Motto: „…senát Krajského soudu v Brně je
v nemilé situaci. V případě, že nepošle Alenu Vitáskovou za mříže, i kdyby jí
uložil podmíněný trest, vyvolá nevoli mnoha vlivných lidí. Naproti tomu v
případě jejího odsouzení ze sebe nikdy nesmyje podezření, že splnil politickou
zakázku a ulpí to na něm, i když bude ve skutečnosti rozhodovat nezávisle a s
čistým svědomím. Objektivně vzato by odsuzující rozsudek splněním zakázky
skutečně byl, byť si ji soudci nejspíš neuvědomují.“ 14.2.2016 Můj blog.
Monstrproces Krajského soudu v Brně, jehož hlavní
postavou pro veřejnost je předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková,
dospěl 22. února 2016 vynesením rozsudku senátu předsedy Aleše Novotného k
závěru prvostupňového řízení. Událost měla silný mediální ohlas, v jehož rámci
zazněla spousta nepřesností i vyslovených nesmyslů. Zvýšená poptávka po
komentátorech přivedla před televizní kamery i lidi nedostatečně připravené.
Obecně se na pravdivost údajů moc nehledělo. Kdyby bylo pravdivé vše, co ve své
zprávě uvedla Česká tisková kancelář, jež má být sloupem pravdivého,
nestranného zpravodajství, s lehkou nadsázkou tvrdím, že by byl doživotní
trest pro Alenu Vitáskovou příliš mírný.
Podrobné rozebírání nepravomocného rozsudku přenechám
obhájcům, kteří se budou muset vypořádat s jeho roztomilostmi v rámci
přípravy odvolání. Nicméně snaha předsedy senátu zahalit nedostatek přímých
důkazů proti Aleně Vitáskové do mlhy vznešených eticko-psychologicko-právních
úvah je tak svérázná, že zasluhuje povšimnutí. Za pozornost stojí již to, že
paní obžalovanou uznal vinnou tím, že nezmařením záměru Michaely Schneidrové
neodebrat licence fotovoltaickým elektrárnám Zdeněk-Sun a Saša-San jí pomohla
spáchat zločin. Jakým postupem či nástrojem zločinného výsledku dosáhla, není
z dokazování jasné. Žádný pokyn nebo souhlas, odpovídající této domněnce
nebyl zjištěn. Ale Alena Vitásková přece musí být odsouzena stůj co stůj, proto
pan předseda usoudil, že před činem Michaely Schneidrové „musela být mezi oběma
nějaká komunikace“. Nevadí, že o ní není žádný důkaz, není známo, kdy proběhla
a co si dámy při ní říkaly, nicméně předpoklad, domněnka, v jeho úvahách nabývá
povahu nezpochybnitelného důkazu. „Soud uvěřil“ a „je vymalováno“.
Pan soudce se neodvážil
vytáhnout v této souvislosti obehraný evergreen domnělého vztahu obou
obžalovaných k rodinnému klamu Zemků, protože při dokazování před soudem pravdivost
této pohádky nebyla prokázána. Nicméně meditoval nad tím, „že obě dvě měly
jakýsi společný zájem ve vztahu k těmto elektrárnám“. Nevšiml si důkazů o
dalších elektrárnách stejných majitelů, u nichž
se ERÚ choval úplně jinak: inicioval policejní prověřování postupu ERÚ
v licenčním řízení, nebo se obrátil s
návrhy Nejvyššímu státnímu zastupitelství na podání žalob z veřejného zájmu na odnětí
licence. Při posuzování přístupu k souboru Zemkových elektráren jako celku je
zjevná jeho nestrannost.
Divný ale posléze byl podle předsedy senátu vzájemný samotný
vztah obou dam. „ Ing Vitásková vyházela z Energetického regulačního úřadu
všechny ty, kteří tam byli před ní a ponechala si tam Ing. Schneidrovou…“ a je
zvláštní, „proč tato tam zůstala …“ Nejvtipnější na této meditaci je
skutečnost, že obžalovaná Michaela Schneidrová nastoupila do Energetického regulačního
úřadu později než Alena Vitásková, takže „přeživší“ příslušnicí bývalého vedení
určitě nebyla.
Bájení vyvrcholilo tvrzením, že „obžalovaná Vitásková
přišla na tento úřad na
základě nějakého jednání paní Nagyové t.č. Nečasové. Co bylo jejím posláním je
otázkou jinou.“ Pan předseda se při uvedení této znevažující informace odvolal na
údajné výroky žalobce. Ve zvukových záznamech z vystupování státního
zástupce na hlavním líčení jsem ale tato slova nenašel, ani si na ně
nepamatuji ze sledování řízení. Není to důležité. Pokud by je předseda senátu
skutečně pouze od něj přejal, stejně nesl odpovědnost za jejich použití .
Způsob, jakým se Alena Vitásková dostala do čela Energetického regulačního
úřadu, není předmětem tohoto trestního řízení a nebylo v té věci prováděno
dokazování. Její předchozí čtyřicetiletá praxe jí je ke cti. Významné státní
funkce zastávala již za časů vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Jiřího
Paroubka. Nejsou k disposici žádné věrohodné zprávy o vlivu Jany Nečasové-
Nagyové na její jmenování Petrem Nečasem. Spojování její karíéry s jednáním
Jany Nečasové, dř. Nagyové je dehonestující nejen pro ni, ale i pro vládu České
republiky, která o jejím jmenování hlasováním rozhodla.
Je nepravděpodobné, že znevažující výrok padl náhodou. Soudce
je inteligentní muž, a proto si jistě byl vědom, že jím Alenu Vitáskovou
úmyslně ponižuje. Jestliže jej přesto použil, svědčí to o jeho podjatosti vůči
ní. Podjatost ale zaslepuje a je tak zdrojem chyb v uvažování.
Ze všeho výše uvedeného je navíc patrné, že pan předseda si příliš neláme hlavu
s pravdivostí skutkových zjištění, a v některých případech je patrně ani
přesně nezná. To mu nebrání ukládat
zničující tresty. Není důvod věřit, že zmíněná nepřístojnost je pouze
nevýznamným vybočením z ustálených pravidel nestranné profesionality.
Podjatost čiší také ze zmínek o úloze a chování Michaely
Schneidrové, která je vlastně v této kauze ztělesněním Zla. Zásada in
dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny při posuzování jejího jednání
neplatí a opět narážíme na nepřesnost skutkových zjištění. Soud si je vědom, že
stát je viníkem situace, která hnala podnikatele v solárním byznysu a
jejich dodavatele ke křečovité snaze získat licenci před koncem r.2010. Pracuje
s nesprávně vypočítanou výší škody a přehlíží téměř stoprocentní stupeň
dokončenosti díla (zřejmý z družicových snímků NASA, které sice měla
obhajoba k disposici, ale z nepochopitelných důvodů je jako důkaz nepoužila).
Neví, že získání licence je jen jedním ze tří předpokladů získání přístupu
k dotované výkupní ceně. Následně ani nemůže vědět, že zrovna elektrárny
Saša Sun a Zdeněk Sun nakonec nárok na vyšší cenu nezískaly. Zcela opomíjí
subjektivní stránku věci: Michaela Schneidrová nejednala s úmyslem
poškodit stát či kohokoli, ale naopak ve snaze předejít škodám, jež by vznikly odstavením elektráren a možná i prohranou arbitráží.
Nespravedlnost stíhání Michaely Schneidrové vyplývá také ze
srovnání. Rozsudek si vysloužila tím, že neodebrala licence téměř dokončeným
elektrárnám. Její předchůdce
neodebral licenci elektrárně, jež měla do dokončení velmi daleko, ale trestním oznámením na něj se orgány činné
v trestním řízení odmítají zabývat.
Žádné komentáře:
Okomentovat