čtvrtek 31. března 2022

IMPEACHMENT JAKO PREVENCE

Křiklouni z Milionu chvilek demonstrují před Hradem a dožadují se odstoupení prezidenta republiky, který zneužil svou pravomoc ve prospěch blízké osoby. Sdílím jejich přání, ale nedávám jim naději: samolibý pseudomonarcha se úřadu nevzdá, protože kromě svého postavení by poslal do propadliště podivnou smečku, která jej obklopuje.

Trapní politikáři, v době prezidentovy nemoci snící o jeho svržení  a nástupu jednoho z nich na jeho místo, tentokrát jen neškodně žvaní.

Dříve jsem vysoce oceňoval intelekt Miloše Zemana a jeho politický talent. Jeho nástupnictví po Václavu Klausovi jsem považoval za akt historické spravedlnosti. Nemyslím, že historici jej budou hodnotit negativně. Ale v současnosti se zdá, že u něj došlo k úpadku osobnosti, jehož projevy mohou škodit státu. V článku Čas na impeachment jsem vyjádřil názor, že přišel čas na odvolání z funkce Miloše Zemana, protože zneužil významnou pravomoc udělovat milost. Myslím si to bez ohledu na skutečnost, že jsem jej kdysi volil (a při zpětném pohledu se za volbu nestydím).

Nevěděl jsem, že Miloš Zeman v souvislosti s udělením milosti porušil pravidla, jež sám stanovil. Když nastoupil, zřekl se práva udělovat milost a vrátil ministerstvu spravedlnosti pravomoc přezkoumávat žádosti o milost a případně je přímo zamítat.

Když jsem podal žádost o milost ve prospěch ods. Michaely Schneidrové, na doporučení ministra Roberta Pelikána jsem ji zaslal přímo na Hrad. Ale odtamtud se okamžitě vrátila na ministerstvo a ředitel právního odboru Václav Pelikán mi poskytl  patřičné poučení o nepřípustnosti mého postupu. Prezident dosud jím zavedená pravidla vyhodnocování žádostí o milost nezměnil.  Avšak Miloš Balák nemusel svou žádost o milost podat prostřednictvím ministerstva spravedlnosti, jehož úředníci by ji „předžvýkali“, ale podal ji přímo a ministerstvo nemělo šanci dovědět  se o obcházení jeho pravomoci. Prezidentovi lidé pozvali pak na Hrad ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jemuž suše sdělili, že se bez jeho pravomoci obešli. 

Tvůrčí nadšení Miloše Zemana se ale tímto dováděním nevyčerpalo. Celkem správně usoudil, že v době, kdy nám hrozí ukončení dodávek ruského plynu, je žádoucí sblížení s Katarem. Aniž by se domluvil s vládou, která je odpovědná za zahraniční politiku státu, rozhodl se pozvat do České republiky katarského emíra. A pozvání mu poslal po kancléři Vratislavu Mynářovi. Ani jej nenapadlo, že by vláda nemusela s jeho iniciativou souhlasit, či že by se emír mohl urazit, že místo vládou zmocněného velvyslance mu pozvání nese trestně stíhaný druhořadý úředník. 

Otcové vlasti by se měli probudit a měli by dalšímu nepředvídatelnému skotačení Miloše Zemana předejít. Doufejme, že nebudou čekat s jeho odvoláním tak dlouho, až nás zatáhne do války s Burkinou Faso.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 


středa 30. března 2022

ČAS NA IMPEACHMENT

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování  viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia.

Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj.

Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem  k osobám blízkým.

Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné  pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně  snížil,  ale otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil.

Když Miloš Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti, vedený prof. Helenou Válkovou.  Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Jiřím Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Miloš Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě.

V r. 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro  přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Miloš Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k disposici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků, okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Michaela Schneidrová musela strávit sedm měsíců  ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“  na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci r. 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek.

Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Miloš Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, např. změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, např. v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího  a místopředsedkyně Ústavního soudu.

 Za podstatné  považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně  blízkým jeho úřadu, popř. jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. 

Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

úterý 22. března 2022

POHORŠENÍ VZBUZUJÍCÍ ANDREJ BABIŠ

Čekal jsem napjatě, jak  kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.

Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Andreje Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle  jeho názoru Andrej Babiš neměl dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu  a nejlépe  se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu.

Prof. Helena Válková horlení Mariána Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Bohuslav Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Andrej  Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. 

Vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky považuji  za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé, neodpovídající  skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se  mluví. 

Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy  dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Michaela Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný  člověk a ne  vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje  za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. 

Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Alenu Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání resignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce  za několik let. Přibližně totéž se týká Andreje Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností.

Dne 9.března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm m.j. zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. 

Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dř. Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon.

 

Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

 

==================================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

středa 9. března 2022

MEZE SOUDCOVSKÉ NEZÁVISLOSTI

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti  proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné.

Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V  případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců.

Nastávají ale situace, v kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo.

Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné  a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní.

Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka  on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obž. Víta Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství.

Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od r.2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi z.s. jsou stále stopy  mého působení, na webu navíc anonymizované  kopie důležitých rozhodnutí.

Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce  Radomír Koudela zřejmě ve  vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do  posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na 7 a 4 roky.

U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí 4 roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest 3 roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“.

Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci dne 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval  článkem „Kdo se má bát božích mlýnů“ ze 14. ledna 2022.

Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Radomíru Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž resignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila  Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu.

Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval  článkem „Kdo se nemusí bát božích mlýnů ?“ z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo.

Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal.

Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Radomír Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. 

Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového  soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. 

Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října r. 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. 

Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu s žalobcem  obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. 

Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.   

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

pátek 4. března 2022

VLÁDNUTÍ ZA KOUŘOVOU CLONOU

Díky coronavirové pandemii média soustřeďovala pozornost veřejnosti k jejímu průběhu,   k opatřením proti ní a k přešlapům vlády. Václav Klaus se svým institutem a mnozí jiní ovšem právem upozorňovali, že za kouřovou clonou zpráv o pandemii a souvisejících záležitostech se Babišova vláda může dopouštět potlačování občanských svobod. Také se mluvilo o tom, že pandemie je podhoubím pro obrovské kšefty a jen tiše se šeptalo o tom, že při nich možná dochází k okrádání státu, jehož „vývar“ mizí v kapsách bohaté chátry.

Ústup pandemie se odrazil v řídnutí kouře, takže nová vládní koalice by dobrodiní kouřové clony nemohla využívat. Ale vypukla válka na Ukrajině…

Je hrůzným paradoxem našich dnů, že druhým v pořadí po Adolfu Hitlerovi v pustošení území Ukrajiny je válečný zločinec Vladimír Putin, jehož chování je odpudivější než Hitlerovo, protože nechává prolévat krev blízkého národa. 

Válku na Ukrajině provází mediální smršť. Česká televize nenechává diváky vydechnout: například včera po dvou vystoupeních  Volodymyra Zelenského naservírovala projev zločince Putina, který předčasně uťala živým přenosem z tiskové konference vlády. V situaci, v které byly zbytečně umlčeny některé proruské (ať již skutečně nebo jen domněle) weby  si za vstřícnost k zločinci vysloužila kritiku. Putinovi ale nepomohla: i kdyby bylo pravdivé vše špatné, co řekl o Ukrajině, nikomu soudnému nemůže uniknout, že to jsou vnitřní záležitosti samostatného státu a nic ho neopravňuje k pustošení  země a zabíjení lidí za účelem nastolení pořádku v jiné zemi podle jeho subjektivních představ. 

Mediální smršť provází i reakci vlády a politických špiček na ruskou agresi a vše, co s ní souvisí. Jednoznačnost českého postoje je samozřejmě chvályhodná, ať již jde o ochotu podpořit Ukrajinu dodávkami zbraní, munice, či zdravotnického materiálu a potravin. Obdivuhodná je vstřícnost vlády vůči uprchlíkům a pružnost opatření na jejich zabydlení v novém domově. Vláda a celá  politická „věrchuška“ si v tomto ohledu vede skutečně skvěle. 

Ale za kouřovou clonou zanikají jiné rysy jejího vládnutí, např. asociální rozhodování o bolestech obyčejných lidí politiky s kapsami, nadutými penězi daňových poplatníků, netušících, co je to chudoba.  Stařečkům zdražili cestování za vnoučaty a potřebným domácnostem, postiženým zdražením energií, nastrčili do cesty v přístupu k podpoře překážku v podobě administrativní  procedury, kterou někteří určitě nebudou umět překonat. S rozhodováním o kompenzacích živnostníků za následky protipandemických opatření se nespěchá. V tomto případě se projevuje pravdivost přísloví:1) „kdo rychle dává, dobře dává“ 2) „z cizího krev neteče“ . Kromě toho nezaslouženě malá pozornost se věnuje netečnosti vlády vůči katastrofálním dopadům energetické krize na podnikání. Náklady se jednotlivým firmám zvyšují řádově v násobcích stovek procent. Kdyby se nestalo nic horšího, než promítnutí zvýšených nákladů do cen zboží, dalo by se to nějak přežít. Ale je zjevné, že některé firmy zdražení energií nepřežijí. Podpora, kterou by možná dostaly za několik měsíců, pokud by přežily, jim pak nebude nic platná. Půjdou do insolvence a jejich propuštění zaměstnanci zatíží stát požadavky na podporu v nezaměstnanosti. Situaci zhorší zmrazení obchodní výměny s Ruskem, které je nejen dodavatelem plynu a nafty, ale i významným odběratelem zboží. 

Mluví se o tom, že energetickou krizi zhoršuje svérázný způsob obchodování s elektrickou energií: prodává se na berlínskou burzu za pár haléřů, nakupuje se zpět za n-násobek prodejní ceny. Upuštění od tohoto protismyslného obchodování prý není možné, protože by nám to nepovolila Evropská unie. V každém případě vláda tento stav trpí, ať již z jakýchkoli příčin. Nevysvětluje ale, proč Slovensko mohlo zastropovat ceny elektřiny, ale Česká republika nikoli, nebo  proč jsou energie levnější v Polsku i Německu. 

V této souvislosti se velmi potichu šeptá o tom, že při svérázném obchodování s elektrickou energií přes berlínskou burzu vzniká neuvěřitelně velký „vývar“. Nikdo se neptá, v kterém nenasytném hrdle končí. Je důvodné podezření, že se tímto způsobem nemravně a patrně i nezákonně obohacují na úkor daňových poplatníků nějaké firmy nebo jednotlivci, neznámo, zda doma či v cizině. V tom může být příčina neodstranitelnosti nesmyslu. Nezdá se, že by to znepokojovalo vládu, natož BIS, Finančně analytický úřad, či Nejvyšší státní zastupitelství. A občané jsou jako ovce: trpělivě se nechávají stříhat. Ironické používání novotvaru „ovčan“ není zcela nesmyslné.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz