pondělí 29. srpna 2022

MLČENÍ SOUDCE ALEŠE NOVOTNÉHO

Drzé vystoupení „mluvící hlavy“ v poledních zprávách ČT 1 dne 29.srpna 2022 mě přimělo, abych se vrátil ke sporu mezi ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem a stavovskými nátlakovými organizacemi kvůli jeho rozhodnutí nejmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného. „Mluvící hlava“ přímo zaduněla hloupostí: ministr překročil svou pravomoc, nejmenovat výjimečně kvalitního soudce by směl jen za výjimečných okolností a pro tvrzení o jeho odpovědnosti za škodu, způsobenou státu, nemá důkazy, neboť o jeho odpovědnosti nerozhodl kárný soud. Na rozdíl od dříve naznačeného názoru soudce Libora Vávry neupozornila, že by se pan ministr vyhnul potížím, kdyby podle vzoru pana prezidenta své rozhodnutí neodůvodnil.

K věci se už vyjádřil kdekdo, kdo si  myslel, že k ní má co říci. Jediný, kdo mlčí, je ten, jehož osobního zájmu se spor týká: soudce Aleš Novotný. Zřejmě očekával, že stejně jako ho kdysi zaštiťoval bývalý místopředseda soudu Aleš Flídr, který zorganizoval petici soudců v jeho prospěch a povoloval mu soustavné překračování procesních lhůt, teď ho za něho bojovala Soudcovská unie.

Čestný chlap by se ale ozval odmítnutím domněnky, že za rozsudky, jimiž vznikla státu škoda, nenese odpovědnost, protože jde o rozsudky senátní a není známo, jak o nich hlasoval. Souhlas s tímto tvrzením je pro něj ve skutečnosti ponižující.

článku Nátlak na ministra spravedlnosti jsem srovnal senát Aleše Novotného s dalšími deseti senáty Krajského soudu Brno. Jeho senát znám dobře, protože jsem se pravidelně zúčastňoval hlavních líčení od června r. 2014 až do listopadu r.2021 a mám z nich zvukové záznamy. Nezaznamenal jsem, že by se vlídné přísedící někdy na něco zeptaly. Představa, že by snad mohly usměrnit nebo dokonce nesouhlasit s právními názory svého předsedy, mě rozesmála.

Nelze z něj sejmout odpovědnost např. za rozsudek, jímž odsoudil na 8,5 let do vězení nevinné ženy Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou, které pak byly zproštěny obžaloby, přičemž Michaela Schneidrová nejdříve musela strávit jeho vinou 7 měsíců ve vězení. „Mluvící hlava“ ani předseda nátlakové organizace Soudcovská unie, jinak počestný soudce Libor Vávra, se nezúčastnili ústního vyhlášení rozsudku, uskutečněného po mnohonásobném překročení zákonné procesní lhůty, takže nevědí, že pan soudce se s rozsudkem nepochybně ztotožnil zapálenou přesvědčivostí jeho odůvodnění. Šel až nad rámec poznatků z dokazování, když urazil Alenu Vitáskovou tvrzením, že se do vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu dostala „díky nějakému jednání Jany Nečasové“ (ředitelky sekretariátu Petra Nečase, tehdy symbolu všeho zla) a usvědčil se z neznalosti spisu vyslovením podivení, že si ze „starého“ osazenstva úřadu ponechala právě jen ods. Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět, že do zaměstnání nastoupila později než Alena Vitásková, a nikdy dříve v Energetickém úřadě nepracovala.

Nejen to: opět po mnohonásobném překročení procesní lhůty soudce Aleš Novotný vydal písemné vyhodnocení rozsudku, jehož pravdivost a zákonnost stvrdil vlastnoručním podpisem. To je zavazující právní úkon. Pokud by s obsahem rozsudku nesouhlasil a vydal jej přehlasován přísedícími, které mu mírou své kvalifikovanosti nesahají po kotníky, možná by se pak dobrovolně vzdal taláru.

Samozřejmě existuje i důkaz o vzniku škody: spočívá v rozsudku, kterým byl uznán nárok obětí Aleše Novotného na odškodnění. Nevím, za které procesy stát odškodnil neprávem odsouzené, ale jistě nenechal vyplatit 4 miliony Kč jen proto, aby měl později ministr Pavel Blažek argument pro nejmenování Aleše Novotného.

Je  známo, že další nároky neoprávněně odsouzených čekají na vypořádání. Jistě nejde jen o nároky výše zmiňovaných dam. Čestný chlap by se neměl schovávat za vlídné seniorky ze svého senátu, ale měl se k odpovědnosti přiznat se všemi důsledky,  včetně zpětvzetí souhlasu s případným jmenováním,  a to dříve, než jeho hříchy začala přetřásat media. Kdyby se vzdal taláru, nepovažoval bych to za přehnané gesto.

V jeho neprospěch ostatně svědčí nejen škody, způsobené státu, ale také chronické překračování procesních lhůt, které je prokazatelné.  Místopředseda soudu je orgán státní správy, který sice nesmí mluvit soudcům do jejich rozhodování, ale musí mimo jiné dohlížet na dodržování procesních lhůt. Aleš Novotný v této funkci by určitě byl „kozlem zahradníkem“.

„Mluvící hlava“ i soudce Libor Vávra by měli vysvětlit, jak přišli k tvrzení, že Aleš Novotný je výjimečně kvalitní soudce. Vím, že čelil řadě podnětů ke kárnému řízení i trestnímu oznámení. Skutečnost, že se nenašel kárný žalobce, který by jej poslal před kárný senát, pouze ilustruje skutečnost, že stavovská kolegialita zaručuje soudcům beztrestnost za většinu jejich poklesků. Výtka, udělená předsedou soudu, je výjimka, potvrzující pravidlo.

Podhoubím celého sporu mezi ministrem a nátlakovými skupinami je myšlenkové zmatení, které nastalo v komunitách soudců a státních zástupců po pádu protiprávního režimu. Jeho příznačným rysem bylo podřízení justice a zvlášť těsně prokuratury výkonným orgánům KSČ. Vymanění z područí vyvolalo výkyv kyvadla do opačné polohy k víře v nezávislost na komkoli. Soudci se opírají o středověký blud barona de Montesquieu o rovnocennosti tří sloupů státní moci: moci zákonodárné, výkonné a soudní. Je to skutečně středověký blud, neboť soudnictví je speciální služba státu občanům, nacházející se v podřízeném postavení, jsouc nuceno řídit se pravidly, vydanými mocí zákonodárnou, a „provozními“ a hospodářskými pravidly, stanovenými mocí výkonnou. Podléhá státní správě soudů, jejíž pravomoc a odpovědnost určuje kompetenční zákon a zákon o soudech a soudcích. Je samozřejmě v zájmu občanů, aby soudci byli chráněni před mocenskými zásahy do jejich rozhodování a aby byli důstojně hmotně zabezpečeni. Neplyne ale z toho nárok na beztrestnost za nesprávný výkon úřadu, ani neodnímá pravomoc orgánům státní správy soudů.

Jsem příznivcem ustavení Nejvyšší rady soudnictví, ale ani její vznik by nezaložil oprávnění na beztrestné poškozování občanů.

Nesmyslné jsou i mesianistické představy státních zástupců o jejich nároku na vyčlenění jejich úřadu ze soustavy moci výkonné a o tomu odpovídající ústavněprávní úpravě jejich postavení, s podřízeností nejlépe přímo pánubohu. Neznám žádný evropský stát, v němž by taková úprava existovala. Ve Spolkové republice Německo a Rakousku mají státní zástupci postavení úředníků. SRN ani nemá speciální zákon o státním zastupitelství a nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, jako u nás, ale spolkový ministr spravedlnosti. Rakouský zákon o státním zastupitelství je podstatně stručnější než náš.  Ve Španělsku a Francii má státní zastupitelství či prokuratura postavení ministerstva, tedy nepochybně orgánu moci výkonné.

Aktivistickým soudcům a státním zástupcům (soudím, že nejsou většinovou složkou komunity), by slušelo více pokory a vědomí odpovědnosti vůči občanům, kteří se musí podrobit jejich pravomoci. Není přípustné, aby si stále mysleli, že víceleté vysedávání v soudní síni, případně provázené mediálním lynčováním, nebo dokonce omezením osobní svobody, přesto nakonec dospěvší k zprošťujícímu rozsudku, je neškodným způsobem trávení života, na který se v stáří rádo vzpomíná.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pondělí 22. srpna 2022

NÁTLAK NA MINISTRA SPRAVEDLNOSTI

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek si dovolil moc, když odmítl jmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného, za jehož nezákonné rozsudky musí stát platit milionové odškodné.

Na ministra se kvůli tomu vrhla ústy svého předsedy Libora Vávry nátlaková skupina, zvaná Soudcovská unie. Je to dobrovolná organizace, v současnosti údajně sdružující asi polovinu soudců, přičemž neodhadnutelná část soudcovské komunity s ní nechce mít nic společného.

Předsedu Unie Libora Vávru z mnoha důvodů považuji za slušného člověka, jenž by si zasloužil oslovení „Vaše Ctihodnosti“. Ale útokem na ministra Blažka mě docela pobavil. Vytáhl novou zbraň: rozhodnutí Aleše Novotného jsou rozhodnutí senátní a není známo, jak on sám osobně o nezákonných rozsudcích hlasoval: vždyť ho, chudáka, mohli přehlasovat přísedící ! Kromě senátu Aleše Novotného jsem měl co do činění s deseti senáty Krajského soudu Brno. Některé jsem souvisle sledoval několik let. Zejména přísedící ve zlínských senátech bývají dosti aktivní. Sám jsem stál jako svědek před senátem předsedy Pavla Dvorského a čelil jsem jejich otázkám.

Do soudní síně předsedy Aleše Novotného jsem poprvé vstoupil 2. června 2014 a naposledy 30.listopadu 2021. Zúčastnil jsem se desítek hlavních líčení. Za tu dobu se senát nezměnil: dvě vlídné dámy patrně seniorského věku a nenápadný náhradník. Nepamatuji si, že bych kohokoliv z nich slyšel položit otázku. Pochybuji, že by tento vlídný senát dokázal „podrazit“ svého předsedu, jenž se vždy projevuje jako dominantní, někdy až agresivní osobnost. Ostatně Aleš Novotný se při ústním odůvodnění rozsudků vždy k jejich závěrům důrazně hlásil – přehlasován senátem by asi tak přesvědčivě nevystupoval.

Soudce Aleše Novotného jsem sledoval ve dvou kauzách. Své mínění o jeho postupech jsem vyjádřil v řadě článků, dostupných na mém blogu a jinde. V můj neprospěch mohou být hodnoceny články z procesu se Shahramem Zadehem, který nakonec uzavřel dohodu o vině a trestu, čili se přiznal ke svým zločinům. Namítám ovšem, že jsem mu vypověděl podporu zhruba dva roky před ukončením procesu. Zejména tvrdím, že i vrah má nárok na korektní zacházení ze strany justice, a v obou procesech s tímto odsouzeným bylo nepřístojností neobvykle mnoho. Za největší nehoráznost považuji chování Aleše Novotného vůči složitelům rekordní kauce za propuštění pana obžalovaného z vazby: bez mrknutí oka přijal obrovskou sumu s vědomím, že před věznicí čekají policisté, kteří Shahrama Zadeha zatknou s cílem uvalit na něj předběžnou vazbu, na kterou se účinek kauce nevztahuje. Kauce nakonec propadla státu.

Je pouze nespravedlivé, že odpovědnost za špatné nakládání s obžalovanými padá pouze na soudce, který „vaří“ z toho, co mu připraví žalobce. Lituji, že ministrova spravedlnost nedopadla (ani nemohla) současně také na žalobce Radka Mezlíka, který v neprospěch obžalovaných Zemků nepravdivě tvrdil, že získali licence pro své solární elektrárny díky předložení nepravdivé dokumentace. Ve skutečnosti o udělení licencí rozhodli úředníci Energetického regulačního úřadu po přezkoumání stavu elektráren na místě samém v době, kdy již několik dní dodávaly proud do sítě. Kromě toho žaloval  ve stejném procesu tehdejší předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou  Michaelu Schneidrovou za jednání, které nebylo trestné. Obě byly zproštěny obžaloby. Nevinná Michaela Schneidrová musela s jeho přispěním strávit sedm měsíců ve vězení. Za své zásluhy se stal zástupcem České republiky v Úřadu evropského žalobce.

V každém případě na základě vlastní laické zkušenosti nesouhlasím s panem předsedou Liborem Vávrou v názoru, že je Aleš Novotný nadprůměrně kvalitní, spravedlivý soudce a trvám i na tom, že pod ochranou bývalého místopředsedy Aleše Flídra často porušoval procesní předpisy. Pokud by měl pokračovat ve svérázném způsobu řízení trestního úseku soudu, který uplatňoval Aleš Flídr, nebylo by to pro účastníky soudních řízení dobré.

Ostatně, je-li tento soudce tak dobrý, jak si předseda nátlakové skupiny Soudcovská unie myslí, jak vysvětlí těch 365 mil. Kč, o které žádají stát oběti Novotného nezákonných rozhodnutí (z nichž 4 mil. Kč již byly vyplaceny) ?

Ctihodný předseda nátlakové skupiny Soudcovská unie nepokrytě obhajuje právo soudců beztrestně škodit občanům a následně státu. Současný stav uplatňování tohoto práva způsobuje, že stát vyplácí obětem justice více než 200 milionů Kč ročně. Považuji toto právo za nehajitelné a bezvýhradně podporuji ministrovo rozhodnutí. Spíše jej kritizuji za smířlivost, kterou projevuje v jiných případech. Na základě osobního poznání si jsem jist, že v trestním kolegiu Krajského soudu Brno je dost kvalitních soudců, způsobilých vykonávat funkci místopředsedy, takže ministr odmítnutím jmenování Aleše Novotného nezpůsobil vedení soudu nepřekonatelné potíže, naopak soudu prospěl.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

sobota 20. srpna 2022

ČESKÁ JUSTICE A ROMAN JANOUŠEK

Nemám osobní vztah k Romanu Janouškovi. Ale opakovaně se zúčastňuji jako navrhovatel  nebo podpora na straně žadatele jednání o podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu. Proto jsem nemohl přehlédnout zprávy o jeho žádosti o podmíněné propuštění a následném neúspěchu u Obvodního soudu pro Prahu 6. V té souvislosti mě zaujal článek na České justici, který nadpisem jinak objektivního pojednání může v čtenáři navodit dojem, že soud žadatele potrestal za to, že „ se bránil a žádal o přerušení trestu“ a tím se připravil o  nárok na podmíněné propuštění. Článek tak působí dojmem nesmělého pokusu o ovlivnění stížnostního soudu, který bude projednávat stížnost neúspěšného žadatele.

Autor Petr Dimun správně uvádí, že „Janoušek přitom splnil všechny zákonné předpoklady a k návrhu se připojil i ředitel Vazební věznice v Ruzyni“. Jeho podrobný výklad pak ale dokazuje, že se soudním rozhodnutím se sice nemusí každý ztotožnit jako se správným, ale lze je pochopit. Soud zřejmě pochybuje, zda Roman Janoušek splnil skutečně všechny zákonné předpoklady, když tím nejdůležitějším je ztotožnění odsouzeného s trestem. Žadatel dosáhl přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, což jistě nebylo snadné a jednoduché. Strávil pak na svobodě 1.979 dní, během nichž se několikrát nechal přistihnout při jednání, jež dle mínění státního zástupce a soudu nebylo přiměřené jeho deklarovaným zdravotním potížím. Soud to vykládá jako nedostatečné ztotožnění s trestem či nedostatek pokory.  Nevoli projevoval zejména státní zástupce. 

Jako představitel spolku Chamurappi jsem se zúčastnil třinácti řízení o podmíněné propuštění, z nichž ve dvou jsme neuspěli. Čtyřikrát jsme působili u „Janouškova“ Obvodního soudu pro Prahu 6. Třikrát jsme uspěli hladce, jednou až cestou stížnosti Městskému soudu v Praze. Nemám dojem, že by tento soud byl vůči žadatelům vysloveně nepřátelský.

Nalézací soud možná mohl vzít do úvahy ve prospěch žadatele skutečnost, že se musel vypořádat s nepříjemným zážitkem návratu do vězení po dlouhém pobytu na  svobodě, prominout mu údajně nevhodné chování během přerušení výkonu trestu a odměnit jej propuštěním. Ale z popisu na České justici lze vyvodit, že státní zástupce by rozhodnutí o propuštění Romana Janouška určitě napadl stížností. V takovém případě je pro soudce přijatelnější žádost zamítnout a přenést odpovědnost na stížnostní soud. Naděje žadatele na nevyhovění stížnostního soudu státnímu zástupci by byla menší než naděje na úspěch jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo předjímatelné.  Nebýt toho, že ústřední postavou příběhu je veřejnosti známý žadatel, celá kauza by nestála za novinářskou pozornost. 

 =========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

pátek 19. srpna 2022

NOVÁTORSTVÍ MINISTRA BLAŽKA

 pocitem uspokojení jsem přijal zprávu, že ministr Pavel Blažek odmítl jmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného, jenž se kdysi m.j. proslavil odsouzením k drakonickým trestům dvou nevinných žen: Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu a Michaely Schneidrové, bývalé ředitelky licenčního odboru téhož úřadu. Ministrovo rozhodnutí jsem komentoval článkem Kozel zahradnikem v justici.  Nyní jsem se dočetl na České justici,  že ze strany odpůrců, jež cudná Česká justice raději blíže neoznačila, se zvedla proti ministrovi vlna kritiky. Česká justice tlumočí vysvětlení ministerstva, podle kterého ministr jednal jako hlava státní správy justice. Nemohl jmenovat místopředsedou soudu soudce, kvůli jehož pochybením musel stát zaplatit odškodnění jeho obětem ve výši téměř 4 miliony Kč, když celková suma dosud nevyřízených  požadavků poškozených činí 365 milionů Kč. To je odůvodnění jasné, srozumitelné, nezpochybnitelné. Místopředseda soudu je řídící orgán státní správy soudů. Pověřit výkonem takové funkce někoho, kdo státu viditelně škodí, by bylo neodpovědné.

Využití pravomoci hlavy státní správy justice k postihu soudce, odpovědného za škody, způsobené jeho rozhodnutím občanům, je novátorský čin, který dosud žádný z ministrů neuplatnil. Ministr by jej ale mohl dále rozvíjet tím, že by si opatřil přehled o soudcích, kteří pravidelně produkují velké škody a přijal pak opatření k jejich vypuzení z justice.

Ministři spravedlnosti obecně (netoliko Pavel Blažek) jsou nejvyššími univerzálními kárnými žalobci vůči soudcům a státním zástupcům. Využití pravomoci se vyhýbají jako čert kříži právě proto, že pro obě otalárované kasty je nezávislost základem jejich quasi náboženské víry o nadřazenosti nad ostatní složky státní moci, na který si nenechají sahat a na zásahy ministrů jsou alergické. Ministr, který by se odvážil podat kárnou žalobu, musí počítat s tím, že kárný soud v rámci kolegiální solidarity a ve jménu obrany soudcovské nezávislosti jeho žalobě nevyhoví. Utrpí ministrův prestiž. Ministr spravedlnosti je politik jako každý jiný. Chce si udržet své postavení, chce být znova volen, proto nestojí o vyvolávání mediálních kampaní proti němu, které by vypukly v případě jakéhokoli,  byť domnělého zásahu do nezávislosti soudů či státního zastupitelství. Ze všech kárných žalobců se ministři chovají nejhůře ke své kárné pravomoci, v podstatě jí pohrdají: kárné žaloby nepodávají a zamítání podnětů přenechávají úředníkům, o jejichž kompetentnosti lze často pochybovat. Protože „ryba smrdí od hlavy“, příklad ministrů má nedobrý vliv na chování předsedů soudů jako kárných žalobců. Nechápu, proč ministr nemůže vydat rozhodnutí o zamítnutí podnětu ke kárnému řízení, byť připravené úředníky, ale opatřené jeho podpisem, když to zvládají vedoucí státní zástupci včetně vrchních a nejvyššího, jistě také hodně zaměstnaných.

Soudce Aleš Novotný čelil v minulosti mnoha podnětům ke kárnému řízení, trestním oznámením a v případě Aleny Vitáskové i žalobě na ochranu osobnosti. Všechny útoky se od něj odrazily jako hrách od zdi, také díky ochraně místopředsedou soudu Alešem Flídrem, který kdysi zorganizoval soudcovskou petici na jeho podporu proti veřejné kritice.  Zákrok Pavla Blažka je prvním zásahem spravedlnosti, který na něj dopadl.

Postup Pavla Blažka  má ale daleko širší význam, přesahující nejmenování Aleše Novotného. Odhaluje zásadní nerovnoprávnost občanů-účastníků trestního řízení v poměru k soudcům a státním zástupcům, kteří jim způsobili újmu. Vývoj České republiky k právnímu státu dospěl do fáze, v které oběti justičních přehmatů a zločinů nabyly právo pokorně poprosit o odškodnění za způsobenou újmu. V současnosti stát vyplácí více než 200 mil. Kč/rok. Způsob, jakým státní orgány nakládají s poškozenými, žádajícími o odškodnění, bývá někdy až ponižující, a jejich neskrývaným cílem je neplatit, a když už platit, tak jen  zlomek z požadovaného.

Ale soudců a státních zástupců, kteří navodili situaci, v které stát musí platit odškodnění, se to vůbec netýká. Soudí nebo žalují klidně dál, mnozí dále vyrábějí škody, za které musí stát platit, mohou se dokonce domoci kariérního postupu na vyšší stupeň. Současný odškodňovací zákon připouští možnost, že by stát mohl požadovat na původci škody v regresním řízení náhradu, ale pouze v případě, že byl odsouzen kárným soudem. Jenže kární žalobci žalují jen v zanedbatelném zlomku případů a mimo to k uplatnění nároků na náhradu škody může dojít až po právní moci rozsudku, tedy většinou až po  letech, až po vypršení objektivní procesní lhůty pro podání kárné žaloby.

Případ soudce Aleše Novotného je odstrašujícím dokladem hrůznosti stavu. Od vynesení rozsudků, za které stát zaplatil 4 miliony Kč, již uplynul nějaký čas, v němž pan soudce soudil dále a podle údaje o 365 milionech Kč dosud nevyřízených žádostí o odškodnění asi pokračoval v poškozování občanů a státu. Ale nikdo se nezamyslel nad tím, že by státu a občanům prospělo, kdyby o možnost škodit přišel svlečením z taláru.

Je to zvláštní stav: stát poskytuje ochranu lidem, kteří škodí občanům, a navíc za ně odškodňuje  jejich oběti. Někteří politici – mezi nim i Pavel Blažek, ale nejen on -občas slibují zvýšení tlaku na vymáhání odpovědnosti po soudcích a státních zástupcích, kteří zneužili svého úřadu k poškození občanů, ale většinou zůstává jen u slibů, na které se rychle zapomíná.  Tisíce obětí justičních přehmatů a zločinů nedisponují ve volbách  tolika hlasy, aby stály za povšimnutí. Přesto prý žijeme v právním státě.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

 

úterý 16. srpna 2022

SMÍCH ZE ZOUFALSTVÍ

Motto: „budou se smát přes mé slzy“ (N.V.Gogol)

Člověk, jenž se dostal do bezvýchodné situace, takže se ho zmocnilo zoufalství a zatím neuzrál na sebevraždu, má jen málo prostředků k překonání tísně. Může plakat, opít se,  rvát si vlasy, vyzpovídat se… Překvapivě se ale ukazuje, že úlevu může přinést smích, výsměch trapnostem, jež se dají nalézt na událostech, jež ho přivedly k zoufalství.

Do zoufalství občas upadají účastníci trestního řízení: obvinění kvůli neochotě orgánů přijmout jejich obhajobu a uvěřit v jejich nevinu, oběti trestných činů kvůli neochotě či nezpůsobilosti orgánů poskytnout jim zadostiučinění účinným pronásledováním pachatelů.

Vláda, ministři spravedlnosti a představitelé justice a státního zastupitelství přesvědčují občany, že žijeme v právním státě a každému, kdo upadne do podezření ze spáchání trestného činu nebo naopak utrpěl újmu ze strany pachatelů, se dostane rovného, nestranného, svědomitého, odborného, ve výsledku spravedlivého zacházení. Politici se většinou o trápení „zákazníků justice“ nezajímají, neboť nejsou významnou voličskou skupinou. V rozporu s hezkými slovy mocných se občas dostane do vězení nevinný člověk nebo naopak darebák unikne potrestání. „Věrchušce“ to nevadí.

Proto mnoho z těch, kteří se dostali do soukolí justiční mašinerie, nevěří justičním a vládním činitelům ani zlatoústým politikům a o švejkolandské spravedlnosti si myslí to nejhorší.

Jejich skepsi sdílejí psaví pozorovatelé zvenčí, kteří marně píší stovky článků, v nichž pranýřují justiční nešvary. Vznikly dokonce knihy, jejichž obsah by měl vyvolat tlak na vládu a justiční špičky, aby se zastyděli a dali věci do pořádku. Jejich autoři je píší se zachmuřenými tvářemi, protože prociťují strádání obětí. Jejich účinnost je ale nulová: ti, kteří by mohli něco udělat, je nečtou, protože je utrpení nespravedlivě stíhaných nezajímá.

Nevyvolají-li žádoucí účinek chmurně laděné články a knihy, stálo by za to, pokusit se o prolomení lhostejnosti pikareskním souběžným románem o životě oběti. To si pomyslel autor, vystupující pod jménem Jan Kazík, a napsal Hamižnost, nyní se válející ve skladech knižního velkoobchodu BookTook.

Líčí v ní příběh slušného člověka, středoškolského učitele Šebastiána Šebesty, oběť nenávisti občánků, zblblých proticovidovou vládní propagandou. Když nepochopil, že na něj řvou, protože mu rouška sjela pod bradu a vyděšeně si sáhl na poklopec, zavolali na něj policii. Policejní hlídka spěchala k zásahu, zničila při tom služební vozidlo, ve zmatku postřelila svědka a nebohému učiteli zařídila odvoz do cely předběžného zadržení. Následovalo obvinění ze tří závažných trestných činů, vazba, odsouzení k vysokému trestu, věznění, zproštění obžaloby a nakonec nabídka vstupu do vysoké politiky ze strany předsedy Ústavního soudu. Neméně absurdní je skon hlavního hrdiny zásahem vyšší moci: po výměně deštníků s předsedou Ústavního soudu vstoupí na zelenou na přechod pro chodce a skončí pod koly auta, které kupodivu  právě mělo také zelenou.

Nevím, odkud autor čerpal poznatky, na nichž stavěl fantasmagorické scény. Ale z vlastní zkušenosti potvrzuji, že popsané trapasy by se mohly přihodit, některé i bez přehánění. Podobné situace jsem zažil a dokonce také horší věci. Autor je popisuje tak, že zdůrazňuje jejich komičnost.

Děj zaplňují trapní lidičkové v talárech státních zástupců a soudců. Kdo se pohybuje v justičním prostředí, může se dohadovat, kdo mu v jednotlivých případech posloužil jako předloha. Na základě vlastní zkušenosti bych mohl několik tipů nabídnout. Jediná věc, která se vymyká mé zkušenosti, je popisované propojení státních zástupců a soudců s velkým byznysem jejich působením v manažerských funkcích v holdingu KFH. Je možné, že to je umělá kulisa pro vyvolání představy o jejich hamižnosti a úplatkářství. Ale nepochybně to je cesta ke karikování chaotického „covidového“ obchodování se  zdravotnickými potřebami.

Z jednotlivých součástí popsané soustavy nejlépe vychází vězeňství. Vlídnost věznice, která svědomitému učiteli umožňuje, aby z jejích útrob vedl on-line výuku, je lehce přehnaná, ale i tak soudím, že v praxi se vězeňství vyrovnává se svými úkoly lépe než justice a státní zastupitelství (stejně jako autor o ministerstvu se raději nezmiňuji).

Až na pár míst je kniha napsaná čtivě. Čtenář musí občas přemýšlet, zda se má vyprávěnému zasmát nebo se zdravě naštvat. Autor nám ukazuje, že nemůžeme-li protivníka porazit, můžeme se nad ním aspoň pohrdavě zasmát. V každém případě přečtení Hamižnosti nepovažuji za ztrátu času. Píše se v ní žertovně o vážných věcech. Číst by ji měli i ti, na které trestní soud teprve čeká, aby si uvědomili, že švejkolandskou nevypočitatelnou justici nemají podceňovat (speciální vzkaz …hádejte pro koho). 

==========================================================================Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz

  

sobota 13. srpna 2022

MILOST, Z KTERÉ POHORŠENÍ POCHÁZÍ

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou pan  Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že Ladislav Jakl se jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. 

Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud ČR bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud ČR vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Milošem Balákem. 

Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu ČR, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem  důkaz, že chtěl s Petrem Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu ČR, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu ČR je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokým prestižem soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu ČR krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, s kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé.  Zcela nepochybně to platí i v případě Petra Angyalossyho. 

Pokud by se za ním Vratislav Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud ČR vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. 

Předseda Nejvyššího soudu ČR Petr Angyalossy není  v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Vratislav Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. 

Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu ČR si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé  šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. 

Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát  soudců Nejvyššího soudu ČR rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Pavel Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. 

Pozornost, věnovaná ze  strany novinářů setkání Vratislava Mynáře s Petrem Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o  ovlivňování soudu. Ale ani toto  obvinění nebylo průkazné.

==========================================================================

Již vyšla  „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz   nebo  info@iolympia.cz