neděle 21. května 2017

LIBERECKÉ JUSTIČNÍ VÝSTŘELKY


Déle než deset let se zabývám sledováním výstřelků libereckého soudce Richarda Skýby (více v článku na mém bloggu z 1.dubna 2017). Je to dlouhá doba. Během ní nepřišla spolku Šalamoun žádná stížnost na jiného soudce Okresního soudu v Liberci. K zájmu o trestní řízení proti bývalému policejnímu řediteli Miroslavu Dvořákovi mě přilákal videozáznam ze soudní síně ze dne 19. října 2010, který díky TV Nova obletěl celou republiku. Dokumentoval nezvládnutí emocí panem soudcem v situaci, kdy pan obžalovaný trval na svém právu vyjádřit se úplně k obviněním a nejevil snahu podrobit se omezování z jeho strany. Hysterický výstup  vynesl Richardu Skýbovi výtku od místopředsedkyně soudu. Její závažnost nezlehčuje  ani skutečnost, že místopředsedkyni soudu pak potrestala předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, protože si neoprávněně přisvojila kárnou pravomoc, jež podle zákona přísluší pouze předsedovi soudu.  

V trestním řízení nastal zdánlivý klid až po rozsudku krajského soudu z 11.srpna 2015, jímž byl panu obžalovanému pravomocně uložen podmíněný trest. Čas plynul, zkušební lhůta podmíněného trestu již vypršela. Přesto proces znova ožil. Vše začalo zlovolností nebo nedbalostí soudce Richarda Skýby, který nesplnil povinnost bez průtahů uvědomit Miroslava Dvořáka o tom, že byl v době přípravného řízení odposloucháván. Zprávu mu podal se zpožděním deseti měsíců, a to až po upozornění Nejvyšším soudem ČR. Pan odsouzený mohl teprve potom požádat Nejvyšší soud ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů.

Nejvyšší soud ČR usnesením z 15.listopadu 2016 vyslovil nezákonnost nařízení odposlechů, čímž vložil panu obžalovanému do rukou nástroj k vyžádání obnovy procesu, který uplatnil koncem ledna r.2017. Žádost o povolení obnovy procesu doprovodil 7.února 2017 výzvou Okresnímu soudu v Liberci k vyloučení soudce Richarda Skýby z jeho procesu a podnětem k podání kárné žaloby, zaslaným 26. března 2017 kárnému žalobci Luboši Dörflovi, předsedovi Krajského soudu v Ústí n. L.

Soudce, který čelí výzvě k vyloučení z řízení, musí rozhodnout usnesením, proti němuž je přípustná stížnost. O té pak rozhodne nadřízený soud. Richard Skýba se o návrhu na vyloučení dověděl nejpozději  1. března 2017, ale místo rozhodnutí usnesením zatím reaguje posupným mlčením. Kárný žalobce Luboš Dörfl potvrdil přijetí kárného návrhu 29.března 2017, ale dosud o něm nerozhodl. Na základě jiných zkušeností s ním se domnívám, že se spoléhá, že během subjektivní šestiměsíční procesní lhůty se vzrušení uklidní a na nepřístojnosti Richarda Skýby se zapomene.

Poměry dále zkomplikoval Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem z 15.března 2017 vyhověl dovolání Miroslava Dvořáka, zrušil poslední rozsudky prvního i druhého stupně a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby o věci pana obžalovaného jednal a rozhodl znova.

Žádost o povolení obnovy tím ztratila opodstatnění. Okresní soud ji mohl z toho důvodu odmítnout v neveřejném zasedání a následně nařídit hlavní líčení v obnoveném meritorním řízení. Soudce Richard Skýba ale přesto nařídil veřejné zasedání k projednání žádosti o povolení obnovy procesu na den 15. června 2017. Okresní soud v Liberci se zatím nevyjádřil, jak se vypořádá s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 15.března 2017. Hlavní líčení dosud nařízeno nebylo.

Celkově lze vyložit procesní postup pana soudce jako pohrdání obžalovaným (nereagoval na podnět k vyloučení) i Nejvyšším soudem ČR (chce rozhodovat o něčem, o čem již rozhodl Nejvyšší soud ČR).

Nehodlám předjímat výsledek nového meritorního jednání ve věci obž. Miroslava Dvořáka. Dovolím si ale vyslovit názor, že i darebák by měl mít nárok na slušné zacházení a spravedlivý proces, natož bývalý policista, který navzdory podmíněnému odsouzení mezi darebáky nepatří. K naplnění podmínky spravedlnosti procesu jistě patří i objektivní přístup nadřízených orgánů k jeho podnětům, jimiž se brání proti soudcovské svévoli, ať skutečné či jen zdánlivé. Neospravedlnitelné opoždění zprávy o provádění odposlechů je  objektivně prokazatelné, měřitelné a je nepříznivým zásahem do práv pana obžalovaného. Rozhodování o obvinění z kárného provinění tohoto druhu nevyžaduje dlouhé a složité prověřování. Mlčení kárného žalobce je naopak pro chybujícího soudce signálem, že chuť k jeho potrestání je nepatrná, pokud vůbec jaká, takže může nadále šlapat po právech obžalovaného  zcela libovolně.

Lze s úspěchem pochybovat o tom, že se obžalovanému dostane spravedlivého soudu od senátu, mezi jehož předsedou a obžalovaným od počátku procesu panuje viditelné emocionální napětí a moc je v rukou soudu, jehož předseda byl v souvislosti s tímto řízením kázeňsky potrestán a v současné době čelí dalšímu kárnému podnětu, jehož předseda  poškodil pana obžalovaného opožděním předání zprávy o odposlouchávání,  jehož předseda se staví s arogantní nevšímavostí k návrhu na vyloučení pro podjatost a ignoruje příkaz Nejvyššího soudu ČR o obnovení procesu pana obžalovaného. Pokud se soudce Richard Skýba staví k věci Miroslava Dvořáka výše popsaným způsobem, prokazuje tím železnou vůli nenechat si utéci cennou kořist. Soudím ovšem, že i pro něho osobně by bylo prospěšné, kdyby odmítl tuto při vést dále, protože by byl ušetřen nedůvěry, s kterou bude veřejnost při hlavním líčení sledovat jeho počínání podezřelého z podjatosti.



sobota 20. května 2017

SEN O VOLBĚ PREZIDENTA

Úvahami o možném udělení milosti Jiřímu Kajínkovi přivodil Miloš Zeman nejznámějšímu českému vězni nemalé starosti. Je pravda, že uprchl z mírovské věznice a znova se pokusil o útěk i ve Valdicích a později vynaložil mnoho energie a peněz na marné pokusy o obnovu procesu, takže působil na své okolí dojmem, že po ničem netouží tolik jako po návratu na svobodu. Nicméně prezidentovy úvahy jej přesto zaskočily.

Každý se vyvíjí. Čas pracoval i na Jiřím Kajínkovi. Když se po útěku vrátil do vězení, pocítil úlevu, že po něm policisté navzdory příkazu při zadržení nestříleli. Začala jej nahlodávat myšlenka, že holý život je lepší než iluze svobody, kterou zažil na útěku. A ocenil malé, leč pevné jistoty, které mu jako ostře sledovanému chovanci věznice poskytovala: vždyť se vlastně nemusel o nic starat, vše, co k životu nezbytně potřeboval, měl zajištěno. S věkem ochabla i neuspokojená touha po ženách. Takže ve Valdicích se o útěk pokusil jen ze setrvačnosti, aby sám sebe ujistil, že je stále ten frajer, na kterého nikdo nemá. Ale pak již zavrhl jakékoli pokusy, spojené s rizikem,  že se stane cvičným terčem střelců, a jen aby vyhověl svým fanynkám, pokusil  se opakovaně  o obnovu procesu. Rychle ale pochopil, že nemá šanci uspět proti zatvrzelosti svého soudce, který má všechny obviněné a svědky obhajoby za jednu verbež, a vzdal se veškeré naděje.  Občas se mu ve snu zdálo, že mu vychovatel přinesl zprávu, že mu prezident republiky udělil milost a v tom snu se cítil blaženě jako v ráji. Budíček jej ale vždy vrátil do šedivé vězeňské skutečnosti.

Věděl, že to byl pouze sen, takže neměl důvod zamýšlet se, kam by šel, čím by se živil  a čím by vůbec naplňoval čas, kdyby se skutečně dostal na svobodu. Miloš Zeman mu ale drsně ukázal skutečnost, že návrat na svobodu je možný a vedle radostí přinese i starosti. Přemýšlel pilně. Bylo mu jasné, že kvůli podmínce sedmileté zkušební lhůty se nemůže vrátit k „živnosti“ bytaře a nechtěl se spolehnout na milosrdenství zástupu fanynek. Vyhodnocoval své silné i slabé stránky, a když prezident republiky neupustil od svého podivného záměru propustit na svobodu muže, který odpykal teprve 12 let z pravomocného doživotního trestu za dvojnásobnou vraždu a postřelení Vojtěcha Pokoše,  měl již v hlavě jasný plán.

xxxxxxxx

V onen historický den propuštění Jiřího Kajínka z výkonu trestu na počátku léta roku dvoutisícího sedmnáctého se polední slunce nemilosrdně opíralo do davu novinářů, čekajících před věznicí již pátý den na první rozhovor s omilostněným. Horko a zažívání oběda způsobilo ochabnutí jejich pozornosti. Z podřimování je nevyrušil příjezd zaskleného pohřebního vozu, vezoucího prostou černou rakev. Když po nějaké chvíli vyjel ze vrat věznice, na rakvi ležel věnec s fialovými stuhami. Při výjezdu na hlavní silnici se minul s červenou fabií s brněnskou poznávací značkou, která mířila na parkoviště. Auto řídila „peroxidová“  blondýna neurčitého věku  s tmavými brýlemi na očích. „To je ona, to je ona“ rozšumělo se mezi rázem probuzenými novináři, kteří se domnívali, že jde o utajovanou dlouholetou přítelkyni Jiřího Kajínka. Vrhli se k ní   a kterýsi se dotázal, zda již dáma ví, kdy Jiří Kajínek opustí věznici.

Ale blondýna jim sdělila,  že o  Jiřím  Kajínkovi nic neví. Pouze čeká na manžela, který už měsíc nebyl doma a za chvíli mu končí směna. Za zády hloučku, obklopujícího auto s blondýnou, pomalu projela dodávka vězeňské služby. Pohotovější novináři vyběhli vozidlu do cesty a podařilo se jim je zastavit. Řidč jim umožnil nahlédnout do nákladního prostoru, v němž se ale Jiří Kajinek k jejich zklamání nenacházel. Pak vůz odjel směrem k Jablonci n.Nisou. Blondýna dala novinářům najevo, že interview skončilo a zavládl opět ospalý klid. Asi za hodinu vyšel z brány věznice muž v uniformě důstojníka Vězeňské služby ČR. Blondýna vystartovala z auta a rozběhla se mu vstříc. Muž se zastavil a ohlédl se zpět k věznici, jako by se chtěl vrátit. Pak se ale zatvářil odhodlaně a rozevřel náruč.  Bezohlední novináři nevzali ohled na hystericky vykřikující blondýnu a na muže se sesypali s dotazem, kdy vyjde ven Jiří Kajínek. Odtušil, že jim unikl v pohřebním voze.

xxxxxxxxxxxx

Nikomu z novinářů se nepodařilo pohřební vůz vystopovat. Po Jiřím Kajínkovi se slehla zem. Ani detektivní agentura Orlí oko, najatá Televizí Nova, jej nedokázala najít, a dlouho se o něm nevědělo. Avšak v úterý 13. června 2017 se na podatelnu Ministerstva vnitra dostavila „peroxidová“ blondýna neurčitého  věku a předložila žádost o registraci politické strany „Lepší právo, více spravedlnosti“ se všemi požadovanými přílohami. Nechyběla petice s více než tisícem podpisů, sesbíraných fanynkami Jiřího Kajínka. Jejich idol byl uveden  jako předseda přípravného výboru.

Na úterý 27. června 2017 svolala strana „Lepší právo, více spravedlnosti“ veřejné shromáždění v Praze, po němž následovaly obdobné akce v Brně, Ostravě, Ústí n.L., Liberci, Karlových Varech, ve Zlíně a Českých Budějovicích. Hlavním řečníkem byl Jiří Kajínek, který se projevil jako charismatická osobnost. Oznámil, že založil tuto stranu proto, aby se v budoucnosti nemohly opakovat případy nespravedlivého odsouzení, které postihlo jeho, a naopak, aby se do tepláků rychle dostali všichni, kdo nepoctivě nahrabali své majetky. Slíbil stíhání justičních přehmatů a posílání za mříže soudců a státních zástupců, kteří byli usvědčeni z křivdy na obviněných, též vyvlastnění majetku oligarchů.

V říjnových volbách jeho strana získala 98 mandátů. Do Sněmovny se ještě dostalo Hnutí Ano, KSČM, KDU-ČSL, ODS a Strana zdravého rozumu. Až na Vojtu Filipa se předsedové všech parlamentních stran vrhli za Jiřím Kajínkem s nabídkou koaliční spolupráce. Ale nakonec  uspěli právě komunisté, kteří se nepodbízeli, protože si byli jisti odmítnutím. Vítěz voleb je ale sám oslovil, neboť  u nich  ocenil názorovou stálost, přítomnost kvalitních právníků v jejich reprezentaci a sociální cítění.

xxxxxxxxxxxx

Povzbuzen skvělým volebním výsledkem dospěl Jiří Kajínek k názoru, že v této zemi a s tímto lidem jsou možné i zázraky. Oznámil proto, že se hodlá ucházet o úřad prezidenta republiky a zahájil volební kampaň pod heslem „Kája na Hrad!“.  Jeho fanynky začaly okamžitě sbírat podpisy a bez potíží jich shromáždily více než šedesát tisíc. Naproti tomu špatně dopadl favorizovaný Miloš Zeman: do limitu mu scházelo 10 tisíc. V této situaci se Jiří Kajínek projevil jako grand: postoupil svému dobrodinci podpisové archy s deseti tisíci podpisů a těšil se na řečnické utkání s ním.  V průběhu volební kampaně se pak utkal v řečnických soubojích s Michalem Horáčkem i s Jiřím Drahošem, které svým řečnickým uměním hravě zastínil. Pouze Miloš Zeman mu nedal příležitost: vytrvale se tvářil, že žádnou volební kampaň nevede, s jinými kandidáty se do veřejných debat nepouštěl a nevzrušeně objížděl náměstí a návsi, na nichž jako přímo zvolený prezident moudře rozmlouval s lidem této země.

Jiří Kajínek vyhrál volby s 61% hlasů hned v prvním kole. Když Miloš Zeman opouštěl Lumbeho vilu, pronesl jeden ze svých nejvtipnějších bonmotů: „ pro dobrotu na žebrotu“. Žebrota mu ovšem nehrozila: má přece svou tvrz na Vysočině, kolem ní stromy, jimž se již stýskalo po  jeho objímání, a rybník, jehož vlnky krásně uspávají plavce na nafukovacím člunu, a z prezidentského důchodu díky pravidelným valorizacím se jistě dá skromně vyžít.

xxxxxxxx

Vytrhlo mě tleskání a radostné volání. Začal jsem se pomalu probouzet. Zprvu jsem si nemohl uvědomit, kde jsem a co se děje. Nicméně posléze jsem pochopil, že jsem doma, v křesle před televizorem, v kterém právě běží reportáž z Václavského náměstí. Tleskající lidé jsou sympatizanti Miloše Zemana, kteří se radují, neboť jejich guru získal v prvním kole prezidentské volby 61% hlasů. Vzápětí přinesla ČT24 zprávu, že Bohuslav Sobotka, Milan Chovanec, Lubomír Zaorálek, Andrej Babiš, Jaroslav Faltýnek, Richard Brabec a Miroslav Kalousek odletěli z kbelského letiště letadlem Casa pravděpodobně do Arktidy, protože pod vládou Miloše Zemana nechtějí dále žít a mají jistotu, že mezi ledovce si pro ně policejní „lovci lebek“ nepůjdou, až se staronovému prezidentovi zamane dostat je za mříže.

xxxxxxx

Nakonec jsem se probudil úplně, takže již vím, že vše výše uvedené byl jen sen. Přesto z něj plyne výstraha: v této zemi a s tímto lidem je v politice  možné úplně  všecko.








pondělí 15. května 2017

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 14.5.2017

Podle upoutávek se měl v neděli 14.května 2017 v Otázkách Vymývače mozků (pardon, v Otázkách Václava Moravce) uskutečnit duel ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a senátorky Elišky Wagnerové. Znělo to pravděpodobně, protože kromě rozdílného rozsahu životních a profesních zkušeností a  generačního rozdílu mají k sobě oba právníci hodně daleko politicky, mohli by se tedy „poprat“: zatímco Robert Pelikán je představitelem Hnutí ANO, Eliška Wagnerová se dostala do Senátu jako kandidátka Zelených. Rozdílný je i vztah soudcovské komunity k nim: ústavní právničku Elišku Wagnerovou většina soudců uznává za nezpochybnitelnou ústavněprávní autoritu, naproti tomu je Robert Pelikán pro mnohé z nich zemský škůdce, který se jim přes své mládí a nezkušenost nechce podřizovat a zvláště jim nechce dopřát ustavení samosprávného orgánu.

Duel je souboj a může v něm případně jít o život. Nic takového se ale v Otázkách VM neodehrálo. Moderátor se po celou dobu nenápadně snažil vtáhnout své hosty do nepříznivého hodnocení prezidenta republiky a hned úvodní téma milosti pro Jiřího Kajínka uvedl s důrazem na nepřehlédnutelné vybočení Miloše Zemana v případě slavného vězně z dřívějšího zásadně odmítavého postoje k institutům amnestie a milosti. Šel za cílem s takovou horlivostí, že si zapomněl zjistit, jak se vlastně jmenuje pan odsouzený, jehož jméno si opakovaně bral do úst. Tvrdošíjně o něm mluvil jako Kááájínkovi, což  by se  opravdovému profesionálovi stát nemělo. Kromě toho vykázal naprostou neznalost uspořádání administrativních vztahů mezi kancelářemi prezidenta a ministra spravedlnosti a vnitřního chodu obou úřadů při projednávání žádostí o milost. Nasvědčuje tomu jeho údiv nad tím, že ministerstvo nemá k disposici trestní spis Jiřího Kajínka, ministr jej nikdy nečetl a ani nezná text připraveného rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti. Asi si myslel, že Kajínkův trestní spis je pro ministra „povinná školní četba“.

Jak Eliška Wagnerová, tak Robert Pelikán vábení na cestu znevažování prezidenta odolali a byť projevili některé dílčí výhrady, vyjadřovali se o různých „přešlapech“ Miloše Zemana s vlídným pochopením. Zvláště objektivita přístupu ministra spravedlnosti zasluhuje uznání, protože otevřeně přiznal, že není zrovna prezidentův obdivovatel, ale přesto se k jeho skutkům stavěl shovívavě.

Bez ohledu na operátorovu touhu po pitvání překvapivého prezidentova názorového veletoče zde proběhla přátelská debata dvou profesionálů, kteří obraceli nastolené téma milosti prezidenta republiky obecně a ve prospěch Jiřího Kajínka zvlášť ze všech stran, aniž by se pustili do sporu. Profesionalita převážila nad vlivem jejich rozdílnosti.

Shodli se, že milost prezidenta republiky je sice pozůstatkem monarchických zvyklostí, ale přesto má své opodstatnění jako akt milosrdenství a odpuštění, popř. řešení  mimořádných situací, jež standardními nástroji nelze napravit. Eliška Wagnerová upozornila na některé zahraniční  omezující právní úpravy institutu milosti prezidenta,  které by měly znemožnit jeho zneužití. Naproti tomu Robert Pelikán se vyslovil pro zachování neomezeného rozhodování prezidenta o udělení milosti. Oba se shodli i v názoru na absurdnost situace v případu Jiřího Kajínka, který sice již žije za mřížemi 23 let, ale přesto nemůže využít práva doživotně odsouzeného žádat o  propuštění po dvaceti letech. Před spácháním vraždy (pokud ji skutečně spáchal) byl již odsouzen za jiné skutky k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Z formálně právních důvodů mu soud nemohl uložit za oba případy trestného jednání souhrnný trest. Musel proto nejdříve odpykat prvotních 11 let, teprve pak začal ubíhat doživotní trest. Takže byl vlastně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let plus „nekonečno“.Takové spojení dvou na sebe navazujících trestů mění povahu odsouzení, protože velmi silně působí na psychiku odsouzených. Eliška Wagnerová podotkla, že se Jiří Kajínek možná měl pokusit podat žádost o podmíněné propuštění, které by sice obecné soudy nemohly vyhovět, ale otevřela by se cesta k judikatornímu posouzení jeho situace vyššími stupni justice až po Evropský soud pro lidská práva.  Prezident republiky to možná netuší, ale udělením milosti Jiřímu Kajínkovi překonal následky vrstvení trestů na sebe a z jeho případu se tak stal důkaz o účelnosti institutu milosti.

Oba slovutní právníci ve výsledku dali najevo, že prezidentovo rozhodnutí nepovažují za nepřístojnost. Pouze ministr spravedlnosti upozornil, že soudy při rozhodování o podmíněném propuštění pachatelů závažných násilných trestných činů nechají žadatele vyšetřit psychologem  a psychiatrem, aby měly jistotu, že nebudou na svobodě nebezpeční. Prezident republiky tuto stránku věci zanedbal. Mám ale důvod tvrdit, že jde jen o zanedbání formality, které se v tomto případě jako chyba neprojeví. Nicméně nesouhlasím s panem ministrem, že pan prezident neměl možnost zařídit Kajínkovo vyšetření. Vedle toho podotýkám, že ani soudy, ani pan prezident nemají možnost vyhodnotit, zda propuštěnému nebude po propuštění hrozit nebezpečí ze strany podsvětí.

Dodávám, že prezident napravil milostí také křivdu, které se na Jiřím Kajínkovi dopustili znalci v prvostupňovém řízení, když jej prohlásili za naprosto nenapravitelného. Tím umožnili soudu uložení doživotního trestu, u něhož lze žádat o podmíněné propuštění až po dvaceti letech. Jiří Kajíne se v průběhu výkonu trestu podrobil dalšímu vyšetření, které pro něj bylo jednoznačně příznivé. Z toho lze usuzovat, že kdyby se v původním řízení dostal do rukou jiným znalcům, podle tehdy platného zákona by měl naději na trest do 15 let odnětí svobody, v nejhorším, při zjištění mimořádné závažnosti provinění,  až do 25 let. O podmíněné propuštění by v každém případě mohl žádat dříve než po dvaceti letech.

Moderátor navedl Elišku Wagnerovou na úvahu, zda by se Jiří Kajínek mohl dostat na svobodu cestou obnovy procesu. Její odpověď byla skeptická. Povolení obnovy procesu je podmíněno předložením nových důkazů, které nebyly soudu známy v původním řízení a ani nemohly být předloženy. Neuvedla, že v některých případech sporných procesů nelze z objektivních důvodů nové důkazy získat, protože prostě neexistují a chyba je v nesprávném nakládání s těmi, které obhajoba předložila, a ani přezkum cestou řádných a mimořádných opravných prostředků vady nenapravil. Nepřiznala také, že uzákoněný způsob vedení řízení o povolení obnovy procesu je pro žadatele nevlídný již tím, že o žádosti rozhoduje soud, který vydal prvostupňový rozsudek. Velmi často rozhoduje dokonce původní soudce a prostor pro soudcovskou libovůli při hodnocení důkazů je neomezený. Dostane-li věc do rukou soudce, který vidí smysl svého života v bezhlavém trestání a jeho postoj k odsouzeným odpovídá vyjádření, že „to je všecko jedna verbež“, naděje na úspěch žádosti o povolení obnovy procesu je blízká nule. Může se pak např. stát, že znalecké posudky z pozdějšího vyšetření neuzná za nový důkaz, protože znaleckým posouzením osobnosti odsouzeného se přece soud v původním řízení zabýval a možnost jeho nepředvídaného kladného vývoje v době výkonu trestu zákon zohledňuje přiznáním možnosti podmíněného propuštění po dvaceti letech. Nemění to nic na tom, že pozdější posudky zpochybňují správnost původního rozhodnutí o výši trestu. Ale známe i případy nesprávného vyhodnocení výpovědi nového svědka jako účelově upravené ve prospěch odsouzeného nebo dokonce odmítnutí všech důkazů, předložených obhajobou. Mezi soudci je mnoho vyznavačů Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, pro které je povolení obnovy řízení zcela nepředstavitelné.

Důkazem o neoprávněnosti odporu proti povolování obnovy procesu jsou ojedinělé případy prokázaných justičních omylů a přehmatů.  Některé by zasloužily potrestání za justiční zločin, ale neznám žádný případ, kdy by se před trestní senát dostali příslušníci orgánů činných v trestním řízení za to, že někoho neoprávněně zbavili svobody. Dokonce i pokusy o vyvolání kárného řízení bývají neúspěšné. Naopak oběti musí poníženě prosit o zasloužené odškodnění.

I když se Moravcovi hosté zdrželi kritiky rozhodnutí o udělení milosti Jiřímu Kajínkovi, přece jen jejich vystoupení ukázalo na obecnou možnost zneužití institutu milosti. Různá vyjádření bývalého prezidenta Václava Klause, který věnoval této agendě velkou pozornost, svědčí o tom, že pro prezidenta je posouzení opodstatněnosti žádosti o milost velmi obtížné a je zátěží pro jeho svědomí. Ani při nejvyšší míře svědomitosti se prezident nemůže vyhnout omylu na obě strany : udělit, kde neměl nebo neudělit, kde měl. Spolek Šalamoun již v době jeho působení oslovil zákonodárce a ministerstvo spravedlnosti s návrhem, aby pravomoc prezidenta republiky byla rozšířena o právo nařídit revizi trestního řízení. Na rozdíl od institutu milosti by prezident republiky vyjádřil pochybnosti příkazem, jenž by nemusel podložit žádnými novými důkazy, které jsou jinak nutné pro obnovu procesu. V úvahu by přicházelo i právo podat stížnost pro porušení zákona. V obou případech by prezidentovy pochybnosti objektivizoval soud, samozřejmě ne ten, který vydal původní rozsudek.

Od milosti pro Jiřího Kajínka převedl Václav Moravec své hosty k námětu vztahu Miloše Zemana k Ústavě ČR. Oba právníci připustili, že kompetenční žaloba bude nezbytná, pokud se politici nedohodnou s prezidentem na přijatelném překonání  vládní krize, ale současně vyslovili předpoklad, že tento krajní postup snad nebude nutný. Robert Pelikán upozornil, že není obdivovatelem pana prezidenta a jeho nápad obrátit se s dotazem na Ústavní soud označil za „hrozný“, nicméně i v tomto bodě našel pro něj slova omluvy. Oba samozřejmě potvrdili, že koaliční smlouva prezidenta k ničemu nezavazuje a neměl by se jí zabývat. Nicméně to vše bez projevů rozhořčení a povýšenectví nad prezidentem, kterým ho naopak častovali pánové v druhé polovině pořadu. Zřejmě si právníci na rozdíl od politických pidižvíků uvědomili, že podivné prezidentovo chování nakonec vedlo k nalezení východiska, spočívajícího v resignaci  Andreje Babiše a jeho nahrazení jiným představitelem Hnutí ANO. Není přece podstatné, zda pronesl nějaké výroky, jež jsou z právního hlediska neúnosné, když dostal politiky tam, kde je chtěl mít a kam by ostatně dospěli sami, kdyby se chovali a uvažovali s takovou mírou objektivity, jakou v tomto pořadu prokázali oba právníci.


V této souvislosti si nemohu odpustit poznámku, že se nikdo nezamýšlí nad souladem s ústavou v případě rozhodnutí předsedy vlády podat za celou vládu demisi, aniž by se na tom dohodl s ministry. Za samozřejmost se také považuje možné porušování koaliční smlouvy ze strany nejvyšších představitelů ČSSD „kádrováním“ kandidátů Hnutí ANO na uvolněné místo ministra financí. Jejich požadavek, aby dočasný ministr nebyl spjat s Andrejem Babišem a s Hnutím ANO, je protimluv, neboť  podle koaliční smlouvy je ministerstvo pašalíkem Hnutí ANO, jehož je Andrej Babiš předsedou. Předáci ČSSD zřejmě nevnímají ochotu Andreje Babiše k resignaci jako vstřícnost, ale jako uznání porážky. S takovou zaslepeností zřejmě spějí k těžkému volebnímu výprasku.      

pondělí 8. května 2017

SOUD SOUDÍ SOUDCE I.

Za příběh, jímž se zde zabývám, vděčíme lidské nízkosti, zášti a udavačství. Ministři spravedlnosti podávají  ročně desítky stížností pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Až do zásahu kazisvěta Jiřího Pospíšila do trestního řádu občas někomu současně odročili nástup výkonu trestu nebo nastoupený trest přerušili. To proto, že v případě následného zproštění obžaloby by se uvěznění stalo neodčinitelnou křivdou. Stávalo se, že Nejvyšší soud ČR ministrově stížnosti nevyhověl. Odsouzenému pak nezbylo než vykonat zbytek trestu. Na tom, že soud nevyhoví nějakému návrhu, není nic mimořádného. Proto případy zamítnutí stížnosti pro porušení zákona a vynucený návrat dočasně propuštěného odsouzeného do vězení obvykle nevzbuzovaly pozornost. Právo podat stížnost pro porušení zákona je výsadním osobním právem ministra a s tím je spojena jeho výlučná odpovědnost za ni. Stejně jako soudce nesmí být trestán za nesprávný právní názor, který vede k zamítnutí jeho rozsudku, ani ministr nemůže být volán k odpovědnosti, když Nejvyšší soud ČR nevyhoví jeho stížnosti. Samozřejmě by to neplatilo, kdyby ministr podal stížnost z nízkých pohnutek, ale to není náš případ.

Ministr si samozřejmě z důvodu nedostatku času nepíše stížnosti sám, i když na to má odbornou kvalifikaci. Na to má k disposici odborné pomocníky. Nikdy v minulosti se nestalo, že by došlo k pokusům o kriminalizaci ministra, který neuspěl se stížností pro porušení zákona a o bezejmenného autora neúspěšného podání se nikdy nikdo nezajímal.

Platilo to až do nástupu Jiřího Pospíšila,  ochránce státnězástupcovské „mafie“ z Čunkovy aféry, k výkonu jeho druhého ministerského mandátu, v němž se naopak snažil vystupovat jako nápravce nepořádků.  K zdůraznění své skvělosti se snažil vyvolat ve veřejnosti dojem, že Daniela Kovářová po čtrnácti měsících ve funkci ministryně spravedlnosti zanechala úřad a celý resort v zuboženém stavu a dokazoval to rušením různých jejích opatření.

V této situaci  mu přišlo vhod upozornění udavačů z řad úředníků ministerstva na stížnosti pro porušení zákona, spojené s přerušením výkonu trestu, podané ve prospěch dvou odsouzených pro krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Vypracoval je soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimil Matula jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti. Hlavním našeptávačem byl vedoucí oddělení trestního dohledu J.B., jeden z pohrobků normalizace, kteří na ministerstvu našli útočiště, když pro přílišnou horlivost ve službách předlistopadovému režimu museli změnit působiště. Tento statečný muž  sice zásadně nesouhlasil s podáním zmíněných stížnosti, ale nevaroval ministryni, bez odporu stížnosti postoupil „nahoru“, a po jejich podepsání zařídil okamžité propuštění odsouzených.

V době, kdy žaloval Jiřímu Pospíšilovi, již bylo Nejvyšším soudem ČR nařízeno veřejné projednání stížností, což dávalo odsouzeným naději na zrušení jejich rozsudků a obnovu jejich procesu. K zamítnutí stížnosti ve veřejném zasedání dochází totiž jen zcela výjimečně. Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil ale nelenil a hned v prvních dnech po nástupu do úřadu zajel k Nejvyššímu soudu ČR a bez znalosti předmětného trestního spisu (!!!)  vzal stížnosti pro porušení zákona zpět. Projevil tím hlubokou nedůvěru k soudcům Nejvyššího soudu ČR a znemožnil posouzení označených stížností pro porušení zákona elitou českých trestních soudců, jediným orgánem, který byl ze zákona oprávněn o nich rozhodnout. Z odsouzených, kteří se zotavovali u moře po pobytu ve vězení, se rázem stali psanci. Pak se ještě postaral, aby se věcí začala zabývat policie.

Dosáhl pozoruhodného výsledku: policie vynechala ministryni, jejího prvního náměstka a úředníka, jenž nechal propustit odsouzené. Před soud se dostal Vlastimil Matula jako autor textu stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o propuštění odsouzených z výkonu trestu. Žalobce mu podsunul záměr pomoci odsouzeným na svobodu, do jehož uskutečnění se pustil s předpokladem, že paní ministryně jeho dílo podepíše bez zkoumání.  Současně s ním byl obžalován Vladimír Chrástecký, vrchní ředitel podsekce dohledu a justice ministerstva, který měl Vlastimilu Matulovi zadat úkol a postarat se o podsunutí jeho díla paní ministryni. Obžaloba nevinila nikoho z podlehnutí svodům korupce, přestože protikorupční policie možnost uplácení prověřovala.

Nebýt zásahu Jiřího Pospíšila a udavačů, kteří jej k němu pohnuli, měli bychom dnes k disposici rozhodnutí jediného oprávněného orgánu o důvodnosti stížností. Odsouzení by se možná dočkali obnovy procesu, možná by se museli vrátit do vězení. Ať by Nejvyšší soud rozhodl jakkoli, nekonalo by se žádné drama, byla by to standardní situace. Policie by neměla důvod vstupovat do hry.

Státní zastupitelství  podalo obžalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2, který obžalované odsoudil rozsudkem ze dne 7. srpna 2013 k podmíněným trestům. Jeho rozhodnutí nenapravil Městský soud v Praze jako soud odvolací a Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání. Vlastimil Matula následně přišel o mandát soudce, což je velmi hluboký ničivý zásah do jeho života.

Obrat do jeho případu vnesl Ústavní soud nálezem ze dne 19. července 2016, kterým rozhodl, že všemi výše zmíněnými soudními rozhodnutími byla porušena jeho práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k němu pak všechna rozhodnutí zrušil. Nález se nedotkl věci Vladimíra Chrásteckého, který nebyl účastníkem stížnosti.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu je totální demontáží argumentace obecných soudů, z které zbyla bezútěšná hromádka trosek. Neobstál ani jeden z jejich dílčích závěrů. Není obvyklé, že by Ústavní soud za sebou zanechal takovou spoušť. Soudu sice nezbývá než věc znova projednat a pokusit se o odstranění vytýkaných vad dokazování a právních závěrů, ale pochybuji, že by mohl zásadně zvrátit názory Ústavního soudu, jimiž je  vázán.

Obvodní soud pro Prahu 2 kousl do kyselého jazyka zahájením hlavního líčení obnoveného procesu dne 23.ůnora 2017, na němž samosoudkyně Mária Petrovková referovala o dosavadním průběhu řízení a přikročila k výslechům svědkyň. 

Jako první vystoupila Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti a signatářka předmětných stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu oběma odsouzeným zlodějům. Před tímto soudem vypovídala jako svědkyně již v původním řízení. Přesto jí samosoudkyně předestřela část výpovědi z přípravného řízení, prý proto, aby dosáhla objasnění rozporů mezi minulým a současným vyjádřením.  Současné svědectví se od výpovědi v přípravném řízení a při původním soudním jednání v podstatě nelišilo, pouze na něm bylo patrné slábnutí paměti s časem. Paní bývalá ministryně popsala způsob vyřizování agendy ministryně včetně malého prostoru, který při průměrně devatenáctihodinové denní pracovní době mohla vyhradit posuzování návrhů stížností pro porušení zákona.

Čtenář by se mohl podivit, že se nikdo nepídil po vztahu paní svědkyně k obžalovanému stážistovi a propuštěným zlodějům. Z původního řízení ale víme, že nikoho z nich neznala.

Po jejím výslechu uplatnil obhájce zásadní námitku proti pokračování v dokazování, které se mu jevilo jako nadbytečné v důsledku způsobu, jakým s prvostupňovým rozsudkem naložil Ústavní soud. Samosoudkyně a žalobce s ním ovšem nesouhlasili. Vyvolali tím u některých přítomných dojem, že se budou snažit obžalovaného Vlastimila Matulu znova odsoudit bez ohledu na názor Ústavního soudu.

Jako další svědkyně vystoupila pracovnice Ministerstva spravedlnosti Taťana Skalická, vedoucí oddělení trestního přezkumu v odboru  justičního dohledu ministerstva a současně zástupkyně ředitele zmíněného odboru. Do její agendy patří právě projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. V době, kdy mělo dojít k trestnému jednání stážisty Vlastimila Matuly, působila na ministerstvu na stejném úseku jako řadová referentka. Popsala velmi přesně a důkladně, jak probíhalo vyhodnocování podnětů v kritickém období a jak se vyvíjelo v čase. Ve srovnání s tím, co jsme slyšeli v původním řízení od přímých účastníků událostí, v zásadě nepřinesla nic nového až na vyzdvižení podstatných rozdílů mezi přístupem k agendě stížností pro porušení zákona Daniely Kovářové a Jiřího Pospíšila : ctitel Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí nahradil restriktivními opatřeními důraz paní exministryně na ochranu základních práv obviněných a vyloučení vlivu státních zástupců jako strany žalující na prověřování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Postoje obou ministrů byly navzájem protichůdné.

Po výslechu Taťany Skalické navrhl státní zástupce opakování výslechu jejího předchůdce ve funkci, slyšeného již v původní řízení.

Náročnější byl obhájce, který vyslovil přání, aby si soud vyžádal spis Nejvyššího soudu ČR k předmětným stížnostem pro porušení zákona, aby se zabýval statistikou agendy stížnosti pro porušení zákona v době působení exministryně Daniely Kovářové, aby byl k trestnímu spisu připojen spis Ministerstva spravedlnosti k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého a posléze aby se soud zabýval statistikou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnostech pro porušení zákona v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2011. Domnívám se, že měl navíc požádat o výslech předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, který se zabýval předmětnými stížnostmi.

Po vyčerpání programu samosoudkyně odročila pokračování hlavního líčení na den 11. května 2017.





středa 3. května 2017

KRACH SVEŘEPÉ ŽALOBKYNĚ

Dne 3.května 2017 Krajský soud v Brně zamítl odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve  Znojmě Jarmily Goldové proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, kterým byli zproštěni obž. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler její obžaloby z r.2004 kvůli přepadení dvou poštovních doručovatelek. Jarmila Goldová v té věci působila jako dozorová státní zástupkyně. Pod jejím dozorem policisté „přemluvili“ Tomáše Čepuru, aby se doznal k jednomu přepadení a aby z druhého křivě obvinil nějakého kamaráda. Oba obviněné poslala do vazby. Na základě její obžaloby je pak v r. 2005 odsoudil senát Jaromíra Kapinuse. Odsouzení tehdy neúspěšně vyčerpali řádné i mimořádné opravné prostředky.

O šest let později se dostavil na policejní služebnu Antonín Škrdla a oznámil, že ve skutečnosti obě doručovatelky přepadl on a udal i své pomocníky. Přidal jedno přepadení navíc, které se odehrálo v jiném okrese a policii se  do té doby nepodařilo je objasnit. V případném uvěznění viděl nástroj k přerušení svého bezvýchodného způsobu života gamblera a bezdomovce. Okresní soud ve Znojmě odsoudil i tuto skupinu rozsudkem senátu Pavla Rujbra. Předseda senátu věděl, že za stejný skutek byli odsouzeni jiní lidé, což odporuje logice, ale vypořádal se s tím svérázným právním zmetkem: aniž by provedl jakékoli  dokazování k možné účasti pánů  Čepury a Schindlera, uvedl ve výrokové větě rozsudku, že se na trestném jednání Antonína Škrdly & spol. podíleli blíže neurčeným způsobem. Trest jim neuložil. Vlastně se dopustil křivého nařčení, proti němuž se jeho oběti nemohou bránit, nejsouce stranou řízení. Soud, ctící právo a spravedlnost, by tehdy napadl rozsudek senátu Jaromíra Kapinuse podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.

Jaroslav Schindler za této situace požádal soud o povolení obnovy procesu. Senát soudce Jaromíra Kapinuse na návrh žalobkyně žádosti nevyhověl. Stalo se v r.2012.  Stížnost obviněného pak zamítl Krajský soud v Brně senátem Aleše Flídra, dnes místopředsedy soudu.

Cesta k nápravě začala podnětem spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona, ke které se dodatečně připojil  Jaroslav Schindler. Na jeho základě podala ministryně spravedlnosti Marie Benešová stížnost pro porušení zákona  proti nepovolení obnovy procesu. Nejvyšší soud jí vyhověl rozsudkem z 19.listopadu 2013. V souladu se zdravým selským rozumem upozornil, že není možné, aby za popsané skutky byly odsouzeny obě skupiny obžalovaných, když přepadení se vždy zúčastnil jen jeden pachatel, dále konstatoval porušení zákona v neprospěch odsouzeného a přikázal opakování řízení o povolení obnovy.  

Soudce Jaromír Kapinus zahájil řízení o povolení obnovy procesu po neospravedlnitelném otálení. Do věci také zasáhl jako deus ex machina mnohonásobný recidivista Karel Peer, tehdy „zákazník“ soudce Kapinuse, kterému poslal dva dopisy se sdělením, že doznání Antonína Škrdly bylo výsledkem komplotu. Podle jeho tvrzení jej vymyslel Jaroslav Schindler,  jenž měl Škrdlovi nabídnout podíl na odškodnění, které jistě dostane po zprošťujícím rozsudku. Okresní státní zastupitelství si kvůli tomu vyžádalo obnovu také Škrdlova  procesu. V obou řízeních proběhlo velmi důkladné dokazování. Výsledkem bylo potvrzení viny Antonína Škrdly & spol. s následným zamítnutím žádosti o povolení obnovy jeho procesu. Naopak senát Jaromíra Kapinuse obnovu procesu povolil. Nespokojená exprokurátorka Jarmila Goldová opět projevila nelibost: usnesení o povolení obnovy procesu napadla stížností. Čelila pak neúspěšnému pokusu o vyvolání kárného řízení. Krajské státní zastupitelství ale její nesmyslnou stížnost přezkoumalo a vzalo ji zpět. Přesto vyvolala v řízení další citelné průtahy.

V novém hlavním líčení pak znova proběhlo úplné dokazování a soud oba obžalované zprostil viny, i když sveřepá  žalobkyně se dožadovala, aby byli znova uznáni vinnými. Proti zprošťujícímu rozsudku podala odvolání. Její nepřístojnost tentokrát přezkoumaly tři stupně nadřízených státních zastupitelství včetně nejvyššího a všechny uznaly její postup za správný.

Usnesení Krajského soudu v Brně z 3. května 2017 ale jednoznačně prokázalo nesmyslnost odvolání. Přeneseně usvědčilo z jalovosti myšlení všechny státní zástupce, kteří se vyjadřovali k námitkám proti odvolání ještě před jeho projednáním osudem. Zpětvzetím nesmyslného dovolání by ušetřili státu a stranám řízení nemalý peníz.

Žalobkyně se ve skutečnosti domáhala vrácení případu do stavu před rozsudkem Nejvyššího soudu, což vzhledem k provedenému dokazování nebylo možné. Nepřímo se dožadovala nového odsouzení za jiné jednání, odlišné od původního popisu skutku. To by předpokládalo porušení žalobního principu, čili protiprávní postup. Ale ani to by nebylo možné, protože v řízeních, předcházejících jejímu zoufalému jednání nebyly nalezeny žádné nové důkazy, které by pány Čepuru a Schindlera usvědčovaly z čehokoli nového. Vytýkala soudu, že se řádně nevypořádal s důkazy z původního řízení. Konkrétně ale vytýkala pouze  zanedbání důkazu pachovou stopou, s kterým se naopak soudce Jaromír Kapinus vypořádal velmi dobře odkazem na právní názor Ústavního soudu.

Bilance působení státní zástupkyně Jarmily Goldové je pro ni velmi nepříznivá. Vykonávala nedbale dozor v přípravném řízení a podala pak obžalobu, postavenou na křivých výpovědích Tomáše Ćepury. To možná nevěděla, ale to je její chyba. Když senát Pavla Rujbra zpochybnil rozsudek senátu Jaromíra Kapinuse  a Jaroslav Schindler žádal o povolení obnovy procesu, zasadila se o zamítnutí jeho žádosti. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR její názory neovlivnil. Stížností proti povolení obnovy procesu vyvolala průtahy v řízení. Odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku prodloužila svým obětem čekání na spravedlnost. Svým chováním vyjádřila názor, který je ostatně mezi státními zástupci hojně  rozšířen, totiž že vinen je každý, o kom si to myslí žalobce, mínění soudů na tom nemůže nic změnit, důkazů netřeba. Mimo to způsobila značnou finanční újmu státu a stranám řízení, které se kvůli její libovůli musely odvoláním zabývat. Lépe by udělala, kdyby se pánům Čepurovi a Schindlerovi omluvila.

Podle mého laického názoru zpochybnila profesionalitu a nestrannost státního zastupitelství, čímž naplnila skutkovou podstatu kárného provinění státního zástupce. Poškodila pány Čepuru a Schindlera, jimž prodloužila  čekání na spravedlnost a zvýšila náklady obhajoby.  Kární žalobci Ivo Ištvan a Pavel Zeman ale můj názor nesdílejí. Jsou  naopak přesvědčeni, že Jarmila Goldová měla na ničemné jednání právo.

Právě ukončený proces, o  kterém jsem psal  v řadě článků jako o „znojemském justičním skandálu“, je vzorovou ukázkou nemravného a protiprávního jednání státního  zastupitelství, soudů a ministerstva spravedlnosti, s kterým se můžeme setkat i v jiných kauzách. Nepovolení obnovy řízení v r.2012 nelze bagatelizovat jako pouhé uplatnění nesprávných právních názorů žalobkyně a předsedy senátu. Věděli, že u stejného soudu byl za údajné skutky obžalovaných odsouzen někdo jiný. Pokud se za těchto okolností rozhodli obnovu nepovolit, vědomě se dopustili na Tomáši Čepurovi a Jaroslavu Schindlerovi křivdy. Selhali i soudci Krajského soudu v Brně v čele s Alešem Flídrem, kteří zcela jistě věděli, že rozhodnutí o nepovolení obnovy je nezákonné.

Předseda senátu Jaromír Kapinus v prvních týdnech po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ČR nekonal. Konstatovala to po přezkumu spisu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Když už jeho senát konečně povolil obnovu řízení, Jarmila Goldová vyvolala průtahy nesmyslnou stížností proti jeho rozhodnutí. Po zprošťujícím rozsudku ve věci vyvolala další průtahy odvoláním, jehož text vyvolává dojem, že pisatelka nerozumí trestnímu právu hmotnému  i procesnímu.

Pánové  Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler se dočkali spravedlnosti po třinácti letech. Kdyby si předseda senátu a žalobkyně počínali podle práva, čekání mohlo být o 3-4 roky kratší.

Jako laik  soudím, že nepovolením obnovy v r. 2012 soudci i státní zástupkyně naplnili skutkovou podstatu kárného provinění, ne-li přímo trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Ani jeden z oslovených kárných žalobců ale neuznal za potřebné aspoň jim udělit důtku podle zákona o soudech a soudcích. Poslední z nich nedbal upozornění, že nevyhověním kárnému podnětu způsobí marné vypršení tříleté promlčecí lhůty.

Nabízela se pak příležitost postihu za obstrukce předsedy senátu Jaromíra Kapinuse v prvních měsících po vrácení spisu od Nejvyššího soudu ČR. Opět se mezi oslovenými kárnými žalobci nenašel žádný, který by se cítil jeho postupem pohoršen. K jeho přístupu k věci se se vedle výše zmíněné předsedkyně Nevyššího soudu ČR vyjádřila pro Ministerstvo spravedlnosti předsedkyně Okresního soudu ve Znojmě Lenka Krčálová, která jakékoli průtahy popřela. Ministerstvo spravedlnosti dalo jejímu vyjádření přednost před názorem Ivy Brožové, přestože pro svůj vztah k věci se vůbec vyjadřovat neměla: její manžel byl totiž přísedícím v senátu Jaromíra Kapinuse.  

Oslovení kární žalobci, kteří se zabývali výhradami proti postupu soudců a státní zástupkyně Jarmily Goldové v této kauze si patrně neuvědomují, že svou tolerancí podrývají v hlavách soudců a státních zástupců smysl pro odpovědnost k občanům, kteří jim jsou vydáni na milost a nemilost. Je nebezpečí, že soudci a státní zástupci, jimž se dostalo ochrany ze strany kárných žalobců, se budou chovat stejně nehorázně i v budoucích kauzách, jimiž se budou zabývat. Příklad tolerantního přístupu k nepravostem v jedné kauze ovšem podporuje bujení jistoty beztrestnosti ve sborech soudců a státních zástupců v celé republice. Podrývání profesní morálky se může nepřímo projevit v narůstání četnosti justičních přehmatů a zločinů.

Zvláštní kapitolou v tomto případě je vystoupení vícenásobného recidivisty Karla Peera. Způsobil značné škody: pohaněl veřejně Jaroslava Schindlera, vyvolal komplikace v řízení o povolení jeho procesu, navodil potřebu zahájení řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly & spol. a tím vším zatížil stát a strany řízení finančními náklady. Ty nebyly zanedbatelné, neboť vznikla potřeba opakované eskorty tří odsouzenců z Příbrami do Znojma a zpět. U soudu doznal, že jméno Jaroslava Schindlera našel v novinách.


Pokus o jeho trestní stíhání ztroskotal, protože místní orgány činné v trestním řízení  a krajské dohledové orgány kolem něj postavily neproniknutelný  ochranný val. Kdo jim pomohl proti  obviněným, má přece nárok na ochranu.

úterý 2. května 2017

LÉPE BÝT VRAHEM NEŽ ZADEHEM

Základním ústavněprávně zakotveným pravidlem, jež aspoň teoreticky ovládá trestní řízení, je presumpce neviny. Někteří soudci a zvláště státní zástupcio něm slyší neradi a snaží se je obcházet. Smysl svého života nevidí v hledání spravedlnosti, ale v plnění věznic. Připomínám to, protože následujícím textem se nevyjadřuji k opodstatněnosti obvinění, jimž čelí vazebně stíhaní muži, jejichž případy se zde budu zabývat. V souladu s presumpcí neviny k nim přistupuji jako k nevinným, byť média je očerňují při každé příležitosti. Neznám kauzu Pavla Šrytra, bývalého vojáka a pozdějšího policisty z útvaru URNA. Naopak případ Shahrama Zadeha sleduji déle než rok a za tu dobu jsem v soudní síni neslyšel nic, co by podporovalo tvrzení žalobce o jeho vůdčím postavení v síti daňových podvodníků.

Oba muže spojuje okolnost, že jsou ve vazbě a snaží se z ní dostat.  A ani jeden z nich nebyl dosud odsouzen, takže uplatnění presumpce neviny je u obou na místě. Ale srovnání vývoje jejich vazebních řízení mě vede k přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení jim neměří podle stejného metru.

Přičiněním žalobce dostal Pavla Šrytra před soud elitní policejní tým Tempus, který se domnívá, že jej lze usvědčit z účasti na vraždě bosse podsvětí Antonína Běly, spáchané v dubnu r. 1996. Média jej kreslí jako brutálního vraha. Naproti tomu Shahrama Zadeha obžaloval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Aleš Sosík na základě podezření, že řídil síť pachatelů, kteří v obchodech s pohonnými hmotami během třinácti měsíců připravili daňovými podvody stát o 2,5 miliardy korun českých. Novináři a někteří  politici k němu přistupují jako k jedinému původci škody, potažmo jedinému příjemci výnosu z trestné činnosti, což ale ani z obžaloby nevyplývá. Soudní řízení s patnácti obžalovanými a desítkami svědků probíhá slimáčím tempem u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, advokáty podezíraného ze sklonu k ukládání drakonických trestů. V této souvislosti Shahram Zadeh strávil dvacet dva měsíce ve vazbě a na svobodu se dostal v únoru 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů korun českých. Cítí se nevinný a neoprávněně postižený dlouhou vazbou, což dává zřetelně najevo vystupováním při hlavním líčení a přidruženými mimosoudními úkony obhajoby. Některé jeho výroky jsou nepříjemné pro žalobce Aleše Sosíka, jemuž opakovaně vyčítá, že původního hlavního podezřelého Petra Pfeifera přetvořil na „spolupracujícího pachatele“ (institut, který trestní řád nezná, neplést se „spolupracujícím obviněným“), potažmo korunního svědka obžaloby a odstranil ze spisu stopy po jeho vyšetřování. Mimo to opakovaně zveřejnil při hlavním líčení v soudní síni informaci, že během vyšetřování, které pan žalobce dozoroval, vzrostla škoda o 2,25 miliardy korun českých.   Na použití Petra Pfeifera jako korunního svědka mu zvláště vadí, že jde o člověka, který mu dluží přibližně 6 milionů korun českých.  

Podle mého laického pohledu trestný čin proti životu je záležitost podstatně závažnější než jakkoli rozsáhlá ekonomická trestná činnost. Pokud pak již dojde k rozdílům v zacházení s obviněnými, měly by odpovídat této úvaze. V našich případech se ale justice ve vazebním řízení chová podstatně laskavěji k domnělému vrahovi než k údajnému pachateli daňových podvodů.

Krajský soud v Praze ukázal vlídnou tvář Pavlu Šrytrovi, když rozhodl o jeho propuštění z vazby pouze na základě jeho příslibu, že neuprchne, odevzdání pasu a nastolení  dohledu probačního úředníka, samozřejmě bez sebemenší kauce. Vrchní soud v Praze k stížnosti žalobce Tomáše Milce rozhodnutí o propuštění z vazby sice zrušil, ale pro mé  úvahy to není důležité.

S Shahramem Zadehem nakládají orgány činné v trestním řízení podstatně hůře, přímo surově. Z vazby se dostal až po dvaceti dvou měsících po složení rekordní kauce 150 milionů korun českých. Bezprostředně po propuštění jej ale přímo na dvoře věznice zadržela policie, vyslaná státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Jiřím Kadlecem, který se pokusil dostat pana obžalovaného do časově neomezené předběžné vazby. Tentokrát ale Krajský soud v Brně jeho nemravné úsilí nepodpořil. Návrh na uvalení vazby odmítl s odůvodněním, že pro vyhovění nejsou naplněny hmotněprávní podmínky a mimo to složená kauce pokrývá i riziko útěku v dalším řízení. Dodejme, že státní zástupce Jiří Kadlec od počátku věděl, že jeho záměr je z právního pohledu nepodložený, přesto se rozhodl Shahrama Zadeha a jeho blízké potýrat svým pokusem. Jako laik soudím, že se dopustil zneužití pravomoci úřední osoby s nárokem na postavení před trestní senát. Ale nedostalo se mu ani kárného řízení, protože podle kárného žalobce pouze uplatnil nesprávný právní názor a za ten nemůže být trestán, i když sám žalobce se s jeho názorem neztotožňuje. Připadá snad čtenáři taková úvaha kárného žalobce absurdní ?

Neúspěch neodradil účelové uskupení žalobců a soudců. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát přiznal Shahramu Zadehovi nadpřirozené schopnosti. Obvinil jej, že z vazby zorganizoval zločinné uskupení, které mělo ovlivnit v jeho prospěch průběh výše zmíněné daňové kauzy a kriminalizovat vyšetřující policisty. Jistě při tom věděl, že těžiště údajného zločinného působení uskupení je v jednání osob s kriminální minulostí, spolupracujících s policií ke škodě Shahrama Zadeha. Předvedl pana obviněného a několik dalších osob dne 4.prosince 2016 před „nedělního“ soudce Městského soudu v Brně Aleše Dufka, který celou skupinu poslal do vazby. Na Shahrama Zadeha jako na jediného uvalil vazbu ze všech tří zákonných důvodů: útěkovou bez ohledu na složenou rekordní kauci, koluzní (budiž, zamezuje ovlivňování svědků) a předstižnou, která měla panu obviněnému zabránit v pokračování v „hrátkách“ se spolupracovníky policie.

Ze všech obviněných se proti uvalení vazby bránil stížností pouze Shahram Zadeh, ostatní buď stížnost nepodali nebo ji stáhli. Advokát, který podle policie v době Zadehova pobytu ve vazbě sloužil jako spojka mezi ním a ostatními členy zločinného uskupení, učinil doznání a požádal o přiznání statusu spolupracujícího obviněného. Krajský soud v Brně jako soud stížnostní rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil. Nevadilo mu, že vzhledem ke složení rekordní kauce a v rozporu s jejím dřívějším uznáním Krajským soudem v Brně za pojistku proti útěku i v jiném řízení, soud 1.stupně uvalil na Shahrama Zadeha také vazbu útěkovou.

Městský soud v Brně pak 11.dubna 2017 v novém vazebním řízení rozhodl o propuštění Shahrama Zadeha z vazby, při čemž mu uložil různá omezení. Pan obviněný ale dosud věznici neopustil,  neboť žalobce i on sám podali  proti usnesení stížnosti. Stížnostní řízení dosud neproběhlo.

Státní zástupce Michal Galát se v tomto řízení usilovně snažil ztrpčit osud Shahrama Zadeha. Nespěchal s ničím, co by mu mohlo prospět a vyvolal průtahy tam, kde ho to poškozovalo. Nejvážnější je překročení zákonné lhůty trvání vazby koluzní, která dle zákona měla skončit již 3. března 2017. Zrušil ji ale až Městský soud v Brně usnesením z 11.dubna 2017. Byl to hluboký zásah do soukromí manželů Zadehových, který má až povahu psychického týrání těhotné manželky pana obviněného: po celou dobu si nesměli telefonovat a při návštěvách je svou přítomností obtěžovala policistka, která nejen naslouchala, ale občas se jim i vměšovala do hovoru. Okřídlený  výrok Davida Ratha o vazbě jako tortuře se nevztahuje pouze na vazebně stíhané, ale i na jejich blízké, někdy tvrději než na samotné obviněné.

Státní  zástupce Michal Galát byl v záškodnickém jednání důsledný. Nedostavil se k vyhlášení usnesení o propuštění Shahrama Zadeha na svobodu a veřejně pak za ně kritizoval soudce, neboť prý nemohl pochopit důvody jeho rozhodnutí: kdyby splnil služební povinnost a zúčastnil se veřejného zasedání, znal by je. Je ovšem otázka, zda by je také pochopil, nebo dokonce uznal. V každém případě se takto postaral o několik dní až týdnů prodloužení vazby, které nastane, i kdyby stížnostní soud jeho stížnosti nevyhověl.

Jako laik si myslím, že Michal Galát se v průběhu tohoto vazebního řízení dopustil několika hrubých porušení služebních povinností. Není ale pravděpodobné, že by se za to dočkal trestu, protože jeho nadřízení určitě jeho jednání nějak ospravedlní.

Celé týrání manželů Zadehových je dle mého laického úsudku z hlediska potřeb trestního řízení zbytečné, o to krutější. Shahram Zadech po propuštění z vazby v únoru r.2016 docházel pravidelně k probačnímu úředníkovi a zúčastňoval se hlavního líčení. Pro potřeby svého podnikání musí usilovat o zprošťující rozsudek. Útěkem by si nepomohl a ještě by své ručitele připravil o 150 milionů Kč. Koluzní vazba skončila ze zákona. Provokačními akcemi pomocníků policie se snad poučil dost, aby se lidem tohoto druhu vyhýbal. Odpadl tak i důvod k uložení vazby předstižné. Jsem proto zvědavý na rozhodnutí stížnostního soudu, které bude v krátké době již třetí v pořadí.






neděle 30. dubna 2017

KVAŠENÍ KAUZY „VITÁSKOVÁ“

Monstrproces“, vedený u Krajského soudu v Brně v senátu předsedy Aleše Novotného pod sp.zn. 46 T 7/2013, oficiálně označený jako „kauza Čimpera“, ale veřejností vnímaný jako „kauza Vitásková“ kvůli začlenění výrazné osobnosti předsedkyně Energetického regulačního úřadu, donedávna vzrušoval veřejnost, zejména po vyhlášení rozsudku s trestem osm a půl roku odnětí svobody pro ni a pro její podřízenou Michaelu Schneidrovou.

Základem obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka  je údajně neoprávněné vydání licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodinného holdingu „slováckého miliardáře“ Zdeňka Zemka o silvestrovské noci r.2010. Mezi obžalovanými je osm osob, bezprostředně  zúčastněných na vydání licencí. Z nich věc bývalého ředitele licenčního odboru Energetického regulačního úřadu Luďka Pražáka z důvodu jeho nemoci soud vyloučil dne 19.ledna 2015 do samostatného řízení. Žalobce k účastníkům vydání licencí  nepřipojil jejich nadřízené, kteří nezvládli chaos v licenčním řízení v závěru r.2010, strpěli provedení ohledání elektráren a rozhodování o žádostech o licence za neobvyklých okolností dne 31. prosince 2010 a nezahájili po 1. lednu 2011 bez průtahů přezkumné řízení, které by nejspíš vedlo k odnětí licencí a zejména k minimalizaci škody. Naopak je použil jako svědky proti obžalovaným.

Zato k účastníkům licenčního řízení připojil jako „přílepek“ výše zmíněné dámy, které v době vydání licencí ještě netušily, že někdy budou pracovat v Energetickém regulačním úřadu. Trestní stíhání jim ničí životy nepříjemně dlouhou dobu: Michaele Schneidrové sdělila policie obvinění 23.října 2012, Aleně Vitáskové 13. března 2013. Podstatná část dokazování se jich netýká, přesto musí nést náklady obhajoby a marnit čas, který tráví v soudní síni zbytečně. Žalobce pro pohodlí své a soudu každou z nich připravil o několik desítek tisíc korun českých.

Řízení se neúnosně vleče. Hlavní líčení bylo zahájeno 2. června 2014 a k rozsudku dospělo až 22. února 2016. Z pohledu veřejnosti se od té doby nic neděje, proto ztrácí zájem. Spis odešel s odvoláními všech obžalovaných a žalobce 3. srpna 2016 k Vrchnímu soudu v Olomouci, kde po různých přesunech nehybně leží od 26. října 2016 a k dnešnímu dni není na 30 dní dopředu nařízeno veřejné zasedání (tím není vyloučeno, že soud rozhodne i dříve v neveřejném zasedání). V skrytu zdánlivého klidu ale kauza kvasí a spis bobtná, neboť vycházejí najevo nové okolnosti a obhájci pilně doplňují odvolání.

Stranou zájmu veřejnosti leží souběžné správní řízení, v němž hrozí majitelům elektráren odnětí licencí.  Je to sice téměř neviditelný, ale přímo lítý boj, neboť je nebezpečí zmarnění investice 1,3 miliardy korun českých s následnými neblahými účinky: s krachem Zemkova holdingu a ztráty zaměstnání pro několik tisíc zaměstnanců. V něm nejdříve v červenci r.2011 došlo k pokusu o obnovu licenčního řízení, které možná mohlo vyústit v odnětí licencí, ale obžalovaná Michaela Schneidrová je 13. února 2012 zastavila. Měla k disposici více dokumentace než úřednice, která vydala licence a na jejím základě usoudila, že obnova řízení by vedla pouze  k obnovení licencí. Pozdější vývoj jí dal za pravdu. Nicméně jí to vyneslo trestní oznámení, podložené  účelovou lží o jednání ve prospěch rodinného klanu Zemků, s kterým prý měla úzké vztahy. Policie s ní při zadržení zacházela neurvale. Konečnou „odměnou“ je nepravomocné odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. Předseda senátu pak při ústním vyhlášení rozsudku uvedl, že nabyl přesvědčení, že jednala se souhlasem Aleny Vitáskové. Připustil, že pro to nemá důkaz, ale na trest osm a půl roku vězení také pro její nadřízenou  byla jeho víra dostatečným odůvodněním.

Alena Vitásková zrušila  17. října 2012 rozhodnutí Michaely Schneidrové, ale tím již svou podřízenou nezachránila před sdělením obvinění ze dne  23. října 2013. Následoval přezkum, který již provedli jiní úředníci. Výsledkem bylo zrušení licencí, vydaných 31.prosince 2010 a dne 17. ledna 2014 vydání nových se zpětnou účinností. Do dění pak vstoupil nevyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl obnovení licencí správní žalobou ve veřejném zájmu. Krajský soud v Brně mu vyhověl a správními rozsudky z 20. května 2016 zrušil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o obnově licencí a přikázal nové projednání věci. Nevzal při tom v úvahu, že elektrárny mají za sebou více než pět let výroby, během nichž prokázaly bezpečnost svého provozu a způsobilost dodávat elektřinu do rozvodné sítě, čili vlastnosti, jejichž dosažení mělo formálně právně prokázat licenční řízení v r.2010.

Energetický regulační úřad i majitelé elektráren napadli správní rozsudky kasačními stížnostmi k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten se nejdříve zatvářil vlídně a vydal předběžné opatření, jímž pozastavil vykonatelnost správních rozsudků z 20.května 2016. Ale 20. dubna 2017 zamítl všechny kasační stížnosti a rozhodl, že Energetický regulační úřad musí znova přezkoumat vydání licencí a řídit se při tom právním názorem krajského správního soudu.

K rozhodnutí stačila skutečnost, že ze tří dvojic  revizních zpráv, jimiž žadatelé prokazovali bezpečnost elektráren, ani jedna nebyla v pořádku. Údaje dvou z nich dle soudu neodpovídaly skutečnosti a z metodického hlediska byly nesprávné, ale ty, které majitelé předložili bezprostředně před rozhodnutím Energetického regulačního úřadu, byly dokonce padělané. Kasačnímu soudu to stačilo: žadatelé neprokázali nárok na získání licencí způsobem, stanoveným právním předpisem, proto neměly být vydány.  Ostatními výhradami nejvyššího státního zástupce a námitkami stěžovatelů proti nim se ani nezabýval pro jejich nadbytečnost.

Je jistě trestuhodné předkládat v úředním jednání padělané dokumenty a je ve veřejném zájmu takové jednání trestat. Potud je využití práva nejvyššího státního zástupce k podání  žaloby ve veřejném zájmu v pořádku. Znepokojuje mě ale otázka, zda je také ve veřejném zájmu kvůli neodpovědnosti několika jednotlivců zmařit investici v hodnotě 1,3 miliardy korun českých.

Rozhodnutí správních soudů je nepříznivé pro některé obžalované v kauze sp.zn. 46 T 7/2013,  neboť oslabí jejich obhajobu.

Rozhodnutí kasačního soudu  upoutalo zájem médií, která reagovala „senzačními“ titulky, předjímajícími zastavení provozu elektráren. Uplatnil se tím sklon některých novinářů ke zkratkovému myšlení: ze správních rozsudků sice vyplývá hrozba vypnutí elektráren, ale není jisté, že toto je skutečný a nevyhnutelný účinek kasačního rozsudku, jenž vrací věc Energetickému regulačnímu úřadu k novému rozhodnutí. Zájem novinářů o „senzační“ výsledek správního řízení rychle vyšuměl.

Vzhledem k zdlouhavosti správního řízení se dá předpokládat, že o konečném osudu zmíněných elektráren již nebude rozhodovat současné vedení Energetického regulačního úřadu. K 31. červenci 2017 vyprší mandát Aleně Vitáskové a úřad se současně z hrdé, na vládě  nezávislé instituce stane pouhým apendixem Ministerstva průmyslu a obchodu a v jeho čele bude místo vládou jmenované „drzé holky“, odvolatelné pouze rozhodnutím prezidenta republiky, stát snadno odvolatelná rada pěti „trafikantů“, jmenovaných ministrem průmyslu u obchodu.

K událostem, jež patří ke skrytému „kvašení“ případu nepochybně patří dokončení řízení proti obž. Luďkovi Pražákovi, vedené u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného pod sp.zn. 46 T 2/2015. Pan obžalovaný je v kauze významnou postavou, protože vybojoval na vedení úřadu souhlas s provedením licenčního řízení dne 31.prosince 2010. Sám se závěru přímo nezúčastnil, vzal si dovolenou. Žalobce pro něj žádal trest odnětí svobody v trvání deseti let. Senát, který je pověstný sklonem k vynášení vysokých trestů, jej ale rozsudkem z 25. října 2016 překvapivě zprostil obžaloby pro nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Žalobce se proti rozsudku samozřejmě odvolal a spis s odvoláním odešel 11.ledna 2017 k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Pro posouzení soudního rozhodnutí v tomto případě je důležité, že na rozdíl od Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové žalobce nepodezíral pana obžalovaného z podlehnutí vlivu rodinnému klanu Zemků, takže soud mohl připustit, že jednal v dobré víře a bez zlého úmyslu. Nicméně svým rozhodnutím postavil na hlavu celý způsob vyměřování trestů. Okolnost, že zprostil obž. Luďka Pražáka, bez jehož úsilí by se 31.prosince 2010 žádné řízení nekonalo, a úřednici, která vydala pochybné licence, potrestal pouze zákazem činnosti, zpochybnil přiměřenost vysokých trestů, uložených Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které údajně pochybily tím, že neumožnily napravení přehmatů výše zmíněné dvojice.

Pro rozhodování odvolacího soudu by ale měla být daleko významnější skutečnost, že obhajoba Aleny Vitáskové v součinnosti s odborníky Energetického regulačního úřadu prohloubila poznání o způsobu výpočtu škody, který uplatnil žalobce v obžalobě a začala uplatňovat odpovídající námitky. Žalobce vyšel z předpokladu, že majitelé elektráren získali vydáním licencí o silvestrovské noci nárok na zvýhodněnou sazbu podpory výroby elektřiny, takže by se při dvacetileté životnosti elektráren neoprávněně obohatili: společnost Saša Sun s.r.o. o 868,5 milionu korun českých a společnost Zdenek Sun s.r.o. dokonce o 1.013,2 milionů korun českých.

Mylnost žalobcových propočtů vyšla najevo počátkem r. 2013, kdy se změnil způsob vyplácení podpory fotovoltaickým elektrárnám. Stát původně svěřil tuto úlohu do rukou soukromých společností, v našem případě společnosti Actherm s.r.o. Od 1.ledna 2013 ale tuto úlohu převzala státní akciovka Operátor trhu energiemi a.s. (OTE a.s.), která okamžitě přestala zvýhodněnou cenu zmíněným elektrárnám proplácet, protože na ni neměly nárok. Ten měly pouze elektrárny, které po získání licence ještě v r. 2010 nebo i dříve  uzavřely smlouvu s odběratelem a uskutečnily první komerční dodávky energie do distribuční sítě. Tyto podmínky zmíněné elektrárny samozřejmě nemohly splnit, protože o silvestrovské noci nesvítilo slunce. Zásahem OTE a.s. se skutečně způsobená škoda omezila na 111 milionů korun českých. Zatím se hledá úřad, který by byl ochoten vymáhat neoprávněně vyplacené prostředky; od r.2013 se toho dosud nikdo neujal.

Pátrání po původu omylu dospělo k odbornému vyjádření z 10.září 2012, vydanému  znalcem, jehož si objednala policie. Znalec zanedbal výchozí cenový výměr Energetického regulačního úřadu, který platil až do 31.prosince 2010 a na základě podmínek, které platily až od 1.ledna 2011 přiznal zmíněným elektrárnám nárok na zvýšenou sazbu podpory. Jeho úvahu převzala jako zjevenou pravdu policie, žalobce, soud a v neposlední řadě i společnost Actherm s.r.o.

 Energetický regulační úřad se pokusil vyvolat proti znalci kárné řízení, ale neuspěl: podle jeho vyjádření k návrhu, které v plném rozsahu přijal předseda příslušného soudu, se vlastně nic nestalo: nešlo o znalecký posudek, ale pouze o odborné vyjádření, které bylo v podstatě nicotné, nemělo na výpočet škody žádný vliv.

Energetický regulační úřad šel ještě dále: podal trestní oznámení na společnost Actherm a.s., která vyplácela zvýhodněnou podporu, ač na ni elektrárny neměly nárok. Konec jeho snahy je kuriózní: podstata obvinění byla pro policisty natolik složitá, že trestní oznámení nesprávně pochopili jako obvinění úředníků, kteří jsou stíháni  ve výše zmíněné věci sp.zn. 46 T 7/2013 kvůli předložení padělané revizní zprávy. Protože se stanovením výkupní ceny elektřiny neměli nic společného, policie oznámení založila ad acta. S jejím právním názorem  se ztotožnilo státní zastupitelství, které jej přezkoumalo na základě stížnosti Energetického regulačního úřadu. Nemění to nic na tom, že trestní oznámení se ani zdaleka netýkalo osob, jež si policie vybrala jako podezřelé. Také nadále platí, že Actherm s.r.o. dva roky vyplácel částky, na které nebyl právní nárok.

Z uvedeného vyplývá, že vydání licence (byť vydané na základě pochybných podkladů) samo o sobě nevedlo ke vzniku škody a skutečnou škodu způsobila firma či lidé, kteří zůstali stranou zájmu policie a státního zástupce. Je s podivem, že toto nevyšlo najevo již v průběhu dokazování před soudem v kauze sp.zn. 46 T 7/2013.

Na závěr ve stručnosti připomínám, že zde nejde o jeden z případů, v nichž Energetický regulační úřad vydal licence rozestavěným elektrárnám. Z fotografií, pořízených družicí NASA 27. prosince 2010 je zřejmé, že elektrárny byly v podstatě dokončené. Fotografie měl k disposici žalobce i obhajoba, ale z nepochopitelných důvodů k jejich předvedení v soudní síni jako důkazu nedošlo. Proces výstavby elektráren zanechal nesmazatelné stopy v účetnictví investorů. Vyhodnotila je renomovaná poradenská firma PricewaterhouseCoopers ve znaleckém posudku, jímž správní soudy opovrhly. Z něho vyplývá, že na zařízení v hodnotě 1,3 miliardy korun českých byly ke dni vydání licencí nedodělky přibližně za 60 tisíc korun českých.

Odvolací soud  bude mít obtížnou práci. Bude se muset vypořádat s mimořádným objemem odvolání a nových pohledů na některé podrobnosti skutkové podstaty. Z jeho rozhodnutí poznáme, zda dosud platí společenská objednávka na likvidaci „drzé holky“ Aleny Vitáskové, která stejně odchází z vedení Energetického regulačního úřadu a solárním baronům již škodit nebude, či zda dosud trvá zájem na přivedení Zemkova holdingu ke krachu.