pátek 22. července 2016

TRAMPOTY “DRZÉ HOLKY”

Vystoupení předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně, (viz  tiskovou zprávu ERÚ z 19.července 2016), jímž veřejnost seznámila se záměrem kandidovat do Senátu v ostravském volebním obvodu č.70 na kandidátní listině strany Úsvit-Národní koalice bylo neočekávané a vyvolalo přímo smršť mediálních ohlasů, z nichž aspoň některé jsou soustředěny na jejích internetových stránkách,  Překvapující je samo její rozhodnutí pokusit se o přestup do světa politiky právě v době, kdy je v chodu odvolací řízení proti nepravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně, který ji posílá do vězení na osm a půl roku. Ještě větší podiv ale vyvolala její součinnost se stranou Úsvit-Národní koalice. Pokud první rozhodnutí vyvolalo u jejích přátel a sympatizantů určité rozpaky, pak spojení s Úsvitem přineslo v mediálních ohlasech a take v soukromých vyjádřeních projevy nevole.  Zdá se, že Alena Vitásková kvůli volebnímu sblížení ztratí pár sympatizantů a přátel.

Čtenáři mého bloggu vědí, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun podporuje obhajobu paní předsedkyně a v minulosti také spolupracoval se stranou Věci veřejné a později s Úsvitem, u nichž našel podporu pro své legislativní představy, a také ochota poslanců podávat interpelace na ”šalamounské” náměty byla oboustranně prospěšná. Svědectvím o prospěšnosti souznění je ostatně část programu strany Úsvit-Národní koalice, týkající se justice, která nese zřetelné stopy vlivu “šalamounského” myšlení. Vztah Šalamouna s Úsvitem rázně ukončil předseda spolku John Bok, jakmile došlo ke sblížení strany s Blokem proti islámu docenta Martina Konvičky.

Na podpoře Aleny Vitáskové spolkem Šalamoun jsem se aktivně podílel, a to nejen komentováním jednotlivých událostí v obou jejích trestních stíháních. Budu ji i nadále podporovat až do konce, který musí být pro ni vítězný. Účastnil jsem se také akcí spolupráce Šalamouna s Věcmi Veřejnými a Úsvitem a bez ohledu na roztržku nevidím ze své strany důvod, proč bych nemohl mluvit s poslanci, kteří se podíleli na společných akcích. Přesto se přiznám, že jsem vyvinul značné úsilí, abych paní předsedkyni od kandidatury na kandidátní listině Úsvitu odradil. Nikoli z nevraživosti vůči straně, která mi je zcela lhostejná, ale z ryze pragmatických důvodů. Sám záměr kandidovat do Senátu v době probíhajícího trestního řízení v kauze chomutovských solárních elektráren a před blížícím se zahájením hlavního líčení ve věci údajného zneužití pravomoci jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně  Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ je docela dobrodružný až provokativní. Na rozdíl od Dany Drábové, ředitelky Úřadu pro jadernou bezpečnost, která kandiduje v krajských volbách za hnutí STAN s vědomím, že pouze poslouží podporovanému hnutí získáním hlasů, ale zvolení neočekává a mandát by stejně nemohla vykonávat, Alena Vitásková záměr přestoupit do politiky myslí skutečně vážně. Nepovažuji proto za rozumné, že kandiduje na listině strany, která postupně beznadějně klesá pod hranici volitelnosti, kam ji nejspíš stáhne s sebou. Hlavně toto spojení zcela určitě nepřijme část jejích dosavadních sympatizantů, mezi nimiž jsou hodnotní lidé, jejichž ztráta ji bude velice bolet. Úsvit – Národní koalice tedy Aleně Vitáskové poskytne ve volební  kampani zázemí a technickou, organizační a mediální podporu, ale jeho pomoc bude mít patrně ve výsledku hodnotu koule na noze.

Nicméně uznávám a vzkazuji všem, kdo “drzou holku” za součinnost s Úsvitem odsuzují, že její rozhodnutí nakonec vypovídá v její prospěch. Svědčí totiž o tom, že Alena Vitásková je skutečná dáma s vyvinutým smyslem pro férové jednání. Není to dlouho, kdy sváděla na půdě Poslanecké sněmovny a jednáním s vládou a Ministerstvem průmyslu a obchodu a později s náměstkem ministra vnitra pro státní službu Josefem Postráneckým tuhý boj  o nápravu nepodařené novely energetického zákona t.zv. “technickou novelou” a proti záměru podřadit ji pod zákon o státní službě. Poslanci Úsvitu byli v té době jediní, kdo se za ni naplno postavil a mají nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že  věci, za které bojovala, dopadly tak, jak si přála. Dnes je již nepotřebuje, protože podporu pro  svou kandidaturu by mohla snadno získat i jinak, a její soudní řízení nemohou ovlivnit. Bylo by ale nečestné, kdyby jim ukázala záda. Přinese Úsvitu hlasy, přispěje k vylepšení jeho obrazu ve veřejném mínění, v nejlepším případě mu přinese místo v Senátu a bude se stranou za dřívější pomoc vyrovnaná. Takže zdánlivě nerozumné rozhodnutí kandidovat za stranu, kterou mnozí opovrhují, ji naopak ukazuje jako ženu, která svými mravními zásadami přirozeně patří do Senátu, jenž má být sborem silných jedinců. Rozumní lidé by ji mohli volit právě proto, že provedla tento zdánlivě nerozumný kousek, zatímco nerozumní se od ní ke své škodě odvrátí. Jde o to, kterých bude vice.

Ostatně Alena Vitásková  je silná, neřiditelná osobnost, která v případě zvolení bude dělat politiku dle svého rozumu a svědomí, nikoli podle požadavků strany, která jí do Senátu pomohla. Do strany nevstoupila a její pozdější vstup považuji za málo pravděpodobný. Jak naznačuje její rozhovor z 21. července 2016 pro iDnes.cz , pravověrná “úsviťačka” z ní nikdy nebude.

Úspěch ve volbách Aleně Vitáskové samozřejmě přeji, i když se za mandátem pustila po cestě, která se mi nelíbí. Ještě vice jí ale přeji, aby byla úspěšná v zápase s justicí, tedy aby jí justice odsuzujícím rozsudkem nezabránila ve vykonávání případně získaného mandátu. Dosažení zprošťujícího rozsudku je pro ni daleko  významnější cíl než zvolení do Senátu.Nedosáhne-li zvolení, ale bude-li zproštěna obžaloby, nezvolení nebude neštěstím: záměr vstoupit do politiky bude moci uskutečnit později, jinak, v lepších podmínkách. Bude-li zvolena, ale soud ji pošle do vězení, sen o veřejně prospěšném politickém působení se rozplyne jako dým.

 Ćtenáři mého bloggu vědí, že brněnský “monstroproces” sleduji od začátku a rozsudek  z 22. února 2016 (doručený obhájci až 15. června 2016) považuji za neudržitelný. Leckdo čte mé články se zdviženým obočím nad tím, co si jako laik vůči nectihodným státním zástupcům a soudcům dovoluji. Ujišťuji čtenáře, že si jsem své nevzdělanosti vědom a vyptávám se skutečných odborníků na názory a v podstatě žiji z jejich moudra. Uklidňuje mě, že nejsem sám, kdo se k rozsudku staví kriticky, naopak se mi  dostává podpory z různých stran. Například jsem obdržel zajímavou odpověď nezpochybnitelné odbornice v oboru trestního práva na žádost o zhodnocení “kauzy Vitásková”, již si  na závěr  dovoluji ocitovat:

“Sleduji pozorně trestněprávní aspekty jejího působení v ERÚ  a okolnosti jejího trestního stíhání. V této kauze byla spolu se svou podřízenou Ing. Michaelou Schneidrovou zahrnuta mezi manažery, kteří se dle žalobce v r. 2010 měli dopustit řady nezákonných postupů a praktik, aby si získáním licencí na provoz solárních elektráren zajistili ještě v roce 2010 vyšší dotovanou cenu za vyrobenou elektřinu. S  počínáním těchto řídících pracovníků neměly obě obžalované nic společného, obě přišly do úřadu až v druhé polovině roku 2011. Přesto odcházejí s nejpřísnějšími rozsudky ze všech obžalovaných, a to za to, že údajně zabránily napravení chyb, ke kterým došlo o oné silvestrovské noci roku 2010. Jejich tresty ve výši 8,5 roku ve věznici se zvýšenou ostrahou lze např. uložit a mohly by být přiměřené za spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Za pozornost stojí i to, že bývalý předseda ERÚ Ing. Josef Fiřt, který připustil nesprávný úřední postup vedoucí ke spuštění silvestrovských nepravostí a neprojevil ani posléze snahu o nápravu nezákonného stavu, na lavici obžalovaných neusedl, protože žalobce vycházel z toho, že jako druhostupňový orgán neměl potřebnou pravomoc proti nepřípustným praktikám zasáhnout. Naproti tomu Ing. Alenu Vitáskovou, která je rovněž v postavení orgánu druhého stupně, zažaloval, ačkoli potřebnou pravomoc neměla rovněž.

Zvláště mě ale zaujalo odůvodnění rozsudku nad Alenou Vitáskovou. Soud se domnívá, že dala své podřízené souhlas, aby zastavila předmětné správní řízení. Přesvědčivý důkaz pro toto své tvrzení však soud neuvádí. Alena Vitásková má jít na osm a půl roku do vězení jen proto, že si soud něco myslí.

Za těchto okolností mě udivilo i zjištění, že žalobci Radkovi Mezlíkovi z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nestačí drakonické  tresty, které soud oběma zmíněným vedoucím pracovnicím ERÚ uložil. Podal odvolání v jejich neprospěch a žádá pro ně navíc peněžité tresty a dočasné zákazy činnosti. Ing. Michaela Schneidrová má zaplatit 500 tis. Kč, Ing. Alena Vitásková 2,5 milionu Kč. Při čtení jeho odvolání mne mrazí a kladu si otázku cui bono?”





RUKOJMÍ ADVOKÁTŮ

Ústavněprávně zakotvené právo  na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod  rozvinulo trestní právo  až do povinnosti obviněných při jednání s orgány činnými v trestním řízení  ve vymezených případech použít služby advokáta. Teprve nedávná novelizace trestního řádu jim umožnila, aby se za určitých okolností vzdali práva na zastoupení v obhajobě advokátem, pokud v jejich věci nehrozí uložení doživotního trestu. Trvá ale povinnost použít službu advokáta při podání dovolání a ústavní stížnosti.

Pro naprostou většinu obviněných je pomoc obhájce dobrodiním. Někdy se ale advokát osamostatní natolik, že vede obhajobu podle vlastních úvah bez ohledu na klientovo přání. Může se stát, že soud dá postavení obhájce natolik přednost, že okřikuje obviněného, jenž se pokouší mít připomínky k tvrzením advokáta. Trapné bývají “kolektivní hry” skupiny obhájců v kauzách s více obžalovanými, v kterých vymýšlejí společnou taktiku a vedou své klienty k účelovým nepravdivým výpovědím, nebo potlačují důkazy.

To vše jsou ale maličkosti proti důsledkům úplného selhání advokáta, plnícího nezastupitelnoou roli, přesně vymezenou zákonem. Trestní právo s takovými mimořádnými situacemi nepočítá, takže důsledky dopadají plně na hlavu zastupovaného, jenž se tak stává rukojmím advokáta.

Takový případ může nastat například v řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti, které podle zákona musí bezvyjímečně podat advokát. Spolek Šalamoun se dlouhodobě zabývá podporou  obviněného, odsouzeného za vraždu ozbrojeného protivníka, který si přál završit svou obhajobu podáním ústavní stížnosti. Pověřený advokát promeškal procesní lhůtu k jejímu podání. Po roce čekání přišlo od ústavního soudu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů opožděného podání. Nedbalostí advokáta přišel odsouzený o právo na uplatnění významného opravného prostředku, a to bez náhrady. Patrně tím ztratil i právo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Když se mu později do jisté miry dostalo kompenzace v podobě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, měl smůlu podruhé: Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněnou.

V tomto konkrétním případě mám důvod se domnívat, že obviněný utrpěl skutečně velkou újmu na právech. Nestává se často, že by došlo k trestným činům s nápadně podobným průběhem skutkového děje, u kterých jsou výsledné rozsudky podstatně odlišné. V této věci však k tomu došlo: vyskytly se dva případy konfliktů, začínajících výtržností a končících usmrcením jednoho z účastníků. V jednom případě byl prvotním útočníkem městský strážník, v druhém policista, oba ve stavu středně těžké opilosti, vracející se z hospody. V jednom případě výtržnost spočívala v bouchání do karosérie auta, parkujícího v zakázaném místě, v němž spal jeho majitel. V druhém případě opilec rozdráždil do zběsilého štěkotu rotvajlera za plotem. Opilého strážníka srazil na zem úderem teleskopického obušku probuzený majitel auta, mezinárodní mistr bojových umění. Policistu srazil na zem rozhněvaný bývalý boxer úderem pěstí  a nádavkem ho kousl rozdrážděný rotvajler. Strážník řešil vyrovnání sil použitím kapesního nože, jímž způsobil protivníkovi smrtelné zranění. Policista vytáhl legálně drženou pistoli a zastřelil protivníka i jeho psa. Oba skončili shodou okolností u stejného senátu odvolacího soudu, který jejich činy vyhodnotil jako vraždu a ocenil je shodným trestem odnětí svobody v trvání deseti let. Všechny strážníkovy pokusy o zvrácení rozsudku skončily neúspěchem. Policista ale úspěšnou ústavní stížností dosáhl opakování řízení před odvolacím soudem, jenž v souladu s pokyny ústavního nálezu přehodnotil jeho čin na zločin zabití a snížil trest na šest let odnětí svobody. Předpokládejme, že za v podstatě stejné situace by Ústavní soud rozhodl o strážníkově ústavní stížnosti stejně, jen kdyby byla předložena včas.  Ministr spravedlnosti měl sice k disposici ústavní nález ve věci policisty, ale v odůvodnění stížnosti jej nevyužil.

Se změnou právní kvalifikace je spojena i odlišnost podmínek pro podmíněné předčasné propuštění z výkonu trestu. Zatímco strážník smí o ně žádat až po dvou třetinách trestu, policista již po jedné polovině. Výsledek rozdílnosti osudu ústavních stížností odpovídá vice než čtyřem letům ve vězení navíc v neprospěch strážníka, jehož poškodil advokát opožděným podáním ústavní stížnosti. Nedbalec byl sice potrestán advokátní komorou a vrátil rodině odsouzeného tučné palmare, rozdíl ve skutečně odpykaných trestech dvou odsouzených stěžovatelů u Ústavního soudu zůstává ale nesmazatelnou bolestnou skutečností.

Ještě neobvyklejší je případ mladé ženy, souzené v silně medializovaném procesu společně s manželem a jeho komplicem kvůli brutální vraždě jejího intimního přítele. V prvostupňovém řízení advokáti taktizovali ve prospěch jejího manžela v domnění, že jí nehrozí vážná újma, neboť se na vraždě přímo nepodílela. Postarali se jí tím o stejný trest, jaký dostal manžel, a o rok delší než trest jeho komplice. V odvolacím řízení a při mimořádných opravných prostředcích se o ni “dobře postaral” advokát-neumětel, který se pokoušel v odvolání zpochybnit správnost určení místa a času  spáchání  zločinu a tím celé dokazování: pachatelství vrahů bylo nezpochybnitelné a vražda by zůstala stejně brutální, i kdyby k ní došlo jinde. V dovolání a ústavní stížnosti  pak napadl skutková zjištění prvostupňového řízení, tedy v podstatě obě podání napsal jako další odvolání proti rozsudku prvního stupně. Dostavil se předvídatelný výsledek: vše bylo odmítnuto.  

Paní odsouzená se po čtyřech letech věznění pokusila o obnovu procesu. Řízení vedl soudce, který se proslavil výrokem, že všichni obvinění jsou jedna verbež. Vedl si ve shodě s touto zásadou. Začal tím, že žadatelce přidělil jako obhájce ex- offo výše zmíněného advokáta. Přímo ji tím vyděsil, protože kromě toho, že k němu pojala nedůvěru kvůli neúspěšnosti jeho podání, měla k součinnosti s ním nechuť z velmi soukromých důvodů, jež nejsem oprávněn zveřejnit. Sdělila soudu, že advokáta ze soukromých důvodů odmítá a jmenovitě navrhla jiného. Předseda senátu ale nevzal na její postoj zřetel  a také odmítnutý advokát se vehementně dožadoval, aby jeho zastoupení přijala. Když vstoupila do soudní síně, bez ohledu na její odmítnutí seděl na místě obhájce. Soudce ji vyzval, aby v jeho přítomnosti vysvětlila, proč jej odmítá, čímž ji uvedl do velkých rozpaků. Nakonec ale nemusela vyhovět. Na rozdíl od soudce pro její nesnáze projevil pochopení spolek Šalamoun. Zprostředkoval zastoupení advokátkou, s kterou až dosud měl letité dobré zkušenosti. V kritickém okamžiku advokátka předložila předsedovi senátu plnou moc. Nechtěný advokát opustil soudní síň. Na chodbě pak vyprávěl matce paní odsouzené, že byl se soudcem domluvený, že obnovu povolí a na její dceru neuvalí vazbu, takže pokud by nebyl z obhajoby vypuzen, měla by ji do večera doma.

Celé veřejné zasedání pak probíhalo  v nepřátelské atmosféře. Předseda senátu ani nemínil paní odsouzenou vyslechnout. Její výslech si ale nakonec vynutila advokátka. Promluvila pak jako poslední ze všech. Její vystoupení obsahovalo informace, které soud dosud neznal, a bylo hodně emotivní.  Soudce je zhodnotil tak, že by mohlo být oním novým důkazem, jenž by mohl vést k povolení obnovy, ale on  hodnotí její projev jako účelovou změnu výpovědi z hlavního líčení. Obnovu nepovoluje.

Paní obžalovaná podala na místě stížnost. Jejím dalším krokem mělo být písemné odůvodnění stížnosti po seznámení s písemným vyhotovením usnesení. Považovala za samozřejmé, že obhájkyně je včas předloží soudu. Ta se skutečně tvářila odpovědně: vyzvedla si u soudu zvukový záznam z řízení a v prostorách odvolacího soudu věnovala několik hodin prostudování trestního spisu. Při tom se náhodně potkala s předsedkyní senátu, jenž měl ve věci rozhodovat. Důkazem o setkání je zmínka s přesnými datovými a časovými údaji v odůvodnění usnesení.

Po prostudování spisu ale advokátka někam zmizela, přestala komunikovat a přes veškeré vynaložené úsilí  se už nikdy nepodařilo navázat s ní spojení. Stížnost proti nepovolení obnovy nedoplnila. Paní odsouzená se o jejím podivném chování dověděla až pozdě, takže vlastní písemné vyjádření soudu neposlala. Předsedkyně senátu nakonec ztratila trpělivost: její senát stížnost zamítl, aniž znal námitky paní odsouzené ke způsobu vedení prvostupňového řízení.  Paní odsouzená podala v srpnu r.2011  na advokátku stížnost České advokátní komoře, která byla vyřízena v červnu r.2012. Kárná komise ji uznala vinnou. Paní odsouzené se tak dostalo aspoň malého zadostiučinění. Na výsledku stížnostního řízení to už ale nemohlo nic změnit.

Nicméně spolek Šalamoun vyhodnotil výsledek kárného řízení jako potvrzení skutečnosti, že paní odsouzená sice v době stížnostního řízení byla formálně zastoupena advokátkou, ale fakticky zastoupena nebyla, neboť advokátka se její věcí přestala zabývat, aniž by ji vyrozuměla o ukončení  působení v její věci. Znemožnila tím stěžovatelce, aby seznámila stížnostní soud se svými námitkami proti rozhodnutí soudu 1.stupně. Tím, že paní odsouzená nebyla ve stížnostním řízení zastoupena advokátem, bylo kráceno její právo na spravedlivý proces.

Stížnostní soud věděl o ustanovení zvolené advokátky, ale nedostal žádný výstup z její činnosti, takže nevěděl, co vlastně stěžovatelka vytýká soudu 1.stupně. Důvody mlčení obhájkyně ovšem neznal. Tím vším podle názoru spolku Šalamoun byla paní odsouzená krácena v právu na povinné zastoupení advokátem. Bylo na místě hypoteticky připustit, že v případě řádného doplnění stížnosti advokátkou by stížnostní soud rozhodl v její prospěch. Selhání advokátky tak mělo pro paní odsouzenou osudové následky, mnohem závažnější než kárné řízení v České advokátní komoře pro nesvědomitou obhájkyni.

Na základě těchto úvah podal spolek Šalamoun tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch paní odsouzené. Neuspěl, ale nevzdal se. Vynechal Marii Benešovou, ale znova usiloval u Pavla Blažka a Heleny Válkové. Od té se dočkal aspoň vyjádření, že paní odsouzené byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a knížecí rady, že by bylo vhodné znova usilovat o povolení obnovy řízení.

Stížnost pro porušení zákona podal až Robert Pelikán. Námitkou, že paní odsouzená nebyla ve stížnostním řízení fakticky zastoupena advokátem a bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces, se nezabýval. Odůvodnění postavil na úvaze, že  soud měl postupovat obdobně, jak by jednal v odvolacím řízení, i když mu to zákon přímo nenařizuje, tedy měl vyzvat obhájkyni k podání písemného doplnění stížnosti.  Pokud tak neučinil, mohl přijít o nové informace, důležité pro posouzení stížnosti a vlastně nedostál zákonné povinnosti řádně přezkoumat jednání soudu prvního stupně. Ministr spravedlnosti si byl vědom, že požaduje po stížnostním soudu něco, co mu striktně pozitivistický gramatický výklad ustanovení trestního řádu neukládá, ale řídil se úvahou, že podle judikatury Ústavního soudu    (cituji)   “ orgány veřejné moci jsou povinny jednotlivá ustanovení jednoduchého práva interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněné”.

Nejvyšší soud se pak velmi důkladně a dlouho seznamoval se spisem. Nakonec nařídil veřejné zasedání. Tím dal paní odsouzené a všem, kdo ji podporují, naději, že stížnosti vyhoví, protože zjevně beznadějné stížnosti obvykle zamítá v neveřejném zasedání.

K nemilému překvapení obhajoby ale Nejvyšší soud ČR ministrovu stížnost smetl zamítnutím. Porušení ústavního práva na zastoupení obhájcem jej nedojalo, ostatně je ministr ani přímo nenamítal. Větší důležitost přiřkl formálně právní stránce věci. Z formálně právního hlediska podle jeho úsudku paní odsouzená selháním obhájkyně neutrpěla újmu. Úprava řízení o povolení obnovy procesu v trestním řádu je totiž stanovena hodně odlišně od pravidel pro projednání odvolání nebo dovolání. Zákon nestanoví jako podmínku, že stížnost proti rozhodnutí v řízení o povolení obnovy procesu musí být odůvodněna a neukládá povinnost stížnostnímu soudu vyzvat obhájce k doplnění stížnosti, jak tomu je v řízení o odvolání a dovolání. Každý postup per analogiam je nezákonný. Ostatně stížnostní soud i bez doplnění stížnosti přezkoumal jednání soudu 1. stupně ve všech souvislostech a shledal je bezchybným.

Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zřejmě po formálně právní stránce bezchybné a zejména je nenapravitelné. Jako laik ale nemohu souhlasit s názorem, že stížnostní soud přezkoumal postup soudu 1.stupně ve všech souvislostech, protože nemohl znát ty okolnosti, které by mu sdělila paní odsouzená, kdyby jí v tom nezabránila neodpovědná advokátka. Mimo to dodávám, že veřejné zasedání  prvostupňového soudu v řízení o povolení obnovy probíhá podle ustáleného organizačního schematu, které všechny soudy dodržují. V tomto případě ale bylo jednání vedeno úplně jinak a se zjevným záměrem od samého počátku paní odsouzenou poškodit. Pokud se nad tím nepozastavil stížnostní soud, nezbývá než pochybovat o jeho nestrannosti.

Hlásím se k tradičnímu českému sklonu ke kacířství a jako laik si dovoluji vyslovit názor, že přes formálně právní správnost není  rozhodnutí Nejvyššího  soudu ČR konformní s ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Každý účastník trestního řízení má nezadatelné právo vyjádřit se před soudem ke své věci. Ale paní odsouzená byla nečinností obhájkyně o toto právo připravena. Byla krácena i v právu na rovnost stran v řízení: k její neodůvodněné stížnosti se vyjádřil napadený soud 1. stupně a státní zástupce, jen ona, jejíhož životního údělu se řízení nejvíce ze všech týkalo, k tomu nedostala příležitost, a to vinou obhájkyně. Stížnostní soud asi o selhání obhájkyně nevěděl, takže mu jeho postup nelze příliš vyčítat. To ale neznamená, že Nejvyšší soud ČR neměl použít jediný  dokonalý způsob nápravy neúmyslného poškození práv paní odsouzené  vrácením věci k novému projednání, v němž by již byla řádně zastoupena.

Potíž spočívá zřejmě v tom, že Nejvyšší soud ČR nemá formální nástroj, jímž by zhojil následky selhání obhájkyně, neboť stížnostní soud skutečně neměl povinnost vyzvat ji k doplnění stížnosti, bez kterého se ostatně mohl snadno obejít, aniž by přímo porušil zákon.  Pokud by Nejvyšší soud ČR chtěl  takto odůvodněné ministrově stížnosti vyhovět, musel by se pustit do právního novátorství, ale k tomu se mu nedostávalo potřebného sklonu ke kacířství.

Podobný je i stav ve výše uvedené kauze oběti pozdního podání ústavní stížnosti. Ústavní a trestní právo ukládá obviněným povinnosti, ale nechrání je před následky zásahu třetí strany, který jim znemožnil jim dostát. Výskyt osudových selhání obhajoby není patrně tak častý, aby jej zákonodárce chtěl řešit, pokud vůbec problém zaznamenal.  Je to problém k zamyšlení pro tvůrce nového trestního řádu. Ve věci řízení o povolení obnovy procesu by ovšem zákonodárce měl jít do daleko větší hloubky, protože ochrana práv stěžovatelů je současnou právní úpravou nastavena tak, aby bylo zvrácení nespravedlivých rozsudků pokud možno znemožněno.


V zájmu objektivity dodávám, že shodně se soudem pojednávám o stížnostech pro porušení zákona jako o autorském díle ministra. Je to nespravedlivé, protože ministrovo je počáteční zásadní rozhodnutí, ale provedení stížnosti je věcí úředníků. Ministr si přece nepíše stížnosti sám doma v kuchyni. Pak je ovšem na stížnosti vlastní také ministrův podpis. Ten ale není důkazem o tom, že ministr dílko skutečně četl. Zpochybňuje to zkušenost z osudu nespravedlivě odsouzeného bývalého soudce Vlastimila Matuly, který jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti ČR napsal pro exministryni Danielu Kovářovou stížnost pro porušení zákona ve prospěch údajných lupičů Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka. Paní exministryně jeho výtvor podepsala a pan soudce si od soudu odnesl podmíněný trest. V každém případě ve srovnání s podněty spolku Šalamoun, na které reagoval pan ministr výše zmíněnými stížnostmi, ministerské výtvory berou menší, ba prakticky žádný ohled na ústavní práva odsouzených. Nedomnívám se, že to je výraz osobního ministrova přístupu k trestnímu právu, když na druhé straně jako laik uznávám, že “šalamounský” pohled na ústavněprávní souvislosti trestního práva může být vysloveně kacířský. Nemusí to proto být náhoda, že ministrovy stížnosti pro porušení zákona jsou většinou úspěšné s výjimkou těch, jež vznikly na podkladě podnětů spolku Šalamoun, nebo dokonce na základě vlastní úvahy úředníků, kteří chtěli vyjádřit pochopení pro podporu obžalovaných spolkem Šalamoun.

čtvrtek 7. července 2016

PAVEL ZEMAN JAKO ŠIŘITEL POPLAŠNÝCH ZPRÁV

Ve středu 6.července mě silně znepokojil nadpis článku Ireny Válové na lobbistickém serveru Česká justice, z něhož jsem se dověděl, že prorůstání zločinu do struktur policie znemožňuje boj s trestnou činností. Pod fotografií osudově vážně se tvářícího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana pak následovalo rozvedení informace do detailů a sdělení, že “tyto mimořádně vážné informace obsahuje aktuální  Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2015” podepsaná Pavlem Zemanem. Ze zprávy má vyplývat, že “z Policie ČR a z GIBS se stává zločinná chobotnice,  jejíž chapadla prorostla všemi úrovněmi až dosáhla na úroveň nejvyšší. Účinný boj se zločinem je znemožněn…”

V podobném duchu pak o výroční zprávě NSZ referovaly 7. července 2016 některé deníky, jež ovšem bulvárním pojetím téže věci nezhřešily tolik jako Česká justice, kterou by před bulvárností mělo chránit její odborné zaměření.

Současný výskyt velmi podobných zpráv s téměř stejným titulkem ve vice novinách různých majitelů působí dojmem řízené mediální kampaně, zacílené na zpochybnění důvěryhodnosti PČR a GIBS. Asi se nikdy nedovíme, kdo a proč ji zaplatil, jen pochybuji, že to bylo levné. Přestože jsem během dlouhých let působení ve spolku Šalamoun narazil na mnoho nepravostí v jednání policie i GIBS, troufám si tvrdit, že  tato poplašná zpráva je nesmyslná:ano, v činnosti PČR a GIBS dochází k pochybením, ale většina policistů si dělá svou práci a o hrátky politiků a lobbistů se nestará.

Pokud by zpráva z titulku byla pravdivá, byl by to pro občany České republiky popud k úvahám o emigraci, protože tato země by pro nikoho z nás nebyla bezpečná. Naopak, pokud by pravdivá nebyla a Pavel Zeman by pod ni připojil podpis, zneužil by svého postavení k šíření poplašné zprávy.

Ve skutečnosti ale nejde o oficiální vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství o poměrech v bezpečnostních sborech, pouze o seznámení s názorem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který se v 52stránkové zprávě uvádí drobným tiskem v šesti řádcích na spodním okraji str.30. Žádné jiné státní zastupitelství podobné znepokojivé poznatky nepředkládá. Prostě  se jen těch pár řádků hodilo k vyvolání bulvární senzace, proto se stalo těžištěm upozornění na výroční zprávu Nejvyššího státního zastupitelství za r.2015, která ale jako celek působí spíše uklidňujícím dojmem.

Znepokojivé poselství titulku vůbec neladí s uvedenými údaji zprávy o kriminalitě policistů: je záležitostí poměrně malého počtu jednotlivců a postupně se snižuje.

Ale právě proto je nekomentované zveřejnění názoru Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve zprávě, podepsané nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, problematické: nejvyšší státní zástupce  mu svým podpisem dal punc věrohodnosti. Následně má veřejnost právo se jej ptát, zda se s olomouckými žalobci názorově ztotožňuje. Pokud by odpověděl kladně, bylo by na místě žádat o vysvětlení příčin nebezpečného stavu a zejména o zprávu o připravených a případně již prováděných nápravných opatřeních. Záporná odpověď by si pak vyžádala vysvětlení, proč uveřejněním dané informace nejvyšší státní zástupce riskoval vyvolání paniky mezi občany. Ať Pavel Zeman odpoví jakkoli, usvědčí se z nezpůsobilosti podat na dané otázky poctivé odpovědi.

Bez ohledu na to vše článek připomíná veřejnosti nepřehlédnutelnou skutečnost, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se chová poněkud odlišně než ostatní složky soustavy a vidí zločin i tam, kde jej jiní nehledají.  Zvlášť ochotně se angažuje v kauzách, jež mají politické souvislosti. Ve spojení s informací, že Vrchní soud v Praze v r. 2015 zprostil obžaloby 20,72 % obžalovaných, zatímco Vrchní soud v Olomouci pouze 4,84 %, vzniká dojem, že oblast působnosti VSZ Olomouc je z hlediska trestního řízení stát ve státě. Pohříchu tento dojem nevyplývá jen z několika řádků výroční zprávy, ale veřejnost jej takto vnímá nejméně od vypuknutí aféry “Nagygate” 13. června 2013.

Opět se vnucuje otázka na nejvyššího státního zástupce, proč trpí (nebo snad přímo vyvolává ?) nápadné vybočování Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z řady, když tento úřad podléhá jeho přímé nadřízenosti a do řady úkonů by se bez jeho vědomí a souhlasu nemohl pustit.

Zmíněná zpráva Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve spojení s projevem nedůvěry nejvyššímu velení PČR a Generální inspekci bezpečnostních sborů bývalým ředitelem ÚOOZ Robertem Šlachtou a s přímým obviněním policejního prezidenta důstojníkem ÚOOZ Jiřím Komárkem ve svém celku vytvářejí velmi nehezký obraz poměrů v policejním sboru a v GIBS. Kdyby byl jen z malé části pravdivý, svědčilo by to o vážném ohrožení vnitřní bezpečnosti státu a bylo by na místě, aby se věcí zabývala vláda s cílem rázného zjednání nápravy, ovšem, pokud je ho ještě schopna.

Nabízela by se také  otázka po míře odpovědnosti státního zastupitelství, které je v trestním řízení nadřazeno policii i GIBS, za vznik neblahého stavu. Jak je možné, že již dříve nezjistilo stopy pronikání zločinu do bezpečnostních sborů  a nepřijalo opatření k jeho zamezení ?

Naopak jde-li jen o projevy paranoidního vidění světa olomouckými žalobci a důstojníky ÚOOZ, bylo by na čase uvažovat nad tím, zda myšlení těchto lidí příliš nepodléhá profesní deformaci, a zda pak  jejich setrvání na vedoucích místech není pro občany nebezpečné.

Na rozdíl od Ireny Válové mě neznepokojuje tolik to, co ve výroční zprávě vyzvdvihuje, ale to, co v ní chybí. Tak na str. 31 se ve zprávě celkem střízlivě uvádí kritika nedostatečného zvládání profese policisty. Ale není zde ani stopy po pokání státních zástupců za jejich vlastní selhávání a nepřístojnosti.

Jistě by bylo o čem psát. Nejsou to jen policisté, kteří – jak se ve zprávě uvádí – někdy nestačí nárokům svého řemesla. Stejných vad bychom našli v práci  státních zástupců také dost. Na pozadí nálezu pléna Ústavního soudu z 19.dubna 2016 č.j. Pl. ÚS 4/14 by  pak velmi zajímavým předmětem zájmu mělo být porušování práva na spravedlivý proces odkláněním rozhodování o úkonech přípravného řízení k místně nepříslušným soudům. Příkladů je známo vice než dost, např. z kauzy Shahrama Zadeha, odvlečeného za účelem uvalení vazby z Prahy až do Znojma.Ale o nezákonném postupu státních zástupců v těchto věcech zpráva mlčí. V té souvislosti by nepochybně bylo na místě vyjádření nejvyššího státního zástupce k důvodům, proč tak nápadně často pověřuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci k dozorování přípravného řízení mimo jeho obvod působnosti, popř. proč rozpínavost olomouckého úřadu trpí, jestliže k ní sám nedává popud, nebo ještě jinak: proč pověřuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci dozorem mimo obvod jeho zákonné působnosti  nad vyšetřováním případů, pro které je toto státní zastupitelství  nepřípustné, zato mohou mít politické souvislosti. Jde snad o projev nedůvěry k pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové nebo o strach z konfliktu s expanzivním Ivo Ištvanem  ?






neděle 3. července 2016

ZAHÁJENÍ ODVOLACÍHO ŘÍZENÍ ALENY VITÁSKOVÉ & SPOL. I-III

Část I.

Krajský soud v Brně vede tuto věc pod spisovou značkou 46 T 7/2013 a označením “Vladimír Čimpera & spol.”, ale veřejnost ji vnímá jako “kauzu Vitásková”, neboť předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dale jen “ERÚ”) je nejznámější mezi původně deseti obžalovanými. Nic na tom nemění ani skutečnost, že řízení proti ní a její podřízené Michaele Schneidrové souvisí se záležitostmi ostatních obžalovaných jen zprostředkovaně a objemově představuje pouze zlomek z obsáhlého spisu a nepatrnou část ze spotřebovaného času.

Skutkovou podstatou procesu je údajně neoprávněné vydání licencí o silvestrovské noci v r.2010 chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku holdingu miliardáře Zdeňka Zemka, kterého investoři měli m.j. dosáhnout předložením nepravdivých údajů, zejména pak padělaných revizních zpráv z 26. a 27. prosince 2016. Majitelé se domnívali, že získání licencí v posledních minutách roku jim zajistí zvýhodněnou výkupní cenu za vyrobenou elektřinu ve výši 12.150 Kč/MWhod., s kterou počítali ve splátkovém kalendáři miliardového  úvěru. Obžalované Alena Vitásková a Michaela Schneidrová přišly do ERÚ až v 2. polovině r. 2011, takže na vydání sporných licencí se nepodílely.

Podle názoru soudu se obžalovaní účastníci výstavby elektráren o podvod  pokusili již tím, že podali žádost o udělení licencí ještě před dokončením díla. Museli pak strpět ohledání zářízení úředníky ERÚ dne 20.prosince 2010, které ještě nevedlo k vydání licencí. Až potud soud hodnotil jejich jednání jako pokus o podvod. V této souvislosti tvrdě postihl revizního technika Vladimíra Čimperu, který na základě pokynu nadřízeného vypracoval revizní zprávy z 5. a 6. prosince na rozvody elektráren a odevzdal je. Soud mu podsunul úmysl pomoci k oklamání ERÚ za účelem obstarání neoprávněného prospěchu pro investory. Zprávy uznal za nepravdivé, protože se domníval, že mají být dokladem o dokončenosti výstavby elektráren. K jeho  usvědčování ze zlého úmyslu vydatně využil procesně nepoužitelný protokol z podání vysvětlení na policii. Obsahu protokolu soud prakticky přiznal větší váhu než výpovědim v přípravném řízení a před soudem, které se od obsahu prvotního výslechu částečně lišily. Podle zásady in dubio contra reo pravdivé bylo to vyjádření, které obžalovanému škodilo a nevadilo, že je soud vůbec neměl použít. Vladimír Čimpera později “off record” v soukromí vysvětlil, že nikdy dříve nebyl u výslechu a protokol podepsal, aniž by jej četl.

Teprve po další obhlídce, která se konala 31.prosince 2010, došlo k vydání licencí a tím k dokonání činu. O jejich vydání rozhodla pověřená úřední osoba ERÚ Ilona Floriánová sice s formálním přihlédnutím k předloženým dokladům, ale zejména na základě vyjádření tříčlené komise úředníků ERÚ, složené z neodborníků, a pod tlakem nadřízeného, který si sice vynutil na bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas s provedením obhlídky zařízení, ale  na kritický den si moudře vzal dovolenou a pouze zasahoval telefonicky a zasíláním e-mailů. O dva měsíce později vzniklo podezření, že revizní zprávy z 26. a 27.prosince 2010, které manažeři subdodavatele přiložili k žádostem o licence, jsou padělky, které Ilona Floriánová neodhalila. Místopředseda ERÚ Antonín Panák pak podal kvůli nálezu podezřelých listin trestní oznámení. Policie je vyhodnotila jako padělky, a takto je hodnotí žalobce i soud.

V době, kdy se toto vše odehrávalo, Alena Vitásková ještě ani netušila, že by se mohla stát předsedkyní ERÚ, stejně jako Michaele Schneidrové se o dráze ředitelky licenčního odboru ERÚ nemohlo zdát ani v nejbujnějších snech. Před soud se dostaly proto, že neumožnily nápravu údajného pochybení ERÚ z 31. prosince 2010, jednajíce ve prospěch Zemků, s nimiž se měly znát. Přičlenění jejich věci k stíhání dalších osmi obžalovaných je výrazem zvláštní zlomyslné péče především ze strany žalobce, který se takto přičinil o jejich zatížení desítkami hodin zbytečně promarněného času a zcela neúčelným zvýšením nákladů na obhajobu a ze všeho nejvíc bezohledným dlouhotrvajícím vystavením stresu. Bez viny ovšem není ani soud, který mohl a měl vyčlenit věc obou dam do samostatného řízení.

Nicméně vše zlé je k něčemu dobré:  poznatky o událostech z r.2010 jsou klíčem k pochopení nesmyslnosti odsouzení  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.

Hlavní líčení ve věci bylo zahájeno 2. června 2014, závěrečné řeči odezněly 10. a 11.prosince 2016. K veřejnému vyhlášení rozsudku došlo až 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný na ně patrně nebyl dobře připraven, což mu ale nebránilo ve vyvolání zděšení mezi obžalovanými rozdáním vysokých trestů, v případě nejhůře postižených Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové  přiměřených závažné násilné trestné činnosti. Většině obžalovaných soud “osladil” rozsudek uložením peněžitých trestů a zákazů činnosti. Žalobci Radku Mezlíkovi to nestačí: odvoláním z 21.června 2016 se dožaduje v některých případech zvýšení trestů odnětí svobody, dále  uložení peněžitých trestů  Michaele Schneidrové  a Aleně Vitáskové, u ní také zákazu činnosti.

 Písemné vyhotovení rozsudku dorazilo do datové schránky obhájce Aleny Vitáskové až dne 15. června 2016, tedy za 114 dní od vyhlášení rozsudku a 187 dní od přednesení závěrečných řečí.

Rozsudek má sice 167 stran, ale jeho výroková část byla hotová již 22.února 2016 a odůvodnění je z velké části poskládáno z textů protokolů  hlavního líčení, takže výrazné překročení zákonného časového limitu nelze omluvit. Průtahy tohoto druhu nejsou v historii činnosti předsedy senátu Aleše Novotného ojedinělé. Dokonce jimi nepřekonal svůj rekord z jiné kauzy, v které si obžalovaní museli počkat na písemné vyhotovení rozsudku plných devět měsíců od ústního vyhlášení. Zdlouhavé bývá i doručování protokolů z hlavního líčení: přijdou-li osm dní po doručení rozsudku, jako pomůcka obhájce při psaní odvolání již neposlouží.

Nadměrné průtahy při přípravě rozsudku a následně jeho písemného vyhotovení zasluhují odsouzení  jako cynické psychické týrání obžalovaných bezohledným prodlužováním stresu. Soudce si ovšem může vůči sprostým obžalovaným beztrestně dovolit cokoli, zvlášť když si může být jist záštitou nadřízených.

Doplňkem obrazu současného stavu kauzy je souběžné správní řízení, které proběhlo  rovněž u Krajského soudu v Brně na základě správní žaloby, podané ve veřejném zájmu nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Soud přezkoumal postup ERÚ, který rozhodnutím obžalované Michaely Schneidrové nejdříve nepovolil obnovu licenčního řízení, později v přezkumném řízení její rozhodnutí zrušil a vydal elektrárnám nové licence, opět s účinností od 31.prosince 2010. Krajský soud licence odebral jako neoprávněně vydané a vrátil věc ERÚ k novému projednání.

Je to smutný konec společensky prospěšného projektu, který měl holdingu Zemků umožnit překlenout dopady krize v ocelářském průmyslu. Tehdy došlo k hlubokému poklesu poptávky po jejich tradičních výrobcích – lešení a bezešvých trubkách. Pružným přechodem na výrobu nosných konstrukcí pro fotovoltaické elektárny se firma zachránila před krachem, provázeným propouštěním tisíců zaměstnanců. Cesta od výroby nosných konstrukcí k nápadu na zužitkování nevyužitých ploch ve vlastních objektech  budováním FV elektráren byla přirozená.

Odebrání licencí ve správním řízení soudním je nepříjemné i pro obžalované, protože se tím potvrzuje názor žalobce, že ERÚ neměl licence 31.prosince 2010 vydat a Michaela Schneidrová neměla bránit jejich odebrání.

Pro úplnost je třeba v této souvislosti zmínit, že na ERÚ v současnosti probíhá t.zv. sporné řízení, v němž se posuzuje oprávněnost nároku předmětných FV elektáren na výkupní cenu 12.150 Kč/MWhod. Podle prvostupňového rozhodnutí ERÚ na ni nebyl od počátku nárok a je pravděpodobné, že v případě potvrzení jeho výsledku v odvolacím řízení bude muset Zemkův holding neprávem přijaté částky vrátit do státní pokladny. Ostatně od 1. ledna r.2013 již majitelé dostávají za vyrobenou elekřinu jen 5.500 Kč/MWhod.

V této situaci  obžalovaní podali odvolání a ERÚ i majitelé elektráren se vzepřeli pravomocným rozhodnutím správního soudu podáním kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Výsledky obou řízení nelze předjímat, pouze můžeme celkem určitě předpokládat, že v dalším vývoji může dojít na mimořádné opravné prostředky a možná  i na postoupení věcí nadnárodním soudům či arbitrážím.

Okamžitý stav kauzy je úděsný. Zařízení, vybudovaná nákladem 1,4 miliardy Kč, jejichž bezpečnost a provozsuchopnost od počátku r.2011 je dokázána bezporuchovým provozem a absencí pracovních úrazů, zastavila výrobu. Rozhodnutí správního soudu má likvidační účinek. Majitelé byli jeho rozhodnutím připraveni o příjem, z něhož hradili splátky úvěru, a hrozí jim krach s následkem propuštění několika tisíc zaměstnanců. Mohou sice ERÚ požádat o vydání nových licencí, ale na jejich základě by již prodávali vyrobenou elektřinu za pouhých 1.000 Kč/MWhod. místo současných 5.500 Kč. Výroba by za těchto okolností byla natolik ztrátová, že by nezbylo než elektrárny zrušit.Všichni, kdo měli co do činění s jejich výstavbou, jsou nuceni vyrovnávat se s představou, že za několik týdnů či měsíců obdrží příkaz k nástupu výkonu trestu. Stejnou vyhlídku, ale s výrazně vyšší trestní sazbou, mají Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, které se vznikem problému nemají nic společného. Pracovníci bývalého vedení ERÚ, mimo úřednice, která vydala problematické licence, jsou v pohodě, přestože  v r.2010 v nejlepším případě nezvládli nával žádostí o licence a pro okamžitou nápravu pochybení nic neudělali. U soudu vystupují jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové.

Přemýšlím, zda by soudci a státní zástupci se stejnou neodpovědnou lehkostí působili škody podnikatelům a zda by rozdávali  kruté tresty realizátorům státem vyprovokovaných projektů, kdyby věděli, že v případě vyplacení odškodnění za zhoubné následky nesprávných rozhodnutí by se museli na náhradách finančně podílet. Zatím jim ovšem nic takového nehrozí, i když současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán sní o možnosti takové “příkoří” soudcům a státním zástupcům zavést.


Část II.

Z mého laického pohledu způsob hodnocení jednání obžalovaných, který použil žalobce a soud, není jediný možný, zvláště též proto, že při hodnocení důkazů důsledně uplatnili nepřípustnou zásadu in dubio contra reo.  Případ by se měl především posuzovat v souvislosti s neodpovědnou energetickou politikou státu, který nejdříve vyvolal zájem investorů o investování do obnovitelných zdrojů energie nabídkou marnotratné finanční podpory, aby pak bez varování 8.listopadu 2010 oznámil, že dnem 31.prosince 2010 bezuzdné plýtvání penězi končí. Výstavba fotovoltaické elektrárny je střednědobý projekt, z kterého nelze beze škod vyskočit ze dne na den. Investor nemá jinou možnost, než se  snažit dílo dokončit, aby úplně neztratil již vložené prostředky. Většina zájemců, která naletěla na neodpovědnou státní pobídku, se zadlužila u bank a splátkový kalendář stavěla na příjmech, s nimiž počítala podle původního zadání. Náhlá změna podmínek ohrozila jejich způsobilost splácet, následně je vystavila nebezpečí krachu a propouštění. Dokončení výstavby za platnosti původních podmínek se tak doslova stalo bojem o přežití, a v jeho rámci pak mohly vznikat krajní situace. Závod s časem ztížily investorům v závěru r.2010  sněžení a silné mrazy. Poctivý stát by připustil své silné viktimologické zavinění. Myslím si, že za daných podmínek by měl  při posuzování žádostí o licence promíjet drobné nedodělky na zařízeních. Jsou dány jasné podmínky pro změkčování tvrdosti zákona. Nechci tím ovšem říci, že by měl stát promíjet zjevně podvodné jednání včetně udělování licencí elektrárnám ve stavu zrodu.

Mimo zorné pole soudu zůstal možný podíl odpovědnosti bývalého vedení ERÚ, jmenovitě jeho předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka a ředitele legislativního odboru Antonína Panáka, pozdějšího místopředsedy ERÚ.Případ chomutovských elektráren od počátku pojednávali poněkud odlišně od jiných. Například neobjednali jejich posouzení Státní energetickou inspekcí, kterou jinak poslali do  134 elektráren, žádajících o licence koncem r.2010. Tím otevřeli prostor pro dohady o dokončenosti a bezpečnosti elektráren, kontrolovaných neodbornými komisemi ERÚ. Josef Fiřt zásadně nesouhlasil s dokončením  jejich licenčního řízení ještě v r.2010 a ustoupil v tomto směru řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi až po jeho hrozbě resignací, ač nemusel. Od jednoho z členů komise věděl, že k vydání licencí došlo za podezřelých okolností až v nočních hodinách, ale o zjednání nápravy se nepokusil, ač mohl. Až na základě vnějšího popudu přikázal Antonínu Panákovi, aby prověřil příslušné spisy. Výsledkem pak bylo odhalení padělaných revizních zpráv, na ně dne 4.března 2011 navazující trestní oznámení Antonína Panáka a další události, jejichž dočasně konečným výsledkem je pojednávaný rozsudek.

Druhou stránkou téže mince byl ale  otevřený, dobovým zvyklostem se vymykající zájem ředitele licenčního odboru ERÚ Luďka Pražáka, aby po neúspěchu obhlídky elektráren z 20.prosince 2010 byla umožněna ještě další před koncem roku, s předpokladem, že mezitím budou odstraněny nedodělky. Souhlas s provedením druhé obhlídky si na předsedovi ERÚ vynutil hrozbou resignací. Prokázán je také jeho tlak na Ilonu Floriánovou, aby o silvestrovské  noci zůstala na pracovišti i po pracovní době a jeho nezpochybnitelné doporučení, aby licence vydala. Nevíme zatím, jak jeho jednání vyhodnotí soud, protože kvůli jeho dlouhodobému onemocnění vyčlenil jeho věc k samostatnému projednání. Z mého laického pohledu ale pomohl dobré věci.

Soud se ovšem nemohl zabývat odpovědností bývalého vedení ERÚ, protože žalobce Radek Mezlík z jeho příslušníků obžaloval pouze ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka. K případné trestněprávní odpovědnosti bývalého předsedy a místopředsedů ERÚ zaujal přesně opačný postoj než k jednání Aleny Vitáskové.  V rozhovoru pro MF Dnes z 24.února 2016 se vyjádřil jednoznačně:  “Úlohou bývalého vedení jsme se zabývali a zjistili jsme,že tehdejší předseda Josef Fiřt byl odpůrcem udělení licencí těmto elektrárnám. Ale bývalý ředitel odboru licencí Luděk Pražák se jeho pokynům vzpříčil a jeho podřízená Ilona Floriánová nakonec licence vydala. Předseda úřadu není oprávněn přímo vydávat pokyny k licenčnímu řízení a jeho názor nebyl respektován.” Alena Vitásková byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném postavení jako Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi. Zatímco žalobce omlouvá (a z formálně právního hlediska má pravdu) pasivní postoj Josefa Fiřta, jenž znal sporný záměr svého podřízeného, pro Alenu Vitáskovou požadoval drakonický trest za to, že nezmařila rozhodnutí Michaely Schneidrové, které předem neznala.

Ostatně také Michaele Schneidrové se dostalo zásadně odlišného zacházení než Iloně Floriánové, jejíž pochybení odmítla napravit. Soud podává  na str. 149 a 152 rozsudku popis přímo hrůzostrašných chyb, jichž se úřednice o silvestrovské noci dopustila. Opomíjí při tom skutečnost, o které možná neví, že v ten den vydala ještě i další licence, z nichž některé se rovněž staly předmětem zájmu policie. Nakonec ale za vadné vydání licencí, souzené ve dvou soudních procesech, jí uložil pouze trest dočasného zákazu činnosti. Michaela Schneidrová, která nechtěla vystavit ERÚ riziku odškodnění za případnou prohranou arbitráž a zabránila odnětí domněle neprávem vydaných licencí, má jít na osm a půl roku do vězení, jako by někoho zabila. Ještě drastičtější je rozdíl v hodnocení jejího jednání proti názoru žalobce Radka Mezlíka na konání jejího předchůdce Jaroslava Vítka, který bez odůvodnění zastavil řízení o nařízení obnovy licenčního řízení elektrárny v majetku společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, která v době udělení licence měla instalovánu pouze sedminu z celkového počtu fotovoltaických panelů. Pokusy ERÚ o vyvolání jeho trestního  stíhání jsou až dosud neúspěšné. Policie pod dozorem žalobce Radka Mezlíka se zdráhá jej stíhat, stejně jako se původně nechtěla pustit do případu FVE Vranovská Ves, v kterém nakonec proti jeho původnímu názoru přece jen padla obžaloba.

Hodnocení skutkových zjištění v celém rozsudku je poznamenáno rozporem mezi nazíráním na různé úkony a situace z pohledu techniků a znalců na straně jedné a orgánů činných v trestním řízení na straně druhé. Kdyby nebyl vydán tak tvrdý rozsudek, bylo by snad možné omluvit nadměrné sebevědomí žalobce a soudu, kteří do hodnocení skutků vnášeli své diletantské názory, neboť právní předpisy, oborové normy a postoje znalců v této nové oblasti podnikání nebyly ustálené a rychle se vyvíjely. Výsledkem je rozpor mezi negativním formálně právním hodnocením stavu elektráren ke  dni 31. prosince 2010 soudem a jejich reálnou způsobilostí k zahájení dodávek elektřiny od 1.ledna 2011 a bezúrazovostí jejich provozu.   

Soud  v rozsudku opakovaně konstatuje nedokončenost předmětných fotovoltaických elektráren v době jejich obhlídek pracovníky ERÚ, tedy 20. a 31.prosince 2010. Nejde ale o jeden z pověstných případů žádostí o licence pro elektrárny, jejichž výstavba byla v počátcích. Existují fotografie, pořízené 26. prosince 2010 družicí NASA, z nichž je zřejmé, že tyto elektrárny skutečně stály. Soud je ale neviděl, protože je neuplatnil ani žalobce, ani obhajoba. Promítaly se jen videozáznamy drobných nedodělků, natočené při obhlídce dne 31.prosince 2010 úředníkem Rostislavem Krejcarem, před výjezdem instruovaným předsedou ERÚ Josefem Fiřtem.V té době ostatně v žádném předpisu nebyl stanoven požadavek úplného dokončení výstavby jako podmínky pro poskytnutí licence a ani nebyl definován přesný způsob prokázání dokončenosti. Elektrárny již dříve  získaly povolení ke zkušebnímu provozu a při prvním paralelním připojení k přenosové síti byla pracovníky distribuční firmy prověřena bezpečnost vysokonapěťových rozvodů (tuto podrobnost soud vůbec nepochopil a některým obžalovaným vyčítá zanedbání bezpečnosti vysokonapěťových rozvodů).Od počátku r. 2011 elektrárny skutečně dodávaly proud do sítě a během jejich provozu až dosud nedošlo k žádnému úrazu elektrickým proudem, čili v době vydání licencí byla zařízení způsobilá bezpečného provozu.

V rozsudku je spousta slov o nedokončenosti elektráren, ale soud se vůbec nezabýval jejím rozsahem a jejími důsledky pro provozuschopnost a bezpečnost zařízení. Provedla to za něj mezinárodně uznávaná poradenská společnost PricewaterhouseCoopers znaleckým posudkem, který soud ve svém diletantismu a aroganci opominul s vyjádřením, že jeho závěry jsou bezvýznamné. Ve skutečnosti z exaktní analýzy účetních dokladů vyplynulo, že nedodělky ke dni provedení důkazu obhlídkou elektráren činí ve finančním vyjádření několik tisícin procenta z pořizovacích nákladů: kvůli několika desítkám tisíc Kč má být zmařena investice za 1,4 mlrd. Kč. Z toho a z důkazu praxí lze vyvodit, že nedodělky byly zanedbatelné a nebránily uvedení elektráren do bezpečného provozu.

Ostatně tomu nasvědčují i výsledky komisionelní obhlídky z 31. prosince 2010. Členové komise ERÚ, z nichž žádný nebyl odborníkem v oboru, se  v názoru na provozuschopnost a bezpečnost  elektráren částečně rozcházeli, ale nakonec umožnili rozhodnutí Ilony Floriánové o vydání licencí. Rostislav Krejcar, zásadní odpůrce udělení licencí mezi nimi, podle svědecké výpovědi Zdeňka Zemka st. před soudem mu dokonce k udělení licencí telefonicky blahopřál. Spolu s úředníky ERÚ ale procházeli elektrárny skuteční odborníci, vesměs soudní znalci, jejichž přítomnost není v protokolu ERÚ zaznamenána. Např. pro financující banku Commerzbank AG stav elektráren kontrolovala mezinárodně uznávaná poradenská společnost Energetické poradenství a analýzy s.r.o. Stanoviska externích odborníků byla jednoznačně ve prospěch udělení licencí.Jejich písemná vyjádření se ovšem do spisu dostala až dodatečně.

Použití vysokých trestních sazeb má vazbu na výpočet škody, způsobené údajně neoprávněným vydáním licencí dne 31.prosince 2010. Ta  je v každém případě vyšší než 5 milionů Kč, což je spodní hranice pro použití nejvyšších trestních sazeb. Soud ale při jejím výpočtu podlehl omylu, když tvrdí (viz str. 128 rozsudku), že získáním licence po předchozím úspěšném provedení prvního paralelního připojení předmětným elektrárnám vznikl nárok na prodej elektřiny za 12.150 Kč/MWhod. Ve skutečnosti v době vydání licencí platil přísnější cenový výměr ERÚ z r.2009, podle něhož nárok na vyšší subvencovanou cenu vznikl pouze v případě, že elektrárna začala po vydání licence dodávat elektřinu do distribuční sítě ještě v r.2010. Takový stav ovšem v tomto případě nemohl nastat, protože ani kvůli Zemkům v noci nesvítilo slunce. Teprve cenovým výměrem z 8.listopadu 2010 došlo s účinností od 1.ledna 2011 ke změkčení podmínek, a skutečně pak stačilo první paralelní připojení jako jedna z podmínek pro přiznání dotované ceny. Je paradoxní, že hned na str.129 a 130 se v rozsudku uvádí správný popis vývoje podmínek pro poskytování dotované ceny. Úvahy soudu na str. 128 jsou ve zjevném rozporu s cenovými výměry, o nichž v rozsudku referuje, a je proto na místě se tázat, co je příčinou jejich neprávného výkladu: zda nezpůsobilost soudu pochopit vývoj cenových rozhodnutí nebo záměr usvědčit obžalované ze způsobení vysoké škody stůj co stůj. Nesprávnost úvah soudu potvrzuje i praxe: po převzetí odpovědnosti za výplatu podpory obnovitelným zdrojům energie státní společností OTE a.s. skončilo používání sazby 12.150 Kč/MWhod. za energii, dodávanou společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Došlo pak ke sporu mezi společnostmi ČEZ Prodej a.s. a Actherm s.r.o., neboť ČEZ odmítl kompenzovat Acthermu proplácení elektřiny ze zmíněných elektráren za zvýšenou cenu. Spor se řeší v t.zv. sporném řízení v ERÚ, které zatím dospělo k prvostupňovému rozhodnutí, podle něhož Actherm vyplácel “Zemkovým” elektrárnám zvýšenou cenu nezákonně. Pokud se Acthermu nepodaří v odvolacím řízení toto stanovisko zvrátit, lze očekávat, že bude po společnostech Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. požadovat vrácení přeplatku za r. 2011 a 2012. Tím by došlo k vynulování škody netrestní cestou.

Poznatky o sporném řízení ovšem zpochybňují příčinnou souvislost mezi vydáním licencí 31. prosince 2010 a jejich pozdějším obnovením na straně jedné a  vzniklou škodou na straně druhé. “Zemkovy” elektrárny fakturovaly Acthermu s cenami dle cenového výměru z r. 2009. Nevíme, zda si jejich manažeři byli vědomi neoprávněnosti vyfakturovaných pohledávek, či zda jednali v dobré víře. Soud si nebyl vědom skutečného stavu věcí a toto nezkoumal. V každém případě Actherm byl zodpovědný za obhospodařování podpory obnovitelných zdrojů a faktury neměl v požadované výši proplácet. Nelze vyloučit právní hodnocení, podle něhož škoda sice vznikla, avšak zaviněním třetí strany, jejímž jednáním se soud nemohl v tomto řízení zabývat, protože je žalobce nezahrnul do žalovaného skutkového děje. Je to klíčová otázka, která zasluhuje nové přezkoumání.

Škoda, způsobená údajně státu, kterou se soud zabývá, není jediná, ke které v souvislosti se souzeným skutkovým dějem došlo. Připustíme-li, že ztroskotání licenčního řízení bylo výsledkem klamavého jednání některých obžalovaných, pak je třeba take uznat, že škodu díky manažerům subdodavatelské firmy utrpěly také společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o., jejichž investice v objemu 1,4 mlrd. Kč byly v důsledku odebrání licencí zmařeny. Mělo by to mít vliv na postavení jednatelů poškozených společností v souboru obžalovaných, které soud považuje za spolupachatele. Domnívám se, že jejich zájmy a motivace byly jiné než zájmy a motivace manažerů subdodavatelských společností a nepovažuji za dostatečně prokázané, že se vědomě podíleli na úkonech, které soud považuje za klamavé. Mám na mysli např. jejich podpis na předávacích protokolech, jimiž jejich společnosti převzaly zařízení elektráren do svého majetku předčasně bez výhrad: soud jim podsouvá úmysl jejich předložením prokázat dokončenost nedokončených zařízení, ač primární účel jejich sepsání je pouze prokázání vlastnického vztahu k elektrárnám a podepsání s velkým časovým předstihem před předložením ERÚ takový úmysl vylučuje (nemohli předjímat s tak velkým předstihem, že ještě 31.prosince 2010 budou na díle nějaké nedodělky). Zejména není vůbec prokázáno, že by bratři Zemkovi  znali skutečnou povahu revizních zpráv z 26. a 27.prosince 2010, které soud považuje za padělky, a navíc chybí jakýkoli důkaz o tom, že by k danému způsobu pořízení revizních zpráv dali souhlas, či si jej přímo objednali. Jejich osud je ukázkou ošidnosti postavení vedoucícho pracovníka ve velké, vertikálně značně rozčleněné řídící struktuře firmy. Společnosti Saša Sun a Zdeněk Sun vznikly na popud úvěrující banky. Bratři Zemkovi se stali jednateli jako představitelé rodinného klanu, vlastnícího holding. Až do té doby zastávali ve vedení holding nepříliš významné funkce. Jako jednatelé odpovídají za vše, co se v jimi řízené společnosti děje, i když ve skutečnosti “na vše mají své lidi” ze subdodavatelské firmy a podstatná část dění při výstavbě běží mimo ně.

V této souvislosti upozorňuji, že soud opakovaně nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že podezření na podvodnou povahu těchto zpráv pojal jako první Antonín Panák až v únoru r.2011,  a není prokázáno, že by do té doby kromě jejich původců kdokoli další věděl, že došlo k nějaké nepravosti. Názor soudu, že bez výjimky všichni obžalovaní, kteří měli co do činění s licenčním řízením ze dne 31.prosince 2010, věděli o podvodné povaze zmíněných zpráv, nemá oporu v dokazování a je nejspíš mylný včetně vývodů, jež z něj soud odvozuje.

Posléze musíme vzít v úvahu možnost, že v budoucnu může vzniknout další škoda státu, pokud budou v navazujících soudních řízeních či arbitrážích zvráceny závěry výše zmíněných rozsudků. Zejména v případě, že by společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. prokázaly, že přišly o licence neprávem, mohl by jim vzniknout nárok na odškodnění řádově až v miliardách Kč. Netroufám si tvrdit, že se tak zcela jistě stane, ale jako laik soudím, že to nelze úplně vyloučit. Soud tuto možnost hrubě podcenil.

Soud měl ztíženo porozumění souzeným dějům take skutečností, že fotovoltaický boom provázela nepropracovanost a neustálenost norem a pravidel úředních postupů, které se vyvíjely ještě i po r.2010. Projevuje se to např. v rozdílném hodnocení významu revizních zpráv z 5. a 6.prosince 2010, kterým soud přikládá význam dokladu o dokončenosti elektrárny a vyčítá jim nepravdivost, protože v době jejich pořízení nebyly ještě instalovány všechny panely a rozvody na ně nebyly napojeny.

Požadavek, aby měření pro revizní zprávy byla prováděna až na dobudovaném zařízení a za podmínky připojení rozvodů na panely, judikoval Nejvyšší správní soud daleko později. Ještě v r.2011 Státní úřad bezpečnosti práce v šetření pro Státní energetickou inspekci připouštěl měření na nepřipojených rozvodech s tím, že proměřování bezpečnosti panelů je nadbytečné, protože mají vlastní systém zabezpečení. Je pravděpodobné, že ve dnech 5. a 6. prosince 2010 byly již rozvody položeny v plném rozsahu a revizní technik Vladimír Čimpera mohl do zpráv zahrnout výsledky měření, která prováděl postupně během každodenního pobytu na staveništi. Jestliže se pak již rozvody dále neměnily, podle tehdejšího stavu odborného vědomí nebylo nutné provádět o tři týdny později další revize.

Současně soud nedocenil účinek prudké změny cenových podmínek výměrem z 8.listopadu 2010 na logistiku přípravy licenčního řízení a dokončovacích prací na straně žadatelů. Na jedné straně subdodavatel musel nasadit skutečně vysoký počet dělníků, aby zvládl dokončovací práce do 31.prosince 2010, současně nedokázal dokumentačně podchytit úplně přesně jejich vývoj. Nepřesnosti pak využil soud k usvědčování obžalovaných. Na druhé straně žadatelé museli provést potřebné administrativní úkony tak, aby se vůbec v řízení u ERÚ dostali do konce roku na řadu. Bylo vyloučeno, aby s podáním žádostí o licence a vydáním doprovodných dokumentů vyčkali až do úplného končení stavby, protože v tom případě by licenční řízení v r.2010 neproběhlo.


Část III.

Všechny výše uvedené složitosti se promítly do dalšího jednání ERÚ od jarních měsíců r.2011 a také do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Policie vyzvala 20. června 2011 ERÚ k zahájení řízení o nařízení obnovy licenčního řízení. ERÚ vyhověl 10. července 2011. Řízení pak probíhalo nezávisle na personálních změnách v ERÚ: 1. srpna 2011 nastoupila do čela úřadu Alena Vitásková, od 1.prosince 2011 se ředitelkou licenčního odboru stala Michaela Schneidrová.  Přípravou rozhodnutí se zabývali úředníci, loajální k bývalému vedení  ERÚ, podřízení Antonína Panáka, tehdy již místopředsedy ERÚ. Nespěchali, nikdo neměl chuť se podepsat pod rozhodutí o odebrání licencí, protože se počítalo s tuhým odporem investora. Ale nakonec bylo přece jen 19. ledna 2012 připraveno k podpisu. O tomto dění neměla Alena Vitásková žádné informace. Dověděla se o něm až od Antonína Panáka, který jí poskytl nepravdivou informaci o nutnosti rychle rozhodnout v zájmu zachování procesní lhůty. Antonín Panák ale tlačil také na Michaelu Schneidrovou, aby urychleně vydala rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod. Naopak se nabízela možnost řízení přerušit a předat spis Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které o něj žádalo, neboť začalo zkoumat možnost odnětí licencí cestou správní žaloby ve veřejném zájmu.  Jenže Antonín Panák novou předsedkyni ERÚ o této situaci  neinformoval a současně za jejími zády komunikoval s policií, kterou  se snažil nasměrovat k “správnému” pohledu na nezákonnost vydání licencí elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Jeho jednání tak zapadlo do tichého odporu proti předsedkyni – nevítané vetřelkyni, na němž se podílela celá skupina úředníků, tesknících po bývalém vedení, ale lze je chápat i jako pokračování nepřátelského postoje bývalého vedení k žádostem společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o licence.

Michaela Schneidrová vycítila, že je na ni nastražena past jako na nezkušené, sotva přišedší děvče, které se dosud neorientuje v prostředí. Po  prostudování spisu se rozhodla, že podsunuté rozhodnutí svého předchůdce nepodepíše. Pochopila totiž pravý stav věcí přibližně ve stejném smyslu, v jakém jsem se jej klopotně snažil čtenáři přiblížit výše. Tím se stala klíčovou osobou v tažení orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové.  

Zjistila, že se sice  ve spisu nachází padělané revizní zprávy z 26.a 27. prosince 2010, ale kromě nich také různá dokumentace z konce r.2010, doručená až po vydání licencí, která osvědčovala způsobilost elektráren k bezpečnému provozu v den vydání licence. Uznala způsobilost revizních zpráv z 5. a 6. prosince 2010 k prokázání bezpečnosti zařízení i 31.prosince 2010 (na rozvodech se nic nezměnilo). Byla si vědoma likvidačního účinku odebrání licencí a věděla, že Zemkův holding je silný protivník, který bude bojovat do posledního dechu a neměla jistotu, že by ERÚ odebrání licencí u soudu obhájil. Ve prospěch Zemků svědčil ve správním řízení institut dobré víry: pokud přijali licence v dobré víře, že  byly vydány právem, následky případného špatného rozhodnutí ERÚ měly právem padnout na stát. Mimo to obnova správního řízení se nemá povolovat, je-li od začátku jasné, že v obnoveném řízení by jeho výsledek byl znova potvrzen. Bylo jí také jasné, že  pravomocné odebrání licencí by mělo nevratné následky, zatímco její případné chybné rozhodnutí bylo možné napravit různými způsoby. Věděla také o probíhajícím policejní vyšetřování. Vyjednávala proto s Antonínem Panákem odsun rozhodnutí až do výsledku trestního řízení. Je-li totiž důvodem ke změně správního rozhodnutí prokázaný trestný čin, není ve správním řízení proti obrany. S tím Antonín Panák nesouhlasil a navíc ji neinformoval o zájmu Nejvyššího státního zastupitelství o tento případ, potažmo o možnosti přesunout odpovědnost do rukou nejvyššího státního zástupce. V obtížné rozhodovací situaci se pokusila hledat oporu u předsedkyně ERÚ, v které se naučila vidět autoritu již v dřívější práci pro její soukromou firmu Klub podnikatelů v plynárenství. Ale nepochodila: Alena Vitásková neznala a ani nemohla, ba dokonce nesměla  znát příslušné spisy a složité právní problematice nerozuměla. Poslala ji za právníky a za jejím přímým nadřízeným Antonínem Panákem. Pouze jí na základě informací od něho doporučila, aby rozhodla bez průtahů. Což se stalo, ovšem jinak, než si přál její nadřízený Antonín Panák: Michaela Schneidrová dne 13. února 2012 zastavila řízení o nařízení obnovy licenčního procesu, čímž rozhořčila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka a ostatní úředníky, loajální k bývalému vedení ERÚ. Jak je ovšem  zřejmé z výše popsaného vývoje, odebrání licencí pouze odsunula a odpovědnost za ně přesunula z ERÚ na správní soud. Mezitím se rozběhlo take řízení, které může vést k vrácení do státní pokladny neoprávněného přeplatku ceny za elektřinu, dodanou elektrárnami Saša Sun a Zdeněk Sun do sítě v letech 2011 a 2012.

Soud tyto složitosti nepochopil a v odůvodnění rozsudku se durdí kvůli tomu, že paní obžalovaná se chtěla držet bezpečné cesty odnětí licence z důvodu spáchání trestného činu, když se jí přece nabízela lákavá možnost  odebrání licencí kvůli padělaným revizním zprávám, která ovšem mohla skončit zatížením státu odškodným za neoprávněné odebrání licencí.

Připusťme ale,  že Michaela Schneidrová v danou chvíli rozhodla špatně. To ale ještě samo o sobě nestačí, aby se z administrativního pochybení stal trestný  čin. K tomu je třeba prokázat zlý úmysl a pro ten se má najít motiv. Aby bylo možné kriminalizovat – dle mého soukromého názoru laika – opatrné a velmi odpovědné jednání Michaely Schneidrové, orgány činné v trestním řízení vytvořily legendu o jejích blízkých vztazích se Zdeňkem Zemkem st., nejvyšším představeným holdingu. Jednala pak podle nich protiprávně, aby svému známému prospěla. K vytvoření legendy posloužila její e-mailová korespondence z doby, kdy pracovala pro Klub podnikatelů v plynárenství (přechávám obhajobě a soudu zkoumání otázky, zda použití této korespondence bylo zákonné). Z ní je patrné, že pilná včelička Michaela Schneidrová se úporně snažila získat pro Klub zakázku od holdingu Zemkových. Postupně se prokousávala jeho pyramidální řídící strukturou a dovídala se, že jediný, kdo o jejím zájmu může rozhodnout, je pouze sám generální ředitel Zdeněk Zemek st. Houževnatě se snažila s ním osobně jednat. E-mailová korespondence ale neobsahuje žádný důkaz o zájmu z jeho strany a nakonec ji nepřijal, ani když přijela na schůzku, zprostředkovanou jeho sekretariátem. Setkala se s ním pouze na poradě Klubu, na kterou mu “z úřední povinnosti” poslala pozvánku. Tam jej jako pomocná síla usadila na místo a vydala mu zapomenutý kabát, pro který se vrátil. Žádné obchodní jednání s ním ani tehdy nevedla. Legendu, vytvořenou na základě zneužité staré e-mailové korespondence, vyvracejí i různé výpovědi z hlavního líčení. Prostě Michaela Schneidrová se se Zemkovými neznala a neměla ani jiný důvod jednat v jejich prospěch. Jiné pohnutky, kvůli nimž by měla chtít škodit státu, se ani soud nepokusil vymyslet. Přestože žádný důkaz o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. neexistuje, soud na legendě tvrdošíjně lpí a v této víře ukládá trest osm a půl let vězení.

Rozhodnutí o zablokování cesty k odebrání licencí vyneslo Michaele Schneidrové  trestní stíhání. Dne 23. října 2012 jí policejní eskorta nasadila “medvědy” a před zraky všech spolupracovníků ji vyvedla z budovy a předvedla před místně nepříslušného soudce s návrhem na uvalení vazby. “Medvědy” museli policisté pro útlou ženu speciálně upravit. Dozorující státní zástupce Radek Mezlík ale neměl vazební řízení u nepříslušného soudu “ošéfované” podobně jako jeho kolega z kanceláře Aleš Sosík, který obviněného Shahrama Zadeha nechal kvůli uvalení vazby zavléci z Prahy až do Znojma: soudce Městského soudu v Brně návrh na uvalení vazby zamítl nejen u Michaely Schneidrové, ale i u dalších zadržených. 

Kriminalizace jednání Michaely Schneidrové byla předstupněm k útoku na Alenu Vitáskovou, který začal sdělením obvinění ze dne 13. března 2013.  Hledání motivu k protiprávnímu jednání narazil žalobce na stejné kopyto jako v případě Michaely Schneidrové: na vztah k Zdeňkovi Zemkovi st. Podle něj se Alena Vitásková s ním dobře znala (rozumí se, že to byl důvod, aby jednala v jeho prospěch), navíc se měla provinit tím, že neupozornila Antonína Panáka na časté styky Michaely Schneidrové s  ním, což měl být důvod k jejímu vyloučení z  řízení pro podjatost. Je zřejmé, že o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. Alena Vitásková nemohla informovat, protože o neexistujícím vztahu nemohla vědět. Ale také její soukromý vztah k němu patří do říše legend. S tvrzením o něm přišel jako svědek 1.místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček, který se odvolával na informaci od Antonína Panáka. Ten se k ní jako svědek “pod přísahou” ale nehlásil.

Zločin Aleny Vitáskové má podle soudu spočívat v tom, že nějakým blíže neurčeným způsobem dala souhlas Michaele Schneidrové k jejímu rozhodnutí neotevřít cestu k odebrání  licencí FV elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Soudce, který ví, že bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt nedokázal zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi v umožnění vydání těchto licencí, protože k tomu nebyl jako druhostupňový organ oprávněn, najednou tvrdí, že Michaela Scheidrová by si bez jejího souhlasu nedovolila vydat své rozhodnutí z 13. února 2012, aniž by vysvětlil, proč při stejném vzájemném postavení jednajících osob jednou předseda ERÚ jako druhostupňový organ nesmí zasahovat do rozhodování prvního stupně, ale v jiném případě může a zasahuje. Prostě: kdo chce psa bít, hůl si najde. Soudce Aleš Novotný je přesvědčen, že mezi spoluobžalovanými dámami musela v této věci proběhnout nějaká komunikace. Domnívá se, že Alena Vitásková znala záměr Michaely Schneidrové z přílohy e-mailu, který jí spoluobžalovaná poslala do její soukromé e-mailové schránky. Paní předsedkyně ERÚ ale namítá, že přílohu vůbec neotevřela, a stejně by k jejímu obsahu žádné stanovisko nemohla zaujmout, i kdyby ji četla, protože neznala předmětný spis a neměla potřebné právnické znalosti. Skutečně neexistuje žádný důkaz, že by se Alena Vitásková k návrhu rozhodnutí Michaely Schneidrové jakkoli vyjádřila. Soud jí tedy uložil  trest jako za ublížení na zdraví s následkem smrti na základě spekulací až psychopatické povahy, naprosto nepodložených jakýmikoli důkazy, neprávem vydávaných za ucelený řetěz nepřímých důkazů.

Úvahy senátu Aleše Novotného zpochybňuje svým chováním take spoluobžalovaná Michaela Schneidrová. Měla vice příležitostí vyjádřit se o vlivu předsedkyně ERÚ na její rozhodnutí z 13.února 2012. Jistě věděla, že pouhé vyslovení domněnky, že Alena Vitásková její postup schvalovala, by změkčilo přístup soudu k její domnělé vině. Nikdy ale ani nenaznačila, že by znala vůli své nadřízené a že by v ní nalezla oporu, i když o ni nepochybně stála. Nemluvě o tom, že nevyužila lákavé možnosti ucházet se o postavení spolupracující obviněné.

Dodávám, že Michaela Schneidrová sice pracuje pro Alenu Vitáskovou řadu let, ale zachoval se mezi nimi odstup, přiměřený rozdílnosti jejich postavení.  Jejich vztah není důvěrný.

Rozhodnutí bez důkazů je dle mého laického názoru nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi. Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na  ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost, páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli, vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným.

Pokud odvolací soud potvrdí rozsudek nad Alenou Vitáskovou, vyšle vzkaz orgánům činným v trestním řízení, že důkazy k usvědčování podezřelých nadále nejsou potřebné. Domněnky stačí, jsou-li posvěceny božskou neomylností soudce. Občané se pak stanou nehájenou lovnou zvěří.

Zamyšlení zasluhuje i škála uložených trestů odnětí svobody. Přijímám bez výhrad shovívavost soudu k Iloně Floriánové, která se sice podle něj dopustila hrozných věcí, ale zcela nepochybně jednala pod tlakem nadřízeného. Jako laik jsem nepochopil, čím se provinil Vladimír Čimpera, nicméně přijímám jeho trest jako nejnižší příčku žebříčku a věc se mi jeví tak, že uložené tresty odpovídají pouze postavení obžalovaných v hierarchii řídících funkcí bez ohledu na to, čeho se jednotlivci dopustili a čím a jak se podíleli na vzniku  hypotetické škody, kterou (zřejmě nesprávně) vypočítal soud. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč Alena Vitásková a Michaela Schneidrová dostaly z celé skupiny obžalovaných nejvyšší tresty, přestože se nepodílely na jednání, jímž ke škodě mělo dojít, popř. proč rozhodnutí Michaely Schneidrové nenapravit údajné pochybení Ilony Floriánové jí vyneslo přísnější trest než technikům subdodavatelských firem, kteří se dle soudu dopustili podvodu. A osm a půl roku pro Alenu Vitáskovou, jejíž trestné jednání se odehrálo pouze v hlavě soudce Aleše Novotného, je vrcholem absurdity. Celkově žebříček uložených trestů nebezpečně připomíná třídní princip, občas uplatňovaný soudy v dobách nedávno minulých.

K ozvláštnění tohoto procesu přispěl neúmyslně Ústavní soud nálezem z 19. dubna 2016, jímž zdůraznil význam ústavněprávního institutu zákonného soudce jako základní podmínky spravedlivého procesu. Inspiroval obhájce některých obžalovaných ke zkoumání, zda předseda senátu Aleš Novotný je skutečně zákonným soudcem jejich klientů, a zda take výběr přísedících proběhl podle zákonných pravidel. Využili jako nástroje poznání zákona o svobodném přístupu informací a na základě údajů, poskytnutých administrativou Krajského soudu v Brně dospěli k podezření, že tato kauza byla soudci Aleši Novotnému přidělena mimo pořadí, a k jistotě, že výběr přísedících  je projevem libovůle buď předsedy senátu nebo soudce Aleše Flídra, pověřeného výkonem funkce místopředsedy soudu. V odvolání proto uplatňují námitku protiústavnosti řízení, vedeného nepříslušným předsedou senátu a nezákonně sestaveným senátem. Dožadují se zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně, ovšem v jiném složení senátu.

Domnívám se, že důvodů k vrácení věci na první stupeň a její následné odebrání senátu Aleše Novotného je dost i bez přitakání ústavněprávním výhradám. V případě Aleny Vitáskové by důvodem mohla být i zjevná podjatost Aleše Novotného vůči ní, která se projevila při ústním vyhlášení rozsudku, kdy ji pohaněl zjevně nepravdivým tvrzením, že se do čela ERÚ dostala díky “nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové”.   Vrácení kauzy na 1.stupeň by mělo být příležitostí k vyčlenění věci Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové do samostatného řízení.

V každém případě v tuto chvíli nezbývá než doufat v nestrannost a profesionalitu odvolacího soudu, který samozřejmě není vázán ani rozsudkem, ani odvoláním, tím méně publicistickými úvahami. Ze všech možných variant jeho možného rozhodnutí považuji za nejméně pravděpodobné zproštění aspoň některých obžalovaných po provedeném dokazování před odvolacím soudem a nejvíce se obávám potvrzení rozsudku v neveřejném zasedání, po němž by obžalovaní obdrželi s rozhodnutím i příkaz k nástupu trestu.

Pro úplnost dodávám, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR  Šalamoun v souladu s ustanovením §§3 a 6 trestního řádu nabídl Krajskému soudu v Brně společenskou záruku za obě obžalované. Tato skutečnost zůstala pod rozlišovací úrovní senátu Aleše Novotného: v rozsudku o ní není zmínka. Je to jen jedna z  ukázek dvojlomnosti vztahu justice k veřejnosti: soudci na jedné straně vychvalují účast laických přísedících v senátech jako formu veřejné kontroly činnosti soudů, na druhé straně projevují opovržení k projevům občanů, ať již jednotlivců nebo organizovaných ve specializovaném spolku (netýká se to jen spolku Šalamoun), kteří se jakkoli vyjadřují k jejich činnosti a chování.