HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU IV

Dne 21.září 2017 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně  dokazování ve věci hororového příběhu o únosu a vydírání podnikatele Pavla Buráně. Na úvod předstoupili před senát  předsedy Radomíra Koudely dva policisté, kteří na začátku vyšetřování pátrali po svědcích únosu, a po nich vyšetřovatel případu.

Na vyjádření vyšetřovatele byla zajímavá zmínka o snaze obžalovaných dostat se k informacím ze spisu prostřednictvím bývalého policisty. Oslovený je zřejmě „napráskal“. Jejich rozhodnutí oslovit jej, je pochopitelné, neboť občan, jemuž policie řádně nevysvětlila, co proti němu má, se přirozeně snaží zjistit, odkud vítr fouká. Jejich pokus ovšem k ničemu nevedl. A k trestnému porušení zákona zjevně nedošlo.

Výpovědi třech výše uvedených mužů zákona zajímavostí zastínil výslech policisty P.N., kterého vylíčil při jednání dne 18.zaří 2017 svědek J. K. jako zkorumpovaného jedince s blízkým vztahem k poškozenému Pavlu Buráňovi, zaměstnavateli jeho manželky. Podle svědka měl být poradcem pana poškozeného v této kauze. Policista připustil, že se se svědkem zná a s jeho pomocí se seznámil s panem poškozeným, když hledal zaměstnání pro manželku po návratu z mateřské dovolené. Tvrdil, že jinak s Pavlem Buráněm neměl nic společného a rozhodně od něj nebral peníze, ani se nepodílel na plánování a organizaci trestního řízení. Ale dokreslil obraz svědka J. K., jehož podnikatelské aktivity nevoní čistotou, má „špinavý“ trestní rejstřík a také byl několik let úředně evidovaným  a občas i odměňovaným informátorem policie. Zdá se, že tento policista se nevyhýbá rizikovým známostem.

Zajímavou drobností je poznatek, že pan poškozený a dva z vyslýchaných policistů bydlí blízko sebe.

Prohlášením obž. Michala Janečka a výslechem jeho partnerky bylo patrně uzavřeno prověřování alibi údajných únosců. Mladá žena při svém vystoupení zřejmě znova prožila děs z nenadálé domovní prohlídky.  Navzdory přímo hladivému uklidňování předsedou senátu nedokázala potlačit rozechvění. Nicméně mužovo alibi potvrdila bez rozpaků. Pan obžalovaný pak doložil svou přítomnost v místě bydliště v kritický den pomocí listin, potvrzených nezúčastněnými subjekty, a odkazem na své internetové stránky s datovanými informacemi. Domnívám se, že po této dvojici výpovědí  má soud dost podkladů pro vytvoření předběžného názoru, zda mu policie skutečně dodala pravé únosce.

Až dojde řada na přečtení protokolu o výslechu svědkyně M.M. ze skupiny svědků, kteří měli vidět auto pana poškozeného a únosců, stojící na silnici mezi  Drslavicemi a Prakšicemi, uzavře se i tato skupina výpovědí a obraz události se ještě dále zjasní.

Zajímavý byl výslech svědkyně B.K.,  dcery paní obžalované, vzděláním  právničky. Do děje se zapletla náhodnou přítomností v domě obžalovaných v kritický den. Zvědavost vyvolala zejména skutečností, že z „oslavy“ podpisu listin pořídila bez vědomí oslavujících zvukový záznam. Zúčastnila se odvozu opilého poškozeného domů. Byla první, komu se její matka svěřila s obtěžováním z jeho strany a vozila ji pak po okolí, aby měla čas uklidnit se před návratem domů. Doprovázela ji pak také při pokusu o setkání s panem poškozeným za účelem „vyříkání“ jeho chování k ní a doručila mu listiny, které podepsal.

Otázky, na které odpovídala, se týkaly celkové situace v domě (zda byl přítomen někdo cizí, zda byla v domě babička), a podrobností z dění, jehož se zúčastnila. Na některé nedokázala odpovědět a je sporné, zda odpovědi mohla znát či zda si musela poptávané skutečnosti zapamatovat. Například neuspokojila zájem o popis podrobností aktu podpisu směnky panem poškozeným.  Předseda senátu chtěl vědět, zda při odvozu matky od bydliště pana poškozeného projela na Slovensko a kde se otáčela zpět k domovu, čímž si ověřoval reálnost podezření, že noční projížďka žen nesloužila k uklidnění paní obžalované, ale k setkání s únosci. Zmocněnce zase bůhvíproč  zajímalo, zda se ženy mohly dostat do Moravského Písku. Pobavilo mě, když ji předseda senátu zkoušel, zda ví z výuky  kriminalistiky, že osoba, která byla vystavena pokusu o znásilnění, se má vyhnout jakémukoli pozdějšímu styku s násilníkem: jejího osobního jednání se otázka netýkala a za matku neodpovídá.

Nepřesvědčivá byla její výpověď o pokusu neznámého vozidla, které mělo vyjet ze vrat u domu Pavla Buráně, o vytlačení ze silnice auta, řízeného jejím bratrem,.

Nejvíce ji otázkami trápil zmocněnec poškozeného, který nezapřel rutinu bývalého vojenského prokurátora, dlouholetého spolupracovníka StB. Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi napomínal předseda senátu, když jsem  se jako zmocněnec poškozeného snažil kompenzovat nečinnost nudící se žalobkyně: prokazování viny je přece výsadou státu, zmocněnec poškozených se stará o uspokojení jejich nároků v adhesním řízení. Ve zlínském případě ale  není  důvod se obávat, že by žalobci něco uteklo: chová se sice  korektně, ale sleduje pozorně výpovědi a neuniknou mu žádné rozpory nebo mezery v nich.

Soudím, že svědkyně B.K. obžalovaným neuškodila, což se ani nedalo očekávat.

Nakonec předseda senátu přečetl výpověď paní obžalované z přípravného řízení. V popisu průběhu návštěvy Pavla Buráně dne 7.října 2014 v domě obžalovaných  se obsahově překrývala s výpovědí pana obžalovaného, jejího manžela. Navíc přidala vyprávění o věcech, jež jsou z hlediska obhajoby celkem bezvýznamné, jako vylíčení nemilého zážitku s panem poškozeným na konci jeho odvozu domů.

Hlavní líčení bude pokračovat  dne 5. října 2017.

   

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) ZE 17.9.2017

Plnou hodinu z Otázek Vymývače mozků (pardon, z Otázek Václava Moravce) ze dne 17. září 2017 se moderátor a jeho hosté věnovali vybraným událostem z poslední doby, týkajících se resortů spravedlnosti a vnitra. V pořadu vystoupily vlivné osobnosti: předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a policejní prezident Tomáš Tuhý. Chyběli nepozvaní: ministr spravedlnosti Robert Pelikán a prezident republiky Miloš Zeman, kteří pak byli v pořadu častým terčem kritiky, proti které se nemohli bránit. I tak díky složení účastníků debaty byl pořad myšlenkově mimořádně hutný.

Václav Moravec pojal obsah debaty velmi široce, ale nakonec se na některá vyhlášená témata téměř nedostalo.  Například o vyhodnocení následků reorganizace republikových útvarů kriminální policie se sice  moderátor pokusil otázkou policejnímu prezidentovi, ale ten jej odbyl vyjádřením, že  její zpochybňování „je jedním z politických ataků“ a dále se již o věci nehovořilo.

Veledůležitě a pohoršeně se tvářící moderátor otevřel debatu prudkým útokem na prezidenta republiky Miloše Zemana, který měl tu drzost, že si na Hrad pozval ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Andreje Babiše, a po nich ještě přijme Milana Chovance, aby si na základě jejich informací mohl vytvořit ucelený obraz o kauze „Čapí hnízdo“. Zkritizoval hlavu státu za to, že se neřídí vlastním výrokem, že politici by neměli být soudci. Doslova ho nařkl, že „se pasuje do role soudce“. Hodnotím to jako drobný příspěvek ČT k tažení proti znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem ČR, tedy svým způsobem pozoruhodný úkaz.

Václav Moravec si neuvědomil nebo nechce vědět, že trestní  stíhání Andreje Babiše není jen tak obyčejná trestní kauza, ale politická událost prvořadého významu, která může ovlivnit volební výsledky, ať tak či onak. Prezident republiky by nedostál svému poslání, kdyby se o ni nezajímal a kdyby případně nevyužil neformálního vlivu, aby oslabil ničivost jejího účinku. Přehlédnutí této významné okolnosti usvědčuje moderátora z diletantství nebo z podjatosti, což u něj není nic nového.

Naproti tomu je oprávněná jeho kritika Miloše Zemana za prohlášení kauzy Čapí hnízdo za policejní provokaci i za vyjádření naděje, že za akcí není ministr vnitra Milan Chovanec. Lze se ztotožnit s mírným hodnocením Pavla Zemana, že prezidentův výrok byl nešťastný a dodám, že se to vztahuje i na obdobné tvrzení ministra Roberta Pelikána. Na druhé straně dojmům oběma hříšníků se nedivím, protože kauza Čapí hnízdo je další zastávka na křížové  cestě zneužití orgánů vynucování práva k politickým účelům, které se v polistopadovém vývoji státu čas od času opakuje a snižuje naši politickou kulturu na „jihoamerickou“úroveň.

V daném případě ale s prezidentem a ministrem spravedlnosti nesouhlasím. Uhranula je blízkost voleb, ale neuvědomili si, že pro policii je právě proto dané načasování vystoupení nevýhodné: v krátkém čase do voleb s vyšetřováním nijak podstatně nepokročí, pouze odhalí před obhajobou karty a kvůli obnovení poslanecké imunity Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka bude muset aktivity vůči nim (nikoli vůči spoluobviněným) aspoň dočasně zastavit. Co  bude po volbách, neví v této chvíli nikdo, takže ani nelze odhadnout, zda po nich policie znova požádá o jejich vydání.

Pro to vše jsem přesvědčen, že trestní stíhání sice bylo vyvoláno účelově s cílem poškodit hnutí ANO 2011 a/nebo Andreje Babiše osobně, ale policie je v tom tentokrát nevinně: do hry ji  zatáhl oznamovatel, který na sklonku r.2015 podal trestní oznámení. Kola mašinerie trestního řízení se po tomto impulzu roztočila a dále jela samospádem. Nebylo možné předem odhadnout a naplánovat, kdy řízení dospěje k bodu, předpokládanému §160 trestního řadu, tedy k nutnosti sdělit dosavadním podezřelým obvinění. Ostatně kdyby k vyžádání poslanců došlo kdykoli dříve, při důsledném vedení trestního řízení by stejně vznikly škody, jež by mohly být ještě větší než ty současné.

Mnou popsaný způsob vzniku kauzy je přirozený a nepředpokládá nezákonné jednání plánovače a vykonavatelů. Naproti tomu nelze si představit mechanismus přenosu politické vůle na policii, který by se obešel bez hrubého porušení práva.

S potěšením konstatuji, že hosté nenavázali na moderátorův  útok na prezidenta a drželi se střízlivého, přísně profesionálního vyjadřování. Policejní prezident rozhodně odmítl možnost, že by v kauze Čapí hnízdo stejně jako v kterékoli jiné policie jednala na objednávku. Ohradil se také proti domněnce, že mohla úmyslně protahovat vyšetřování, aby se ke sdělení  obvinění dopracovala až těsně před volbami: dohled Vrchního státního zastupitelství v Praze prokázal, že pokud v řízení došlo k průtahům, tak jejich původci byli podezřelí. Posléze vyloučil Václavem Moravcem naznačenou možnost, že by kvůli reakci politiků a veřejnosti policie ztratila odvahu ve stíhání pokračovat. Policie podle něj nepřihlíží k společenskému postavení obviněného.To není pro Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka dobrá zpráva.

Václav Moravec hrál důsledně roli manipulátora a snažil se přimět policejního prezidenta k odsouzení prezidenta republiky za to, že si zve na Hrad ministry, aby s nimi jednal o trestní kauze. Tomáš Tuhý se nakonec vyjádřil, že nezná prezidentovy motivy a nemůže mluvit do toho, koho si pozve. Před tím sice připustil, že by nebylo dobře, kdyby ministři s prezidentem projednávali živou trestní kauzu, ale současně zpochybnil jejich způsobilost k jednání tvrzením, že ministr Milan Chovanec nemůže mít žádné informace o průběhu vyšetřování nejen v tomto případě, ale stejně ve všech dalších.  

Pavel Zeman konstatoval, že nebyl pozván, ale pozvání by stejně odmítl, protože je možné, že jeho úřad se bude muset v budoucnosti věcí zabývat. Vykroutil se z přímé odpovědi na návodnou otázku moderátora, zda neutrpí důvěra veřejnosti k policii a státnímu zastupitelství, když se doví, že prezident jedná o věci  s ministry. Zachoval se jako profesionál.

Další návodná otázka moderátora směřovala k obecně respektovanému Josefu Baxovi, někdejšímu náměstkovi ministra spravedlnosti a nyní předsedovi Nejvyššího správního soudu. Žádal po něm vyjádření, zda ho někdy napadlo, že by mohla být zpochybňována důvěryhodnost orgánů  činných v trestním řízení kvůli jedné kauze. Moudrý soudce se přímé odpovědi vyhnul upozorněním, že ti, kteří mluví o možnosti ovlivnění voleb na ně působí  především sami svým chováním. A poukázal na to, že rytmy myšlení politiků a příslušníků institucí vymáhání práva jsou značně rozdílné, takže nelze očekávat, že by např. policisté přizpůsobovali své postupy harmonogramu voleb.  Připustil ale, že zastánci myšlenky policejní provokace mohou mít zkušenost, která takovou domněnku podporuje. Upozornil na to, že politici někdy nedosti rozlišují mezi svým politickým pohledem a ústavní odpovědností. Také si neuvědomují, že politické instituce mají dočasný charakter, zatímco činnost orgánů vymáhání práva je během na dlouhou trať: jako by z jeho myšlení vzdáleně zazněla Masarykova zásada, že politická rozhodnutí se mají činit „sub speciae aeternitatis“.  Připustil, že se česká politická kultura v čase zhoršuje.

Josef Baxa je snad nejvýraznějším představitelem politizujících soudců, kteří usilují o zřízení reprezentativního orgánu nezávislého soudnictví. Nebyl by to Václav Moravec, kdyby mu nenahrál upozorněním na odklon ministrů Roberta Pelikána a Jana Chvojky od původního koaličního záměru ustavit Nejvyšší radu soudnictví a současně od přijetí nového zákona o státním zastupitelství. V souvislosti s tím vyslovil podezření, že politici možná o nezávislost orgánů vymáhání práva ani nestojí. Tázaný mu ochotně přisvědčil a dodal, že politici si neuvědomují rozdíl mezi vládou většiny a vládou práva. Dodávám, že se nedivím zdrženlivosti výše zmíněných ministrů k zřízení soudcovské samosprávy, protože ze své praxe vím, argument nezávislosti soudců a státních zástupců je velmi častým nástrojem, který používají kární žalobci k ochraně soudců a státních zástupců před potrestáním za různé poklesky: mnozí  si pletou nezávislost s nárokem na svévoli a na beztrestnost prohřešků. Jsou obavy, že ustavením samosprávy by se justice ještě více uzavřela do sebe a ještě méně by chránila občany před svévolí pokleslých nositelů taláru.

Z podnětu moderátora na Baxovy úvahy navázal Pavel Zeman, který potvrdil jeho dojem, že politici nemají zájem o nezávislost justice a státního zastupitelství. Upozornil, že ve věci zájmu o vyšetřování protiprávního jednání došlo k posunu od poptávky po stíhání korupce v r.2011 k současnému soustředění pozornosti na poklesky státních zástupců, které se projevilo v závěrech dvou posledních parlamentních vyšetřovacích komisí.

Oba diskutující shodně poukázali na výhodu, kterou je nezávislost soudů a státního zastupitelství pro občany, pro jejich nárok na spravedlivý proces: nemusejí se obávat, že by řízení, jehož jsou účastníky, někdo zmanipuloval v jejich neprospěch. Nezmínili se ovšem, že přece jen k takovým nepřístojnostem v jednotlivých vzácných případech dochází.

Zajímavým tématem byly úniky z trestních spisů, jimž se přikládá takový význam, že Poslanecká sněmovna kvůli nim zřídila speciální vyšetřovací komisi, která – jak se v pořadu vyjádřil Pavel Zeman- nakonec nezjistila, odkud informace ze spisů unikají. Režie pořadu možná neúmyslně přinesla možné vysvětlení uvedeného nezdaru: zařadila záznam vystoupení předsedy komise Martina Plíška, který se mimo jiné pohoršoval nad vedením přípravného řízení on-line, které není proveditelné. Nelze se pak divit, že komise nenašla jiný způsob řešení nežádoucího jevu než zřízení represivního orgánu, jako by bylo možné úniky potlačit represí. Také uveřejněním přehledu závěrů komise režie pořadu úctě ke komisi neprospěla.

Policejní prezident vysvětlil srozumitelně způsob zabezpečení  údajů v policejních databázích. Problémy nastávají od chvíle, kdy se z procesních důvodů vydávají písemné kopie dokumentů stranám řízení. Shodně s Josefem Baxou poukázal na základní příčinu úniků: je jím poptávka, zejména mediální. Josef Baxa v této souvislosti upozornil na rozpor mezi právem na informace a právem na ochranu soukromí a popřel absolutnost práva veřejnosti na informace. Připomněl, že úniky mohou být někdy cíleným nástrojem ať již obhajoby nebo někdy i policie. K tomu dodal Pavel Zeman, že ne každé zveřejnění údajů ze spisu je únikem. Zejména však uvedl důležitou okolnost: každoročně probíhá 260-300 tisíc trestních řízení, ale počet zjištěných úniků se dle statistiky GIBS uvádí v desítkách a počty spisů, jichž se úniky týkají, v jednotkách. Z kvantitativního hlediska není  úkaz tak významný, jak se zdá. Dodávám, že dle mého laického názoru opatření  proti únikům by neměla směřovat k vyšetřování a represi, ale k potlačení poptávky sankcionováním medií, která informace z předsoudních fází trestního řízení zveřejňují a  jejich dodavatele štědře odměňují.

Závěrečná otázka, kterou moderátor položil svým hostům, byla „slovem do pranice“: co je třeba udělat pro to, aby orgány činné v trestním řízení požívaly co největší nezávislost a při tom se nevyhýbaly odpovědnosti za své činy ? Policejní  prezident považuje za nezbytné zachovat nezávislost policie na politicích a nepřeje si její vtahování do politiky. Josef Baxa opět poukázal na dlouhodobost působení justice a nezbytnost tomu odpovídajícího kultivování její nezávislosti. Pavel Zeman se vyjádřil lapidárně: „nechte nás v klidu pracovat a dodržujme navzájem zákon.“ A všichni společně se pousmáli požadavku komise pro vyšetřování úniku ze spisů na zavedení evidence styků s novináři. Řekl bych, že v tomto ohledu se ke komisi zachovali vskutku milosrdně.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU III

Dne 14.září 2017 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, u senátu předsedy Radomíra Koudely, hlavní líčení řízení proti manželům Novotným, obžalovaným kvůli únosu a vydírání  poškozeného Pavla Buráně. Referoval jsem o něm v předchozích  dílech seriálu, jímž doprovázím tento proces.

Při tomto jednání byly dokončeny výslechy svědků, kteří měli projet v kritickém čase kolem místa přepadení a žalobce od nich očekával, že dosvědčí, že se tam skutečně cosi podezřelého dělo. Jejich výslechy probíhaly postupně již při předchozích jednáních. V tomto díle je okomentuji jako jeden tématický celek, bez ohledu na to, kdy proběhly jednotlivé výslechy.

Podle mého laického úsudku z dokazování vzešel pozoruhodný informační „guláš“.Tak není na jisto dáno, kdy místní policie začala hledat svědky, kteří dle údajů Pavla Buráně v kritické době projeli  kolem místa činu. Jeden říká, že to bylo již večer po činu, další umístil příchod pátrajícího policisty až do následujícího večera. Pokud by policie skutečně pátrala již  7.října 2014, bylo by na místě zkoumat, odkud se o přepadení dověděla a jak mohla vědět, že přepadeným byl právě Pavel Buráň. Informace by nemohla pocházet od pana poškozeného, který prostě neměl možnost ten večer komukoli podat zprávu o své situaci. Informovanost následujícího večera by již pochybnosti nevyvolávala, protože zprávu mohl rozšířit sám poškozený.

Osádky dvou projíždějících automobilů shodně uvedly, že na nepřehledném úseku silnice poblíž místa činu narazily na auto, stojící ve vozovce tak nešikovně, že je museli opatrně objet. Každá ale přijela k místu činu z jiného směru a v jinou dobu, takže  se jednalo o dvě překážející vozidla. Jedna osádka popisuje červené auto, což by mohlo ukazovat na vozidlo v majetku obviněného Rusa Artura Žilina, jehož přítomnost v Uherském Hradišti v ten den podchytily kamery na čerpací stanici. Druhé auto mělo být bílé barvy a svědci je označili za policejní. Jedna osádka viděla civilisty, druhá policisty.

Svědci se liší také ve výkladu o tom, co viděli na místě činu. Například jestliže jeden tvrdil, že při průjezdu kolem aut, stojících na krajnici, měl zavřené okno, puštěné rádio a viděl pouze, že mu policista pokynul, aby  pokračoval v jízdě a při tom nic neříkal, podle druhého bylo okno otevřené a policista na ně česky volal, aby jeli do  p….e. Jeden svědek viděl, že policista je nakloněný ve dveřích u řidiče a bije ležícího řidiče, jemuž bylo vidět břicho pod vyhrnutým trikem.  Je zvláštní, že policistovo tělo nezakrývalo svědkovi výhled. Svědek také nedokázal vysvětlit, proč tedy nezastavili, aby pomohli napadenému, ani případ neoznámili policii. Svědci se také podstatně lišili v popisu oblečení údajných policistů na místě činu. Někdo mluvil o obvyklé černé uniformě, jiný viděl reflexní vestu a košili s krátkým rukávem.

Pochybnosti vzbuzují také časové údaje, které o svém jednání a jízdách ze dne 7.října 2014 svědci uvedli. Zdá se být pravděpodobné, že kolem místa činu projeli až v době, kdy již pan poškozený měl čekat  na svůj osud v garáži domu Novotných. Připadá mi, jako by svědci před soudem odříkali naučené dialogy ze scénáře, který napsal amatér, patrně náruživý čtenář špatných detektivek. Je také možné, že svědci Kůra a Pančocha nejsou zcela nestranní, protože trénují v motocrossovém klubu, který sponzoruje pan poškozený.

V protikladu proti výše zmíněným svědectvím ovšem stojí zcela jednoznačná výpověď svědka-poškozeného Pavla Buráně, kterou nelze pominout. Jsou zde také lehká poranění na jeho těle, o nichž ovšem pan obžalovaný namítá, že si je pan poškozený mohl přivodit pády v opilosti.

V každém případě budu s napětím očekávat, jak se soud v odůvodnění rozsudku vypořádá s uvedenými rozpory a nejasnostmi.

Při jednání dne 14. září 2017 nejvíce práce soudci a stranám řízení dal svědek J.K., někdejší obchodní partner pana poškozeného, který se s ním rozkmotřil a snaží se mu škodit různými cestami. Vyprávěl věci pro Pavla Buráně značně nepříznivé. Mimo jiné tvrdil, že přímo od něj slyšel, že žalovaný trestný čin se nestal, pouze nad jeho zinscenováním přemýšlel. Také vyprávěl o oslavě zahájení trestního stíhání za účasti zkorumpovaného policisty a o vyjádření Buráňovy spokojenosti s postupem policistů. Závažná jsou jeho tvrzení o korumpování policistů panem poškozeným. Jeden z nich měl dostávat pravidelnou měsíční částku a probírat s ním postup trestního stíhání. Kromě toho měl motivovat policisty ke vstřícnosti sliby dobrého zaměstnání po jejich odchodu „do civilu“ a darováním klobás a slivovice. Svědek ale působil nevěrohodně jednak tím, že se snažil ve výpovědích vybočovat z rámce žalovaného příběhu a také svou trestní minulostí. Nicméně se v jeho výpovědi vyskytuje prvek, jejž by nebylo vhodné podcenit: zmínil se o videozáznamu jeho rozhovoru s Pavlem Buráněm, v němž se pan poškozený chlubí korupčním ovlivňováním policistů. Videozáznam považuji jako laik za objektivní důkaz. Je pro pana poškozeného nepříjemný v tom, že na konci své výpovědi před tímto soudem na otázku předsedy senátu odpověděl, že nemá nadstandardní vztahy s policisty. Soudě podle jeho výpovědi  na videozáznamu je jeho představa standardních vztahů k policii poněkud zvláštní.

Před soudem dále vypovídali příbuzní údajných únosců. Výpovědi se zdají potvrzovat jejich alibi. Pochybnost vzbuzuje  pouze pohotovost, s kterou někteří svědci popisovali, co dělali v konkrétní dny v r.2014. Předseda senátu vedl jejich výslech způsobem, připomínajícím zkoušení žáčků z malé násobilky: data uváděl na přeskáčku. Zkoušení odpovídali převážně bez rozpaků. Zřejmě byli výborně připraveni. Věrohodnost některých výpovědí potvrzuje fotodokumentace stavebních prací a deníkové záznamy, ale jiné „visí ve vzduchu“.

Ani po tomto jednání není obraz přepadení na silnici u Prakšic zcela jednoznačný. Uvidíme, kam se důkazní situace posune po dalším jednání, které se uskuteční 21.září 2017.

Na okraj poznamenávám, že v soudní síni panovala pohoda a došlo i na trochu veselí, když svědek se zmínil o žalobci jako o „panu policajtovi“.

BABIŠ A ZADEH V JEDNOM PYTLI

Ještě před pár dny v mediálním prostoru bouřila pře o to, zda žádost o vydání poslanců Andreje Babiše (dále jen AB) a Jaroslava Faltýnka (dále jen JF) byla účelově načasovaná tak, aby poškodila jmenované pány a s nimi volební výsledek hnutí ANO 2011. Stoupenci víry v načasování  jako uhranutí přepočítávali dny do voleb a z jejich blízkosti  vyvozovali, že někdo ovlivnil chod prověřování tak, aby k výbuchu došlo těsně před volbami. Všecko je ale jinak a je to prosté: akce byla určitě načasovaná, jenže ji nenačasovali policisté, ale ten, kdo trestním oznámením uvedl policejní mašinerii do chodu. Zcela jistě jednal s úmyslem škodit, jen nevíme, zda ho více zajímal AB nebo ANO 2011. Věděl, že policii nezbude, než se věcí zabývat a bylo mu v podstatě jedno, kdy její činnost vyvěrá na povrch. Škoda by přece vznikla kdykoli během politického působení AB ( JF je v tomto případě vedlejší figurou, pouze trpí za těsnou spolupráci s AB).  Vždyť kdyby policie podala žádost o vydání před rokem a kdyby trestní řízení vedl nějaký běsy posedlý horlivec, pánové dnes mohli mít za sebou několik měsíců vazby, což by volební výsledek ovlivnilo možná více než nechutná parlamentní taškařice z 6. září. Nakonec  se ale pozornost přenesla hlavně k otázce, zda vydat či nevydat.

To byla otázka povahy Sophiiny volby. Vydat znamenalo vystavit pány poslance útrapám trestního řízení, ale současně jim dát možnost, aby obvinění rozbili. Nevydat znamenalo ušetřit je trápení, ale také popřít rovnost občanů před zákonem, přiznat, že národ se dělí na privilegované a na ty ostatní. Na pánech poslancích by navěky ulpělo podezření, že se provinili, ale skryti za imunitu utekli před odpovědností. Příklon obviněných k nevydání by se dal chápat i jako doznání k vině, popř. jako projev obav z usvědčení nebo výraz špatného svědomí. Nedokáži odhadnout, která z možností by byla nepříznivější pro volební výsledek ANO 211, ale oceňuji, že pánové AB a JF se k věci postavili „frajersky“, zatímco jejich spolustraníci projevili malodušnost.

Je ironií osudu, že Poslanecká sněmovna rozhodnutím o vydání AB k trestnímu stíhání ho přihodila do jednoho pytle „sprostých obviněných“ se Shahramem Abdullahem Zadehem (dále SAZ), nad jehož zadržením se kdysi v Poslanecké sněmovně radoval v mylném domnění, že jde o hlavu sítě, kterou odhalil Finančně analytický útvar, tehdy ještě podřízený jeho úřadu. V jistém smyslu budou nyní oba  sdílet podobné zážitky, takže  ze sledování případu jednoho lze vytěžit poučení pro druhého. Oba trvají na své nevině, a protože je žádný soud neodsoudil, platí pro ně presumpce neviny a mají nárok na korektně vedené vyšetřování a spravedlivý proces. SAZ má časový náskok. Proto již víme, že na orgány činné v trestním řízení v některých případech padlo podezření ze zneužití moci a obhájci AB s tímto nebezpečím musí počítat také.

Je celkem běžné, že obvinění, jejich rodina, přátelé a advokáti se ve vyjádřeních k oznámení o zahájení úkonů trestního řízení či podobných aktů soustředí na ty prvky argumentace policie, které aspoň zdánlivě zpochybňují jejich zavinění. Obviňují policii ze lži, nekompetentnosti či jednání na zakázku, opakovaně odmítají obvinění, ale právě proto, že hledí jedním, pro ně zdánlivě příznivým směrem, nevěnují pozornost nášlapným minám a pastičkám, které se skrývají v argumentaci policie a mohou je ohrožovat. S podporou svého okolí a často i advokátů podléhají sklonu k bagatelizování obvinění. Z psychologického hlediska to je pochopitelné, ale odvádí je to od racionálních úvah o taktice obhajoby. SAZ nevěřil několik dní před svým zadržením, že by se mu orgány mohly pomstít za vzdorné chování vůči žalobci a soudci ve „velké“ kauze.

Nejinak tomu bylo v přístupu AB a jeho stranických kolegů k policejní žádosti o vydání. Podle nich byla nedbale zpracovaná a neobsahovala nic, co by nasvědčovalo spáchání označených trestných činů. Z nadhledu nezúčastněného  pozorovatele vypadá věc poněkud jinak. Odůvodnění obsahuje celkem jasný popis plánovacích a řídících úkonů, které měl AB uskutečnit, aby zvedl ze země těch všivých 50 milionů, které dle různých moralistů při svém bohatství vůbec nepotřeboval (podnikatel, který nezvedne ze země peníze, se chová jako lev, který odmítá syrové maso). Je to základ pro uznání, že policie potřebuje provést v rámci trestního stíhání další vyšetřovací úkony, aby svá tvrzení doložila. Policie se v tomto směru nemůže vzdát zákonné povinnosti. Veškerá pozornost AB a jeho zastánců se soustředila právě na popření pravdivosti tvrzení policie o subjektivních úmyslech a úkonech AB. Méně pozornosti již věnovali jejímu tvrzení, že při vypracování žádosti o dotaci došlo k nepravostem. K ověření nebo vyvrácení pravdivosti tohoto obvinění by bylo třeba znát věcné podrobnosti, které policie z pochopitelných důvodů v žádosti neuvedla. Podle mého laického názoru policie v souhrnu svůj zájem na vydání AB vysvětlila dostatečně, ale současně odhalila slabiny svých úvah.

Zde se nabízí analogie s oběma kauzami SAZ. Pokud u hlavního líčení ve „velké“ kauze u Krajského soudu v Brně  zvedá hlas, pak kromě výtky, že byl do puzzle obrazu skutkového děje bezdůvodně dosazen místo zakladatele podvodné sítě Petra Pfeifera, zázračně přeměněného v korunního svědka, se hlavně ohrazuje proti spekulacím, že Pfeiferovu síť a její obchody řídil. To by byla subjektivní stránka jeho domnělé trestné činnosti. Ale SAZ právem namítá, že k tomu, aby někoho nebo něco řídil, by musel mít v síti postavení s odpovídající pravomocí. A diví se, jak mohl řídit lidi, které nezná a kteří neznají jeho, když jej neusvědčují ani spolupracující obžalovaní, když nebyla prokázána existence komunikačního kanálu a zpětné vazby mezi ním a údajnými spolupachateli, když dokonce v odposleších zazněla úvaha dnešních spoluobžalovaných, že se jej musejí zbavit. Po ukončení základních výslechů obžalovaných (dál soud zatím od ledna r. 2016 neklopýtal)  se zdá, že prokázat subjektivní stránku domnělé trestné činnosti SAZ  bude za  těchto okolností velmi obtížné, až nemožné. Nelze ovšem předvídat, zda a jak se jeho obraz změní po plánovaných výsleších desítek svědků a vyhodnocení dalších důkazů.

V „malé“ kauze měl SAZ z vazby ustavit a řídit organizovanou zločinnou skupinu, zaměřenou na ovlivňování svědků ve „velké“ kauze, složenou z lidí, kteří byli na svobodě a neměli s ním žádný styk. Věcnou práci v ní vykonávali dva spolupracovníci policie, kteří předstírali zájem mu pomoci,  ale ve skutečnosti mu škodili a odměny za špinavou  práci odevzdávali policii. Jakým způsobem dokázal SAZ z vězení skupinu založit a řídit činnost jejích členů a odměňovat je, policie zatím nevysvětlila a nejsem si jist, zda to  ví. Jakým způsobem přenášel SAZ svou vůli do myslí účastníků uskupení ? Použil snad k jejich ovlivňování kouzla černé magie ? Také zde bude subjektivní stránka jednání pana obviněného obtížně prokazatelná. Obvinění z účasti na zločinném spolčení na mne jako na laika působí dojmem pouhé spekulace. Ostatně její nositel byl z dozoru nad vyšetřováním stažen a čelí kárné žalobě.

Vrátíme-li se k žádosti o  vydání pánů poslanců AB a JF, pak zjistíme, že vedle výše uvedené způsobilosti přimět poslance k jejich vydání  má její argumentace různé slabiny. Především se v ní vrchní komisař Pavel Nevtípil usvědčuje z právnické nezralosti, když vyčítá organizátorům vyvedení společnosti ZZN Pelhřimov ze svazku Agrofertu, že neprovedli veřejnou soutěž za účelem nalezení nejlepšího kupce akcií. Policista zřejmě nepochopil, ač měl, že jde o obchod v rámci širší rodiny. Jiní kupující než členové rodiny do něj vůbec nemohli vstoupit, neboť zisk zde nehrál roli a šlo jen o záměrné vyčlenění části majetku rodinného holdingu do jejich rukou, s cílem umožnit jim uskutečnění jejich samostatného projektu. Nabízí se v této souvislosti úvaha, zda všechny řídící úkony AB uvnitř rodiny, které mu policie vyčítá, mají stejnou právní povahu, jako kdyby je prováděl mimo rodinu. I dospělé děti přece mohou vést s rodiči debatu o svých úmyslech, v které se jim dostane různých rad. Ano, rodiče pak vědí o jejich záměru a projeví názor, jakým směrem by se mělo postupovat. Ale jejich názor dospělé děti nezavazuje, za postup při uskutečnění záměru nesou odpovědnost samy.

Odůvodnění žádosti o vydání poslanců AB a JF se hemží výrazy, jako že „ AB v úmyslu podvodně získat dotaci“, něco  se dělo „na základě pokynu a po dohodě s AB“, „AB dal jako ovládající osoba pokyn“, „podle tohoto pokynu a na základě dohody s AB představenstvo projednalo“, členové rodiny „vědomě pomohli účelově a formálně vytvořit zdání skutečnosti“, „jednalo se o osoby, na které měl AB vliv“, atd. Není známo, jak se toto vše o myšlení a činech AB policie dověděla: má snad pan obviněný v hlavě její čip? Na základě zmíněných výroků má vzniknout dojem, že AB od počátku vymyslel a řídil transakci, při které vyčleněná firma Čapí hnízdo získá dotaci a po splnění smluvních podmínek se pokorně vrátí do klína Agrofertu. Policie bude muset v dalším řízení prokázat, že tyto subjektivní úkony a úvahy skutečně proběhly a že měly povahu objektivních řídících úkonů, nikoli nezávazných vyjádření v rámci výměny názorů mezi členy rodiny.

V případě údajného uvádění nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace bude stát policie na pevnější půdě než ve výše zmíněných psychologických spekulacích. Pokud objektivně prokáže, že v žádosti byly nepravdivé informace a chyby, bude na místě zkoumat, zda obviněný AB o  vadách žádosti věděl, či  zda k nim dal návod.

Díky nevhodnému načasování zahájení trestního stíhání bude mít policie  zvlášť obtížnou úlohu. Během několika týdnů do voleb mnoho vyšetřovacích úkonů nestihne, ale odkryje karty před obhajobou, která tím získá výhodu. Pak obvinění znova získají imunitu a řízení se zastaví. Není jisté, zda policie bude po volbách znova žádat o jejich vydání a zda jí nová sněmovna vyhoví. Stíhání ostatních spoluobviněných ovšem může nerušeně pokračovat. Bez ohledu na tyto okolnosti bude jistě veřejnost kvůli významnému postavení obviněných řízení sledovat s velkým zájmem, který může být pro orgány činné v trestním řízení i nepříjemný. A je skutečně na místě, aby se tak dělo, protože jde o další případ neblahé specifičnosti českého polistopadového politického vývoje, pro který je příznačné, že čas od času orgány činné v trestním řízení vstupují do  politického života jako deus ex machina. Připomíná to poměry v Jižní Americe, ale do střední Evropy se tyto manýry nehodí, a to zcela bez ohledu na to, kdo právě byl postižen zneužitím orgánů činných v trestním řízení k politickým účelům. Jde o vážné ohrožení  demokratického charakteru státu.

Ve srovnání s AB bude SAZ v dalším vývoji proti němu v nevýhodě. Ač v jeho „velkém procesu“ se jedná o obrovskou škodu a navzdory přitažlivosti postavy pana obviněného pro jeho jistou záhadnost, údajné bohatství,  exotickou národnost a  pestrou minulost, novináře případ nezajímá a obhajoba jen s mimořádným úsilím odráží stále další nekorektní kroky orgánů činných v trestním řízení. Soustava kárných žalobců při řešení souvisejících  stížností na soudce a státní zástupce většinou zachovává  nečinnost. Kárná žaloba na státního zástupce Michala Galáta je čestnou výjimkou, naproti tomu opakované stížnosti na  soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného nechávají promlčet kární žalobci všech stupňů. Nikoho nevzrušuje, že soudce Krajského soudu v Brně již potřetí neuznal, že kauce 150 milionů Kč, složená  ve „velkém“ procesu je současně pojistkou proti útěku obviněného z „malého“ procesu a trvá na útěkové vazbě.  O praktické rovnosti obviněných AB a SAZ nemůže být řeči. Nicméně se na jejich případu potvrzuje aspoň tolik, že před našimi orgány činnými v trestním řízení si nikdo nemůže být jistý. Přesvědčení o vlastní nevině nikoho neochrání a má smůlu, nedokáže-li podezření účinně vyvracet. I nevinný se může dostat za mříže. Quod erat demonstrandum.

  

 

Z ŽALOBCE ŽALOVANÝM

Podle veřejných zdrojů Nejvyšší správní soud obdržel dne 3.srpna 2017 kárnou žalobu vrchního státního zástupce v Olomouci Igora Ištvana jako kárného žalobce na jeho podřízeného, státního zástupce Michala Galáta, který byl mimo to stažen z pozice dozorového státního zástupce ve vazební kauze Shahrama Abdullaha Zadeha (dále jen SAZ), obviněného v této věci ze spáchání zločinu křivého svědectví, účasti na organizované zločinecké skupině, přečinu nadržování a podplácení. Zpráva o podání kárné žaloby skýtá naději, že spravedlnost konečně dopadne na nejškodlivějšího příslušníka účelového uskupení policistů, státních zástupců a soudců, jednajícího ke škodě SAZ a současně chránícího Petra Pfeifera, zakladatele zločinné sítě daňových podvodníků, která  během třinácti měsíců okradla stát na dani z přidané hodnoty o 2,5 miliardy Kč ( z toho 2,25 miliard po zahájení úkonů trestního řízení, dozorovaného státním zástupcem VSZ Alešem Sosíkem).

Obsah kárné žaloby samozřejmě není znám. Dá se pouze předpokládat, že kárný žalobce přičetl Michalu Galátovi k tíži zneužití policejních odposlechů rozhovorů SAZ s jeho obhájci a jejich nezákonné zpřístupnění soudu. Zjištění o tomto protiprávním jednání vyvolalo bouři nevole komunity advokátů, jejíž ohlas pronikl až do Poslanecké sněmovny, takže i ministrovi spravedlnosti nezbylo než konstatovat porušení zákona.

To je ale dle mého laického úsudku jen jeden z prohřešků tohoto horlivce, vyžívajícího se v týrání SAZ vazbou. Za jeho základní pochybení považuji nositelství paranoidní představy o SAZ jako zakladateli a řídícím činiteli organizované zločinecké skupiny, která měla pracovat na ovlivnění svědků z „velkého“ procesu u Krajského soudu v Brně, v němž SAZ čelí obžalobě za daňové úniky spolu se čtrnácti spoluobžalovanými. Zločinecká skupina měla vzniknout v polovině r.2015. V té době byl ale SAZ ve vazbě, z které se dostal na svobodu až 1.února 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. S příslušníky údajné skupiny neměl do propuštění z vazby žádné spojení a i po něm jeho styk s nimi byl sporadický. V době pobytu ve vazbě k jejich řízení patrně používal telepatického přenosu myšlenek. Není-li tomu tak, nemůže nést za jednání skupiny odpovědnost.

Ve skutečnosti jednání příslušníků skupiny organizoval zcela samostatně spoluobviněný advokát, jenž se nyní uchází o postavení spolupracujícího obviněného. Skutečně aktivní příslušníci domnělého uskupení Martin Valentovič a Jan Doležal, kteří sepsali notářské zápisy, jež by skutečně mohly posloužit jako svědectví ve prospěch SAZ a ke škodě Petra Pfeifera, jsou spolupracovníci policie, kteří se sice po propuštění SAZ z vazby s ním skutečně setkali a nechali si za svou „záslužnou práci“ zaplatit (nevím, zda přímo od něj) velké peníze, ale o schůzkách informovali policii, které pokorně odevzdali jak své elaboráty, tak „těžce vydělané“ peníze. Na základě této paranoidní konstrukce nechal  Michal Galát dne 2.prosince 2016 SAZ zadržet a následně jej předvést před „nedělního soudce“ Městského soudu v Brně Aleše Dufka (jinak místopředsedu soudu), který se nestyděl uvalit na něj vazbu ve všech zákonných variantách: vazbu útěkovou, koluzní a předstižnou.

Křivé obvinění a ovlivňování svědků zůstaly ve fázi přípravy, která není trestná a obvinění z účasti na organizovaném zločinném uskupení je zjevný nesmysl. Z tohoto pohledu se mi jako laikovi jeví uvalení vazby jako nezákonné od samého počátku. SAZ měl k disposici výtvory spolupracovníků policie Martina Valentoviče a Jana Doležala, když několik dní vypovídal před Krajským soudem v Brně při přednesu návrhu na vyloučení předsedy senátu a v prohlášení obžalovaného, dále pak při komentování některých vystoupení spoluobžalovaných. Nikdy je však nepoužil, jsa si vědom jejich bezcennosti. Nepřešel tedy do fáze pokusu o spáchání trestného činu, která by už byla trestná.

Dalším vážným „úletem“ státního zástupce Michala Galáta je dle mého laického názoru celé odůvodnění návrhu na útěkovou vazbu. Ignoruje v něm skutečnost, že Krajský soud v Brně propustil SAZ z vazby po složení rekordní kauce 150 milionů Kč a senát Martina Vrbíka téhož soudu mimo jiné s ohledem na tuto okolnost odmítl zločinný pokus státního zástupce Jiřího Kadlece vsadit  SAZ znova do vazby, tentokrát do předběžné. Tvrzení, že kauce, složená v jedné kauze, není pojistkou proti útěku také v jiném řízení, je v takovém rozporu se zdravým selským rozumem, že opravňuje k podezření ze ztráty soudnosti autora myšlenky. Kdyby SAZ uprchl z obav z výsledku tohoto „malého“ procesu, kauce z „velkého procesu“ by samozřejmě propadla. Jen člověk slabého ducha může věřit, že vysoce inteligentnímu SAZ by nevadilo propadnutí obrovské částky.

Michal Galát ovšem ví, ale nikde to z „taktické“ zlovolnosti nezmiňuje, že SAZ má velmi silné důvody, aby neuprchl: především by s pověstí odsouzeného za daňové podvody nemohl dále podnikat ve svém oboru, takže mu nezbývá než do posledního dechu bojovat za zprošťující rozsudek ve „velké kauze“. Kromě toho je Česká republika pro něj jedinou skutečně bezpečnou zemí, neboť po něm pátrá íránská prokuratura, patrně kvůli jeho údajné spolupráci s českými tajnými službami při pátrání po dívkách, které se ztratily v Pákistánu. Česká republika jej jako českého občana nesmí bez jeho souhlasu vydat k trestnímu stíhání v Íránu. Všude jinde by byl v nebezpečí. Jsou zde i další důvody: založení rodiny s českou občankou, očekávání narození dítěte, přátelé, atd.: zde je SAZ doma a nikam  neuteče. Ostatně v mezidobí mezi propuštěním z vazby v únoru 2016 a zadržením v prosinci téhož roku neprojevoval snahu uprchnout, zúčastňoval se hlavního líčení ve „velké kauze“ u Krajského soudu v Brně a docházel k probačnímu úředníkovi.

Z výše uvedených důvodů jsem jako laik přesvědčen, že Michal Galát podáním návrhu na uvalení vazby jednal nezákonně a nemravně a zpochybnil svou odbornost.  Své pochybení umocnil tím, že až do odebrání věci se všemi silami snažil zabránit propuštění SAZ z vazby.

Kromě výše uvedeného se dopustil řady dalších nepřístojností.  Mimo výše zmíněného zneužití odposlechů vůbec nevzal na vědomí stížnost obhajoby proti usnesení policejního orgánu o sdělení obvinění, kterou vyřídil se zpožděním přibližně půl roku. Vazební řízení tak zahájil na základě nepravomocného sdělení obvinění.

Jednal přímo nezákonně, když bez souhlasu manželky obviněného SAZ zneužil její zdravotní dokumentaci k zpochybnění její způsobilosti ručit za manžela a při tom se hrubě dotkl její osobní důstojnosti.

Z nedbalosti  nebo úmyslně přetáhl délku koluzní vazby zhruba o šest týdnů, po které manželé Zadehovi museli při návštěvách trpět přítomnost policistky. Zasáhl tak hrubě do jejich rodinného života.

Když soudce David Otevřel  při vazebním řízení dne 11.dubna 2017 rozhodl o propuštění SAZ z vazby, v mediálních vystoupeních zpochybňoval jeho věrohodnost, ač neznal důvody rozhodnutí.

Následky jeho zlovolného počínání by nemusely být tak těžké, kdyby jeho posedlictví potřebou věznit SAZ čelili soudci, kteří mají být moudří, nestranní a spravedliví. Jeho spolehlivou nemravnou oporou byl soudce Krajského soudu v Brně Miroslav Dlouhý, který ve třech usneseních po sobě jdoucích nemilosrdně uzavřel cestu SAZ ke svobodě. Nezastavil se ani 25. května 2017, když rozhodoval o stížnosti Michala Galáta proti pečlivě a rozumně odůvodněnému usnesení soudce Davida Otevřela ze dne 11.dubna 2017 o propuštění SAZ z vazby. Při rozhodování o žádosti SAZ o propuštění z vazby dne 19. července 2017 si již soudce David Otevřel patrně uvědomil, že svoboda je správně pochopená nutnost, podrobil se myšlení soudce Miroslava Dlouhého a žádost zamítl s odůvodněním, které je v rozporu s jeho názory z 11.dubna 2017.   Argumentace soudce Miroslava Dlouhého je v podstatě shodná s výše uvedenými pokleslými vývody Michala Galáta. Přímo za projev krutosti jeho rozhodnutí ze dne 10.srpna 2017 o stížnosti SAZ proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění na svobodu považuji skutečnost, že nepřihlédl k blížícímu se narození dítěte manželů Zadehových, což je jistě okolnost, hodná zvláštního zřetele. V daném případě jde o krutost nadbytečnou. Vyšetřovací spis je již uzavřený a všichni obvinění se s ním seznámili. Do podání obžaloby již k dalším změnám v jeho obsahu nedojde. Držení obviněných ve vazbě je již proto nadbytečné a je tedy svévolným týráním.

Platí to nejen pro SAZ, ale i pro spoluobviněného Martina Veselého, jehož osud by asi nikdo z případných čtenářů nechtěl sdílet.  Kdysi spolupracoval s výše zmíněným zakladatelem sítě daňových podvodníků Petrem Pfeiferem. Když zjistil, o co v jeho obchodech jde, spolupráci ukončil. Čelil pak vyhrožování, kvůli kterému dočasně odešel do zahraničí. Po návratu byl obžalován z účasti na pokusu o únos Petra Pfeifera. Soud obžalobu nepřijal a vrátil ji žalobcům k dopracování. Martin Veselý musel být propuštěn. Ale hned před branou  věznice jej zadržela policie (podobně jako v únoru 2016 SAZ, jenž byl zadržen ještě na dvoře věznice), bylo mu sděleno obvinění kvůli  účasti na činnosti údajného zločinného uskupení, založeného SAZ, a putoval do vazby s použitím stejné „technologie“ jako SAZ (tedy s použitím „nedělního“ soudce). Laskavý čtenář jistě uzná, že zatčení bezprostředně po propuštění z vazby přináší  mimořádně silný zážitek, o který není co stát.

Martin Veselý čelil více obžalobám, vyvolaným brněnskou expoziturou bývalého ÚOOZ. Postupně dosahuje zprošťujících rozsudků a jak je vidět, ani jeho odsouzení v kauze únosu Petra Pfeifera nebude pro žalobce procházkou růžovou zahradou. Má tedy silný důvod zúčastnit se projednání přepracované obžaloby, protože i zde si dělá naději na zproštění. Jako účastník domnělého Zadehova zločinného uskupení se patrně žádného protiprávního jednání nedopustil. Důvod pro uvalení vazby je zřejmě zástupný. Pravým účelem je zajištění jeho účasti na projednání  přepracované obžaloby, na které má i on sám existenciální zájem.

Uvalení vazby je hlubokým zásahem do lidského života, ke kterému se má přikročit pouze v případě krajní nezbytnosti. Státní  zástupci a soudci, zapojení do účelového uskupení, pronásledujícího SAZ a ochraňujícího Petra Pfeifera, této zásady nedbají a vazbu zneužívají k lámání odporu obviněných a v případě SAZ jako trest za vystupování před soudem z pozice hrdého člověka, přesvědčeného o své nevině. Prozradit před soudem a veřejností při hlavním líčení, že  během vyšetřování pod dozorem žalobce Aleše Sosíka  vzrostla škoda o 2,25 miliard Kč či opakovaně namítat podjatost předsedy senátu Aleše Novotného, je dle mínění některých nositelů státní moci nebetyčná drzost, za kterou je třeba prostořekého obžalovaného potrestat, ač spíše by měly příslušné orgány zkoumat odpovědnost státního zástupce za průběh vyšetřování a za „zázračnou“ přeměnu původního hlavního podezřelého Petra Pfeifera v korunního svědka obžaloby.

HOROROVÝ PŘÍBĚH OD ZLÍNSKÉHO SOUDU II.

Ve dnech 4. a 7. září 2017 pokračovalo u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, u senátu předsedy Radomíra Koudely, hlavní líčení řízení proti manželům Novotným, obžalovaným kvůli únosu a vydírání  poškozeného Pavla Buráně.

Kvůli podivnosti skutkového děje kauzu obestírá kouřmo tajemnosti. Zapadá do něj i drobná mimořádná událost, jaká mě  během dlouholetého působení specializovaného grafomana dosud nikdy nepotkala: přišel mi dopis, jehož autor se nepokrytě snažil mě zastrašovat. Zatím ale nevidím důvod k informování policie.

Na základě zkušenosti z jiných řízení se mi atmosféra v soudní síni jeví jako neobvykle přívětivá, poklidná, jako by ve věci nešlo o velké peníze, o dramatický únos dlužníka, násilí na něm v bytě věřitele, okořeněné hrozbou násilí proti dětem pana poškozeného a završené „bohatýrskou pitkou“ obžalovaného s poškozeným. Pohoda je výsledkem způsobu, jakým předseda senátu vede jednání, jak se chová k účastníkům jednání.

Dokazování pokračovalo  čtením výpovědi pana obžalovaného z přípravného řízení (obžalovaní využili zákonného práva nevypovídat), která má povahu   protiváhy k vylíčení událostí panem poškozeným při předchozím jednání. Pan obžalovaný popsal dění v domě v podstatě shodně s panem poškozeným s tím rozdílem, že popřel jakýkoli nátlak, násilí, vyhrožování. Nápadná je shoda výpovědí obou pánů v důležitém bodě: na závěr setkání se spolu pořádně opili. Zatímco důvod k oslavě na straně pana obžalovaného je pochopitelný, důvody k radovánkám na straně pana poškozeného nevidím.  Důvěryhodnost výpovědi pana obžalovaného pak dodalo svědectví advokáta, jenž ověřil podpisy na listinách: nezaznamenal přítomnost cizích osob v domě a nevšiml si ničeho nápadného na panu poškozeném (žádné projevy neklidu, žádná zranění). V jeho prospěch pak bylo také sdělení advokátovy  manželky, že čekajíc na manžela v autě před domem viděla pana poškozeného, kterak přijel sám autem a odebral se sám do domu. Naopak pana poškozeného podpořila jeho sympaticky vystupující partnerka, jež potvrdila, že jej přivezla paní obžalovaná silně opilého. Blábolil a měl drobná zranění. která nevyžadovala lékařské ošetření. Proto nepřivolala lékaře. Obsahu blábolení z počátku nedůvěřovala a vzala je za bernou minci, až jej pan poškozený zopakoval po vystřízlivění. Potvrdila také, že Pavel Buráň měl strach o děti, o sebe i o ni a učinil příslušná opatření k zajištění jejich bezpečnosti. Ochranu jim poskytla i policie. V jejím vystoupení mě zaujala informace, že Pavel Buráň tvrdil, že jej přepadli Ukrajinci. Policie ale dodala jako pachatele násilí dva Slováky a jednoho Rusa s povolením k pobytu ve Slovenské republice.

Významnou částí jednání byly výslechy advokátů obou stran a učetní, zasvěcených do občanskoprávního pozadí tohoto trestního řízení a samozřejmě stranících „své“ straně vády. Občanskoprávní spor mezi bývalými společníky není dosud uzavřen. Pan poškozený otevřel trestním oznámením trestněprávní větev jeho řešení. Výklad právníků potvrdil, že oběma společníkům jde o hodně. Pan obžalovaný se domáhá rychlého uhrazení pohledávky, vyplývající z původní dohody o převedení jeho podílu na  firmě do majetku pana poškozeného, resp. jeho firmy. Pan poškozený se jeho požadavku brání s odkazem na následný pokles hodnoty firmy, který je výsledkem legislativních  zásahů  v neprospěch obchodu s hazardem. Vyhovění požadavkům pana obžalovaného by zřejmě  bylo nad okamžité finanční možnosti firmy a přivedlo by ji do insolvence. Z mého laického pohledu by proto oba mohli mít motiv k mimořádným opatřením proti druhé straně sporu.

V souvislosti s převodem podílu  pana obžalovaného do rukou pana poškozeného a s řešením jejich sporu se uskutečnilo mnoho složitých právních úkonů, pro laika nepřehledných a nesrozumitelných. Strana žalobní zpochybňuje pravost některých listin a upozorňuje na jejich drobné formální vady. Obhajoba ovšem na jejich pravosti trvá. Některé formální vady listin mohou ovšem být spíše svědectvím o nepozornosti či nedůslednosti jejich zhotovitelů, než důkazem o jejich podvodnosti.

Výklad právníků není přímým důkazem o pravdivosti obvinění či jeho vyvrácením. Poslouží soudu pouze jako vodítko při úvahách, zda pan obžalovaný mohl mít dostatečný motiv k zvrácení rovnováhy v občanskoprávním řízení ve svůj prospěch použitím násilí. Protože soud hodnotí důkazy ve prospěch i neprospěch obžalovaného, patrně bude zvažovat i opačnou variantu: že by pan poškozený mohl mít velmi  silnou motivaci k vyřazení protivníka vyvoláním trestního stíhání.

Hlavní líčení bude pokračovat 14. září 2017 a mělo by skončit nejpozději 1.listopadu 2017 vyhlášením rozsudku. Pokud se soudu skutečně podaří v uvedeném termínu jednání uzavřít, bude to vzhledem k složitosti dokazování čestná výjimka mezi srovnatelnými trestními procesy. Nebude to ale výlučná zásluha soudu, nýbrž také stran řízení a svědků,  kteří až dosud nebrzdili postup řízení nekázní či přímo obstrukcemi.