čtvrtek 19. září 2019

PREZIDENTŮV VTÍPEK


Sledování televizního vysílání věnuji velmi  málo času. V podstatě se dívám jen na zpravodajské pořady. Výjimkou je Týden s prezidentem, vysílaný každý čtvrtek TV Barrandov. Ač se to části mých čtenářů nebude líbit, chovám pana Miloše Zemana v úctě a jeho podoby uvolněného moudrého muže, posuzujícího politické záležitosti s nadhledem zkušeného profesionála, kterou předvádí v Týdnu, si vážím zvlášť. Život ale přináší různá překvapení.

Ve čtvrtek 19. září jsem se zcela náhodně chvíli díval na Týden podle Jaromíra Soukupa, který Týdnu s prezidentem předcházel. Jaromír Soukup  se v něm mimo jiné zmínil, že v pořadu Týden s prezidentem se Miloš Zeman vyjádří k zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a to tak, že jeho výrok vyvolá vzrušené diskuse. Tím ve mně vyvolal napjaté očekávání.

A opravdu: pan prezident nezklamal. Použil pořad jako nástroj, jehož prostřednictvím sdělil národu, jak se zachová, dojde-li nějakým způsobem k obnovení trestního stíhání Andreje Babiše. Pronesl něco zcela neuvěřitelného: využije pravomoci prezidenta republiky k udělení abolice. To je skvělý vtip: abolici prezidenta republiky kontrasignuje předseda vlády jako představitel stanoviska vlády. Představa, že by Andrej Babiš nebo jiný pověřený člen vlády kontrasignoval takové rozhodnutí, je více než komická. Snad mají členové vlády tolik vkusu, že by se takového jednání ve střetu zájmů nedopustili. Proto se nic takového nestane a výrok nemůže ani mít účinek  nátlaku na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který samozřejmě ví, co si myslet o vykonatelnosti prezidentova pošetilého záměru.

Překvapilo, mě Jaromír Soukup, který se občas chlubí svým právnickým vzděláním, pana prezidenta neupozornil na úskalí jeho záměru.

Pohoršené debaty na téma páně prezidentova prohlášení jsou za těchto okolností stejně komické jako výrok sám. Správná reakce by bylo hromadné mlčení. Podobných perel se v jeho výrocích vyskytuje více a nezbývá než se smířit s tím, že velmistr politických šachů má své slabiny a právo patří k nim. Neumenšuje to sílu jeho politické profesionality.

Pan prezident ale svým „úletem“ hodil řadě politických pidižvíků návnadu lákavé příležitosti, aby se veřejně ztrapnili vyjádřením mravního pohoršení nad nesmyslem. Celá skupina horlivců se nahrnula do večerního zpravodajství ČT24, kde bouřlivě předváděli své diletantství. Zvlášť na pováženou bylo horlení Jiřího Pospíšila, který – ač kdysi „na hodinu“ vyhozen z funkce ministra spravedlnosti – jistě ví, jaká je praktická možnost Miloše Zemana udělit v tomto případě abolici, ale ve snaze potupit ho účelově zapřel právnické vzdělání.

Slouží ke cti moderátora, že jako jediný  nakonec upozornil na institut kontrasignace a nahrál tím na smeč advokátovi Ondřeji Mukovi, který pak toto téma věcně rozebral.

Po prezidentově výroku  stejně jako před ním jsou pokračující debaty na téma zastavení trestního stíhání ve věci Čapí hnízdo pouhým mlácením prázdné slámy, protože usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha je pravomocné a mimo rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je nelze zvrátit, stejně tak jako nebude možné zvrátit případné potvrzující usnesení Pavla Zemana. Mohl by je sice zvrátit Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení Marie Benešové v neprospěch obviněných, ale rozhodnutí by mělo jen akademický význam.  Pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání má sílu pravomocného rozsudku. Nezpůsobí-li Pavel Zeman svým rozhodnutím posunutí věci před soud, bude nadále platit příslovečné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Toto tvrdím, i když si jako laik a soukromá osoba myslím, že zprošťující rozsudek z veřejného procesu by byl pro Andreje Babiše mnohem, mnohem prospěšnější a nepovažuji jej za absolutně nedosažitelný.
====================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

====================================================================


středa 18. září 2019

PROBUZENÝ SOUD


„Velká daňová kauza“, vedená od jara r.2015  u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25.června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu.

Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří.

Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl  jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu.

V úterý 10. zpestřil program obž. Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny  matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah . 

Před soud pak předstoupil svědek T.K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných. S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu. Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o  bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných.

Svědka T.K. vystřídal V.V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení . Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku. V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace.  Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z r.2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obž. Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel.

Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J.R.  není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obž. Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obž. Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co  do činění s obž. Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou.

K této výpovědi se vyjádřil obž. Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J.R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obž.Jiřího Eliáše. Se svědkem J.R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání.

Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho  vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J.R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem.  Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obž. Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další  nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obž. Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obž. Petrem Moštěkem nikdy nebyli.

Ve vyjádření k jeho vystoupení obž. Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obž. Vojtěcha Kudláček  a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J.R. a E.N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obž. Petr Moštěk a svědci J.R. a E.N.

Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu.

Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí  a  z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, např. výše zmíněného svědka J.R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obž. Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl. Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce. 

K jeho vystoupení  se vyjádřil obž. Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obž. Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky.

V odpolední části jednání vystoupil svědek R.M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby.  Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady.

Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním.

Proběhl pak výslech svědka D.Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od  jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba. Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil  k otázce, zda se u obž. Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandarních služeb. Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení  nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti.

V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit. Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D.Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obž. Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obž. Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest. Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obž. Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obž. Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému. Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obž. Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace, týkající se společnosti Ecoll Invest.

Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu  nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obž. Moštěka.  Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obž. Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest  a zkoumal, zda svědek poskytoval obž. Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty.

Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obž. Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím.

Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obž. Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit. O této záležitosti, která se stala již v r. 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní.

Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2013 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution, kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto  oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v  trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR.

V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet.

Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž  svědka  M.G. přivedla eskorta z věznice.   Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal  jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J.P.

Soud se pak věnoval výslechu svědka J.P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní  síni. Od r.2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal.

Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M.G., který připustil, že se mu svědek J.P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího  setkání nepamatuje. Svědek J.P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M.G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J.P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J.P. do akce.

Svědek J.P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obž. Petrem Moštěkem ani s obž. Petrem Dokládalem. A obž. Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M.G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obž. Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně.  V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obž. Vojtěcha Kudláče.

Hlavní líčení bude pokračovat 7.října 2019 opět pětidenním blokem.

====================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.


sobota 14. září 2019

KAUZA ČAPÍ HNÍZDO Z JINÉHO ÚHLU


Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce.

Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat.Nejde přece  o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské  společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva.

V pátek 13. září 2019 zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje.

K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu.

Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. Vím, že v tomto ohledu jsem v rozporu s míněním paní ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání.

Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“, o němž jsem opakovaně psal na svém bloggu. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v r.2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci.

I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva  k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě.

Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí.

Na závěr připomínám, že od vypuknutí  kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní  stránku trestného činu  a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

==================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.


čtvrtek 12. září 2019

MARIE BENEŠOVÁ A DESTRUKTOŘI


Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně  nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její  novely zákona o trestním zastupitelství. Je na místě nalít bezbranné veřejnosti čistého vína o destruktivní povaze názorů, jimiž ji zahlcuje protibabišovská fronta. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku jinak nesnesitelně úspěšný Andrej Babiš.

Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a pokračující návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z Poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do Sněmovny nedostalo.  Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů.

Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší  samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Zběsilost útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená.

Její odpůrci se tváří, jako by ministryně spravedlnosti byla škůdcem, jehož vliv na státní zastupitelství je třeba co nejvíce omezit. Přehlížejí skutečnost, že v demokratickém státě se moc a postavení ústavních činitelů zprostředkovaně odvozují nikoli od názorů intelektuálských pseudoelit, ale od vůle voličů. Mandát ministryně spravedlnosti je poměrně silný, neboť je členkou vlády s důvěrou Sněmovny, která je bezprostředním zprostředkovatelem vůle lidu. Ministr spravedlnosti je ze zákona hlavou státní správy justice a do jeho pravomoci samozřejmě patří odpovědnost za personální politiku v resortu. K odpovědnosti patří pravomoc rozhodovat o věcech, za které odpovídá. Popření této skutečnosti je asi u většiny destruktorů plodem neporozumění principům fungování státu, ale v účincích má povahu pokusu o jeho podvracení.

Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, v které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný.

Mimo to možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství jsou silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání.

Pokud si destruktoři pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce, jmenované za působení Marie Benešové, za pár let nahradí jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO, použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců.

Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se nedopatřením osudu dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom,  že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří problematice nerozumí.  Je např. trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to  ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství.

Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, čili státní zastupitelství je „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců.

Velký  křik se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman  vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit,  nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude  vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat  jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání  Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali Pospíšilovým zbabělým žvaněním půl roku. Naši současní vládci by si s  Pavlem Zemanem poradili snadno a rychle. „Chvilkaři“ by sice asi vyšli do ulic, ale nic než trochu křiku by nenadělali.

I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Ani tak to ale není člověk k zahození a stát by jej měl po odchodu z této funkce vhodně využít.

Na druhé straně obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství.  Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje a ochotně chodí demonstrovat v naivní víře, že dělá dějiny, když ve skutečnosti účinkuje v loutkovém divadle.

Základem myšlenkových postupů destruktorů je blouznění o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit.

Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým puč z 13.června za sesazení  Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o  vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho.

Destruktoři také nevysvětlili, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Neposkytli žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se nezmiňují, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství  vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství.

Posléze se ani slůvkem nezmínili, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popř. proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií. Úmyslně orientuji pozornost na „staré státy EU“, protože neprošly čtyřiceti lety socialistických deformací práva, jejichž vliv je u nás stále cítit.

Destruktorům chybí mezinárodní přehled nebo záměrně přehlížejí rozpory mezi jejich návrhy a evropskými zvyklostmi. Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra.

Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do Poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji „na ulici“ a nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci.

Možná se najde nějaký pamětník, který mi bude vyčítat, že káži vodu…atd. protože v debatách o přípravách nového zákona, prosazovaného Pavlem Zemanem a jeho souputníky, se na jeho straně silně angažoval spolek Šalamoun, jehož jsem byl členem. Jenže většinou se jednalo o pořádání seminářů na půdě Sněmovny, nevedli jsme osobní útoky na ministry a nevolali jsme si na pomoc ulici. Spory probíhaly převážně na úrovni odborné veřejnosti.

Nakonec doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

====================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



úterý 10. září 2019

NEZVĚSTNÝ SVĚDEK


Od 6.června 2018 jsem se na svém bloggu opakovaně věnoval svéráznému postupu „soudkyně OLO“, tedy paní Ivety Šperlichové, předsedkyně senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, v řízení proti údajným pachatelům krácení spotřební daně z tabáku, které dovedla k odsuzujícímu rozsudku z 22.června 2018. Ústavní soud ČR uznal paní soudkyni za podjatou. Její rozsudky byly následně zrušeny a případ jí byl odebrán. Čelí nyní také kárné žalobě předsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Šámala.

Řízení probíhá znova od začátku u téhož soudu, ale nyní se jím zabývá senát Jiřího Dufka. Obnovené hlavní líčení bylo zahájeno ve dnech 22.-23. května 2019, o čemž jsem referoval článkem „Stín „Soudkyně Olo“ na obnoveném procesu“. Soud pokračoval v jednání dne 4.září 2019.  Mimo vystoupení znalkyně, která posuzovala daňovou povinnost obžalované společnosti Vltava holding a.s., se věnoval záležitosti, o které v obžalobě není vůbec zmínka: prověřování svědectví Františka Ondráčka o údajné účasti obžalovaných bratrů Lebánků na nelegální výrobě cigaret již na počátku století a na jiných místech, než se uvádí v obžalobě.

Obžaloba se ale týká podezření na  trestnou činnost, která měla probíhat od května 2012 do 26.srpna 2012 v Lůžkovicích. Věcí Františka Ondráčka se soud zabýval již v původním řízení, kdy svědek osobně vystoupil před soudem. Je možné, že soud tím porušil obžalovací zásadu, podle které je možné vést trestní řízení před soudem pouze na základě obžaloby. Ale senát Jiřího Dufka nemůže vynechat žádné kroky, které před ním provedla „soudkyně OLO“.

Tento svědek se vynořil v r.2017 ze znojemské věznice, kde vykonával trest za drogový delikt. Poslal bratřím  Lebánkům dopis, v němž je vyzval k zaplacení 200.000 EUR. V případě, že nezaplatí, hrozil jim podáním trestního oznámení kvůli jejich účasti na ilegální výrobě cigaret. Dopis jim poslal po svědkovi Martinovi Auerovi, s nímž se seznámil ve věznici, kde pykal za přepadení banky. Protože Lebánci nezaplatili, poslal písemné udání státnímu zástupci Petrovi |Matouškovi, činnému v této kauze. Lebánkovi po setkání s Martinem Aurerem podali trestní oznámení pro vydírání. Dne 4. září 2019 se měl soud zabývat touto věcí a František Ondráček měl osobně vystoupit jako svědek.

Soudnímu jednání předcházela zvláštní předehra z dílny místní kriminální policie: dne 3. září 2019 policejní kurýr doručil obžalovaným Lebánkům usnesení z 13. srpna 2019 o odložení jejich trestního oznámení na Františka Ondráčka a Martina Auera pro podezření z trestného činu vydírání. Policisté připustili, že František Ondráček mohl mít skutečně za bratry Lebánkovými pohledávku (podotýkám, že povahy podílu na výnosu z trestné činnosti) a hrozbu podáním trestního oznámení nepovažovali za nátlak. Při prověřování použili jako svědka ods. Romana Šulyoka, který v době dění, popisovaného Františkem Ondráčkem, bratry Lebánkovy vůbec neznal a o popisovaných událostech nemohl nic vědět. Právě vykonává trest za násilí, kterého se na nich dopustil a jeho svědectví samozřejmě vypadalo podle toho. V usnesení kromě toho policisté uvedli, že svědek Richard Kadlec, který sloužil Františku Ondráčkovi jako řidič, potvrdil, že jej vozil na schůzky s bratry Lebánkovými. Svědek ale před soudem uvedl, že bratry Lebánkovy nezná, žádných schůzek Františka Ondráčka se nezúčastnil, takže nic takového nemohl policii sdělit. Policie bratry Lebánkovy jako poškozené k této věci nevyslechla.

Soud předvolal všechny tři výše uvedené účastníky vyděračského pokusu k jednání dne 4. září 2019, kde měli postupně vystoupit po znalkyni. Ale hned na začátku jednání oznámil předseda senátu, že se nepodařilo zajistit účast Františka Ondráčka, který se po opuštění věznice nevrátil do původního bydliště a neudal soudu adresu. Nepodařilo se žádným způsobem mu doručit obsílku.

Jako náhradu za jeho vystoupení předseda senátu přečetl  dopis, který poslal soudu před opuštěním věznice. Jeho obsah je proti původnímu udání bohatší o další podrobnosti.

František Ondráček v něm uvádí, že někdy v r. 1998-1999 se přes prostředníka seznámil s podnikatelem Miroslavem Křížem, který vlastnil technologickou linku na výrobu cigaret, a nabídl mu podíl na jejím využití. Požadoval ale kapitálový vstup ve výši 12 milionů Kč. Svědek měl pouze 6 milionů, proto se obrátil na bratry Lebánkovy, s nimiž se do té doby neznal, a získal je pro vstup do podnikání s Miroslavem Křížem s tím, že vloží také 6 milionů Kč. Výrobu pak rozjeli v Uherském Brodě ve skladech, pronajatých na jména fiktivních firem. Stroje skladovali v jiných prostorách než potřeby pro výrobu a hotové výrobky. Do výrobny naváželi jen tolik tabáku a obalů, kolik spotřebovali za jeden den. Tabák nakupovali v Bulharsku a Rumunsku po 16 tunách. Platby prováděli prostřednictvím bankovního účtu, který za tím účelem otevřel  Jozef Daňo, v původním řízení zaznamenaný jako „zapomenutý svědek“, který ovšem dle zjištění policie o ničem neví. Později přesunuli výrobu do Babic, kde dělníci po dobu provozu linky i bydleli a neopouštěli vůbec areál, což umožnilo utajení výrobny. Lebánkovi pak zatelefonovali svědkovi, že do provozovny se někdo vloupal, a proto se s výrobou končí. Později ale zjistil, že ve skutečnosti stroje přestěhovali do Lůžkovic do skladů, které vybudovali z výnosů z výroby cigaret, ale jeho již k účasti nepřibrali. Požadoval proto, aby mu František Kříž vrátil jeho podíl. Když u něj neuspěl, obrátil se na Lebánky s požadavkem na 200.000 EUR. Má jistotu, že výroba v Lůžkovicích běžela. Kontroloval ji pomocí nastrčených osob a sám se byl v areálu podívat.

Původním impulzem k sepsání dopisu státnímu zástupci Petrovi Matouškovi mělo být zhlédnutí nějaké blíže neurčené televizní reportáže. Bratři Lebánkovi samozřejmě pravdivost jeho obsahu odmítají a i policie v usnesení o odložení konstatuje, že informace jsou neověřitelné. Ostatně vyznění jeho vystoupení před soudem v původním procesu bylo krajně nevěrohodné. Proti pravdivosti svědčí  některé rozpory v údajích, např. sklady v Lůžkovicích Lebánkovi zakoupili dva roky před tím, než měla být zahájena výroba cigaret, nebo při výslechu před soudem se ukázalo, že František Ondráček neznal cestu do areálu v Lůžkovicích. Vystoupení zdržoval až do promlčení trestnosti popsaného podnikání.

Miroslav Kříž, s nímž měl František Ondráček podnikat, se v tomto procesu zmiňuje jako dodavatel strojů, které později  prodal Romanu Šulyokovi. Krátce po uskutečnění prodeje zmizel a je již několik let nezvěstný, i když po jeho osudu pátrala policie. Doufejme, že ho František Ondráček nenásledoval.

Po přečtení dopisu a vyjádření obžalovaných k němu předstoupil před soud svědek Martin Auer. Potvrdil, že se zná z vězení s Františkem Ondráčkem a na základě jeho pověření se ujal doručení jeho dopisu Lebánkům. Dopis přepsal na počítači, originál zahodil. Vylákal Ladislava Lebánka na schůzku pod záminkou, že má důležitou informaci o jeho otci. Když Ladislav Lebánek odmítl dopis otevřít, nechal jej ležet na stole a odešel. Od pana obžalovaného se pak soud dověděl, že zájem zcela neznámého Martina Auera považoval za možnou provokaci ze strany Romana Šulyoka. Proto schůzku zorganizoval v neutrálním prostředí benzinky, zajistil si ochranu a rozhovor natáčel. Ústně pronesenou výhružku trestním oznámením v případě  nezaplacení vyhodnotil jako vydírání a ihned podal trestní oznámení.

Svědek Richard Kadlec sdělil soudu, že Františka Ondráčka zná asi 20 let a vozil ho po celé republice a na Slovensko. Nebyl jeho zaměstnanec, ani neměl živnostenské oprávnění. Zásadně s ním nechodil k jednání, vždy na něj čekal v autě. Tehdy neznal bratry Lebánky, takže nemohl policistům sdělit, že jej vozil na schůzky s nimi.

Ani jeden ze svědků nemohl prozradit soudu, kde se nyní František Ondráček zdržuje. Od opuštění věznice o sobě nepodal zprávu.

Po ukončení výslechů svědků předseda senátu informoval o výsledcích snahy soudu zjistit, komu patřil kamion a doprovodné osobní auto, které 21. srpna 2012 přivezly tabák. K informaci, komu patřil tabák a kdo organizoval a platil přepravu se samozřejmě nedopracoval. Obž. Ladislav Lebánek projevil potěšení, že se soud konečně začal zabývat podivným návozem tabáku  a uvedl svá zjištění. Podle mého laického úsudku jak obžalovaní, tak soud, se honí za podružnostmi, zatímco nechávají nevyužitou cestu přes prověření důvodů a výsledků akce celníků, kteří na kamion čekali a zřejmě úmyslně propásli možnost zjistit totožnost řidiče a nechat si předložit doklady od vozidel a zboží. Celníci jistě nečekali na kamion náhodou, ani z dlouhé chvíle.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 24.-26.září 2019. Posune proces blíž k závěru a možná se mezitím soud od celníků doví, komu patřil dovezený tabák.


neděle 8. září 2019

PODIVNÁ AKCE CELNÍKŮ


V posledních dnech víří ve veřejném prostoru zprávy o soudním řízení trestním proti obchodníkům  s padělky značkových cigaret, při jejichž vyšetřování celní správa dle obhajoby postupovala nezákonně, využívajíc k jejich sledování vojáky. Přehlednou zprávu přinesla např. Česká justice dne 8.září 2019.

Není to jediná podivnost v působení Celní správy ČR v trestním řízení. V současné době probíhá u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně proces proti skupině obžalovaných, již měli připravovat výrobu padělků značkových cigaret. Případ původně vedl senát „soudkyně OLO“ Ivety Šperlichové, které byl později odebrán po zásahu Ústavního soudu kvůli její podjatosti a v téže souvislosti na ni podal předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal kárnou žalobu.

O případu jsem napsal několik článků, dostupných stále na mém bloggu, webu spolku Chamurappi z.s. a leckde jinde. Hlavními postavami mezi obžalovanými jsou dvě sourozenecké dvojice značně odlišné povahy, které jsem označil jako „Slušňáky“ a „Rošťáky“. Senát Ivety Šperlichové vyčlenil „Rošťáky“ do samostatného řízení, stíhání „Rošťáka č.1“, recidivisty R.Š., zastavila pro neúčelnost, zatímco jeho bratrovi „Rošťákovi č.2“, nadělila mírný podmíněný trest. „Slušňáky“ obdařila pětiletými tresty. Po zásahu Ústavního soudu jí byly odebrány případy „Slušňáků“ & spol. a „Rošťáka č.2“.

V průběhu trestního řízení a i z jiných důvodů se z původních obchodních partnerů stali nepřátelé, kteří odpovědnost za přípravu výroby padělků značkových cigaret přesouvají na své protivníky.

U zlínské pobočky Krajského soudu v Brně nyní probíhá před senátem Jiřího Dufka celé řízení znova. Je ovšem „amputované“. Chybí kus skutkové podstaty, protože nebylo možné zrušit rozsudek nad „Rošťákem č.1“, který se tak dostal do postavení svědka. S mírnou nadsázkou lze říci, že obvinění proti „Slušňákům“ stojí téměř výlučně na jeho nenávistných výpovědích, jimž „soudkyně OLO“ naslouchala se zjevným uspokojením.

Proces, završený rozsudkem senátu „soudkyně OLO“, viditelně začal vpádem zásahové jednotky policistů a celníků do skladu, v němž byly umístěny stroje na výrobu a balení cigaret. Všichni přistižení putovali do cely předběžného zadržení. Ani „Slušňáci“ ani „Rošťáci“ mezi nimi nebyli. Ve skladu byly nalezeny 4 tuny řezaného tabáku, dodaného před dvěma dny. Neodvedená spotřební daň byla uznána za způsobenou škodu a od její yýše se odvíjely tresty „Slušňákům“ a jejich „komparsu“. Finanční  správa  daň dodatečně vybrala od „Slušnáků“ (brala tam, kde bylo co brát), takže z matematického hlediska státu nevznikla škoda. Ale nedobrovolné splacení daně jim nijak nepomohlo. Z hlediska trestního práva v interpretaci soudkyně OLO škoda zůstala škodou. Podle ní nešlo ani o projev účinné lítosti, protože „Slušňáci“ sledovali zájem své obhajoby.

Tabák se dostal do skladu zvláštním způsobem za asistence celníků. Přivezl jej kamion, jehož tahač i návěs jsou vedeny jako ukradené. A od rána na něj čekali celníci, kteří jeho příjezd, překládku zboží a odjezd v tichosti se zájmem sledovali a pořizovali videozáznam. Neobtěžovali se zjištěním totožnosti řidiče, nenechali si předložit doklady od vozidla a nákladu, pouze vše pozorně pozorovali. Zápis o této „akci Sandál“ vyhotovili s ročním zpožděním, což je skutečně neobvyklý případ administrativního šlendryánu.

Z okolnosti, že celníci na kamion od rána čekali, lze vyvodit, že jim někdo jeho příjezd včas oznámil a patrně věděli, nebo mohli dodatečně zjistit, odkud náklad pochází, kdo objednal a zaplatil tabák a kdo objednal a zaplatil přepravu. Dalo by se očekávat, že tyto informace dostane státní zástupce a od něj soud. Byl by to důkaz „jako trám“, s jehož použitím by se dalo zjistit, která ze znepřátelených dvojic je hlavním pachatelem či zda se obžalovaní složili a jednali rukou společnou a nerozdílnou.

Tyto informace se ale ve spisu nenacházejí a zřejmě po nich neprahl ani žalobce Petr Matoušek, ani předsedkyně senátu Iveta Šperlichová. Ke zjištění, že tabák přivezlo ukradené vozidlo, se obhajoba dopracovala vlastním úsilím. Netuším, jak se k tomuto problému postaví předseda senátu Jiří Dufek, který je zatím stále na začátku procesu.

Pokud ovšem zmíněné informace nejsou k disposici, visí ve vzduchu podezření, že tabák nepatřil obžalovaným, ale odněkud si jej vypůjčili celníci za účelem předstíraného převodu. Kdyby ve skladu neležela zásilka 4 tun tabáku, sotva by bylo možné ospravedlnit zásah proti dělníkům, kteří se ve skladu lopotili při pokusech o uvedení „šrotových“ strojů do provozu a nebylo by možné vyčíslit vysokou škodu, ospravedlňující tvrdé tresty. Zavání to provokací, tedy nástrojem trestního řízení, který je podle judikátů Ústavního soudu zakázaný. V případě jejího prokázání by obžalovaní měli důvodný nárok stěžovat si, že policie s celníky použili k jejich usvědčování nezákonný postup. Kdo ale chce psa bít, hůl si vždy najde, i když v některých případech je křivá.

====================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.



pátek 6. září 2019

TŘI DNY S SHAHRAMEM ZADEHEM


Po dlouhé prázdninové přestávce nastal pohyb v kauzách obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ), stíhaného u brněnských soudů ve dvou řízeních: jako hlavní obžalovaný ve „velké daňové kauze“ kvůli krácení daně z přidané hodnoty se škodou ve výši 2,5 miliardy Kč a u Městského soudu v Brně v „malé kauze“ kvůli zřízení organizované zločinecké skupiny, přípravě ovlivňování svědků, podplácení a nadržování. „Malá“ kauza je ve fázi odvolacího řízení u Krajského soudu v Brně.

V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil SAZ 22 měsíců ve vazbě a na svobodu se dostal po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Bez ohledu na kauci byl dne 2.prosince 2016 zadržen policií a Městský soud v Brně na něj uvalil vazbu. Od té doby soud již dvakrát rozhodl o jeho propuštění z vazby, ale díky stížnostem zatvrzelého  státního zástupce Roberta Henzela se na svobodu nedostal. Poslední žádost o propuštění nelítostně zamítl Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé dne 5.září 2019. Účelové uskupení brněnských a olomouckých soudců a státních zástupců jej týrá vazbou již 55 měsíců, těší se z toho, že mají 150 milionů Kč na účtě a beneficienta kauce za mřížemi a zřejmě mají v úmyslu jeho a jeho rodinu týrat co nejdéle.

Prvním dějstvím současných událostí bylo vyhlášení ústavního nálezu sp.zn. III.ÚS 1056/19, jímž Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti SAZ zrušením usnesení senátu Markéty Jirsové Krajského soudu v Brně, který vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského soudu v Brně o propuštění pana obžalovaného z vazby. Stručně řečeno, Ústavní soud zjistil, že soud nesprávným procesním postupem připravil SAZ o možnost účinné obhajoby a krátil tak jeho ústavní práva. Laicky řečeno senát předsedkyně Markéty Jirsové se dopustil „školáckých pochybení“. Není bez zajímavosti, že se jedná o stejný senát, který k odůvodnění nezbytnosti ponechání SAZ ve vazbě lhal o pobytu jeho manželky a syna v USA, kam by se prý jistě snažil za nimi dostat.

SAZ doprovázela k Ústavnímu soudu eskorta těžkooděnců jako nebezpečného teroristu. Než jej po jednání vyvedli ze soudní síně, stačil pronést krátké prohlášení, jimž si postěžoval na způsob, jakým s ním zachází brněnská justice. Pro novináře pak v předsálí s jeho pověřením okomentoval ústavní nález ústavní právník Zdeněk Koudelka, který jej zasadil do souvislosti s celou řadou soudních rozhodnutí, která zakládá domněnku podjatosti Krajského soudu v Brně proti SAZ.

Ve dnech 4. a 5.září 2019 pak u Krajského soudu v Brně senát Haliny Černé zahájil první část odvolacího řízení proti rozsudku Městského soudu v Brně z 5. března 2019, jímž byla zatím nepravomocně uzavřena „malá“ kauza.

Senát Haliny Černé zasáhl již dříve do osudu obž. SAZ: usnesením z 26.června 2019 vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského soudu v Brně o propuštění SAZ z vazby. Vůli jedince nadřadil nad úsudek senátu, který se k svému postoji k panu obžalovanému dobral po 51 jednacích dnech obsáhlého dokazování. To by  bylo normální v časech předlistopadových, kdy pravými pány trestního řízení byli prokurátoři. V té souvislosti se mi vybavuje ústavní nález sp.zn. I.ÚS 517/10, v jehož odůvodnění se připouští, že vlivy dlouhodobého působení v podmínkách předlistopadového soudnictví se mohou promítat do myšlení soudců jako trvalá zátěž.

Hlavního líčení dne 4. září 2019 se zúčastnili obžalovaní Shahram Zadeh a Martin Veselý, přivedení každý svou eskortou, v případě SAZ opět šesticí zakuklených těžkooděnců v plné zbroji, dále obž. Ondřej Kučera a Jan Šebek. Záviš Löffelmann požádal soud, aby jednal v jeho nepřítomnosti. Soudu se nepodařilo doručit obsílku Evě Halamkové a při zahájení nebyl přítomen ani její obhájce. Paní předsedkyně proto vyloučila její věc do samostatného líčení, ale následující den po příchodu obhájce ji opět „připojila k pelotonu“.

Obžalované samozřejmě doprovázel houf advokátů, z nichž pouze jeden se zúčastňoval hlavního líčení u Městského soudu v Brně pravidelně.

Od června r.2014 navštěvuji Krajský soud v Brně velmi často za účelem monitorování procesů, vedených senátem Aleše Novotného. Jednání senátu Haliny Černé jsem se zúčastnil teprve podruhé. Přesto jsem si nemohl nevšimnout rozdílů v atmosféře v soudních síních různých předsedů senátů. Ačkoli se jedná o neveselých věcech, v soudní síni  pohyblivé Haliny Černé je převážně příjemná. Je to dáno osobností předsedkyně senátu, z které vyzařuje vlídnost a radost ze života, doprovázená noblesní zdvořilostí. Nicméně současně dokáže být překvapivě rázná. Když do soudní síně po zahájení hlavního líčení vklouzla tiše jako myška družka obž. Jana  Šebka, paní předsedkyně se dotázala, kdo je, a pak jí sdělila, že vyrušuje a poslala ji na chodbu. To nebylo vlídné uvítání, protože přestávka byla až v 10:37. Vzpomněl jsem si, že mě kdysi předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová poučila, že do soudní síně lze vstupovat kdykoli. Divil jsem se i proto, protože při každé „výměně stráží“ eskorty těžkooděnců skutečně vyrušovalo dusání šesti párů nohou, obutých v těžké boty. Soudce Aleš Novotný jejich rámusení vnímá netečně. Ale zde nakonec i na ozbrojence došlo: paní předsedkyně se proti vyrušování ohradila a donutila eskortu k přizpůsobení rytmu střídání jejím pokynům.

Pořad jednání byl standardní: začal žalobce odůvodněním odvolání v neprospěch obžalovaných, v němž v podstatě opakoval myšlenky, známé z jeho vystoupení u Městského soudu v Brně: samozřejmě odmítl změkčení právní kvalifikace skutků a dožadoval se uznání správnosti svého postoje k SAZ a ostatním, z čehož plyne nárok na vysoký trest pro SAZ.

Téměř netečný zůstal obž. Ondřej Kučera, který se práva na odvolání vzdal a také vyjádření k odvolání žalobce nevyužil. Zřejmě jej podmíněný trest uspokojuje.

Naproti tomu obsáhle se bránil obž. SAZ. Na začátku svého vystoupení se pokusil vznést námitku podjatosti senátu, ale předsedkyně senátu to nepřipustila a přiměla jej, aby uskutečnění záměru odsunul na vhodnější okamžik. Dala tím najevo, že by stejně námitce nevyhověla a pokračovala by v jednání, i kdyby SAZ proti zamítnutí návrhu podal stížnost.  Nakonec na podání námitky podjatosti nedošlo ani později.

SAZ pak pokračoval řadou námitek jak proti negativním prvkům rozsudku, tak proti odvolání žalobce. Poukázal  na skutečnost, že cílem dodavatelů svědeckých prohlášení, kvůli jejichž nákupu se dostal do této šlamastyky, byl jejich finanční prospěch  na jeho úkor a zdůraznil organizátorskou úlohu „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery. Zejména upozornil, že notářské zápisy, jež koupil od svědků, byly obsahově nepoužitelné  a nikdy je soudu nepředložil, ač při devítidenním vystoupení před senátem Aleše Novotného k tomu měl příležitost. Zpochybnil věrohodnost svědků Martina Valentoviče a Jana Doležala a spoluobžalovaného Martina Veselého jako svědka, kteří se navzájem usvědčovali ze zpronevěr obrovských částek a vyjadřovali se i v neprospěch Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové kauze“. Upozornil na součinnost Martina Valentoviče a Jana Doležala s policií a odmítl odpovědnost za trestní oznámení, které podal svědek Jan Doležal na policisty, z nichž dokonce plk. Ferenc neměl s jeho kauzou nic společného. Stěžoval si na nerovné zacházení, spočívající např. v prolomení heslové ochrany jeho iPadu a iPhonu, kterého zůstaly ušetřeny přístroje „spolupracujícího obviněného“ Ondřeje Kučery, či v tendenčním výběru dílčích částí odposlechů jeho rozhovoru s tlumočníkem Mirchim, jehož se měl pokusit podplatit, aby zpomalil tempo překládání spisu. V této souvislosti zejména vysvětlil, že k ovlivňování činnosti tlumočníka neměl žádný důvod.

Do všech jeho vystoupení se promítla skutečnost, že je účastníkem dvou výše zmíněných řízení, dotýká se ho vyšetřování únosu svědka Petra Pfeifera a úkorně vnímá laxnost přístupu policie k vyšetřování jeho únosu. Opakovaně se pouštěl do výhrad k svědectví Petra Pfeifera ve „velké daňové kauze“ a stěžoval si, že nebyl vyslýchán jako svědek v projednávané „malé kauze“. Pod vlivem těchto okolností občas utíkal mimo úzký rámec projednávané kauzy, což nelibě nesla předsedkyně senátu, která se snažila jej usměrnit vždy, když začal mluvit o něčem, co nechtěla slyšet. V tomto případě se střetli soupeři, znalí svých procesních práv. SAZ se ohražoval proti zasahování paní předsedkyně do jeho výkladu, proti čemuž namítala, že řízení vede předseda senátu, který má právo usměrnit vypovídajícího, pokud se odchýlí od tématu. Když jejich výměna názorů přešla do vzrušeného tónu a pan obžalovaný pronesl cosi o komunistickém myšlení paní předsedkyně, požádala obhájce Romana Jelínka a Davida Záhumenského, aby jej usměrnili. Oba se po uskutečněné poradě snažili objasnit objektivní důvody pro způsob jeho vystupování. Nicméně jednání pokračovalo v klidu.

Působivá byla obhajoba bývalého policisty Jana Šebka  který se skutečně „pro dobrotu dostal na žebrotu“ společně s kamarádem, advokátem Závišem Löffelmannem. Advokát vyhověl žádosti Ondřeje Kučery, aby pomohl svědkovi Janu Doležalovi podat trestní oznámení na policisty. Protože měl podstatně blíž do kanceláře kamaráda policisty než do nejbližší služebny GIBS, dohodl s Janem Šebkem, že sepíše s Janem Doležalem trestní oznámení do protokolu a pak je předá nadřízenému, který je postoupí úřední cestou GIBSu. Pan obžalovaný se hájil tím, že pouze naplnil zákonnou povinnost přijmout trestní oznámení, přičemž nebyl oprávněn podané oznámení zkoumat co do důvodnosti a pravdivosti. Jeho povinnost byla sepsat a předat dál. Jméno SAZ slyšel poprvé až u výslechu a neměl tušení, k čemu má trestní oznámení sloužit. Rozhodně popřel tvrzení žalobce, že o všem věděl a jednal s úmyslem škodit. Stěžoval si také na hrubé zacházení při zadržení a posteskl si nad zásadními dopady trestního stíhání na jeho profesní i soukromý život.

Halina Černá vykazovala během celého jednání skvělou znalost trestního spisu. Prokázala pak vzornou pečlivost doplněním dokazování, k němuž vytěžila větší počet různých listin ze spisu. Přijala také četné návrhy obžalovaných a jejich obhájců na doplnění dokazování. K těm se pro jejich obsáhlost na místě nevyjádřila a vrátí se k nim při pokračování hlavního líčení. K rozuzlení v „malé kauze“ tedy zatím nedošlo.

Během debaty mezi předsedkyní senátu  a obhájci SAZ před ukončením líčení v první den jednání se advokátům od ní dostalo ponaučení, že z procesního hlediska  je vhodná doba na podání další žádosti o propuštění SAZ z vazby. Dodali ji ještě večer a k  projednání došlo ve čtvrtek odpoledne. Jako první se k ní vyjádřil žalobce Robert Henzel, který zopakoval staré výhrady, uplatněné v dřívějších vazebních řízeních. Jednoznačně se dožadoval zamítnutí žádosti, tedy pokračování vazby útěkové a předstižné. SAZ  uplatnil všechny argumenty z dřívějších žádostí.  Postěžoval si na dlouhé odloučení od manželky a malého syna, jenž je jeho věrnou miniaturní kopií. Upozornil, že žalobce se odůvodněním požadavku na zamítnutí jeho žádosti dostává do rozporu s judikaturou, která počítá s časem jako s činitelem, oslabujícím vazební důvody. Pokud je žalobce nerozšiřuje novými důkazy, obviněný má být propuštěn.

Soud se velmi dlouho radil. Nabádání obhájců k podání žádosti paní předsedkyní jsme vnímali jako náznak vstřícnosti. Proto jsme očekávali rozhodnutí s mírným optimismem. Naději nám dodávala i značná délka porady senátu. Zmýlili jsme se: senát návrh opět zamítl. Vedle běžných argumentů Halina Černá v odůvodnění použila k dokázání nebezpečí útěku případně propuštěného obžalovaného nepravdivou informaci o jeho výjezdu na Slovensko. Spojíme-li to s výrokem Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a syna v USA, vzniká dojem, že u rádoby ctihodného Krajského soudu v Brně řádí infekce bájné lhavosti. Mimo jiné se Halina Černá vyjádřila, že odkaz na otcovství pana obžalovaného není pro soud přijatelným důvodem pro jeho propuštění. Její výrok ilustruje rozdíl mezi soudcovským a občanským myšlením. Soudci se vůbec nezamýšlejí nad ničivými důsledky jejich rozhodování pro obviněné, zatímco běžný občan shledává v zbytečném narušování rodinného života humanitární důvod k propuštění. Nejhorší na tom je, že přesvědčení soudců o nebezpečí útěku pana obžalovaného se neopírá o žádné objektivní poznatky. Jde o pouhé subjektivní úvahy podjatých bezcitů. Názory ručitelů, kteří znají klienta dlouhou dobu osobně  a znají jeho osobní a rodinné poměry do detailu, jsou pro  soudce bezcenným smetím. Namyšlenost soudců je bezbřehá.

Je  ale zbytečné rozčilovat se nad nepravomocným zamítnutím žádosti o propuštění z vazby, protože z výchozího vyjádření  uhlazeného kamaráda obhájců žalobce Roberta Henzela se dá usuzovat, že na rozhodnutí o propuštění z vazby by odpověděl stížností k Vrchnímu soudu v Olomouci. SAZ by se musel stejně vrátit do cely.
Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 24.-26. září 2019.
==================================================================
Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.