SKOMÍRÁNÍ „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZY“ III

V prvém dílu článku, který jsem vydal 25.prosince 2018, jsem se pokusil o obecnou charakteristiku tří  bloků hlavního líčení „velké daňové kauzy“ z konce r.2018. V 2. dílu jsem podal přehled svědeckých výpovědí z bloku, který se uskutečnil ve dnech 26.-28.listopadu 2018. Některé z nich mají povahu příběhů až bizarních. V tomto díle navazuji přehledem svědeckých výpovědí stejné povahy z bloku z 3.-5.prosince 2018. Shodou náhod nejpodivnější příběh je na jeho konci.

První ze svědků, předvolaných na den 3.prosince 2018, se omluvil pro neodkladnou cestu, jejíž neodkladnost nedoložil. Protože další předvolaný svědek D.K.  byl předveden z výkonu trestu a byl tedy v budově, denní program nebyl příliš narušen.

Svědek D.K. se znal s obž. Danielem Rudzanem, který jej seznámil s obž. Petrem Dokládalem a Petrem Moštěkem.  S nimi plánoval společné investice, ale z projektů se nic neuskutečnilo. Je dlužníkem obž. Petra Dokládala z titulu půjčky, kterou dosud nesplatil.  Jeho jméno se promítá do některých odposlechů obž. Petra Dokládala. Zazněla tam informace, že společnost P.P.S. GmbH je z 50% majetkem „Moskvy“. Daniela Rudzana považoval za klíčovou osobu, která vedla Petra Dokládala, Elišku Coufalovou a Petra Moštěka. S obchody s pohonnými hmotami neměl zřejmě nic společného.

Ani další svědek se nedostavil, takže k zaplnění času opět posloužilo přehrávání odposlechů.

Dne 4.prosince 2018 předstoupil před soud jako první svědek M.A. Tvrdil, že nezná jména obchodních společností Ecoll, Biodiesel Trade  a P.P.S. Zná obž. Jiřího Turtáka, s kterým se seznámil prostřednictvím zesnulého obž. Josefa Schmida. Neví nic o tom, že by se dopouštěli nezákonných obchodních praktik. Protože svědek popíral jejich i vlastní účast na krácení daně z přidané hodnoty, soudce mu nechal postupně přehrát odposlouchané rozhovory. Svědek přiznal, že na prvním záznamu je jeho hlas. K obsahu hovoru vysvětloval, že naletěl nějakým podvodníkům a obž. Josef Schmid mu pomohl se jich zbavit. Trval na tom, že podchycené jednání nesouvisí se souzenou kauzou. Soudce mu nechal přehrát další část odposlechu. Svědek poznal hlas obž. Josefa Schmida a přiznal, že dělal pro něj některé nezákonné úkony. Po třetím odposlechu sdělil, že obž. Josef Schmid a Jiří Turták se pohybovali v obchodu s pohonnými hmotami a jednou mu nabízeli, aby  převzal na sebe pohledávku. Soudce znova zkoumal jeho znalost obžalovaných. Svědek trval nadále na tom, že obž. 1-5 neznal. Věděl, že s obž. Josefem Schmidem se stýkali obž. Radek Deutsch a Radovan Chaloupka. Jeho vlastní kontakty s obž. Josefem Schmidem vedly k tomu, že mu občas poskytl kamarádské služby, kdysi mu i půjčoval peníze a zastavovali spolu nemovitosti. Uvedl, že obž. Josef Schmid užíval až 10 čísel mobilních telefonů. Zajistil pro něj potvrzení o bezdlužnosti společnosti, které bylo nutné při vymáhání pohledávky. Dostával provizi z vymožených pohledávek, hlavní část peněz ovšem šla na účet obž. Josefa Schmida.

Svědek se s obž. Josefem Schmidem znal přibližně 15 let. Podal soudu popis jeho povahy. Omezující psychické problémy u něj nepozoroval. O vzájemném vztahu obou zmíněných obžalovaných uvedl, že se k sobě chovali jako obchodní partneři, přičemž bylo zřejmé, že obž. Jiří Turták byl v podřízeném postavení.  Potvrdil, že zná obchodní společnost obž. Jiřího Turtáka, kterou původně založil pro své podnikání v informatice, ale později ji panu obžalovanému převedl. Obž. Josef Schmidt podle něj působil dojmem zámožného muže. Svědek vlastnil m.j. také společnost, v jejíž prospěch byly zastaveny pozemky obž. Jiřího Turtáka.  Obž. Jiří Turták dal najevo, že se cítil poškozován různými svědkovými kroky.

V návaznosti na  tuto výpověď předseda senátu přečetl dopis, zaslaný obž. Jiřímu Turtákovi vězněm z věznice Stráž p.Ralskem, který byl na vycházce. Uvědomil ho, že mu hrozí, že bude muset zaplatit asi 4,5 mil. Kč, ale dodal mu naději, že by spor mohl vyhrát a placení se vyhnout.  Pisatel se vyjádřil se velmi nelichotivě o obž. Josefu Schmidovi.

Následoval výslech svědka V.P., který z jmen obžalovaných žádné neznal. Jeho jméno ale prochází některými společnostmi, jež se podílely na stíhané trestné činnosti. Tvrdil, že o jejich trestné činnosti nic neví. Zabývá se zakládáním společností „na klíč“, které jejich nabyvatelé mohou použít jakkoli. Pracuje sám. Dochází k tomu, že nabyvatelé mění názvy zakoupených společností. Předseda senátu mu přečetl několik názvů společností a tázal se, zda si je vybavuje. Zajímal se, zda by se u něj daly nalézt doklady, umožňující identifikaci nabyvatelů. Svědek vysvětloval, že jakmile pro něj skončí obchodní případ, dokumentaci dále neuchovává a jména prodaných společností si nepamatuje. Nepoznal nikoho v soudní síni. Jeho informace doplnil vyjádřením obž. Jiří Turták, ale ani pak svědkovi jméno obž. Josefa Schmida nic neříkalo. Popis převodu společnosti, který uvedl obž. Jiří Turták, uznal za reálný.

Další svědek D.B., si vysloužil předvedení policií, neboť na předvolání se opakovaně nedostavil. Ke známosti s obžalovanými se neznal. O jejich činnosti nevěděl, ale byl jednatelem firmy, přes kterou probíhaly obchody s pohonnými hmotami. Podpisoval listiny, o jejichž obsahu nic nevěděl. Řídil ho jakýsi J.D., majitel restaurace, se společníkem J.K. Zná jméno svědkyně E.K., která byla původně servírka, ale rovněž nastoupila kariéru „bílého koně“ ve službách bosse J.D. Neví o tom, že by J.D. řídil někdo vyšší, dokonce nějací Albánci. Společně s ním se zúčastnil opakovaných jednání na finančním úřadě, kde pouze podpisoval. Svou firmu převedl na další osobu bez vědomí J.D. Na rozloučenou mu předseda senátu doporučil, aby se na předvolání dostavoval.

Následně předseda senátu uložil státnímu zástupci, aby se pokusil zjistit více informací o J.D., jehož pobyt na území ČR byl ukončen. Informoval pak přítomné, že se ruší termín hlavního líčení 10. listopadu 2018, protože se nepodařilo zajistit účast svědků. Další dva dny jsou problematické, protože není jisté, že se 12.-13. prosince 2018 dostaví svědek Nadav. V tom případě by se hlavní líčení nekonalo. Hlavní líčení pak bude pokračovat v únoru. Soud  bude stát před úkolem postupně vyslechnout dalších více než 50 svědků.

Protože „finis coronat opus“, náhoda zařadila na konec bloku vystoupení svědka J.S. ze dne 5.prosince 2018, které zasluhuje zvláštní pozornost. Je pozoruhodným doplňkem výpovědi svědka M.N., kterou jsem zachytil v článku  Velká daňová kauza – část 2. Výslechu svědka J.S. se tentokrát zúčastnil i obž. SAZ.

Svědky M.N. a J.S. spojuje  vztah k jedné obchodní společnosti a známost s obž. Vladimírem Malinou, kterého J.S. považoval za jakéhosi „náměstka“ svědka M.N.,  a svědek M.N. se k němu hlásil jako k dlouhodobému spolehlivému známému. Je škoda,  že nevypovídali ve stejný den, takže nebylo možné je konfrontovat. Svědek M.N. dne 29.10. 2018 vyprávěl, že byl majitelem obchodní společnosti, které se příliš nevěnoval, protože měl práci v Anglii a vysvětlil, jak s ní naložil a co ho při tom potkalo. Podstatné je, že podle jeho výpovědi přijal nabídku obž. Vladimíra Maliny, aby umožnil na jméno firmy provádět obchody s PHM a k jejich vedení zmocnil právě pana obžalovaného. Ve výše uvedeném článku se lze dočíst o dalším podivuhodném dění podle jeho výpovědi.

Odlišnou historku předložil soudu k věření zmiňovaný svědek J.S., původním povoláním živnostník-zedník. Podle něj  mu M.N.  nabídl, aby se ujal jeho obchodní společnosti, které se nemůže věnovat kvůli působení v Anglii. Společnost v té době obchodovala s pohonnými hmotami. Nakonec ji od něj koupil za poctivě vydělaných    200 tis. Kč a stal se jejím jednatelem. O tom, že má společnost obrovské dluhy, jej M.N. neuvědomil. Měla ale dle M.N. velké pohledávky za společnostmi Ecoll Invest a Fuel Spedition. Měl za úkol je vymoci. Podíl z vymožených částek měl být jeho odměnou. V jednání s dlužníky mu měl být nápomocen advokát,  který rovněž působí v tomto řízení jako svědek. Advokát ho seznámil s vyjednavačem dlužné společnosti Fuel Spedition. Představil je a ponechal o samotě. Vyjednavač projevil ochotu závazek vyrovnat a  předložil svědkovi k podpisu několik příjmových dokladů, z nichž některé zněly na několik set tisíc Kč,  jiné byly blanketní. Vysvětloval, že je potřebuje, aby je mohl předložit vedení společnosti při jednání o uvolnění prostředků na úhradu dluhu jako důkaz o probíhajících rozhovorech. Svědek je důvěřivě podepsal. Sešli se ještě jednou, kdy mu vyjednavač předal 50 tis.Kč jako příspěvek na jeho náklady.  Byl to jeho jediný výnos z činnosti v této firmě. Dluh Fuel Spedition nevymohl, protože jeho splacení potvrdil vyjednávači. Své jednání nedokázal uspokojivě vysvětlit rozhněvanému M.N. ani soudu. Jeden z obhájců se jej zeptal, zda převzetí společnosti na sebe myslel vážně. Chtěl pak řešit pohledávku za společností  Ecoll Invest. Společně se svědkem M.N. navštívili kanceláře údajně dlužné společnosti za účelem vyjednání úhrady dluhu za dodané pohonné hmoty.  Jednali s nimi dva blíže neurčení  muži, kteří dluh popřeli, svědka - jednatele J.S. vyhodili a dále jednali jen s M.N.

Svědek přiznal, že kromě výpovědi na policii v přítomnosti obhájců v rámci přípravného řízení navštívil policii již dříve asi třikrát. Při poslední návštěvě podal vysvětlení na téma tohoto řízení. Na policii odevzdal účetnictví  firmy, přestože svědek M.N. požadoval, aby je zničil. Svědka M.N. viděl naposled před třemi  roky.

Obž. SAZ ve vyjádření k jeho výpovědi vyslovil domněnku, že „podání vysvětlení“ bylo ve skutečnosti „zkouškou na  Národní divadlo“, čili že policisté dohodli se svědkem předem, jak bude v přípravném řízení vypovídat. Protože  k „podání vysvětlení“ došlo až po sdělení obvinění, označil způsob využití svědka J.S. policií za jeden z důkazů o nezákonných praktikách při vyšetřování. Upozornil také  na zásadní rozdíly ve výpovědích svědků M.N. a J.S. a prohlásil, že M.N. svědka J.S. oklamal a zneužil. Když po návratu z Anglie zjistil, že jeho firma má velký dluh vůči finančnímu úřadu, převedl společnost na svědka J.S., aby se zbavil odpovědnosti.

Svědka J.S. otázkami tvrdě tísnil obž. Petr Moštěk. Svědek nedokázal věrohodně popsat muže, s nimiž měl jednat v kanceláři Ecoll Invest a nakonec potvrdil, že obž. Petra Moštěka nikdy dříve neviděl. Ve svém vyjádření se obž.Petr Moštěk rovněž pozastavil nad předběžnými policejními výslechy.

Obecně lze říci, že vystupování obž. Petra Moštěka v obou blocích bylo nepřehlédnutelné. Kladl otázky a vyjadřoval se téměř ke všem svědeckým výpovědím. Nepochybně ovládal látku po věcné i právní stránce do hloubky, takže jeho vyjádření byla působivá. Nesrovnalosti ve výpovědích uváděl na pravou míru. Důsledně prokazoval, že jeho jednání, které svědci případně popsali, bylo vždy v souladu se zákonem.

Sledovaných šest dní hlavního líčení přineslo spoustu informací, ale nic, co by osvětlovalo úlohu SAZ v obchodech s pohonnými hmotami a téměř nic o jednání obžalovaných č.2-5. Ostatně svědci ani SAZ neznali a obžalované č.2-5 jen výjimečně.

Hlavní líčení bude pokračovat 4. února 2019.

SKOMÍRÁNÍ „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZY“ II

Ačkoli jsem se v první části článku vyjádřil, že převážnou část poznatků z výslechů svědků, uskutečněných ve dnech 26.-28.listopadu  a 3.-5. prosince 2018, považuji za informační balast, nepoužitelný k posouzení viny obžalovaných č.1-5, z nich zejména Shahrama Zadeha (dále jen SAZ) předkládám čtenářům jejich přehled. Defilují zde lidé, kteří v naději na snadný prospěch propůjčili svou právní subjektivitu jako zástěnu, za kterou se podvodným způsobem obohacovali jejich bossové. Některé z výpovědí odhalují úroveň myšlení „bílých koní“ i praktiky jejich bossů. Jsou plné rozporů a některé vzbuzují pochybnosti o pravdivosti.

Ilustrativní je hned  výpověď svědka Z.G., jenž se jako jediný dostavil dne 26.listopadu, zatímco další z předvolaných se omluvil a o dodání třetího policií požádal předseda senátu státního zástupce. Svědek uvedl, že v soudní síni nevidí nikoho, koho by znal.  Nic mu neříkala jména, která mu četl předseda senátu. K věci samé uvedl, že vlastnil společnost s ručením omezeným, která nevyvíjela žádnou činnost. Přihlásil se mu zájemce T. H. ze Zlína, který mu nabídl zapojení do obchodu s pohonnými hmotami. Z podnikání mu měl plynout podíl na zisku. T. H. byl pro něj zcela neznámý člověk, přesto mu poskytl přístup k firemnímu účtu. Brzy s ním ztratil spojení. Krátkou dobu obchod probíhal. Pak ale zjistil, že přišel o přístup na svůj účet a nikdo s ním nekomunikoval. Účet v bance zablokoval ve chvíli, kdy jím již prošlo  asi 20 milionů Kč. Nechal vypracovat daňové přiznání, které podal, ale pro nedostatek finančních prostředků daň nezaplatil. Netuší, kdo vlastně jeho firmě dodával pohonné hmoty, kdo to financoval a kdo zboží kupoval. Po zablokování účtu jej kontaktovali zájemci o převzetí firmy. Převod proběhl na jakéhosi Z. W., jehož pak už nikdy neviděl. Působil na něj dojmem bezdomovce. Měl to být převod s aktivy i pasivy. V průběhu výslechu se přihlásil k vlastnictví dvou dalších firem. Jednu z nich převedl rovněž na Z. W. Třetí firma se měla věnovat optimalizaci telefonních tarifů.  Předseda senátu svědkovi vysvětlil, že je náhoda, že před soudem stojí jako  svědek, neboť je daňovým dlužníkem.

Obž. Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědi tohoto svědka na základě jeho údajů zpochybnil výpovědi spolupracujících obžalovaných Vojtěcha Kudláče a Jiřího Eliáše a zejména upozornil, že nelegální obchody prostřednictvím firmy svědka Z.G. řídil T. H., který stojí mimo okruh podezřelých v tomto řízení. Firmu svědka Z.G. kvalifikoval jako „missing tradera“, nastrčeného T. H.

Případ svědka Z.G. je zajímavý tím, že posloužil jako zástěna pro pravděpodobného pachatele trestné činnosti, kterého policie neidentifikovala a neobvinila, ač mohla. Působí to dojmem, že při vyšetřování postupovala selektivně.

Den 27. listopadu 2018 byl pro soud šťastný: dostavili se všichni tři předvolaní svědci. Svědci M.H. a V.S. byli společníci ve společnosti s ručením omezeným, která původně podnikala ve stavebnictví. Vůdčí úlohu měl M.H., který zná z obžalovaných pouze Michala Šimáka a Romana Kroču, jednatele zlínské společnosti. Povědomé mu bylo jméno obž. Petra Moštěka, kterého považoval za jednatele společnosti, s kterou podepsal smlouvu. Jeho firma se dostala do druhotné platební neschopnosti, proto hledal „záchranný“ rychlý zdroj financí, aby mohl vyplácet zaměstnance. Druhý společník o obchodech s obž. Michalem Šimákem mnoho nevěděl.  Obž. Michal Šimák nabídl svědkovi M.H.zapojení do řetězce obchodování s pohonnými hmotami. S touto komoditou neměl zkušenosti a neví, zda nakupoval a prodával za ceny včetně daní. Zajišťoval administrativní úkony, související s obchodem. Očekával výnos cca 20 tis. Kč /týden. Tyto peníze ale nedostal. Netušil, kdo financoval nákupy pohonných hmot, ani kdo je kupoval. Neměl přehled o finančních tocích na účtě, ač přes něj proteklo nejméně 200 mil.Kč. Nevěděl, proč mu obž. Michal Šimák chce přenechávat část zisku. Nakonec se dostal finančně na dno. Popřel, že by mimo výslechu v rámci přípravného řízení, popř. ještě před ním, podal policii nějaké vysvětlení.

Svědek V.S., společník svědka M.H., sdělil soudu, že o obchodech jejich společnosti s pohonnými hmotami vlastně nic neví. Věnoval se výlučně stavební činnosti. Zastavil dům za úvěr pro firmu, o který přišel. Z obžalovaných znal pouze Vojtěcha Kudláče, ale ne v této souvislosti. Nedoplnil výpověď svědka M.H. o žádné významné poznatky.

Trojici uzavřel svědek P.K., který se hlásil ke známosti s obž. Michalem Šimákem a Vojtěchem Kudláčem. Oba zná řadu let a seznámil je. Měl zájem s nimi podnikat v obchodování s pohonnými hmotami, ale nakonec se nic neuskutečnilo.

Leitmotivem výpovědi svědka D.S. ze dne 28. listopadu 2018, k němuž se opakovaně vracel, bylo sdělení, že jej jako správce spotřební daně oslovilo telefonicky nebo mailem až 200 zájemců o jeho službu z celého území státu, kteří mluvili o velkých objemech obchodů, ale zpravidla z toho nakonec nic nebylo. K osobnímu styku docházelo jen výjimečně. Měl i nabídky na odkoupení jeho společnosti, která měla status oprávněného příjemce pohonných hmot. Nemohl si v té záplavě zapamatovat jména jednotlivců. Přečtená jména obžalovaných mu většinou nic neříkala, s výjimkou Petra Moštěka, Michala Šimáka a Jiřího Turtáka, ale ani ve spojení s nimi se mu nic konkrétního nevybavovalo. Často odpovídal soudci Aleši Novotnému na něco jiného, než na co se ho ptal a otázky si nechával opakovat. O předmětné trestné činnosti nic nevěděl. Na zvukových záznamech zásadně poznával pouze svůj hlas. Mezi osobami, přítomnými v jednacím sále, „poznal“ pouze obhájce poblíž sedícího obžalovaného (bratři, na sebe podobní).   Předseda senátu mu přečetl protokol z přípravného řízení, v kterém uváděl více podrobností a zmiňoval další obžalované. Svědek vysvětlil rozdíly ve výpovědích odstupem času. Celkově byla jeho výpověď mlhavá, téměř bezobsažná.

Svědek M.S. se hlásil  pouze k obž. Josefu Schmidovi a Jiřímu Turtákovi, s nímž se setkal jednou před  mnoha lety. Přijal zprostředkování dohody obž. Joseefa Schmida s Jiřím Turtákem za účelem postoupení pohledávky ve výši více než 8 milionů Kč. Obž. Josef Schmid měl o ni zájem, protože měl možnost ji zinkasovat. Jiří Turták přímá jednání s ním odmítal, proto měl M.S. vytvořit mezi nimi „oslí můstek“. S Jiřím Turtákem se sešel, ale výsledek jednání byl záporný. Mezi Josefem Schmidem a Jiřím Turtákem byl nějaký spor, jehož pozadí svědek neznal. Splněním úkolu by pomohl spíše sobě než komukoli dalšímu. Vše se odehrálo asi před deseti lety. Jeho výpověď ale neodpovídala informacím, které měl k dispozici soud: podle dochovaného návrhu smlouvy měla společnost Jiřího Turtáka převést pohledávku nikoli na Josefa Schmida, ale na svědka. Svědek vysvětlil, že by pohledávku převedl okamžitě dál. Netušil, že jeho rozhovor s Jiřím Turtákem policie nahrávala. Podle zvukového záznamu, který mu soudce Aleš Novotný nechal přehrát, sliboval, že by dokázal zinkasovat až 50% bezúplatně postoupené pohledávky. Naznačil, že bude muset uplácet. Chtěl pro sebe 35% z vymožené částky. Nabízel obž. Jiřímu Turtákovi, že jej pak zbaví firmy a tím odpovědnosti. Svědek nespatřuje rozpor mezi slyšeným a původní výpovědi. Vysvětlil, že s obž. Josefem Schmidem byli přátelé – znali se ze školy a spojoval je zájem o chov psů. Obž. Jiřího Turtáka na základě sdělení obž. Josefa Schmida považoval za jeho „neposlušného bílého koně“.

Hlavní líčení dne 28.listopadu 2018 uzavřel výslech svědka A.N., vyučeného instalatéra, který oznámil, že si nic nepamatuje, žádal o čtení výpovědi z přípravného řízení. Přečtená jména obžalovaných mu nic neříkala. Ale vybavilo se mu předestřené jméno obchodní společnosti, kterou od někoho koupil za účelem obchodování s ovocem a zeleninou z Polska. Jeho záměrem bylo pomoci kamarádovi kamaráda, nikoli jeho osobní prospěch. Vše dělal zdarma. Pamatoval si, že podpisoval nějaké listiny, podrobnosti neznal. Zřídil bankovní účet, ale přístupové údaje dostal „ten pán, který s ním byl“. Založil také datovou schránku, ale nepracoval s ní, opět s ní disponoval „ten pán“. Činnost ve firmě ukončil, ale na okolnosti si nepamatuje. Předseda senátu mu přečetl výpověď z přípravného řízení. Podle  ní původního „kamaráda Martina“ nahradil obž. Jiří Turták, k němuž se přidružil jakýsi Michal. Ten jej pak provázel při převedení společnosti na dalšího majitele. Podle protokolu dostal postupně po částkách  8 tis. Kč. Mezi osobami v soudní síni poznal pouze obž. Jiřího Turtáka. Dobývání informací z tohoto svědka stálo předsedu senátu značnou námahu.

/Pokračování v 3. dílu/

SKOMÍRÁNÍ „VELKÉ DAŇOVÉ KAUZY“ I

Pokračování „velké daňové kauzy“ u Krajského soudu v Brně proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) a spoluobžalovaným ve dnech 26.-28.listopadu 2018 a 4.-6. prosince 2018 působilo dojmem skomírání procesu, který pak ještě zesílilo ztroskotání plánovaného bloku jednání ve dnech 10.-12.prosince 2018. Zrušení jednání dne 10.prosince z důvodu nezajištění svědků oznámil předseda senátu Aleš Novotný již 4. prosince. Ve dnech 11.-12. prosince se měl uskutečnit s napětím  očekávaný plánovaný  výslech klíčového svědka, israelského obchodníka  Yaishe Ronena Nadava, investora, zataženého korunním svědkem Petrem Pfeiferem do obchodů obžalovaných Daniela Rudzana a Elišky Coufalové při jejich rozjezdu. Brzy projevil přání z účasti se stáhnout a nepostradatelný Petr Pfeifer našel jako náhradu Shahrama  Zadeha, který Nadava vyplatil. Svědek  se ale nedostavil a ani o sobě nedal vědět. Jednání 11.prosince 2018 se proto scvrklo na vyřízení formalit a odročení na únor. Kromě toho všeho přišla zpráva o úmrtí jednoho z obžalovaných.

Během zahájených sedmi jednacích dní se někteří předvolaní  svědci nedostavili. Jejich neúčastí vytvořený volný prostor zaplňovalo přehrávání odposlechů. Pokud se svědci dostavili, jejich výslech působil  předsedovi senátu dost potíží. Měli totiž vypovídat o událostech z r. 2012-2013 a v přípravném řízení je policie vyslýchala v r.2014. Dlouhý odstup od předchozích výslechů jejích paměti neprospěl.

Na rozdíl od neústupného úsilí  Aleše Novotného o vydobytí maxima možného z paměti svědků senát ani státní zástupce nekladli otázky. Obžalovaní a jejich obhájci byli jako vyslýchající střídmí.

Lavice obžalovaných byly obsazena jen řídce: zúčastňovali se jen obžalovaní, jichž se výslechy svědků přímo týkaly. I SAZ byl tentokrát vzácným hostem.

Výslechy svědků nám  opět daly nahlédnout do bezútěšného světa „bílých koní“, hledajících cestu k zabezpečení životních potřeb v nesmyslných „obchodech“, na které nakonec doplatili. Dle mého laického názoru má převážná část obsahu svědeckých výpovědí povahu informačního balastu, bezvýznamného pro posouzení viny obžalovaných č.1-5. Nicméně často jde o neuvěřitelné příběhy, plné rozporů vnitřních i mezi sebou navzájem. Oddělil jsem jejich výběr do druhého dílu článku.

Pokud se týká obž. SAZ, poprvé se zúčastnil jednání až 5.prosince 2018. Jako obvykle se dostavil v doprovodu „čestné stráže“ šesti maskovaných těžkooděnců Vězeňské služby, vyzbrojených samopaly. Předvedení SAZ eskortou má podobu neměnně se opakujícího rituálu, který navzdory hrozivému zjevu černě oděných ozbrojenců působí komicky. Na skutečnost, že během pobytu v soudní síni se má hlava nachází ve vzdálenosti max. pěti metrů od ústí hlavně samopalu, jsem si již zvykl. Ale vždy se musím smát, když první ozbrojenec, který vstoupí do soudní síně, se nejdříve přesvědčí, že se za zády senátu nekrčí atentátník, a teprve pak dá souhlas k přivedení pana obžalovaného. Dostalo se ke mně tvrzení, že se jedná o opatření k zajištění osobní bezpečnosti pana obžalovaného SAZ. Nehledě na to vše mu poskytuje výhodu pružného časového přizpůsobení eskorty jeho potřebě přítomnosti v soudní síni, bez nutnosti čekat v eskortní cele soudu na hromadný převoz všech obviněných, které eskorta v daných den přivezla. Luxusní ochrana bezpečnosti pana obžalovaného a poskytování speciální taxislužby přijdou ovšem státu hodně draho.

SAZ v tomto řízení  reagoval aktivně na výslech svědka J.S. (viz II.díl) a po jeho odchodu si vzal slovo k přednesení procesní námitky. Uplatnil ji již dříve také v souběžném řízení u Městského soudu v Brně v rámci stížnosti na podjatost senátu, ale Krajský soud v Brně jako soud stížnostní ji zamítl.  SAZ se odvolává na čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při domovní prohlídce a jeho zadržení policií dne 2. prosince 2016 se policie zmocnila dokumentace obhajoby a orgány se s ní seznámily, čímž byla narušena práva obhajoby. Došlo k porušení zásady utajení komunikace mezi obžalovaným a obhájcem před orgány činnými v trestním řízení. Do trestního spisu Městského soudu v Brně byly založeny záznamy odposlechů jeho komunikace s obhájci. Kromě toho byly zadrženy záznamy velkého objemu e-mailové komunikace s obhájci. Obsah zadržené dokumentace se týkal „velké daňové kauzy“ u Krajského soudu v Brně. Jde o 20 tis. stran dokumentace obhajoby, které má nyní k disposici státní zástupce. Dále si stěžoval na soustavné prohlížení dokumentace obhajoby pracovníky Vězeňské služby při eskortě k soudu. Stejně je vystaven kontrole při návratu od soudu. Námitku předkládá navzdory tvrzení Vězeňské služby, že je nezávislá a k jeho případu má neutrální postoj. Připomněl kárný postih dozorového státního zástupce Michala Galáta, kterého kárný soud potrestal za nezákonné prodloužení koluzního režimu jeho vazby. Stěžoval si na kárný podnět NSZ proti obhájcům a na jeho opakované podání po odmítnutí Českou advokátní komorou. Poslední námitka se týká umístění kamery v soudní síni nad hlavami obhájců. Umožňuje to přečtení všech písemností obhájců. Celkově jde o vady, které nelze napravit. Proto žádá Krajský soud, aby se tímto jednáním orgánů činných v trestním řízení zabýval. Své právo podat zdejšímu soudu tyto námitky opřel o ustanovení čl.34 Úmluvy. Protože považuje předsedu senátu za podjatého, žádá, aby námitku vzal na vědomí senát.

Po jeho vystoupení předseda senátu nařídil krátkou přestávku. Po ní pouze oznámil, že námitku bere na vědomí a pokračoval v řízení. Nedostavil se další svědek, proto mělo následovat  přehrávání odposlechů. Ale znova si vzal slovo obž. SAZ. Protože soud nerozhodl o jeho námitkách, SAZ je  ještě doplnil. Uvedl, že předání materiálů obhajoby státnímu zástupci zasahuje do práv i dalších obžalovaných. Obsahují určitě informace, jež měly zůstat před státním zástupcem utajeny.  Dává mu to možnost, aby s využitím jejich znalosti činil nátlak na obžalované.  Důsledky pro obhajobu jsou závažné. Stěžoval si dále na soustavné ponižování jeho osoby nepřiměřeným tlakem na něj ze strany Vězeňské služby. Vadí mu používání masek, malá vzdálenost mezi příslušníky eskorty a jím. Je si vědom názoru soudů, že Vězeňská služba je nezávislá a nestranná a zná také rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství, že státní zástupci smí číst vše, přesto nemůže tento způsob nakládání s ním a s jeho právem na obhajobu bez odporu přijmout.

K námitkám se obžalovaný SAZ vrátil při hlavním líčení dne 11.prosince 2018, kdy se dožadoval vyjádření k nim. Soudce Aleš Novotný jej ale zastavil sdělením, že proces bude veden podle jeho rozhodnutí a přednesenými námitkami se nebude zabývat, protože se tohoto řízení netýkají. Pan obžalovaný se má se stížnostmi obrátit tam, kde důvody k nim vznikají.

Předseda senátu se k námitkám SAZ postavil obdobně, jako kdysi k žádosti obž. Michala Šimáka, jenž u něj hledal ochranu proti policistům, kteří jej vydíráním nutili ke křivé výpovědi v neprospěch SAZ, jehož vůbec neznal. Aleš Novotný jej tehdy odbyl vyjádřením, že se jeho stížnost projednávané „velké daňové kauzy“ netýká. Je pravda, že příkoří, na které si stěžuje SAZ, se dopustila policie a další orgány v souvislosti s trestním řízením, vedeným u Městského soudu v Brně. Není ale pochyb o tom, že obsahově došlo k zásahům do práva na obhajobu ve „velké daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně, takže námitky jsou na místě.

Obecně vzato, obě kauzy obž. SAZ provázejí zásahy proti jeho právům a právům jeho rodiny, které jsou neobvykle intenzivní, bezohledné  a časté. Během dlouholeté praxe monitorování trestních řízení jsem se s ničím podobným nesetkal. Orgány zacházejí se SAZ hůř než s obžalovanými vrahy.

Svědčí o tom historie jeho vazebního stíhání. Krajský soud v Brně jej rozhodnutím senátu Aleše Novotného propustil počátkem února 2016 z vazby po přijetí rekordní kauce 150 mil. Kč. Ale hned po propuštění, ještě na dvoře věznice, na pokyn státního zástupce Jiřího Kadlece SAZ zadržela policie a došlo k pokusu o uvalení časově neomezené předběžné vazby. Soudce Aleš Novotný věděl o záměru státního zástupce Jiřího Kadlece, takže ve chvíli, kdy přijímal kauci, věděl, že od složitelů přijímá marnou oběť. Složitele kauce i pan obžalovaného vědomě oklamal. Nic ta tom nemění ani skutečnost, že soud nakonec nevyhověl návrhu státního zástupce na uvalení vazby.

SAZ stejně na svobodě dlouho nepobyl. Po domovní prohlídce byl dne 2.prosince 2016 znova zatčen a Městský soud v Brně jej vzal do vazby útěkové, koluzní i předstižné. Následovala pak řada nezákonných a nemravných kroků ze strany dozorového státního zástupce Michala Galáta: stížnost proti uvalení vazby vyřídil až za několik měsíců ( podle  judikatury Nejvyššího soudu ČR jde o nepřístojnost, i když trestní řád nestanoví závaznou procesní lhůtu pro vyřízení), zneužil zdravotní dokumentaci manželky pana obžalovaného k jejímu ostouzení a nezastavil ve lhůtě koluzní režim vazby. Pouze za poslední prohřešek jej potrestal kárný soud mírným trestem zkrácení platu na dobu tří měsíců. Po podání obžaloby drží dále SAZ ve vazbě senát předsedy Michala Kabelíka a v součinnosti se stížnostními senáty ji stále prodlužuje za cenu vymýšlení neexistujících vazebních důvodů a přímých lží. A také zde došlo k zásahům do práv pana obžalovaného průnikem do korespondence s advokáty a do různé dokumentace pro obhajobu a k útoku na soukromí jeho rodiny rozdáním kopií intimních fotografií obhájcům a státnímu zástupci. Soudy ignorují skutečnost, že český občan SAZ nemůže uprchnout z České republiky,  protože všude jinde by mu hrozilo zadržení na základě mezinárodního zatykače teheránské prokuratury. V Íránu by mu asi hrozila smrt za spolupráci  s českými zpravodajskými službami.  Soudy  neuznávají, že kauce, složená u Krajského soudu v Brně, je neformální pojistkou proti útěku i v řízení u Městského soudu v Brně. Nicméně když složitelé vyzvali Krajský soud v Brně, aby jim neúčelně deponované peníze vrátil, soud jim nevyhověl, protože vazební důvody prý nadále trvají ( co kdyby uprchl z vězení ?). Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní toto rozhodnutí schválil. Ústavně zaručené právo občana na svobodné nakládání s majetkem neplatí, když je uplatňují lidé, kteří pomáhají stigmatizovanému obžalovanému SAZ. Městský soud v Brně pokračuje nerušeně v trestním řízení proti SAZ a jeho spoluobžalovaným a drží jej ve vazbě, i když už je dávno  jasné, že jeho provinění spočívá v obstarávání důkazů pro obhajobu (uplatnění zákonného práva) a vytvoření skutkové podstaty řídila policie s pomocí spolupracovníků, kteří SAZ dodali falešná písemná svědectví jakoby v jeho prospěch a obdrženou vysokou odměnu za ně odevzdali policii.

Trvání na držení SAZ ve vazbě je o to ukrutnější, že jej zcela zbytečně odlučuje od ročního syna a mladé manželky.

Do vynesení rozsudku ve „velké daňové kauze“ je ještě hodně daleko, takže spekulace o vině či nevině obž. SAZ by byly předčasné. Nicméně i kdyby nakonec byl uznán vinným v plném rozsahu obžaloby, ani to by neospravedlňovalo soustavné narušování jeho práva na spravedlivý proces a nemravné zásahy do soukromí jeho rodiny. I brutální vrah má právo na spravedlivý proces, na dodržování zákonnosti postupu trestního řízení a na ochranu svého soukromí včetně soukromí rodiny. Brněnské  a jim nadřízené soudy tato práva SAZ upírají. Způsob, jakým s ním nakládají, je dle mého laického názoru ostudou české justice, která se postupně přelévá přes hranice justice na nadřízené orgány a také přes hranice České republiky, neboť jednáním českých soudů se bude zabývat Evropský soud pro lidská práva.  Bude to špatná mezinárodní  reklama pro Českou republiku, která se vydává za právní stát.

SOUDNÍ PINGPONG NEJEN V KAUZE NEČESANÝ

Psáno 14.12.2018 pro Českou justici, vyšlo 17.12.2018

V pátek 14. prosince 2018 uveřejnila Česká justice článek o „soudním pingpongu“, který v kauze Lukáše Nečesaného mezi sebou hrají Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, které spojeným úsilím dosáhly toho, že ve věci musí proběhnout již šesté prvostupňové řízení.

Nejde ale o úplně osamělý příběh. Shodou okolností ve stejný den dospěl u Obvodního soudu pro Prahu 1 k šestému zprošťujícímu rozsudku příběh podnikatelky E.R. a bývalých vysokých úředníků ministerstva zahraničí M.S. a V.M.  Obžalovaná měla ministerstvu zahraničních věcí údajně neoprávněně vyúčtovat 1.400.000 Kč za uspořádání propagačních akcí v hodně vzdáleném zahraničí a dva obžalovaní vysocí úředníci ministerstva měli připustit proplacení jejích faktur, ač k akcím ve skutečnosti nedošlo. Podle generální inspekce ministerstva akce proběhly a proplacení bylo v pořádku. Ministerstvo se nepřipojilo jako poškozená strana s nárokem na náhradu škody. Z hlediska povahy skutkové podstaty a domněle způsobené škody jde o bagatelní kauzu.

Stíhání vyvolal oznámením bývalý pracovník ministerstva, propuštěný pro závažné nedostatky v práci. Obvinění převzali sdělení o zahájení úkonů trestního stíhání v březnu r.2011 a k soudu věc napadla již 21.prosince 2011.  První stání hlavního líčení proběhlo 14.června 2012 před senátem předsedkyně Heleny Králové. Po třech zprošťujících rozsudcích senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové (v němž zasedá „poslední Havlova soudkyně“ Eva Burianová) nařídil změnu senátu a v jednání pokračoval senát Věry Bártové, který vynesl další dva zprošťující rozsudky. Protože jeho předsedkyně odešla do důchodu, šestého projednání se ujala začínající soudkyně Tereza Petrásková. Zahájila je dne 12.října 2018.

Její nástup obžalované zneklidnil: obávali se, že začínající soudkyně nebude chtít jít do sporu s odvolacím soudem, odsoudí je a ponechá na obhajobě, aby je v odvolacím řízení spasila.

Ze strany Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v řízení převážně intervenovali vedoucí státní zástupci. Z počátku to byla Šárka Pokorná, po jejím přechodu na Městské státní zastupitelství v Praze štafetu převzal Jan Lelek. Za jeho působení se již důkazní situace neměnila, přesto se vytrvale znova a znova odvolával a odvolací senát mu vždy znova vyhověl.

Všechny pokusy obhajoby o zastavení pingpongu vyvoláním dohledu nadřízeného orgánu byly neúspěšné. Městský soud se vyjádřil, že do rozhodování senátu v živé věci nelze zasáhnout, nicméně jeho místopředseda aspoň sdělil obhájkyni, že vytkl předsedkyni senátu nedostatečné seznámení se spisem. Městské státní zastupitelství přiznalo intervenujícímu státnímu zástupci právo odvolat se vždy, kdy to je podle jeho názoru nutné.

Došlo také na konzultaci s ministrem spravedlnosti, jež vedla k předvídatelnému závěru, že pomyslný šéf resortu nemá nástroj, jímž by nepřístojnost zastavil. Jediný, kdo by mohl zasáhnout, kdyby chtěl, je prezident republiky, který by s ohledem na extrémní délku řízení mohl využít pravomoc k aboličnímu rozhodnutí. Jeho kancelář ale příslušný návrh spolku Chamurappi z.s. postoupila na Ministerstvo spravedlnosti, jež se promlčelo k nepotřebnosti  vyjádření.

Po každé změně senátu se musí hlavní líčení opakovat od začátku. Se souhlasem stran je možné uskutečnit opakování přečtením protokolů z hlavního líčení. Kdo někdy přečetl nahlas několik set stran, má představu, co se u soudu dělo.

Tereza Petrásková se musela vypořádat s přečtením 3.345 stránek. Předčítala pěkně nahlas, posledních 8 stran jí zůstalo na šesté stání, konané dne 14.prosince 2018. Po skončení předčítání předložila stranám k nahlédnutí listinné  důkazy, jež nebyly provedeny. Vyzvala pak strany k případnému podání návrhů na doplnění dokazování. Žalobce žádné neměl a ojedinělé návrhy obhajoby jako nadbytečné zamítla. Pak vyzvala  strany k přednesení závěrečných návrhů.

Žalobce opět nezklamal: odvolal se na svou poslední závěrečnou řeč, kterou doplnil dlouhým výkladem, prokazujícím vinu obžalovaných. Trval na tom, že obžalovaní úředníci porušili vnitřní předpisy ministerstva a nechovali se  s péčí dobrých hospodářů. Tím prý umožnili obžalované E.R. vylákat z ministerstva 1.400.000 Kč za neprovedené propagační akce.  Obhájci a po nich i obžalovaní naopak napadali vady dokazování a právních závěrů žalobce a dožadovali se zprošťujícího rozsudku. Mimo jiné si stěžovali na „výrobu“ falešných důkazů policií: např. obžalovaná měla mít kreditní kartu ke spořícímu účtu obžalovaného V.M., která neexistuje. Nebo tvrdili, že obžalovaná často navštěvovala ministerstvo, ale ve skutečnosti jí přiřkli návštěvy jiné ženy shodného jména. Obžalovaný V.M. se dožadoval, aby žalobce uvedl, na kterém čísle listu se nachází neexistující zpráva od neexistujícího zahraničního zastupitelství, na kterou se odvolával jako na důkaz, že propagační akce se neuskutečnily. Žalobce mlčel. Obhájce Josef Lžičař zkritizoval chování odvolacího senátu, který benevolentním přístupem k opakovaným odvoláním žalobce zpochybnil právní jistoty obžalovaných.

Po krátké přestávce předsedkyně senátu ve 13:25 začala vyhlašovat rozsudek. Obžalované opět zprostila. Odůvodnění rozhodnutí bylo přímo drsné pro policii. Předeslala sice, že kritiku pronáší nerada, ale nezbývá jí než říci, že nikdy neviděla tak špatně vedený spis z přípravného řízení jako tento. Kuriozitou byla velká obálka, obsahující větší počet listinných materiálů, prokazujících uskutečnění předmětných propagačních akcí. Ty se nepochybně konaly a patřily k nejúspěšnějším akcím českého předsednictví Evropské unie. Policistům také vyčetla nesprávný směr vedení otázek při výsleších, z něhož je patrné, že nepochopili správně, co vlastně vyšetřují. Ptali si např. diplomatů, zde v jejich působišti proběhly nějaké semináře  a dostávali  záporné odpovědi, jež byly sice správné, ale zkoumané propagační akce nesestávaly ze seminářů.

Neušetřila ani  žalobce, kterému vytkla, že vytěžoval tendenčně svědecké výpovědi, z nichž si vybíral jen to, co  škodilo obžalovaným. Přičetla mu také k tíži, že nikdy nepřišel nahlédnout do soudního spisu, ač nebyl přítomen u celého dokazování.

Přibližně po padesáti minutách bylo hotovo a přišla řada na poučení stran řízení a na jejich vyjádření. Žalobce nezmoudřel: vzal si lhůtu na vyjádření, takže se můžeme sázet, zda se odvolá i pošesté.

  

Ze srovnání kauz Krajského soudu v Hradci Králové a Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že vinu na vzniku „pingpongu“ nenese prvotně neúprosný odvolací soud, ale tvrdošíjný žalobce, který se odvolává stále dokola, i když dokazování už nic zásadně nového nepřineslo. Všecko je přece v lidech. V kauze Lukáše Nečesaného bychom snad na zaťatost žalobkyně mohli nahlížet poněkud smířlivěji, protože žije v domnění, že se snaží zabránit beztrestnosti útoku proti životu a zdraví, ale ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 jde o „pouhých“ 1.400.000 Kč, které nikdo nepostrádá a náklady na téměř osmiletý proces jsou patrně vyšší. V obou případech ale dochází k brutálním zásahům do životů obžalovaných. Žalobci si je dovolí bezstarostně, protože mají jistotu, že za neoprávněně podanou obžalobu nebo poškození obžalovaných nesprávně vedeným procesem nebudou voláni k odpovědnosti.

SOUDCI HRAJÍ PINGPONG II

Dne 13.října 2018 jsem na svém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s. vydal článek „Soudci hrají pingpong“, který pak vyšel ještě leckde jinde. Vyprávěl jsem v něm o trestním řízení Obvodního soudu pro Prahu 1, které dne 12.října 2018 vstoupilo do fáze šestého projednání obžaloby v pořadí třetím  senátem. Je v něm obžalovaná podnikatelka, která měla ministerstvu zahraničních věcí údajně neoprávněně vyúčtovat 1.400.000 Kč za uspořádání propagačních akcí v hodně vzdáleném zahraničí a dva obžalovaní vysocí úředníci ministerstva měli připustit proplacení jejích faktur, ač k akcím ve skutečnosti nedošlo. Podle generální inspekce ministerstva akce proběhly a proplacení bylo v pořádku. Trestní stíhání vyvolal bývalý úředník ministerstva, propuštěný kvůli nezvládání úkolů.

V této fázi řízení se předsedkyně senátu musela vypořádat s hlasitým předčítáním 3.345 stran protokolů z předchozích hlavních líčení. Zvládla to během šesti stání. Na poslední, které se konalo dne 14.prosince, jí zůstalo 8 stran. Po dočtení se hlavní líčení pohnulo k šestému rozsudku.

Předsedkyně senátu seznámila strany s výsledkem revize spisu, z něhož vyplynulo, že některé listinné důkazy nebyly v minulosti řádně provedeny. Předložila  je pak stranám k nahlédnutí. Nejzajímavější z nich byla velká obálka, která pod jedním číslem listu skrývala větší počet listinných důkazů, prokazujících uskutečnění domněle neuskutečněných akcí. Poté vyzvala strany k případnému předložení návrhů návrhů na doplnění dokazování. Žalobce žádné požadavky neměl a pár nevýznamných návrhů obhájců zamítla pro nadbytečnost. Došlo pak na závěrečné návrhy.

Žalobce nezklamal. Odvolal se na předcházející závěrečnou řeč, kterou doplnil dlouhým výkladem o porušování vnitřních a zákonných předpisů a neplněním povinností řádného hospodáře obžalovanými úředníky a o podvodném jednání obžalované. Naproti tomu obhájci a po nich i obžalovaní se snažili jeho  vývody vyvrátit. Stěžovali si například na „výrobu“ falešných důkazů policií, k nimž patřilo tvrzení, že obžalovaná měla kreditní kartu k spořícímu účtu jednoho z obžalovaných, ač k těmto  účtům se karty nevystavují. Policisté také tvrdili, že obžalovaná často navštěvovala ministerstvo, ale ve skutečnosti jí přiřkli návštěvy jiné ženy shodného jména. Jeden z obžalovaných se dožadoval, aby žalobce uvedl, na kterém čísle listu se nachází neexistující zpráva od neexistujícího zahraničního zastupitelství, na kterou se odvolával jako na důkaz, že propagační akce se neuskutečnily. Žalobce mlčel. Obhájce Josef Lžičař zkritizoval chování odvolacího senátu, který benevolentním přístupem k opakovaným odvoláním žalobce zpochybnil právní jistoty obžalovaných.

Po krátké přestávce předsedkyně senátu ve 13:25 začala vyhlašovat rozsudek. Obžalované opět zprostila. Odůvodnění rozhodnutí bylo přímo drsné pro policii. Předeslala sice, že kritiku pronáší nerada, ale nezbývá jí než říci, že nikdy neviděla tak špatně vedený spis z přípravného řízení jako tento. Kuriozitou byla velká obálka, obsahující větší počet listinných materiálů, prokazujících uskutečnění předmětných propagačních akcí. Ty se nepochybně konaly a patřily k nejúspěšnějším akcím českého předsednictví Evropské unie. Policistům také vyčetla nesprávný směr vedení otázek při výsleších, z něhož je patrné, že nepochopili správně, co vlastně vyšetřují. Ptali si např. diplomatů, zda v jejich působišti proběhly nějaké semináře  a dostávali  záporné odpovědi, jež byly sice správné, ale zkoumané propagační akce nesestávaly ze seminářů.

Neušetřila ani  žalobce, kterému vytkla, že vytěžoval tendenčně svědecké výpovědi, z nichž si vybíral jen to, co  škodilo obžalovaným. Přičetla mu také k tíži, že nikdy nepřišel nahlédnout do soudního spisu, ač nebyl přítomen u celého dokazování.

Přibližně po padesáti minutách bylo hotovo a přišla řada na poučení stran řízení a na jejich vyjádření. Žalobce nezmoudřel: vzal si lhůtu na vyjádření, takže se můžeme sázet, zda se odvolá i pošesté.

  

Shodou okolností 14. prosince 2018 vyšel na České justici článek o jiném „pingpongu“ – o kauze Nečesaný, která jde rovněž do šestého kola a přetahují se v ní Vrchní soud v Praze s Krajským soudem v Hradci Králové a  Nejvyšším soudem ČR. Ze srovnání obou „ partií pingpongu“ vyplývá, že vinu na vzniku této nepřístojnosti nenese prvotně neúprosný odvolací soud, ale tvrdošíjný žalobce, který se odvolává stále dokola, i když dokazování už nic zásadně nového nepřineslo. Všecko je přece v lidech. V kauze Lukáše Nečesaného bychom snad na zaťatost žalobkyně mohli nahlížet poněkud smířlivěji, protože žije v domnění, že se snaží zabránit beztrestnosti útoku proti životu a zdraví, ale ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 jde o „pouhých“ 1.400.000 Kč, které nikdo nepostrádá a náklady na téměř osmiletý proces jsou patrně vyšší. V obou případech ale dochází k brutálním zásahům do životů obžalovaných. Žalobci si je dovolí bezstarostně, protože mají jistotu, že za neoprávněně podanou obžalobu nebo poškození obžalovaných nesprávně vedeným procesem nebudou voláni k odpovědnosti.

O BABIŠOVĚ STŘETU ZÁJMŮ JINAK

Nebýt pohoršení nad frackovitým nakládáním  Jakuba Železného s Jaroslavem Faltýnkem a Ivanem Bartošem v Událostech, komentářích ČT dne 3. prosince 2018 (neuctivě jim skákal do řeči, kdykoli hrozilo, že řeknou něco, co nechtěl slyšet ), asi bych se po vydání článků "Úder na solár" a  "Úlety opozice" už nikdy nevrátil  k námětu údajného střetu zájmů Andreje Babiše. Tato problematika není mou parketou.  Ostatně po skvělém vystoupení poslankyně prof. Heleny Válkové v programu DVTV dne 4.prosince 2018 k té věci již není mnoho co říci.

Nicméně některé maličkosti zůstávají přece jen stranou zájmu diskutujících. Například často se Andreji Babišovi klade k tíži domněnka, že má stále zájem o prosperitu Agrofertu. Inu, kdyby tomu tak nebylo, bylo by to nepřirozené. Ale je podstatné, že se v hloubi duše může zajímat, ale zájem nemůže ventilovat osobními zásahy do chodu firmy. Majetek sice zůstává jeho, ale nemůže s ním nakládat. A myslím, že na ovlivňování chodu Agrofertu ani nemá čas. Zájem o jeho prospěch jej ale nutně vede k prvořadému zájmu o řádný chod státu jako prostředí pro podnikání: čím lépe fungují státní orgány, tím lépe se daří podnikatelům, působícím v zájmovém prostoru.

Zajímavý je také  poměr podřízenosti českého práva právu unijnímu k nezávislosti státu. I právnicky zdrženlivá poslankyně prof. Helena Válková upozornila na nadřazenost unijního práva nad národním, a jistě měla pravdu.

Nicméně jde o to, jak daleko a v jaké formě se vliv nadřazenosti unijního práva projeví. Nelze pominout demokratický deficit EU a skutečnost, že unijní právo vytvářejí a aplikují úředníci, kteří nemají demokratický mandát, srovnatelný s postavením našich zákonodárců, a přesto si troufají činit kroky, jež zpochybňují naši státní suverenitu. Z toho plyne požadavek, aby bezhlavé přejímání jejich směrnic nenapáchalo v našem domácím právním řádu více škod než užitku.

Ozřejmím tuto úvahu na příkladu stanoviska předsedy Pirátů Ivana Bartoše, vyjádřeného ve zmíněných Událostech, komentářích ČT dne 3. prosince 2018. Pominu při tom skutečnost, že po věcné stránce zřejmě v některých bodech svého vystoupení nevěděl, o čem mluví. To je ale u politiků běžné, takže mu to nepřičítám k tíži a šlo ostatně jen o drobnosti. Pokud jsem správně pochopil jeho myšlení, pak pan předseda Pirátů žije v přesvědčení, že ve chvíli, kdy bruselší úředníci rozhodnou, že nějaký prvek struktury státu je vadný, naše demokraticky ustavené orgány začnou okamžitě konat kroky k naplnění jejich požadavků. V daném případě dokonce opíral své názory o neoficiální dokument unijních právníků, který unikl do novin (podotýkám, že noviny nejsou pramenem práva) a o dopis eurokomisaře Günthera Öttingera, který zatím má povahu příslovečné paní Colombové: v době, kdy se o něm mluvilo, dosud nebyl doručen. Zdá se, že podle představ Ivana Bartoše by bylo na místě, aby se případný rozpor mezi dosavadními opatřeními Andreje Babiše k odstranění jeho možného střetu zájmů  řešil okamžitě, bez ohledu na to, že to možná povede k popření výsledků voleb a k rekonstrukci vlády. Andrej Babiš by se podle těchto představ měl okamžitě úplně zbavit Agrofertu ( jehož prodej by asi šel stejně snadno a rychle jako prodej rohlíku) nebo musí resignovat. Moudrost unijního úředníka je nepochybně silnější než vůle nerozumných českých voličů, kteří nejspíš v trvalé  pomatenosti smyslů trvale podporují Andreje Babiše.

Nutnost rekonstruovat vládu nebo uspořádat mimořádné volby jsou jen malou cenou za podřízení státu vůli unijních úředníků.

Ivanu Bartošovi uniká maličkost: v případě prodeje Agrofertu by Andrej Babiš disponoval takovou spoustou volných prostředků, že by v případě chuti a zájmu mohl zkorumpovat takřka kohokoli a ani Piráti by si před jeho vlivem nebyli jistí (neboť dle nejmenovaného moudrého starce zkorumpovat lze v zásadě každého, je to jen otázka ceny).

Agrofert by podle těchto názorů neměl dostávat dotace z unijních fondů a neoprávněně přijaté možná bude muset vrátit (někteří babišobijci straší lid, že vracet se bude z našich kapes ). V případě dotací na pěstební plochu dotovaných plodin by tak došlo k obrovské a zcela nepřijatelné diskriminaci Agrofertu proti ostatním pěstitelům.

Ivan Bartoš by měl národu vysvětlit, jaký je rozdíl mezi okamžitou poslušností pokynů bruselských úředníků českými demokraticky ustavenými orgány a ponižujícím postavením Československa v Radě vzájemné hospodářské pomoci, čili jeho podřízenosti vůli vedení Komunistické strany Sovětského svazu.

Samozřejmě, jsme smluvně zavázáni k uznání nadřazenosti unijního práva nad národní. To ale neznamená, že dojde k „divokému“ podřizování unijním pokynům. Je-li rozpor mezi naší a unijní  právní úpravou střetu zájmů, bude nutné přizpůsobení národních pravidel, které ovšem musí projít legislativním procesem. Cesta k okamžitému vypuzení Andreje Babiše z politiky tudy nevede.

Obecně zastávám názor, že mezi světy oligarchů a politiků by měla být zeď, ale vůli voličů nelze ignorovat. Volební úspěch ANO je do značné míry osobním úspěchem Andreje Babiše a s touto odchylkou od politologických představ o rovnovážném stavu ve vzájemném postavení politiky a podnikatelských vrstev se budeme muset dočasně smířit. Její odstranění je možné pouze nástroji parlamentní demokracie: až se stanou strany protibabišovské opozice tak přitažlivými pro voliče, že na ně přesunou svou přízeň, Andrej Babiš přestane být předsedou české vlády. Zatím jím je právem a své práci se věnuje s velkým úsilím. Je ho všude plno. Podle jeho odpůrců dělá v zahraničí ostudu České republice, ale evropští státníci se k němu chovají vstřícně. Pokusy o jeho skandalizaci na půdě Evropského parlamentu možná prospívají „viditelnosti“ některých europoslanců a k větší slávě Transparency International, ale zájmům státu nesvědčí.  

STRÁŽNÍ ANDĚLÉ OPUSTILI „SOUDKYNI OLO“

Od června r. 2018 jsem se opakovaně věnoval zvláštnostem výkonu soudcovské funkce Ivetou Šperlichovou, soudkyní zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, kdysi aktivní členkou KSČ. Z počátku jsem její totožnost skrýval za označením „soudkyně OLO“ a odkryl jsem ji poprvé  až 24. června 2018, když její jednání vyhodnotil v její neprospěch Ústavní soud ústavním nálezem. Do této doby jsem také skrýval antagonistické sourozenecké dvojice obžalovaných za označení „Slušňáci“ a „Rošťáci“.

Můj zájem vyvolala nejdříve její nepřiměřená reakce na odchod matky obžalovaného ze soudní síně, ale hlavně pak zvukový záznam jejího monologu při poradě senátu, v němž se vyjadřovala hanlivě o obviněných a jejich obhájcích a chválila si, jak dobře se soudilo v předlistopadovém režimu. Záznam někdo vynesl a zveřejnil jej prostřednictvím internetových stránek novináře Luboše Xavera Veselého.

Ohlas  na zveřejnění jejích úvah byl poměrně živý: padly návrhy na kárné řízení a na vyloučení z procesu pro podjatost. Ochránila ji stavovská solidarita: žádný z oslovených kárných žalobců ji neposlal před kárný senát  a soudy, které rozhodovaly o námitkách podjatosti, ji za podjatou neuznaly. V našem případě se ale obžalovaní nevzdali a obrátili se k Ústavnímu soudu, který „soudkyni OLO“ uznal za podjatou.

Podle trestního řádu rozhodnutí, učiněná podjatým soudcem, jsou neplatná. Z ústavního nálezu proto musel Vrchní soud v Olomouci vyvodit důsledky: dne 29. listopadu 2018 v neveřejném zasedání zrušil tři usnesení, jimiž byla uznána za nepodjatou, a hlavně také rozsudek nad „Slušňáky“ (když „Rošťáky“ vyloučila do samostatného řízení, takže pro ně zůstalo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bez účinku). Současně věc vrátil Krajskému soudu v Brně s tím, že nařídil změnu senátu pro obnovené řízení. Jinými slovy: případ jí odebral.  

Odsouzení z této kauzy (vedle „Rošťáků“ a „Slušňáků“ v tom kuse hraje i jakýsi „kompars“) se radují. Je to pochopitelné a musíme jim to přát, zvláště též proto, že úspěchů v řízení o podjatosti  je jako šafránu, protože pro mnohé soudce je „podjatost“ sprosté slovo a rozhodují-li o návrzích na vyloučení pro podjatost, většinou napadené zaštítí : soudci  jsou přece moudří a spravedliví, naprosto nestraní, takže ani podjatí být nemohou.

Z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci mají možná radost i oslovení kární žalobci, kteří „soudkyni OLO“ zaštítili, neboť případ budou velebit jako důkaz zbytečnosti kárného řízení, když přece pochybení soudu lze napravit řádnými opravnými prostředky.

Domnívám se ale, že právě uplatnění takového názoru snižuje hodnotu dosaženého úspěchu. Obžalovaným se dostalo práva až použitím nejvyššího národního opravného prostředku, byť jim je mohla poskytnout přímo „soudkyně OLO“: byla přece 1. rozhodujícím stupněm a nic jí nebránilo, aby sebekriticky uznala neúnosnost svého chování a z řízení se vyloučila. Zejména zásadní slabinou vzniklé situace je náprava nevhodného chování v jednom izolovaném procesu. Při tom je patrné, že nepřátelské, znevažující nazírání na obžalované a jejich obhájce je zřejmě systémovou součástí jejího myšlení a tak či onak ovlivňuje její chování ve všech kauzách, které soudí. A pokud ji nikdo nezastaví, bude obžalovaným podjatým chováním škodit až do odchodu do důchodu.

Vrchní soud v Olomouci zasáhl pouze hlavní větev řízení. Nedotkl se dvou samostatných řízení proti „Rošťákům“, přestože o vyloučení těchto obžalovaných paní soudkyně  rozhodovala v době, kdy se dopouštěla jednání, jež vedlo k uplatnění námitky podjatosti proti ní. Rozhodovala tedy jako podjatá a její rozhodnutí by taktéž neměla platit. Není to bez významu: zatímco „Slušňákům“ vyměřila citelné nepodmíněné tresty, recidivista Roman Šulyok vyvázl bez trestu, neboť jeho trestní stíhání v samostatném řízení zastavila pro neúčelnost.

Konečnou výhodou pro obžalované bude vyloučení „soudkyně OLO“ pouze v případě, že nový senát posoudí jejich věc pro ně příznivěji. To je zatím ale pouze možnost, nikoli jistota. Přínosem širšího významu by byla změna přístupu kárných žalobců k jiným jejím pokleskům, kterých se výše popsaný spor o podjatost netýká.

VĚZEŇSKÝ ADVENT

Advent je čas sváteční, čas radostného očekávání. Pro české vězně spíše časem stesku po domově. Ani ti, kterým zbývá do vypršení trestu jen pár dní nebo týdnů, nejsou výjimkou. Lépe jsou na tom jejich „kolegové“ v Německu a Rakousku, kteří se mohou kojit nadějí, že se na ně usměje štěstí v podobě „Weinachtsgnade“ (vánoční milosti), udělované ministrem spravedlnosti těm, kteří „to mají za pár“ a vysloužili si vstřícnost vedení věznice.

V jiných případech je advent  časem čekání na osudová  soudní rozhodnutí. Letos jsou mezi čekajícími dvě ženy, jejichž osudy jsem se opakovaně zabýval. Je to bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“)Alena Vitásková, která se po pěti letech týrání trestním stíháním sice dočkala pravomocného zprošťujícího rozsudku, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman jej napadl dovoláním v její neprospěch: dožaduje se revize zprošťujícího rozsudku a uložení aspoň podmíněného trestu. Vzhledem k tomu, že ji jihlavský okresní soud nepravomocně odsoudil k podmíněnému trestu, Zemanova zlomyslnost by ji mohla „přivést do tepláků“.

Ale Alena Vitásková aspoň čeká na svůj osud na svobodě, zatímco její bývalá podřízená a dlouholetá spolupracovnice Michaela Schneidrová čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jejím dovolání v tísnivém prostředí „domu smutku“ ve Světlé n.S. na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“.

Obě dámy se „svezly“ s dalšími osmi  obžalovanými v trestním řízení, vyvolaném kvůli vydání licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r. 2010. Tažení proti celé skupině obviněných stálo na křivém obvinění, že elektrárny nebyly dokončeny „ani zčásti“ a vydáním licencí získaly nárok na výkupní cenu 12.150 Kč/GWhod. Ve skutečnosti elektrárnám, vybudovaným nákladem 1,3 mlrd Kč s použitím miliardového úvěru, chyběly do úplnosti v den vydání licencí jen drobné nedodělky v hodnotě cca 60 tis. Kč a právní nárok na vysokou výkupní cenu nezískaly. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací slova „ani zčásti“ z výrokové věty rozsudku vypustil.

Krajský soud v Brně senátem předsedy Aleše Novotného nadělil oběma dámám stejně: 8,5 roku odnětí svobody. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací senátem předsedy Ivo Lajdy Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, ale Michaele Schneidrové pouze trest snížil na „pouhých“ sedm let, „vylepšených“ peněžitým trestem.

Michaela Schneidrová se měla provinit tím, že jako ředitelka licenčního odboru ERÚ zastavila řízení o povolení obnovy licenčního řízení, které hypoteticky mohlo vést k odnětí „silvestrovských“ licencí. Alena Vitásková pak tím, že jí ve „zločinném“ jednání nezabránila.

Kdyby nebyla obviněna Michaela Schneidrová, nevznikla by záminka k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové.

Michaela Schneidrová má smůlu: je klíčovou pozicí ve štvanici na Alenu Vitáskovou.

Krajský soud v Brně v tomto případě předvedl, jak si představuje spravedlnost. Před Michaelou Schneidrovou se stejného „zločinu“ dopustil její předchůdce ve funkci Jaroslav Vítek. Od soudu odešel s podmíněným trestem tří let odnětí svobody.

Mezi skutky obou „zločinců“ jsou podstatné rozdíly. Michaela Schneidrová zaštítila elektrárny, které byly prakticky dokončené. V případě Jaroslava Vítka naproti tomu šlo o elektrárny, které v době vydání licencí byly ve fázi zrodu. Rozdíly byly i ve vlastnících elektráren: v případě Jaroslava Vítka patřily společnosti ČEZ, zatímco Michaela Schneidrová pomohla soukromému vlastníkovi – Z Group Steel Holdingu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a jeho rodiny. Je to pozoruhodný projev smyslu pro přiměřenost trestů: čím horší skutek, tím mírnější trest.

Jaroslav Vítek se s mírným trestem nespokojil: podal odvolání, jemuž Vrchní soud v Olomouci nevyhověl. Oslovil pak Nejvyšší soud ČR dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl již 29.srpna 2018: zrušil rozhodnutí nižších soudů a vrátil věc na Krajský soud v Brně s právním výkladem, jenž sotva dovolí rozhodnout nově jinak než zproštěním. Jeho právní úvahy jsou velmi přesně použitelné pro přehodnocení rozsudků nad Michaelou Schneidrovou.

Dovolání podala z vězení také Michaela Schneidrová. V něm současně požádala Nejvyšší soud, aby předběžným opatřením přerušil výkon jejího trestu až do meritorního rozhodnutí.

Když vyšlo na světlo světa rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci Jaroslava Vítka, předpokládali jsme, že během několika dnů soud přeruší Michaele Schneidrové výkon trestu, protože má-li splnit podmínku předvídatelnosti soudních rozhodnutí, sotva může výhledově rozhodnout v její věci  odlišně od případu Jaroslava Vítka.

Nestalo se ale vůbec nic. A mám obavy, že Nejvyšší soud ČR předvede pokřivenou představu o tom, jak má vypadat předvídatelnost, nestrannost a spravedlnost jeho rozhodnutí: dovolání nevyhoví a předseda senátu si umyje ruce a s pocitem dobře vykonaného díla odejde do důchodu. Vyhověním jejímu dovolání by se totiž znemožnilo vyhovění dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v neprospěch Aleny Vitáskové, neboť jeho nesmyslnost by se nedala zakrýt žádnými formálně právními floskulemi. A „dáma, která se nikdy nevzdá“, musí přece být konečně pokořena a potrestána: v prvé řadě za to, že po dobu šesti let nedovolila zvyšování cen elektřiny, čímž přiškrtila penězovody, na nichž jsou svými benefity navázáni bossové energetické mafie, za druhé proto, že bez ohledu na své nejisté postavení čekatelky na rozhodnutí o dovolání vyzývá k odvolání Pavla Zemana z funkce nejvyššího státního zástupce.

Případnou rozdílnost přístupů Nejvyššího soudu ČR ke kauzám Jaroslava Vítka a Michaely Schneidrové by pravděpodobně napravil Ústavní soud, ale do té doby by uteklo hodně času a oběma pronásledovaným by mezitím vznikla nenapravitelná škoda.

Někomu se může zdát, že „maluji čerta na zeď“ předčasně.  Obavy ale vyvolává sama skutečnost, že Nejvyšší soud ČR se sám, bez upozornění z vnějšku, nepozastavil nad rozdílností závažnosti „zločinů“ a trestů obou odsouzených a nesjednotil bez průtahů právní názor na oba případy. Od konce srpna na to měl přebytek času a lidská svoboda je nad zlato. Ukáže-li se nakonec, že za trváním na věznění Michaely Schneidrové není nic než stav řízení soudu, v němž neví pravice, co dělá levice, bude to příjemné zjištění.