pátek 11. prosince 2015

JAK PROBÍHÁ MONSTRPROCES – DÍL X.

Trestním řízením u Krajského soudu v Brně, veřejnosti známým jako proces s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou, ač se jí z větší části vůbec netýká, se soustavně zabývám od jeho začátku. V úvodním článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm . Doporučuji čtenářům, kteří se o proces začali zajímat až na jeho konci, aby se k němu vrátili.

Navázal jsem pak dalšími články, jež jsem později soustředil na svém bloggu Jejich řada se konečně přiblížila ke konci,neboť prvostupňové řízení bude pokračovat již jen závěrečným dějstvím 22.února 2016.

Jak jsem uvedl v IX.díle seriálu, v r.2015 řízení ztratilo tempo. Viníkem zpomalení byl z větší části  soud, ale přičinili se také  někteří svědci obhajoby, kteří se na vyzvání nedostavili. Škodivé důsledky průtahů dopadají na všechny obžalované. Zvlášť kruté to je  pro obžalované představitelky současného vedení ERÚ Alenu Vitáskovou a Michaelu Schneidrovou, které nemají na průtazích ani špetku  viny, ale trpí nejvíc. Většina soudního jednání se jich vůbec netýká, takže strádají kvůli bezohlednosti žalobce a soudu, kteří se domnívali, že si usnadní práci, když na úkor obžalovaných spojí dva procesy do jednoho.

Nicméně jednání ve dnech 1.-3. prosince 2015 se konečně obešlo bez odročení před vyčerpáním plánované doby. Stejně ale řízení nedospělo ke kýženému cíli, tedy k ukončení dokazování a případně k zahájení závěrečných řečí. Postaral se o to obžalovaný Z.Z., který se přihlásil o doplnění svého úvodního vyjádření obžalovaného. K pultíku obžalovaných si pak přinesl dvěstěstránkový elaborát, který tichým uspávajícím hlasem četl přibližně šest hodin. Předseda senátu mu sice ponechal prostor pro vystoupení, ale po jeho skončení konstatoval, že pan obžalovaný vysvětlil soudu, co vše je v obžalobě špatně a otázal se jej, zda je také něco, co on sám v této věci udělal špatně. Dotázaný se přímé odpovědi na podivnou otázku vyhnul. Nelze mu to zazlívat, protože není povinností obžalovaného usvědčovat se nebo doznávat vinu, naopak má právo volit jakékoli prostředky pro svou obhajobu. Naopak položená otázka byla zjevně nemístná.

Soudní dny 9.-11.prosince 2015 vnějškově působily dojmem poklidného jednání. Soud jednal od 9 hod. přibližně do 15 hod. a dokonce se dodržovaly téměř pravidelné polední přestávky. Předseda senátu vyvolal sice pohoršení účastníků, když 10. vyhlásil zákaz pořizování zvukových i obrazových záznamů a provoz mobilních telefonů, aby zabránil rušení příjmu na soudním zařízení, ale zasloužil se tím o klid v soudní síni v poslední den. Kameramani, kteří se sem nahrnuli v očekávání vystoupení Aleny Vitáskové, soudní síň opustili s nepořízenou.

Pod maskou klidného průběhu jednání ale nakonec vypukly diaes irae.Po projednání nezbytných formalit senát prohlásil usnesením dokazování za skončené a slova se ujal žalobce Radek Mezlík. Při poslechu jeho vystoupení jsem si kladl otázku, proč se vlastně konalo na pokračování celé dlouhé divadlo monstrprocesu, k čemu se namáhali s vysvětlováním svého náhledu na věc obžalovaní a proč se střídali u  řečniště četní svědci a znalci a četly se listiny a promítaly  fotografie a videozáznamy. Dokazování nepřineslo žádný posun do hodnocení jednání obžalovaných až na jednu drobnost: žalobce připustil, že vyplacení zvýhodněné výkupní ceny za elektřinu z předmětných elektráren bylo možná nezákonné, protože sama licence k tomu neopravňuje a elektrárny nesplnily další podmínku, kterou je zahájení dodávek elektřiny v r.2010. Mohlo by se to promítnout do změny výše škody.  Celkově by jeho závěrečná řeč byla  nudným řečnickým cvičením, nebýt závěrečné části, v které se žalobce vytasil s návrhy vysokých  trestů: všechny nepodmíněné, v rozpětí 3 – 10 let, převážně ve věznici s ostrahou, a k nim jako bonus vysoké peněžité tresty řádově až v desítkách milionů Kč, a vedle nich také zákazy činnosti.

Jako laik nesdílím názor žalobce na vinu obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, jisté pochybnosti mám i u některých dalších obžalovaných,  proto považuji návrh trestů za nehoráznost. Pro přepečlivou a odborně zdatnou úřednici Michaelu Schneidrovou je  nezaslouženým trestem již to, že musela mařit čas účastí na řízení, jež se jí z větší části vůbec netýkalo. Ale žalobce pro ni žádá 10 let ve věznici s ostrahou a k tomu peněžitý trest jeden milión Kč. Vůči Aleně Vitáskové byl velkorysejší a navrhl jí „pouze“ 9 let ve věznici s ostrahou, ale zato jí chce sáhnout hlouběji do kapsy peněžitým trestem10 milionů Kč. Nesplacení peněžitých trestů se trestá prodloužením výkonu trestu.

Návrhy jsou nehorázné až do obludnosti. Ohromily obžalované do té míry, že po jejich přednesení nevypukla v soudní síni předpokládatelná hysterie: jejich stvrzení soudem se zdá být nemyslitelné.

Po Radkovi Mezlíkovi se začali střídat obhájci. Snažili se postupně vyvracet  jeden argument obžaloby za druhým, vesměs velmi pečlivě, s vysokou odborností, do nejmenších podrobností. Zatímco zákon ukládá žalobci nestrannost ve smyslu jednání ve prospěch i v neprospěch obviněného, obhajoba je vždy jednostranná ve prospěch. Některé její argumenty proto ne vždy obstojí. Konkrétního případu Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se to ale netýká.

Společným jmenovatelem názorů obhájců byl hlavně nesouhlas s nedbáním subsidiarity trestního práva a zásady in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny, dále vytýkali žalobci mezery ve znalostech správního práva a téměř nulovou reakci na poznatky z dokazování před soudem. Stěžovali si na nahrazování mezer v dokazování ničím nepodloženými spekulacemi.

Žalobce se možná necítil dobře při vystoupení obžalovaných, kteří se dostali na řadu po skončení řečí obhájců. Úroveň jejich vystoupení nebyla z pohledu odbornosti bez slabých míst, ale přidali navíc své osobní bolesti, způsobené dlouhým procesem, který všichni považují za přehmat, ať již oprávněně či nikoli.

Některá vystoupení obžalovaných zasluhovala zvláštní pozornost. Michaela Schneidrová uplatnila vedle své nezpochybnitelné profesionality postesknutí na vedlejší dopady trestního řízení do jejího zdravotního stavu a osobního i pracovního života.


Neblahou shodou okolností Alena Vitásková ozvláštnila závěrečnou řečí své narozeniny. Bude na ně  jistě vzpomínat do konce života. Finis coronat opus: mluvila jako poslední a její řeč byla vyvrcholením vyjádření obžalovaných. Především tvrdě odmítla veškerá obvinění. Popřela podjatost svou i Michaely Schneidrové ve prospěch Zdeňka Zemka st.
Doložila to pádným argumentem: vyvolala řízení k odnětí licence jiným elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Není důvod, proč by měla v případě chomutovských elektráren projevit zvláštní shovívavost, když jinde ji neuplatnila.  Nikdy nedala  pokyn k zastavení řízení, kvůli němuž je obžalována, ani jej vydat nemohla, protože o problému nic nevěděla, neznala spis a procesně se jí rozhodování o obnově licenčního řízení nedostalo do rukou.  Zasadila proces do širších společenských souvislostí. Hovořila o bezbřehém tunelování veřejných prostředků nadsazením finanční podpory obnovitelným zdrojům. Ukázala na odpovědnost bývalého vedení ERÚ, které nezvládlo chaos, jenž vypukl po náhlé změně cenových podmínek z 8.listopadu 2010. Vědělo o problematickém vydání licencí 31.prosince 2010 v pozdních večerních hodinách, dokonce se neúspěšně pokusilo předem mu zabránit, ale když k události došlo, nezahájilo okamžité kroky k nápravě. Není náhodou, že  trestní oznámení, které  vedlo až k tomuto procesu, podal v červnu r.2011 člen bývalého vedení ERÚ.  Kdyby se bývalé vedení ERÚ zachovalo shodně s nároky, jež na postup Aleny Vitáskové nyní kladou orgány činné v trestním řízení, důvod k podání trestního oznámení by nevznikl. A kdyby orgány činné v trestním řízení měřily členům bývalého vedení ERÚ stejně jako dnes Aleně Vitáskové, před soudem by stáli úplně jiní lidé.

Alena Vitásková vnímá tento proces jako jeden ze způsobů, jímž má být odstraněna z čela Energetického regulačního úřadu. Vznikla společenská poptávka po jejím skalpu jako odveta za různá příkoří, jež způsobila veřejným i skrytým vlastníkům fotovoltaických elektráren. Je to statečná žena a velká bojovnice: vyjádřila odhodlání neustoupit tlaku bez boje.

Ve vystoupeních obhájců i obžalovaných vyslechl žalobce mnoho nelichotivých výhrad k odvedené práci, dle mého laického názoru většinou oprávněných. Úsudek laika mě vede k domnění, že žalobce neustál svá tvrzení až na několik drobných výjimek, takže hrozba, která visí nad obžalovanými, není akutní.

Soudní rozhodnutí jsou ale nepředvídatelná, zvláště v procesech, jež působí dojmem plnění mocenské zakázky. Jásot nad unisono kritikou závěrečné řeči žalobce by byl velmi předčasný. Ostatně nemyslím, že se na konci budou radovat bez výjimky všichni obžalovaní.

V přechodném stavu řízení po dokončení závěrečných řečí  nelze předjímat, jak se soud vypořádá se spisem o 9 tisící stran a spoustě informací navíc ze závěrečných řečí a  k jakému verdiktu dospěje. Nicméně jsou zde podklady pro upozornění na některé příznačné okolnosti, jež mohou ovlivnit jeho závěrečné rozhodování.

Potvrzuje se, že ve skutečnosti probíhají dva procesy v jednom s velmi rozdílnou trestněprávní podstatou. Největší objem jednání zaplnilo zkoumání role skupiny obžalovaných, jejichž společným výdobytkem bylo vydání licencí pro provozování fotovoltaických elektráren Saša Sun a Zdeněk Sun v raných nočních hodinách dne 31.prosince 2010. Skutkovou podstatu naplňují velmi různorodé činnosti od expertního sledování bezpečnosti instalovaných zařízení přes manažerské úkony až po administrativní činnosti. Tato původně osmičlenná skupina nedorazila do cíle celá. Věc obž. Luďka Pražáka, bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, vyčlenil soud do samostatného řízení z důvodu jeho dočasné zdravotní nezpůsobilosti. Jeho úloha v souzeném skutkovém ději je významná a je možné, že oddělení jeho příběhu od ostatních může poněkud deformovat celkový pohled na věc. Skupina není jednolitá, tvoří ji tři dvojice a jedna osamělá úřednice, jejichž zájmy nejsou v detailech úplně shodné. Dokonce se zdá, že jejich specifické zájmy mohou být někdy ke škodě ostatním. Jejich společným neštěstím je nesmyslnost honby za získáním licence v posledních hodinách r. 2010. Licence je totiž jen jednou z podmínek pro získání vysoké dotované výkupní ceny. Další je zahájení dodávek energie do sítě ještě v r.2010. Tuto podmínku dle cenového výměru ERÚ samozřejmě předmětné elektrárny nemohly splnit, protože slunce o silvestrovské noci nesvítilo.

K výše uvedené skupině obžalovaných připojil žalobce předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou, bývalou ředitelku licenčního odboru Michaelu Schneidrovou.  Jejich provinění má spočívat v nesprávných správně-právních úkonech ve prospěch ponechání v platnosti  výše zmiňovaných podezřelých  licencí. V době vydání licencí  ani jedna z obviněných netušila, že bude působit ve významné funkci v ERÚ. Přesto na ně dopadly účinky podezřelého  jednání jejich předchůdců, o jejichž odpovědnost za vydání domněle vadných licencí se nikdo nezajímá.
Zpráva ČT, že Alena Vitásková stojí před soudem proto, že majitelům chomutovských fotovoltaických elektráren vydala neoprávněně licence, je nepravdivá. ČT si prostě občas s pravdou neláme  hlavu.

Nenaplnění podmínek pro získání zvýhodněných cen dle cenového výměru z r.2010 je okolností, která zůstávala v tomto  trestním řízení ve stínu jiných záležitostí, takže v přípravném řízení ani před soudem nedošlo  k vyhodnocení jejích důsledků. Jestliže majitelé chomutovských fotovoltaických elektráren nenaplnili všechny podmínky zabezpečení odbytu elektřiny ještě v r.2010, nárok na vysoké dotované ceny jim nevznikl. Pokud je ale přesto za dodanou elektřinu dostávali, dosáhli je nelegálně a zřejmě budou vracet.

Vyplácení a přijímání dotované ceny je sice nezákonné, ale nemá přímou příčinnou souvislost s vydáním licence a nejde o rozhodnutí pracovníků ERÚ. Došlo zřejmě k mylnému výkladu pravidel nebo jejich záměrnému ignorování a k následnému neoprávněnému přijímání zvýhodněné ceny. S tím již ale nemá ERÚ nic společného, jde o omyl nebo svévoli úplně jiných lidí. Mimo to škoda prakticky nevznikla, protože příjemce podpory ji bude muset vrátit.

Ve vystoupení Aleny Vitáskové zazněla ještě jedna dříve neznámá informace, a to zmínka o družicových fotografiích předmětných fotovoltaických elektráren z 27.prosince 2010. Na nich lze přímo počítat panely. Jsou podpůrným důkazem o pravdivosti tvrzení Zdenka  Zemka st., že na investici ve výši 1,4 mlrd. Kč byly ke dni vystavení licencí nedodělky pouze za několik desítek tisíc Kč.

V průběhu dokazování před soudem nechal žalobce promítnout videozáznamy z ohledání elektráren jako důkaz o jejich nedokončenosti ke dni vydání licencí. Ale družicové snímky, jež by dokazovaly vysoký stupeň dokončenosti elektráren nenechal promítnout, i když mu trestní řád ukládá, aby vedl dokazování v neprospěch i ve prospěch podezřelého. Z neznámých důvodů je ale jako důkaz nepoužila ani obhajoba.

Na soudce i na obžalované nyní čeká poslední veřejné jednání dramatu: vyhlášení rozsudku, k němuž dojde až 22.února 2015. Rozhodne-li vláda o podřízení Aleny Vitáskové od 1. ledna 2016 zákonu o státní službě, jako trestně stíhaná nebude moci dále zastávat úřad.  Bude dosaženo dílčího cíle zosnovatelů této ďábelské intriky.

Obžalovaní prožijí Vánoce a novoroční svátky v úzkostech. V klidu by je ale neměli prožít ani soudci tohoto senátu a žalobce, neboť stojí před velmi závažným rozhodnutím. Měli by přemýšlet, zda vedením tohoto řízení slouží pouze spravedlnosti. Skutečnost, že je vyvolal příslušník  bývalého vedení ERÚ, zakládá podezření, že jde o účelovou zakázku, možná pomstu Aleně Vitáskové za drzost, s kterou přijala funkci, o kterou stál kdosi z činitelů, blízkých oznamovateli. Zájemců o „odstřel“ Aleny Vitáskové je ale více. Každý z nich přichází do úvahy jako příjemce služby, prokázané orgány činnými v trestním řízení.









Žádné komentáře:

Okomentovat