ŽALOBCI A POLICISTÉ NEVIDÍ, CO NECHTĚJÍ

Věnováno Aleně Vitáskové, ohrožené dovoláním nejvyššího státního zástupce, a nevinné Michaele Schneidrové,  strádající ve Věznici Světlá n.S.

Skutečnost, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal  dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Aleny Vitáskové,  dodává jeho rozhodnutí příchuť jedinečnosti, neboť je učinil nedlouho po zveřejnění záměru prezidenta republiky udělit jí 28.října státní vyznamenání. Spojení pokusu o zneuctění z jedné strany  a vysokého ocenění druhou stranou určitě není časté. Je svébytným vyjádřením nezávislosti nejvyššího žalobce, nebo možná jeho náklonnosti ke kruhům, jež Alenu Vitáskovou nenávidí, protože oklestila jejich příjmy. V každém případě právě pro tyto zvláštní okolnosti jeho dílko přitahuje pozornost.

Argumentace Pavla Zemana stojí na dvou základních pochybeních. První je víra v existenci soukromých vztahů mezi ods. Michaelou Schneidrovou a Zdeňkem Zemkem st., které neexistovaly a v celém trestním spisu o nich není jediný důkaz. Druhé je nepravdivé tvrzení, že vydáním licencí Zemkovým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 vznikla obrovská škoda, neboť získaly nárok na vysokou výkupní cenu podle cenového výměru z r.2009.

Posledně zmíněný problém vede k zamyšlení, kde se vůbec vzala fáma o dostatečnosti získání licence a uskutečnění prvního paralelního připojení jako podmínky pro získání práva na vysokou výkupní cenu. Důvod k zamyšlení je dán nejen významem otázky pro obžalované z kauzy „Vladimír Čimpera s spol.“, známé jako „kauza Vitásková“, ale skutečností, že až do převzetí výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren státní společností OTE a.s. k 1.lednu 2013  se neoprávněně obohacovaly i některé jiné firmy.  Orgány činné v trestním řízení si toho vůbec nevšimly a celý proces s Alenou Vitáskovou & spol. proběhl ve stínu omylu, který z úvah žalobce o způsobené škodě dělá bezcenný  blábol. Tím tato záležitost přetéká přes hranice tohoto soudního řízení.

Skutečnosti jsou následující: v r. 2009 vydal Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) cenový výměr, podle něhož nárok na zvýhodněnou cenu získaly elektrárny, které získaly licenci, dosáhly prvního paralelního přípojení, zapojily se smluvně do distribuční soustavy a začaly uskutečňovat komerční dodávky do sítě. Platnost tohoto výměru skončila jeho nahrazením novou vyhláškou ERÚ z r.2010, která s účinností od 1.ledna 2011 zaváděla měkčí podmínky pro získání podpory, ale současně ji drasticky snižovala. To byl důvod závodů s časem, do něhož se po vydání nového výnosu nedobrovolně zapojili všichni investoři, jejichž zařízení byla před dokončením. Stát se vůči investorům zachoval hanebně.

V této chaotické situaci se ale na webu ERÚ objevilo „výkladové stanovisko“ bývalého vedení, podle něhož pro získání vysoké výkupní ceny bylo dostačující získání licence a prvního paralelního připojení. „Výkladové stanovisko“ není právní norma a nemůže měnit pravidla, stanovená cenovou vyhláškou ERÚ. Později jeho protiprávnost konstatoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem sp.zn. 32 Cdo 1051/2015, ale také ERÚ v tzv. sporném řízení a zejména je od 1.ledna 2013 neuplatňuje státní společnost OTE a.s., na kterou přešla výplata podpory obnovitelným zdrojům. Proti škodě, která byla způsobena vydáním zmíněného „výkladového stanoviska“ je ta, kterou měla způsobit nešťastná Michaela Schneidrová, doslova jen „malina“. Ale bdělé oči protikorupční policie a olomouckých žalobců to zvysoka přehlížejí a vůbec je nenapadlo, že by někdo měl za vyvolání nákladného omylu nést odpovědnost. Podezření samozřejmě padá na představitele bývalého vedení ERÚ Josefa Fiřta, Blahoslava Němečka a Antonína Panáka z titulu jejich obecné odpovědnosti. Bezprostředním pachatelem mohl ovšem být i nižší úředník ERÚ.

Zřetelněji se rýsuje odpovědnost Antonína Panáka, který obsah „výkladového stanoviska“ dvěma dopisy účelově narouboval do myšlení vyšetřovatele Pavla Pinky, čímž umožnil rozumné rozhodnutí ředitelky licenčního odboru ERÚ  Michaely Schneidrové o nepovolení obnovy licenčního řízení vykládat jako zločin s nárokem na vysoký trest odnětí svobody. Žalobci se vytvořená situace líbila, proto omyl převzal a naservíroval na stůl soudci, který si libuje v ukládání vysokých trestů. Výsledkem je nevinná úřednice ve vězení a Alena Vitásková, po pětiletém trestním stíhání znova ohrožená dovoláním nejvyššího žalobce.

Celková škoda, způsobená vydáním „výkladového stanoviska“ je mnohem vyšší než ta, kterou v obžalobě kauzy „Vladimír Čimpera & spol.“ uvádí diletantský žalobce. Zřejmé jsou katastrofické následky dopisů Antonína Panáka policii pro obžalované. Ale původci zavádějících informací umožnili řadě firem přijít k neoprávněnému obohacení a ani „solární baroni“, ani šéfové distribučních firem nemají důvod se na ně zlobit, neboť prospěli jejich kapsám. Proto otázka jejich trestní odpovědnosti nepadla a nepadne, neboť „kde není žalobce, není soudce“ a jak známo z výroční zprávy Vrchního státního zastupitelství vOlomouci, vyhledávací činnost policie není uspokojivá. Poznamenávám, že ani někteří státní zástupci neberou úplně vážně povinnost stíhat každý trestný čin, o kterém se dovědí.  Lidé, odpovědní za vydání „výkladového stanoviska“ a autor mystifikačních dopisů policii zůstali mimo zorný úhel orgánů činných v trestním řízení. Naopak posloužili jako svědci proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové. Mohou být klidní: dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Aleny Vitáskové naznačuje, že jim ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné nebezpečí nehrozí, neboť orgány vidí jen to, co chtějí.

 

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 12

Na pokračování hlavního líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného ve dnech 1.,13.,14.,15 června 2018 se naplno projevily problémy procesů s velkým počtem obžalovaných a svědků. Zpráva ze závěru 11. dílu seriálu, že hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 30.5.- 1.6.2018, se nenaplnila: pro neúčast klíčového svědka se jednání konalo jen 1. června 2018. Plánované jednání ve dnech 13.-15.června 2018 se sice konalo, ale nadpis „Konečně svědci!“ nabyl nechtěný význam: když se výjimečně objevil některý z 25 předvolaných svědků, byla to radostná událost.

Soud v současnosti předvolává svědky, kteří vypovídali v přípravném řízení v r. 2014. Jejich zájem o účast je mizivý. Někteří se omluví, jiní ani to ne. Dva mezitím zemřeli. Ti,  kteří přijdou, upozorňují na vytrácení zážitků z paměti. Soudce jim pomáhá konfrontací výpovědi s protokoly z přípravného řízení. Pokud se svědek nedostaví, předseda senátu zjišťuje, zda strany trvají na jeho opětovném předvolání. Většinou dostane souhlas k přečtení protokolu z přípravného řízení, čehož se zprostí monotónním tichým hlasem. Obhájci mají protokoly k disposici,  takže čtení nevěnují velkou pozornost. Ústnost jednání je ale třeba zachovat.

Překvapující je výskyt svědků, kteří vypovídají o plnění úlohy „bílých koní“. Za menší nebo větší odměnu, výjimečně i bez ní, se stali jednateli, někdy i společníky, společností s ručením omezeným, podepsali různé listiny, o jejichž obsahu nic nevěděli, chodili do bank vybírat nebo vkládat hotovost, o jejímž původu nic nevěděli. Podle zásady, že neznalost zákona neomlouvá, by měli být stíháni, protože z funkce jednatele vyplývá odpovědnost. Ale zůstávají stále jen svědky. Srovnávám přístup orgánů činných v trestním řízení k nim se způsobem, jakým naložily s Alexandrem a Zdenkem Zemky, kteří jako jednatelé protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví své společnosti nedokončené (spíše téměř dokončené) zařízení fotovoltaických elektráren, aby mohli v licenčním řízení naplnit požadavek zákona  prokázáním, že jsou majiteli. Olomoucký žalobce a senát Aleše Novotného ale jejich jednání interpretoval jako potvrzení dokončenosti zařízení, jímž se pokusili o podvod, a postihl je vysokým trestem odnětí  svobody. Působí to dojmem, že olomoučtí žalobci a brněnské soudy uplatňují třídní přístup.

Mimo to ve svědeckých výpovědích zaznívají stále další a další jména lidí, kteří se přiživovali na obchodování s pohonnými hmotami a na krácení daně z přidané hodnoty, ale nikdo je nestíhá. Vyjádření žalobce v obžalobě, že na trestné činnosti se podílely také další, dosud neustanovené osoby, tak dostává konkrétní náplň. Zdá se, že do  rozšiřování sítě se zapojili ještě i další lidé než obžalovaní, takže se rozrůstala živelně a nabízí se otázka, zda bylo možné tento chaos účinně řídit z jednoho centra. To jsou ale jen otázky laika a nic se nemění na tom, že vznikla obrovská škoda, kterou státu nikdo nenahradí. Jen to možná poněkud mění pohled na příčiny jejího vzniku.

Zajímavé je i zjištění, že celní správa ani finanční úřady nevykonávaly ve firmách „bílých koní“ žádné kontroly, ani nepodnikaly jiné kroky. Od 1. ledna 2013 bylo možné neodvedenou daň z přidané hodnoty vymáhat po dodavateli, ale po žádném ze svědků nikdo nic nechtěl. Přitom celní správa sleduje  každou cisternu  s pohonnými hmotami od vstupu na území republiky až do vyskladnění, takže podklady pro  výběr daně z přidané hodnoty jsou přesně podchycené.

Časový prostor, uvolněný nepřítomností svědků, soud využívá k přehrávání odposlechů. Většinou podchycují běžná jednání, jaká provázejí činnost obchodních firem.

Celé třídenní jednání proběhlo v klidu až na krátké intermezzo dopoledne 14. června 2018, kdy došlo k bouřlivé výměně názorů mezi obž. SAZ a předsedou senátu. SAZ přednášel stanovisko k výpovědi svědka, který jej nepřímo usvědčuje z vědomé účasti na řízení daňových podvodů. Pustil se do demontáže tohoto detailu obžaloby. Když se Aleši Novotnému zazdálo, že už je toho dost, pokusil se jej zastavit. SAZ reagoval podrážděně, vědom si práva na nerušený výklad. Z obou stran padla ostrá slova. Aleš Novotný nakonec přestřelku přerušil nařízením desetiminutové přestávky.

 Pana obžalovaného se statečně zastal mladý obhájce, kterého pak předseda senátu přímo „postavil do latě“. V podstatě byl  v právu, ale marně vzpomínám, kdy nějaký soudce „postavil do latě“ státního zástupce, který bez udělení slova vpadl do řeči účastníka řízení (netýká se intervenujícího žalobce Aleše Sosíka). Taková je rovnost stran před soudem v praxi.  Aleš Novotný se právem dožaduje povinné úcty k soudci. Ale pan obžalovaný jí nedbá, když se cítí být krácen ve svých právech. Nijak si tím ovšem nepomůže, spíše vyvolává u soudců nepřátelství. Na druhé straně soud sklízí, co zasel. SAZ má za sebou již 41 měsíců vazby, přitom soud drží na účtě jeho rekordní kauci 150 milionů Kč za propuštění na svobodu, a na nedávno narozeného syna se smí podívat jen jednou za dva týdny, když mu jej přiveze manželka do vazby. K odůvodnění prodlužování vazby je soudcům každý argument dobrý, včetně lži o pobytu manželky s dítětem  v U.S.A., kam by prý mohl uprchnout. Trestná činnost, kvůli které je ve vazbě, měla spočívat hlavně v tom, že za hříšné peníze nakoupil křivá svědecká prohlášení od tajných spolupracovníků policie, kteří svůj výdělek okamžitě odevzdali policii.

Znal jsem jiného SAZ: muže, z něhož přímo sálá empatie, je vysoce inteligentní, má smysl pro humor a vyniká vybraným společenským chováním. Takový byl do té doby, než jej začalo účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců lámat další vazbou.

Poslední pokračování hlavního líčení před prázdninami proběhne ve dnech 20.-22.června 2018.

VLIV STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ NA POLITICKÉ DĚNÍ

Nadpis je zdánlivě nesmyslný, neboť státní zastupitelství stojí ze zákona mimo politickou hru, je nadstranické, profesionální a nestranné. Ale Česká televize mi připomněla, že všecko může být jinak, když do pořadu Události, komentáře dne 13.června 2018 přizvala bývalého ředitele Útvaru pro boj proti organizovanému zločinu PČR Roberta Šlachtu. Chtěla oživit vzpomínky na historickou noc z 12. na 13. června 2013, kdy jím řízení policisté vpadli na Úřad vlády ČR a „přilehlá loviště“ a spustili řetěz dějů, který skončil pádem Nečasovy vlády a zásadním přepsáním vnitropolitických poměrů naší vlasti. Soukromě si myslím, že následky jejich vystoupení měly účinky nekrvavého puče a jejich vliv dosud nedozněl.

Česká televize ovšem pozváním pouze Roberta Šlachty prokázala, že příslušné děje vnímá bez hlubšího pochopení. Povrchnost může mimochodem přenést na své diváky a deformovat jejich vnímání reality. Okolnost, že Robert Šlachta přivedl své lidi do Úřadu vlády, není tak mimořádná, jak se zdá. Elitní policejní útvary podléhají vojenské kázni a jdou prostě tam, kam je odpovědní (často ve skutečnosti neodpovědní) pošlou. Zasahující policisté mohou proto být dobře viditelným nástrojem vůle neviditelných mocných. Ale ČT se v pořadu snažila ukázat, že zásah z 13. června 2013 byl jednoznačným pochybením policie. Obratně při tom použila odkaz na trapně nepatrné trestněprávní výsledky policejní akce a jejich nepřiměřenost mohutnosti použitých policejních prostředků.  „Přišila“ policii i odpovědnost za dalekosáhlé vnitropolitické důsledky.

I když ČT24 dobovým obrazem předvedla tehdy přítomné státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s vedoucím Ivo Ištvanem, neodkryla před diváky sladké  tajemství prvořadé odpovědnosti tohoto úřadu. Jakmile totiž policie začne konat podle trestního řádu, podléhá pokynům a dozoru státních zástupců, kteří jsou skutečnými pány akcí. Podivení Dalibora Balšínka nad tím, do čeho se zkušený policista Robert Šlachta pustil, bylo proto nemístné: neměl jinou volbu (s výjimkou vzpoury, která je  trestná).  

Česká televize tak odpoutala pozornost diváků od základní velké podivnosti, kterou bylo řízení zásahu místně nepříslušnými olomouckými státními zástupci, ne-li historicky vůbec první, pak jistě nesmírně vzácný případ porušení ustanovení trestního řádu i zákona o státním zastupitelství o věcné a územní příslušnosti státního zastupitelství. Dalibor Balšínek by měl dobrý důvod podivit se nad tím, do čeho se pustil zkušený Ivo Ištvan, který v minulosti opakovaně prokázal způsobilost vzdorovat nezákonným rozhodnutím nadřízených (jednou zaplatil vyhazovem od ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila).

A už vůbec nedošlo na zamyšlení nad tím, že nasazení olomouckých žalobců na akci v Praze muselo povolit Nejvyšší státní zastupitelství nebo dokonce celou akci vyvolat. Netuším, zda rozhodl přímo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nebo vlivní bývalí komunističtí prokurátoři, jimiž se obklopil, ale je nepochybné, že odpovědnost za svržení Nečasovy vlády a zatýkání bývalých poslanců a všechny další následky leží právě zde.

Šlachtovi lidé ale možná nejsou tak nevinní, jak jsem výše naznačil. Je totiž otázka, jakými hroznými informacemi o zločinech na Úřadě vlády „nakrmili“ špičky NSZ tak, aby daly souhlas nebo přímo přikázaly vykonání „realizace“. Nepatrnost trestněprávních výsledků ale vyvolává pochybnost, zda pro rozhodnutí byly vůbec potřebné důkazy, použitelné v trestním řízení: pokud po  pěti letech ještě nic světoborného na povrch nevyplavalo, stěží lze uvěřit, že na začátku byla spousta skvělých důkazů, které časem „vyvětraly“. Spíše se zdá, že šlo o politické rozhodnutí, směřující ke svržení Nečasovy vlády,  které se o žádné důkazy neopíralo, ale neví se, kdo je vydal a jakými prostředky přiměl státní zástupce, aby se uvolili spáchat tuto nehoráznost.

Národ by měl vědět, jak to bylo, protože následky událostí přesahují zprostředkovaně až do současnosti. Jenže lid obecný se o věci zásadního významu vůbec nestará. Lidé jsou schopni vyjít do ulic a dožadovat se odstoupení Andreje Babiše, aniž by přemýšleli nad tím, že při daných poměrech ve sněmovně žádný z neúspěšných vůdců pidistran by stejně nedokázal získat důvěru rozhárané sněmovny, natož aby ještě nabídl srovnatelnou životní úspěšnost jako důkaz své způsobilosti vést stát. A poslanci raději za peníze daňových poplatníků maří čas žvaněním o novičoku a jiných nesmyslech, než by se domáhali vysvětlení skandální akce z 13.června 2013. K tomu přidávají vyčítání Andreji Babišovi, že je ochoten přijmout podporu KSČM, když mu svou neochotou vstoupit do jeho vlády jinou cestu uzavřeli.

„Realizace“ z 13. června 2013 není v polistopadovém vývoji státu jediným případem sporných zásahů státních zástupců do veřejného života. Mechanismus ovlivnění politické situace a způsob provedení a závažnost následků bývají různé, ale jedno je spojuje: beztrestnost původců a vykonavatelů. Proto nám hrozí, že se podobné úkazy budou zase někdy opakovat.

Nemusíme ostatně chodit daleko: jednoho případu zneužití trestního řízení pod velením státního zástupce  jsme právě svědky ve stíhání Andreje Babiše. Z logiky věci vyplývá, že vyvolání trestního řízení mělo posloužit k oslabení hnutí ANO ve volbách. Když se nepodařilo, slouží jako nástroj úsilí o připravení Andreje Babiše o výsledek volebního úspěchu. Provedení je jiné než při svržení Nečasovy vlády, ale účel je podobný. Nerojí se masy policistů, vše probíhá v klidu a hlavně v souladu se zásadou „ co se vleče, neuteče“. Političtí odpůrci a s nimi spolčení novináři mají spolehlivou základnu pro rozvíjení útoků na nežádoucího  vetřelce. A vždy se dá zhodnotit „náhodná“ shoda úkonů s nějakými politickými událostmi. Zajímavá je například časová blízkost druhého jmenování předsedou vlády  a prvního výslechu obviněného. Andrej Babiš a jeho obhájci brojí proti vyšetřovateli Pavlu Nevtípilovi, ale uniká jim rozhodující úloha dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, který rozhoduje o tom, jaká krmě se připraví se surovin, dodaných policií.   Dozorový státní zástupce zřejmě nepohání policii k rychlejšímu postupu. Nemá kam spěchat: již dávno mohl mít dost důkazů, aby mohl buď zastavit trestní stíhání nebo naopak podat obžalobu. Je jasné, že do  zastavení trestního stíhání se nehrne, protože by mu vyneslo různé projevy nelibosti: vždyť by Babišovy odpůrce připravil o cenný nástroj soustavného ostouzení. Může pokračovat v podpoře vyvolávání politických turbulencí libovolně dlouho, protože je apolitický, procesně nezávislý a zákon neporušuje. Že umožňuje udržování země ve stavu politického chaosu ? Koho to zajímá ?

Pokud běží trestní stíhání, je možné každý den otravovat vzduch tvrzením, že je nepřípustné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný předseda. Andrej Babiš má resignovat, podrobit se úkonům trestního stíhání a až (pokud ovšem) se očistí, vrátit se. Kdyby odpůrce poslechl, měli by vyhráno, protože velký trestní proces zpravidla trvá déle než funkční období vlády.  Útočí na něj představitelé stran, které spravovaly justici mnoho let a dovedly ji do stavu, v kterém se občas do vězení dostanou nevinní lidé a naopak zločinci se nestíhají. Presumpce neviny politikům nic neříká, ač pojem právní stát skloňují ve všech čtrnácti pádech. Nevadí jim, že překážením ustavení vlády poškozují stát, jemuž se zavázali sloužit.

Ostatně správnost Babišovy neústupnosti potvrzuje čerstvý příklad kauzy Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Přežila pětileté trestní stíhání, během něhož se musela zúčastňovat časově náročného hlavního líčení, trvajícího od 2. června 2014 do 22.února 2016, a pak ve strachu z hrozícího trestu odnětí svobody v trvání 8 ½ roku čekat do 17. ledna 2018 na rozsudek odvolacího  soudu. Po  celou dobu čelila mediální štvanici, založené na tvrzení o mravní neslučitelnosti výkonu funkce s postavením osoby trestně stíhané či dokonce nepravomocně odsouzené. Neustoupila, setrvala v úřadě do konce mandátu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Její předčasný odchod z úřadu by nikomu neprospěl a úplné náhrady škody by nedosáhla. Pokud se Andrej Babiš rozhodl jít stejnou cestou, vystavil se náročné zkoušce odolnosti, ale jeho postoj je rozumný, přiměřený reálnému stavu trestního řízení v ČR.

Pan státní zástupce Jaroslav Šaroch ale nespěchá ani s podáním obžaloby, ačkoli bude vítanou příležitostí k dalšímu kamenování předsedy vlády. Její zpřístupnění může totiž přinést rozčarování, a to i politickým odpůrcům Andreje Babiše. Může se ukázat, že argumentace žalobce stojí na podobném nesmyslu jako obvinění Aleny Vitáskové, že se prohřešila, když nevyvodila závěry z neexistujících osobních vztahů Michaely Schneidrové se Zdeňkem Zemkem st. Tuto  možnost považuji za dosti pravděpodobnou. Neznám argumentaci sdělení obvinění, nicméně mám pochybnost, že žalobce vykouzlí obžalobu, která by Andreji Babišovi pomohla do vězení. Trestní právo je totiž adresné a velmi formalistické. Ze zprávy OLAFu lze vyčíst, že došlo ke správnímu pochybení, na němž se podílel příslušný dotační úřad (kde je jeho odpovědnost ?). Adresnou odpovědnost jednotlivců z ní nelze vyvodit. Správní pochybení není vždy a za každých okolností trestným činem, činí jej z něj úmysl a způsobená škoda. K trestnému činu dotačního podvodu dojde buď použitím dotace k jinému účelu než k tomu, pro který si ji žadatel vyžádal, nebo uvedením nesprávných údajů v žádosti. V daném případě dotace posloužila svému účelu. Zbývá pouze možnost zadání nesprávných údajů. Pochybuji, že by Andrej  Babiš osobně vyplnil žádost. Nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani provozním ředitelem, nemohl tedy za společnost jednat. Mohlo by případně přicházet v úvahu spáchání trestného činu účastenstvím, ale je sporné, zda by se podařilo účastenství doložit.  Je pravděpodobné, že v obžalobě bude mít Andrej Babiš okrajové postavení. To  je další důvod,  proč je tlak na jeho vypuzení  z postavení předsedy vlády zcela nepřiměřený malému významu této jeho slabiny.

Mohli bychom si ještě dlouho povídat o úloze státních zástupců v medializovaných kauzách, jako bylo  trestní stíhání Jiřího Čunka (kdo si dnes pamatuje, že vypukla „válka žalobců“?), Petra Lessyho, Víta Bárty, Martina Bartáka a dalších, ale každý má možnost si najít informace v elektronických archivech. Politické strany, pod jejichž vládou se tyto věci děly, jsou dočasně oslabené a nevládnou mocí výkonnou.

Je proto na čase, aby nová vláda využila příznivé politické konstelace k zastavení prodlužování řetězce účelově vyvolaných trestních kauz, určených k likvidaci veřejně činných osob nebo k ovlivnění politických poměrů v zemi. Nepůjde to jinak než důsledným vyvozováním důsledků vůči jejich původcům a vykonavatelům. Jako vhodný začátek nápravy by se mi líbilo objasnění pozadí účinkování policie a olomouckých žalobců při útoku na Úřad vlády ČR v noci z 12. na 13.  června 2013. Jsem zvědav, zda by byl olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan při objasňování událostí stejně sdílný jako ve výroční zprávě svého úřadu, a zda by se podařilo nejvyššího státního zástupce  Pavla Zemana vyvést z ustálené pozice „brněnské sfingy“.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 12

Týrání vazbou pokračuje

V mezidobí od vydání 11. dílu seriálu dne 4. května 2018 se dočkaly neobvyklého ohlasu mimo soudní síň některé události, popsané v 10. dílu. Bezohlednost, s kterou soud nakládal se soukromými daty obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ), uloženými v paměti jeho iPadu a iPhonu, vyvolala pobouření. Jako první reagoval již 1.dubna 2018 spolek Chamurappi z.s. předložením návrhu na kárné stíhání předsedy senátu. Předseda soudu na něj vůbec nereagoval, čímž si rovněž přivodil návrh na kárné stíhání a současně vyvolal přenesení návrhu proti soudci Michalu Kabelíkovi na vyšší stupeň. Teprve pak se  probudil ze snění o nedotknutelnosti soudců a nechal návrh  z 1. dubna vyřídit místopředsedou soudu jako pouhou stížnost na chování soudce a  zamítnout jej. Jeho úkon je ovšem nulitní, protože přišel až po procesní lhůtě a po přenesení návrhu k vyšší instanci. Mezitím již ale také zájem o potrestání soudce Michala Kabelíka projevila Česká advokátní komora a ozval se i poslanec Marek Benda podáním kárného podnětu ministrovi spravedlnosti. Budoucnost ukáže, zda předseda soudu arogancí vůči spolku Chamurappi z.s. soudci Michalu Kabelíkovi skutečně prospěl.

Chamurappi z.s. současně napadl stížností na chování senát Krajského soudu v Brně předsedkyně Markéty Jirsové, který k odůvodnění dalšího týrání SAZ vazbou použil lež o pobytu manželky a syna  pana obžalovaného v U.S.A., kam by prý za nimi mohl uprchnout. Ve skutečnosti manželka  i syn žijí v Praze  a pana obžalovaného pravidelně navštěvují. Těsně před vypršením procesní lhůty stížnost zamítl místopředseda soudu Aleš Flídr písemností poněkud nestandardního provedení. Své úvahy zahájil tvrzením, že senát vydal rozhodnutí v neveřejném zasedání a proto je stížnost „naprosto absurdní“. Jediný možný výklad jeho výroku je takový, že pokud jsou soudci při rozhodování sami mezi sebou, smí se chovat jako chátra. Pokračoval pak ve stejném duchu. Tvrdil, že vedení soudu nesmí zasahovat do rozhodovací činnosti soudců, ač nebyla těžištěm stížnosti, která směřovala proti sprosté soudcovské lži. Opřel se o zamítnutí různých podání obhájců SAZ Vrchním soudem v Olomouci  a Ústavním soudem, s nimiž stížnost spolku Chamurappi z.s. nemá nic společného. Prohlásil doslova, že jako státní úředník „musí stát v pozoru“ před zmíněnými rozhodnutími a zakončil sdělením, že stížnost vnímá jako „naprosto nesmyslnou“. Nepokusil se obhájit použití lži ani slůvkem, čili stížnost věcně nevyřídil.

Celá historka je ukázkou pokleslých mravů účelového uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců, kteří ve snaze udržet kauci 150 milionů Kč na účtě a jejího beneficienta za mřížemi se nezastaví před žádnou zvráceností. Nemravné chování si mohou dovolit, protože v zádech mají představené typu Aleše Flídra, kteří zakryjí každý jejich přehmat.

Nezbývá než doufat, že vstup silných stěžovatelů do děje způsobí, že otalárovaní škodiči dostanou konečně zaslouženou odměnu.  

Toto vše se odehrávalo vpředvečer a souběžně s pokračováním hlavního líčení ve  dnech 7.-8.června 2018 před senátem  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka v trestní věci obž. SAZ & spol. Program nebyl předem dán, pouze se předpokládalo, že senát po 40 dnech od doručení rozhodne o další žádosti týraného SAZ o propuštění z vazby. Celé jednání zřejmě směřovalo k vyhlášení očekávaného rozhodnutí, a to na obou stranách.  Nebyli předvedeni žádní svědci, předseda senátu se pouze pustil do zkoumání dodatečně dodaných věcných důkazů. Také se snažil získat orientaci v souběžných procesech, týkajících se SAZ a některých dalších obžalovaných. Většinu času vyplnila prohlášení obžalovaného SAZ, doplněná vstupy  jeho obhájců.

SAZ opět prokázal, že nemarní čas nuceného pobytu ve státní péči: k malé radosti soudců studuje nejen  judikáty vrcholných článků české justice, ale také Evropského soudu pro lidská práva a k tomu odbornou literaturu. Takto načerpanými poznatky pak doslova utlouká argumenty cynických zastánců nutnosti prodlužování jeho vazby. Například dovedně aplikoval na situaci v projednávané kauze úvahy místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka o slábnutí důvodů pro uvalení vazby předstižné v případě, že skupina spolupachatelů byla rozprášena. Mělo by to platit i v tomto procesu: všichni účastníci vykonstruovaného zločineckého uskupení jsou spoluobžalovanými SAZ v této kauze, v které základním nástrojem dokazování je policejní provokace s použitím svědků, kteří si spoluprací s policií zajišťují beztrestnost. Představa, že se SAZ po propuštění z vazby znova pustí do žalované činnosti s takovou sebrankou, je přímo směšná.  

Velmi přesvědčivě se SAZ dovolával rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci sčítání délky vazeb, uložených v různých řízeních. Složením kauce v rekordní výši 150 milionů Kč dosáhl propuštění z vazby po 22 měsících. Znova se dostal do vazby na začátku prosince r.2016. Do konce června bude tedy mít za sebou dalších 19 měsíců, tedy celkem v obou řízeních 41 měsíců, ale maximální přípustná délka vazby při dané právní kvalifikaci v obou souběžných procesech je 36 měsíců. Obě kauzy spolu souvisí a v případě, že soudy pana obžalovaného odsoudí  v obou, uložením souhrnného trestu dojde k jejich faktickému sloučení. Na pozadí citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva lze pochopit rozhořčení pana obžalovaného nad drcením lidských práv jeho a jeho rodiny dalším prodlužováním vazby nad hranici tří let. Potíž ovšem spočívá v tom, že tuto námitku posoudil na základě ústavní stížnosti pana obžalovaného Ústavní soud nálezem, který je závazný pro všechny soudy a rozhodl přesně opačně. Pokud by se soudce Michal Kabelík přidržel zdravého selského rozumu a uznal právě z uvedeného důvodu, že už je toho týrání vazbou dost, určitě by z úřední povinnosti podal stížnost žalobce a lháři ze stížnostního senátu by rozhodnutí právem zrušili. Právní formalismus obvykle vítězí nad zdravým selským rozumem, zvlášť je-li motivován záští k obviněnému. Nicméně se dá předpokládat, že dostane-li se tato záležitost do rukou Evropského soudu pro lidská práva, pravda pana obžalovaného zvítězí a česká justice utrží ostudu na mezinárodním poli.

Významným námětem vyjádření pana obžalovaného bylo prohloubení obrazu procesu, vedeného s použitím spolupracovníků policie, kteří si patrně spoluprací zajišťovali beztrestnost za své vlastní skutky. V té souvislosti pan obžalovaný připomněl jiný případ pokusu o získání křivého svědectví proti němu policejním vydíráním spoluobžalovaného Michala Šimáka , o němž se veřejně jednalo při hlavním líčení u Krajského soudu v Brně v tzv „daňové kauze SAZ“ v březnu r.2016. Tam měli policisté vydíráním nutit obviněného, aby svědčil proti SAZ, kterého vůbec neznal. Případ začala vyšetřovat GIBS, ale Vrchní státní zastupitelství v Olomouci jí věc odebralo, předalo policii a tam patrně vyšuměla do ztracena.

SAZ si samozřejmě znova stěžoval na používání lží k odůvodnění nutnosti prodloužení  vazby a na zásahy do jeho soukromí.

Předseda senátu nakonec takřka nepozorovaně přešel do vazebního řízení, které zúžil na prosté oddrmolení (pardon, vyhlášení) usnesení, jímž se SAZ ponechává nadále ve vazbě. Stručné odůvodnění nepřineslo proti předchozímu usnesení nic nového až na malichernou drobnost: zatímco v minulém odůvodnění se vyjádřil pohrdavě o nabídce společenské záruky Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, tentokrát znectil i spolek Chamurappi z.s., aniž by při tom Šalamoun vynechal.

V souhrnu výsledek uplynulých dvou dnů hlavního líčení v této kauze působí dojmem, že v případě vyhlášení soutěže o nejhorší zacházení s vazebně stíhaným obžalovaným v ČR by účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců zvítězilo s velkým náskokem před ostatními účastníky soutěže. Vazba je nepřiměřeně dlouhá, zčásti zcela neúčelná, stát drží na svém účtě 150 mil. Kč, aniž by kauce plnila účel,  a bez pomoci policejních provokatérů by vyvolání vazebního stíhání nebylo možné. Abstrahováním z obsahu obvinění snadno dospějeme ke zjištění, že pan obžalovaný si opatřoval důkazy pro svou obhajobu v „daňové kauze“, což je jeho právem. Získal nepoužitelná  svědecká prohlášení, za která odvedl státu prostřednictvím policejních provokatérů nehorázné částky, ale u soudu je nepoužil, byť na to měl devět jednacích dní.

LIDSKÝ ODPAD ČEKÁ NA ROZSUDEK

U nejmenovaného soudu před senátem předsedkyně Odklízečky Lidského Odpadu (dále jen OLO) dozněly před nedávnem závěrečné řeči ve velmi zajímavé trestní kauze. Paní předsedkyně proslula neuctivým postojem k obhájcům a názorem, že obžalovaní obecně jsou lidský odpad, takže nadpis článku je přiměřený poměrům.

Případ je zajímavý mnoha nezvyklými záležitostmi. Hned první je obžaloba, kterou dodalo místně nepříslušné státní zastupitelství, které si jinak činí nárok na vysoké mínění o úrovni práce svých státních zástupců. Prošly mi rukama desítky obžalob, ale něco tak nedbale zpracovaného jsem dosud neviděl. Autorka vložila od úst jednoho z obžalovaných úplný přepis výpovědi spoluobžalovaného v přípravném řízení, vedeném v zahraničí. Oznámením jejího  výkonu nadřízeným bych jí ale neublížil, protože objektivní lhůta pro zahájení kárného řízení dávno vypršela.

Žalobkyně obvinila jedenáct jednotlivců a jednu právnickou osobu, že v určitém období v úmyslu krátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty vyrobili téměř 1,4 miliony cigaret, označených značkou Marlboro, skladovali čtyři tuny nelegálně opatřeného tabáku a zhruba 900 kg cigaretového odpadu, přičemž měli v úmyslu vyrábět cigarety a prodávat je na černém trhu. Způsobili škodu neodvedením daně a zásahem do práv společnosti Philip Morris ČR a.s. k ochranné známce. Popis  dělby činností obžalovaných při zprovozňování linky je víceméně přesný.

Řídícím jádrem skupiny jednotlivců jsou dva sourozenecké páry, které se mezi sebou lišily úlohami i typem osob. Jsou natolik odlišné, že mi připadá vhodné označit je výstižnými přezdívkami jako Slušňáky (obž.č.1 a 2) a Rošťáky (obž. č.3 a 4). Označení je ovšem jen přibližné, protože o tom, zda  z pohledu souzeného skutkového děje Slušňáci jsou skutečně slušní a Rošťáci skutečně zlobiví,  musí  teprve rozhodnout senát paní OLO. Ve vztahu k Rošťákům již vlastně určitým způsobem rozhodl, ale o tom až níže.

Celý děj spustil starší z Rošťáků (dále Rošťák č.3), který je postava až románová. Až dosud si nastřádal 22 let života za mřížemi, pěkně rozporcovaných do tří přibližně stejných dávek. V současné době si odbývá tresty ze dvou rozsudků: z německého za obchodování s drogami, z pražského za brutální vydírání Slušňáků, v úhrnné výši 15 let. Svědek,  který se s ním seznámil ve vazbě, o něm soudu řekl, že se převážně živil podvody, vydíráním a obchodováním s drogami. Jeho bratr (dále Rošťák č.4) je postava méně výrazná, s trestním rejstříkem jen lehce ušpiněným, živící se většinou poctivě, ale v případě potřeby ochotně pomáhající bratrovi, jehož se asi bojí.

Slušňáci jsou podnikatelé s dlouhou tradicí obchodování s různými komoditami, jejichž firmy od založení již odvedly do státní pokladny na daních zhruba 90 milionů Kč. Mají čisté trestní rejstříky a v místě bydliště dobrou pověst. Mimo jiné se živí pronajímáním prostor pro skladování a výrobu. To se jim stalo osudným.

Rošťák č.3 příležitostně zakoupil linku na výrobu cigaret, kterou chtěl původně zkompletovat a prodat s obrovským ziskem na Ukrajinu. Udával pořizovací cenu v desítkách milionů Kč a chtěl za ni dostat rovnou „stovku“. Podle znalce ale měla linka cenu sotva tří milionů Kč. Je zajímavé, že v r.2010 prodávající  za několik měsíců po prodeji zmizel a jeho zmizení dosud nebylo objasněno.

Se zprovozňováním začal  Rošťák č.3 ve svém kraji. Podle některých svědků se mu dařilo a začal i vyrábět. Odtud snad mají pocházet cigarety, o nichž je řeč v obžalobě. Je to pravděpodobné, protože v té době cigaretami ručil za půjčku několika desítek tisíc korun. Časem ale Rošťák č.3 pocítil potřebu linku přemístit. Tehdy prostřednictvím společného známého navázal styk se Slušňáky a někdy na přelomu let 2011/2012 zařízení převezl do jejich skladu, značně vzdáleného od původního stanoviště.

Zprávy Slušňáků a Rošťáků o  tom, co se dělo dále, se shodují pouze v tom, že zprovozňování se tentokrát nedařilo. Pokud se na strojích něco vyrobilo, byl to nepoužitelný odpad. V podstatě o tom vypovídají také ostatní obžalovaní, kteří pracovali přímo na zprovozňování zařízení. Vesměs také tvrdí, že jejich úkolem byla příprava strojů na prodej. Mladší z Rošťáků vykonával nad nimi dozor, někdy i ve skladu přespal. Starší dojížděl jen velmi  vzácně. Slušňáci přímo k lince nechodili, ale poskytovali organizační pomoc: když bylo třeba, nechali vyrobit nějakou součástku nebo obstarali materiál, sehnali lidi. V žádném případě nešlo o úkony zásadního významu.

Slušňáci  si na Rošťáka č.3 stěžovali: neplatil nájemné a dokonce je časem začal terorizovat. Zvlášť nepříjemný začal být, když ukrajinský zájemce ztratil kvůli průtahům chuť linku koupit. Přesto sliboval, že dlužné nájemné uhradí, až stroje prodá. Zatím je ale přinutil, aby mu darovali několik desítek tisíc Kč. Slušňáci mu pomáhali dílem ze strachu, dílem se záměrem konečně se zbavit jeho i strojů. Podle Rošťáků to bylo ale jinak: nejdříve měli Slušňáci zájem o odkoupení baličky, ale nakonec se rozhodli pro koupi celého zařízení. Z podání Rošťáků ale není zcela jasné, zda Slušňáci také chtěli linku prodat dále nebo zda hodlali provozovat nelegální výrobu cigaret. 

Pokusům o zprovoznění linky učinili v srpnu r.2012 přítrž policisté a celníci, kteří vpadli do skladu, zadrželi všechny přítomné a zabavili vše, co mohlo souviset s výrobou cigaret, včetně strojů. Nalezli výše zmíněnou zásobu cigaret, tabáku a tabákového odpadu. Celní správa vyměřila daň z nalezených cigaret a tabáku ve výši cca 10 milionů Kč, kterou Slušňáci jako skladovatelé okamžitě zaplatili, ač zdaněné zboží zřejmě není jejich majetkem.

Kdyby se toto vše odehrálo v sousedním Slovensku, drama by možná zaplacením daně skončilo, protože podle tamní právní úpravy může soud uznat uhrazení daně za projev účinné lítosti a trestní stíhání zastavit. Jsme ale v České republice, jejíž právní úprava tuto možnost neposkytuje, proto se Slušňáci i Rošťáci a všichni, kdo aspoň na chvíli pomáhali při zprovozňování linek, dostali do počátečního seznamu obžalovaných.

Až o několik měsíců později došlo k dramatickým událostem. Slušňáci byli vlákáni pod záminkou obchodních jednání do jakéhosi hotýlku poblíž Prahy, kde je napadli zakuklenci, řízení Rošťákem č.3 a přinutili je podepsat listiny, jimiž se stali majiteli linky na výrobu cigaret, zavázali se zaplatit za ni Rošťákovi č.3 několik desítek milionů Kč, dali mu do zástavy své nemovitosti a podepsali sérii blanketních  směnek. Na tomto základě byla uvalena exekuce na jejich  majetek. Slušňáků se ujala policie a Rošťák č.3 se dostal před soud a do vězení. Podařilo se také zastavit exekuci na majetek Slušňáků, ale místně příslušnému soudu to  trvalo pět let.

Trestní řízení soudní k výše popsanému skutkovému ději má překvapivou zvláštnost: Rošťáci vypadli ze seznamu obžalovaných. V den zahájení hlavního líčení se Rošťák č.3 nacházel ve vazbě v Německu. Soudkyně OLO mu poslala obsílku, ale nepostarala se o eskortu. Když se nedostavil, vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání pro údajnou bezúčelnost zastavila. Teoreticky mu mohla při ukládání souhrnného trestu přidat ještě až 2,5 roku, ale pokud by přihlížela k rozsudku německého soudu, dostala by se přes hranici výjimečného trestu. Rošťák č.3 tak vlastně vyšel ze šlamastyky bez trestu. Působí to dojmem, jako by bylo výhodné páchat trestnou činnost ve velkém.

Později senát paní OLO vyloučil do samostatného řízení také věc Rošťáka č.4. V tomto případě ale dosud  neznám výsledek.

V každém případě Rošťák č. 3 již má „své jisté“, ví, že mu k trestu za vydírání nic nepřibude. Jistě je soudkyni OLO vděčný. Když jej za této situace použila jako korunního svědka, odvděčil se. Projevil vynikající výřečnost a schopnost manipulovat. Škodil Slušňákům ze všech sil a přecházel až do osobního napadání, které soudkyně nijak nebrzdila. Naopak jej chránila před dotěrností obhájců a obžalovaných, když mu kladli otázky, na které nechtěl odpovídat s odůvodněním, že jde o informace, které hodlá použít v připravovaném řízení o povolení procesu.

Všichni ostatní naproti tomu žijí v nejistotě, protože žalobce pro ně požaduje různě vysoké tresty. Pokud by senát předsedkyně OLO vyšel vstříc návrhu na potrestání Slušňáků, dostali by se přibližně na stejnou úroveň trestu, jakou soud vyměřil Rošťákovi č.3 za jejich vydírání s použitím násilí. Proti Rošťákům jsou ale na tom hůře, protože bez jejich finanční účasti uhradili škodu.

Do dokazování vstoupil jako deus ex machina svědek, který se vrátil z výkonu velmi dlouhého trestu za přepravu drog  a předstoupil před soud s vyprávěním o tom, jak se kdysi dávno podílel  se Slušňáky na nelegální výrobě cigaret. Na otázku, proč se svědectvím přišel tak pozdě, poukázal nejen na svou nedobrovolnou nepřítomnost, ale také na běh lhůty promlčení. Motivem k podání svědectví mu měla být satisfakce.   Pokud bylo jeho vyprávění pravdivé, trestnost jednání by byla promlčená a obsah vyprávění jde mimo žalobní rámec. Ovšem deus ex machina se odvolal  na dalšího svědka. Ten ale zjevně nevěděl, o čem je  řeč a výpověď nepotvrdil.

Vina má být obžalovanému prokázána bez důvodných pochybností. Předpokládám,  že senát předsedkyně OLO nebude považovat Slušňáky za majitele strojního zařízení. Netuším, jak vyhodnotí závažnost úkonů pomoci, kterou Rošťákovi č.3 poskytli, popř. zda jim uvěří, že pomáhali ze strachu a ve snaze se jej co nejdříve zbavit. Kritické pro ně bude posouzení jejich vztahu k zajištěnému tabáku a cigaretám. Slušňáci tvrdí, že jde o majetek Rošťáků, kteří naopak ukazují na ně. Je ale pravda, že mimo výpovědí Rošťáků  jediným důkazem v neprospěch Slušňáků je výpověď svědka, který má s nimi nevyřízené účty a svědčí, že jeden ze Slušňáků řídil překládání tabáku z kamionu dodavatele do jeho. Naproti tomu policie nevyvinula dostatečné úsilí, aby identifikovala kamiony dodavatele a jejich řidiče, ačkoli s pomocí záznamů z mýtných bran je mohla vystopovat. Neodhalila tak dodavatele tabáku a nezjistila, kdo jej objednal a zaplatil. Je to trestuhodné a jako laik si myslím, že paní předsedkyně OLO měla morální právo odmítnout obžalobu s fatálními děrami v dokazování. Odůvodnění rozhodnutí soudu v části, týkající se této neodpustitelné mezery v dokazování, se zřejmě za daných okolností neobejde bez oblíbené floskule „soud uvěřil…“ či „soud neuvěřil…“. Tato část procesu ukazuje, jak nebezpečná může být snaha o urychlení trestního řízení přenesením dokazování před soud, pokud se zvrhne v tolerování zjevné nedokončenosti přípravného řízení.

Všichni ostatní obžalovaní  jsou závislí na tom, jak soud posoudí společenskou nebezpečnost jejich neumětelství  při pokusech o oživení výrobní linky.

A nepřehlédnutelná je skutečnost, že mezi svědky, kteří svědčí v neprospěch Slušňáků, jsou jedinci s čistým trestním rejstříkem bílými vranami.  

Dá se předpokládat, že prvostupňový rozsudek, spočívající na chatrném základu děravé soustavy důkazů a výpovědích svědků pochybné věrohodnosti, se nebude všem líbit. Jeho další vývoj v případě podání odvolání kýmkoli bude jistě zajímavý.

                                                                                                                                                                                                 

ÚSTAVNÍ SOUD KE KAUZE SHAHRAMA ZADEHA

Dne 4. května 2018 vyhlásil Ústavní soud ústavní nález z 24. dubna 2018 k ústavní stížnosti obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, která je od r.2014  v pořadí již sedmá, vztahující se k uvalení vazby na něj. Ústavní soud ji zčásti zamítl, zčásti odmítl. Jeho rozhodnutí nevyvolalo senzaci, novinářské zprávy o jednání byly vesměs věcné. Novináři ale nevěnovali pozornost upozornění soudkyně zpravodajky  Kateřiny Šimáčkové, že soud se nezabýval důvody trestního stíhání stěžovatele ba ani věcnými důvody vazebního rozhodnutí, neboť stížnost se týkala pouze procesních záležitostí. To je informace velmi důležitá pro občany, kteří nemají zájem zabývat se právními zákruty rozhodnutí, nicméně zprávě přizpůsobují své postoje ke kauze a obžalovanému.

Nevyhovění ústavní stížnosti není důvodem ke škodolibosti: vyhovění by nejspíš nemělo za následek okamžité propuštění na svobodu.

Důležitá je také skutečnost, že ústavní nález je „rozhodnutím o minulé válce“, neboť ústavní stížnost se týká soudních rozhodnutí z 27. září  a 19. října r.2017. Od té doby šel vývoj dál, napadená rozhodnutí již převrstvila nová a týrání pana obžalovaného a jeho rodiny nesmyslnou vazbou nerušeně pokračuje. Jen argumenty k jeho odůvodnění jsou stále ubožejší a upadly až k použití nestydaté lži senátu Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a dítěte v U.S.A., kam by prý mohl za nimi uprchnout.

Při poslechu vyhlášení ústavního nálezu a četbě jeho písemného vyhotovení jsem si jako laik vybavil známý vtip o dvou právnících s třemi právními názory a výrok, jenž jsem kdysi slyšel z úst nejmenovaného soudce Nejvyššího soudu ČR „komu chceme, tomu pomůžeme…“. Při vší úctě k Ústavnímu soudu si myslím, že jeho rozhodnutí k některým bodům stížnosti není jediné možné.

Bez výhrady lze přijmout výrok, že stížnostní soud nemohl současně s prodloužením vazby rozhodnout o vrácení kauce 150 milionů Kč: je logické, že o tom by mohl rozhodnout pouze senát, který počátkem r. 2016 kauci přijal. Oceňuji při tom, že soudkyně zpravodajka připustila, že držení  kauce soudem a pokračující věznění pana obžalovaného je zásahem do majetkových práv složitelů kauce, proti němuž by se mohli sice bránit, avšak přiměřeným postupem. Dovedu si ovšem živě představit, že po vrácení kauce a po propuštění pana obžalovaného z vazby Městským soudem v Brně by někoho zcela jistě napadlo, že ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně mu hrozí vysoký trest, pojistka kaucí odpadla a proto: šup s ním znova za mříže.

Formálně správné je na první pohled odmítnutí argumentace stěžovatele o překročení povolené tříleté hranice trvání vazby, ke kterému došel sečtením pobytu ve vazbě Krajského soudu v Brně a té současné. Ústavní soud namítá, že nelze sčítat doby pobytu ve vazbě ve dvou rozdílných řízeních. V daném případě jde ale o procesy navzájem těsně propojené. Vždyť pana obžalovaného vzali po několika měsících svobody znova do vazby, protože si obstarával důkazy, jimiž se údajně chtěl hájit (ale nakonec nehájil) ve „velké daňové kauze“. Pokud by Ústavní soud „splynutí“ obou kauz uznal a na argument stěžovatele přistoupil, bylo by to jistě neobvyklé, ale nepochybně humánní. Pro pana obžalovaného a jeho rodinu je strašlivá souhrnná délka  vazby tíživá a okolnost, že ji čerpá ve dvou dávkách, jejich utrpení nezmírňuje. Ovšem trestní řád pojem humánního rozhodování nezná a v zkostnatělém myšlení strážců spravedlnosti se nevyskytuje.

Zato mě přímo pobuřuje tvrzení, že doba sepsání a  doručení písemného vyhotovení rozhodnutí se nezapočítává do doby trvání celého cyklu vazebního rozhodnutí. Soud takto odmítl námitku trvání vazebního řízení na obou stupních po dobu 85 dní, což zhruba dvojnásobně převyšuje hranici 6 týdnů, stanovenou Evropským soudem pro lidská práva. Podle Ústavního soudu ale ve skutečnosti řízení trvalo přibližně jen měsíc a půl, neboť čekání na sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do ní nepatří, takže lhůta dle ESLP byla zachována. Stěžovatel prý měl možnost informovat se o rozhodnutí stížnostního senátu telefonicky nebo návštěvou soudu. Jenže pro vyhodnocení odůvodnění rozhodnutí a stanovení dalšího postupu obhajoby je nezbytné mít v ruce písemné vyhotovení. Kusá telefonická informace je nedostatečná. Doba sepsání a doručování písemného rozhodnutí je pro vazebně stíhaného mrtvým časem. Ostatně i lhůty pro podání případného mimořádného opravného prostředku se nepočítají od data samotného rozhodnutí, ale až od jeho doručení.

Ústavní soud přitakal krácení ústavně chráněného práva stěžovatele na dvoustupňové řízení, když schválil rozhodnutí stížnostního senátu nerozhodnout o stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, protože podáním obžaloby ztratil oprávnění do vazebního řízení zasahovat. Ústavní právo stěžovatele tak prý nedoznalo újmy. Známe ale jiná rozhodnutí, podle nichž za zmíněné situace má rozhodnutí o stížnosti přejít na senát, příslušný pro hodnocení opravných prostředků, uplatněných v průběhu hlavního líčení. Dva právníci mají tři názory, komu chceme, pomůžeme…

Stěžovatel také namítal, že v rozhodnutí vazebního soudu scházel výrok o jeho ponechání ve vazbě a měl být proto propuštěn na svobodu. Ústavní soud k tomu uvedl, že výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě je i nadále pravidlem, ale slovní ekvilibristikou nakonec dospěl k popření svého vyjádření tvrzením, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Ze srovnání plyne, že vždy platí především to, co škodí obviněnému.

Ústavní soud dále odmítl stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nevypořádaly se přiměřeně s jeho výhradami a nezvážily přiměřenost délky trvání vazby s přihlédnutím k slábnutí důkazů. Ústavní soud si umyl ruce upozorněním, že není součástí soustavy trestního soudnictví, nicméně nakonec uznal, že obecné soudy v tomto případě měly právo opakovat ve svých rozhodnutích dřívější argumentaci, pokud důkazní situace nedoznala výrazných změn. V tom je ale jádro pudla: již v době vydání napadených rozhodnutí důkazní situace, na které stojí obžaloba, začala dostávat trhliny. Ovšem soud, který je nechce vidět, je nevidí a Ústavní soud s radostí jeho zaslepenost posvětí, neboť věcnými námitkami stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů se s pocitem ulehčení raději nezabývá, neb nemusí, protože není součástí trestního soudnictví a da capo al fine jako v té písničce o psovi, který jitrničku sežral v kuchyni maličkou.

Tento ústavní nález nemůže současnou situaci pana obžalovaného ovlivnit, neboť obecné soudy  později opět rozhodly o jeho ponechání ve vazbě. Dnes je pro něj důležité, že došlo k podstatnému vývoji důkazní situace, což by mělo ovlivnit rozhodnutí soudu při blížícím  se novém přezkoumání vazebních důvodů. Není ovšem vyloučeno, že bez ohledu na to důsledný stěžovatel napadne ústavní nález stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který již jednu jeho stížnost přijal k projednání.

.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 11

Pokračování hlavního líčení v trestní věci obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) & spol. u senátu  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka ve dnech 2. a 3. května 2018  bylo zasvěceno přehrávání odposlechů a čtení listinných důkazů. Je to dění nepříliš zábavné, které účastníci částečně přežívají souběžným využitím času k jiným činnostem: k psaní na notebooku, šeptanými rozhovory se sousedy, podřimováním nebo i flirtováním.

Na začátku jednání z obžalovaných byli přítomni pouze SAZ a „právník Ondra“- Ondřej Kučera. SAZ ale požádal o povolení neúčasti a následujícího dne se již  nezúčastnil ani jeho spoluobžalovaný a také houf advokátů se zmenšil. Nicméně SAZ před návratem do cely pronesl prohlášení, v němž si trpce stěžoval na příkoří, jichž se mu ze strany soudu dostává.

Nezapomněl soudci Kabelíkovi, že nedbal jeho bolestí, když jej nutil k účasti na hlavním líčení prostřednictvím videokonference. Považuje to za ponižující zacházení. Vyčetl mu změny pravidel v průběhu řízení a nedbalé procesní nakládání s jeho námitkou a zejména hrubý zásah do soukromí zveřejněním obsahu paměti jeho iPadu a mobilního telefonu. Postěžoval si na nedotknutelnost chybujících státních zástupců a soudců. Připomenul překročení časového omezení koluzní vazby a narušení   soukromí jeho manželky kázeňsky potrestaným žalobcem Michalem Galátem. Rozhořčil se i nad podlostí stížnostního senátu, který nezbytnost zachování útěkové vazby obhajoval nízkou lží o pobytu jeho manželky s dítětem v U.SA., když soudu je jistě známo, že manželka se synem jej pravidelně navštěvují ve vazbě. Dovolával se mezinárodní Úmluvy proti mučení. Některé výtky se senátu Michala Kabelíka vůbec netýkají, což ale nesnižuje bolestivost bezpráví, jehož se na SAZ dopouští účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců.

Předseda senátu se vyjádřil ke stížnosti na  zneužití obsahu paměti iPadu a telefonu právním výkladem, při němž si pomohl srovnáním fotografie malého dítěte a psa na jednu hodnotovou úroveň. Nepřímo z něj vyplývá, že se vlastně vůbec nic nestalo, že práva obžalovaného lze libovolně narušovat, pokud to lze formálně právně odůvodnit. Podobně se kdysi vyjadřovaly různé orgány státního zastupitelství k výhradám k zneužití zdravotní dokumentace manželky SAZ. Tento obžalovaný je v očích justice podčlověk a padá to  také na jeho blízké.

Přehrávání prostorových odposlechů nebylo vždy jen nudné, ale místy naopak vzrušující. Odposlech musí být předem připraven, což předpokládá znalost předem  místa a času, kde se sledovaná událost odehraje. Z toho, co jsme slyšeli, je zřejmé, že při nejmenším část aktivit údajného zločinného uskupení probíhala pod přímou kontrolou policie, pokud je dokonce policie přímo neřídila. Nejvýrazněji se to projevuje na případu obžalovaného policisty Jana Šebka: uvolil se přijmout trestní oznámení svědka Doležala. Musel by ho přijmout, i kdyby jej předem neuvedl kamarád. Doležalovu akci policie kontrolovala pořizováním zvukového záznamu. Čili policie předem věděla, že dojde k sepsání křivého trestního oznámení svědkem Doležalem a nechala tomu volný průběh. Jana Šebka prakticky obětovala svému záměru vytvořit zločinecké uskupení. Policista  pak zažil dramatické zatčení komandem zakuklenců, spojené s prohlídkou jeho kanceláře. Byl propuštěn ze služby u Policie České republiky a dostal se „jako slepý k houslím“ mezi spoluobžalované SAZ. Předkladatel falešného trestního oznámení je na svobodě jako svědek obžaloby. Peníze, které dostal od SAZ za křivou službu, skončily ve státní pokladně. A  SAZ má nést trestní odpovědnost za svědkovo jednání, jež proběhlo se souhlasem a pod kontrolou policie. Přemýšlím, co by na tyto postupy vyšetřování  a vytváření zločineckého uskupení řekl zesnulý ústavní soudce Vojtěch Cepl, jehož senát kdysi vydal  ústavní nález, zakazující používání policejní provokace jako nástroje dokazování.

V odposleších telefonických rozhovorů zazněl jen jednou hlas SAZ: jednalo se o velmi dlouhý rozhovor  s Johnem Bokem, v němž se předseda spolku Šalamoun vyjadřoval nelichotivě k posedlosti soudce Aleše Novotného lustrovat veřejnost v soudní síni. Současně komentoval i  mé články o této „velké daňové kauze SAZ“. Zmíněný soudce bohužel nebyl přítomen a patrně se ani k záznamům nedostane, neboť nejsou součástí důkazů „jeho“ kauzy. Ale i kdyby záznam slyšel, sotva by to ovlivnilo jeho chování.

Moralita na závěr, vyvozená z naslouchání odposlechům telefonických rozhovorů: odposlouchávání se stalo takřka národním sportem. Každý by si měl uvědomovat, že i jeho hovory by se mohly stát předmětem zájmu a mohly by pak zaznít v soudní síni. Slovník nekontrolovaného slovního projevu může být šokující pro posluchače, kteří s překvapením zjišťují, že na pohled slušný a sympatický obžalovaný se vyjadřuje „jako dlaždič“, což by od něho nečekali.

Jednání  bude pokračovat ve dnech 7. a 8. června 2018.