SOUDCI A JEJICH MINISTR

Třenice mezi soudcovským stavem a ministrem spravedlnosti jsou běžným jevem. Jen se zdá, že Robert Pelikán má větší nadání k jejich vyvolávání než jeho předchůdci. Pobouřil soudce kacířskými výroky o zapouzdřenosti justice, požadavkem, aby si uvědomili, že justice je službou občanům, a  záměrem provést legislativní úpravy, usnadňující vymáhání odpovědnosti soudců za pochybení včetně nárokování regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních přehmatů.

Ministrovo prohlášení  hodnotí zcela jinak než soudci „zákazníci“ justice, kteří utrpěli škodu následkem soudcovské nedbalosti, neznalosti nebo svévole. Zatímco většina soudcovského stavu žije s pocitem blahovolného sebeuspokojení nad svou neomylností a vysokou úrovní svých výkonů, a dokonce si nárokuje nadřazené postavení nad ostatními nositeli státní moci, oběti jejich přehmatů mají velké porozumění pro ministrovo kacířství.

Ve vnímání jednotlivých případů selhání soudů jsou mezi oběma stranami příznačné rozdíly, odpovídající přísloví „sytý hladovému nevěří“ (jež samozřejmě platí také v obráceném gardu). K jejich ilustraci dobře poslouží například „znojemský justiční skandál“, případ nepovolení obnovy procesu po zjištění, že za jeden odsouzený trestný čin justice pravomocně odsoudila dva na sobě nezávislé pachatele. Viděno očima soudce (strana „sytý“) se nic zvláštního nestalo. Nepovolení obnovy bylo sice pochybením, ale po zásahu ministryně spravedlnosti Marie Benešové a Nejvyššího soudu ČR je soud napravil. Oběti (strana „hladová“) naproti tomu silně vnímají ničivé vedlejší účinky nespravedlivého odsouzení  a volají po potrestání aspoň předsedy senátu. Neuznávají vynucené povolení obnovy procesu jako polehčující okolnost, neboť soudce k němu nepřikročil z vlastní iniciativy, ale donucen Nejvyšším soudem ČR. Namítají neoprávněné zjednání výhody soudci např. ve srovnání s dopadenými zloději: zloděj, jemuž policie zabavila jeho lup a vrátila jej majiteli, jde stejně do vězení, ale soudce, jemuž Nejvyšší soud ČR „odebral lup“nařízením nového projednání návrhu na povolení obnovy procesu, se nejspíš nedostane před kárný senát, protože pod zorným úhlem stavovské solidarity se ničeho závažného nedopustil.

V poměru k celkovému počtu souzených osob podobných selhání není mnoho, ale je dobře, že ministr si jich všiml a nahlíží na ně jako na zhoubný nádor, který škodí souzeným občanům, důvěryhodnosti justice i prestiži státu.

Stále více se prohlubuje příkop mezi soudci a jejich ministrem kvůli rozdílnosti názorů na účelnost ustavení soudcovské samosprávy. Soudci o ni usilují řadu let a díky porozumění bývalé ministryně Heleny Válkové pro jejich tužby se domnívali, že jejich naplnění mají na dosah ruky. Robert Pelikán se ale necítí vázán jejími záměry a dává najevo, že se zřízením Nejvyšší rady soudnictví nebude v žádném případě spěchat.

Obě strany se drží každá své krajnosti a nesnaží se dosáhnout sblížení, nalezení kompromisního řešení. Mostem mezi nimi by mohlo být ustavení poradního sboru ministra, členěného na profesní komory, s pevným funkčním obdobím, nezávislým na střídání ministrů. Sbor by byl stálým místem pro debaty o koncepci dalšího vývoje justice, o legislativních záměrech, personálních opatřeních a dalších problémech. Byl by jakýmsi zastřešením soudcovských rad. Jeho stanoviska by sice ministra spravedlnosti nezavazovala, ale pravidelná výměna názorů na vysoké úrovni by obě strany obohatila a jejich vztahům by ztupila hrany.

Záměr na ustavení soudcovské samosprávy jako cíl dalšího organizačního vývoje justice má své opodstatnění. Vznikl by representativní orgán moci soudní, který by byl partnerem vlády a parlamentu. Justice by byla aspoň z větší části ochráněna před důsledky častého střídání ministrů, jež znemožňuje řízení jejího vývoje na základě dobře promyšlené dlouhodobé koncepce.  Zejména řízení personálního vývoje justice by přestalo být oblastí působnosti exekutivy a prostorem pro uplatnění vlivu politiků. Už by se neopakovala výběrová řízení, jejichž výsledky neplatily, pokud se nelíbily politikům. Ostatně tuto formu správy justice uplatňuje většina evropských států.

Naopak důvodem ke zdrženlivosti k záměru na ustavení samosprávného orgánu justice je skutečnost, že jeho funkcionáři budou odváděni od výkonu své profese k administrativní a organizátorské činnosti, kterou by mohli vykonávat úředníci s nižší kvalifikací.

Zejména je na místě se obávat, že by se dále posílily tendence k vyvyšování justice nad ostatní složky státní moci, k sebeuspokojení a shovívavosti vůči pokleskům soudců. Výrazné prohloubení emancipace moci soudní by proto mělo být vyváženo vytvořením nezávislého orgánu vnějšího dohledu nad justicí, na jehož činnost by navazoval úřad veřejného kárného  žalobce. Toto je stará představa spolku Šalamoun  (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013020201).

Orgán vnějšího dohledu by byl jakousi analogií Generální inspekce bezpečnostních sborů. Zhodnocení výsledků vyšetřování a  dozor nad zákonností jeho postupu by vykonával úřad veřejného kárného žalobce, který by předkládal žaloby kárnému soudu.  Nebyla by tím porušena nezávislost justice, protože konečné rozhodnutí o poklescích soudců by nadále náleželo kárnému soudu, tedy stavovskému orgánu.

Záměr zřídit orgány vnějšího dohledu nad justicí by ovšem vzbudil ještě větší pohoršení soudcovské komunity než ministrova nechuť k ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Proto jeho uskutečnění nehrozí. Prosadit by jej mohla pouze silná parlamentní většina a na ni navazující silná vláda, které by se konečně odhodlaly nekompromisně proměnit Švejkoland v plnohodnotný právní stát s výkonnou, dobře fungující justicí.

DVĚ STRÁNKY AKCE VIDKUN

Jako jiné akce dvojice Ivo Ištvan – Robert Šlachta, také realizace „Vidkun“, zahájená 13. října 2015, byla režírována tak, aby udělala co největší dojem na veřejnost nebo možná na nějaké vlivné „kmotry“ v pozadí.  Bulvárního lesku jí dodalo zadržení bývalého ministra vnitra Ivana Langera, spojené s mnohahodinovou prohlídkou jeho bytů. Přísně utajovanou operaci provázelo rozmístění novinářů a kamer na místech, kde se mělo něco dít (rozmístila je nějaká jasnovidka). Podobně jako se na začátku „kauzy Nagyová“ mělo najít velké množství zlata a spousta peněz, zde  šla do éteru zpráva o ztracených 100 milionech Kč z prostředků za prodej fotovoltaické elektrárny v Ševětíně, které měly odputovat do neznáma přes účty advokátní kanceláře, blízké Ivanu Langerovi. Zatímco dodnes se neví, zda k nálezu zlata a peněz skutečně došlo, v tomto případě se veřejnost krátce po zahájení operace dověděla, že „kauza Vidkun“ se ve skutečnosti Ševětína přímo netýká. „Vylepšením“ proti dřívějším akcím je nápadně podrobná informovanost serveru Neovlivní.cz o jejím obsahu, podložená poznatky z policejních spisů, které nejsou běžně dostupné. Je to součást švejkolandského folklóru: cílené zásobování Sabiny Slonkové neveřejnými informacemi se nepovažuje za únik informací z policejního spisu.

Nepřímým efektem „akce Vidkun“ je vynoření etického problému únosnosti setrvání nepravomocně obviněného politika ve funkci. Orgány celostátního vedení ČSSD naléhají na olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila, aby okamžitě resignoval. V této fázi jde z jejich strany o zkratové jednání, protože pan obviněný podal stížnost proti usnesení o sdělení obvinění a hypoteticky se musí připustit, že stížnostní státní zastupitelství může jeho stíhání zrušit. Mohlo by se tedy stát, že vzápětí po resignaci důvody pro sdělení obvinění pominou, ale židle vypuzeného primátora již bude obsazena náhradníkem. V takové situaci by Jiří Rozbořil  vyhověním nátlaku přímo hazardoval s řádně nabytým mandátem, čili nátlak na něj ze strany vedení ČSSD má příchuť pouhé neodpovědné švejkolandské taškařice.  

Vážný problém vyvstane až v případě, že místně příslušné vyšší státní zastupitelství potvrdí platnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Nazíráno z výše věže ze slonoviny, v které žije většina vrcholových švejkolandských politiků, pak bude vše jasné: pro politiky platí presumpce viny a etické nároky na ně jsou mimořádně vysoké. Obviněný politik proto musí zmizet ze scény, aby nevrhal stín na stranu, která ho vepsala na svou kandidátku. Snad s ním strana bude mít ještě trpělivost až do případného podání obžaloby, ale v mezidobí stejně na něj nepřestane hartusit, aby se už konečně odklidil do ústraní. Neodstoupí-li ani po podání obžaloby, bude nejspíš vyloučen ze strany a morálně zadupán do země. Takový vývoj událostí by se dal očekávat v zemi s vyspělou politickou kulturou. Jde o to, zda Švejkoland takovou zemí je.

Rozumím důvodům, pro které se takto postižení veřejní činitelé zdráhají chovat podle výše uvedeného vzorce. Vyhověním jeho pravidlům mají být sraženi z tvrdě vydobytého vrcholu své kariéry do dlouhé etapy života v nejistotě. Musejí počítat s několikaletým trestním řízením, během něhož budou jejich možnosti společenského a pracovního uplatnění silně omezeny. Nejsou-li finančně nezávislí, mohou se dostat i do existenčních potíží. Naděje na návrat na výsluní po zprošťujícím rozsudku je sice hypoteticky možná, nikoli však zaručená. Přicházejí tak o vše, co až dosud vybudovali.

Známe odstrašující příklad Víta Bárty,  tvůrce úspěšného projektu vpádu „vizigotů“ ze strany Věci veřejné do Poslanecké sněmovny a do vlády a rázného ministra dopravy.  Soustředil na sebe nenávist některých představitelů kamenné novodobé národní fronty a betonářské lobby a vytlačil z vlivu na chod ministerstva vlivné lobbisty Tomáše Hrdličku, Ivo  Rittiga, Romana Janouška a Josefa Jindru. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat.

Jeho proradní blízcí spolupracovníci Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí vyvolali jeho trestní stíhání. Vít Bárta nečekal ani na sdělení obvinění a půl roku před ním se vzdal  ministerské funkce v naději, že se v průběhu trestního řízení domůže očisty svého jména, a pak se vrátí na výsluní vrcholové politiky. Zachoval se vzorně, v souladu s výše zmíněnými etickými předpoklady.  Soudní řízení s ním probíhalo v přímém televizním přenosu a za nenávistného doprovodu tisku. Byl zostuzen natolik, že ani zproštění obžaloby, potvrzené až Nejvyšším soudem ČR, mu k návratu do politiky nepomohlo. Česká politika přišla o inteligentního vzdělaného muže se silným vlasteneckým cítěním. A provokatéři, kteří jej dostali do  potíží, se těší neprolomitelné ochraně pražské policejně-státnězástupcovské kliky, která pohrdá rozhodnutím soudů a má jej nadále za viníka.

Ochotu vyhovět výzvám k resignaci může snižovat i poznatek o chatrnosti některých obžalob. Např. žalobce uvedl v neprospěch Aleny Vitáskové, že neupozornila svého podřízeného na postavení střetu zájmů ředitelky licenčního odboru Michaely Schneidrové, která měla udržovat styky s rodinou Zemků. Také Alena Vitásková měla mít blízko k „slováckému miliardáři“ Zdenkovi Zemkovi. Při dokazování před soudem ale vyšlo najevo, že Alena Vitásková neměla důvod podat zmíněné upozornění, protože o vztazích své podřízené k Zemkům nic nevěděla a hlavně, žádné takové vztahy neexistovaly. Nepravdivé je i tvrzení o jejím dobrém poměru k Zdenkovi Zemkovi. Žalobce z líhně Ivo Ištvana v tomto případě opřel obraz „zločinné“ Aleny Vitáskové o neprověřené klepy. V jiném případě jeho kolega postavil obžalobu na svědectví zločince, který si od obžalovaného vypůjčil několik milionů korun a „usvědčující“ výpověď vyhandloval s žalobcem za vypuštění z okruhu obviněných či obžalovaných (což je víc než vymožení postavení spolupracujícího obviněného). Lze oprávněně žádat po obviněných, aby si ničili kariéry ve jménu „vyššího principu mravního“ kvůli obvinění, pokud žalobci přistupují k sdělení obvinění a podání obžaloby s výše popsanou dávkou neodpovědnosti?

Otázku nechávám otevřenou. Je věcí rozumové zralosti a svědomí obviněného, jak se s nepříjemnou situací vypořádá. Obrazy skutkového děje, který podávají obviněný, žalobce a obhájce se sice překrývají, ale jen zřídka jsou totožné do posledního detailu. Pouze obviněný a bůh snad vědí, jaká je pravda, ale obviněný se obvykle sám neusvědčuje. Odmítnout resignaci může ze dvou důvodů: buď má jistotu, že obvinění je nesmyslné a věří, že se mu podaří včas prokázat nevinu, nebo věří na zázraky a doufá, že přece jen nějak unikne, i když je vinen. Počkejme si na odpověď na výše položenou otázku, kterou bude muset Jiří Rozbořil dát, ať už se mu to líbí či nikoli.

Dalším problémem, souvisejícím s akcí Vidkun, je důvodné podezření na nezákonnost účasti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen ÚOOZ) od samého začátku. Policie jako orgán státu smí činit pouze to, co jí zákon umožňuje či přikazuje. Policisté spolu s Vězeňskou službou a s celníky mají ze zákona  zvláštní „vymoženost“, spočívající v tom, že podezření na jejich trestnou činnost prověřuje, vyšetřuje a stíhá Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), která byla za tím účelem zákonem zřízena. Za normálních okolností ve chvíli, kdy policie narazí na podezření z trestné činnosti policistů, příslušníků Vězeňské služby ČR či celníků a je na místě zahájit prověřování, předává věc GIBS, která pak provádí další úkony. GIBS přebírá případy jako celek, tedy včetně vyšetřování civilních podezřelých, kteří jsou účastníky případu společně s policisty.

Při realizaci akce Vidkun tedy ÚOOZ ředitele Roberta Šlachty na sebe vzal pravomoc, jejímž výlučným nositelem je ze zákona GIBS. Okolnost, že Šlachtovi lidé provedli prohlídku v kanceláři ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Milana Pospíška je přímo hrůzostrašná: vždyť tento úřad metodicky řídí a koordinuje činnost policejních útvarů s celorepublikovou působností, tedy také ÚOOZ. Zkušený kriminalista Milan Pospíšek, za jehož působení při jeho úřadu vznikl dnes již legendární speciální tým Tempus, reagoval okamžitým odchodem ze služby u Policie ČR.

Robert Šlachta by nemohl takto postupovat, kdyby  nedostal souhlas nebo přímý pokyn Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které akci Vidkun dozorovalo. Olomoučtí žalobci měli jistě  k spornému postupu vážné důvody: možná předpokládali, že by z GIBS unikly informace o připravovaném zásahu, možná se obávali, že by zmařila důsledné vyšetření počínání podezřelých. Nemění to nic na skutečnosti, že na sebe vzali odpovědnost na porušení zákona, čímž překročili zákonné vymezení své pravomoci. Státní zastupitelství je strážcem zákonnosti v trestním řízení, v žádném případě není oprávněno zákon obcházet, křivit či dokonce jej účelově zbavovat účinnosti. Státní zástupci nestojí nad zákonem, jsou mu podřízeni. Bude pro tento stát špatné, nebude-li dána možnost soudu, aby vyhodnotil důvodnost jejich počínání a posoudil závažnost porušení zákona.

Je-li situace v GIBS skutečně tak špatná, že olomoučtí žalobci museli porušit zákon, aby mohli za účelem objektivního vyšetření podezření proti účastníkům „olomoucké kauzy“ nasadit ÚOOZ, je to důkaz, že za časů pravicové vládní koalice odpovědní neodpovědní si vedli při zřízení GIBS špatně. Tato služba v podstatě převzala téměř všechny příslušníky bývalé Inspekce Policie ČR se všemi jejich ctnostmi i nectnostmi, a ta zase obdobně vznikla z bývalé Inspekce ministra vnitra. V jejich historii lze nalézt cokoli. Bohužel vedle seriózního vyšetřování trestné činnosti policistů také protiústavní postupy k jejich škodě nebo naopak zastírání jejich poklesků, popř. aktivní účast na různých „válkách policajtů“ či součinnost s kriminálními živly. Obsazení funkce ředitele GIBS bylo dle dobového tisku výsledkem „kuhhandlu“ mezi stranou Věci veřejné a Petrem Nečasem, zuřícím kvůli obsazení funkce policejního prezidenta Petrem Lessym, vzešlým z výběrového řízení: když ODS ztratila vliv na PČR, jako protiváhu prý dostala možnost obsadit funkci ředitele GIBS svým mandantem. GIBS se pak odvděčila: nezákonným zahájením trestního stíhání policejního prezidenta Petra Lessyho umožnila uskutečnění dosud nepotrestaného puče k jeho svržení.

Podotýkám, že spolek Šalamoun navrhoval, aby Inspekce PČR byla rozpuštěna a aby GIBS byla založena „na zelené louce“ tak, že by všichni uchazeči o práci v ní prošli důkladným přijímacím řízením, dále, aby do jejího čela byl jmenován nepolicista. Mezi případnými uchazeči o funkci z řad vysokých policejních důstojníků se totiž sotva najde někdo, kdo by nebyl limitován přátelskými vazbami či averzemi, vzniklými během studia a dlouhých let společné služby.

Pokud se po provedení realizace Vidkun ptal předseda vlády Bohuslav Sobotka svého podřízeného ředitele GIBS Ivana Bílka, proč jeho služba zůstala v dané akci stranou, nejspíš plakal na nesprávném hrobě. Z logiky věci vyplývá, že o neúčasti GIBS nerozhodl její ředitel, ale někdo jiný. Hledá-li předseda vlády vysvětlení tam, kde je nemůže dostat, dokazuje pouze, že se v problematice vztahů GIBS a Policie ČR neorientuje. Spíše měl žádat vysvětlení ministrů spravedlnosti a vnitra, proč složky jejich resortů šly v „olomoucké kauze“ nad zákonný rámec vymezení jejich působnosti.

     

  

JAK PROLOMIT NEZÁVISLOST NEZÁVISLÉHO ÚŘADU

Nepřehlédnutelným prvkem koloritu současnosti je kriminalizace veřejného života, provázená  rozpínavostí policie a státního zastupitelství, zasahujících do takových oblastí veřejné správy, do nichž „za totality“ směly vstupovat jen se souhlasem státostrany. Často při tom porušují zákonná pravidla místní příslušnosti. Opakovaně do popředí vystupuje spojení olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana s ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robertem Šlachtou a podstatně méně nápadně s Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality. Třešničkou na dortu je mlčení nebo jen skoupé vyjadřování sfingoidního nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, bez jehož vědomí, souhlasu nebo dokonce pokynu by se Ivo Ištvan nemohl vůbec „utrhnout ze řetězu“ ( s ohledem na to je démonizace Ivo Ištvana poněkud přehnaná).

Jiným prvkem, veřejnosti méně viditelným, je náprava finančních a právních následků nezvládnutého solárního boomu z let 2009 a 2010, provázená proudem správních a trestních řízení. Vše se točí jako ve víru kolem Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ), jehož bývalé vedení při nejmenším nával žádostí o získání licence na provoz fotovoltaické elektrárny nezvládlo, pokud v jednotlivých případech jeho pracovníci přímo nelovili v kalných vodách pro sebe. Naproti tomu nové vedení muselo na sebe vzít krajně nepříjemný úkol připravit část majitelů elektráren o neoprávněné zisky.

Někdy se společenské procesy protnou. Jedním z příkladů jsou zásahy státního zastupitelství do chodu ERÚ, soustředěné hlavně na osobu jeho předsedkyně Aleny Vitáskové, stíhané již ve dvou trestních řízeních. Bez ohledu na to, jak oba procesy pro ni skončí, tlak, jemuž je vystavena, se musí nějak odrážet v chodu úřadu a v jeho vlivu na prostředí trhu s energiemi. Prvotním účinkem „péče“ státního zastupitelství je tak oslabení úřadu, které zprostředkovaně přináší dočasnou úlevu nebo aspoň pocit škodolibého zadostiučinění všem, kteří v procesech nápravy důsledků solárního boomu mohou přijít o nemalé peníze. Na místě je otázka, zda státní zastupitelství v tomto případě skutečně slouží pouze veřejnému zájmu, či zda jsou ve hře ještě nějaké jiné, a zda si vedení státního zastupitelství dvojlomnost svého tažení proti předsedkyni ERÚ uvědomuje.

Trestní řízení soudní u Krajského soudu v Brně, navazující na sdělení obvinění z 13.března 2013 a zahájení hlavního líčení z 2. června 2014 se utěšeně protahuje podle zásady „co se vleče, neuteče“ a s největší pravděpodobností letos neskončí. Od 2.dubna 2015 do 19.října 2015 se nesoudilo a hned 20. října 2015 bylo další jednání odročeno na 10. a 11. listopad 2015.  Obžalované představitelky ERÚ  Alena  Vitásková a Michaela Schneidrová žádné důvody k průtahům dosud nezadaly. Většinou je vyvolávali spoluobžalovaní či jejich obhájci, něco jde za organizací řízení ze strany soudu. Průběh procesu ozřejmuje genialitu nápadu spojit do jednoho celku „kauzu Vitásková&Schneidrová“ a projednání obžaloby proti osmi obžalovaným, kteří jsou zapleteni do podezřelého vydání licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny o silvestrovské noci v r.2010. Případy spolu souvisí jen vzdáleně, jejich projednání se vzájemně nepodmiňuje a spojení hlavně nutí obžalované dámy bohapustě plýtvat časem a penězi, neboť podstatná část projednávané materie se jich vůbec netýká. Genialita nápadu spočívá v tom, že stíhání obou věcí odděleně by podstatně méně zatěžovalo peněženky  Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové a méně by je stresovalo a odvádělo od práce.

Ani po ukončení brněnského monstrprocesu nebude mít Alena Vitásková klid, neboť je navíc stíhána kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké náměstkyní předsedkyně ERÚ, které svěřila řízení právní agendy úřadu. Dne 27. května 2015 provedla policie razzii ve třech provozovnách úřadu údajně za účelem vyzvednutí jmenovacího dekretu Renaty Vesecké, a 17.srpna 2015 policejní orgán sdělil Aleně Vitáskové obvinění pro podezření z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Stížnost proti jeho rozhodnutí jihlavský státní zástupce Kamil Špelda zamítl a převzal tím na sebe odpovědnost za spáchané nepřístojnosti.

ERÚ je ústřední orgán státní správy, vybavený nezávislostí, chráněnou českým zákonem a směrnicemi Evropské unie. Předsedkyně ERÚ má silnější postavení než nejvyšší státní zástupce, neboť je odvolatelná pouze rozhodnutím prezidenta republiky, a to pouze   za podmínek, stanovených zákonem. Ale postup policie a státního zastupitelství proti ní obsahuje prvky prolomení nezávislosti úřadu a znevážení postavení jeho předsedkyně. Státní zástupce Kamil Špelda se  z nejnižšího stupně soustavy fakticky staví do postavení nadřízeného orgánu nad ERÚ, který stojí v hierarchii státní správy v oblačné výši nad jeho úřadem. Drze rozumuje o správnosti vyhodnocení stavu právní agendy ERÚ jeho předsedkyní, které ji vedlo k rozhodnutí obnovit funkci náměstka, pověřeného její správou.  Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze vyvodit, že práce, kterou Alena Vitásková pověřila Renatu Veseckou, patrně nebyla potřebná. Tvrdí, že funkci náměstka zřídila neoprávněně, ač ze zákona jí tato pravomoc přísluší, počet náměstků není zákonem omezen a tato funkce do jejího příchodu do úřadu byla obsazena. Státní zástupce Kamil Špelda nemá potřebné znalosti, aby se mohl takového hodnocení odvážit, problematice vnitřního chodu ERÚ nemůže rozumět a přesto předstírá, že ví lépe než zkušená Alena Vitásková, co úřad potřebuje.  Mylně se domnívá, že vyzbrojen nevalnou znalostí trestněprávních předpisů rozumí úplně všemu.

Nedosti na tom. Kamil Špelda podnikl další krok k prolomení nezávislosti ERÚ, a to krok zásadního významu. Alena Vitásková vznesla proti němu námitku podjatosti kvůli způsobu, jakým hned na začátku trestního řízení  informoval veřejnost o důvodech k provedení razzie a jejího stíhání. Zřejmě se nechala vést ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR,  která podobným vystoupením přiznává povahu projevu podjatosti: není přípustné, aby soudce nebo státní zástupce ještě před uzavřením vyšetřování obhajoval postup orgánů nebo jím předpokládané odsuzující rozhodnutí. V trestním řízení rozhoduje prvostupňově o námitce podjatosti ten soudce nebo státního zástupce, proti němuž stížnost směřuje. Rozhodnout má bez průtahů. Úkony, které činí po napadení námitkou podjatosti, jsou problematické, protože v případě jejího kladného vyřízení by musely být opakovány jeho nástupcem. Kamil Špelda nerozhodl, ale dne 15.října 2015 ustanovil Energetickému regulačnímu úřadu jako opatrovnici jihlavskou advokátku Alenu Prchalovou, u které předpokládá, že bude s péčí řádného hospodáře hájit zájmy ERÚ proti jeho předsedkyni. Možnosti opatrovníka jsou významné: může například rozhodnout o připojení ERÚ v adhesním řízení ke stíhání obviněné s nárokem na náhradu škody a dostat tak Alenu Vitáskovou do „války“ s vlastním úřadem, tedy do vyhraněného postavení střetu zájmů. Pokud tak učiní, policie může upadnout v pokušení obstavit Aleně Vitáskové majetek, aby zajistila prostředky na uspokojení nároků ERÚ. Může se také jménem ERÚ vyjádřit k námitce podjatosti a doporučit, aby jí nebylo vyhověno.

Protože „válka“ s místním státním zastupitelstvím může advokátovi ztrpčovat život, dá se předpokládat, že místní advokátka splní státnímu zástupci Kamilu Špeldovi každé přání, které mu na očích uvidí.

Došlo k brutálnímu porušení nezávislosti úřadu dosazením něčeho na způsob „nuceného správce“, s čímž ovšem energetický zákon ani směrnice Evropské unie nepočítají.  Usnesení o ustanovení opatrovníka není pravomocné a ERÚ podal proti němu včas stížnost, o které bude rozhodovat Krajské státní zastupitelství v Brně. To je slabá útěcha, protože stížnostní orgány státního zastupitelství rozhodují v neprospěch státních zástupců jen občas. Po nezávislosti ERÚ je v případě právní moci rozhodnutí veta. Česká republika tím získá v Evropě nežádoucí prvenství.

Černý scénář, který jsem výše popsal, se ovšem nemusí naplnit. Záleží na odborné vyspělosti a zejména na šířce svědomí advokátky Aleny Prchalové, jak bude s pravomocí opatrovníka zacházet.

REKORD JUSTIČNÍ NESTYDATOSTI

Vztahy mezi ministry spravedlnosti a soudci bývají občas komplikované. Na nepochopení si stěžoval i legendární Otakar Motejl. Z hlediska vzájemného porozumění s nimi se dařilo poměrně velmi dobře Heleně Válkové, která se pokusila nastartovat různé změny, jež se soudcům líbí. O to hůř je na tom Robert Pelikán, který se od její programové linie odchyluje stále více. Popouzí soudce zejména záměrem upravit zákony tak, aby se stalo pravidlem vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu a odmítavým postojem k myšlence ustavení soudcovské samosprávy. Nelibost vyvolal i příklonem k záměru na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, který soudci vnímají jako začínající skrytý útok proti existenci vrchních soudů. Jeho postavení je o to nepříjemnější, že Helena Válková měla rozhodující slovo při formulování politických cílů hnutí ANO ve volebním programu, a její představy se promítly do koaliční smlouvy a následně do programového prohlášení vlády. Opuštěním záměrů své předchůdkyně se Robert Pelikán občas dostává do programového rozporu se stranou, která ho vyslala do vlády. Podle mého laického názoru to je špatně pro stabilitu jeho postavení, po věcné stránce to v některých ohledech může být i dobré.

Nedávno vypukla přestřelka mezi ním a částí odborné veřejnosti a politiků kvůli novele trestního řádu, kterou se má do našeho právního řádu zavést institut pořádkového zadržení na dobu 48 hod. osoby, která opakovaně narušuje soudní řízení neúčastí při jednání. Snad jediný, kdo se Roberta Pelikána aspoň nesměle zastal, je ústavní soudce Jaromír Jirsa . Strhl se obrovský pokřik o protiústavnosti a o nadbytečném omezování osobní svobody. Zrovna tento detail bych ale použil jako ilustraci aspoň částečné důvodnosti Pelikánových výroků o „zapouzdřenosti“ justice a mého oblíbeného tvrzení, že některé názory soudců a politiků jsou poznamenány dlouhým životem ve věži ze slonoviny. Ústavněprávně je zakotvena nejen ochrana osobní svobody, ale také nárok na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů a naopak zde není řeč o právu na vyvolávání průtahů. Zní to sice jako ze starých dobrých normalizačních časů, ale občan má skutečně nejen práva, ale i povinnosti. Narážejí na sebe dvě práva: těch, kterým se k soudu nechce a  těch, kteří mají zájem na rychlém ukončení řízení. Kritici straní jedné straně, té, kterou tísní zákon. Je pravda, že soud má možnost narušitele pořádku pokutovat, nebo také nechat jej předvést policií. Stává se ale, že policii se předvedení nezdaří, protože provinilec se o plánovaném zákroku doví a v kritický den se ukryje. Kdo se párkrát projel někam do horoucích pekel, aby se zúčastnil soudního řízení, a po půlhodinovém jednání musel nastoupit cestu zpět, protože se nedostavil neukázněný účastník řízení, pochopí, o čem je řeč. Uskutečnění tohoto ministrova návrhu by se nemuseli obávat slušní lidé, kteří vědí, že je občanskou povinností předstoupit na vyzvání před soud. K omezení jejich osobní svobody by nedocházelo. Dopadlo by pouze na jednotlivce, kteří buď obecně pohrdají soudem, nebo ze strachu strkají hlavu do písku a oddalují okamžik svého odsouzení.

Ale abych jen nechválil, vyslovuji údiv nad nápadem použít úřední záznamy o podání vysvětlení jako důkaz před soudem. Je pravda, že by tím odpadlo jedno  z opakování výslechů, která musí ůčastník řízení podstoupit a řízení by se o něco zrychlilo. Rychlost ale nesmí jít na úkor kvality a zachování základních práv. Každý, kdo se chvíli pohybuje v prostředí trestního řízení, ví, že osoby podávající vysvětlení jsou schopné ve stresu podepsat bez čtení i vyhlášení války Burkině Fasso. Představa, že by jako plnohodnotný důkaz měly sloužit protokoly z výslechů, vedených v nepřítomnosti advokáta, mi nahání hrůzu. Patrně by přibylo výpovědí, o nichž by později vyšlo najevo, že nebyly podány ze svobodné vůle nebo jsou plodem vzájemného nepochopení mezi vyslýchaným a policistou.

Všechny tyto úvahy se točí kolem základních práv účastníků trestního řízení. Je potěšující, že většina odborné veřejnosti při posuzování návrhu na zavedení pořádkového zadržení projevila vysokou citlivost k právu na nedotknutelnost osobní svobody, a soudci v odporu proti jejímu ohrožení ministerskou novelou stáli v první linii. Je pozoruhodné, že v jiných případech se chovají zcela opačně. Například jejich chuť posílat lidi do vazby a držet je v ní až do skonání světa je neuvěřitelná. Stejní lidé, kteří jinak vyznávají úctu k ústavním právům, ve chvíli, kdy dostanou možnost rozhodovat o vazbě, zapomenou na presumpci neviny, vjede do nich duch prokurátora Andreje Januarjeviče Vyšinského a začnou jednat s obviněným, kterého jim předhodil žalobce, jako by bylo jisté, že bude odsouzen a musí se předejít možnosti, že by se vyhnul spravedlivému trestu útěkem. Vždy mě překvapuje, že takto se chovají i někteří soudci, kteří si mimo oblast vazebního řízení vedou skvěle.

 S ochotou přijímají  návrhy žalobců na uvalení vazby, i když za předpokladu přísného dodržení trestního řádu by je museli odmítnout z důvodu místní a věcné nepříslušnosti. Je hojně rozšířený názor, že státní zástupci mají vytipované soudce, o nichž vědí, že vyhoví jakémukoli návrhu ve věci vazby, domovní prohlídky, obstavení majetku či povolení odposlechu, aniž by měli výčitky kvůli zjevnému porušení trestního řádu rozhodováním ve věci, pro kterou není dána jejich příslušnost.

Přesvědčení soudců, že jim obviněný darebák uteče, pokud ho propustí z vazby, je mnohdy sice nezlomné, ale praxe ukazuje, že bývá mylné. Někteří „darebáci“ jsou tak prohnaní, že se po propuštění nepřímo svému trýzniteli vysmívají tím, že pokojně docházejí do soudní síně a hájí se proti obžalobě. Mohl bych vyjmenovat celou řadu mediálně sledovaných i neznámých příkladů.

Za velkého zájmu médií byl stíhán domnělý vrah a úspěšný útěkář  Rostislav Roztočil, kterého orgány Spolkové republiky Německo vydaly do ČR s podmínkou, že nebude odsouzen za útěk z vězení a dostane se mu  spravedlivého procesu. Byl zatčen po příletu hned u letadla a byla na něj uvalena vazba. Po několika měsících Vrchní soud v Praze zjistil, že při posledním prodloužení vazby byl porušen zákon a nechal jej okamžitě propustit. Obžalovaný pak docházel k soudu až do prvostupňového rozsudku. Pak se vrátil do Německa, jehož orgány sice český rozsudek uznaly, ale jeho vydání do České republiky odmítly a nakonec od vykonání rozsudku upustily .

Kuriózní je příběh tří mladých mužů, českých občanů gruzínské národnosti, stíhaných vazebně za dvojí přepadení banky se zbraní a dvakrát odsouzených k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Po 21 měsících vazby je Vrchní soud v Praze nechal 10. ledna 2013 propustit na svobodu, protože zjistil, že v jejich procesu došlo k nepřiměřeným průtahům. Dostali skvělou příležitost k útěku do staré vlasti, která by je s největší pravděpodobností našim úřadům nevydala. Nevyužili jí a docházeli dále k soudu. Pro dva z nich vše skončilo až 25. srpna 2015 pravomocným zproštěním obžaloby, věc třetího vrátil odvolací soud k novému prvostupňovému projednání .

Městský soud v Praze propustil na svobodu brutálního vraha kvůli formálnímu pochybení prvostupňového soudu a Krajský soud v Praze stíhal tři roky na svobodě ženu, obžalovanou ze dvou vražd. Oba se ukázněně dostavovali k soudu a dočkali se uložení trestu.

Všichni výše zmínění jako obžalovaní z násilných trestných činů byli potenciálně nebezpeční pro obyvatelstvo. Přesto soudy v jejich případě dbali jejich práv a v žádném případě nepochybily.

Díky horlivosti médií veřejnost dlouhou dobu sledovala napínavý souboj vazebně stíhaného Davida Ratha s žalobcem Petrem Jirátem, který trval na tom, že obžalovaný po propuštění z vazby uteče do zahraničí, aby si užil peněz, které tam má „ulité“. Díky Ústavnímu soudu skore souboje je 1:0 pro Davida Ratha, který je na svobodě a dokonce dostal finanční odškodnění za půl roku nezákonné vazby. Proti Jirátovu odhadu ale nikam neutekl. Zatím ho  zlomyslně napíná a nechává ho čekat na šťastný okamžik, kdy konečně dá republice vale a celý svět se přesvědčí, že žalobce měl pravdu.

Nejdramatičtější případ vazebního stíhání ale dosud média neodhalila a veřejnost je ochuzena o senzace. V brzké době bude u Krajského soudu v Brně zahájen proces s údajně organizovanou skupinou šestnácti obžalovaných, kteří měli podle obžaloby za poměrně krátkou dobu třinácti měsíců způsobit  krácením daní škodu ve výši 2,3 miliard Kč. Hlavním obžalovaným je Shahram Abdullah Zadeh, který měl podle obžaloby řídit činnost zločinného uskupení, v němž měly kromě obžalovaných působit ještě další dosud neustanovené osoby (okolnost nevídaná, neslýchaná) a více než šedesát podvodných firem „bílých koní“, jež vznikaly a po splnění zadání zase po několika týdnech zmizely.

Shahram Zadeh je český a iránský občan iránské národnosti, který žije v České republice zhruba dvacet let a získal zde vysokoškolské vzdělání. Do vlasti se nemůže jako odpůrce režimu vrátit, proto ani nemůže provést úřední úkony, spojené se vzdáním se občanství. Má pouze český pas. Je to developer a finančník s nadnárodní působností, který vede spor s dubajským emírem o 1,9 miliard dolarů . Česká policie mu obstavila majetek v hodnotě 90 milionů Kč.

Do vazby se dostal ze všech tří vazebních důvodů 19.března 2014 rozhodnutím Okresního  soudu ve Znojmě, u něhož žalobce podal návrh na uvalení vazby, ač věc nemá ke Znojmu žádný vztah ani povahou trestné činnosti, ani bydlišti obviněných. „Folklorní“ zajímavostí vazebního řízení je skutečnost, že rozhodovala soudkyně, která netušila, že Anglie je součástí Evropské unie. Jednou ze dvou obhájkyň při vazebním řízení byla bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Obě se  skutečně hodně snažily, ale neuspěly. Dva vazební důvody časem vypršely, zůstává jen obava z útěku.

Shahram Zadeh zůstává dosud ve vazbě  jako jediný z obžalovaných. Ve fázi přípravného řízení jeho obhájci nabízeli složení kauce 40 milionů Kč, ale žalobce trval na jejím odmítnutí. Další dva obžalovaní se dostali na svobodu s kaucemi 2x 500 tis. Kč a Daniel Rudzan, jenž měl být druhou nejvýznamnější osobou v zločinném spolčení, musel složit 9.500.000 Kč.

Po podání obžaloby  dne 18. března 2015 podal pan obžalovaný novou žádost o propuštění z vazby. Vazební zasedání se konalo 17. dubna 2015. Písemné vyhotovení usnesení o zamítnutí žádosti obdržel až 10.června 2015, tedy po 54 dnech od podání návrhu. Tím byla více než pětinásobně překročena zákonná procesní lhůta. S vyřízením stížnosti proti ponechání ve vazbě trvalo toto jednání plných 154 dní. Důvody průtahů jsou výlučně na straně soudu. Při zatím posledním vazebním jednání dne 6. října 2015 obhajoba nabídla kauci ve výši 60 milionů Kč. Skládali se na ni příbuzní a přátelé obžalovaného. Mezi nimi je  jeden z osobních lékařů zesnulého prezidenta Václava Havla, který nabídl 17 milionů Kč z vlastních prostředků s vědomím, že by o ně v případě útěku Shahrama Zadeha přišel.

Soudu ale tato neuvěřitelně vysoká kauce nestačila a vydírá  pana obžalovaného požadavkem na složení kauce ve výši 100 milionů Kč, splatných do deseti dnů. Ve spojení s obstaveným majetkem tak fakticky za svobodu pro obžalovaného Shahrama Zadeha požaduje rekordní částku 190 milionů Kč. Pan  obžalovaný 100 milionů nemá  a v dané lhůtě si je ani nemůže opatřit. Soud to jistě ví a nejspíš zvýšil nároky na kauci proto, aby jej nemusel propustit a při tom mohl tvrdit, že chyba je na straně obžalovaného.

Lpěním na udržení Shahrama Zadeha ve vazbě soud dává najevo, že považuje především za velmi pravděpodobné, že pan obžalovaný bude odsouzen a útěkem by se mohl vyhýbat trestu. Presumpce neviny zde neplatí. Soud si vůbec nepřipouští, že by sázka na odsouzení nemusela vyjít, a proto si neuvědomuje riziko nutnosti vyplatit astronomické odškodné za zničené obchody a poškození dobrého jména pana obžalovaného. Toto je ovšem pochopitelné: i kdyby soudce tvrdošíjností připravil stát o stamiliony, na jejich uhrazení by nemusel přispět ani desetníkem, neboť současná legislativa jej před uplatněním nároku na účast na regresní náhradě prakticky chrání. Daňoví poplatníci za jeho neústupnost zaplatí rádi a s úsměvem.

Pro odůvodnění dalšího držení Shahrama Zadeha ve vazbě uplatňuje soud celkem obvyklé argumenty, kterými se útěková vazba odůvodňuje: obžalovanému hrozí vysoký trest, jemuž by se mohl útěkem vyhnout, navíc je národností Iránec s dvojím státním občanstvím, je jazykově vzdělaný, zvyklý cestovat a provozovat obchodní činnost kdekoli v zahraničí. Navíc je nevěrohodný, soudu lže, atd.

Na důvodnost držení pana obžalovaného ve vazbě lze ale nahlížet i z jiného úhlu pohledu, zkoumáním výhod  a nevýhod, jež by mu útěk přinesl. Ano, zbavil by se vazby a nezbytnosti zúčastnit se soudního jednání a v případě odsouzení by měl více možností, jak se vyhnout trestu. Naproti tomu by se vzdálil od přátel a rodiny, ztratil by náhradní vlast, v které za dvacet let života zdomácněl. Připravil by své blízké o složené kauce. Aby se vyhnul vydání zpět do ČR, musel by se ukrýt v některé zemi, s kterou ČR nemá smlouvu o vzájemné právní pomoci. Bez možnosti pohybovat se po světě kvůli mezinárodnímu zatykači by nemohl pokračovat ve svých obchodech. Ostatně s mezinárodně hledaným obžalovaným by nikdo neuzavřel smlouvu. Zakrátko by se finančně zhroutil.

Ostatně útěk by mohl být úspěšný jen dočasně. Policejní „lovci lebek“ dokáží dovézt uprchlíky zpět do vlasti i z velmi vzdálených končin a svoboda na vymezeném území, které uprchlík nesmí opustit (případ  Viktora Koženého či Borise Vostrého, z počátku též Radovana Krejčíře), není zrovna terno. Nedobrovolnému navrátilci navíc hrozí dodatečné trestní stíhání za „mařenu“. Inteligentní člověk nemůže na útěk pomýšlet. A Shahram Zadeh rozhodně není hlupák.

Z toho všeho plyne, že není v zájmu pana obžalovaného, aby utekl, ale naopak potřebuje setrvat v ČR a věnovat se intenzivně své obhajobě. Je pro něj existenční nutností dosáhnout zprošťujícího rozsudku. Bez něj by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Útěkem by nic nezískal, pouze by ztratil.

Nepřiměřenost přístupu k žádosti Shahrama Zadeha o propuštění z vazby vyplývá ze srovnání s postavením dalších obžalovaných. Shahram Zadeh zůstává za mřížemi jako jediný z celé skupiny. Míra jeho zavinění je v  očích soudu podstatně horší než u ostatních. Vyplývá to ze srovnání výší kauce. Danielu Rudzanovi, který měl ve „firmě“ působit jako číslo dvě řídící struktury, stačilo na vyproštění z vazby 9.500.00 Kč, dalším dvěma obžalovaným jen  po 500 tisících, v případě Shahrama Zadeha je 150 milionů (90 milionů obstaveného majetku + 60 milionů nabízená kauce) málo.

Řízení proti Shahramu Zadehovi má ještě jednu zvláštnost, která z něj činí nestandardní proces. V kauze Davida Ratha se veřejnost seznámila s živým vzorkem institutu „spolupracující obžalovaný“, který se dostal do našeho procesního práva nedávno. V Zadehově řízení se vyskytuje institut „spolupracující svědek“, který nemá oporu v právních normách a oficiálně se dosud u nás nevyskytoval, ač neoficiálně se v méně závažných kauzách uplatňoval i dříve. Je to svědek, který si „koupí“ od policie záruku beztrestnosti nebo mírnější právní kvalifikace výměnou za usvědčující svědectví, které může být i křivé. Takovou postavou má být údajně Petr Pfeifer, který se od počátku dělil o řízení „podniku“ s obžalovaným Danielem Rudzanem. Z výnosů  „obchodů“ uskupení měl značný příjem, našel Shahrama Zadeha, získal od něj půjčku pro firmu a navíc  si od něj půjčil několik milionů Kč, s jejichž vrácením nebude muset spěchat, bude-li věřitel ve vězení. Jeho svědectví je nejvýznamnějším důkazem, jenž má pomoci k usvědčení Shahrama  Zadeha. Nebylo mu sděleno obvinění a není v seznamu obžalovaných. Důkazy o jeho trestné činnosti žalobce před podáním obžaloby odstranil ze spisu. Za těchto okolností nelze ze zásadních důvodů považovat tento proces za zákonný a spravedlivý.

Obávám se, že v právním státě by experimentování s institutem „spolupracujícího svědka“ mělo pro „inovativního“ žalobce zhoubné následky, neboť porušil zákonnou povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví a porušil rovnost účastníků řízení. Žalobcova bezstarostnost svědčí o tom, že se nemá čeho obávat. Státní zástupci jsou přece nedotknutelní.

Toto vazební řízení je od počátku až dosud vedeno šikanózně. Požadovaná kauce, pokud by byla skutečně vyplacena, by byla rekordem. Ve spojení se zjevným porušením trestního řádu zavedením do děje  „spolupracujícího svědka“ a se zastavením jeho trestního stíhání si jako laik dovoluji tvrdit, že sice jde o rekord, ale o rekord justiční nestydatosti.

Postup soudu se zdá potvrzovat výše zmíněné upozornění na schizofrenní vztah soudců k svobodě jednotlivce, který je vede k zatvrzelosti při rozhodování o vazbě. Soudce, který takto nakládá s Shahramem Zadehem, je za normálních okolností uvážlivý, pečlivý a ve vztahu k právům obhajoby nesmírně ohleduplný. Ale ve vazebním řízení se jeho myšlení řídí jiným schématem.

  

     

PANEM ET CIRCENSES

Nic nepotěší lid obecný tolik jako cizí neštěstí, které zvlášť hřeje při naplněném žaludku. Proto římští imperátoři rozdávali luze chléb a dopřávali jí zábavu  na gladiátorských hrách. Dnes jsme  přece jen na vyšší civilizační úrovni, takže chléb zdarma nahrazuje navýšení důchodů o 40 Kč měsíčně a jiné drobné úlevy. Házení jinověrců lvům by obránci lidských práv kritizovali a odpuzovali by  vládnoucím vrstvám voliče, proto je nahrazují televizní přenosy sportovních utkání. Přibyly k ním reportáže o policejních manévrech proti veřejnosti známým jedincům, jež v sobě nesou žhavý příslib neštěstí cílové osoby. Není-li oběť veřejnosti známa, média z ní příležitostně udělají celebritu s temnou pověstí. Proto jsou tyto hrátky obecenstvem zvlášť oblíbené. Jejich osvědčenými režiséry bývá často populární dvojice Ivo Ištvan-Robert Šlachta, jeden vždy v elegantním, leč střízlivém úřednickém oblečku, druhý v převleku za velmi zanedbaného bezdomovce. Mají zřejmě nadání iluzionistů: jejich akce jsou sice utajené a k únikům informací od policie ani ze státního zastupitelství v žádném případě nedochází, nicméně již od začátku se na klíčových bodech operací náhodně vyskytují reportéři, kteří pak pohotově matou veřejnost.

Je zvláštní, že podobné hry nerozvíjí pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, na které lpí pověst nelítostné sekernice a podléhá jí přibližně třikrát více státních zástupců než jejímu olomouckému kolegovi Ivo Ištvanovi.  Je to o to zajímavější, že žalobci z malého olomouckého úřadu v poslední době občas řídí akce v obvodu působnosti pražského vrchního státního zastupitelství a zastupují žalobu u pražských soudů.  Lenka Bradáčová se chová nekolegiálně: aspoň jsem neslyšel o žádném případu, kdy by vyslala své podřízené na výpomoc na Moravu. Možná je to tím, že více podléhá právnímu pozitivismu a nemá dostatečné pochopení pro právní kreativitu. Ta  je naopak příznačná pro počínání moravských žalobců, kteří ovšem v žádném případě neplní politické zakázky (sic!), jsouce drženi na oprati sfingoidním nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem.

Zadržení pod přímým dohledem novinářů nebo dokonce v přímém televizním přenosu má spolehlivý účinek: oběť, která je z právního hlediska chráněna presumpcí neviny, dostane okamžitě punc podezřelého, ne-li přímo lumpa. Naváže-li na takto zahájené trestní řízení soud v přímém přenosu, doprovázený nenávistnými projevy státních zástupců na adresu oběti a s nimi soutěžících novinářů, cejchu darebáka se již nikdy nezbaví a v některých případech se zhroutí celá její pracně vybudovaná kariéra.

Divadlo, jež 13.října 2015 připravila veřejnosti dvojice Ivo Ištvan-Robert Šlachta, je zvlášť zdařilé. V každém případě překoná puč proti nepolitickému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu a blíží se zásahu na Úřadě vlády z 13.června 2013, i když vláda kvůli němu tentokrát patrně nepadne. Podařilo se totiž vrhnout stín nejen na bývalého ministra vnitra, mnohými nenáviděného arogantního Ivana Langera, ale také na veřejnosti prakticky neznámého zkušeného policistu, ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování PČR Milana Pospíška. I kdyby se očistil z podezření, jeho autorita zůstane podlomena. Neočistí-li se, vzhledem k jeho vysoké funkci to bude  těžká újma pro prestiž  Policie ČR: jak jí mají občané důvěřovat, když do jejího vedení mohou proniknout zločinci?

Režiséři ale tentokrát nevyužili všech možností žánru a Ivan Langer by si měl stěžovat na nerovné zacházení, neboť mu policisté při převozu do Olomouce nenasadili pouta, ani mu nenavlékli na hlavu pytel.  Může litovat, že není žena – to by ho možná vezli v „medvědech“. Péči o jeho bezpečí při přepravě věnovali nedostatečnou pozornost. V tomto případě žertuji, ale je to smutné žertování : naše policie používá při zadržování podezřelých násilí a omezování ve volném pohybu daleko intenzivněji než StB a dle mé osobní ojedinělé zkušenosti i gestapo.

V žádném případě nehájím apriorně nikoho z podezřelých z divadelního představení ze 13. října 2015 proti obvinění z nezákonností, jehož obsah ostatně neznám. Namítám však, že na všechny se vztahuje ústavní princip presumpce neviny a zásada, že orgány činné v trestním řízení mají důsledně chránit osobní důstojnost vyšetřovaných osob. Medializací realizace v daném rozsahu byla dotčena osobní důstojnost všech postižených, zejména Ivana Langera a plk. Milana Pospíška, to vše s morální podporou ministra vnitra Milana Chovance a policejního prezidenta Tomáše Tuhého. Jejich chlubení, že se policie nebála sáhnout do svých řad, nasvědčuje tomu, že mají jistotu o nezákonném jednání podezřelých policistů: o vině ale  zatím rozhoduje pouze nezávislý soud a presumpci neviny dosud z našeho právního řádu nikdo nevymazal.

Srovnávám poměry ve Švejkolandu z hlediska citlivosti k základním právům se Spolkovou republikou Německo a nabývám dojem, že pod taktovkou vlády tvarohově alibistického Bohuslava Sobotky jsme udělali velký krok ke změně v policejní stát. Dne 5. srpna 2015 odvolal spolkový ministr spravedlnosti z funkce spolkového generálního státního zástupce, protože zahájil vyšetřování pro podezření z vlastizrady vůči dvěma bloggerům, kteří veřejně projevili nevhodné názory (jeho postup se velmi nelíbí Lence Bradáčové). Přemýšlím, jak by pánové Milan Chovanec a Tomáš Tuhý obstáli před veřejností Spolkové republiky Německo. U  nás budou nepochybně za hrdiny.

       

DUSNO KOLEM ZÁKONA

Nějaký čas se zdálo, že návrh nového zákona o státním zastupitelství upadl v zapomnění. Probíhalo sice meziresortní připomínkové řízení, z kterého vzešla spousta připomínek, ale o tom veřejnost mnoho nevěděla. Zablýsklo se, až když ministr Robert Pelikán uspořádal dne 29. září tiskovou konferenci, na které  představil základní obrysy podoby návrhu, v které jej hodlá na přelomu letošního a příštího roku předložit vládě.

Jak se postoupení zákona do vlády přibližuje, roste nervozita, provázená puzením k veřejnému projevení postojů. Odborná veřejnost, politici a novináři jsou stále rozděleni na dva zásadní tábory: na zastánce zachování současné čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a na stoupence přechodu na soustavu třístupňovou. Odpůrci nového zákona to mají jednoduché: prostě žádnou zásadní změnu nechtějí tvrdíce,  že státní zastupitelství ve své současné podobě funguje bez velkých závad. A straší návratem k prokuratuře, ke kterému by vedlo přijetí nového zákona v podobě ministerského návrhu. Namítají odtržení soustavy státního zastupitelství od organizace soudnictví, ke kterému skutečně zdánlivě dojde zrušením vrchních státních zastupitelství, dosud obsluhujících vrchní soudy. A předjímají rozvrat justice, zahájený následným rušením vrchních soudů. Byli by ochotni nanejvýš souhlasit s nějakou malou novelkou, pokud by je nevynesla z vyhřátých židlí.   

Ale ani stoupenci změny nejsou jednotní, lišíce se v přístupu k některým dílčím problémům zákona. Citlivým bodem je speciální státní zastupitelství, dle ministerského návrhu až na drobné detaily podřízené přímo pánubohu. Někteří toto řešení vítají jako jedinou spolehlivou pojistku proti zhoubnému vlivu politiků, jiní je odmítají jako obnovení generální prokuratury a požadují jeho podřízení dohledu nejvyššího státního zástupce a ještě další považují jeho zřízení vůbec za zbytečnost. O jiných rozporech se zatím tolik nemluví, i když některé mají zásadní význam. Je zřejmé, že někteří státní zástupci se zhlédli v pojetí státního zastupitelství jako orgánu veřejné žaloby, povýšeného nad všechny orgány veřejné správy a absolutně nezávislého, zejména ochráněného proti zasahování politiků. Ministra spravedlnosti vnímají jako politika, čili div ne jako zemského škůdce, ačkoli je orgánem odborného dohledu a řízení resortu, má právnické vzdělání a má k ruce odborné pracovníky ministerstva. Jiní naopak nazírají na státní zastupitelství jako na vykonavatele trestní politiky vlády a advokáta státu a chtějí je mít pod přísně vymezeným dohledem a řízením ministra spravedlnosti. Do krajnosti je tato představa vyvedena v tzv. alternativním návrhu zákona, uveřejněném na internetových stránkách spolku Šalamoun.

O věcných důvodech k zachování čtyřstupňové soustavy i k jejímu opuštění bylo snad již řečeno vše. Vedle nich ovšem stojí subjektivní důvody k zaujímání rozdílných stanovisek, které by stály za odbornou studii. Jako laik soudím, že pro stoupence zavedení třístupňové soustavy je hybatelem jejich snah touha po snazším prosazování osobního názoru a vůle. Reformou nemohou získat nic více než větší odpovědnost a větší zatížení úkony operativního řízení, více konfliktů s podřízenými, větší tlak médií na chování soustavy podle představ novinářů. Jinak je tomu u vedoucích státních zástupců, kteří jsou všichni ohroženi ztrátou postavení. Mohou proto reagovat podrážděně na odůvodnění nutnosti reformy potřebou zlepšit výkony státního zastupitelství. Typickým příkladem je vystoupení městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové v České justici dne 12.října 2015. Popudil ji výrok ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, že krajští státní zástupci reformou přijdou o „pohodový život“. Jana Hercegová odpověděla obhajobou úrovně práce svého úřadu, nedbajíc přísloví, že „sebechvála smrdí“. Nevidím do hlavy ministra, nevím, co měl na mysli, nicméně připomínám, že se městská státní zástupkyně nechlubila případy nezahájení řízení u některých podezření na trestný čin, neochoty dovést některé věci do fáze obžaloby a zpochybňování pravomocných zprošťujících rozsudků, které státním zástupcům vůbec nepřísluší. Vedle úspěšných obžalob by se určitě našly  při podrobné analýze činnosti jejího úřadu i takové kauzy. Ministr má jistě své informace a zvenčí vypadá úroveň činnosti úřadu vždy jinak než z pohledu lidí z jeho útrob. Nicméně slabiny v práci jednotlivých krajských státních zástupců nejsou hlavním důvodem, proč všichni přijdou o „pohodový život“: podle ministerského návrhu zákona všem krajským státním zástupcům vyprší mandát nejpozději do dvou let od nabytí účinnosti zákona. Budou-li chtít dále působit ve vedoucí funkci, budou muset projít výběrovým řízením. Někteří realisticky usuzují, že jím hladce neprojdou a brojí proti zákonu, jenž je ohrožuje.

Také politici mají své subjektivní důvody k odmítání nebo podpoře návrhu nového zákona. Část z nich žije dlouhé  roky ve věži ze slonoviny a své postoje vytvářejí na základě povrchních představ o fungování státního zastupitelství. Nicméně si jsou jisti, že problematiku ovládají lépe než tvůrci koncepce třístupňové soustavy, kteří vedle přiměřeného odborného vzdělání mají značné osobní zkušenosti. Zvláštním druhem podnětů k odmítání přechodu na třístupňovou soustavu je boj o politickou moc. Případná porážka ministra spravedlnosti v přetahování o nový zákon o státním zastupitelství  by citelně poškodila prestiž hnutí ANO, jež ho do úřadu vyslalo. Nabourávání ministrových záměrů opozičními politiky může sice někdy způsobit více škody než užitku, ale je nepřekvapivým dílčím projevem politického boje. Ovšem ryze švejkolandským úletem je „okopávání kotníků“ pana ministra ze strany koaličních politiků pod jakoukoli záminkou, která se namane. Odráží se v něm nesourodost vládní koalice.

V listopadu r. 2014 se kolbištěm pro utkání stoupenců čtyřstupňové a třístupňové soustavy mimovolně stal seminář v Poslanecké sněmovně, iniciovaný a doslova vyvzdorovaný spolkem Šalamoun. Jeho výsledkem bylo stažení ministerského návrhu zákona, zachovávajícího čtyřstupňovou soustavu. V listopadu r.2015 proběhne další „šalamounský“ seminář na toto téma a stoupenci čtyřstupňové soustavy doufají, že jeho ohlas bude dost silný na to, aby pro změnu byl stažen ministerský návrh, prosazující třístupňovou soustavu. V programu již ale není vedení sporu mezi oběma koncepcemi, nýbrž porovnání řešení dílčích problémů ministerským a „šalamounským alternativním“ návrhem, obou prosazujících třístupňovou soustavu.

ŠVEJKOLANDSKÝ ZÁVĚR KAUZY „KATARSKÉHO PRINCE“.

Nepravomocným rozsudkem senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2 skončila dne 8. října 2015  bez velkého mediálního ohlasu kauza „katarského prince“ Hamada ben Abdullaha al Thani. Řízení proběhlo se souhlasem obžalovaného v jeho nepřítomnosti. V době svého vyvrcholení v r. 2005 případ silně zaměstnával média a jeho ohlas ve veřejnosti dozníval pak ještě několik let , a ještě i v současnosti občas vyvolává vášně. Odrazil se v politickém životě země.  Tehdejší ministr spravedlnosti, místopředseda vlády a předseda vládní politické  strany Unie svobody Pavel  Němec vyhověl doporučení ministerstva zahraničí a předal trestní řízení do Kataru výměnou za příslib reciprocity a otevření cesty k uzavření smlouvy o vzájemné právní pomoci mezi oběma státy. Cena tohoto „obchodu“ se zdála být přiměřená: Katar je sice malý, ale nesmírně bohatý a vlivný stát. Mít s ním dobře uspořádané vztahy by bylo pro obě země přínosné. Tato stránka věci ovšem veřejnost nezajímala a ani se o ní díky tendenčnímu mediálnímu zpravodajství nevědělo. Proto vypukla  bouře nevole proti Pavlu Němcovi.. Novináři jej přímo křižovali. Díky jim lid obecný uvěřil, že „princ“ unikl zcela bez trestu, ač strávil 11 měsíců a 8 dní ve vazbě, jež byla zčásti nezákonná. Následně skončila Němcova nadějná politická kariéra. Následky se táhnou až do současnosti. Dosud jako by nad ním visela klatba. Stáhl s sebou svou politickou stranu, která skončila  v politickém propadlišti.

Aféra ale srazila z vrcholu kariéry také předlistopadovou prokurátorku Marii Benešovou, v té době nejvyšší státní zástupkyni . Hrála významnou roli v povzbuzování soudu k neposlušnosti vůči ministrovi a v související mediální štvanici proti němu. Vláda ji odvolala z funkce. Její další vývoj má rysy švejkolandského trapasu:pronásledovatelka „katarského prince“  se po vyhazovu z NSZ paradoxně stala společnicí advokátní  kanceláře, která zastupovala zájmy Kataru a Hamada al Thani v České republice, a odtud se uchýlila pod ochranu finanční skupiny KKCG, která měla zájmy v oblasti Perského zálivu. Stala se dokonce na čas členkou statuárního orgánu jedné z akciových společností ve skupině. O motivech jejího podivného vývoje můžeme pouze spekulovat, protože orgány činné v trestním řízení se jejím jednáním nikdy nechtěly zabývat. Zatímco Pavel Němec  se z politického života zcela vytratil, Marie Benešová se vrátila díky triku, jenž umožnil její zapsání na kandidátku ČSSD pro volby do Poslanecké sněmovny: protože nevyhověla vnitrostranickým pravidlům pro výběr kandidátů, účelově vystoupila ze strany, která ji pak nominovala jako kandidátku bez stranické příslušnosti.

Skutková podstata kauzy není příliš zajímavá a důkazní situace byla průhledná: sexuchtivý „princ“ si nechával čtyřmi naháněčkami přivádět do bytu mladičké dívky, s nimiž souložil. Všem zúčastněným slušně platil a navíc jim dával drahé dárky. Některé z nich dosáhly desetitisícových příjmů, v jednom případě až 180 tis.Kč. Platil i těm, které mu nakonec ukojení apetitu odepřely. Není divu, že sprostě nadávaly u dveří jeho bytu, když potřebovaly peníze a dobročinný samec  se někde toulal. Ale obecně si chválily jeho hezké chování k nim a jedna dokonce před soudem hrdě vyznala, že ho milovala. Za těžce vydělané peníze si většinou vylepšovaly šatník nebo jimi dokonce doplňovaly rodinné rozpočty. Odmyslíme-li si mravní stránku věci, viděno z vnějšku, byl to poklidný obchod, popř. vzájemně výhodná směna „zboží“ mezi ziskuchtivými příležitostnými prostitutkami a sexuchtivým zákazníkem.

Zamlčovanou součástí skutkové podstaty je zanedbávání péče o „princovy“ oběti ze strany rodičů, kteří nechali své dcery zpustnout na úroveň příležitostných prostitutek a případně přijímali jejich takto vydělané peníze. Tolerance orgánů činných  v trestním řízení k jejich selhání je jedním z ryze švejkolandských rysů kauzy.

Pro tento způsob „princovy“ kratochvíle neměly pochopení orgány činné v trestním řízení, které proti němu  zahájily trestní stíhání. Uvalily na něj vazbu a  30.května 2005 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Tresty si vysloužily i naháněčky mimo té nejpilnější, která se včas vytratila: policie ji nedokázala (nebo možná nechtěla) ustanovit. Díky laskavosti obhájce jsem se směl zúčastnit celého hlavního líčení včetně jeho uzavřených částí. Proto si mohu dovolit s čistým svědomím prohlásit,že podle mého laického úsudku hlavní líčení bylo vedeno korektně a rozsudky byl spravedlivé. Na okraj věci podotýkám, že při sledování mediálních zpráv jsem často měl dojem, že jsem se zúčastnil nějakého jiného procesu, než toho,  o němž vědoucně referovali novináři.

Přes své klady  mělo soudní řízení nezhojitelnou ošklivou vadu: bylo zahájeno nezákonně. Podle trestního řádu orgány činné v trestním řízení nesmí pokračovat v započatém řízení, jež bylo předáno do  zahraničí. Bývalá členka KSČ a soudkyně ve službách protiprávního režimu Monika Křikavová zřejmě nepociťovala vděčnost za to, že navzdory své minulosti smí být soudkyní demokratického právního státu a v rozporu se zákonem držela „prince“ dále ve vazbě, spustila hlavní líčení a odsoudila jej. Při zahájení hlavního líčení se zpupně vyjádřila, že „tento soud se nesníží k tomu, aby se podřídil rozhodnutí ministra“. V nezákonném jednání ji mediálně podporovala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová. Obě dámy tak vyhlásily nezávislost soudu a státního zastupitelství na zákonu. Není divu: v době, kdy profesně zrály, zákon platil a byl přísně dodržován, pokud tomu nebránilo rozhodnutí aparátu KSČ.  Následné pokusy o jejich trestní stíhání za zneužití moci byly neúspěšné : „mafie“ pohrobků normalizace ve státním zastupitelství kolem nich vytvořila ochranný val, který se nepodařilo prorazit ani cestou přezkumu ukončené věci, nařízeného nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Je to smutné a bohužel příznačné pro poměry ve Švejkolandu: když se pár pohrobků normalizace rozhodlo, že jejich právní názory, zájmy a vůle stojí nad zákonem, jejich svévolné počínání mělo zaručenu beztrestnost. Vstoupili tak v rozhodovacím procesu do prostoru, který museli vyklidit aparátčíci zločinné státostrany.

Nejvyšší soud ČR prohlásil trestní stíhání  Hamada al Thani za nezákonné a ukončil jeho vazbu (z vazby jej tedy nepropustil Pavel Němec, ale Nejvyšší soud ČR). Z jeho rozsudku vyplývá poznání, že soudkyně Monika Křikavová, pokud by byla dbalá zákona, neměla hlavní líčení vůbec zahájit.

 „Princ“ odletěl po propuštění do Kataru, jehož generální prokurátor po seznámení s trestním spisem rozhodl, že jedenáctiměsíční  vazba byla dostatečným trestem, a řízení zastavil. Naše orgány posoudily  katarské rozhodnutí jako porušení vydávacích podmínek a rozhodly se v řízení proti „princi“ pokračovat. Nezačaly od začátku prvostupňovým hlavním líčením, ale navázaly na nezákonné řízení senátu Moniky Křikavové, jako by nebylo stiženo žádnou vadou. Kladu jako laik otázku, zda se jeho nezákonnost nepřenesla na všechny navazující úkony, až po výše zmíněný nepravomocný rozsudek senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2  ze dne 8. října 2015, byť jde o rozhodnutí, které jinak nemá vadu. Jako laik soudím, že nedbání nezákonnosti jedné části řetězce procesních fází řízení  je ryze švejkolandskou justiční taškařicí.

To je stín, který padá na poslední  výstup z řízení proti „katarskému princi“:uzavřít věc uložením nepodmíněného trestu ve výši 11 měsíců 8 dní  a pokrýt tak vazbu, je moudré rozhodnutí a paní předsedkyně je v soudní síni elegantně odůvodnila. Obhájce obžalovaného Josef Lžičař, jenž „prince“ obhajoval i u hlavního líčení v r.2005, projevil před novináři spokojenost, i když navrhoval zproštění obžaloby. Spokojený byl i žalobce Kamil Švec, rovněž „veterán“ procesu, který rozsudek označil za inteligentní kompromis, i když požadoval tříletý nepodmíněný trest. Oba protihráči si navzdory hlasitě projevené spokojenosti  vzali lhůtu na rozmyšlenou.Přesto máme naději, že se „kauza katarského prince“   již nikdy do soudních síní nevrátí.