NEPRŮSTŘELNÉ ORGÁNY, BEZBRANNÍ OBČANÉ

Občas je slyšet  nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí  a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně.  Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená. 

Pojem „mocní“ vymezuji v tomto případě velmi široce. Zahrnuji do něj vrcholné představitele ozbrojených sborů, státního zastupitelství, justice, ale i vedoucí úředníky civilní správy, vybavené pravomocí zasahovat do lidských osudů. Příkladem tupé víry ve fungování světa podle byrokratických pravidel může být například vyjádření vedoucího sociálního pracovníka, že matka přece nevodí do školky své dítě, když úředně je má v péči pěstoun. 

Mocní ovšem nechtějí nic vědět o tom, že formální nastavení pravidel je jedna věc, zatímco  jejich dodržování v praxi něco jiného. Do soustavy pravidel vstupuje rozkladný prvek: člověk. Kde jsou lidé, tam vznikají vztahy, rozpory a společenství, která si vytvářejí vlastní pravidla a postupy, jež se s těmi oficiálními vůbec neslučují. 

Vytvoří-li se účelové neformální společenství vykonavatelů moci, občan, jenž se  u nich čehokoli dožaduje, nemá naději na úspěch, pokud se dotkne jejich skupinových zájmů. 

Příkladem může být postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který použije k ochraně kolegy nepravdivé tvrzení. Stížnost na hříšníka nejvyšší státní zástupce ignoruje, stížnost na něj pak vyřídí ministryně spravedlnosti pouhým konstatováním, že k vyřízení stížnosti je příslušný nejvyšší státní zástupce. A život jde dál, nic se neděje. Marie Benešová si je prokazatelně vědoma toho, že „falešná stavovská solidarita“ působí na úkor výkonu spravedlnosti, ale nic proti ní nepodniká. 

Neformální struktury a vazby v orgánech vymáhání práva mohou být účinným nástrojem ochrany zločinců, stane-li se, že se pachateli podaří vytvořit si ochranné vazby k příslušníkům příslušných orgánů. Občan si pak může stěžovat na neochotu řádně prověřit podezření úplně kdekoliv: u státního zastupitelství, odboru vnitřní kontroly policie, může na liknavé policisty podat oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Vše je k ničemu, protože místně příslušné orgány jsou vzájemně propojené kolegiálními, příbuzenskými či korupčními vazbami a kryjí si navzájem záda. V případě policejních orgánů je vtipným ospravedlněním nevyřízení stížnosti opomenutí sdělení stěžovatele, že si přeje být vyrozuměn o způsobu využití jeho podání. Pikantní situace může nastat u Generální inspekce: než se začne věcí zabývat, může se stát, že do jejích řad mezitím přejdou policisté, zapletení do nezákonných akcí, jimž se pak dostane cti vyšetřovat sami sebe s předvídatelným výsledkem.  

Stížnosti na místně příslušné složky k jejich nadřízeným jsou většinou neúspěšné, protože nejčastějším způsobem řešení je postoupení věci zpět místně příslušnému úřadu, jenž sám proti sobě nezakročí. Naděje na úspěch trestního oznámení vzroste, pokud se podaří zákopy místní příslušnosti obejít. Pokud policisté nejsou ovlivněni nepatřičnými vztahy, chovají se jako profesionálové  a snaží se učinit spravedlnosti zadost. 

Pro tato tvrzení mám ojedinělý důkaz z praxe: upozornění nejvyššího státního zastupitelství na případ vydírání, spojený s přípravou podplacení soudců, skončilo v koši místně příslušného státního zastupitelství. Ale přijetí oznámení policejním útvarem z jiného regionu vyústilo ve vazební stíhání pachatelů.   

Dostat věc do rukou orgánu, který není ovlivněn místními vazbami, je nesmírně obtížné. Je pošetilé domáhat se práva stížností do nadoblačných výšin k nejvyšším šéfům orgánů vymáhání práva, například k policejnímu prezidentovi, řediteli GIBS či BIS, nejvyššímu státnímu zástupci. Jsou chráněni hradbou bdělých úředníků, kteří k nim nepropustí znepokojivé zprávy a podněty a rovnou je odešlou těm, proti nimž směřují. Bohužel jsem nabyl dojem, že jim tento stav vyhovuje, že o znepokojivé zprávy ani nestojí.  Netýká se  to jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších nositelů státní moci, jako např. některých civilních útvarů Ministerstva vnitra, jež si přisvojují právo spotřebovat na vyřízení věci šestinásobek zákonem stanovené lhůty. Případnou stížnost na nešvary v klidu odmítne vedoucí napadeného útvaru. Zaslepen divadelní rolí zachránce národa v boji proti coronaviru ministr nepozoruje, že některé složky  jeho úřadu pracují úděsným způsobem. V oblasti působnosti místních samospráv se můžeme setkat s ochranou před postihem chybujících strážníků nebo pracovníků sociálně-právní ochrany dětí a mládeže. 

V chování vedoucích činitelů orgánů, vybavených pravomocí zasahovat do lidských osudů, přibývá projevů papalášství. Vyrostli do podoby polobohů. Jako pamětník soudím, že vývoj v tomto směru se zrychlil od památné „realizace“ z 13. června 2013, jež vedla k pádu vlády Petra Nečase. Tím se dala do pohybu lavina, kterou dosud nikdo nezastavil, a za její spuštění nebyl nikdo volán k odpovědnosti.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VIDLE V PROCESU

V předchozích článcích o „velké daňové kauze“ či „kauze Zadeh“ u Krajského soudu v Brně jsem popisoval obtížné plížení procesu k závěru. Zmínil jsem se, že před závěrem hlavního líčení dne 23. března státní zástupce Aleš Sosík předložením požadavku na výslech dalších svědků „hodil vidle“ do snahy předsedy senátu Aleše Novotného dovést konečně řízení k závěrečným řečem. Zdržel tím řízení o týden.

Při dalším jednání dne 29. března se ukázalo, že „hození vidlí“ nemělo jiný účinek než ztrátu času: předvolaní svědci se nedostavili. A předseda senátu začal preludovat na motiv zahájení závěrečných řeší. Než jsme se ale dověděli, co chce podniknout, nečekaně povstal obž. Shahram Zadeh a do jeho směřování k závěrečným řečem „vhodil vidle“ obnovením zájmu o dohodu o vině a trestu. Požádal o jednání se státním zástupcem na toto téma.

Předsedu senátu viditelně zaskočil. Vyhověním požadavku by zřejmě jednal proti svým původním záměrům na rychlé ukončení nekonečného procesu. Ale jednoduše žádost odmítnout nemohl, pouze se snažil žadatele od jeho záměru nenásilně odvést. Obž. Shahram Zadeh projevil zájem o dohodu již dříve, a to jako první ze všech. Ale z tohoto mračna nezapršelo, neboť žadatel nebyl ochoten se doznat, že organizoval a řídil skupinu pachatelů, kteří se dopouštěli daňových úniků. K jednání se státním zástupcem na toto téma tehdy vůbec nedošlo. Za těchto okolností byl jeho návrat k myšlence dohody velmi překvapivý.

Ale ani státní zástupce nemohl jednoduše odmítnout žádost o jednání, takže Aleši Novotnému nezbylo, než vytvořit potřebný časový prostor dalším odročením hlavního líčení.

Obžalovaný má ze zákona právo volit prostředky a taktiku obhajoby. Nelze proto nic namítat proti obnovení zájmu o dohodu o vině a trestu. Ovšem otázka po důvodech tohoto myšlenkového vývoje pana obžalovaného visí ve vzduchu. Když s návrhem na uzavření dohody o vině a trestu přišel 1.prosince 2020 poprvé, byl jsem k jeho záměru skeptický. Pochyboval jsem, že by obž. Shahram Zadeh mohl být ochoten doznat se k organizování a řízení zločinecké skupiny, popř. že by žalobce mohl upustit od vyžadování doznání právě v tomto směru. Ovšem od té doby došlo k vývoji v dokazování, který  se zdá být pro pana obžalovaného příznivý. Výpovědi žadatelů o dohodu a svědků, kteří od 1. prosince vypovídali před soudem,  oslabily důkazní situaci ve věci jeho domnělé pozice zakladatele skupiny a organizátora podvodných obchodů s pohonnými hmotami. Vyjednávání o dohodě o vině a trestu bude za těchto okolností zkouškou sebevědomí a tvrdošíjnosti státního zástupce Aleše Sosíka, který bude muset uvážit, zda uvedené obvinění obž. Shahrama Zadeha  argumentačně udrží. Vodítkem by mu mohl být vývoj v druhé kauze obž. Shahrama Zadeha: ministryně spravedlnosti Marie Benešová (kdysi obhájkyně pana obžalovaného ve vazebním řízení) napadla stížností pro porušení zákona rozsudek senátu předsedkyně Haliny Černé právě kvůli neoprávněnému přiznání skupině obžalovaných povahy zločineckého uskupení, organizovaného a řízeného obž. Shahramem Zadehem. Od vazebního řízení až dosud základní doktrinou procesu byla snaha odsoudit obž. Shahrama Zadaha za každou cenu. Za pár dní budeme vědět, zda se jí bude žalobce držet i nadále.                                                                         

V každém případě je zřejmé, že vývoj důkazní situace v závěrečné části procesu je pro žalobce nepříznivý a výsledek jednání mezi státním zástupcem a obž. Shahramem Zadehem bude důležitý nejen pro pana obžalovaného osobně, ale i pro ostatní účastníky  z vrcholu pyramidy obžalovaných. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

STŘÍPKY ZE SKOMÍRAJÍCÍHO PROCESU

Závěrečnou část „velké daňová kauzy“ či „kauzy Zadeh“ u Krajského soudu v Brně, zahájené v r.2015, účastníkům hlavního líčení ztrpčují protipandemická opatření, nemilosrdně uplatňovaná předsedou senátu Alešem Novotným. Ač to nepožaduje žádné obecné nařízení ani opatření předsedy soudu, tento senát se chrání před nákazou respirátory a nutí tím i obhájce, obžalované a svědky, aby během celého jednání vdechovali svůj vydýchaný vzduch. Většina obžalovaných a část obhájců sedí nejméně 20 m od senátu. Nesporným účinkem zakrytí úst je zhoršení srozumitelnosti ústních projevů. Ovšem nařízením o používání respirátorů předseda senátu nic neporušuje, pouze využívá svou pravomoc. Je otázka, zda trápením  sebe, senátu a dalších něčemu prospěje. Tímto nerebeluji proti používání respirátoru veřejností, protože to obecně stanovilo vládní nařízení.

Případ se sice blíží k závěru, ale definitivní konec se stále odsouvá do neznáma. Již několikrát jsem vstoupil do soudní síně v očekávání, že předseda senátu vyzve státního zástupce k přednesení závěrečné řeči, ale vždy se objevilo něco, co bylo ještě třeba projednat. Zdržujícím zásahem do rozvrhu jsou žádosti obžalovaných o vyjednání dohody o vině a trestu nebo zájem státního zástupce o výslech dalších svědků. Nebo se nedostaví  předvolaný svědek a plánovaný jednací den odpadne. Tak naplánovaný třídenní blok v prvním týdnu března se scvrkl na jediný celodenní opakovaný výslech svědka Jana Doležala a následující blok odpadl vůbec.

Svědek Jan Doležal je zajímavá postava.  Před tímto soudem již svědčil v r.2019. Známe jej také z jiného procesu, v němž byl obž. Shahram Zadeh odsouzen jako hlava vykonstruované zločinecké skupiny, připravující ovlivnění svědků v této „velké“ kauze. Jan Doležal a s ním svědek Martin Valentovič v něm působili jako provokatéři, kteří kriminalizovali policistu Šebka a další a vydělané peníze za údajnou službu obž. Shahramu Zadehovi odevzdali policii. Při výslechu vyšlo najevo, že svědek je trestně stíhaný ještě v jiné záležitosti.

Svědkova výpověď se hemžila jmény účastníků podvodných obchodů s minerálními oleji, z nichž podstatnou část dříve policie opomíjela a nanejvýš je předvolala jako svědky. Rozhovořil se o úloze svého bývalého kamaráda ods. Martina Veselého, o společné rodinné dovolené s ním a posléze i o jeho odchodu z firmy. Poskytl cenné informace o společnosti Czech Petrol Distribution (CPD), která již dříve zaujala Finančně analytický útvar, nikoli však policii.  Popsal začátky obchodování s firmou Ecoll Invest. Zajímavé je jeho sdělení, že vnímal CPD a pracovníky společnosti Ecoll Invest jako „jeden subjekt“. Doložil důležitost dosavadního „spolupracujícího spolupachatele“ a svědka v této kauze Petra Pfeifera při provádění žalovaných obchodů: byl u všech jednání, jichž se svědek zúčastnil a hrál při nich významnou úlohu. Na druhé straně obžalovaný č.2 Daniel Rudzan z jeho vyprávění vychází jako neurčitá, nepříliš významná figura. Setkal se s ním jen jednou.

Popsal svá setkání s obž. Shahramem Zadehem, zprostředkovaná Petrem Pfeiferem, která se odehrála nejdříve ve Vídni, pak znova v Bratislavě v hotelu Kempinski. V této souvislosti tvrdil, že věděl o jeho únosu a dokonce mu předal jméno únosce. Také potvrdil, že věděl o svědectví Martina Valentoviče o předání velké finanční částky obž. Sahramu Zadehovi a naznačil, že věří v její pravdivost.

Popsal systém obchodování obžalovaných a  cenové manipulace, jež měly umožnit krácení odvodů daně z přidané hodnoty. Z obžalovaných  kromě již zmíněných se setkal pouze letmo s obž. Ladislavem Mazurou.

Po výslechu státním zástupcem se jej ujal předseda senátu Aleš Novotný. Jemu přiznal, že měl ideovou spoluúčast na založení společnosti CPD. Neměl ale jasno, za kterou společnost vystupovali obž. Daniel Rudzan a Petr Pfeifer, zda to byl Ecoll Invest nebo CPD. Nedokázal ukojit zvědavost předsedy senátu v řadě věcí. Z otázek, které mu kladl usuzuji, že jej podezírá, že jeho účast na nezákonných obchodech byla významnější, než chce přiznat. Hlavně ho zajímala ekonomická  stránka obchodů a nesrovnalosti ve výpovědi této i minulé.

Obžalovaní na jeho vystoupení reagovali otázkami a následně vyjádřením. Dominantní byl obž. Shahram Zadeh, který z jeho výpovědi vytěžil potvrzení klíčového významu „spolupracujícího spolupachatele“ Petra Pfeifera v žalované trestné činnosti. Poukázal na to, že  svědek v podstatě zpochybňuje   argumentaci obžaloby. Dokazuje, že pan obžalovaný nezaložil společnost P.P.S. GmbH, a podvodné obchody s pohonnými hmotami běžely dávno před jeho vstupem na scénu. Obchody neřídil, nerozhodoval o nich a pouze se jako investor zajímal o okolnosti zmizení obrovských peněžních částek.

Obž. Daniel Rudzan se snažil  svědkovu výpověď zlehčit. Tvrdil, že při prvním setkání se svědkem se nehovořilo o plánované trestné činnosti, ale o obchodech s řepkovým olejem.

Také obž. Petr Moštěk vyjádřením k svědkově výpovědi zpochybnil věrohodnost obžaloby. Uvedl, že se nikdy nesetkal se svědkem ani s Martinem Veselým. Kritizoval využívání svědků policií k ovlivňování řízení. Přirovnal je k jednání, za které jiný soud v jiném řízení odsoudil obž. Shahrama Zadeha a spoluobžalované. Poukázal na nesmyslnost některých svědkových tvrzení o vytváření cen a jiných ekonomických záležitostech a shodně s Martinem Veselým uvedl, že si svědek na podvodných obchodech vydělal několik desítek milionů Kč.

Hlavní líčení pak pokračovalo až 22.března vystoupením obž. Ladislava Mazury, dalšího žadatele o dohodu o vině a trestu, přivedeného z vězení. Pan obžalovaný  učinil doznání. V něm uvedl základní skutečnosti o svém podnikání. Aleš Novotný jej otázkami přivedl k podrobnému popisu činnosti a profesní a podnikatelské minulosti. Následně  projevil nedůvěru k reálnosti jeho projektu výrokem: „šel něco dělat, nic o tom nevěděl, nevěděl, kolik mu to vynese…“ Pan obžalovaný pokorně potvrdil správnost soudcovy úvahy. Aleš Novotný pak zkoumal i plnění jeho povinností plátce daní.  Odtud se jeho zájem přenesl k navázání jednání se společností Ecoll Invest a zajímal se, koho ze spoluobžalovaných znal na počátku zahájení podnikání. 

Posléze se předseda senátu pustil do prověřování výpovědí obž. Jiřího Eliáše prostřednictvím Ladislava Mazury. Zvláště jej mimo jiné zaujalo jeho tvrzení o placení obž. Petru Moštěkovi desetiprocentního podílu na přeplatcích, o němž ale Ladislav Mazura nevěděl. Většinou se neznal k jménům osob, na která se ptal předseda senátu.

Následující den předstoupil opakovaně před soud na popud státního zástupce svědek Marcel Juřica, přivedený eskortou z vězení.

Svědek se v úvodu přihlásil k odpovědnosti za svou trestnou činnost, z čehož vyvodil rozhodnutí vyjadřovat se k věci nestranně a nic neutajovat. Překvapil tím předsedu senátu natolik, že považoval za nutné  ho upozornit, že v tomto procesu není obžalovaný.

Svědek pak vypověděl, že v letech 2011-2012 působil v obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl Jiří Dvouletý. Původně se zabývali obchodováním s řepkovým olejem. K navázání kontaktu s Ecoll Investem došlo z jejich strany. Uvedl, že při první schůzce vedle Daniela Rudzana, nepostradatelného Petra Pfeifera a neidentifikované ženy se jednání zúčastnil jako investor israelský obchodník Yaish Ronen Nadav. Svědek se snažil získat jej jako investora pro svou firmu, ale neuspěl.  Ze strany Ecoll Investu byl zájem o zajištění odbytu pohonných hmot. Významnou roli při jednáních s Ecoll Investem hrál Petr Pfeifer. Později navázal spojení s obž.  Vladimírem Malinou, který souhlasil s krácením DPH. Hlásil se k odpovědnosti za vypracování systému obchodování s pohonnými hmotami, jenž vedl ke krácení daně z přidané hodnoty.

Předseda senátu vyslýchal svědka ve dvou etapách. Na základě jeho otázek svědek nejdříve  doplnil informace z úvodního volného výkladu na výše uvedenou úroveň. Rozšířil je pak  ještě o sdělení, že první kontakt s obž. Shahramem Zadehem  zprostředkoval Yaish Ronen Nadav, který mu jej představil jako investora. Jeho prostřednictvím se snažil získat půjčku, což se mu zdařilo. Shahram Zadeh ale uvedl jaho informaci na pravou míru: pouze jej seznámil s lidmi, s nimiž se pak na půjčce domluvil.

Vyjádřil se pak k osobě Daniela Rudzana, kterého poznal jako představitele společnosti Ecoll Invest. Ovšem spojkou k Ecoll Investu byl v  jeho očích hlavně Petr Pfeifer. Z ostatních si vzpomněl pouze na Vladimíra Malinu a Michala Šimáka. Obž. Petr Moštěk uvedl jeho pohled na svědka Petra Pfeifera na pravou míru vysvětlením, že ve společnosti Ecoll Invest neměl oficiální postavení a nebyl oprávněn za ni jednat. Měl ale neoficiální vliv, založený na tom, že ke společnosti Ecoll Invest přivedl postupně dva investory: Yaishe Ronena Nadava a Shahrama Zadeha. Nic to nemění na tom, že se velmi intenzivně zúčastňoval jednání kolem podvodných obchodů s pohonnými hmotami.

Po ukojení zvědavosti předsedy senátu převzal výslech státní zástupce. Zajímal se nejdříve o právního poradce, který měl svědkovi radit při zakládání jeho obchodu. Nechal si znova vysvětlit mechanismus krácení daně z přidané hodnoty a pravidla komunikace mezi účastníky obchodů. Svědek mu potvrdil, že Petr Pfeifer se projevoval jako součást  společností Ecoll Invest a byl příjemcem podstatné část zisků z nezákonných obchodů. O svém vztahu s obž. Shahramem Zadehem se vyjádřil, že byl čistě formální.

Po druhém výslechu soudcem nastoupili s dotazy obhájci s nepodstatnými otázkami. Pak dostali prostor obžalovaní k otázkám a následnému vyjádření. Především toho využil obž. Shahram Zadeh. Zajímal se o osoby, které se podílely na přípravě a organizování daňového úniku. Svědek označil Yaishira Ronena Nadeva a Petra Pfeifera jako hlavní činitele, obž. Michala Šimáka a Vladimíra Malinu jako méně významné. Ze svědkových informací vyvodil pan obžalovaný potvrzení, že se založením firem, jež se zapojily do podvodných obchodů s pohonnými hmotami, neměl nic společného. Hlavním činitelem v této oblasti obchodování byl Petr Pfeifer, kterého státní zástupce neobžaloval. Při jednáních o poskytnutí investice do obchodování Ecoll Investu  byla řeč o obchodu s řepkovým olejem a v žádném případě nebyl obeznámen se záměrem postavit ekonomiku skupiny na krácení daně z přidané hodnoty.  

Ověřil si, že svědek jej v přípravné fázi podvodných obchodů neznal a zdůraznil, že neměl s děním nic společného. Svědek upřesnil, že jeho existenci blíže zaznamenal až v březnu 2012, ale v jiné souvislosti,  a vnímal jej jako investora. Dále potvrdil, že obž. Shahram Zadah neměl o obchodu s řepkou ponětí a neslyšel nic o krácení daní v obchodu s pohonnými hmotami. Investorem obchodů s pohonnými hmotami byl v té době Yaish Ronen Nadav, řídící osobou byl Petr Pfeifer.

Obž.Petr Moštěk vyvrátil ve svých vystoupeních některé detaily svědkovy výpovědi. Upřesnil informace o vztahu Petra Pfeifera ke společnosti   Ecoll Invest. Upozornil, že se nikdy nesetkal s lidmi, o nichž se svědek zmiňoval a popřel pravdivost tvrzení, že dostával v hotovosti 10% z přeplatků. Zejména se nepodílel na provozování nezákonných obchodů a nevěděl o krácení daně z přidané hodnoty.

Také obž. Daniel Rudzan vytěžil svědkovu výpověď k prospěchu své obhajoby. Souhlasně s ním tvrdil, že mezi nimi došlo k rozhovorům pouze o obchodování s řepkovým olejem. A jeho sdělení, že nikdy nenavštívil nové kanceláře Ecoll Investu, podle něj vyvrací nařčení, že právě tento svědek mu měl nosit finanční hotovost.

V závěru svědkova vystoupení se předseda senátu zajímal o jeho vysvětlení k různým tvrzením Vladimíra Maliny a Michala Šimáka, která jsou pro něj nepříznivá. Svědek je vesměs odmítl jako  nesmysly.

Celkovým výsledkem popsaných tří jednacích dnů je oslabení věrohodnosti obžaloby. Kritika použití Petra Pfeifera policií a žalobcem jako „spolupracujícího pachatele“ se v jejich světle jeví jako oprávněná a také  se prokázalo, že podvodné obchody běžely dávno před tím, než na scénu vstoupil obž. Shahram Zadeh. Vyslýchaní zpochybnili rovněž různá tvrzení o finančním prospěchu obž. Petra Moštěka a Daniela Rudzana z  podvodných obchodů.  Vztahuje se to i na obž. Petra Dokládala, který je „souputníkem v řízení“ obž. Petra Moštěka, ale vůbec se o něm nemluví a vystupuje jen velmi zřídka.

Po skončení svědkova vystoupení dal předseda senátu najevo, že by byl rád, kdyby na příštím jednání mohl vyzvat k zahájení závěrečných řečí. Ale státní zástupce „hodil vidle“ do jeho záměru požadavkem na výslech několika další svědků. V každém případě je zjevné, že zahájení závěrečných řečí je již za dveřmi.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Obsah knihy je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VĚZENÍ MÍSTO VDĚČNOSTI

Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem.

Významným investorem v oboru fotovoltaických elektráren je podnikatelský rodinný klan Zemků, který je mimo jiné vlastníkem největší průmyslové střešní elektrárny v zemi. Také zdar jejich podnikání stát hrubě ohrozil změnou podmínek na sklonku r. 2010. Přesto se jim podařilo dokončit výstavbu dvou pozemních a jedné střešní elektrárny a v posledních hodinách 31. prosince 2010 získat licence Energetického  regulačního úřadu ještě za platnosti původních výhodných podmínek. Významnou měrou přispěli k plnění zadání, vytýčeného  České republice Evropskou unií. Vděčnosti  se nedočkali.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pro údajné podvody v řízení o získání licencí je správní soudy o ně připravily a všichni, kdo se podíleli na licenčním řízení na straně investorů a dodavatelů stavby  pozemních elektráren, se stali počátkem roku 2011 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Soudní řízení  s nimi začalo v r. 2014 a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu v r. 2017. Žalobce Radek Mezlík rozhlašoval lež, že v době, kdy Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností převzali protokolárně od subdodavatelů do vlastnictví svých firem téměř dokončené zařízení elektráren, ty nebyly ani zčásti dokončeny. Protože viděl do hlav obžalovaných lépe než oni, vymyslel si, že protokoly pořídili za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, ač ve skutečnosti měly sloužit jako doklad o vlastnictví elektráren žadateli. Vyvolal dojem závažného zločinného jednání, čímž nahrál na smeč soudci Aleši Novotnému, vyznačujícímu se sklonem k ukládání vysokých trestů. Jeho senát nepravomocně zprostil jednoho z obžalovaných, jenž se pak právní moci nedožil, a úřednici Energetického regulačního úřadu, která vydala licence, neuložil trest při uznání viny. Ostatní putovali do vězení.

Nejvyšší tresty dostali Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností (nepřihlížím k Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které zlomyslný žalobce přihodil k obžalovaným, ač s věcí neměly nic společného). Dnes  již mají za sebou více než jednu třetinu trestu, takže získali právo požádat o podmíněné propuštění. Soud jejich žádostem bez problémů vyhověl, protože naplnili všechny zákonné předpoklady. Jenže státní zástupci se vzepřeli a nepřiměřeně tvrdě potrestaní nyní čekají na rozhodnutí stížnostního soudu, který nespěchá.

Nakonec došlo i na hlavu klanu, generálního ředitele holdingu Zdeňka Zemka, jednatele společnosti, která nechala  vybudovat největší střešní fotovoltaickou elektrárnu v ČR. Pomsta v podobě trestního oznámení jej stihla až v r. 2017 a spolu s ním další tři pracovníky, činné v přípravě licenčního řízení. Trestní oznámení přerostlo v obžalobu z 30.května 2018.  Na podání trestního oznámení se podílel jeden z úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří v r. 2010 provedli revizi této elektrárny svérázným způsobem a v podstatě umožnili vydání licence. 

Tři spoluobžalovaní již byli pravomocně odsouzeni. Věc Zdeňka Zemka st. soud vyčlenil do samostatného řízení  s ohledem na jeho vážný zdravotní stav. 

Základem, na němž stojí obvinění a obžaloba, jsou výsledky obhlídky střešní elektrárny, provedené komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu. 

Energetický  regulační úřad vyslal dvakrát na obhlídku všech tří elektráren tříčlennou komisi úředníků. Když přijeli na místo poprvé, obhlídka pozemních elektráren jim zabrala tolik času, že na střechu by se museli vydat za tmy. A výstup po žebřích by byl kvůli náledí nebezpečný. Byla sice k disposici vysokozdvižná plošina, ale její obsluha byla již dávno doma. Nedělali si s tím starosti a odjeli.   

Když se na místo vrátili v rozhodující den 31.prosince 2010, vedli si stejně neodpovědně. Nešli se za denního světla podívat na střechu s pomocí vysokozdvižné plošiny, ale nechali to opět na konec a pro zatmění odjeli, aniž by stav střešní elektrárny prověřili. Byl-li skutečně tak neuspokojivý, jak se tvrdí v obžalobě, při odpovědném výkonu povinností měli vydání licence znemožnit a tím zabránit vzniku škody řádově v desítkách milionů Kč. Jenže orgány činné v trestním řízení pochybení úředníků neviděly, protože jejich cílem byl Zdenek Zemek st. a jako kompars lidé, kteří se podíleli na přípravě licenčního řízení. Úředníky Fiřtova vedení úřadu neměly orgány činné v trestním řízení v zadání. 

Žalobce obvinil Zdenka Zemka st. stejně jako jeho syny, že jako jednatel investující obchodní společnosti protokolárně převzal do vlastnictví firmy zařízení elektrárny, ač nebyla dokončená. Měl při tom nepřihlédnout ke skutečnosti, že výchozí revizní zpráva neodpovídala skutečnosti.  Podobně jako jeho synové měl to podle žalobce učinit s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad za účelem neoprávněného získání licence, nikoli za účelem povinného prokázání vlastnictví, jak obžalovaní tvrdí. Dále měl oslovit Energetický regulační úřad dvěma písemnými úkony, jimiž usiloval o neoprávněné vydání licence pro údajně nedokončenou elektrárnu. 

Ponechám nyní stranou otázku, zda stav střešní elektrárny byl skutečně neutěšený a nebudu přemýšlet nad tím, jak jej orgány zjistily, když se nemohly opřít o správně provedenou obhlídku zařízení. Nebudu také přemýšlet nad tím, zda zpráva zesnulého revizního technika byla skutečně podvodná a zda měla elektrárna i ostatní vady, zaznamenané obžalobou. Investor ani Energetický regulační úřad nebyli tehdy oprávněni přezkoumávat správnost revizní zprávy. 

Zajímá mě ale obecná otázka, zda je správné, že vrcholový manažer  realizace investičního záměru má být automaticky trestně odpovědný za nepravosti, k nimž během ní  došlo. Každý pachatel má být dle mého názoru trestně odpovědný jen za to, čeho se sám osobně dopustil. Kromě uplatnění zásady „in dubio CONTRA reo“ při vyhodnocení cíle protokolárního převzetí nedokončené elektrárny do majetku firmy žalobce napadá obž.Zdenka Zemka za vadné plnění zakázky spoluobžalovanými. 

V daném případě byla struktura řízení projektu komplikovaná a na jeho provedení se podíleli zaměstnanci subdodavatelských firem, o jejichž činnosti se Zdenek Zemek st.

dovídal pouze zprostředkovaně. V rozlehlé struktuře se mohl orientovat převážně na základě nepřímých informací. Pokud někdo zneužil nepřehlednosti soustavy a neodvedl práci v požadované kvalitě, úplnosti a včas, měla by  odpovědnost dopadnout na jeho hlavu, nikoli na špatně obslouženého objednatele. 

Investor, jenž si objedná dodávku zařízení „na klíč“, předpokládá, že dodavatel bude při plnění zakázky jednat věcně správně, v souladu s platnými předpisy a splní zadání ve lhůtě, stanovené smlouvou.  V našem případě investor nepověřil subdodavatele, aby vypracováním revizní zprávy pověřil pochybného jedince. Určitě si neobjednal nepravdivou revizní zprávu a neměl pravomoc prověřit, zda je v souladu se skutečností. Zajistil zásobování stavby potřebnými díly tak, aby subdodavatel mohl zakázku splnit ve smluvní lhůtě a byl jím ujištěn, že dílo bylo včas dohotoveno. Neměl důvod v den konečného projednání žádosti o udělení licence vydat se sám na střechu za účelem prověření,  zda je elektrárna skutečně dokončená: za soulad mezi doklady o dokončení výstavby elektrárny a skutečností odpovídal statutární zástupce subdodavatelské firmy. 

Případ má ještě jeden aspekt, jenž by měly orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu. Zdá se, že výběr revizního technika a jiné akce subdodavatelů nenaplnily očekávání investora na věcně správné a včasné splnění zakázky, provedené v souladu s právními předpisy. V důsledku různých pochybení subdodavatelů mu nakonec vznikla obrovská škoda. Soud by měl uvážit, co váží více: možná nedůslednost při přebírání zakázky či utrpěná škoda. 

Elektrárna byla skutečně uvedena do provozu v souladu s licencí a od té doby plynule vyrábí, aniž by jakákoli nehoda zpochybnila její bezpečnost. K domnělému trestnému činu mělo dojít před více než deseti lety. Trest po více než deseti letech od činu postrádá smysl. 

Obžalovaný Zdeněk Zemek st. má navíc smůlu, že budoval své elektrárny v době platnosti časem překonaných tuhých byrokratických právních předpisů. Od té doby došlo k legislativnímu vývoji ve směru liberalizace poměrů. V současnosti již lze spustit solární  elektrárnu bez licence.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ZAPOMENUTÝ MASARYK

Vyrůstal jsem v domě, na jehož zdi se nacházela pamětní deska, připomínající, že na tomto místě se Tomáš G. Masaryk dověděl o svém zvolení poslancem Říšského sněmu za moravská města. A do dlažby před ním byla zapuštěna dlaždice, připomínající, že právě na tom místě Masaryk přijal radostnou zprávu. Pamětní deska tam stále visí, pouze dlaždice zmizela. Také jsem několikrát vyslechl staříčkovu vzpomínku na setkání s poslancem Masarykem. Později jsem chodil pít vodu z Masarykovy studny a několikrát jsem se vrátil k jeho Světové revoluci. Četl jsem i některé další jeho knihy. Považuji T.G.M. za olbřímí postavu novodobé československé historie, zastiňující jeho souputníky a dosud i následovníky.

Proto mi neušlo, že ze zpravodajství ČT jsem sice získal zcela nepotřebnou informaci, že je dnes třetí postní neděle, ale o tom, že na dnešek připadá výročí narození T.G.M., nepadla ani zmínka a ani jiná média na něj nevzpomínají.

Zdá se, že se Masaryk přežil a upadl v zapomnění. Není divu. Jeho největší dílo – Československou republiku - jeho nástupci zničili a pouze farizejsky slavíme 28.říjen jako den založení zničeného státu. Mezi naší politickou reprezentací není nikdo, jehož zjev a chování by mohly konkurovat obrazu krásného starce, přehlížejícího na koni vojsko, či kráčejícího pěšky z Hradu do hotelu Esplanade a odtud dál na Vinohrady do Čapkovy vily. Tlupa nohsledů, obklopující Miloše Zemana, by neobstála  ve srovnání s Pátečníky. A značná část politické reprezentace by upadla do rozpaků, kdyby jí někdo připomněl  jeho výzvu „nebát se a nekrást!“ Pokud by se mlčící většina národa rozpomněla na jeho názor, že „demokracie si žádá lidí činných“ a začala jej uvádět v život třeba v protestech proti přehnaným protipandemickým omezením, ne každému z vládnoucích vrstev by to přišlo vhod.  Tož raději na Masaryka zapomeňme. Do marasmu dnešní doby se nehodí.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

HAMÁČKOVI PODŘÍZENÍ ROZBÍJEJÍ RODINU

Ukoptěná snaha Jana Hamáčka o zabrzdění jízdy ČSSD do politického propadliště je nepřehlédnutelná. Věnuje tomu spoustu umu a energie. Stylizuje se do postavení zachránce národa proti coronavirové pohromě a s velkou pílí využívá kdejakou příležitost k „okopávání kotníků“ koaličního partnera, tedy hnutí ANO a osobně Andreje Babiše. Těžce tím poškozuje důvěryhodnost vlády v očích veřejnosti. Na řízení vnitřního chodu ministerstva vnitra mu kvůli těmto koníčkům zřejmě nezbývá čas. Někteří jeho úředníci pak bezostyšně porušují zákony, upravující jejich činnost, a bezohledně škodí lidem.

Projevuje se to v jimi ovlivněnému příběhu, který mi absurditou silně připomíná Kafkův Proces. Týká se rodiny starousedlých Gruzínců, přišedších  do naší vlasti v r. 1994. Psal jsem o nich již v lednu letošního roku v článku Úředníci rozbíjejí rodinu.

Rodinu tvoří rodiče, tři synové s partnerkami a jejich čtyři zdařilé děti. Z mně neznámých důvodů pouze nejmladší syn požádal o české státní občanství a uspěl. Ostatní zde žijí s trvalým povolením k pobytu. Ke Gruzií již dávno nemají žádný vztah. Vztahově jsou vázáni na Českou republiku jako na svou vlast.

Jeden ze synů, Emil,  zapomněl požádat včas o prodloužení povolení k pobytu. Když se dostavil do úřadovny Cizinecké policie s prosíkem o prominutí prošvihnutí lhůty, policisté jej prolustrovali. Zjistili, že se kdysi v minulosti dopustil bagatelní trestné činnosti. Místo prodloužení povolení k pobytu jej přímo ze služebny eskortovali do střediska pro běžence. Soud na základě jejich návrhu rozhodl o jeho vyhoštění na dobu tří let.

Možná měl tehdy smůlu, že jeho obhájce neměl chuť pokoušet osud a neobrátil se k Ústavnímu soudu. Dnes již máme k disposici judikát, podle něhož spáchání trestného činu na našem území samo o sobě nemá být důvodem k vyhoštění cizince. Ostatně v daném případě by v právním státě trestní minulost žadatele již dále nesměla hrát roli, protože soud rozhodl o zahlazení všech rozsudků. Z hlediska práva je nadále bezúhonný a takto s ním má být nakládáno. 

Emil si pak po tři roky každý večer povídal s dcerou prostřednictvím skypu. Podle názoru úředníků tak jeho vyhoštění není významným zásahem do rodinného života. Když po vypršení lhůty vyhoštění přiletěl s turistickým vizem do Prahy, nesměl vstoupit na území ČR, protože byl zapsán v seznamu nežádoucích osob. Policisté,  kteří jej do země nepustili, mu o důvodech zápisu nedokázali podat vysvětlení. Časem se zjistilo, že seznam je nástrojem vydírání vracejících se vyhoštěných osob: podmínkou vymazání ze seznamu je úhrada nákladů, které stát vynaložil na vyhoštění. Soudržná rodina se tedy složila na „nekřesťanské“ výpalné a Emil znova přicestoval do vlasti s pevnou vůlí dožít mezi svými.

Předem si obstaral a smluvně zabezpečil zaměstnání. Již v července r.2019 podal žádost o zaměstnaneckou kartu. Podle zákona má být žádost vyřízena do 60 dnů, ve zvlášť složitých případech do 90 dnů. Ale Hamáčkovi úředníci žijí v přesvědčení, že mají výjimku ze zákona, takže čas běžel, ale ministerstvo mlčelo. Po řadě stížností žadatele vydala v říjnu r. 2020 Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako nadřízený orgán imigračnímu a azylovému odboru příkaz k vyřízení věci do 30 dnů. Ale její pokyn měl hodnotu hrachu házeného na zeď. Uvnitř Hamáčkova ministerstva zákony a vnitřní příkazy neplatí. Zvůle úředníků stojí nad právem. 

Rozhodnutí padlo nakonec až po 595 dnech a je záporné, takže Emil musel svou pravou vlast znova opustit a bude si opět s dcerou povídat jen přes skype. Důvodem zamítnutí je tvrzení, že „ je důvodné nebezpečí, že by účastník řízení při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu“. Znám osobně celou rodinu včetně dětí a znám podrobně Emilovu trestní minulost. Nemohu proto pochopit, jak Hamáčkovi podřízení k takovému nesmyslu dospěli. Důvodnost jejich závěrů ale nelze přezkoumat, protože dokument, na který se odvolávají, je tajný. Postižený se tak nemůže bránit proti nařčení.  To je čistá „kafkárna“: člověk, jehož práva úřad krátí, je vystaven jako bezbranná oběť svévoli úředníků,  nedbajících zákona a dobrých mravů. Hamáčkovi podřízení si asi nevšimli, že  byl nějaký 17.listopad 1989, že mravy předlistopadových úřadů jsou dnes mimo zákon, a bez rozpaků pokračují v bolševických manýrech. 

Emil je z hlediska práva bezúhonný. Právo celé jeho rodiny na zachování rodinné pospolitosti je chráněno právem národním i nadnárodním. Nikdy se nedopustil jednání, jež by se dalo považovat za ohrožující bezpečnost státu. V právním státě by s ním úřad takto jednat nesměl. 

Rodina  je základ státu. Stát, který svévolně rozbíjí rodinné společenství, není právní, ale zločinný. 

S vědomím, že obracet se na jakékoli ministry jakékoli české vlády je neúčelné, jsem učinil zoufalý pokus: poslal jsem ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi stížnost s podrobným vylíčením bezpráví, jemuž jsou Emil, jeho dcera a všichni členové jeho rodiny vystaveni ze strany jeho úřadu. Dostal tedy možnost zabývat se zhůvěřilostí svých podřízených. Nevyužil ji.  Neomlouvá jej  nedostatek času, způsobený jeho plýtváním na vytváření profilu hlavního záchrance proti pandemii a okopáváním kotníků koaličního partnera. Ministr nese odpovědnost za nedbání  zákona a dobrých mravů jeho podřízenými. Je odpovědný za to, že jeho úřad jedná  způsobem, jenž je v rozporu s pravidly chování právního státu. Je na čase, aby zmizel v politickém propadlišti.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ROZPORNÉ POSTOJE UPOVÍDANÉ MINISTRYNĚ

Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes již důchodce. V té souvislosti se dožaduje  předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.

K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel s předstihem upozornit novináře na tuto událost. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž.   

Ovšem vyvodit ze skutečnosti, že řízení dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, že za úniky je odpovědný právě tento úřad, je příkladem zkratového myšlení a zvláštní nepřízně k šéfce úřadu. A požadavek na předání věci na Moravu nemá vůbec žádné opodstatnění.

Vystoupení Marie Benešové je v tomto případě jedním z dalších náznaků, že nejenže někdy neovládá svůj jazyk, ale také s potlačením nechuti k některým lidem má potíže. Mezi lidem otalárovaným a novináři kolují pověsti o její dlouhodobé nepřekonatelné nechuti k Lence Bradáčové a naopak náklonnosti k Ivo Ištvanovi. Nadřazování olomouckého úřadu nad pražský se ale nedá objektivně odůvodnit, naopak je pozoruhodné, že Marie Benešová nevidí průšvihy olomouckých žalobců. Na jejich kontě je např. „puč“ z 13.června 2013, jenž vedl k pádu Nečasovy vlády a vyvolal zásadní vnitropolitické změny. Kdo neztratil paměť, musí si pamatovat, jak se na tiskové konferenci chlubili Ivo Ištvan a jeho spolčenci,  až se jim od úst prášilo, jaká senzační odhalení přinesly související vyšetřovací úkony. Dnes víme, že skutečné výsledky měly hodnotu „nula nula nic“. Nicméně olomoučtí Prášilové jsou pro Marii Benešovou důvěryhodnější než jejich pražští kolegové, kteří až dosud žádným skandálem srovnatelných rozměrů zatíženi nejsou.

Znám osobně oba vrchní státní zástupce a oba ctím přes všechny maléry jako právní autority. Lenka Bradáčová by se ale asi k účasti na výše zmíněné taškařici nenechala zlomit. Shodou okolností v posledních 3-5 letech nahlížím do dílny olomouckých žalobců velmi často a podivností tam nacházím více než dost. Na jejich nestrannost bych v některých případech nepřísahal. Snaha dostat do tepláků vybraného obviněného za každou cenu nebo naopak chránit vyvolené podezřelé  občas čouhá z jejich postupů jak sláma z bot. Nejhůř se chovají, když někdo sáhne na některého člena jejich stáje. Podal jsem např. podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby proti jednomu z hojně medializovaných olomouckých žalobců, jenž lhaním soudu pomohl do neštěstí pár lidem, a má toho na svědomí mnohem víc. Poněvadž jsem ze zkušenosti předvídal, že  Ivo Ištvan napadeného zakryje, současně s podnětem jsem mu poslal výzvu k vyloučení pro podjatost. Pokud by vyhověl, došlo by k vyloučení celého úřadu a vyšetřování napadeného žalobce by měl na krku úřad Lenky Bradáčové. Ivo Ištvan měl dle zákona dvě možnosti: mohl se vyloučit a předat případ do Prahy, nebo mohl popřít svou podjatost a pokračovat v řízení s malým rizikem, že nadřízený orgán jeho rozhodnutí zmarní.  Zachoval se ale „nepředpisově“: výzvu k vyloučení  pro podjatost hodil do koše a nechal přezkoumat podnět k trestnímu řízení jednomu z kolegů podezřelého. Výsledek byl předvídatelný: podezření bylo prohlášeno za neopodstatněné. A protože nebylo nutné zahájit úkony trestního řízení, Ivo Ištvan nemusel nad svou podjatostí přemýšlet. Přísně vzato, do rozhodnutí o podjatosti se jeho úřad neměl mým oznámením vůbec zabývat. Uplatněný postup je důkazem podjatosti ve prospěch podezřelého, či falešné kastovní solidarity.

Na toto zacházení jsem si stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Přezkum mých podání pak provedl státní zástupce Rudolf Misak. Pokusil se „zakopat podnět  do autu“ s použitím viditelně nepravdivé informace. Nezbylo mi než požádat nejvyššího státního zástupce o vykonání dohledu nad činností jeho podřízeného. Čas pak plynul a nic se nedělo. Poslal jsem tedy paní ministryni návrh na kárné stíhání Pavla Zemana pro průtahy. Z jejího pověření mi odpověděl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Jan Převrátil, jehož přípisy bývají perlami podivnosti. Ani tentokrát nezklamal, perla je zvláště zdařilá: obsahuje věcný popis mých kroků a končí konstatováním, že oslovením Pavla Zemana jsem se obrátil na věcně příslušného činitele. O tom, zda jej paní ministryně bude či nebude volat k pořádku, ani slovo.  

Zřejmě mi tak paní Nejvýše Spravedlivá vzkázala, že má podání jsou pod její rozlišovací úrovní, takže se jimi nebude zabývat bez ohledu na jejich případnou důvodnost. Není to jediný případ takového jednání. Např. kdysi jsem podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, jenž si od senátu brněnské soudkyně Haliny Černé odnesl vysoký trest za organizování činnosti zločinecké skupiny. V podnětu jsem kromě jiného zpochybnil tuto právní kvalifikaci. S podnětem jsem u paní ministryně neuspěl, ale o rok později sama podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch téhož odsouzeného, neboť  se shodně se mnou neztotožnila s právní kvalifikací organizování zločinecké skupiny. Je tedy zřejmé, že není ani tak důležité, co stěžovatel napadá, ale kdo je stěžovatel. Je to ukázka stejného přístupu, jaký Marie Benešová uplatňuje vůči vrchním státním zástupcům. Když se jí někdo znelíbí, nezná bratra. Její nelibost pomohla k předvedení před kárný senát zesnulého místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, jenž patřil mezi její nejbližší soukromé přátele. 

V souvislosti s kritikou postupu pražského vrchního státního zastupitelství se paní ministryně rozpovídala. Mimo jiné se vyjádřila, že Lenka Bradáčová se příliš snaží o své zviditelnění, což do stylu práce vrchního státního zástupce nepatří. Mně se ale pražská vrchní státní zástupkyně zdá být ve srovnání s paní ministryní docela skromná.

V dalším paní ministryně prokázala oprávněně kritický pohled na poměry ve státním zastupitelství a neušetřila ani nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž připomíná podporu ze strany plzeňského kmotra Jurečky. Jinak ale vůči němu zachovává uctivý odstup.

Za zmínku stojí její pohled na přístup státních zástupců ke kauze Čapí hnízdo: dokud nebude případ uzavřen, Pavel Zeman i někteří další se nemusí obávat o své postavení. Dokonce se s nimi nemůže pouštět do křížku kvůli některým formulacím připravované novely zákona o státním zastupitelství. Slyšet z úst ministryně spravedlnosti doznání k slabosti právního státu a nedbání jeho zásad je velmi smutné.

Některé její vývody navíc působí dojmem slábnoucí paměti a neschopnosti podívat se do zrcadla. Mám na mysli její hořekování nad neprůchodností návrhu novely zákona o státním zastupitelství: jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla ze Sněmovny návrh zákona, na jehož přípravě se podíleli Pavel Zeman a Lenka Bradáčová se spolupracovníky a sympatizanty a do Sněmovny jej dodal ministr Pavel Blažek. Nechtíc připravila si budoucí starosti.

Její rozmanité povídání působí dojmem, že se možná stahují mračna zcela jistě nad Lenkou Bradáčovou a možná i nad Pavlem Zemanem. Nabudila tím  lobbisty z České justice,  aby přispěchali a  přiložili si polínko do ohně. Zveřejnili informace o nemovitém majetku obou žalobců. Je to podlé. Majetnost vzbuzuje závist, závist plodí nenávist a podezírání. Nakonec z toho vykvete otázka, zda vysocí činitelé  nabyli hodnoty poctivě a za tím bude následovat podezření, že je nakradli. Zveřejnění takových jinak nezajímavých informací k jinému cíli nesměřuje. Samozřejmě, veřejnost má právo na informace, které ji zajímají. Ale projevila skutečně veřejnost zájem ?

Než vraťme se k Marii Benešové. Nebylo by správné pouze ji zahrnovat jízlivostmi. Pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí, takže její postavu nelze vnímat jen odmítavě. Musíme ocenit její loajalitu vůči Andreji Babišovi, jemuž vytrhla trn z paty, když ministr Jan Kněžínek náhle hodil ručník do ringu. Ve svém věku má nárok na klidný život, ale v této funkci se jí klidu nedostává a musí intenzivně pracovat bez ohledu na čas. Její zatížení je nadměrné, věku nepřiměřené. Přesto je na místě říci, že její celkové hodnocení by bylo příznivější, kdyby se zbavila prostořekosti a nezvladatelnosti averzí vůči neoblíbencům. Toho se ale zřejmě nedočkáme.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz