Nepřehlédnutelným prvkem koloritu současnosti je kriminalizace veřejného
života, provázená rozpínavostí policie a
státního zastupitelství, zasahujících do takových oblastí veřejné správy, do
nichž „za totality“ směly vstupovat jen se souhlasem státostrany. Často při tom
porušují zákonná pravidla místní příslušnosti. Opakovaně do popředí vystupuje
spojení olomouckého vrchního žalobce Ivo Ištvana s ředitelem Útvaru pro
odhalování organizovaného zločinu Robertem Šlachtou a podstatně méně nápadně
s Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality. Třešničkou na
dortu je mlčení nebo jen skoupé vyjadřování sfingoidního nejvyššího státního
zástupce Pavla Zemana, bez jehož vědomí, souhlasu nebo dokonce pokynu by se Ivo
Ištvan nemohl vůbec „utrhnout ze řetězu“ ( s ohledem na to je démonizace
Ivo Ištvana poněkud přehnaná).
Jiným prvkem, veřejnosti méně viditelným, je náprava finančních a
právních následků nezvládnutého solárního boomu z let 2009 a 2010,
provázená proudem správních a trestních řízení. Vše se točí jako ve víru kolem
Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ), jehož bývalé vedení při
nejmenším nával žádostí o získání licence na provoz fotovoltaické elektrárny
nezvládlo, pokud v jednotlivých případech jeho pracovníci přímo nelovili
v kalných vodách pro sebe. Naproti tomu nové vedení muselo na sebe vzít krajně
nepříjemný úkol připravit část majitelů elektráren o neoprávněné zisky.
Někdy se společenské procesy protnou. Jedním z příkladů jsou zásahy
státního zastupitelství do chodu ERÚ, soustředěné hlavně na osobu jeho
předsedkyně Aleny Vitáskové, stíhané již ve dvou trestních řízeních.
Bez ohledu na to, jak oba procesy pro ni skončí, tlak, jemuž je vystavena, se
musí nějak odrážet v chodu úřadu a v jeho vlivu na prostředí trhu
s energiemi. Prvotním účinkem „péče“ státního zastupitelství je tak oslabení
úřadu, které zprostředkovaně přináší dočasnou úlevu nebo aspoň pocit
škodolibého zadostiučinění všem, kteří v procesech nápravy důsledků
solárního boomu mohou přijít o nemalé peníze. Na místě je otázka, zda státní
zastupitelství v tomto případě skutečně slouží pouze veřejnému zájmu, či
zda jsou ve hře ještě nějaké jiné, a zda si vedení státního zastupitelství
dvojlomnost svého tažení proti předsedkyni ERÚ uvědomuje.
Trestní řízení soudní u Krajského soudu v Brně, navazující na
sdělení obvinění z 13.března 2013 a zahájení hlavního líčení z 2. června
2014 se utěšeně protahuje podle zásady „co se vleče, neuteče“ a s největší
pravděpodobností letos neskončí. Od 2.dubna 2015 do 19.října 2015 se nesoudilo
a hned 20. října 2015 bylo další jednání odročeno na 10. a 11. listopad
2015. Obžalované představitelky ERÚ Alena
Vitásková a Michaela Schneidrová žádné důvody k průtahům dosud
nezadaly. Většinou je vyvolávali spoluobžalovaní či jejich obhájci, něco jde za
organizací řízení ze strany soudu. Průběh procesu ozřejmuje genialitu nápadu
spojit do jednoho celku „kauzu Vitásková&Schneidrová“ a projednání
obžaloby proti osmi obžalovaným, kteří jsou zapleteni do podezřelého vydání
licencí pro dvě fotovoltaické elektrárny o silvestrovské noci v r.2010. Případy
spolu souvisí jen vzdáleně, jejich projednání se vzájemně nepodmiňuje a spojení
hlavně nutí obžalované dámy bohapustě plýtvat časem a penězi, neboť podstatná
část projednávané materie se jich vůbec netýká. Genialita nápadu spočívá
v tom, že stíhání obou věcí odděleně by podstatně méně zatěžovalo
peněženky Aleny Vitáskové a Michaely
Schneidrové a méně by je stresovalo a odvádělo od práce.
Ani po ukončení brněnského monstrprocesu nebude mít Alena Vitásková klid,
neboť je navíc stíhána kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty
Vesecké náměstkyní předsedkyně ERÚ, které svěřila řízení právní agendy úřadu.
Dne 27. května 2015 provedla policie razzii
ve třech provozovnách úřadu údajně za účelem vyzvednutí jmenovacího dekretu
Renaty Vesecké, a 17.srpna 2015 policejní orgán sdělil Aleně Vitáskové obvinění
pro podezření z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího
majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Stížnost proti jeho rozhodnutí
jihlavský státní zástupce Kamil Špelda zamítl a převzal tím na sebe odpovědnost
za spáchané nepřístojnosti.
ERÚ je ústřední orgán státní správy, vybavený nezávislostí, chráněnou českým
zákonem a směrnicemi Evropské unie. Předsedkyně ERÚ má silnější postavení než
nejvyšší státní zástupce, neboť je odvolatelná pouze rozhodnutím prezidenta
republiky, a to pouze za podmínek, stanovených zákonem. Ale postup
policie a státního zastupitelství proti ní obsahuje prvky prolomení
nezávislosti úřadu a znevážení postavení jeho předsedkyně. Státní zástupce
Kamil Špelda se z nejnižšího stupně
soustavy fakticky staví do postavení nadřízeného orgánu nad ERÚ, který stojí v hierarchii
státní správy v oblačné výši nad jeho úřadem. Drze rozumuje o správnosti
vyhodnocení stavu právní agendy ERÚ jeho předsedkyní, které ji vedlo k rozhodnutí
obnovit funkci náměstka, pověřeného její správou. Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze vyvodit,
že práce, kterou Alena Vitásková pověřila Renatu Veseckou, patrně nebyla
potřebná. Tvrdí, že funkci náměstka zřídila neoprávněně, ač ze zákona jí tato
pravomoc přísluší, počet náměstků není zákonem omezen a tato funkce do jejího
příchodu do úřadu byla obsazena. Státní zástupce Kamil Špelda nemá potřebné
znalosti, aby se mohl takového hodnocení odvážit, problematice vnitřního chodu
ERÚ nemůže rozumět a přesto předstírá, že ví lépe než zkušená Alena Vitásková,
co úřad potřebuje. Mylně se domnívá, že
vyzbrojen nevalnou znalostí trestněprávních předpisů rozumí úplně všemu.
Nedosti na tom. Kamil Špelda podnikl další krok k prolomení nezávislosti
ERÚ, a to krok zásadního významu. Alena Vitásková vznesla proti němu námitku
podjatosti kvůli způsobu, jakým hned na začátku trestního řízení informoval veřejnost o důvodech k provedení
razzie a jejího stíhání. Zřejmě se nechala vést ustálenou judikaturou Ústavního
soudu ČR, která podobným vystoupením
přiznává povahu projevu podjatosti: není přípustné, aby soudce nebo státní
zástupce ještě před uzavřením vyšetřování obhajoval postup orgánů nebo jím
předpokládané odsuzující rozhodnutí. V trestním řízení rozhoduje
prvostupňově o námitce podjatosti ten soudce nebo státního zástupce, proti
němuž stížnost směřuje. Rozhodnout má bez průtahů. Úkony, které činí po
napadení námitkou podjatosti, jsou problematické, protože v případě jejího
kladného vyřízení by musely být opakovány jeho nástupcem. Kamil Špelda
nerozhodl, ale dne 15.října 2015 ustanovil Energetickému regulačnímu úřadu jako
opatrovnici jihlavskou advokátku Alenu Prchalovou, u které předpokládá, že bude
s péčí řádného hospodáře hájit zájmy ERÚ proti jeho předsedkyni. Možnosti
opatrovníka jsou významné: může například rozhodnout o připojení ERÚ v adhesním
řízení ke stíhání obviněné s nárokem na náhradu škody a dostat tak Alenu
Vitáskovou do „války“ s vlastním úřadem, tedy do vyhraněného postavení střetu
zájmů. Pokud tak učiní, policie může upadnout v pokušení obstavit Aleně
Vitáskové majetek, aby zajistila prostředky na uspokojení nároků ERÚ. Může se
také jménem ERÚ vyjádřit k námitce podjatosti a doporučit, aby jí nebylo
vyhověno.
Protože „válka“ s místním státním zastupitelstvím může advokátovi ztrpčovat
život, dá se předpokládat, že místní advokátka splní státnímu zástupci Kamilu
Špeldovi každé přání, které mu na očích uvidí.
Došlo k brutálnímu porušení nezávislosti úřadu dosazením něčeho na
způsob „nuceného správce“, s čímž ovšem energetický zákon ani směrnice
Evropské unie nepočítají. Usnesení o
ustanovení opatrovníka není pravomocné a ERÚ podal proti němu včas stížnost, o
které bude rozhodovat Krajské státní zastupitelství v Brně. To je slabá
útěcha, protože stížnostní orgány státního zastupitelství rozhodují v neprospěch
státních zástupců jen občas. Po nezávislosti ERÚ je v případě právní moci
rozhodnutí veta. Česká republika tím získá v Evropě nežádoucí prvenství.
Černý scénář, který jsem výše popsal, se ovšem nemusí naplnit. Záleží na
odborné vyspělosti a zejména na šířce svědomí advokátky Aleny Prchalové, jak bude
s pravomocí opatrovníka zacházet.
Žádné komentáře:
Okomentovat