sobota 16. března 2024

PRO UKLIDNĚNÍ KRVELAČNÉ VEŘEJNOSTI

Označení veřejnosti v tomto článku za „krvelačnou“ je nadsázka, určená k upoutání pozornosti k úvaze o reakcích na potrestání pachatele sexuálního násilí  podmíněným trestem (zde). Rozhodnutí Krajského  soudu Brno zmírnit otčímovi trest za znásilňování nezletilé, uložený nalézacím soudem, vyvolalo pobouření a vedlo i k pouličním protestům.  

Rozhořčená veřejnost má ale smůlu: jistota spravedlivého potrestání jakéhokoli pachatele není ústavněprávně zaručena a možnosti jeho vynucování jsou značně omezené. Změnu rozhodnutí odvolacího soudu by mohl vyvolat nejvyšší státní zástupce jeho napadením   dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Je to jeho výlučná osobní pravomoc, která nepodléhá přezkumu žádným nadřízeným úřadem ani soudem a k jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Podobné je i jeho postavení ve vztahu k přezkumu skončené věci. Zákon o státním zastupitelství vybavuje nejvyššího státního zástupce papežskou neomylností. V daném případě Igor Stříž oznámil, že dovolání nepodá, protože mu to nedovoluje zákon. Veřejnost nemá jinou možnost než vzít jeho rozhodnutí na vědomí. 

K uklidnění veřejnosti pomohl ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který podal u Nejvyššího soudu ČR v neprospěch odsouzeného stížnost pro porušení zákona. Kritici rozhodnutí Krajského soudu Brno to jistě vzali na vědomí s uspokojením. Možná si pomysleli, že ve srovnání s Igorem Střížem je Pavel Blažek přece jen pašák. Ale stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má jen akademický význam. Nejvyšší soud ČR na jejím základě přezkoumá postup napadeného soudu a vytkne mu vady, pokud ovšem nějaké najde. Napadené rozhodnutí se ale nezmění. Čili touha „krvelačné“ veřejnosti po přísném potrestání viníka zůstane neukojena. Ministr vyhověl společenské poptávce, aniž by dosáhl odstranění příčiny pohoršení. Jednal, ač samozřejmě věděl, že ničeho více nedosáhne. Možná bychom jej mohli nařknout z populismu, ale na ten má přece patent Andrej Babiš. 

Ve  prospěch Pavla Blažka přece jen svědčí, že v tomto případě udělal aspoň něco málo, i když účinnější možnosti nemá. Znám jiné případy, o nichž si jako laik myslím, že neudělal nic, ač by mohl.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

čtvrtek 14. března 2024

NEKONČÍCÍ OSTOUZENÍ NEVINNÝCH

Dne 14.prosince 2022 nabyl usnesením Vrchního soudu v Olomouci právní moc rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno, jímž byli manželé Jaroslav a Jarmila Novotní zproštěni obžaloby, podle které měli nechat unést do své vily miliardáře Pavla Buráně a tam jej pod hrozbou usmrcením přinutit k podpisu jakýchsi listin. Skončilo tak řízení, vyvolané udáním Pavla Buráně z 8.října 2014. Prožitek víceletého trestního řízení v postavení obviněného je stresující. Ze zproštěných manželů proto spadla tíha a těšili se na pokračování života v klidu.

Klidu se ale nedočkali. Od poloviny roku 2022 až dosud jsou cílem série mediálních výstupů, popírajících důvodnost jejich zproštění,  líčících je jako bezohledné zločince. Hybatelem a zčásti i přímým vykonavatelem mediálního štvaní je nespokojený Pavel Buráň, dřívější 50% společník Jaroslava Novotného ve firmě. Jablkem sváru mezi bývalými společníky je stamilionový nedoplatek ceny za odkoupení Pavlem Buráněm poloviny firmy.

Vyvolání trestního stíhání znemožnilo vymáhání dluhu občanskoprávním řízením. Zprošťující rozsudek otevřel cestu k jeho spuštění.

Základem ostouzejících vystoupení je opakování srdcelomného vyprávění Pavla Buráně o úděsném zážitku únosu a vydírání ze 7. října 2014. Stranou zájmu jeho stoupenců zůstává skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný o únoscích nemluví ani je neviděl. Z čtveřice, o které Pavel Buráň mluvil v přípravném řízení, žalobce obžaloval jen tři, protože jejich velitele policie neustanovila. Místo tří násilníků mluvících mezi sebou nějakým východoslovanským jazykem, dokonce možná „Rusáků“, policie předestřela tři občany Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou, které nalézací soud pravomocně – t,j, se souhlasem žalobce- zprostil obžaloby. Senát předsedy Radomíra Koudely sice přesto manžele Novotné odsoudil k nepodmíněným trestům, ale zřejmě si byl vědom neudržitelnosti rozsudku. Soudce Radomír Koudela po opuštění soudní síně prohlásil, že je  nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek, a to zejména kvůli  paní docentce, která bude muset na čtyři roky do vězení.

Aby mediální ostouzení mohlo pokračovat, je pro každý další článek nebo televizní vystoupení nalézt nějakou novou záminku. V poslední době vyšlo na Parlamentních listech několik článků ze série. Dva zdobily fotografie Novotných, které ale po obdržení předžalobní výzvy redakce odstranila. Autor zatím posledního článku z 12.března 2024 „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném. Soudce, korunní svědek, žalobci. Rána pro justici?“ (zde) našel záminku k dalšímu rozviřování námětu v domnělém odhalení podobnosti kauz vraždy seniora ve Slopném a stíhání Novotných. Podobnost má spočívat především v tom, že oba případy soudil senát předsedy Radomíra Koudely. Protože případy se senátům přidělují náhodně, tato shoda nemá význam. Dále  má kauzy spojovat skutečnost, že vývoj procesu ovlivnilo nečekané vystoupení dříve neznámého svědka. Jenže mezi svědky jsou podstatné rozdíly: svědek Milan Rakeš vypráví o čemsi, co slyšel ve vězeňské cele (svědectví z druhé ruky), kdežto svědek Jiří Klanica popisuje vlastní účast na nezákonném jednání, pro které NCOZ stíhá Pavla Buráně. Působí tedy v úplně jiné kauze, v které má Pavel Buráň postavení obviněného (pozor! platí presumpce neviny!) a Jaroslav Novotný je jedním ze svědků proti němu.

Novináři opakovaně projevili zájem o interview s Jaroslavem Novotným a docela mu vyčítají, že je nechce poskytnout. O zajímavosti takového rozhovoru nepochybuji a novinářskému zájmu se nedivím. Ale Jaroslav Novotný se drží zásady „ mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Co chtěl na svou obhajobu říci, sdělil soudu. Jeho zprošťující rozsudek je pravomocný. Odolal odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci i přezkumu Nejvyšším státním zastupitelstvím a Ústavním soudem. Nemá tedy potřebu hájit se znova před novináři. Ostatně Buráňova, resp. novinářská kritika, se v podstatě vztahuje k údajným pochybením soudců. Po Jaroslavovi Novotném novináři tak vlastně žádají, aby hájil soudce, což mu skutečně nepřísluší. Smysl by proto spíše dával zájem novinářů o rozhovor např. se soudcem Radomírem Koudelou, jenž by se mohl vyjádřit, zda si vážně myslel, že v odvolacím řízení obstojí rozsudek, jímž zprostil obžaloby „únosce“, ale Novotné přesto odsoudil k nepodmíněným trestům. Jde o  velmi inteligentního soudce, takže jeho vyjádření by bylo jistě zajímavé. Dokonce košatější by mohlo být vysvětlování Vladislava Šlapáka, předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, který dle Pavla Buráně a jeho stoupenců je hlavním viníkem domněle neoprávněného zproštění Novotných.

Zajímavá novota, o které by mohli novináři psát, se zrodila v příběhu soudního zákazu distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, obsahující hanlivou kapitolu o kauze Novotných z pera Marie Formáčkové. Parlamentní listy vydaly 21.února 2024 článek „Soudce vzkazuje autorům. Pokud bude existovat mírnější způsob, jak psát o kauzách, knihu zakážu“ (zde), v němž celkem objektivně přiblížily čtenářům argumentaci soudu. Soudní rozhodnutí ve prospěch žalobního návrhu dopadlo nejen na žalovaného vydavatele knihy, společnost Innocent Films Production s.r.o., ale i na vedlejší účastníky. Po ústním jednání se obecně očekávalo, že neúspěšní účastníci sporu se proti rozsudku odvolají. Avšak nestalo se tak. Odvolal se  pouze vedlejší účastník spolek Šalamoun. Dva ze čtyř signatářů odvolání mají plnohodnotné právnické vzdělání. Nepřísluší mi, abych se vyjadřoval k textu odvolání. To je věc soudu.  

Ale vydavatelé, kteří jsou v tomto případě hlavními poraženými, se neodvolali, stejně tak Marie Formáčková. Zveřejnění úvah, jež je vedly k hození ručníku do ringu, by jistě bylo zajímavé.

Vydavatelé  by možná vysvětlili, že rozsudkem ve skutečnosti příliš neutrpěli. Celý obsah zakázané knihy mimo 1. kapitoly převedli do knihy Zločiny beze zbraní 2c, kterou prodávají s klamavým označením „zakázaná kniha“. Náklady na vydání obou knih jim zřejmě aspoň zčásti uhradil Pavel Buráň. Ale nemohu vyloučit, že je vedly i  úvahy právního rázu.

Odvolání Marie Formáčkové by mě překvapilo. Předpokládám, že si musí být vědoma, že pravdivost celého vyprávění, které sepsala, by nemohla prokázat a mimo to ji soud nezatížil finanční povinností. Takže mlčení je pro ni nejlepším východiskem.

Další zastávkou na „křížové cestě“ zákazu „žluté knihy“ bude rozhodnutí Krajského soudu Brno o odvolání spolku Šalamoun. Dodací lhůty odvolacích soudů bývají dlouhé. Ve svém věku nemám jistotu, že se rozhodnutí dožiji.To není důležité. Důležitější by pro mne byl konec ochoty novinářů vydělávat si ostouzením pravomocně zproštěných Novotných.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě.

 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

neděle 10. března 2024

OD VZPOMÍNEK K SOUČASNOSTI A BUDOUCNOSTI JUSTICE

 Sleduji dění v resortu spravedlnosti převážně zkoumáním sporných procesů déle než 20 let. Výsledný obraz má různé kazy. Převrat v listopadu 1989 vyvolal vychýlení kyvadla z polohy reálné podřízenosti orgánů vymáhání spravedlnosti moci politické do polohy nepřiznaného pocitu kastovní nadřazenosti nad ostatní občany. Systém vymáhání spravedlnosti proto občas selhává. Základní příčinou nepřístojností je neodpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky (netvrdím, že se vyskytují příliš často, ale o jejich škodlivosti nemůže být pochyb). Poměry se v posledních letech mírně zlepšily aspoň tím, že stát vyplácí obětem justiční zvůle odškodnění, které jeho příjemci většinou vnímají jako pouhé všimné, protože je nepřiměřené skutečným škodám.

Kdysi dávno po bezohledném politickém zásahu do činnosti státního zastupitelství vypukla „válka státních zástupců“. Náprava poměrů v tomto úřadě se stala nezbytnou. Padla vláda a ve vládě Petra Nečase se do čela resortu vrátil Jiří Pospíšil, chráněnec „kmotra ODS“Romana Jurečko. Věděl, že se má ujmout nápravy, ale v pohodě parlamentní opozice si žádné řešení nepřipravil. Vyhodil pár odbojných vedoucích státních zástupců a v postavení nejvyššího státního zástupce nahradil Renatu Veseckou Pavlem Zemanem, kterého nejdříve představil svému patronovi. Po překvapivém odvolání Jiřího Pospíšila nastoupil Pavel Blažek, který v čele pražského vrchního státního zastupitelství nahradil Vlastimila Rampulu bojovnou Lenkou Bradáčovou.

Dvojice Zeman- Bradáčová se  spojenci se pustila do přípravy zásadní reorganizace státního zastupitelství. Připravili nový zákon o státním zastupitelství. Jeho přípravu provázela široká veřejná diskuse, do které se směly zapojit i občanské iniciativy. Významnou roli  sehrál spolek Šalamoun, vedený disidentem Johnem Bokem. Šalamoun dokonce zplodil vlastní návrh zákona, který byl radikálnější než vládní. Pavel Blažek předložil předlohu zákona Poslanecké sněmovně. Když zjistil, že odpor proti reformám je nepřekonatelný, opět ji stáhl. Pokusila se jej nahradit nicotnou novelou ministryně Marie Benešová, ale neuspěla s ní. Pak se ještě o oživení reformy pokusil ministr Robert Pelikán, ale po poznání  trvalé neprůchodnosti jím předložené předlohy ji rovněž stáhl. A dlouhá léta pak vládlo perpetuum silencium.

Nyní  se pokouší „salámovou metodou“ prosadit aspoň některé reformní kroky Pavel Blažek. Hlavní změnou má být zavedení časově omezených mandátů vedoucích státních zástupců a upřesnění pravidel jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Přijme-li Parlament aspoň tuto minimalizaci reformních kroků, bude to prospěšné. Vedlejším účinkem budou obsáhlé personální změny.

Pavel Blažek současně připravuje nový zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Součástí navrhovaných změn má být návrat k dvoustupňovému kárnému řízení, kdysi lehkomyslně opuštěnému. Přiznávám ministrovi dobrý úmysl a chápu, že jeho možnosti omezuje ideologie absolutní nezávislosti soudců a pokud možno i státních zástupců, ale jsem skeptický. Opatření k vynucování služební kázně stojí na samoobslužném principu, který bude platit i nadále. Kárnými žalobci jsou hlavně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kterým svazuje ruce kastovní kolegialita. Významná kárná pravomoc přísluší také ministrovi spravedlnosti, který ji pokud možno nevyužívá, protože jako politik nestojí o rámusení soudcovské a státnězástupcovské lobby v případě, že by přitvrdil. Podotýkám, že tato výtka se týká všech ministrů, s nimiž jsem měl co do činění, nemíří osobně proti Pavlu Blažkovi, kterého jinak stále považuji za jednoho z nejkompetentnějších šéfů resortu. Výsledkem popsaného stavu je skutečnost, že stále dál soudí soudci, za jejichž rozsudky stát zaplatil na odškodném nemalé částky.

Přiznám se, že mám odlišnou představu o způsobu vynucování služební kázně soudců a státních zástupců. Obsahuje ji předloha zákona, vypracovaného na půdě spolku Šalamoun, která se kdysi dokonce dostala do eklepu Poslanecké sněmovny, ale na její projednání nikdy nedošlo. Zachovávala sice kárnou pravomoc předsedů soudů a vedoucích státních zástupců, ale vedle toho počítala se zřízením speciálního orgánu veřejné žaloby a orgánu přípravného řízení s pravomocemi blízkými GIBS, nezávislých na stavovské kolegialitě. Rozhodování o kárných žalobách veřejného žalobce by ovšem zůstalo soudům, takže k omezení nezávislosti soudců a státních  zástupců by nedošlo. 

Nezbývá, než si přát, aby úsilí Pavla Blažka přineslo aspoň malé zlepšení poměrů. Nic víc se asi nemůže stát, i když velká část problémů zůstane nevyřešena. 

==========================================================================V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

pátek 23. února 2024

JOSEF BAXA SE DIVÍ…

Překvapila mě zpráva, že pan předseda Ústavního soudu Josef Baxa si při návštěvě u prezidenta republiky postěžoval na nevlídnou odezvu části veřejnosti na nevyhovění ústavní stížnosti, kterou se poslanci hnutí ANO pokusili zvrátit rozhodnutí vlády v neprospěch důchodců. Pro mne osobně je Josef Baxa nezpochybnitelnou autoritou, mužem s matematicky přesným myšlením. Zaujal mě již v době, kdy jako první náměstek ministra spravedlnosti se zdál být jediným rozumně myslícím úředníkem v úřadě. Právě proto jsem překvapený, protože v justici v širším slova smyslu se běžně uznává mantra, že veřejní činitelé a soudci zvlášť musí unést vyšší dávku i nekorektní kritiky. Pod její záštitou již neuspěla celá řada nejen soudců, ale i jiných vysokých veřejných činitelů při pokusu o odražení veřejného pomlouvání.

Jeho vystoupení na mne dělá dojem, že dlouhým životem v „bublině“ vysokých justičních činitelů ztratil styk s všedním životem obyčejných lidí. Nemůže proto pochopit, že k jeho soudu se upínaly naděje velké masy důchodců, z nichž určitě aspoň značná  část si myslí, že politici, kteří jim sáhli na peníze, ve své činnosti „prošustrovali“ více peněz než kolik ušetřili na zkrácení valorizace důchodů. Jejich hněv musel někde vyrazit na povrch.

Pro mne osobně je zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu nepříjemným překvapením, ale beru je jako živelní pohromu, proti které nelze nic dělat. Urážlivost reakcí neschvaluji.

Nezávisle na tom si myslím, že vážený pan předseda Ústavního soudu měl hromobití ze strany nespokojené veřejnosti přejít mlčením.

Vzorem  mu mohou být soudci Vrchního soudu v Olomouci a státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které dlouhodobě veřejně častuje miliardář Pavel Buráň osobně nebo prostřednictvím najatých novinářů znevažujícími výroky, potvrzujícími existenci zkorumpované justiční  mafie, do které jmenovitě zahrnuje právě výše uvedené úřady. Jistě o tom soudci i státní zástupci vědí, ale neochvějně mlčí. Olomoučtí státní zástupci mají špatnou pověst až příliš ostrých hochů, ale nikoho z nich nenapadlo, že by na ostouzejícího Pavla Buráně a jeho skvadru mohl podat trestní oznámení pro šíření  poplašné zprávy. Budou kamenování snášet dál, možná ještě několik let.  

Inu, panu předsedovi Ústavního soudu Josefu Baxovi  nezbývá, než občas vykouknout ze své „bubliny“, jaký se mimo ni ozývá cvrkot. Připraví se tím na možné další nepříjemnosti, které v naší současné rozbouřené době při pokleslé úrovni obecné slušnosti mohou přijít.   

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

úterý 20. února 2024

ÚNOS BEZ ÚNOSCŮ

Je možné provést únos bez únosců? Záporná odpověď je nasnadě. Ale miliardář Pavel Buráň se od poloviny roku 2022 pokouší přesvědčit veřejnost sám i s pomocí najatých přisluhovačů, že to možné je a unést ho měl nechat jeho bývalý společník, jenž se po něm domáhá zaplacení obrovského dluhu. Na zločinu se měla podílet i manželka věřitele, která s obchodními záležitostmi manžela neměla nic společného.  Přesněji: Pavel Buráň obviňuje opakovaně manžele Novotné, že ho nechali unést a vydírat, ač únosce kromě něho nikdy nikdo neviděl a ty, které předvedla policie, soud na návrh státního zástupce pravomocně zprostil obžaloby.

Udáním z 8. října 2014 připravil Pavel Buráň manželům Novotným řetěz stresujících zážitků, který mohl skončit 14.prosince 2022 usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jímž nabyl právní moc zprošťující rozsudek zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Trápení ale neskončilo, protože od poloviny r. 2022 čelí soustavnému mediálnímu ostouzení Pavlem Buráněm a jeho přisluhovači.

Zproštění manželů Novotných obžaloby je pro Pavla Buráně nepochybně krajně nepříjemné. Koupil od společníka Jaroslava Novotného jeho polovinu firmy. Zaplatil zálohu a zbytek měl splácet. Po několika splátkách splácení zastavil. Kdyby dostal věřitele Novotného na osm let do vězení a navíc by se ukázalo, že část listin na doložení jeho nároku by jako dlužník podepsal pod nátlakem, měl by velkou naději, že dosáhne odmítnutí nebo promlčení pohledávky. Tato naděje se rozplynula.

Mediálních výstupů, hanobících manžele Novotných, je od  poloviny roku 2022 celá řada. Patří k nim vydání dvou knih, různá vystoupení v soukromých televizních kanálech Xaver Live a Aby bylo jasno, různé články. Protože jsem sledoval trestní stíhání manželů Novotných v soudní síni od podzimu r. 2017 až do konce a vím, jaká je pravda, na některé mediální nehoráznosti jsem jako publicista reagoval. Už to ale trvá dlouho, takže mě opakování stále stejného blábolení začalo nudit a ztratil jsem chuť to sledovat.

Ale mou pozornost znova vyburcoval článek redaktora Parlamentních listů Karla Výborného  z 20.února 2024 „Mafie a gang z oblasti Balkánu, napsal soudce. Jenže pak přišel „pokyn“ z Olomouce a vše bylo jinak“ (zde). Proti různým dřívějším článkům má nesporně vyšší úroveň. Autor si zřejmě dal větší práci se zkoumáním podkladů než jeho předchůdci. Ale právě proto je jeho dílko vzorem,  na němž je patrná zákeřnost mediálních výstupů z Buráňovy mediální kampaně.

Autor především opakuje jako mantru zkazku o provedení únosu, aniž by se zajímal, jak mohlo dojít k únosu bez únosců. Čili odvádí pozornost čtenářů od základní díry v dokazování. Unikla mu mimo jiné drobnost: převzal téměř doslova Buráňův popis způsobu, jakým jej (neexistující) únosci měli odvézt do vily Novotných, který podle znalce z oboru silniční dopravy nebyl technicky proveditelný. Samozřejmě se nezmiňuje o trapném postavení Pavla Buráně jako veledlužníka. Zabývá se citacemi z odůvodnění rozsudků a přepisů odposlechů, vytržených ze souvislostí, účelově vykládaných, popř. neexistujících. Čtenář nemá možnost posoudit, zda jsou pravdivé citace a souvislosti, v nichž se podávají.

 Autor líčí zkresleně průběh hlavního líčení u zlínského soudu. Nevěnuje pozornost skutečnosti, že hned při prvním rozsudku vypadl ze hry jeden „únosce“ a v druhém dva zbývající, při čemž v důkazní situaci zmizení „únosců“ přesto soud manžele Novotné odsoudil k vysokým trestům odnětí svobody. Byla to tak velká nehoráznost, že soudce nemohl ani ve snu očekávat, že rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Autor neví, že po opuštění soudní síně si předseda senátu přede mnou povzdechl, že je nešťastný, že musel vyhlásit tento  rozsudek. Tvrdit po zmizení „únosců“, že obžalovaní byli usvědčeni, je pochybné. 

Posléze přišel na paškál Vrchní soud v Olomouci, který je hlavním pachatelem domnělého bezpráví, jež na Pavlu Buráňovi spáchala justiční mafie. Autor vyčítá soudu, že neprovedl dokazování, nevyslechl žádné svědky a nechtěl slyšet Pavla Buráně. Nepřizná čtenářům, že Pavel Buráň jako poškozený v řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem, není účastníkem odvolacího řízení, takže soud nemá důvod se jím zabývat. Nevysvětlil čtenářům, že odvolací soud provádí vlastní dokazování jen tehdy, chce-li změnit aspoň částečně rozhodnutí nalézacího soudu. Chce-li pouze potvrdit správnost prvostupňového rozsudku nebo chce-li věc vrátit na 1. stupeň k odstranění vad, zabývá se pouze vyhodnocením spisu nalézacího soudu. Vrchní soud v Olomouci se věcí Novotných zabýval třikrát a z jednání při veřejném zasedání dne 14.prosince 2022 jsem si odnesl dojem, že předseda senátu byl dokonale v obraze. Mimo to invektiva je nespravedlivá: i když se soud nemusel námitkami Pavla Buráně vůbec zabývat, předseda senátu přečetl a okomentoval jeho dopis.

 Zmanipulovaný čtenář si ani neuvědomí, že veledlužník by mohl mít důvod k nastrojení pasti na věřitele a nepřemýšlí, jak únos proběhl, když „únosci“ nebyli. Neví, že bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že únosci mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem a snad to dokonce mohli být „Rusáci“ , a netroufl si je poznat. Podle jeho výpovědi  v přípravném řízení byli „únosci“ ve skutečnosti čtyři: jejich velitel čekal ve vile. Ale policie ho neustanovila, takže pak se již o něm nemluvilo. K rekognicím policie dodala tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Čím dále bylo od činu, tím si byl Pavel Buráň jejich poznáním jistější. Před rekognicemi podal přibližně správný popis „únosců“, v němž ale chyběly nepřehlédnutelné markanty. Např. obž.  Róbert Sádecký měl mít hubené šlachovité ruce, ale Pavel Buráň si nevšiml, že je pokrývá plošné tetování od zápěstí po ramena. Také si nevšiml, že Artur Žilin, který s ním údajně mluvil do okna auta, má tvář posetou drobnými jizvami.   

Soudce Radomír Koudela vynaložil  při dokazování před soudem nesmírné úsilí o prolomení alibi „únosců“. Nakonec musel uznat, že v daném čase nemohli být na místě činu.  Připustil sice, že ve spojení s ostatními obžalovanými mohli být nějak do únosu zapleteni, ale na skutečnosti, že to nebyli oni, koho Pavel Buráň „poznal“ při rekognicích, to nic nemění. Ostatně vyhodnocení rekognic se autor opatrně vyhnul. Jinak by se musel zamyslet nad tím, zda poznávání Pavlem Buráněm mohla ovlivnit policejní režie rekognic, konkrétně zda ho k označení Róberta Sádeckého mohla svést skutečnost, že jako holohlavý stál na okraji řady figurantů s krátkými řídkými vlasy, či zda ho k Arturovi Žilinovi mohla přilákat bílá skvrna pod krkem, když všichni ostatní byli celí černí.

Působím jako příležitostný pozorovatel a potížista v oblasti trestního řízení déle než dvacet let. Zkušenost mi dává možnost srovnávání. Kauza Novotných je sama o sobě hrůzná. Píši o ní ve své knize Škůdci v taláru 2 v kapitole s přiléhavým názvem Zlínský horor. Od běžných kriminálních příběhů se ale liší způsobem, jakým neúspěšná strana trestního řízení reaguje na prohru. Nikdy jsem nezažil, že by poražený ostouzel a nechal ostouzet protivníka tak dlouho a s vynaložením značných finančních prostředků. Praktickým účinkem akcí, organizovaných a financovaných Pavlem Buráněm není nic než ostouzení. Správnost zproštění Novotných nelze zvrátit, protože je potvrdil netoliko odvolací soud, ale i Ústavní soud a nepřímo i nejvyšší státní zástupce. Nevěřím, že existuje „justiční mafie“, která je silnější než uskupení zmíněných orgánů, proto nevěřím na možnost obnovy procesu, které se neoprávněně dovolává Pavel Buráň.

 =========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

  

pátek 16. února 2024

PATÁLIE S PODMÍNĚNÝM PROPUŠTĚNÍM Z VÝKONU TRESTU

Život justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty, činného v oblasti trestního řízení) není prostý překvapení. Když jsem kdysi vstoupil do spolku Šalamoun, netušil jsem, že budu někdy pomáhat odsouzeným ke zkrácení pobytu ve vězení, že v té souvislosti budu navštěvovat věznice, psát různá podání a vysedávat v soudní síni jako účastník řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu před jeho naplněním.

Vlastně jsem kvůli péči o budoucí žadatele o podmíněné propuštění založil spolek Chamurappi z.s. V době, kdy jsem opustil spolek Šalamoun, jsem měl ve vězení pár chráněnců, jimiž jsem se zabýval dlouhodobě, kteří čekali na lhůtu k podání žádosti o podmíněné propuštění. Jako soukromá osoba bych je nemohl navštěvovat ve vězení a starat se o ně. Nezbylo, než si vytvořit rámec pro tuto činnost. Začal jsem s tím v listopadu r. 2017 a v současnosti mám rozpracovaný šestnáctý případ. Ve dvou případech žadatelé propuštění nedosáhli. Třináct si užívá svobody. Nejvíce mě těší příběh tří  žen, které krátce po propuštění darovaly vymírajícímu národu krásná miminka. Kdyby musely dosedět uložený trest, možná by pak již měly potíže s otěhotněním.

Pomoc vybraným žadatelům o podmíněné propuštění považuji za správnou. Připouštím, že mezi odsouzenými jsou lidé, kteří jsou schopni využít čas ve výkonu trestu k přemýšlení o příčinách uvěznění a změnit svůj přístup k životu. Česká republika vyniká nad většinu evropských států velmi vysokým podílem uvězněných osob na celkovém počtu obyvatel a vydržování vězňů značně zatěžuje státní rozpočet. Odsouzený, jenž se vnitřně vypořádal se svou špatnou minulostí, na svobodě stát nic nestojí a naopak přináší užitek.

Účast občanské společnosti na řízení o podmíněné propuštění je jedním z mála zbytků „vymožeností pracujících“ v předlistopadovém trestním právu. Kromě vlivu na řízení o podmíněné propuštění zůstala zachována instituce „soudců z lidu“, dnes označovaných jako „přísedící“. Spolky mají právo podpořit žadatele o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za završení jejich polepšení. Až do konce r. 2020 měly navíc právo přímo navrhnout podmíněné propuštění s tím, že současně se zaručují za završení polepšení propuštěného odsouzeného. Za působení exprokurátorky Marie Benešové v čele ministerstva spravedlnosti došlo k novelizaci trestního řádu, při které tento „výdobytek socialistické demokratizace soudnictví“ zanikl. Patrně se vyloučením laického živlu měla zvýšit odborná úroveň řízení. Současně se změnil způsob předkládání žádostí o podmíněné propuštění, které se nyní podávají cestou ředitelství věznice. Touto úpravou se mělo zabránit zatěžování soudů překládáním žádostí před termínem a žádostí zjevně beznadějných.

Z obecného pohledu tyto změny nemají vliv na způsob projednávání žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění před soudem. Soud v senátním řízení vyslechne ve veřejném zasedání žadatele, nechá promluvit státního zástupce, přihlédne k nabídce společenské záruky, pokud ji někdo podal, případně vyslechne názory znalců, pokud nějaké přizval, vyslechne závěrečné návrhy a odebere se k poradě, po které vyhlásí usnesením rozhodnutí, proti němuž mají strany právo stížnosti. Již v rámci přípravy veřejného zasedání se soud dotáže poškozených na jejich názor na případné propuštění odsouzeného.

Zejména nemám dojem, že by se zhoršila naděje žadatelů na úspěch žádosti: dříve i nyní jsou časté projevy přesvědčení státních zástupců, že spravedlivý trest má být beze zbytku vykonán a přístup soudců je nepředjímatelný, i když proti státním zástupcům vstřícnější.

V praxi se ale občas projevují účinky nedůslednosti ministerstva spravedlnosti, které nepovažovalo za nutné provést detailní úpravu postupu řízení ve změněných podmínkách, v nichž předkladatel nabídky společenské záruky není rovnocennou stranou řízení. Výsledkem je nejednotnost chování soudů k předkladatelům nabídky společenské záruky a jejich návrhů.

Hned v prvním řízení, kterého se  spolek Chamurappi z.s. zúčastnil v r. 2021, předseda senátu usoudil, že mu stačí písemná nabídka převzetí společenské záruky a nepřizval zástupce spolku k veřejnému zasedání. Žádost o propuštění i nabídku společenské záruky zamítl. Usnesení nám neposlal. Na základě naší stížnosti stížnostní soud uznal řízení za nezákonně vedené, rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Řízení se pak z různých důvodů vleklo, ale nakonec skončilo propuštěním žadatele na svobodu. 

V dalším případě jsem usoudil, že nabídku na převzetí společenské záruky musím poslat cestou ředitelství věznice, aby soud neměl potíže se spárováním podání žadatele a našeho.

Věznice ale sdělila žadateli, že doručení naší nabídky soudu je jeho soukromou věcí. Soudu ji neposlala. Soud k ní proto nemohl přihlédnout. Žádost o propuštění zamítl. K naší stížnosti stížnostní soud namítl nezákonnost řízení a vrátil věc nalézacímu soudu. Žadatel se pak bez dalších průtahů dostal na svobodu. Dokonce se ve prospěch jeho propuštění postavila stejná státní zástupkyně, která „v prvním kole“ důrazně trvala na zamítnutí žádosti.

V obou výše uvedených případech pořádek do věci vnesl stížnostní soud. Na nepostoupení nabídky společenské záruky soudu věznicí jsem upozornil jak ministerstvo, tak Generální ředitelství Vězeňské služby. Ministerští úředníci usoudili, že věznice jednala správně. Názor generálního ředitelství byl opačný a ředitelům věznic se dostalo poučení, jak mají postupovat.

Sbírkou kuriozit je rozpracované řízení. Na začátku veřejného zasedání předsedkyně senátu upozornila žadatele, že obsílku obdržel až 4 dny před jednáním, takže má právo jednání odmítnout kvůli nedodržení lhůty 5 dní. Žadatel ale vysvětlil, proč k opožděnému doručení došlo a souhlasil s pokračováním. Soud žádost zamítl a stejným způsobem naložil s nabídkou společenské záruky. Předsedkyně senátu jednala s žadatelem nadstandardně drsně, takže pochopitelně podal stížnost a stížnost podal i spolek Chamurappi z.s. Stížnostní soud vyhověl stížnosti žadatele, protože shledal jednání jako nezákonně vedené,  neboť žadatel dostal obsílku až 4 dny před jednáním. V protokolu z veřejného zasedání nebyla o jeho souhlasu s jednáním ve zkrácené lhůtě zmínka a předsedkyně senátu nenechala pořídit zvukový záznam. Stížnost spolku Chamurappi z.s. zamítl stížnostní soud s tím, že jako předkladatelé nabídky společenské záruky  nemáme na stížnost právo. Není to jen proto, že v případě nevyhovění žádosti o propuštění není za co ručit, ale zejména proto, že v trestním řádu nejsme jako oprávnění stěžovatelé výslovně uvedeni a ostatně účinek rozhodnutí se našich zájmů nijak nedotýká. 

Podotýkám, že v tomto případě soud 1.stupně vyhověl bez námitek žádosti spolku Chamurappi z.s. o zaslání protokolu z veřejného zasedání. A jako vždy jsem pořídil zvukový záznam. Předsedkyně senátu se s opožděním doručení obsílky řádně vypořádala.

Důvod zrušení rozhodnutí jsem proto vyhodnotil jako projev nedbalosti předsedkyně senátu, kterou vyvolala průtahy a značné náklady právě v době tlaku na úspory ve státní správě. Nezbytnost cestovat kvůli tomu znova ke vzdálenému soudu mě popudila. Podal jsem proto ministrovi spravedlnosti podnět k zahájení kárného řízení. Ve  lhůtě dvou měsíců jsem obdržel vyrozumění, že pochybení předsedkyně senátu nebylo tak závažné, aby bylo třena ji hnát před kárný senát, takže pan ministr mému návrhu nevyhoví. Jsem si ale jist, že kolem mého návrhu proběhlo nějaké šetření, protože při dalším veřejném zasedání mi  předsedkyně senátu dala najevo jistou nevoli.

 Abych byl spravedlivý, přiznávám, že z mého laického hlediska zasluhoval potrestání i předseda stížnostního senátu, protože si vedl formalisticky, s přehnanou přísností. Oba soudy jsou v jedné budově a věznice je nablízku. Předseda senátu měl možnost před vydáním rozhodnutí své výhrady projednat s předsedkyní senátu. Mohla se hájit s odkazem na můj zvukový záznam, o němž věděla, nebo odvolací senát mohl vyslechnout žadatele.  Za souhrn nedbalosti předkyně senátu nalézacího soudu a formalismu předsedy stížnostního senátu zaplatili daňoví poplatníci značné peníze a soudci škodu nemuseli uhradit. Ale v tomto případě nelze podat návrh na kárné řízení, protože rozhodování soudce nepodléhá kárnému přezkumu.

Při dalším veřejném zasedání jsem se pak navíc dověděl, že nemám nárok na kopii protokolu, protože předkladatel nabídky společenské záruky není stranou řízení.

Domnívám se, že právní názory soudců na postavení předkladatele společenské záruky jsou sporné. Nabídka společenské záruky je svým obsahem také návrhem na propuštění. Znám-li žadatele delší dobu, tedy déle než soud, a jsem-li  přesvědčen, že by byl na svobodě užitečnější, zamítnutí žádosti o propuštění a tím i nabídky převzetí společenské záruky se mne samozřejmě týká.

Navíc v třech jiných případech soudy vyřídily stížnost spolku Chamurappi z.s. jako předkladatele nabídky společenské záruky bez potíží.

Právní názory na postavení předkladatelů nabídky společenské záruky jsou tedy zřejmě nejednotné. Zasluhovaly by judikaturní sjednocení. Domnívám se, že o to by se měl postarat ministr spravedlnosti, ať je to právě kdokoliv. Protože jím náhodou právě je pan Pavel Blažek,  zaslal jsem mu dne 30. září 2023 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Jeho rozhodnutí jsem dosud neobdržel. Pouze jsem se v jiné souvislosti dověděl, že ministerstvo postoupilo mé podání na příslušné krajské státní zastupitelství.                                                                                                                   

Je to ryze legislativní záležitost. Nechápu, proč se k ní má vyjadřovat státní zastupitelství. Samozřejmě, kdybych namítal věcná pochybení v dokazování v kriminálním případu, bylo by to něco jiného.

Pokud se snad někomu z čtenářů zdá, že jde o nějaké vybočení z obvyklých rozumných procesních postupů ministerstva, mýlí se. Jsou i horší případy.

Odnětím práva spolků podávat návrhy na podmíněné propuštění exprokurátorka Marie Benešová způsobila ještě zanedbatelnou maličkost: snížila důstojnost postavení laika, který si dovolil vměšovat se do vznešeného jednání soudu. Jako představitel navrhovatele propuštění jsem sedával v lavici obhájců. Žadateli o podmíněné  propuštění jsem při jeho výslechu viděl do obličeje a měl jsem právo klást mu otázky. Otázky jsem mohl klást i ostatním účastníkům řízení, např. znalcům. Měl jsem samozřejmě právo závěrečného návrhu a stížnosti. Protože jsem přicházel na řadu jako poslední, měl jsem možnost čelit nepřátelským postojům předřečníků.

Jako předkladatel nabídky společenské záruky se smím posadit mezi veřejnost, takže žadateli vidím záda. Nemám žádnou možnost vměšovat se do řízení, pouze vypovídám jako svědek, pokud si to přeje soud. Takové malichernosti jako postup doručování nabídky společenské záruky, nárok na protokol a zacházení s představitelem předkladatele nabídky společenské záruky v soudní síni by ministerstvo mohlo vyřešit novelizací vyhlášky- kancelářského řádu. Ale nejspíš to je „pod jeho rozlišovací úrovní“ stejně jako mnoho dalších věcí.

Na závěr upozorňuji, že spolek Chamurappi z.s. nepodporuje žadatele o podmíněné propuštění na objednávku. Většinou jsme se věnovali obžalovaným, s kterými jsme byli ve styku i několik let. A hlavně pečlivě zkoumáme, zda s žadatelem nebudou po propuštění potíže, zda bude plnit podmínky, které mu při propuštění uloží soud. Po uzavření šestnáctého případu už asi žádný další nebude. Takové je mé přání. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.

 

sobota 10. února 2024

JEŠTĚ JEDNOU O ZÁKAZU DISTRIBUCE KNIHY

V článku O zákazu distribuce knihy  (zde), s nímž námětově souvisí článek Zneužitá svoboda slova (zde), jsem komentoval zprávu, že Městský soud Brno potvrdil nepravomocným rozsudkem zákaz distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, jenž již dříve vyslovil předběžným opatřením. K námětu se vracím, protože jsem získal písemné vyhotovení rozsudku (zde).

Jako žalobci zde vystupují manželé Jaroslav a Jarmila Novotní, pravomocně zproštění obžaloby z nezákonného jednání ke škodě Pavla Buráně. Žalovanou stranou je společnost Innocent films production jako vydavatel knihy Zločiny beze zbraní 2. Jako vedlejší účastníci na straně žalované se připojili 1) Spolek Šalamoun 2) Marie Formáčková 3) Pavel Buráň.

Z textu je především zřejmé, že soudce Ondřej Sekvard měl proti žalovaným výhodu, že znal celý trestní spis včetně usnesení Vrchního soudu v Olomouci (zde), na které vydavatelé nečekali (spíše se zdá, že s vydáním knihy spěchali ve snaze ovlivnit projednání odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, podaného v zájmu Pavla Buráně státním zástupcem Petrem Matouškem). Je škoda, že se navíc nemohl opřít ještě také o usnesení Ústavního soudu, jímž soud odmítl jako zjevně nedůvodnou ústavní stížnost  Pavla Buráně na domnělé selhání obecných soudů (zde).

Nevyšel také vstříc blouznění žalovaných o možnosti v průběhu dokazování před civilním soudem „překopávat“ dokazování u trestních soudů, čímž by řízení protáhli o měsíce, možná i roky. Vysvětlil, že civilní soud nemůže přezkoumávat dokazování u trestních soudů, protože by zasahoval do jejich výhradní kompetence a ani nemá odpovídající prostředky. Rozhodování o vině a trestu přísluší pouze trestním soudům. Civilní soud nemůže svým rozhodnutím zvrátit či dokonce nahradit výsledky trestního řízení.

Žalobci, manželé Jaroslav a Jarmila Novotní, se domáhali zákazu distribuce knihy kvůli její 1. kapitole, sepsané podle vyprávění Pavla Buráně spisovatelkou Marií Formáčkovou. Je to bizarní zkazka, podle které měl Pavla Buráně dne 7.října 2014 nechat unést do své vily jeho bývalý společník a věřitel Jaroslav Novotný, a tam jej nechal vydírat s použitím pistole a injekční stříkačky s neznámou tekutinou. Násilí na něm se měli dopouštět tři muži, kteří mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce možná „Rusáci“. Ve vile se zdržoval také jejich velitel. Pavel Buráň podepsal pod hrozbou usmrcení listiny, jimiž mu vznikla škoda. Po podpisu listin se bývalí společníci „na oslavu“ společně opili.

Tento příběh byl základem trestního oznámení Pavla Buráně z 8.října2014. Trestní řízení, vyvolané jím podaným oznámením, skončilo zprošťujícím rozsudkem, jenž nabyl právní moc až 14. prosince 2022. Spolu s Novotnými byli stíháni tři „únosci“. Kromě Pavla Buráně je nikdy nikdo neviděl na místě při činu.

Konstrukce obvinění se začala bortit již v okamžiku podání obžaloby, neboť z okruhu podezřelých vypadl velitel únosců, jehož policii nedokázala ustanovit. Pak místo tří násilníků, mluvících mezi sebou „nějakou východoslovanskou řečí“, možná „Rusáků“, policie předvedla k rekognicím tři občany Slovenské republiky, hovořící hovorovou slovenštinou, jejichž vytipování nedokázala před soudem vysvětlit.  Borcení pokračovalo prvním prvostupňovým rozsudkem, jímž soud pravomocně (tedy se souhlasem žalobce) zprostil prvního z nich. Druhým opět pravomocně zprostil obžaloby zbývající dva, ale manžele Novotné přesto odsoudil k vysokým nepodmíněným trestům.

V předsálí soudní síně pak předseda senátu předem mnou a mým průvodcem prohlásil, že je nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek, a to kvůli paní docentce, která bude muset na čtyři roky do vězení.

Paní docentce jistě „ke spokojenosti“ stačilo, že kvůli Buráňovu udání byla vyhozena z vysoké školy a ztratila naději na brzké získání profesury.  Odsouzení bylo už jen „jahůdkou na dortu“.

Samozřejmě, odvolací soud musel vyhovět odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, vyhlášenému v důkazní situaci po zmizení klíčových důkazů. Vrátil věc nalézacímu soudu, který obžalované zprostil, neb se neprokázalo, že se žalovaný skutek stal. Pavel Buráň se ale s jejich zproštěním nesmířil a začal organizovat jejich veřejné ostouzení. Novotní  pak z jeho zkazky vystupují jako sprostí zločinci. „Zakázaná“ kniha je významným výsledkem jeho snažení.  Nákladná mediální kampaň dosud pokračuje. Pravomocně zproštění Novotní musejí dávno po rozsudku stále snášet znevažování jejich dobré pověsti. 

Rozsudek obsahuje podrobný popis průběhu trestního řízení soudního. Nepřijal návrhy na provedení výslechu svědků, navržených obhajobou a zejména na opakování důkazů, provedených Krajským soudem Brno, neboť to vše považoval za nadbytečné. Zejména odmítl sám zkoumat, zda se žalobci dopustili škodlivého jednání, pro které byli stíháni. Trval na tom, že posouzení viny a trestu je vyhrazeno trestnímu soudu. 

Ve svých úvahách soud přičetl žalovaným k tíži, že se pustili do poškozování dobré pověsti žalobců, ačkoli trestní řízení nebylo pravomocně ukončeno. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny. Nepřípustně nepřímo projevili názor, jak by mělo dopadnout odvolací řízení. Vytkl dále jednostrannost obsahu 1.kapitoly bez uvedení námitek žalobců v trestním řízení. Vyvodil dále, že „nelze dospět k jinému závěru, než že žalobci měli být uznáni za pachatele trestného činu spáchaného k újmě poškozeného, kdy je to na základě skutkového stavu jasné všem, včetně soudu prvního stupně, nikoli ale soudu odvolacímu.“ 

Není dost dobře možné v krátkém článku objasnit úvahy soudu v celém rozsahu. V podstatě je lze shrnout tak, že soud provedl test proporcionality, jímž poměřil závažnost nároků žalobců na uplatnění ústavního práva na ochranu osobnosti a nároků žalovaných na uplatnění práva informovat veřejnost v souladu s právem na svobodu projevu (v jejich pojetí bez ohledu na pravdivost sdělení). Soud dal přednost právu žalobců, protože jako soukromé osoby nemají povinnost snášet poškozování své dobré pověsti, zvláště ne s použitím tvrzení, jejichž pravdivost žalovaní  nemohou prokázat, neb jsou v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudů. Soud při tom přihlédl ke skutečnosti, že kniha jako záznam trvalé povahy je větším zásahem do práva na ochranu osobnosti než novinové články a jiné efemerní výkony.

Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána před ukončením příprav k uvedením knihy na trh, soud ve výsledku rozhodl takto: 

„I. Řízení se zastavuje v rozsahu, v jakém se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované, aby se zdržela vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, ISBN 978-80-11-02323-2.

II. Žalované se ukládá povinnost zdržet se distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, ISBN 978-80-11-02323-2.

III. Žalovaná a vedlejší účastníci Pavel Buráň a Spolek Šalamoun jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně každému ze žalobců částku 18 077 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

IV. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem Marii Formáčkovou se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.“ 

Na základě  různých projevů žalovaných a jejich obhájců lze očekávat, že strana žalovaná se odvolá ke Krajskému soudu Brno. Procesní náklady jim asi nebudou působit starosti.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel  i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích. 

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.