KAUZA ZADEH: ČEKÁNÍ NA ROZSUDEK

Česká justice přinesla dne 14. února 2019 zprávu o posledním jednacím dnu hlavního líčení, vedeného u Městského soudu v Brně proti obž.Shahramu Zadehovi a jeho pěti spoluobžalovaným. Skončilo dokazování, odezněly závěrečné řeči a poslední slova a obžalovaní nyní čekají na vyhlášení rozsudku.

Obžalovaní, jejich obhájci i autor tohoto článku sice nad obžalobou a navrženými tresty kroutí hlavami a považují je za nesmyslné, ale z chování předsedy senátu Michala Kabelíka usuzují, že se zdravým selským rozumem se nekamarádí a nad nikým se nesmiluje.

I z obsahu krátkého článku na České justici je zřejmé, že se nejedná o tuctovou kauzu. Skutečnost je ale ještě složitější a pestřejší. Je to dáno již tím, že tento proces je jen jednou dílčí složkou souboru střetnutí s brněnskou justicí, jehož svorníkem je příběh obž. Shahrama Zadeha, podnikatele, českého občana íránského původu.

Ze všech souvisejících procesů je nejdůležitější „velká daňová kauza“ u Krajského soudu v Brně proti 15 obžalovaným, mezi nimiž obž. Shahram Zadeh má pozici č.1. Obžalovaní měli během 15 měsíců obchodování s pohonnými hmotami způsobit krácením DPH škodu ve výši 2,5 miliardy Kč. Jde o monstrózní proces, jehož hlavní líčení běží od března r.2016 a v letošním roce pravděpodobně ještě nedorazí k rozsudku. V otázce viny či  neviny Shahrama Zadeha jsem zatím neutrální. Zajímá mě spíše porušování jeho práva na spravedlivý proces, kterého se smí domáhat i usvědčený vrah.

Ve výše zmíněném procesu u Městského soudu v Brně  žaluje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci obž. Shahrama Zadeha kvůli založení organizované zločinecké skupiny, která mu měla posloužit k obstarání důkazů k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“. Skupinu měl založit v r.2015 z vazby. Kromě něj v ní mělo působit dalších pět spoluobžalovaných a možná i více, ale ty další policie neustanovila. Pan obžalovaný a spoluobžalovaný Martin Veselý jsou ve vazbě. Za závadové důkazy považuje žalobce tři notářské zápisy s údajně falešnou svědeckou výpovědí. Dále pana obžalovaného činí odpovědným za  podání křivého trestního oznámení proti vyšetřovatelům, kteří vedli přípravné řízení k „velké daňové kauze“.  Kromě toho za účelem posílení vazebních důvodů rozšířil žalobce v r.2018 obžalobu o obvinění z pokusu o podplacení tlumočníka z perštiny, kterého se měl obž. Shahram Zadeh dopustit ve vazbě v r.2015.

V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil pan obžalovaný ve vazbě 22 měsíců a na svobodu se dostal až  poté, co jeho příbuzní a přátelé složili na účet soudu rekordní kauci 150 milionů Kč. Ale během jednání soudce Aleše Novotného a žalobce Aleše Sosíka se složiteli o konečné výši kauce a přípustnosti jejího přijetí již státní zástupce Jiří Kadlec v dohodě s nimi připravoval úskok,  jehož výsledkem mělo být přijetí kauce a současně ponechání pana obžalovaného za mřížemi.

Když Shahram Zadeh opustil věznici,  hned na dvoře jej zadržela policie a státní zástupce Jiří Kadlec jej nechal předvést před jiného soudce Krajského soudu v Brně s návrhem na uvalení tzv. předběžné vazby (její trvání není zákonem omezeno) v rámci obludného nápadu na případné vydání českého občana k trestnímu stíhání do Íránu. Soud ale návrhu nevyhověl jednak pro absenci právních důvodů, ale také s ohledem na složenou kauci, která by propadla státu, i kdyby Shahram Zadeh uprchl ze země z jiného důvodu než kvůli hrozícímu vysokému trestu ve „velké daňové kauze“. Jako laik si myslím, že výše zmínění otalárovaní škodiči provedením tohoto triku mentálně klesli na úroveň  zločinců, stíhaných pro podvody.

Co se nepodařilo Jiřímu Kadlecovi, měl napravit státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Nechal Shahrama Zadeha 2.prosince 2016 zatknout a nechal na něj uvalit senátem Aleše Dufka Městského soudu v Brně vazbu útěkovou, koluzní i předstižnou. Podobně naložil s dalšími pěti obviněnými. Režim koluzní vazby u Shahrama Zadeha neukončil včas. Dostal se za to před kárný senát. Stihl ho sice mírný, ale přece jen finanční postih a případ musel převzít jiný žalobce. Je to zatím jediný úspěch obhajoby v této kauze a Nejvyšší státní zastupitelství se za něj odvděčilo podáním návrhu na kárné řízení s pěti obhájci.  Soudy tvrdošíjně odpírají vyhovět žádostem o propuštění Shahrama Zadeha z vazby a k odůvodnění používají cokoli, co je napadne, třeba i čistou lež. V záměru držet peníze na účtě a jejich beneficienta ve vazbě je podpořili ministři Robert Pelikán i Jan Kněžínek odmítáním podnětů ke stížnosti pro porušení zákona.

Další související řízení vypuklo, když složitelé kauce ztratili trpělivost a vyzvali Krajský soud v Brně k vrácení peněz. Soudce Aleš Novotný  jim nevyhověl a Vrchní soud v Olomouci jeho  rozhodnutí schválil. Složitelé jsou slušní lidé, kteří se na žádné skutečné ani domnělé trestné činnosti nepodíleli a nehodlají neúčelné vázání jejich majetku trpět. Obrátili se proto o ochranu k Ústavnímu soudu a neuspějí-li ani tam, zcela jistě se obrátí na Evropský soud pro lidská práva.

Obraz souvislostí by nebyl úplný bez zmínky o občanskoprávním řízení na ochranu osobnosti, v němž si senát a obžalovaný Shahram Zadeh vyměnili role: soudce Michal Kabelík a jeho přísedící stojí před soudem kvůli hrubému narušení práv obhajoby a ponižujícímu zásahu do soukromí pana obžalovaného a jeho rodiny. Důvodem je zneužití záznamů z paměti mobilního telefonu a tabletu pana obžalovaného, které soud nechal zkopírovat na DVD a ta rozdal všem obhájcům a žalobci. Vedle záznamů o komunikaci mezi panem obžalovaným a jeho obhájci a podklady pro přípravu obhajoby takto naložil i s rodinnými fotografiemi, které nemají význam důkazu a některé z nich jsou intimního rázu. Shahram Zadeh je velmi citlivý na soukromí své rodiny a osobní důstojnost jejích členů. Proto vnímá jednání soudce Michala Kabelíka jako urážlivé a ponižující nejen pro sebe, ale zvláště pro manželku. Ve vystoupeních před soudem se k této zhůvěřilosti stále vrací a ovlivňuje to jeho chování hlavně k předsedovi senátu, ale částečně i k přísedícím. V této věci se u ministra spravedlnosti sešlo několik podnětů ke kárnému řízení s předsedou senátu. Kromě pana obžalovaného a spolku Chamurappi z.s. dala důrazně najevo nevoli Česká advokátní komora. Ale pan ministr jim nevyhověl a nechutný zásah do soukromí prostě přešel mlčením: účastníci řízení a jejich blízcí přece nemají nárok na ochranu osobní důstojnosti, takže tato část stížností mu vůbec nestála za pozornost.

V této situaci se pan obžalovaný rozhodl podat žalobu na ochranu osobnosti na celý senát předsedy Michala Kabelíka. Vznikla tak neobvyklá situace, kdy předseda trestního senátu je v souvisejícím řízení v postavení žalovaného obžalovaným a je otázka, zda nejde o takový střet zájmů, že by se měl z vedení předmětného trestného řízení vyloučit. Sotva může někomu namlouvat, že bez ohledu na toto řízení má k panu obžalovanému nestranný vztah, a pokud by to chtěl tvrdit, nikdo mu to neuvěří.

Vývoj procesu, vedeného senátem předsedy Michala Kabelíka, je třeba chápat na pozadí uvedených souvislostí. Předseda senátu ukončil předčasně dokazování, ačkoli nenechal provést padesátku důkazů, požadovaných obhajobou již od července r.2018, a od září 2018 znemožňoval obhájcům nahlížení do spisu. Rozhodl se tak překvapivě, že kromě Shahrama Zadeha žádný z obžalovaných nemohl osobně vyslechnout závěrečný návrh žalobce. Zřejmě se běží závod o vyvlastnění 150 milionů Kč, složených podvedenými příznivci Shahrama Zadeha. Asi jde o to, aby v této kauze padl pravomocný rozsudek dříve, než si složitelé kauce vynutí vrácení peněz.

Bude ovšem zajímavé sledovat, jak se soudce Michal Kabelík vypořádá s odporem obhajoby. Ta především namítá, že organizovaná zločinecká skupina je výmysl bez rozumného podkladu, neboť uměle slepený soubor jedinců kolem „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery nespojuje žádný jednotící zájem a obž. Eva Halámková, Záviš Löffelmann a Jan Šebek vůbec netušili, že by se mohli podílet na trestné činnosti, natož aby se spolčovali za účelem jejího páchání. Eva Halamková hledala pomoc pro svého přítele Martina Veselého, kterého chtěla dostat z vazby. Záviš Löffelmann chtěl vyhovět kamarádovi Ondřeji Kučerovi, který jej požádal o pomoc pro klienta, jenž chtěl podat trestní oznámení. Zavedl zájemce k dalšímu kamarádovi, policistovi Janu Šebkovi, jenž splnil úřední povinnost a přijal oznámení do protokolu, což mu ukládá zákon. Není zde žádná pevná organizační struktura, ani vztah nadřízenosti – podřízenosti. Vše uvedl do pohybu spolupracující obviněný Ondřej Kučera, který zprostředkoval vyjednávání mezi Danielem Rudzanem, obžalovaným č.2 z „velké daňové kauzy“ a obž. Martinem Veselým, který nabídl svědeckou výpověď ve formě notářského zápisu o průběhu nezákonného počínání při obchodování s pohonnými hmotami. Když Daniel Rudzan nabídku odmítl kvůli přehnané ceně, Ondřej Kučera se pohotově obrátil na Shahrama Zadeha, který zápis koupil. Kučera pak vyhověl jeho poptávce a s pomocí Evy Halamkové navázal spojení se svědky Janem Doležalem a Martinem Valentovičem, kteří dodali další dva zápisy. Jeho zájmem bylo vyhovět zákazníkovi, pomoci „dodavatelům“ k odměně a sám si nechat zaplatit. Pikantnosti celé záležitosti dodává skutečnost, že oba posledně jmenovaní mají podle výpovědi jistého Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové kauze“,  na svědomí defraudaci na úrovni 100 milionů Kč. Kromě toho spolupracovali s policií, které odevzdávali peníze, jež jim vyplatil Shahram Zadeh za jejich dílka. Není vůbec jasné, proč vyhověli poptávce Ondřeje Kučery, když z toho neměli přímý prospěch, a co je tedy vedlo k poškozování pana obžalovaného a ke spolupráci s policií. Nabízí se i otázka, co jim policie za jejich službu prominula. Svědek Jan Doležal, který podal údajné křivé trestní oznámení na vyšetřovatele, průběžně informoval policii o každém kroku přípravy na splnění úkolu.

Není prokázáno, že by Shahram Zadeh skutečně „velel“ skupině, protože přišel do přímého, byť sporadického, styku pouze se spolupracujícím obviněným Ondřejem Kučerou  a ostatní účastníci hry se o jeho představách, přáních a projevech spokojenosti či znepokojení   dovídali pouze od něho. Skutečným manipulátorem s komparsem byl tedy Ondřej Kučera, který pro ostatní účastníky vytvářel virtuální obraz zájmů a přání Shahrama Zadeha.

Obhajoba dále namítá, že zmiňované notářské zápisy nejsou důkazem o trestné činnosti Shahrama Zadeha. Především je svatým právem obviněného, aby volil taktiku své obhajoby a opatřoval si důkazy ke své obhajobě. Tvrzení žalobce, že obsah dodaných zápisů je nepravdivý, nemá oporu v dokazování, protože před soudem jejich pravdivost nikdo nezkoumal. Mimo to notářský zápis by se stal důkazem teprve tehdy, kdyby jej Shahram Zadeh předložil soudu a kdyby  jej soud přijal k projednání. To se ale nestalo, i když pan obžalovaný měl zápisy k disposici po dobu devítidenní výpovědi ve „velké daňové kauze“.

Dle obhajoby stojí na vodě i obžaloba pro údajný pokus o uplácení tlumočníka. Shahram Zadeh důsledně obvinění odmítá, tvrdí, že žádnou nabídku neučinil. Jeho obhajobu stejně jako  tvrzení žalobce oslabuje nedokončenost dokazování. Výslech svědka před soudem nebyl z časových důvodů ukončen, ale soudce jej již znova nepředvolal. Z jeho vystoupení bylo jednoznačně zjevné, že panem obžalovaným pohrdá a nenávidí jej. Není divu: svědek pracuje pro íránskou ambasádu. Soud nevyhověl požadavkům na provedení videozáznamů z jednání pana obžalovaného s tlumočníkem a nenechal přeložit rukopisné záznamy z jejich komunikace při tlumočení. Úplnost dokazování zjevně padla za oběť spěchu na ukončení řízení. Připomínám přísloví „práce kvapná málo platná“.

Shahram Zadeh si mimo to všechno stěžoval na nerovné zacházení s ním a jeho obhájci ve srovnání se svědky obžaloby a státním zástupcem. Průkazné to je např. při nakládání s iPhony jeho a spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery. Zatímco jeho přístroj odeslal žalobce k zahraniční firmě, která umí prolomit heslo, iPhone Ondřeje Kučery nebyl vytěžen, protože český znalec jej nedokázal bez znalosti hesla otevřít. Jeho majitel heslo dobrovolně nenabídl, ale nikdo mu o ně neřekl a nedostupnost jeho obsahu vadí pouze obhajobě. Policie se opakovaně zmocnila záznamů komunikace pana obžalovaného s obhájci a podkladů pro přípravu obhajoby. Část z nich se pak dostala do rukou žalobce, který tak získal přehled o záměrech obhajoby.

V průběhu hlavního líčení padla řada výzev k vyloučení předsedy senátu nebo celého senátu pro podjatost. Všechny byly neúspěšné a jejich nedůvodnost potvrdil i Krajský soud v Brně jako soud stížnostní. Ten ostatně zamítl všechny stížnosti proti dalšímu ponechání Shahrama Zadeha ve vazbě a v odůvodnění si pomohl třeba i lží o pobytu manželky a dítěte pana obžalovaného v USA, kam by prý za nimi určitě uprchl. Obhajoba se také pokusila napadnout místní příslušnost  brněnské justice a dosáhnout předání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nejvyšší soud ČR návrhu nevyhověl. Dodatečně se ukázalo, že soud předložil k jednání neúplný spis, čímž naději na vyhovění oslabil.

Ostatní obžalované lze považovat za „přívěšek“ k Shahramu Zadehovi. Vesměs se dostali do hry náhodou. Vyčnívá pouze spolupracující obviněný Ondřej Kučera, který uvedl celý příběh do pohybu, v němž jej pak snaživě udržoval. Díky jeho horlivosti se nepochybně do neštěstí dostali tři z obžalovaných. Obraz Shahrama Zadeha jako zakladatele a řídící osobnosti zločinecké skupiny stojí jen na jeho výpovědi. Za snahu si vysloužil mírný trest. Jeho příklad ilustruje problematičnost převzetí zahraničního institutu spolupracujícího obviněného do našeho práva.

Pokud již žalobce vytvořil organizovanou zločineckou skupinu, dle mého laického názoru do ní měl začlenit také svědky Jana Doležala a Martina Valentoviče, kteří panu obžalovanému dodali za nemalý peníz údajně falešná svědecká prohlášení, čili naplnili skutkovou podstatu obžaloby. Na spolupracovníky policie ovšem žalobce nesmí ani křivým okem pohlédnout, natož je chtít stíhat.

Nesmírně zajímavé bude srovnání výše předestřeného obrazu s odůvodněním rozsudku, na které si ještě chvíli počkáme.

Psáno15.2.2019 pro Českou justici

jemelikzdenek@gmail.com

K OTÁZKÁM VÁCLAVA MORAVCE Z 10.2.2019 : SEDLÁNÍ MRTVÝCH KONÍ

Do druhé části Otázek Václava Moravce dne 10.února 2019 si moderátor pozval trojici rozumných lidí: ministra spravedlnosti Jana Kněžínka, soudce Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu a předsedu Unie státních zástupců Jana Latu.

V jejich debatě nezaznělo nic revolučního. Neprobírala se žádná témata, jež by byla v současnosti předmětem živých sporů, a účastníci se mezi sebou nepřeli. Celkově v pořadu vládla pohoda „jako na Starém Bělidle“.

Zaujalo mě však, že se moderátor při výběru námětů pustil do „sedlání mrtvých koní“. Nejvíce prostoru poskytl tématu údajného nátlaku prezidenta republiky a jeho kancléře na justici. Touto věcí jsem se zabýval v článcích „O (ne)ovlivnitelnosti soudců“ z 21.ledna 2019 a „Drze o kauze Baxagate“ z 25.ledna 2019 a necítím potřebu znova ji rozebírat. Musím se ale pozastavit nad tím, že ji neúnavný manipulátor s veřejným míněním Václav Moravec znova oživuje, když po jejím projednání na půdě Poslanecké sněmovny již jinak zmizela z ohniska mediálního zájmu. Nutkání veřejnoprávní televize napadat prezidenta republiky je zřejmě tak silné, že není-li zrovna po ruce jiný klacek, sáhne se po vyvětralém zboží.

Ze zapomenutí vytáhl Václav Moravec také myšlenku ustavení Nejvyšší rady soudnictví, která je předmětem zájmu politizujících soudců od nepaměti a její ustavení bylo součástí ambiciózního volebního programu hnutí ANO v předminulých volbách. První, kdo našel odvahu říci tomuto projektu „ne“ byl ministr Robert Pelikán, který si tím zkomplikoval vztahy se soudcovskou komunitou. Jan Kněžínek pokračuje v jeho stopách. Zdá se, že Robert Pelikán mu proklestil cestu, takže soudci přijímají jeho postoj klidně.   Josef Baxa nicméně v pořadu sice nesměle, ale přece jen „zvedl prapor z bláta“ a připomněl, že neexistuje žádný oficiální orgán, který by soudnictví zastupoval a byl reprezentativním partnerem v diskusích se státem o stavu a potřebách oboru. V tomto ohledu má jistě pravdu. Jako laik si myslím, že ustavení samosprávného orgánu justice by bylo vhodné. Nevidím důvod, proč by soudci nemohli mezi sebou řešit obsazování funkcí ve státní správě justice, rozmisťování soudců  a jejich přijímání. Jistě to ale není záležitost, bez jejíhož neodkladného vyřešení se justice zhroutí.

Dalším mrtvým koněm v tomto pořadu je zákon o státním zastupitelství. Jeho potřebu prosazoval ministr Jiří Pospíšil na začátku svého druhého mandátu, ale jeho předlohu si z opozice nepřinesl. Těžiště příprav padlo na Nejvyšší státní zastupitelství, jehož tehdy nový šéf Pavel Zeman jeho potřebu horlivě prosazoval. Ministr Pavel Blažek dopravil předlohu do Poslanecké sněmovny, odkud ji ale jeho nástupkyně Marie Benešová stáhla. Pak se o jeho vrácení pokusila Helena Válková, během jejíhož krátkého působení v úřadě probíhaly bratrovražedné boje mezi stoupenci zrušení a zachování vrchních státních zastupitelství. Štafetu převzal Robert Pelikán, jehož nápad na ustavení bezdohledového protikorupčního speciálu narazil na odpor. Strany se dlouhými zápasy vyčerpaly a zájem postupně upadal až do současného stavu. Nastoupila salámová metoda postupného přetváření vnitřních pravidel fungování státního zastupitelství. Na pořadu dne je zavedení pevného časového vymezení mandátu vedoucích státních zástupců. Tomu všemu přihlíží v klidu úplně jiný Pavel Zeman než ten, který se po svém nástupu do úřadu hrnul do vydání  nového zákona takřka s taseným mečem v ruce. I silného muže lze utahat.

Soudce Josef Baxa na toto téma zopakoval svůj tradiční názor, že nejdříve je třeba vydat nový trestní řád, a teprve pak lze snadno napsat organizační normu. Nezávisle na tom se ale zmínil, že podle současného zastaralého trestního řádu lze stále ještě postupovat. A jeho spoluhráči k tomu moudře kývali hlavami, neboť z jejich slonovinových věží není vidět závadnost rozdělení České republiky na dvě oblasti s poněkud odlišnými poměry v trestním řízení a ani jim nevadí, že v současném uspořádání je nejvyšší státní zástupce nadřízeným pouze pro lidi, „které má v baráku“ a pro dva vrchní státní zástupce a je zatlačen k výkonu nepřímého řízení, hlavně tedy metodického vedení. Veřejnost od něj očekává, že bude odpovídat za obecný stav soustavy státního zastupitelství, ale nemá tomu přiměřenou liniovou pravomoc. Takže výkonnou moc v soustavě státního zastupitelství mají hlavně oba vrchní státní zástupci, mezi jejichž způsoby vedení trestního řízení v jejich obvodu působnosti jsou jisté rozdíly.

Nicméně jedna velmi dobrá zpráva zde zazněla: pan ministr Jan Kněžínek oznámil,  že koncem roku bude možné předložit k veřejné diskusi návrh nového trestního řádu. Dosadit v personální nouzi do čela ministerstva profesionálního legislativce nebyl tedy ze strany Andreje Babiše úplně špatný nápad.

KABELÍKOV V ZAPEKLITÝCH SOUVISLOSTECH

Trestní řízení soudní, vedené u Městského soudu v Brně  senátem předsedy Michala Kabelíka proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. tlačí předseda senátu neúprosně k rozsudku, třeba i za cenu výrazného krácení práv obhajoby (jakým je např. neprovedení spousty důkazů, požadovaných od července 2018).

V článcích Skandál v Kabelíkově 1-2, Deus ex machina v Kabelíkově a Závěrečné řeči v Kabelíkově 1-3, které jsou zatím dostupné na mém bloggu a na webu Chamurappi z.s., jsem se pokusil přiblížit čtenářům obsah závěrečných řečí žalobce a obhájců obžalovaných. V souhrnu obsahují takovou spoustu informací, že se v nich lze snadno ztratit a přehlédnout důležité souvislosti (platí nejen pro veřejnost, ale i pro soud).

Přiznám se, že jako laik vidím některé věci úplně jinak než žalobce a troufám si své pochybnosti zveřejnit.

Určující souvislostí příběhu  je souběh s „velkou daňovou kauzou“, vedenou u Krajského soudu v Brně od března r. 2016 senátem Aleše Novotného proti SAZ jako obžalovanému č.1 a původně 14 spoluobžalovaným ( z nichž jeden nedávno zemřel), z nichž dva mají postavení spolupracujících obviněných (čili za pomoc při usvědčování si pořídili shovívavé zacházení). Zjednodušeně řečeno podle žalobce obžalovaní dováželi ze zahraničí prostřednictvím rakouské firmy P.P.S. a brněnského Ecoll Investu pohonné hmoty, které rozprodávali prostřednictvím desítek  „bílých koní“ a neodváděli daň z přidané hodnoty. Během 15 měsíců dovezli do ČR 409 milionů litrů pohonných hmot, které rozprodali prostřednictvím „bílých koní“ a jejich „pastevců“ a způsobili státu škodu krácením daní ve výši 2,5 miliardy Kč. Údajná zločinná činnost, kvůli které jsou SAZ & spol. stíháni senátem Michala Kabelíka, má sloužit k vyvinění SAZ ve výše zmíněné „velké daňové kauze“

V jednom ze soudních rozhodnutí z poslední doby jsem četl, že ta obrovská suma měla být prospěchem SAZ, jako by armáda „bílých koní“ a 14 spoluobžalovaných pro něj pracovala dobrovolně, s láskou a hlavně zdarma. Je to maličkost, ale ilustruje myšlenkový přístup policejně-státnězástupcovsko-soudcovského účelového uskupení k panu obžalovanému.

Nezmiňovanou částí příběhu je zjevná bezmoc státního aparátu proti daňovým podvodům. Hranice překročilo přibližně 10.000 cisteren, které od vstupu na naše území sledovala Celní správa České republiky, někdy i Policie ČR, až do převzetí konečným příjemcem. Odběrateli byly výlučně společnosti, které měly k nákupu pohonných hmot úřední oprávnění Celní správy a potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti. Jak mohly oprávnění získat, je pro mne po zhlédnutí defilé „bílých koní“  v soudní síni záhadou.

Je zřejmé, že daňovou ztrátu státu nikdo nenahradí. Z těch desítek lidí, kteří se na podvodném obchodování podíleli, nikdo nic nemá, a když, tak pouze dluhy. Stát si na nich nic nevezme. Z davu vyčnívá SAZ, o němž si jeho otalárovaní trýznitelé myslí, že je miliardář. Nevím, zda to  je přesná pravda. Je ale zřejmě majetný a povídá se, že vede arbitráž proti dubajskému emírovi o miliardové částky. Na něm jediném by se snad stát mohl aspoň částečně hojit, a to může být důvodem jeho neštěstí.

Po 22 měsících vazby jeho rodina a přátelé složili  dosud nevídanou kauci 150 milionů Kč za jeho propuštění. Nikdo jim neřekl, že se připravuje jeho zatčení a uvalení předběžné vazby (časově procesně neohraničené) na základě poptávky íránské prokuratury, a že probíhá nějaké další vyšetřování, jež by v budoucnu mohlo vést k jeho novému trestnímu stíhání a souvisejícímu novému uvalení vazby. Všichni zúčastnění soudci a státní zástupci všechno věděli, všechno plánovali předem  a radovali se, že budou mít na účtě 150 milionů Kč a jejich beneficienta stejně za mřížemi. Kořeny jejich zběsilé kolektivní podjatosti proti němu neznám. Možná je vede snaha vyvlastněním kauce získat pro stát aspoň malou záplatu na škodu,  z které zřejmě největší část rozkradly „bílé koně“ a jejich „pastevci“.

Složitelé budou nedobrovolně platit za ně. Ale pro některého z odpovědných činitelů může být příčinou nechuti i tmavá  pleť pana obžalovaného, který svou kultivovaností leckoho ze svých trýznitelů převyšuje.

V současnosti je SAZ již 26 měsíců ve  vazbě, před kterou ho kauce nechrání a složitelé žádají, aby jim stát neúčelně vynaložené peníze (jež jsou stále jejich majetkem) vrátil, ale soudy to se složitým  formálně právním odůvodněním odmítají. Ústavně právní ochranu jejich soukromého vlastnictví neuznávají. Zřejmě se budou snažit nechat kauci propadnout ve prospěch státu. Složitelé jsou počestní občané.  Se stíhanou trestnou činností nemají nic společného. Někteří z nich si na kauci vzali bankovní úvěr. Stát, zastoupený soudci a státními zástupci, je oklamal a snaží se obohatit se na jejich účet. O obžalovaných se mluví občas jako o zločincích (neboť presumpce neviny ve skutečnosti neplatí) a zdá se mi, že pachatelé tohoto úskoku svým způsobem myšlení klesli na jejich úroveň.

Účelové brněnské policejně-státnězástupcovsko-soudcovské uskupení se snaží vytvářet obraz SAZ jako zakladatele podvodné sítě rozkradačů daní, ideového tvůrce obchodního plánu a rozhodujícího manažera. Zamlčují, že SAZ vstoupil do hry jako investor v době, kdy již obchody běžely naplno. Před ním jeho roli hrál Israelec Yashir Nadav, který se ale nechal vyplatit a nyní se vyhýbá podání svědectví před soudem. Je zajímavé, že jak Yashira Nadava, tak SAZ našel a zatáhl do tohoto obchodování jistý Petr Pfeifer, dnes korunní svědek obžaloby proti SAZ ve „velké daňové kauze“. Ještě zajímavější je, že na začátku vyšetřování jej policie považovala za hlavní osobu zločineckého uskupení a v tomto smyslu požádala rakouské orgány o právní pomoc při objasňování jeho činnosti. Pak najednou vyšetřování proti němu ukončila, dokumentace o něm z tohoto trestního spisu zmizela a na místo hlavy podvodníků byl dosazen SAZ. Tím vznikl jeden z hlavních motivů taktiky obhajoby SAZ, který se usilovně snaží obnovit původní, dle něj pravé role své a Petra Pfeifera.

O Petru Pfeiferovi mluví i různí svědci v obou řízeních, takže je pochopitelné, že se obhajoba snažila dosáhnout jeho výslechu jako svědka před senátem Michala Kabelíka. Ale bylo to marné.

Podle obžaloby, signované státním zástupcem Robertem Henzlem, SAZ v období od září r.2015 do 2.12.2016 (tedy částečně v době, kdy byl ještě v předchozí vazbě) založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu, do které se zapojili ostatní spoluobžalovaní, tj. Martin Veselý, Eva Halamková, advokát Záviš Löffelmann, policista Jan Šebek a zejména spolupracující obžalovaný advokát Ondřej Kučera. Časové vymezení je nepřesné, ve skutečnosti obchodní aktivity Ondřeje Kučery a Martina Veselého  začaly poněkud dříve. Kdyby žalobce vymezil časově činnost skupiny podle pravdy, nesmyslnost obvinění by byla na první pohled lépe viditelná.  Účelem ustavení organizované skupiny mělo být protiprávní ovlivňování výše zmíněné „velké daňové kauzy“ pořízením křivých svědectví, sloužících k působení na svědky a k dehonestaci vyšetřujících policistů. Dalším jejím posláním mělo být ovlivnění trestního řízení, vedeného Národní centrálou proti organizovanému zločinu proti obž. Martinovi Veselému a jeho kumpánům. Až v r.2018  byla podána proti SAZ další obžaloba, a to pro pokus z  r. 2015 o podplacení tlumočníka do perštiny Mirchi, v době, kdy byl SAZ ve vazbě a  seznamoval se s vyšetřovacím spisem. Měl po tlumočníkovi požadovat, aby překládal tak pomalu, aby seznamování se spisem neskončilo ve lhůtě jednoho roku od uvalení vazby. Pokud by se to podařilo, SAZ by musel být z vazby propuštěn.

Přiznám se, že ač jakkoli napínám zrak, žádnou organizovanou zločineckou skupinu nevidím, a pokud přece, pak neúplnou a s jiným vedením. Zločinecká skupina má mít nejméně tři členy, které spojuje společný cíl a soustavné páchání trestné činnosti. Z obžalovaných ale jakž takž pevnou vazbu na SAZ měl pouze spolupracující obžalovaný advokát Ondřej Kučera, který ve skutečnosti hraje roli obchodníka s notářskými zápisy, kvůli nimž žalobce křižuje SAZ. Podnět k zahájení obchodování s notářskými zápisy přišel od obž. Martina Veselého, který sledoval svůj vlastní zájem. Zápis nabídl prostřednictvím spolupracujícího obviněného, advokáta Ondřeje Kučery, obž. Danielu Rudzanovi. Do hry SAZ se dostal jen díky Ondřeji Kučerovi, který po neúspěchu u Rudzana nabídl svědectví SAZ, jenž zápis koupil.

Ostatní údajní členové údajného zločineckého uskupení nejméně na začátku řízení  SAZ vůbec neznali, nepřicházeli s ním do styku a o jeho přáních a záměrech slyšeli pouze od Ondřeje Kučery. Bez jeho organizátorského úsilí by se obchod s notářskými zápisy vůbec nerozběhl. To, co vidí žalobce jako organizovanou skupinu, řízenou SAZ, vidím jako chaotický hlouček lidí, které kolem sebe příležitostně soustředil obchodující advokát  Ondřej Kučera za účelem uspokojení jednorázové poptávky SAZ.

O tom, jaké pokyny dával SAZ spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi, víme jen z jeho výpovědí. Nezávislé důkazy nejsou.

Členy skupiny nespojuje jednotící zájem. Martin Veselý měl zájem o své hmotné zabezpečení a z počátku netušil, že jeho službu nakonec zaplatí SAZ. Eva Halamková měla zájem pomoci příteli Martinu Veselému z vazby a žila ve víře, že pomocí Ondřeji Kučerovi si možná koupí žádanou pomoc. Advokát Záviš Löffelmann chtěl usnadnit práci kamarádovi Ondřeji Kučerovi, svému bývalému koncipientovi, a z počátku vůbec nevěděl, že trestní oznámení by nemuselo být poctivé, natož že by mělo pomoci k vyvinění SAZ. Podobně na tom je policista Jan Šebek, který vyhověl přání kamaráda-advokáta Záviše Löffelmanna a pouze splnil povinnost, stanovenou zákonem o policii.

Jediný, koho bychom mohli podezírat ze zájmu na vyvinění SAZ, je spolupracující obviněný Ondřej Kučera, pokud jej ovšem nemotivoval pouze zájem o jeho peníze.  

V seznamu členů skupiny ale chybí dva velmi  aktivní lidé: svědci Jan Doležal a Martin Valentovič. Oba přispěli k naplnění skutkové podstaty trestné činnosti uskupení sepsáním a doručením notářských zápisů, údajně obsahujících křivá svědectví. Jan Doležal navíc podal prostřednictvím obžalovaného policisty Jana Šebka a s pomocí advokáta Záviše Löffelmanna trestní oznámení na vyšetřovatele, jehož obsah měl být nepravdivý. Nejzajímavější je, že za svou špinavou práci svědci dostávali velké  částky údajně z prostředků SAZ, které poctivě odevzdávali policii. Pracovali tedy zdánlivě ve prospěch SAZ a ve skutečnosti proti němu zcela nezištně a kdosi neznámý z pozadí financoval jejich činnost. Vnucuje se tedy otázka po motivu jejich jednání, kterou dosud nikdo nepoložil. Věrohodněji by působili, kdyby si aspoň část „tržby“  nechávali pro  sebe.

Trestní oznámení, které podal svědek Jan Doležal, má možná skutečně povahu trestného činu, jehož přípravu a spáchání od počátku do konce kontrolovala policie. Policie má trestné činnosti předcházet a pokud ji vyvolává nebo pomáhá  k jejímu vyvolání, dopouští se jednání, zakázaného judikaturou Ústavního soudu.

Nevyřešená zůstává otázka, k čemu měla souhra policie se svědkem Janem Doležalem sloužit: zda skutečně k vyvolání trestního řízení proti policistům nebo jen k obstarání důkazu, že SAZ učinil pokus o dehonestaci policistů. V obou případech by byly důsledky Doležalova činu zásadní a podle mého laického názoru činností policistů, kteří kontrolovali jeho kroky, by se měla zabývat GIBS. Možná trestnost jejich jednání neměla uniknout  také Robertu Henzlovi, který měl zasáhnout z úřední povinnosti.

Rozuměl bych Robertu Henzlovi, kdyby oba zmíněné pány zahrnul do organizované zločinecké skupiny. Žalobce se ale nesměl v jejich směru ani podívat, protože jde o aktivní spolupracovníky PČR. Oba měli s policií čilé styky i v jiných případech. Bylo by zajímavé vědět, co všecko jim policie z vděčnosti mimosoudně odpustila.

Pan obžalovaný je stíhán kvůli tomu, že si koupil tři notářské zápisy, jež měly posloužit k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“. Koupil je jako „zajíce v pytli“, aniž by znal předem přesně jejich obsah.  Obviněný má ale právo volit svobodně taktiku obhajoby a opatřovat si důkazy ve svůj prospěch. Víme kromě toho, že je nijak nepoužil a troufám si tvrdit, že to ani nemá v úmyslu. Mimo to žalobce tvrdí, a soud to přijímá jako notorietu, že obsahem notářských zápisů jsou nepravdivé informace. Zkoumání pravdivosti ale před soudem neproběhlo. SAZ musí být odsouzen, proto je nepravdivost obsahu zápisů brána jako axiom, byť jsou možná pravdivé. SAZ ostatně neměl důvod, aby si objednal nepravdivá svědectví.

Také podání obžaloby ve věci podplácení tlumočníka Mirchi je účelové. Skutek se měl stát v r. 2015. Tlumočník jej policii neoznámil. Policie provedla z vlastní iniciativy nějaké šetření až po více měsících. A bylo ticho až do r.2018, kdy zesílil tlak na propuštění pana obžalovaného z vazby a současně složitelé požádali o vrácení kauce. Žalobce tedy podal obžalobu za účelem posílení vazebních důvodů.  Vyjadřování k její důvodnosti bych v tuto chvíli považoval za předčasné. Nicméně skvrna účelovosti je nesmazatelná, i kdyby byla obžaloba důvodná.

Obviněním z podplácení tlumočníka se obsáhle zabývali obhájci pana obžalovaného a začal se k němu vyjadřovat SAZ v zahájené závěrečné řeči. Možná se k námětu vrátím příště.

Vracím se ve vzpomínkách k počátkům kauzy, o nichž jsem psal v článcích „Shahram znova ve vazbě“ z 10.12.2016 a „Kauza Zadeh: orgány ve vlastní pasti, obviněný ve vazbě“ z 11.2.2017. Je zajímavé, že proti usnesení Městského soudu v Brně ze 4.12.2016 o uvalení vazby podal stížnost a nikdy ji neodvolal pouze SAZ. Ostatní obvinění se buď proti uvalení vazby vůbec nebránili, nebo podané stížnosti bleskově stáhli. Je otázka, zda to svědčí o jejich mimořádné předvídavosti, či zda jim někdo již tehdy vysvětlil, že jako kompars ve hře o odsouzení SAZ nezlobíce dosáhnou vlídného zacházení a nic velkého se jim nestane.

ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 3

Během hlavního líčení v trestní věci proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. u Městského soudu v Brně před senátem předsedy Michala Kabelíka dne 30. ledna 2019 dokončila obhájkyně Alena Kojzarová svou závěrečnou řeč zdůrazněním neúnosnosti dalšího držení jejího klienta ve vazbě a návrhem na jeho zproštění obžaloby. Požádala soud o statečnost, která by mu umožnila správně vyhodnotit důkazní situaci a konečně rozhodnout o propuštění pana obžalovaného z vazby. Připomněla soudu, že rozhoduje o lidských osudech. Na ni pak navázal svým vystoupením David Zahumenský, další z obhájců pana obžalovaného, který ale řeč dokončil až následující den. Zaměřil se zejména na ústavněprávní prohřešky postupu orgánů činných v trestním řízení.

Obhájce zahájil dotazem, zda se soud bude zabývat návrhem na propuštění  z vazby, k němuž zaslal soudu dodatek. Předseda senátu jej ale upozornil, že na pořadu jsou závěrečné řeči.

David Zahumenský pak přešel ke kritice rozhodování o námitkách obž. SAZ z prosince r.2016 a dalších kvůli podjatosti proti intervenujícím státním zástupcům a několika policistům. Policejní orgán rozhodl, že policisté nejsou vyloučeni. Stejně rozhodlo Vrchní státní zastupitelství. Nadřízené orgány tato rozhodnutí potvrdily. Proti zamítnutí námitky podjatosti podal pan obžalovaný ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl. V odůvodnění ale uvedl,  že stěžovatel nevyužil všech opravných prostředků, takže Ústavní soud nemůže rozhodovat. Odmítl vyslovenou pobídku, aby udělal výjimku. Podle usnesení se  s námitkami stěžovatele především musí vypořádat obecné soudy. Upozornil, že podjatost je dovolacím důvodem. Obhájce poděkoval žalobci, že zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu z r.2003, které je přiléhavé pro tento problém. Upozornil na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která rozšiřuje platnost ustanovení článku 6 Úmluvy i na přípravné řízení. Posuzování  spravedlivosti řízení musí být komplexní včetně vyhodnocení zachování práv obhajoby a kvality důkazů. Vznikly-li pochybnosti o nestrannosti příslušníků orgánů činných v trestním řízení, je povinností nadřízených orgánů je rozptýlit, a to nejlépe vyloučením podezřelých osob. V tomto případě navíc je pan obžalovaný stíhán vazebně a ve vazebním řízení se soud podjatostí nechtěl zabývat.

Důvodem pro vyloučení státních zástupců měl být obsah notářských zápisů, jež si pan obžalovaný opatřil, které obsahovaly vyjádření svědků-provokatérů, poškozující státní zástupce a policisty. Obhájce citoval ze zápisu Martina Valentoviče, v němž se m.j. uvádí, že státní zástupce Aleš Sosík nechal vymazat všechny záznamy o vyšetřování proti Petru Pfeiferovi a že „vše se hodí na Zadeha“. Postižení se dostali do postavení poškozeného, ale to je neslučitelné s nestranností. Ze tří zmiňovaných státních zástupců padlo rozhodnutí jen o jednom, návrh na vyloučení dvou dalších zůstal dodnes bez odpovědi.  

Výstupy z řízení o podjatosti mohou být různé od vyloučení jmenovaného jednotlivce až po vyloučení všech členů senátu nebo celého státního zastupitelství. Důvodem pro zamítnutí návrhu na vyloučení by neměla být okolnost, že navrhovatel nejmenoval všechny osoby, proti nimž návrh směřuje, protože je možné v takovém případě podnět posuzovat jako návrh na odnětí a přikázání věci z důvodu vhodnosti. Každý projev zájmu orgánu na určitém výsledku řízení může být považován za projev podjatosti.

Pokud orgány odmítají vyloučení s tím, že napadený již není ve věci činný, není to správné, protože vyloučení se vztahuje i na úkony, které podjatý činitel provedl.

Pokud příslušné orgány o podnětech na vyloučení pro podjatost nerozhodly, lze to chápat jako porušení práva na spravedlivý proces.

V tomto řízení skutečně došlo k vyloučení státního zástupce a některých policistů z řízení, protože byli dotčeni vyjádřeními svědků a dostali se do postavení poškozených v trestním řízení. Je ale skutečností, že postižení se nevyloučili sami, ač měli, ale rozhodnout o tom musel vyšší orgán.

V případě policistů o nevyloučení v konkrétním případě rozhodoval nepříslušný orgán v rozporu se závazným pokynem  policejního prezidenta o plnění úkolů policie v trestním řízení. Stížnostním orgánem v případě NCOZ je ředitel útvaru, což orgány ignorovaly.

Pro zamítnutí návrhu na vyloučení nestačí vyjádření napadeného, že se necítí podjatý ve vztahu ke stěžovateli. Přednost mají objektivní okolnosti.

Pan obžalovaný namítal podjatost osob, které vedly přípravné řízení, ač byly v postavení poškozených. Vhledem k tomu, že kvalita přípravného řízení ovlivňuje úroveň řízení před soudem, nelze takové chování přecházet.

Rozhodování místně a věcně příslušným orgánem je jednou ze základních podmínek spravedlivého procesu. Bylo porušeno právo pana obžalovaného, když nebylo vůbec rozhodnuto o jeho návrhu na odebrání věci Vrchnímu státním zastupitelství v Olomouci a přikázání jinému orgánu. Příslušné pro rozhodnutí bylo Nejvyšší státní zastupitelství.

V tomto řízení vznikla kuriozní situace, kdy rozhodují policisté, státní zástupci a soudci, kteří jsou v postavení poškozených a svědků, a rozhodovali také o stížnostech proti námitkám podjatosti, proti stížnosti proti sdělení obvinění atp. Působení podjatých činitelů v přípravném řízení nelze napravit při hlavním líčení. Pokus o nové uvalení vazby na pana obžalovaného po propuštění z vazby má povahu šikany podjatými orgány a patrně stejnou povahu má i uvalení vazby v prosinci r.2016.

Při posuzování námitek podjatosti je třeba zkoumat, zda jednání orgánů není vyjádřením skrytých úmyslů, poškozujících trestně stíhaného.

V případě obž. SAZ došlo v tomto řízení  k zabrání mnoha dokumentů přípravy obhajoby a záznamů jeho komunikace s obhájci, tím  k prolomení mlčenlivosti obhájců. Policie si pořizovala přepisy rozhovorů pana obžalovaného s advokáty a nezničila je, i když si obž. SAZ a obhajoba na porušování práv stěžovali. Bylo odposloucháváno šest obhájců po dobu šesti měsíců. Na advokáty je ale třeba pohlížet jako na instituci, napomáhající při výkonu spravedlnosti, a proto se s nimi má zacházet přiměřeně. Docházelo k systematického porušování práv obhajoby, k němuž by měl soud přihlédnout. Reakcí bylo kárné řízení s policistou. Excesem bylo zařazení do spisu obsahu paměti iPadu pana obžalovaného a rozdání DVD s kopiemi obhájcům a státnímu zástupci včetně soukromých záznamů. Nebyly z toho vyvozeny postihy proti viníkům. Zacházení s námitkami podjatosti ze strany policie a státního zastupitelství se setkalo s výhradami ze strany parlamentní vyšetřovací komise, České advokátní komory i vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové.

V současnosti dochází k nepřiměřené kontrole příslušníky Vězeňské služby ČR listin, jež si předává pan obžalovaný s advokáty.

Pan obžalovaný si stěžoval na postup Nejvyššího státního zastupitelství, které se dvakrát pokusilo vyvodit kárnou odpovědnost advokátů za pochybení státního zástupce prodloužením koluzní vazby. Česká advokátní komora se ale za obhájce postavila. Vzniká ovšem nebezpečí, že advokáti nebudou chtít SAZ zastupovat, aby se vyhnuli nepříjemnostem. Pokračují snahy o vyloučení Aleny Kojzarové z obhajoby pana obžalovaného. Když navštívila tlumočníka Mirchiho v kanceláři k obecnému rozhovoru, byla předvolána k policejnímu orgánu jako svědek, i když sám tlumočník se vyjádřil, že ji nezná. Obhajoba považuje její předvolání za účelový nátlak. Jistě je pro orgány činné v trestním řízení nepříjemná, protože často upozorňuje na porušování  práv obhajoby.

David Zahumenský poukázal na situace u hlavního líčení, kdy pan obžalovaný musí eskortě ukazovat dokumenty, jež si vyměňuje s obhájcem.  Sama eskorta ozbrojenými strážci je poškozením jeho práv, protože je ponižující a v náhodném pozorovali může vzniknout dojem, že je souzen nebezpečný zločinec. Nikdo jiný ze spoluobžalovaných není vystaven takovému zacházení. Je to nepřiměřené i okolnosti, že se nejedná o teroristu, naopak o obžalovaného, který je již déle než dva roky znova ve vazbě a je stíhán pro nenásilnou trestnou činnost. Podobná opatření nejsou běžná ani u nebezpečných pachatelů násilné trestné činnosti.

Ve spojitosti s kritikou způsobu zacházení s panem obžalovaným obhájce upozornil, že podmínky ve výslechových místnostech ve věznici jsou nevyhovující. Je možné, že rozhovor s obhájcem může být slyšet na chodbu nebo ve vedlejší místnosti.

Právo obhajoby bylo porušeno i tím, že soud poslal svědkovi Janu Doležalovi před zahájením hlavního líčení obžalobu, čímž mohl ovlivnit jeho výpověď. Nebyl k tomu žádný právní důvod. Také v případě svědka Martina Valentoviče došlo k ovlivnění výpovědi zásahem předsedy senátu, který se ho ještě před zahájením výslechu zeptal, zda v přípravném řízení vypovídal pravdu. Tím mu znemožnil podat spontánní výpověď. Je to v rozporu s ustanovením trestního řádu a zásadou bezprostřednosti a ústnosti.  V případě výslechu tlumočníka Mirchi jako svědka předseda senátu usměrnil jeho výpověď tím, že stanovil podmínky pro dokončení jeho výslechu a bez ohledu na jeho neukončení jej již nikdy nepředvolal.  Obžalovaný neměl možnost položit mu všechny otázky, jež si přál. Ostatní obžalovaní omezováni nebyli.

Soud přistupoval nerovně vůči panu obžalovanému a spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi při vyhodnocení záznamů v paměti komunikačních prostředků: Kučerovy přístroje nebyly vytěženy. Následkem toho jsou jeho tvrzení neověřitelná. Postup policie v přípravném řízení byl nekorektní i při nakládání s audiovizuálními nahrávkami, pořízenými při jednání tlumočníka Mirchi a obž. SAZ. Není totiž  jisté, zda nebyly vybrány a poskládány účelově. Policie je obhajobě nezpřístupnila, takže jejich výběr nemohla zkontrolovat. Je možné, že policie manipulovala s výpověďmi svědků Martina Valentoviče, Jana Doležala i spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery.

Obhajoba namítá, že důkazy, obstarané před zahájením trestního stíhání, jsou získány nezákonně. Týká se to například výpovědi Martina Veselého ze srpna r.2016, ale také některých zásahů při domovní prohlídce ze dne 2.prosince 2016. Nepoužitelné jsou také důkazy a úkony, provedené osobami, které je třeba považovat za podjaté kvůli jejich  postavení poškozených. 

Obhájce dále konstatoval, že státní zástupce Aleš Sosík se choval vůči panu obžalovanému nepřátelsky v době, kdy se jednalo o složení  kauce: věděl o připraveném pokusu o uvalení předběžné vazby po propuštění na svobodu a mlčel.

Závažnou okolností je podle obhájce skutečnost, že nakládání pana obžalovaného s notářskými zápisy má povahu beztrestné přípravy křivého obvinění, a proto nemělo být důvodem k zahájení úkonů trestního stíhání a nasazení operativně technických prostředků. Padá tím i obvinění z organizování zločineckého uskupení, které může vzniknout pouze tehdy, dochází-li k páchání trestného činu.

Za daných okolností se David Zahumenský připojil k návrhu svých kolegů na zproštění pana obžalovaného obžaloby.

Série závěrečných řečí obhájců obž. SAZ probíhala v klidu až do třetího dne, kdy  vypukl po krátké přestávce  v jednání velmi ostrý konflikt mezi obž. SAZ a předsedou senátu Michalem Kabelíkem. Soudce vyzval Dušana Zahumenského k pokračování v přednesu závěrečné řeči.  Ale obžalovaný se dožadoval porady s obhájcem. Předseda senátu chtěl vědět, k čemu se chce radit, proti čemuž se obžalovaný velmi ostře ohradil. Zdůraznil své právo radit se s obhájcem kdykoli, na což předseda senátu reagoval vyjádřením, že ho to nezajímá a povolil mu na poradu jednu minutu, čímž pana obžalovaného dále popudil. Soudce pak vyslechl spoustu hlasitých nepříjemných slov, bez kterých by se jistě rád obešel. Poradu sice strpěl, ale po chvíli ji přerušil a obhájce se bez ohledu na protesty obž.SAZ podvolil.

Podobná situace se opakovala na začátku odpolední části jednání. Utkání protivníků bylo podstatně delší, ale po větší  část průběhu mělo spíše povahu „kočkování“, které budilo dojem, že se jím strany tak trochu baví. K vyostření došlo až ve chvíli, kdy soudce Michal Kabelík projevil názor, že se obž. SAZ předvádí, čili hraje divadlo. Pan obžalovaný se tím cítil uražen. Ale tentokrát z toho bouře nebyla.

Po ukončení závěrečné řeči Davida Zahumenského přišel čas na vystoupení obžalovaných. Jimi se budu zabývat vcelku až někdy příště.

ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 2

Hlavní líčení proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol. u Městského soudu v Brně před senátem předsedy Michala Kabelíka pokračovalo dne 30. ledna 2019 přednesem závěrečné řeči Aleny Kojzarové, obhájkyně SAZ.

Advokátka zahájila položením otázky, jaký zájem vede k provádění tohoto řízení. Nelze pochybovat o tom, že je na místě prověřit podezření ze spáchání trestné činnosti, avšak otázku je ale třeba posuzovat v širším kontextu. V současné době probíhá u Ústavního soudu řízení, týkající se složené kauce za propuštění pana obžalovaného z vazby. Po jejím složení byl SAZ propuštěn na svobodu, ale vzápětí došlo k pokusu o jeho nové vzetí do vazby na základě poptávky teheránské prokuratury. Je důležitá časová souvislost mezi  rozhodnutím o přijetí kauce na straně jedné a doručením anonymního dopisu do věznice, o němž ve své řeči mluvil obhájce Roman Jelínek, a zahájením vyšetřování údajného pokusu obž. SAZ o podplacení tlumočníka na straně druhé: k oběma událostem došlo před rozhodnutím  o přijetí kauce a soudce Aleš Novotný, rozhodující o přijetí kauce a propuštění na svobodu, o nich věděl. Nepřekážely mu v rozhodování o propuštění na svobodu. A složitelé kauce nebyli poučeni, že probíhají nějaká další řízení, která by mohla vést ke změně náhledu na nezbytnost vazby. Nyní ale soudce Aleš Novotný odmítá vrátit složitelům kauci, která již déle než dva roky  neplní účel a  Městský soud v Brně drží jejího beneficienta ve vazbě. Stát tak vlastně oklamal složitele. Věc podplácení tlumočníka, která v tomto řízení u Městského soudu v Brně slouží k posílení vazebních důvodů, byla vedena podivným způsobem: mezi dnem údajného spáchání a zahájením vyšetřování uplynulo několik měsíců, pak se nic nedělo a najednou téměř po třech letech se hodila k poškození SAZ v tomto řízení. Alena Kojzarová proto apelovala na soud, aby ke všem těmto podivným okolnostem přihlédl.

Navázala pak na závěrečnou řeč obhájce Romana Jelínka. Připomněla překročení lhůty koluzní vazby státním zástupcem Martinem Galátem. Komentovala jeho návrh na ponechání pana obžalovaného ve vazbě, v němž zmiňoval notářský zápis Jana Doležala, jenž měl sloužit k obvinění soudce Aleše Novotného a státního zástupce Aleše Sosíka. Obhájkyně soudí, že soudce i státní zástupce měli být v tomto řízení vyslechnuti jako poškození. Státní zástupce pokračoval v zachování režimu koluzní vazby po vypršení lhůty, čili jednal nezákonně. Mělo to neblahé důsledky pro pana obžalovaného a jeho rodinu.

Namítala dále, že policie pochybila, když do vyšetřovacího spisu zahrnula všechny DVD nosiče se záznamy telekomunikačního provozu pana obžalovaného, aniž by vyhodnotila účelnost jejich použití jako důkazů.

Vrátila se pak k otázce motivace pro vedení tohoto trestního řízení, zvlášť   jako vazebního. Došlo k pochybení  prodloužením koluzní vazby. Dále policie pod dozorem státního zastupitelství neoprávněně nakládala se záznamy o komunikaci pana obžalovaného s obhájci, což je zásahem proti právu na spravedlivý proces.  Zmínila také neoprávněné  nakládání státního zástupce Michala Galáta se zdravotní dokumentací manželky SAZ a jeho nemravné vyjadřování k jejímu rozhodnutí založit s panem obžalovaným rodinu. Veškerá šetření, která nechal provést, platil stát a přitom nemají pro objasnění této věci žádný význam.

Neustálé prodlužování vazby považuje obhájkyně za stále méně účelné. Připomněla, že věcí se bude zabývat Evropský soud pro lidská práva.

Namítla dále nesprávný postup intervenujícího státního zastupitelství při zacházení se zvukovými záznamy pana obžalovaného, mezi nimiž byly i záznamy, nepoužitelné v trestním řízení. Týká se to i jí osobně, protože státní zástupce se zmocnil její důvěrné komunikace s klientem, čímž prolomil její advokátskou mlčenlivost. Záznamy byly soudem zpřístupněny státním zástupcům i obhájcům jiných obžalovaných.

Zmínila návrh obž.SAZ na odnětí věci zdejšímu soudu a její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který předseda Městského soudu v Brně odmítl postoupit vyššímu soudu k rozhodnutí, protože soud sám se nepovažoval za nepříslušný. K předložení Nejvyššímu soudu ČR nakonec došlo, ale návrhu nebylo vyhověno. Jak se později ukázalo, Nejvyšší soud ČR nedostal k posouzení úplný spis. Obhájkyně navázala na návrh zmocněnce zúčastněné osoby Pavla Kandalce na podání nového návrhu na odnětí této věci zdejšímu soudu a její předání Obvodnímu soudu pro Prahu 1,  který podpořil i obž. SAZ. K jejich návrhu se připojila. Pro obnovení návrhu je více důvodů, mimo jiné od posledního jednání  o této věci byly zjištěny nové skutečností a ukázalo se, že v původním řízení měl Nejvyšší soud ČR k disposici neúplný, vyselektovaný spis.

Obhájkyni zaujala skutečnost, že ve spisu nejsou žádné odposlechy telefonu Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby z „velké daňové kauzy“, a státní zástupce Aleš Sosík sdělil na dotaz, že nebyl odposloucháván. Ale podle žádosti o právní pomoc do Rakouska je zřejmé, že odposloucháván byl. A připomíná, že podle prohlášení jednoho ze svědků měly být vymazány všechny záznamy, které se ho týkají.

Dále se Alena Kojzarová zabývala obviněním klienta z uplácení tlumočníka při seznamování se spisem v r.2015. V té době byl SAZ ve vazbě. Měl zdravotní potíže, které mu znemožnily vymezenou dobu plně využít. Spis je mimořádně obsáhlý a vedle listin obsahuje zvukové záznamy. V dané lhůtě nebylo možné, aby se pan obžalovaný skutečně seznámil s celým spisem. Pokud by trval na přeložení celého spisu, nemohl by to tlumočník stihnout a nebylo by třeba jej uplácet. Obž.SAZ tedy neměl k uplácení motiv. Tlumočník je nedůvěryhodný jako tlumočník i jako svědek. Vybrala jej policie a nebyl k disposici náhradní tlumočník. Vybíral si, co bude tlumočit. Když měl přeložit námitky pana obžalovaného, odmítl to s tím, že nebude tlumočit pohádky. SAZ proto podal proti němu podnět k vyloučení pro podjatost, ale policejní orgán rozhodl, že není podjatý. Tlumočník musí být nestranný, není oprávněn si vybírat texty a vyhodnocovat jejich pravdivost. Policie popřením jeho podjatosti porušila zákon. SAZ jej začal podezírat z podjatosti, když se dověděl, že pracuje pro íránskou ambasádu. Tlumočník zatajil před soudem, že překládal listiny, týkající se snahy íránské prokuratury o stíhání pana obžalovaného. Měl postavení osoby spolupracující s advokátem, a proto byl vázán mlčenlivostí. Porušil ji při podání vysvětlení policii. Je otázka, zda jeho výpověď je procesně použitelná a zda nebylo znehodnoceno přípravné řízení. Záznamy o průběhu seznamování se spisem nejsou úplné. Není vůbec jasné, jakým způsobem  policie vybírala audiovizuální nahrávky ze seznamování, ke kterým se pak pořizovaly přepisy a překlady, když zřejmě žádný z policistů neovládal perštinu. Je důvodné podezření, že výběr byl účelový. Obhajobě nebyly nahrávky zpřístupněny, takže nemohla např. pomocí vlastního tlumočníka ověřit, zda jsou překlady v pořádku. Je otázka, zda pořizování audiovizuálních záznamů komunikace mezi tlumočníkem a klientem bylo v souladu se zákonem. Je pravda, že státní zástupce Aleš Sosík povolil sledování tlumočníka Mirchi a obž. SAZ na dobu, která podstatně přesahovala trvání seznamování se spisem. Není jasné, proč policie vyslechla tlumočníka až po devíti měsících od jeho ukončení. Z výpovědi policisty Kutálka vyplývá, že bezprostřední podezření na uplácení nebylo, pouze byla pozorována vzrušená výměna názorů mezi tlumočníkem a SAZ. Dokazování k této věci zřejmě nebylo dostatečné: audiovizuální záznamy měly být přehrány, přepisy nemají srovnatelnou hodnotu. Dalším důkazem je sešit, užívaný při seznamování panem obžalovaným. Policie jej zabavila při prohlídce v cele pana obžalovaného, povolené zřejmě znojemským soudem, o jehož příslušnosti lze právem pochybovat. Pokud soudy resignují  na dodržování zákonů, resignují na spravedlivý proces.

Obhájkyně se znova vrátila k otázce zájmu na vedení tohoto   trestního řízení. Opět upozornila, že všechny kroky proti obž. SAZ se rozběhly dříve, než Krajský soud v Brně přijal kauci 150 mil.Kč. Znamená to, že nepovažoval výsledky prověřování podezření z uplácení tlumočníka za překážku pro přijetí kauce a propuštění pana obžalovaného na svobodu. Stíhání obž. SAZ kvůli podezření na podplácení tlumočníka bylo zahájeno s obrovským časovým odstupem až 25.ledna 2017. Tlumočník podezření na podplácení neoznámil a vysvětlil, že k podání vysvětlení se nedostavil dobrovolně, byl předvolán. Neoznámení podezření na podplácení je stíhatelné podle trestního zákoníku. V té době byly do spisu založeny záznamy telefonických rozhovorů obviněného s obhájci a byly zadrženy listiny, sloužící obhajobě.

Obhájkyně zpochybnila reálnost nabídky rekreačního pobytu v Rakousku pro tlumočníka a jeho manželku, kterou měl pan obžalovaný učinit  dle svědkova tvrzení. Nabídka nebyla konkrétní co do místa a času a tlumočník si pouze vyvodil, že vše bude zdarma, ač k tomu neměl žádný důvod. Uváděl i rozporné údaje  o peněžních nabídkách. Není žádný důkaz, který by v tomto bodě  podporoval obžalobu. Tlumočník měl zřejmě nepřátelský postoj ke klientovi, o němž se vyjádřil, že je pod jeho úrovní. Jeho výslech před soudem nebyl řádně ukončen, ale soud jej znova nepředvolal. Pan obžalovaný tím byl krácen ve svém právu vyslýchat svědka.

Shrnuto: svědek vypovídal až deset měsíců po činu, nebyl schopen věcně reprodukovat skutečnosti, měnil výpověď a dával najevo pohrdavý vztah k panu obžalovanému. SAZ neměl k podplácení motiv. Obžaloba pro podplácení tlumočníka je zcela nesmyslná.

Po celou dobu seznamování se spisem probíhalo na pokyn policie kontinuální sledování zdravotního stavu klienta a záznamy byly bez jeho souhlasu vydávány policii. Důvod této péče není znám.

Pokud se týká obžaloby z přípravy ovlivňování svědků ve prospěch SAZ a z křivého obvinění, nelze ji řešit bez souvislosti s poznatky z „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně. Důležitou okolností je působení obžalovaného Ondřeje Kučery jako obhájce dvou obžalovaných. Sporná je vypovídací hodnota notářských zápisů, kvůli jejichž nabytí je SAZ stíhán. Sporná je korektnost jednání policistů vůči vyšetřovaným osobám. Policisté Kutálek a Dvořáček byli nakonec z účasti na vyšetřování této věci odvoláni, měli se ale již před tím sami vyloučit. Svědek -provokatér Martin Valentovič je spojoval s osobou Petra Pfeifera. Trestnou činností svědků-provokatérů měl být dotčen také státní zástupce Aleš Sosík, který se proto měl vyloučit z řízení. Ale přesto konal dále řadu právních úkonů. Za vadu obhájkyně považuje, že nebyl v tomto řízení vyslýchán Petr Pfeifer, který je hlavním svědkem obžaloby ve „velké daňové kauze“, ač je sám podezřelý ze závažné trestné činnosti. Svědčí proti němu žádost Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o právní pomoc do Rakouska, v které je označen jako hlavní osoba v podvodných obchodech s pohonnými hmotami. Ve věci vznikla škoda ve výši 2 miliard Kč. Je otázka, zda může být trestným činem diskreditace osoby, proti které se uplatňují argumenty shodné s odůvodněním žádosti o právní pomoc do Rakouska. Doklady o vyšetřování proti němu zmizely.

Obhájkyně se také zabývala postavou Martina Valentoviče, který působí jako svědek v obou kauzách obž. SAZ. Svědek se sám doznává ke své trestné činnosti a je podezřelý ze zapojení do skutečného nebo fingovaného únosu Petra Pfeifera. Manipuloval s milionovými částkami.  Nebylo mu ale nikdy sděleno obvinění. Upozornila také na zvláštní chování svědka-provokatéra Jana Doležala, jenž nebyl navržen jako svědek ve „velké daňové kauze“, který se z nevysvětlených důvodů obrátil se svými poznatky právě na policisty, vyšetřující tuto kauzu. Další zajímavou figurou je spolupracující obviněný Ondřej Kučera, který se podílel na obhajobě obž. Daniela Rudzana a Martina Veselého.

Kontakt svědka Jana Doležala s policií je velmi zvláštní. Zajímavé je i jeho sledování. Dodnes není známo, jakým způsobem pořídil Jan Doležal nahrávku jednání s policistou Janem Šebkem. Tvrdil, že jej nahrával vlastním zařízením, ale ve spisu je pouze jiný záznam.

Pozastavila se nad rozdíly v zacházení s mobilními telefony obž.SAZ a spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery. Obsah mobilního telefonu obž. SAZ byl prozkoumán, zatímco spolupracující obv. Ondřej Kučera nebyl ani vyzván, aby jej dobrovolně vydal.  U něj ji zaujala také změna výpovědi o pravdivosti notářského zápisu Martina Valentoviče. Původně uváděl, že svědek nikdy neřekl, že by byl nepravdivý, ale když mu státní zástupce Robert Henzel naznačil, že by mohl přijít o postavení spolupracujícího obviněného, najednou věděl, že je z 85% nepravdivý. Obhájkyně věnovala pozornost způsobu,  jakým na začátku děje navázal styk s obž. SAZ: nabídl mu z vlastní iniciativy koupi svědectví obv. Martina Veselého, které původně nabízel obž. Danielu Rudzanovi. Upozornila, že advokátní mlčenlivost neplatí v souvislosti s pácháním trestné činnosti a spolupracující obviněný je povinen poskytovat plnou a pravdivou výpověď. Ve skutečnosti obv. Ondřej Kučera neodpověděl na řadu otázek obhajoby. Jeho výpověď nebyla dokončena, telefon nebyl prozkoumán, byly mu vráceny zadržené věci. Jeho činnost směřovala proti obž. SAZ. Valentovičův zápis chtěl „dražit“. Domlouvali se se svědkěm-provokatérem, že musí předejít možnosti, že by přišli o peníze, pokud by se klient spojil s Petrem Pfeiferem. A chlubil se, že disponuje informacemi, kterými by mohl obž. SAZ vydírat. To není jednání člověka, který se cítí být podřízený. Jinak je obhájkyně přesvědčena, že měly být přehrány všechny zvukové záznamy, nikoli jen ty, které vybral státní zástupce. Obhajoba nemůže prokázat některá tvrzení, pokud jí soud v tom brání neprovedením důkazů.

Obhájkyně znova vyzdvihla otázku motivu nakupování notářských zápisů panem obž. SAZ. Měl je k disposici v době, kdy několik dní vypovídal u soudu a nezmínil se o nich. Pokud se týká obsahu notářských zápisů, jejich pravdivost nikdo neprověřil. Texty prohlášení vytvořili svědci.

Na závěr se vrátila k pochybnosti o zájmu na vedení tohoto řízení. Má to vztah ke složení kauce, po kterém hned následoval neúspěšný pokus o uvalení vazby. Účelem odsouzení klienta v tomto řízení je zřejmě snaha nechat propadnout kauci. Složitelé kauce byli oklamáni, protože je nikdo neinformoval o dalších probíhajících řízeních proti SAZ. Je možné, že by kauci nesložili´, pokud by znali rizika, o nichž nebyli poučeni.

Zde Alena Kojzarová skončila a předala slovo dalšímu z obhájců, Davidu Záhumenskému. O něm příště.

ZÁVĚREČNÉ ŘEČI V KABELÍKOVĚ - 1

Připomínám laskavým čtenářům závěr článku Deus ex machina v Kabelíkově. Je zřejmé, že soudce Michal Kabelík odhrnul  obsah vystoupení advokáta Petra Kandalce stranou jako nepotřebnou veteš. Na základě poznatků o myšlenkových postupech příslušníků brněnského účelového policejně-státnězástupcovsko-soudcovského uskupení nebudu překvapen, pokud v rozsudku vyhoví žalobnímu návrhu na propadnutí sporné částky jako výnosu z trestné činnosti. Zbaví se tak nutnosti zabývat se návrhy drzého vetřelce, ale nahraje na smeč možnému budoucímu předkladateli ústavní stížnosti.

Nicméně pan soudce takto otevřel přerušenou cestu k závěrečným řečem obhájců.  Vracím se k závěrečné řeči Veroniky Řehákové, obhájkyně obž. Evy Halámkové, přednesené již 29.ledna 2019, před přerušením plánovaného postupu jednání vpádem zmocněnce zúčastněné osoby. Smysl jejího vystoupení byl prostý, srozumitelný a dle jejího vyhodnocení důkazní situace jednoznačný ve prospěch klientky. Podle obhájkyně vstoupila paní obžalovaná do skutkového děje jako přítelkyně obž. Martina Veselého, hledajíc způsob, jak mu pomoci z vazby. Na základě sdělení spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery uvěřila, že vyhověním jeho zájmu o obstarání spojení se svědky-provokatéry Martinem Valentovičem a Janem Doležalem by snad mohla příteli pomoci. Stala se zprostředkovatelkou mezi svědky a „právníkem Ondrou“, aniž by chápala smysl operací, jím organizovaných, aniž by byla schopna posoudit obsah obstaraných notářských zápisů. Neměla dle obhájkyně tušení, že by snad pomáhala nezákonnému jednání. Neměla z jednání hmotný prospěch. Paní obhájkyně  proto pochopitelně navrhla, aby ji soud jako nevědomou účastnici skutkového děje zprostil obžaloby, protože její jednání nebylo trestným činem. Až z rozsudku poznáme, do jaké míry se soud ztotožní s jejím viděním jednání pí. obžalované. V každém případě Eva Halámková je jednou ze tří obžalovaných, kteří doplatili na seznámení s „právníkem Ondrou“.

Jako první z obhájců obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) si vzal slovo Roman Jelínek. Přednesl obsáhlý chronologický přehled všech kritických uzlů trestního řízení od samého počátku, i z doby před uskutečněním souzeného skutkového děje. Zasadil proces do souvislosti s jinými předchozími a souběžnými kauzami. Poukázal na skutečnost, že část skutkových zjištění má původ v trestním řízení proti Evženu Novotnému a Jiřímu Remetovi, podezřelými z krácení daní. Zahrnul soud takovou spoustou faktů, že sledování výkladu je obtížné. Jeho záměrem zřejmě bylo zpochybnit korektnost vedení dokazování a zvrátit právní závěry žalobce  při hodnocení důkazů.

Zazněla jména Evžena Novotného,  Jiřího Remeta, Jana Doležala, Martina Valentoviče, Evy Halamkové, Martina Veselého, Bohuše Némy, Daniela Rudzana, Elišky Coufalové,  Petra Pfeifera  a dalších. Obhájce se zmínil  o zahájení úkonů trestního řízení proti společnosti Ecoll Invest pro podezření z krácení daně, které je východiskem „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně. Upozornil na žádost  z 16.května 2013 Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k rakouským orgánům o prověření podezření z páchání trestné činnosti Petrem Pfeiferem, který měl stát v čele organizované skupiny. Podepsal ji státní zástupce Aleš Sosík. Zabýval se také  trestním  oznámením Finančně analytického útvaru MF z 18.června 2013 pro krácení daní, jež m.j. směřovalo proti společnosti Czech Petrol Distribution, v které byli činní svědci Jan Doležal a Martin Valentovič, a také Bohuš Néma.  Také zaznamenal  různé styky svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče s policií i v jiných kauzách. Zpochybnil důvěryhodnost svědka Jana Doležala, jenž sepsal prohlášení v neprospěch Petra Pfeifera, které vzápětí dalším zápisem odvolal. Táže se, které ze sdělení Jana Doležala je pravdivé. Navíc upozornil, že obsah Doležalových prohlášení nevyviňuje obž. SAZ ve „velké daňové kauze“. Zmínil se také o prohlášení Martina Veselého, v němž se uvádí, že Petr Pfeifer má styky s policií a požívá její ochranu: žalobce je považuje za očernění policistů neprávem, protože jde o zprávy z druhé ruky. Zdůraznil, že spolupracující obviněný Ondřej Kučera měl plnou moc k zastupování obž. Daniela Rudzana, nikoli obž. SAZ. Zpráva, kterou  Ondřej Kučera nabídl SAZ, byla ve skutečnosti původně určena pro obž. Daniela Rudzana.

Obhájce se dále pozastavil nad tím, že policie uskutečnila jako neodkladný úkon a v nepřítomnosti obhájce prohlídku v cele obž. SAZ po sedmi měsících od obdržení anonymu, který došel do věznice, podle něhož měl mít  pan obžalovaný v cele listiny, svědčící o jeho snaze ovlivňovat svědky.   Věznice jej postoupila soudci Aleši Novotnému. Od něj pak šel na státní zastupitelství, aniž by  byl založen do trestního spisu. Při prohlídce nebylo nalezeno nic závadného, ale byly zadrženy záznamy pro přípravu obhajoby. Porušování důvěrnosti vztahu mezi obžalovaným a obhájci je v tomto řízení notorietou.

Důležitá je zmínka o vyhodnocení videozáznamu ze seznámení obž. SAZ se spisem v přítomnosti tlumočníka Mirchiho, v němž se konstatuje, že záznam neusvědčuje obž. SAZ z podplácení tlumočníka. O osm měsíců později ale policie předvolává tlumočníka k podání vysvětlení, v němž již obvinil obž. SAZ z pokusu o podplácení. Iniciátorem policejního postupu nebyl svědek Mirchi.

Roman Jelínek nezapomněl ani na stížnost obž. Michala Šimáka na vydírání policisty za účelem získání křivého svědectví proti obž. SAZ, při němž mu měli se souhlasem státního zástupce Aleše Sosíka slíbit, že mu soudce Aleš Novotný  uloží pouze podmíněný trest. Pozastavil se nad tím, že Šimákova stížnost zůstala založena v trestním spisu, aniž by soudce Aleš Novotný přijal opatření k jejímu prověření.

Vytkl státnímu zastupitelství, že nedalo  ve „velké daňové kauze“ k disposici soudu prohlášení obž. Maliny, které od něj získal spolupracující obviněný Ondřej Kučera, jež  by zpochybnilo odpovědnost obž. SAZ za organizování daňových podvodů. Velmi podrobně probral vznik improvizovaného prohlášení Martina Valentoviče, jímž mělo dojít ke změně jeho výpovědi z přípravného řízení. Svědek  je sepsal pod tlakem vyhrožování spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery v přítomnosti Evy Halámkové, ale bez vědomí obž.SAZ,  když nejdříve zodpověděl otázky pana obžalovaného, jimiž se ujistil o jeho důvěryhodnosti. Prohlášení bylo pravděpodobně pravdivé a obž.SAZ ani o jiné neměl zájem. Martin Valentovič pak o pořízení prohlášení dobrovolně vypovídal na policii. Tam uvedl, že sepsání prohlášení inicioval Martin Veselý s Evou Halámkovou, kteří jednali jako by z pověření obž. SAZ. Valentovič měl v prohlášení uvést, že soudce Aleš Novotný je přesvědčený rasista a tím je dán jeho přístup  k obž. SAZ.

Roman Jelínek si postěžoval, že žalobce nikdy neupřesnil, která svědecká prohlášení považuje za nepravdivá a proč. Upozornil dále, že ve vztahu k policistům prohlášení neobsahují nic, co by je usvědčovalo z nezákonného jednání, protože vždy se uvádí pouze odkaz na výroky Petra Pfeifera. Později měl Martin Valentovič na policii uvést, že se bojí o život z důvodu vyhrožování Petrem Pfeiferem, který požadoval, aby vypovídal proti obž. SAZ. Petr Pfeifer při tom měl uvést, že má zajištěnu podporu policie a státního zástupce.

Styky s policií měl i svědek Jan Doležal. Některá svá vystoupení činil podle jeho údajů na podnět Bohuše Némy. Ondřej Kučera, Eva Halámková, Jan Doležal, Martin Valentovič i Jan Šebek byli navzdory stykům s policií podrobeni sledování. Později bylo povoleno i sledování obž. SAZ. Obhájce trvá na tom, že notářské zápisy, pořízené Janem Doležalem a Martinem Valentovičem v žádném případě svým obsahem nesměřují k vyvinění obž. SAZ ve „velké daňové kauze“, ani nezakládají podezření na trestnou činnost policistů. Totéž platí o různých výpovědích Martina Valentoviče a Jana Doležala na policii. Uvádí, že přípravy na podání trestního oznámení  na policisty Janem Doležalem probíhaly pod dohledem policie. Orgány v tomto případě neplnily povinnost prevence trestné  činnosti.

Z odposlechů je zřejmé, že po Janu Doležalovi se žádalo, aby sepsal prohlášení, které pak spolupracující obviněný Ondřej Kučera „bude dražit“. Obhájce zaznamenal, že Jan Doležal po podání trestního oznámení na policisty a Petra Pfeifera  o tom učinil oznámení na policii. Poukazuje rovněž na to, že policie potlačuje poznatky o účasti Petra Pfeifera na obchodech s pohonnými hmotami a jeho disposičním právu k účtům inkasních společností, pracujících pro P.P.S. GmbH.

Stojí za zmínku, že Jan Doležal  není svědkem ve „velké daňové kauze“, takže nemůže nijak přispět k vyvinění obž. SAZ.

Po několika měsících činnosti byli policisté Kutálek a Dvořáček  z řízení vyloučeni pro možnou podjatost a byli poučeni jako poškození. Věc převzali jejich kolegové. Dne 2. prosince 2016 byl zadržen obž.SAZ, proběhla u něj domovní prohlídka a bylo zahájeno trestní stíhání. Obhájce zaznamenal i dvě události, které mají komický nádech. Především po několika měsících od podání trestního oznámení na policisty policejní orgán ztotožňuje jmenované policisty s vyšetřovateli případu (např: Dvořáček je  pplk..Dvořáček). Dalším je jejich prohlášení, že nevyvíjeli nátlak na Martina Valentoviče – čili sami sobě potvrzují nevinu.

Posléze obhájce upozornil, že 25.ledna 2017 bylo zahájeno trestní stíhání obž. SAZ pro podplácení tlumočníka Mirchi, a to po 32 měsících od činu. Obhajoba napadla sdělení obvinění stížností, které v odůvodnění částečně vyhovělo Nejvyšší státní zastupitelství. Žalobce v závěrečné řeči v podstatě převzal údaje z obžaloby, aniž by dodal cokoli nového.

Roman Jelínek obsáhle rozebral výpovědi svědka Mirchi při různých výsleších, odvodil jeho nevěrohodnost a konstatoval zásadní rozpory v jeho údajích. Zaznamenal, že tlumočník se proti „nevhodnému“ chování obž. SAZ neohradil, neučinil oznámení policii. Naopak obž. SAZ se při rozhovoru s ním ohradil, když svědek začal mluvit o penězích. Tlumočník projevil silně záporný postoj k obž. SAZ. Pro podplácení tlumočníka neměl obž. SAZ motiv. Pokud by chtěl protahovat překlad spisu, stačilo by mu požadovat překlad více listů. Mimo to nabídky měl obž. SAZ předkládat v přítomností policistů a pod dohledem videokamery, což by zřejmě neudělal. Ve výsledku obhájce navrhl, aby v části II obžaloby (podplácení tlumočníka) byl obž. SAZ zproštěn obžaloby.

K části I obžaloby Roman Jelínek uvedl, že obvinění z ustavení organizovaného uskupení je nesmyslné. Ani obvinění z úmyslu ovlivnit dokazování ve „velké daňové kauze“ není podloženo dokazováním. Obž. SAZ měl nepochybně zájem o pravdivá svědectví. Obhájce namítal, že svědci-provokatéři Martin Valentovič a Jan Doležal by měli  nést odpovědnost za své jednání. Poukázal na neprověřenou účast Bohuše Némy. Popřel účast obž. SAZ na tvorbě svědeckých prohlášení Jana Doležala a Martina Valentoviče. Poukázal na souhlas policie s jednáním provokatéra Jana Doležala. Ve výsledku navrhl zproštění obž. SAZ také v této části obžaloby.

Posléze potěšil předsedu senátu sdělením, že dodá písemnou verzi své řeči, v které některé body rozvede do větších podrobností.

O závěrečných řečech Aleny Kojzarové, Davida Záhumenského a Shahrama Zadeha pojednám příště.