JE-LI V JUSTICI ZLE, MŮŽE BÝT I HŮŘ

Předlistopadový režim prokazoval svou demokratičnost i tím, že přiznával „pracujícím“ různá práva na působení v trestním řízení, jako právo na společenskou obhajobu a další.

Samozřejmě se mlčelo o nedemokratičnosti zákonem neupravené zvyklosti zasahování orgánů „vedoucí strany“ do rozhodování soudů, která někdy šla až do nadřazenosti rozhodnutí stranických orgánů nad mínění soudců.

V polistopadovém vývoji většina „demokratických“ práv „pracujících“ v trestním řízení zanikla. Ale skončilo zasahování politických orgánů do rozhodování soudů.

Jedním z pozůstatků předlistopadových práv je zřízení funkce přísedících, jimž přísluší prakticky stejná práva a povinnosti jako kdysi soudcům z lidu. Ale i na zánik tohoto pozůstatku zřejmě dojde, neboť není přece třeba, aby se soudcům dívali do karet právnicky nevzdělaní občané. Je pravda, že činnost přísedících se často stávala terčem kritiky veřejnosti pro pochybnosti o jejich způsobilosti podílet se kvalifikovaně na soudním rozhodnutí. Ostudou byli usínající přísedící, které jsem občas vídal při monitorování soudních jednání. Nebylo to ale u všech soudů. Např. ve všech čtyřech trestních senátech zlínské pobočky Krajského soudu Brno působili přísedící, kteří se jednání účastnili aktivně a na výši. Je možné, že špatný stav sboru přísedících zavinil stát, který nastavením ostudné výše odměny připravil funkci přísedícího o prestiž a odpudil od zájmu o ni výkonné jedince.

Dalším pozůstatkem „práv pracujících“ bylo připuštění účasti zájmových sdružení občanů na řízení o podmíněné  propuštění odsouzených z výkonu trestu. Připouštěly se dvě formy, obě spojené s povinností převzít povinnost působit na završení převýchovy propuštěného odsouzeného, tedy za to, že povede řádný život. Významné bylo právo přímo navrhnout podmíněné propuštění. Právo bylo spojeno s nárokem na poskytnutí zprávy vedení věznice o chování žadatele o podmíněné propuštění. Druhou formou byla podpora žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za dovršení jeho převýchovy. Právo na podávání přímých návrhů na podmíněné propuštění nechala zrušit exprokurátorka Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Babišově vládě. Poslanci jí vyhověli. Příliš mnoho demokracie škodí.

Rozdíly mezi postavením navrhovatele podmíněného propuštění a předkladatele nabídky společenské záruky spočívají v maličkostech, které ale nejsou bezvýznamné. Navrhovatel podmíněného propuštění seděl v soudní síni v lavici obhájců. Byl v blízkém kontaktu se senátem. Viděl do obličeje žadatele při jeho výslechu,  mohl mu klást otázky, přednést závěrečný návrh.Samozřejmě dostal protokol z jednání a usnesení a za samozřejmé se považovalo právo  podat stížnost proti zamítnutí návrhu. Předkladatel nabídky společenské záruky je trpěn v lavicích pro veřejnost. Vidí záda žadatele a až na to, že jej soud vyslechne jako svědka, do řízení aktivně nezasahuje.

Pokud jsem vystupoval u soudu v řízení o podmíněné propuštění jako předkladatel společenské záruky, až dosud jsem vždy aspoň dostal usnesení a protokol ze zasedání. Když jsem podal stížnost, stížnostní soud ji projednal a zatím ve všech třech případech jí vyhověl. Až jsem přišel k soudu, o němž jsem psal ve výše zmíněném článku, díky právnímu novátorství soudců na obou stupních je najednou vše jinak.

Čtenářům jsem ve zmíněném článku neřekl všechno. Jako obvykle jsem podal stížnost proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Stížnost podal samozřejmě také žadatel. Stížnostní senát se naší argumentací vůbec nezabýval, ač nehoráznosti prvostupňového senátu by si to zasloužily. Stížnosti žadatele vyhověl, avšak nikoli kvůli námitkám proti odůvodnění usnesení, ale pro  nezákonnost řízení, vedeného bez ohledu na nedodržení pětidenní lhůty pro doručení obsílky. Mou stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože předkladatel nabídky společenské záruky prý na stížnost nemá nárok, neboť v zákoně o jeho právu na stížnost není řeč a ostatně výsledek rozhodnutí soudu 1. stupně se jej přímo netýká. Byl jsem překvapen, protože stejný krajský soud vyhověl dvěma mým stížnostem v řízení o podmíněné propuštění u jiného okresního soudu. Kromě toho jako další Krajský soud Brno vyhověl mé stížnosti proti usnesení jednoho z podřízených soudů v řízení o podmíněné propuštění.

Protože v tomto případě se jak nalézací, tak stížnostní soud dle mého laického mínění dopustily určitých nepřístojností, obrátil jsem se dne 30. září 2023 na ministra spravedlnosti Pavla Blažka dvěma přípisy, jejichž vyřízení je dle zákona v jeho výlučné pravomoci. Vyřízení jsem se zatím nedočkal, ale do vypršení lhůty ještě zbývá pár dní. Na základě předchozí zkušenosti by mě ale vyhovění mým námětům  překvapilo. Nepřekvapí mě, vyřídí-li mé podněty místo ministra nekompetentní úředník.

Mezitím šel vývoj dál. Dne 24. listopadu 2023 se konalo náhradní veřejné zasedání k žádosti o podmíněné propuštění, o které jsem psal ve výše zmíněném článku. Světelný nápis tentokrát hlásal, že běží zvukový záznam. Soud žádosti o podmíněné propuštění opět nevyhověl a také odmítl nabídku společenské záruky. Proti jeho rozhodnutí vlastně nemohu podat stížnost, protože soud sice zasáhl do práva spolku Chamurappi z.s., ale usnesení mi nevydal a žádost o protokol ze zasedání předsedkyně senátu přímo odmítla s tím, že prý nejsem účastníkem trestního řízení. Prý jsem jen připojený přes žadatele. Ale spolek Chamurappi je subjekt, který je od vyslovení souhlasu žadatele s jeho účastí na něm zcela nezávislý. K jeho žádosti se připojil na základě vlastních poznatků a úvah, na které neměl žadatel vliv.

Jako laik považuji rozhodnutí předsedkyně senátu za nezákonné. Právo podat nabídku společenské záruky je přímo dáno zákonem. Jestliže o nabídce soud rozhodl, předkladatel musí mít právo podat stížnost proti rozhodnutí, i kdyby snad skutečně neměl právo podat stížnost kvůli argumentaci zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Jako podklad k vypracování stížnosti potřebuje protokol i usnesení.

Chování soudu je v tomto případě horší než při prvním veřejném zasedání. Uvažuji, zda by takový vývoj nastal, kdyby se pan ministr zabýval mými podněty a vyvodil z nich opatření proti hřešícím soudcům. Když nic jiného, měl by se zasadit o sjednocení způsobu nakládání soudů s předkladateli nabídek společenské záruky a s jejich podněty. Připadá mi nedůstojné, že předkladatel nabídky společenské záruky se má dívat při veřejném zasedání na záda svého chráněnce, že  některý soudce projedná jeho stížnost, jiný ji odmítne jako nepřípustnou, že stejný soudce jednou vydá usnesení a protokol z jednání a příště vydání čehokoli odmítne. Ministr by také neměl chodit jako kolem horké kaše kolem chování soudců, kteří v době usilování vlády o úspory veřejných financí nedbalostí na 1. stupni a přepjatým formalismem 2.stupně vyvolali zbytečné náklady navíc.

Samozřejmě se jedná o maličkosti, které jsou pod rozlišovací úrovní ministra. Ale život běžných občanů se skládá z maličkostí a pomíjení jejich starostí vyvolává nespokojenost, jež může přerůst v nedůvěru občanů k státu.

Pro úplnost dodávám, že mé vyprávění se týká šestnáctého řízení o podmíněné propuštění, kterého jsem se zúčastnil od vzniku spolku Chamurappi z.s. v listopadu r. 2017.  V 13 případech soudy žádostem našich chráněnců vyhověly a žádný se nevrátil do vězení. Několik řízení jsem zažil ještě jako člen spolku Šalamoun. To, co jsem zažil v popisovaném případě, se vymyká z mých zkušeností. A to se nepouštím do hodnocení argumentace soudu 1.stupně pro nevyhovění žádosti, protože do právní moci usnesení bych to považoval za nepřístojné. Ale až bude zamítavé soudní rozhodnutí pravomocné, určitě se k němu vyjádřím.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

KOMU POSLOUŽILA KRÁLOVÉHRADECKÁ EXPOZITURA ÚOKFK SKPV ?

Uvědomění vyčerpatelnosti zdrojů fosilních paliv a potřeba ochrany ovzduší vyvolaly již dávno úvahy o nutnosti nalezení nových zdrojů energie, nezávislých na fosilních palivech a nezamořujících ovzduší oxidy uhlíku a dusíku. Požadavkům by mohla vyhovovat jaderná energie, kdyby její vhodnost nezpochybňovaly obavy z následků havarií jaderných elektráren. Do popředí zájmu se nakonec dostaly obnovitelné zdroje energie  (dále jen OZE) a zájem o ně postupně rostl bez ohledu na jejich závislost na vnějších podmínkách, pro kterou se o nich někdy mluví jako o občasných zdrojích. 

Iniciátorem jejich zavádění se staly orgány Evropské unie, které se snažily přimět členské státy, aby na jejich území začaly budovat příslušná energetická zařízení. Česká republika patří k těm, které k novinkám přistupovaly od počátku zdrženlivě. A stále jsme proti ostatní Evropě pozadu zhruba o dva kroky.  Jako první se u nás začaly uplatňovat fotovoltaické elektrárny v r.2006. Zájem investorů byl malý, proto stát přikročil k významné finanční podpoře.  Veřejnost i politici ve vtahu k novému směru v energetice nejásali. Záhy se uplatnila i závist kvůli domněle snadnému bohatnutí investorů, jejímž projevem bylo jejich označení za „solární barony“. 

Na sklonku r.2010 stát zasáhl cenovou vyhláškou Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) proti rozvoji fotovoltaické energetiky podstatným snížením finanční podpory s účinností od 1.ledna r.2011. Některé investory, kteří financovali výstavbu OZE s použitím vysokých úvěrů, ohrozil krachem. Nastal běh o závod s cílem získat licenci ERÚ pro provoz fotovoltaické elektrárny do 31.prosince 2010. 

Dle mého laického názoru ERÚ prudkým snížením výkupní ceny porušil energetický zákon, který jej zavazoval při stanovení ceny postupovat transparentně a stanovit ji tak, aby umožnila pokrytí oprávněných nákladů, odpisy a přiměřený zisk tak, aby byla zajištěna návratnost investice a přiměřený výnos v době životnosti zařízení. Velikost meziroční změny výkupní ceny byla omezena zákonem, čehož ERÚ nedbal. Stálost podmínek pro podnikání vzala za své. Něco podobného se stalo ve Velké Británii, kde si nakonec „solárníci“ vysoudili kompenzace ztrát. 

Snížení výkupní ceny státu nestačilo. Zatížil pak ještě tento obor podnikání „solární daní“, která snížila rentabilitu výroby elektřiny z OZE. Současně se „solární baroni“ stali předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a řada z nich skončila před trestním soudem. Také správní soudy se začaly chovat nepřátelsky. Výsledky jejich zájmu byly různé. Zhoršení finančních podmínek a častá kriminalizace podnikatelů v OZE vedly k útlumu zájmu o jejich další šíření. Další budování fotovoltaických elektráren pak zhruba 10 let stagnovalo. 

Významnou úlohu v potírání ať již skutečných nebo jen smyšlených provinění „solárníků“  sehrála královéhradecká expozitura Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality PČR (dále jen ÚOKFK),  vůči které pravomoc dohledu a dozoru uplatňovala brněnská pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.  Mnozí „zákazníci“ těchto úřadů vzpomínají s hořkostí zejména na policistu Pavla Pinku a státního zástupce Radka Mezlíka. 

Právní vývoj šel dál. Většina pronásledovaných „solárních baronů“ by dnes směla spustit svá zařízení, aniž by musela žádat o licenci ERÚ. Ve zpětném pohledu tehdejší aktivity policie a státních zástupců a na ně navazujících soudů díky vývoji legislativy nabyly povahu absurdity. Za těchto okolností je na místě otázka, komu či čemu měla prospět horlivost královéhradeckých policistů a brněnských žalobců. 

Anomáliemi kriminalizace „solárních baronů“ se nehodlám v tomto článku zabývat. Jako laický publicista jsem se touto záležitostí zabýval od r. 2013. Koho to zajímá, nechť navštíví můj blog nebo web spolku Chamurappi z.s. Poslední články jsem vydal v r. 2023. 

Dnes mě zajímá vývoj právního přístupu státu k budování OZE. V počátcích byl nedůvěřivý a zahrnoval podezíravost v nazírání na poctivost záměrů podnikatelů v OZE. To bylo podhoubím pro sklon ke kriminalizaci jejich počínání. Postupně ale vědomí o nezbytnosti budování OZE sílilo a v judikatuře zejména správních soudů se začal nesměle uplatňovat právní názor, že budování zařízení OZE je věcí veřejného zájmu. Vývoj urychlila energetická krize, vyvolaná účinky války na Ukrajině a zesilovaná vlivem „zelené“ ideologie. Změny v myšlení se  opět začaly projevovat  nejdříve v orgánech EU. Ale i u nás postavení OZE jako věci veřejného zájmu se prosadilo v několika judikátech správních soudů a nakonec je upravil  zákon č. 19/2023 Sb., přezdívaný LEX OZE, který nabyl účinnost 24.ledna 2023. 

Vnucuje se otázka, jaký vliv by uznání budování OZE jako věci veřejného zájmu mělo na choutky orgánů činných v trestním řízení na pronásledování „solárních baronů“. Jako laik se domnívám, že by bránilo nedbání zásady subsidiarity trestního práva. Většinu skutečných či domnělých pochybení, zjištěných policií při jejich vyšetřování, bylo možné již tehdy řešit ve správním řízení podle energetického zákona. Ve většině případů by trestní postih byl na místě až v případě, že by žadatel o licenci či provozovatel OZE nesplnil uložená nápravná opatření či nezaplatil stanovenou pokutu. Stíhatelné by samozřejmě byly klasické podvody, ovšem s výjimkou těch, které policie či státní zástupci vložili do hlav žadatelů o licence a ve skutečnosti se nestaly ( i takové případy jsem zaznamenal).

K dodržení zásady subsidiarity trestního práva, a tedy případného upřednostnění sankcí ve správním řízení podle energetického zákona před trestním řízením, byly silné důvody. Zřizování fotovoltaických elektráren bylo novinkou,  jejíž právní  režim byl plný neujasněných detailů. Pravidla v řadě případů stanovily soudy zpětně se zpožděním pěti a více let od činu.  Současně licenční řízení na sklonku r.2010 probíhalo v chaosu, vyvolaném drastickou změnou ceny za vyrobenou elektřinu. Investoři se snažili získat licenci do 31.prosince 2010 a v časové tísni se snažili cestu k ní zkrátit, pokud to šlo. Na druhé straně ERÚ měl potíže se zvládnutím přívalu žádostí. 

Pro uplatnění zásady subsidiarity trestního práva byly vytvořeny organizační i právní předpoklady. Vznikl nezávislý Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) s oprávněním vydávat licence pro provozování energetických zařízení a kontrolovat dodržování ustanovení energetického zákona v elektroenergetice. Je oprávněn ukládat pokuty nebo stanovit nápravná opatření dle správního práva. 

V kritické době na sklonku r.2010 aspoň vedoucí pracovníci ERÚ měli potřebné odborné vzdělání a praxi v oboru elektroenergetiky. Policisté a státní zástupci, kteří již v r.2011 zahájili křížovou výpravu proti investorům, kteří získali licence na sklonku r.2010, se odbornou způsobilostí mohli pochlubit jen výjimečně. 

Problematičnost potlačení zásady subsidiarity trestního práva je zřejmá na jednom „příkladu ze života“. Rozhodujícím úkonem v licenčním řízení byla obhlídka zařízení elektrárny na místě pracovníky ERÚ. Při jedné obhlídce se ukázalo, že investor převzal od dodavatele zařízení jako dokončené, byť na něm byly drobné nedodělky. Protokol o převzetí potřeboval jako doklad o vlastnictví elektrárny. Musel si jej obstarat s určitým předstihem, aby jej mohl předložit komisi ERÚ včas. Komise pracovníků ERÚ v tomto případě kvůli nedodělkům nedala souhlas k vydání licence. Při následném jednání ERÚ stanovil investorovi krátkou  lhůtu na odstranění nedodělků, čili k uvedení stavu zařízení do souladu s protokolem o převzetí. Na základě opakované obhlídky zařízení na místě pak komise ERÚ dala souhlas k vydání licence, protože nedodělky byly odstraněny. Nezávisle na tom státní zástupce, zřejmě neznalý praxe licenčního řízení, obvinil žadatele z pokusu o podvod, neboť se domníval, že chtěl převzetím nedokončeného zařízení uvést ERÚ v omyl, tedy podvodně vylákat licenci. Netušil, že o vydání licence rozhodne obhlídka zařízení pracovníky ERÚ, nikoli protokol o převzetí zařízení. 

Příkladem neujasněnosti právních podmínek pro získání licence je nakládání správními i trestními soudy s revizními zprávami, které pořizovali certifikovaní revizní technici za účelem prověření provozuschopnosti a bezpečnosti elektráren. Dobová normativní základna umožňovala provést revizi elektrické rozvodné sítě dříve, než k ní byly připojeny fotovoltaické panely. O pět let později začaly soudy prosazovat názor, že takový postup byl nesprávný. Významnou úlohu sehrál Nejvyšší správní soud, který razil zásadu, že revizní zprávu nelze vypracovat před úplným dokončením zařízení elektrárny. Na názoru na přípustnost revizních zpráv, pořízených před připojením solárních panelů, se neshodli znalci, obstaraní soudem, žalobcem či obhajobou. S „nevyhovujícími“ revizními zprávami a jejich autory pak orgány nakládaly různě: někdy licenci ponechaly v platnosti, jindy ji odebraly, revizním technikům buď uznaly jednání v dobré víře, nebo je poslaly za mříže. 

Jak ve správním, tak v trestním řízení bylo nutné stanovit výši škody, která by vznikla, kdyby investor neoprávněně prodával vyrobenou elektřinu za původní, zvýhodněnou cenu. V trestním řízení to bylo důležité kvůli zařazení skutku do pásma rozpětí trestních sazeb. V některých případech si příslušný činitel (např. Radek Mezlík) nelámal hlavu a vypočítal hypotetickou škodu tak, že předpokládaný objem vyrobené elektřiny za celou dobu životnosti zařízení vynásobil rozdílem mezi zvýhodněnou a sníženou cenou. Samozřejmě nikdo nemohl ručit za to, že elektrárna bude skutečně tak dlouho vyrábět a dosáhne předpokládaného objemu  produkce, nebo že nedojde k další změně cen. Pokud už policie uznala, že škodu by měl odhadnout odborník, nejraději sáhla po znalci Josefu Michálkovi, který ale dodal jen odborné stanovisko bez znalecké doložky. V jednom případě si vysloužil pokárání předsedou krajského soudu. Není bez zajímavosti, že sousedem znalce v místě bydliště  byl vyšetřovatel, který se ze studií přátelil s žalobcem a s místopředsedou ERÚ, jenž vyvolal předmětné trestní řízení.  

ERÚ zřejmě nezvládl nával žádostí o licence „bez ztráty květinky“. Jeho základním úkonem v licenčním řízení byly obhlídky elektráren na místě jeho komisí. Energetický zákon stanovil, že revize zařízení smí provádět pouze pracovníci s přiměřeným vzděláním a praxí, vyhovující kvalifikačním nárokům, stanoveným vnitřním předpisem kontrolující organizace. Provádění revizí neoprávněnými osobami energetický zákon kvalifikuje jako přestupek. ERÚ nevydal vnitřní předpis o kvalifikaci pracovníků, kteří prováděli obhlídky elektráren žadatelů o revizi. Certifikované pracovníky proto ani nemohl mít. V některých případech pak k vyhodnocování žádostí o licence a k provádění obhlídek zařízení používal zaměstnanců s nedostatečným  nebo vůbec žádným odborným vzděláním. Orgány činné v trestním řízení paradoxně považovaly záporná rozhodnutí takto sestavených komisí za zákonné důkazy, jindy bez ohledu na jejich kladné rozhodnutí popíraly zákonnost vydání licencí. 

Soudní praxe se ale časem vyvíjela odklonem od zběsilé potřeby pronásledování „solárních baronů“, a to jak v trestním, tak ve správním soudnictví. Příznivou úlohu sehrál Ústavní soud, který do některých procesů vnesl institut dobré víry, běžný v jiných agendách. Uplatnil se v hodnocení počínání revizních techniků, kteří provedli revizi rozvodných sítí elektráren bez připojených solárních panelů: bez zlého úmyslu jednali v souladu s dobovou normou. Nebo se uplatnil v případě statutárních představitelů investora, kteří převzali od dodavatele zařízení s chybnou revizní zprávou: neměli oprávnění a tedy ani možnost zkontrolovat její  správnost a její dodání bylo smluvní povinností dodavatele. Obecně Ústavní soud prosazoval názor, že dílčí pochybení v licenčním řízení nemusí vždy nezbytně vést k odnětí licencí a tím ke vzniku hospodářských škod.  A upozornil, že je nutné přistupovat uvážlivě k posouzení společenské škodlivosti pochybení v licenčním řízení.

Nastal i určitý odklon od snahy ukládat drakonické tresty, přiměřené spíše  pro závažnou násilnou trestnou činnost. Dobrým námětem pro diplomovou práci vysokoškolského studenta práv by mohlo být srovnání časových řad rozsudků ve fotovoltaických kauzách u Krajského soudu Brno jako soudu nalézacího a u Vrchního soudu v Olomouci  jako soudu odvolacího, které soudily většinu „hříchů“ budovatelů fotovoltaických elektráren. 

Např. v jednom rozsudku z r. 2016 nalézací soud potrestal revizního technika odnětím svobody na 5 let a 6 měsíců a peněžitým trestem 100 tis. Kč a statutárního představitele investora k odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 7 milionů Kč. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací snížil tresty odnětí svobody na 4 roky odnětí svobody u revizního technika a 6 roků a 9 měsíců u statutárního zástupce investora. Peněžité tresty ponechal. V r. 2021 v kauze se shodnými „proviněními“ nalézací soud potrestal revizního technika trestem odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem. Statutárního představitele k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 3 miliony Kč. Odvolací soud v r. 2022 oba obžalované zprostil obžaloby, neboť jejich „zločiny“ nebyly trestným činem. „ Když dva dělají totéž, není to totéž“. 

Při posuzování procesů u trestních i správních soudů se „solárními barony“ s odstupem času docházím jako laik k závěru, že právní podmínky, za nichž probíhalo projednávání jejich hříchů, nebyly úplně stejné. Zejména že přísnost jejich hodnocení je různá. Je pravděpodobné, že v některých případech nalézací soudy dospěly k nespravedlivým rozsudkům, jež se nepodařilo napravit řádnými ani mimořádnými rozsudky. Obětmi nespravedlivých rozsudků se stali lidé, kteří se do fotovoltaického byznysu vydali s přáním vyjít vstříc zájmům státu, který se snažil vyhovět požadavkům Evropské unie. Kdyby nedbali výzev státu, asi by se nikdy nedostali před soud. Nelze jim zazlívat, že sedli státu na vějičku finančního zvýhodnění, protože vytváření zisku je povinností podnikatele. 

Soudím, že v zájmu spravedlnosti by soubor správních i trestních rozsudků ve fotovoltaice měl být podroben zpětnému nezávislému odbornému přezkumu a případně zjištěné křivdy by měly být zahlazeny. Je to výzva pro ministra spravedlnosti, aby se nad situací zamyslel a případně zadal přezkum nějaké kompetentní instituci. Nápravu některých křivd by možná ještě mohl umožnit  „vlastními silami“, tedy podáním stížnosti pro porušení zákona. Musel by ovšem především dosáhnout toho, aby aparát ministerstva k podnětům nepřistupoval s přesvědčením, že není co řešit, protože vše již posoudila a rozhodla bývalá ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová.  Není také jisté, jak by se ke stížnostem pro porušení zákona stavěli soudci Nejvyššího soudu, jenž ve většině případů rozhodoval o dovolání.  

Výstupem z přezkumu, provedeného ministrem zvolenou institucí, by mohla být speciální amnestie prezidenta republiky. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 ==================================================================

 

https://www.chamurappi.eu/novinky-a-akce/komu-poslouzila-kralovehradecka-expozitura-uokfk-skpv-/

 

POVSTÁNÍ NA VSI KVŮLI ČAPÍMU HNÍZDU

Část novinářské obce se chopila zprávy o zrušení prvoinstančního rozsudku v kauze Čapí hnízdo Vrchním soudem v Praze jako podnětu k vyvolání dojmu, že se stalo cosi senzačního. Česká justice pohotově uveřejnila zprávu o obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze. Usnesení získala bůhvíjak, zřejmě nikoli od soudu, tedy nejspíš bez právního důvodu. Text článku proložila obsáhlými citacemi z usnesení, které propojila poznámkami tak, aby čtenáři museli pochopit, že soudce Jan Šott odvedl pochybné dílo. Autorka článku se cítila dost odborně vyspělá, aby směla výkon soudce Šotta oznámkovat nedostatečnou. Ale aspoň je jasné, že Česká justice chce vidět Andreje Babiše v teplácích stůj co stůj. 

Snad všichni komentátoři spojují kauzu přednostně s Andrejem Babišem, přestože hlavní obžalovanou je Jana Nagyová (nikoli ta nyní Nečasová !!!). Nezaznamenal jsem, že by se někdo z novinářů trápil pochybností, že v právním státě by se v případě neoprávněného vydání dotace měla zkoumat i odpovědnost státních úředníků, kteří ji vydali. 

Komentátoři CNN se dokonce vyjádřili, že Andrej Babiš strašným způsobem znevěrohodňuje právní stát v České republice. A kauza podle nich nabyla povahu absurdity. Jejich výroky nebudu dále rozvádět. Kdo se chce pobavit, nechť pokračuje na CNN Prima News: https://www.seznam.cz/komentare/24268693-komentatori-capi-hnizdo-zacina-mit-rysy-uplne-absurdity-babis-zneverohodnuje-pravni-stat. Je to vyvrcholení  nekompetentních projevů, směřujících k vnucení veřejnosti dojmu, že se jedná o mimořádný proces, jehož průběh je plný nedobrých  zvláštností. Kdyby komentátoři řekli, že průběh procesu s Janou Nagyovou a Andrejem Babišem  znevěrohodňuje právní stát v České republice, bylo by to něco jiného a bližšího pravdě. V procesu jsou skutečně některé úkazy, jež na něj vrhají špatné světlo. Především je to neúnosně dlouhé přípravné řízení. Ale jeho délku z velké části způsobila nutnost opakovaně žádat Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Významný je  rozpor mezi výsledkem dlouhého vyšetřování, vedeného věcně a místně příslušnými orgány, jímž bylo zastavení trestního stíhání všech obviněných dozorovým státním zástupcem, a rozhodnutím nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o pokračování ve stíhání Jany Nagyové a Andreje Babiše. Zprošťující rozsudek důvodnost Zemanova zásahu oslabil. 

Všechny úkazy, jež zpochybňují úroveň řízení, vznikly bez zásahu nebo vůle Andreje Babiše. Pokud by snad skutečně měly hodnotu zpochybnění právního státu, odpovídají za ně úplně jiní lidé zevnitř soustavy trestního řízení, kteří úkony řídili a prováděli. 

Vcelku ale novináři vše nafukují. K zpochybnění právního státu dle mého laického úsudku nedošlo. Ve skutečnosti kauza Čapí hnízdo nijak zvlášť nevybočuje z průměru. Kdyby nebyl vedlejším obžalovaným právě Andrej Babiš, ani pes by po ní neštěkl. Zrušení prvního prvostupňového rozsudku není nic neobvyklého či dokonce senzačního. Sledoval jsem proces se škodou kolem jednoho  milionu Kč, který trval déle než 10 let, na prvním stupni se vystřídaly tři senáty, jež vydaly sedm nepravomocných zprošťujících rozsudků. Žalobce se vždy odvolal a odvolací soud mu vždy vyhověl. Až čtvrtý senát věc ukončil odsouzením obžalovaných k mírným podmíněným trestům. Podobných případů bych mohl uvést více. K neobvyklým úkazům dochází i v kauzách zcela bezvýznamných obžalovaných. Ale v žádném případě nechci tvrdit, že kauzy s chybami jsou úplně běžné. 

Ve skutečnosti kauza Čapí hnízdo je svou skutkovou podstatou docela nudná. Poprask kvůli zrušení prvního prvostupňového rozsudku je nedůvodný. K hysterii by nemělo novináře přivést ani případné zrušení budoucího druhého rozsudku, s kterým nemusí být obě strany srozuměny. 

Nebyl jsem překvapen odvoláním žalobce proti prvoinstančnímu rozsudku, ani jsem nevylučoval, že rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Nebudu překvapen, bude-li se divadlo opakovat, a to možná jednou, možná víckrát. Zrušení rozsudku neznamená předzvěst konce světa. Nemá smysl další vývoj předjímat a přímé či nepřímé vzkazy soudci Šottovi přes média, čeho se má napříště vyvarovat, zavání nepřístojnou chutí jej ovlivnit. Takové chutě by ale novináři měli potlačit.

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

ÚDĚL DĚTÍ NEZNÁMÝCH OTCŮ

Občanskému aktivistovi se může přihodit, že „vedlejším produktem“ jeho činnosti se stane nahlédnutí do soukromí chráněnců, aniž by o to stál. Zjištění mohou být nepříjemná. Například jistě by se obešel bez poznatku, že existuje sociální skupina žen-samoživitelek, které mají těžký život.

Do společenského povědomí se jako samozřejmost dostala existence žen samoživitelek jako ohrožené sociální skupiny s potížemi tak závažnými, že si jich všimla i současná první dáma. Média kromě toho veřejnosti vnutila poznatek, že samoživitelky si mohou pomoci z finanční nouze využitím celé škály sociálních dávek. Dokonce v novinách se často píše o velkých, samozřejmě bezpracných příjmech. Seznámení s finanční bilancí konkrétní rodiny ale může vést k nepříjemnému zjištění, že ani plné využití sociálních dávek zdaleka nestačí na pokrytí nákladů neúplné rodiny.

Zákonodárci časem uznali obtížnost postavení matek, jimž otcové neplatí výživné. Poskytli jim proto přístup k náhradnímu výživnému, vyplácenému státem.

Méně se píše o rozdílech v postavení dětí z různých typů rodinného života. Ideální pro dítě je úplná rodina s harmonickými vztahy mezi rodiči. V takových poměrech i nedostatky v hmotném zabezpečení snese dítě bez citelné úhony. Čím dále jsou poměry v konkrétní rodině od ideálu, tím hůř.

Pozornosti veřejnosti uniká, že nejhůře jsou na tom děti, v jejichž rodném listě se neuvádí údaje o otci. Jejich společenský status je sám o sobě nižší než dětí udaných otců. Ale horší je i jejich hmotné zabezpečení. Samozřejmě na ně nikdo neplatí výživné a jejich matky nemají právo dožadovat se náhradního výživného od státu.

Postavení dětí neznámých otců veřejnost nedojímá. Ženy, jež nemohou nebo nechtějí uvést jméno otce do rodného listu dítěte, obvykle nevzbuzují soucit, natož sympatie. Leckdo si možná myslí, že do společensky nepříznivého postavení se dostaly vlastním přičiněním a nezaslouží si proto pomoc.

Ať si však tyto ženy přivodily nemilé  postavení jakkoli, skutečností zůstává, že následky dopadají na děti, které nic nezavinily a mají stejné právo na šťastné dětství jako ty, jež se narodily ve spořádaných rodinách. Soudím, že zákonodárci by měli uvážit, zda by nebylo vhodné poskytnout jim podobnou podporu, jakou mají děti neplatičů výživného.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

OKOLKY JAROSLAVA KMENTY

Redaktor Jaroslav Kmenta rozpitval v článku „Zločiny v IKEM“ neutěšené vztahové poměry ve zmíněné známé instituci, k jejichž ozvláštnění přispěli dva věhlasní primáři stížností orgánům činným v trestním řízení kvůli údajnému podezření na vydírání. Pitvu provedl skutečně důkladně. Pozastavil se i nad tím, že vyšetřování vede hlavně Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), jejímž zákonným posláním je stíhání trestné činnosti příslušníků ozbrojených sborů. Nemohl to přehlédnout, protože mezi podezřelými zatím nefiguruje žádný policista.

GIBS si všimla, že novinář se v článku zmiňuje o listinných důkazech, které má údajně v držení, ale jsou odlišné od těch, jež  při domovních prohlídkách zadržela. Vyzvala jej proto úředním postupem, aby jí je vydal. Není to nic překvapivého: dověděla-li se GIBS od novináře, že má cosi, co by se jí mohlo hodit k objasnění případu, co sama nemá, s využitím zákonného oprávnění sáhla po jeho pokladu.

Vyvolalo to bouři ve sklenici vody, v které jak sám horlivý novinář, tak Robert Čásenský, jednatel Reportér magazínu, projevili nad postupem GIBS nevoli. Pochopili jej jako útok na právo novináře utajovat své zdroje. Překvapuje mě to. Především si nejsem jist,  že právní úprava ochrany zdroje se vztahuje na listinné důkazy či předměty doličné, držené novinářem nebo jinou soukromou osobou. Jako laik chápu jako zdroj informací osoby, které přinášejí novináři různé poznatky. Pokud by jim jejich zveřejnění mohlo přivodit jakoukoli újmu, mohou po novináři žádat, aby je použil, ale aby utajil jejich totožnost. Novinář jim pak zpravidla právem vyhoví. Ale i takto pojaté právo na utajení zdroje není ze zákona neomezené.

I kdyby se držení listinných důkazů, popř. doličných předmětů, dalo zakrýt pod právo na ochranu zdroje informací, je mi nedůtklivost výše zmíněných novinářů divná. Čeho mohou jejich nevydáním dosáhnout? Ztížení vyšetřování GIBS ? A proč? Nebo jen chtějí z ješitnosti předvést, že jsou při vyšetřování úspěšnější než GIBS?

Jaroslav Kmenta se ohradil, že GIBS má přece možnost vyžádat si předmětné listiny od těch, jichž se týkají. Ale proč by neměla oslovit jeho, u něhož ví, že žádané „zboží“ skutečně drží (nebo to aspoň tvrdí). A co má vlastně GIBS požadovat po jiných zdrojích, když vlastně neví, zda listiny skutečně mají a co že to Jaroslav Kmenta vlastně má ?

GIBS, stejně jako její předchůdkyně Inspekce ministra vnitra a po ní Inspekce Policie ČR, jistě není naočkovaná vakcínou proti bezchybnosti a občas se vůči jejím postupům ozývá různá kritika. Nezdá se mi ale, že právě vyžádání listinných důkazů od Jaromíra Kmenty je pochybení. Novinář má asi důvody, proč nechce vyjít vstříc, ale soudím, že výzvu GIBS přijal s přehnanou citlivostí a nezamyslel se nad účelem svého počínání: má snad důvod brzdit vyšetřování GIBS ?  Chce poskytnout výhodu pachatelům?

Jinak s ním ale souhlasím, že je zvláštní, že vyšetřování vede GIBS. Sama domněnka oznamovatelů vydírání, že by proti nim mohli být později zneužiti policisté, na to asi nestačí. V tomto ohledu má reforma, jejímž výsledkem byl vznik GIBS, zvláštní následek. Státní zástupci mají právo z důvodu vhodnosti přikázat vyšetřování případu jiné policejní součásti, než té, které by normálně připadlo podle místní a věcné příslušnosti dle trestního řádu. Pokud inspekční orgán podléhal ministru vnitra nebo později policejnímu prezidentovi, pro manipulace s policejními součástmi státními zástupci nebyly právní překážky. Ale GIBS je samostatný úřad, vyčleněný z resortu vnitra, jeho ředitel je podřízen předsedovi vlády, což je skoro totéž jako přímá podřízenost pánubohu. Setkal jsem se opakovaně s případy odebrání vyšetřování policistů GIBS a pověřením nějaké součásti PČR. V neformálních hovorech jsem zaslechl projevy úkorného vnímání takových zásahů příslušníky GIBS. Důvodem k nestandardnímu postupu by mohla být personální provázanost PČR s GIBS: může se stát, že do GIBS přešli někteří bývalí příslušníci PČR, kteří se podíleli na vyšetřovaném jednání, nebo aspoň mají mezi podezřelými kamarády. K vyloučení vlivu „starých známostí“ by dle mého laického názoru mohla vést čistší cesta přes zadávání vyšetřování místně nepříslušné pobočce GIBS.

Nenapadá mě, co by mohlo být důvodem k přikázání GIBS vyšetřování, jež nezapadá do jejího zákonem vymezeného hájemství. Mají snad podezřelí hypotetickou možnost vydírat policisty s použitím poznatků o jejich zdravotních potížích, zatímco na příslušníky GIBS žádné „zdravotnické kompro“ nemají?  Ale jsou to předčasné úvahy: vyšetřování je v počátcích a nelze vyloučit, že si za nějaký čas přijdou příslušníci GIBS pro několik policistů, zatím unikajících jejich bdělé pozornosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

RECENZE DÍLČÍ ČÁSTI NEZAKÁZANÉ KNIHY

 Z internetové adresy, jež se tvářila jako nástroj spolku Šalamoun, mi na osobní adresu přišla pozvánka na spolkovou akci „Černé pondělky české justice“ večer 9.října 2023. Pozvání jsem odmítl. Obecně nechci podporovat akce spolku, z něhož jsem byl v r.2017 vyloučen a speciálně jsem se nechtěl zúčastnit akce, na které se dle pozvánky dal očekávat projev pohrdání  soudním rozhodnutím, s kterým souhlasím. Spolek Šalamoun se k tomu nevyjádřil.

Účastníkům večera se nabízela možnost koupit si zde za výhodnou cenu oba díly knihy Zločiny beze zbraní a získat autogram Marie Formáčkové, představitelky autorského kolektivu. Distribuci 2. dílu zakázal předběžným opatřením Městský soud v Brně, a to kvůli 1. kapitole, jež obsahovala vylíčení údajného únosu a vydírání dlužníka Pavla Buráně jeho věřitelem Jaroslavem Novotným. Nabídka získat něco zakázaného může být pro ledaskoho přitažlivá.

Tento způsob pozvání na večer 9. října 2010 je jeden z drobných úskoků, jichž se v boji za zájmy miliardáře Pavla Buráně dopouští skupina jeho podporovatelů, zúčastněných na vydání „zakázaného“ druhého dílu Zločinů beze zbraní. K šíření „zakázané“ knihy na zmíněné akci totiž vůbec nedošlo. Místo ní se účastníci seznámili s dílem 2c, jenž „zakázaný“ není, i když se na jeho obalu skví výrazný nápis „zakázaná soudem“. Vydání nezakázané knihy s nápadným označením za zakázanou je chytrý reklamní trik.

Mimochodem podotýkám, že nechápu, co vedlo autorský kolektiv k vydání dílu 2c, když zákaz distribuce 2. dílu předběžným opatřením není definitivním rozhodnutím a není vyloučeno, že v následném soudním řízení ve věci samé může být zrušen. Vždyť i Mein Kampf se nakonec dostal do volného prodeje.

Od původního 2. dílu se nezakázaný díl 2c liší „opatrnějším“ pojednáním o údajném únosu Pavla  Buráně. Kromě toho ve vstupní části mne autorský kolektiv napadá pro údajný nátlak na jeho členy a pro nesprávný názor na kauzu Pavla Buráně. Dokonce mě obviňují z neznalosti trestního spisu a vyzývají k omluvě Pavlu Buráňovi a členům autorského kolektivu.

„Nátlak“ ve skutečnosti spočíval v tom, že jako zmocněnec manželů Novotných, ostouzených autorským kolektivem, jsem se pokusil doručit členům kolektivu výzvu, aby zastavili své nemravné počínání, stáhli související články a záznamy videopořadů Xaver Live a poškozeným se omluvili. Vyhovění výzvě by je ochránilo před jinými zákroky, jež se běžně používají v řízení na ochranu osobnosti. Požádal jsem o zprostředkování pana Václava Krejčího „Upíra“, s nímž jsem se seznámil jako člen autorského kolektivu 1. dílu Zločinů beze  zbraní. Jeho osobně se výzva netýkala. Považuji ho za rozumného člověka a předpokládal jsem, že mu kontaktování oslovených nebude činit potíže. Bohužel  mi nevyhověl. Podařilo se mi pak sejít pouze s novinářem Janem Hrbáčkem, který mě přímo okouzlil výrokem, že jako podklad k článkům a televizním vystoupením mu stačily nějaké základní části trestního spisu, protože je přece analytik. Dalším zážitkem byl telefonický rozhovor s paní Marií Formáčkovou, která mi sdělila, že se necítí odpovědná za inkriminovanou  1. kapitolu, protože pouze zpracovala výklad pana Pavla Buráně. Skutečnost, že podpisem pod kapitolou převzala za text odpovědnost, neuznala. Na námitku, že novinář má informace ověřovat ze dvou zdrojů, mi sdělila, že dva zdroje skutečně měla. Tím druhým měl být advokát, který doprovázel pana Buráně a potvrdil jí pravdivost jeho výpovědi.

Dále jsem se měl snažit znemožnit konání semináře, pořádaného spolkem Šalamoun pod záštitou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny v prostorách Sněmovny. Autoři  uvádějí, že měli v úmyslu na tomto semináři zahájit distribuci „zakázaného“ 2.dílu Zločinů beze zbraní a patrně mé intervence jim v tom zabránily. Vůbec si neuvědomili, že dobré pověsti Výboru by asi neprospělo, kdyby pod jeho záštitou proběhl úkon, jejž by bylo možné hodnotit jako projev pohrdání soudem. Ano, v tomto smyslu jsem oslovil předsedu Výboru, poslance Radka Vondráčka. Neměl bych žádnou možnost se mu mstít, kdyby upozornění nedbal. Mohl s mým podáním naložit dle svého uvážení.

V této souvislosti stojí za zaznamenání, že autorský kolektiv projevil nevůli nad chováním předsedy Ústavně právního výboru Senátu Tomáše Goláně, který zpočátku podporoval Pavla Buráně a zúčastnil se příprav semináře ve Sněmovně, ale nakonec záštitu odmítl a ani se akce osobně nezúčastnil. V knize je na str. 19 výzva, aby jako veřejný činitel své jednání vysvětlil a omluvil se. Jsem rád, že nejsem jediný, koho autorský kolektiv vyzývá k omluvě, ale v tomto případě výzvu považuji za drzost.

K mému přístupu k předmětné trestní kauze a následnému střetu s autorským kolektivem sděluji, že jako výkonný orgán spolku Chamurappi z.s. jsem sledoval celý proces v soudní síni  zlínské pobočky Krajského soudu v Brně od r. 2017 a zúčastnil jsem se také veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 14. prosince 2022 a ze všech jednání jsem pořídil zvukové záznamy. Soudní jednání jsem provázel zveřejněnými komentáři. Samozřejmě mám k disposici soudní spis. Bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení. Nevím, z jakých informací vycházejí členové autorského kolektivu, když mě obviňují z neznalosti spisu. Spis je zápisem toho, co se odehrálo. Já jsem ale byl přímým svědkem průběhu dokazování v soudní síni. Členové autorského kolektivu se zúčastnili pouze veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci, na němž již dokazování neprobíhalo. Namítám, že soubor zvukových záznamů, jímž disponuje autorský kolektiv, není rovnocenný osobní účasti při hlavních líčeních, protože zvukovým záznamům chybí vizuální vjemy, např. pozorování chování svědků, soudců a dalších osob.

Rozpor mezi jejich a mým názorem na kauzu Pavla Buráně spočívá především v rozdílném pohledu na soudní rozhodnutí. Osobně považuji pravomocné zproštění manželů Novotných odpovědnosti za jednání, z něhož je nařkl Pavel Buráň, za nezpochybnitelné. Ostatně námitky Pavla Buráně proti jejich zproštění přezkoumal v poslední instanci Ústavní soud a jeho stížnost odmítl usnesením jako zjevně nedůvodnou. Námitka autorského kolektivu, že asistentkou jednoho z členů senátu je manželka advokáta, jenž vede řízení za zákaz distribuce 2. dílu Zločinů beze zbraní, je směšná, protože členové senátu jsou na sobě navzájem nezávislí a na své nezávislosti si zakládají. Ostatně představa, že by asistentka jednoho člena senátu mohla zmanipulovat celý senát, je znevážením Ústavního soudu. Není to o nic důvodnější, než případné tvrzení, že Pavel Buráň ovlivnil trestní řízení proti Novotným prostřednictvím dvou zaměstnankyň, manželek významných činitelů s hypotetickou možností zasahovat do počínání příslušných orgánů.

Připouštím, že zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, je podivný rozporem mezi výrokovou větou o zproštění „protože není dokázáno, že se stal žalovaný skutek“ a odůvodněním, jež výrokovou větu zpochybňuje.  Právní účinky má ale pouze výroková věta a Vrchní soud v Olomouci mohl  podivnosti rozsudku překlenout dík podrobné znalosti důkazní situace, vytvořené soudem 1. stupně. Zabýval se věcí již potřetí.

 Mne v této souvislosti neméně udivil v pořadí druhý rozsudek, vyhlášený 17. prosince 2019, jehož základní rysy jsme znali s předstihem cca 2 týdnů díky únikům informací ze senátu. Tímto rozsudkem byli pravomocně (tedy se souhlasem státního zástupce) zproštěni obžaloby údajní únosci, čímž se skutkový děj dostal do polohy únosu bez únosců, čili nesmyslu. Přesto senát Radomíra Koudely odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky vězení. Se schválením rozsudku odvolacím soudem nemohl předseda senátu počítat v žádném případě a přesto rozhodl tak, jak rozhodl. Ostatně nebyl sám se sebou spokojen, což mi soukromě sdělil po opuštění soudní síně. Srozumitelnější by bylo zproštění v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, proti němuž se žalobce samozřejmě mohl odvolat – dle mého laického názoru bez naděje na úspěch.

Další zásadní rozpor mezi mnou a autorským kolektivem se týká názoru na oprávněnost nároku neprávem obžalovaného Jaroslava Novotného na uplatnění pohledávky za Pavlem Buráněm, jeho bývalým společníkem. Pavel Buráň využil předkupního práva a koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu společné firmy za cenu, kterou sám nabídl. Zaplatil zálohu, zbytek měl splatit. Po několika splátkách splácení zastavil. Věřitel se začal domáhat občanskoprávní cestou splacení smluvní ceny.  Vyvoláním trestního řízení Pavel Buráň dosáhl přerušení řízení. Jeho obnovení po skončení trestního řízení se pak bránil. Soud mu nevyhověl, ale dosud žalobu neprojednal.

Zatímco přídatným účinkem k trestnímu stíhání pro Jaroslava Novotného bylo znemožnění vymáhání dluhu, jeho manželka, která s jeho obchodní činností neměla nic společného, si „také přišla na své“: její  pedagogická kariéra byla zničena. V době zahájení stíhání měla naději na profesuru. Místo toho byla vyhozena z vysoké školy, na které učila.

 Autorský kolektiv popírá reálnou existenci dluhu a někteří, např. Marie Formáčková, uplatnění nároku považují za vymáhání daru či za pokus o neoprávněné obohacení. Uvěřili Pavlu Buráňovi, jenž před nimi reálnou existenci dluhu popřel. U soudu se ovšem choval úplně jinak, přímo pokorně, a to by členové autorského kolektivu měli ze spisu a zvukových záznamů vyčíst.

 Výpověď Pavla Buráně v díle 2c je ve srovnání se „zakázanou“ knihou podstatně kratší, ale v zásadě si dlužník stojí na svém: co tvrdí, se skutečně stalo a následky činu jej těžce poškodily. Obohatil vyprávění o novou detailní nepravdu: tvrdí, že oznámení na manžele Novotné bylo první, které kdy podal. Ve skutečnosti o něco dříve vyvolal trestní stíhání Ivo Smiešného pro údajnou zpronevěru. Tato kauza skončila zastavením trestního stíhání státním zastupitelstvím s odůvodněním, že se skutek nestal.

 Marie Formáčková se o pokleslost knihy 2c zasadila cynickým zneužitím zprávy o tragickém úmrtí manželky Pavla Buráně. Matka 7leté dcery náhle skonala v sobotu 15. dubna 2023. Spisovatelka  o tom napsala: „Manželka podnikatele, který údajně „s radostí“ předal své životní dílo někomu, koho se chtěl pro neshody zbavit, tuto situaci neunesla. Jednoho dne poslala svého muže s malou dcerkou na nákup a sama si mezitím doma vzala život. Zastřelila se. Nechtěla žít ve světě, kde se lidé mění v supy, nechtěla jet ve vlaku, jemuž schází záchranná brzda. Ani pomyšlení na malou holčičku, která na světě zůstane bez mámy, ji nezastavilo.“

Není jasné,  proč Marie Formáčková vidí právě v neúspěchu Pavla Buráně v pokusu o odeslání věřitele do vězení příčinu její smrti, když hypoteticky by ji mohly trápit i jiné záležitosti, např. krize v manželství nebo hrozba jeho odsouzení v řízení, které proti němu vede NCOZ kvůli podvodu se škodou ve výši 140 mil. Kč. A kde bere Marie Formáčková jistotu, že šlo o sebevraždu, když PČR úředně pouze sdělila, že nebylo zjištěno cizí zavinění ? Vyslechla snad osobně její nářky? Nemohlo jít o nešťastnou náhodu?

Na závěr podotýkám, že objektivní zprávu o kauze Buráň obsahuje kapitola Zlínský horor v 2.dílu mé knihy Škůdci v taláru. Divím se, že podporovatele pana Buráně nenapadlo, že by mohli navrhnout soudní zákaz její distribuce (Sic!) 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

TŘI BOŽSTVA V JUSTICI

K základním lidským vlastnostem patří omylnost. Nevyhýbá se ani činitelům řetězce trestního řízení. Je proto v pořádku, že náš právní řád obsahuje soustavu opravných prostředků moci soudní. Vedle nich ale  působí jedinci, vybavení téměř božskou individuální pravomocí, proti jejichž rozhodnutí jsou námitky bezúčelné. 

Je to především prezident republiky, nadaný pravomocí zastavit trestní stíhání nebo milostí zrušit soudní rozhodnutí. Pouze v případě zastavení trestního řízení je jeho rozhodnutí omezeno souhlasem předsedy vlády, jinak je suverénním pánem nad lidskými osudy. Není povinen svá rozhodnutí vysvětlovat. Odmítnutý žadatel nemá šanci prezidentovo rozhodnutí zvrátit. „Podivné milosti“ prezidentů Václava Havla a Miloše Zemana vyvolaly vlnu společenské kritiky, která šla v některých případech až do vyslovení požadavku na zrušení tohoto „monarchického“ privilegia. Občas se vyskytlo podezření, že někdo si milost „koupil“. Ale v žádném případě se nepodařilo podezření prokázat, byť je i policie prověřovala. 

Na institutu milosti se občas přiživují dovedové, kteří zájemcům nabídnou zprostředkování udělení milosti. Požádají o nevratnou zálohu na výlohy (třeba na uplacení hradních úředníků) a nechají si slíbit tučnou odměnu za každý rok prominutého trestu. Obvykle pak skutečně vykonají úkony, které by mohly přesvědčit prezidenta, že udělení milosti je na místě. A někdy jimi podporovaní žadatelé milost skutečně dostanou. Ovšem nelze prokázat, že udělení milosti je výsledek jejich úsilí. 

V každém případě podíl hradních úředníků a různých poradců zůstává žadatelům a veřejnosti převážně skrytý. Zastřený bývá i vliv ministerstva spravedlnosti, jemuž trestní řád přikazuje provádět pomocné úkony, pokud si to prezident přeje. Vliv pomocných sil je různě silný, protože  každý z dosavadních prezidentů měl ke způsobu  projednávání žádostí o  milost jiný přístup. Za rozumný považuji přístup  prezidenta Václava Klause, který se obešel bez vměšování ministerstva i bez „podivných“ milostí. 

Velkou individuální pravomoc má  ministr spravedlnosti, jenž může stížností pro porušení zákona napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení státního zástupce. Na rozdíl od milosti prezidenta neřeší osud žadatele s konečnou platností, pouze vrací jeho věc k  posouzení Nejvyššímu soudu ČR. Jeho pravomoc omezuje ale zákaz napadání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Je proto obtížné vypracovat podnět k  podání stížnosti pro porušení zákona, protože předkladatel se musí vyhnout námitkám proti argumentaci Nejvyššího soudu ČR, pokud již ve věci rozhodoval na základě dovolání. Kromě toho stížnost pro porušení zákona proti zprošťujícímu rozsudku má pouze akademický význam, tedy rozsudek nelze na jejím základě zrušit. 

Na pravomoc podat stížnost pro porušení zákona kdysi navazovala pravomoc ministra propustit žadatele z vazby nebo výkonu trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti. O toto právo své následovníky připravil novelizací trestního řádu osvědčený škodič, ministr Jiří Pospíšil. Změnil je na právo požádat soud, aby uvážil propuštění. Jako stoupenec výrazně represivního pojetí justice se toho dopustil v době svého druhého mandátu, kdy se cítil oprávněn napravovat domnělé nepřístojnosti ministryně Daniely Kovářové. Ta byla v tomto ohledu jeho protipólem: řídila se názorem, že nemůže nečinně přihlížet k utrpení vězněného, o jehož vině na základě analýzy jeho spisu pochybuje. Jiří Pospíšil šel v tomto  směru ještě dál. Zasáhl do nezávislosti Nejvyššího soudu zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, podané Danielou Kovářovou, přestože již bylo nařízeno její veřejné projednání. Krátil tím ovšem odsouzené v právu na spravedlivý proces a důvodnost stížnosti nebyla vyvrácena ani potvrzena. 

Navzdory těmto omezením je stížnost pro porušení zákona velmi přitažlivým prostředkem pro nespokojence s rozsudky. Na ministerstvo přicházejí stovky podnětů, jež samozřejmě ministr nemůže přečíst. Musí se spolehnout na úředníky, kteří mu někdy podnět ani nepředloží a navrhovateli sdělí, že pan ministr stížnost nepodá. Někdy vznikne rozpor mezi ministrem a úředníky v názoru na důvodnost podnětu. Nejsem si jist, že ministr, jenž přiměje úředníky k vypracování  stížnosti, nad nimi vždy zvítězí: stížnost je možno vypracovat tak, aby ji Nejvyšší soud ČR musel odmítnout. Kdysi se mi jedna náměstkyně ministra svěřila, že nechápe, na základě jakého klíče úředníci rozhodují, jak se má s podnětem naložit. Připustila možnost korupčního ovlivnění. Ale bohužel nezůstala v úřadě dost dlouho na to, aby záhadám přišla na kloub. 

Poměry zhoršuje skutečnost, že ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a postupuje většinu spisů k předběžnému přezkumu na státní zastupitelství. Je to zvláštní situace. Státní zastupitelství je orgán žaloby a zde se po státních zástupcích žádá, aby nalézali pochybení, učiněná v neprospěch obhajoby. Obávám se, že výsledek odpovídá nepřirozenosti řešení. 

Všechno je v lidech. Ministři přicházejí a rychle odcházejí, zatímco aparát zůstává. Občas se stává, že úředníci nabydou dojem, že jediná reálná úloha v řízení k podnětu o stížnosti pro porušení zákona je ta jejich, zatímco ministr jen formálně potvrzuje jejich moudrá rozhodnutí. Kvalita  vyhodnocení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je závislá na odborné a lidské vyzrálosti zpracovatelů. Kdysi si ministerstvo ke  zlepšení jejich úrovně pomáhalo přizváním soudců na stáž. Později ale Ústavní soud posoudil tuto praxi jako nesouladnou se zásadou nezávislosti justice a používání stážistů skončilo. Bezprostředním podnětem byl opět zásah ministra Jiřího Pospíšila, jehož přičiněním se dostal před trestní soud soudce-stážista, jenž pro ministryni Danielu Kovářovou vypracoval text stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o dočasném přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Právě v jejich věci Jiří  Pospíšil vzal zpět stížnost pro porušení zákona bez ohledu na nařízení veřejné zasedání soudu. Kromě soudce-stážisty se před soud dostal i jeho nepřímý nadřízený. Ve prospěch pana soudce zasáhl Ústavní soud a v dalším řízení by patrně dostáhl očištění. Bohužel stres z těchto zážitků nepřežil. Jeho nadřízený řešil svou obhajobu jinou cestou a spravedlnosti se nedočkal. 

O podané stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ČR. O odmítnutí podnětu k podání stížnosti hypoteticky rozhoduje ministr jako jediná oprávněná osoba, ale v praxi jsou to častěji úředníci, mnohdy bez vědomí ministra. Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona se vydává s podpisem ministra, takže jeho odpovědnost je jednoznačná. 

Ministr spravedlnosti je tedy božstvem, jež navenek disponuje obrovskou pravomocí, ale její reálnou cenu snižuje spousta vlivů, jimž nemůže čelit. Přesto považuji za žádoucí, aby ministr spravedlnosti věnoval této agendě co největší pozornost. 

Třetím božstvem je nejvyšší státní zástupce, nadaný pravomocí přezkumu ukončené věci. Stěžovatelé se na něj obracejí, když neuspějí v soustavě přezkumů, prováděných státními zastupitelstvími nižšího stupně. Záleží pouze na jeho úvaze, zda žádosti o provedení přezkumu vyhoví a proti jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Nejvyšší státní zástupci svého oprávnění využívají jen zřídka, což jako laik považuji za nesprávné. Mám totiž dojem, že díky různým stavovským, kolegiálním, místním a jiným vazbám orgánů činných v trestním řízení zůstává nedošetřeno dost případů trestné činnosti, jež by si zasloužily dotažení do konce. 

Připomenu dva případy použití  přezkumu ukončené věci, které upoutaly pozornost veřejnosti, někdy i dosti nevlídnou. Jedním byl přezkum usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká jeho usnesení přezkoumala a zrušila. Teprve když doplnil dokazování a na stanovisku setrval, nechala věci volný průchod. Druhým byl přezkum usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání všech obviněných v kauze „Čapí hnízdo“. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zrušil jeho rozhodnutí ve vztahu k obv. Andreji Babišovi a Janě Nagyové, ostatní „omilostnil“. Asi se chtěl Andreji Babišovi odvděčit za to, že nevyhověl různým výzvám k jeho odvolání. 

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž seznamuje předkladatele žádosti o provedení přezkumu obvykle prostřednictvím pověřeného podřízeného. Přesvědčil jsem se, že jeho rozhodnutí je přesto neprolomitelné, i když vyjádření podřízeného může vyvolat pochybnosti. 

Když jsem dostal přípis pověřeného státního zástupce o nevyhovění žádosti o provedení přezkumu ukončené věci, zjistil jsem, že autor pominul několik závažných nezpochybnitelných skutkových zjištění. Pokusil jsem se prolomit neprolomitelnost takto odůvodněného rozhodnutí. Zaslal jsem nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad počínáním jeho podřízeného. Jako laik se domnívám, že nepodal bezvadný výkon. Odpověděl mi ředitel příslušného odboru NSZ: požadavek na provedení  vnitřního dohledu je sice přípustný, ale dohled neproběhne. Jeho výsledek by totiž mohl směřovat proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jehož zpochybnění je nepřípustné. I kdyby výsledek vnitřního dohledu byl pro mne příznivý, na rozhodnutí nejvyššího státního zástupce by to nemělo vliv. 

Bylo tak znemožněno trestní stíhání velmi ošklivé trestné činnosti ke škodě pravděpodobně nevinných osob. Nezbývá než vzít na vědomí, že naše ústavní právo nikomu nezaručuje, že bude potrestána trestná činnost k jeho škodě. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! 

Pod vlivem popsané zkušenosti jako laik soudím, že nejvyšší státní zástupce je silnější božstvo než ministr spravedlnosti. Ale stejně jako v případě ministra spravedlnosti považuji za vadu, že nemohu mít jistotu, že zamítavá stanoviska podřízených jsou autentickým vyjádřením božstev. Kdyby vstal z mrtvých Franz Kafka, možná by si na tomto námětu pochutnal. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.