úterý 21. března 2017

O NEROVNOSTI ZBRANÍ

Je jistě užitečné, že stát stíhá pachatele trestných činů. Plní tím jednu ze služeb občanům, která jeho existenci dává smysl. Trestní stíhání by se ale nemělo změnit v hon na nešťastníky, kteří vyvolali podezření jen neurčitými náznaky o spáchání zlých skutků a jejich pronásledovatelé jsou posedlí vůlí usvědčit je za každou cenu, aby svět přesvědčili o své pravdě a ukojili své pudy lovců lebek. Civilizovaná společnost musí trvat na úzkostlivém dodržování zásad spravedlivého procesu. Jakýkoli jiný přístup je cestou do pekel. Účelové porušování či obcházení pravidel kvůli usnadnění usvědčování je svou podstatou protiprávní a nemravné.

Vše výše uvedené samozřejmě znají a slovně uznávají kriminalisté, státní zástupci i soudci. Přeměna slov v činy se jim ale občas nedaří. Praxe ukazuje, že navzdory ušlechtilým názorům, které hlásají na veřejnosti, navzdory srozumitelným pravidlům spravedlivého procesu a rozvinuté soustavě opravných prostředků tu a tam pošlou za mříže nevinného člověka  nebo aspoň uloží nepřiměřeně přísný trest. Nevím, jak často se to děje, ale ojedinělé případy nevinně odsouzených, kteří se nakonec za nějakých mimořádných okolností vrátí na svobodu, jsou nezpochybnitelnou skutečností. Jako laik, zabývající se dlouhé roky sledováním trestních procesů, jsem dospěl k přesvědčení, že ti zachránění jsou jen pověstnou špičkou ledovce.

Odnětí svobody není jen nespravedlivým trestem pro nevinného odsouzeného, ale dopadá také na jeho blízké. Představa, že možná několik desítek, možná několik set nevinných lidí strádá, protože vykonavatelé státní moci jednali v rozporu s právem a dobrými mravy a uvrhli nevinného člena jejich rodiny do vězení, je hrůzná. Vědomí této skutečnosti by mělo vést vykonavatele spravedlnosti k odpovědnosti, svědomitosti a zdrženlivosti při rozhodování. S obviněným by měli vždy jednat s vědomím, že jsou ve svých úvahách lidsky omylní, teprve pravomocný rozsudek obviněného změní ve viníka, a proto je na místě důsledně ctít jeho práva a rovnost postavení v průběhu celého trestního řízení.

Skutečnost je ale taková, že mnozí policisté, státní zástupci a bohužel i někteří soudci vidí v obviněných  předem odsouzenou verbež a podle toho se chovají. Vědí sice, že k základním principům spravedlivého procesu patří zásada rovných zbraní, ale bez výčitek svědomí ji zanedbávají, využívajíce své mocenské převahy. Jejich nepřízni se přednostně těší Romové, boháči a cizáci. Je-li někdo současně snědý, zámožný a cizí národnosti, má obzvlášť smůlu.

Zásada rovných zbraní znamená, že vymahatelé práva a obviněný mají stejně účinné prostředky k dosažení svých cílů. Z praxe vyvozuji, že ve skutečnosti je v trestním řízení, zejména v jeho předžalobní fázi, rovnost zbraní pouze  vytouženou vidinou. Stát má na své straně mocné organizace, vycvičené honce a zneužitelné technické prostředky, zatímco obviněný má pouze holé ruce, obhájce různé úrovně a právo volit prostředky obhajoby.

Nerovnost začíná již při zadržení podezřelého, když mu zásahová jednotka ještě za tmy vyrazí dveře a s řevem vpadne do bytu, kde připraví šok nic netušícím obyvatelům. Jsou známy případy, kdy zakuklenci tímto způsobem vnikli do nesprávného bytu. Při zadržení dochází často k násilí proti podezřelému: je povalen na zem a spoután, ačkoli nemá u sebe zbraň a neklade odpor. Kdyby se ale postižený občan bránil proti policejnímu násilí, dopustil by se zločinu.

Těchto demonstrací síly přibývá a z velké části jsou zbytečné: leckdy by k dosažení účelu stačilo předvolání podezřelého na policejní služebnu nebo v krajním případě vyslání nenápadné policejní hlídky. Zažil jsem zatýkání gestapem: u domovních dveří zazvonili  dva muži v kožených pláštích, bez křiku vstoupili dovnitř, zatčení a zběžnou domovní prohlídku provedli v klidu. John Bok vzpomíná, že při žádném z četných zatčení mu estébáci nepřiložili pouta.

Nerovnost pokračuje nařízením domovní prohlídky, uvalením odposlechu telefonu a použitím jiných nástrojů sledování podezřelých osob. Soud o nich rozhoduje, aniž by dal zájmové osobě možnost se vyjádřit. Samozřejmě, kdyby tomu bylo jinak, odpadl by efekt nečekanosti, opatření by ztratilo účinnost. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že policie takto vniká do soukromí nic netušících lidí a využívá proti nim jejich bezbrannosti. Pokusí-li se ale někdo získávat informace ze zákulisí jednání orgánů, které „mu jdou po krku“, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání.

V mnoha případech soudy povolují průniky do soukromí podezřelých neuváženě a bez vyčerpávajícího odůvodnění navrhovatelem. Ve známém případu zrušení rozsudku nad Davidem Rathem rozhodnutím Vrchního soudu v Praze právě kvůli použití vadných soudních rozhodnutí o povolení odposlechů vypukla velká nevole vůči předsedovi senátu Pavlovi Zelenkovi. Na opatření proti soudcům, kteří vykonávali svou pravomoc nedbale, nebo se chovali nepřístojně vstřícně vůči požadavkům státních zástupců, ale nedošlo.

V případě rozhodování o vzetí do vazby si v některých případech státní zástupci vybírají soudce, kteří budou rozhodovat o návrhu na uvalení vazby. Při tom případně porušují pravidla  určení místní příslušnosti soudu a vlastně tak odebírají obviněného zákonnému soudci, tedy zasahují do jeho ústavního práva. Tento nemrav bují zvláště na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Obviněný ale nemá vůbec žádnou možnost volit soudce, jenž bude rozhodovat o jeho osudu. Může se ovšem následně domáhat zrušení rozhodnutí nepříslušného soudce, jenž ho poslal do vazby, ale se stížností nejblíže vyššímu soudu obvykle neuspěje a případný úspěch ústavní stížnosti se dostaví tak pozdě, že již nemá praktický význam.

Koncentrátem důkazů o nerovnosti zbraní jsou anomálie ve vazebním řízení Shahrama Abdullaha Zadeha, obžalovaného v kauze Krajského soudu v Brně sp.zn. 46T 5/2015 jako domnělého šéfa sítě daňových podvodníků. Za účelem uvalení vazby na začátku jeho trestního stíhání jej státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Aleš Sosík nechal zavléci z Prahy až k Okresnímu soudu ve Znojmě do rukou soudkyně Kateřiny Kafkové, ačkoli k porušení ustanovení o místní příslušnosti soudu dle mého laického názoru kromě jeho libovůle nebo zajištěné vstřícnosti soudkyně nebyl žádný právně opodstatněný důvod. Aby nemusel po uplynutí roční lhůty nařídit jeho propuštění z vazby, obžalobu podal v poslední den lhůty, i když vyšetřování žalovaných daňových úniků nebylo dokončeno. Když se pak pan obžalovaný po 22 měsících ve vazbě dostal dne 1.února 2016 na svobodu po složení rekordní kauce 150 mil. Kč, nechal jej státní zástupce KSZ Brno Jiří Kadlec zadržet policií přímo na dvoře věznice a podal na něj návrh na uvalení předběžné vazby. Takové „překvapení“ má dle mého laického názoru povahu psychického týrání obviněného i jeho blízkých. Krajský soud v Brně ale ve vazebním řízení  dne 4.února 2016 návrhu na vzetí do vazby nevyhověl, a to jednak s přihlédnutím ke složení rekordní kauce a dále kvůli absenci hmotněprávních důvodů pro uvalení předběžné vazby. Státní zástupce Jiří Kadlec nebyl za týrání a neoprávněný útok na osobní svobodu pana obžalovaného volán k odpovědnosti _ vždyť jen uplatnil nesprávný právní názor. Bez  ohledu na složení rekordní kauce se ale Shahram Abdullah Zadeh dostal do vazby znova v novém řízení u Městského soudu v Brně. Návrh na vzetí do vazby podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát. Soudce Městského soudu v Brně Aleš Dufek pak ve vazebním řízení dne 4. prosince 2016 rozhodl o uvalení vazby útěkové, koluzní a předstižné se započtením počátku vazby od 2.prosince 2016. Z pěti obviněných útěkovou vazbou zatížil pouze Shahrama Abdullaha Zadeha.

Soudce se kaucí nenechal zmást, i když jiný soud již 4.února 2016 rozhodl, že je pojistkou proti útěku i  v jiné kauze, než v které byla složena. Je pozoruhodné a překvapivé, že Krajský soud v Brně jako soud stížnostní rozhodnutí o uvalení útěkové vazby nezrušil: jeden soud vydal o stejné otázce dvěma senáty dvě rozdílná stanoviska, čímž potvrdil podezření, že rozhodnutí českých soudů jsou nepředvídatelná. Domněnka, že hrozba propadnutí kauce jako následku útěku kvůli novému trestnímu stíhání by byla neúčinná, mi připadá nelogická.

Dne 3. března 2017 vypršela tříměsíční lhůta platnosti rozhodnutí o uvalení koluzní vazby. Přestože neproběhlo nové vazební řízení k možnému návrhu na její prodloužení, režim koluzní vazby dále trvá. Důvod neznám, ale je jasné, že došlo k porušení zákona.

Výše uvedená historie vyvolává podezření, že státní  zástupci a soudci, kteří se zabývají věcmi Shahrama Abdullaha Zadeha, od počátku usilovali o držení kauce na účtě soudu a pana obžalovaného za mřížemi. V tomto ohledu měli zcela jistě v rukou silnější zbraně než jejich oběť. O rovnosti zbraní nemůže být řeči. Zmínky o státním banditismu nejsou tak úplně od věci.

Nerovnost zbraní se uplatňuje i ve vztahu k pokusům o ovlivňování svědků. Když si jeden ze spoluobžalovaných Shahrama Abdullaha Zadeha postěžoval soudci Aleši Novotnému, že jej policisté vydíráním nutili, aby podal falešné svědectví proti Zadehovi, kterého osobně vůbec nezná a o jehož činnosti nic neví,  pan soudce oznámení pouze založil do spisu, aniž by podnikl opatření na ochranu oznamovatele. Nicméně později začala policisty vyšetřovat Generální inspekce bezpečnostních sborů. Jako deus ex machina ale zasáhl výše zmiňovaný státní zástupce Michal Galát, který případ inspekci odebral a přikázal policii. Není známo, že by pak policisté byli stíháni za nezákonné zacházení s vydíraným spoluobžalovaným.

Jeden ze svědků z výše zmíněné kauzy Krajského soudu v Brně sp.zn. 46T 5/2015, který při výpovědi v přípravném řízení škodil Shahramu Abdullahu Zadehovi, mu přes prostředníka nabídl změnu výpovědi. Stejnou cestou se s nabídkou svědectví ve prospěch pana obžalovaného nabídli další dva výtečníci. Jednání  s prostředníkem probíhala v době, kdy byl Zadeh ve vazbě a nic o nich nevěděl. Vedl je nezmocněný advokát. Po propuštění z vazby Shahram Abdullah Zadeh nabídku přijal a své údajné dobrodince odměnil, i když měl o použitelnosti jejich svědectví pochybnosti a není jisté, že by je skutečně použil. Od odměněných se pak dočkal svérázného projevu podpory: o svém jednání v jeho prospěch uvědomili policii, které odevzdali přijaté odměny.

Je to další příklad nerovnosti zbraní: policisté, kteří vydíráním nutili svědka ke křivé výpovědi, zřejmě ušli potrestání. Naproti tomu Shahram Abdullah Zadeh, který odměnil  faktické spolupracovníky policie za údajné dobrovolné úplatné jednání v jeho prospěch, se dostal do vazby.

Nerovnost zbraní se často projevuje při pokusech účastníků řízení o vyvolání kárného řízení proti nemravně se chovajícímu soudci.  Neuspějí téměř nikdy. Je to pochopitelné, pokud návrhem na kárnou žalobu napadají rozhodnutí soudce ve věci. Ale neuspějí ani tehdy, když dokazují, že soudce lhal nebo je osobně urazil či šikanoval. Výlučné postavení kárných žalobců mají všichni předsedové soudů. Občas slýcháme názor takových autorit, jakými bezesporu jsou předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa nebo předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová,  že soustava kárných žalobců selhává. Je to pravda: předsedové soudů nakládají často s kárnými   podněty jako s horkou bramborou. Nejdříve je přehrají na některého z místopředsedů, o nichž v zákoně jako o kárných žalobcích nebo zástupcích kárného žalobce není zmínka. Pokud se s nimi předkladatel návrhu kvůli tomu pustí do sporu, „zaúkolují“ ministra spravedlnosti, který má rovněž pravomoc kárného žalobce. Ale na ministerstvu se podání zmocní ředitel odboru kontroly, který nemá pravomoc kárného žalobce a postoupí je předsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Šámalovi, o němž je známo, že z principu odmítá zabývat se kárnou agendou. Vzkaz kárných žalobců stěžovateli je jasný : máte smůlu, zapomeňte.

Nerovnost zbraní se někdy projevuje při pokusech o trestní stíhání provokatérů, kteří křivým obviněním vyvolali zbytečný soudní proces. Vyprávět by o tom mohl  např. bývalý ministr dopravy Vít Bárta. Jeho bývalí blízcí spolupracovníci vyvolali trestní stíhání, které mu zničilo politickou kariéru a pochovalo jím podporovanou politickou stranu Věci veřejné. Dosáhl nakonec zprošťujícího rozsudku, který obstál i proti dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Policie a státní zástupci se ale rozsudkům nepodřídili a záškodníky ochránili před trestním stíháním. Podobně velkoryse se chovají orgány okresu Znojmo k recidivistovi Karlovi Peerovi,  který nařkl ods. Jaroslava Schindlera, že příslibem finanční odměny přiměl Antonína Škrdlu, aby na sebe vzal odpovědnost za jeho trestný čin (podrobnosti v mých článcích o „znojemském justičním skandálu“, např.  Jak se soudí ve Znojmě VII z 12.11.2016). Způsobil tím obrovské komplikace a finanční náklady státu i účastníků řízení o povolení obnovy procesu. Místní orgány jej ale ochránily před stíháním pro pomluvu a poškozování cizích práv.

Dojde-li ke shodě v záměrech mezi policií, státním zástupcem a soudcem, běžný občan nemá téměř šanci jejich obranný val prorazit. Platí to stejně, rozhodnou-li se ho „udělat“ nebo znemožnit mu odvetu za křivdu, spáchanou na něm chráněncem orgánů. Rovnost zbraní se pak  stává pouhou iluzí.




sobota 11. března 2017

NÁPRAVA ZNOJEMSKÉHO JUSTIČNÍHO SKANDÁLU V NEDOHLEDNU

Někteří státní zástupci projevují neuvěřitelnou bezohlednost jak k obžalovaným, tak ke státní pokladně : posedlí potřebou projevovat svou moc bojují za svou pochybnou pravdu tvrdošíjně, i když je již všem jasné, že jimi podaná obžaloba není nic než pustý blud. Nepochybně k nim patří znojemská exprokurátorka Jarmila Goldová, spjatá s případem, o němž jsem psal jako o „znojemském justičním skandálu“ od r.2013 opakovaně, naposled 16. ledna 2017.

Shrnu v kostce, o co se jedná. V r.2005 odsoudil Okresní soud ve Znojmě senátem Jaromíra Kapinuse Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. Tomáš Čepura se k činu doznal a svým svědectvím do případu vtáhl Jaroslava Schindlera, který se ale k činu nikdy nedoznal, i když ho měla usvědčovat pachová stopa. Jarmila Goldová u toho působila jako dozorová státní zástupkyně v přípravném řízení a následně jako žalobkyně ve všech dalších fázích řízení až do současnosti. Rozhodnutí přezkoumal v odvolacím řízení Krajský soud v Brně a ještě v r. 2005 je potvrdil rozsudkem. V r. 2011 odsoudil stejný soud senátem Pavla Rujbra ze stejné  skutky Antonína Škrdlu a jeho pomocníky. Tím se situace vymkla logice. Jaroslav Schindler se proto pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse s vydatnou podporou žalobkyně Jarmily Goldové trval na správnosti rozsudku z r. 2005. V protismyslném názoru jej utvrdil stížnostní senát Krajského soudu v Brně, jemuž předsedal exkomunista Aleš Flídr. V jeho usnesení se poprvé objevila fantasmagorická myšlenka, že doznání  Antonína Škrdly by mohlo být účelové.

V listopadu r.2013 rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem na základě stížnosti pro porušení zákona ministryně Marie Benešové, že nepovolením obnovy procesu z r. 2012 byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Od té doby jako laik chovám podezření, že se „ justiční skandál“ změnil v justiční zločin. Následně proběhla s obsáhlým dokazováním řízení o povolení obnovy obou procesů, v nichž obstál jako správný Rujbrův rozsudek nad Antonínem Škrdlou a jeho pomocníky, zatímco v případě Tomáše Čepury a Jaroslava Schnindlera byla povolena obnova procesu. Exprokurátorka Jarmila Goldová s tím nesouhlasila a podala proti usnesení senátu Jaromíra Kapinuse stížnost. Krajské státní zastupitelství ale přezkoumalo její rozhodnutí a stížnost stáhlo. Kromě pětiměsíčního zdržení řízení více škod nenapáchala.

Proběhlo nové hlavní líčení s úplným dokazováním, které 11.listopadu 2016 dospělo k zprošťujícímu rozsudku. Justiční skandál či zločin tím ale konce nedosáhl. Žalobkyně Jarmila Goldová se opět odvolala, protože se prý soud řádně nevypořádal s usvědčujícími důkazy, které vedly k původnímu rozsudku. Nadřízené státní zastupitelství tentokrát dalo jejímu zoufalému jednání zelenou.

Neobávám se, že odvolání povede k novému odsouzení Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera. Nejvyšší soud ČR rozsudkem jednoznačně potvrdil, že není možné, aby za stejný skutek byli odsouzeni dva lidé. Novým odsouzením podle původní obžaloby by se obnovil stav, který Nejvyšší soud ČR vedl k závěru o porušení zákona nepovolením obnovy. Odsouzení za nějakou dříve neznámou formu spoluúčasti na trestných činech Antonína Škrdly není  rovněž možné, protože tomu brání tzv. zásada obžalovací (akuzační princip), která stanoví, že obžalovaný může být odsouzen pouze na základě obžaloby za skutek, který v ní byl popsán. Ostatně Jarmila Goldová během řízení o povolení obnovy nepředložila žádné nové, dříve neznámé důkazy, jež by mohly vést k závěru, že se odsouzení přece jen na skutcích Antonína Škrdly nějak podíleli. Pouze opakovaně upozorňovala, že v jejich neprospěch svědčí pachové stopy, ale s její námitkou se předseda senátu vypořádal v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu. Záznamy o zjištění jejich pachových stop skutečně existují, ale pokud jsou nějakým důkazem, pak dle mého laického názoru jen o tom, že si neodpovědní policisté pomohli z důkazní nouze nezákonným jednáním.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zprošťující rozsudky, odvolací soud nemá jinou možnost, než pochybné odvolání zamítnout nebo rozhodnout o vrácení věci soudu prvního stupně. Protože jsem absolvoval všechna jednání této skandální frašky, nedovedu si představit, že by soud rozhodl v novém řízení jinak než opětovným zproštěním.

Čekání odsouzených na spravedlnost bylo i tak hodně dlouhé: od právní moci, která nastala vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího dne 1.  září 2005 do 11.listopadu 2016. Mohlo již definitivně skončit, nebýt tvrdošíjné exprokurátorky.  Mezitím čas běží dál. Vybavuje se mi pojem „trestání časem“ z díla Jiřího Wolkera: čekání obviněných na definitivní rozhodnutí o jejich osudu je nepochybně „trestáním časem“, ne-li přímo týráním.V rozhodnutí žalobkyně protahovat dále proces se projevuje odcizený vztah k lidem, které patrně vnímá jako pouhé případy a verbež,  předem určenou k odsouzení podle jejích představ. Ale nejde jen o to, že v důsledku jejího rozhodnutí budou Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler čekat na spravedlnost o něco déle, ale kromě toho bude zcela zbytečně krvácet státní pokladna: vždyť jednání soudu je nákladné. Samozřejmě, daňovým poplatníkům nezbývá, než trpně přihlížet k plýtvání jejich penězi vrtošivou žalobkyní.

Jarmila Goldová má na vzniku „znojemského justičního skandálu“ větší vinu než soudci, protože vše začalo tím, že nedbalým dozorem nad činností policie umožnila podsunout soudu falešné doznání Tomáše Čepury. Významně se pak přičinila o zamítnutí žádosti o povolení obnovy v r.2012, tedy o vznik rozhodnutí, které Nejvyšší soud ČR označil za nezákonné. Vzepřela se proti usnesení soudu o povolení obnovy ze 14. července 2015 a vyvolala tím průtahy v řízení v délce pěti měsíců. A nyní se pokouší vyvolat další běh promarněného času.Právě neužitečnost jejího počínání mě popouzí

Podle mého laického názoru by ji měl potrestat kárný soud. Za větší část jejích špatných činů trestána být nemůže, protože vypršely procesní lhůty. V úvahu tak připadá již jen posouzení kárným soudem jejího chování v řízení o povolení obnovy procesu a jejího rozhodnutí podat odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Ale před kárný soud se nedostane, protože její nadřízení hodnotí její poklesky jako pouhé zaujetí nesprávného právního názoru, a na ten má každý státní zástupce svaté právo. Jenže způsob, jakým Jarmila Goldová vyhodnotila rozsudek z 11.listopadu 2016, není prostým zaujetím nesprávného právního názoru. Ve skutečnosti jde o názorový exces, který by měl zbavit jeho nositelku práva na toleranci: vždyť ignoruje rozsudek Nejvyššího soudu ČR a výsledky dokazování ve třech na sebe navazujících soudních jednáních, které vyústily v senátní rozhodnutí, z nichž dvě jsou pravomocná. Ovšem falešná stavovská solidarita jí poskytuje ochranu, takže potrestána nebude.


pondělí 6. března 2017

SEŠLI SE VÍTĚZOVÉ NAD „JUSTIČNÍ MAFIÍ“ II.

Studentský spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22.února 2017 panelovou diskusi ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ČR. První část poznámek ke knize vyšla na mém bloggu 6.3.2017.

Dalším „zastavením na křížové cestě“ státního zastupitelství, jímž se Jan Lata v knize zabývá, je kauza bývalého místopředsedy vlády a dnešního zlínského hejtmana Jiřího Čunka, ozvláštěná odnětím a přikázáním věci usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a následným zastavením trestního stíhání jihlavským okresním státním zástupcem Arifem Salichovem. Autorův pohled na ni je celkem objektivní. Zajímavost líčení by zvýšilo rozšíření pozornosti na související  trestní stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, kteří strojili past na Marcelu Urbanovou, korunní svědkyni proti Jiřímu Čunkovi, aby se nakonec sami dostali před soud. Navzdory preciznímu prvostupňovému rozsudku bylo jejich trestní stíhání nakonec „zázračně“ zastaveno. Trestního stíhání se dočkala i Marcela Urbanová. Odůvodnění jeho zastavení státním zástupcem je skutečná perla: lhala nevědomě.

Ztotožňuji se s autorem v názoru, že zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do kauzy Jiřího Čunka byl nejen protiprávní, ale  i nadbytečný, protože v dané důkazní situaci by musel být zproštěn obžaloby.

Poukazuji ale na příznačnou nedůslednost všech ministrů spravedlnosti, kteří od vypuknutí aféry na ministerstvu panovali, že dodnes neexistuje žádný oficiální dokument, který by jednoznačně prohlásil za nezákonné výše zmíněné usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Zejména nebyl objasněn mechanismus, který ho dotlačil k vydání  zmíněného usnesení.

Nesporně došlo k hrubému,  politicky motivovanému zásahu do živého případu. KDU-ČSL hrozila vystoupením z vlády, pokud bude Jiří Čunek postaven před soud. Premiér Topolánek se pokusil dohodnout s Renatou Veseckou na odvrácení nebezpečí. Podle důvěryhodného zdroje nepochodil a o vzdorovité dámě se pak vyjádřil zcela negentlemansky. Zadání místo ní zvládl někdo jiný. Netuším, kdo a jak to zařídil. Když kvůli zásahu NSZ vypukl mediální poprask, Renata Vesecká „naskočila do jedoucího vlaku“ a snažila se hájit pochybnou čest svého úřadu proti kritikům. Tím na sebe vzala odpovědnost a vysloužila si pozdější pád.

Následně vypukla „válka žalobců“ a s ní spojená mohutná štvavá kampaň proti skupině „justičních mafiánů“, kterou vytipovala Marie Benešová stylem, připomínajícím sestavování protistátních spikleneckých center zlopověstnou StB. Napadení „mafiáni“ posléze odpověděli žalobou na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Proces se ale stal prostorem pro vystupňování útoků proti nim. Přesto nakonec skončil formálním smírem stran.

Marie Benešová nebyla jedinou hnací jednotkou mediální šikany „mafiánů“. Nezastupitelnou roli sehrála také ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, kterou Jan Lata velkoryse přehlédl. Bez jejího přičinění by nevznikla fáma o utajovaných schůzkách přátelského trojlístku Renaty Vesecké, Pavla Kučery a Pavla Němce, které ve skutečnosti vůbec utajované nebyly a měly soukromou povahu. S bývalým ministrem se původně neznala, přesto přijela z Ostravy vystavit své  půvaby na barové stoličce na jeho rautu na rozloučenou s ministerstvem. Dlouhodobě se přátelila s Pavlem Kučerou a Renatou Veseckou, takže nebylo nic divného na tom, že ji s ním později seznámili a že ji přizvali na oslavu Kučerových narozenin do brněnské kavárny (údajnou utajenou schůzku). Následně  se dostala k jejich stolu při rautu, pořádaném při slavnostním otevření nové budovy Okresního státního zastupitelství v Jihlavě.  Zde údajně slyšela Pavla Kučeru prohlásit, že „hrozí-li pád vlády, musí jít nezávislost justice stranou“. Její výpověď nikdo další nepotvrdil. Přesto „bojovníci proti justiční mafii“ hromadně přijali výrok za prokázaný. Hojně  se pak přemílal před soudem v navazující kauze“ justiční mafie“ a v kárném řízení proti Pavlu Kučerovi. Také jej cituje Jan Lata. Právě proto je zvláštní, že v knize nevěnoval kárnému řízení pozornost. Oba soudní procesy jsem sledoval v soudní síni.

Nikdy jsem nechápal, proč údajný Kučerův výrok vyvolal takové vzrušení. Pokud by jej skutečně vyslovil, byl by pouze odezvou na debaty, které v té době vedla nejen odborná veřejnost. V situaci, kdy hrozilo vystoupení KDU-ČSL z koalice, státní zastupitelství se nakonec podrobilo politické zakázce. Je to smutné, ale je to tak. Zmíněný výrok by tedy byl v souladu se skutečností a mohl by  být neradostným komentářem k politickým tlakům na státní zastupitelství či ironickým pošklebkem, ale nic nedokazuje, že byl míněn jako návod k nemravnému a protiprávnímu jednání státních zástupců a zejména není prokázána příčinná souvislost mezi názory Pavla Kučery a jeho přátel a počinem Stanislava Potoczka.

Při  procesu „justiční mafie“ proti Marii Benešové dva důvěryhodní svědci vypověděli, že u stolu v Jihlavě zazněl ještě jeden „kacířský“ výrok: „ Jiří Čunek musí být postaven před soud, protože je prasák a osahává ženské“. Podle svědků jej vyslovila výše zmíněná Zlatuše Andělová, stojící na straně paní žalované. Žádné pobouření kvůli tomu nevypuklo, nepostihlo ji  kárné  řízení. Svědčí to o nerovnosti  postavení  strany Marie Benešové a „mafiánů“. Také tuto příznačnou drobnost Jan Lata pominul, pokud o ní ovšem věděl.

Od „války státních zástupců“ Jan Lata přešel poněkud neorganicky k vypuzení Vlastimila Rampuly z postavení vrchního státního zástupce v Praze a soudě podle zmíněné zprávy České justice si capo di tutti capi Jiří Pospíšil na toto téma zatančil při panelové diskusi vítězný taneček. Podle mých poznatků záležitost Vlastimila Rampuly souvisí s „válkou žalobců“ a bojem proti „justiční mafii“ velmi volně.  Po odvolání Renaty Vesecké bylo jeho brzké odvolání nabíledni, neboť byl jejím dlouhodobým spolupracovníkem. Sám Vlastimil Rampula dělal vše pro to, aby rozzlobil nové nadřízené: spolu s Renatou Veseckou se vzepřel proti odvolání krajského státního zástupce Jiřího Křivance ministrem Pospíšilem a znemožnil jmenování nástupce tím, že nikoho nenavrhl. Posléze podal trestní oznámení pro únik informací, které směřovalo proti Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. K nesouladu mezi ním a ministrem Pospíšilem přispěla také ostuda s nevyužitím výzvy švýcarské prokuratury, aby se Česká republika připojila v adhesním řízení s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné. Jiří Pospíšil vinil z debaklu Vlastimila Rampulu, který mu to ale tvrdě vracel, a to dle mých poznatků asi oprávněně. O motivaci rozhodnutí k jeho odvolání toho v knize mnoho není a Jiří Pospíšil se při panelové diskusi také nepochlubil.

Pavel Zeman  poměrně brzy po svém  jmenování navrhl Jiřímu Pospíšilovi jeho odvolání a ministr jeho návrhu s radostí vyhověl. Jenže sebevědomý žalobce, pocházející z kraje, v němž „ ztepilým šuhajům hoří v žilách krev“ a ti se nenechají  bít ani urážet, se vzepřel soudní žalobou. Kancelář vyklidil, ale po úspěchu žaloby se zase do ní vrátil, a toto se opakovalo. Jiří Pospíšil zvítězil teprve tehdy, když si na sepsání kasační stížnosti najal advokátku Hanu Marvanovou. Při panelové diskusi se tím ovšem nepochlubil. Přiznám se, že jsem v té době Vlastimila Rampulu kritizoval za bezohlednost k řízenému úřadu. Obecně jsem zastáncem principu „kdo jmenuje, odvolává“ a držitelé funkcí, obsazených jmenováním, nemají nárok na existenční jistotu.

Postupně se Jan Lata propracoval až k noci 13. června 2013, kdy pod dozorem místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci horda příslušníků Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu spustila „ realizaci“, pro kterou se později ujala přezdívka „Nagygate“ a ve svých důsledcích vedla k pádu vlády, novým volbám a citelným změnám v politickém prostředí státu. K jeho cti je třeba říci, že se nikterak nesnaží zastřít nicotné výsledky této monstrózní akce. Zde se ale zastavil a nepokračoval komentářem k vyprofilování malého Vrchního státního zastupitelství v Olomouci do podoby „speciálu“ s celostátní působností pro zvlášť závažné případy s politickým nebo korupčním pozadím, popř.  s mimořádnými hospodářskými škodami. Vývoj je skutečně zvláštní, neboť v době předlistopadového režimu se asi nikdy nestalo, že by u okresního soudu intervenoval prokurátor  republikové prokuratury, zatímco dnes se podobné jevy vyskytují.

Lituji, že Jan Lata nezahrnul do přehledu vývoje státního zastupitelství důsledky „imunitní reakce“ tradičních politických stran na vpád prvních „vizigotů“ (zde myšleno: strany Věci veřejné) do jejich pašalíku. Mám na mysli nejméně dva významné trestní procesy s nesmírně zajímavou předehrou v politických přestřelkách: proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi a proti bývalému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu. V obou případech došlo k zneužití orgánů činných v trestním řízení k dosažení politických cílů a v obou státní zastupitelství vyhovělo politickému zadání. V jeho plnění pokračovalo i po zprošťujících rozsudcích tím, že poskytlo ochranu před trestním stíháním osobám, které nespravedlivé procesy vyvolaly.

S autorem se shoduji v názoru na potřebnost přijetí nového zákona o státním zastupitelství. V tomto směru  sleduji názorovou linii spolku Šalamoun, která nakonec vyústila až v předložení alternativního návrhu zákona o státním zastupitelství, který se dostal do eklepu Poslanecké sněmovny a prošel neúspěšně (jinak to být nemohlo) meziresortním připomínkovým řízením. Přes dílčí výhrady, které bych mohl mít k podobě vládního návrhu, který prošel prvním čtením v Poslanecké  sněmovně dne 12. června 2013, lituji jeho stažení  dne  24. července 2013 Rusnokovou vládou na návrh ministryně Marie Benešové: kdyby projednávání zákona dospělo do jeho přijetí, zaniklo by Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Pavel Zeman by ze zátiší za zády Ivo Ištvana nemohl zavírat oči nad nepravostmi, jichž se pracovníci tohoto úřadu tu a tam dopouštějí. Nedávné stažení návrhu zákona z Poslanecké sněmovny ministrem Robertem Pelikánem patrně odsunulo jeho schválení o další řadu let.

Z roztroušených zmínek o činitelích, kteří procházejí Latovým vyprávěním, u některých by se daly sestavit jejich medailonky. Autor dobře vystihl „ústnatost“ a žlučovitost Marie Benešové. Jeho obraz Jiřího Pospíšila není zrovna líbivý, a to se nezmiňuje o jeho potřebě zastřít svou malost špiněním předchůdců. Na Lenku Bradáčovou se mu nedostalo barev, ač  jde o velmi výraznou osobnost. Sympaticky popsal energický nástup Pavla Zemana do funkce a prvních devatenáct měsíců jeho působení. Ale nepozastavil se nad jeho současnou pasivitou, z které ho usvědčuje jak opuštění záměru prosadit nový zákon o státním zastupitelství, tak mlčení k občasným  výstřelkům státních zástupců, zejména Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Působí to dojmem, že je Pavel Zeman unaven až znechucen překážkami pro uskutečnění snů, s nimiž nastupoval do úřadu.

Ačkoli se v popisu vývoje státního zastupitelství z velké části s Janem Latou shoduji, naopak mám zcela jiný názor na způsob začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů, na vztah státního zastupitelství k Ministerstvu spravedlnosti ČR a na nezávislost státních zástupců. Nemyslím, že dosažení cílů, které si v tomto ohledu kladou politizující státní zástupci, by přineslo výrazné zvýšení úrovně činnosti státního zastupitelství. Je pozoruhodné, že ve Spolkové republice Německo a v Rakousku je postavení státních zástupců zdánlivě horší než u nás: mají postavení úředníků a nedávno jsme byli svědky odvolání „na hodinu“ generálního prokurátora SRN nikoli vládou, ale „pouhým“ ministrem spravedlnosti. Přesto je v obou zmíněných státech pořádek a jejich věznice nepraskají ve švech.

Za daleko důležitější než cíle, o  jejichž dosažení politizující státní zástupci usilují, považuji podstatné zvýraznění jejich odpovědnosti za výsledky práce včetně odstranění překážek pro uplatnění regresní spoluúčasti na odškodnění poškozených účastníků trestního řízení, a včetně odbourání bezzubého systému kárného řízení a nesnadné odvolatelnosti. Vyšší tlak na vymáhání odpovědnosti nelze dosáhnout v situaci, kdy nejvyšší státní zástupce je podřízen pouze pánubohu, proto podporuji jeho podřízení ministrovi spravedlnosti. Vše je ostatně patrné z výše zmíněného návrhu alternativního zákona.

V epilogu si autor postěžoval na některé politiky a publicisty, kteří reptají, že se státní zástupci „vymkli veřejné kontrole a jsou někdy líčeni jako horda nekompetentních a nekontrolovaných prokurátorů, kteří chtějí kriminalizovat běžné politické jednání, používají protiprávní metody a mají mocenské ambice“. Jako vzor „zlobivých“ médií uvedl portál Česká justice, provozovaný  „bývalými spolupracovníky Pavla Němce Petrem Dimunem a Ivo Hartmannem. Podle mého názoru uvedený obraz státních zástupců je přiléhavý pro některé pokřivené jedince, kteří se takto chovají a přivádějí  do neštěstí nevinné lidi. Zasahují do práv občanů bezohledně a beztrestně, protože celá soustava je chrání proti postihu za špatné skutky. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění za neoprávněné věznění, ale viníci mezi státními zástupci na to nepřispívají.  Pokud se týká České justice, mně připadá spíše příliš krotká, nicméně považuji za vhodné trochu poopravit její obraz. Petr Dimun byl skutečně velmi blízkým spolupracovníkem Pavla Němce, ale po jeho odchodu z ministerstva pracoval několik let pro Jiřího Paroubka. Hojně rozšířená domněnka, že Česká justice je nástrojem Pavla Němce, tak stojí na vodě a sám bývalý ministr ji odmítá.


V každém případě Jan Lata napsal knihu, která je čtivá, zajímavá a užitečná, byť jeho názory zcela jistě nedojdou obecného souhlasu. Hlavně  je cenná jako podnět k veřejné debatě.

neděle 5. března 2017

SEŠLI SE VÍTĚZOVÉ NAD „JUSTIČNÍ MAFIÍ“ I.

Studentský spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22.února 2017 panelovou diskusi ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zprávu o tom přinesl server Česká justice. Panelisté – Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně v Praze, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, Jiří Pospíšil, bývalý ministr nespravedlnosti a europoslanec za TOP 09 a Jan Lata – se v diskusi stylizovali do postavení vítězů nad „justiční mafií“, zde zhmotněnou v postavách Renaty Vesecké, bývalé nejvyšší státní zástupkyně, a Vlastimila Rampuly, bývalého vrchního státního zástupce v Praze. „Poražení“ nebyli pozváni a nezúčastnil se ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a poslankyně Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně, v dobách kauzy „katarský princ“ a  „války státních zástupců“ nejhlučnější osobnost mezi bojovníky proti „justiční mafii“.

Jako pamětníka mě složení panelistů udivilo. Lenka Bradáčová byla v době „války státních zástupců“ nejvýraznější postavou mezi odpůrci Renaty Vesecké vedle Marie Benešové, která ji mediálně zastínila díky svému „pavlačovitému“ vystupování. Její účast proto považuji za přirozenou. Josef Baxa sice nehrál v oněch šarvátkách významnou roli, pokud vůbec jakou, ale je to moudrý muž s čistýma rukama a vnímavý pozorovatel dění v justici, námitky proti jeho účasti by byly nemístné.  Naproti tomu přítomnost Jiřího Pospíšila je dokladem platnosti přísloví „drzé čelo je nad poplužní dvůr“: v době svého prvního ministerského mandátu zaštiťoval pachatele protiprávního zásahu do kauzy Jiřího Čunka a podílel se na pronásledování jejich odpůrců způsobem, pro který mu nesporně sluší označení „capo di tutti capi justiční mafie“. Potrestal odvoláním tři rebelující vedoucí státní zástupce, kteří ale ve správním řízení soudním dosáhli zrušení jeho rozhodnutí. Když se vrátil do úřadu jako ministr Nečasovy vlády, jmenoval je znova na jejich místa. Stát musel jeho obětem zaplatit několik milionů Kč jako odškodné. V druhém mandátu sice navrhl vládě odvolání Renaty Vesecké z funkce, ale vedl si při tom s nepřehlédnutelnou zbabělostí. Pokud se dnes předvádí jako podílník na vítězství nad „justiční mafií“, je to v nejlepším případě trapné.  Jako ministr skončil potupným odvoláním z hodiny na hodinu. Sdílím autorovy pochybnosti o pravdivosti důvodů, jimiž premiér Petr Nečas vysvětlil jeho odvolání. Bylo by na čase, aby bývalý „pan Čistý“ konečně nalil národu čistého vína.

Kniha je čtivá jako dobře napsaná detektivka. Obsahově se dělí na dva tématické okruhy: na faktografický popis vývoje státního zastupitelství od jeho vzniku až téměř do dneška a na úvahy o optimálním začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu a o postavení státních zástupců se zaměřením na stupeň zabezpečení  jejich nezávislosti.

Historizující část sleduje vývoj státního zastupitelství po etapách, charakterizovaných postavami nejvyšších státních zástupců a dobovými významnými trestními kauzami a jejich důsledky. Předesílám, že část, věnovaná tzv. „kauze Čunek“ a „válce žalobců“ hodnocením událostí silně připomíná obsah dobových stanovisek spolku Šalamoun a mých článků, dosud zachovaných na „staré“ části webu spolku Šalamoun.  

Pokud se s autorovými názory na vývoj státního zastupitelství v některých bodech neshoduji, je to především dáno rozdílností výchozích stanovišť: Jan Lata jako představitel profesionálů, jejichž náplní života je posílání lidí za mříže, myslí samozřejmě jinak, než občanský aktivista, který se dlouhodobě snaží pomáhat obhajobě čelit zvůli orgánů činných v trestním řízení. Druhým pramenem nesouladu je rozdílnost zdrojů informací: Jan Lata patrně neseděl v soudní síni během projednávání klíčových kauz a nemá přístup k účastníkům „z druhého břehu“, od nichž jsem získal některé informace, které korigují obrazy, vytvořené novináři a některými „bojovníky proti mafii“. Třetím je právě autorovo nedocenění úlohy medií, která v některých případech ostrakizují obviněné bez ohledu na materiální pravdu. Přitom smytí špíny z tváře jejich oběti bývá obtížné, ne-li nemožné.  Podařilo se pouze Jiřímu Čunkovi, zatímco všichni ostatní jsou pro neinformované masy doživotně vyřazeni ze společenství slušných lidí, do kterého ve skutečnosti právem patří.

S autorem se zásadně rozcházím v části, věnované kauze „katarského prince“. Celý proces jsem strávil v soudní síni a znám i doprovodnou dokumentaci. Na rozdíl  od Jana Laty mám důvod nepochybovat o tom, že Pavel Němec vyšel vstříc doporučení ministerstva zahraničí, které ve vyhovění katarské žádosti  spatřovalo usnadnění cesty k uzavření smlouvy o justiční spolupráci s malým, leč vlivným a nesmírně bohatým Katarem. Je mi známo, že opakovaným policejním vyšetřováním nebylo prokázáno korupční ovlivnění rozhodování Pavla Němce a jeho spolupracovníků. Sama kauza nebyla příliš významná, skandální rozměry jí dodali novináři, podněcovaní hlavně Marií Benešovou. Právní situace ale svědčí v neprospěch odpůrců Pavla Němce. Přijetím acquis communautaire se do trestního řádu dostal §448 trestního řádu, který změnil dosavadní praxi postupu předávání trestních věcí do zahraničí. Předání řízení proti obviněnému po podání obžaloby se stalo výlučným právem ministra spravedlnosti, nepodmíněným souhlasem nebo dokonce podnětem kohokoli dalšího. Další ustanovení trestního řádu zakazovalo orgánům činným v trestním řízení pokračovat v úkonech trestního řízení po rozhodnutí ministra podle §448 tr.ř. „Princova“ soudkyně, exkomunistka Monika Křikavová, která by za vlády svých „souvěrců“ v případě neuposlechnutí rozhodnutí pouhého obvodního tajemníka KSČ nejspíš přišla o zaměstnání, se v podmínkách demokratického právního státu cítila oprávněna „neponížit se“ uposlechnutím ministra, nepropustila okamžitě Hamada al Thani z vazby, ale naopak pokračovala v soudním řízení a věc dovedla až k nepravomocnému rozsudku. O nezákonnosti jejího postupu rozhodl Nejvyšší soud  ČR rozsudkem senátu předsedy JUDr. Jiřího Draštíka z 22. srpna 2005. Podle mého laického názoru soudkyně zneužila své soudcovské nezávislosti ke  spáchání  zločinu neoprávněného zbavení osobní svobody. Mohla si to dovolit, protože v prostředí dobového částečného právního nihilismu se nemusela bát trestu: nebylo nikoho, kdo by na ni podal kárnou žalobu nebo dokonce trestní oznámení, a když už se někdo našel, exkomunističtí státní zástupci kolem ní vytvořili neprostupný ochranný val.

Dodávám, že stát, jehož úředníci se nebojí nedbat zákonů a není nikdo, kdo by je povolal ke kázni nebo je potrestal, a případně ani nemá k zákroku nástroj, nemůže efektivně fungovat.

Všechny protivníky Pavla Němce v tomto případě, včetně autora, spojuje přesvědčení, že jejich právní názor stojí nad zákonem a je lepší než rozhodnutí Nevyššího soudu ČR, o nicotnosti právního názoru ministra nemluvě. Taková je jejich představa o nezávislosti státních zástupců: usilují o nezávislost nejen na autoritách, ale i na zákonu.

V souvislosti s případem je rozšířena fáma, že Hamad al Thani ušel trestu. Ve skutečnosti z třiceti měsíců, uložených nepravomocným  nezákonným rozsudkem, odpykal ve vazbě třináct a je pravděpodobné, že by po patnácti měsících byl stejně propuštěn. Latentně xenofobní česká justice neuznala rozhodnutí katarského nejvyššího státního zástupce nestíhat dále Hamada al Thani za rovnocenné s rozhodnutím státního zástupce podle §172 tr.ř. o zastavení trestního stíhání  a v řízení později pokračovala. V r. 2016 soud pokryl pravomocným rozsudkem  jeho vazbu s přesností na den. „Princ“ se nyní domáhá odškodnění za nezákonnou vazbu.

V souvislosti s kauzou „katarského prince“ se autor otřel o bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru. Prohlašuje, že je skandální, že bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR napsal dva odborné články, v nichž vyjádřil shodný právní názor jako později Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 22.srpna 2005. Kromě toho, že asi neví, že již před Pavlem Kučerou se stejným názorem vystoupil prof. Pavel Šámal, nezpochybnitelná autorita v oboru trestního práva, přiznal pohaněnému geniální předvídavost. Články totiž vyšly počátkem května r.2005, což znamená, že do tisku šly nejpozději koncem března r. 2005, kdy nikdo nemohl předvídat, že Pavel Němec bude muset podat stížnost pro porušení zákona a Pavel Kučera se s ním neznal. O stížnosti z července r.2005 soud rozhodl až 22.srpna 2005. Bez nadpřirozené předvídavosti by Pavel Kučera nemohl napsat články, jež dle Jana Laty měly ovlivnit soudce.

Autor věnuje poměrně značnou pozornost okolnostem odvolání Marie Benešové. Tvrdí, že ministerská kontrola v jejím úřadě nic podstatného nenašla. Kromě toho, že způsob, jakým napadala ministra spravedlnosti, byl neúnosný a sám o sobě jako důvod k odvolání by stačil, výsledek kontroly byl jiný: byl prokázán nepořádek v úřadě, spočívající ve značných průtazích při vyřizování agendy a  ztrácení spisů a různých podání.

Je škoda, že se Jan Lata nezajímal o další osudy Marie Benešové po odchodu z NSZ. Dověděl by se, že se na nějaký čas stala společnicí advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný & spol., která obstarávala obecné právní záležitosti „katarského prince“ a současně sloužila holdingu Karla Komárka, jenž měl obchodní zájmy v oblasti Perského zálivu včetně Kataru a Jordánska. Marie Benešová se později stala členkou statutárního orgánu jedné ze společností holdingu a svou advokátní kancelář otevřela v jeho  budově.

/Pokračování zítra/











pátek 24. února 2017

KAUZA ZADEH: JUSTIČNÍ STRÁŽ NEJEN PROTI VEŘEJNOSTI

Dne 22.února 2017 pokračovalo u Krajského soudu v Brně hlavní líčení v kauze „Zadeh & spol.“, sp.zn. 46T 5/2015. Na jeho průběhu se projevily obvyklé handicapy rozsáhlých procesů s velkým počtem obžalovaných, obhájců a svědků.

Pokud zmiňuji velký počet obhájců v jednom procesu jako handicap, nežertuji: délka procesu je přirozenou podmínkou pro sbližování mezi obhájci obžalovaných, jejichž zájmy nejsou vždy shodné. Časem začnou mezi sebou debatovat, domlouvat se na společné taktice, ale také rozebírat vady postupu  soudu, ať již skutečné či domnělé. Toho 22.února 2017 předseda senátu opožděným příchodem (pozn.: z omluvitelných, leč veřejnosti nevysvětlených důvodů) poskytl obhájcům časový prostor přibližně čtvrt hodiny k úvahám   o výši ztráty, způsobené stranám řízení, státu a nakonec i přítomné veřejnosti zrušením hlavního líče kvůli nepřítomnosti přísedící dne 17.února 2017. Se započítáním odhadu nákladů na zbytečné eskortování obž. Shahrama Zadeha dospěli k přibližné částce až 150 tis. Kč.

Pozornost čekajících upoutala přítomnost „vetřelce M.Š.“, který se nedal odradit dvojím vykázáním ze soudní síně. Neukolébán vlídným přijetím u předsedy soudu Milana Bořka vypracoval další písemnou stížnost  a v doprovodu dvou společníků přišel potřetí vyzkoušet, zda se mu podaří překonat odpor předsedy senátu Aleše Novotného a některých advokátů  k jeho přítomnosti v soudní síni. Zvědavost nevzbudil  neznámý muž, z něhož se za několik okamžiků vyklubal předseda soudu Milan Bořek, ani statný vousáč s rancem na zádech, jímž byl pracovník kanceláře Veřejného ochránce práv. „Vetřelec M.Š.“ mohl být spokojen, protože současně s předložením stížností žádal, aby předseda soudu a představitel úřadu Veřejného ochránce práv vykonali dohled v soudní síni.

Pokud byl někdo zvědav, jak dopadne další pokus „vetřelce M.Š“ usadit se v soudní síni, záhy zjistil, že se tentokrát žádné  divadlo konat nebude. Ke vstupu do soudní síně byli vyzváni pouze obžalovaní a obhájci, pro veřejnost se dveře zavřely. Postavil se před ně příslušník Justiční stráže se služebním číslem 20863  a kdo chtěl dovnitř, musel ukázat občanský průkaz. Na upozornění předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, že jedná nezákonně a provedení nezákonného příkazu měl dle zákona odmítnout, nedbal. Překážka v podobě příslušníka ozbrojeného sboru měla v tu chvíli mnohonásobně větší váhu než všechny judikáty a stanoviska Veřejného ochránce práv (např. 5192/2011/VOP) dohromady, která požadování sdělení jména a příjmení či předložení občanského průkazu po zástupci veřejnosti označují za nevhodné chování soudce. Soudce si ovšem umyl ruce jako Pilát Pontský: zapovězené jednání přenesl na příslušníka ozbrojeného sboru. Je to důkaz, že bezpráví lze někdy páchat v souladu se zákonem. Dohlížející o přestávce opustili soudní síň a odvedli s sebou předsedu spolku Šalamoun  Johna Boka. Přestávku o pár minut přetáhli a příslušník Justiční stráže je při návratu odmítl vpustit do soudní síně. Nakonec se šel zeptat předsedy senátu a posléze se omluvil. (Kdysi mě poučila expředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, že do soudní síně lze vstupovat i během jednání).

Dodávám, že během dlouhých let „kočování“ po českých soudech jsem zažil různé nepřístojnosti nejen justičních a bezpečnostních orgánů, ale nic srovnatelného s prováděním lustrací veřejnosti při  hlavním líčení, řízeném předsedou senátu Alešem Novoným.

Jednací den jinak patřil obž. Vojtěchu Kudláčovi a zájemcům o jeho výslech, z nichž zejména spoluobžalovaní jej „grilovali“ nemilosrdně. Shahram Zadeh se zajímal, zda pan obžalovaný znal některé osoby, které procházejí jeho částí příběhu. Z nich jej pochopitelně nejvíce zajímal korunní svědek Petr Pfeifer a  chtěl vědět, proč jej Vojtěch Kudláč označil za pravou ruku obž. Petra Moštěka. Dověděl se pouze, že tázaný měl tuto informaci od obž. Michala Šimáka. Zejména se zajímal o podíl skupiny kolem spolupracujících obžalovaných na celkové škodě, uvedené v obžalobě. Ale Vojtěch  Kudláč jej nedokázal uspokojit. Dále se Shahram Zadeh  tázal na způsob, jakým se obž. Vojtěch Kudláč domohl postavení spolupracujícího obžalovaného, a stejně jako jiní vyslýchají spoluobžalovaní naznačoval, že jeho doznání je natolik nekonkrétní, že vlastně není doznáním. Tato výhrada ostatně se prolínala i výslechy jinými obžalovanými, a to i vůči obž. Jiřímu Eliášovi: všem obžalovaným by jistě vyhovovalo, kdyby spolupracující obvinění nakonec o svůj status přišli a s ním i o výhody, jež získali odměnou  za své „práskačství“.

Z dalších vyslýchajících nejvíce potíží způsobil Vojtěchu Kudláčovi obž. Petr Moštěk, jehož vyslýchaný soustavně ohrožuje líčením jeho řídící role v té části podvodné obchodní sítě, přes kterou měl přehled. Obž. Petr Moštěk se snažil vyvrátit věrohodnost jeho výpovědi ve všech ohledech, včetně zpochybnění oprávnění získat status spolupracujícího obviněného, popřením schůzek a přejímání peněz v udaných místech a časech. Upozornil i na některé rozpory mezi jeho výpovědí a výroky jeho  údajného nadřízeného Jiřího Eliáše: pokud by se prokázalo, že jeden ze spolupracujících obviněných nemluví pravdu, mohl by přijít o své zvýhodněné postavení.

Výslech, provedený obž. Danielem Rudzanem, nebyl tak zajímavý, jako chování jeho a vedle něj sedící obž. Elišky Coufalové při výsleších, vedených jinými vyslýchajícími: časté nevěřícné kroucení hlavou, krčení rameny, potlačovaný smích a vzrušená šeptaná výměna poznámek přesně vyjadřovaly názor obou obžalovaných na věrohodnost výpovědi obž. Vojtěcha Kudláče.

Ukončením výslechu Vojtěcha Kudláče se  otevřela cesta k další etapě řízení, tedy k výslechům svědků. Až to této chvíle nezaznělo nic, co by svědčilo  ve prospěch tvrzení obžaloby, že obž. Shahram Zadeh nejen řídil organizovanou zločineckou skupinu, ale dokonce ji s Danielem Rudzanem založil. Proto účastníci řízení s napětím očekávali výsledek
výslechu korunního svědka Petra Pfeifera a jeho manželky, plánovaného na den 23.února 2017. S velkým zklamáním ale museli přijmout zprávu předsedy senátu, že se oba svědci z ůčasti omluvili a soud se pokouší zajistit za ně  náhradu. Nakonec se ukázalo, že se soud pokusil telefonicky přivolat jednoho (!!!!!!) svědka a na 24. února 2017 neměl nikoho . Když se svědek bez omluvy nedostavil, předseda senátu po projednání různých organizačních a administrativních záležitostí hlavní líčení dne 23.února 2017 ukončil a odročil jednání na 29.-31. března 2017.

Zde se projevil další handicap rozsáhlých procesů. Desítky svědků, rozptýlených po celém území ČR, ztěžují plánování jejich účasti tak, aby nedocházelo k časovým ztrátám, ať již způsobeným jim nebo  stranám řízení.  Situaci komplikuje nekázeň svědků nebo zásahy vyšší moci, jež způsobují jejich neplánovanou neúčast. Řízení má probíhat pokud možno rychle, ale za daných podmínek je obtížné tomuto požadavku vyhovět.

V našem případě hlavní líčení bylo zahájeno dne 12. ledna 2016. Uplynulo více než 13 měsíců a teprve částečně skončily výslechy obžalovaných, na které ještě čekají vyjádření k výpovědím spoluobžalovaných. Daleko větší kus cesty je před námi. Bude-li řízení postupovat dosavadním tempem, je prvostupňový rozsudek v nedohlednu.

Z pozorování všeho, co se děje kolem Shahrama Zadeha, dle státních zástupců údajné hlavy dnes už dvou organizovaných zločineckých uskupení, jako laik vyvozuji, že se  vytvořilo organizované účelové uskupení policistů, státních zástupců a soudců, které je nástrojem jakéhosi „vyššího zájmu“  na jeho rychlém a přísném odsouzení. Pomineme-li spikleneckou teorii o službě dubajskému emírovi, s nímž Shahram Zadeh vede spor o spoustu peněz, můžeme připustit, že „vyšší  moc“ celkem správně usoudila, že zpronevěřené prostředky z krácení DPH se rozptýlily mezi desítky zadlužených účastníků sítě a nikdo je z nich zpět nevytáhne. K Shahramu Zadehovi asi vede jeho pronásledovatele víra, že by se na něm stát mohl zhojit za ztrátu 2,5 miliardy Kč, která z největší části vznikla během vyšetřování, dozorovaného žalobcem Alešem Sosíkem. Propadnutí jeho majetku ve prospěch státu chtějí spříseženci dosáhnout co nejrychleji a jako „malou zálohu“ by rádi zabavili ve prospěch státu rekordní kauci 150 mil. Kč.

V úsilí o dosažení cíle jim není žádná nemravnost dost nemravná a nevyhýbají se prostředkům, jež jsou na hraně zákona nebo i za ní. V prvé řadě podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby lpí na rozhodnutí státního zástupce Aleše Sosíka zajistit beztrestnost zakladateli „sítě“ Petru Pfeiferovi a ponechat jej v postavení svědka výměnou za ochotu usvědčovat Shahrama Zadeha,jemuž dluží velké peníze. Současně došlo ke krácení práv obhajoby odstraněním části spisu, která se týkala vyšetřování proti tomuto „korunnímu svědkovi“, pravděpodobně spíše „spolupracujícímu spolupachateli“.

Projevem netrpělivosti byla akce státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece, který nechal Shahrama Zadeha po složení kauce a po propuštění z vazby  zadržet hned na dvoře věznice a pokusil se na něj nechat uvalit tzv. předběžnou vazbu, která je časově neomezená. Jako laik soudím, že v tomto případě skutečně došlo k překročení zákona, protože pro uvalení vazby nebyly dány zákonné podmínky. Trestní stíhání pachatele pro zneužití pravomoci úřední osoby by bylo na místě. Nepodařilo se ale prosadit ani jeho kárné stíhání: státní zástupce má právo na beztrestné uplatňování nesprávného právního názoru.

Myšlenka „ máme kauci na účtě a obviněného přesto ve vězení“ byla velkým lákadlem.  Cesta ke konečnému cíli ale vede přes rozsudek, který v kauze, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 46T 5/2015, je zatím v nedohlednu.

Proto spříseženci vlomili do procesu  Krajského soudu v Brně nové trestní stíhání s uvalením vazby dne 4. prosince 2016. V této nové kauze figuruje opět Shahram Zadeh jako zločinec-kouzelník, který tentokrát dokonce z vazby řídil organizované zločinecké uskupení, ovlivňující svědky kauzy sp.zn. 46T 5/2015 ve  prospěch jeho  a spoluobžalovaných. Policie pod dozorem státního zástupce Michala Galáta ve snaze získat důkazy o vykonávání jeho řídící funkce nasadila odposlechy. Kryta formálním respektováním  zákona prováděla mimo jiné odposlechy rozhovorů podezřelého s advokátkou, která jej obhajuje v kauze Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 46T 5/2015 a mluvila s ním o věcech jeho obhajoby. Je to další případ poškození základních práv občana postupem zdánlivě podle zákona. Přepisy odposlechů byly založeny do „nového“ spisu a je podezření, že se dostaly – nebo poznatky z nich - do rukou předsedy senátu Aleše Novotného, který k nim nesměl získat přístup. Státní zástupce Michal Galát zaštítil tento postup policistů poukázáním na skutečnost, že Shahram Zadeh byl v procesním postavení podezřelého ve věci, pro kterou neměl ustanoveného obhájce, proto se na odposlechy nevztahoval zákaz odposlouchávání hovorů s advokátem. Taková námitka dle mého laického úsudku neobstojí, protože soud povolil policistům odposlech hovorů, týkajících se „nového“ trestního řízení, nikoli kauzy   sp.zn. 46T 5/2015. Obě kauzy vyšetřují stejní policisté. Ti věděli o vztahu podezřelého k advokátce jako k obhájkyni v kauze  sp.zn. 46T 5/2015, na kterou se nové povolení k odposlechu rozhovorů nevztahuje, proto tyto hovory neměli odposlouchávat. Jde o nehoráznost tak velkou, že vzbudila nelibost i stavovských organizací: Unie  obhájců podala na policisty trestní oznámení a Česká advokátní komora vydala odsuzující stanovisko v neprospěch pachatelů nezákonných odposlechů.

Odposlouchávání hovorů  Shahrama Zadeha není jedinou nepatřičností, která se v této době stala. Městský soud v Brně na něj uvalil útěkovou vazbu, i když věděl, že pan obviněný vyšel nedávno z vazby po složení rekordní kauce 150 mil. Kč. Mimo mou způsobilost chápat nesmysly je pochopení, proč nebezpečí propadnutí kauce by bylo v jednom případě pojistkou proti  útěku, zatímco v druhé kauze by možnost propadnutí kauce obviněného od útěku neodradila, takže by kauce vlastně byla neúčinná. Uvalení nové útěkové vazby na obviněného, propuštěného na svobodu v jiném probíhajícím a navíc souvisejícím řízení, neobstojí v testu zdravého selského rozumu.  Dodávám, že Shahram Zadeh by neutekl, ani kdyby se mu naskytla příležitost, protože jeho cílem je zbavit se nařčení státního zástupce Aleše Sosíka z trestné  činnosti, které se dle jeho ustáleného vyjadřování nedopustil. Nemůže toho dosáhnout jinak než důsledně vedenou obhajobou. Útěkem by doznal vinu a stal by se doživotním štvancem. To není jeho cíl.







úterý 21. února 2017

2. STÍŽNOST PANA M.Š. Z 21.2.2017 NA SOUDCE KS BRNO ALEŠE NOVOTNÉHO


Váž. titl.,
dne 15.02.2017 jsem se chtěl jako veřejnost zúčastnit jednání Krajského soudu v Brně, vedeného pod sp. zn. 46 T 5/2015. Záměru jsem  o p a k o v a n ě  věnoval velmi mnoho času a finančních prostředků a absolvoval jsem z tohoto důvodu nákladnou cestu 2x 100 km z místa bydliště. Do budovy KS v Brně jsem vstoupil s maximálním předstihem, co nejdříve to bylo možné, tedy v 07:23 hod., abych jednání nezmeškal. Začátek jednání byl avizován na 08:30 hod. Do jednací místnosti č. 362 jsem byl vpuštěn v 08:32:58 hod. (čas dle atomových hodin, jejichž signál je přenášen rádiovým signálem. Dále jen „RC RTC“).
                V souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. jsem splnil svou oznamovací povinnost a na podatelně KS v Brně jsem dne 15.02.2017 v 07:25 hod. oznámil, že jako veřejnost budu ze všech jednání 46T 5/2015 pořizovat audio záznam. Současně jsem soudu skrze podatelnu oznámil, že si nepřeji zveřejňovat ani protokolovat jakékoliv mé osobní údaje. Seděl jsem ve 3. řadě od ohrádky pro vyslýchané. Po zkušenosti s tichým hovorem soudce Mgr. Novotného na jednání dne 10.02.2017, jsem opakovaně nastavil parametry záznamového zařízení na vysokou citlivost a úzkou směrovost a nasměroval jsem zařízení na soudce Mgr. Novotného. Oproti jednání dne 10.02.2017, byla nyní přímá viditelnost mezi zařízením a soudcem - v 1. řadě s obžalovanými byla mezera.
                V čase 10min. 53sek. od začátku jednání, soudce Mgr. Novotný sdělil:Jinak co se týče zbývajících osob v jednací síni, takže opět s ohledem na možnost zůstat v jednací síni, co se týče, co se týče osob mimo obžalovaných, obhájců, kdo je přítomen v jednací síni, požádán (požádám) o jméno, případně důvod přítomnosti. Takže prosím, začneme po řadě ve veřejnosti.“ Své jméno a funkci sdělili 2 pánové sedící orientačně za mnou, tedy někde za 3. řadou sedadel. Soudce Mgr. Novotný začal ukazovat rukou směrem k nám, k veřejnosti. S ostatními osobami z veřejnosti jsem se přirozeně ohlédl dozadu, abych zjistil kolik je tam osob. Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Nemusíte se otáčet, ukazuji na vás.“ Další, 3. osoba z veřejnosti sdělila: „Pane předsedo, já jsem tady jako veřejnost.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Já vás požádám o to jméno.“ 3. osoba z veřejnosti sdělila: „Já odmítám předložit jakýkoliv doklad o totožnosti“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Dobře, osoba vedle vás.“ Soudci Mgr. Novotnému jsem sdělil: „Já jsem zde taky pane soudče jako veřejnost.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Já to pořád uvádím to samé, chci slyšet jméno. Případně důvod přítomnosti.“ Soudci Mgr. Novotnému jsem sdělil: „Je to veřejné soudní jednání, já jsem zde přítomen výhradně jako veřejnost, s projednávanou věcí nemám nic společného, nebudu zde vyslýchán ani vypovídat ani jako svědek, ani jako jakákoliv jiná osoba.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Hmm, co se týče další osoby?“ Další, 5. osoba z veřejnosti sdělila: „Pane předsedo, jsem tady jako veřejnost.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Tak, co se týče vás, vaše jméno?“  Soudce Mgr. Novotný zopakoval: „Jméno!“ 5. osoba z veřejnosti sdělila: „Neřeknu vám jméno.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Neřekne, dobře. Co se týče dalších osob?“ 6. osoba z veřejnosti sdělila nějaké jméno a sdělila „veřejnost“. Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Ještě někdo jako veřejnost je v jednací síni?“ 7. osoba z veřejnosti povstala a sdělila: „Myslím, že mě znáte, pane předsedo.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Dobře, kdybyste se nám představil přece jenom.“  7. osoba z veřejnosti sdělila: „Pane předsedo, není důvod, abych uváděl jméno.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Dobře. Takže co se týče osob, které odmítli uvést své jméno, tito budou případně ať již z důvodu osobního slyšení v přípravném řízení, nebo případně v té možnosti vyslýchány z návrhu některých stran? Co se týče pana státního zástupce?“ Následovali odpovědi účastníků řízení soudci Mgr. Novotnému. Nikdo z nich nenavrhl osoby z veřejnosti ke slyšení. Po komunikaci účastníků řízení soudce Mgr. Novotný sdělil: „Takže se můžete posadit, co se týče tady tohoto, opatření je stejné, jako u minulého hlavního líčení. Jinak řečeno osoby, které nejsou identifikovány, soud sám není schopen posoudit, jestli tyto osoby byly u hlavního líčení slyšeni jako svědci a stejně tak nelze posoudit, zda budou navrhovány případně některou ze stran, které je znemožněno tyto osoby identifikovat, za téhleté situace činím následující opatření, kterým zamezuji účasti těchto osob u tohoto jednání. Takže vás požádám, abyste opustili jednací síň.“
Soudce Mgr. Novotného jsem se zeptal: „Já mám teda taky odejít, pane soudče? Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Samozřejmě.“ Soudci Mgr. Novotnému jsem sdělil: „Ale já jsem vám sdělil svoji totožnost.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Vy jste nepochopil jednu věc. Ve vašem případě, vaše vystupování, kdy soudu předkládáte občanský průkaz, jak to říkám, ten, který mě v podstatě nezajímá, protože chci, aby údaje byly sděleny stranám, tak tento obsahoval jiné údaje, než jste pak hrdě prohlásil v jednací síni. Jinak řečeno, před soudem se neobtěžujete s tím, abyste nelhal. To znamená pokud před soudem lžete, nemohu mít jistotu, že ve věci, tak jak říkáte, jste nebyl svědek, nikdy nebudete svědek a podobně. Konkrétně ve vašem případě je zcela evidentní, že vám lhát před soudem nečiní, žádné, naprosto žádné problémy. Takže co se týče toho vašeho vyjádření, že jste v té věci nebyl nikdy slyšen a případně nebudete, to je otázka návrhu stran a rozhodnutí soudu, zda někdo takový bude slyšen. To znamená, co se týče těch 3 osob, které jsou v jednací síni, uvedli, že se nebudou identifikovat, v případě té poslední osoby, která se nehodlá identifikovat, byť je zde zjevně zase účelové stanovisko, ale je fakt, že tato osoba se opakovaně hlavních líčení účastní, takže v jejím případě toto opatření neplatí s ohledem na tu skutečnost, že byla opakovaně přítomna u hlavního líčení a dřívější se identifikovala jménem. Takže tyto 3 osoby, které se neuvedli jméno, nedali možnost posoudit, zda jejich výslech připadá do úvahy, opustí nyní jednací síň. Platí to pro všechny 3.“ 5. osoba z veřejnosti sdělila: „No, takže i pro mě? Já jsem se vám identifikoval. Já jsem tady počtvrté, nebo potřetí.“ Soudce Mgr. Novotný sdělil: „Já jsem se ptal na jméno, jméno jsem neslyšel, opusťte jednací síň.“ Od začátku jednání byly v místnosti přítomni mimo osob ozbrojených střelnými zbraněmi i cca 3 příslušníci justiční stráže. Jeden z nich měl sl. číslo 24373 (zjištěno v 10:09:30 hod.). Evidentně šlo o přípravu soudce Mgr. Novotného na zamezení přítomnosti „nepohodlných osob“ na veřejném jednání soudu. Jeden z příslušníků justiční stráže vydal osobám z veřejnosti tento pokyn: „No, zvedněte se.“ Soudci Mgr. Novotnému jsem sdělil: „V tom případě mi pane soudce nezbývá, než si na vás opakovaně stěžovat. Všechno jsem uvedl řádně ve své stížnosti, doufal jsem, že toto bude nějaké rozumnější jednání. Nashledanou.“ Oproti jednání dne 10.02.2017, soudce Mgr. Novotný na slušný pozdrav nedokázal ani slušně odpovědět.
Byl jsem rozhodnut bránit svá práva a práva všech občanů před takovou svévolí soudce Mgr. Novotného. Uvědomil jsem si, že nemám služební čísla přítomných ozbrojených příslušníků vězeňské služby a příslušníků justiční stráže, přítomných incidentu. Ozbrojeného příslušníka vězeňské služby, stojícího za dveřmi jednací síně, jsem se dotázal na služební číslo. Pán mi odpověděl, že při této výstroji služební čísla nemají.
                V čase 29min 01 sekund od začátku jednání, jsem vstoupil do kanceláře předsedy KS v Brně. Dotázal jsem se na přítomnost předsedy a místopředsedy KS v Brně. Sekretářka paní Špeldová mi sdělila, že předseda KS v Brně má nyní jednání a místopředseda KS v Brně celé dopoledne soudí. Odsouhlasil jsem si s paní sekretářkou Špeldovou aktuální čas 15.02.2017 09:02:40 (čas odečten ze zařízení RC RTC). Sekretářka paní Špeldová mi na můj dotaz potvrdila, že tento čas je vyhrazený pro veřejnost v budově KS v Brně, na ul. Rooseveltova 16. Paní sekretářce Špeldové jsem tedy, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, sdělil mé přání hovořit s někým za účelem vznesení opakované stížnosti na nevhodné chování soudce Mgr. Novotného. Paní sekretářka Špeldová mi sdělila, „abych počkal před dveřmi venku, že se zeptá“. Před dveřmi jsem čekal od 09:03:44 hod. (čas odečten ze zařízení RC RTC). Předseda KS v Brně, pan JUDr. Milan Bořek, mě přijal v 09:32:05 hod., (čas odečten ze zařízení RC RTC) omluvil se mi, že mne nemohl přijmout hned, nabídl mi kávu, čaj, což bylo po prožitém stresu z ponižování soudcem Mgr. Novotným velmi slušné a příjemné jednání. Pan předseda JUDr. Milan Bořek mi sdělil svůj právní názor na incident a závěrem sdělil „že chápe mé důvody stran odmítnutí sdělení svých osobních údajů na takto obsazeném jednání, že v kontextu s danou kauzou a za aktuální situace, chápe mou vůli se neidentifikovat, že by se zachoval stejně. Dále mi pan předseda JUDr. Milan Bořek sdělil “ že je to trapná situace, za kterou se mi omlouvá a nabídl mi úhradu mých marně vynaložených nákladů na zmařenou účast na předmětných soudních jednáních ze svého platu“. Tohoto osobního přístupu k řešení stížnosti na nevhodné chování soudce si vážím. Dále mi pan předseda JUDr. Milan Bořek sdělil „že příští týden mne pozve a že stížnost dopodrobna probereme“. Kancelář předsedy KS v Brně jsem opustil v 10:03:53 hod. (čas odečten ze zařízení RC RTC).

                Za nevhodné chování soudce Mgr. Novotného považuji opakované, záměrné vydírání občanů z veřejnosti, kdy opakovaně, záměrně podmiňoval užití ústavního práva občanů zúčastnit se veřejného jednání soudu, sdělením svých osobních citlivých údajů a dokonce sdělením svých osobních citlivých údajů všem účastníkům soudního řízení, kterých bylo v jednací síni desítky. Toto opakované, záměrné počínání soudce Mgr. Novotného vnímám jako jednoznačné vydírání dle znění § 175 TZ, kdy jsem byl pod pohrůžkou zbavení mého práva účasti na veřejném jednání soudu nucen odhalit svou identitu, nucen sdělit mé osobní citlivé údaje před neznámými osobami a subjekty v jednací síni.

                Za nevhodné chování soudce Mgr. Novotného považuji, že tento mě zbavil možnosti účasti na veřejném soudním jednání, přestože jsem  o p a k o v a n ě  soudci sdělil, že jsem na jednání jako veřejnost, že nejsem s projednávanou věcí nijak spojen, že nebudu v projednávané věci vypovídat jako svědek, že nejsem účastníkem řízení, přestože jsem, ve snaze vyřešit na předchozím jednání dne 10.02.2017 shodnou situaci, jednoznačně a z mé iniciativy prokázal tomuto soudci mou totožnost občanským průkazem. Toto počínání soudce Mgr. Novotného vnímám jako opakované, záměrné, zneužití pravomoci veřejného činitele dle znění § 158 TZ, kdy z mého verbálního projevu na předchozím jednání dne 10.02.2017 a z mé stížnosti na jeho nevhodné chování, podané dne 13.02.2017, muselo být soudci zřejmé, že zbavením mého práva účasti na veřejném soudním jednání budu strádat, že mi tím vznikne majetková i nemajetková újma a přesto tento soudce uplatnil svou pravomoc v rozporu se zákonem, v rozporu s deklarací mých základních práv a svobod, v rozporu s ustálenou judikaturou, v rozporu s dlouhodobě a všeobecně známým, právním názorem odborné veřejnosti.

Za nevhodné chování soudce Mgr. Novotného považuji, že tento soudce snižoval mou důstojnost na veřejném jednání vyprávěním o mém „lhaní“ na jednání dne 10.02.2017. Je zde příčina a důsledek. Příčinou je výše popsané a ve stížnosti podané dne 13.02.2017 popsané jednání soudce Mgr. Novotného, které vnímám jako opakované a záměrné vydírání a zneužívání pravomoci soudcem Mgr. Novotným a opakované a záměrné pošlapání ústavních práv občanů - veřejnosti tímto soudcem. Sekundárním důsledkem pak byla má snaha bránit se takovému počínání, kdy nemohu soudci, jenž je placen za erudovanost v oblasti práva, v oblasti práva konkurovat. Zahnán tímto soudcem do kouta, jsem se pokusil zastavit jeho řádění komunikací s advokátem, kdy poslední řešení jsem spatřil v zoufalém, zjevně ironickém sdělení jakéhokoliv příjmení tomuto advokátovi, což jsem jasně zdůraznil. Všichni přítomní to (předpokládám) pochopili, čehož důkazem byl smích většiny přítomných osob (což nebylo mým záměrem). Snižování mé důstojnosti soudcem Mgr. Novotným na jednání dne 15.02.2017 vyprávěním o mém „lhaní“ na jednání dne 10.02.2017, vnímám jako jeho trapnou snahu odvést pozornost od jeho závažného, několikanásobného, pro společnost nebezpečného chování.

Za nevhodné chování soudce Mgr. Novotného považuji, že tento soudce nedbá instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČR ve formě „poučení pro osoby vstupující do jednací síně“, kde je jasně uvedeno, že soudní osoby i ostatní přítomné osoby se vzájemně oslovují „pane - paní - slečno“ s připojením funkce či procesního postavení, ve kterém oslovený při jednání vystupuje. Zatímco jsem já i ostatní osoby přítomné v jednací síni soudce Mgr. Novotného oslovovali pane soudce, pane soudče, pane předsedo, soudce Mgr. Novotný, ač ozdoben akademickým titulem Mgr., nebyl schopen při komunikaci s veřejností základní slušné oslovení „pane“ vůči občanům z veřejnosti ani jednou použít.
Domnívám se, že v demokratickém státě není správné, aby v r. 2017 mohl soudce vyhrožovat občanovi zamezením jeho práva zúčastnit se veřejného jednání soudu, pokud občan nechce, v souladu s právem a ze zcela pochopitelných důvodů, sdělit neznámé veřejnosti, neznámým subjektům a neznámým účastníkům řízení, přítomným na veřejném jednání soudu v počtu desítek, kde jsou samopaly a pistolemi ozbrojení příslušníci vězeňské služby v kuklách a přilbách, své osobní citlivé údaje - jméno, příjmení a další.
Domnívám se, že v demokratickém státě není správné, aby v r. 2017 mohl soudce zamezit občanovi v jeho právu zúčastnit se veřejného jednání soudu, pokud občan jednoznačně a  o p a k o v a n ě  deklaroval své procesní postavení na veřejném jednání soudu, že je zde přítomen pouze jako veřejnost, že není s projednávanou věcí nijak spojen, že nebude v projednávané věci vypovídat jako svědek, že není účastníkem řízení, a když ještě nad rámec svých práv jednoznačně a z vlastní iniciativy prokázal tomuto soudci na jednání dne 10.02.2017 svou totožnost platným občanským průkazem. Při zásahu soudce do mých, tak významných práv a svobod občana z veřejnosti, jakým účast na veřejném jednání soudu bezesporu je, měl soudce před realizací opatření dle § 209 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., vnímat mé průkazné, vyčerpávající, několikrát  o p a k o v a n é  prohlášení, coby osoby z veřejnosti a nejen soudcem umožněný, vzhledem k počtu přítomných advokátů dokonce pouze částečný názor účastníků řízení, že tito NEVÍ zda budu, nebo nebudu navrhován jako svědek. To je absurdní. To by pak znamenalo, že účastník soudního řízení může skrze takto soudcem vedený soud zamezit občanovi v jeho právu zúčastnit se veřejného jednání soudu a stačí mu k tomu pouze argumentace, že když občan z veřejnosti (který mu není povinen odpovídat) mu nesdělí své osobní citlivé údaje, tak NEVÍ, zda ho náhodou nebude někdy po zahájení soudního řízení navrhovat jako svědka. To považuji za absurdní. Nadto se domnívám, že pokud soudce takto zneužil svou pravomoc a to na základě odpovědi části účastníků soudního řízení (kterých se tendenčně dotázal), že tito NEVÍ, zda mě budou / nebudou navrhovat jako svědka, pak tím porušil ústavní práva účastníků soudního řízení na neselektivní veřejnost soudního procesu. Dále se domnívám, že soudce Mgr. Novotný měl k dispozici seznam navržených svědků v projednávané věci a mohl tak porovnat mé údaje z předloženého OP s tímto seznamem. Domnívám se, že ze všech faktů a indicií, které měl soudce Mgr. Aleš Novotný dne 15.02.2017 k dispozici, i v porovnání s nedůvěryhodnou, neověřenou identifikací ostatních osob z veřejnosti, bylo zcela zřejmé, že jsem na soudním jednání výhradně jako veřejnost, že nejsem a nebudu účastník řízení, že nejsem a nebudu svědkem. Povinnost sdělit údaje o navrhovaných svědcích stíhá účastníky řízení a nemůže být přenášena vyhrožováním na veřejnost, která nemá s projednávanou věcí vůbec nic společného. Podle mého názoru mohl soudce vůči mé osobě realizovat opatření dle § 209 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., pouze v případě, že bych byl účastníky soudního řízení jako svědek označen a ne na základě hypotézy účastníků soudního řízení, že NEVÍ, zda budu nebo nebudu navrhován jako svědek, kterou si soudce vynutil tendenčním dotazem.
V souvislosti se způsobem vedení soudního jednání dne 15.02.2017 soudcem Mgr. Novotným se nabízí i další možné varianty střetů. To například když občan z veřejnosti sdělí své jméno a příjmení, které bude nedej bože shodné se jménem navrženého svědka a tento občan z veřejnosti odmítne, v souladu s právem, předložit doklad totožnosti, odmítne jakkoliv upřesňovat svou identitu, ale jednoznačně prohlásí, že přišel na jednání pouze jako veřejnost, že není a nebude v projednávané věci svědkem. To bude soudcem Mgr. Novotným také vykázán z jednací síně? Vždyť ani ze znalosti jména a příjmení občana z veřejnosti, nemusí účastník soudního řízení vědět, zda tohoto občana nenavrhne dodatečně ke slyšení z hlediska například jeho funkce, odbornosti, znalostí, pracovního zařazení... To by se pak bez podrobné lustrace nemohl veřejného jednání zúčastnit jako veřejnost nikdo. Způsob vedení soudního jednání dne 15.02.2017 soudcem Mgr. Alešem Novotným tak dává neuctivý návod, aby občané, kteří se chtějí bez problémů zúčastnit veřejného soudního jednání, vedeného soudcem Mgr. Novotným, sdělovali pro zachování jejich práva na ochranu osobnosti smyšlená, z důvodu pravděpodobnosti shody jmen raději až bizarní jména a příjmení.

Výše popsané události mi způsobily další majetkovou a nemajetkovou újmu a ještě více oslabily mou důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů v České republice. Předpokládám, že viníky jsou individuální soudci, ne systém a budu se vší rozhodností proti takovým soudcům brojit.

Přiléhavé citace a mnou vnímané poznatky z dostupných textů (Stanovisko ombudsmana sp. zn. 7243/2012/VOP ze dne 08.09.2014, stanovisko ombudsmana sp. zn. 5192/2011/VOP ze dne 02.04.2012. V těchto dokumentech jsou uvedeni autoři citací):
Veřejnost soudního jednání je jednou z esenciálních ústavně garantovaných zásad, bez jejíhož důsledného prosazování není možné si představit realizaci práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na veřejné projednání věci je tradičně chápáno jako nástroj veřejné kontroly justice. Tohoto cíle je dosaženo přítomností veřejnosti v soudní síni. Zásada veřejnosti jednání je přitom významná jak z hlediska účastníků soudního řízení, kteří jsou přítomností veřejnosti chráněni před zneužíváním soudní moci, tak z hlediska veřejnosti samotné, která má právo vidět a slyšet (kontrolovat), jak je jménem republiky soudy vykonávána spravedlnost.
Princip veřejnosti spočívá v tom, že soudnímu projednávání věci může být v zásadě kdokoliv přítomen, i osoba na daném případu bezprostředně nezainteresovaná. Dále tento princip sleduje prvek kontroly činnosti soudů a prvek prevence. Jinak řečeno, veřejnost jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví, posouzení, jak se ze strany státu koná spravedlnost. Veřejnost jednání má zabraňovat utajené, tzv. kabinetní justici. Veřejnost soudního jednání je však zároveň zárukou soudcovské nezávislosti, neboť veřejnost se může přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem. Jde o všeobecný požadavek na transparentnost soudní moci.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/04, ze dne 8. listopadu 2005, se Ústavní soud přihlásil k tomu, že obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice. Účel veřejného jednání definoval Ústavní soud s odkazem na starší právní literaturu následovně: „Jest, aby se každý přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost, kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost soudců.“ Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně podává, že: „Účel, který zákon ustanovením o veřejnosti hlavního líčení jedině sleduje, jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění veřejné jeho kontroly. V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu.“ Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k závěru, že: „Účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na něm zúčastněné.
Nezávislost soudců není bezbřehá, a proto je v zájmu zachování vysokých požadavků kladených na práci soudce, jakož i důvěry veřejnosti v činnost soudů, postihovat porušení zákonů i jako kárné provinění soudců. Daný postup byl ve vztahu k opakovanému nerespektování závazného právního názoru posvěcen i kárným senátem Nejvyššího správního soudu a rovněž Ústavním soudem. Právě prostřednictvím stížností dostává předseda soudu, jako orgán státní správy soudu a současně jako kárný navrhovatel, důležitou zpětnou vazbu od veřejnosti o jednání soudců. Dle konkrétních okolností a závažnosti pochybení by měl pak přistoupit k razantním opatřením, jakými jsou výtka nebo návrh na zahájení kárného řízení. Tento postup a hodnocení stížnosti je také v souladu s ustanovením § 42 správního řádu, který počítá s principem oficiality, podle kterého má správní orgán (v daném případě orgán státní správy soudu) právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem. Při podání stížnosti na nevhodné chování soudců, je úkolem orgánu státní správy soudu posoudit jednání soudce (na které stěžovatel upozornil) dle ustanovení § 80 a § 128 zákona o soudech a soudcích, tj. z hlediska svého postavení jako kárného navrhovatele. Jak ostatně konstatoval Ústavní soud. Vylučování jakékoliv formy účasti veřejnosti musí vždy být propojeno s legitimním cílem, musí být v souladu s ustálenou judikaturou, jinak se jedná o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení.

Text z webu ombudsmana (http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/stiznosti-na-soudy-neubyva-plynulost-rizeni-neni-zarucena/):
NEVHODNÉ CHOVÁNÍ SOUDCŮ
Podle ochránce se soudce může vhodným způsobem dotazovat přítomných na jejich status, protože má právo zajistit, aby dosud nevyslechnutý svědek nebyl přítomen jednání. Upozornil však, že soudce nemůže zástupce veřejnosti nutit ke sdělení svého jména a příjmení nebo jiných identifikačních údajů, žádat předložení občanského průkazu a při odmítnutí ho dokonce vykázat ze soudní síně. Pro účely protokolu postačí obecné sdělení, že je někdo zástupcem veřejnosti. Zaprotokolování dobrovolně sděleného jména je však v pořádku.

Důkazy:
1)      Popis událostí, uvedený autorem této písemnosti. Výslech mé osoby ke všem skutečnostem, které by někdo rozporoval s mým tvrzením, nebo které jsem neuvedl.
2)      Audio záznam událostí ze dne 15.02.2017 od 08:32:51 do 10:04:01 hod. (codec = MP3, datový tok = 64 Kbps, vzorkovací f = 44,1 kHz, datový objem = 24,2 MB), předaný bezprostředně po incidentu dne 15.02.2017 kanceláři VOP pod označením LS_30100.MP3. Tento audio záznam byl pořízen na záznamové zařízení, nastavené na vysokou citlivost a úzkou směrovost, zařízení bylo namířeno směrem k soudci, zařízení bylo umístěno na čalouněném opěradle sedačky 2. řady od ohrádky pro vyslýchané.
3)      Duplicitní audio záznam událostí ze dne 15.02.2017 od 08:32:41 do 10:03:58 (codec = WMA, datový tok = 32 Kbps, vzorkovací f = 44,1 kHz, datový objem = 12,4 MB), předaný bezprostředně po incidentu dne 15.02.2017 kanceláři VOP pod označením WS331364.WMA. Tento audio záznam byl pořízen na všesměrové záznamové zařízení, nastavené na vysokou citlivost, zařízení bylo namířeno směrem k soudci, zařízení bylo umístěno na čalouněném opěradle sedačky 2. řady od ohrádky pro vyslýchané.
4)      Audio záznam jednání KS v Brně ze dne 15.02.2017 ve věci 46T 5/2015, pořízený dle § 40 o.s.ř. na záznamové zařízení soudu.
5)      Výslech svědků, přítomných dne 15.02.2017 jednání KS v Brně ve věci 46T 5/2015, ovšem ne jenom státních zaměstnanců soudu, jak to zpravidla při řešení stížností na soudce bývá, ale i osob z veřejnosti, které mohou poskytnout netendenční svědectví o postupu podáním zatíženého soudce, které mohou sdělit nezávislé vnímání postupu podáním zatíženého soudce z pohledu veřejnosti.
6)      Video záznam z jednání KS v Brně ze dne 15.02.2017 ve věci 46T 5/2015, místnost č. 362, pořízený bezpečnostním kamerovým systémem, instalovaným v budově KS v Brně.

Vzhledem k velkému datovému objemu uvedených důkazů č. 2 a 3, kdy tyto nelze odeslat v souladu s pravidly spisové služby elektronickou cestou, dodám tyto důkazy subjektům na datovém médiu.