ALENA VITÁSKOVÁ NA LOCHNESCE

Domnívám se, že období od 1. září 2016 do senátních voleb ve dnech 7-8. října 2016 je pro Alenu Vitáskovou nejnáročnější zkouškou výkonnosti a odolnosti, které se  musela v životě podrobit. Navazuje přirozeně na vše dobré i zlé, co ji potkalo za jejího působení v čele Energetického regulačního úřadu. Její život je v této chvíli  jako zběsilá jízda na lochnesce: chvíli nahoru, chvíli dolů a pořád to jede bláznivou rychlostí, vyskočit se z toho nedá. To, co dnes předvádí, svědčí ve prospěch pravdivosti sloganu na vstupní stránce jejích internetových stránek s doménovým názvem „drzá holka“: „Dáma, která se nikdy nevzdává“. Ostatně samo spojení těchto slov se zdá dávat skrytý smysl: svým vystupováním je každým coulem dáma, ale  dovede být drzá holka  směrem nahoru, je rvavá , zdánlivě neunavitelná a žádnou pranici nevzdá. Mimochodem, některé novináře pobuřuje její doménový název jako nepřiměřený věku. Měli by se všem zamyslet nad svým mentálním stářím a nevychovaností.

Má mnoho nepřátel, kteří pasou po příležitosti k jejímu vypuzení ze silného postavení  předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Jsou houževnatí : nevyjde-li jeden pokus, za chvíli vymyslí další. Když trestní stíhání kvůli podivným licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny rodinného klanu Zemků nezabralo okamžitě a nakonec vůbec, přišli s dalším kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Pak zrušili její funkci novelou zákona k 31.prosinci 2015 a ponechali úřad bez hlavy až do 1. července 2017, kdy se ujme moci pětičlenná rada (dle mého soudu politických trafikantů) S pomocí poslanců Úsvitu-NK se jí podařilo prosadit novelizaci novely a překlenout vakuum v řízení úřadu. Vedle toho se jiní pokoušeli  podřadit ji pod zákon o státní službě a postavit ji jako trestně stíhanou mimo službu. Ani to nevyšlo.

Deptána pokusy o vytlačení z funkce, stresována nepravomocným odsouzením na osm a půl roku vězení a v nejistotě, jak se bude vyvíjet trestní soud kvůli jmenování Renaty Vesecké,  by se podle obecných očekávání měla vzdát úřadu a někde v koutku se oddat truchlení. Místo toho se rozhodla kandidovat do Senátu. Na předvolební kampaň si vzala neplacené volno a věnuje se jí „na plný úvazek“: od rána až do noci na nohou vede různá jednání, oslovuje lidi při nejrůznějších příležitostech. K lidem přistupuje s pokorou, stále usměvavá, naslouchá a vysvětluje, nedává najevo známky únavy či rozmrzelosti. Úsměv jí z tváře zmizí, když slyší stížnosti na postupnou přeměnu Ostravska v ghetto vyděděnců. Obvykle si lidi milým chováním získává, ač ne od všech dostane slib hlasu: u některých převáží nedůvěra k Úsvitu nad sympatiemi k ní. Přímo na pochodu vytváří vizi rekonstrukce Ostravska, z něhož chce vytvořit třetí centrum ústřední administrativy státu přesunem z Prahy  ústředních úřadů s regulátorskou funkcí. Vyhlašuje válku Zdeňku Bakalovi kvůli odčerpání z Ostravska obrovských finančních prostředků. Chce dosáhnout vyvlastnění té části jeho majetku, kterou ještě nepřevedl do zahraničí a investování takto  nabytých finančních prostředků do rekonstrukce Ostravska.

Přestože její činnost v úřadě se omezuje na úřední pondělky, nepouští ze zřetele trh s energiemi a pokračuje v politice ochrany drobných spotřebitelů před kořistnickými choutkami dodavatelů energií. Určitě nepotěšila obchodníky s plynem vydáním tzv. indikativních cen plynu, které umožní spotřebitelům orientovat se v přiměřenosti nabídek jednotlivých dodavatelů. Lituje, že její úřad nemá sankční pravomoc vůči dodavatelům, kteří plyn předražují, a dožaduje se  jejího přiznání. Nemá zákonodárnou iniciativu, takže bez podpory ministra obchodu Jana Mládka toho nedosáhne. Nemůže s ní ale počítat.

Její myšlenka ale zřejmě není špatná, protože pan ministr veřejně prohlásil, že jí vyhlášení indikativních cen doporučil. Jako správná „drzá holka“ mu odpověděla tiskovou zprávou z 26. září 2016, že nežádá o rady, ale o zmocnění k zasahování.

Pro ni osobně daleko nebezpečnější je její postoj k vyplácení finanční podpory obnovitelných zdrojů energie. Tvrdošíjně odmítá vydat příslušné cenové rozhodnutí, pokud  přípustnost podpory  nepotvrdí notifikací Evropská komise . Potvrdila to další tiskovou zprávou z 26.září 2016. Celému sektoru obnovitelných zdrojů hrozí, že  jen v letošním roce přijde o 42 miliardy Kč. Nicméně v případě, že by se Alena Vitásková podvolila tlaku ministra obchodu Jana Mládka a vlády a umožnila vyplacení prostředků bez souhlasu  Bruselu, mohlo by se stát, že by příjemci museli neoprávněně vyplacené peníze vracet, nebo by stát musel neoprávněně vyplacené prostředky kompenzovat ze státního rozpočtu. Zde se Alena Vitásková dostává mezi mlýnská kola: zadržením 42 miliard Kč vyvolává nenávist vůči sobě. Je to dost velká částka na to, aby inspirovala hledače cest k jejímu odstranění k novým iniciativám. Na druhé straně vyplacení 42 miliard Kč by v případě odmítnutí souhlasu Bruselu způsobilo tak velké škody, že by  orgány činné v trestním řízení měly další důvod k zásahu proti ní.  Je jedno, kterou cestou se pustí: obě vedou do maléru. Vyhnout se mu může pouze přičiněním ministra obchodu Jana Mládka, jehož úřad vede jednání s Evropskou komisí o notifikace a stále dokola vydává optimistické předpovědi brzkého vyřešení problému. Žádná z nich zatím nevyšla.

I když se na svět usmívá, její životní situace ve skutečnosti není radostná. Různá nebezpečí na ni číhají za každým rohem. Proto na ni jistě zapůsobilo jako pohlazení, když jí Nadační fond Elišky Přemyslovny udělil Řád Elišky Přemyslovny. Obřad se konal  23. září 2016 v Poslanecké sněmovně a vyznamenáno bylo 19 žen. Z veřejnosti běžné známých to mimo Aleny Vitáskové byly např. ministryně školství Kateřina Valachová a prof. Eva Syková.

Za několik málo dní se Alena Vitásková doví, zda se zúročila všechna námaha a prostředky, které investuje do záměru stát se senátorkou. Uspěje-li, bude to úspěch tvrdě vydřený. Do Senátu v tom případě vtrhne živel, jehož působení přispěje k oživení činnosti horní komory a ke zvýšení její kritičnosti vůči pronikání lobbistických snah do legislativní činnosti. I když senátor nemá výkonnou pravomoc a pomoc volebnímu obvodu nemá v „popisu práce“, není pochyb, že Ostravsko získá tvrdou bojovnici za pokrytí potřeb jeho dalšího rozvoje. Nebude-li zvolena, pro ni osobně to nebude tragédie: má svůj úřad, svou práci a osobnost jejích kvalit se neztratí ani po vypršení mandátu předsedkyně ERÚ. Prodělá Senát, pro nějž by její příchod byl obohacením, prodělá Ostravsko, jemuž nebude moci pomáhat tolik, jak by si přála, a ve výsledku prodělá stát. 

POPRASK U SOUDU V KAUZE ZADEH&SPOL.

Dne 23. června 2016 se rozdrnčely telefony v kancelářích obhájců obž. Shahrama Zadeha a jeho spoluobžalovaných: soud oznámil zrušení všech plánovaných jednacích dnů hlavního líčení až do 15. září 2016. Důvod odročení jednání soud vysvětlil až dodatečně. Zprvu jsme se domnívali, že se jedná o reakci na četné výhrady k způsobu sestavení senátu a různé stížnosti na předsedu senátu. Posléze jsme se dověděli, že příčinou byl nástup  nové obhájkyně, která si vyžádala lhůtu na prostudování spisu, čítajícího zhruba 150 tis. stran a soud jí štědře nadělil čtyři měsíce.

Dne 15. září 2016 pak skutečně hlavní líčení pokračovalo a hned došlo k neplánovanému zádrhelu. Nebylo možné bezprostředně po zahájení jednání přistoupit k plánovanému výslechu obž. Petra Mošteka, protože do soudní síně se dostavili advokáti Adam Černý a  Pavel Kopa, vybavení čerstvými plnými mocemi k zastupování dvou obchodních společností, spoluvlastněných obž. Shahramem Zadehem, jimž orgány činné v trestním řízení v r. 2013 obstavily majetek. Předseda senátu mohl být spokojen, protože vyhověli jeho předvolání zmíněných společností, jež přizval jako zúčastněné osoby. Advokáti mu ale radost pokazili výtkami, že zúčastněné osoby přizval až tři čtvrtě roku od zahájení hlavního líčení. Z polemiky mezi nimi a předsedou senátu vyplynulo, že je podstatný rozdíl v nazírání stran na otázku, kdy se subjekt stává zúčastněnou osobou: podle zmocněnců postižených firem to je od chvíle, kdy došlo k omezujícímu zásahu státu do jejich majetkových práv, podle soudce ale až od okamžiku, kdy jim postavení zúčastněné osoby přiznal soud.

Problém zřejmě vyvolal žalobce, který se opozdil  s předložením  soudu návrhu na legitimizaci záboru majetku postižených společností. V den jednání sice soud již návrh obdržel, avšak zúčastněné osoby dosud nikoli.

Oba zmocněnci zúčastněných osob pak navrhli odročení řízení o čtyři měsíce. Dožadovali se přidělení stejného časového rámce pro seznámení se spisem, jaký dostala nová obhájkyně. Soud jejich požadavku nevyhověl usnesením bez možnosti opravného prostředku. Zmocněnci se pak vytasili s návrhy na vyloučení předsedy senátu pro podjatost, s nímž ovšem neuspěli. Není v tuto chvíli jisté, zda tím jednání o podjatosti skončilo, protože větší část obhájců si ponechala lhůtu na rozmyšlenou, čímž si zachovala právo podat stížnost proti usnesení. Vše nasvědčuje tomu, že žalobce otevřel obžalovanému Shahramu Zadehovi další prostor pro vedení právnické války kvůli procesním pochybením a libovůli, kterou od sdělení obvinění vede velmi důsledně.

Řešení drobných procedurálních záležitostí a jednání o nárocích zúčastněných osob zaplnilo celou dopolední část jednání a přesáhlo ještě  osmnácti minutami do jeho odpolední části.   Teprve pak  přikročil soud k pokračování slyšení obž. Petra Moštěka, který měl dle představ žalobce hrát ve struktuře podvodné sítě roli středního článku.

Výpověď obž. Petra Moštěka je velmi obsáhlá a svým obsahem pozoruhodná. Byla zahájena již 27. dubna 2016, ale z technických důvodů byla přerušena po několika minutách. Od zahájení dne 15. září 2016 pak zhruba zaplnila pět dní. Pan obžalovaný se na ni  velmi dobře připravil, což bylo zřejmé z četných citací ze spisu s odkazy na konkrétní listy. S pomocí obž. Daniela Rudzana, Petra Dokládala a  Elišky Coufalové sestavil graf časového průběhu událostí, popisovaných v obžalobě, který s komentářem předvedl na přinesené tabuli.

Jako celek je jeho výpověď důmyslným pokusem o komplexní demontáž obžaloby. Nesnaží se popřít, že ke stíhané trestné činnosti skutečně došlo, ale tvrdí, že se jí dopustili jiní lidé a jiným způsobem, než uvádí žalobce. Konstatuje, že policie provedla rozsáhlé vyšetřování  a nahromadila spoustu věcných poznatků, které však nedokázala uvést do správných souvislostí. Samozřejmě se především snaží prokázat, že úkony, které mu přičítá obžaloba, neprováděl a ani je provádět nemohl, protože nespadaly do náplně jeho činnosti a neměl k nim oprávnění.

Vůči obsahu obžaloby má  ale výhrady obecného rázu. Především se opakovaně na různých místech svého vystoupení vrací k postavě Petra Pfeifera, jednoho z hlavních manažerů, podílejícího se na řízení obchodů s pohonnými hmotami, původně hlavního podezřelého, který náhle vypadl ze zorného pole orgánů činných v trestním řízení, aby jej nahradil Shahram Zadeh, který se na scéně objevuje až několik měsíců po zahájení obchodování údajné zločinecké sítě. Důležitost  figury Petra Pfeifera  vyplývá i ze skutečnosti, že zapojil do obchodu  investora Ronena Nadava, který poskytl devizovou půjčku na rozjezd obchodování s pohonnými hmotami. Když došlo k roztržce s ním, Petr Pfeifer přivedl jako náhradu  za něj Shahrama Zadeha.  Sám si od něj půjčil několik milionů Kč.  Poslat věřitele do vězení je pro dlužníka skvělá příležitost. Petr Pfeifer se pak stane korunním svědkem proti Zadehovi a jiným a ze spisu jsou odstraněny dokumenty z počátečního vyšetřování, jež by mohly prokazovat jeho spoluvinu. Z pohledu  Petra Moštěka Petr Pfeifer udělal s policií výměnný obchod. Z laického „šalamounského“pohledu je tento „obchod“ mimořádně drzým projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, který činí toto řízení od začátku nezákonným.

Dále Petr Moštěk kritizuje skutečnost, že došlo k podání obžaloby v situaci, kdy podle doznání orgánů činných v trestním řízení nebyly ustanoveny zdaleka všechny osoby, jež se podílely nebo se mohly podílet na nezákonnostech. Současně policie pominula řadu subjektů, které se dle jeho poznatků patrně na podvodech podílely a ve spisu jsou o nich zmínky. Uvádí konkrétní jména a navrhuje jejich výslech před soudem. Dovozuje, že při neúplném dokazování nelze dojít k objektivnímu poznání skutečnosti.

Posléze upozorňuje na rozsáhlou zprávu Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR z 18. června 2013 pro Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality o rozkrytí rozsáhlých daňových podvodů při obchodování s pohonnými hmotami. Z ní vyvozuje, že trestná činnost, stíhaná obžalobou proti Shahramu Zadehovi a spoluobžalovaným, je totožná s trestnou činností dle zprávy Finančně analytického útvaru, ale dopustili se jí jiní lidé než obžalovaní.

Upozorňuje, že „řídící“ firmy (dle domnění žalobce) podvodné sítě, tedy rakouská   P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest a.s. se nemohly dopustit daňové trestné činnosti, protože u nich daňová povinnost nevznikla. Daň se ztrácela až u konečných prodejců pohonných hmot, k nimž ale vyšetřování neproniklo. Ti ale nenakupovali jen u P.P.S. GmbH a Ecoll Investu, ale u různých dodavatelů. Nejsou důkazy o tom, že by je řídili právě obžalovaní. Není žádné viditelné propojení mezi obžalovanými č. 1-5 (Shahram Zadeh, Daniel Rudzan, Petr Dokládal, Eliška Coufalová, Petr Moštěk) a ostatními. Dochází pak k závěru, že neexistovala jedna velká síť daňových podvodníků, ale několik menších skupin, navzájem na sobě nezávislých, na jejichž činnost neměli obžalovaní č. 1-5 žádný vliv. Ostatně rakouskou P.P.S. GmbH na žádost českých orgánů činných v trestním řízení vyšetřovala rakouská policie, která v jejích obchodech nic nezákonného nenašla.

Nakonec Petr Moštěk koriguje představy obžaloby o administrativních a účetních transakcích, jež pachatelům  sloužily k odčerpání finančních prostředků. Posluchačům poskytuje cenné poznatky z oboru finančního práva.

Pan obžalovaný podává svůj výklad srozumitelně, způsobem, který působí dojmem, jako by jej přímo diktoval soudní zapisovatelce. Celkové vyznění jeho vystoupení působí důvěryhodně až do té míry, že jeden z advokátů vyzval prostřednictvím předsedy senátu žalobce ke stažení obžaloby a obhájce Petra Moštěka požádal soud o snížení kauce, kterou si musel vykoupit propuštění z vazby. Oba požadavky zůstaly zatím bez výsledku.

Oceňuji, že předseda senátu, který bývá dosti často při dlouhých výpovědích obžalovaných netrpělivý, tentokrát poskytl obž. Petru Moštěkovi časový prostor dle jeho představy a potřeby.

Jako téměř u každého soudního řízení, také v tomto případě si účastníci této části hlavního líčení užili „soudního folklóru“ v rozsahu a způsobem, jenž by mě překvapil i u okresního soudu v příhraniční oblasti. Takřka komický byl pokus o lustraci veřejnosti, do kterého se pustil předseda senátu, ač jistě ví, že jako  státní orgán smí činit jen to, co mu zákon dovoluje či přímo nařizuje, takže může sice zjišťovat totožnost narušitele pořádku v soudní síni, nikoli však pokojně se chovajících občanů. Zákon o soudech a soudcích lustraci veřejnosti v soudní síni neumožňuje. Komičnost jeho akce spočívala v tom, že lustraci zahájil u mne. Domníval jsem se, že jeho slova směřují na někoho za mnou: myslel jsem si, že mne se přece nemohou týkat, protože během posledních tří let jsem se stal takřka inventářem jeho hlavních líčení, vždy se „zviditelňuji“ oznamováním pořizování zvukového záznamu a i jsem již kdysi s panem předsedou přímo jednal. Proto jsem nereagoval. Stejně se zachovala právnička, sedící za mnou, rovněž vysedávající v soudní síni při hlavních líčeních pana předsedy Novotného již několik let.  Nakonec jsem se musel dostavit k soudnímu stolci, kde jsem byl vyzván ke sdělení jména. Okamžitě jsem nabídl občanský průkaz, ale ten pan předseda odmítl, chtěl znát jen jméno. Patrně chtěl mít ve zvukovém záznamu důkaz mé přítomnosti při jednání. Po účelu mé přítomnosti ale nepátral. Obvykle v takové situaci sděluji soudci, že jsem veřejnost a jméno nevyslovím.  Tentokrát jsem měl důvod udělat výjimku. Nemohl jsem vyloučit, že pan předseda ví o mých článcích, pro něho převážně  nelichotivých, a nechtěl jsem vyvolat dojem, že se právě proto bojím odhalení své totožnosti. Po polední přestávce si pan předseda vzpomněl na netečnost mladé dámy, sedící za mnou. Vyzval ji znova a dostalo se mu odpovědi, že dáma je veřejnost a nevidí důvod ke sdělení jména. Předvedl pak, že se dokáže přesvědčit, že nejde o možného svědka, aniž by se domáhal sdělení jména. Prokázal tím, že ani má  lustrace nebyla nebytná, pokud ovšem nesloužila k nějakému zastřenému účelu.

Závažnějším „folklorním prvkem“ byla neshoda mezi některými advokáty a předsedou senátu, ke které došlo, když obž. Petr Moštěk začal předvádět svůj graf  průběhu vyšetřované činnosti na velké přenosné tabuli,  jejíž použití předjednal s předsedou senátu již na jaře. Natočil ji tak, že jeho výklad mohl sledovat senát a přibližně třetina obhájců. Jeden  z obhájců vznesl požadavek, aby soud pořizoval z této části výslechu videozáznam a přenos na obrazovky, jimiž je soudní síň vybavena. Jedna jeho kolegyně se připojila, další advokát se přemístil na lavici obžalovaných. Předseda senátu požadavek na videozáznam kategoricky odmítl. Místo toho nabídl nespokojenému  obhájci místo na lavici obžalovaných. Je možné, že na rozdíl od advokáta věděl, že obrazovky nejsou provozuschopné. Na druhé straně o záměru použít tuto pomůcku věděl od jara, takže se mohl připravit. Zejména daná situace vede k pochybnosti, zda řízení neztratilo povahu veřejnosti, když ani většina obhájců neměla možnost plnohodnotného sledování výkladu obž. Petra Moštěka a nebude možné plnohodnotně jej předvést ostatním obžalovaným. Veřejnost soudního řízení je ale zaručeným ústavním právem. Lze mluvit o spravedlivém procesu, je-li jeho veřejnost narušena ?

Ve špatně větrané a nesnesitelně vyhřáté soudní místnosti úřední osoby v černých talárech trpěly. Přesto se nikdo neodvážil jej  odložit. Jediný, kdo seděl zhruba  hodinu bez taláru, byl žalobce.  Předseda senátu, který se vůči lidu obecnému rád staví do postavení přísného pána soudní síně,  to neviděl nebo nechtěl vidět, následně jej nenapomenul.

Jen pro úplnost zaznamenávám, že obž. Petr Moštěk měl již podruhé smůlu, že při jeho výpovědi selhalo zařízení pro zvukový záznam. Dne 27. dubna to vedlo k předčasnému ukončení jednání. Tentokrát se nepodařilo zaznamenat část výpovědi, kterou pak pan obžalovaný musel odříkat znova. K selhávání audiozáznamového zařízení došlo opakovaně také v r.2015 v procesu proti Aleně Vitáskové & spol., kdy spolek Šalamoun upozornil předsedu soudu písemně na zřejmou vadnost vybavení soudní síně. Připomínám pravděpodobnou  výše zmíněnou nezpůsobilost obrazovek v soudní síni. Výskyt těchto nehod u zdejšího soudu je neobvyklý. Jinde se s ním tak často nesetkávám. Státní správa soudu by asi měla věnovat větší pozornost  technickému vybavení soudních síní.

ALENČINA SPANILÁ JÍZDA DO ŘÍŠE POLITIKY

Zatímco pohádková Alenka se vydala za Bílým králíkem do říše divů, velmi reálná Alena Vitásková se rozhodla opustit svět manažerského řízení energetiky, v němž se během čtyřiceti let kariéry zabydlela, a vrhnout se aspoň na čas do vln života profesionálního politika. Vstupní branou do říše politiky má být mandát senátorky. Uchází se o něj v ostravském volebním obvodu na kandidátní listině strany Úsvit-Národní koalice. Od 1. září 2016 zahájila spanilou jízdu akcí na získávání voličů, na kterou si vzala neplacené volno ze zaměstnání s výjimkou pondělků.

Podnětem k rozhodnutí jít do politiky jí byla trpká zkušenost s kazy českého právního prostředí, na které narazila prvotně ve své manažerské praxi, následně pak vystavením jejího jednání ve funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu nesmyslné kriminalizaci.  Od počátku působení v čele ERÚ zápasila s následky chybného (možná úmyslně chybného) nastavení právních podmínek fungování obnovitelných zdrojů energie. Později se přidaly další právní problémy, zejména oslabení nezávislosti ERÚ jako důsledek novelizace energetického zákona. Snahou napravit, co se napravit ještě dalo, si opatřila mnoho nepřátel. Odezvou z jejich strany byla dvě podivná trestní řízení, z nichž jedno již dospělo do fáze nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody ve výši, odpovídající zločinu těžkého ublížení na zdraví. Druhé je ve stavu čekání na nařízení hlavního líčení.

Usoudila, že mají-li nepravosti základ v legislativě, pak jejich léčení musí začít od legislativní činnosti. Letošní volby do Senátu jsou pro ni první příležitostí k získání postavení, z něhož by mohla ovlivňovat tvorbu zákonů.

Záměr bere nesmírně vážně a dělá vše pro to, aby jej mohla uskutečnit. Chrání si při tom co nejvíce názorovou nezávislost. Kandiduje sice na kandidátní listině strany Úsvit- Národní koalice, ale do strany nevstoupila. V případě zvolení nehodlá dělat politiku stranickou, ale svou vlastní.

Spojení s Úsvitem vyvolalo ve veřejnosti údiv, u mnohých i nevoli, u některých zmatek. Pověst strany je pocákaná různými neblahými prvky jejího vývoje, z nichž nejvýznamnější je vznik rozštěpením původní strany Úsvit přímé demokracie zakladatele Tomia Okamury na dvě části a vše, co s tím souvisí. Někteří potenciální voliči si dosud nevšimli, že Úsvit-Národní koalice již nemá nic společného s podivnou figurkou Tomio Okamurou, zatímco další vyčítají Úsvitu právě jeho vypuzení, přivlastnění jím vymyšleného základu názvu a základních kamenů programu.  Ani vyhraněný programový odpor proti imigrační politice Angely Merkelové a proti hrozbě islamizace Evropy straně nepřinesl očekávaný příval sympatizantů, ba na část veřejnosti působí odpudivě. Převážně škodlivě zapůsobilo dočasné spojení s hnutím Martina Konvičky. Převaha kladných prvků v programu strany běžnému voliči uniká díky vydatné protiúsvitovské mediální masáži mozků. Prosazení většiny jeho cílů by národu nepochybně prospělo.

Alena Vitásková si ke kandidatuře mohla dopomoci i jinak. Pokud se rozhodla pro spojenectví s Úsvitem, dokázala, že nezapomíná na prokázané dobrodiní. Byl to totiž pouze Úsvit, jehož poslanci se v posledních třech letech zabývali problematikou, kterou řešila jako předsedkyně ERÚ, vydatně jí pomohli s nápravou vadné novely energetického zákona a brojili proti záměru podřadit ji pod služební zákon a tím ji postavit mimo službu. Do volebního spojenectví šla s vědomím, že od sebe odradí část možných voličů: ale nemohla se přece zachovat jako nevděčnice. Vydala tím další svědectví o své čestnosti.

Spanilá jízda za hlasy voličů je mnohotvárná a pro Alenu Vitáskovou fyzicky i psychicky nesmírně náročná.  Kromě běžných propagačních činností, jako je šíření letáčků, provozování vlastních internetových stránek www.drzaholka.cz, osobního profilu na Parlamentních listech a dvou facebookových profilů jsou její hlavní náplní bezprostřední rozhovory s lidmi. Setkává se jak s předem dohodnutými skupinami zájemců, tak s jednotlivci včetně náhodných setkání, a to denně několik hodin, stále milá, usměvavá, zdánlivě nepodléhající únavě. Přistupuje k náhodným okolojdoucím s úsměvem téměř pokorným a dotazem, zda se smí představit. Málokdo jí odolá, a pak se rozbíhá debata spojená s předáním neprodejné brožurky „Na prahu vězení“ a drobných pozorností. Leckdo se ptá, kdy že ty volby vlastně budou. Kdo se přizná k sympatiím s panem prezidentem, dostane fotografii Aleny Vitáskové s Milošem Zemanem a s portrétem Tomáše G. Masaryka v pozadí, opatřenou nápisem „Nebát se a nekrást“. Paní kandidátka občas s úsměvem rozpustilého děvčete upozorní, že dáma na fotografii je přece ona. Dokáže pohotově improvizovat: stánek s točenou zmrzlinou se může stát lákadlem pro zvědavce. Samozřejmě, někteří oslovení o její představení nemají zájem, ale je jich menšina a zatím nedošlo k hrubému odmítnutí. Trapná je snaha některých starostů místních částí, zastupujících „kamenné“ politické strany,  nepřímo klást překážky jejímu setkání v různých klubech a společenských zařízeních. Najdou se i citlivé duše, které se zlobí, když se najdou na reportážní fotografii ve fotogalerii na jejích internetových stránkách: jsou to sice hrdinové, ale jen když se o tom neví.

Pozoruhodný je poměrně velký počet lidí, kteří se k ní hlásí se zjevnou sympatií  s tím, že už se kdysi setkali, nebo o ní aspoň četli nebo ji viděli v televizi. Emocemi hýří setkání s Romy: „své“ kandidátce projevují sympatie bouřlivě, bezprostředně, zdají se být upřímní. Je  ovšem otázka, zda jim zápal vydrží až do voleb.

Lidé, kteří se s ní pouštějí do hovoru, si většinou stěžují na zhoršené postavení oblasti: kdysi „ocelové srdce socialistického Československa“ s velkým podílem pracovníků v privilegovaných profesích se změnilo ve vymírající oblast s vysokou nezaměstnaností, rozpadajícím se průmyslem a ztrátovou těžbou kdysi vysoce ceněného „černého zlata“. Není nouze o projevy stesku po „starých zlatých časech“ předlistopadového režimu. Téměř všichni diskutující projevují obecnou nedůvěru k politikům a přiznávají se ke skeptickému pohledu na možnost zlepšení poměru na Ostravsku.  Často zaznívá jméno Zdeňka Bakaly a žehrání na jeho loupeživý způsob privatizace hornických bytů a neschopnost odpovědných orgánů zabránit mu ve vytunelování Ostravska, popř. přimět jej k vrácení více než 140 miliard korun českých, které z oblasti vyvezl.. Záměr Aleny Vitáskové na vyvlastnění jeho majetku zákonem lidé přijímají se sympatiemi.

Pokud se týká výhrad k ní osobně, zmínky o jejím trestním stíhání a nepravomocném odsouzení se vyskytují jen zcela výjimečně a s výkladem v její prospěch. Zato námitky proti jejímu spojenectví s Úsvitem – Národní koalicí jsou poměrně časté.  Významná část kritiků se ale teprve od ní dovídá, že „nekope“ za stranu Tomia Okamury, a odchází pak v rozpacích s novým námětem na přemýšlení.

Významnou zastávkou na spanilé jízdě bylo prolnutí její soukromé kampaně s oficiálními akcemi Úsvitu při slavnostním zahájení volební kampaně v Den horníků, tedy 9. září, na pěší zóně před obchodním centrem Forum v Nové Karolině. Kouzlem nechtěného působilo umístění propagačního stánku Okamurovy Strany přímé demokracie poblíž tribuny Úsvitu.

Akce měla být zahájena výstřelem z kanonu v 15:00 a na podiu měli vystoupit předseda strany Miloslav Lidinský, místopředsedkyně poslankyně Olga Havlová a kandidáti do krajských a senátních voleb. Politické projevy se měly  střídat s vystoupením kapely Beatles Collection Band a pro návštěvnice shromáždění byly připraveny žluté gerbery. Došlo také na módní přehlídku malých dětí a na loutkové divadlo, jímž se uvedla jedna z kandidátek do krajského zastupitelstva.

Ale Miloslav Lidinský nepřijel vůbec a poslankyně Olga Havlová se zpožděním, vynuceným vedením strany. V čas zahájení nebyl na místě nikdo, kdo by znal podrobnosti jednání s úřady o podmínkách uspořádání akce, takže na výstřel z kanonu z opatrnosti nedošlo. Krátce po zahájení přijela na místo motorizovaná hlídka PČR, vyslaná na udání (hádejte, kdo asi mohl mít zájem na vyvolání potíží ?). Přívětiví policisté zjišťovali, zda mají pořadatelé vyřízen souhlas k parkování dvou automobilů s propagačními materiály. Protože jej nemohli předložit, řidičům se dostalo domluvy za přestupek a museli odjet.

Tyto drobné poruchy chodu akce ale veřejnost vůbec nepostřehla. Slunce svítilo, kapela hrála staré dobré skladby z repertoáru Beatles a také řečníkům se dařilo. Alena Vitásková přednesla projev přímo státnický, v němž posluchače seznámila se svým sedmibodovým programem. Vystoupení oživila rozdáváním letáčků k jednotlivým bodům programu přímo z podia. Obecenstva mnoho nebylo: většina zákazníků, odcházejících z obchodního centra, se sice na chvíli zastavila a naslouchala, ale pak šla po svých. Zdá se, že obyvatele Ostravy zatím blízkost krajských a senátních voleb příliš nevzrušuje.

Díky své profesní kariéře a výrazným osobnostním vlastnostem by Alena Vitásková byla cenným obohacením souboru senátorů. To samo jí ovšem ke zvolení nestačí, proto je nezbytná ta  obrovská námaha, kterou vkládá do své volební kampaně. Uspěje-li, bude to úspěch skutečně tvrdě vydřený. Ani dřina ale není spolehlivou zárukou vítězství. Nezbytná je ještě notná dávka štěstí: přejme jí  ho!

ALENA VITÁSKOVÁ NA LITERÁRNÍ DRÁZE

Důvodem, proč se lidé pouštějí na spisovatelskou dráhu, bývá často nějaké  trápení, jež autora pronásleduje natolik, až se rozhodne  zbavit se jeho dotírání svěřením papíru. Do této životní  situace se zřejmě dostala Alena Vitásková, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, uchazečka o křeslo v Senátu, ale také obžalovaná, nepravomocně odsouzená k vysokému trestu odnětí svobody a očekávající zahájení hlavního líčení v dalším trestním řízení soudním.

O překvapení u ní nikdy nebyla nouze. V poslední době vyvolala velký rozruch rozhodnutím vstoupit do politiky pod záštitou opoziční strany Úsvit-Národní koalice. Nyní přidala další: pro potřeby své volební kampaně vydala sličnou knížečku s názvem „Na prahu vězení“. Nelze se jí divit: víceleté trestní stíhání při souběžném výkonu náročné manažerské funkce je nápor na psychiku, který si přímo říká o vhodné vybití napětí.

Autorka v knížce vypráví srozumitelně o sobě, o své kariéře, ale hlavně o soužení s justicí a o důvodech, proč se rozhodla kandidovat do Senátu, a proč právě na kandidátní listině strany Úsvit-Národní koalice. Nabídla čtenářům obraz, který je samozřejmě do jisté  míry jednostranný, přesto cenný jako brána k seznámení s jejím vývojem od siroty, která nesměla studovat na žádné střední škole s maturitou,  přes různé významné manažerské funkce až po postavení obžalované, nepravomocně odsouzené k vysokému trestu vězení. Čtenář  nepromarní přečtením útlého spisku čas.

Hezké je grafické provedení, včetně drobných kresbiček, vložených do textu. Zaujalo mě zvláště zobrazení soudce se svatozáří nad hlavou. I autorčin milovaný knírač přišel ke cti.

Dílko ale není dostupné na knižním trhu. Jde o neprodejnou brožuru, určenou výlučně k oslovení voličů. Zatím ji lze získat pouze na předvolebních shromážděních. Autorka nedala souhlas k šíření textu po internetu. Nelze ovšem vyloučit, že po volbách názor  změní. Ani pak nebude brožura úplně nezajímavá.

SOUDCOVSKÉ VOLNÉ MRAVY

Soudci a státní zástupci jsou dvě kasty, které na rozdíl od běžných občanů si nemusí lámat hlavu s odpovědností za zmetky. Přímo zákon jim zaručuje, že za ně téměř nikdy nemohou být postiženi jinak než stavovským kárným řízením, zatímco jejich trestní stíhání nebo pronásledování žalobou na ochranu osobnosti za profesní selhání nebo nemravné jednání by bylo téměř vždy neprůchodné. Ale ani kárného řízení se nemusí příliš obávat, protože kární žalobci na podněty, přicházející od občanů, většinou odpovídají zaujetím postavení “obrany hradu”. Obvykle se snaží stěžovatele odkázat na jiného kárného žalobce, nejlépe na přímo nadřízeného předsedu soudu, který ovšem většinou svou úlohu spatřuje v ochraně podřízených před vetřelci a je případně ochoten v jejich prospěch i lhát. Jindy kárný žalobce “zaúkoluje” ministra spravedlnosti postoupením věci, nebo odmítne se podnětem zabývat, protože nemá prostředky na jeho prověření. Pokud se vůbec k vyhodnocení stížností sníží, téměř vždy je odmítají jako bezdůvodné: soudci nikdy nechybují a jejich jednání je  vždy v souladu s etickými normami. V případě, že se podnět týká poklesku, k němuž došlo souběžně s nesprávným rozhodnutím ve věci, mají kární žalobci jasno: napravení nesprávného rozhodnutí opravným prostředkem činí stížnost na nemravné jednání bezpředmětnou. Podle stejné logiky by neměl jít do vězení zloděj, kterého dopadla policie a uloupenou věc vrátila majiteli. Jenže zloděj je obyčejný občan, tedy do vězení půjde, kdežto přistižený soudce se jen zasměje a zítra se klidně dopustí stejné nepřístojnosti znova. Je to ilustrace rovnosti občanů před zákonem v pojetí soudcokracie.

Politika “obrany hradu” vede k extrémním výstupům. Příkladem je třeba “znojemský justiční skandál”, o němž lze získat podrobné informace na mém bloggu (např. zde)  Tamní soud odsoudil v r.2005 za přepadení poštovních doručovatelek dva mladíky, kteří ve skutečnosti neměli s věcí nic společného. O šest let později byl u téhož soudu jiným senátem za totéž odsouzen pravý pachatel. Nespravedlivě odsouzený Jaroslav Schindler se v r.2012 dožadoval povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse mu nevyhověl a stížnostní senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně (v současnosti v médiích neoprávněně označovaného za místopředsedu soudu) jeho protismyslné rozhodnutí potvrdil. Když o rok později Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona rozhodl, že došlo k porušení zákona v neprospěch nespravedlivě odsouzeného a nařídil opakování řízení o povolení obnovy procesu, dalo se očekávat, že soud bude spěchat s nápravou škod, jež porušením zákona zpúsobil. Ale Jaromír Kapinus s vyhověním nespěchal. Přidaly se pak i jiné vlivy, jež způsobily, že obnova řízení sice byla nakonec povolena, ale na ni navazující obnovené meritorní řízení jedenáct let od spáchání křivdy a téměř tři roky od zásahu Nejvyššího soudu ČR dosud nedospělo k prvostupňovému rozsudku.

Nenašel se žádný kárný žalobce, který by v protismyslném nepovolení obnovy viděl kárné provinění, ačkoli příležitost postupně dostali všichni, kteří přicházeli  v úvahu. Poslední v řadě oslovených nechal vědomě marně vypršet tříletou objektivní procesní lhůtu, takže pachatelé nezákonného jednání ke škodě Jaroslava Schindlera unikli kárnému řízení jednou provždy. Žádný z žalobců se neujal kárného řízení kvůli počátečním průtahům v řízení o povolení obnovy procesu, ačkoli postup soudce Jaromíra Kapinuse prošetřila a jeho tempo uznala za nepřiměřené situaci sama předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Ale sama kárné řízení nezahájila. A ministerstvo spravedlnosti dalo přednost stanovisku předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která projevila názor přesně opačný. Je to dost přirozené: Jaromír Kapinus je její předchůdce ve funkci a členem loudavého senátu byl její manžel. O nepodjatém posouzení jejich postupu nemůže být řeč.

Praxi kárných žalobců hezky ilustruje případ odsouzeného J. R., který si stěžoval, že k vyhlášení rozsudku se nedostavil jeho obhájce, ač byl před soud přiveden z výkonu trestu a měl tedy nárok na povinné zastoupení advokátem. Soudkyně nepřítomnost advokáta nezjistila nebo ignorovala a vyhlásila rozsudek. Odsouzený špatně pochopil odůvodnění rozsudku, neměl se s kým poradit a ve zmatku se vzdal na místě odvolání. Když dostal písemné vyhotovení rozsudku, zjistil, že pochybil a litoval, že se neodvolal. V jeho věci jsem jako člen spolku Šalamoun podal návrh na kárné stíhání soudkyně, která v žádném případě neměla v nepřítomnosti obhájce rozsudek vyhlásit. Oslovený kárný žalobce věc velmi důkladně prověřil,  návrh odmítl a poskytl mi obsáhlé poučení o tom, že procesní práva odsouzeného nebyla nijak krácena. V téže věci jsem podal podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona, které pan ministr Pelikán vyhověl a Nejvyšší soud ČR následně zrušil rozsudek s tím, že jeho vyhlášením v nepřítomnosti obhájce došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud posoudil věc přesně opačně než kárný žalobce. Nemám informaci, že by kárný žalobce změnil svůj přístup k případu po zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani jsem o jeho změnu neusiloval.

Hodně podnětů k úvahám o etice soudce dává chování soudce Aleše Novotného, předsedy senátu Krajského soudu v Brně, jehož jméno veřejnost zná hlavně z kauzy Vladimíra Čimpery & spol., obvykle označované jako “kauza Vitásková”, a z případu Shahrama Zadeha & spol.

“Kauza Vitásková” se nachází ve fázi ukončení prvostupňového řízení pro devět z původních deseti obžalovaných a pokračuje projednávání obžaloby proti obž. Luďkovi Pražákovi, dříve vyčleněné do samostatného řízení kvůli jeho přechodné nezpůsobilosti k účasti na soudním řízení. Devět obžalovaných čeká s napětím na posouzení jejich odvolání Vrchním soudem v Olomouci. Netuším, zda odvolací soud vyčká s rozhodnutím na dokončení procesu Luďka Pražáka, aby rozdělené řízení opět scelil.

Kauza Shahrama Zadeha & spol. je v počátcích. Hlavní líčení již sice probíhá, ale dosud se neuskutečnily všechny výslechy obžalovaných. Zejména nedošlo na výslech hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, jemuž je tím bráněno ve sledování výpovědí ostatních obžalovaných, v kladení jim otázek a vyjadřování k jejich výrokům. Obžalovaný mimo to přichází o možnost poznat blíže obžalované, s kterými se sice nezná, ale podle obžaloby je řídil.  Soudce Aleš Novotný ale v této kauze již vstoupil do letopisů českého soudnictví tím, že v neúnosně protahovaném vazebním řízení stanovil  kauci za propuštění obžalovaného z útěkové vazby v neslýchané rekordní částce 150 milionů Kč, ač  by mohl vědět, že Shahram Zadeh by uprchl  pouze v případě, že by zešílel. Nemůže se totiž za žádnou cenu vzdát naděje na dosažení zprošťujícího rozsudku, o kterou by se útěkem připravil. Ostatně mimo území ČR jej ohrožuje íránský zatykač a nebezpečí záhuby v íránském vězení.

Kauzu Vladimíra Čimpery & spol. popř. Aleny Vitáskové & spol. jsem průběžně komentoval v průběhu celého hlavního líčení. Stav věci na začátku odvolacího řízení jsem podchytil v článku “Zahájení odvolacího řízení Aleny Vitáskové & spol.”.Vedle meritotních námitek obhájců tuto kauzu provázejí nebývale četné a závažné  výhrady k chování předsedy senátu, k nimž se již přidaly i první protesty ze strany Shahrama Zadeha a některých jeho spoluobžalovaných.

Ty nejméně závažné se týkají zastrašování obžalovaných důtklivými výzvami, aby si uvědomili, že stojí před soudem a hrozí jim vysoký trest vězení. Daleko významnější jsou stížnosti na nedbání zákonných procesních lhůt, jež vede k neúnosným  průtahům. Tak např. předseda senátu má právo odročit řízení kvůli přípravě na vyhlášení rozsudku o tři dny. Ale soudce Aleš Novotný si vzal celých 73 dnů až do 22.února 2016 a z některých detailů jeho přednesu je  zřejmé, že ani extrémní překročení lhůty mu na bezchybnou přípravu nestačilo).  Mimo jiné prohlásil, že Alena Vitásková se stala předsedkyní ERÚ “ díky nějakému jednání paní Nečasové, dříve Nagyové”, ačkoli soud se nikdy okolnostmi jejího jmenování nezabýval. Paní odsouzenou jeho výrok hrubě urazil, neboť je nepravdivý a znevažuje její čtyřicetiletou manažerskou kariéru, znevažuje i vládu, která o jejím jmenování rozhodla jednohlasně.

Na průtahy s přípravou vyhlášení rozsudku navázalo zpožděné vydání písemného vyhotovení rozsudku, na jehož předání do kanceláře soudu má předseda senátu ze zákona 20 dní. V tomto případě  obhájce Aleny Vitáskové  obdržel listiny až 15.června 2016. Ale 71 dnů na vydání písemné verze rozsudku není osobním rekordem pana soudce: v jiné kauze, týkající se rovněž nepravostí při vydávání licencí fotovoltaické elektrárně, se jistá  obžalovaná  dočkala písemného vyhotovení rozsudku až po devíti měsících od jeho ústního vyhlášení. Myslím, že i toto pohrdání zákonnou procesní lhůtou zasluhuje označení “rekordní”.

Nepochybuji o tom, že soudce Aleš Novotný měl k překračování zákonných časových limitů souhlas předsedy soudu nebo jím pověřeného zástupce místopředsedy soudu, kteří se tím stali jeho spoluviníky. Nemění to nic na tom, že nepřiměřené protahování soudcovských úkonů je psychickým týráním obžalovaných svého druhu, proti němuž jsou oběti soudcovské svévole bezbranné.

Z okruhu spoluobžalovaných Shahrama Zadeha přišla stížnost, že soudce Aleš Novotný nijak nereagoval na doručené oznámení obžalovaného, že jej policie nutila vydíráním ke křivé výpovědi proti Shahramu Zadehovi, za kterou nabízela vyjednání postavení spolupracujícího obžalovaného. Pan soudce konstatoval, že tato věc sice má znaky trestného činu, ale předmětného řízení se netýká. Stížnost založil do spisu bez přijetí dalších opatření.

Všechny výše popsané nepatřičnosti v jednání pana soudce obsahují prvky skutkové podstaty kárného provinění. Z toho průtahy v soudním řízení jsou údajně nejčastější příčinou potrestání soudce kárným soudem při Nejvyšším správním soudu. Není proto překvapením, že postižení podali různé návrhy na kárné řízení se soudcem Alešem Novotným. Nenašel se ale kárný žalobce, který by se jimi vážně zabýval.

Všechny výše popsané případy usvědčují některé kárné  žalobce v soudnictví z neochoty stíhat křivdy, spáchané soudci na účastnících soudních pří. Vyplývá z nich, že  účastníci soudního řízení trestního jsou díky politice “obrany hradu” kárných žalobců v podstatě bezmocní proti poškozování jejich práv jak soudcovskou libovůlí, ta netečností kárných žalobců.

Má to i další důsledky, přesahující hranice prostoru působení kárných žalobců. Mezi selhávajícími kárnými žalobci jsou i veřejnosti známí bojovníci za ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Jejich chování v kárném řízení potvrzuje důvodnost obav ministra Roberta Pelikána, že ustavení Nejvyšší rady soudnictví by prohoubilo “zapouzdřenost” justice. Jako laik považuji zřízení částečné  soudcovské samosprávy za prospěšné. Aby se nedostavila obávaná “zapouzdřenost”, bylo by nezbytné ustavit vyšetřovací a kárné orgány, nezávislé na Nejvyšší soudcovské radě i na ministrovi spravedlnosti. Spolek Šalamoun specifikoval jejich podobu legislativními návrhy, které se sice dostaly do Poslanecké sněmovny do archivu věcí k projednání, ale Sněmovna o nich nikdy nehlasovala, protože je předložila neoblíbená malá strana, s kterou ty ostatní nemluví.

Netoliko obhájci kritizují rozsudek v kauze “Vladimír Čimpera & spol.”. Za zmínku stojí např. veřejné televizní vystoupení senátorky Elišky Wagnerové, bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti se nabízí otázka, zda je příčinná souvislost mezi bona fide napadenými etickými poklesky soudce a vadami rozsudku. Otázku kladu v souvislosti s konkrétní kauzou a konkrétním soudcem, ale má také obecný rozměr.

MILOSTI V PREZIDENTOVĚ NEMILOSTI

Dravý, bezohledný, všeničivý populismus patří k nejodpornějším nástrojům uchazečů o politickou moc. Na lidskou bídu a neštěstí bližních při cestě nahoru ctižádostivci obvykle nemyslí. Úspěch má pro ně větší váhu než všechna bída světa.

Platí to i o způsobu, jakým se na Hrad šplhal Miloš Zemana. Rozdával sliby, jež chtěla slyšet lůza. Pokrytci, kteří se aspoň někdy modlí “odpusť nám naše hříchy…” ve své životní praxi odpouštějí provinění pouze sami sobě, Proto horují pro nemilosrdné trestání, odpouštění je jim cizí.  Samozřejmě jásali vstříc Miloši Zemanovi, když se v předvolebním projevu nabubřele vzdal pravomoci udílet milost, ač naše právo s možností vzdání se části pravomoci prezidenta republiky nepočítá. Je to zvláštní způsob jednání: domáhat se funkce, jejíž Ústavou vymezenou pravomoc hodlá uchazeč vykonávat jen zčásti, tedy chce být špatným sluhou. Zatímco Václav Klaus vymyslel složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jenž celkem úspěšně zabraňoval udílení t.zv. “podivných milostí”, náš současný pan prezident vydal žadatele o milost znova na pospas úředníkům ministerstva spravedlnosti. Jeho předchůdce jim tuto agendu odebral. Ve srovnání se sdílením pravomoci prezidenta a ministerstva spravedlnosti v éře Václava Havla se výskyt “podivných” milostí nezvýšil, naopak jich ubylo. Miloš Zeman se tedy znova pustil vyzkoušenou špatnou cestou a mimo to nastavil podmínky pro vyhovění žádosti o milost tak, aby na ně dosáhli pouze lidé, jimž udělená milost k návratu do normálního života už moc nepomůže. Zatím omilostnil pouze dva žadatele.

Udělení milosti je výkonem trestního práva jen formálně. Obsahem je prezidentská milost aktem milosrdenství, odpuštění a také darováním radosti a štěstí. Příjemci jsou sice pachatelé trestné činnosti různé závažnosti, ale jejich trestný čin a následné potrestání jsou neštěstím také pro ně a s nimi pro zcela nevinné jejich blízké. U mnohých jsou jejich činy vybočením z obvyklého chování, k němuž je dotlačily nezvladatelné vnější okolnosti. A mezi žadateli jsou zcela jistě i nespravedlivě odsouzení, kteří se z jakýchkoli důvodů nedomohli standardním postupem trestního řízení nápravy svého osudu a bezúspěšně vyčerpali všechny v úvahu přicházející opravné prostředky.

O tom, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka, či že uloží nepřiměřený trest, že nepřipustí nápravu zjevně vadného řízení, není pochyb: jsou doloženy vzácné případy opožděného prokázání neviny. Je jich velmi málo též proto, že justice používá postupy, jež činí nápravu omylů téměř nemožnou: neprolomitelnost soudního rozhodnutí je Zlatým teletem nejen soudců, ale i populistických politiků. Možnost, že někdo strádá bez zavinění, je nedojímá.

Naproti tomu spolek Šalamoun razí zásadu, že stát, jehož justice občas selhává, má mít pojistný ventil pro nápravu třeba i nesystémovým opatřením. Ventilem může být právě milost prezidenta republiky.

Václav Klaus byl velmi skoupý, ale přesto omilostnil 412 nešťastníků. Překonal jej Václav Havel s 1.848 milostmi. Srovnání s Gustávem Husákem, který jen v r.1988 udělil 2.028 milostí, sice stojí jako zajímavost za zmínku, ale bylo by zavádějící, protože velká část z nich se týkala emigrantů, kteří měli zájem o narovnání vztahu s vlastí.

Na obranu Miloše Zemana a do jisté miry i Václava Klause připouštím, že milost prezidenta republiky je nástroj subjektivní a nesystémový, snadno zneužitelný, který někteří jeho kritici považují za pozůstatek právních zvyklostí habsburské monarchie. Prezidentovy rozpaky nad jednotlivými žádostmi by mohl odstranit řádně odůvodněný příkaz soudům, aby se žadatelovou věcí znova meritorně zabývaly. Ale prezident k tomu nemá pravomoc. Kdyby o ni stál a začal o její získání usilovat, určitě by narazil na odpor politiků. Myšlenka na jakékoli rozšíření pravomoci prezidenta republiky je jim  nepřijatelná, ač obecně vyplývá ze skutečnosti, že zvolení přímou volbou  posiluje jeho postavení.

Miloš Zeman daroval od nástupu do úřadu štěstí pouze dvěma strádajícím. Zřejmě se nestydí za to, že je hlavou státu, v jehož věznicích se nachází neurčitelný počet občanů, jejichž odsouzení je výsledkem justičního přehmatu, a pomoci se nikde nedovolají. Proto se vzdává nástroje, jímž by mohl nepříznivý obraz státu aspoň trochu retušovat. Konec jeho mandátu se blíží a s ním pravděpodobnost, že vejde do dějin jako nejméně slitovný prezident od pádu totalitního režimu. Bude to prvenství, o které není co stát. Ve vztahu k justici obecně a k milostem zvlášť se prezidentova politika míjí se  zásadou jím nepochybně váženého Tomáše Masaryka, že politika se má dělat sub speciae aeternitatis.

PŘEDVÍDATELNÝ ÚSTAVNÍ SOUD

Vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu dne 11.srpna 2016 ve věci neprůhledného přidělování laických přísedících do senátů Krajského soudu v Brně očekávala řada zájemců s velkým napětím. Jednání  vyvolal stěžovatel, který se domníval, že by mohl dosáhnout zrušení rozsudku, který byl dílem senátu, jehož přísedící byli vybráni nejasným způsobem ze souboru zhruba 130 osob. Takový způsob sestavování senátů podle něj otvírá prostor pro soudcovskou libovůli v podobě účelového výběru přísedících.  Naděje stěžovatele nebyly z věcného hlediska zcela beznadějné, protože inkriminovaný způsob organizace sboru přísedících, používaný Krajským soudem v Brně v době podání obžaloby, způsobuje jeho neprůhlednost a tím i nekontrolovatelnost obhajobou.

Úspěch ústavní stížnosti by přinesl prospěch nejen stěžovateli, ale zpochybnil by celou řadu rozsudků Krajského soudu v Brně a jistě by strhl lavinu mimořádných opravných prostředků dalších odsouzených. Ale Ústavní soud stížnost zamítl.

Mnozí ze zájemců  přijali výsledek s pocitem zklamání, protože doufali, že soud zruší projednávaný rozsudek jako porušující základní práva obžalovaného na spravedlivý proces. Podcenili rozdíly v myšlení mezi soudci Ústavního soudu a jejich protějšky z obecných soudů, ale i povahu Ústavního soudu, který je soudem “politickým”. “Státotvorné” rozhodnutí, jímž se zamezí masovému útoku na rozsudky Krajského soudu v Brně, bylo předvídatelné. Aby se k němu soudci Ústavního soudu dobrali, museli opustit hranice ztrnulého právního formalismu v myšlení svých kolegů z obecných soudů a  obrátit se k zdravému selskému rozumu. Reálné podmínky působení laických přísedících skutečně znemožňují přísné dodržování principu zákonného soudce.

Pravdu má ale obžalovaný Shahram Zadeh, který se v médiích vyjádřil v tom smyslu, že Ústavní soud řeší každý případ individuálně, takže usnesení z 11. srpna nelze považovat za paušální právní výklad daného úkazu, tedy administrativního chaosu v agendě přísedících na Krajském soudu v Brně. Naopak jistota představitele Krajského soudu v Brně Aleše Flídra, neoprávněně vydávaného médii za místopředsedu soudu, že rozsudky z daného důvodu nikdo ani v budoucnosti nezpochybní, je předčasná.  

Musíme přípustit, že v jiném konkrétním případě se může skutečně prokázat, že senát byl sestaven účelově ze “vstřícných” přísedících, zatímco “nepodřídiví” zůstali stranou. Oba druhy se vyskytují. Na spolek Šalamoun se občas obracejí se svými bolestmi nejen oběti trestního řízení, ale ojediněle i laičtí přísedící, kteří si stěžují, že jednou nesouhlasili s rozsudkem a už nikdy vice nedostali příležitost.

Zrovna v kauzách, souzených senátem Aleše Novotného, by se mohlo podařit dosáhnout odlišného rozhodnutí, neboť v nich účinkují stále stejní přísedící z velmi úzkého výběru, a zdá se, že jednoznačně patří mezi ty “vstřícné”. Vlídné dámy, které sedí po boku předsedy senátu, sice nepodřimují (i to se dá občas v soudních síních vidět) a tiše sledují dění, ale jejich otázky, které jsem vyslechl během tří let monitorování kauzy Vladimíra Čimpery & spol. (známé jako kauza Aleny Vitáskové) bych (když trochu přeženu) spočítal na prstech jedné ruky. Takové chování přísedících není nezbytné, i když je omluvitelné s ohledem na věk: měl jsem příližitost monitorovat jednání senátu soudkyně Dany Kancírové u téhož soudu, jehož přísedící se živě zapojovali do výslechů.

Obhájci snad všech obžalovaných v kauze Vladimíra Čimpery uplatnili námitku neprůhlednosti sestavení senátu v odvoláních, takže se lze nadíti, že v případě nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu s ní půjdou také do mimořádných opravných prostředků.

Stejný senát se stejnými přísedícími soudí také kauzu Shahrama Zadeha & spol. Řízení je teprve v počátcích, ale z vyjádření pana hlavního obžalovaného lze usuzovat, že z upuštění od pravidelné obměny přísedících bude vytloukat kapitál, přičemž asi bude v právu. Pokud ´by snad někdy podal touto vadou motivovanou ústavní stížnost, bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by se Ústavní soud popasoval se skutečností, že ve dvou řízeních, která se časově prolínají koncem jednoho a začátkem druhého, působí stále stejné přísedící a změnili se jen náhradníci, přičemž další hypoteticky možní zájemci měli prostě smůlu.

V každém případě usnesení Ústavního soudu z 11.srpna 2016 otevřelo Pandořinu skřínku s pochybnostmi o únosnosti současného nastavení pravidel působení laických přísedích, jež se nezbytně čas od času a případ od případu dostává do střetu s ústavním principem nároku na zákonného soudce. Legislativci dostali žhavou látku k vymyšlení nového, racionálního řešení problému, jež by zahladilo stopy po “soudcích z lidu”, “vymoženosti” soudnictví protiprávního režimu.