úterý 31. srpna 2021

BRUSEL PROTI VŮLI VOLIČŮ

Předesílám, že nejsem voličem hnutí ANO. Pokud se tímto článkem ozývám, je to proto, že se znepokojením pozoruji usilovnou snahu různých institucí znevýhodnit ve volební kampani hnutí ANO útoky na jeho předsedu Andreje Babiše. Rovnost účastníků volebního klání je přitom základní podmínkou pro bezchybné fungování systému parlamentní demokracie, a tu zde ohrožují instituce, které k tomu nejsou oprávněny.

Bruselští úředníci zřejmě nesou s nelibostí, že miliardář Andrej Babiš je vůdčí osobností na naší politické scéně. Proto opakovaně rozviřují vyprávění o jeho střetu zájmů. V dopise, který 26. srpna obdržela tři česká ministerstva, se sice jeho jméno nevyskytuje, ale díky českým europoslancům jeho autoři jistě vědí, že v české kotlině v opozičním mlácení prázdné slámy se v této souvislosti žádné jiné jméno nevyskytuje. Andrej Babiš má být ve střetu zájmů, protože prý ovládá svěřenské fondy,  do nichž vložil svůj majetek. Jakými úkony je ovládá, a kde na jejich ovládání bere čas a energii, když při každém spuštění televize se na obrazovce objeví jeho tvář, jeho protivníci nevysvětlují. Jeho střet zájmů je prostě axiom, který  je běžným nástrojem agitace proti hlasování ve prospěch hnutí ANO. Bruselští úředníci nyní svou podporou rozfoukali oheň. Nevadí jim, že s dopisem přišli právě do citlivého předvolebního období, kdy jejich čin nelze hodnotit jinak, než jako pokus o ovlivnění výsledku voleb. Nejsem v žádném případě podporovatelem úsilí o vystoupení České  republiky z Evropské unie, ale říká-li někdo, že tato instituce ve své činnosti popírá principy demokracie, právě v tomto chování bruselských úředníků vidím důkaz pravdivosti tohoto tvrzení. Ať se to komu líbí, či nelíbí, Andrej Babiš je předsedou české vlády z vůle voličů a úředníci Evropské komise nejsou oprávněni ji napravovat.

Vláda by se měla proti ovlivňování volební kampaně úředníky Evropské komise důrazně ohradit, ale samozřejmě  nemůže, protože jejím předsedou je Andrej Babiš a všichni ministři sedí ve vládě s jeho vědomím a souhlasem. Vládní protest by byl projevem střetu zájmů.

Dalším činitelem, který ať vědomě či nevědomě (nevím, co by bylo horší), zpochybňuje šance Andreje Babiše, potažmo hnutí ANO, ve volbách, jsou policie a státní zastupitelství.

Od počátku se zdá být vysoce pravděpodobné, že předkladatel trestního oznámení kvůli získání dotace společností Čapí hnízdo jednal s úmyslem dostat Andreje Babiše z politiky. Neměl v řízení  postavení poškozeného, takže měl jen malou naději, že se jeho oznámením bude policie zabývat. Ale zabývá se již řadu let a stále to nebere konec. Trestní řízení má probíhat co nejrychleji, žalobce má žalovat i v nejistotě a těžiště dokazování je před soudem. Nicméně v tomto případě se stále nachází něco, co je ještě třeba doplnit, i když by možná stačilo příslušný důkaz provést až před soudem. Státním zástupcům zřejmě nevadí, že se stále prodlužuje doba, po kterou Andrej Babiš a jeho rodina žije v nejistotě, zda půjde před soud a po kterou může opozice vykřikovat, že by občané neměli volit trestně stíhaného politika. Nevím o obsahu sdělení obvinění a návrhu na podání obžaloby nic než to, co lze získat z veřejných zdrojů. Nedokáži proto odhadnout, jaký by byl výsledek soudního  řízení či jaká je pravděpodobnost zastavení trestního stíhání. Předpokládám pouze, že jakékoli rozhodnutí státního zástupce najde odezvu u veřejnosti a dodá „palivo“ opozici. Zastaví-li trestní stíhání a Igor Stříž zastavení potvrdí, opozice bude křičet, že si Andrej Babiš nejvyššího státního zástupce koupil souhlasem s jeho jmenováním. Naopak podá-li státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu, opozice bude odrazovat voliče od hlasování pro hnutí ANO, a to i v případě, že by se Andrej Babiš stáhl do pozadí. Je možné, že konečné rozhodnutí Jaroslava Šarocha bude tím příslovečným „výbuchem“, jenž v poslední chvíli před volbami otřese voličskými preferencemi. V každém případě orgány činné v trestním řízení jsou nyní činitelem, ovlivňujícím veřejné  mínění v citlivém předvolebním období, a to se nemělo stát. Je dost již na tom, že v červnu r.2013 uskutečnily beztrestně puč proti vládě Petra Nečase. 

Tím nechci říci, že bito je pouze hnutí ANO, zatímco všichni ostatní uchazeči o vstup do Poslanecké sněmovny mají rovné postavení. Nápadné je např. odstrkování Trikolory hlavním proudem sdělovacích prostředků, stejně jako nadměrná pozornost, věnovaná Vítovi Rakušanovi (proti němuž osobně nic nemám).

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

čtvrtek 26. srpna 2021

ZAHŘMĚNÍ U OLOMOUCKÉHO SOUDU

V článku „U olomouckého soudu zahřmí“ z 14.srpna 2021 jsem upozornil na blížící se jednání Vrchního soudu v Olomouci o odvolání obž. Ladislava Lebánka, Jana Lebánka, Radka Rajnohy, Ladislava Zupky, společnosti Vltava holding a.s. a státního zástupce proti rozsudku z 2. října 2010 zlínské pobočky Krajského soudu v Brně – senátu předsedy Jiřího Dufka, jímž byli zmínění obžalovaní odsouzeni k podmíněným trestům. Bratrům Lebánkovým a společnosti Vltava Holding a.s soud mimo to uložil peněžité tresty. V rozsudku se nedostalo na původního obžalovaného Romana Šulyoka, otce záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro, jehož věc původní soudkyně kauzy Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení a pak jeho stíhání zastavila. Jeho mladšího bratra Jana senát Jiřího Dufka zprostil obžaloby, což patří k hlavním neuvěřitelnostem rozsudku. 

O rozsudku senátu Jiřího Dufka jsem se v článku vyjádřil značně nevlídně zejména proto, že vedle tendenční interpretace skutečností se soud uchýlil k přímým výmyslům, které se neopírají o jakékoli prověřené důkazy. Opomněl jsem jednu vadu, která vypovídá o úrovni práce senátu Jiřího Dufka: podle předsedy senátu se obž. Roman Šulyok nemohl zúčastnit zločinného jednání bratrů Lebánkových, protože v kritické době dlel ve vězení v Německu. Je pravda, že pan obžalovaný se skutečně dostal do německého vězení a vysloužil si u Zemského soudu v Řezně trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku, ale to se stalo až o rok později. V den zásahu celníků a policie v lůžkovickém skladu se nacházel na místě  činu. 

Veřejné zasedání u Vrchního soudu v Olomouci proběhlo ve dnech 24. a 25. srpna 2021. Vedl je senát předsedkyně Martiny Kouřilové a přísedících soudců z povolání Jiřího Zouhara a Aleše Rýznara. Odvolatel Ladislav Zupka se nedostavil, byl ovšem zastoupen obhájkyní. 

V minulosti jsem tento soud navštěvoval častěji než jeho pražský protějšek a viděl jsem pracovat několik senátů. Naposledy jsem se jeho jednání zúčastnil 17.ledna 2018. Oceňoval jsem nápadnou procedurální preciznost vedení zasedání. Avšak 24. srpna 2021 jsem si připadal, jako bych vstoupil do soudní síně okresního soudu, v které soudí soudce nevalné kvality. Slušně jsem pozdravil a splnil jsem zákonem stanovenou ohlašovací povinnost o pořizování zvukového záznamu. Předsedkyně senátu se zatvářila překvapeně a chtěla vědět, kdo jsem. Po odpovědi, že jsem „veřejnost“ chtěla znát mé jméno. Abych ji nepopudil proti obžalovaným, představil jsem se, ačkoli jsem měl právo ji upozornit, že zákon o soudech a soudcích jí neumožňuje  lustrovat veřejnost. Pak mě poučila, že zvukový záznam pořizuje soud, ale dále mi již nevěnovala pozornost. Doby, kdy někteří soudci  nechápali, že právo pořizovat zvukový záznam je součástí práva na veřejnost soudního jednání, jsou již pár let za námi a většina soudců oznámení o nahrávání přijímá jako notorietu. Předvedená ukázka soudcovské svévole právě u tohoto vysokého soudu mě proto překvapila. 

Před vlastním projednáním odvolání se soud zabýval vyřízením námitky obžalovaných proti složení  senátu z důvodu podjatosti. V tomto punktu tento proces souvisí s řízením o vyloučení soudkyně Ivety Šperlichové pro podjatost. Paní soudkyně se nevyloučila a obžalovaní podali proti jejímu rozhodnutí stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který ji zamítl. Následně Ústavní soud rozhodl o podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Obžalovaní proto hodnotí jeho tehdejší stanovisko jako schvalování podjatého jednání soudkyně Ivety Sperlichové, čili jako projev podjatosti vůči nim. Na rozhodování Vrchního soudu v Olomouci  se podíleli dva členové senátu Martiny Kouřilové. Obžalovaní je považují za podjaté a nepřáli si, aby v jejich věci rozhodovali. Po krátké přestávce na poradu senátu paní předsedkyně návrh obžalovaných usnesením zamítla. Nyní o něm bude jednat Nejvyšší soud ČR, ke kterému se obžalovaní obrátili se stížností. 

Dopolední část veřejného zasedání pak měla obvyklý průběh. Státní zástupce pochválil rozsudek a uplatnil požadavek na  zvýšení peněžitého trestu pro společnost Vltava Holding a.s. Po něm postupně vystupovali obhájci a po nich obžalovaní, dle jejich přesvědčení trhajíce argumentaci Dufkova rozsudku na cáry. Pouze jeden z obhájců projevil naivní víru, že soudci bedlivě pročetli desítky stran odvolání a jejich doplňků a s výjimkou dvou důležitých detailů se odvolal na své písemné podání. 

Obsahově bohaté bylo vystoupení   odvolatele Ladislava Lebánka. Ale po 25 minutách  jej v 11:55 předsedkyně senátu zastavila, ač mluvil stále jen k věci, čímž jej zkrátila v právu vyjádřit se ke všem okolnostem, jež se mu kladou za vinu. Pak  již jen kratičce promluvili zbývající odvolatelé a ve 12:00 byla vyhlášena přestávka. 

Po přestávce předvolala paní předsedkyně odvolatele Ladislava Lebánka k výslechu a zkoumala pak plných 50 minut jeho majetkové poměry. Z jeho výkladu vyplynula souvislost tohoto procesu s trestním řízením, vedeným proti ods. Romanu Šulyokovi pražskými soudy kvůli brutálnímu vydírání bratrů Lebánkových, kteří v situaci omezení na osobní svobodě a ohrožení na  životě a zdraví na něj převedli podstatnou část svého majetku. Okresní soud ve Zlíně pak potřeboval tři roky na provedení nápravy. Výsledkem jsou finanční škody řádově v desítkách milionů Kč. K věci se pak krátce vyjádřil i odvolatel Jan Lebánek. Z výkladu obou bratrů vyplývá, že jejich finanční situace je – mírně řečeno- neutěšená. 

Na tomto místě považuji za vhodné odbočit k poznámce, že významným prvkem skutkového děje tohoto případu je agresivita ods. Romana Šulyoka v chování vůči bratrům Lebánkovým, kteří se snažili se jej zbavit, a proto mu poskytli drobnou pomoc k naplnění jeho záměru zprovoznit linku na výrobu cigaret a prodat ji na Ukrajinu. Hned při první návštěvě skladového areálu v Lůžkovicích přijel v doprovodu „zakuklenců“, fyzicky napadl Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla. Soudy tento prvek nedoceňují. 

Zájmem o majetkové poměry bratrů Lebánkových paní předsedkyně Martina Kouřilová napravila lehkovážnost senátu Jiřího Dufka, který uložil peněžité tresty, aniž by se řádně seznámil s majetkovými poměry obžalovaných.

Senát předsedkyně Martiny Kouřilové všechna odvolání zamítl. Ze stručného odůvodnění usnesení vyplynulo, že obsáhlé zkoumání majetkových poměrů bratrů Lebánkových posloužilo senátu k posouzení přiměřenosti uložených peněžitých trestů, a to s výsledkem pro ně krajně nepříznivým: jejich finanční situace je sice tragická, ale na zaplacení „pár drobných“ z uložených trestů určitě někde našetří. Jinak paní předsedkyně v krátkém odůvodnění v podstatě akceptovala argumentaci senátu předsedy Jiřího Dufka. Zjevně ji vůbec nepohoršilo, že ke škodě obžalovaných argumentoval ničím nepodloženými smyšlenkami. Navíc se pustila jeho cestou. Např. nařkla obž. Ladislava Lebánka, že Romanu Šulyokovi opatřil speciální cigaretový papír, ačkoli ve spisu se takové tvrzení nenachází. Kdyby pravdivě mluvila o roli obyčejného balicího papíru, pana odvolatele by to tolik nepošpinilo, ale to by nebylo to „pravé ořechové“. A dokonce tvrdila, že bratři Lebánkovi nepopírali, že zařídili dopravu Šulyokových strojů do jejich skladu v Lůžkovicích. Zúčastnil jsem se většiny hlavních líčení u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a slyšel jsem opakovaně bratry Lebánkovy jejich zásluhu o dopravu strojů kategoricky odmítat.  Zdá se, že paní předsedkyně znala spis jen povrchně. Výsledek je tomu úměrný, ale za možné ukřivdění odvolatelům ji nikdo k odpovědnosti volat nemůže. 

Usnesení senátu předsedkyně Martiny Kouřilové zakonzervovalo stav, který navodil senát Jiřího Dufka: vznikl možná dojem, že podjatá soudkyně Iveta Šperlichová věc soudila v podstatě správně, jen s nepodmíněnými tresty to trochu přehnala. Je to malá záplata na pokoření Ústavním soudem a za odsouzení kárným senátem Nevyššího správního soudu. Obžalovaní měli být spokojeni s nadílkou podmíněných trestů od senátu Jiřího Dufka, takže by se snad ani nemuseli odvolávat. Jenže někteří se přece jen odvolali. Proti usnesení Vrchního soudu není řádný opravný prostředek možný. Není ale vyloučeno, že tvrdošíjní odvolatelé sáhnou po mimořádných opravných prostředcích. 

Na začátku sledování této kauzy jsem upozornil, že obžalovaní jsou rozděleni na nepřátelské tábory: „Rošťáky“ a „Slušňáky“. „Slušnáci“ se mohou chlubit mnohaletou občanskou i podnikatelskou bezúhonností. Není jim to ale nic platné, protože soudy nechávají vítězit „Rošťáky“. Jan Šulyok byl senátem předsedy Jiřího Dufka zproštěn obžaloby, ačkoli byl aktivním pomocníkem ods. Romana Šulyoka. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila k podmíněnému trestu, ale soudila jako podjatá, proto byl její rozsudek zrušen. Recidivista Roman Šulyok si za vydírání bratrů Lebánkových vysloužil trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku bez možnosti zohlednění německého trestu uložením souhrnného trestu, čili prakticky je odsouzen na 15 let.  Je ale možné, že celkově vyšel z maléru lépe než jeho bývalí spoluobžalovaní. Byl otcem záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro, ale v tomto procesu  je beztrestný a nebude se podílet na úhradě škody.

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 14. srpna 2021

ČESKÁ JUSTICE PŘEVZALA NEPŘESNOU ZPRÁVU ČTK

Pod názvem „Zlínský soud přijal prohlášení viny  dvou lidí v kauze ovlivňování soudů“ uveřejnila 12. srpna 2021 Česká justice zprávu ČTK o hlavním líčení u zlínského soudu, které proběhlo téhož dne. Netuším, co stočilo zájem právě k tomuto jednání, jež nebylo ani zahajovací, ani konečné, jen jedno z řady, na němž probíhala část dokazování. Pokud sehrála roli módnost institutu dohody o vině a trestu, podotýkám, že v „kauze Zadeh“ u Krajského soudu v Brně se pro tento postup rozhodlo šest obžalovaných včetně Shahrama Zadeha, jenž dosud úporně hájil svou nevinu.

Podstatné je, že ČTK vydala zprávu, jež je sepsaná čtivě a v podstatě je pravdivá. Referuje o jednom ze „zastavení na křížové cestě“ trojice obžalovaných k rozsudku za pokus o vylákání 25 milionů Kč od mohovitého trestně stíhaného muže pod záminkou, že za toto „všimné“ zařídí zprošťující rozsudek pro něj a jeho manželku. Dva z obžalovaných doznali vinu a žádají o dohodu o vině a trestu, pouze jeden trvá na své nevině. Dokazování na tomto jednání se vztahovalo k jeho úloze.

Přesto této hezky napsané zprávě vytýkám zastírání pohoršlivých skutečností. Jak známo, ďábel se skrývá v detailu a zde se pod uhlazeným povrchem skrývají detaily vskutku pobuřující. Pravdivě se uvádí, že pachatelé dostali pouze 10 milionů Kč. Čtenář by mohl litovat jejich oběti, že vydaly tolik peněz, za které nic nedostaly, a které už asi nedostanou zpět, nebo jim závidět bohatství. Ve skutečnosti není třeba litovat poškozené, ale stát, neboť se jednalo o předstíraný převod peněz, který policie provedla za účelem usvědčení pachatelů. Ze sdělení, že pachatelé peníze použili  pro vlastní potřebu, pak vyplývá, že není známo, kam se většina z částky poděla a zajištění návratnosti prostředků je sporné. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by pachatelé skutečně peníze použili k podplácení soudců či kohokoli jiného. Nepřekvapilo by mě, kdyby je měli někde „pod kamenem“ v naději, že si je jednou  užijí.

Ve zprávě není ani zmínka o vystoupení posledního svědka, jehož výslech směroval předseda senátu k objasnění dalšího pobuřujícího zjištění. Je možné, že ČTK nechtěla tuto záležitost rozviřovat: občany je třeba chránit před pobuřujícími informacemi, v době covidového šílenství a před volbami mají i tak dost starostí.  K přesvědčování obětí o své způsobilosti plnit sliby používali pachatelé poznatky, které k nim proudily ze senátu předsedy Radomíra Koudely. Došlo to tak daleko, že oběti znaly obsah svého rozsudku s předstihem několika dnů před jeho vyhlášením. Jedním z informátorů byl zřejmě přísedící, který má v řízení postavení svědka. Policie jej neobvinila, pouze přišel o postavení  přísedícího. Je podezření, že pachatelé měli ještě i nějaký další zdroj informací, ale nikoho to příliš nevzrušuje. Je možné, že jeho odhalení by nebylo vnímáno jako „Salonfähig“.

Na závěr podotýkám, že požadování peněz po obžalovaném za službu, kterou pachatelé nemohou zákonným způsobem poskytnout, považuji za hyenismus. Oceňuji, že se policie případu ujala a vedla vyšetřování důsledně. Pachatelé nezasluhují slitování.

Praxe ale ukazuje, že by tomu tak nemuselo být vždy. Poškozený z tohoto případu čelil rafinovanému pokusu  o podvod již dříve. Tehdy se mu nabízelo, že se zastaví jeho trestní stíhání, pokud se zřekne větší části obrovské pohledávky (více než  150 mil. Kč) za svým bývalým společníkem. Nabídku odmítl s odůvodněním, že si nebude kupovat spravedlnost. Podvodníci ostatně nedokázali popsat mechanismus zastavení trestního stíhání. Podle policejního orgánu, v jehož rukou nakonec případ skončil, to prý ale nebyl pokus o trestný čin. Oba případy jsou určitým způsobem propojeny a oba mají formální znaky trestného činu. Proto mě názor policie překvapuje. V tomto případě podvodníci jednali ve prospěch a údajně s vědomím dlužníka, v souzené věci jim šlo pouze o vlastní prospěch. 

 =========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.

 

 

 

  

U OLOMOUCKÉHO SOUDU ZAHŘMÍ

Od října r.2010 čekají zlínští podnikatelé Lebánkovi a jejich souputníci na rozhodnutí olomouckého Vrchního soudu o jejich odvolání proti rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Žijí v napětí, podobném tomu, jež pociťují senzibilové v tušení blízkého vypuknutí bouřky. A rozsudek, ať bude jakýkoli, budou  vnímat s intenzitou  zahřmění  hromu.

Jejich věc se dostane na pořad jednání odvolacího soudu již podruhé.  Obžalovaní se měli dopustit krácení spotřební daně a porušení práv k ochranné známce výrobou padělků cigaret Marlboro ve skladovém areálu v Lůžkovicích u Zlína. Na mém blogu a webu Chamurappi z.s. je několik článků, jež dokumentují průběh prvostupňového řízení. Upozorňuji zejména na nevlídný komentář k rozudku senátu předsedy Jiřího Dufka z 3.října 2010, dosud dostupný na mém blogu, webu spolku Chamurappi, Neviditelném psu a možná i leckde jinde.

Případ se vyznačuje různými zvláštnostmi, s jakými se nesetkáváme často. Například v prvostupňovém řízení se jím postupně zabývaly dva senáty. Předsedkyně senátu Iveta Šperlichová o případ přišla kvůli podjatosti a navíc si v souvislosti s ním vysloužila potrestání kárným soudem. Získala proslulost díky zveřejnění zvukového záznamu jejího nevhodného vyjadřování o obžalovaných a jejich obhájcích. Vystřídal ji senát předsedy Jiřího Dufka, který musel provést celé řízení znova. Daňovým poplatníkům nezbylo než uhradit náklady na opakování řízení.

Iveta Šperlichová mimo to zasáhla do případu velmi zvláštním způsobem hned na začátku hlavního líčení. Věc Romana Šulyoka a později i jeho mladšího bratra Jana vyloučila do samostatného řízení.  Stíhání Romana Šulyoka pak zastavila pro neúčelnost.  Jeho bratra její senát odsoudil k mírnému podmíněnému trestu, ale senát Jiřího Dufka jej zprostil obžaloby, ač se na dění v Lůžkovicích zcela nepochybně aktivně podílel. Důvodem k vyloučení do samostatného řízení byla neúčast obžalovaných při hlavním líčení. V případě Romana Šulyoka neúčast zavinil soud nezajištěním jeho eskorty z německé věznice. Pokud jsem se ve výše zmíněných článcích zmiňoval o procesu jako o souboji „Slušňáků“ a „Rošťáků“, pak je nepochybné, že paní soudkyně Iveta Šperlichová výrazně posunula rovnováhu mezi nimi v neprospěch bratrů Lebánkových a senát předsedy Jiřího Dufka její dílo dokonal. Nechut soudkyně Ivety Šperlichové k Ladislavu Lebánkovi je patrná i z toho, že na začátku hlavního líčení se zajímala, jakým autem  přijel k soudu (vot buržuj!)

Senát Jiřího Dufka nemohl vrátit Romanu Šulyokovi postavení obžalovaného, takže soudil věc zásadně deformovanou, odlišnou od její původní podoby.

Zastavením trestního stíhání Romana Šulyoka se z obžalovaného stal svědek, využívaný na podporu obžaloby. Nebyl určitě nestranný, protože kvůli brutálnímu vydírání bratrů Lebánkových byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 let, a to v době, kdy si odpykával trest 7,5 let odnětí svobody, udělený Zemským soudem v Regensburgu. V daném případě nebylo možné uložení souhrnného trestu, takže tresty se sčítají. Nebezpečnost Romana Šulyoka pro bratry Lebánkovy jako svědka zvýšila jeho výmluvnost a do jisté míry i nonverbální povzbuzování soudkyní. Použily ho oba senáty opakovaně a zdá se, že jeho svědectví přijímaly jako věrohodné.

 Zvláštností řízení, vedeného předsedou senátu Jiřím Dufkem, je mimo to útěk od vyhodnocování reálných důkazů k jejich nahrazení soudcovými domněnkami.  Tak předseda senátu je připustil, že důvodem brutálního vydírání  bratrů Lebánkových ods. Romanem Šulyokem a jeho spolupachateteli mohlo být nedodržení z jejich strany nějaké „kavalírské dohody“, kterou s ods. Romanem Šulyokem uzavřeli ústně. Mimo jeho tvrzení není ale pro její existenci žádný důkaz. Neméně zvláštní je tvrzení v odůvodnění Dufkova rozsudku, že bratři Lebánkovi se ilegální výrobou cigaret kdysi v minulosti zabývali. Původcem tvrzení je výpověď svědka s významnou trestní minulostí. V rozporu s ní je skutečnost, že obžalované nikdy v této souvislosti nevyšetřovala policie a jeden z objektů, v němž dle svědka měla výroba probíhat, prokazatelně neexistuje. Svědek se pokusil bratry Lebánkovy vydírat, ale policie trestní oznámení proti němu založila ad acta.

Vskutku podivuhodné je jednoznačné spojování bratrů Lebánkových s dodávkou 4 tun tabáku, dodaných za asistence pátracího odboru Celní správy ČR. Na příjezd kamionu čekali na překladišti celníci, kteří tedy od někoho dostali předem informaci o místě a času jeho příjezdu. Pořídili videozáznam překládání tabáku na jiné vozidlo a záběry přítomných obžalovaných. Neidentifikovali řidiče kamionu, nezajímaly je doklady od vozidla a nákladu. Zápis o zásahu pořídili s ročním zpožděním. Je zřejmé, že celníci buď věděli, kdo objednal a zaplatil tabák, nebo aspoň měli možnost tyto informace získat. Jde o důkazy, které jsou pro posouzení míry osobního zavinění obžalovaných nezastupitelné: nejde o sporná ústní vyjádření, ale o nezpochybnitelná fakta. Celní správa je ale orgánům činným v trestním řízení nikdy  neposkytla a nabízí se tak otázka, k jakému účelu měla akce celníků sloužit.

Nenarazil jsem na žádné stopy po zájmu soudkyně Ivety Šperlichové o získání důkazů od Celní správy. Soudce Jiří Dufek se sice  snažil informace získat, ale neuspěl. Generální inspekce bezpečnostních sborů naznačila možnost, že by se počínáním celníků zabývala, podá-li předseda senátu trestní oznámení. To  se ale nestalo. To mu ale nebránilo přiřknout vlastnictví tabáku bratrům Lebánkovým, až pro to žádný důkaz nesvědčí. Senát se v tomto případě v rozporu s právem řídil zásadou „v pochybnostech  V NEPROSPĚCH obžalovaného“.

Není tedy jisté, komu patřil tabák a není vyloučeno, že za jeho obstarání budou odsouzeni nevinní lidé. 

Oba senáty se s neuvěřitelnou lehkostí přenesly přes skutečnost, že výrobní stroj linky na výrobu cigaret byl nefunkční a pokusy o zprovoznění linky ztroskotaly na nezpůsobilosti přizvaných řemeslníků zpojízdnit balicí stroj. Soud neprokázal, že by se bratři Lebánkové pokusili obchodovat s padělky cigaret. Pouze Roman Šulyok použil cigarety k úhradě dluhu, ale ty zřejmě pocházely z jeho dřívější provozovny v Malhosticích.

Pozornost zasluhuje i  srovnání zrušeného rozsudku senátu předsedkyně Ivety Šperlichové s dílem senátu Jiřího Dufka z hlediska ukládaní trestů. Na rozdíl od Ivety Šperllichové Jiří Dufek nerozdával nepodmíněné tresty odnětí svobody, takže se zdá, že obžalovaní by mohli být spokojeni, kdyby je ovšem nehryzal pocit nespravedlnosti odsouzení. Vyjádřením částečné spokojenosti je skutečnost, že z osmi odsouzených se čtyři spokojili s podmíněnými tresty a neodvolali se. Podiv vzbuzuje zjištění, že jinak „krvežíznivý“ žalobce se neodvolal proti zproštění Jana Šulyoka, jež nabylo právní moc a již se nedá napravit.

 Podivnosti celého řízení od  samého počátku a  rozsudku senátu předsedy Jiřího Dufka zvlášť navozují zvědavost na způsob, jakým se k nim postaví odvolací soud. Zvlášť zajímavá bude jeho reakce na utajování informací o původu a vlastníkovi přivezeného tabáku. Orientace soudu v kalných vodách případu nebude snadná. Předjímání výsledku by za těchto okolností bylo nepatřičné.

==========================================================================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo  info@iolympia.cz.