REKORD JUSTIČNÍ NESTYDATOSTI

Vztahy mezi ministry spravedlnosti a soudci bývají občas komplikované. Na nepochopení si stěžoval i legendární Otakar Motejl. Z hlediska vzájemného porozumění s nimi se dařilo poměrně velmi dobře Heleně Válkové, která se pokusila nastartovat různé změny, jež se soudcům líbí. O to hůř je na tom Robert Pelikán, který se od její programové linie odchyluje stále více. Popouzí soudce zejména záměrem upravit zákony tak, aby se stalo pravidlem vymáhání regresní spoluúčasti na odškodnění účastníků řízení za následky nesprávného úředního postupu a odmítavým postojem k myšlence ustavení soudcovské samosprávy. Nelibost vyvolal i příklonem k záměru na přechod státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, který soudci vnímají jako začínající skrytý útok proti existenci vrchních soudů. Jeho postavení je o to nepříjemnější, že Helena Válková měla rozhodující slovo při formulování politických cílů hnutí ANO ve volebním programu, a její představy se promítly do koaliční smlouvy a následně do programového prohlášení vlády. Opuštěním záměrů své předchůdkyně se Robert Pelikán občas dostává do programového rozporu se stranou, která ho vyslala do vlády. Podle mého laického názoru to je špatně pro stabilitu jeho postavení, po věcné stránce to v některých ohledech může být i dobré.

Nedávno vypukla přestřelka mezi ním a částí odborné veřejnosti a politiků kvůli novele trestního řádu, kterou se má do našeho právního řádu zavést institut pořádkového zadržení na dobu 48 hod. osoby, která opakovaně narušuje soudní řízení neúčastí při jednání. Snad jediný, kdo se Roberta Pelikána aspoň nesměle zastal, je ústavní soudce Jaromír Jirsa . Strhl se obrovský pokřik o protiústavnosti a o nadbytečném omezování osobní svobody. Zrovna tento detail bych ale použil jako ilustraci aspoň částečné důvodnosti Pelikánových výroků o „zapouzdřenosti“ justice a mého oblíbeného tvrzení, že některé názory soudců a politiků jsou poznamenány dlouhým životem ve věži ze slonoviny. Ústavněprávně je zakotvena nejen ochrana osobní svobody, ale také nárok na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů a naopak zde není řeč o právu na vyvolávání průtahů. Zní to sice jako ze starých dobrých normalizačních časů, ale občan má skutečně nejen práva, ale i povinnosti. Narážejí na sebe dvě práva: těch, kterým se k soudu nechce a  těch, kteří mají zájem na rychlém ukončení řízení. Kritici straní jedné straně, té, kterou tísní zákon. Je pravda, že soud má možnost narušitele pořádku pokutovat, nebo také nechat jej předvést policií. Stává se ale, že policii se předvedení nezdaří, protože provinilec se o plánovaném zákroku doví a v kritický den se ukryje. Kdo se párkrát projel někam do horoucích pekel, aby se zúčastnil soudního řízení, a po půlhodinovém jednání musel nastoupit cestu zpět, protože se nedostavil neukázněný účastník řízení, pochopí, o čem je řeč. Uskutečnění tohoto ministrova návrhu by se nemuseli obávat slušní lidé, kteří vědí, že je občanskou povinností předstoupit na vyzvání před soud. K omezení jejich osobní svobody by nedocházelo. Dopadlo by pouze na jednotlivce, kteří buď obecně pohrdají soudem, nebo ze strachu strkají hlavu do písku a oddalují okamžik svého odsouzení.

Ale abych jen nechválil, vyslovuji údiv nad nápadem použít úřední záznamy o podání vysvětlení jako důkaz před soudem. Je pravda, že by tím odpadlo jedno  z opakování výslechů, která musí ůčastník řízení podstoupit a řízení by se o něco zrychlilo. Rychlost ale nesmí jít na úkor kvality a zachování základních práv. Každý, kdo se chvíli pohybuje v prostředí trestního řízení, ví, že osoby podávající vysvětlení jsou schopné ve stresu podepsat bez čtení i vyhlášení války Burkině Fasso. Představa, že by jako plnohodnotný důkaz měly sloužit protokoly z výslechů, vedených v nepřítomnosti advokáta, mi nahání hrůzu. Patrně by přibylo výpovědí, o nichž by později vyšlo najevo, že nebyly podány ze svobodné vůle nebo jsou plodem vzájemného nepochopení mezi vyslýchaným a policistou.

Všechny tyto úvahy se točí kolem základních práv účastníků trestního řízení. Je potěšující, že většina odborné veřejnosti při posuzování návrhu na zavedení pořádkového zadržení projevila vysokou citlivost k právu na nedotknutelnost osobní svobody, a soudci v odporu proti jejímu ohrožení ministerskou novelou stáli v první linii. Je pozoruhodné, že v jiných případech se chovají zcela opačně. Například jejich chuť posílat lidi do vazby a držet je v ní až do skonání světa je neuvěřitelná. Stejní lidé, kteří jinak vyznávají úctu k ústavním právům, ve chvíli, kdy dostanou možnost rozhodovat o vazbě, zapomenou na presumpci neviny, vjede do nich duch prokurátora Andreje Januarjeviče Vyšinského a začnou jednat s obviněným, kterého jim předhodil žalobce, jako by bylo jisté, že bude odsouzen a musí se předejít možnosti, že by se vyhnul spravedlivému trestu útěkem. Vždy mě překvapuje, že takto se chovají i někteří soudci, kteří si mimo oblast vazebního řízení vedou skvěle.

 S ochotou přijímají  návrhy žalobců na uvalení vazby, i když za předpokladu přísného dodržení trestního řádu by je museli odmítnout z důvodu místní a věcné nepříslušnosti. Je hojně rozšířený názor, že státní zástupci mají vytipované soudce, o nichž vědí, že vyhoví jakémukoli návrhu ve věci vazby, domovní prohlídky, obstavení majetku či povolení odposlechu, aniž by měli výčitky kvůli zjevnému porušení trestního řádu rozhodováním ve věci, pro kterou není dána jejich příslušnost.

Přesvědčení soudců, že jim obviněný darebák uteče, pokud ho propustí z vazby, je mnohdy sice nezlomné, ale praxe ukazuje, že bývá mylné. Někteří „darebáci“ jsou tak prohnaní, že se po propuštění nepřímo svému trýzniteli vysmívají tím, že pokojně docházejí do soudní síně a hájí se proti obžalobě. Mohl bych vyjmenovat celou řadu mediálně sledovaných i neznámých příkladů.

Za velkého zájmu médií byl stíhán domnělý vrah a úspěšný útěkář  Rostislav Roztočil, kterého orgány Spolkové republiky Německo vydaly do ČR s podmínkou, že nebude odsouzen za útěk z vězení a dostane se mu  spravedlivého procesu. Byl zatčen po příletu hned u letadla a byla na něj uvalena vazba. Po několika měsících Vrchní soud v Praze zjistil, že při posledním prodloužení vazby byl porušen zákon a nechal jej okamžitě propustit. Obžalovaný pak docházel k soudu až do prvostupňového rozsudku. Pak se vrátil do Německa, jehož orgány sice český rozsudek uznaly, ale jeho vydání do České republiky odmítly a nakonec od vykonání rozsudku upustily .

Kuriózní je příběh tří mladých mužů, českých občanů gruzínské národnosti, stíhaných vazebně za dvojí přepadení banky se zbraní a dvakrát odsouzených k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Po 21 měsících vazby je Vrchní soud v Praze nechal 10. ledna 2013 propustit na svobodu, protože zjistil, že v jejich procesu došlo k nepřiměřeným průtahům. Dostali skvělou příležitost k útěku do staré vlasti, která by je s největší pravděpodobností našim úřadům nevydala. Nevyužili jí a docházeli dále k soudu. Pro dva z nich vše skončilo až 25. srpna 2015 pravomocným zproštěním obžaloby, věc třetího vrátil odvolací soud k novému prvostupňovému projednání .

Městský soud v Praze propustil na svobodu brutálního vraha kvůli formálnímu pochybení prvostupňového soudu a Krajský soud v Praze stíhal tři roky na svobodě ženu, obžalovanou ze dvou vražd. Oba se ukázněně dostavovali k soudu a dočkali se uložení trestu.

Všichni výše zmínění jako obžalovaní z násilných trestných činů byli potenciálně nebezpeční pro obyvatelstvo. Přesto soudy v jejich případě dbali jejich práv a v žádném případě nepochybily.

Díky horlivosti médií veřejnost dlouhou dobu sledovala napínavý souboj vazebně stíhaného Davida Ratha s žalobcem Petrem Jirátem, který trval na tom, že obžalovaný po propuštění z vazby uteče do zahraničí, aby si užil peněz, které tam má „ulité“. Díky Ústavnímu soudu skore souboje je 1:0 pro Davida Ratha, který je na svobodě a dokonce dostal finanční odškodnění za půl roku nezákonné vazby. Proti Jirátovu odhadu ale nikam neutekl. Zatím ho  zlomyslně napíná a nechává ho čekat na šťastný okamžik, kdy konečně dá republice vale a celý svět se přesvědčí, že žalobce měl pravdu.

Nejdramatičtější případ vazebního stíhání ale dosud média neodhalila a veřejnost je ochuzena o senzace. V brzké době bude u Krajského soudu v Brně zahájen proces s údajně organizovanou skupinou šestnácti obžalovaných, kteří měli podle obžaloby za poměrně krátkou dobu třinácti měsíců způsobit  krácením daní škodu ve výši 2,3 miliard Kč. Hlavním obžalovaným je Shahram Abdullah Zadeh, který měl podle obžaloby řídit činnost zločinného uskupení, v němž měly kromě obžalovaných působit ještě další dosud neustanovené osoby (okolnost nevídaná, neslýchaná) a více než šedesát podvodných firem „bílých koní“, jež vznikaly a po splnění zadání zase po několika týdnech zmizely.

Shahram Zadeh je český a iránský občan iránské národnosti, který žije v České republice zhruba dvacet let a získal zde vysokoškolské vzdělání. Do vlasti se nemůže jako odpůrce režimu vrátit, proto ani nemůže provést úřední úkony, spojené se vzdáním se občanství. Má pouze český pas. Je to developer a finančník s nadnárodní působností, který vede spor s dubajským emírem o 1,9 miliard dolarů . Česká policie mu obstavila majetek v hodnotě 90 milionů Kč.

Do vazby se dostal ze všech tří vazebních důvodů 19.března 2014 rozhodnutím Okresního  soudu ve Znojmě, u něhož žalobce podal návrh na uvalení vazby, ač věc nemá ke Znojmu žádný vztah ani povahou trestné činnosti, ani bydlišti obviněných. „Folklorní“ zajímavostí vazebního řízení je skutečnost, že rozhodovala soudkyně, která netušila, že Anglie je součástí Evropské unie. Jednou ze dvou obhájkyň při vazebním řízení byla bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Obě se  skutečně hodně snažily, ale neuspěly. Dva vazební důvody časem vypršely, zůstává jen obava z útěku.

Shahram Zadeh zůstává dosud ve vazbě  jako jediný z obžalovaných. Ve fázi přípravného řízení jeho obhájci nabízeli složení kauce 40 milionů Kč, ale žalobce trval na jejím odmítnutí. Další dva obžalovaní se dostali na svobodu s kaucemi 2x 500 tis. Kč a Daniel Rudzan, jenž měl být druhou nejvýznamnější osobou v zločinném spolčení, musel složit 9.500.000 Kč.

Po podání obžaloby  dne 18. března 2015 podal pan obžalovaný novou žádost o propuštění z vazby. Vazební zasedání se konalo 17. dubna 2015. Písemné vyhotovení usnesení o zamítnutí žádosti obdržel až 10.června 2015, tedy po 54 dnech od podání návrhu. Tím byla více než pětinásobně překročena zákonná procesní lhůta. S vyřízením stížnosti proti ponechání ve vazbě trvalo toto jednání plných 154 dní. Důvody průtahů jsou výlučně na straně soudu. Při zatím posledním vazebním jednání dne 6. října 2015 obhajoba nabídla kauci ve výši 60 milionů Kč. Skládali se na ni příbuzní a přátelé obžalovaného. Mezi nimi je  jeden z osobních lékařů zesnulého prezidenta Václava Havla, který nabídl 17 milionů Kč z vlastních prostředků s vědomím, že by o ně v případě útěku Shahrama Zadeha přišel.

Soudu ale tato neuvěřitelně vysoká kauce nestačila a vydírá  pana obžalovaného požadavkem na složení kauce ve výši 100 milionů Kč, splatných do deseti dnů. Ve spojení s obstaveným majetkem tak fakticky za svobodu pro obžalovaného Shahrama Zadeha požaduje rekordní částku 190 milionů Kč. Pan  obžalovaný 100 milionů nemá  a v dané lhůtě si je ani nemůže opatřit. Soud to jistě ví a nejspíš zvýšil nároky na kauci proto, aby jej nemusel propustit a při tom mohl tvrdit, že chyba je na straně obžalovaného.

Lpěním na udržení Shahrama Zadeha ve vazbě soud dává najevo, že považuje především za velmi pravděpodobné, že pan obžalovaný bude odsouzen a útěkem by se mohl vyhýbat trestu. Presumpce neviny zde neplatí. Soud si vůbec nepřipouští, že by sázka na odsouzení nemusela vyjít, a proto si neuvědomuje riziko nutnosti vyplatit astronomické odškodné za zničené obchody a poškození dobrého jména pana obžalovaného. Toto je ovšem pochopitelné: i kdyby soudce tvrdošíjností připravil stát o stamiliony, na jejich uhrazení by nemusel přispět ani desetníkem, neboť současná legislativa jej před uplatněním nároku na účast na regresní náhradě prakticky chrání. Daňoví poplatníci za jeho neústupnost zaplatí rádi a s úsměvem.

Pro odůvodnění dalšího držení Shahrama Zadeha ve vazbě uplatňuje soud celkem obvyklé argumenty, kterými se útěková vazba odůvodňuje: obžalovanému hrozí vysoký trest, jemuž by se mohl útěkem vyhnout, navíc je národností Iránec s dvojím státním občanstvím, je jazykově vzdělaný, zvyklý cestovat a provozovat obchodní činnost kdekoli v zahraničí. Navíc je nevěrohodný, soudu lže, atd.

Na důvodnost držení pana obžalovaného ve vazbě lze ale nahlížet i z jiného úhlu pohledu, zkoumáním výhod  a nevýhod, jež by mu útěk přinesl. Ano, zbavil by se vazby a nezbytnosti zúčastnit se soudního jednání a v případě odsouzení by měl více možností, jak se vyhnout trestu. Naproti tomu by se vzdálil od přátel a rodiny, ztratil by náhradní vlast, v které za dvacet let života zdomácněl. Připravil by své blízké o složené kauce. Aby se vyhnul vydání zpět do ČR, musel by se ukrýt v některé zemi, s kterou ČR nemá smlouvu o vzájemné právní pomoci. Bez možnosti pohybovat se po světě kvůli mezinárodnímu zatykači by nemohl pokračovat ve svých obchodech. Ostatně s mezinárodně hledaným obžalovaným by nikdo neuzavřel smlouvu. Zakrátko by se finančně zhroutil.

Ostatně útěk by mohl být úspěšný jen dočasně. Policejní „lovci lebek“ dokáží dovézt uprchlíky zpět do vlasti i z velmi vzdálených končin a svoboda na vymezeném území, které uprchlík nesmí opustit (případ  Viktora Koženého či Borise Vostrého, z počátku též Radovana Krejčíře), není zrovna terno. Nedobrovolnému navrátilci navíc hrozí dodatečné trestní stíhání za „mařenu“. Inteligentní člověk nemůže na útěk pomýšlet. A Shahram Zadeh rozhodně není hlupák.

Z toho všeho plyne, že není v zájmu pana obžalovaného, aby utekl, ale naopak potřebuje setrvat v ČR a věnovat se intenzivně své obhajobě. Je pro něj existenční nutností dosáhnout zprošťujícího rozsudku. Bez něj by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Útěkem by nic nezískal, pouze by ztratil.

Nepřiměřenost přístupu k žádosti Shahrama Zadeha o propuštění z vazby vyplývá ze srovnání s postavením dalších obžalovaných. Shahram Zadeh zůstává za mřížemi jako jediný z celé skupiny. Míra jeho zavinění je v  očích soudu podstatně horší než u ostatních. Vyplývá to ze srovnání výší kauce. Danielu Rudzanovi, který měl ve „firmě“ působit jako číslo dvě řídící struktury, stačilo na vyproštění z vazby 9.500.00 Kč, dalším dvěma obžalovaným jen  po 500 tisících, v případě Shahrama Zadeha je 150 milionů (90 milionů obstaveného majetku + 60 milionů nabízená kauce) málo.

Řízení proti Shahramu Zadehovi má ještě jednu zvláštnost, která z něj činí nestandardní proces. V kauze Davida Ratha se veřejnost seznámila s živým vzorkem institutu „spolupracující obžalovaný“, který se dostal do našeho procesního práva nedávno. V Zadehově řízení se vyskytuje institut „spolupracující svědek“, který nemá oporu v právních normách a oficiálně se dosud u nás nevyskytoval, ač neoficiálně se v méně závažných kauzách uplatňoval i dříve. Je to svědek, který si „koupí“ od policie záruku beztrestnosti nebo mírnější právní kvalifikace výměnou za usvědčující svědectví, které může být i křivé. Takovou postavou má být údajně Petr Pfeifer, který se od počátku dělil o řízení „podniku“ s obžalovaným Danielem Rudzanem. Z výnosů  „obchodů“ uskupení měl značný příjem, našel Shahrama Zadeha, získal od něj půjčku pro firmu a navíc  si od něj půjčil několik milionů Kč, s jejichž vrácením nebude muset spěchat, bude-li věřitel ve vězení. Jeho svědectví je nejvýznamnějším důkazem, jenž má pomoci k usvědčení Shahrama  Zadeha. Nebylo mu sděleno obvinění a není v seznamu obžalovaných. Důkazy o jeho trestné činnosti žalobce před podáním obžaloby odstranil ze spisu. Za těchto okolností nelze ze zásadních důvodů považovat tento proces za zákonný a spravedlivý.

Obávám se, že v právním státě by experimentování s institutem „spolupracujícího svědka“ mělo pro „inovativního“ žalobce zhoubné následky, neboť porušil zákonnou povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví a porušil rovnost účastníků řízení. Žalobcova bezstarostnost svědčí o tom, že se nemá čeho obávat. Státní zástupci jsou přece nedotknutelní.

Toto vazební řízení je od počátku až dosud vedeno šikanózně. Požadovaná kauce, pokud by byla skutečně vyplacena, by byla rekordem. Ve spojení se zjevným porušením trestního řádu zavedením do děje  „spolupracujícího svědka“ a se zastavením jeho trestního stíhání si jako laik dovoluji tvrdit, že sice jde o rekord, ale o rekord justiční nestydatosti.

Postup soudu se zdá potvrzovat výše zmíněné upozornění na schizofrenní vztah soudců k svobodě jednotlivce, který je vede k zatvrzelosti při rozhodování o vazbě. Soudce, který takto nakládá s Shahramem Zadehem, je za normálních okolností uvážlivý, pečlivý a ve vztahu k právům obhajoby nesmírně ohleduplný. Ale ve vazebním řízení se jeho myšlení řídí jiným schématem.