neděle 5. dubna 2020

KDY NAPSAL MARTIN SHABU PRAVDU ?

článku z 16. února 2020 „Justiční fakenews z Lidovek“ jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10.,12. a 14.února 2020 referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku  Chamurappi vylákat 20 milionů Kč pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek. Martin Shabu neřekl téměř nic o řízení, jež bylo oficiálním předmětem jeho zájmu, a ani nemohl, protože bylo v začátcích a policie na ně uvalila přísné informační embargo. Zato věnoval velkou pozornost poškozeným, nepravomocně odsouzeným manželům Novotným, o jejichž  případu podal poměrně obsáhlou, leč neúplnou, a tím silně znevažující zprávu. Jeho zájem měl podle jeho tvrzení v článku z 12.února 2012 tímto směrem stočit předseda senátu Radomír Koudela, jehož rozsudek měl být cílem aktivit pachatelů.

Proces, kolem kterého se zmíněné „fakenews“ točí, není jen tak ledasjaký. Nejde v něm jen o svobodu obžalovaných, ale také o obrovské  peníze řádově ve stamilionech Kč. Obžalovaný Jaroslav Novotný a poškozený Pavel Buráň jsou v postavení věřitele a dlužníka. Půjde-li obžalovaný za mříže, vymáhání dluhu bude mít ztíženo a pan poškozený bude mít po starostech.

Obžalovaní měli dlužníka přinutit s použitím násilí k podpisu pro něj nevýhodných listin, jimiž si svůj nárok pojistili. Vykonavateli násilí měli být jimi najatí „zakuklenci“. Za zlé nakládání s poškozeným dlužníkem byli Novotní již podruhé nepravomocně odsouzeni.  Rozsudek z 29.března 2018 jsem zpochybnil  nevlídným komentářem a měl jsem pravdu: odvolací soud s ním naložil nemilosrdně. Podle mého laického názoru rozsudek ze 17.prosince 2020 má ještě více slabin.

Tomu Martin Shabu nevěnoval pozornost, ale zejména  opomněl čtenáře seznámit se skutečností, že proces provází obrovský debakl policie a dozorového státního zástupce. Předvedli totiž před soud jako „zakuklence“ tři slovenské občany, kteří vůbec neodpovídali původnímu popisu panem poškozeným, a čtvrtého se ani nepokusili ztotožnit. Všichni tři předvedení měli alibi, jež se opíralo o různá svědectví a objektivní důkazy. Předseda senátu se přímo virtuózním výslechem svědků snažil alibi vyvrátit, ale již v prvním rozsudku jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a státní zástupce se neodvolal. Aniž by v „druhém kole“ došlo k podstatné změně důkazní situace, v rozsudku ze 17.prosince 2020 soud zprostil i oba zbývající „zakuklence“. Státní zástupce se opět neodvolal. Ve vztahu k „zakuklencům“ je tedy rozsudek pravomocný. Existují nyní pouze v hlavě pana poškozeného a jediným uceleným důkazem o vykonaném násilí jsou jeho tvrzení. Jejich rozpornost, lépe řečeno zjevnou nevěrohodnost, předseda senátu v písemném vyhotovení rozsudku umně zastřel.

Podíl předsedy senátu na znevažování chráněnců spolku Chamurappi mě popudil. Proto jsem si na něj stěžoval. Stížnost prověřil a shledal nedůvodnou soudce Jiří Rezek, místopředseda soudu, pověřený řízením zlínské pobočky soudu. Pokud čtenáři sledovali seriál článků, jež jsem věnoval „hororovému příběhu od zlínského soudu“, možná jim zní jeho jméno povědomě: v článku z 13.března 2018 jsem se zmínil o jeho nepřímém propojení s poškozeným Pavlem Buráněm, pro něhož řadu let pracovala jako vedoucí skladového hospodářství jeho manželka. Netvrdím, že je zde příčinná souvislost, ale krátce po uveřejnění článku změnila působiště.

Z vyrozumění pana místopředsedy ze dne 11.března 2020 jsem se v podstatě dověděl, že má stížnost byla nesmyslná. Soudce Radomír Koudela se vyjádřil, že novináři neposkytl žádné informace o zahájeném trestním řízení a o rozsudku ve věci Novotných s ním vůbec nehovořil. Shodně se ale vyjádřil také Martin Shabu, který popřel, že by získal jakékoli informace od pana soudce a informace o rozsudku nad Novotnými čerpal z internetových stránek spolku Chamurappi. Tam je skutečně mohl získat, ovšem je otázka, proč vyselektoval jen část údajů, když rozsudek doprovází kritický komentář.

Zejména je nesporný nesoulad mezi sdělením místopředsedy Jiřího Rezka a textem článku z 12. února 2020, v němž se doslova uvádí: „Na ruce mu nasadili kovová pouta a poté ho v jeho vlastním vozidle eskortovali,“ popsal začátek hrůzného příběhu Radomír Koudela, předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně.“ Soudím, že pan místopředseda se Martina  Shabu nezeptal, odkud se uvedené tvrzení v jeho článku vzalo, když shodně s předsedou senátu uvádí, že o této věci s ním nehovořil. Jsem zvyklý věci prověřovat, proto jsem pana místopředsedu požádal, aby mi poskytl kopii vyjádření Martina Shabu. V žádném případě jsem v té souvislosti nežádal, aby změnil rozhodnutí o mé stížnosti.  Nevyhověl mi, protože můj dopis vyhodnotil jako projev nespokojenosti se způsobem vyřízení stížnosti a příslušný stížnostní spis odeslal na Ministerstvo spravedlnosti k přezkoumání jeho postupu. Pochybuji, že ministerští úředníci objasní rozpor mezi inkriminovaným výrokem v článku a obsahem přípisu místopředsedy Jiřího Rezka. Při obvyklém tempu jednání ministerstva stížnostní řízení zůstane zmraženo možná až na několik měsíců. Mezitím v klidu vyprší subjektivní procesní lhůta, v které by mohl předseda Krajského soudu v Brně podat na soudce Radomíra Koudelu kárnou žalobu..

O vysvětlení rozporů a vydání vyjádření, citovaného  místopředsedou Jiřím Rezkem, jsem opakovaně žádal šéfredaktora Lidových novin i Martina Shabu. Odpovědí bylo mlčení. Otázka, kdy napsal Martin Shabu pravdu, zůstává tedy nezodpovězená. Pokud je informace z článku pravdivá, popisuje poklesek pana soudce. Je-li pravdivé  vysvětlení Martina Shabu, došlo k hrubému provinění novináře a já bych se s radostí panu předsedovi senátu omluvil. K tomu ale potřebuji znát pravdu, zatímco dosud mám k disposici pouze rozporné informace. Radomír Koudela by měl důvod podat trestní oznámení pro pomluvu, pokud by je za něj nepodalo vedení soudu. Z chování Martina Shabu, Jiřího Rezka a Radomíra Koudely mám ale dojem, že z nějakých důvodů plují na společné lodi a o objasnění pravdy vůbec nestojí.  


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 2. dubna 2020

ČESKÝ MADURO


Hlavní proud české žurnalistiky oklestil naše právo na svobodný přístup k informacím téměř monotematickým zúžením pozornosti na problematiku koronavirové pandemie, o které podává uniformní informace. Zprávy a názory, jež se odchylují od názorů hlavního proudu, se vyskytují pouze porůznu na různých neoficiálních internetových stránkách. Informování o zahraničních událostech je velmi kusé, téměř žádné, ale opadl zájem i o skandalizaci vládních politiků (čehož v tuto chvíli není třeba litovat).

Ale i informace o Covid-19 jsou hrubě deformované. Média na nás chrlí čísla, jež sama o sobě nepodporují názor o nebezpečnosti onemocnění. Za pozornost stojí pouze údaje o úmrtích, ale ve vztahu k počtu obyvatel se nezdají být hrozivé. Pouze z neoficiálních zdrojů k nám po trochách pronikají zprávy o krutých koncích pacientů, u nichž má onemocnění vážný průběh. Jejich absence v oficiálním zpravodajství je nepochopitelná: ospravedlňují přece jistý útisk obyvatelstva, k němuž se vláda uchýlila.

Z neoficiálních zdrojů se na veřejnost dostávají zprávy, zpochybňující závažnost onemocnění koronavirem, srovnávajíce jej s chřipkou. „Jedna paní“ v nich povídá, že chřipka zasahuje daleko větší počty osob a zejména úmrtí jsou častější. Ale oficiální zdroje o stavu chřipkové epidemie mlčí. Nemáme možnost porovnat si chýry se skutečností.

Masa novinářů se hromadně zapojila do tohoto způsobu matení hlav veřejnosti a pomohla tak k zglajchšaltování přístupu obyvatelstva  k vládním opatřením.

Je ale možné, že je informační blokáda rozumná, protože chrání veřejnost před kacířskými nápady. Vyzkoušel jsem si to na sobě, když jsem jedním okem zahlédl na televizní obrazovce venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Bleskem jsem si jej spojil s obrazem Jana Hamáčka: oba pánové jsou nesporně fešáci a jsou na sebe navzájem nápadně podobní. Kdyby si Jan Hamáček nechal narůst knír a kdyby Nicolas Maduro vyměnil polovojenské oblečení za pověstný červený svetr, bylo by to ještě nápadnější.

Od poznatku o vnějškové podobě se ale okamžitě začaly odvíjet kacířské úvahy o tom, zda se vzájemná podobnost obou pánů nepromítá také do jejich sklonů a způsobů myšlení. Není to zcela neopodstatněné.

Zamysleme se například nad osobní zásluhou Jana Hamáčka o zavedení povinného zakrývání úst a nosu. O účelnosti tohoto opatření se přou odborníci po celém světě a nemohou se dohodnout na jednoznačném názoru. Převažují dokonce pochybnosti. Prokazuje to škodlivost nadbytečné vzdělanosti. Laik Jan Hamáček pochybnostmi netrpí a jako první nás začal z televizní obrazovky přesvědčovat, že „je lépe mít něco než nic“, a zabralo to.

Sklon  k radikálním řešením uplatnil i ve vztahu k pendlerům. Byl to jeho nápad, že jejich opakované cestování přes hranice tam a zpět je  třeba zakázat. Prosadil svou a ze dne na den připravil o chléb blíže neurčený počet pendlerů. Zákaz ale neuvalil na pracovníky ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří pracují v prostředí, v němž je vyšší pravděpodobnost setkání s infekcí, a jsou tak přirozenými přenašeči nákazy. Nebudou-li nákazu vozit od nás ven, možná ji přivezou při zpáteční cestě. Navíc jde o profese, které bolestně chybí zde. Kdyby jim znemožnil pracovat v zahraničí, ve srovnání s jinými profesemi by jim uškodil podstatně méně, protože by snadno získali náhradní zaměstnání, byť možná s menším příjmem: ale „je přece lepší mít něco než nic“. Ti ostatní jsou poškozeni dvakrát: přišli o zdroj příjmů v zahraničí, ale v situaci, kdy zde začíná propouštění, mají jen malou naději, že najdou aspoň nějakou náhradu.

S jídlem roste chuť: nově prosadil Jan Hamáček návrh zákona, který umožní policii pokutovat na místě občany, kteří nepoužívají předepsané ochranné pomůcky. To je nápad, který by se pro svou absurdnost hodil jako námět pro Franze Kafku.  Nebylo by možno proti němu mnoho namítat, pokud by stát byl způsobilý občany potřebnými prostředky zdarma vybavit. V situaci, kdy občané mají s jejich obstarání potíže, kdy mnozí je mohou nosit pouze díky slitovnosti žen, má povahu zvůle a je na místě jej odmítnout.   Doufejme, že zákon Parlamentem neprojde, nebo že jej v krajním případě nepodepíše prezident republiky.

Jan Hamáček se bude jistě bránit, že díky přísným opatřením Česká republika vzdoruje pandemii úspěšněji než většina ostatních zemí. Důvody, proč má pandemie v různých státech rozdílný vývoj,  nejsou dostatečně prozkoumány a vysvětleny, ale úspěšnost českých opatření je zjevná. Nesnažím se je zpochybnit jako celek, upozorňuji pouze na výstřelky a chuť zneužívat moc.

Na okraj poznamenávám, že Hamáčkova ráznost může mít příznivý vliv na jeho osobní oblíbenost až do té míry, že se může přiblížit popularitě Andreje Babiše. Je možné, že se jeho obliba aspoň zčásti přelije do politických bodů pro ČSSD. Možná se v podzimních volbách dočkáme překvapení, kterého by bez koronaviru nebylo.


==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 28. března 2020

PREZIDENT A AMNESTIE


Žádostí o vyhlášení amnestie ctihodná advokátní kancelář Toman, Devátý a partneři nastavila zrcadlo úřadům, které z povahy svých pravomocí mimo jiné nesou odpovědnost za zdraví a životy vězňů. Měly to být především ony, kdo měl upozornit na prospěšnost drastického snížení počtu vězňů a dožadovat se amnestie.

Naše věznice jsou opět přeplněné. Stovky odsouzených jsou namačkané v omezeném prostoru. Nedostává se jim plnohodnotná strava bohatá na vitaminy, pohyb na vzduchu mají omezený. Má to neblahý vliv na jejich přirozenou odolnost. Vězeňská služba se může zatím pochlubit, že se nevyskytl žádný případ nakažení vězně nebo pracovníka Vězeňské služby coronavirem. To je ale jen okamžitý stav, který určitě nebude trvalý. Musíme počítat s možností, že postupně se nákaza dostane do všech věznic.

Průnik nákazy dovnitř způsobí katastrofu. Možnosti izolování nakažených jedinců od zdravých jsou prakticky nulové. Nelze úplně zabránit setkávání vězňů mezi sebou navzájem, nebo přenosem infekce v uzavřeném prostoru jinými způsoby. Zdravotnická péče o vězně je dlouhodobě na hanebné úrovni, nedůstojné civilizační úrovně kulturní země v 21.století. Na zvládnutí hromadného onemocnění  vězňů není vězeňská lékařská služba připravena. Obecně jsou podmínky věznic daleko horší než domovů seniorů, z nichž některé oznámily, že nemohou dostát povinnostem, uloženým ministerstvem zdravotnictví.  

Posláním vězeňství není ničení zdraví či dokonce zkrácení životů odsouzených. Názor, že odsouzením se z lidí stává odpad, na jehož zdraví a životech nezáleží, je hluboce nemravný. V dané situaci ale můžeme s jistotou počítat s tím, že v případě proniknutí covid-19 do věznic se v důsledku souhry výše popsaných okolností tresty mnoha odsouzených promění na doživotní. Za  daných okolností by vyprázdnění věznic nejméně v rozsahu Klausovy amnestie předešlo hrozící katastrofě.

My všichni, kteří na svobodě reptáme na tíživost omezujících opatření, máme stonásobně větší naději než vězni, že s infekcí vůbec nepřijdeme do styku a pokud už nás postihne, přežijeme díky vyšší přirozené odolnosti a odborné lékařské péči.

Pan prezident nemá životní zkušenost Václava Havla a věznice nenavštěvuje. Zjevně si neuvědomuje, jaké následky bude mít proniknutí nákazy do věznic. Proto mu nedochází, že amnestií by některým vězňům zachránil život a naopak jejím odmítnutím některé odsoudil ke špatnému konci.

Odvolal se na svůj známý zásadní postoj k plošné amnestii. Veřejnosti jsou ale známy případy, kdy uplatňuje domnělé právo na libovůli a vlastních zásad se nedrží. Ostatně známým bonmotem zesměšňuje ty, kteří lpí na názorech, jež se pod tlakem nových okolností jeví jako neúnosné. Na sebe samotného ovšem platnost bonmotu nevztahuje. Příprava uvážlivě provedené amnestie by si vyžádala určitý čas a zatím ještě ve věznicích covid-19 neřádí. Pan prezident má proto hypoteticky ještě chvíli na to, aby svůj postoj přehodnotil.

Nemyslím ale, že se tak stane. Ne proto, že by Miloš Zeman nebyl způsobilý pochopit omyl a změnit názor, pokud dostane odpovídající impulz, ale jeho okolí se jistě postará o to, aby k němu nepronikl ani náznak nesouhlasu s jeho rozhodnutím.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



úterý 17. března 2020

…DO SEDEL !


Vybavila se mi stará anekdota, která se měla vysmívat tuposti velitelského sboru c.k. armády. Zde je:
Plukovník pobočníkovi: vydejte mužstvu rozkaz „do sedel!“
Pobočník plukovníkovi: ale pane plukovníku, vlak s koňmi dosud nedorazil.
Plukovník pobočníkovi: Nevadí, vydejte rozkaz „do sedel !“

Připomněl mi ji pirátský velekněz v čele pražského magistrátu, který zřejmě tak dlouho záviděl Andreji Babišovi, že může využít koronavirové krize k předvádění starosti o občany  a své moci nad nimi, až našel způsob, jak se také předvést jako mocný muž a starostlivý vládce: přišel na nápad zakázat  vstup do prostředků městské hromadné dopravy cestujícím bez roušky. Bylo by to prospěšné a rozumné nařízení, kdyby současně vyslal na nástupiště metra a zastávky tramvají a autobusů desítky roznašečů roušek, kteří by je zdarma rozdávali všem, kdo chtěli nastoupit bez nich.

Ale zachoval se stejně, jako kdyby velel „do sedel!“ vojákům, kteří nemají koně. Neboť roušky jsou hrubě nedostatkové zboží, překonávání jeho nedostatku svépomocí obyvatelstva se teprve rozbíhá a obrovské dodávky z Číny jsou v tuto chvíli jen zaplaceny. Stručně: díky všeničivým opatřením vlády cestujících městskou hromadnou dopravou sice značně ubylo, ale přece jen jich část zůstala. A jsou to většinou právě ti, kteří se přemisťovat musí z životně důležitých důvodů. Na dopravování  k cíli pěšky je Praha přece jen poněkud rozlehlá. Ti všichni, jimž pirátský rozkaz zkomplikoval život, se nejspíš hněvají.

Zdeněk Hřib zřejmě nečetl Niccolo Machiavelliho, jenž učí, že vladař má všechna příkoří, jež chce způsobit poddaným, uskutečnit najednou hned po uchopení moci. Hněv lidu časem zeslábne a na počáteční nepříjemnosti se zapomene, nakonec se na panovníka bude vzpomínat jako na dobrotivého vládce. Protože si toto neuvědomil, primátor vzápětí přidal zákaz vstupu do obchodů bez roušky. Občan, jenž si nedokáže sám ušít roušku, kterou jinak díky neschopnosti státu nemůže získat, bude stát před obchodem s potravinami tak dlouho, až zemře hladem a rozmnoží počet obětí koronaviru.  Posledním výdechem prokleje vládce, jenž mu znemožnil koupit si chléb.

Pražský primátor napodobuje jednání vládní skvadry, které zachutnala důležitost, již si její účastníci dodávají půlnočními vystoupeními. Je to přece báječné, když se nemluví o ničem jiném než o viru a na hříchy mocných se zapomíná. Aby mohli pořádat svá představení stále znova a znova, nezbývá jim, než nedbat ponaučení Niccolo Machiavellího a každý den přinést něco nového. V žádném případě nepřipustí, aby se k občanům dostaly pravdivé informace o vývoji chřipky, a média hlavního proudu s nimi „drží basu“.

Zatím se díky podpoře médiím podařilo vládě zaplavit zemi strachem. Vyděšení občané mu postupně podléhají, snad dokonce začínají pociťovat obdiv k jeho roznašečům, propadají stádnému pudu a ani nevěnují pozornost ceně, kterou budou muset za svou poslušnost zaplatit. Mnozí přišli v důsledku záchranných opatření o zdroje obživy, ale zmámeni zdánlivou vševědoucností vůdců si to zatím neuvědomují. Výsledek opatření, přijatých veřejnou mocí, není jistý, ale hmotné škody, jež lidem způsobila, jisté jsou. Dnes zanikají za clonou strachu, ale s určitým časovým odstupem, až se poškození občané dostanou do stavu zoufalství, si je uvědomí a budou volat k odpovědnosti původce svého trápení. Není radno dráždit tygra bosou nohou. Oklamaný lid se ze stádné ovce může stát hladovým krvelačným tygrem velmi snadno. Původci dalších protinákazových opatření  by si to měli uvědomit včas.

 ==================================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pátek 13. března 2020

PING PONG POKRAČUJE SE SOUHLASEM MINISTRYNĚ


Opakovaně jsem psal o soudním „ping pongu“, který spolu již osm let hrají Obvodní soud pro Prahu 1 s Městským soudem v Praze. Obvodní soud vydal již šest zprošťujících rozsudků, odvolací soud šestkrát vyhověl odvolání státního zástupce a vrátil věc obvodnímu soudu zpět. Předmětem trestního stíhání je jednání obžalovaných, které proběhlo v r.2008. Na straně nalézacího soudu nastoupil na hřiště již čtvrtý senát s předsedou Lukášem Svrčkem, u odvolacího soudu se hry  až  dosud zúčastňoval stále jen senát Jaroslavy Liškové, byť při posledním jednání v pozměněné sestavě (o to hůř!).

Trest má následovat co nejrychleji po činu. Tomuto požadavku zmíněný „ping pong“ zjevně nevyhovuje. Víceleté trestní stíhání je pro obžalované trestem svého druhu. Oba soudy trvají dlouhodobě na svém a nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít změna.

K odblokování řízení by mohlo dojít přezkoumáním posledního rozhodnutí senátu Jaroslavy Liškové Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona. Byla by zde naděje, že Nejvyšší soud ČR zruší poslední usnesení odvolacího soudu a přikáže nové přezkoumání odvolání státního zástupce jinému senátu Městského soudu v Praze nebo přímo jinému odvolacímu soudu. Situace vyžadovala na straně paní ministryně rychlé rozhodování, protože po zahájení sedmého kola řízení nalézacího soudu by již zrušení usnesení senátu Jaroslavy Liškové nemělo smysl.

Spolek  Chamurappi z.s. proto podal dne 7. ledna 2020 podnět k podání stížnosti  pro porušení zákona proti šestému zrušení rozhodnutí nalézacího soudu. Do dnešního dne jsem se nedočkal vysvětlujícího vyjádření. Není to velké překvapení, protože ministerstvo s pracným přezkoumáním podnětu od občanské chátry tradičně nespěchá a nic nenasvědčuje možné změně v budoucnosti. Tak tomu bylo v minulosti a s příchodem Marie Benešové se nic k lepšímu nezměnilo.

Překvapení jsem se zato dočkal dne 9.března 2020, kdy do datové schránky spolku Chamurappi dorazila hned tři nedatovaná rozhodnutí paní ministryně Marie Benešové o zamítnutí žádostí obžalovaných v této kauze o zastavení jejich trestního stíhání cestou abolice. Sdělení neobsahují odůvodnění: samozřejmě, občanská chátra nemá na vysvětlení rozhodnutí vrchnosti nárok.  Žádný z obhájců ani z obžalovaných se nehlásí k podání žádosti o milost pro všechny tři obžalované. Ze skutečnosti, že rozhodnutí přišla do datové schrány spolku Chamurappi z.s. a obhájci je neobdrželi, jsem dospěl k podezření, že nějaký veleduch na ministerstvu „přehodnotil podání spolku Chamurappi podle obsahu“ a rozhodl, že nejde o podnět ke stížnosti pro porušení zákona, ale o žádost o milost (občanskému předkladateli je třeba do nekonečna vysvětlovat, že je hlupák). Je-li tomu tak, je to ukázka mizerné úrovně rozhodovací činnosti úředníků: zamítnutí podnětu ke stížnosti se samozřejmě rovněž podává bez odůvodnění, takže stejného výsledku jako zamítnutím žádosti o milost bylo možné dosáhnout jedním dopisem, který ani nemusela osobně podepsat ministryně.







Ať již je má domněnka o překroucení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona na žádost o milost správná či nikoli, v každém případě z ministerstva přišel důkaz, že paní ministryni zrůdnost chování soudců nevzrušuje a klidnou ji nechává strádání šestkrát zproštěných obžalovaných. Stejně jako ostatní příslušníci „věrchušky“ a většina jejích předchůdců zájem o trápení občanů této země pouze příležitostně předstírá.

Dne 10. března 2020 tedy zahájil předseda senátu Luboš Svrček sedmé kolo „ping pongu“.
Řízení vede svižně, dynamickým stylem. Podrobil se sice předepsanému rituálu nudného hlasitého předčítání dokumentace předchozích řízení, ale od počátku jej proložil výslechy svědků. Během tří jednacích dnů vyslechl šest svědků, a nebyly to výslechy jen tak ledasjaké: jen jeden byl kratší než 60 min. a nejdelší trval 205 min. přičemž mu naslouchaly i svědkovy dcerušky, jež covid-19 vyhnal ze školy a poslal tatínkovi „na krk“. Holčičky se chovaly způsobně a tatínkův nekonečný výslech přežily bez újmy na zdraví díky tomu, že si mohly potichu hrát s tabletem.

 Hlavní příčinou časové náročnosti výslechů byl způsob jejich vedení předsedou senátu: žádal vysvětlení do nejmenších podrobností a svými otázkami vyplnil podstatnou část spotřeby času, zatímco dotazy státního zástupce, obhájců a obžalovaných zaplnily vždy jen několik minut. „Spoluvina“ přísedících byla zanedbatelná: sledovaly výpovědi svědků s napjatou pozorností a každá z nich dokonce položila aspoň jednu otázku. Tímto konstatováním se jim nevysmívám: v současných poměrech, kdy se lze setkat i se spícími přísedícími, je jejich výkon nadstandardní a určitě obě přesně vědí, o čem se vedla řeč. Je pozoruhodné, že svědci byli schopni s odstupem 12 let od souzeného dění odpovídat na všetečné otázky, jdoucí do podrobností. Někteří ovšem vypovídali již opakovaně.

Nevím, zda předvedený styl vedení hlavního líčení je v praxi  předsedy senátu obvyklý, či zda jej ovlivňuje vědomí, že jeho rozsudek bude podroben velmi důkladnému zkoumání, ať již rozhodne jakkoli, a také že pravděpodobnost odvolání kteroukoliv stranou je mimořádně vysoká. Nicméně je nepochybné, že pan předseda učinil vše pro to, aby mohl vinu či nevinu obžalovaných odpovědně posoudit.

Dokazování je prakticky na konci. Řízení bylo odročeno na dny 25. a 26.března 2020. Je velmi pravděpodobné, že hned 25.března předseda senátu prohlásí dokazování za ukončené a vyzve k závěrečným řečem. Rozsudek pak již bude na dosah. Pokud se žádná strana neodvolá, bude to velký svátek, neboť skončí ostudný „ping pong“. Na to, že se tak stane, bych se ale nesázel.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pondělí 9. března 2020

SOUD PROTI ZDRAVÉMU SELSKÉMU ROZUMU


Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk  jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze.

Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu.Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od r.2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví.

 Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019.  To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v r.2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZu. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů.

Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14.srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní  a její plat je tak  škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch.

Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se.

Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik  desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla.  Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby.

Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací. 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé.

Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popř. jako propadnutí  státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu např. svědek obžaloby Blahoslav Němeček,  a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1.200 právníků, ale nedostatečnou pro podstatně menší úřad. Že neznala problematiku resortu energetiky ? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení  absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání  zásady „in dubio pro reo“.

Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu   posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 5. března 2020

ÚKLID PO „SOUDKYNI OLO“ SE POSOUVÁ K ZÁVĚRU


Proces, který u zlínské pobočky Krajského soudu Brno vede znova od začátku senát Jiřího Dufka poté, kdy jej Vrchní soud v Olomouci odebral „soudkyni OLO“, prohlášené Ústavním soudem za podjatou, se dne 4. března 2020 posunul o krůček blíž  k závěru. Účastníci si mohou s trochou dobré vůle myslet, že již vidí na jeho konec.

Snad k němu mohl být ještě blíže, kdyby soudce Jiří Dufek byl méně důkladný. Zatím stále přijímá návrhy obhajoby na doplnění dokazování a z vlastní iniciativy prověřuje každou novou informaci, která se mu náhodně dostane do rukou. Zřejmě se snaží dobrat se pravdy ve změti protichůdných výpovědí obžalovaných a svědků. Dosud se mu nedaří objasnit původ tabáku, navezeného pod bdělým dohledem celníků do skladu v Lůžkovicích dne 21.srpna 2012. Celní správa není vůči němu dostatečně vstřícná. Působí to na mne dojmem, že o objasnění této záhady není zájem, ač vlastnictví tabáku je skutečností prvořadého významu: kdo koupil tabák, chtěl vyrábět. Naopak neúčast při opatření tabáku je s trochou přehánění půl vyvinění. Na příjezd kamionu čekali celníci, kteří přeložení tabáku na vozidlo jednoho ze spoluobžalovaných pouze trpně přihlíželi, aniž by se zajímali o totožnost osádky kamionu a o doklady od  nákladu. Protokol o zásahu sepsali až 31. července 2013, což je do očí bijící nedbalost.

Pan soudce se nedávno seznámil  s tvrzením svědka Romana Šulyoka o velké platbě padělanými bankovkami, uskutečněné obžalovanými bratry Lebánkovými, jejíž velikost podstatně převyšuje údaje o zadržených padělcích na území státu za celý rok. Zaujala jej rovněž jeho zpráva o návštěvě jeho příbuzných ve věznici v r.2018  a poté, co mu Vězeňská služba potvrdila, že  k ní skutečně došlo, začal předvolávat její účastníky jako svědky. V obou případech jde o informace, jež byly dosud soudu neznámé.

Při hlavním líčení dne 4. března 2020 jako prvního svědka vyslechl na návrh obhajoby daňového poradce Františka Jakubíka, jenž v písemném vyjádření zpochybnil výpočet DPH a daně z příjmu, vypracovaný finančním úřadem.  Soudce pojal jeho vystoupení jako odborné vyjádření a prvotní výslech přenechal zmocněnci obžalované společnosti Vltava holding Janu Stratílkovi.  Svědek se ve své argumentaci opřel o zásadu nadřazenosti unijního práva nad národním, v tom případě o nutnost respektování judikatury Evropského soudního dvora. Finanční úřad své rozhodování této zásadě nepodřídil. Zabýval se pouze daní na výstupu  a nezkoumal, kde má být zboží prodáno, neboť zdanění se řídí daňovými předpisy země, do které směřuje, a při exportu se neuplatňuje. Předseda senátu se v debatě s ním snažil přizpůsobit jeho výklad podmínkám sledovaného případu. Státní zástupkyně si nechala vysvětlit podmínky pro uplatnění odpočtu daně na vstupu.

V další debatě svědek odpovídal na dotazy obhájců, týkající se širší problematiky, např. povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z tabáku nebo z cigaret.

V dalším předseda senátu ukončil výslech daňového poradce jako znalce a poučil jej znova jako svědka. Vypovídal pak o okolnostech financování výstavby Lesního hotelu zčásti z vlastních zdrojů, z dotace Evropské unie a soukromé půjčky. Protože hotel nebyl výdělečný, vznikla myšlenka na jeho prodej. V té souvislosti se jej předseda senátu ptal na jeho poznatky o „událostech v Jesenici“ a zda znal bývalého spoluobžalovaného Romana Šulyoka, tedy na věci z jiného trestního spisu, který byl pravomocně ukončen odsouzením Romana Šulyoka.

Okrajovou záležitostí bylo vyjasnění vzájemných vztahů mezi svědkem a obž. Jozefem Kajabou.

Oživení v soudní síni vyvolal vstup svědkyně K.W., obeslané za účelem ověření informací o průběhu rodinné návštěvy svědka Romana Šulyoka ve věznici, o které svědek vypovídal při hlavním líčení dne 15.února 2020. Někteří z přítomných byli překvapeni jejím zjevem a vystupováním, jež podle jejich soudu neladilo s drsňáckým zjevem a vystupováním Romana Šulyoka. Svědkyně bez potíží odpověděla na otázky předsedy senátu, týkající se dění ve věznici při předmětné návštěvě. Potíže jí nastaly teprve tehdy, když se s  otázkami dostali na řadu obhájci. Někteří se zabývali jejím soukromím až do ponižování. Vyvolali protest státní zástupkyně a také předseda senátu se snažil je usměrňovat.  V tomto řízení nepadlo na svědkyni podezření, že by se podílela na trestné činnosti Romana Šulyoka.

Další obeslaný svědek se bez omluvy nedostavil. Předseda senátu ukončil jednání a odročil je na 19. března 2020.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.