pondělí 21. prosince 2015

GENERÁLSKÉ SCHIZMA

článku „Dovětek k bouři ve sklenici vody“, který kromě mého bloggu vyšel porůznu leckde jinde, jsem se dotkl některých aspektů návratu Petra Dohnala na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Příběh žije dále svým životem a nabývá pitoreskní ráz trapného divadla se čtyřmi protagonisty. Čtverylku tančí dva ministři a dva generálové. Za nimi jako kompars se v šeru pohybují pracovníci generálního ředitelství.

Nevím o tak velkých prohřešcích jednoho i druhého generálního ředitele, abych si mohl dovolit tvrdit, že aspoň jeden z nich je člověk na zahození. Shodně s názorem, který jsem vyslovil v článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ soudím, že oba „generální spoluředitelé“ jsou profesionálové s plnou kvalifikací pro zastávaný úřad. Právě proto vše, co se na generálním ředitelství odehrálo od převzetí resortu hnutím ANO, považuji za nešťastnou záležitost, která vězeňství nepřinesla žádný prospěch. Pokud je ani výrazně nepoškodila, je to zásluha „lidí dole“, kteří dělali svou práci bez ohledu na to, kdo jim právě na generálním ředitelství a na ministerstvu velí.

Zdánlivě čistě právnický šedivý příběh získává barevnost díky tomu, že jeho hnací silou jsou animozity, které znemožňují tanečníkům čtverylky chovat se studeně jako hráči pokeru. V tomto případě jsou vztahy uvnitř některých párů hodně napjaté a soulad uvnitř jiných je  solí v očích dalším účastníkům.

Bez ohledu na právní stránku věci zastávám názor, že lidé, jejichž vztah je postižen ať již jednostrannou nebo oboustrannou averzí, nemohou vytvořit úspěšný realizační tým projektu. Je proto velmi prospěšné, když jeden z nich vypadne ze hry. Kdyby zůstal, oba účastníci by se vzájemně vyčerpávali různicemi a nedosahovali by uspokojivých výsledků.
Křižovat Helenu Válkovou za odvolání Petra Dohnala by za těchto okolností bylo nemístné: když zjistila, že „soužití“ s ním by bylo neúnosně obtížné, prostě jej vyměnila. Ostatně Robert Pelikán se ve vztahu k Pavlu Ondráškovi nechová jinak, stejně jako dříve Pavel Blažek k Jiřímu Treglerovi.

Lidé ale nejsou šachové figurky, které lze vyhodit a pak prostě zavřít do krabice a dále se o ně nestarat. Odvolání z funkce z důvodů, s nimiž se odvolaní neztotožnili, je v každém případě příkořím. Nejsou-li „odejití“ za ně odměněni nabídkou účasti na jiném projektu, který by aspoň částečně vyhovoval jejich představám o své vlastní hodnotě, mohou se smířit s osudem a najít si sami náhradní uplatnění, nebo mohou různými „odbojovými“ aktivitami ztrpčovat životy svým nepřátelům. Platí to ovšem i mimo resort spravedlnosti.
Ideální bylo řešení, jímž skončilo schizma policejních prezidentů, kteří kavalírsky uvolnili ministrovi vnitra svá místa. Ponechání Petra Dohnala „ve vzduchoprázdnu“ má možná horší následky než samo jeho odvolání. Opakovat stejnou chybu ve vztahu k Pavlu Ondráškovi by bylo přímo hloupé.

Právní stránka současné situace na generálním ředitelství není tak jednoznačná, jak se ministr, staronový generální ředitel a lokajští novináři tváří. Městský soud v Praze sice zrušil rozhodnutí Heleny Válkové, ale nepřikázal ministrovi, aby vrátil Petru Dohnalovi žezlo a odvolal Pavla Ondráška, pouze věc vrátil k novému rozhodnutí. Jak jsem uvedl v „Dovětku k bouři ve sklenici vody“, máme k disposici zkušenosti z pokusů Jiřího Pospíšila s odvoláváním vedoucích státních zástupců. Podrobil se prvoinstančnímu soudu, když šlo o Ivo Ištvana, Jana Jakovce a Pavla Kačírka, ale když mu hodně záleželo na odvolání Vlastimila Rampuly, napadl prvoinstanční správní rozhodnutí kasační stížností Hany Marvanové, které vyhověl Nejvyšší správní soud a Vlastimil Rampula definitivně skončil. Nepochybujme o tom, že být dnes v úřadě nepoddajná Helena Válková, sice by návrat Petra Dohnala strpěla, ale jistě by podala kasační stížnost i s rizikem, že prohraje i u Nejvyššího správního soudu. Současná situace je nestandardní v tom, že o dalším postupu po prvoinstančním rozsudku rozhoduje jiný ministr než ten, který řízení vyvolal. Všechno je jiné: ministrův vztah k oběma generálům je odlišný od postoje jeho předchůdkyně a ani vzájemné vztahy mezi ním a jeho předchůdkyní nejsou přátelské , proto přijímá rozhodnutí Městského soudu v Praze jako konečné. A Helena Válková nemá právní nástroj, jímž by se mohla pokusit obhájit zákonnost svého výchozího rozhodnutí. Žádat po Robertu Pelikánovi, aby vedle práva Petra Dohnala, jehož návrat mu zřejmě vyhovuje, podáním kasační stížnosti ctil také nepsané právo své předchůdkyně na obhajobu jejího právního názoru, je zřejmě marné.

Podstatné z toho všeho je skutečnost, že se stalo to, čeho se obávali odpůrci odvolání Petra Dohnala exministryní Helenou Válkovou: ať se to komukoli nelíbí, na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR nastalo de iure dvojvládí, i když ministr spravedlnosti, Petr Dohnal a lokajští novináři se tváří, že zde je jen jeden zákonný generální ředitel Petr Dohnal, zatímco Pavel Ondrášek nikdy neexistoval, a pokud existoval, tak v tuto chvíli nejspíš odletěl raketou na Mars a už se nikdy nevrátí. Ministr vzal prvoinstanční soudní rozhodnutí za definitivní, a vyložil je tak, že jediným zákonným generálním ředitelem je Petr Dohnal. Rozhodl právem a nezbývá než to vzít na vědomí.

Druhou stránkou mince je postavení Pavla Ondráška. Jeho jmenování soud nezrušil. Nebyla zatím zveřejněna zpráva, že by jej ministr odvolal či že by resignoval, také není známo, že by úřad řádně předal Petru Dohnalovi. Pokud se toto vše vskrytu neodehrálo, je stále plnoprávným generálním ředitelem Vězeňské služby ČR vedle Petra Dohnala. Dá se ovšem očekávat, že ministr spravedlnosti tento stav nějakým způsobem napraví.

Střídání generálních ředitelů (odvozené od střídání ministrů) ovšem odnáší i výše zmíněný „kompars“, tedy pracovníci generálního ředitelství. Nemají to lehké. Tu jsou „odcházeni“, tu povoláváni na uvolněná místa po „odejitých“. Pavel Ondrášek obměnil personální obsazení generálního ředitelství velmi důkladně, ale Petr Dohnal se již rozjel také .Zda to prospívá generálnímu ředitelství a Vězeňské službě jako celku, je při častém střídání  generálních ředitelů v nejlepším případě sporné. Ale proč by si nepohráli s čerstvě nabytou mocí, když jejich hříčky hradí daňoví poplatníci?

Personální změny, které provádí Petr Dohnal, mají slabou stránku: v situaci dvojvládí je provádí jen jeden generální ředitel. Když vzniklo dvojvládí na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L, všechna rozhodnutí podpisovali oba krajští státní zástupci.

Personální zásahy nových ministrů a generálních  ředitelů zejména v případech „nepřátelského“ uchopení moci jsou ale aspoň zčásti pochopitelné. Kolektiv spolupracovníka jejich předchůdce se k nim může chovat jako  k vetřelcům, proto se obklopují svými lidmi. Cení se každá spřízněná duše, která doprovodí nastupujícího šéfa mezi klubko hadů.

Na závěr nezbývá, než popřát k Vánocům a do nového roku Robertu Pelikánovi a Petru Dohnalovi, aby mezi nimi nastalo „spříznění duší“ a vytrvalo až do vypršení ministrova mandátu, a Pavlu Ondráškovi, aby se pro něj našlo uplatnění důstojné jeho osobnostních kvalit.


Všechno zlo, popsané v sérii mých článků, vyplývá z toho, že politické strany tradičně zacházejí s ministerstvem spravedlnosti jako s podřadným úřadem. Obsazují je nahodile a způsobují  časté střídání ministrů. Doplácejí na to jejich voliči stejně jako voliči opozice a ti, kteří k volbám nechodí.

sobota 19. prosince 2015

STŘÍDÁNÍ STRÁŽÍ V ČELE VĚZEŇSKÉ SLUŽBY ČR

článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ z 15. prosince 2015 jsem se zmínil, že ministr spravedlnosti by se nemusel pouštět do odvolávání generálního ředitele Vězeňské služby ČR Pavla Ondráška, protože se ho může pohodlně zbavit, pokud správní soud vyhoví žalobě jeho předchůdce Petra Dohnala proti rozhodnutí exministryně Heleny Válkové o jeho odvolání. Shodou okolností tato situace bezprostředně po vydání článku nastala. Správní senát Městského soudu v Praze rozhodl  18.prosince 2015 a vrátil věc zpět ministrovi spravedlnosti k novému projednání.

Rozhodnutí správního soudu má okamžitý účinek, jehož vykonatelnost nelze odložit  opravným prostředkem. Ministr spravedlnosti má nyní hypoteticky tři možnosti: 1. napravit vady rozhodnutí Heleny Válkové, které vytkl správní soud, a potvrdit odvolání Petra Dohnala třeba i s rizikem další prohry 2. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale současně uvést Petra Dohnala zpět do úřadu s rizikem, že v případě úspěchu kasační stížnosti by musel znova odejít 3. v novém řízení vzít zpět rozhodnutí své předchůdkyně. Jeho volba je předvídatelná, protože se již na tiskové konferenci vyjádřil,  že generálním ředitelem je nyní Petr Dohnal. Patrně si tím nepřivodí žádné potíže, protože Pavel Ondrášek se kdysi nechal slyšet, že v případě úspěchu Dohnalovy žaloby mu uvolní místo.

Pokud Pavel Ondrášek  slib dodrží, jak pan ministr, tak Petr Dohnal si budou moci blahopřát, že se nemusí potýkat s potížemi, jichž jsme byli v minulosti svědky v jiných případech. Polistopadové změny právního řádu totiž z odvolávání vedoucích pracovníků udělaly rizikové dobrodružství, jehož konečný výsledek se dá úspěšně předvídat jen výjimečně. Předlistopadový režim nadřazoval zájmy institucí, potažmo státu, nad existenční jistoty vedoucích pracovníků. Proto každý, kdo byl ustanoven do funkce jmenováním, se musel smířit s nebezpečím, že bude odvolán kdykoli, okamžitě a bez odůvodnění. Toto „nedemokratické“ řešení mělo své výhody. Výměny vedoucích pracovníků probíhaly rychle a hladce, takže chod organizace narušovaly jen minimálně. Toto řešení bylo mimo jiné v souladu s  poznatkem, že konfliktní vztah mezi nadřízeným a podřízeným snižuje účinnost řízení. Protože většina jmenovaných vedoucích podléhala nomenklaturnímu rozhodování orgánů KSČ, obvykle se nějakým způsobem současně  řešil také další osud odvolaného. Oblíbené bylo „vykopávání směrem nahoru“, na které ovšem měli nárok pouze „osvědčení soudruzi“, dobře zapsaní u politických orgánů.

Po změně politických poměrů se v resortu spravedlnosti uvedené zvyklosti ještě nějaký čas mlčky uchovávaly. Příkladem budiž odvolání vládou nejvyššího státního zástupce  Víta Veselého na návrh ministra Otakara Motejla, odvolání jím samým pěti předsedů krajských soudů nebo pražského vrchního státního zástupce Karla Brücklera: ani jeden z postižených se nepokusil o odpor. Průlomová byla až vzpoura předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti rozhodnutí prezidenta Václava Klause o jejím odvolání: vzepřela se souběžně správní žalobou a ústavní stížností a Ústavní soud se jí zastal. Později se dostal do potíží ministr Jiří Pospíšil, který během svého prvního mandátu jako capo di tutti capi Čunkových zachránců  odvolal některé vedoucí státní zástupce, již se bouřili kvůli zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do trestního stíhání Jiřího Čunka. Správní řízení se vleklo až do jeho návratu na ministerstvo k výkonu druhého mandátu a skončilo podobně jako nyní věc Petra Dohnala: správní soud zrušil ministrovo rozhodnutí a vrátil mu věc k novému rozhodnutí. Jiří Pospíšil se rozhodl  netrvat na odvolání a musel pak řešit problém dvojvládí .V případě olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové jej zvládl s pomocí nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana tak drsně, že odvolávaná se dostala do ambulantní psychiatrické péče. Daleko složitější pak byl jeho zápas o vypuzení pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, který opouštěl úřad a zase se do něj vracel  v závislosti na vývoji soudního sporu s ministerstvem. O jeho definitivní  vyhoštění se pak zasloužila až advokátka Hana Marvanová, kterou po neúspěších právníků ministerstva angažoval Jiří Pospíšil.Z jiných resortů stojí za povšimnutí nezákonné odvolání kriminalizovaného policejního prezidenta Petra Lessyho, jehož pachatelé zůstali nepotrestáni). Nakonec vedlo k schizmatu dvou policejních prezidentů,Petra Lessyho a Martina Červíčka. Vyřešilo se šťastně kavalírským opuštěním pozic oběma prezidenty .

Střídání stráží na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR je příkladem zhoubných následků neuvážených náhlých personálních změn, zvláště těch vyvolaných odvoláním před vypršením mandátu. Nahrazení Petra Dohnala Pavlem Ondráškem, k němuž krátce po jmenování přikročila ministryně Helena Válková, se neomezilo jen na  výměnu šéfa služby. Následně odešli někteří jeho spolupracovníci. Vneslo to neklid do úřadu generálního ředitelství. Petr Dohnal se s odvoláním nesmířil. Účinky jeho obrany se již ale musel zabývat nový ministr Robert Pelikán.  Helena Válková se ještě ani příliš na ministerstvu neohřála a již je musela opustit. Pokud mezi ní a bývalým generálním ředitelem nedošlo k souznění duší, po jejím odchodu a nástupu Roberta Pelikána pro změnu nenastalo mezi jejím favoritem Pavlem Ondráškem a novým ministrem. Nevíme, jak se budou vztahy vyvíjet dále, protože Petra Dohnala si ministr nevybral, „dodal“ mu jej soud bez ohledu na jeho názor. Pokud by se pánové nesžili, nebylo by to dobré ani pro Vězeňskou službu ČR, ani pro ministerstvo.

Dá se očekávat, že Petr Dohnal vymění některé pracovníky generálního ředitelství. Je sporné, zda všechny tyto změny jako celek, jež nastaly po převzetí resortu spravedlnosti hnutím ANO, mu prospěly obecně a ve vztahu k vězeňství zvlášť.

Ale vězeňství se přesto nezhroutí. Ředitele věznic a řadové pracovníky služby žabomyší války vrchnosti příliš nezajímají. Kvůli výměně generálního ředitele nemohou propustit vězně, takže jsou nuceni vykonávat své povinnosti po výměně stejně jako před ní. V době bouří na Olympu jsou zárukou spolehlivého fungování služby.





pátek 18. prosince 2015

DOVĚTEK K BOUŘI VE SKLENICI VODY

V článku „Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“ , který vyšel 15.prosince 2015 na mém bloggu a webu spolku Šalamoun, a odtud se dostal jako nákaza na další servery,  jsem velmi nevlídně okomentoval bouři ve sklenici vody, vyvolanou souběhem neodpovědnosti České televize vůči státu a povídavosti některých úředníků ministerstva spravedlnosti, jež vedly k odvysílání reportáží Jiřího Hynka o údajném překročení pravomoci generálního ředitele Vězeňské služby ČR spuštěním projektu zřízení dvou speciálních eskortních jednotek Vězeňské služby ČR a následné nevoli náměstka pro vězeňství a snad i ministra spravedlnosti. Článek vyvolal ohlas nejen z ministerstva spravedlnosti a z Vězeňské služby ČR, ale i od zmatené veřejnosti. Nutí mě to k zaujetí stanoviska k některým z nich.

Nemám co opravovat na vyjádření k chování České televize. Nepřísluší jí, aby se vměšovala do vnitřních sporů uvnitř resortu spravedlnosti, zejména ne bez ověření stanovisek obou stran. Po získání dalších věcných informací si troufám tvrdit, že zmíněné reportáže mají povahu šíření poplašné zprávy, která může vyvolat ve veřejnosti znepokojení nad stavem vnitřní vztahů uvnitř resortu spravedlnosti.

Trvám dále na názoru, že celá aféra je projevem obecného úpadku politické kultury, který vede k vyřizování instančních sporů mezi ministerstvem a podřízenými složkami přes televizní obrazovky. V daném případě věcným základem je náhlá změna v postoji k záměru generálního ředitele vycvičit dvě speciální jednotky pro eskortování zvlášť nebezpečných zločinců, který byl původně hodnocen jako záslužný čin. Ani veřejnost, ani novináři nejsou způsobilí spor objektivně vyhodnotit a říci, kdo v něm má pravdu a v žádném případě by se do toho nepovolaní neměli plést. Jde ostatně o bagatelní problém.

Případ ale ukazuje, jak je obecně obtížné postavení ministra (jistě nejen ministra spravedlnosti), kterého šíře problematiky, jíž se musí zabývat, a stálé odvádění z ministerstva na různé externí akce dostává do postavení absolutní závislosti na servisu ministerských úředníků. Pokud mu podsunou nepřesné nebo zcela nesprávné informace a dojde k trapasu, úředníci zůstanou skryti, ale ostuda padne na ministra. Snadno pak vznikne v očích veřejnosti obraz neschopného ministra, kterého je třeba okamžitě odvolat, ačkoli se do situace dostal bez své viny a navíc medializovaný malér se týká nějaké okrajové záležitosti. Pro politickou stranu začíná být ministr s takovým obrazem zátěží a zkratové myšlení politiků se pak může vyvinout ke katastrofickému řešením, jež vede pouze ke zmatkům.  Měl jsem možnost sledovat práci náměstků Pavla Němce, Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové, Pavla Blažka. Nepamatuji si, že by někdo z nich dostal svého ministra do trapné situace, i když nějaký jeho počin neschvaloval, či když ministr podepsal něco, co neměl.  Toto, co se na ministerstvu spravedlnosti děje od jeho svěření hnutí ANO, je dříve neznámý úkaz.

Problém speciálních eskortních jednotek vznikl  patrně jako nedorozumění, spíše jako výsledek navádění vnějšími poštěvači  a měl by se tak nebo onak v klidu vyřešit bez zhoubných zásahů medií. Rozpory zde mohou vznikat jako přirozený důsledek setrvačnosti myšlení profesionálů Vězeňské služby, zvyklých na působení dřívějších snah o militarizaci Vězeňské služby ČR, proti nimž stojí snahy o další humanizaci vězeňství, jejichž zastánci jsou oba ministři spravedlnosti z hnutí ANO. Mimo to problematika vězeňství je velmi složitá a život ve věznici je těžký nejen pro vězně, ale i pro příslušníky Vězeňské  služby ČR, kteří za ně odpovídají. Jejich bolesti mohou být na hony vzdáleny od problémů, které vidí lidé zvenčí. Nesnáze mohou vznikat i v důsledku nepřesně vymezené dělby pravomocí a odpovědnosti mezi vedením Vězeňské služby ČR a ministerstvem, jehož výsledkem může být na jedné straně pocit, že ministerstvo strká nos do vnitřních věcí služby, zatímco úředníci ministerstva mohou mít dojem, že se jim vedení  služby nepodřizuje v potřebném rozsahu.  Kulturní lidé by ale měli najít společný jazyk kulturní cestou, protože jeho nalezení je v jejich společném zájmu, nejde-li o jedince, kteří se rozhodli zničit protivníka za každou cenu, bez ohledu na veřejný zájem.



čtvrtek 17. prosince 2015

JAK SE SOUDÍ VE ZNOJMĚ V.

O této kauze často píši v článcích i úředních podáních jako o „znojemském justičním skandálu“. Pramenem pro zvídavého čtenáře mohou být články ze seriálu „Jak se soudí ve Znojmě“, soustředěné na mém bloggu.

Protože se k věci vracím po delší přestávce, připomeňme si základní údaje. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. března 2005 byli odsouzeni mladí muži Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler senátem předsedy Jaromíra Kapinuse za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. Rozsudek nabyl právní moc 1.září 2005.Zatímco Tomáš Čepura se k činu doznal a usvědčoval Jaroslava Schindlera, ten neústupně trval na své nevině. Vyčerpal pak řádné i mimořádné opravné prostředky a v r.2007 se neúspěšně pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu. O několik let později se dostavil na policejní služebnu Antonín Škrdla a oznámil, že odsouzených skutků se ve skutečnosti dopustil on, a to se spolupachateli Lubomírem a Renatou Čučkovými. A jako bonus  doznal třetí přepadení ve Vsetíně, které tehdy zůstávalo neobjasněné. Senát předsedy Pavla Rujbra  téhož soudu odsoudil v r.2011 také Antonína Škrdlu a Renatu Čučkovou, Lubomír Čučka jako mladistvý trestu ušel. Jaroslav Schindler reagoval v r.2012 na zprávu o odsouzení Antonína Škrdly & spol. novou žádostí o povolení obnovy procesu, které soud nevyhověl. Následoval podnět spolku Šalamoun k podání stížnosti ministra pro porušení zákona, k němuž se Jaroslav Šindler připojil.  Vyhověla mu exministryně Marie Benešová a následně Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 19. listopadu 2013 rozhodl, že obecné soudy porušily zákon v neprospěch Jaroslava Schindlera a nařídil nové projednání jeho žádosti o povolení obnovy procesu. Teprve pak se připojil Tomáš Čepura.

Do věci pak rušivě zasáhl superrecidivista Karel Peer, tehdy souzený senátem Jaroslava Kapinuse: poslal předsedovi senátu dva dopisy, v nichž tvrdil, že doznání a následné odsouzení Antonína Škrdly & spol. je součástí komplotu, vymyšleného Jaroslavem Schindlerem. Jaroslav Schindler měl kalkulovat s tím, že získá odškodnění za neoprávněné odsouzení a z takto nabytých prostředků odmění Antonína Škrdlu. Odezvou na fantasmagorie Karla Peera byla obnova také procesu s Antonínem Škrdlou & spol. Obě řízení probíhala souběžně se stejnými svědky. Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler měli ve svém procesu postavení obžalovaných a přicházeli k soudu v černých oblecích, v kauze Antonína Škrdly byli v postavení svědků a přišli ve všedním oblečení. Ve střídavých rolích vystupoval také Antonín Škrdla, který ale nereagoval na obsílky tak dlouho, až jej soud musel nechat k hlavnímu líčení eskortovat.

Po obsáhlém dokazování návrh na povolení obnovy procesu ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera byl 14. července 2015 schválen, zatímco v případě Antonína Škrdly & spol. zůstal rozsudek v platnosti.

V řízení pak vyvolala další průtahy státní zástupkyně Jarmila Goldová stížností proti usnesení o povolení obnovy procesu. Nadřízené krajské státní zastupitelství ale její stížnost stáhlo a odvolací soud vzal 14. října 2015 jeho rozhodnutí  na vědomí. Po více než deseti letech  od právní moci rozsudku se odsouzeným otevřela cesta k nápravě nespravedlnosti. Je ovšem sporné, zda následky  justičního přehmatu pro životy odsouzených lze vůbec zahladit.

Hlavní líčení obnoveného procesu bylo zahájeno  17.prosince 2015 opět u senátu Jaromíra Kapinuse. Se souhlasem stran se neopakovaly důkazy z původního řízení. Soud se zaměřil jen na novoty.

Tomáš Čepura vysvětlil, že v původním řízení vypovídal podle návodu vyšetřovatele, který ho zastrašoval hrozbou, že v případě nepovolnosti zatáhne do věci také jeho rodiče jako spolupachatele. Když na něm policisté požadovali, aby udal dalšího možného pachatele, nevzpomněl si na nikoho jiného než na svého tehdy nejlepšího kamaráda Jaroslava Schindlera.

Úloha Jaroslava Schindlera byla jednodušší. Od začátku příběhu před deseti lety vinu tvrdošíjně odmítal a od toho neustoupil.

Překvapením byl výslech Antonína Škrdly, který se opět dostavil s eskortou. Tentokrát nikoli jako neposlušný svědek, vyhýbající se účasti na soudním jednání, ale jako svědek ve výkonu trestu za krádež. Nebyl příliš sdílný. Snažil se odkázat se na dřívější výpovědi, ale nakonec přece jen vypovídal. Měl sice mezery v paměti, nicméně popsal oba žalované skutky věrohodně.

Lubomír Čučka na tom byl s pamětí snad ještě hůř, avšak v podstatě poskytl obraz skutkového děje, odpovídající jeho úloze podle popisu v pravomocném rozsudku. Nicméně trochu jej pozměnil tvrzením, že do trestné činnosti byla zasvěcena a zúčastnila se dělení peněz přítelkyně Antonína Škrdly a také její bratr, který se stal náhodným svědkem dělení peněz. Antonín Škrdla ale úlohu obou údajných zasvěcených vylučoval. Z Čučkova výslechu vyplynula potřeba ověřit jeho tvrzení výslechem svědků. Protože se navíc nedostavila svědkyně Renata Čučková, odročení se stalo nezbytností.

Předseda senátu i žalobkyně zpovídali obžalované i svědky velmi důkladně, hledajíce v jejich výpovědích rozpory. Potíže působilo selhávání paměti, patrné v různém stupni u všech vyslýchaných mimo Jaroslava Schindlera, který trval na tom, že nic neprovedl, tudíž se nemá na co pamatovat. Není se čemu divit, protože od spáchání žalovaných skutků uplynulo skutečně mnoho vody.


Zda soud uvěřil v pravdivost výpovědí vyslýchaných, poznáme na odročeném jednání dne 16. února 2016, kdy by mělo skončit dokazování, odeznít závěrečné řeči a obžalovaní by se měli dočkat nového rozsudku.

úterý 15. prosince 2015

MINISTERSTVO PRO DESTABILIZACI VĚZEŇSTVÍ

Když ministr spravedlnosti Robert Pelikán hostoval ve středu 9.prosince 2015 v pořadu TV Prima „Show Jana Krause“, vyslovil nespokojenost s názvem svého úřadu. Označil jej za nešťastný. Zvídavému Janu Krausovi a divákům vysvětlil, že by výstižnější byl název „ministerstvo pro nápravu nespravedlností“. Z vlastní zkušenosti věřím, že to řekl z upřímného vnitřního přesvědčení, protože to odpovídá profilu jeho osobnosti,  ale namítám, že spolek Šalamoun byl blíže realitě, když jeho předchůdcům opakovaně radil, aby úřad přejmenovali na „ministerstvo nespravedlnosti“. Stejná rada se vyskytuje v některých mých starších článcích. Dobrá vůle ministra totiž povahu úřadu ovlivňuje jen nepatrně. Více váží zlozvyky, nemravy a zvykové právo úředníků, kteří zde přežívají dvacet i více let, je mezi nimi ještě pár normalizačních zombií a někteří se během krátkého působení ministra s ním ani nepotkají na chodbě. Krátká „životnost“ ministrů je pro úřad pohromou. Jejich mínění úředníci často ani nestačí vzít na vědomí a někteří jsou schopni klást pasivní odpor ministrovým požadavkům.

Po skandálních reportážích ve zpravodajství České televize, odvysílaných 13. a 14. prosince 2015, mám pro pana ministra nový návrh. Jeho úřadu by slušel název „ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“. Česká televize totiž zahájila těžký útok na generálního ředitele Vězeňské služby ČR Pavla Ondráška. Kritizovala jej za to, že podle vyjádření náměstka ministra spravedlnosti, bývalého policejního důstojníka Vladimíra Zimmela, ustavil uvnitř Vězeňské služby ČR dvě „zásahové“ jednotky, čímž překročil svou pravomoc. Zprávu opepřila informací o vyhozených milionech za uskutečnění tohoto  nápadu: na to závistivá lůza dobře slyší. Ministr spravedlnosti se pak měl podle tvrzení ČT vyjádřit, že to může generálnímu řediteli vynést odvolání.

Reportáž jako taková byla sama o sobě ostudou České televize. Zpochybnění postavení generálního ředitele Vězeňské služby ČR není vyprávění vtipu o geniálních policajtech, ale akt, který může vyvolat pokles kázně příslušníků služby se všemi z toho plynoucími následky až do zvýšení četnosti pokusů o útěk a kázeňských provinění. Generální ředitel Vězeňské služby ČR není kašpárek, ale velitel přibližně osmi tisíc ozbrojených příslušníků sboru a muž, odpovědný za více než dvacet tisíc chovanců věznic. Má patřičné vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi ve funkci ředitele věznice. Vzhledem k povaze jeho role  by proto pachatelé útoku měli úzkostlivě dbát etické zásady, že zprávy se mají ověřovat ze dvou zdrojů a zejména velmi bedlivě uvážit, zda je vůbec vhodné, aby se veřejnoprávní televize propůjčila k akci, která může vést k destabilizaci Vězeňské služby ČR. V tomto případě Česká televize neuznala za slušné požádat předem Pavla Ondráška o vyjádření. Ke všemu si na pomoc přizvala Mariána Prokeše, bývalého 1. náměstka odvolaného generálního ředitele Petra Dohnala. To není nestranný, ale silně podjatý zdroj informací, protože má s Pavlem Ondráškem nevyřízené účty za své propuštění ze služby i za vypuzení manželky ze zaměstnání na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR. Doplatil totiž na to, že si neuvědomil, že jako vysoký důstojník ozbrojeného sboru je podřízen přísné vojenské kázni a nesmí soustavně pobuřovat veřejnost proti nadřízeným (nebyl to ovšem jediný důvod jeho zaslouženého vyhazovu, ale to není podstatné).

Výsledkem daného přístupu je šíření zprávy, která je v nejlepším případě nepřesná, čili Česká televize se v zájmu bůhví koho dopustila účelového klamání veřejnosti. V daném případě se nejedná o „zásahové“ jednotky, jak je známe od policie,  ale o malé útvary, které mají zajišťovat eskorty zvlášť nebezpečných zločinců. Mají být umístěny ve dvou věznicích, které jsou křižovatkami a přestupními stanicemi soustavy pravidelných eskort vězňů. Případné nasazení k potlačení vzpour nebo zvládání jiných mimořádných událostí  je druhotnou složkou jejich poslání. Jejich zřízení bylo částí programu reformy vězeňství, s kterým se Pavel Ondrášek ucházel o funkci generálního ředitele. Myšlenku vyvodil ze své dlouholeté praxe dobře hodnoceného ředitele věznic. U bývalé ministryně Heleny Válkové našel pro své záměry porozumění.  Jednotky dosud nejsou formálně ustaveny. Pouze probíhá ověřovací provoz.

Díky účelové jednostrannosti při shromažďování podkladů pro štvavé reportáže veřejnoprávnímu bulváru Česká televize unikla informace, která se ke mně dostala ze dvou na sobě nezávislých a obvykle věrohodných zdrojů: ministr spravedlnosti před nedávnem odměnil za účast na zmíněním projektu oba ředitele věznic, v kterých prověřování probíhá. Chápu, že to je pro něj okrajová záležitost, takže mohl na ni zapomenout. Ale pokud mu to jeho podřízení nepřipomněli, když jej vtahovali do akce proti Pavlu Ondáškovi, je to vůči němu ošklivá zlomyslnost, neboť ho tato okolnost ztrapňuje.

Je dost strašné, když se veřejnoprávní televize angažuje ve prospěch likvidace vysokého státního úředníka. Ještě horší však je, když se do této nepravosti zapojí vysocí úředníci ministerstva nebo dokonce sám ministr. Ministr spravedlnosti je mimo jiné odpovědný za fungování Vězeňské služby ČR. Je v jeho zájmu, aby nedocházelo k nahodilým personálním otřesům ve vedení služby. Pokud jsou nesrovnalosti mezi jeho úředníky a vedoucími služeb, jež mu jsou podřízeny (nejen Vězeňské služby ČR), musí je vyřešit na půdě ministerstva, nikoli  podrýváním autority  jedné ze stran sporu prostřednictvím médií.

Nechce se mi ani věřit, že Robert Pelikán skutečně pojal úmysl odvolat Pavla Ondráška  z funkce, spíše soudím, že pracovníci České televize vytrhli nějaký jeho výrok z kontextu a účelově jej zneužili. Dokud není dořešen spor s bývalým generálním ředitelem Petrem Dohnalem, odvolaným exministryní Helenou Válkovou, bylo by příliš velkým dobrodružstvím začít válku s dalším generálním ředitelem. Pavel Ondrášek je čestný muž a patrně se nebude zdráhat splnit slib, že odejde, aby uvolnil místo Petru Dohnalovi, pokud soud zruší rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání. Je ale dost tvrdý na to, aby způsobil ministrovi potíže, bude-li s ním zacházet neeticky.

Pokud se Robert Pelikán vydává cestou, již naznačují výše popsané nepřístojnosti České  televize a náměstka Vladimíra Zimmela, vstupuje do vyjetých kolejí nešvaru, který do vztahu mezi ministerstvem a Vězeňskou službou ČR vnesl ministr Jiří Pospíšil neblahé paměti za svého druhého mandátu. Když mu problémy přeplněných věznic začaly přerůstat přes hlavu, odvolal generálního ředitele Luďka Kulu (svého souputníka z „tunelu Vidnava“) a na jeho místo dosadil Jiřího Treglera, nejen  zkušeného odborníka, ale navíc muže ryzího charakteru. Až do té doby stačil ministerstvu  na zvládnutí agendy vězeňství odbor, řízený ředitelem, popřípadě třetí náměstek. Populista Jiří  Pospíšil ve snaze ukázat, jak moc mu na problémovém vězeňství záleží, přenesl odpovědnost za ně na svého 1. náměstka. A od této chvíle začala vznikat tradice ministerstva jako činitele, destabilizujícího vězení.

Mezi odborem ministerstva pro řízení vězeňství a generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR  bylo vždy určité napětí. Na ministerstvu spřádali bez dohody s odborníky z Vězeňské služby ČR smělé plány, např. na prodej vazební věznice Pankrác (se zánikem vězeňské nemocnice), zřízení věznice v Balkové nebo pořízení ruiny ve Vidnavě Důstojníkům generálního ředitelství  se plány často nelíbily, ale nikdo se jich na nic neptal. Jedna skupina o druhé si myslela cosi nelichotivého, ale na veřejnost tyto neshody nepronikly a zřejmě neměly vliv na postavení generálního ředitele. A  ministerské projekty se většinou ani neuskutečnily.

S přenesením odpovědnosti na 1. náměstka se začal uplatňovat efekt „nového koštěte, které dobře mete“ a víra, že „s úřadem bůh naděluje rozum“. Náměstci a ministři stojí v hierarchii výš než pouhý ředitel odboru, proto si troufají s generálními řediteli jednat vrchnostensky, a to hezky z vysoka. Pospíšilův první náměstek zacházel s Jiřím Treglerem tak, že znechucen odešel (byli jsme s Johnem Bokem svědky ponižujícího zacházení). Petra Dohnala bryskně odvolala Helena Válková tempem, jež všem okolo vyrazilo dech. Ani jeden z nich si ale nedovolil likvidované generální ředitele veřejně zpochybňovat, dokud nezahájil Petr Dohnal „ odboj“ s podporou Mariána Prokeše a přiměl tak Helenu Válkovou a později i Pavla Ondráška, aby se ozvali.  Okolnost, že od náměstka ministra dlouhodobě pronikají pověsti o připravovaném odvolání generálního ředitele, je samo o sobě dost velká nepřístojnost, která by měla stačit na odvolání náměstka z funkce. Ale útok přes veřejnoprávní televizi je nehoráznost, jaká zde dosud nebyla.

Ke každému z generálních ředitelů by se daly najít nějaké větší nebo menší výhrady. Všichni čtyři mají ale jedno společné: jsou perfektní profesionálové, po této stránce výrazně převyšující své „katy“. Určité odbornou vybavenost k posouzení použitelnosti  generálního ředitele lze přiznat pouze Heleně Válkové, která se vězeňstvím dlouhodobě zabývala (zjistil jsem až se zpožděním), ale jak Pospíšilův náměstek, tak bývalý policista Vladimír Zimmel jsou čiří amatéři, kteří by měli s generálními řediteli jednat s patřičnou úctou.

Netuším, jak by asi ministr Robert Pelikán zdůvodnil okamžité odvolání Pavla Ondráška. Nicméně pokud by mělo dojít k tomu, že by ministři za hnutí ANO v krátkém čase po sobě zlikvidovali dva generální ředitele Vězeňské služby ČR, jimž  z profesního hlediska není mnoho co vytknout, koaliční partneři by si měli vynutit odchod hnutí ANO z ministerstva spravedlnosti. Hnutí ANO nelze vyčítat, že z důvodu krátkosti své existence nemá připravené kádry na všechny funkce, které se mu nabízejí (ostatně „klasické“ strany na tom nejsou o mnoho lépe), ale jeho nevyzrálost nesmí působit rušivě na chod státu.

Mimochodem: Heleně Válkové hnutí ANO vyčítalo personální destabilizaci resortu… a potupně ji vyhodilo.




pondělí 14. prosince 2015

KAUZA „VITÁSKOVÁ“ V SOUVISLOSTECH


David Ondračka, ředitel Transparency International, projevil dne 13. prosince 2015 v Otázkách Václava Moravce  nevoli nad způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení zacházejí s Alenou Vitáskovou, předsedkyní Energetického regulačního úřadu, která se má zřejmě stát jediným obětním beránkem za obrovské plýtvání veřejnými prostředky v tzv. solárním boomu, s jehož vznikem  a s nepravostmi při udělování licencí fotovoltaickým elektrárnám nemá nic společného. Nikdo se nezajímá o odpovědnost lidí, kteří nejdříve nastavili rozhazovačné cenové podmínky, a pak připustili zpřístupnění zvýhodněných výkupních cen za elektřinu některým nedostavěným elektrárnám, které na ně neměly právní nárok.  Zatímco Alena Vitásková stojí před soudem za to, že údajně zavinila neodebrání neoprávněně vydaných licencí dvěma elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a státní zástupce Radek Mezlík pro ni žádá  trest odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč, její předchůdce Josef Fiřt a jeho nejbližší spolupracovníci Blahoslav Němeček a Antonín Panák, za jejichž vlády Energetický regulační úřad licence vydal, vystupují u soudu jako svědci obžaloby. Na doplnění Ondračkova lamenta dodávám, že přesně podle přísloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“ trestní oznámení v této věci podal právě výše zmíněný Antonín Panák.

Sdílím nevoli Davida Ondračky. Na jím vyzdvižené podivnosti jsem soustavně upozorňoval v sérii článků Jak probíhá monstroproces I-X, jimiž jsem provázel soudní řízení od samého začátku dne 2.června 2014 až do skončení
závěrečných řečí dne 11.prosince 2015. Můj osamělý hlas, šířený pouze prostřednictvím internetových serverů, ovšem daleko nedolehne. Vyjádření obecně respektovaného šéfa protikorupční Transparency International by ale mohlo přimět příslušné činitele, aby se zamysleli nad tím, zda nejsou v tomto případě orgány činné v trestním řízení zneužívány k jinému než veřejnému prospěchu. Účast Antonína Panáka na spuštění řízení zakládá podezření, že prvotním účelem je pomsta za drzost, s kterou Alena Vitásková přijala funkci, na kterou se těšil kdosi z bývalého vedení. Ostatně její stíhání  je pro ně výhodné i proto, že  odvádí pozornost od jejich vin.

Lidí, kteří mají zájem o její skalp, je ovšem více. Jsou to především majitelé fotovoltaických elektráren, na které její úřad podal trestní oznámení, nebo dal podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání žalob ve veřejném zájmu na odnětí licence. Paradoxně by k nim mohli patřit i Zemkovi, kteří sdílejí s ní lavici obžalovaných, protože zpochybnila licence některých dalších fotovoltaických elektráren v jejich majetku ( to by jistě neudělala, kdy byla podjatá v jejich prospěch, jak bez ohledu na výsledky dokazování stále tvrdí žalobce).

Na jméno jí nemohou přijít nositelé projektu zřizování bioplynových stanice, soustředění kolem poslance Milana Urbana, kteří počítali se spuštěním obdobného způsobu finanční podpory, jenž tahá peníze ze státního rozpočtu i rodinných prostředků ve fotovoltaickém byznysu. Alena Vitásková jim tvrdě zkřížila cestu.

Pomsta je zdařilá i  v případě, že by Alena Vitásková a Michaela Schneidrová  nakonec dosáhly zproštění viny. Tím, že žalobce spojil jejich kauzu s případem účastníků úsilí o získání licencí do 31. prosince 2010, se jim postaral o významné navýšení nákladů na obhajobu a ztráty času a prodloužení doby snášení stresu z trestního stíhání. S vydáním licencí neměly nic společného a z celkového času soudního řízení na ně připadl jen zlomek. Zvlášť tvrdý dopad měla zlomyslnost žalobce  na bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou, která byla podle ustanovení zákona o státní službě postavena mimo službu s polovičním platem. Trestní stíhání ji za těchto okolností doslova ruinuje. Žalobce ovšem poškodil i stát, protože účast na řízení jim odčerpávala síly, které by jinak věnovaly svému úřadu.

Podezření, že stíhání Aleny Vitáskové vedle nápadného nezájmu o viny bývalého vedení ERÚ posiluje i skutečnost, že v jiném případě stejný žalobce odložil trestní oznámení ve věci neoprávněného vystavení licence elektárně, která měla do dokončenosti velmi daleko.
V této souvislosti je vhodné si připomenout, že chomutovské elektrárny Zemků skutečně stály a asi je pravdivé vyjádření Zdeňka Zemka st. jako svědka před soudem, že hodnota dokončovacích prací u investice ve výší přibližně 1,4 mlrd. Kč je několik desítek tisíc Kč.
Důkazem jsou velmi kvalitní družicové fotografie NASA z 27. prosince 2010, které z pochopitelných důvodů nepoužil jako důkaz žalobce (má podle trestního řádu povinnost vést dokazování ve prospěch i v neprospěch obviněných, ale to platí jen v pohádkách) a z nepochopitelných důvodů obhajoba.

Tendenční je i postup výpočtu způsobené škody a určení původce škody, přičemž právě neobvykle vysokou škodou odůvodňuje žalobce návrh na uložení drakonických trestů. Příjmy fotovoltaických elektráren jsou zatíženy vysokou srážkovou daní. Z laického pohledu by o ni měla být snížena bona fide škoda, způsobená neoprávněným udělením licence, ale žalobce to neuznává. V daném případě ale vznikla pochybnost, zda škoda skutečně vznikla, a to v příčinné souvislosti s vydáním licence v noci dne 31.prosince 2010. Podle platného cenového rozhodnutí podmínkou pro vznik nároku na zvýhodněnou výkupní cenu není jen vydání licence do konce r.2010, ale také dodávky energie do sítě ještě v r.2010. Tuto podmínku přirozeně nemohli Zemkovi splnit, protože slunce o silvestrovské noci nesvítilo. Vyplácení podpory pro obnovitelné zdroje není ale v gesci Energetického regulačního úřadu. Pokud tedy poskytovatel podporu vyplácel, činil tak na vlastní riziko a bez právního důvodu. Vznikla-li škoda, přímým viníkem není ERÚ. V současnosti vede ERÚ t,zv. sporné řízení, jehož možným  výsledkem může být vrácení vyplacené podpory (nedošlo-li k promlčení) a zastavení jejího poskytování do budoucna. Již od r.2013 se za elektřinu z obou elektráren vyplácí snížená cena, takže škoda v žádném případě ani zdaleka nemůže dosáhnout žalobcem vypočítané výše.

Ukládáním drakonických trestů žalobce nezohlednil viktimologické zavinění státu. Stát nabídl podnikatelům příležitost k dosažení nemravně vysokých zisků. Povzbudil je k spuštění nákladných investičních záměrů, na jejichž financování si většinou museli vzít úvěr (v případě předmětných elektráren jde o celou miliardu Kč). Pak 8. listopadu 2010 bez varování změnil pravidla s účinností od 1.ledna 2011. Investorům navíc nepřálo počasí, které bránilo v provádění zemních prací. Stavby, které by se za jiných okolností v pohodě dokončily během prvního čtvrtletí r.2011, musely být dokončeny ve zkrácené lhůtě. Z toho vyplynul chaos a mimořádný počet žádostí o udělení licence v posledních dvou měsících r.2010, jejichž řádné vyřízení ERÚ nezvládl. Vytvořilo se ale také korupční prostředí. Přirozeně, nelze tolerovat pokusy o padělání potřebných listin, ale investoři by neměli být postiženi za nedodělky řádově v promilích pořizovací ceny, ani úředníci za přimhouření oka nad nimi.

Na lavici obžalovaných usedlo 10 hříšníků. Média ale svedla pozornost veřejnosti k osobě Aleny Vitáskové a také žalobce jí a její podřízené Michaele Schneidrové věnuje 11 z 27 stran obžaloby. Česká televize opakovaně odvysílala lživou zprávu, že má být potrestána za neoprávněné vydání licencí, když ve skutečnosti v době jejich vydání ještě netušila, že se někdy stane předsedkyní ERÚ.

Nemám pochyby o tom, že žalobce i média Aleně Vitáskové účelově křivdí, protože kdosi rozhodl, že musí být odstraněna z cesty, aby nepřekážela dalšímu tunelování veřejných prostředků na trhu s energiemi a aby stále nepřipomínala podezřelé začátky solárního boomu. Přesto nejtragičtější postavou dramatu není Alena Vitásková, ale bývalá ředitelka licenčního odboru Michaela Schneidrová. Tuto drobnou ženu vyvedli policisté ve speciálně uzpůsobených „medvědech“ z budovy před očima všech spolupracovníků, záměrně vyhnaných z kanceláří. Naštěstí si tentokrát špatně „ošéfovali“ vazební řízení, takže ji nakonec po 60 hodinách v cele předběžného zadržení museli propustit ke stíhání na svobodě.

Michaela Schneidrová se stala ředitelkou odboru v krizové situaci, kdy audit, nařízený Alenou Vitáskovou, k jejímu velkému překvapení odhalil, že funkce ředitele licenčního odboru není obsazena a pracovník, který ji vykonává, se za ředitele bez právního důvodu jen vydává.

V té době již bylo podáno Panákovo trestní oznámení a jeho podřízenými bylo připraveno rozhodnutí o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských elektráren, které ale nikdo neměl odvahu podepsat z obav z možnosti vyvolání  arbitráže. Rozhodnutí podstrčili Michaele Schneidrové v domnění, že nerozkoukané hloupé děvče se bez rozmýšlení chopí pera. Spis, který měla při nástupu k disposici, jí odebrali, ale pozdě: to jej již měla prostudovaný. Držel ho pak ve skříni Antonín Panák, který neměl status oprávněné osoby. Pánové netušili, že mají proti sobě velmi inteligentní a tvrdou mladou ženu, s kterou nelze snadno manipulovat. Po seznámení s ním pochopila, že pro odebrání licence nejsou dány nezpochybnitelné podmínky. Současně si uvědomila, že odebrání licence by bylo pro holding rodiny Zemků likvidační a zcela jistě by vyvolalo mezinárodní  arbitráž, jež by pro stát nemusela dopadnout dobře. Dožadovala se výsledku zahájeného trestního řízení, protože pouze rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu při vydání správního rozhodnutí je absolutně nezpochybnitelnou podmínkou pro jeho zrušení, proti jejímuž použití by odpor arbitráží nejspíš neuspěl. Na jejích ramenou ležela těžká odpovědnost. Škoda, způsobená odnětím licencí, by byla neodvratná. Naopak řízení o obnově licenčního řízení by bylo možné obnovit později, až do vypršení tříleté promlčecí lhůty, pokud by k tomu byl důvod. Rozhodla se jít cestou nejmenší způsobené škody a rozhodnutí o obnově licenčního řízení nevydala. Je pravda, že se pokoušela konzultovat rozhodnutí s Alenou Vitáskovou, ale ta ji odbyla s tím, že není právník, nezná spis a odkázala ji na nadřízeného Antonína Panáka.

Představa žalobce, že Alena Vitásková mohla a měla Michaele Schneidrové vydání jejího rozhodnutí zakázat, svědčí o neznalosti pravidel vnitřního řízení ERÚ: předsedkyně ERÚ jako orgán 2. stupně nesmí dávat pokyny nezávislým orgánům 1. stupně, pouze je může zkoumat a případně rušit nebo potvrzovat ve správním řízení, pokud k němu dojde. Stejně nesmyslná je jeho víra, že obě ženy jednaly cíleně ve prospěch Zemků, s nimiž měly mít blízké vztahy. Jeho domněnku dle mého laického názoru zcela  vyvrací dokazování před soudem.

Zdá-li se někomu trest odnětí svobody v trvání devíti let nepřiměřený pro Alenu Vitáskovou, její podřízená je na tom hůř: žalobce ji chce poslat do vězení s ostrahou na deset let a zatížit ji peněžitým trestem ve výši jednoho milionu korun.

Ačkoli se nezabývám počínáním, jež vedlo k podivnému vydání licencí o silvestrovské noci, přece jen mě zaujal osud malé úřednice Ilony Floriánové, kterou nadřízený přiměl setrvat na pracovišti do pozdních hodin a vydat licence, zatímco sám se chytře vytratil na lyžařskou dovolenou a pouze telefonem kontroloval její kroky. Nevěřím, že si dobrovolně prodloužila směnu, protože ji těšila možnost poškodit spotřebitele a stát. Kdyby odmítla poslušnost a zamkla kancelář na konci pracovní doby, nedostala by se nikdy před soud a následně by nevznikl důvod k trestnímu stíhání Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.  Zemkovi by nejspíš získali licence počátkem r.2011.  Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem je krutou odměnou za poslušnost nadřízených. Je pravda, že jde o souhrnný trest, zohledňující podmíněné odsouzení v jiné kauze, ale uložení nepodmíněného trestu není ani v tomto případě bezpodmínečně nutné. Znám policejní provokatérku, která dostala za podvody šest podmíněných trestů za sebou a teprve sedmé a osmé odsouzení ji odeslalo do domu na Rozkoši (pozn.:vtipná adresa ženské věznice ve Světlé n.S.)

Nad tím vším budou obžalovaní přemýšlet s úzkostí přes celé Vánoce a novoroční svátky. Mají to jako speciální bonus za průtahy v soudním řízení. Někteří si možná vzpomenou, že jsem odsunutí  rozsudku do r.2016 předjímal. Ostatně, kdyby senát Aleše Novotného zprostil obžaloby Alenu Vitáskovou ještě před koncem roku, hrozba postavením mimo službu od  1.ledna 2016 by se rozplynula jako dým…






pátek 11. prosince 2015

JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL X.

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V úvodním článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm . Doporučuji čtenářům, kteří se o proces začali zajímat až na jeho konci, aby se k němu vrátili.

Navázal jsem pak dalšími články, jež jsem později soustředil na svém bloggu Jejich řada se konečně přiblížila ke konci,neboť prvostupňové řízení bude pokračovat již jen závěrečným dějstvím 22.února 2016.

Jak jsem uvedl v IX.díle seriálu, v r.2015 řízení ztratilo tempo. Viníkem zpomalení byl z větší části  soud, ale přičinili se také  někteří svědci obhajoby, kteří se na vyzvání nedostavili. Škodivé důsledky průtahů dopadají na všechny obžalované. Zvlášť kruté to je  pro obžalované představitelky současného vedení ERÚ Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou, které nemají na průtazích ani špetku  viny, ale trpí nejvíc. Většina soudního jednání se jich vůbec netýká, takže strádají kvůli bezohlednosti žalobce a soudu, kteří se domnívali, že si usnadní práci, když na úkor obžalovaných spojí dva procesy do jednoho.

Nicméně jednání ve dnech 1.-3. prosince 2015 se konečně obešlo bez odročení před vyčerpáním plánované doby. Stejně ale řízení nedospělo ke kýženému cíli, tedy k ukončení dokazování a případně k zahájení závěrečných řečí. Postaral se o to obžalovaný Z.Z., který se přihlásil o doplnění svého úvodního vyjádření obžalovaného. K pultíku obžalovaných si pak přinesl dvěstěstránkový elaborát, který tichým uspávajícím hlasem četl přibližně šest hodin. Předseda senátu mu sice ponechal prostor pro vystoupení, ale po jeho skončení konstatoval, že pan obžalovaný vysvětlil soudu, co vše je v obžalobě špatně a otázal se jej, zda je také něco, co on sám v této věci udělal špatně. Dotázaný se přímé odpovědi na podivnou otázku vyhnul. Nelze mu to zazlívat, protože není povinností obžalovaného usvědčovat se nebo doznávat vinu, naopak má právo volit jakékoli prostředky pro svou obhajobu. Naopak položená otázka byla zjevně nemístná.

Soudní dny 9.-11.prosince 2015 vnějškově působily dojmem poklidného jednání. Soud jednal od 9 hod. přibližně do 15 hod. a dokonce se dodržovaly téměř pravidelné polední přestávky. Předseda senátu vyvolal sice pohoršení účastníků, když 10. vyhlásil zákaz pořizování zvukových i obrazových záznamů a provoz mobilních telefonů, aby zabránil rušení příjmu na soudním zařízení, ale zasloužil se tím o klid v soudní síni v poslední den. Kameramani, kteří se sem nahrnuli v očekávání vystoupení Aleny Vitáskové, soudní síň opustili s nepořízenou.

Pod maskou klidného průběhu jednání ale nakonec vypukly diaes irae.Po projednání nezbytných formalit senát prohlásil usnesením dokazování za skončené a slova se ujal žalobce Radek Mezlík. Při poslechu jeho vystoupení jsem si kladl otázku, proč se vlastně konalo na pokračování celé dlouhé divadlo monstrprocesu, k čemu se namáhali s vysvětlováním svého náhledu na věc obžalovaní a proč se střídali u  řečniště četní svědci a znalci a četly se listiny a promítaly  fotografie a videozáznamy. Dokazování nepřineslo žádný posun do hodnocení jednání obžalovaných až na jednu drobnost: žalobce připustil, že vyplacení zvýhodněné výkupní ceny za elektřinu z předmětných elektráren bylo možná nezákonné, protože sama licence k tomu neopravňuje a elektrárny nesplnily další podmínku, kterou je zahájení dodávek elektřiny v r.2010. Mohlo by se to promítnout do změny výše škody.  Celkově by jeho závěrečná řeč byla  nudným řečnickým cvičením, nebýt závěrečné části, v které se žalobce vytasil s návrhy vysokých  trestů: všechny nepodmíněné, v rozpětí 3 – 10 let, převážně ve věznici s ostrahou, a k nim jako bonus vysoké peněžité tresty řádově až v desítkách milionů Kč, a vedle nich také zákazy činnosti.

Jako laik nesdílím názor žalobce na vinu obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, jisté pochybnosti mám i u některých dalších obžalovaných,  proto považuji návrh trestů za nehoráznost. Pro přepečlivou a odborně zdatnou úřednici Michaelu Schneidrovou je  nezaslouženým trestem již to, že musela mařit čas účastí na řízení, jež se jí z větší části vůbec netýkalo. Ale žalobce pro ni žádá 10 let ve věznici s ostrahou a k tomu peněžitý trest jeden milión Kč. Vůči Aleně Vitáskové byl velkorysejší a navrhl jí „pouze“ 9 let ve věznici s ostrahou, ale zato jí chce sáhnout hlouběji do kapsy peněžitým trestem10 milionů Kč. Nesplacení peněžitých trestů se trestá prodloužením výkonu trestu.

Návrhy jsou nehorázné až do obludnosti. Ohromily obžalované do té míry, že po jejich přednesení nevypukla v soudní síni předpokládatelná hysterie: jejich stvrzení soudem se zdá být nemyslitelné.

Po Radkovi Mezlíkovi se začali střídat obhájci. Snažili se postupně vyvracet  jeden argument obžaloby za druhým, vesměs velmi pečlivě, s vysokou odborností, do nejmenších podrobností. Zatímco zákon ukládá žalobci nestrannost ve smyslu jednání ve prospěch i v neprospěch obviněného, obhajoba je vždy jednostranná ve prospěch. Některé její argumenty proto ne vždy obstojí. Konkrétního případu Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se to ale netýká.

Společným jmenovatelem názorů obhájců byl hlavně nesouhlas s nedbáním subsidiarity trestního práva a zásady in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny, dále vytýkali žalobci mezery ve znalostech správního práva a téměř nulovou reakci na poznatky z dokazování před soudem. Stěžovali si na nahrazování mezer v dokazování ničím nepodloženými spekulacemi.

Žalobce se možná necítil dobře při vystoupení obžalovaných, kteří se dostali na řadu po skončení řečí obhájců. Úroveň jejich vystoupení nebyla z pohledu odbornosti bez slabých míst, ale přidali navíc své osobní bolesti, způsobené dlouhým procesem, který všichni považují za přehmat, ať již oprávněně či nikoli.

Některá vystoupení obžalovaných zasluhovala zvláštní pozornost. Michaela Schneidrová uplatnila vedle své nezpochybnitelné profesionality postesknutí na vedlejší dopady trestního řízení do jejího zdravotního stavu a osobního i pracovního života.


Neblahou shodou okolností Alena Vitásková ozvláštnila závěrečnou řečí své narozeniny. Bude na ně  jistě vzpomínat do konce života. Finis coronat opus: mluvila jako poslední a její řeč byla vyvrcholením vyjádření obžalovaných. Především tvrdě odmítla veškerá obvinění. Popřela podjatost svou i Michaely Schneidrové ve prospěch Zdeňka Zemka st.
Doložila to pádným argumentem: vyvolala řízení k odnětí licence jiným elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Není důvod, proč by měla v případě chomutovských elektráren projevit zvláštní shovívavost, když jinde ji neuplatnila.  Nikdy nedala  pokyn k zastavení řízení, kvůli němuž je obžalována, ani jej vydat nemohla, protože o problému nic nevěděla, neznala spis a procesně se jí rozhodování o obnově licenčního řízení nedostalo do rukou.  Zasadila proces do širších společenských souvislostí. Hovořila o bezbřehém tunelování veřejných prostředků nadsazením finanční podpory obnovitelným zdrojům. Ukázala na odpovědnost bývalého vedení ERÚ, které nezvládlo chaos, jenž vypukl po náhlé změně cenových podmínek z 8.listopadu 2010. Vědělo o problematickém vydání licencí 31.prosince 2010 v pozdních večerních hodinách, dokonce se neúspěšně pokusilo předem mu zabránit, ale když k události došlo, nezahájilo okamžité kroky k nápravě. Není náhodou, že  trestní oznámení, které  vedlo až k tomuto procesu, podal v červnu r.2011 člen bývalého vedení ERÚ.  Kdyby se bývalé vedení ERÚ zachovalo shodně s nároky, jež na postup Aleny Vitáskové nyní kladou orgány činné v trestním řízení, důvod k podání trestního oznámení by nevznikl. A kdyby orgány činné v trestním řízení měřily členům bývalého vedení ERÚ stejně jako dnes Aleně Vitáskové, před soudem by stáli úplně jiní lidé.

Alena Vitásková vnímá tento proces jako jeden ze způsobů, jímž má být odstraněna z čela Energetického regulačního úřadu. Vznikla společenská poptávka po jejím skalpu jako odveta za různá příkoří, jež způsobila veřejným i skrytým vlastníkům fotovoltaických elektráren. Je to statečná žena a velká bojovnice: vyjádřila odhodlání neustoupit tlaku bez boje.

Ve vystoupeních obhájců i obžalovaných vyslechl žalobce mnoho nelichotivých výhrad k odvedené práci, dle mého laického názoru většinou oprávněných. Úsudek laika mě vede k domnění, že žalobce neustál svá tvrzení až na několik drobných výjimek, takže hrozba, která visí nad obžalovanými, není akutní.

Soudní rozhodnutí jsou ale nepředvídatelná, zvláště v procesech, jež působí dojmem plnění mocenské zakázky. Jásot nad unisono kritikou závěrečné řeči žalobce by byl velmi předčasný. Ostatně nemyslím, že se na konci budou radovat bez výjimky všichni obžalovaní.

V přechodném stavu řízení po dokončení závěrečných řečí  nelze předjímat, jak se soud vypořádá se spisem o 9 tisící stran a spoustě informací navíc ze závěrečných řečí a  k jakému verdiktu dospěje. Nicméně jsou zde podklady pro upozornění na některé příznačné okolnosti, jež mohou ovlivnit jeho závěrečné rozhodování.

Potvrzuje se, že ve skutečnosti probíhají dva procesy v jednom s velmi rozdílnou trestněprávní podstatou. Největší objem jednání zaplnilo zkoumání role skupiny obžalovaných, jejichž společným výdobytkem bylo vydání licencí pro provozování fotovoltaických elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun v raných nočních hodinách dne 31.prosince 2010. Skutkovou podstatu naplňují velmi různorodé činnosti od expertního sledování bezpečnosti instalovaných zařízení přes manažerské úkony až po administrativní činnosti. Tato původně osmičlenná skupina nedorazila do cíle celá. Věc obž. Luďka Pražáka, bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, vyčlenil soud do samostatného řízení z důvodu jeho dočasné zdravotní nezpůsobilosti. Jeho úloha v souzeném skutkovém ději je významná a je možné, že oddělení jeho příběhu od ostatních může poněkud deformovat celkový pohled na věc. Skupina není jednolitá, tvoří ji tři dvojice a jedna osamělá úřednice, jejichž zájmy nejsou v detailech úplně shodné. Dokonce se zdá, že jejich specifické zájmy mohou být někdy ke škodě ostatním. Jejich společným neštěstím je nesmyslnost honby za získáním licence v posledních hodinách r. 2010. Licence je totiž jen jednou z podmínek pro získání vysoké dotované výkupní ceny. Další je zahájení dodávek energie do sítě ještě v r.2010. Tuto podmínku dle cenového výměru ERÚ samozřejmě předmětné elektrárny nemohly splnit, protože slunce o silvestrovské noci nesvítilo.

K výše uvedené skupině obžalovaných připojil žalobce předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou, bývalou ředitelku licenčního odboru Michaelu Schneidrovou.  Jejich provinění má spočívat v nesprávných správně-právních úkonech ve prospěch ponechání v platnosti  výše zmiňovaných podezřelých  licencí. V době vydání licencí  ani jedna z obviněných netušila, že bude působit ve významné funkci v ERÚ. Přesto na ně dopadly účinky podezřelého  jednání jejich předchůdců, o jejichž odpovědnost za vydání domněle vadných licencí se nikdo nezajímá.
Zpráva ČT, že Alena Vitásková stojí před soudem proto, že majitelům chomutovských fotovoltaických elektráren vydala neoprávněně licence, je nepravdivá. ČT si prostě občas s pravdou neláme  hlavu.

Nenaplnění podmínek pro získání zvýhodněných cen dle cenového výměru z r.2010 je okolností, která zůstávala v tomto  trestním řízení ve stínu jiných záležitostí, takže v přípravném řízení ani před soudem nedošlo  k vyhodnocení jejích důsledků. Jestliže majitelé chomutovských fotovoltaických elektráren nenaplnili všechny podmínky zabezpečení odbytu elektřiny ještě v r.2010, nárok na vysoké dotované ceny jim nevznikl. Pokud je ale přesto za dodanou elektřinu dostávali, dosáhli je nelegálně a zřejmě budou vracet.

Vyplácení a přijímání dotované ceny je sice nezákonné, ale nemá přímou příčinnou souvislost s vydáním licence a nejde o rozhodnutí pracovníků ERÚ. Došlo zřejmě k mylnému výkladu pravidel nebo jejich záměrnému ignorování a k následnému neoprávněnému přijímání zvýhodněné ceny. S tím již ale nemá ERÚ nic společného, jde o omyl nebo svévoli úplně jiných lidí. Mimo to škoda prakticky nevznikla, protože příjemce podpory ji bude muset vrátit.

Ve vystoupení Aleny Vitáskové zazněla ještě jedna dříve neznámá informace, a to zmínka o družicových fotografiích předmětných fotovoltaických elektráren z 27.prosince 2010. Na nich lze přímo počítat panely. Jsou podpůrným důkazem o pravdivosti tvrzení Zdenka  Zemka st., že na investici ve výši 1,4 mlrd. Kč byly ke dni vystavení licencí nedodělky pouze za několik desítek tisíc Kč.

V průběhu dokazování před soudem nechal žalobce promítnout videozáznamy z ohledání elektráren jako důkaz o jejich nedokončenosti ke dni vydání licencí. Ale družicové snímky, jež by dokazovaly vysoký stupeň dokončenosti elektráren nenechal promítnout, i když mu trestní řád ukládá, aby vedl dokazování v neprospěch i ve prospěch podezřelého. Z neznámých důvodů je ale jako důkaz nepoužila ani obhajoba.

Na soudce i na obžalované nyní čeká poslední veřejné jednání dramatu: vyhlášení rozsudku, k němuž dojde až 22.února 2015. Rozhodne-li vláda o podřízení Aleny Vitáskové od 1. ledna 2016 zákonu o státní službě, jako trestně stíhaná nebude moci dále zastávat úřad.  Bude dosaženo dílčího cíle zosnovatelů této ďábelské intriky.

Obžalovaní prožijí Vánoce a novoroční svátky v úzkostech. V klidu by je ale neměli prožít ani soudci tohoto senátu a žalobce, neboť stojí před velmi závažným rozhodnutím. Měli by přemýšlet, zda vedením tohoto řízení slouží pouze spravedlnosti. Skutečnost, že je vyvolal příslušník  bývalého vedení ERÚ, zakládá podezření, že jde o účelovou zakázku, možná pomstu Aleně Vitáskové za drzost, s kterou přijala funkci, o kterou stál kdosi z činitelů, blízkých oznamovateli. Zájemců o „odstřel“ Aleny Vitáskové je ale více. Každý z nich přichází do úvahy jako příjemce služby, prokázané orgány činnými v trestním řízení.









neděle 6. prosince 2015

K OTÁZKÁM VYMÝVAČE MOZKŮ (OVM, ČT 24) Z 6.12.2015

Kdo očekával od Otázek Václava Moravce dne 6.prosince 2015  atrakci v podobě názorového utkání ministra spravedlnosti Roberta Pelikána s předsedou KSČM Vojtěchem Filipem, musel být zklamán. Česká televize v reklamě mluvila o duelu, ale ten se nekonal. Ač oba politici představují části politického spektra, které jsou od sebe velmi vzdálené, vystupovali jako zástupci jakési neformální „jednotné fronty“ za nedotknutelnost lidských práv, za potírání strachu z imigrantů a odmítání populismu. Je potěšitelné, že se shodli v názoru, že strach z následků imigrační krize nesmí vyústit do potlačování občanských práv a svobod ve prospěch moci orgánů vymáhání práva. Ministr spravedlnosti správně upozornil, že výsledky průzkumů veřejného mínění prozrazují nedostatečnou úroveň znalosti zákonů většiny populace a sklon volat po utužení režimu v opatřeních, která by patrně zasáhla někoho jiného než tazatele. V této souvislosti varoval, že každý se může stát podezřelým na základě neodpovědně podaného trestního oznámení a následně by se mohl dostat do vazby bez souhlasu soudu, pokud by zákonodárci vyslyšeli hlas populistů a vybavili by policii příslušnou pravomocí: policie nemá jinou možnost než šetřit každé trestní oznámení a využívat svých pravomocí. Připomněl jako odstrašující příklad věznici Guantanamo. Vytkl bych mu, že nezdůraznil, že proti přehmatům orgánů činných v trestním řízení nemáme spolehlivou ochranu, proto je na místě trvat na dodržování ústavní Listiny základních práv a svobod.

Tito hosté Václava Moravce se zásadně neshodli pouze v názoru na schválenou finanční pomoc Turecku. Poslanec Vojtěch Filip se zlobil, že peníze jdou do Turecka, které v mnoha ohledech neplní závazky člena Severoatlantické aliance a dokonce jedná aktivně proti zájmům aliance. Například obchoduje s ropou Islámského státu, nebrání odplouvání lodí s uprchlíky a bombarduje Kurdy, kteří jsou velmi účinnou složkou boje proti Islámskému státu a mimo jiné dostávají podporu z České republiky. Podle šéfa komunistů by podporu zasloužily spíše hraniční státy schengenského prostoru, zejména Itálie a Řecko, které by s její pomocí mohly zlepšit ochranu svých hranic. Robert Pelikán sice připustil oprávněnost výtek vůči Turecku, ale trval na tom, že tato země nese tíhu starostí s invazí uprchlíků. Naopak zlepšení ochrany vnějších hranic schengenského prostoru u přímořských států je podle něj iluzorní, protože nezbývá, než připustit přistání plavidel, která dorazila k jejich pořadí.

V podstatě se oba účinkující nekonfliktně doplňovali. Právnické myšlení u obou převážilo nad politickou orientací. Robert Pelikán byl natolik nepolitikářsky korektní, že nevyužil příležitosti k ztrapnění protějšku, když Vojtěch Filip vysvětloval nepříjemnou záležitost zadržení europoslance Miloslava Randsdorfa švýcarskou policií.

Vojtěch Filip je zkušený politický harcovník, na jehož uvážlivé vystupování a argumentační pohotovost jsme zvyklí. Obvykle nevyvolává pohoršení, naopak může vyprovokovat kacířskou otázku, proč členové KSČM nesmí do vlády, ač bývalí členové předlistopadové zločinné KSČ mají stále obrovskou moc v justici, státních zastupitelstvích, policii, samosprávných orgánech a leckde jinde. Vypuzení KSČM z virtuálního klubu „demokratických“ politických stran je fakticky perzekucí jejích voličů, významné menšiny obyvatelstva. Při nedostatku kvalitních lidí ve všech parlamentních politických stranách by větší zapojení představitelů KSČM do státní správy bylo přínosem. Dodávám, že nesdílím ideologii KSČM, k věci se vyjadřuji z ryze pragmatického hlediska.

Vedle Vojtěcha Filipa  je Robert Pelikán v politice naprostým nováčkem. Různá jeho vystoupení z poslední doby shodně s dojmem z Otázek jej ukazují jako člověka myslícího vlastní hlavou, nepodléhajícího davovým náladám, vědomého nezbytnosti ochrany lidských práv. Nedopustí-li se hnutí ANO vůči němu podobné zbrklosti, s jakou naložilo s bývalou ministryní Helenou Válkovou, má šanci vyzrát ve velmi rozumného politika.

Osvědčený manipulátor Václav Moravec se ani příliš nesnažil vyvést „neduelanty“ ze selankovité shody. Avšak nápadně ožil při vystoupení předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Dokonce i vpustil do pořadu zaskřehotání státního zástupce Radka Mezlíka o jejím zločinném počínání ve vztahu k fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem slováckého miliardáře Zdeňka Zemka. K vyvolání rizika ztrapnění využil horkého námětu rozhodnutí Aleny Vitáskové nezahrnout do cenového rozhodnutí pro příští rok  45 miliard Kč podpory obnovitelným energetickým zdrojům, jejichž nárok na finanční podporu nebyl potvrzen čili notifikován úřady Evropské unie.

 Problematice zřejmě příliš nerozuměl, což mu nebránilo skákat paní předsedkyni do řeči. Znova a znova se pokoušel ji vyvést z míry upozorněním na mimořádné zdanění příjmů z provozu fotovoltaických elektráren či na nebezpečí zdražení tepla, a opakovaně házel pojmem „solární baroni“. Snažil se vyvolat dojem, že „drzá holka“ ponese plnou odpovědnost za případné zdražení tepla, dodávaného zdroji, jimž chce upřít finanční podporu.

Alena Vitásková se jím ale nedala vyvést z míry a klidně a srozumitelně nalila veřejnosti nepříjemně čistého vína. Údaje Ministerstva průmyslu a obchodu a audit Nejvyššího kontrolního úřadu potvrzují správnost jejího varování, které vysílá od nástupu do funkce, že Česká republika vyplácí na podporu obnovitelných zdrojů mnohem více, než je ekonomicky odůvodnitelné. Kdysi ji (ale také senátora Jiřího Čunka) někteří politici a novináři prohlašovali za šiřitelku poplašné zprávy, avšak dnes už se ví, že jde o tvrdou realitu. Průměrná návratnost investice do obnovitelných zdrojů je podle Aleny Vitáskové sedm let,  ale neodpovědní lidé poměrně nedávno rozhodli, že se podpora bude vyplácet dvacet let. Jsou v klidu, někteří se snaží škodit Aleně Vitáskové, kde se dá. Nikdo je za uzákonění bezbřehého plýtvání veřejnými penězi nepronásleduje.  Jejich zásluhou budou neúčelně vyplaceny stamiliony korun. V této situaci Alena Vitásková nemůže připustit vyplacení podpory zdrojům bez notifikace,  které by ji v případě nedosažení souhlasu orgánů Evropské unie musely vrátit i s úroky. Velkou část z nich by to finančně zruinovalo. Odmítá spolehnout se na získání notifikace v prvních měsících roku, protože Ministerstvo průmyslu a obchodu vyjednává v této věci s Evropskou unií zatím neúspěšně již několik let, každý rok slibuje brzké vyřešení problému notifikací, ale sliby  neplní. Nezávislá předsedkyně ERÚ nebere ohled ani na prohlášení vlády o přípustnosti vyplacení podpor, neboť odporuje unijním zákonům.

Jen tak na okraj svého vystoupení „uzemnila“ Václava Moravce kvůli pohrávání s  pojmem „solární baroni“. Prohlásila, že rozhodující část podnikatelů s obnovitelnými zdroji jsou slušní lidé, kteří naletěli státu na vějičku výhodných dotovaných cen. Někteří utrpěli likvidační ztráty, protože licenci sice získali poctivě a včas, ale pak nedosáhli  připojení na síť před koncem r.2010 a zvýhodněné sazby se nedomohli. Jiní vedle nich získali licenci v posledních hodinách r.2010, a to v některých případech nekorektním postupem, ale připojeni byli ještě včas a přitékají jim velké peníze.

Klidné, ucelené a zřejmě odborně fundované vystoupení Aleny Vitáskové je dokladem síly její osobnosti. Odmítáním vyplacení podpory obnovitelných zdrojů vzdoruje Ministerstvu průmyslu a obchodu, potažmo vládě. Z odpovědnosti za nevyřízení notifikací viní ministra Jana Mládka. Na otázku moderátora, zda si myslí, že ministr Mládek zaspal, suše odpověděla, že tvrdě usnul. Toto vše by si mohla beztrestně dovolit osoba, která má někým hodně mocným krytá záda a nemá nikde žádný „škraloup“. Tou ovšem Alena Vitásková rozhodně není, naopak zcela jednoznačně je „ohroženou  zvěří“. Je obžalovaná za zneužití své pravomoci ve prospěch rodinného klanu Zemků a možná se dočká prvoinstančního nepravomocného rozsudku ještě před koncem roku. Kromě toho ji stíhají orgány činné v trestním řízení kvůli jmenování Renaty Vesecké její náměstkyní. Renata Vesecká byla sice v minulosti odvolána z funkce nejvyšší státní zástupkyně bez sdělení důvodů veřejnosti, ale přesto patří k nejzdatnějším příslušníkům komunity právníků. Protože nesplňuje  formální podmínku několikaleté praxe v energetice, nesmí podle policie a státního zastupitelství zastávat funkci, která je podstatně méně významná než postavení nejvyšší státní zástupkyně. Plat, který pobírá za odvedenou  práci při  řádném výkonu funkce, orgány činné v trestním řízení považují za škodu, způsobenou státu (poznámka: nevtipkuji).

Aby toho nebylo málo, vládní koalice protlačila Parlamentem novelu Energetického zákona, kterou zrušila funkci předsedy Energetického regulačního úřadu a nahradila ji pětičlennou radou, jejíž členy jmenuje ministr průmyslu a obchodu. Vypořádala se tak jedním rázem jak s nenáviděnou předsedkyní Energetického regulačního úřadu, tak s nezávislostí úřadu (členové rady budou vděční za jmenování ministrovi průmyslu a obchodu). Opatření je ale zatíženo chybou: rada Energetického regulačního úřadu začne fungovat až od 1. července r.2017, ale funkce předsedy Energetického regulačního úřadu zanikne k 31. prosinci 2015. Kdo bude úřad řídit v mezidobí od 1. ledna 2016 do 1. července r.2017, je zatím ve hvězdách. Nad tímto řešením musel někdo hodně dlouho přemýšlet, než je objevil.  

Našla se ještě další cesta k zbavení Aleny Vitáskové moci. Někteří politici a jimi podporovaný náměstek ministra vnitra pro státní službu  Josef Postránecký  usilují, aby její funkce byla od 1.ledna 2016 podřízena zákonu o státní službě. Pokud se jim to podaří, „drzá holka“ bude postavena mimo službu, neboť čelí trestnímu stíhání.

V každém případě čas, strávený sledováním dvou zmíněných částí pořadu nebyl ztracený. Třetí část je mimo okruh mých zájmů, proto ji nekomentuji.