TRAMPOTY SOUDKYNĚ OLO

Pojem „soudkyně OLO“ nemusí být pro mé čtenáře neznámý, protože jsem se již dříve věnoval jí a obžalovaným  „Rošťákům“ a „Slušňákům“ v článcích  „Lidský odpad čeká na rozsudek“ a „Spravedlnost podle soudkyně OLO“. Dnes, tedy dne 29.srpna 2018, je již mohu označit plnými jmény, protože jejich příběhu se již od  časného rána věnovala Česká televize a následně vyhlásil Ústavní soud nález, jímž rozhodl o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jenž rozhodl, že ve věci stěžovatelů paní soudkyně není podjatá a hlasový záznam jejího pohoršlivého monologu, který použili jako důkaz podjatosti, nelze připustit, protože byl pořízen nelegálně. Jedná se tedy o soudkyni zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Ivetu Šperlichovou, známou sklonem ukládat vysoké tresty, bývalou členku KSČ. „Rošťáci“ jsou bratři Roman a Jan Šulyokovi, „Slušňáci“ bratři Ladislav a Jan Lebánkovi. Lebánkovi jsou podnikatelé s dlouhodobou tradicí, jejichž firmy za celou dobu podnikání odvedly státu na daních přibližně 90 milionů Kč. Způsob obživy bratrů Šulyokových není úplně jasný a má temná místa. Jisté je, že Roman Šulyok si až dosud „naspořil“ tresty ve výši celkem 22 let odnětí svobody, z toho osm a půl roku za brutální vydírání bratrů Lebánkových. Posledně zmíněné odsouzení má významný vliv na jeho vztah k nim a promítá se do jeho svědectví. Při cca čtyřhodinovém výslechu, jemuž jsem byl přítomen, dal jasně najevo, co si o nich myslí.

I když byli původně všichni čtyři obžalováni společně, dnes již Šulyokovi nejsou stranami řízení. Soudkyně Šperlichová je vyloučila do samostatného řízení.  Trestní stíhání  staršího z nich pak zastavila pro neúčelnost a následně jej  použíla jako korunního svědka proti bratrům Lebánkovým. Řízení proti nim a dalším spoluobžalovaným je ve fázi nepravomocného odsouzení a čekání na písemné vyhotovení rozsudku. Samostatné řízení proti Janu Šulyokovi je v počátcích.

Paní soudkyni jsem poprvé viděl při veřejném zasedání k žádosti našeho chráněnce o povolení obnovy procesu. Jeho matka nevydržela napětí a vydala se k odchodu ze soudní síně, což doprovodila nelichotivým výrokem o české justici (žádným hulákáním, prosím). Paní předsedkyně jí okamžitě uložila pokutu 3 tis.Kč a přikázala justiční stráži, aby ji vyvedla z budovy (měla právo nechat ji  vyvést ze soudní síně, odkud stejně odcházela). Rozhodnutí o pokutě ale vzala rychle zpět.

Ústavní nález podle mého laického názoru nejspíš ovlivní odvolací řízení u Vrchního soudu v Olomouci. I kdyby rozsudek neměl jiné vady, jako rozhodnutí senátu podjaté předsedkyně bude patrně  zrušen a vrácen na 1.stupeň, možná  k jinému senátu.

Souběžně s řízením o vyloučení paní soudkyně pro podjatost, dovedeným až k Ústavnímu soudu, probíhají pokusy o vyvolání kárného řízení s ní. Obě akce jsou nezávislé na sobě, jejich původci se v době podání návrhů neznali a pro své jednání měli rozdílné důvody. Spojovacím článkem je zvukový záznam monologu paní soudkyně na poradě senátu, v němž se vyjadřuje o matce obžalovaného, jež neunesla napětí ze sledování soudního jednání ( viz výše), jako o mladé krávě (ve skutečnosti jde o váženou podnikatelku, elegantní dámu, která je poněkud starší než paní soudkyně), obžalovaní jsou pro ni lidský odpad, pro advokáty má výrazy jako „blbeček“, „kripl“, „pinďula“ a navíc si chválila, jak krásně se soudilo za totalitního režimu. Projev zpestřila vulgárními výrazy, které mě vzhledem k jejímu vystupování v soudní síni nepříjemně překvapují: dáma by neměla být za žádných okolností sprostá. Podle znaleckého posudku hlas na záznamu patří skutečně jí. Zvukový záznam se dostal do veřejného prostoru. Oslovený kárný žalobce se zachoval způsobem, jenž je příznačný pro chování kárných žalobců při projednávání kárných návrhů z prostředí  občanské společnosti: uznal sice, že vyjadřování paní soudkyně bylo zcela nevhodné a mohlo by být důvodem k podání kárné žaloby, ale vzhledem k nelegálnímu původu záznamu žalobu nepodá, protože kárný soud by asi tento důkaz odmítl. Na námitku předkladatele, že mu jako žalobci nepřísluší předjímat, jak bude soud hodnotit důkazy, neodpověděl. Čas běžel dál a přibyly další námitky proti jednání paní soudkyně. Tak v případě Romana Šulyoka navodila podmínky pro jeho vyloučení tím, že nezajistila jeho eskortování z výkonu trestu. Jeho neúčast při hlavním líčení pak použila jako důvod pro vyloučení jeho věci. Při jednom hlavním líčení pak zapomněla na tři předvolané svědky, z nichž dva přijeli až z Dunajské Stredy. Nechala je čekat nejméně dvě hodiny v předsálí a když po skončení hlavního líčení vstoupili do soudní síně, v nepřítomnosti přísedících a stran řízení jim nechala vyplatit svědečné a „zrušila“ je. Připravila tím přísedící a strany řízení o možnost svědky vyslýchat. Jeden ze svědků si na ni stěžoval předsedovi Krajského soudu v Brně Milanu Bořkovi. Kárný žalobce na rozšíření kárného návrhu o výše uvedené poklesky nereagoval: jednou rozhodl a tím to končí. Věc má nyní v rukou vyšší kárný žalobce, který není vázán rozhodnutím žalobce nižšího stupně. Jeho rozhodnutí si  netroufám předvídat. Jsem na ně zvědav, poněvadž bude měřítkem síly soudcovké lobby, která se jistě bude snažit paní soudkyni před kárným řízením zachránit.

V každém případě postavení paní soudkyně bylo ústavním nálezem znejistěno a další vývoj jejího osudu bude zajímavý.

Jako laik soudím, že soudce, který se vyjadřuje způsobem obdobným zmíněnému monologu, je apriorně podjatý vůči obžalovaným a obhájcům a neměl by proto soudit, neboť není způsobilý soudit spravedlivě. A kární žalobci, kteří poskytují ochranu nositelům takových projevů, by měli být voláni ke kárné odpovědnosti.