pondělí 24. dubna 2017

STÁT PONIŽUJE SVÉ OBĚTI

Je obecně známo, že občas dochází k justičním přehmatům, což snižuje kvalitu života v zemi. Vládnoucí pseudoelity to nezajímá, protože se to týká jen nevýznamné menšiny národa, která je pro ně pod hranicí zajímavosti. Někteří jednotlivci se občas ozvou, ale až když se jich choroba přímo dotkne. Příkladem budiž David Rath, který začal křičet, že „vazba je tortura“ (svým způsobem oprávněně), až se sám dostal za mříže. Nikdy před tím jako významný politik nezvedl hlas proti nadužívání vazby, které je dlouhodobě trvalým jevem, snižujícím hodnotu právního prostředí státu. Mnozí považují za účinný prostředek předcházení justičních přehmatů vynucování odpovědnosti na jejich původcích. I přední činitelé justice ale přiznávají, že selhává soustava kárných žalobců, z čehož lze vyvodit, že tlak na odpovědnost za odvedenou práci je nedostatečný. Ale návrhy na „utažení šroubů“ soudcům a státním zástupcům narážejí na odpor, odůvodněný tvrzením, že jejich nedotknutelnost je  pojistkou nezávislosti a nestrannosti.

Stát pěstuje ve státních zástupcích a soudcích pocit nadřazenosti nad ostatními občany, čímž je nepřímo podporuje v závadném chování, ale k obětem přehmatů, ke kterým dospělo falešné pojetí nezávislosti, se chová hanebně.  Když už zajišťuje beztrestnost  pachatelů různých bezpráví, slušný stát by se měl svým obětem aspoň omluvit a bez průtahů je odškodnit. Jeho chování ale v tomto ohledu nemá se slušností nic společného. Pravda, situace se začala částečně zlepšovat za působení Daniely Kovářové v čele ministerstva, kdy se začaly zvyšovat sazby různých náhrad. Trend se nezastavil s jejím odchodem, takže v současnosti stát aspoň vyplácí obětem justičních selhání desítky milionů Kč ročně. Měl by platit mnohem více, ale „šetří“ díky tomu, že s obětmi selhání svých zaměstnanců často zachází jako s obtížným hmyzem. Je to způsobeno nejen právní úpravou, ale i povýšeností a nízkou profesní úrovní a morální vyspělostí lidí, kteří záležitosti poškozených vyřizují.

Kontrast mezi hrůzností příběhů žadatelů o odškodnění a tím, co se s nimi děje v procesu vymáhání odškodnění bývá někdy úděsný. Příkladem budiž příběh mladého Gruzínce, jehož obhajobu kdysi podporoval spolek Šalamoun. Psal jsem o něm opakovaně, naposledy v r. 2015. Shrnu stručně obsah skutkového děje. Postiženého náhodně sebrala dne 27. dubna 2011 z ulice policejní hlídka, která hledala třetího do trojice pachatelů přepadení banky se zbraní v ruce. Shodou okolností se tak stalo den před plánovaným složením  jeho slibu občana České republiky, takže pak celým trestním řízením procházel jako občan bez státní příslušnosti. Až do 10. ledna 2013 soud držel celou trojici v útěkové vazbě. Trojice obviněných, sedících přede mnou v lavici obžalovaných, se zjevově nápadně lišila od pachatelů, zachycených bezpečnostní kamerou v bance. Přesto byli nepravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Přes nepravomocné odsouzení se dne 10.ledna 2013 dostali z vazby, když Vrchní soud v Praze zjistil neúnosné průtahy v řízení. Žádný z nich neuprchl. Postupně byli všichni tři zproštěni obžaloby, zmíněný chráněnec spolku Šalamoun rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25.srpna 2015. Déle než čtyři roky justice ničila životy nevinných lidí.  Vedlejšími účinky zasahovala i do životů jejich rodin.



Vazba, zejména dlouhodobá, je skutečně hlubokým zásahem do života: nejen, že vazebně stíhaný je omezován v osobním svobodě, vystaven psychické trýzni a ve vězení se musí sžít s lidmi, s kterými by za normálních okolností „nešel na pivo“ , ale navíc  se rozbíjejí různé životní plány a narušují se osobní vztahy mezi obviněným a jeho  společenským zázemím.  Je obtížné vyjádřit finančně cenu  psychického utrpení obviněných a jejich rodin. Ve většině případů jsou vyplacené částky jen malou náplastí na přestáté trápení.

Stát se ale sám od sebe omlouvá jen někdy, když věc dostane do rukou výjimečně slušný úředník nebo o případ se zajímají všeteční novináři. Postižený musí o odškodnění a omluvu požádat ve lhůtě, která je propadná : zpoždění znamená ztrátu všech nároků.  Ministerstvo spravedlnosti ale v řadě případů  svou šestiměsíční lhůtu nezvládne a žádnému postihu kvůli tomu nečelí. Zde je zřejmá nerovnost postavení oběti justičního přehmatu a státu: poškozený musí lhůtu dodržet pod hrozbou ztráty nároku, stát nemusí nic.

Ministerstvo je v tom tak trochu nevinně, protože žádostí o odškodnění je spousta a zvládnutí všech ve lhůtě nedovoluje omezený počet úředníků příslušného odboru. To ale občany nemůže zajímat: pokud stát nedokáže udržet na uzdě orgány činné v trestním řízení, nemůže žádat po občanech, aby měli potíže kvůli nemohoucnosti jeho aparátu.

Pokud ministerstvo vyřízení ve lhůtě nestihne, postiženému nezbude než se obrátit na soud, kde někdy trapnosti pokračují. Ministerstvo je pak stranou řízení a prostřednictvím svého zmocněnce se snaží dosáhnout buď úplné zamítnutí nároku nebo aspoň jeho snížení.

Přesně stejná, výše obecně popsaná situace nastala v případě zmíněného Gruzínce. Připomínám, že žadatel o odškodnění byl pravomocně zproštěn obžaloby 25.srpna 2015. Během dvou let, které od té doby uplynuly, se mu dosud nikdo neomluvil, nedostal ani korunu odškodného a zatím ani nemá jistotu, že něco dostane.

Žádost o odškodnění předložil Ministerstvu spravedlnosti koncem února r. 2016. Ministerstvo ji ve lhůtě nevyřídilo, proto ještě před jejím vypršením v srpnu r.2016 podal žalobu k soudu, kde trapnosti pokračují. První jednání soud nařídil až v měsíci březnu r. 2017. Skončilo během několika minut, protože soudkyně až po jeho zahájení usoudila, že specifikace nároků se jí zdá nedostatečná. Odročila jednání na květen, aby žadatel mohl podání uvést do souladu s jejími představami.

V souvislosti s tímto případem přišla na přetřes otázka nároku blízkých osob postiženého na odškodnění za nemateriální újmu. Uvěznění člena rodiny vyvolává psychickou trýzeň jejich blízkým. I jim byla způsobena újma, ačkoli se na  rozdíl od uvězněných členů rodiny nedostali ani do postavení podezřelých. Zpravidla jsou zcela nevinní a přesto trpí. K vyvolání jejich soužení není žádný právní důvod. Požadavek na odškodnění za nezaviněnou nemateriální újmu je proto přirozený. Ale náš zastaralý odškodňovací zákon toto neřeší a soudy takové požadavky vesměs odmítají. Bylo by ale na místě dosažení politické vůle zákonodárců k zaplnění této  mezery v právu.


sobota 22. dubna 2017

KAJÍNEK JAKO HŮL NA PREZIDENTA

Pochybnosti o důvodnosti odsouzení  Jiřího Kajínka za zavraždění Štefana Jandy, Juliána Pokoše a postřelení Vojtěcha Pokoše jsou v národě hojně rozšířené, a to nejen mezi laickou veřejností, ale i mezi právníky.  Mezi pochybovači se vyskytují i významné osobnosti, jako prezident republiky Miloš Zeman nebo předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ten dokonce podal v r. 2001 v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona a nechal se slyšet, že možná stříleli policisté, což tehdy byla od ministra spravedlnosti neslýchaná troufalost. Od té doby přibyli další příznivci milosti pro Jiřího Kajínka, mezi nimi žádná ze standardních politických stran, zato je to v posledních dnech  Demokratická strana zelených.

Jiří Kajínek má mnoho zastánců, kteří mu přejí obnovu řízení, ale ze  všeho nejvíce milost prezidenta republiky. Litují ho kvůli dlouhé řadě let, strávených ve vězení, aniž by si uvědomovali, že si odpykává dva tresty: 11 let za přepadení policistů, jimž odcizil auto a zbraně, a doživotí za výše uvedenou vraždu. Není mi přitom známo, zda a jakou „odměnu“si vysloužil útěkem z Mírova.

Myšlence omilostnění byla nakloněna bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, která se v r. 2014 u pana prezidenta přimlouvala za vyhovění Kajínkově žádosti o milost. Nepochodila: Miloš Zeman myšlenku moudře odmítl. Držel se zásady, že nemůže porušit slib, daný voličům během volební kampaně a nechce zasahovat do nezávislosti soudů. Ale jako slon v trestněprávním porcelánu jí nemoudře poskytl knížecí radu, aby zařídila obnovu Kajínkova procesu. Skutečnost, že k tomu paní ministryně nemá pravomoc, zůstala pod hranicí jeho rozlišovací schopnosti.

Počátkem dubna r.2017 ale Miloš Zeman překvapil svět, když při setkání s občany Čáslavi oznámil, že vážně uvažuje nad udělením milosti Jiřímu Kajínkovi, protože je ve vězení již dlouho a trvale se vyskytují pochybnosti o důvodnosti jeho odsouzení. Neopomněl zdůraznit, že milost neslibuje, pouze o ní vážně uvažuje. Připomněl mi tím moudrý výrok Ladislava Jakla v soukromém rozhovoru, že každá milost je nespravedlnost, protože nedopadá na všecky, kteří by na ni mohli mít nárok: Jiří Kajínek není zdaleka jediný český vězeň, který je ve vězení dlouho a o důvodnosti jehož rozsudku jsou pochybnosti. O těch ostatních se neví, protože se jim nepoštěstilo soustředit na sebe pozornost médií a četných sympatizantů, následně ani prezidenta republiky,  a přibývají k nim stále další.

Dosavadní obecný postoj Miloše Zemana k institutu milosti prezidenta republiky považuji za nemravný, populistický a nepřiměřený poměrům v české justici, protože kdo má moc rozdávat štěstí, má mravní povinnost ji využívat. Proto pana prezidenta za obrat v postoji chválím s výhradou, že by měl ukázat vlídnou tvář i dalším obětem justičních přehmatů. Musím v této souvislosti položit otázku, proč se jeho přízně má dostat právě Jiřímu Kajínkovi, když v našich věznicích se určitě nachází ne-li několik desítek, ale určitě několik jednotek stejně „zasloužilých“ odsouzených.

Nejen Zemanem často zmiňovaná „pražská kavárna“, ale prostý lid u stolů pivnic má ale jasno: Miloše Zemana vůbec nepohání touha prospět populárnímu vězni, ale zájem o hlasy jeho fanynek a fanoušků. Vypustil pokusný balónek a bude se řídit směrem jeho letu. Ukáže-li se před volbami, že lid obecný by ho za udělení milosti chválil, Jiřímu Kajínkovi pomůže. V opačném případě bude mít pan odsouzený smůlu.

Obecně lze říci, že ohlas na tuto iniciativu pana prezidenta je nejednoznačný: jedni ho chválí, jiní se děsí, že chce pustit na svobodu cynického vraha. Všichni spojují názor na udělení milosti s vyjádřením o vhodnosti setrvání Miloše Zemana na Hradě v dalším volebním období.

Citlivost otázky lze předvést na vývoji postojů investigativního novináře Josefa Klímy, jednoho z nejpilnějších dlouhodobých šiřitelů pochybností o důvodnosti odsouzení Jiřího Kajínka. Ještě 10. dubna 2017 s odvoláním na společný názor s dalším známým investigativcem Jankem Kroupou v rozhovoru pro Rádio Impulz zpochybnil oficiální obraz skutkového děje tvrzením, že na  místě zřejmě byli dva střelci, možná z řad plzeňských policistů. Prezidentův záměr komentoval střízlivě jako pokusný balónek, jehož směr letu před volbami rozhodne, zda Miloš Zeman milost skutečně udělí.

Ještě v 16. čísle časopisu Téma, které se objevilo na stáncích 21. dubna 2017, obhajoval teorii dvou střelců a oslaboval víru ve vinu Jiřího Kajínka. Prezidentovo vystoupení hodnotil jako součást jeho předvolebních her. Rozvíjel myšlenku, že vražda je již promlčena, takže případně odhaleným pravým vrahům by se nemohlo nic stát. Zapomněl ovšem na to, že promlčení je formálně právní pojem, který neříká nic o tempu vyhasínání pocitu křivdy a zejména soudce Lynch jej nezná.

Ale již v neděli 16.dubna 2017 si přivedl do pořadu TV Prima „Očima Josefa Klímy“ přeživšího svědka Vojtěch Pokoše, z jehož sugestivní výpovědi vystoupil obraz Jiřího Kajínka jako jediného vraha a cynické osobnosti, jejíhož návratu na svobodu se svědek musí obávat jako hrozby pro život svůj i jeho rodiny. Klímův host celkem věrohodně zpochybnil teorii dvou střelců a podstatně oslabil pochybnosti o Kajínkově vině.  

Od dusivého dojmu z pořadu vede cesta zkratkou k názoru, že milost by mohl udělit pouze prezident, který ztratil soudnost. A kdo by volil do funkce prezidenta republiky politika, který na konci svého mandátu podal důkaz o ztrátě soudnosti ? Vyznění pořadu tak v prvním okamžiku působí v neprospěch opakovaného zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky. Příběh Jiřího Kajínka v provedení Josefa Klímy a Vojtěcha Pokoše posloužil jako klacek na nežádoucího uchazeče o prodloužení pobytu na Hradě.

Pokud ale dojem odezní, vtírají se nepříjemné otázky, především po důvodech a ceně náhlého obratu Josefa Klímy i Vojtěcha Pokoše. Ten v r. 2015 jako svědek v řízení o povolení obnovy procesu Jiřího Kajínka využil možnosti, dané ustanovením §100 trestního řádu, aby odmítl vypovídat, a to z obavy, že by výpovědí mohl způsobit trestní stíhání sobě nebo osobě blízké. Ale v Klímově pořadu se rozpovídal hodně ze široka, aniž by ovšem řekl něco skutečně nového, co nezaznělo již v jeho původních svědectvích. Odpadl snad důvod, pro který nevypovídal v r.2015 před soudem ? Nebo jen měl jistotu, že jej moderátor nebude otázkami nutit do vyprávění o tom, co nechtěl sdělit soudu ?

Vojtěch Pokoš je jediný, kdo s jistotou zná pravdu o tom, co se událo 30.května 1993 na místě činu a skutečně zná vraha či vrahy. Je ovšem otázka, zda také pravdu skutečně říká. Je-li Jiří Kajínek skutečně vrahem jeho zaměstnavatele a bratra, má právo mít obavy z jeho návratu na svobodu. Ale ještě bezprostředněji by byl ohrožen, kdyby  změnil výpověď a označil jiného pachatele, zejména, není-li rovněž ve vězení či naopak má-li silné mocenské postavení. Rozdílnost jeho chování před soudem v r.2015 a v Klímově pořadu zpochybňuje důvěryhodnost jeho televizního vystoupení.

Postavení prezidenta republiky při rozhodování o žádosti o milost je obecně nesmírně svízelné, proto je nevhodné naléhat na rychlost jeho rozhodování. V případě, že žádosti vyhoví, může se později dovědět, že omilostnil pachatele, nevyhoví-li, může zklamat naděje skutečně nevinného nespravedlivě odsouzeného. Jistě by pro něj bylo pohodlnější a z obecného pohledu bezpečnější, kdyby mohl rozhodnutí přenést  v rámci revize procesu na soud, který s danou věcí neměl doposud nic společného. Náš trestní řád ale neobsahuje žádný procesní prostředek, který by tento objektivní postup umožňoval. Standardní řízení o povolení obnovy procesu není v Kajínkově případě použitelné. Prezidentovy rozpaky v této kauze by mohly inspirovat ministra spravedlnosti nebo zákonodárce, aby v tomto směru doplnili trestní řád.

Na závěr stojí za zmínku, že všechny politické strany, jež mají aspoň hypotetickou naději, že uspějí v podzimních volbách, již odhalily, jakými nezávaznými volebními sliby budou lákat věčně oklamávané voliče. Žádná z nich neprojevila znepokojení nad stavem vymáhání práva v českém trestním řízení, ačkoli se zde v poslední době stále častěji dějí nepřístojnosti, které by ani v době normalizace nebyly možné, a také díky tomu se úspěšně plní přeplněné věznice. Nejde tolik o to, že náklady trestního řízení, odškodňování obětí justičních přehmatů a výdaje vězeňství stále více zatěžují státní rozpočet, ale zejména je nepříjemné, že se neúprosně rozšiřuje okruh obětí, které se přičiněním orgánů vymáhání práva  propadají do  neštěstí.

V této situaci je to na rozdíl od předsedů parlamentních politických stran pouze prezident republiky Miloš Zeman, který aspoň u jednoho sporného případu připustil, že soudní rozhodnutí nemusí být neprůstřelně bezchybné a aspoň se zabývá možností, že by možné oběti justičního bezpráví mohl pomoci na svobodu. Jeho odpůrci zneužívají jeho postoje ke kauze Jiřího Kajínka k zpochybňování vhodnosti jeho opakovaného zvolení, ale měli by si raději zamést na vlastním dvorku a zastydět se za svůj podíl na zhoršování právního prostředí státu, kterému napomáhají nezájmem o problematiku a chronickou pasivitou.











středa 12. dubna 2017

KAUZA ZADEH : STÁTNÍ ZÁSTUPCE MICHAL GALÁT PRÝ NEROZUMÍ…

článku „Kauza Zadeh: orgány ve vlastní pasti, obviněný ve vazbě“ jsem se zabýval výsledkem vazebního řízení ve věci obv. Shahrama Abdullaha Zadeha, které proběhlo ve dnech 7. a 11. dubna 2017 u Městského soudu v Brně. Konstatoval jsem, že státní zástupce Michal Galát se neomluvenou neúčastí u jednání postaral panu obviněnému o prodloužení pobytu ve vazbě. Nespekuloval jsem, jak se zachová, až obdrží písemné vyhotovení usnesení o propuštění z vazby, které jako nepravomocné nemohlo být realizováno.

V poledním zpravodajství České televize dne 12. dubna 2014 obohatil mé poznání reportér, který se zřejmě s věcí dostatečně neseznámil, takže směšoval údaje o dřívější a současné vazbě, nicméně přinesl zajímavou informaci o rozhovoru se státním zástupcem Michalem Galátem. Podle jeho sdělení pan státní zástupce rozhodnutí soudu nerozumí, protože je protikladné k úvahám téhož soudu ze 4. prosince 2016, na jejichž základě se pan obviněný dostal do vazby. Přibližně ve stejnou dobu zprávu o kritice rozhodnutí soudce Městského soudu v Brně panem státním zástupcem přinesla Česká justice.

Je to nebývalá událost: státní zástupce použil média jako živé nástroje ke kritizování soudce, který nevyhověl jeho přání. Vybočil tak z mezí zákonem i zvyklostmi ustáleného poměru soudu a státního zastupitelství, v němž platí zásada, že názor státního zástupce se stává vyjádřením právního stavu věci teprve posvěcením pravomocným rozsudkem. Má samozřejmě právo podat stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně, ale to je vše. Přitěžuje mu, že se vlastní vinou připravil o příležitost seznámit se s ústním odůvodněním usnesení. Vůbec nepřipouští možnost, že soudce mohl své rozhodnutí opřít o racionální úvahy.

 Mediální vyjádření státního zástupce Michala Galáta vyvolává vzpomínky na doby nedávno minulé, kdy prokurátoři díky těsnější vazbě na aparát KSČ měli silnější mocenské postavení než soudci. Náš právní řád jim ale takové postavení neposkytuje, a pokud si je přivlastňují, je to nežádoucí výstřelek.

Mimo to pan státní zástupce takto předestřel veřejnosti částečně zkreslený obraz skutečnosti a  nedostatečně informovaná média mu v tom jednostranností pomohla . Je pravda, že mezi rozhodnutími z 4. prosince 2016 a ze 7.dubna 2017 je zásadní rozdíl. V obou případech jde sice o usnesení Městského soudu v Brně, ale rozdílných soudců a soudci jsou nezávislí, takže nemusí soudit vše stejně. Vazbu na obv. Shahrama Zadeha uvalil  dne 4. prosince 2016 soudce Aleš Dufek, místopředseda soudu, v dané chvíli žurnální soudce: byla totiž neděle. Připomínám, že mezi advokáty koluje přesvědčení, že státní zástupci s oblibou organizují zadržení obviněných tak, aby rozhodování o vazbě padlo na žurnálního soudce, který je podle rozvrhu práce soudu předem znám a ví se o něm, že je vůči žalobcům vstřícný. Vazební řízení ve všední dny  7. a 11.dubna 2017 vedl již někdo jiný, a to soudce David Otevřel, který měl na věc zásadně odlišný názor. Jako nezávislý soudce nebyl vázán předchozími rozhodnutími. Zejména zjevně nebyl nadán dostatečnou dávkou slaboduchosti, aby vyhověl přání Michala Galáta a  uvěřil, že by Shahram Zadeh mohl uprchnout a nechat tak propadnout kauci 150 milionů Kč, a zvlášť, že by mohl namířit do Íránu, který na něj vydal zatykač a kde by mu hrozil trest smrti pro údajnou spolupráci s českými tajnými službami. Nezdálo se mu nebezpečným údajné ovlivňování svědků, kteří byli ve skutečnosti spolupracovníky policie, potažmo dozorového státního zástupce. Tím byl do určité doby státní zástupce Aleš Sosík, který vystupuje jako žalobce ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně a Michal Galát jej v kauze „ovlivňování svědků“ vystřídal. Bylo by spíše na místě se divit, kdyby soudce David Otevřel ve svých úvahách následoval Michala Galáta, soudce Aleše  Dufka a soudce Krajského soudu v Brně Miroslava Dlouhého, který ve stížnostním řízení potvrdil správnost usnesení o uvalení vazby ze dne 4.prosince 2016.

Z obou zmíněných mediálních zpráv lze předjímat, že státní zástupce Michal Galát usnesení Městského soudu v Brně z 11. dubna 2017 napadne stížností. I kdyby u stížnostního soudu neuspěl, pro Shahrama Zadeha a jeho blízké to bude znamenat prodloužení psychického týrání nejméně o několik týdnů, protože stížnostní řízení není záležitostí několika dní. Státní zástupce Michal Galát při tom akci proti němu vede na základě nepravomocného usnesení policejního orgánu z 2.prosince 2016, k němuž se měl vyjádřit na základě stížnosti pana obviněného, ale dodnes se neobtěžoval. Jako laik si troufám tvrdit, že mimo důvodů pro uvalení vazby koluzní hmotně právní důvody pro tento zásah do života pana obviněného a jeho rodiny nejsou dány. Myslím si, že státní zástupce Michal Galát to ví stejně dobře jako oba soudci, kteří jeho přání vyhověli. V tomto směru připomíná jednání státního zástupce Jiřího Kadlece, který se pokusil poslat Shahrama Zadeha do předběžné vazby, ač věděl, že k jeho vydání do Íránu nemůže dojít a jeho oběť nemá žádný důvod k útěku.  Michala Galáta zřejmě nenapadá, že zneužívá své úřední postavení k nemravnému účelu.

Pro obě mediální zprávy je příznačné, že se v nich veřejnosti připomíná, že Shahram Zadeh stojí před Krajským soudem v Brně ve „velké daňové kauze“ kvůli krácení daní při dovozu pohonných hmot v objemu dvě a půl miliardy Kč. Tím se má veřejnosti naznačit, že si týrání vazbou zasluhuje. Zatím ale platí presumpce neviny a o tom, kdo je vinen spácháním trestného činu, nerozhodují ani policisté, ani státní zástupci, ale nezávislý soud. „Velká daňová kauza“ ale zatím nepokročila tak daleko, aby z výsledků dokazování bylo již nyní možno vyvodit, že obžaloba  Shahrama Zadeha je oprávněná. Nemohu apriorně vyloučit, že se jeho vina někdy v budoucnosti prokáže, ale dosud tomu tak není.

Zejména současné vazební stíhání se vede kvůli něčemu úplně jinému, takže připomínání podezření z „velké daňové kauzy“ je nepatřičné.


úterý 11. dubna 2017

KAUZA ZADEH: ORGÁNY VE VLASTNÍ PASTI, OBVINĚNÝ VE VAZBĚ.

Velký trestní proces u Krajského soudu v Brně o krácení daní s patnácti obžalovanými a neuvěřitelnou škodou dvě a půl miliardy Kč probíhá stranou zájmu novinářů. Možná někdo usoudil, že by nebylo dobře, kdyby se veřejnost dovídala příliš mnoho o této podivné kauze. Hlavní líčení před senátem Aleše Novotného se vleče s častými neplánovanými přestávkami od 12. ledna 2016 a dosud doklopýtalo pouze k ukončení prvotních výslechů obžalovaných. Hlavním obžalovaným je Shahram Zadeh, Íránec s českým občanstvím. Až dosud nezaznělo při hlavním líčení v soudní síni nic, co by potvrdilo pravdivost tvrzení žalobce Aleše Sosíka, že pan obžalovaný byl hlavou sítě daňových podvodníků, kteří při obchodování s pohonnými hmotami zkrátili daně o dvě a půl miliardy Kč.

Zatímco tempo hlavního líčení vyvolává pochybnosti, zda se soud vůbec někdy dobere k rozsudku, když před ním stojí seznamování obžalovaných s výpověďmi jejich spolutrpitelů a zejména výslechy desítek svědků a čtení listinných důkazů, v „prolukách“ se orgány činné v trestním řízení intenzivně věnují prohlubování kriminalizace hlavního obžalovaného, jež vyústila v pokračující týrání vazbou. O tom níže.

Připomeňme si, že Shahram Zadeh strávil v útěkové vazbě 22 měsíců. Na svobodu se dostal dne 1.února 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Hned na dvoře věznice jej ale zadržela policie se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Jiřího Kadlece, který se pokusil poslat jej do časově neomezené předběžné vazby. Krajský soud v Brně jeho návrhu nevyhověl jednak pro absenci hmotně právních vazebních důvodů a také s ohledem na složenou kauci.

Shahram Zadeh si při své obhajobě vede způsobem,  s kterým se předseda senátu Aleš Novotný ani žalobce Aleš Sosík asi dříve nesetkali. Způsobem přiměřeným svému temperamentu se chová se sebevědomím hrdého muže, jistého si svou nevinou a rozhněvaného na způsob, jakým s ním nakládají orgány činné v trestním řízení. Dostává se do častých sporů s předsedou senátu, když se snaží usměrnit jeho výpověď, nebo když pana soudce přistihne při zneužití informací z problematických zdrojů (např. z odposlechů z jiného řízení). Zejména je ale nepříjemný žalobci Aleši Sosíkovi. Opakovaně mu vyčítá, že jej z nejasných důvodů dosadil do puzzle výsledků vyšetřování na místo původního hlavního podezřelého Petra Pfeifera a odstranil ze spisu několik šanonů příslušné dokumentace. Petru Pfeiferovi, jenž dluží Shahramu Zadehovi několik milionů Kč, žalobce  zajistil beztrestnost odměnou za ochotu sehrát roli korunního svědka proti němu. Kromě toho pan obžalovaný opakovaně připomněl při hlavním líčení, že během vyšetřování pod dohledem Aleše Sosíka narostla škoda o dvě a čtvrt miliardy Kč.

Pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Orgány činné v trestním řízení začaly v tichosti připravovat nové obvinění proti rebelujícímu obžalovanému.

Ve dnech 18.-20. října 2016  vystřídal Aleše Sosíka v roli žalobce Michal Galát, další představitel olomouckého „speciálu“ s celostátní působností (pardon, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci), jenž se takto mohl dostat k listinným důkazům, k nimž by jinak neměl přístup.  Ještě ve dnech 22.-24. listopadu 2016 proběhlo hlavní líčení obvyklým způsobem, ale po něm následovala „proluka“ až do 8. února 2017. V době jejího vyhlášení již ale dávno probíhaly úkony trestního řízení proti nic netušícímu obžalovanému, spojené s odposlechy, včetně odposlechů jeho obhájců (proti tomu protestuje Česká advokátní komora a Unie obhájců).

Dne 2. prosince 2016 policie vpadla do bytu Shahrama Zadeha, provedla zde domovní prohlídku, při které získala listinné podklady o záměrech obhajoby v „daňové“ kauze u Krajského soudu v Brně. Policie ho obvinila, že  dávno před propuštěním z vazby z vězení založil a řídil zločinné uskupení,   jehož činnost směřovala  k ovlivnění průběhu a výsledků ve výše zmíněné „velké daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně.

Proti sdělení obvinění ze dne 2. prosince 2016 podali obhájci stížnost, jejíž vyřízení je povinností dozorového státního zástupce Michala Galáta. Do 10.dubna 2017 příslušné usnesení neobdrželi.

 Na návrh státního zástupce Michala Galáta jej policie v neděli 4.prosince 2016 předvedla před soudce Městského soudu v Brně Aleše Dufka, který na něj uvalil vazbu ze všech tří vazebních důvodů ( nebezpečí útěku, ovlivňování svědků, pokračování v trestné činnosti), a to bez ohledu na složenou rekordní kauci a její předchozí vyhodnocení Krajským soudem v Brně při odmítnutí návrhu na uvalení předběžné vazby v únoru r.2016.

S ním soud poslal do vazby další členy údajného zločinného uskupení, mezi nimi advokáta O.K., jenž fakticky vykonával operativní řízení domnělé skupiny.  Jediný Shahram Zadeh podal stížnost proti usnesení o uvalení vazby. Ostatní se buď nebránili, nebo stížnosti vzali zpět a dostali se brzy na svobodu. Organizátor O.K. se ke svému jednání doznal, projevil lítost, nepodal stížnost proti uvalení vazby a požádal o postavení spolupracujícího obviněného. 

Usnesení soudce Aleše Dufka nabylo právní moc usnesením senátu  Krajského soudu v Brně předsedy Miroslava Dlouhého až 12.ledna 2017: vazební řízení má probíhat bez zbytečných průtahů, ale v případě Shahrama Zadeha orgány ctí zásadu „co se vleče, neuteče“: písemné vyhotovení usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí stížnosti proti uvalení vazby obhájci obdrželi až 17.února 2017.  Překvapující je zachování platnosti vazby útěkové nedbáním složení rekordní kauce 150 milionů Kč, o které jiný senát téhož soudu rozhodl v únoru r.2016, že je pojistkou proti útěku i v jiných kauzách. Krajský soud v Brně se tak zapsal do historie české justice svérázným důkazem o nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí, jdoucí až do nesmyslnosti. Koluzní vazba měla ze zákona skončit 3. března 2017, ale neskončila, neboť státní zástupce Michal Galát podal další vazební návrh až 24. března 2017. Vazební jednání před soudcem Městského soudu v Brně Davidem Otevřelem proběhlo až ve dnech 7. a 11. dubna 2017. že Tříměsíční lhůta povinného přezkumu trvání vazebních důvodů byla zachována, ale překročení hranice trvání koluzní vazby zůstává nezhojitelnou vadou řízení. Je to mimo jiné hrubý zásah do soukromí pana obviněného a jeho rodiny, neboť při návštěvách manželky se novomanželé museli smířit s dohledem příslušnice Vězeňské služby ČR, a návštěvy rodičů, neznalých češtiny, jsou prakticky znemožněny.


Perličkou, která ozvláštňuje toto vazební řízení, je odůvodnění sdělení obvinění a uvalení vazby předstižné. Nejaktivnějšími členy údajného zločinného uskupení byli svědci M.V. a  J.D., kteří byli možná zapleteni do daňové trestné činnosti, stíhané Krajským soudem v Brně. M.V. vystupoval v přípravném řízení a křivým svědectvím škodil Shahramu Zadehovi. Oba byli ochotni ze zištných důvodů vytvořit prohlášení, v nichž vypovídali ve prospěch Shahrama Zadeha a v neprospěch korunního svědka Petra Pfeifera, vyšetřujících policistů, obou výše zmiňovaných státních zástupců a dokonce i soudce Aleše Novotného. J.D. svým prohlášením vyvolal vyšetřování Generální inspekce bezpečnostních sborů, které ovšem znemožnil státní zástupce Michal Galát odebráním věci a jejím přikázáním policejnímu útvaru, jehož příslušníky byli napadení policisté (stejně naložil s vyšetřováním proti policistům téhož útvaru, kteří měli vydíráním nutit obžalovaného Michala Šimáka ke křivému svědectví proti Shahramu Zadehovi). Oba dovedové, vysvětlující svou vstřícnost vůči Shahramu Zadehovi potřebou peněz, si sice od obv. advokáta O.K. nechali za své služby zaplatit, ale pak i se svými výtvory navštívili policejní služebnu, získané peníze odevzdali a přešli do služeb rádoby spravedlnosti. O svém dalším počínání se pak předběžně radili s policisty a o výsledcích různých setkání je informovali. Policisté je bez  rozpaků využili, ačkoli k tomu neměli zákonem předpokládaný souhlas soudce vrchního soudu. „Práskači“ si zajistili beztrestnost, ačkoli byli nejaktivnějšími účastníky domnělého zločinného skupení. Údajné „zločinné uskupení“ tak nabylo velmi zvláštní ráz, spíše se stalo nástrojem provokací proti panu obviněnému než prostředkem jeho obhajoby. Vezmeme-li do úvahy, že on sám nic ze získaných dokumentů nepoužil, ač při hlavním líčení v „daňové kauze“ k tomu měl příležitost, a policejní provokace je jednáním jednoznačně protiprávním, vnucuje se otázka, proč ve vazbě sedí právě Shahram Zadeh a nikoli ti, kteří využívali nemravné ochoty obou provokatérů.

Dodávám, že z toho mála, co o věci vím, jako laik usuzuji, že jednání Shahrama Zadeha lze v nejhorším případě posuzovat jako přípravu na ovlivňování soudu. Příprava trestného činu ale není v tomto případě trestná a uvalení vazby bez důvodného podezření na spáchání trestného činu je protiprávní, nehledě k tomu, že je bezdůvodným psychickým týráním obviněného a jeho blízkých.

Žalobcům, policistům a nakonec i soudcům, kteří se na stíhání Shahrama Zadeha podílejí, posedlým představou, že vzpurnému Íránci musí pořádně zatopit, se ale podařil zcela neobvyklý kousek, který asi před nimi nikdo nesvedl. Obvinili jej totiž, že použil svědků - provokatérů M.V. a J.P. jako „živých nástrojů“ a tím se sám provinil útokem na zmíněné úřední osoby. To je intrika, kterou by jim mohla tiše závidět i zlopověstná StB.

Jenže prohlášení obou svědků obsahují různá tvrzení, která mají usvědčovat příslušníky orgánů činných v trestním řízení od vyšetřujících policistů až po soudce Aleše Novotného z protiprávního jednání. Pokud orgány činné v trestním řízení budou ctít zákon, nezbude jim, než přezkoumat pravdivost obvinění. Opovrhnout jimi bez vyšetřování jen proto, že je přinesli nevěrohodní přisluhovači policie přece nelze. Orgány při tom nesmí vyšetřovat samy sebe. Tím se ovšem všichni zúčastnění představitelé spravedlnosti dostávají do složitého postavení. Na jedné straně fungují jako orgány vymáhání práva, ale vedle toho je možní nactiutrhači staví do postavení podezřelých a při vyšetřování obvinění by současně mohli být vyslýcháni jako svědci, nebo by mohli vyšetřovat své kolegy. Souběh všech těchto funkcí najednou je skutečně unikátní záležitost. A příslušníci orgánů činných v trestním řízení se ve vztahu  k oběma trestním řízením proti Shahramu Zadehovi automaticky dostávají do postavení střetu zájmů, takže by se měli vyloučit pro podjatost. Důsledky by byly dalekosáhlé. Například pokud by se vyloučil soudce Aleš Novotný, celé hlavní líčení ve „velké daňové kauze“ u Krajského soudu v Brně by se muselo opakovat od samého začátku, což by znamenalo ztrátu více než celého roku.

Krvežíznivci, toužící po hlavě Shahrama Zadeha, se hnali zaslepeně za svým cílem a napáchali v řízení více škod, než by se podařilo panu obviněnému , i kdyby použil prohlášení,
připravená svědky M.V. a J.P.

To nejpodstatnější z podstatného na  závěr: Shahram Zadeh se po  vazebním řízení ve dnech 7. a 11.dubna 2017 ještě na svobodu nedostal. Soud sice rozhodl o jeho propuštění, ale usnesení není pravomocné, protože státní zástupce Michal Galát dne 11. dubna 2017 k jednání nepřišel a nevyjádřil se. Teprve po obdržení písemného vyhotovení usnesení se vysloví, zda soudní rozhodnutí přijímá nebo proti němu podává stížnost. I kdyby s ním byl srozuměn a vzdal se práva stížnosti, podařilo se mu prodloužit týrání Shahrama Zadeha a jeho blízkých patrně o několik týdnů. Uvrhl je do ubíjejí nejistoty. Zdá se, že si chtěl vychutnat moc nad obviněným až do poslední kapky. Jeho jednání hodnotím jako úmyslné psychické týrání nevinných lidí.




pátek 7. dubna 2017

VĚZNI A HYENY

Co je smyslem podnikání ? Obyčejný člověk by asi odpověděl, že pořizování užitných věcí a prospěšných služeb pro pokrytí životních potřeb lidí a zkvalitňování lidského života. Pro podnikatele a ekonomy to je ale především tvorba zisku. Mluvíme přitom o zisku přiměřeném, o který usilují slušní podnikatelé a nepřiměřeném, popřípadě nemravném, za kterým se ženou ti druzí. Ve světě, v němž Desatero v hlavách lidí nahradila nezkrotná potřeba hromadění peněz, otázka po mravnosti dosaženého zisku zní jako špatný vtip. Přesto si troufám tvrdit, že honba za nepřiměřeným ziskem, vytvářeným na úkor sociálně znevýhodněných lidí, je nemravná a může dosáhnout až rozměrů hyenismu. Jako příklad pro názornost uvádím prodej privatizovaných bytů z majetku OKD Zdeňkem Bakalou nebo provozování ubytoven pro „nepřizpůsobivé“ občany.

Z tohoto pohledu posuzuji některé problémy, týkající se vězeňství, jež v současnosti řeší vedení Ministerstva spravedlnosti a Vězeňské služby ČR. Bez ohledu na to, proč se dostali za mříže, chovanci věznic patří k sociálně znevýhodněné skupině obyvatelstva a ždímání nemravných zisků z jejich nepatrných prostředků je projevem hyenismu.

Česká republika si v Evropě vydobyla nezáviděníhodné prvenství: vysokým počtem vězňů dlouhodobě patříme k nejhorším státům Evropské unie a stále se nedaří vývoj obrátit k lepšímu. Naše věznice jsou přeplněné do té míry, až to ztěžuje, ne-li znemožňuje výchovnou práci s vězni. Počet vězňů již dávno dosáhl stavu před Klausovou amnestií. Vzhledem ke  způsobu, jakým na ni reagovala veřejnost, zmatená politickým štvaním proti bývalému prezidentovi, se nelze nadít, že by se opět věznicím odlehčilo stejným způsobem. Miloš Zeman amnestii nevyhlásí. Rozšiřování ubytovacích kapacit věznic přizpůsobováním různých náhodně získaných objektů potřebám vězeňství je příštipkaření, které nestačí tempu růstu počtu odsouzených. Pozdě, ale přece, proto zřejmě dojde k tomu, že poprvé po 80 letech se bude stavět nová věznice „na zelené louce“.

Provoz věznic zatěžuje státní rozpočet neužitečnými náklady.Financování výstavby nové věznice bude další dírou do státní pokladny, z které potečou miliony. Každé opatření, které  povede k zastavení přeplňování věznic novými přírůstky, je prospěšné. Úlevu by přineslo podstatné omezení recidivy: asi 70 % osazenstva věznic tvoří lidé, kteří nejsou za mřížemi poprvé. Mnozí z nich se vracejí do vězení hlavně proto, že během výkonu trestu ztratili rodinné zázemí, po návratu na svobodu nemají kam jít, nemají střechu nad hlavou, nikdo jim nepomůže najít zaměstnání. Dostávají se tak do obtížné životní situace, kterou nakonec řeší vyzkoušenou cestou: trestnou činností.

Proto je důležité usnadňovat  odsouzeným udržení spojení s blízkými, kteří na ně čekají na svobodě. Mohou pomoci i zdánlivé maličkosti. Např. v Rakousku, které je počtem vězňů na opačném konci žebříčku než Česká republika, vězni mohou za určitých okolností udržovat styk s rodinou prostřednictvím video rozhovorů. U nás se poměry zlepšily v tom, že odsouzení mohou telefonovat vybraným osobám, pod dohledem a za drahé peníze: monopol na provozování sítě automatů ve věznicích má operátor O2 Czech Republic, který si od volajících nechává platit 15 Kč/min. rozhovoru. Při omezených příjmových možnostech odsouzených vysoká cena citelně omezuje jejich styk s rodinou, některým jej přímo znemožňuje.

Poměry ve věznicích se od Listopadu 1989 vyvíjejí směrem k humanizaci vězeňství. Kdysi bylo nepředstavitelné, že by odsouzení mohli z věznice telefonovat. Dnes naopak jde Vězeňská služba ČR cestou usnadňování telefonního styku vězňů s jejich blízkými a snaží se o snížení poplatků za  hovor. Již v době působení Jiřího Treglera v čele Vězeňské služby  se v některých věznicích objevily stříbrné automaty izraelské firmy, která požadovala podstatně nižší cenu za hovor než operátor  O2 Czech Republic. Ale Jiří Tregler resignoval dobrovolně na funkci (sic !) a stříbrné automaty z věznic zmizely.

Nicméně myšlenka nezapadla a současný generální ředitel Vězeňské služby ČR Petr Dohnal zachoval kontinuitu. Změna k lepšímu nastane již v nejbližší době, pokud ji nezmaří podnikatelský hyenismu, zaštítěný státem. Koncem dubna vyprší platnost smlouvy mezi Vězeňskou službou ČR  a operátorem O2 Czech Republic. Vězeňská služba vypsala výběrové řízení na nového provozovatele telefonních automatů ve věznicích, kterým ohrozila  monopol O2 Czech Republic. Výsledkem bude podstatné snížení ceny hovorů vězňů: na prvním místě se umístil uchazeč, který nabízí poskytnutí služby za 2 Kč/min. Operátor O2 Czech Republic se umístil na posledním místě s požadovanou cenou 5 Kč/min. I to by ovšem byl hluboký pokles proti dosavadní ceně 15 Kč/min. a současně důkaz o tom, že operátor si nechával od vězňů platit „nekřesťanské peníze“. Dalo by se očekávat, že  po tomto odhalení  se zastydí a přijme porážku. Nestalo se. Operátor O2 Czech Republic se nechce vzdát zlatého dolu ve věznicích, proto napadl výběrové řízení u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Jako jediný ze soutěžících měl úplné informace o rozmístění telefonních automatů ve věznicích a o poptávce po volání. Přesto tvrdí, že neměl dostatek informací na to, aby mohl být plnohodnotným účastníkem soutěže. Přidal se k němu i druhý neúspěšný soutěžící, společnost M-Communications. Úřad na ochranu hospodářské soutěže zakázal Vězeňské službě ČR plnit novou smlouvu o telefonování vězňů a vyměřil jí pokutu 100.000 Kč.

Vězeňské službě ČR nezbývá než se bránit právní cestou. Je v zájmu chovanců českých věznic, aby vedení Vězeňské služby ustálo vydřidušský tlak ze strany dosavadního operátora a Úřadu na ochranu hospodářské soutěže.

Podobný je příběh přípravy na zavedení užívání monitorovacích náramků k střežení osob, odsouzených k trestu domácího vězení. Tento druh trestu byl u nás zaveden novým trestním zákoníkem, který nabyl účinnost k 1.lednu 2010. Jeho zavedení bylo spojeno s velkým očekáváním ve věci snížení počtu odsouzených za mřížemi. Trest se ale příliš neujal, protože stále ještě nejsou k disposici monitorovací náramky pro hlídání odsouzených a soudci zřejmě nedůvěřují jejich nahrazení náhodnými kontrolami pracovníky Probační a mediační služby.

Zavedení trestu domácího vězení do našeho trestního práva je nesporně prospěšnou novinkou. Velkohubý populista Jiří Pospíšil, za jehož působení ve funkci ministra byl po více než deseti letech příprav přijat nový trestní zákoník,  si toho byl vědom a využil jej jako vlajkové lodi opatření pro pěstování jeho osobní popularity. Ale na nutnost zajistit monitorovací náramky zapomněl a dokonce se snažil o odsunutí účinnosti příslušných ustanovení trestního zákoníku o rok. Nestihl to, protože padla Topolánkova vláda, jejímž byl ministrem. Jeho nástupkyně Daniela Kovářová zavedla dohled nad odsouzenými prostřednictvím pracovníků Probační a mediační služby. Byl to krok poněkud dobrodružný a bývalé ministryni patří ocenění za statečnost, kterou jeho uskutečněním prokázala. Nebýt jejího rozhodnutí, možná by se trest domácího vězení dosud neužíval ani v současném omezeném rozsahu. Daniela Kovářová také udělala to, co měl dávno před ní udělat Jiří Pospíšil: vypsala tendr na dodavatele náramků. Jenže vznikla Nečasova vláda a s ní se do čela ministerstva vrátil Jiří Pospíšil, který v rámci rozkopávání báboviček, jež si na jeho písečku uplácala holčička Daniela, tendr opět zrušil. Nový tendr nevypsal. Následovaly pak různé pokusy jeho nástupců o náramky se postarat, ale žádný nebyl v úřadě dost dlouho, aby věc dovedl do vítězného konce. Za působení ministryně Heleny Válkové vypsala tendr Probační a mediační služba, který nakonec paní ministryně jako netransparentní zrušila. Než stačila zařídit vypsání nového, byla přinucena k resignaci, takže úkol nedokončila. Do tendru, který vypsal její nástupce Robert Pelikán, se žádný zájemce nepřihlásil. Ministr si pomohl spuštěním soutěžního dialogu, v němž z pěti uchazečů se na první místo prosadila firma SuperCom. Začala příprava smlouvy a výroby. Robert Pelikán tak nabyl reálnou naději, že se mu podaří zahladit následky  nezpůsobilosti Jiřího Pospíšila obstaráním vytoužených náramků. Dlouho se ale z úspěchu neradoval, protože dvě neúspěšné firmy výsledek soutěžního dialogu napadly a nyní  jsme v očekávání, zda některá z nich nebo obě podají Úřadu na ochranu hospodářské soutěže návrh na přezkoumání postupu ministerstva. V případě, že to udělají, může dojít ke ztrátám času a ke komplikacím, které způsobí, že k uzavření smlouvy s dodavatelem náramků  do voleb nedojde. A za to, co se bude dít po volbách, nemůže nikdo odpovědně ručit.  


Stěžovatele nezajímá, že na zavedení náramků naše vězeňství čeká již od r. 2010 s tím, že převedení několika set vězňů ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazebně stíhaných do režimu trestu domácího vězení přinese ročně státu milionové finanční úspory. Nestarají se ani o osudy rodin, čekajících na návrat svého člena z vězení. Nevadí jim ztráty, způsobené odsouzeným znemožněním účasti na  trestu domácího vězení, kteří by při výkonu trestu mohli řešit své ekonomické problémy. Zisk stěžovatelů stojí pro ně nad všemi ostatními hodnotami. Jsme tak svědky projevů podnikatelského hyenismu pod ochranou státu.

sobota 1. dubna 2017

NA LIBERECKÝ SOUD SE ŽENE BOUŘKA

U Okresního soudu v Liberci ožije po letech kauza bývalého okresního ředitele PČR Miroslava Dvořáka a dá se očekávat, že v jednání budou bouřit emoce. Obžaloba liberecké pobočky Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. z června r. 2010 čerpala z poznatků přípravného řízení, v němž Inspekce PČR použila nezákonně nařízené odposlechy a k některým úkonům si najímala  civilní osoby. Načasování působí dojmem, že cílem kriminalizace obžalovaného bylo jeho vyřazení ze soutěže o obsazení místa krajského ředitele PČR.

Obžalováno bylo šest osob. Miroslavu Dvořákovi kladl žalobce k tíži spáchání sedmi trestných činů. Podle dobových úvah novinářů mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 8 let.  Soud byl nakonec milosrdnější a v prvním rozsudku z 4.října 2011 mu nadělil „pouze“ 4 roky. Podrobnostmi jsem se zabýval v dobových článcích.

Prvoinstanční řízení soudní vedl od počátku a stále vede soudce Richard Skýba, s nímž má spolek Šalamoun z minulosti bohaté zkušenosti ze dvou monitorovaných případů. Je to soudce s tvrdým „tahem na branku“ ve směru odsuzování za každou cenu, někdy jednající s účastníky řízení nevybíravým způsobem, schopný třeba rozplakat svědkyni obhajoby. Tak ve věci obviněného J.H. především nevydal ministrovi spravedlnosti spis k přezkumu za účelem posouzení důvodnosti podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. J.H. si odpykal polovinu trestu a až po návratu na svobodu dosáhl obnovy řízení a byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Rozsudek nad obviněným M.K. zrušil Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem Pavlem Němcem. Soudce Richard Skýba se  tím nedal mýlit a v novém řízení částečně opsal původní rozsudek, i když ho žalobce v závěrečné řeči ujistil, že proti případnému zprošťujícímu rozsudku se neodvolá. Věcí se pak znova zabýval Nejvyšší soud ČR na základě další stížnosti pro porušení zákona, kterou tentokrát podal ministr Jiří Pospíšil. Soud zlomil nad panem soudcem hůl a M.K. na místě zprostil obžaloby. Kauza M.K. je dvojnásobná kuriozita: neznám jiný případ, v němž by podali stížnost pro porušení zákona dva ministři, kteří k sobě navzájem neměli zrovna přátelské vztahy. Dále není obvyklé, že by Nejvyšší soud ČR přímo zprostil obviněného viny.

Soudce Richard Skýba si na přidělení případu policejního ředitele velmi zakládal. V rozhovoru „mezi čtyřma očima“ vysvětlil jeho obhájci, že si s jeho klientem pohraje, neboť k odsouzení policejního ředitele v životě více příležitostí mít nebude.

O kauzu Miroslava Dvořáka jsem se začal zajímat teprve poté, když svět obletěl videozáznam hysterického výstupu předsedy senátu při hlavním líčení.

Od té doby uteklo hodně vody. Všichni obžalovaní se proti odsouzení houževnatě bránili a obžaloba se postupně drolila. Odpadli čtyři obžalovaní. Další byl uznán vinným  s tím, že mu soud neuložil trest, a v maléru zůstal pouze Miroslav Dvořák s podmíněným trestem. Ze sedmi žalovaných skutků  mu zůstaly pouze dva.

Současný vývoj dává Miroslavu Dvořákovi naději na další zlepšení jeho osudu. Nejdříve ho Nejvyšší soud ČR poučil, že soud 1. stupně, tedy soudce Richard Skýba, měl povinnost po nabytí právní moci rozsudku mu bez zbytečných průtahů oznámit, že v přípravném řízení byly použity odposlechy, a tím mu otevřít cestu k žádosti k Nejvyššímu soudu ČR o přezkum zákonnosti jejich povolení. Soudce si pojem „bez zbytečných průtahů“ vyložil tak, že zprávu podal až po písemném upozornění Nejvyššího soudu ČR, a to až v červenci r.2016, ačkoli spis měl k disposici od počátku září 2015. Zasáhl tím hrubě do práva pana odsouzeného, jehož tím významně zdržel v uskutečnění dalších kroků na obranu proti pochybnému rozsudku. Prvním takovým krokem pak byla žádost k Nejvyššímu soudu ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů. Výsledek byl pro Miroslava Dvořáka potěšující: odposlechy byly nařízeny nezákonně. Přitom obvinění z jednoho ze dvou „zbytkových“ trestných činů Miroslava Dvořáka stojí pouze na zlovolně interpretované odposlouchané konverzaci, jež v dalším řízení již nemůže být použita jako  důkaz. O něco později se pak Nejvyšší soud ČR na bývalého policejního ředitele usmál podruhé, když vyhověl jeho dovolání proti odsuzujícímu rozsudku a vrátil věc se závaznými pokyny do Liberce. Okresní soud v Liberci se tak bude muset vypořádat s novou důkazní situací i s právním názorem Nejvyššího soudu ČR.

Extrémní průtahy při podání zprávy o provádění odposlechů lze interpretovat jako důkaz o mimořádné nedbalosti soudce při výkonu práce,  nebo také jako svědectví o nevraživosti soudce vůči obviněnému, jenž mu houževnatě klade odpor, nebo možná jako důkaz o propojení obou faktorů.  Pokud by fungovala soustava kárných žalobců, pan soudce by se zřejmě musel odpovídat ze svého podivného jednání aspoň svému předsedovi soudu, ne-li kárnému soudu. A lze pochybovat, zda je únosné, aby kauza zůstala i nadále soudci, kterého lze podezírat ze špatného přístupu ke kauze i k panu obžalovanému. Jenže odpovědní činitelé justice jsou v takových případech nesmírně  velkorysí a vynalézaví v hledání důvodů k ospravedlnění hanebností podřízených. Soudci Richardu Skýbovi udělila místopředsedkyně soudu toliko  výtku za výstup, odvysílaný televizí. Sama si ale vysloužila výtku předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, protože neoprávněně vykonávala pravomoc kárného žalobce, která je vyhrazena pouze předsedům soudů.

I kdyby v dalším řízení senát Richarda Skýby dokázal udržet dosavadní rozsudek proti názoru Nejvyššího soudu ČR, zůstalo by nezpochybnitelnou skutečností, že obžaloba z r.2010 byla uměle nafouknutá a předseda senátu má osobní zásluhu na tom, že její postupné rozbití trvalo několik let. Není ovšem správné, že soustřeďuji pozornost jen na výkon soudce Richarda Skýby, který by neměl možnost Miroslava Dvořáka tak účinně potýrat, kdyby nedostal do rukou nafouknutou obžalobu a netěšil se v průběhu hlavního líčení podpoře žalobců. Jejich přístup k věci charakterizuje např. skutečnost, že Radim Kadlček přednesl při hlavním líčení závěrečnou řeč, kterou připravil o několik týdnů dříve jeho předchůdce Adam Bašný před odjezdem na zahraniční misi. Významní svědci, kteří vypovídali v dopolední části jednání před ukončením dokazování měli smůlu: kdyby nevypovídali, na výsledek by to nemělo vliv.

Obžalovaní zaplatili za horlivost Inspekce PČR, žalobců a předsedy senátu narušením osobních životů  i pracovních a společenských vztahů. Nejhůře postižený je bývalý policista s třicetiletou praxí Miroslav Dvořák, který na trestní stíhání doplatil zničením slibné kariéry. Ubude-li mu v dalším řízení aspoň jeden ze dvou žalovaných skutků, nebo bude-li zcela zproštěn, bude to sice hezké, ale přichází to pozdě a materiální a nemateriální škody, jež utrpěl, jsou tak velké, že mu je nikdo nedokáže nahradit ( a můžeme se spolehnout na to, že v případě zproštění by se musel s ministerstvem spravedlnosti přetahovat  o odškodnění, protože stát škodí sám od sebe, zatímco do odškodnění musí být nucen) .


středa 29. března 2017

TREST JAKO POMSTA III

V pondělí 27. března 2017 se Krajský soud Brno – pobočka Zlín vrátil senátem Ivety Šperlichové k tragické události ze dne 25. července 2010, která se odehrála  ve večerních hodinách v Uherském Hradišti na parkovišti u Kauflandu, kde se ods. Jakub Juřena pokusil zaštítit neznámého muže, napadaného pány Petrem Haluškou a Ondřejem Černuškou. Neznámý využil jeho přítomnosti k útěku a dodnes není známa jeho identita. Asi má dobrý důvod zůstat skryt v anonymitě. Při odjezdu Jakuba Juřeny z místa činu došlo ke kolizi mezi rozjíždějícím se osobním automobilem  a  podnapilým Petrem Haluškou. Řidič a poškozený byli téměř stejně staří, oběma bylo jednadvacet let. Osudový děj trval 2,5 vteřiny.  Petr Haluška byl přivezen do nemocnice v bezvědomí, s těžce poškozenými játry a  proraženou lebkou. Skonal na operačním stole v důsledku silného krvácení do dutiny břišní, které se lékařům  nepodařilo zastavit, ani vyvážit opakovanými transfuzemi. Událost jsem podrobně popsal v článku „Trest jako pomsta I“ z 15. července 2014.

Stejný senát rozhodoval v prvoinstančním řízení ve věci, kdy  odsoudil Jakuba Juřenu za těžké ublížení na zdraví k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Soudní jednání provázel intenzivní zájem místních médií a veřejnosti, zaměřený v neprospěch obžalovaného. Vrchní soud v Olomouci k odvolání  žalobce Romana Kafky přitvrdil: zpřísnil trestní kvalifikaci na těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a zvýšil trest odnětí svobody na osm a půl roku. Na základě srovnání s tresty, uloženými v jiných srovnatelných kauzách, které provedl  si jako laik troufám tvrdit, že soud potrestal Jakuba Juřenu drakonickým trestem.

Jakub Juřena sice nastoupil trest, ale s oporou  rodiny se pokusil rozsudek zvrátit. Po odmítnutí dovolání a ústavní stížnosti se pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu. Řízení se uskutečnilo během tří stání v období od 15.května do  9. července 2014 opět u Krajského soudu v Brně – pobočce Zlín před senátem Jiřího Dufka. Probíhalo v dusné atmosféře nenávisti k odsouzenému a jeho rodině, roztáčené rodinou poškozeného, místním tiskem a také žalobcem Romanem Kafkou, který vybočil daleko za hranice povinné nestrannosti státního zástupce. Nové poznatky, jež měly zvrátit původní rozsudek, obsahoval komplexní znalecký posudek týmu doc. Karla Jelena z Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy university. Soud návrh na povolení obnovy zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil i Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní. Průběh řízení jsem zaznamenal v článku „Trest jako pomsta II“ z 15.července 2014. Žadatel nepodal ústavní stížnost se záměrem pokusit se později znova o povolení obnovy procesu s novým znaleckým posudkem. Spolek Šalamoun neuspěl s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.

Přípravy nového znaleckého posudku se tentokrát podjala jako znalecký ústav Nemocnice Na Bulovce. Měl obsahovat nové poznatky, soudu dříve neznámé, které měly změnit jeho názor na míru zavinění pana odsouzeného. Obhájci odsouzeného  předložili další žádost o povolení obnovy procesu až v únoru r.2017.

Oproti řízení z r.2014 veřejné zasedání k novému návrhu na povolení obnovy procesu proběhlo v klidné atmosféře. Odsouzený a jeho rodina nebyli tentokrát vystaveni nadměrnému zájmu novinářů ani projevům nenávisti ze strany veřejnosti.

Samo řízení je dalším z četných příkladů předem dané beznadějnosti pokusů o povolení obnovy řízení. Předsedkyní senátu byla stejná soudkyně, která rozhodovala v původním řízení ve věci.  Takto se to dělá běžně, i když to není nutné a leckde v zahraničí to je přímo zakázáno: trestní řád stanoví pouze, že pro řízení o povolení obnovy procesu je příslušný soud, který v původním procesu rozhodoval v 1.stupni.

Nicméně až na dvě menší odchylky, o kterých se zmíním níže, se paní předsedkyně po větší část jednání nechovala viditelně nepřátelsky, byla spíše vlídná a místy ironická, její způsob vedení jednání nevybočoval z mezí obvyklosti. Nicméně její zakotvení v závěrech meritorního řízení se projevilo v jejich tabuizaci, která šla tak daleko, že paní předsedkyně vytkla obhájci označení osudové události za nehodu, neboť se přece jednalo o úmyslný čin. Úmyslnost jednání Jakuba Juřeny má v souladu se zásadou in dubio contra reo dokazovat jeho údajný výrok „jak si chlapci, přejete“ při nastupování do auta,  na který si s několikadenním zpožděním vzpomněl svědek Ondřej Černuška, v osudové chvíli podnapilý.  V souladu s pochybným, v pořadí druhým posudkem z forenzní biomechaniky, vypracovaným zprofanovaným znalcem prof. Jiřím Strausem, se držela  přesvědčení, že auto narazilo do poškozeného zezadu, i když podle svědeckých výpovědí byl poškozený k němu obrácen čelem a trapnost Strausových vývodů odhalil jeho  střet s posudkem týmu doc. Karla Jelena při minulém řízení o povolení obnovy procesu. Tehdy si musel pomoci v argumentaci nákresem, na němž noha ležícího poškozeného procházela tělesem kola auta. „Zkoušela“ znalce- lékaře, zda vypočítali sami rychlost vozidla při kolizi. Ostatně ve více případech se snažila ztrapnit je tvrzením, že byli v poznání věci omezeni tím, že měli k disposici pouze podklady, které dostali od obhajoby. „Folklorním“ úkazem bylo  její přesvědčení,  že SUV Volkswagen Touran je skříňové nákladní vozidlo, když ve skutečnosti jde o luxusní osobní automobil, který v době jednání dokonce parkoval před soudní budovou.

Je ovšem pravda, že vypovídací hodnota posudku znalců z Bulovky nedosáhla úrovně práce týmu doc. Karla Jelena a jejich představitel Petr Tomášek byl při svém vystoupení občas nejistý.

Každá etapa trestního řízení má být krokem k hledání materiální pravdy. Předchozím krokem bylo řízení o povolení obnovy procesu z r.2014, které při nejmenším přineslo mnoho podnětů k zamyšlení nad původním rozsudkem. Ve zformalizovaném pojetí řízení o povolení obnovy procesu se ale závěry meritorního řízení berou za zjevenou pravdu, kterou výsledky jednání o zamítnutém předchozím návrhu na povolení obnovy procesu nemohou zpochybnit. Výsledky znaleckého posudku týmu doc. Karla Jelena přinesly mnoho poznatků, které skutkovou základnu výchozího procesu notně rozviklaly. Z hlediska současného procesu ale z formálně právních důvodů k nim soud  nemohl přihlížet. Zůstává nevyřešená otázka, jak by senát  Ivety Šperlichové hodnotil závěry znalců z Nemocnice Na Bulovce, kdyby je propojil s tím, co v soudní síni zaznělo v r.2014.

Ze znaleckého posudku z Bulovky shodně se závěry meritorního rozsudku vyplývá, že příčinou úmrtí poškozeného bylo vážné poškození jater. Zatímco v původním rozsudku jde o následek pádu po nárazu vozidla a o příčinné souvislosti nejsou pochybnosti, v tomto i v předchozím řízení o povolení obnovy zazněly námitky, podložené literární rešerší a vlastní zkušeností znalců: znalci odmítali přijmout vysvětlení těžkého poškození jater působením nízkoenergetického impulzu, uděleného tělu poškozeného autem, jedoucím rychlostí svižné chůze. Ostatně i znalci obžaloby z předešlého řízení o povolení obnovy procesu věděli, že rozsah poškození jater je podstatně větší, než by se dalo při malé rychlosti vozidla předjímat. 

Oba týmy, působící na straně obhajoby, se snažily najít jinou příčinu pohromy. Tým doc. Karla Jelena ji hledal v nějaké události, která se stala dříve a jinde. Tým Nemocnice Na Bulovce ji hledal v neodborné resuscitaci, kterou dle výpovědi pana odsouzeného prováděl opilý kamarád poškozeného, svědek Ondřej Černuška. Shodně s posudkem prof. Michala Berana z minulého řízení o povolení obnovy, který Vrchní soud v Olomouci z formálních důvodů nepřijal, zjistili, že pohromu způsobilo prudké tupé násilí velké intenzity, působící na malé ploše zepředu, přičemž ostatní orgány v břišní dutině zůstaly nepoškozené.  Ovšem svědek Ondřej Černuška provádění resuscitace vždy důsledně popíral a ani tentokrát postoj nezměnil (kdo by se hlásil k odpovědnosti za smrt kamaráda ?).  V situaci „tvrzení proti tvrzení“ paní předsedkyně dala přednost svědkovi. Ostatně věřila v jeho věrohodnost nejen v tomto případě, ale i při vyhodnocení jeho svědectví, že Jakub Juřena při nastupování do auta utrousil poznámku „jak chlapci, chcete“ , na což si vzpomněl s několikadenním zpožděním. Naproti tomu mu neuvěřila, že pan poškozený stál v okamžiku střetu s autem čelem k němu. Tedy: střídavě věřila či nevěřila, podle toho, jak se jí to hodilo. Zůstala nevyužitá třetí možnost původu poranění: silný úder pěstí nebo kopanec do břicha při potyčce s neznámým mužem. Tímto směrem se ale nikdo nepustil, protože navzdory opakované medializaci případu se dosud nepodařilo zjistit totožnost třetího účastníka konfliktu na parkovišti u Kauflandu.

Nicméně představitel znaleckého týmu Petr Tomášek trval na tom, že v případě uznání obrazu incidentu, s nímž se ztotožňuje předsedkyně senátu, nemůže najít vysvětlení příčin rozsáhlého poškození jater. Čím déle trvalo vystoupení Petra Tomáška, tím bylo jasnější, že předsedkyně senátu setrvá na svém vyhodnocení důkazní situace z výchozího rozsudku. Nepříznivě pro stanovisko Nemocnice Na Bulovce vyzněl i názor znalců ze strany obžaloby z předchozích řízení, zde rovněž slyšených . Zamítnutí návrhu na povolení obnovy nebylo za daných okolností překvapením.

Shrnuji: tři týmy znalců si jsou vědomy, že rozsah poškození jater zesnulého je nepřiměřený energii, kterou tělu poškozeného udělil pomalu jedoucí automobil. Znalci ze strany obžaloby přesto srážku s autem přijímají jako příčinu poranění, zatímco dva další týmy se marně snažily najít jiné vysvětlení. Zásada in dubio pro reo ale v tomto případě nemá vliv, protože pochybnosti byly vysloveny až v řízení o povolení obnovy, v němž jim soud nedal za pravdu.
Nemění to nic na tom, že výchozí proces by zasloužil přezkoumání ještě i z důvodu neuplatnění principu in dubio pro reo při vyhodnocení výroku „jak chlapci chcete“, který lze vyložit i jinak než jako signál, že se pan odsouzený rozhodl úmyslně najet na Petra Halušku, s nímž neměl žádný konflikt.

K úplnosti obrazu soudního řízení patří také lidské projevy účastníků. V našem případě je zajímavý především přístup žadatele o obnovu Jakuba Juřeny, který celým svým chováním vyjadřoval skepsi k výsledku řízení. Předsedkyně senátu se rychle zorientovala dotazem na něj, zda se jedná o návrh jeho nebo advokátů. Tázaný potvrdil, že s podáním návrhu souhlasí,
ale jeho dílem není. V dalším průběhu se pak zásadně k ničemu nevyjadřoval, odmítl vypovídat a nakonec se vzdal práva stížnosti pro  sebe i další oprávněné. Kromě nedůvěry k zdejšímu soudu se do jeho chování promítly obavy, že toto nebo navazující řízení by mohlo ohrozit drobné  legální výhody, zpříjemňující život za mřížemi, jež si během pobytu ve vězení vydobyl, popřípadě by mohlo narušit řízení o podmíněné propuštění, na které bude mít brzy nárok. Kolize souběžných řízení bývá často předmětem úvah o taktice postupu odsouzených. Zde se tento faktor projevil velmi zřetelně. V budoucnu jej může odstranit zavedení elektronického soudního spisu, s nímž by mohly pracovat dva i více soudů současně nezávisle na sobě. 

Lidským projevem je i žízeň. Jeden z účastníků jí nedokázal vzdorovat a napil se vody z PET-lahve, za což jej předsedkyně senátu oprávněně pokárala. Nicméně sama se opakovaně občerstvovala ze sklenice, skryté za displejem počítače. Quod licet Iovi non licet bovi.

Nejvýraznějším byl ale výtrysk bolesti matky odsouzeného. Čím více se blížil konec dokazování a souběžně se zvyšovala pravděpodobnost, že soud návrhu na povolení obnovy nevyhoví, tím více rostlo její psychické napětí. Nakonec je nezvládla, povstala a hlasitě oznámila předsedkyni senátu odchod ze soudní síně s tím, že již „to nemůže dále poslouchat“. Paní předsedkyně ocenila její výstup pokutou, kterou ale nakonec vzala zpět (což jí slouží ke cti) a pokynem justiční stráži, aby výtržnici vyvedla nejen ze  soudní síně, ale i z budovy. Pokud by došlo jen na pokutu a vyvedení ze soudní síně, po formálně právní stránce bych neměl předsedkyni senátu co zazlívat. O jejím právu na vykázání nejen ze soudní síně, ale z celé soudní budovy mám ale pochybnost. Zejména si myslím, že utrpení matky, marně bojující dlouhé roky za spravedlnost pro své dítě, zasluhuje shovívavé posouzení případného nevhodného vystoupení.

Na závěr dodávám, že pro články z tohoto procesu jsem volil nadpis „Trest jako pomsta“, protože na jedné straně jsem si vědom hrůznosti ztráty, kterou utrpěla rodina pana poškozeného, na druhé straně soudím, že velikost neštěstí se nezmenší  pohromou, uvalenou na rodinu odsouzeného, dle mého subjektivního laického názoru odsouzeného k nepřiměřeně přísnému trestu. Trest má být vždy přiměřený, neb není pomstou podle zásady „oko za oko, zub za zub“, ale pouze spravedlivým trestem. Veřejnost a rodina poškozeného si ale žádali pomstu a soud jim vyhověl meritorním rozsudkem i nepovolením obnovy řízení.