřátel. Do věznice měl pro něj přiletět vrtulník, který jej měl dopravit do Polska a odtud soukromý gripen dále do Běloruska. Spoluvězeň recidivista  Miloš Levko se pak měl po návratu na svobodu postarat o jeho nepřátele podle přesných pokynů, jež mu poskytl.

Prvním rozsudkem mu senát soudkyně Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. nadělil osmnáct let odnětí svobody. Naděje, že se někdy ještě vrátí na svobodu, se tak oddálila téměř do nekonečna. Měl ale štěstí. Jeho obhájkyně Hana Riedlová umí napsat „gramotné“ odvolání i dovolání, takže senát Evy Drahotové se nakonec spokojil s osmi lety vězení. V této souvislosti ze skutkové podstaty vypustil obvinění z plánování útěku. Ale ani tento „mírný“ rozsudek se nelíbil Nejvyššímu soudu ČR, který vrátil věc na první stupeň se závaznými právními pokyny.  Senát Evy Drahotové měl zejména odstranit pochybnosti a nejasnosti o  reálném významu jeho zločinných záměrů ke škodě nepřátel .

Podkladem pro jeho odsouzení byly videozáznamy jeho opileckého blábolení, jež pořídil spoluvězeň,  recidivista Miloš Levko, na zařízení, skrytém v hodinkách. Aby mu rozvázal jazyk,  bohatě jej zásoboval vodkou, za kterou musel platit „nekřesťanské“ peníze. Pan odsouzený se stal obětí intriky, kterou nemohl provést spoluvězeň sám. Určitě se na ní podílel řetěz spolupachatelů. Dodání hodinek do věznice patrně zprostředkovala kaplanka, která asi také obstarávala přísun alkoholu. Není známo, kdo je pak vynesl ven, ale je jisté, že je obdržel tehdejší šéf pražské mordparty plk. Josef Mareš, dnes údajně zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten se pak postaral o doručení jejich obsahu liberecké kriminální policii. Protože o existenci hodinek neuvědomil vedení věznice, umožnil únik recidivisty před kárným řízením za porušení vězeňského řádu. Není známo, kdo byli lidé, kteří hodinky poslali do vězení a doručili je pak plk. Josefu Marešovi. Jak recidivista Miloš Levko, tak bývalý policista Josef Mareš neposkytli soudu dostatečnou součinnost, aby mohl objasnit tyto záhady.

Tento způsob získání důkazů je dle mého laického mínění nezákonný a i když se již tímto příběhem zabývám několik let, dosud se nepřestávám divit poměrům ve věznici, které tento způsob pořízení důkazů umožnily. Divím se i nezájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů o podivnou úlohu, kterou v tomto darebáctví sehrál bývalý policista plk. Josef Mareš.

Není bez zajímavosti, že recidivista Miloš Levko se dostal na svobodu, ale záhy jej Okresní soud v Liberci znova odsoudil k nepodmíněnému trestu. Společně s ním si vyslechla rozsudek i vězeňská kaplanka.

Objektivně vzato, senát Evy Drahotové nemohl bez součinnosti Miloše Levka a Josefa Mareše vyhovět pokynům Nejvyššího soudu ČR. Protože jeho myšlení se řídí oblíbenou zásadou trestních soudců „in dubio CONTRA reo“ , nedospěl k laické úvaze, že bláboly Jaroslava Bartáka jsou do té míry výstřední a nerealizovatelné, že přikládat jim význam plánování trestného činu odporuje zdravému selskému rozumu. Místo, aby jej zprostil nesmyslné obžaloby, posunul věc jako horkou bramboru Vrchnímu soudu v Praze, kterému nezbyde, než se sám vypořádat s pokyny Nejvyššího soudu ČR.

Čtenáři se možná budou podivovat, proč se zajímám o osud obžalovaného, který díky své minulosti sympatie nevzbuzuje. Je to tím, že jsem přesvědčen, že každý zločinec má nárok na korektně vedené trestní řízení. Opatření usvědčujících důkazů jednáním skupiny, používající záznamové zařízení, skryté v hodinkách, a složené ze  skrytých pachatelů, vysokého policejního důstojníka, recidivisty Miloše Levka a vězeňské kaplanky nelze považovat za zákonné, natož za korektní.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



středa 4. prosince 2019

NAŠEL SE „NEZVĚSTNÝ“ SVĚDEK


U zlínské pobočky Krajského soudu v Brně pokračoval ve dnech 3.-4. prosince 2019 senát Jiřího Dufka v „úklidu po soudkyni OLO“, tedy v novém projednání kauzy bratří Lebánků & spol., odebrané kárně potrestané „soudkyni OLO“ po jejím prohlášení Ústavním soudem za podjatou.

Jednou ze zátěží, kterou toto řízení zatížila, bylo přijetí svědectví Františka Ondráčka, jenž nejdříve z vězení poslal bratrům Lebánkovým vyděračský dopis s požadavkem na vyplacení vysoké částky, a když nezaplatili, oznámil státnímu zastupitelství, že zhruba před 20 lety Lebánkovi spolu s ním vyráběli v Babicích u Uherského Hradiště padělky cigaret Marlboro a z výnosu nezákonného obchodu získali prostředky na zakoupení skladového areálu v Lůžkovicích. V původním řízení podal svědeckou výpověď před soudem. V ní se  odkázal na svědky, kteří ale jeho tvrzení nepodpořili. V obnoveném řízení dosud nevypovídal, protože nebyl k nalezení.

Skutek, který František Ondráček oznámil, by byl již promlčený, i kdyby se skutečně stal. V obžalobě se neuvádí a daleko vybočuje z jejího časového rámce.

Vedlejší větví Ondráčkova vstupu do kauzy bylo trestní oznámení pro vydírání, které na něj podali Lebánkovi. Nepochodili s ním. Policisté si přibrali jako svědka  ods. Romana Šulyoka, který v době, udané Františkem Ondráčkem, ještě Lebánky neznal a ani nemohl tušit, že se s ními někdy setká. Nic nevěděl, ale přesto podezření proti nim podpořil. Policisté pak trestní oznámení odložili s tím, že je možné, že tvrzení Františka Ondráčka o pohledávce za Lebánkovými je reálné, takže nejde o vydírání.

Soudce Jiří Dufek považoval za nutné svědectví Františka Ondráčka přezkoumat. A šel na to podobně jako policisté: přizval jako svědka ods. Romana Šulyoka. Jeho výslech před soudem zřetelně ilustruje důsledky vyloučení jeho věci „soudkyní OLO“ do samostatného řízení s následným zastavením trestního stíhání. Ze spoluobžalovaného se rázem stal korunní svědek obžaloby, a to svědek nadaný výraznou fabulační schopností a nepochybně rozhněvaný na bratry Lebánkovy. O výrobě cigaret v Babicích před 20 lety sice nemohl nic vědět, ale pilně se snažil podpořit domněnku, že k ní skutečně došlo. A využil příležitosti, aby podpořil i názor, že obžaloba proti Lebánkům je opodstatněná. Jeho pozice je výhodná: nic se mu nemůže stát, i když se prokáže, že pokus o zprovoznění linky na výrobu cigaret v Lůžkovicích je výlučně jeho záležitost.

Až po něm předstoupil před soud napjatě očekávaný svědek František Ondráček. Zklamal ale očekávání: využil zákonné možnosti odmítnout výpověď. Ve výsledku tak připuštění jeho svědectví má pouze význam zbytečné ztráty času.

Zbytek dvoudenního jednání zaplnilo přehrávání odposlechů, prokládané vysvětlivkami obžalovaných, zejména Ladislava Lebánka. Podle mého laického názoru nezaznělo v nich nic, co by obžalované usvědčovalo z trestné činnosti.

Zatím nebyla zhojena významná mezera v dokazování: stále se neví, kdo nakoupil čtyři tuny tabáku, navezeného do skladu v Lůžkovicích těsně před  zahájením trestního řízení. K návozu došlo pod dohledem celníků, kteří na kamion čekali, zadokumentovali přeložení tabáku na vozidlo jednoho ze spoluobžalovaných, ale nezajímali se o totožnost řidičů a doprovodnou dokumentaci. Důvody, pro které celníci na kamion čekali, mohou být různé. Nelze ovšem vyloučit, že i věděli, kdo zásilku vypravil a kdo zaplatil zboží. Pátrací odbor Celní správy zatím soudu nesdělil, co mu bylo o zásilce známo. Z různých jednání jsem ale nabyl dojem, že orgány činné v trestním řízení z nějakého důvodu raději majitele tabáku nechtějí znát. Soudím ale, že to nejsou obžalovaní Lebánkovi: kdyby tomu bylo jinak, asi by je můj vytrvalý zájem o tuto veledůležitou informaci znervózňoval a určitě by mi dali najevo nelibost.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 11. a 12. prosince 2019.

  

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pátek 29. listopadu 2019

POSTŘEHY Z „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZY“


„Velká daňová kauza“, v které senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně soudí Shahrama Zadeha a skupinu spoluobžalovaných kvůli krácení daně s přidanou hodnotou v objemu přibližně 2,5 miliardy Kč, se plouží k značně vzdálenému rozsudku. Zatím soud počítá s třiceti třemi jednacími dny do konce prvního pololetí r.2020. Zda se přes ně propracuje k rozsudku, popř. zda dojde k nějaké odchylce, je zatím ve hvězdách.

Hlavní líčení pokračovalo ve dnech 25.-27. listopadu 2019. Během prvních dvou dnů byl čas jednání jakž takž využitý, i když ani tentokrát se nedostavili všichni předvolaní svědci. Mezery, vyvolané jejich neúčastí, jako obvykle zaplnilo přehrávání odposlechů, jejichž obsah byl v několika případech dosti významný na to, aby stál za vyjádření obž. Petra Moštěka . Žádný se dle mého laického úsudku nedal vyložit jako důkaz o trestné činnosti.

Soud předvolal  k tomuto jednání také svědky, kteří dřívějšímu předvolání nevyhověli. Proto je soubor svědeckých výpovědí nesourodý. Opět se někteří nedostavili. Pokud jde o svědky ze Slovenské republiky, je možné, že měli obavy, že by se domů nevrátili.

Prvního ze slyšených svědků přivedla eskorta z výkonu trestu. Svědek uvedl, že se dostal před soud v podobné záležitosti, jakou se zabývá senát Aleše Novotného. Byl ale zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů. Částečně se jeho obvinění týkalo obchodů se společností Biodiesel Trade, nikoli však P.P.S. Ve výkonu trestu je kvůli trestné činnosti jiného druhu. Nehlásil se k známosti s žádným z obžalovaných mimo Petra Moštěka a Petra Dokládala. Předsedu senátu velmi zajímaly podrobnosti skutkové podstaty v trestním řízení, v němž byl zproštěn, ač to s projednávanou věcí nesouvisí.

V podstatě tento svědek k objasnění předmětu obžaloby nijak nepřispěl. Jeho nicotná výpověď pouze přiměla obžalované Petra Moštěka a Petra Dokládala k objasňujícím vyjádřením o kontaktech společnosti Biodiesel Trade  s ním, které se ale skutkové podstaty obžaloby netýkaly a sám svědek se o nich nezmiňoval.

Další svědek žije alternativním způsobem života: nezdržuje se nikde nastálo a o tomto soudním jednání se dověděl téměř náhodně. Obsílka se k němu nedostala. Uvedl, že se kdysi seznámil s obž.Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, později s Petrem Moštěkem a Petrem Dokládalem. Pomáhal v obchodech otci a sestře, která vlastnila čerpací stanici. Věnoval se distribuci  pohonných hmot. Byl v obchodním spojení se společností Biodiesel Trade, snažil se získat pro ni nové zákazníky. Domníval se, že Petr Moštěk byl jednatelem, Daniel Rudzan neměl formální postavení. Tvrdil, že pracoval v podstatě za příslib provize. Nebyl příliš úspěšný. Popsal obsah své činnosti. Předsedovi senátu se nepodařilo dobýt z něj informaci, kdo rozhodoval o prodejních cenách. O tvorbě cen v podstatně nic nevěděl.  Připustil, že slyšel o společnosti P.P.S., ale o jejím fungování nic nevěděl.  Nepamatoval si, kolik lidí pracovalo v kancelářích společnosti Biodiesel Trade. Předseda senátu mu nechal přehrát bezvýznamné odposlechy z r.2014, k nimž podal vysvětlení. Svědek popřel, že by mu obž. Petr Moštěk vysvětlil, jak se tvoří ceny. Mimo čtyř výše uvedených osob nikoho dalšího z obžalovaných neznal. Na dotaz státního zástupce připustil, že poznal Petra Pfeifera, který se podle jeho slov „motal kolem Daniela Rudzana“. Pokud se týká obž. Shahrama Zadeha na dotazy jak předsedy senátu,  tak státního zástupce odpovídal, že o něm sice slyšel, ale nic bližšího neví. Po otázkách obž. Petra Moštěka svědek upřesnil, že společnost jeho otce, pro kterou pracoval, fakturovala společnosti Biodiesel Trade za jeho práci, ale osobně z toho nic neměl. Ve vyjádření k jeho výpovědi obž. Petr Moštěk zdůraznil, že společnost Biodiesel Trade neměla nikdy dluh vůči finanční správě jak u daně přidané hodnoty, tak u spotřební daně, a všechny její obchodní transakce probíhaly v souladu se zákonem.

Třetí vyslechnutý svědek patří do okruhu obžalovaných Jiřího Eliáše a Ladislava Mazury. Tvrdí ale, že nevěděl o jejich trestné činnosti. Sám byl pravomocně odsouzen za napomáhání trestné činnosti, spočívající v organizování „bílých koní“. Nic takového nedělal pro zmíněné odsouzené. Popřel, že by vykonával nějaký nátlak na obž. Jiřího Eliáše, což tento tvrdil v přípravném řízení, totéž ve vztahu k Ladislavu Mazurovi. Jeho vzájemný vztah s obž. Jiřím Eliášem byl napjatý. Kromě výše uvedených obžalovaných nikoho dalšího nezná.  Půjčoval peníze obž. Ladislavu Mazurovi, který vždy vše vrátil.

Zatímco paní přísedící jako obvykle neměly na svědka otázky a nevyvolal zvědavost ani státního zástupce a obhájců, podrobil jej výslechu obž. Petr Moštěk. Zajímalo ho především, zda jím označené firmy měly něco společného s trestnou činností, za kterou byl odsouzen. Obdržel negativní odpověď. Stejně tak popřel, že by znal tazatelem zmíněnou osobu a firmu. Nepotvrdil sdělení obž. Jiřího Eliáše, že měl komusi půjčit  15 milionů Kč a pak dalších 5 milionů Kč na nákup pohonných hmot. Svědek přiznal půjčku 10,8  milionů Kč na jiný účel. Popřel Eliášovo tvrzení, že by jej manipuloval do pozice „bílého koně“, opakovaně zdůraznil, že se s ním nescházel.

V následném vyjádření pak obž. Petr Moštěk vyvracel výpověď obž. Jiřího Eliáše, který se stylizoval do pozice oběti různých osob, které ho přinutily do obchodu s pohonnými hmotami. Všichni jím zmínění ale jeho tvrzení popírají. Vyvodil z toho nevěrohodnost obž. Jiřího Eliáše, který házel své vlastní hříchy na jiné lidi. Obchody Jiřího Eliáše probíhaly dávno před tím, než se uvádí v obžalobě a dříve, než kontaktoval společnost P.P.S. Pan obžalovaný se dožadoval, aby soud konfrontoval výpovědi obž. Jiřího Eliáše se svědectvími ostatních. 

Jednání dne 26. listopadu otevřel výslech svědka, který se dostavil jako jediný ze tří předvolaných. V úvodu se vyjádřil, že nezná nikoho z obžalovaných a o předmětné trestné činnosti nic neví, má ale svou historii na Slovensku. Věděl o obchodní činnosti muže, který má v této kauze postavení svědka a jehož jméno mu předseda senátu předestřel. Působil jako jeho poradce. Jednalo se o majitele a jednatele firmy  a původce záměru pustit se do obchodování s pohonnými hmotami. Svědek věděl o uzavření smlouvy se společností Ecoll Invest, která byla sice uzavřena, ale žádný obchod na jejím základě neproběhl. Nakupovali porůznu a zboží prodávali dál společnosti, která měla síť čerpacích stanic.

Další svědek se dostavil až po polední přestávce. Hlásil se k představeným společnosti Ecoll Invest Danielu Rudzanovi, Petru Moštěkovi a Petru Dokládalovi. Věděl, že společnost dovážela pohonné hmoty ze zahraničí. Zprostředkoval Danielu Rudzanovi styk s obchodním ředitelem nějaké německé společnosti. Sám osobně ale s obchodem s pohonnými hmotami neměl nic společného. Předseda senátu mu položil otázku, kterou dříve nikomu nepoložil a svědka svou přímočarostí překvapila: „co vy jste vlastně zač ?“ Dověděl se pak, že těžištěm svědkovy činnosti je ochrana osob a majetku, včetně přepravy peněz. Ecoll Investu neposkytoval žádné informace ani služby, i když měl s nimi smlouvu, jež zůstala nenaplněna. Styky s obžalovanými ukončil asi půl roku před jejich zatčením. Předseda senátu jej upozornil, že by „jej nemuseli mít rádi“. Překvapil později svědka sdělením, že je v obchodním rejstříku zapsán jako člen představenstva společnosti, o které dle jeho slov nikdy v životě neslyšel. Pak mu nechal přehrát pár odposlechů, „aby se někam dostali“, k nimž svědek podával vysvětlení. Jeho vystoupení doplnil vyjádřením obž. Petr Moštěk.

Poslední den bloku začal nedobře. Za celé dopoledne se nedostavil ani jeden svědek a předseda senátu opakovaně nařizoval dlouhé přestávky. Jediný svědek se dostavil až ve 13 hod. Vyjádřil se, že zná pouze Martina Veselého a  Jiřího Samka. Pracoval pro ně. Na svou firmu nakupoval pohonné hmoty, které pak prodával dál. Jedním z odběratelů byla slovenská společnost Czech Petrol Distribution. Prodával za cenu včetně DPH. Platby probíhaly převodem na účet. Netušil, že by mohl být zapojen do nějakých nezákonných obchodů. Skončil, když společnost upadla do dluhů. S nikým z bývalých obchodních partnerů pak neudržoval styky. Zadluženou obchodní společnost prodal nabyvateli, jehož nikdy neviděl. Obecné poznatky o této kauze, získal z článků jakéhosi „novináře Jelínka“ z Parlamentních listů. Osobně nezná nikoho z obžalovaných. Věděl o firmách P.P.S. a Ecoll Invest a jejich činnosti, ale neměl s nimi osobní styky. Zná jméno Martin Valentovič, ale neměl s ním nic společného.

Ve svém celku svědci a přehrávané odposlechy poskytli soudu mnoho detailních informací o obchodování s pohonnými hmotami, ale nic o technologii krácení daně z přidané hodnoty, natož jeho organizování. Žádný ze svědků nezná obž. Shahrama Zadeha mimo informací z doslechu či z mediálních zpráv.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 2.-4. prosince 2019


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pondělí 25. listopadu 2019

ZÁDRHELE V „HOROROVÉM“ PROCESU


Ve třech po sobě jdoucích  článcích s názvem  Ve Zlíně znova o „hororovém příběhu“ jsem se zabýval obnoveným hlavním líčením po zrušení rozsudku odvolacím soudem ve věci, o které jsem dříve psával jako o „hororovém příběhu od zlínského soudu“. Od počátku jsem zaznamenal svižné vedení jednání předsedou senátu Radomírem Koudelou a jeho snahu dovést případ k rozsudku během několika málo stání. Zaznamenal jsem pak, že různé okolnosti se staví jeho snaze do cesty. Podle upravených záměrů se ale stále dalo počítat s vynesením rozsudku dne 25. listopadu 2019.

V dalším vývoji se ale vyskytly zádrhele, které způsobily, že ani v tomto termínu na rozsudek nedojde. Při hlavním líčení dne 18. listopadu 2019 zmocněnec poškozeného předložil balík nových listinných důkazů a oznámil jejich postupné doplňování v následujících dnech. Kromě toho jeden ze dvou zbylých „únosců“ oznámil záměr posílit svou obhajobu vyjádřením ukrajinského lékaře, v jehož péči se nacházel v den spáchání žalovaného skutku. V následujících dnech předložil nový listinný důkaz také obhájce obžalovaných.

Pokud by se prokázala pravdivost závěrů, vyplývajících z nových důkazů,  bylo by to krajně nepříjemné jak pro obžalované, tak také pro pana poškozeného.

Soud nemá jinou možnost než vzdát se záměru ukončit řízení pokud možno včera a důkazy provést a řádně vyhodnotit. Začal s tím již při hlavním líčení dne 25. listopadu 2019, kdy před soud předstoupili dva znalci internetových technologií, dodaní zmocněncem pana poškozeného.  Jejich vystoupením nebylo objasňování ukončeno, takže řízení bylo odročeno na 11. prosince 2019. Nechci sýčkovat, ale mám obavy, že ani v odročeném řízení se ještě závěrečných řečí nedočkáme.

==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



neděle 24. listopadu 2019

VÝKŘIK ALENY VITÁSKOVÉ


V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala  Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara r.2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům.

Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji  zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení dne 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko.

Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení  o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit.

Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené   Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí, než nastoupit výkon trestu v ženské věznici  ve Světlé n.S., odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem).

Na tomto základu pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen,  v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády.

Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení.

Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31.prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ANI ZČÁSTI dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise  ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby.

V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci,  kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně.

Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie.

Nyní již víme bezpečně, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Nyní je na místě otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost.

Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo.

Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše.

V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti.

  

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.