NÁRODNÍ SPORT: „OKOPÁVÁNÍ KOTNÍKŮ“ MINISTRYNĚ SPRAVEDLNOSTI.

Zdá se, že k tradicím současné novinařiny patří „okopávání kotníků“ ministryně spravedlnosti. Daniela Kovářová jistě nezapomněla, jak ji od počátku do konce jejího ministerského působení a ještě i nějaký čas po něm ostouzeli novináři, a to pod nejrůznějšími záminkami: nejdříve kvůli dávnému žertovnému vyjádření o vztahu k sexu a k okolnostem jejího vstupu do KSČ, pak kvůli téměř každému jejímu kroku. Byla vítanou „kořistí“ pro Václava Moravce, který ji s chutí „vypral“ v její nepřítomnosti v Otázkách Václava Moravce, nebo i pro nekompetentního všeználka Karla Hvížďalu.

Pod velkým tlakem novinářů byla od počátku ministerského působení Helena Válková, vyslaná na ministerstvo Hnutím ANO, výjimečná tím, že do úřadu nastupovala s ucelenou koncepcí rozvoje resortu. Paradoxně ji pronásledovaly hlavně noviny, vlastněné Andrejem Babišem. Útoky byly z větší části nespravedlivé a někdy hodně skandální. Zvláštní péči jí věnoval Martin Shabu.

Nyní se patrně další „lovnou zvěří“ pro novináře stala Taťana Malá. Vyčítá se jí kde co: studium práv na slovenské soukromé vysoké škole, podezřelá je koncipientská praxe v Dolním Kubíně, způsob obživy manžela a nakonec došlo na zpochybňování její diplomové práce. Vděčným námětem pro některé novináře je zdůraznění její loajality k ANO a osobně k Andreji Babišovi a podezření, že se od ní očekává  „zneškodnění“ jeho trestního stíhání.  

Stejně jako v případě jejích výše uvedených předchůdkyň jde o zcela neúčelné otravování vzduchu, jímž novináři projevují nedostatek smyslu pro realitu a bezbřehou povýšenost. Nic z toho, co na své oběti nacházejí podezřelého či přímo špatného, nakonec nebude mít vliv na to, zda bude ve funkci úspěšná, co dobrého za sebou zanechá.  Mimo to s jejím jmenováním se už nedá nic dělat, takže nezbývá, než dát nové ministryni čas a prostor, aby se projevila. Není ostatně pochyb o tom, že i bez novinářského štvaní  nemá jmenováním automaticky zajištěnu „definitivu“, a dokonce nemá ani pojistku proti případné změně názoru předsedy vlády na hodnocení správnosti výběru.

Je ovšem pravda, že Taťana Malá není osobností formátu Otakara Motejla, ale v tom je právě potíž: ministrem spravedlnosti by měl být nepochybně někdo, kdo zná resort a jeho problémy, má vizi, kam jej vést a navíc je autoritou pro jeho pracovníky. Takových lidí je velmi málo a žádná z parlamentních stran jich nemá několik v zásobě na výběr  a žádná neprovádí dlouhodobě zaměřenou personální politiku. Ostatně být ministrem spravedlnosti není žádné „terno“ a velmi kvalitní lidé, kteří by mohli funkci zastávat, by ji nepřijali, protože je pro ně výhodnější rozvíjet dále svou současnou kariéru. Platí to nejen o soudních funkcionářích a vedoucích státních zástupcích, ale také o prvotřídních advokátech: jsou dost moudří na to, aby je hnala samoúčelná touha po moci a po prestiži, a s přijetím funkce by nic nezískali. Navíc nikdo nemůže ministrovi zaručit, že setrvá ve funkci aspoň do konce řádného volebního období. Ten, kdo funkci přijme, se vlastně obětuje, i když to možná netuší. A nerozhoduje, co jej k přijetí jmenování motivovalo.

Naštěstí není vyloučeno, že začátečník, který má aspoň základní osobnostní a vědomostní předpoklady,  se nakonec řešením úkolů a překonáváním překážek vypracuje na dobrého ministra. Ty předpoklady Taťaně Malé určitě nechybí, takže její pronásledování je značně předčasné.

Je asi pravda, že z velmi omezené množiny možných adeptů ji předseda vlády vybral právě kvůli její stranické příslušnosti: jmenováním Jeronýma Tejce, o němž se hodně mluvilo, by vlastně přihrál ČSSD šesté ministerské křeslo, protože se dá předpokládat, že sociálně demokratický způsob myšlení asi přežil jeho formální rozchod se stranou. Není ale na místě podezírat Andreje Babiše, že si ji zvolil jako ochránkyni v trestním řízení. Nežijeme v dobách, kdy např. během procesu s Heliodorem Pikou se před každým stáním v kanceláři ministra projednával stav procesu. Ministr spravedlnosti dnes nemá pravomoci vůči státnímu zastupitelství a soudům, které by mu umožnily ovlivnit trestní řízení. Obecné vztahy mezi ministrem spravedlnosti a komunitami soudců a státních zástupců jsou navíc natolik vyhraněné, že pokud by se paní ministryně i pokusila o neformální zásah, riskovala by, že oslovený státní zástupce nebo soudce by se veřejně ohradil a vypukl by skandál.

Obávám se, že paní ministryně se bude potýkat s podceňováním ze strany vedoucích představitelů právnických profesí a bude proto pro ni obtížné vybojovat si přirozenou autoritu. Dokonce si myslím, že v tomto ohledu v nejlepším případě na tom nebude lépe než její předchůdce. Zejména ale spatřuji problematičnost jejího postavení v tom, že není vyzbrojena zkušenostmi natolik, aby mohla spolehlivě čelit tlakům různých stavovských lobby, které se určitě budou snažit vydobýt na ní vstřícnost vůči svým  požadavkům. Již se ostatně ozvali někteří politizující představitelé soudcovského stavu, usilující o ustavení Nejvyšší rady soudnictví, „nadržení“ neochotou Roberta Pelikána jim vyhovět, vyvolanou  obavami o prohloubení „zapouzdřenosti“ justice.

V tomto ohledu by paní ministryně měla být opatrná. Představy o nezávislosti soudnictví jako třetí moci ve státě jdou tak daleko, že by mu jejich uskutečnění poskytlo výjimečné postavení moci kontrolované jen samé sebou.  Pelikánovy obavy nebyly neopodstatněné. Stát vyplácí obětem nesprávného úředního postupu soudců a státních zástupců několik desítek milionů korun ročně a dosud se považuje  za samozřejmé, že původci škod se za způsobené škody  neodpovídají a na úhradě odškodnění se nepodílejí. Ustavení soudcovské samosprávy bez jejího vyvážení zabezpečením účinného dohledu nad soudnictvím  by proto asi nebylo zdravé. Ostatně moc zákonodárnou kontrolují voliči a moc zákonodárná vykonává dohled nad mocí výkonnou. Není důvod, proč by moc soudní měla podléhat přímo pánubohu. Jde ostatně o službu státu občanům, placenou z jejich daní, nikoli o nástroj vůle nějaké nadpozemské síly.

Andrej Babiš vyslovil Taťaně Malé podporu a slíbil, že bude resortu spravedlnosti věnovat větší pozornost než dříve. Pro ni ten slib znamená podstatné zvýšení naděje, že své úkoly úspěšně zvládne. Musí jen doufat, že se nedožije takového neomaleného zacházení, jaké potkalo Danielu Kovářovou ze strany nekompetentního předsedy vlády Jana Fischera, či že ji nepotká osud Heleny Válkové.  Pokud se týká předsedy vlády, tomu  její podpora přinese naději na zlepšení pořádku v resortu a tím zmenšení rizika, že se sám stane obětí justiční svévole.

SPRAVEDLNOST PODLE SOUDKYNĚ OLO

V článku „Lidský odpad čeká na rozsudek“ z 6. června t.r., který je stále zaparkovaný na mém bloggu,  na webu spolku Chamurappi z.s. a patrně i leckde jinde, jsem pojednával o zajímavé trestní kauze, vedené u nejmenovaného soudu svérázným způsobem předsedkyní senátu Odklízečkou Lidského Odpadu (dále jen OLO).

Obžalovaní a žalobce se skutečně v pátek 22. června 2018 dočkali. Předcházelo tomu pár dní nejistoty, neboť paní předsedkyně onemocněla a nebylo jisté, zda se včas uzdraví. Nakonec se dostavila, s příjemnou intonací hlasu přečetla z obrazovky počítače rozsudek a krátce po ukončení jednání opět autem odjela. Netuším, co na její odskok do soudní  síně a řízení automobilu říká její ošetřující lékař.

Předpovědi novinářů, pronesené před zahájením jednání v hale soudu o osmiletých trestech pro Slušňáky se nenaplnily.  Rozsudek byl nečekaně mírný, ale neuspokojil zcela jistě ani  Slušňáky, ani žalobce. Slušnáci očekávali zproštění nebo v nejhorším případě podmíněné tresty.Nakonec dostali pět a půl roku a peněžité tresty a zákaz činnosti ve statutárních orgánech, což je pod úrovní návrhů žalobce. Nicméně to byly jediné nepodmíněné tresty. Tři obžalovaní byli zproštěni. Mezi nimi domnělý zprostředkovatel dodávek tabáku, čímž byla narušena konstrukce závěrečného návrhu žalobce.  Ostatní odešli s podmíněnými tresty. Ti nejpřísněji potrestaní mezi nimi se na místě vzdali práva na odvolání. Slušňáci se odvolali na místě, žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Případ tedy vynesením rozsudku neskončil.

Zcela ve shodě s úvahami z výše zmíněného předchozího článku považuji rozsudek za značně problematický. Nepřihlíží k tomu, že nevznikla škoda, neboť Slušňáci zaplatili vyměřenou daň. Jiná škoda státu než neodvedením daně nevznikla a její úhrada proběhla bez průtahů. Paní soudkyně to ovšem obžalovaným přičetla k tíži řkouc, že to nebyl projev účinné lítosti, ale pouze snahy vyhnout se trestnímu stíhání. Kromě toho všechny úvahy soudu se opírají o výpověď zlostí sršícího, podjatého Rošťáka č.3., nacházejícího se ve výkonu trestu odnětí svobody za brutální vydírání Slušňáků. Mimo jeho svědectví neexistuje žádný důkaz o tom, že by Slušňáci měli jiný záměr, než pomoci Rošťákům, aby zprovoznili stroje, prodali je a navždy zmizeli z jejich působiště. Podstatné je, že Slušňáci dopadli nesrovnatelně hůř než původce celé taškařice, recidivista Rošťák č.3, jehož trestní stíhání paní předsedkyně v samostatném řízení zastavila bez sebemenšího navýšení trestu. V tomto směru ovšem se vznáší otazník i nad přístupem žalobce, který se proti jejímu rozhodnutí neodvolal. Při tom Rošťák č.3 má štěstí, že u nás neplatí zásada „třikrát a dost“, jejíž uplatnění by mu vyneslo výjimečný trest, ne-li přímo doživotí. Zdá  se také, že soudkyně nerespektuje rozsudky jiných soudů, neboť zabavené stroje považuje za majetek Slušňáků. Prostě: čím větší darebák, tím byl tento soud shovívavější. Takové je její pojetí spravedlnosti. Nakonec bych jí mohl vytknout jisté hrubé procesní pochybení, ale s tím pro jistotu počkám až na písemné vyhotovení rozsudku.

Nemohu ale mimo to všechno pochopit, za co soud potrestal – byť jen podmíněnými tresty – dělníky, kteří se pokusili zprovoznit stroje Rošťáka č.3 v domnění, že je připravují na prodej.

Nic nenasvědčuje tomu, že by měli úspěch a dokonce že by zahájili výrobu pro komerční účely.

Paní soudkyně OLO projevila také jistou nepoučitelnost. Není to dlouho, co veřejné pohoršení vyvolávala zvuková nahrávka jejího monologu na poradě senátu, v které projevovala pohrdání obžalovanými (lidský odpad), advokáty (blbečci a kriplové) a veřejností  (hulákající mladá kráva), přítomnou v soudní síni. Díky nemravné stavovské solidaritě kárných žalobců se nedostala před kárný soud. Nedalo jí to a při odůvodnění rozsudku se otřela o Slušňáky tvrzením, že každý, kdo se k nim kdy přiblížil, na to doplatil. Inspirovala ji  zřejmě výpověď obžalovaného, spolupracujícího s Rošťákem č.3, jejíž obsah šel mimo rámec obžaloby a týkal se jen jeho, nikoho dalšího. Dotkla se tak cti podnikatelů s mnohaletou tradicí slušného podnikání, kteří během svého působení odvedli státu na daních přibližně 90 milionů Kč, nebyli dosud trestáni a obecně mají pověst slušných lidí. Bylo by jistě zajímavé slyšet, jaké argumenty  by na podporu svého tvrzení uvedla, kdyby na ni Slušňáci podali žalobu na ochranu osobnosti. Ti ji ale určitě žalovat nebudou, protože se důvodně domnívají, že by ji nemravná stavovská soudržnost před postihem ochránila.

                                                                                                                     

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 13

aneb Justiční loupež za bílého dne

Poslední předprázdninové pokračování hlavního líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného proběhlo ve dnech 20. a 21.6.2018. Poté, kdy se jeden z ozbrojenců z eskorty SAZ přesvědčil, že se za židlemi senátu neskrývá terorista, mohla šestičlenná eskorta  těžkooděnců přivést SAZ a jednání mohlo začít. Jeho zvláštností bylo zahájení za účasti dvanácti z patnácti obžalovaných, včetně čtyř odsouzených za jiné skutky, přivedených eskortou, a vazebně stíhaného SAZ. Obvykle se zúčastňují jen ti, kteří mají zájem o výpovědi naplánovaných svědků nebo jiné důkazy, jež se jich přímo dotýkají. Tentokrát svolal předseda senátu všechny, aby jim umožnil vzájemně si doplnit poznatky o výpovědích, klást otázky a vyjádřit se k nim. Všichni dostali  s předstihem možnost seznámit se s přepisy výpovědí všech obžalovaných. Zájem z jejich strany byl ale malý. Většina obžalovaných projevila neochotu jak klást, tak odpovídat na otázky a i zájem vyjádřit se k dřívějším výpovědím ostatních obžalovaných byl výjimečný. V odpolední části jednání proto osazenstvo lavice obžalovaných značně prořídlo, mimo jiné odešli eskortovaní odsouzení. Protože obžalovaní nevyužili časový prostor, vyhrazený jejich potřebám, páteční jednání předseda senátu rovnou odvolal.

K výpovědím spoluobžalovaných se jako první vyjádřil SAZ. Jeho cílem bylo na základě vyjádření ostatních obžalovaných poukázat ve prospěch své obhajoby na rozpory mezi jejich údaji a obsahem obžaloby. Odvolal se na výpovědi Daniela Rudzana a zdůraznil časové souvislosti: v době, kdy se seznámil s obž. Danielem Rudzanem a jeho spolupracovníky, společnosti Ecoll Invest., P.P.S. a Synex měly vytvořenou strukturu řízení s vymezenou dělbou úkolů, odpovědnosti a pravomoci, která fungovala, pro něho v ní nebylo místo a společnosti řídil právě Daniel Rudzan. SAZ měl pouze postavení věřitele, který se zajímal o zajištění návratnosti své investice. Nastoupil tedy do rozjetého vlaku. Nemohl proto být zakladatelem. Výpovědi obž. Daniela Rudzana podporují i svědectví obž. Elišky Coufalové a obž. Petra Dokládala. V žádném případě zmíněné společnosti neřídil a neměl ani možnost ovládat firemní účty. Neměl ostatně odpovídající odborné znalosti a zkušenosti a neměl ani přístup k potřebným informacím. Zmínil se dále o podezření Daniela Rudzana, že je odpovědný za hanobící mediální kampaň proti němu a ujistil, že s tím nemá nic společného. Vyjádřil se také k další změně chování Daniela Rudzana, ovlivněné asi Petrem Pfeiferem, kdy oba vystupují jako jeho oběti. Odvolal se i na vyjádření obž. Petra Moštěka, které rovněž neobsahuje údaje o jeho zapojení do řízení výše zmíněných společností. Ostatně v době, kdy se s ním setkal, společnosti již běžely asi rok.

Další významné vyjádření pronesl obž. Petr Moštěk, který se zaměřil na zpochybnění výpovědí spolupracujících obžalovaných Jiřího Eliáše a Vojtěcha Kudláče. Popřel pravdivost Eliášovy konstrukce způsobu, jakým  se měl obohacovat a sdělil, že si nepamatuje, že by se setkal s obž. Vojtěchem Kudláčem v době, kterou uvádí obž. Jiří Eliáš. Došlo k tomu až později. Zdůraznil, že nikdy neudělal nic nestandardního či dokonce nezákonného. Připomněl, že sám obž. Jiří Eliáš vypověděl, že jej neúkoloval ani neřídil. Upozornil na podstatné rozpory mezi výpověďmi obou spolupracujících obžalovaných o jejích první schůzce s ním a o částkách, které mu údajně vypláceli. Povzdechl si, že jeho jedinou chybou v působení v P.P.S. a Ecol Investu byla vstřícnost k zákazníkům a trpělivost  s nimi. Oba spolupracující obžalované označil za malé ryby.

Peloton vyjadřujících se uzavřel obž. Jiří Turták. Padlo ještě pár otázek a soud přešel k jakési inventarizaci nevyslechnutých svědků a dalších neprovedených důkazů. Obžalovaní a jejich obhájci měli možnost se vyjádřit, co chtějí vidět nebo slyšet, případně dát souhlas s nahrazením výslechu svědka čtením výpovědi z přípravného řízení.

Většina obžalovaných pak požádala, aby byli zproštěni povinnosti účastnit  se osobně jednání. Senát jim vyhověl s výjimkou SAZ Až po polední přestávce jsme se dověděli důvody, proč musel setrvat v soudní síni. Předseda senátu oznámil, že složitelé kauce 150 mil.Kč požádali soud, aby jim jejich peníze vrátil, protože kauce neplní účel: bez ohledu na její složení  je SAZ již 13 měsíců ve vazbě Městského soudu v Brně. Předseda senátu se otázal pana obžalovaného, zda o žádosti ví, což potvrdil. Vyzval jej pak, aby se k žádosti vyjádřil. Následoval velmi dlouhý monolog, v němž SAZ zopakoval všechny obvyklé (převážně důvodné) stížnosti na krácení jeho lidských práv účelovým uskupením brněnských soudců a olomouckých žalobců.  Pozoruhodné bylo, že předseda senátu tentokrát po celou dobu seděl jako socha, aniž by podlehl chuti nepříjemné povídání zastavit. Nedošlo tedy ani  k žádnému konfliktu.

Dne 21.června 2018 pak soudce Aleš Novotný vyhlásil usnesení senátu, jímž žádost složitelů kauce zamítl. Věnoval velkou péči sofistikovaném  vysvětlení rozhodnutí, jímž  prosvítala naděje, že kauce nakonec propadne státu. Jako laik si  netroufám s jeho argumentací polemizovat. Poznamenávám pouze, že má jeden společný rys s úvahami soudců ve vazebním řízení: naprosté ignorování presumpce neviny. Podle Aleše Novotného přibyly další vazební důvody novou trestnou činností pana obžalovaného, stíhanou ve vazebním řízení u Městského soudu v Brně. Okolnost, že probíhá trestní stíhání, považuje bez dalšího za důkaz, že se stal trestný čin. Ale soud zatím nerozhodl, že obžaloba je důvodná. Navíc lze pochybovat o zákonnosti zmíněného řízení, v jehož skutkovém ději  pana obžalovaného k domněle protiprávnímu jednání vyprovokovali účelově řízení spolupracovníci policie. Aleš Novotný tedy předbíhá rozhodnutí Městského soudu v Brně a má za samozřejmé, že SAZ bude odsouzen.

Jinak považuji odůvodnění za typický důkaz skutečnosti, že formálně právně lze odůvodnit jakýkoli nesmysl, odporující zdravému selskému rozumu. Jenže držitelé moci v justici dávají jednoznačně přednost formálně právnímu výkladu jevů, nepřátelskému vůči „verbeži“ či „lidskému odpadu“ před nestranným hodnocením důkazů.

Rozhodnutí senátu Aleše Novotného se postavení pana obžalovaného v podstatě netýká. Chuť účelového uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců týrat jej vazbou je neukojitelná a v důsledku vrácení kauce by nezeslábla.

Jinak je tomu z pohledu složitelů. Rozhodnutí  popírá suverenitu občana ve vztahu ke státu. Svobodní lidé se po zralém uvážení svobodně rozhodli, že se zaručí svým majetkem, že pan obžalovaný neuprchne a nebude mařit trestní řízení. Svobodné nakládání majetkem je jejich nezadatelné, ústavněprávně zaručené právo. Záruka ale neplní účel, protože účelové uskupení olomouckých žalobců a brněnských soudců jejich chráněnce stejně týrá již třináct měsíců další vazbou.  Proto se stejně uvážlivě a svobodně rozhodli, že si své peníze vezmou zpět. Soud se popřením jejich práva na svobodné nakládání majetkem dopouští zneužití své moci.

Proti usnesení senátu Aleše Novotného je přípustná stížnost. Netroufám si předjímat, zda složitelé svého práva využijí. SAZ se k rozhodnutí nevyjádřil z důvodu své nepříslušnosti.

Po vyhlášení usnesení pokračovalo přehrávání odposlechů. Ve 12:03 předseda senátu s ohledem na předpověď počasí na odpoledne přerušil hlavní líčení do 17.září 2018. Co se vleče, neuteče.

ŽALOBCI A POLICISTÉ NEVIDÍ, CO NECHTĚJÍ

Věnováno Aleně Vitáskové, ohrožené dovoláním nejvyššího státního zástupce, a nevinné Michaele Schneidrové,  strádající ve Věznici Světlá n.S.

Skutečnost, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal  dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Aleny Vitáskové,  dodává jeho rozhodnutí příchuť jedinečnosti, neboť je učinil nedlouho po zveřejnění záměru prezidenta republiky udělit jí 28.října státní vyznamenání. Spojení pokusu o zneuctění z jedné strany  a vysokého ocenění druhou stranou určitě není časté. Je svébytným vyjádřením nezávislosti nejvyššího žalobce, nebo možná jeho náklonnosti ke kruhům, jež Alenu Vitáskovou nenávidí, protože oklestila jejich příjmy. V každém případě právě pro tyto zvláštní okolnosti jeho dílko přitahuje pozornost.

Argumentace Pavla Zemana stojí na dvou základních pochybeních. První je víra v existenci soukromých vztahů mezi ods. Michaelou Schneidrovou a Zdeňkem Zemkem st., které neexistovaly a v celém trestním spisu o nich není jediný důkaz. Druhé je nepravdivé tvrzení, že vydáním licencí Zemkovým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 vznikla obrovská škoda, neboť získaly nárok na vysokou výkupní cenu podle cenového výměru z r.2009.

Posledně zmíněný problém vede k zamyšlení, kde se vůbec vzala fáma o dostatečnosti získání licence a uskutečnění prvního paralelního připojení jako podmínky pro získání práva na vysokou výkupní cenu. Důvod k zamyšlení je dán nejen významem otázky pro obžalované z kauzy „Vladimír Čimpera s spol.“, známé jako „kauza Vitásková“, ale skutečností, že až do převzetí výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren státní společností OTE a.s. k 1.lednu 2013  se neoprávněně obohacovaly i některé jiné firmy.  Orgány činné v trestním řízení si toho vůbec nevšimly a celý proces s Alenou Vitáskovou & spol. proběhl ve stínu omylu, který z úvah žalobce o způsobené škodě dělá bezcenný  blábol. Tím tato záležitost přetéká přes hranice tohoto soudního řízení.

Skutečnosti jsou následující: v r. 2009 vydal Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) cenový výměr, podle něhož nárok na zvýhodněnou cenu získaly elektrárny, které získaly licenci, dosáhly prvního paralelního přípojení, zapojily se smluvně do distribuční soustavy a začaly uskutečňovat komerční dodávky do sítě. Platnost tohoto výměru skončila jeho nahrazením novou vyhláškou ERÚ z r.2010, která s účinností od 1.ledna 2011 zaváděla měkčí podmínky pro získání podpory, ale současně ji drasticky snižovala. To byl důvod závodů s časem, do něhož se po vydání nového výnosu nedobrovolně zapojili všichni investoři, jejichž zařízení byla před dokončením. Stát se vůči investorům zachoval hanebně.

V této chaotické situaci se ale na webu ERÚ objevilo „výkladové stanovisko“ bývalého vedení, podle něhož pro získání vysoké výkupní ceny bylo dostačující získání licence a prvního paralelního připojení. „Výkladové stanovisko“ není právní norma a nemůže měnit pravidla, stanovená cenovou vyhláškou ERÚ. Později jeho protiprávnost konstatoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem sp.zn. 32 Cdo 1051/2015, ale také ERÚ v tzv. sporném řízení a zejména je od 1.ledna 2013 neuplatňuje státní společnost OTE a.s., na kterou přešla výplata podpory obnovitelným zdrojům. Proti škodě, která byla způsobena vydáním zmíněného „výkladového stanoviska“ je ta, kterou měla způsobit nešťastná Michaela Schneidrová, doslova jen „malina“. Ale bdělé oči protikorupční policie a olomouckých žalobců to zvysoka přehlížejí a vůbec je nenapadlo, že by někdo měl za vyvolání nákladného omylu nést odpovědnost. Podezření samozřejmě padá na představitele bývalého vedení ERÚ Josefa Fiřta, Blahoslava Němečka a Antonína Panáka z titulu jejich obecné odpovědnosti. Bezprostředním pachatelem mohl ovšem být i nižší úředník ERÚ.

Zřetelněji se rýsuje odpovědnost Antonína Panáka, který obsah „výkladového stanoviska“ dvěma dopisy účelově narouboval do myšlení vyšetřovatele Pavla Pinky, čímž umožnil rozumné rozhodnutí ředitelky licenčního odboru ERÚ  Michaely Schneidrové o nepovolení obnovy licenčního řízení vykládat jako zločin s nárokem na vysoký trest odnětí svobody. Žalobci se vytvořená situace líbila, proto omyl převzal a naservíroval na stůl soudci, který si libuje v ukládání vysokých trestů. Výsledkem je nevinná úřednice ve vězení a Alena Vitásková, po pětiletém trestním stíhání znova ohrožená dovoláním nejvyššího žalobce.

Celková škoda, způsobená vydáním „výkladového stanoviska“ je mnohem vyšší než ta, kterou v obžalobě kauzy „Vladimír Čimpera & spol.“ uvádí diletantský žalobce. Zřejmé jsou katastrofické následky dopisů Antonína Panáka policii pro obžalované. Ale původci zavádějících informací umožnili řadě firem přijít k neoprávněnému obohacení a ani „solární baroni“, ani šéfové distribučních firem nemají důvod se na ně zlobit, neboť prospěli jejich kapsám. Proto otázka jejich trestní odpovědnosti nepadla a nepadne, neboť „kde není žalobce, není soudce“ a jak známo z výroční zprávy Vrchního státního zastupitelství vOlomouci, vyhledávací činnost policie není uspokojivá. Poznamenávám, že ani někteří státní zástupci neberou úplně vážně povinnost stíhat každý trestný čin, o kterém se dovědí.  Lidé, odpovědní za vydání „výkladového stanoviska“ a autor mystifikačních dopisů policii zůstali mimo zorný úhel orgánů činných v trestním řízení. Naopak posloužili jako svědci proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové. Mohou být klidní: dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Aleny Vitáskové naznačuje, že jim ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné nebezpečí nehrozí, neboť orgány vidí jen to, co chtějí.

 

KAUZA ZADEH: KONEČNĚ SVĚDCI! – ČÁST 12

Na pokračování hlavního líčení ve věci Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ) a jeho čtrnácti spoluobžalovaných u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného ve dnech 1.,13.,14.,15 června 2018 se naplno projevily problémy procesů s velkým počtem obžalovaných a svědků. Zpráva ze závěru 11. dílu seriálu, že hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 30.5.- 1.6.2018, se nenaplnila: pro neúčast klíčového svědka se jednání konalo jen 1. června 2018. Plánované jednání ve dnech 13.-15.června 2018 se sice konalo, ale nadpis „Konečně svědci!“ nabyl nechtěný význam: když se výjimečně objevil některý z 25 předvolaných svědků, byla to radostná událost.

Soud v současnosti předvolává svědky, kteří vypovídali v přípravném řízení v r. 2014. Jejich zájem o účast je mizivý. Někteří se omluví, jiní ani to ne. Dva mezitím zemřeli. Ti,  kteří přijdou, upozorňují na vytrácení zážitků z paměti. Soudce jim pomáhá konfrontací výpovědi s protokoly z přípravného řízení. Pokud se svědek nedostaví, předseda senátu zjišťuje, zda strany trvají na jeho opětovném předvolání. Většinou dostane souhlas k přečtení protokolu z přípravného řízení, čehož se zprostí monotónním tichým hlasem. Obhájci mají protokoly k disposici,  takže čtení nevěnují velkou pozornost. Ústnost jednání je ale třeba zachovat.

Překvapující je výskyt svědků, kteří vypovídají o plnění úlohy „bílých koní“. Za menší nebo větší odměnu, výjimečně i bez ní, se stali jednateli, někdy i společníky, společností s ručením omezeným, podepsali různé listiny, o jejichž obsahu nic nevěděli, chodili do bank vybírat nebo vkládat hotovost, o jejímž původu nic nevěděli. Podle zásady, že neznalost zákona neomlouvá, by měli být stíháni, protože z funkce jednatele vyplývá odpovědnost. Ale zůstávají stále jen svědky. Srovnávám přístup orgánů činných v trestním řízení k nim se způsobem, jakým naložily s Alexandrem a Zdenkem Zemky, kteří jako jednatelé protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví své společnosti nedokončené (spíše téměř dokončené) zařízení fotovoltaických elektráren, aby mohli v licenčním řízení naplnit požadavek zákona  prokázáním, že jsou majiteli. Olomoucký žalobce a senát Aleše Novotného ale jejich jednání interpretoval jako potvrzení dokončenosti zařízení, jímž se pokusili o podvod, a postihl je vysokým trestem odnětí  svobody. Působí to dojmem, že olomoučtí žalobci a brněnské soudy uplatňují třídní přístup.

Mimo to ve svědeckých výpovědích zaznívají stále další a další jména lidí, kteří se přiživovali na obchodování s pohonnými hmotami a na krácení daně z přidané hodnoty, ale nikdo je nestíhá. Vyjádření žalobce v obžalobě, že na trestné činnosti se podílely také další, dosud neustanovené osoby, tak dostává konkrétní náplň. Zdá se, že do  rozšiřování sítě se zapojili ještě i další lidé než obžalovaní, takže se rozrůstala živelně a nabízí se otázka, zda bylo možné tento chaos účinně řídit z jednoho centra. To jsou ale jen otázky laika a nic se nemění na tom, že vznikla obrovská škoda, kterou státu nikdo nenahradí. Jen to možná poněkud mění pohled na příčiny jejího vzniku.

Zajímavé je i zjištění, že celní správa ani finanční úřady nevykonávaly ve firmách „bílých koní“ žádné kontroly, ani nepodnikaly jiné kroky. Od 1. ledna 2013 bylo možné neodvedenou daň z přidané hodnoty vymáhat po dodavateli, ale po žádném ze svědků nikdo nic nechtěl. Přitom celní správa sleduje  každou cisternu  s pohonnými hmotami od vstupu na území republiky až do vyskladnění, takže podklady pro  výběr daně z přidané hodnoty jsou přesně podchycené.

Časový prostor, uvolněný nepřítomností svědků, soud využívá k přehrávání odposlechů. Většinou podchycují běžná jednání, jaká provázejí činnost obchodních firem.

Celé třídenní jednání proběhlo v klidu až na krátké intermezzo dopoledne 14. června 2018, kdy došlo k bouřlivé výměně názorů mezi obž. SAZ a předsedou senátu. SAZ přednášel stanovisko k výpovědi svědka, který jej nepřímo usvědčuje z vědomé účasti na řízení daňových podvodů. Pustil se do demontáže tohoto detailu obžaloby. Když se Aleši Novotnému zazdálo, že už je toho dost, pokusil se jej zastavit. SAZ reagoval podrážděně, vědom si práva na nerušený výklad. Z obou stran padla ostrá slova. Aleš Novotný nakonec přestřelku přerušil nařízením desetiminutové přestávky.

 Pana obžalovaného se statečně zastal mladý obhájce, kterého pak předseda senátu přímo „postavil do latě“. V podstatě byl  v právu, ale marně vzpomínám, kdy nějaký soudce „postavil do latě“ státního zástupce, který bez udělení slova vpadl do řeči účastníka řízení (netýká se intervenujícího žalobce Aleše Sosíka). Taková je rovnost stran před soudem v praxi.  Aleš Novotný se právem dožaduje povinné úcty k soudci. Ale pan obžalovaný jí nedbá, když se cítí být krácen ve svých právech. Nijak si tím ovšem nepomůže, spíše vyvolává u soudců nepřátelství. Na druhé straně soud sklízí, co zasel. SAZ má za sebou již 41 měsíců vazby, přitom soud drží na účtě jeho rekordní kauci 150 milionů Kč za propuštění na svobodu, a na nedávno narozeného syna se smí podívat jen jednou za dva týdny, když mu jej přiveze manželka do vazby. K odůvodnění prodlužování vazby je soudcům každý argument dobrý, včetně lži o pobytu manželky s dítětem  v U.S.A., kam by prý mohl uprchnout. Trestná činnost, kvůli které je ve vazbě, měla spočívat hlavně v tom, že za hříšné peníze nakoupil křivá svědecká prohlášení od tajných spolupracovníků policie, kteří svůj výdělek okamžitě odevzdali policii.

Znal jsem jiného SAZ: muže, z něhož přímo sálá empatie, je vysoce inteligentní, má smysl pro humor a vyniká vybraným společenským chováním. Takový byl do té doby, než jej začalo účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců lámat další vazbou.

Poslední pokračování hlavního líčení před prázdninami proběhne ve dnech 20.-22.června 2018.

VLIV STÁTNÍCH ZÁSTUPCŮ NA POLITICKÉ DĚNÍ

Nadpis je zdánlivě nesmyslný, neboť státní zastupitelství stojí ze zákona mimo politickou hru, je nadstranické, profesionální a nestranné. Ale Česká televize mi připomněla, že všecko může být jinak, když do pořadu Události, komentáře dne 13.června 2018 přizvala bývalého ředitele Útvaru pro boj proti organizovanému zločinu PČR Roberta Šlachtu. Chtěla oživit vzpomínky na historickou noc z 12. na 13. června 2013, kdy jím řízení policisté vpadli na Úřad vlády ČR a „přilehlá loviště“ a spustili řetěz dějů, který skončil pádem Nečasovy vlády a zásadním přepsáním vnitropolitických poměrů naší vlasti. Soukromě si myslím, že následky jejich vystoupení měly účinky nekrvavého puče a jejich vliv dosud nedozněl.

Česká televize ovšem pozváním pouze Roberta Šlachty prokázala, že příslušné děje vnímá bez hlubšího pochopení. Povrchnost může mimochodem přenést na své diváky a deformovat jejich vnímání reality. Okolnost, že Robert Šlachta přivedl své lidi do Úřadu vlády, není tak mimořádná, jak se zdá. Elitní policejní útvary podléhají vojenské kázni a jdou prostě tam, kam je odpovědní (často ve skutečnosti neodpovědní) pošlou. Zasahující policisté mohou proto být dobře viditelným nástrojem vůle neviditelných mocných. Ale ČT se v pořadu snažila ukázat, že zásah z 13. června 2013 byl jednoznačným pochybením policie. Obratně při tom použila odkaz na trapně nepatrné trestněprávní výsledky policejní akce a jejich nepřiměřenost mohutnosti použitých policejních prostředků.  „Přišila“ policii i odpovědnost za dalekosáhlé vnitropolitické důsledky.

I když ČT24 dobovým obrazem předvedla tehdy přítomné státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s vedoucím Ivo Ištvanem, neodkryla před diváky sladké  tajemství prvořadé odpovědnosti tohoto úřadu. Jakmile totiž policie začne konat podle trestního řádu, podléhá pokynům a dozoru státních zástupců, kteří jsou skutečnými pány akcí. Podivení Dalibora Balšínka nad tím, do čeho se zkušený policista Robert Šlachta pustil, bylo proto nemístné: neměl jinou volbu (s výjimkou vzpoury, která je  trestná).  

Česká televize tak odpoutala pozornost diváků od základní velké podivnosti, kterou bylo řízení zásahu místně nepříslušnými olomouckými státními zástupci, ne-li historicky vůbec první, pak jistě nesmírně vzácný případ porušení ustanovení trestního řádu i zákona o státním zastupitelství o věcné a územní příslušnosti státního zastupitelství. Dalibor Balšínek by měl dobrý důvod podivit se nad tím, do čeho se pustil zkušený Ivo Ištvan, který v minulosti opakovaně prokázal způsobilost vzdorovat nezákonným rozhodnutím nadřízených (jednou zaplatil vyhazovem od ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila).

A už vůbec nedošlo na zamyšlení nad tím, že nasazení olomouckých žalobců na akci v Praze muselo povolit Nejvyšší státní zastupitelství nebo dokonce celou akci vyvolat. Netuším, zda rozhodl přímo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nebo vlivní bývalí komunističtí prokurátoři, jimiž se obklopil, ale je nepochybné, že odpovědnost za svržení Nečasovy vlády a zatýkání bývalých poslanců a všechny další následky leží právě zde.

Šlachtovi lidé ale možná nejsou tak nevinní, jak jsem výše naznačil. Je totiž otázka, jakými hroznými informacemi o zločinech na Úřadě vlády „nakrmili“ špičky NSZ tak, aby daly souhlas nebo přímo přikázaly vykonání „realizace“. Nepatrnost trestněprávních výsledků ale vyvolává pochybnost, zda pro rozhodnutí byly vůbec potřebné důkazy, použitelné v trestním řízení: pokud po  pěti letech ještě nic světoborného na povrch nevyplavalo, stěží lze uvěřit, že na začátku byla spousta skvělých důkazů, které časem „vyvětraly“. Spíše se zdá, že šlo o politické rozhodnutí, směřující ke svržení Nečasovy vlády,  které se o žádné důkazy neopíralo, ale neví se, kdo je vydal a jakými prostředky přiměl státní zástupce, aby se uvolili spáchat tuto nehoráznost.

Národ by měl vědět, jak to bylo, protože následky událostí přesahují zprostředkovaně až do současnosti. Jenže lid obecný se o věci zásadního významu vůbec nestará. Lidé jsou schopni vyjít do ulic a dožadovat se odstoupení Andreje Babiše, aniž by přemýšleli nad tím, že při daných poměrech ve sněmovně žádný z neúspěšných vůdců pidistran by stejně nedokázal získat důvěru rozhárané sněmovny, natož aby ještě nabídl srovnatelnou životní úspěšnost jako důkaz své způsobilosti vést stát. A poslanci raději za peníze daňových poplatníků maří čas žvaněním o novičoku a jiných nesmyslech, než by se domáhali vysvětlení skandální akce z 13.června 2013. K tomu přidávají vyčítání Andreji Babišovi, že je ochoten přijmout podporu KSČM, když mu svou neochotou vstoupit do jeho vlády jinou cestu uzavřeli.

„Realizace“ z 13. června 2013 není v polistopadovém vývoji státu jediným případem sporných zásahů státních zástupců do veřejného života. Mechanismus ovlivnění politické situace a způsob provedení a závažnost následků bývají různé, ale jedno je spojuje: beztrestnost původců a vykonavatelů. Proto nám hrozí, že se podobné úkazy budou zase někdy opakovat.

Nemusíme ostatně chodit daleko: jednoho případu zneužití trestního řízení pod velením státního zástupce  jsme právě svědky ve stíhání Andreje Babiše. Z logiky věci vyplývá, že vyvolání trestního řízení mělo posloužit k oslabení hnutí ANO ve volbách. Když se nepodařilo, slouží jako nástroj úsilí o připravení Andreje Babiše o výsledek volebního úspěchu. Provedení je jiné než při svržení Nečasovy vlády, ale účel je podobný. Nerojí se masy policistů, vše probíhá v klidu a hlavně v souladu se zásadou „ co se vleče, neuteče“. Političtí odpůrci a s nimi spolčení novináři mají spolehlivou základnu pro rozvíjení útoků na nežádoucího  vetřelce. A vždy se dá zhodnotit „náhodná“ shoda úkonů s nějakými politickými událostmi. Zajímavá je například časová blízkost druhého jmenování předsedou vlády  a prvního výslechu obviněného. Andrej Babiš a jeho obhájci brojí proti vyšetřovateli Pavlu Nevtípilovi, ale uniká jim rozhodující úloha dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, který rozhoduje o tom, jaká krmě se připraví se surovin, dodaných policií.   Dozorový státní zástupce zřejmě nepohání policii k rychlejšímu postupu. Nemá kam spěchat: již dávno mohl mít dost důkazů, aby mohl buď zastavit trestní stíhání nebo naopak podat obžalobu. Je jasné, že do  zastavení trestního stíhání se nehrne, protože by mu vyneslo různé projevy nelibosti: vždyť by Babišovy odpůrce připravil o cenný nástroj soustavného ostouzení. Může pokračovat v podpoře vyvolávání politických turbulencí libovolně dlouho, protože je apolitický, procesně nezávislý a zákon neporušuje. Že umožňuje udržování země ve stavu politického chaosu ? Koho to zajímá ?

Pokud běží trestní stíhání, je možné každý den otravovat vzduch tvrzením, že je nepřípustné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný předseda. Andrej Babiš má resignovat, podrobit se úkonům trestního stíhání a až (pokud ovšem) se očistí, vrátit se. Kdyby odpůrce poslechl, měli by vyhráno, protože velký trestní proces zpravidla trvá déle než funkční období vlády.  Útočí na něj představitelé stran, které spravovaly justici mnoho let a dovedly ji do stavu, v kterém se občas do vězení dostanou nevinní lidé a naopak zločinci se nestíhají. Presumpce neviny politikům nic neříká, ač pojem právní stát skloňují ve všech čtrnácti pádech. Nevadí jim, že překážením ustavení vlády poškozují stát, jemuž se zavázali sloužit.

Ostatně správnost Babišovy neústupnosti potvrzuje čerstvý příklad kauzy Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Přežila pětileté trestní stíhání, během něhož se musela zúčastňovat časově náročného hlavního líčení, trvajícího od 2. června 2014 do 22.února 2016, a pak ve strachu z hrozícího trestu odnětí svobody v trvání 8 ½ roku čekat do 17. ledna 2018 na rozsudek odvolacího  soudu. Po  celou dobu čelila mediální štvanici, založené na tvrzení o mravní neslučitelnosti výkonu funkce s postavením osoby trestně stíhané či dokonce nepravomocně odsouzené. Neustoupila, setrvala v úřadě do konce mandátu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Její předčasný odchod z úřadu by nikomu neprospěl a úplné náhrady škody by nedosáhla. Pokud se Andrej Babiš rozhodl jít stejnou cestou, vystavil se náročné zkoušce odolnosti, ale jeho postoj je rozumný, přiměřený reálnému stavu trestního řízení v ČR.

Pan státní zástupce Jaroslav Šaroch ale nespěchá ani s podáním obžaloby, ačkoli bude vítanou příležitostí k dalšímu kamenování předsedy vlády. Její zpřístupnění může totiž přinést rozčarování, a to i politickým odpůrcům Andreje Babiše. Může se ukázat, že argumentace žalobce stojí na podobném nesmyslu jako obvinění Aleny Vitáskové, že se prohřešila, když nevyvodila závěry z neexistujících osobních vztahů Michaely Schneidrové se Zdeňkem Zemkem st. Tuto  možnost považuji za dosti pravděpodobnou. Neznám argumentaci sdělení obvinění, nicméně mám pochybnost, že žalobce vykouzlí obžalobu, která by Andreji Babišovi pomohla do vězení. Trestní právo je totiž adresné a velmi formalistické. Ze zprávy OLAFu lze vyčíst, že došlo ke správnímu pochybení, na němž se podílel příslušný dotační úřad (kde je jeho odpovědnost ?). Adresnou odpovědnost jednotlivců z ní nelze vyvodit. Správní pochybení není vždy a za každých okolností trestným činem, činí jej z něj úmysl a způsobená škoda. K trestnému činu dotačního podvodu dojde buď použitím dotace k jinému účelu než k tomu, pro který si ji žadatel vyžádal, nebo uvedením nesprávných údajů v žádosti. V daném případě dotace posloužila svému účelu. Zbývá pouze možnost zadání nesprávných údajů. Pochybuji, že by Andrej  Babiš osobně vyplnil žádost. Nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani provozním ředitelem, nemohl tedy za společnost jednat. Mohlo by případně přicházet v úvahu spáchání trestného činu účastenstvím, ale je sporné, zda by se podařilo účastenství doložit.  Je pravděpodobné, že v obžalobě bude mít Andrej Babiš okrajové postavení. To  je další důvod,  proč je tlak na jeho vypuzení  z postavení předsedy vlády zcela nepřiměřený malému významu této jeho slabiny.

Mohli bychom si ještě dlouho povídat o úloze státních zástupců v medializovaných kauzách, jako bylo  trestní stíhání Jiřího Čunka (kdo si dnes pamatuje, že vypukla „válka žalobců“?), Petra Lessyho, Víta Bárty, Martina Bartáka a dalších, ale každý má možnost si najít informace v elektronických archivech. Politické strany, pod jejichž vládou se tyto věci děly, jsou dočasně oslabené a nevládnou mocí výkonnou.

Je proto na čase, aby nová vláda využila příznivé politické konstelace k zastavení prodlužování řetězce účelově vyvolaných trestních kauz, určených k likvidaci veřejně činných osob nebo k ovlivnění politických poměrů v zemi. Nepůjde to jinak než důsledným vyvozováním důsledků vůči jejich původcům a vykonavatelům. Jako vhodný začátek nápravy by se mi líbilo objasnění pozadí účinkování policie a olomouckých žalobců při útoku na Úřad vlády ČR v noci z 12. na 13.  června 2013. Jsem zvědav, zda by byl olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan při objasňování událostí stejně sdílný jako ve výroční zprávě svého úřadu, a zda by se podařilo nejvyššího státního zástupce  Pavla Zemana vyvést z ustálené pozice „brněnské sfingy“.

KAUZA ZADEH: NOVÁ OBŽALOBA - ČÁST 12

Týrání vazbou pokračuje

V mezidobí od vydání 11. dílu seriálu dne 4. května 2018 se dočkaly neobvyklého ohlasu mimo soudní síň některé události, popsané v 10. dílu. Bezohlednost, s kterou soud nakládal se soukromými daty obž. Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ), uloženými v paměti jeho iPadu a iPhonu, vyvolala pobouření. Jako první reagoval již 1.dubna 2018 spolek Chamurappi z.s. předložením návrhu na kárné stíhání předsedy senátu. Předseda soudu na něj vůbec nereagoval, čímž si rovněž přivodil návrh na kárné stíhání a současně vyvolal přenesení návrhu proti soudci Michalu Kabelíkovi na vyšší stupeň. Teprve pak se  probudil ze snění o nedotknutelnosti soudců a nechal návrh  z 1. dubna vyřídit místopředsedou soudu jako pouhou stížnost na chování soudce a  zamítnout jej. Jeho úkon je ovšem nulitní, protože přišel až po procesní lhůtě a po přenesení návrhu k vyšší instanci. Mezitím již ale také zájem o potrestání soudce Michala Kabelíka projevila Česká advokátní komora a ozval se i poslanec Marek Benda podáním kárného podnětu ministrovi spravedlnosti. Budoucnost ukáže, zda předseda soudu arogancí vůči spolku Chamurappi z.s. soudci Michalu Kabelíkovi skutečně prospěl.

Chamurappi z.s. současně napadl stížností na chování senát Krajského soudu v Brně předsedkyně Markéty Jirsové, který k odůvodnění dalšího týrání SAZ vazbou použil lež o pobytu manželky a syna  pana obžalovaného v U.S.A., kam by prý za nimi mohl uprchnout. Ve skutečnosti manželka  i syn žijí v Praze  a pana obžalovaného pravidelně navštěvují. Těsně před vypršením procesní lhůty stížnost zamítl místopředseda soudu Aleš Flídr písemností poněkud nestandardního provedení. Své úvahy zahájil tvrzením, že senát vydal rozhodnutí v neveřejném zasedání a proto je stížnost „naprosto absurdní“. Jediný možný výklad jeho výroku je takový, že pokud jsou soudci při rozhodování sami mezi sebou, smí se chovat jako chátra. Pokračoval pak ve stejném duchu. Tvrdil, že vedení soudu nesmí zasahovat do rozhodovací činnosti soudců, ač nebyla těžištěm stížnosti, která směřovala proti sprosté soudcovské lži. Opřel se o zamítnutí různých podání obhájců SAZ Vrchním soudem v Olomouci  a Ústavním soudem, s nimiž stížnost spolku Chamurappi z.s. nemá nic společného. Prohlásil doslova, že jako státní úředník „musí stát v pozoru“ před zmíněnými rozhodnutími a zakončil sdělením, že stížnost vnímá jako „naprosto nesmyslnou“. Nepokusil se obhájit použití lži ani slůvkem, čili stížnost věcně nevyřídil.

Celá historka je ukázkou pokleslých mravů účelového uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců, kteří ve snaze udržet kauci 150 milionů Kč na účtě a jejího beneficienta za mřížemi se nezastaví před žádnou zvráceností. Nemravné chování si mohou dovolit, protože v zádech mají představené typu Aleše Flídra, kteří zakryjí každý jejich přehmat.

Nezbývá než doufat, že vstup silných stěžovatelů do děje způsobí, že otalárovaní škodiči dostanou konečně zaslouženou odměnu.  

Toto vše se odehrávalo vpředvečer a souběžně s pokračováním hlavního líčení ve  dnech 7.-8.června 2018 před senátem  Městského soudu v Brně předsedy Michala Kabelíka v trestní věci obž. SAZ & spol. Program nebyl předem dán, pouze se předpokládalo, že senát po 40 dnech od doručení rozhodne o další žádosti týraného SAZ o propuštění z vazby. Celé jednání zřejmě směřovalo k vyhlášení očekávaného rozhodnutí, a to na obou stranách.  Nebyli předvedeni žádní svědci, předseda senátu se pouze pustil do zkoumání dodatečně dodaných věcných důkazů. Také se snažil získat orientaci v souběžných procesech, týkajících se SAZ a některých dalších obžalovaných. Většinu času vyplnila prohlášení obžalovaného SAZ, doplněná vstupy  jeho obhájců.

SAZ opět prokázal, že nemarní čas nuceného pobytu ve státní péči: k malé radosti soudců studuje nejen  judikáty vrcholných článků české justice, ale také Evropského soudu pro lidská práva a k tomu odbornou literaturu. Takto načerpanými poznatky pak doslova utlouká argumenty cynických zastánců nutnosti prodlužování jeho vazby. Například dovedně aplikoval na situaci v projednávané kauze úvahy místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka o slábnutí důvodů pro uvalení vazby předstižné v případě, že skupina spolupachatelů byla rozprášena. Mělo by to platit i v tomto procesu: všichni účastníci vykonstruovaného zločineckého uskupení jsou spoluobžalovanými SAZ v této kauze, v které základním nástrojem dokazování je policejní provokace s použitím svědků, kteří si spoluprací s policií zajišťují beztrestnost. Představa, že se SAZ po propuštění z vazby znova pustí do žalované činnosti s takovou sebrankou, je přímo směšná.  

Velmi přesvědčivě se SAZ dovolával rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci sčítání délky vazeb, uložených v různých řízeních. Složením kauce v rekordní výši 150 milionů Kč dosáhl propuštění z vazby po 22 měsících. Znova se dostal do vazby na začátku prosince r.2016. Do konce června bude tedy mít za sebou dalších 19 měsíců, tedy celkem v obou řízeních 41 měsíců, ale maximální přípustná délka vazby při dané právní kvalifikaci v obou souběžných procesech je 36 měsíců. Obě kauzy spolu souvisí a v případě, že soudy pana obžalovaného odsoudí  v obou, uložením souhrnného trestu dojde k jejich faktickému sloučení. Na pozadí citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva lze pochopit rozhořčení pana obžalovaného nad drcením lidských práv jeho a jeho rodiny dalším prodlužováním vazby nad hranici tří let. Potíž ovšem spočívá v tom, že tuto námitku posoudil na základě ústavní stížnosti pana obžalovaného Ústavní soud nálezem, který je závazný pro všechny soudy a rozhodl přesně opačně. Pokud by se soudce Michal Kabelík přidržel zdravého selského rozumu a uznal právě z uvedeného důvodu, že už je toho týrání vazbou dost, určitě by z úřední povinnosti podal stížnost žalobce a lháři ze stížnostního senátu by rozhodnutí právem zrušili. Právní formalismus obvykle vítězí nad zdravým selským rozumem, zvlášť je-li motivován záští k obviněnému. Nicméně se dá předpokládat, že dostane-li se tato záležitost do rukou Evropského soudu pro lidská práva, pravda pana obžalovaného zvítězí a česká justice utrží ostudu na mezinárodním poli.

Významným námětem vyjádření pana obžalovaného bylo prohloubení obrazu procesu, vedeného s použitím spolupracovníků policie, kteří si patrně spoluprací zajišťovali beztrestnost za své vlastní skutky. V té souvislosti pan obžalovaný připomněl jiný případ pokusu o získání křivého svědectví proti němu policejním vydíráním spoluobžalovaného Michala Šimáka , o němž se veřejně jednalo při hlavním líčení u Krajského soudu v Brně v tzv „daňové kauze SAZ“ v březnu r.2016. Tam měli policisté vydíráním nutit obviněného, aby svědčil proti SAZ, kterého vůbec neznal. Případ začala vyšetřovat GIBS, ale Vrchní státní zastupitelství v Olomouci jí věc odebralo, předalo policii a tam patrně vyšuměla do ztracena.

SAZ si samozřejmě znova stěžoval na používání lží k odůvodnění nutnosti prodloužení  vazby a na zásahy do jeho soukromí.

Předseda senátu nakonec takřka nepozorovaně přešel do vazebního řízení, které zúžil na prosté oddrmolení (pardon, vyhlášení) usnesení, jímž se SAZ ponechává nadále ve vazbě. Stručné odůvodnění nepřineslo proti předchozímu usnesení nic nového až na malichernou drobnost: zatímco v minulém odůvodnění se vyjádřil pohrdavě o nabídce společenské záruky Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, tentokrát znectil i spolek Chamurappi z.s., aniž by při tom Šalamoun vynechal.

V souhrnu výsledek uplynulých dvou dnů hlavního líčení v této kauze působí dojmem, že v případě vyhlášení soutěže o nejhorší zacházení s vazebně stíhaným obžalovaným v ČR by účelové uskupení brněnských soudců a olomouckých žalobců zvítězilo s velkým náskokem před ostatními účastníky soutěže. Vazba je nepřiměřeně dlouhá, zčásti zcela neúčelná, stát drží na svém účtě 150 mil. Kč, aniž by kauce plnila účel,  a bez pomoci policejních provokatérů by vyvolání vazebního stíhání nebylo možné. Abstrahováním z obsahu obvinění snadno dospějeme ke zjištění, že pan obžalovaný si opatřoval důkazy pro svou obhajobu v „daňové kauze“, což je jeho právem. Získal nepoužitelná  svědecká prohlášení, za která odvedl státu prostřednictvím policejních provokatérů nehorázné částky, ale u soudu je nepoužil, byť na to měl devět jednacích dní.

LIDSKÝ ODPAD ČEKÁ NA ROZSUDEK

U nejmenovaného soudu před senátem předsedkyně Odklízečky Lidského Odpadu (dále jen OLO) dozněly před nedávnem závěrečné řeči ve velmi zajímavé trestní kauze. Paní předsedkyně proslula neuctivým postojem k obhájcům a názorem, že obžalovaní obecně jsou lidský odpad, takže nadpis článku je přiměřený poměrům.

Případ je zajímavý mnoha nezvyklými záležitostmi. Hned první je obžaloba, kterou dodalo místně nepříslušné státní zastupitelství, které si jinak činí nárok na vysoké mínění o úrovni práce svých státních zástupců. Prošly mi rukama desítky obžalob, ale něco tak nedbale zpracovaného jsem dosud neviděl. Autorka vložila od úst jednoho z obžalovaných úplný přepis výpovědi spoluobžalovaného v přípravném řízení, vedeném v zahraničí. Oznámením jejího  výkonu nadřízeným bych jí ale neublížil, protože objektivní lhůta pro zahájení kárného řízení dávno vypršela.

Žalobkyně obvinila jedenáct jednotlivců a jednu právnickou osobu, že v určitém období v úmyslu krátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty vyrobili téměř 1,4 miliony cigaret, označených značkou Marlboro, skladovali čtyři tuny nelegálně opatřeného tabáku a zhruba 900 kg cigaretového odpadu, přičemž měli v úmyslu vyrábět cigarety a prodávat je na černém trhu. Způsobili škodu neodvedením daně a zásahem do práv společnosti Philip Morris ČR a.s. k ochranné známce. Popis  dělby činností obžalovaných při zprovozňování linky je víceméně přesný.

Řídícím jádrem skupiny jednotlivců jsou dva sourozenecké páry, které se mezi sebou lišily úlohami i typem osob. Jsou natolik odlišné, že mi připadá vhodné označit je výstižnými přezdívkami jako Slušňáky (obž.č.1 a 2) a Rošťáky (obž. č.3 a 4). Označení je ovšem jen přibližné, protože o tom, zda  z pohledu souzeného skutkového děje Slušňáci jsou skutečně slušní a Rošťáci skutečně zlobiví,  musí  teprve rozhodnout senát paní OLO. Ve vztahu k Rošťákům již vlastně určitým způsobem rozhodl, ale o tom až níže.

Celý děj spustil starší z Rošťáků (dále Rošťák č.3), který je postava až románová. Až dosud si nastřádal 22 let života za mřížemi, pěkně rozporcovaných do tří přibližně stejných dávek. V současné době si odbývá tresty ze dvou rozsudků: z německého za obchodování s drogami, z pražského za brutální vydírání Slušňáků, v úhrnné výši 15 let. Svědek,  který se s ním seznámil ve vazbě, o něm soudu řekl, že se převážně živil podvody, vydíráním a obchodováním s drogami. Jeho bratr (dále Rošťák č.4) je postava méně výrazná, s trestním rejstříkem jen lehce ušpiněným, živící se většinou poctivě, ale v případě potřeby ochotně pomáhající bratrovi, jehož se asi bojí.

Slušňáci jsou podnikatelé s dlouhou tradicí obchodování s různými komoditami, jejichž firmy od založení již odvedly do státní pokladny na daních zhruba 90 milionů Kč. Mají čisté trestní rejstříky a v místě bydliště dobrou pověst. Mimo jiné se živí pronajímáním prostor pro skladování a výrobu. To se jim stalo osudným.

Rošťák č.3 příležitostně zakoupil linku na výrobu cigaret, kterou chtěl původně zkompletovat a prodat s obrovským ziskem na Ukrajinu. Udával pořizovací cenu v desítkách milionů Kč a chtěl za ni dostat rovnou „stovku“. Podle znalce ale měla linka cenu sotva tří milionů Kč. Je zajímavé, že v r.2010 prodávající  za několik měsíců po prodeji zmizel a jeho zmizení dosud nebylo objasněno.

Se zprovozňováním začal  Rošťák č.3 ve svém kraji. Podle některých svědků se mu dařilo a začal i vyrábět. Odtud snad mají pocházet cigarety, o nichž je řeč v obžalobě. Je to pravděpodobné, protože v té době cigaretami ručil za půjčku několika desítek tisíc korun. Časem ale Rošťák č.3 pocítil potřebu linku přemístit. Tehdy prostřednictvím společného známého navázal styk se Slušňáky a někdy na přelomu let 2011/2012 zařízení převezl do jejich skladu, značně vzdáleného od původního stanoviště.

Zprávy Slušňáků a Rošťáků o  tom, co se dělo dále, se shodují pouze v tom, že zprovozňování se tentokrát nedařilo. Pokud se na strojích něco vyrobilo, byl to nepoužitelný odpad. V podstatě o tom vypovídají také ostatní obžalovaní, kteří pracovali přímo na zprovozňování zařízení. Vesměs také tvrdí, že jejich úkolem byla příprava strojů na prodej. Mladší z Rošťáků vykonával nad nimi dozor, někdy i ve skladu přespal. Starší dojížděl jen velmi  vzácně. Slušňáci přímo k lince nechodili, ale poskytovali organizační pomoc: když bylo třeba, nechali vyrobit nějakou součástku nebo obstarali materiál, sehnali lidi. V žádném případě nešlo o úkony zásadního významu.

Slušňáci  si na Rošťáka č.3 stěžovali: neplatil nájemné a dokonce je časem začal terorizovat. Zvlášť nepříjemný začal být, když ukrajinský zájemce ztratil kvůli průtahům chuť linku koupit. Přesto sliboval, že dlužné nájemné uhradí, až stroje prodá. Zatím je ale přinutil, aby mu darovali několik desítek tisíc Kč. Slušňáci mu pomáhali dílem ze strachu, dílem se záměrem konečně se zbavit jeho i strojů. Podle Rošťáků to bylo ale jinak: nejdříve měli Slušňáci zájem o odkoupení baličky, ale nakonec se rozhodli pro koupi celého zařízení. Z podání Rošťáků ale není zcela jasné, zda Slušňáci také chtěli linku prodat dále nebo zda hodlali provozovat nelegální výrobu cigaret. 

Pokusům o zprovoznění linky učinili v srpnu r.2012 přítrž policisté a celníci, kteří vpadli do skladu, zadrželi všechny přítomné a zabavili vše, co mohlo souviset s výrobou cigaret, včetně strojů. Nalezli výše zmíněnou zásobu cigaret, tabáku a tabákového odpadu. Celní správa vyměřila daň z nalezených cigaret a tabáku ve výši cca 10 milionů Kč, kterou Slušňáci jako skladovatelé okamžitě zaplatili, ač zdaněné zboží zřejmě není jejich majetkem.

Kdyby se toto vše odehrálo v sousedním Slovensku, drama by možná zaplacením daně skončilo, protože podle tamní právní úpravy může soud uznat uhrazení daně za projev účinné lítosti a trestní stíhání zastavit. Jsme ale v České republice, jejíž právní úprava tuto možnost neposkytuje, proto se Slušňáci i Rošťáci a všichni, kdo aspoň na chvíli pomáhali při zprovozňování linek, dostali do počátečního seznamu obžalovaných.

Až o několik měsíců později došlo k dramatickým událostem. Slušňáci byli vlákáni pod záminkou obchodních jednání do jakéhosi hotýlku poblíž Prahy, kde je napadli zakuklenci, řízení Rošťákem č.3 a přinutili je podepsat listiny, jimiž se stali majiteli linky na výrobu cigaret, zavázali se zaplatit za ni Rošťákovi č.3 několik desítek milionů Kč, dali mu do zástavy své nemovitosti a podepsali sérii blanketních  směnek. Na tomto základě byla uvalena exekuce na jejich  majetek. Slušňáků se ujala policie a Rošťák č.3 se dostal před soud a do vězení. Podařilo se také zastavit exekuci na majetek Slušňáků, ale místně příslušnému soudu to  trvalo pět let.

Trestní řízení soudní k výše popsanému skutkovému ději má překvapivou zvláštnost: Rošťáci vypadli ze seznamu obžalovaných. V den zahájení hlavního líčení se Rošťák č.3 nacházel ve vazbě v Německu. Soudkyně OLO mu poslala obsílku, ale nepostarala se o eskortu. Když se nedostavil, vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm jeho trestní stíhání pro údajnou bezúčelnost zastavila. Teoreticky mu mohla při ukládání souhrnného trestu přidat ještě až 2,5 roku, ale pokud by přihlížela k rozsudku německého soudu, dostala by se přes hranici výjimečného trestu. Rošťák č.3 tak vlastně vyšel ze šlamastyky bez trestu. Působí to dojmem, jako by bylo výhodné páchat trestnou činnost ve velkém.

Později senát paní OLO vyloučil do samostatného řízení také věc Rošťáka č.4. V tomto případě ale dosud  neznám výsledek.

V každém případě Rošťák č. 3 již má „své jisté“, ví, že mu k trestu za vydírání nic nepřibude. Jistě je soudkyni OLO vděčný. Když jej za této situace použila jako korunního svědka, odvděčil se. Projevil vynikající výřečnost a schopnost manipulovat. Škodil Slušňákům ze všech sil a přecházel až do osobního napadání, které soudkyně nijak nebrzdila. Naopak jej chránila před dotěrností obhájců a obžalovaných, když mu kladli otázky, na které nechtěl odpovídat s odůvodněním, že jde o informace, které hodlá použít v připravovaném řízení o povolení procesu.

Všichni ostatní naproti tomu žijí v nejistotě, protože žalobce pro ně požaduje různě vysoké tresty. Pokud by senát předsedkyně OLO vyšel vstříc návrhu na potrestání Slušňáků, dostali by se přibližně na stejnou úroveň trestu, jakou soud vyměřil Rošťákovi č.3 za jejich vydírání s použitím násilí. Proti Rošťákům jsou ale na tom hůře, protože bez jejich finanční účasti uhradili škodu.

Do dokazování vstoupil jako deus ex machina svědek, který se vrátil z výkonu velmi dlouhého trestu za přepravu drog  a předstoupil před soud s vyprávěním o tom, jak se kdysi dávno podílel  se Slušňáky na nelegální výrobě cigaret. Na otázku, proč se svědectvím přišel tak pozdě, poukázal nejen na svou nedobrovolnou nepřítomnost, ale také na běh lhůty promlčení. Motivem k podání svědectví mu měla být satisfakce.   Pokud bylo jeho vyprávění pravdivé, trestnost jednání by byla promlčená a obsah vyprávění jde mimo žalobní rámec. Ovšem deus ex machina se odvolal  na dalšího svědka. Ten ale zjevně nevěděl, o čem je  řeč a výpověď nepotvrdil.

Vina má být obžalovanému prokázána bez důvodných pochybností. Předpokládám,  že senát předsedkyně OLO nebude považovat Slušňáky za majitele strojního zařízení. Netuším, jak vyhodnotí závažnost úkonů pomoci, kterou Rošťákovi č.3 poskytli, popř. zda jim uvěří, že pomáhali ze strachu a ve snaze se jej co nejdříve zbavit. Kritické pro ně bude posouzení jejich vztahu k zajištěnému tabáku a cigaretám. Slušňáci tvrdí, že jde o majetek Rošťáků, kteří naopak ukazují na ně. Je ale pravda, že mimo výpovědí Rošťáků  jediným důkazem v neprospěch Slušňáků je výpověď svědka, který má s nimi nevyřízené účty a svědčí, že jeden ze Slušňáků řídil překládání tabáku z kamionu dodavatele do jeho. Naproti tomu policie nevyvinula dostatečné úsilí, aby identifikovala kamiony dodavatele a jejich řidiče, ačkoli s pomocí záznamů z mýtných bran je mohla vystopovat. Neodhalila tak dodavatele tabáku a nezjistila, kdo jej objednal a zaplatil. Je to trestuhodné a jako laik si myslím, že paní předsedkyně OLO měla morální právo odmítnout obžalobu s fatálními děrami v dokazování. Odůvodnění rozhodnutí soudu v části, týkající se této neodpustitelné mezery v dokazování, se zřejmě za daných okolností neobejde bez oblíbené floskule „soud uvěřil…“ či „soud neuvěřil…“. Tato část procesu ukazuje, jak nebezpečná může být snaha o urychlení trestního řízení přenesením dokazování před soud, pokud se zvrhne v tolerování zjevné nedokončenosti přípravného řízení.

Všichni ostatní obžalovaní  jsou závislí na tom, jak soud posoudí společenskou nebezpečnost jejich neumětelství  při pokusech o oživení výrobní linky.

A nepřehlédnutelná je skutečnost, že mezi svědky, kteří svědčí v neprospěch Slušňáků, jsou jedinci s čistým trestním rejstříkem bílými vranami.  

Dá se předpokládat, že prvostupňový rozsudek, spočívající na chatrném základu děravé soustavy důkazů a výpovědích svědků pochybné věrohodnosti, se nebude všem líbit. Jeho další vývoj v případě podání odvolání kýmkoli bude jistě zajímavý.