PROTI NEPŘÍMĚŘENOSTI COVIDOVÉ ŠIKANY

 Pokud vláda zavádí další restrikce, měla by bedlivě uvážit velikost jejich přínosu. Například nápad na požadování předložení atestu při ubytování v hotelu je pouze bezúčelné obtěžování. Hotelů, které ubytovávají hosty na pracovních cestách, je pár a zůstávají poloprázdné. Nedá se předpokládat, že se na cesty pustí někdo s jakýmikoli zdravotními potížemi. Požadavek, aby  účastník pracovní cesty  ztratil testováním třeba i několik hodin, je zřejmě zbytečným obtěžováním.

Zákaz vzdálit se od domova na více než 15 km by samozřejmě neměl platit pro naléhavé nejen pracovní, ale i   soukromé cesty. Ač patřím do t.zv. rizikové  skupiny, v případě potřeby budu cestovat bez omezení.

Trapný je zákaz vycházení od 21 hod. jako za heydrichiády. Zhoršení snížením hranice na 20 hod. by bylo hrubým zásahem do soukromí. Vláda by měla sdělit ovčanům, o kolik nakažených denně  dle jejího soudu v případě zavedení ubyde, popř. jaký bude poměr míry obtěžování ke snížení počtu nakažených.

PARADOXY DOBY

 1/ Čím drsnější restrikce, tím rychleji corrona jede. Nepomáhá zákaz vycházení od 21 jako za heydrichiády. Eskalace obtěžování obyvatelstva je výrazem bezmoci a bezradnosti. 

2/ Dodávky vacciny jsou pomalé, ale i tak je zdravotnictví nestačí spotřebovat.

3/ Ani organizátorské úsilí Vezíra nestačí na zrychlení očkování.

ÚŘEDNÍCI ROZBÍJEJÍ RODINU

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat  podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. 

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména  zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. 

Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k  pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu Cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem. 

Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v r. 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení 4 měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na 3 roky. Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila  roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype.

Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu  odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu.

Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vizem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tis. Kč za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území.

Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4.července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření z 26.října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v r.2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla. Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a  koná  návštěvy ve služebnách Cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu  o žalostných  pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit  pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

BEZTRESTNOST JUSTIČNÍHO ZLOČINU

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil  dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru.

K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí.

Materiální pravda nehraje při  vyhodnocování nepohodlných podnětů  a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci.

Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené.

Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ´) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „ s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy,  že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009-2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze.

Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože  nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení  z řízení pro podjatost.

Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci dne 31. prosince 2010. V té době ani  jedna z nich   netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká.

S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše.

Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu  Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech.

Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem r.2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal.

Ale Michaela Schneidrová musela v květnu r. 2018 nastoupit do věznice ve Světlé n.S. na vtipné adrese Rozkoš 990. Vyprostil ji dne 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi,v němž pak musela  žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec.

Dnes je tedy napevno dáno, že 7-8 letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla.

Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13.března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020.

Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě  a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu.

Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce.

Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního  státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni.  Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství.

Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo.

Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti.

Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní  zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj  zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované  podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky.

Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou  nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

COVID SE RADUJE, ÚSTAVA PLÁČE

Televizní vystoupení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, v němž vyjádřil nevoli nad protiústavností uzavření hranic v rámci protipandemických opatření vlády, vzbudilo značnou pozornost médií. Pavel Rychetský jím nepřímo vznesl nárok na politiky a vysoké státní úředníky, aby každé své rozhodnutí poměřovali s Ústavou. Jistě jde o oprávněný požadavek. Praxe ale ukazuje, že právní povědomí nositelů státní moci není tak vysoké, aby jej plnili, když v panice, kterou sami a společně s médii vyvolávají, činí zoufalá technická a organizační opatření k zastavení epidemie. 

Pokud dochází k zásahům moci výkonné do ústavních práv občanů, je to špatně a omluvu snahou o ochranu zdraví obyvatelstva lze přijmout jen s výhradami. Ale nepřístojností se v tomto případě dopouštějí  lidé, kteří se právem neživí. Praxe však ukazuje, že ani příslušníci právnických profesí nejsou proti účinkům paniky zcela imunní.

Na zcela jednoznačné nedbání ústavních principů pod tlakem protipandemických opatření lze narazit i u soudů, ač soudci by měli dbát ústavnosti svého jednání za jakýchkoli okolností s vědomím, že ani v nouzovém stavu rozhodnutí moci výkonné Ústavu neruší.

Názorným příkladem budiž příběh, jenž se nedávno udál u jednoho okresního soudu. Při zahájení veřejného zasedání vstoupili do malé soudní síně dva holohlaví, sportovně odění muži a usadili se na jediné lavici pro veřejnost. Samosoudce se na ně zadíval a začal se vyptávat, co je do soudní síně přivádí, co chtějí svou přítomností získat. Sdělení, že odsouzený, jehož se řízení týká, je jejich kamarád, jeho nevlídnost neotupilo. Začal připomínat vládní nařízení o povinnosti zachovávat odstupy 2 m a projevil obavy, že po příchodu eskorty  nebude možné je zachovat. Zapomněl při tom, že jeden z příslušníků eskorty bude sedět vedle odsouzeného, aniž by zachovával odstup a pouze jeden usedne mezi veřejnost. Nevůle z jejich přítomnosti z něj přímo čišela. Návštěvníci nakonec pochopili, zeptali se, zda tedy mají vypadnout a po souhlasném přikývnutí pana soudce opustili jednací síň. Nepřeli se. Obávali se, že obhajobou práva na účast na veřejném jednání by soudce popudili a poškodili tak kamarádův zájem. Čekali pak na chodbě před soudní síní zhruba tři hodiny, aby se dověděli, jak soud rozhodl ve věci jejich kamaráda.

Veřejnost soudního líčení je zajištěna ústavou. Soudce nevyužil zákonné možnosti k vyloučení veřejnosti, ke kterému by ostatně v tomto případě nenašel důvod. Připravil tedy návštěvníky o možnost využít své ústavní právo. Ale nejen to: soudce jako úředník státu smí činit jen to, co mu zákon ukládá či alespoň dovoluje. Zákon o soudech a soudcích neumožňuje soudci lustrovat veřejnost. Pouze trestní právo ukládá povinnost zabezpečit, aby v soudní síni neseděla osoba, která v dalším průběhu jednání může být v postavení svědka. V tomto konkrétním případě se ale o takovou situaci nejednalo, takže soudce způsobem jednání s návštěvníky jednoznačně překročil svou pravomoc. Jistě ho kvůli tomu svědomí netrápí, protože stejně jako značná část soudců si myslí, že cokoli v soudní síni činí, je v pořádku. Jsou přece nezávislí, a to na zákonu i na dobrých mravech. A nějaká ústavní práva občanů ? Kdo by se jimi zabýval? 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

ZVRAT V KAUZE ZADEH

 V kauze s více obviněnými, s nepřehlednou důkazní situací a složitou právní problematikou se dají čekat různé zádrhele a překvapení. Platí to i pro „velkou daňovou kauzu“ Krajského soudu v Brně, řešenou senátem Aleše Novotného od r. 2015, v které je dle obžaloby hlavní postavou obž.Shahram Zadeh, Iránec s českým státním občanstvím. 

Díky covidu naděje na ukončení procesu ještě v r. 2020 vzala za své. Listopadové pokusy o obnovu projednávání věci byly díky různým náhodám rozpačité. Přece jen došlo na konec seznamování s listinnými důkazy. Dalším přiblížením k zahájení závěrečných řečí mělo být souhrnné vyjádření Shahrama Zadeha k důkazům. Opět ale na ně nedošlo, a to z důvodu, který nikdo nečekal. 

Předseda senátu v rámci úvodní části jednání poskytl obžalovaným a jejich obhájcům obsáhlý výklad o legislativních změnách, které vstoupily v platnost 10.října 2020 a mimo jiné rozšiřily možnosti využití instiutu dohody o vině a trestu. Výjimečně bylo v soudní síni osm ze čtrnácti obžalovaných. 

Pak podle plánu přistoupil k řečništi obž. Shahram Zadeh. A došlo k překvapení: místo aby se pustil do vyjádření k důkazům, projevil zájem  o vyjednání dohody o vině a trestu. Požádal senát o vytvoření prostoru pro jednání. Protože souhlasil státní zástupce, předseda senátu opět jednání odročil.

Hledání dohody mezi obžalovaným a státním zástupcem bude v tomto případě jedním z prvních pokusů po novelizaci. Případnou dohodu by ovšem musel schválit soud. Pokud by se strany dohodly, určitě by došlo k zjednodušení závěru hlavního líčení.

Nejsem si ale jist, že tento pokus bude úspěšný. Ods. Shahram Zadeh se vyjádřil, že učiní plné doznání v rozsahu toho, čeho se skutečně dopustil, nikoli v rozsahu, vymezeném obžalobou. Pokud neztratil zdravý rozum, určitě se nepřizná, že založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu. Není jisté, že žalobcova sklizeň bude tak výnosná, aby se mu dohoda vyplatila. Ale v každém případě to bude zajímavý a užitečný pokus

Z ostatních obžalovaných neprojevil nikdo zájem pustit se touto cestou. Právě proto je ale zajímavé rozhodnutí obž. Shahrama Zadeha, který se dosud  jevil jako tvrdý obránce své neviny. Čekal bych, že bude do poslední chvíle bojovat o zprošťující rozsudek.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

VYKOPNUTÍ SMĚREM NAHORU

Když jsem se dočetl v několika článcích, např. na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek  Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.

Kdysi byl velmi známý jako žalobce v silně medializované „kauze Vitásková“.  Původně šlo o trestní stíhání osmi manažerů, kteří se podíleli na licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun s.r.o. a Zdenek-Sun s.r.o., dcer společnosti Ferromet a.s. podnikatelského klanu Zemků. Radek Mezlík k nim přihodil předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě vůbec netušily, že  budou někdy působit v ERÚ a budou se muset zabývat záležitostmi holdingu Zemků. Protože Alena Vitásková byla mediálně známá, dal tím procesu neoficiální jméno. Obě dámy tím velice poškodil. Pokud by jejich stíhání proběhlo v samostatné kauze, na dosažení zprošťujících rozsudků by nečekaly 8 let a náklady na obhajobu by se nevyšplhaly do neúnosné výše. Obsah informací, vztahujících se k jejich obvinění, byl jen zlomkem celku.

 V jistých kruzích byla poptávka po vytlačení Aleny Vitáskové z čela ERÚ velmi silná. K tomu účelu měla posloužit její kriminalizace. Policie ale na ni nic použitelného nepřinesla, proto Radek Mezlík do obžaloby z 19.září 2013 včlenil popis údajného trestného jednání její podřízené Michaely Schneidrové a Alenu Vitáskovou pak stíhal za to, že ji ve zločinném počínání nezastavila. Aby ji vymaloval v odpuzujících barvách, nařkl ji, že věděla o soukromém vztahu Michaely Schneidrové k šéfovi holdingu Zdenku Zemkovi st., ale  nevyvodila z toho důsledky. Popis skutku Michaely Schneidrové vyhodnotil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018 jako nezávadné jednání a její rozsudky zrušil. Odůvodnění jeho názoru na její postup zpochybňuje odbornost žalobce. V přípravném řízení ani v dokazování před soudem se nevynořily žádné důkazy o soukromém vztahu Michaely Schneidrové ke Zdenkovi Zemkovi st. Je zřejmé, že Alena Vitásková nemohla mít povědomí o něčem, co neexistovalo a nemohla z toho vyvozovat důsledky.

S pravdivostí svých tvrzení si Radek Mezlík nelámal hlavu v daleko závažnější části kauzy. Nařkl  jednatele investujících společností Saša Sun s.r.o a Zdenek Sun s.r.o., že v úmyslu oklamat ERÚ v licenčním řízení převzali protokolárně do vlastnictví svých firem zařízení, která „nebyla ani zčásti dokončena“. Formulace „nebyla ani zčásti dokončena“ se vyskytuje nejen v obžalobě, ale i v jeho závěrečné řeči a v rozsudku. Viděl do hlav jednatelů lépe než oni sami, proto neuznal, že se jedná o doklad o vlastnictví jako povinnou přílohu žádosti a posouzení způsobilosti elektrárny k udělení licence provede komise odborníků ERÚ, kteří se takovým papírem nebudou zabývat. Za třináct dní po podpisu protokolů byly elektrárny připojeny k distribuční síti, což by v případě vysokého stupně nedokončenosti nebylo technicky možné. Radek Mezlík své tvrzení neupravil, ani když získal fotografie dokončených elektráren, pořízené družicí NASA 26.prosince 2010, tedy krátce po zjištění, že elektrárny „nebyly dokončeny ani zčásti“.

Na základě podvodu, který byl podvodem jen v jeho hlavě, se dostali do vězení oba jednatelé investujících firem. . Netuším, zda tento zlovolný výklad  podpisu protokolů je projevem  jeho neznalosti licenční procedury či úmyslu dostat jednatele do vězení za každou cenu.

Kromě toho navodil dojem spáchání strašného zločinu, který posloužil k ospravedlnění vyměření drakonických trestů soudem. Např. zmíněné dámy si vysloužily tresty osm a půl roku odnětí svobody.

 Horlivost Radka Mezlíka dopadla zvlášť tvrdě na drobnou Michaelu Schneidrovou, a to hned od zatčení, kdy ji policisté vláčeli před kolegy v „medvědech“ jako nebezpečnou teroristku. Naštěstí soudce nevyhověl návrhu na  vzetí do vazby.

Alenu Vitáskovou nic takového nepotkalo a navíc měla štěstí, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ji zprostil obžaloby  již 17. ledna 2018. Zlomyslný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozsudek dovoláním s použitím nepravdivých argumentů, ale Nejvyšší soud ČR mu vyhověl takovým způsobem, že nalézacímu soudu nezbylo, než ji 13. listopadu 2019 zprostit znova.  Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest, takže jí nezbylo než v květnu r.2018 nastoupit do vězení, a to rovnou mezi „corkařky“ do naší největší ženské věznice na „vtipné“ adrese Rozkoš 990. Nikdo se nad ní nesmiloval: ani prezident republiky, jenž navzdory podpoře paní odsouzené šéfem TV Barrandov Jaroslavem Soukupem nevyhověl naší žádosti o milost, ani ministr Robert Pelikán, který nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ač jsme jinak měli dobré vztahy. Z vězení ji vyprostil Nejvyšší soud ČR 11.prosince 2018, když na základě dovolání zrušil její rozsudky a věznici poslal příkaz k propuštění.

 Michaela Schneidrová se sice ocitla nečekaně na svobodě, ale ke štěstí jí přesto  scházelo hodně. Nadále byla v postavení obžalované, což pro ni mělo neblahé existenční důsledky. Její uplatnění na trhu práce bylo značně ztížené, na podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky neměla nárok. Dostala se do existenčních potíží. Mohla se z nich dostat 13. listopadu 2019, kdy ji nalézací soud zprostil obžaloby. Jenže do jejího osudu zasáhl přímo surově žalobce Radek Mezlík. Proti rozsudku se 19. února 2020 odvolal. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní jeho odvolání zamítl 24. června 2020. Radek Mezlík musel vědět, že odvolací soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, takže jeho odvolání nemůže uspět. Pokud to nevěděl, usvědčil se z nekompetentnosti. Pokud sice věděl, ale přesto konal, usvědčil se z podjatosti a ze neužití funkce k úmyslnému poškození nevinné ženy. Po  formálně právní stránce jistě měl právo podat odvolání. Z hlediska morálního šlo o odporný čin.

V každém případě díky jeho horlivosti v nekompetentním a křivém jednání dvě nevinné ženy musely přežít mnohaleté trestní stíhání.  Stíhání Aleny Vitáskové trvalo od sdělení obvinění v r.2013 až do konečného zproštění v r. 2019. Trestní stíhání Michaely Schneidrové začalo již v r.2012 a skončilo v r. 2020. Kdyby se měl Radek Mezlík podílet na jejich odškodnění státem, určitě by se rozplakal. Ale to mu samozřejmě nehrozí, protože státní zástupci sami sobě a také ministerstvo jim neoficiálně přiznává právo beztrestně škodit.

V kauze „Vitásková“ Radek Mezlík jednal na očích veřejnosti včetně novinářů, jejichž počáteční přehnaná pozornost postupně opadla. Zcela mimo zorné pole veřejnosti se ale v dané problematice pohyboval i jinak. Veřejnosti je známo, že provozovatelé elektráren, pro které získali licence a uvedli je do provozu do 31.prosince 2010, měli nárok na výkupní cenu 12,50 Kč/kWhod. Ti, kteří to nestihli, měli smůlu, protože ERÚ snížil výkupní cenu cenovým  výměrem z listopadu 2010 na 5,50 Kč/kWhod. Malá skupina pracovníků společnosti ČEZ a ERÚ ale přijala opatření,  které některým postiženým elektrárnám umožnilo prodávat elektřinu za výhodnou cenu, i když na to neměly nárok. Trvalo to až do poloviny r.2013, kdy pravomoc stanovit výkupní cenu přešla na státní podnik OTE a.s., jenž to zastavil.  Státu a odběratelům vznikla škoda řádově v desetimilionech, možná i stamilionech Kč. Není patrně možné přimět příjemce neoprávněných výplat  k jejich vrácení, protože je přijímali v dobré víře. Je důvodné podezření, že se zmínění „dobrodinci“ dopustili trestného jednání. V této věci byla postupně podána tři trestní oznámení. První podal ERÚ, další spolek Šalamoun, poslední spolek Chamurappi. Protože se jednalo o provinění pracovníků organizací, sídlících v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a škoda je mimořádná, prověření důvodnosti trestních oznámení bylo zřejmě prací pro toto státní zastupitelství a některý z republikových útvarů PČR. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci věc „napadla“ Radku Mezlíkovi jako bona fide specialistovi. Jeho rozhodnutím ale případ vždy odešel na místně a věcně nepříslušné Krajské ředitelství PČR Severočeského kraje a tam vyšuměl do ztracena. Krajské státní zastupitelství v Ústí n.L. se snažilo vrátit věc do Olomouce, ale Radek Mezlík vždy trval na svém.

 Výše popsané jednání státního zástupce Radka Mezlíka samozřejmě našlo odezvu v opakovaných pokusech o jeho kárné nebo i trestní stíhání. Všechny byly bezvýsledné, protože jej důsledně chránili všichni nadřízení, vrchním státním zástupcem v Olomouci  Ivo Ištvanem počínaje přes státní zástupce NSZ až po ministry spravedlnosti, kteří se v průběhu jeho „dovádění“ v křesle vystřídali. Dalo by se očekávat, že Marie Benešová díky své profesní minulosti státní zástupkyně zaujme tvrdší postoj než její předchůdci, kteří přišli z „mírumilovných“ profesí, ale nestalo se. Ztroskotal i pokus vymanit kauzu „Mezlík“ z rukou jeho přímého nadřízeného Ivo Ištvana  podnětem k jeho vyloučení z věci pro podjatost. Ani se neobtěžoval, aby využil možnosti, dané trestním řádem, aby rozhodl o své nepodjatosti: prostě podnět k vyloučení vůbec nevyřídil. Tento vrcholný projev arogance ministryni spravedlnosti nikterak nevadí.

 Je možná dobře, že Radek Mezlík odejde do evropského orgánu. Aspoň již nebude mít možnost působit škody v českém trestním řízení podobným způsobem jako ve výše uvedených kauzách. Nebude již dále zpochybňovat důvěryhodnost státního zastupitelství. Čili „vykopnutí směrem nahoru“ bude mít blahodárné účinky. Mám ale obavy, že Evropa se má na co těšit a na nadnárodní pohled na naše státní zastupitelství cákne černá skvrna.

 Vedoucí státní zástupci, ministryně spravedlnosti a ministerští úředníci se z tohoto článku nic nového nedovědí. O všech zde zmiňovaných poklescích Radka Mezlíka vědí a nemohu vyloučit, že znají i jiné, o kterých jsem se nedověděl. Určitě je ale ani na chvíli nenapadne, že by měli záměr o jeho „vyslání do Evropy“ přehodnotit. Budou pouze naštvaní, že jsem problém otevřel, protože podle jejich názorů kasty státních zástupců a soudců mají právo na neomylnost  a z toho odvozené právo na beztrestnost, nechť spáchají cokoli. Nevadí, že tato jejich práva nemají oporu v zákoně. Zvykové právo zde stojí nad zákonem. Řeči o České republice jako o  právním státě tak nabývají smutně komický charakter. Ostatně jaký právní stát, když je v něm možné, aby neumětelské orgány činné v trestním řízení beztrestně držely několik let  v nejistém postavení obviněného předsedu  vlády (už ho měli dávno buď zprostit obvinění nebo postavit před soud, ale asi je pro ně zajímavější možnost „držet jej pod krkem“.).

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz