PREZIDENTI A JUSTICE

Polistopadoví prezidenti republiky se mimo jiné od sebe odlišují svým vztahem k justici a ke specifickým pravomocem prezidenta. Víme, jací byli ti, které jsme zažili. Zvoleného prezidenta Petra Pavla teprve poznáme. Cosi naznačují některé jeho příležitostné výroky. Podotýkám, že mě těší, že nenásledoval vzoru Miloše Zemana a  nevzdal se pravomoci udělovat milosti. 

Obecně se zdá, že bude chtít dělat jinak než Miloš Zeman vše, co dle jeho mínění jeho předchůdce dělal špatně. Týká se to i jeho vztahu k personálním záležitostem justice. Nechápe, proč by měl prezident republiky odmítnout jmenování navržených státních zástupců soudci. Vždyť přece prošli výběrem resortními orgány a proč tedy až prezident by měl vědět, že výběr je špatný. Zvolený prezident Petr Pavel bude asi považovat za samozřejmé, že je jmenuje. 

Rozpor v přístupu dvou prezidentů má v tomto případě dvojí rozměr. Týká se především samotného pojetí role přímo zvoleného prezidenta, konkrétně pochybností o jeho povinnosti vyhovět návrhu na jmenování kohokoli. Miloš Zeman se zřejmě kloní k pojetí, podle něhož návrh je jen návrh a jeho odmítnutí prezidentem, vybaveným pravomocí jmenovat, je jeho právem.  Osobně zastávám názor, že síla mandátu prezidenta, za nímž stojí miliony občanů, je podstatně větší než prezidenta, vzešlého z úradku a někdy i intrik zákonodárců v nepřímé volbě. Moudrý a obsáhlými zkušenostmi vybavený prezident jako filtr personálních rozhodnutí  může být užitečný. 

Neznám  osobní důvody, proč se prezident Miloš Zeman rozhodl nejmenovat právě ty dva, ale neupíral bych mu právo tak jednat. Zvolený prezident Petr Pavel sotva může mít představu o síle kastovní solidarity, která může pomoci do významných postavení lidem, kteří se do nich neměli nikdy dostat. Pro ozřejmění připomínám nedávný konflikt ministra spravedlnosti Pavla Blažka se stavovskými organizacemi kvůli jeho rozhodnutí nejmenovat do funkce místopředsedy soudu soudce Aleše Novotného, v r. 2020 potrestaného předsedou soudu za průtahy při zpracování písemného vyhotovení rozsudku. Málo se ví, že případů průtahů při vypracování rozsudků bylo v historii pana soudce více. Tento soudce vyhlásil v říjnu r. 2021 rozsudek s drakonickými tresty nad skupinou obžalovaných, kteří se do dnešního dne nedočkali písemného vyhotovení rozsudku a nemohou se odvolat. Je zřejmě nepolepšitelný. Přesto by byl dnes místopředsedou soudu, kdyby se působení kastovní solidarity v jeho prospěch nepostavil do cesty ministr. 

Kromě toho je zde ale problém plošné prostupnosti mezi právnickými profesemi. V profesních komunitách resortu spravedlnosti se vedou debaty, zda je vhodné, aby právníci volně přecházeli z jedné profese do druhé. Poukazuje se na to, že způsob práce a myšlení soudců je natolik odlišný zejména od způsobu práce a myšlení státních zástupců, že je na místě pochybovat, zda ze soudce by byl dobrý státní zástupce a opačně ze státního zástupce spravedlivý soudce. Obě profese mají zvykově jiný vztah k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Soudci se k ní aspoň občas přiklánějí. Zejména v myšlení agresivních státních zástupců nebývá zakotvená. Ti se  spíše snaží v nejistotě žalovat a vyhovění obžalobě prosazovat za každou cenu.    

V konkrétním případě je na místě odpovědné individuální posouzení uchazečů. Prezident Miloš Zeman by proto měl svému nástupci Petru Pavlovi vysvětlit, co proti těm dvěma má. Osobně se v tomto případě domnívám, že by dokonce mohl mít pádné argumenty. 

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky vydání prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573  jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

  

RECENZE OBTÍŽNĚ DOSTUPNÉ KNIHY

V r. 2021 vyšla kniha Zločiny beze zbraní, vydaná Marií Formáčkovou a kolektivem spoluautorů, jehož jsem byl okrajovým členem. Byl to výstup projektu Nevina, jehož hybatelem je spisovatel Jaroslav Novák Večerníček. V létě r.2022 jsem se dověděl od  členů autorského kolektivu, že projekt Nevina pokračuje a  připravuje se 2. díl, autorsky opět zaštítěný Marií Formáčkovou. Jeho vydání měl podpořit veledlužník Pavel Buráň, který se cítí poškozen zprošťujícím rozsudkem  zlínské pobočky Krajského  soudu Brno ve věci jeho věřitele Jaroslava Novotného a jeho manželky Jaroslavy. Nabízenou účast jsem odmítl, protože kauzu sleduji od r. 2017, znám ji do podrobností a zproštění považuji za důvodné. Za Buráňovy peníze bych psát nemohl. 

Druhý díl Zločinů beze zbraně představila Marie Formáčková vystoupením v Parlamentních listech dne 3. prosince 2022. Za nejzajímavější označila právě tu část, která pojednává o trestním řízení proti Novotným. Knihu jsem pak viděl v pořadu RadiaXaver dne 10. prosince 2022, kde se na jejím představení veřejnosti vedle Luboše Xavera Veselého podílel novinář Jan Hrbáček a předseda spolku Šalamoun Václav Peričevič, nástupce Johna Boka. Jana Hrbáčka vystřídal osobně Pavel Buráň. Zaznělo tam upozornění, že vedle „zlínské“ kauzy kniha pojednává také o kauze Čapí hnízdo, ovšem odlišně od oficiálního pojetí. Ale na vysvětlení podrobností odlišnosti nedošlo, takže jsem nabyl dojem, že kapitola možná skrývá nějakou senzaci. To mne zaujalo, protože v té době jsem právě monitoroval hlavní líčení v této kauze. 

Začal jsem se proto po knize pídit. V pořadu RadiaXaver zazněla informace, že ji pošlou každému, kdo si koupí roční předplatné RadiaXaver. O to jsem neměl zájem. Pátral jsem v knihkupectvích, ale marně.  Dotazy na členy autorského kolektivu k ničemu nevedly. Nakonec jsem ji získal z neznámého zdroje. Přečetl jsem ji a rozhodl jsem se podělit se se svými čtenáři o dojmy. 

Především upozorňuji, že na internetu probíhá čilá inzerce prvního dílu, který má červený obal. Druhý díl je žlutý. 

Kniha obsahuje 236 stran převážně čtivého textu. Čtenáře v něm provází fiktivní komiksová postava "soudce Dred", která krátkými, vtipnými nebo rádoby vtipnými komentáři zdůrazňuje absurdnost či nepřijatelnost popisovaných dějů. Zajímavější jsou zasvěcené právnické komentáře k jednotlivým kapitolám z pera známého ústavního právníka doc. Zdenka Koudelky, místy kritické vůči pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové. Největší část autorské práce odvedli Marie Formáčková a Jan Hrbáček, některé kapitoly jsou dílem autorského kolektivu, jednu napsal Jaroslav Novák Večerníček. Musím zmínit čtyřstránkový text Johna Boka, čestného předsedy spolku Šalamoun. Je v něm totiž krátký odstaveček, jímž autor vysoce ocenil mou práci ve spolku Šalamoun. Zapomněl uvést, že v r. 2017 mě nechal vyloučit ze spolku, když se dověděl, že jsem bez jeho vědomí a souhlasu navštívil Andreje Babiše a pojedl jsem s ním smažená vajíčka. Nezajímalo ho, jak jsem se k němu dostal a o čem jsem s ním jednal. Neví to dodnes. 

Za nejcennější považuji kapitoly, popisující extrémně dlouhá trestní řízení, nakonec uzavřená zprošťujícím rozsudkem. Především to je přehledně popsaný případ bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, dále příběh bývalého náměstka ředitele Dopravního podniku hl.m. Prahy Ivo Štiky či šťastný obrat v kauze domnělých pachatelů loupeže ve zlatnictví v Uherském Hradišti Martina  Skalického a Miloše Zezuly. Zeširoka se ale  autoři zabývají také neukončenými případy, jejichž projednávání trvá roky, jako je například slavná kauza Bereta, v které k hlavním osobám patří státní zástupkyně Dagmar Máchová, kdysi žalobkyně v kauze Opencard. Píše se zde o řadě dalších nešťastníků, jimž orgány činné v trestním řízení ztrpčovaly život mnoho let. Pozoruhodné je vyprávění o potížích špičkového příslušníka civilní rozvědky, který pracoval na vyproštění českého občana ze súdánského vězení a padlo na něj podezření, že nechal zmizet 200 mil. Kč, oficiálně vydaných na nákup několika lokátorů Agata, jenž se neuskutečnil. Jindy policisté trpěli kvůli nařčení z vynášení informací.   Zajímavý je výklad o milosti prezidenta republiky, udělené bývalému řediteli lánské lesní správy Miloši Balákovi. Připadá mi, že se autoři snaží ospravedlnit prezidentovo rozhodnutí. Četba těchto příběhů určitě není nudná. 

Zaujal mé také krátký text, věnovaný Aleši Novotnému, předsedovi senátu Krajského soudu Brno, proslulého sklonem k ukládání drakonických trestů. Mimo jiné odsoudil na 8,5 roku do vězení Alenu Vitáskovou, bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu a Michaelu Schneidrovou, její podřízenou, obě později zproštěné obžaloby.  Na doplnění jeho obrazu uvádím, že jsem v poslední době na něj podal již třetí podnět ke kárnému řízení, protože odsouzení, kteří odmítli výhodnou nabídku na uzavření dohody o vině a trestu, a jimž se senát Aleše Novotného 21.října 2021pomstil vysokými tresty, se dosud nedočkali  písemného vyhotovení rozsudku, takže se nemohou odvolat. Jejich lhůta na podání odvolání bude 8 dní od doručení rozsudku. 

Cenné jsou kapitoly, většinou sepsané kolektivem spoluautorů, o nepravostech, jimiž orgány činné v trestním řízení pronikají do soukromí podezřelých, jako jsou odposlechy telefonů včetně hovorů s advokáty, prostorové odposlechy, odposlechy ve výslechových celách ve věznicích, prohlídky bytových a nebytových prostor. Zajímavé je obecné pojednání o institutu milosti prezidenta republiky. 

Byl jsem zvědav, jakou senzaci skrývají kapitoly, týkající se kauzy Čapí hnízdo. Zjistil jsem však, že jako celek jsou zastaralé, neboť nereflektují obsah hlavního líčení  u Městského soudu v Praze, tím méně zprošťující rozsudek z 9.ledna 2023. Nemohlo tomu být jinak, protože v době uzávěrky knihy bylo ještě do rozsudku dost daleko. Zařazení kapitoly a upozornění na ni v pořadu RadiaXaver bylo tedy marketingovým tahem k zajištění přitažlivosti pro čtenáře. A čekat na dokončení hlavního líčení autoři nechtěli, protože by nemohli splnit zadání sponzora na vyslovení veřejné kritiky rozsudku, jímž se cítí poškozen. 

Přesto  je zde něco, co stojí za přečtení: vyprávění Petra Protopopova o jeho cestování s Andrejem Babišem ml. Je ovšem dokladem o zvrácenosti rozhodnutí postavit syna jako svědka proti otci s vědomím, že  jeho svědectví je pro objasňování věci bezvýznamné a slouží pouze k veřejnému ponižování obž. Andreje Babiše st. 

Jako celek je 2. díl knihy Zločiny beze zbraní pěkná, čtivá kniha, která ukazuje veřejnosti, jak v některých případech orgány činné v trestním řízení nezákonným jednáním poškozují účastníky řízení. Znehodnocuje ji ale 1. kapitola a vše, co na ni navazuje, kterou autorka vyhověla sponzorovi a brojí v ní proti zprošťujícímu rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu Brno, jímž byli zproštěni manželé Novotní obvinění, že s použitím najatých „falešných policistů“ vydírali nebohého Pavla Buráně a přiměli jej k podpisu pro něj nevýhodných listin. 

Spěch se autorce a sponzorovi nevyplatil. Dne 14. prosince 2022 se kauzou zabýval již potřetí Vrchní soud v Olomouci, tentokrát na základě odvolání žalobce KSZ Brno Petra Matouška. Soud jeho odvolání zamítl. Výroková věta rozsudku Krajského soudu Brno, podle které se žalovaný skutek nestal, se tak stala pravdou. Musím uvést ke cti doc. Zdenka Koudelky, že jeho komentář k této kapitole je velmi zdrženlivý, až nic neříkající. 

Zabývám se případem manželů Novotných od r.2017. Zúčastnil jsem se všech soudních jednání s výjimkou zahajovacího, kterého se nezúčastnili ani obžalovaní. Naopak jsem byl sám s obhájci při vyhlášení rozsudku 19.prosince 2019, na které obžalovaní nepřijeli, protože díky únikům informací ze senátu dávno věděli, co je čeká. Prostudoval jsem bedlivě veškerou dostupnou dokumentaci. Kromě toho jsem se zúčastnil čtyřech souvisejících vedlejších řízení, o nichž autorský kolektiv nemůže vědět. 

Nechápu, kde Marie Formáčková a její souputníci vzali informace, s nimiž pracovali. Během mnoha jednání jsem nikdy nikoho z členů autorského kolektivu v soudní síni neviděl. Patrně je zdrojem jejich informací přímo veledlužník Pavel Buráň. Považují ho za důvěryhodného, ač je v současnosti stíhán pro trestný čin podvodu se škodou 140 milionů Kč v kauze, která nemá s Novotnými nic společného. 

Pochybuji, že autoři četli obžalobu nebo rozsudky, protože se pohoršují nad „únosem“, ačkoli o údajném jednání Novotných se v listinách používá kvalifikace „vydírání“. Obsah 1.kapitoly knihy zamořují četná nepravdivá tvrzení. 

Základem trestní kauzy je obchodní spor mezi bývalými společníky. Pavel Buráň využil předkupního práva a odkoupil od Jaroslava Novotného ideální polovinu jejich společné firmy. Neměl ale peníze na zaplacení celé kupní ceny, proto nabídl splacení zbytku po měsíčních splátkách. Závazek vůči Jaroslavu Novotnému formuloval jako jeho pohledávku za společností, jejímž 100% vlastníkem se právě stal. Záhy se mu ale splácení znechutilo. Přestal platit a  Jaroslavovi Novotnému velkoryse nabídl, že jeho pohledávku odkoupí za malou část původní ceny. Později jeho prostředník nabídl Jaroslavu Novotnému zastavení trestního stíhání jako odměnu za snížení pohledávky (podle policie to nebyl pokus o podvod !). Potvrzení, že si je Pavel Buráň vědom reálnosti svého závazku, jsem slyšel při hlavním líčení dne 30.ledna 2018 od jeho zmocněnce Petra Dítě st. a přímo z jeho úst při hlavním líčení  dne 18.listopadu 2019  a četl v listinách, jež vyhotovil jeho obhájce nebo on sám. Na důvody nesplácení se různě vymlouval. 

Jaroslav Novotný nenašel důvod, proč by měl bývalému společníkovi darovat více než 100 milionů Kč. Proto vypukl mezi nimi obchodně právní spor. Řízení ale bylo přerušeno, když Pavel Buráň v říjnu r.2014 udal Jaroslava Novotného, že ho s pomocí „falešných policistů“ nechal dopravit do své vily a tam jej „falešní policisté“ ohrožovali na životě pomocí pistole a injekční stříkačky s neznámou kapalinou. Zlomili ho prý  natolik, že po jejich zmizení podepsal před přivolaným advokátem připravené listiny, jimiž se zavázal  k řádnému splácení dluhu (ale stejně nesplácí). Po podpisu listin se oba pánové dali do oslavného pití tvrdého alkoholu a Pavel Buráň se opil „jak zákon káže“. Ještě časně ráno při příjezdu na policejní služebnu ve Zlíně nebyl úplně střízlivý. Je obr o hmotnosti kolem 150 kg. Nebylo v moci manželů Novotných přimět jej, aby navzdory příkoří zůstal a opil se, kdyby chtěl odejít. 

 „Falešní policisté“ byli podle výpovědi Pavla Buráně tři na silnici a čtvrtý čekal ve vile. Policie ale identifikovala jen tři, o identifikaci čtvrtého se ani nepokusila. Zlínský předseda senátu Radomír Koudela se velmi snažil virtuózně vedenými výslechy o prolomení alibi dodaných „falešných policistů“. Prvního zprostil obžaloby na návrh žalobce již prvním rozsudkem, oba zbývající 19. prosince 2019 . Zůstala mu přesto víra ve vinu Novotných, ale vyděrače k nim neměl. Navzdory tomu obžalované odsoudil k nepodmíněným trestům. 

Zastihl mě pak ještě v předsálí před soudní síní a sdělil mi, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. Stále přemýšlím, proč „musel“. 

Vrchní soud v Olomouci vydírání bez vyděračů nestrávil. Vrátil mu věc zpět a další rozsudek již byl sice divný, ale zprošťující. Podle rozsudku se žalovaný skutek nestal. 

Je holou skutečností, že Pavel Buráň je veledlužníkem,  Jaroslav Novotný neuspokojeným věřitelem a „falešné policisty“ kromě Pavla Buráně nikdo nikdy  neviděl. Žalovaný skutek se prostě nestal. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. 

Toto je velmi stručný výklad. Jinak jsem po každém soudním jednání napsal článek o jeho průběhu. Koho by kauza více zajímala, všechny články jsou na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s., kde jsou také rozsudky a jiná  dokumentace. A souvislý výklad je také v 2. dílu mé knihy  Škůdci v taláru, již nyní  dostupné na internetu. 

Dobře zaplacených úkonů, jimiž různí námezdní psavci brojili proti zlínskému zprošťujícímu rozsudku, je více. Působí to dojmem, že Zločiny beze zbraní 2 měly být „třešničkou na dortu“ mediální kampaně, jež měla ovlivnit veřejnost v neprospěch manželů Novotných. Je možné, že si Pavel Buráň dělal naději, že takto ovlivní senát Vrchního soudu v Olomouci ve svůj prospěch, což mu nevyšlo, i když se kromě toho obrátil  přímo na předsedu senátu Vladislava Šlapáka dopisem, jemuž se trochu divil i jeho obhájce (poškozený nemá právo odvolat se proti zprošťujícímu rozsudku, proto dopis). 

Škoda práce, vložené do větší části knihy, znehodnocené 1.kapitolou.

==========================================================================

V knihkupectvích jsou ještě zbytky vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

 

OTEVŘENÝ DOPIS MINISTROVI SPRAVEDLNOSTI A PŘEDSEDOVI KS BRNO

 

Sp.zn: L 69390 vedená u Městského soudu v Praze	CHAMURAPPI z.s. Ing. Zdeněk Jemelík P.O.Box 53,158 80 Praha 5 ID datové schránky:vphvd5m	IČ: 065 89 138
www.chamurappi.eu

 

Vážený pán

JUDr. Pavel Blažek , Ph.D.                                                         DO VLASTNÍCH RUKOU

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Vyšehradská 16

128 00  Praha 2

 

Vážený pán

JUDr. Milan Čečotka                                                                   DO VLASTNÍCH RUKOU

předseda soudu                                                                           

Krajský soud Brno

Rooseveltova 16

601 95 Brno                                       

OTEVŘENÝ DOPIS

Věc:                         č.j.Cham004/23/Blazek13otevreny                                    Praha 24.1.2023                                       

Opakovaný podnět k podání kárné žaloby na soudce Mgr. Aleše Novotného

 

Vážení pánové, 

dne 17. září 2022 jsem Vám oběma zaslal podnět k podání kárné žaloby na soudce Mgr. Aleše Novotného pro průtahy, pokud možno s návrhem na odebrání taláru. Podnětu jste nevyhověli.  Dne 20. října 2022 jsem aktualizoval podnět, zaslaný panu předsedovi Krajského soudu v Brně, v němž jsem přímo navrhl zbavení taláru. Na toto podání jsem nedostal odpověď. 

Důvodem podání podnětů byly průtahy předsedy senátu Mgr. Aleše Novotného při zaslání odsouzeným písemného vyhotovení rozsudku ze dne 21. října 2021 ve věci Krajského soudu Brno sp.zn. 46 T 5/2015, vedené senátem Mgr. Aleše Novotného. Jako statutární představitel spolku Chamurappi z.s. podnět obnovuji, protože podle sdělení jednoho z obhájců z dnešního dne nepravomocně odsouzení dodnes rozsudek neobdrželi. 

Volím formu otevřeného dopisu, protože považuji za nutné upozornit veřejnost, že trpíte Mgr. Alešovi Novotnému beztrestné hrubé porušování práv nepravomocně odsouzených, ač víte, že nejde o první případ nezpůsobilosti tohoto soudce dodat rozsudek v zákonem stanovené lhůtě, když za podobný delikt byl již v r.2020 kázeňsky potrestán předsedou soudu JUDr. Milanem Bořkem. Považuji to za projev Vaší lhostejnosti k strádání obětí liknavosti soudce Mgr. Aleše Novotného.

 Nebudu opakovat dřívější argumentaci, protože skutkový stav se nezměnil. Pouze upozorňuji na to, že tak dlouhé odkládání doručení písemného vyhotovení rozsudku hodnotím jako psychické týrání odsouzených, kteří od 21.října 2021 žijí v hrůze z uložených drakonických trestů a nemohou se bránit odvoláním. 

Brojím také proti exemplárnímu narušení rovnosti stran řízení. Soudci Mgr. Aleši Novotnému trpíte průtahy delší jednoho roku, aniž by rozsudek ztratil účinek. Až jej dostanou odsouzení, budou mít možnost podat odvolání do 8 dnů od doručení bez ohledu na rozsah rozsudku a složitost jeho odůvodnění. Zpozdí-li se při podání odvolání o jediný den, soud odvolání neprojedná a všechna jejich práva propadnou.

Připomínám, že se jedná o stejného soudce, který na základě křivé obžaloby státního zástupce Mgr. Radka Mezlíka odsoudil k drakonickým trestům Ing. Alenu Vitáskovou, bývalou předsedkyni ERÚ a Ing. Michaelu Schneidrovou, její podřízenou, které byly po zásahu Nejvyššího soudu ČR zproštěny obžaloby.

 Přeji si být vyrozuměn o způsobu vyřízení tohoto podání. 

Se srdečným pozdravem

Ing. Zdeněk Jemelík

předseda CHAMURAPPI z.s.

 

  

 

 

 

____________________________________________________________________

Tel.+420-606410226,+420-776651095                                                skype: JemelikZdenek

E-mail:  jemelikzdenek@chamurappi.eu; jemelikzdenek@gmail.com

UŘEKNUTÍ ANDREJE BABIŠE A RÁZ PŘEDVOLEBNÍ KAMPANĚ

Při sledování současné předvolební kampaně se mi vybavují vzpomínky na volby z r.1946: řev zfanatizovaných davů, násilí, lži a pomlouvání. Tehdy ale měly  politické strany své noviny, takže mohly své názory obhajovat. Hrozba dalšího nedemokratického vývoje zde ale již byla a víme, kam šel další vývoj.

Zdá se mi, že dnešní situace je horší. Kravály na shromáždění voličů Andreje Babiše jsou hrozivé. Liší se tedy nejen kandidáti, ale i jejich voliči: shromáždění voličů Petra Pavla probíhají v klidu. Mediální fronta je z největší části jednoznačně protibabišovská a výjimku nečiní ani jím vlastněné noviny. Ani veřejnoprávní média nezachovávají přísnou nestrannost.

Trapné jsou drobné komické projevy nenávisti k Andreji Babišovi a jeho stoupencům. Do diskuse na mém blogu píše sáhodlouhé lživé litanie fašounek, který se podpisuje jako Demokrat, a internetové noviny, jejichž přispěvatelem jsem déle než 20 let, přestaly uveřejňovat mé články (svoboda slova a projevu je sice zajištěna Ústavou, ale v zájmu obrany demokracie na stoupence Andreje Babiše se to nevztahuje).

Celkově se všemi úkazy předvolební kampaně vnitropolitická situace výrazně posunula směrem k nové totalitě. Do toho dobře zapadá Petr Pavel, který nabízí záruku klidu a pořádku, zatímco neřiditelný Andrej Babiš by totalitní manýry nepodporoval. Proto musí být poražen za každou cenu.

Velký mediální poprask vypukl kvůli nešikovné odpovědi Andreje Babiše v televizní debatě na otázku moderátora, zda by souhlasil s vysláním naší armády do Polska nebo Pobaltí, pokud  by byly napadeny (rozumí se, že Ruskem). Média ji jednoznačně interpretují jako nedbání závazků členské země Severoatlantické aliance, roztroubila ji do světa až navodila výkyvy v mezinárodních vztazích České republiky. Z přepisu předmětného rozhovoru, který uveřejnil 24. ledna 2023 Neviditelný pes, se mi věc jeví podstatně jinak.  Těžiště jeho vystoupení je ve větách „Já chci mír, nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti a děti našich žen do války“, když před tím otázku odmítl  jako ryze teoretickou, tedy řešící situaci, která nenastala a dle jeho názoru nastat nesmí. Andrej Babiš není vybaven „zeleným mozkem“ (terminus technicus z doby mé služby v ČSLA) vojáka z povolání, pro něhož by rozhodování v předestřené situaci bylo jednoduché. Stejně jako jeho konkurent ví, že nejméně část vojáků, vyslaných do války, se vrátí v rakvích a nechtěl by se dostat jako případný prezident do situace, v které by je přece jen musel poslat. Napadení Polska nebo Pobaltských  států Ruskem si nemůže připustit. Proto na opakovanou otázku moderátora na jeho reakci na napadení Polska odpovídá „Nebude napadeno, musíme tomu zabránit“. Nicméně Andrej Babiš ví, že svoboda je správně pochopená nutnost a ví, že se nemůžeme vyvléci ze spojeneckých závazků člena Severoatlantické aliance, a to i proto, že bychom byli přímo ohroženi.

Pro Andreje  Babiše je ze všeho nejdůležitější zastavení nesmyslného zabíjení a ničení hodnot na Ukrajině. Vše ostatní je druhořadé. Za takový postoj zasluhuje podporu.

Jsem pamětník války . I když její průběh na československém území nebyl zdaleka tak hrozný jako v Polsku, SSSR a Německu, nebylo o co stát. O opakování zážitků  pro sebe, děti a vnuky nestojím. Proto je mi v této souvislosti  myšlení Andreje Babiše blízké.

Aby se čtenář nemýlil: soudím, že případné napadení Polska by bylo předehrou k napadení České a Slovenské republiky, takže nasazení naší armády by bylo nezbytné. Je ale životní nezbytností zastavit zločinnou ruskou agresi na Ukrajině dříve, než se válka přelije přes ukrajinské hranice.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VOLBY OČIMA STARÉHO KAPRÁLA

Již v dřívějším článku „Volby očima občana 2.kategorie“ jsem se vyslovil ke kandidatuře generála Pavla pod zorným úhlem prožitku 40 let života v totalitním režimu. Andrej Babiš je pro mne menším zlem, protože k postavení agenta StB (bona fide připusťme, že jím byl) se určitě nedostal proto, že si to přál.  Nevíme ostatně, jaký prospěch z jeho naverbování  v tom případě StB měla. Naproti tomu Petr Pavel se stal důstojníkem ČSLA a možným budoucím špionem proti našim současným spojencům ze svobodné vůle.

Dodatečně jsem si uvědomil, že přitažlivost generála Pavla pro voliče je možná  zčásti dána tím, že jen velmi malá část populace má zkušenost služby v ČSLA. Netuší proto, že uchazeč o důstojnickou hodnost musel prokázat politickou uvědomělost. Zažil jsem to na vlastní kůži. Během vysokoškolského  studia jsem musel studovat vojenskou vědu a složit z ní státní zkoušku, která měla být kvalifikačním průkazem pro hodnost důstojníka v záloze.  Můj promoční ročník byl první, jehož absolventi museli nastoupit na zkrácenou základní službu, v mém případě půlroční. Nastoupil jsem ji s hodností desátnik-absolvent. V šestém měsíci jsem se měl zúčastnit soustředění absolventů a znova se podrobit důstojnické zkoušce. Soustředění jsem se ale nezúčastnil, protože okresní vojenská správa v místě bydliště rozhodla, že z politických důvodů si nezasloužím důstojnickou hodnost. Takže do civilu jsem odešel jako desátník v záloze, lidově „kaprál“.

Samo soužití s důstojníky z povolání bylo často otřesné. Všichni byli politicky uvědomělí. Většina z nich by jistě inspirovala Jaroslava Haška k napsání nového Dobrého vojáka Švejka, kdyby vstal z mrtvých. Zvláštní trapnou odrůdou mezi nimi byli osvětoví důstojníci – tzv. politruci, kteří se živili vypíráním mozků vojáků v hodinách politického školení. Byli absolventy vojenské politické akademie, na které studovala pplk. Eva Pavlová, manželka generála Pavla.

Na tuto školu se chtěl po maturitě  dostat můj syn, který je vrstevníkem generála Pavla. Nechtěl ale být politrukem, chtěl studovat speciální vojenskou pedagogiku. Podmínkou pro přijetí bylo politické prověření okresní vojenskou zprávou. Syn doporučení nedostal, protože „syn takového otce“ (mne) na důstojnickou hodnost nemá nárok.

Tím se dostávám k dalšímu problému, jehož si voliči příliš nevšímají. Zvolený prezident republiky přivede na Hrad manželku, která tím zaujme postavení, zvykově označené „první dáma“. Andrej Babiš by přivedl blondýnu bez závadové politické minulosti. Generál Pavel by přivedl  příslušnici opovrhovaného řemesla politruků. První dáma často doprovází prezidenta při společenských akcích a zahraničních cestách. Občas tedy plní diplomatickou úlohu.  Ve světě nás tedy bude reprezentovat povedená „dvojka“: adept na kariéru špiona a politručka. Slyšíte ten smích, který se bude rozléhat po světě?

Byl vůbec nějaký 17.listopad 1989 ? 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přu vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

GENERÁLŠTÍ PREZIDENTI

K vlastnostem euroatlantické politické kultury patří jistá nedůvěra k vojákům při obsazování úřadů ministra obrany a prezidenta republiky, které se téměř zásadně svěřují civilistům. Je to prevence proti případnému zneužití moci k nastolení diktatury s pomocí armády. 

Vyjde-li z 2. kola prezidentské volby generál  Petr Pavel, bude to výjimka v krátké historii státu a v euroatlantickém prostoru. 

Nepochybuji o tom, že generál Pavel bude ceremoniální část výkonu funkce prezidenta zvládat důstojně. Přesto mě stále udivuje náhlý vzestup zájmu voličů o něj. Vždyť se v politickém životě země v poslední době nijak neprosazoval. 

Právě v jeho neangažovanosti je asi první příčina jeho přitažlivosti. Neměl příležitost nadělat si nepřátele a závistivce (kdo  nic nedělá, nic nepokazí) a současně byl proti hloučku nezajímavých kandidátů nejpřitažlivějším zastáncem pro nepřátele a závistivce Andreje Babiše. 

Dobře působí jeho klidné vystupování, líbivě zastřižený vous a vojácky vzpřímené držení těla. A mnoha lidem dělá dobře jeho ujišťování, že bude dbát o dodržování pravidel a pořádek ve věcech veřejných. Neříká ale nic o tom, o jaké případy nedodržování pravidel a narušování pořádku ve věcech veřejných se jedná a jakých nástrojů k nastolení příznivého stavu v této oblasti použije, když prezident žádnou speciální pravomoc nemá. „Sliby jsou chyby“. Jakož i v jiných případech, politikům se snadno dávají, ale hůře plní. 

Nenadějnost plnění jeho slibů vyplývá ze srovnání s těmi výjimkami mezi generály, již se stali prezidenty. Nejstarší mezi nimi byl polní maršál Paul von Hindenburg, významná osobnost první světové války a v letech 1925–1934 prezident Německa. Autoritu národa si vysloužil jako úspěšný vojevůdce. Nicméně svou kariéru završil jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. 

Další významnou osobností byl generál Charles de Gaulle, jenž byl nezpochybnitelným představitelem francouzského odporu proti dočasně vítězícímu hitlerovskému Německu a uznávaným vůdcem národa. Nadhled a politický bystrozrak projevil ve vztahu k Německu, o němž soudil, že po denacifikaci bude opět významným účastníkem evropského ekonomického a politického života. Při první návštěvě Německa v roli francouzského prezidenta pronesl projev „v jazyce Goethově“. Přes přirozenou autoritu nedokázal uchránit Francii od řady politických a sociálních otřesů. 

Do prezidentské funkce se prosadil také generál Dwight Eisenhower, jeden z nejvýznamnějších vojevůdců 2. světové války a jediný generál, který se v 20.století stal prezidentem Spojených států amerických. Patřil k výrazným americkým prezidentům a zanechal po sobě Eisenhowerovu doktrínu, která zaručovala použití vojenské síly jako reakce na případnou agresi jakékoliv země, která by byla baštou komunismu. 

I když armádní generál Ludvík Svoboda se stal prezidentem totalitního státu z vůle vedení Komunistické strany ČR, byl autoritou díky svému působení v čele čsl. armádního sboru za 2.světové války. Byl oblíbencem Leonida Brežněva. Přesto v době jeho mandátu 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy a začala dvacetiletá okupace sovětskou armádou. Následně sehrál významnou úlohu při jednáních s velením invazních vojsk a s politbyrem Komunistické strany SSSR, kdy usiloval, aby ztráta důstojnosti okupovaného státu byla co nejmenší.  Postavil do pozoru velitele východoněmeckých výsadkářů a přiměl jej ke stažení jeho jednotek. Významná byla jeho účast na  moskevských jednáních s politbyrem, kterou možná zachránil život Alexandra Dubčeka. 

Za výše zmíněnými generály v době jejich zvolení prezidenty stály velké činy. Jsou zásluhy generála Petra Pavla srovnatelné s jejich ? Bude schopen dosáhnout toho, co se jim  nezdařilo, tedy zajistit pořádek a bezpečnost ve státě? Nebude podporovat omezování občanských svobod, které začalo za působení Fialovy vlády? A bude účinným oponentem vlády v její neblahé ekonomické politice?

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

VOLBY OČIMA OBČANA DRUHÉ KATEGORIE

Před Listopadem 1989 jsem prožil čtyřicet let s vědomím, že jsem občanem druhé kategorie. Tu první tvořili obecně komunisté a z nich vytvořené zvlášť privilegované kasty stranických aparátčíků a vysokých funkcionářů, policistů, armádních důstojníků (lampasáků) a milicionářů. Příslušnost ke kastě si museli vysloužit nezpochybnitelnými důkazy oddanosti „straně a vládě“. Přirozeně se od nich žádalo, aby souhlasili s invazí vojsk Varšavské smlouvy 21.srpna 1968, a to dodatečně i ti, kteří v době vpádu  byli teprve v kočárku. Nevadilo, že v případě vojáků z povolání měl souhlas s okupací povahu vlastizrady. Občané první kategorie měli přednost všude a ve všem. 

Speciálně pro voliče Danuše Nerudové popíši  pro názornost celkem nevinnou událost, kterou jsem skutečně zažil. Po ukončení vysokoškolského studia měli absolventi povinnost nastoupit na tři roky na státem určené pracoviště, a to za žebráckou mzdu. V mém případě jsme byli svoláni k hromadnému vyzvednutí umístěnek na určitou hodinu. Do místnosti, v které na velkém stole ležely vystavené umístěnky, byli nejdříve vpuštění členové ročníkové organizace KSČ. Až si vybrali, směli jsme vstoupit my ostatní. Museli jsme pak většinou nastoupit do pustého pohraničí daleko od domova. Podobných příhod jsem zažil mnoho. „Vedoucí strana“ zasáhla nepříznivě  do života mého a mé rodiny opakovaně. 

Prožitky občana druhé kategorie ovlivňují mé vidění současnosti. Vedou mě k poznatku, že historická paměť národa je nesmírně slabá, takže téměř nikoho nepobuřuje, že příslušníci první kategorie občas usilují o privilegovaná postavení ve státě, jenž z jejich tehdejšího pohledu by měl být pro ně nepřátelský. Nemyslím si, že by měli být vyhazováni z práce nebo dokonce zavíráni, jak se  často dělo odpůrcům KSČ po převzetí moci v r. 1948 nebo po okupaci v r. 1968 i jindy, ale do nejvyšších  pater veřejného života by se tlačit neměli. Situace, kdy o úřad prezidenta republiky se střetnou dva uchazeči, kteří byli členy KSČ a svou kariéru založili s jejím požehnáním, je pro mne nepříjemná. Nutí k volbě menšího zla. 

Do předvolební agitace se díry v historické paměti promítají i utloukáním Andreje Babiše pojmem „estébák“ a naopak bagatelizací příslušnosti pana Petra Pavla k vojenské rozvědce, údajně podřízené sovětské vojenské zpravodajské službě GRÚ. 

Příslušníkem vojenské rozvědky se zájemce mohl stát pouze tehdy, když o to usiloval a prošel prověrkou loajality k protiprávnímu režimu. V daném případě šlo o vědomý úmysl živit se špionáží ke škodě našich současných spojenců. 

„Estébák“ byl profesionální příslušník StB. Tím Andrej Babiš určitě nebyl. Tajný spolupracovník či agent StB nebyl zaměstnancem služby. Obvykle se jím stal tak, že StB o něj získala zájem z jakýchkoli důvodů a položila před něj k podpisu vázací akt ve chvíli, kdy byl v nějaké kritické situaci. V případě Andreje Babiše by to mohlo být při příležitosti projednávání jeho žádosti o získání postavení obchodního zástupce v Maroku. Bez požehnání StB by asi tuto práci nezískal. Není při tom vyloučeno, že o „požehnání“ nevěděl. Proběhla řada soudních procesů, v nichž se prokázalo, že StB vedla svazky na některé osoby neoprávněně. 

Samo zařazení do kategorie „tajný spolupracovník“ či „agent“ nevypovídá vůbec nic o obsahu styku mezi StB a její obětí. 

V té době bylo ostatně běžné, že každý, kdo cestoval za železnou oponu, dostal ve firmě od útvaru zvláštních činností dotazník, který po návratu musel odevzdat vyplněný. V něm musel uvést, s kým a proč se v cizině setkal, o čem s ním mluvil apod. 

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že voliči mají pohled na oba soupeřící kandidáty poněkud zkreslený. 

Národ má takovou reprezentaci, jakou si zaslouží. Pokud voličům vyhovuje komunistický rozvědčík na Hradě, nechť si ho zvolí. Nebudu to vnímat jako neštěstí, neb funkce prezidenta není z  praktického hlediska tak důležitá, jak se podle té nenávistné  pranice zdá. Generál Pavel bude určitě zvládat ceremoniální úkony prezidenta s elegancí a bezchybně. Možná by mohl navázat na tradici prezidentů Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda, kteří se občas odívali do uniformy vrchního velitele armády. Jako prezident bude bezproblémově spolupracovat s asociální vládou Petra Fialy a ponechá jí klid na pokračování ve zbídačování obyvatelstva vysokými cenami energií a inflací.  V žádném případě „nepůjde vládě po krku“, jak hrozí Andrej Babiš, což považuje za svou významnou přednost. Nemá ostatně odpovídající znalosti a zkušenosti v socio-ekonomické oblasti, aby mohl být vládě rovnocenným protihráčem. Zapomíná na to, že omezen pravomocemi prezidenta by Andrej Babiš velký tlak na vládu vykonávat nemohl, naopak jako neuspokojený vůdce opozice bude pro ni velmi nepříjemný. 

Andrej Babiš půjde do druhého kola oslaben podle zásady „kdo  nic nedělá, nic nepokazí“ V tomto ohledu Petru Pavlovi konkurovat nebude, neboť tomu nemají voliči co  vyčítat a navíc má hezky zastřižené vousy. Andrej Babiš řešil v nedávné minulosti mnoho krizových situací a ne všechno se povedlo. Naštval mnoho lidí, jiní mu závidí, ale získal sympatie a obdiv dalších. 

Nebude-li zvolen Andrej Babiš, nic se mu nestane. I tak bude významnou politickou osobností se silným vlivem na rozvoj státu. V prosazování politických záměrů bude mít volnější ruce než by měl, jsa omezen pravomocemi prezidenta. A není tak starý, aby se nemohl  o  funkci prezidenta ucházet znova příště. Jedinou nepříjemnost vidím v tom, že neuvede svou ženu do postavení první dámy. 

Ani Petru Pavlovi se nic nestane, nebude-li zvolen. Nejspíš se vrátí k dosavadnímu způsobu života.

V každém případě není vhodné, aby si stoupenci obou kandidátů vzájemně vjížděli do vlasů. Život obyčejných lidí půjde dál bez ohledu na výsledek druhého kola. 

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

OHLÉDNUTÍ ZA „ČAPÁKEM“

V bláznivém ruchu kolem bláznivých prezidentských voleb by se nemělo zapomínat na dění v justici, zvláště v souvislosti s volbami.

Dne 9.ledna 2023 senát předsedy Jana Šotta Městského soudu v Praze nepravomocně uzavřel kauzu Čapí hnízdo“ zproštěním obžaloby obou obžalovaných, tedy Andreje Babiše a Jany Nagyové. Jejich trestní stíhání se hojně využívalo proti Andreji Babišovi v průběhu předvolebních kampaní v komunálních i senátních volbách a posléze před volbou prezidenta republiky. Bylo zde podezření na politické pozadí procesu: není jistě náhoda, že oznamovatel jeho domnělé trestné činnosti přišel s oznámením v době, kdy se Andrej Babiš začal výrazně prosazovat v politickém životě.  Přípravné řízení bylo nepřijatelně dlouhé a komentáře, které je provázely, obviněným  škodily. Také časový průběh hlavního líčení podezřele souvisel s daty volebních řízení.

Zprošťujícím rozsudkem se předseda senátu Jan Šott zbavil podezření z poškozování postavení Andreje Babiše v usilování o úřad prezidenta republiky, kterému by čelil, kdyby rozhodl jinak.

Není divu, že rozsudek za těchto okolností našel mediální odezvu. Pozoruhodná je např. souhrnná zpráva autorů  Alžběty Trousilové, Jakuba Bartosze a  Ondřeje Kořínka na Novinkách, se svou nepřátelskou „troškou do mlýna“ přispěchala osvědčená  Sabina Slonková a další. Všichni naznačují, že v argumentaci soudce Šotta při ústním odůvodnění rozsudku je několik sporných míst.

Sám jsem v komentáři  vyjádřil, že „nebudu překvapen, pokud se žalobce odvolá“. Chci na tomto místě říci, že mi jako laikovi činilo potíže pochopit formálně právní výklad některých podrobností. Např. nemohu strávit, že zápis „podnikání v cestovním ruchu“ v obchodním rejstříku je dostačující pro uznání nároku na dotaci, i když společnost ve skutečnosti nikdy v cestovním ruchu nepodnikala. Nemohu strávit formálně právní názor, že společnosti nejsou provázané, když neobchodovaly se stejným produktem na společném území. Tyto pochybnosti z mého laického hlediska zpochybňuji jen zproštění Jany Nagyové, v jejímž případě z důvodu nepřístupnosti nemohu posoudit oprávněnost tvrzení žalobce, že v žádosti o dotaci uvedla nepravdivé údaje, resp. zastřela provázanost s Agrofertem, protože nemám přístup k dokumentaci.

Z poznatků z dokazování před soudem jsem ale nabyl jistotu, že obžaloba Andreje Babiše kvůli zřízení společnosti Farma Čapí hnízdo jako nástroje pro vyžádání dotace, je naprostý nesmysl. Základním příznakem trestného činu je úmysl. Andrej Babiš nemohl pojmout úmysl dělat něco pro to, aby Janě Nagyové usnadnil vyžádání dotace, když nevlastnil křišťálovou kouli a nemohl předvídat, že někdy budou vypsány dotace či dokonce že Jana Nagyová o ně požádá.

V tomto ohledu je rozsudek v pořádku a naopak je jisté, že víceletým rozmazáváním kauzy orgány činné v trestním řízení (včetně soudu) zájem Andreje Babiše poškozovaly.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

DUCH DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA V RESORTU (NE)SPRAVEDLNOSTI

Skončil rozruch kolem kauzy Čapí hnízdo, což mi umožnilo vrátit se k běžným nepřístojnostem různých orgánů v resortu (ne)spravedlnosti, v jejichž postupech se projevují stopy myšlenkových pochodů dobrého vojáka Švejka.

Inspiroval mě  článek advokáta Jana Vučky „Skutek utek aneb Právní flexibilita NSZ“ na serveru ePravo, který se zabýval rozporným právním přístupem Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a dospěl k názoru, že „zobecnění právního názoru NSZ k totožnosti skutku je velmi jednoduché: když nám to vyhovuje, tak něco platí; když nám to nevyhovuje, tak platí pravý opak. Samozřejmě vždy v zájmu náležitě přísného postupu. Trefně to popsal Jaroslav Hašek nesmrtelnými slovy dobrého vojáka Švejka: přísnost musí bejt!“ Odkaz na Švejkovu moudrost mě zaujal, mimo jiné proto, že jsem sám nedávno o „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti psal v článku „Trapné švejkování v trestním řízení“.

 Během doby, kdy mou pozornost blokovala kauza Čapí hnízdo, jsem ale narazil na další projevy „švejkování“ v resortu (ne)spravedlnosti, některé starší jsem si vybavil. Pozoruhodné bylo utkání s Krajským soudem v Ústí n.L. o získání informací o příčinách nápadných průtahů v jednom trestním řízení soudním, které jsem sledoval od r.2015. Skončilo 2.prosince 2022 zprošťujícím rozsudkem. Podle mého odhadu trvalo nejméně o dva roky déle, než bylo nezbytné. Ostatně nesmyslnost obžaloby byla zřejmá již na začátku, jen soud ji neviděl. Za průtahy bude muset stát zaplatit zproštěnému obžalovanému nemalý peníz nad to, co by byl povinen za nezbytnou délku řízení. Požádal jsem proto 26.března 2022 soud postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím o vysvětlení dlouhých přestávek v hlavním líčení. Hned na začátku jsem narazil na neobvyklý úkaz: agendu informací zákona o svobodném přístupu k informacím neřeší tento soud jako ucelený právní subjekt, ale pobočka v Liberci má jakousi falešnou právní subjektivitu. Jakási úřednice pobočky mi sdělila, že má otázka není v souladu se zákonem, protože rozhodnutí o nařizování hlavního líčení je věcí nezávislého soudcovského rozhodnutí, na které se takto nelze ptát.

Když jsem se ohradil proti vyřízení dotazu nekompetentní úřednicí, zdánlivě v souladu se zákonem mě odbyla slovutná Daniela Zemanová, místopředsedkyně pro řízení liberecké pobočky, bývalá předsedkyně Soudcovské unie. Stejně jako nekompetentní úřednice mi upřela právo na vysvětlení.

Řídě se zásadou „ať jsem bit, jen když se peru“  podal jsem 15.května 2022 odvolání k Ministerstvu spravedlnosti. Po jeho odeslání  šel život dál. Proběhlo hlavní líčení, na němž předsedkyně senátu aspoň částečně vysvětlila, proč jsme museli téměř rok čekat na pokračování. A po něm další dne 2.prosince 2022, na němž se pan obžalovaný dle očekávání dočkal zprošťujícího rozsudku.

V malém spolku jsem sám na vyřizování agendy, zatímco proti mně stojí desítky justičních funkcionářů s úřednickými aparáty. Na odvolání jsem proto v návalu jiných radovánek po jeho odeslání zapomněl.

Ministerstvo (ne)spravedlnosti obvykle mé podněty zamítá, často s pověřením ministra, který občas ve skutečnosti o ničem neví. Děje se tak i jiným stěžovatelům a Švejk by úředníkům jistě požehnal.

Právě proto jsem byl velmi překvapen rozhodnutím z 8.prosince 2022,  jímž mi úřad vyhověl a uložil Krajskému soudu v Ústí n.L. aby znova jednal a rozhodl. Rozhodnutí bylo třístránkové a velmi pečlivě vypracované. Jeho preciznost je udivující. Není ale nic platné, protože kauza byla již před časem pravomocně ukončena, čímž původně položená otázka ztrácí smysl.

Od 15.května 2022 do 8.prosince 2022 příslušný útvar ministerstva „mlel naprázdno“, ale mlel. Došel k cíli „s křížkem po funuse“ stejně jako Švejk do Českých Budějovic. Těším se na rozhodnutí Krajského soudu Ústí n.L.

Čistou „švejkovinou“ bylo vyřízení mé stížnosti na nečinnost nejvyššího státního zástupce, tehdy ještě Pavla Zemana. Případ začal rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o okamžitém propuštění z výkonu trestu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové. Paní odsouzená pak žila sice na svobodě, ale v krajně nepříjemném postavení obžalované. Následně Krajský soud Brno projednal znova její věc a zprostil ji obžaloby, vypracované státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Zběsilý žalobce se cítil poškozen a proti rozsudku se odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž převážně napadal argumentaci Nejvyššího soudu ČR. S odvoláním přirozeně neuspěl.  Ale prodloužil Michaele Schneidrové život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců.

Podal jsem proto proti němu podnět na zahájení kárného řízení u místně a věcně příslušného kárného žalobce Ivo Ištvana, kterého jsem současně vyzval, aby se z řízení pro podjatost vyloučil. Ivo Ištvan se ale výzvou k vyloučení vůbec nezabýval, ač mu zákon takovou možnost nedal a vyřízením mého podnětu pověřil jednoho z podřízených, který jej zamítl a poučil mě o možnosti přezkoumání stanoviska Nejvyšším státním zastupitelstvím. Tam se přezkoumání ujal státní zástupce Robert Misak, který se v rámci obhajoby napadeného vyjádřil mylně k jisté jeho nepravdivé formulaci v obžalobě. Vznesl jsem námitku k jeho nadřízenému, tehdejšímu nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Odpovědi jsem se nedočkal. Obrátil jsem se proto na ministryni spravedlnosti Marii Benešovou se stížností na nečinnost nejvyššího státního zástupce. Až po urgenci mi poskytl geniální odpověď úředník Jan Převrátil, který mi sdělil, že mé „ podání je …stížností na vyřizování předmětného podání státním zástupcem či státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství. K jejímu vyřízení je pak … příslušný nejvyšší státní zástupce“. Čili k vyřízení stížnosti na nejvyššího státního zástupce je příslušný nejvyšší státní zástupce. To by snad nenapadlo ani Švejka. 

„Švejkování“ čelím také v souvislosti s liknavým vyšetřováním brutální násilné trestné činnosti, které bylo umožněno tím, že jsem „rozmluvil“ hlavního pachatele. Za ochotu jsem mu „zaplatil“: pomohl jsem mu s vyvoláním neúspěšného pokusu o povolení obnovy procesu a slíbil jsem mu, že spolek Chamurappi nabídne soudu převzetí společenské záruky za něj, až přijde čas na podání žádosti o podmíněné propuštění. Proti vyšetřování se hned na začátku postavil státní zástupce Martin Suska. Když se mi podařilo nakonec dosáhnout zahájení vyšetřování, stal se dozorovým státním zástupcem. I v tom vidím působení Švejkova ducha: kdo lépe zabezpečí vleklost řízení než ten, který je nechtěl připustit? Protože vleklost postupu policejního orgánu vzbuzuje nedůvěru, začal jsem se dožadovat nahlédnutí do spisu. Ale dozorový státní zástupce mě do něj nepustí mimo jiné proto, že mám vztah k hlavnímu pachateli (který jsem popsal výše). Určitě mu ze záhrobí radí Švejk.

K dokonalosti pak  „švejkování“ v této kauze dovedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Na tento úřad jsem se opakovaně obracel se stížnostmi kvůli podivnému postupu ve výše popsaném případu. Většinu z nich vyřizovala v můj neprospěch státní zástupkyně Dita Havlínová. Když jsem ztratil trpělivost, podal jsem na ni stížnost. Dostal jsem pečlivě vypracovanou osmistránkovou odpověď. Podepsala ji státní zástupkyně Dita Havlínová.

Švejk by jistě tiše záviděl.

======================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz