Soudci a státní zástupci jsou dvě kasty, které na rozdíl
od běžných občanů si nemusí lámat hlavu s odpovědností za zmetky. Přímo zákon
jim zaručuje, že za ně téměř nikdy nemohou být postiženi jinak než stavovským
kárným řízením, zatímco jejich trestní stíhání nebo pronásledování žalobou na
ochranu osobnosti za profesní selhání nebo nemravné jednání by bylo téměř vždy
neprůchodné. Ale ani kárného řízení se nemusí příliš obávat, protože kární
žalobci na podněty, přicházející od občanů, většinou odpovídají zaujetím
postavení “obrany hradu”. Obvykle se snaží stěžovatele odkázat na jiného
kárného žalobce, nejlépe na přímo nadřízeného předsedu soudu, který ovšem
většinou svou úlohu spatřuje v ochraně podřízených před vetřelci a je případně
ochoten v jejich prospěch i lhát. Jindy kárný žalobce “zaúkoluje” ministra
spravedlnosti postoupením věci, nebo odmítne se podnětem zabývat, protože nemá
prostředky na jeho prověření. Pokud se vůbec k vyhodnocení stížností sníží,
téměř vždy je odmítají jako bezdůvodné: soudci nikdy nechybují a jejich jednání
je vždy v souladu s etickými normami. V
případě, že se podnět týká poklesku, k němuž došlo souběžně s nesprávným
rozhodnutím ve věci, mají kární žalobci jasno: napravení nesprávného rozhodnutí
opravným prostředkem činí stížnost na nemravné jednání bezpředmětnou. Podle
stejné logiky by neměl jít do vězení zloděj, kterého dopadla policie a
uloupenou věc vrátila majiteli. Jenže zloděj je obyčejný občan, tedy do vězení
půjde, kdežto přistižený soudce se jen zasměje a zítra se klidně dopustí stejné
nepřístojnosti znova. Je to ilustrace rovnosti občanů před zákonem v pojetí
soudcokracie.
Politika “obrany hradu” vede k extrémním výstupům.
Příkladem je třeba “znojemský justiční skandál”, o němž lze získat podrobné
informace na mém bloggu (např. zde) Tamní soud
odsoudil v r.2005 za přepadení poštovních doručovatelek dva mladíky, kteří ve
skutečnosti neměli s věcí nic společného. O šest let později byl u téhož soudu
jiným senátem za totéž odsouzen pravý pachatel. Nespravedlivě odsouzený Jaroslav
Schindler se v r.2012 dožadoval povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra
Kapinuse mu nevyhověl a stížnostní senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně (v
současnosti v médiích neoprávněně označovaného za místopředsedu soudu) jeho
protismyslné rozhodnutí potvrdil. Když o rok později Nejvyšší soud ČR na
základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona rozhodl, že
došlo k porušení zákona v neprospěch nespravedlivě odsouzeného a nařídil
opakování řízení o povolení obnovy procesu, dalo se očekávat, že soud bude
spěchat s nápravou škod, jež porušením zákona zpúsobil. Ale Jaromír Kapinus s
vyhověním nespěchal. Přidaly se pak i jiné vlivy, jež způsobily, že obnova
řízení sice byla nakonec povolena, ale na ni navazující obnovené meritorní
řízení jedenáct let od spáchání křivdy a téměř tři roky od zásahu Nejvyššího
soudu ČR dosud nedospělo k prvostupňovému rozsudku.
Nenašel se žádný kárný žalobce, který by v protismyslném
nepovolení obnovy viděl kárné provinění, ačkoli příležitost postupně dostali
všichni, kteří přicházeli v úvahu.
Poslední v řadě oslovených nechal vědomě marně vypršet tříletou objektivní
procesní lhůtu, takže pachatelé nezákonného jednání ke škodě Jaroslava
Schindlera unikli kárnému řízení jednou provždy. Žádný z žalobců se neujal
kárného řízení kvůli počátečním průtahům v řízení o povolení obnovy procesu,
ačkoli postup soudce Jaromíra Kapinuse prošetřila a jeho tempo uznala za
nepřiměřené situaci sama předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Ale sama kárné
řízení nezahájila. A ministerstvo spravedlnosti dalo přednost stanovisku
předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která projevila názor přesně
opačný. Je to dost přirozené: Jaromír Kapinus je její předchůdce ve funkci a
členem loudavého senátu byl její manžel. O nepodjatém posouzení jejich postupu
nemůže být řeč.
Praxi kárných žalobců hezky ilustruje případ odsouzeného J.
R., který si stěžoval, že k vyhlášení rozsudku se nedostavil jeho obhájce, ač
byl před soud přiveden z výkonu trestu a měl tedy nárok na povinné zastoupení
advokátem. Soudkyně nepřítomnost advokáta nezjistila nebo ignorovala a
vyhlásila rozsudek. Odsouzený špatně pochopil odůvodnění rozsudku, neměl se s
kým poradit a ve zmatku se vzdal na místě odvolání. Když dostal písemné
vyhotovení rozsudku, zjistil, že pochybil a litoval, že se neodvolal. V jeho
věci jsem jako člen spolku Šalamoun podal návrh na kárné stíhání soudkyně,
která v žádném případě neměla v nepřítomnosti obhájce rozsudek vyhlásit. Oslovený
kárný žalobce věc velmi důkladně prověřil,
návrh odmítl a poskytl mi obsáhlé poučení o tom, že procesní práva
odsouzeného nebyla nijak krácena. V téže věci jsem podal podnět ke stížnosti
ministra pro porušení zákona, které pan ministr Pelikán vyhověl a Nejvyšší soud
ČR následně zrušil rozsudek s tím, že jeho vyhlášením v nepřítomnosti obhájce
došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Z odůvodnění rozsudku je
patrné, že soud posoudil věc přesně opačně než kárný žalobce. Nemám informaci,
že by kárný žalobce změnil svůj přístup k případu po zveřejnění rozsudku
Nejvyššího soudu ČR, ani jsem o jeho změnu neusiloval.
Hodně podnětů k úvahám o etice soudce dává chování soudce
Aleše Novotného, předsedy senátu Krajského soudu v Brně, jehož jméno veřejnost
zná hlavně z kauzy Vladimíra Čimpery & spol., obvykle označované jako
“kauza Vitásková”, a z případu Shahrama Zadeha & spol.
“Kauza Vitásková” se nachází ve fázi ukončení
prvostupňového řízení pro devět z původních deseti obžalovaných a pokračuje
projednávání obžaloby proti obž. Luďkovi Pražákovi, dříve vyčleněné do
samostatného řízení kvůli jeho přechodné nezpůsobilosti k účasti na soudním
řízení. Devět obžalovaných čeká s napětím na posouzení jejich odvolání Vrchním
soudem v Olomouci. Netuším, zda odvolací soud vyčká s rozhodnutím na dokončení
procesu Luďka Pražáka, aby rozdělené řízení opět scelil.
Kauza Shahrama Zadeha & spol. je v počátcích. Hlavní
líčení již sice probíhá, ale dosud se neuskutečnily všechny výslechy
obžalovaných. Zejména nedošlo na výslech hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha,
jemuž je tím bráněno ve sledování výpovědí ostatních obžalovaných, v kladení
jim otázek a vyjadřování k jejich výrokům. Obžalovaný mimo to přichází o
možnost poznat blíže obžalované, s kterými se sice nezná, ale podle obžaloby je
řídil. Soudce Aleš Novotný ale v této
kauze již vstoupil do letopisů českého soudnictví tím, že v neúnosně
protahovaném vazebním řízení stanovil
kauci za propuštění obžalovaného z útěkové vazby v neslýchané rekordní
částce 150 milionů Kč, ač by mohl vědět,
že Shahram Zadeh by uprchl pouze v
případě, že by zešílel. Nemůže se totiž za žádnou cenu vzdát naděje na dosažení
zprošťujícího rozsudku, o kterou by se útěkem připravil. Ostatně mimo území ČR
jej ohrožuje íránský zatykač a nebezpečí záhuby v íránském vězení.
Kauzu Vladimíra Čimpery & spol. popř. Aleny Vitáskové
& spol. jsem průběžně komentoval v průběhu celého hlavního líčení. Stav
věci na začátku odvolacího řízení jsem podchytil v článku “Zahájení odvolacího řízení Aleny Vitáskové & spol.”.Vedle
meritotních námitek obhájců tuto kauzu provázejí nebývale četné a závažné výhrady k chování předsedy senátu, k nimž se
již přidaly i první protesty ze strany Shahrama Zadeha a některých jeho
spoluobžalovaných.
Ty nejméně závažné se týkají zastrašování obžalovaných
důtklivými výzvami, aby si uvědomili, že stojí před soudem a hrozí jim vysoký
trest vězení. Daleko významnější jsou stížnosti na nedbání zákonných procesních
lhůt, jež vede k neúnosným průtahům. Tak
např. předseda senátu má právo odročit řízení kvůli přípravě na vyhlášení rozsudku
o tři dny. Ale soudce Aleš Novotný si vzal celých 73 dnů až do 22.února 2016 a
z některých detailů jeho přednesu je
zřejmé, že ani extrémní překročení lhůty mu na bezchybnou přípravu nestačilo). Mimo jiné prohlásil, že Alena Vitásková se
stala předsedkyní ERÚ “ díky nějakému jednání paní Nečasové, dříve Nagyové”,
ačkoli soud se nikdy okolnostmi jejího jmenování nezabýval. Paní odsouzenou
jeho výrok hrubě urazil, neboť je nepravdivý a znevažuje její čtyřicetiletou
manažerskou kariéru, znevažuje i vládu, která o jejím jmenování rozhodla
jednohlasně.
Na průtahy s přípravou vyhlášení rozsudku navázalo zpožděné
vydání písemného vyhotovení rozsudku, na jehož předání do kanceláře soudu má
předseda senátu ze zákona 20 dní. V tomto případě obhájce Aleny Vitáskové obdržel listiny až 15.června 2016. Ale 71 dnů
na vydání písemné verze rozsudku není osobním rekordem pana soudce: v jiné
kauze, týkající se rovněž nepravostí při vydávání licencí fotovoltaické
elektrárně, se jistá obžalovaná dočkala písemného vyhotovení rozsudku až po
devíti měsících od jeho ústního vyhlášení. Myslím, že i toto pohrdání zákonnou
procesní lhůtou zasluhuje označení “rekordní”.
Nepochybuji o tom, že soudce Aleš Novotný měl k
překračování zákonných časových limitů souhlas předsedy soudu nebo jím
pověřeného zástupce místopředsedy soudu, kteří se tím stali jeho spoluviníky.
Nemění to nic na tom, že nepřiměřené protahování soudcovských úkonů je
psychickým týráním obžalovaných svého druhu, proti němuž jsou oběti soudcovské
svévole bezbranné.
Z okruhu spoluobžalovaných Shahrama Zadeha přišla
stížnost, že soudce Aleš Novotný nijak nereagoval na doručené oznámení
obžalovaného, že jej policie nutila vydíráním ke křivé výpovědi proti Shahramu
Zadehovi, za kterou nabízela vyjednání postavení spolupracujícího obžalovaného.
Pan soudce konstatoval, že tato věc sice má znaky trestného činu, ale předmětného
řízení se netýká. Stížnost založil do spisu bez přijetí dalších opatření.
Všechny výše popsané nepatřičnosti v jednání pana soudce
obsahují prvky skutkové podstaty kárného provinění. Z toho průtahy v soudním
řízení jsou údajně nejčastější příčinou potrestání soudce kárným soudem při
Nejvyšším správním soudu. Není proto překvapením, že postižení podali různé
návrhy na kárné řízení se soudcem Alešem Novotným. Nenašel se ale kárný
žalobce, který by se jimi vážně zabýval.
Všechny výše popsané případy usvědčují některé kárné žalobce v soudnictví z neochoty stíhat
křivdy, spáchané soudci na účastnících soudních pří. Vyplývá z nich, že účastníci soudního řízení trestního jsou díky
politice “obrany hradu” kárných žalobců v podstatě bezmocní proti poškozování
jejich práv jak soudcovskou libovůlí, ta netečností kárných žalobců.
Má to i další důsledky, přesahující hranice prostoru
působení kárných žalobců. Mezi selhávajícími kárnými žalobci jsou i veřejnosti
známí bojovníci za ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Jejich chování v kárném řízení
potvrzuje důvodnost obav ministra Roberta Pelikána, že ustavení Nejvyšší rady
soudnictví by prohoubilo “zapouzdřenost” justice. Jako laik považuji zřízení
částečné soudcovské samosprávy za prospěšné.
Aby se nedostavila obávaná “zapouzdřenost”, bylo by nezbytné ustavit vyšetřovací
a kárné orgány, nezávislé na Nejvyšší soudcovské radě i na ministrovi
spravedlnosti. Spolek Šalamoun specifikoval jejich podobu legislativními návrhy, které se sice dostaly do Poslanecké sněmovny do archivu
věcí k projednání, ale Sněmovna o nich nikdy nehlasovala, protože je předložila
neoblíbená malá strana, s kterou ty ostatní nemluví.
Netoliko obhájci kritizují rozsudek v kauze “Vladimír Čimpera
& spol.”. Za zmínku stojí např. veřejné televizní vystoupení senátorky
Elišky Wagnerové, bývalé místopředsedkyně Ústavního
soudu a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti se nabízí otázka,
zda je příčinná souvislost mezi bona fide napadenými etickými poklesky soudce a
vadami rozsudku. Otázku kladu v souvislosti s konkrétní kauzou a konkrétním
soudcem, ale má také obecný rozměr.
Žádné komentáře:
Okomentovat