V článku „U olomouckého
soudu
zahřmí“ z 14.srpna 2021 jsem upozornil na blížící se jednání Vrchního
soudu v Olomouci o odvolání obž. Ladislava Lebánka, Jana Lebánka, Radka
Rajnohy, Ladislava Zupky, společnosti Vltava holding a.s. a státního zástupce
proti rozsudku z 2. října 2010 zlínské pobočky Krajského soudu v Brně
– senátu předsedy Jiřího Dufka, jímž byli zmínění obžalovaní odsouzeni k podmíněným
trestům. Bratrům Lebánkovým a společnosti Vltava Holding a.s soud mimo to uložil
peněžité tresty. V rozsudku se nedostalo na původního obžalovaného Romana Šulyoka,
otce záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro, jehož věc původní soudkyně kauzy
Iveta Šperlichová vyloučila do samostatného řízení a pak jeho stíhání
zastavila. Jeho mladšího bratra Jana senát Jiřího Dufka zprostil obžaloby, což
patří k hlavním neuvěřitelnostem rozsudku.
O rozsudku senátu Jiřího Dufka jsem
se v článku vyjádřil značně nevlídně zejména proto, že vedle tendenční
interpretace skutečností se soud uchýlil k přímým výmyslům, které se
neopírají o jakékoli prověřené důkazy. Opomněl jsem jednu vadu, která vypovídá
o úrovni práce senátu Jiřího Dufka: podle předsedy senátu se obž. Roman Šulyok nemohl
zúčastnit zločinného jednání bratrů Lebánkových, protože v kritické době
dlel ve vězení v Německu. Je pravda, že pan obžalovaný se skutečně dostal
do německého vězení a vysloužil si u Zemského soudu v Řezně trest odnětí svobody
v trvání 7,5 roku, ale to se stalo až o rok později. V den zásahu
celníků a policie v lůžkovickém skladu se nacházel na místě činu.
Veřejné zasedání u Vrchního soudu v Olomouci
proběhlo ve dnech 24. a 25. srpna 2021. Vedl je senát předsedkyně Martiny
Kouřilové a přísedících soudců z povolání Jiřího Zouhara a Aleše Rýznara.
Odvolatel Ladislav Zupka se nedostavil, byl ovšem zastoupen obhájkyní.
V minulosti jsem tento soud
navštěvoval častěji než jeho pražský protějšek a viděl jsem pracovat několik
senátů. Naposledy jsem se jeho jednání zúčastnil 17.ledna 2018. Oceňoval jsem nápadnou
procedurální preciznost vedení zasedání. Avšak 24. srpna 2021 jsem si připadal,
jako bych vstoupil do soudní síně okresního soudu, v které soudí soudce
nevalné kvality. Slušně jsem pozdravil a splnil jsem zákonem stanovenou ohlašovací
povinnost o pořizování zvukového záznamu. Předsedkyně senátu se zatvářila
překvapeně a chtěla vědět, kdo jsem. Po odpovědi, že jsem „veřejnost“ chtěla
znát mé jméno. Abych ji nepopudil proti obžalovaným, představil jsem se, ačkoli
jsem měl právo ji upozornit, že zákon o soudech a soudcích jí neumožňuje lustrovat veřejnost. Pak mě poučila, že
zvukový záznam pořizuje soud, ale dále mi již nevěnovala pozornost. Doby, kdy někteří
soudci nechápali, že právo pořizovat
zvukový záznam je součástí práva na veřejnost soudního jednání, jsou již pár
let za námi a většina soudců oznámení o nahrávání přijímá jako notorietu.
Předvedená ukázka soudcovské svévole právě u tohoto vysokého soudu mě proto
překvapila.
Před vlastním projednáním odvolání se
soud zabýval vyřízením námitky obžalovaných proti složení senátu z důvodu podjatosti. V tomto
punktu tento proces souvisí s řízením o vyloučení soudkyně Ivety
Šperlichové pro podjatost. Paní soudkyně se nevyloučila a obžalovaní podali
proti jejímu rozhodnutí stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který
ji zamítl. Následně Ústavní soud rozhodl o podjatosti soudkyně Ivety Šperlichové
a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Obžalovaní proto hodnotí jeho
tehdejší stanovisko jako schvalování podjatého jednání soudkyně Ivety Sperlichové,
čili jako projev podjatosti vůči nim. Na rozhodování Vrchního soudu v Olomouci se podíleli dva členové senátu Martiny Kouřilové.
Obžalovaní je považují za podjaté a nepřáli si, aby v jejich věci
rozhodovali. Po krátké přestávce na poradu senátu paní předsedkyně návrh
obžalovaných usnesením zamítla. Nyní o něm bude jednat Nejvyšší soud ČR, ke kterému
se obžalovaní obrátili se stížností.
Dopolední část veřejného zasedání pak
měla obvyklý průběh. Státní zástupce pochválil rozsudek a uplatnil požadavek
na zvýšení peněžitého trestu pro
společnost Vltava Holding a.s. Po něm postupně vystupovali obhájci a po nich
obžalovaní, dle jejich přesvědčení trhajíce argumentaci Dufkova rozsudku na cáry.
Pouze jeden z obhájců projevil naivní víru, že soudci bedlivě pročetli
desítky stran odvolání a jejich doplňků a s výjimkou dvou důležitých
detailů se odvolal na své písemné podání.
Obsahově bohaté bylo vystoupení odvolatele Ladislava Lebánka. Ale po 25
minutách jej v 11:55 předsedkyně senátu
zastavila, ač mluvil stále jen k věci, čímž jej zkrátila v právu vyjádřit
se ke všem okolnostem, jež se mu kladou za vinu. Pak již jen kratičce promluvili zbývající
odvolatelé a ve 12:00 byla vyhlášena přestávka.
Po přestávce předvolala paní
předsedkyně odvolatele Ladislava Lebánka k výslechu a zkoumala pak plných
50 minut jeho majetkové poměry. Z jeho výkladu vyplynula souvislost tohoto
procesu s trestním řízením, vedeným proti ods. Romanu Šulyokovi pražskými soudy
kvůli brutálnímu vydírání bratrů Lebánkových, kteří v situaci omezení na
osobní svobodě a ohrožení na životě a
zdraví na něj převedli podstatnou část svého majetku. Okresní soud ve Zlíně pak
potřeboval tři roky na provedení nápravy. Výsledkem jsou finanční škody řádově
v desítkách milionů Kč. K věci se pak krátce vyjádřil i odvolatel Jan
Lebánek. Z výkladu obou bratrů vyplývá, že jejich finanční situace je –
mírně řečeno- neutěšená.
Na tomto místě považuji za vhodné odbočit
k poznámce, že významným prvkem skutkového děje tohoto případu je agresivita
ods. Romana Šulyoka v chování vůči bratrům Lebánkovým, kteří se snažili se
jej zbavit, a proto mu poskytli drobnou pomoc k naplnění jeho záměru
zprovoznit linku na výrobu cigaret a prodat ji na Ukrajinu. Hned při první
návštěvě skladového areálu v Lůžkovicích přijel v doprovodu „zakuklenců“,
fyzicky napadl Jana Lebánka a zmocnil se jeho služebního vozidla. Soudy tento
prvek nedoceňují.
Zájmem o majetkové poměry bratrů
Lebánkových paní předsedkyně Martina Kouřilová napravila lehkovážnost senátu
Jiřího Dufka, který uložil peněžité tresty, aniž by se řádně seznámil s majetkovými
poměry obžalovaných.
Senát předsedkyně Martiny Kouřilové
všechna odvolání zamítl. Ze stručného odůvodnění usnesení vyplynulo, že obsáhlé
zkoumání majetkových poměrů bratrů Lebánkových posloužilo senátu k posouzení
přiměřenosti uložených peněžitých trestů, a to s výsledkem pro ně krajně
nepříznivým: jejich finanční situace je sice tragická, ale na zaplacení „pár
drobných“ z uložených trestů určitě někde našetří. Jinak paní předsedkyně
v krátkém odůvodnění v podstatě akceptovala argumentaci senátu
předsedy Jiřího Dufka. Zjevně ji vůbec nepohoršilo, že ke škodě obžalovaných
argumentoval ničím nepodloženými smyšlenkami. Navíc se pustila jeho cestou.
Např. nařkla obž. Ladislava Lebánka, že Romanu Šulyokovi opatřil speciální
cigaretový papír, ačkoli ve spisu se takové tvrzení nenachází. Kdyby pravdivě mluvila
o roli obyčejného balicího papíru, pana odvolatele by to tolik nepošpinilo, ale
to by nebylo to „pravé ořechové“. A dokonce tvrdila, že bratři Lebánkovi nepopírali,
že zařídili dopravu Šulyokových strojů do jejich skladu v Lůžkovicích.
Zúčastnil jsem se většiny hlavních líčení u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně
a slyšel jsem opakovaně bratry Lebánkovy jejich zásluhu o dopravu strojů
kategoricky odmítat. Zdá se, že paní
předsedkyně znala spis jen povrchně. Výsledek je tomu úměrný, ale za možné
ukřivdění odvolatelům ji nikdo k odpovědnosti volat nemůže.
Usnesení senátu předsedkyně Martiny
Kouřilové zakonzervovalo stav, který navodil senát Jiřího Dufka: vznikl možná
dojem, že podjatá soudkyně Iveta Šperlichová věc soudila v podstatě správně,
jen s nepodmíněnými tresty to trochu přehnala. Je to malá záplata na
pokoření Ústavním soudem a za odsouzení kárným senátem Nevyššího správního
soudu. Obžalovaní měli být spokojeni s nadílkou podmíněných trestů od
senátu Jiřího Dufka, takže by se snad ani nemuseli odvolávat. Jenže někteří se
přece jen odvolali. Proti usnesení Vrchního soudu není řádný opravný prostředek
možný. Není ale vyloučeno, že tvrdošíjní odvolatelé sáhnou po mimořádných
opravných prostředcích.
Na začátku sledování této kauzy jsem
upozornil, že obžalovaní jsou rozděleni na nepřátelské tábory: „Rošťáky“ a „Slušňáky“.
„Slušnáci“ se mohou chlubit mnohaletou občanskou i podnikatelskou bezúhonností.
Není jim to ale nic platné, protože soudy nechávají vítězit „Rošťáky“. Jan
Šulyok byl senátem předsedy Jiřího Dufka zproštěn obžaloby, ačkoli byl aktivním
pomocníkem ods. Romana Šulyoka. Podjatá soudkyně Iveta Šperlichová jej odsoudila
k podmíněnému trestu, ale soudila jako podjatá, proto byl její rozsudek zrušen.
Recidivista Roman Šulyok si za vydírání bratrů Lebánkových vysloužil trest
odnětí svobody v trvání 7,5 roku bez možnosti zohlednění německého trestu
uložením souhrnného trestu, čili prakticky je odsouzen na 15 let. Je ale možné, že celkově vyšel z maléru lépe
než jeho bývalí spoluobžalovaní. Byl otcem záměru vyrábět padělky cigaret Marlboro,
ale v tomto procesu je beztrestný a
nebude se podílet na úhradě škody.
Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU,
dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého
člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je
trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s
orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují
obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na
výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u
vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat