pondělí 7. října 2019

ÚKLID PO „SOUDKYNI OLO“ POKRAČUJE


Obnovené trestní řízení soudní, vedené u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně proti obviněným, kteří se měli dopustit krácení spotřební daně z tabáku a poškození autorských práv výrobou padělků cigaret Marlboro, vstoupilo ve dnech 24.-26. září 2019 do dalšího kola. Jedná se o opakované projednání obžaloby po odebrání případu senátu Ivety Šperlichové kvůli její podjatosti, stvrzené ústavním nálezem.  O předchozích kolech jsem psal v několika článcích, dostupných na mém bloggu i na webu spolku Chamurappi z.s.

Proti původnímu se nové kolo řízení významně liší tím, že ze seznamu obžalovaných vypadl Roman Šulyok, jehož věc vyloučila „soudkyně OLO“ do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. Část skutkové podstaty, navázaná na osobu Romana Šulyoka se buď zcela dostala mimo rámec jednání, nebo v něm zůstala v jiné poloze. Bývalý obžalovaný se škrtem pera dostal do postavení korunního svědka obžaloby,  jenž jí pomáhá v neprospěch Lebánků. Proti běžným svědkům měl značnou výhodu: jako bývalý obžalovaný znal obsah trestního spisu.

Čím déle tuto kauzu sleduji, tím silnější je můj laický dojem, že způsob, jakým „soudkyně OLO“ umožnila zastavení trestního stíhání obž. Romana Šulyoka, by zasluhoval prověření orgány činnými v trestním řízení pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby v souběhu s nadržováním.

Na pořadu jednání ve dnech 24.-26.září 2019 byly další výslechy svědků a přehrávání odposlechů a údajů ze sledování osob a věcí, jejichž legálnost obhajoba zpochybňuje a své námitky opakovaně předložila soudu písemně. Jako laik soudím, že na námitkách proti povolení odposlechů a  sledování při nejmenším platí, že „na každém šprochu pravdy trochu“. V žádosti o povolení odposlechů se např. uvádí, že společnost Vltava holding a.s. byla založena za účelem páchání trestné činnosti, ačkoli vznikla o mnoho let dříve, než si v jejích skladech Roman Šulyok uskladnil stroje na výrobu cigaret, a nikdy dříve se nestala předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Naopak je významným plátcem daní a jiných odvodů a jako žadatelka o dotaci na stavbu Lesního hotelu prošla úspěšně velmi důkladnou prověrkou. Podezření na trestnou činnost, jež se v žádosti uvádějí, nebyla prokázána a na jejich základě nebylo zahájeno trestní stíhání. Týkala se ostatně převážně osob z okruhu Romana Šulyoka.  Dceřinná firma žalované společnosti je významným výrobcem oken s rozsáhlou obchodní a exportní činností a policie neprávem vyhodnocovala její související telefonické rozhovory jako kamuflovanou komunikaci, týkající se výroby cigaret. Zejména však odposlechy byly povoleny dříve než se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, čili došlo k přímému porušení trestního řádu.

Pochybnosti obhajoby o zákonnosti odposlechů jsou jedna věc, jejich provedení při soudním jednání druhá: soud zřejmě uznává jejich zákonnost.

Problematice odposlechů se pak účastníci řízení věnovali dosti obsáhle v průběhu celého bloku  jednání a obžalovaní i jejich obhájci rozvedli své stížnosti. Až komicky působí zjištění, že policie vlastně neměla povoleno  odposlouchávat obž. Ladislava Lebánka, protože povolení znělo na číslo mobilního telefonu jeho otce. Samozřejmě ho přesto odposlouchávala. Ladislav Lebánek  upozorňoval na tendenční vyhodnocování záznamů o pohybu osob v areálu, který policie vždy považovala za pohyb v nelegální výrobně, přestože v obrovském areálu byla celá řada jiných provozoven. Závažná je stížnost na zacházení celníky se zabavenou řídící jednotkou kamerového systému s osmi „pouličními“ kamerami, kterou vrátili zničenou a připravili tak obžalované o důležitý nástroj  obhajoby. Pozoruhodné je označení policisty původu cigaret, zadržených u svědka Klementa, jako cigaret ze Zlína, ač sám svědek uvedl, že pocházejí z Šulyokovy výrobny v Malhosticích.  Záznamy telefonických rozhovorů policie vytrhávala ze souvislostí a mylně je vykládala jako hovory o trestné činnosti. Nakládáním s poznatky z odposlechů a sledování osob se právem cítil pohoršen obž. Kajaba, jehož v původním řízení senát Ivety Šperlichové zprostil obžaloby. Zejména se ho dotklo, že policie jeho rozhovory o přípravách obchodování s rýží vykládala jako důkaz o přípravách na výrobu cigaret a obchodování s nimi.

Před soudem vypovídal jako svědek také celník, který popisoval nakládání se vzorky tabáku, odebranými celníky ve skladu v Lůžkovicích. Zodpověděl otázky předsedy senátu a účastníků řízení.

Vystoupil také znalec, který svým posudkem provedl ocenění škody, kterou by utrpěla společnosti Philip Morris jak prodejem padělků cigaret, tak neoprávněným používáním značky Marlboro v případě, že by se nelegálně vyrobené cigarety dostaly na trh. Jeho názor lze ve stručnosti shrnout tak, že škoda nevznikla, resp. nedošlo k neoprávněnému obohacení, protože zatím k prodeji nedošlo.

Dostavil se svědek J.K., který seznámil Lebánkovy s ods. Romanem Šulyokem. Vzpouzel se: odkázal se na výpovědi z dřívějšího řízení a odmítal vypovídat. Nicméně odpovídal na otázky předsedy senátu. Na důvody  ke zprostředkování seznámení a o okolnostech, za nichž k němu došlo, si nepamatoval, nechtěl nic vědět o strojích na výrobu cigaret. Uvedl, že Lebánkovy zná asi 10 let. Předseda senátu se pokusil oživit jeho paměť přečtením části jeho dřívější výpovědi. Svědka ale příliš nepovzbudil, takže četl dále a občas položil otázku.

Pozoruhodností druhého dne byl výslech příslušníka GIBS, bývalého policisty, jenž vyšetřoval a odložil trestní stíhání Krajského státního zastupitelství v Brně na „nezvěstného svědka“ Františka Ondráčka kvůli vydírání obž. Lebánků. O případu jsem podrobně psal v článku Nezvěstný svědek. Obhájce zajímal rozpor mezi úředním záznamem o rozhovoru se svědkem, který měl podle policisty tvrdit, Františka Ondráčka vozil k Lebánkům, ale před soudem prohlásil, že je neznal, takže nic takového říci nemohl. Vyslýchaný příslušník GIBS ale trval na pravdivosti zápisu. Pokud se rozcházejí výpovědi policisty a občana, úřady téměř vždy věří policistovi. Bývalý vyšetřovatel neuspokojil obhájce, kteří žádali vysvětlení, proč si jako svědka ve výše uvedeném vyšetřování přizval právě ods. Romana Šulyoka, který o věci nemohl nic vědět: prostě si na důvod nepamatoval. Ostatně si ani nepamatoval, že trestní oznámení podalo krajské státní zastupitelství a přičítal je obž. Lebánkům.

Zbytek dne vyplnilo  přehrávání odposlechů telefonických rozhovorů obž. Ladislava Lebánka s nejrůznějšími náměty a s různými . Obžalovaní k nim podávali vysvětlující vyjádření, většinou spontánně, ale někdy i vedeni dotazy předsedy senátu.

Také závěrečný den soud věnoval odposlechům a jejich objasňování.

K tomuto bloku hlavního líčení se opět nedostavil „nezvěstný svědek“, jehož svědectví jde za rámec vymezení skutku v obžalobě a ostatně skutek by byl stejně bylo promlčen, i kdyby se skutečně stal. Za daleko závažnější považuji, že stále nebyla vysvětlena akce celníků z 21. srpna 2012, kteří čekali na překladišti na příjezd kamionu s tabákem, jenž byl po přeložení na kamion jednoho ze spoluobžalovaných dopraven do skladu v Lůžkovicích. Pokud celníci věděli předem o příjezdu kamionu, zřejmě také věděli, odkud jede a kdo tabák objednal a zaplatil. To jsou klíčové informace pro posouzení viny obžalovaných: kdo koupil tabák, chtěl vyrábět. Navíc je zřejmé, že dokud nebyl ve skladu tabák, nebyl důvod k vpádu policie, takže ve hře jsou i zájmy policie.

V této souvislosti stojí za zaznamenání, že bratři Lebánkovi nechodili do skladu, v němž probíhaly pokusy o zprovoznění výrobní  a balicí linky, a k tabáku se nikdy nepřiblížili.

 „Soudkyni OLO“ ani žalobci Petru Matouškovi absence informací o původu tabáku patrně nevadila. Soudce Jiří  Dufek se zajímá, ale zatím jsem nezaznamenal, že by požádal ředitelství Pátracího odboru Celní správy o vysvětlení. Připadá mi, že orgány činné v trestním řízení příliš o odhalení pravdy nestojí. Žalobce má žalovat v situaci důkazní nejistoty, což se patrně vztahuje na tento případ. Není-li jistý majitel tabáku, je snazší udržet podezření proti komukoli z obžalovaných. Doufejme, že do prosincového pokračování řízení se podaří soudu získat úplné vysvětlení k podivné akci celníků.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



neděle 6. října 2019

TAKOVÁ SKVĚLÁ JUSTIČNÍ LOUPEŽ


Zdeněk Jemelík, Taková skvělá justiční loupež
Vyšlo dne 6.10.2019 na mém bloggu  a na webu Chamurappi z.s.

Zveřejnění usnesení Ústavního soudu z 30. září 2019, podle něhož se mají vystěhovat členové SBD Svatopluk, žijící v bytovém komplexu v Horoměřicích, vyvolalo skandál. Převážná část reakcí veřejnosti byla odmítavá. Předseda vlády Andrej Babiš se vyjádřil,  že došlo k selhání justice. Postižení obyvatelé projevovali zoufalství.

Usnesení je příznačné pro stav justice, z velké části stále ještě ovládané pohrobky normalizace, a proto poplatné předlistopadovému právnímu myšlení. Mimo to mnozí soudci  a státní zástupci žijí v přesvědčení, že nezávislost justice je totožná s právem na beztrestné poškozování občanů.

Usnesení potvrdilo správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. června 2018, vydaného senátem předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška. Senát Ústavního soudu předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) shodně s nimi nevzal na vědomí nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zakotvenou v Ústavě. Těmito rozhodnutími byla do konkursní podstaty zkrachovalého H-Systému zahrnuta přidaná hodnota, kterou vytvořili členové družstva Svatopluk jednak vložením finančních prostředků, ale také svou nehonorovanou prací. Ve skutečnosti spáchali páni soudci vyvlastňovací akt, za který by se nemuseli stydět ani jejich vzory z padesátých let minulého století. Schválili i bezohledné chování konkurzního správce, bývalého předlistopadového prokurátora Josefa Monsporta, který od r.2001 trýzní obyvatele hrozbou vystěhování.

Členové SBD Svatopluk, kteří se rozhodli dostavět své domy, zachránili rozestavěné objekty před zchátráním. Vložili finanční prostředky a práci a vytvořili dílo, jehož odhadní cena je dle znaleckého posudku, obstaraného  konkurzním správcem, přibližně 230 milionů Kč. Hodnota nemovitostí v době, kdy družstevníci začali stavět, je jen zlomkem té současné. Soudci svým rozhodnutím bezohledně ukradli přidanou hodnotu, vytvořenou družstevníky. A leckdo se těší, že podílem na lupu obdaruje klienty H-Systému, kteří na krach projektu reagovali jen pláčem a čekáním na zázrak. Všichni jsou si přece rovni a iniciativu jednotlivců je třeba trestat. To je ryze socialistický přístup k věci.

Kritici postupu členů SPD jim vyčítají, že k dostavění domků neměli souhlas konkurzního správce. Slovutná právnička Eliška Wagnerová ale v článku v časopisu  Týden č.  32/2018  ze dne  30.července 2018 upozornila, že povinnost souhlasu konkurzního správce byla uzákoněna až v r.2006. Spolu s ní se k počínání soudců Nejvyššího soudu ČR negativně vyjádřil také prof. Aleš Gerloch. 

Pozoruhodná je závěrečná část usnesení Ústavního soudu, v které soudci vyzývají bývalého prokurátora Josefa Monsporta k nalezení rozumného východiska z neúnosné situace, kterou spolu se soudci Nejvyššího soudu navodili. Prozradili tím špatné svědomí, bezmoc napravit své selhání a naivitu. Žádat po Josefu Monsportovi ohleduplnost je totéž jako žádat po lvu, aby se stal vegetariánem. Josef Monsport je nepochybně skvělý právník a vynikající obhájce ve věcech trestních, bohužel obdařený povahou predátora. Víme, jak se choval po celou dobu výkonu funkce. Rozprodal část majetku z konkursní podstaty za podezřele nízkou cenu a pomohl nabyvatelům k levnému zisku. Když rozprodával pozemky a základy domů, které dostavěli členové SBD Svatopluk ve Velkých Přílepech, začal s cenou 1 milionu Kč/dům a postupně zvyšoval. Když rodina Sýkorova nechtěla dát 2 miliony, prodal jim střechu nad hlavou. Nabyvatel je z domu vyhnal a obratem jej prodal za 5,7milionu Kč. Nenarazí -li Josef Monsport na moc státu, bude se chovat stejně i dále.

Rozumné řešení je ale již od začátku jasné: nechť bývalý prokurátor prodá horoměřický komplex SBD Svatopluk za rozumnou cenu obyvatelům a problém zanikne. Zdá se dokonce, že mu to začíná docházet. V sobotu 5. října 2019 se objevil na televizní obrazovce s úlisným výrazem vlka, převlečeného za babičku a lákajícího Červenou Karkulku a rozumné řešení nabízel, včetně stažení žaloby proti SBD Svatopluk o 22 milionů Kč za nájemné. Takto se ale mohl chovat již od převzetí úřadu konkurzního správce. Měl by veřejnosti vysvětlit, co mu v tom bránilo.

Podle mého názoru nestačí konstatovat selhání justice a politovat jeho oběti, ale jsou nutné činy k nápravě křivdy. Je-li vláda skutečně vládou, měla by ze skandálu vyvodit důsledky. Počínání výše zmíněných soudců Nejvyššího a Ústavního soudu je excesem, který by se nikdy v budoucnosti neměl opakovat. Vláda by měla přijmout účinná opatření k zastavení bezpráví a dvacetiletého týrání obyvatel horoměřického obytného komplexu a měla by se postarat, aby původci skandálu nedostali druhou možnost škodit, a to nejen soudci, ale i konkurzní správce a soudkyně, která vypudila SBD z věřitelského výboru.

Podle § 132 zákona o Ústavním soudu je soudce  kárně odpovědný za kárné provinění. Podle § 133 téhož zákona je kárným proviněním  jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu,… Soudím, že skandálním jednáním soudců obou vysokých soudů byla skutková podstata kárného provinění naplněna vrchovatě, až přes míru.

Tato ustanovení ukazují cestu k uzavření skandálu.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



sobota 28. září 2019

NESNESITELNÁ LEHKOST VLÁDNUTÍ III


Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové. Nicméně oceňuji ráznost jejího vystupování, kterým nenechává nikoho na pochybách o tom, co si myslí, odolnost vůči tlakům ze strany medií a opozičních poslanců i přísnou profesionalitu, která se  např. projevuje ve zdrženlivosti ve vyjadřování k humbuku kolem zastavení trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo. Nicméně v některých jejích rozhodnutích, většinou tlumočených úředníky, spatřuji stopy prokurátorského myšlení z časů nedávno minulých.

Např. jedním z nich je postoj k případu „spícího soudce“, o němž jsem se zmínil již dříve v článcích Nesnesitelná lehkost vládnutí II a Smůla na patách.

Prosím laskavé čtenáře, aby se zamysleli nad otázkou, zda soudce, jenž prospal hlavní líčení, může být považován za plnohodnotného účastníka senátní porady o tvorbě rozsudku, a zda rozhodnutí,  vydané  s jeho účastí, lze považovat za rozhodnutí tříčlenného senátu, popř. zda lze přiznat právní moc rozsudku, vydanému fakticky dvoučlenným senátem.

Otázky se vztahují k dříve zmiňované události, která se stala u Městského soudu v Praze v odvolacím řízení, kde zdravotně indisponovaný soudce Petr Braun prospal veřejné zasedání, ale předseda senátu Dušan Paška přesto vydal rozsudek, ač „spící soudce“ se zřejmě při poradě senátu nemohl odpovědně vyjádřit.

Ponechávám stranou otázku, zda by si pan odsouzený F.K. stěžoval, kdyby dvoučlenný senát rozhodl v jeho prospěch. Nevylučuji, že bdící soudce by stejně hlasoval pro zamítnutí odvolání. Je skutečností, že takto vydaný rozsudek má účinky pravoplatného rozhodnutí. Pokud kvůli tomuto stavu opakovaně rebeluji, nečiním to ve víře, že opakování odvolacího řízení za standardních podmínek přinese panu odsouzenému zproštění obžaloby, ale proto, že jako laik jsem přesvědčen, že vydání rozsudku za popsaných nestandardních okolností je nezákonné. Připouštím, že ods. F.K. je problémová osobnost s hodně ušpiněným trestním rejstříkem, ale to ho nezbavuje nároku na důsledné dodržování zákonnosti při vedení jeho procesu. Pokud stát nezákonnost v zacházení s problémovým obžalovaným toleruje, otvírá dveře k používání nezákonných postupů v kauzách nevinných obětí justice. Proto je nutné úzkostlivě lpět na dodržování procesních pravidel.

Pan odsouzený se proti nezákonně vydanému rozsudku bránil dovoláním, v němž okolnost „spícího soudce“ nenapadl, protože v době podání dovolání neměl k disposici dokumentaci ze stížnostního spisu Městského soudu v Praze. Napadl ji pak ústavní stížností, ale Ústavní soud se k ní nevyjádřil, protože o ní nejednal Nejvyšší soud ČR. V dané situaci k zrušení nezákonně vydaného rozsudku nevede jiná cesta než přes stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení zákona, na jejímž základě by zákonnost takto vydaného rozsudku autoritativně posoudil Nejvyšší soud ČR.

Odsouzený F.K. se obrátil opakovaně  na paní ministryni s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti nemá dostatečnou pracovní kapacitu k zvládání přívalu podnětů ke stížnosti, proto je nechává vyhodnotit státním zastupitelstvím a ministr pak rozhoduje s přihlédnutím k jeho stanovisku. V době „předbenešovské“ si ministři ponechávali případy k rozhodnutí bez okliky přes státní zastupitelství jen velmi výjimečně a vždy s vědomím rizika, že budou podezírání z korupčního jednání.  Z neznámých důvodů výjimku dostal i případ „spícího soudce“. Stížnosti ods. F.K. prověřili úředníci ministerstva s tradiční úřednickou povrchností. Vůbec nezjistili, že u Městského soudu v Praze proběhlo stížnostní  řízení,  k němuž soud vede samostatný spis, který si nevyžádali. Připravili pak paní ministryni záporné rozhodnutí, které podepsala. Protože poznatek o povrchnosti úředníků ministerstva byl nový, nový podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podal spolek Chamurappi. Paní ministryně mu nevyhověla, protože prý nepřinesl nic nového.

Paní ministryně tím vzkázala urbi et orbi, že účast spícího soudce při rozhodování nemá vliv na právoplatnost rozsudku. Vyvolává tím otázku, zda je vůbec nezbytné, aby vždy rozhodoval senát v plném obsazení. Potvrzuje současně názor, že soudní rozhodnutí je neprolomitelné, i když bylo vydáno za nestandardních podmínek. Možná nadřadila hledisko účelnosti nad hledisko úcty k procesnímu právu: zrušení rozsudku Nejvyšším soudem ČR by vyvolalo opakované projednání odvolání za standardních podmínek, ale postavení pana odsouzeného by se nejspíš nezměnilo. Ústup od důsledného lpění na dodržování procesních předpisů je ale cesta do pekel.

Ministři spravedlnosti se tradičně domnívají, že je pouze věcí jejich subjektivní úvahy, zda napadnou zjištěné porušení zákona stížností. Někteří ústavní právníci ale soudí, že státní úředník, který je vybavený pravomocí, je povinen ji užívat. Předpokládám, že paní ministryně si je velmi dobře vědoma, že postupem Městského soudu v Praze mohl být porušen trestní řád. Pokud se rozhodla nevyužít svou pravomoc, nadržuje soudcovské libovůli, která pod její ochranou bude utěšeně bujet.

Uvedený případ má i etickou rovinu: obrací pozornost k odpovědnosti soudců a funkcionářů státní správy justice. Nezvládnutí těla nemocným soudcem Petrem Braunem nepovažuji za vážný etický poklesek. Nepřehlédnutelná je ale odpovědnost předsedy senátu Dušana Pašky, který řízení nezastavil a dovedl je až k nestandardnímu vydání rozsudku. Závažné jsou postoje funkcionářů státní správy, v nichž se naplno projevila soudcovská stavovská solidarita. Ctihodný Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze a kárný žalobce patrně případu „spícího soudce“ nepřikládal důležitost. Nijak se nevyjádřil a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu pro případné podání kárné žaloby. Odpovědnost přehrál na místopředsedu soudu Jaroslava Cihláře. Ods. F.K. se nakonec obrátil s návrhem na zahájení kárného řízení na předsedu Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše. Ten se ale kárnými návrhy většinou nezabývá a „horkou bramboru“ podnětu F.K. vrátil zpět Liboru Vávrovi, odkud podle zákonů padajícího lejna opět padl  na hlavu místopředsedy Jaroslava Cihláře. Ten se pak vypořádal s ods. F.K. jako s obtížným hmyzem. Vysvětlil mu, že (cituji) „výše zmíněnou námitku pokládal zcela zjevně senát Ústavního soudu za natolik triviální, že se jí v odůvodnění svého rozhodnutí nijak blíže nezabýval“. K tomu dodal , že „to, že soudce může být při jednání unaven a může se o něj pokoušet spánek, není nic neobvyklého“. Pravda je taková, že Ústavní soud se úkazem „spícího soudce“ nezabýval výslovně jen proto, že jej pan odsouzený neuplatnil v dovolání. Místopředseda soudu zřejmě utloukal hmyz rozhodnutím, které vůbec nečetl.

Soudci a funkcionáři státní správy soudu se mohou takto chovat díky naprosté jistotě, že jim ze strany kárné žalobkyně Marie Benešové nehrozí nebezpečí kárného podnětu, když jí samotné patrně nezákonné vydání rozsudku vůbec nevadí.

========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 26. září 2019

KAUZA ZADEH : ROZSUDEK


Pochybnosti o osudu námitky podjatosti, kterou vznesl obž. Shahram Zadeh (dále jen SAZ) na závěr veřejného zasedání senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně dne 24.září 2019, paní předsedkyně rozptýlila hned na začátku veřejného zasedání dne 26.září 2019: její senát ji v neveřejném zasedání dne 25.září 2019 zamítl. Vysvětlení věnovala přibližně půl hodiny. Pozornost zaměřila na vyvrácení názoru obhajoby, že domněnku o podjatosti lze mimo jiné vyvodit ze skutečnosti, že 27 z 29 soudců trestního oddělení soudu kdysi podepsalo petici na podporu soudce Aleše Novotného. Petice vznikla v souvislosti s trestním řízením soudním proti Aleně Vitáskové & spol. a byla odezvou na napadání pana soudce televizemi Nova a Prima. S projednávanou věcí nemá nic společného a nelze z ní vyvozovat podjatý poměr soudců senátu Haliny Černé k obž. SAZ, jehož se kauza Aleny Vitáskové & spol. netýkala.

Pan obžalovaný podal proti usnesení stížnost do protokolu s tím, že ji doplní po obdržení písemného vyhotovení usnesení. Nastal kritický okamžik, kdy soud obvykle váhá, zda má pokračovat v jednání nebo vyčkat výsledku stížnostního řízení. V případě, že by stížnostní soud vyhověl panu obžalovanému, všechny úkony senátu by ztratily platnost. Paní předsedkyně si zřejmě byla předem jista výsledkem stížnostního řízení, takže bez váhání zahájila vyhlašování rozsudku.

Od začátku jejího přednesu bylo jasné, že obžalovaní vyslechnou nepříjemné zprávy, neboť oznámila zrušení rozsudku Městského soudu v Brně z 5. března 2019 k odvolání státního zástupce. Mezi pohledem Městského soudu v Brně a státního zástupce VSZ Olomouc Roberta Henzela je totiž zásadní rozdíl: státní zástupce pohlíží na obžalované jako na organizovanou zločineckou skupinu, což s sebou nese zvýšení hladiny trestů, zatímco nalézací soud je po 51 dnech dokazování za organizovanou zločineckou skupinu nepovažuje. Podle předsedkyně senátu skutková zjištění Městského soudu v Brně nebyla úplná, proto se ve stanovení právní kvalifikace mýlil. Doplnila dokazování vyhodnocením několika listin ze spisu a hned měla ve všem jasno.

Účast na činnosti organizované zločinecké skupiny pak je v podání senátu Haliny Černé hlavním proviněním obžalovaných. K tomu se v individuálním mixu u jednotlivých obžalovaných přidala další provinění:  křivé obvinění, nadržování, podplácení. Výsledkem pak jsou výměry trestů u jednotlivých obžalovaných. Tak obž. SAZ jako údajnou hlavu údajného organizovaného zločineckého uskupení  postihl soud trestem osmi let odnětí svobody, Evu Halámkovou šesti lety a čtyřmi měsíci, Záviše Löffelmanna pěti lety a čtyřmi měsíci, Jana Šebka šesti lety a Martina Veselého sedmi lety. Někteří odsouzení dostali k trestům „přídavky“: Záviš Löffelmann zákaz činnosti v advokacii na 6 let, Jan Šebek zákaz činnosti u policie na šest let, ods. SAZ propadly peníze, vyplacené poskytovatelům svědeckých prohlášení.

S podmíněným trestem 2 let s odkladem na 4 roky odešel od soudu spolupracující obviněný Ondřej Kučera, jemuž ovšem soud také udělil „přídavky“: peněžitý trest ve výši jednoho milionu Kč a zákaz činnosti v advokacii na dobu sedmi let.

Ods. Martinovi Veselému a Janu Šebkovi soud uložil souhrnné tresty, v nichž jsou skryty tresty za dřívější trestnou činnost, ostatní dostali tresty úhrnné, tedy jednu dávku za všechna dílčí provinění.

Je to smutný konec obchodního případu, v němž ods. SAZ byl v postavení nemilosrdně oškubávaného zákazníka, Ondřej Kučera v postavení iniciátora obchodování a horlivého obstaravatele specifického zboží – k ničemu se nehodících svědeckých prohlášení. Ods. SAZ investoval hodně peněz a získal za ně tři listiny, o kterých hned po jejich získání zjistil, že jsou jako důkaz před soudem nepoužitelné, od záměru na jejich použití upustil a nikdy je nepředložil, ač tak mohl učinit při devítidenní výpovědi obžalovaného. Ods. Ondřej Kučera si díky své příčinlivosti vydělal slušné peníze, ale soud mu je odčerpal peněžitým trestem. Evu Halamkovou hřál pocit, že pomáhá příteli a ods. Záviš Löffelmann a Jan Šebek neměli žádný prospěch.

Pro všechny zúčastněné byl tento zvláštní obchodní případ hluboce ztrátový.

Poměr trestu ods.SAZ a Ondřeje Kučery demonstruje výhodnost spolupráce s policií: až na drobné detaily celé obvinění ods. SAZ stojí na svědecké výpovědi spolupracujícího obviněného, kterého soud považuje za věrohodného svědka. Ods. SAZ vložil do „obchodu“ hodně peněz, ale bez píle, vynalézavosti a chtivosti peněz  Ondřeje Kučery by se nic nedělo. Ještě lépe jsou na  tom dodavatelé nepravdivých svědeckých prohlášení, proti nimž policie vůbec nevedla trestní řízení. Zvlášť zajímavé to je v případě svědka Jana Doležala, který pod bdělým dohledem policie podal trestní oznámení na vyšetřovatele případu.

Případné podrobnější vyjádření k odůvodnění rozsudku bude možné po obdržení jeho písemného vyhotovení.

Proti rozsudku odvolacího soudu není řádný opravný prostředek možný. Lze předpokládat, že aspoň někteří z odsouzených podají dovolání. Hypoteticky je možné zrušení rozsudku v případě, že by Vrchní soud v Olomouci shledal soudce senátu Haliny Černé  podjatými, ale prakticky to nepřichází v úvahu.


========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



středa 25. září 2019

KAUZA ZADEH: NAPĚTÍ HOUSTNE


Navazuji na článek Tři dny se Shahramem Zadehem ze dne 6.září 2019, pojednávající o odvolacím řízení v „malé“ kauze Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) & spol., v kterém se dne 4. a 5. září 2019 u Krajského soudu v Brně rozběhlo veřejné zasedání  vedené senátem Haliny Černé.

V tomto procesu týrá obž.SAZ vazbou od 2. prosince 2016  brněnsko-olomoucké účelové uskupení příslušníků orgánů činných v trestním řízení. Podle obžaloby měl obž.SAZ v r.2015, tedy v době, kdy byl ve vazbě, založit organizovanou zločineckou skupinu, která mu měla obstarávat falešné důkazy pro vyvinění ve „velké daňové kauze“, probíhající od jara r.2015 u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného.

Týrání obž.SAZ a jeho rodiny vazbou pokračuje, přestože Městský soud v Brně již dvakrát rozhodl o jeho propuštění a Krajský soud v Brně drží kauci 150 milionů Kč, složenou za jeho propuštění ve „velké daňové kauze“.

Dne 24. září 2019 v 9 hod. přivedla „obyčejná“ eskorta z vězení obž. Martina Veselého, po něm šestičlenná eskorta těžkooděnců Vězeňské služby ČR také obž. SAZ. Teprve pak vstoupili do soudní síně ostatní účastníci včetně obžalovaných Záviše Löffelmanna a Ondřeje Kučery. Nezúčastnili se obž. Eva Halamková a Jan Šebek.

Jednání mělo standardní průběh. Po prezentaci přítomných podala předsedkyně senátu přehlednou zprávu o průběhu jednání  ve dnech 4.a 5. září 2019. Poučila obžalované o jejich procesních právech a dala jim možnost, aby doplnili svá vyjádření z řízení u nalézacího soudu i z předcházejících dní veřejného zasedání.

Možnosti využil po poradě s obhájci obž. SAZ, který se vyjádřil k některým listinám, provedeným v předcházejícím řízení. Zdůraznil význam vztahu mezi ním a obž. Ondřejem Kučerou a obž. Ondřejem Kučerou a ostatními obžalovanými. Je jasné, že obž. Ondřej Kučera nedostával žádné pokyny od něj a naopak vedl svá vlastní jednání s různými svědky, jako se svědkem Martinem Valentovičem. Z uvedených poznatků vyplývá, že obž. Ondřej Kučera šel po svých vlastních zájmech a dokonce vzkázal po svědkovi Martinovi Valentovičovi varování Petru Pfeiferovi, aby byl opatrný. O jeho jednání obž. SAZ nevěděl a hodnotí je vcelku jako škodlivé. Dále je zřejmé, že obž.Eva Halámková se domnívala, že pomocí Ondřeji Kučerovi pomáhá svému příteli obž. Martinu Veselému. V komunikacích mezi Ondřejem Kučerou a svědky se o  obž.SAZ nikdy nejedná, pouze dochází k zneužívání jeho jména bez jeho vědomí. Z výpovědi obž. Martina  Veselého vyplývá, že společně se svědkem Martinem Valentovičem vytvořili záměr získat od SAZ peníze. Státní zástupce tyto vztahy ignoruje. Dále obž. SAZ namítl, že nemohl mít kontrolu nad aktivitami svědka Jana Doležala, který mu učinil  nabídku přes advokáty ještě dříve než Martin Veselý. A obž. Martin Veselý se také pokusil učinit mu nabídku přes advokátní kanceláře  dříve než Ondřej Kučera. Jan Doležal tvrdil soudu, že se osobně setkal s obž. SAZ, což nebylo možné, protože v udané době byl ve vazbě. V závěru vytkl státnímu zástupci a všem soudům, že se držely chybného tvrzení, že nabídky a nákupy svědeckých prohlášení měly posloužit jeho vyvinění ve „velké daňové kauze“. Dodaná prohlášení se ve skutečnosti jeho odpovědnosti netýkala a nemohla jej zbavit obvinění.

Nikdo další svého práva nevyužil.

Následně senát ústy paní předsedkyně zamítl usnesením všechny návrhy na doplnění dokazování, což soudkyně obsáhle vysvětlila. S pousmáním se zmínila o zamítnutí návrhu na výslech státního zástupce. Dotkla se tím obecného problému rovnosti stran řízení, jenž se v této podobě občas vynořuje a jistě by zasloužil přehodnocení tvůrci nového trestního řádu. Státní zástupce a obžalovaní jsou stranami řízení. Měli by mít stejná práva a povinnosti, ale ve skutečnosti je jejich postavení nerovnoprávné: žalobce má právo vyslýchat a vyjadřovat se k vyjádřením obžalovaných, zatímco obžalovaní sice mají právo vyjadřovat se k výrokům žalobce, ale otázky klást nesmí. Není to problém jen teoretický, ale i praktický. Pokud by obžalovaní směli klást otázky, žalobce by musel své výroky formulovat pečlivěji, aby mohl čelit otázkám a v některých případech by v konfrontaci s dotazy obžalovaných mohl dospět k přehodnocení mylných nebo povrchních závěrů.

Některé závěry Haliny Černé se setkaly s výhradami obhajoby. Například na odmítnutí opakovaného výslechu spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery s tím, že se podrobil výslechu před nalézacím soudem a obhajoba měla dostatek možností klást mu otázky, zazněla m.j. odpověď, že pan obžalovaný odmítl odpovídat na otázky obž. SAZ, ačkoli jako spolupracující obžalovaný na to neměl právo.

Proti usnesení o zamítnutí návrhů na dokazování není stížnost přípustná. S ohledem na doplnění dokazování v předchozí části řízení  vyzvala paní předsedkyně strany k doplnění odvolání a přednesení závěrečných návrhů. Jako prvnímu udělila slovo státnímu zástupci.

Robert Henzel se v podstatě vyjádřil, že bez ohledu na provedené dokazování trvá na svém původním návrhu u všech obžalovaných a v plném rozsahu právních kvalifikací. Navržené tresty považuje za přiměřené. Nadále přiznává obž. Ondřeji Kučerovi postavení spolupracujícího obviněného.

Následně Halina Černá vyzvala k doplnění odvolání a podání závěrečných návrhů obhájce a obžalované. K vystoupení jako prvního vybídla Romana Jelínka, obhájce obž.SAZ. V souhrnu tohoto i dalších vystoupení  se vyjádřil, že skutek I (příprava ovlivňování soudu ve „velké daňové kauze“) se sice stal, ale nespáchal jej obž. SAZ, skutek II (pokus o podplácení svědka Mirchiho) se nestal. V té souvislosti upozornil, že obž. SAZ nemohl mít zájem na dodání nepravdivých prohlášení a v podmínkách vazby se nemohl zabývat jejich vytvářením.  Zakoupením nabízených prohlášení uplatnil právo obžalovaného vyhledávat důkazy. Nikdy je ale soudu nepředložil. Dále obhájce uplatnil výhrady k paušálnímu zamítnutí navržených důkazů, označil je za unáhlené. Zejména zdůraznil oprávněnost požadavku na otevření iPadu a iPhonu obž. Ondřeje Kučery, a to nikoli kvůli  zachování rovnosti stran, ale proto, aby se prokázalo, zda obž. SAZ dával obž. Ondřeji Kučerovi nějaké pokyny. Nedostupnost pamětí těchto přístrojů  navodila situaci důkazní nouze, stavu tvrzení proti tvrzení. Tvrzení Ondřeje Kučery o jeho podřízenosti obž. SAZ nemá oporu v záznamech z paměti jeho komunikačních prostředků a navíc se rozcházejí s údaji o časovém průběhu jeho skutků, kdy je zjevné, že o  obchodování se svědeckými prohlášeními se pokoušel již u ods. Maliny a Šimáka. Kritizoval dále skutečnost, že státní zástupce odebral GIBS prověřování podezření, že vyšetřující policisté se dopustili nezákonného jednání, a přikázal je jejich útvaru. Poukázal na silnou motivaci svědka Mirchiho ke kriminalizaci obž. SAZ. Upozornil, že nalézací soud věnoval v rozsudku této záležitosti nepatrnou pozornost a důkazní situace zůstala ve stavu tvrzení proti tvrzení.

Obhájce nakonec  navrhl, aby obž. SAZ byl zproštěn obžaloby. Logičnost jeho vývodů je nezpochybnitelná. Pokud členové senátu nemají zcela zakrnělé svědomí,  bude pro ně velmi obtížné se s nimi vypořádat tak, aby mohli vyhovět vůli žalobce.

Navazující další obhájkyně obž. SAZ Lenka Kotulková se odvolala na písemné odvolání. Upozornila, že došlo k pochybení tím, že nebylo vyhověno důvodným návrhům na vyloučení státního zástupce Aleše Sosíka.

Obhájce Evy Halamkové zdůraznil, že jeho mandantka plnila povinnosti spolupracující obviněné a navrhuje proto, aby její trestní stíhání bylo zastaveno, nebo aby jí byl uložen trest na spodní hranici sazby.

Hana Šupáková jako obhájkyně Záviše Löffelmanna navrhla zproštění. Její klient ve svém vystoupení uvedl, že neměl jiný záměr, než vyhovět kamarádovi Ondřeji Kučerovi a neměl tušení, že akce by mohla sloužit nějakým nekalým záměrům. O existenci obž. SAZ nic nevěděl.

Obsáhlejší bylo vystoupení obhájce Jana Šebka, Ivana Erica Poplšteina, který poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci, jenž je činem úmyslným. Poukázal na použití procesně nepoužitelných prostorových odposlechů a zdůraznil, že jeho klient přijetím trestního oznámení splnil zákonnou povinnost policisty, aniž by měl tušení o účelu jednání oznamovatele a určitě nesloužil vědomě zájmům kohokoli dalšího. Policie zřejmě zlegalizovala zvukový záznam nezákonně pořízený svědkem Janem Doležalem. Navrhl, aby pan obžalovaný byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, popř.aby byla věc vrácena nalézacímu soudu k doplnění dokazování.

Jiří Císař, obhájce obž.Ondřeje Kučery, poukázal na to, že zápisy, které zobchodoval jeho klient, zřejmě sloužily zájmům obž. SAZ a Ondřej Kučera neměl vlastní důvody k jejich obstarání. K odvolání státního zástupce neměl výhrady.

Znova vystoupila Hana Šupáková, tentokrát za obž. Martina Veselého. Její úloha byla jednoduchá, protože její klient se proti rozsudku neodvolal.

Zbytek času až do 11:58 vyplnila vystoupení stran řízení k jejich vzájemným vyjádřením. Na polední přestávku ale nedošlo, protože předsedkyně senátu připomněla obž. SAZ jeho záměr podat námitku podjatosti. Pan obžalovaný se ihned ujal díla a vznesl námitku podjatosti proti celému senátu. Uvedl dva hlavní argumenty: negativní postoj senátu k jeho žádosti o propuštění z vazby a použití nepravdivé informace o jeho údajném vycestování na Slovensko jako jednoho z důvodů pro odůvodnění zamítnutí žádosti o propuštění z vazby.

Míra zahlcování senátu informacemi tím byla završena. Obž. SAZ postavil senát  do situace, v které musí přednostně rozhodnout o jeho námitce podjatosti, protože rozhodnutí podjatého senátu by bylo v následujícím řízení zcela jistě zrušeno. Senát má jinak vytvořeny podmínky pro přípravu rozsudku. Za těchto okolností předsedkyně senátu rozhodla o přerušení veřejného zasedání za účelem porady senátu až do čtvrtečního rána.

Na výsledek porady senátu čekají nyní účastníci řízení s napětím. Každý by sice chtěl znát rozsudek, a to pokud možno vyhovující jeho přání, ale zdaleka není jisté, že na jeho vyhlášení ve čtvrtek dojde. Vše se bude odvíjet od rozhodnutí o námitce podjatosti. Pokud jí senát vyhoví, dá se předpokládat, že žalobce podá stížnost a řízení se přeruší nejméně do rozhodnutí stížnostního soudu. Naopak záporné rozhodnutí bude mít s největší pravděpodobností za následek stížnost obž. SAZ. Senát pak bude postaven před obtížné rozhodnutí, zda má jednání přerušit do rozhodnutí stížnostního soudu nebo vyhlásit rozsudek a podstoupit pak riziko, že jeho rozhodnutí bude později zrušeno jako vynesené podjatým senátem. Pravomocné vyhovění námitce podjatosti by přineslo průtahy a vrácení odvolacího řízení  na začátek s jiným senátem.

Na závěr dodávám, že v průběhu veřejného zasedání Halina Černá opakovaně vstoupila do řečí různých mluvčích. Vždy s laskavým úsměvem a bez náznaku pocitu nadřazenosti. Ani hrdý a vznětlivý obž. SAZ, proslulý svými půtkami se soudci Alešem Novotným a Michalem Kabelíkem, nenašel tentokrát záminku ke zvýšení hlasu. I když výsledek veřejného zasedání bude mít pro další život účastníků závažné důsledky, jednání probíhalo v přívětivém ovzduší.
========================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



čtvrtek 19. září 2019

PREZIDENTŮV VTÍPEK


Sledování televizního vysílání věnuji velmi  málo času. V podstatě se dívám jen na zpravodajské pořady. Výjimkou je Týden s prezidentem, vysílaný každý čtvrtek TV Barrandov. Ač se to části mých čtenářů nebude líbit, chovám pana Miloše Zemana v úctě a jeho podoby uvolněného moudrého muže, posuzujícího politické záležitosti s nadhledem zkušeného profesionála, kterou předvádí v Týdnu, si vážím zvlášť. Život ale přináší různá překvapení.

Ve čtvrtek 19. září jsem se zcela náhodně chvíli díval na Týden podle Jaromíra Soukupa, který Týdnu s prezidentem předcházel. Jaromír Soukup  se v něm mimo jiné zmínil, že v pořadu Týden s prezidentem se Miloš Zeman vyjádří k zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a to tak, že jeho výrok vyvolá vzrušené diskuse. Tím ve mně vyvolal napjaté očekávání.

A opravdu: pan prezident nezklamal. Použil pořad jako nástroj, jehož prostřednictvím sdělil národu, jak se zachová, dojde-li nějakým způsobem k obnovení trestního stíhání Andreje Babiše. Pronesl něco zcela neuvěřitelného: využije pravomoci prezidenta republiky k udělení abolice. To je skvělý vtip: abolici prezidenta republiky kontrasignuje předseda vlády jako představitel stanoviska vlády. Představa, že by Andrej Babiš nebo jiný pověřený člen vlády kontrasignoval takové rozhodnutí, je více než komická. Snad mají členové vlády tolik vkusu, že by se takového jednání ve střetu zájmů nedopustili. Proto se nic takového nestane a výrok nemůže ani mít účinek  nátlaku na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který samozřejmě ví, co si myslet o vykonatelnosti prezidentova pošetilého záměru.

Překvapilo mě, že Jaromír Soukup, který se občas chlubí svým právnickým vzděláním, pana prezidenta neupozornil na úskalí jeho záměru.

Pohoršené debaty na téma páně prezidentova prohlášení jsou za těchto okolností stejně komické jako výrok sám. Správná reakce by bylo hromadné mlčení. Podobných perel se v jeho výrocích vyskytuje více a nezbývá než se smířit s tím, že velmistr politických šachů má své slabiny a právo patří k nim. Neumenšuje to sílu jeho politické profesionality.

Pan prezident ale svým „úletem“ hodil řadě politických pidižvíků návnadu lákavé příležitosti, aby se veřejně ztrapnili vyjádřením mravního pohoršení nad nesmyslem. Celá skupina horlivců se nahrnula do večerního zpravodajství ČT24, kde bouřlivě předváděli své diletantství. Zvlášť na pováženou bylo horlení Jiřího Pospíšila, který – ač kdysi „na hodinu“ vyhozen z funkce ministra spravedlnosti – jistě ví, jaká je praktická možnost Miloše Zemana udělit v tomto případě abolici, ale ve snaze potupit ho účelově zapřel právnické vzdělání.

Slouží ke cti moderátora, že jako jediný  nakonec upozornil na institut kontrasignace a nahrál tím na smeč advokátovi Ondřeji Mukovi, který pak toto téma věcně rozebral.

Po prezidentově výroku  stejně jako před ním jsou pokračující debaty na téma zastavení trestního stíhání ve věci Čapí hnízdo pouhým mlácením prázdné slámy, protože usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha je pravomocné a mimo rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je nelze zvrátit, stejně tak jako nebude možné zvrátit případné potvrzující usnesení Pavla Zemana. Mohl by je sice zvrátit Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona Marie Benešové v neprospěch obviněných, ale rozhodnutí by mělo jen akademický význam.  Pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání má sílu pravomocného rozsudku. Nezpůsobí-li Pavel Zeman svým rozhodnutím posunutí věci před soud, bude nadále platit příslovečné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Toto tvrdím, i když si jako laik a soukromá osoba myslím, že zprošťující rozsudek z veřejného procesu by byl pro Andreje Babiše mnohem, mnohem prospěšnější a nepovažuji jej za absolutně nedosažitelný.
====================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

====================================================================


středa 18. září 2019

PROBUZENÝ SOUD


„Velká daňová kauza“, vedená od jara r.2015  u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25.června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu.

Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří.

Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl  jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu.

V úterý 10. zpestřil program obž. Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny  matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah . 

Před soud pak předstoupil svědek T.K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných. S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu. Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o  bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných.

Svědka T.K. vystřídal V.V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení . Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku. V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace.  Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z r.2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obž. Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel.

Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J.R.  není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obž. Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obž. Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co  do činění s obž. Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou.

K této výpovědi se vyjádřil obž. Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J.R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obž.Jiřího Eliáše. Se svědkem J.R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání.

Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho  vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J.R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem.  Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obž. Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další  nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obž. Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obž. Petrem Moštěkem nikdy nebyli.

Ve vyjádření k jeho vystoupení obž. Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obž. Vojtěcha Kudláček  a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J.R. a E.N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obž. Petr Moštěk a svědci J.R. a E.N.

Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu.

Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí  a  z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, např. výše zmíněného svědka J.R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obž. Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl. Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce. 

K jeho vystoupení  se vyjádřil obž. Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obž. Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky.

V odpolední části jednání vystoupil svědek R.M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby.  Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady.

Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním.

Proběhl pak výslech svědka D.Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od  jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba. Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil  k otázce, zda se u obž. Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandarních služeb. Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení  nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti.

V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit. Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D.Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obž. Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obž. Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest. Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obž. Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obž. Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému. Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obž. Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace, týkající se společnosti Ecoll Invest.

Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu  nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obž. Moštěka.  Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obž. Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest  a zkoumal, zda svědek poskytoval obž. Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty.

Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obž. Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím.

Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obž. Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit. O této záležitosti, která se stala již v r. 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní.

Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2013 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution, kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto  oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v  trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR.

V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet.

Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž  svědka  M.G. přivedla eskorta z věznice.   Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal  jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J.P.

Soud se pak věnoval výslechu svědka J.P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní  síni. Od r.2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal.

Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M.G., který připustil, že se mu svědek J.P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího  setkání nepamatuje. Svědek J.P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M.G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J.P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J.P. do akce.

Svědek J.P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obž. Petrem Moštěkem ani s obž. Petrem Dokládalem. A obž. Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M.G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obž. Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně.  V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obž. Vojtěcha Kudláče.

Hlavní líčení bude pokračovat 7.října 2019 opět pětidenním blokem.

====================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.