CO NÁM ZANECHALY TANKY V JUSTICI

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 je tak strašná událost, že nestačí pronést pár slavnostních projevů ve výroční den, a pak už ji vytěsnit z myslí. Naopak vědomí o ní by mělo být trvalým mementem, k němuž bychom se měli stále vracet.

Byla to větší podlost než nacistická okupace, protože přišla ze strany spojenců.   Vzpomínajíce na ni mluvíme o popření naší suverenity, národním ponížení, ztrátách na životě, uzavření cesty k reformám. Stranou pozornosti zůstává skutečnost, že výsledkem intervence bylo nastolení vlastizrádné kolaborantské vlády, čistky v KSČ i v různých společenských organizacích, vyhazování lidí z práce, někdy i nucené přestěhování.

Kdo se chtěl udržet na nomenklaturním místě, musel v sobě potlačit odpor k označení „kolaborant“, uznat opodstatněnost národní potupy vojenským zásahem a prokázat loajalitu ke kolaborantskému režimu, a to bez ohledu na to, co si myslel v hloubi duše. Stejně se museli chovat všichni, kdo se nestyděli tlačit se na čistkami uvolněná místa. Také všichni, kdo dospívali během okupace a vstupovali do škol nebo do svého prvního zaměstnání. Nastoupila obecná devastace mravních hodnot, která dosud trvá.

Specificky zhoubné byly následky nastolení kolaborantského režimu v soudnictví a na prokuratuře: právnicky vzdělaní lidé, kteří museli vědět, že se režimní orgány dopouštějí nezákonností, se přesto propůjčili k potlačování práv svých spoluobčanů vždy, když „strana a vláda“ zavelela.

Invazní vojska odjela, ale zůstaly zde okupační posádky, které byly pro běžné občany téměř neviditelné, neboť řadoví vojáci se s občany podmaněné země nesměli stýkat. Když nakonec okupační jednotky odtáhly, neodvezly s sebou pohrobky normalizace, kteří infiltrovali nové mocenské orgány.

Smírné předání vlády z rukou kolaborantské moci novým polistopadový vládcům způsobilo, že nedošlo k odplatě za posrpnové čistky a násilnosti a převážná část soudců a prokurátorů zůstala na svých místech, nebo se jen trochu posunula. Postavení si uhájili i bývalí vojenští soudci a prokurátoři. Pouze bývalí soudci a prokurátoři, kteří si zadali s StB, museli odejít. Našli se slušní lidé, kteří s pokorou vzali na vědomí změnu politických poměrů a s vědomím nepatřičnosti jejich setrvání v mocenských orgánech odešli dobrovolně ze státní služby. Zaslouží si za to úctu. Naproti tomu nositelé hroších kůží se bezohledně drali o své místo na slunci.  Někteří dodnes zastávají vysoké funkce s obrovskou mocí. Nejviditelnějšími představiteli někdejších vykonavatelů „moci dělnické třídy“ jsou bývalí vojenští prokurátoři Jaroslav Fenyk, dnes místopředseda Ústavního soudu, a Igor Stříž, 1.náměstek nejvyššího státního zástupce.   Že jejich myšlení může nést stopy předlistopadové indoktrinace a neblaze ovlivňovat jejich činnost, připustil i Ústavní soud v ústavním nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 517/10. Přesto není naděje, že by přišli o moc dříve a jinak než přirozenou biologickou cestou, protože jsou pouze jednou z více ošklivých skvrn   resortu spravedlnosti, který politické pseudoelity nijak zvlášť nezajímá a o jeho očistu proto neusilují. Cinkání klíči na náměstích v listopadu r. 1989 se z pohledu poměrů v resortu spravedlnosti jeví jako naivní počínání. Tanky odjely, ale pach jejich výfuků zde dosud zcela nevyvanul.