MUČENÍ PREZIDENTA

Pohled na pana prezidenta, s námahou kráčejícího s pomocí hole a občas i podpíraného doprovodem, je tísnivý, vzbuzuje soucit. Uveřejněná zpráva o jeho zdravotním stavu potvrzuje, že se při chůzi musí přemáhat. Sledování jeho chování v Týdnu s prezidentem je naproti tomu uklidňující: hlava je v pořádku. Vzkaz divákům, že kvůli bolavým nohám se neresignuje, takže zprávy o tom, že v projevu dne 28. října oznámí resignaci, jsou nesmyslné, svědčí o prezidentově nezlomné vůli překonat bolesti a dostát všem ceremoniálním povinnostem.

Ceremonie státního svátku 28. října jsou pro prezidenta fyzicky velmi namáhavé: musí chodit a stát po poměrně dlouhou dobu. Nechat jej absolvovat všechny obřady při jeho zdravotním stavu je mučením. Chápu, že je hrdý a chce dokázat národu, že navzdory zdravotním potížím je schopen dostát všem svým povinnostem a jistě to nakonec zvládne. Strádání, které při tom musí přetrpět, je ale zcela zbytečné.

Velký americký prezident  Franklin Delano Roosevelt byl na tom podobně jako náš pan prezident: hlava fungovala, nohy odmítaly službu. Nestyděl se vystoupit  na veřejnosti na kolečkovém křesle. A přesto USA spoluvyhrály válku.

Kdyby pan prezident vjel do Vladislavského sálu na kolečkovém křesle, na důstojnosti obřadu by to nic neubralo. Stáří a nemoc nikoho o důstojnost nepřipravují a při výkonu funkce prezidenta nejsou důležité nohy, ale hlava, a ta funguje.

==================================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

SOUDILI SOUDKYNI

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil dne 22.října 2019 zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou, kterou čtenáři mých starších článků mohou znát pod označením „soudkyně OLO“. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné.

Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu prof. Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v r. 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný.

Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla  soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice. 

Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že  využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření  ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status než mají řadoví občané.

Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru  v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců.

Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše  zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce.  Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti.

Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení  zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený.

Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti.

Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež  byly jejímu senátu  prokázány v poslední době.

Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného  navrhovatele, které mohl  pojednat jako nabídku  svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu.

Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto,  že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu.

Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě.

Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění,  a potrestal  ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně.

Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že „soudkyně OLO“ dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly.

Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného  člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala „soudkyně OLO“ do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkách mezi nimi a soudkyní,  pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili.

Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě  až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků. 

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

TRÁPENÍ ALENY VITÁSKOVÉ POKRAČUJE

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly dne 15.října 2019 značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové.

Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování  provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od r. 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu náročného  mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu.

Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu  odnětí svobody na dobu 8 ½ let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň  v této záležitosti si mohla  konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno dne 2.června 2014.

Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé (ano, té, která vyhověla státnímu zástupci a odsoudila na 8 let vězení Shahrama Zadeha) odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.

Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní.

Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na Ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost,   že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se  o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Např. podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11, ze dne 13. 11. 2012 jestliže obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu.

Vrozená zdvořilost mi  nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.  

Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká.

V období před jednáním dne 16.října 2019  získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi  dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí  jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné.

Dne 16. října 2019 dospělo dokazování provedením  dvou posledních výslechů  ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii s žádostí o pomoc při  řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky.  Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem.

Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho  výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru.

Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání s dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v r.2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90% úkonů úřadu má povahu právnického jednání.

Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce.

Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal  především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou,  ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání 3 ½ roku.

Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání.

Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám  se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké.

Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování  bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně.  Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla.

Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v r.2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným  řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček  byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru.

Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch . Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení.

Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice- jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky.

Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na den 1. listopadu 2019.

Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený.

Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

                                                                                                                                        

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

PO PRVÉ VE VĚZEŇSKÉM MUNDURU II.

Zatímco ve středu a čtvrtek se nedostavil žádný z předvolaných svědků, v pátek předstoupila před soud aspoň svědkyně H.C., zatímco s napětím očekávaný Angličan M.W. se neobtěžoval. Zbytek soudních hodin opět vyplnily odposlechy.

Svědkyně patřila k administrativě společnosti P.P.S. Popsala svou pracovní náplň, jejímž základem byla komunikace se zákazníky, přijímání  a vyřizování objednávek. Z té doby zná obžalované č.1-5, tedy Shahrama Zadeha, Daniela Rudzana, Elišku Coufalovou, Petra Dokládala a Petra Moštěka, který ale byl zaměstnancem společnosti Biodiesel. K dotazu předsedy senátu uvedla, že vedení společnosti z jejího pohledu tvořili obžalovaní 2-5. Popsala funkční zařazení obžalovaných č. 2-5. Obž. SAZ zná od r.2014, občas s ním konzultovala různé problémy. Častěji měla příležitost jednat s Petrem Pfeiferem. V současnosti nemá spojení s nikým z nich, i když po jejich propuštění  vazby se setkala s obž. Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou. O okolnostech zániku společnosti se s nimi ale tehdy nebavila.

Předseda senátu se zajímal o různé obchodní situace a jejich řešení a o příslušnost k řešení případných problémů. Označila jako příslušné osoby Daniela Rudzana a Petra Pfeifera. Neznala formální postavení posledně uvedeného ve firmě. Aleš Novotný se zajímal o tvorbu cen. Dověděl se, že směrnicí byl ceník, vytvářený obž. Petr Moštěkem. Soudce se pozastavil nad tím, že ceny vytvářel pracovník, který byl zaměstnaný v jiné firmě.

Svědkyně věděla o existenci firmy  Ecoll Invest, která plnila funkci oprávněného příjemce, ale přicházela  s ní do styku jen výjimečně. Také si nemohla uvědomit, o čem komunikovala s obž. Petrem Moštěkem. Nebyla vůči němu v postavení podřízeném ani nadřízeném, ale považovala za samozřejmé, že přebírala jeho rady a pokyny. Byl pro ni autoritou. Předseda senátu ji v této souvislosti upozornil, že má povinnost mluvit pravdu a soud má k disposici záznamy odposlechů jejích hovorů s Petrem Moštěkem. Nechal jí pak přehrát některé odposlechy hovorů s obž. Petrem Moštěkem a žádal k nim vysvětlení. Ve snaze vyvolat v ní pocit provinění za to, že přijímala jeho pokyny, ji přímo „grilloval“. Byl posedlý zkoumáním jejich pracovního vztahu. Opakovaně jí nechal přehrát odposlechy jejich telefonických rozhovorů. Jejich obsah potvrzuje, že Petr Moštěk hrál jako odborník důležitou roli, ale žádné jeho vysvětlení a pokyny nemělo povahu návodu k nezákonnému jednání.

 Zpracovávala reporty, které odevzdávala obž. Elišce Coufalové a Danielu Rudzanovi, po určitou dobu Petrovi Pfeiferovi. Nevěděla o tom, že by vedla nějakou utajovanon mailovou komunikaci. Aleše Novotného také zajímalo, zda v rámci kontrolní činnosti se zabývala také plněním daňových povinností. Vysvětlila mu, že na to měli daňovou poradkyni. V podstatě ji zkoušel ze znalosti daňové problematiky, kterou znala jen povrchně.

Byla podřízena obž. Elišce Coufalové a obž. Petru Dokládalovi. Zúčastňovala se týdenních porad se zaměstnanci a občas porad vedení. Předsedovi senátu vysvětlovala, kdo se zúčastňoval porad vedení. Divil se přítomnosti některých nepravidelných účastníků jako Jana Náprstka, Mileny Pfeiferové, Petra Pfeifera nebo obž. SAZ a žádal vysvětlení.

Aleše Novotného samozřejmě zajímalo, kdy se seznámila s obž. SAZ a jakou hrál ve firmě úlohu. Vnímala ho jako investora. Vzpomněla si na údajný únos Petra Pfeifera. Milena Pfeifer později přestala chodit do zaměstnání a měla potíže s přiznáním mateřské. Nechtěla s ní komunikovat, bála se.

Z dalších obžalovaných jí byli povědomí obž. Chaloupka a Deutch. Znala je pouze jako odběratele. Právě jejich jména jí asi utkvěla v paměti pro jejich zvukomalebnost. Nevěděla, jaké postavení měli ve společnostech, za které jednali. Nedokázala vysvětlit, proč vystupovali za více společností najednou. Na ostatní obžalované si nepamatuje. Aleš Novotný se jí také vyptával, jak by reagovala, kdyby narazila na nějaké problémy u firem, s nimiž přicházela do styku. Také si ověřoval, zda se vyznala v problematice, kterou se zabývala. Dostal kladnou odpověď. Nepřipustila, že by ve své činnosti narazila na příznaky nezákonného postupu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že k některým situacím nemohla s odstupem času podat vysvětlení.

Aleš Novotný nebyl s jejími odpověďmi spokojen, proto jí přečetl kus její výpovědi z přípravného řízení z r. 2014. V něm je zajímavá zmínka, že Milena Pfeiferová měla aktivní přístup k firemním účtům a vyskytovala se často ve společnosti Jana Náprstka. Také je v něm zmínka o vydírání vedení firmy Petrem Pfeiferem. Po přečtení protokolu položil předseda senátu svědkyni obligátní otázku, kterou za těchto okolností uplatňuje snad u všech vyslýchaných : zda mluvila pravdu. Vysvětlil ji drobnými nesrovnalosti ve výpovědí před pěti lety a teď. Zajímal ho např. institut „VIP firem“, které nemusely platit zálohu na zboží, nebo důvod, proč posílala reporty pro vedení také Petru Pfeiferovi a jeho tehdejší přítelkyni, pozdější manželce. Svědkyně ovšem brala věci tak, jak jí byly uloženy vedením a nad odůvodněním se nezamýšlela.

Do výslechu svědkyně H.C. vstoupil opakovaně s námitkami obhájce SAZ Michal Pokorný. Vytýkal Aleši Novotnému nevhodné formulace otázek.

Po Aleši Novotném se výslechu ujal státní zástupce, kterého zajímaly vztahy Petra Pfeifera k ostatním členům vedení. Mnoho o tom nevěděla. Štafetu převzali obhájci.

Michal Pokorný, obhájce SAZ, chtěl vědět, kdo měl ve firmě hlavní slovo a svědkyně stejně jako dříve uvedla Daniela Rudzana a Elišku Coufalovou. Nevěděla nic o tom, že by obž. SAZ poučoval vedoucí pracovníky firmy, jak mají řídit společnost. Přisvědčila mu, že SAZ se zajímal o bezpečnost své investice, nestaral se o odběratele P.P.S. Popsala obž. SAZ jako zdvořilého člověka, který se k ní choval slušně a nikdy nikomu nevyhrožoval. Méně určitá byla v popisu chování manželů Pfeiferových, nicméně nepůsobili na ni dojmem, že by žili pod nějakým tlakem. Petr Pfeifer se jí jevil jako samostatně uvažující a rozhodující manažer. Na dotaz obhájce uvedla na pravou míru pověst o výlučném právu SAZ na užívání největší kanceláře P.P.S.

Daniel Telecký, obhájce Daniela Rudzana, se vrátil k institutu „VIP firem“, jejichž postavení jim dle její výpovědi v přípravném řízení přiděloval Petr Pfeifer, který za ně ručil, že dodané zboží zaplatí. Petr Schopf, obhájce obž. Dokládala, chtěl vědět, zda o přidělení postavení „VIP firmy“ někdy rozhodl jeho klient. Spokojen se zápornou odpovědí nic více nechtěl. Milan Švejda, obhájce obž. Chaloupky, se zajímal, zda si svědkyně rozpomene na názvy firem, za které jednal jeho klient. Nemohla mu ale posloužit.

Zájem obhájců se tímto vyčerpal a na řadu přišli obžalovaní. Jako první se ujal slova jí často zmiňovaný Petr Moštěk. Vyzval svědkyni, aby popsala mechanismus zpracování přeplatků. Její výpověď vyzněla tak, že firmám se přeplatky vracely. Na některé jeho otázky nemohla s určitostí odpovědět.

Obž. Petr Moštěk přešel plynule do vyjádření k výpovědím svědkyně. Vyjasnil především svůj vztah ke společnosti P.P.S. Pracoval pro ni jako externista v postavení ředitele pro vyměřený úsek problematiky. Ve vztahu ke svědkyni nebyl ve vztahu podřízenosti či nadřízenosti, pouze poskytoval odborné služby. Okomentoval přehrané odposlechy. Většinou byl v postavení volaného, čili šlo o žádosti o radu. V podstatě vysvětlil všechny odposlechy ve prospěch obhajoby. Zmínil se například o krachu Ecoll Investu po jeho prodeji anglickým nabyvatelům a o jeho „vytunelování“ novými vlastníky vyprázdněním účtů s 1,5 miliardou Kč. Vysvětlil, že se pracovníci P.P.S. obávali, že se může projevit snaha ze strany policie přenést odpovědnost za tento čin na ně. Vedení P.P.S. proto přijalo různá opatření, aby se předešlo vzniku jakýchkoli pochybení.

K řečništi se pak postavil obž. Daniel Rudzan, který vysvětlil postavení obž. Petra Moštěka v P.P.S., které vzniklo z jeho rozhodnutí. Objasnil zavedení VIP zákazníků a připustil, že Petr Pfeifer a Jan Náprstek si vyjednali určité výhody. Poukázal na to, že P.P.S. provedla 15 tis. transportů a pokud vznikly nějaké administrativní problémy, byla to promile z celkového objemu.

Nabízí se otázka, jaký význam měl pro soud tak důkladný výslech svědkyně, která ve firmě P.P.S. pracovala v druhořadém postavení. Soudím, že přinesl jen málo poznatků, použitelných pro vyhodnocení viny obžalovaných. A vyzněl převážně ve prospěch obhajoby: nevynořily se žádné informace o nezákonném jednání společnosti, popř. jejích manažerů, hlavní slovo ve firmě měli Eliška Coufalová a Daniel Rudzan. Obž. SAZ v žádném případě nevystupoval jako nadřazená osoba vůči nim. Staral se o bezpečnost své investice  a jinak jej chod firmy zajímal jen málo. Respektovala Petra Moštěka jako odborníka. Z externistů ve vedení firmy nejvýraznějšími figurami byli manželé Milena a Petr Pfeiferovi. O Petru Dokládalovi se téměř nezmiňovala.

Stojí za zaznamenání, že výslechu svědkyně se nezúčastnil obž. SAZ. Na lavici obžalovaných seděli pouze čtyři členové vedení společnosti P.P.S. a ani veřejnost včetně novinářů se nezajímala.

Hlavní  líčení bude pokračovat dne 29.října 2019.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

SOUD POSLOUŽIL ZÁJEMCŮM O VYVOLÁNÍ TRESTNÍHO STÍHÁNÍ

Prezident republiky, Andrej Babiš, Marie Benešová a další vyvolali nedávno poprask tvrzením, že v České republice je možné objednat si trestní stíhání. Zejména opoziční politici se na jejich znevažování kvůli těmto  výrokům hezky vyřádili.

Z pohledu právnicky nevzdělaného praktika se věci jeví tak, že velmi zřídka, a jen za zvlášť příznivých okolností, lze uvést mašinerii trestního řízení do pohybu cíleným směrem vložením informací, které budou fungovat jako spouštěč. Může tak vzniknout dojem, že iniciátor akce si trestní řízení přímo objednal. O přijaté objednávce by se dalo mluvit v případě, že iniciátor a vykonavatel by byli předem domluveni. Častější je náhoda, kdy semeno zlého býlí padne na úrodnou půdu orgánů činných v trestním řízení, které zaujme, a proto ho nechají vzklíčit.

Příkladem řízení, jež může působit dojmem, že vzniklo na objednávku – a nelze vyloučit, že je skutečně výsledkem předběžné dohody zadavatele s vykonavatelem - je proces s obž. Jaroslavem Bartákem, vedený u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí n.L. senátem Evy Drahotové. Pan obžalovaný měl ve vězení v alkoholovém opojení plánovat vraždy a vydírání svých nepřátel, a to ve  společnosti spoluvězně, recidivisty Miloše Levka. Také plánoval útěk z věznice vrtulníkem do Polska, kde na něj měl čekat soukromý gripen, a ten ho měl dopravit do Běloruska, kde by získal azyl.  Plánem útěku se soud časem přestal zabývat, protože tato část popisu skutku příliš nápadně vyvolávala dojem, že pan obžalovaný pod vlivem alkoholu plodil pusté fantasmagorie. V každém případě záměry, jež pod vlivem alkoholu vyprodukoval mozek pana obžalovanému, byly uskutečnitelné pouze tehdy, pokud by jejich naplnění zařídil Miloš Levko po návratu na svobodu. To sice obž. Bartákovi slíbil, ale nestal se jeho spoluobžalovaným, neboť začal spolupracovat s policií.

Důkazy o zločinných záměrech pana obžalovaného obstaral recidivista Miloš Levko, který jej napájel vodkou, naslouchal jeho blábolům a zaznamenával je s pomocí hodinek s vestavěným videozařízením. Hodinky mu někdo dodal zvenčí a záznamy z nich, stažené na flashdisk, někdo doručil Josefu Marešovi, policistovi z pražské mordparty. Ten pak zařídil vše potřebné, aby se rozběhlo trestní řízení. Na této intrice se nepochybně podílela organizovaná skupina nepřátel Jaroslava Bartáka. Kdo jsou ti lidé, kteří akci vymysleli a uskutečnili, není známo, protože dvě klíčové osoby, a to recidivista Milan Levko a policista Josef Mareš, neprojevily ochotu svěřit soudu svá tajemství a soud jejich nespolupráci trpně přijal.

Pan obžalovaný se nachází ve výkonu trestu za nevhodné nakládání se zaměstnankyněmi. Prvním rozsudkem senátu Evy Drahotové v této novější věci mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let, což vhledem k jeho věku a předcházejícímu trestu mělo blízko k doživotí. V dalším vývoji došlo ke snížení trestu na 8 let. Do řízení dvakrát zasáhl ve prospěch pana odsouzeného Nejvyšší soud ČR.

Dne 15. října 2019 senát Evy Drahotové uzavřel další kolo tohoto procesu. Během jednání vyslechl jediného, původně neplánovaného svědka, kněze Jana Valeše. Ten uvedl, že strávil desítky hodin rozhovory s panem obžalovaným o obou jeho trestních procesech a troufá si tvrdit, že Jaroslav Barták se cítí vinen a uznává správnost uloženého trestu v prvé kauze, ale v této druhé se oprávněně cítí nevinen.

Pak již následovaly závěrečné řeči státního zástupce, zmocněnce poškozeného a obhájkyně. Všichni tři se snažili co nejlépe obhájit svou pravdu. Zvláště obhájkyně Hana Riedlová podala skvělý výkon. Předsedkyně senátu ale po patnáctiminutové přestávce na poradu senátu vyhlásila rozsudek, jímž Jaroslavu Bartákovi znova uložila trest odnětí svobody v trvání osmi let. Nepovažuji za potřebné rozhodnutí kritizovat. Pan obžalovaný se s podporou obhájkyně odvolal. Je dosti pravděpodobné, že rozsudek neodolá opravným prostředkům, neboť soud nevyhověl pokynům Nejvyššího soudu ČR, daným usnesením, jež argumentaci obecných soudů doslova roztrhalo. Zejména soud nerozpletl pozadí intriky, která dostala Jaroslava Bartáka před soud.

Poukazuji však na to, že je téměř jisté, že osoby, které s pomocí alkoholu, propašování hodinek s videorekordérem do věznice a ven a nezákonným pořizováním záznamů jeho opileckých blábolů vyvolaly trestní stíhání Jaroslava Bartáka, se samy dopustily trestného činu. Skutečnost, že pan obžalovaný je obětí trestného činu, se mi zdá být prokázána jistěji, než provinění, za která byl odsouzen. Soud ale v žádném okamžiku nepřihlížel ke skutečnosti, že rozhoduje o osudu oběti trestného činu.

V závěru jednání došlo k neobvyklé události. V průběhu přednesu odůvodnění rozsudku předsedkyní senátu Jaroslav Barták začal hlasitě protestovat a pokračoval, když mu soudkyně poskytla prostor k vyjádření. Napadal ji zcela nevhodně tvrzením, že soudí jako v osmdesátých letech a je o ní všeobecně známo, že „krágluje“ obžalované. Bylo na místě, že jej nakonec eskorta doslova vystrkala ze soudní síně. Podá-li na něj státní zástupce obvinění pro urážku soudu, určitě jeho obhajobu podporovat nebudu.

Na závěr „pro odlehčení“ uvádím, že jsem vstoupil do soudní síně, ovládané Evou Drahotovou, poprvé v r. 2015. Konstatuji, že její styl vedení jednání je specifický a za čtyři roky se nijak nezměnil. Především, ač se chlubí tím, že na 1. stupni soudí již 17 let, ještě nezná zákon o soudech a soudcích. Proto neví, že jako státní orgán smí činit pouze to, co jí zákon ukládá nebo dovoluje. Jako jeden z posledních soudců netuší, že právo veřejnosti na pořizování zvukových záznamů je součástí ústavního práva na veřejnost řízení a předseda senátu bere pouze na vědomí oznámení účastníka, že bude nahrávat. Neuvědomuje si, že zákon o soudech a soudcích ani jiný právní předpis nezakládá právo soudce na lustraci oznamovatele pořizování zvukového záznamu a zapisování jeho jména do protokolu. Za závažnější považuji skutečnost, že paní předsedkyně trpí, aby se během hlavního líčení pohybovali volně po soudní síni kameramani a pořizovali videozáznamy. Nikde jinde jsem neviděl, že by na vypovídajícího obžalovaného mířily současně čtyři kamery.

Další kolo zápasu Jaroslava Bartáka s justicí proběhne za pár měsíců u Vrchního soudu v Praze.

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

POPRVÉ VE VĚZEŇSKÉM MUNDURU I.

Hlavní líčení ve „velké daňově kauze“ proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spoluobžalovaným, probíhající od r. 2015 u Krajského soudu v Brně před  senátem Aleše Novotného, pokračovalo ve dnech 7.-11. října 2019.  Při zahájení jednání dne 7.října 2019 přítomní zažili překvapení: hlavní obžalovaný SAZ se nedostavil jako obvykle v elegantním obleku s vázankou a kapesníčkem, ale v erárním oblečení vězně ve výkonu trestu.  Kromě toho jej nepřivedla eskorta šesti těžkooděnců, ale dva řadoví příslušníci Vězeňské služby ČR. Asi mu s ukončením vazby přestalo hrozit blíže neurčené nebezpečí, takže již není třeba jej chránit. Na výrazu pana odsouzeného nebylo patrné, že by mu změny vadily: byl zřejmě v pohodě.  V průběhu jednání se ukázalo, že ani jeho výmluvnost neutrpěla. Přece jen  to je hrdý, silný muž, kterého hned tak něco nezlomí.

Zrušení eskorty těžkooděnců by mělo  být důvodem k zpětnému přezkoumání účelnosti tohoto opatření, za které Vězeňská služba zaplatila spoustu peněz. Jak praxe ukazuje, asi to bylo zbytečné. Zkoumání odpovědnosti za plýtvání je na místě.

Překvapením  byl i svědek J.B., jímž se soud zabýval celý den a ohlasy na jeho vystoupení ještě nazítří. Úspěchem byla již sama skutečnost, že se dostavil. Policejním výslechům k této věci se v minulosti úspěšně vyhýbal. Dostat jej před soud bylo obtížné, trvalo hodně dlouho, než se to zdařilo. Doprovázela jej ochranka Vězeňské služby. Překvapil i obsahem svědectví a vystupováním. Jeho výslech se řadí obsahem a významem k vystoupením korunního svědka Petra Pfeifera, jeho manželky Mileny a spolupracovníka, „procesualisty“ Jana Náprstka. Od nich  se ale lišil: zatímco zmíněná trojice chvílemi propadala hysterii a poplakávala, svědek J.B. předstoupil před soud s písemnou přípravou, naprosto klidný, soustředěný a výpověď začal dlouhým souvislým vypravováním.

Část jeho výpovědi se týkala nevyslechnutých svědků a obsahovala dosud neznámé skutečnosti, což je důvodem k opatrnosti v reprodukování jejího obsahu, včetně zastření některých informací a jmen osob.

Svědek popsal vývoj své „kariéry“ ve službách korunního svědka Petra Pfeifera. Byl jeho blízkým spolupracovníkem. V určitém období dohled nad jeho prací vykonávala manželka Petra Pfeifera Milena. Vstupem do jeho služeb podstatně zlepšil svou finanční situaci, ale vadilo mu, že nebyl v zaměstnaneckém poměru. Mnoho informací o dění, na kterém se pak podílel, získal, až když bylo po všem. Jeho vztah s Petrem Pfeifrem se vyvinul v kamarádství, ale později se horšil a došlo nakonec na situaci, v které byl vyzván k odevzdání pasu a občanského průkazu.

Z jeho vyprávění a z odpovědí na dotazy vyslýchajících vyplývá, že Petr Pfeifer provozoval vlastní obchody s pohonnými hmotami mimo rámec obchodních aktivit firem P.P.S. a Ecoll Invest a vydělával hodně peněz cestou krácení daní. Řídil a kontroloval svědkovu činnost a určoval čísla účtů, na která měl poslat peníze.  Svědek nevěděl, komu a proč se peníze posílají. Na Pfeiferových obchodech se kromě něj podíleli lidé, jejichž jména procházejí nejen touto kauzou, ale i pravomocně ukončeným případem stíhání SAZ & spol. u Městského soudu v Brně kvůli přípravě ovlivňování svědků („malá“ kauza) a zejména trestním případem, popsaným v trestním oznámení Finančně analytického útvaru MF z června r.2013. Někteří účastníci si mezitím vysloužili odsouzení za jinou trestnou činnost  a jsou ve vězení, jiní působili v „malé“ kauze jako záškodníci proti SAZ, popř. jako spolupracovníci policie. Skupina, ovládaná Petrem Pfeiferem, tedy provozovala svou činnost napříč strukturami všech tří trestních případů. Toto zjištění oživuje vzpomínky na počátky současného procesu. Tehdy policie považovala Petra Pfeifera za hlavního podezřelého v podvodných obchodech s pohonnými hmotami a takto ho i označilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v žádosti do Rakouska o mezinárodní právní pomoc. Pak ale z dosud neobjasněných důvodů se karta obrátila: policie se přestala zajímat o Petra Pfeifera, dokumentaci o jeho vyšetřování odstranila ze spisu a na jeho místo do puzzle dosadila SAZ, o kterého se do té doby nezajímala.

Svědek slyšel o existenci SAZ jako o boháči, který má pronajatá dvě patra v bratislavském hotelu Kempinski a obchodní partneři o něm mluví jako o „pánovi“. Setkával se s ním jen náhodně a nic podstatného spolu neřešili, byl vedlejším účastníkem porad. Také s majiteli a vedoucími manažery společností P.P.S. a Ecoll Invest měl styky jen sporadické.

Zmínil se o únosu Petra Pfeifera, který měl být důvodem pro odčerpání cca 41 mil. Kč z majetku P.P.S. jako výkupného. Stejně jako někteří svědci z osádky firmy P.P.S. vyslovil pochybnost o tom, zda k únosu skutečně došlo.  Podle jeho názoru „výkupné“ mělo být kořistí Petra Pfeifera. Shodou okolností dne 10. října 2019 bylo v budově Krajského soudu v Brně  zahájeno obnovené trestní řízení soudní proti pachatelům domnělého únosu. Protože se nedostavili dva obžalovaní, jednání nakonec neproběhlo.

Pozoruhodné je svědkovo sdělení, že Pfeiferova skupina měla pronajaté byty společně se společností Czech Petrol Distribution, ústřední  firmou řetězce pachatelů krácení daní, odhaleného v r.2013 Finančním analytickým útvarem MF.  Zajímavé to je i proto, že nic nenasvědčuje tomu, že by se policie zmíněným trestním oznámením zabývala.

Celkové vyznění svědkova vystoupení podporuje domněnku, že seznam obžalovaných v této kauze zůstal podivně neúplný a naopak leckdo se do něj neměl dostat.

Předseda senátu Aleš Novotný podrobil svědka důkladnému výslechu. Kromě podrobností o jeho vztahu k manželům Pfeiferovým, jeho existenčních podmínkách a stycích se zájmovými osobami se hlavně zajímal o obsah jeho pracovních úkolů. Pozornost věnoval jeho vztahu ke společnosti Czech Petrol Distribution, zmiňované v trestním oznámení Finančně analytického útvaru MF,  a o jejím postavení v řetězci. Požadoval objasnění jeho vztahu k ods. Michalu Šimákovi. Nechal si vysvětlit účel nahromadění částky 250 mil. Kč na vyhrazeném účtu: byl to „vývar“ několika členů skupiny. Objasňoval si postavení svědkem zmíněných osob, o nichž se v přípravném řízení ani před soudem dosud nemluvilo. Zaujalo ho, že na jaře r.2013 přenesl Petr Pfeifer od něj na sebe proplácení faktur. Zajímal se o finanční vztahy mezi Pfeiferovou skupinu a firmami P.P.S. a Ecoll Invest. Upoutala ho svědkova zmínka o únosu Petra Pfeifera. Zdůraznil, že tato věc není součástí zkoumané skutkové podstaty tohoto procesu, ale přesto byl zvědavý, zda svědek zná více podrobností. Dověděl se pak znova pouze tolik, že asi šlo o fingovaný únos, sloužící k zastření zpronevěry 41 milionů Kč. Vyjasnil si, že svědek měl oprávnění k nakládání s bankovními účty, které užívala Pfeiferova skupina. Zajímal se o porady, jichž se zúčastnil společně se SAZ. Požadoval po  svědkovi vysvětlení, co myslel výrokem, že kdyby věděl, o co jde v obchodech, na nichž se podílel, „že by to nedělal“. Svědek vysvětlil, že až po únosu Petra Pfeifera začal chápat, že by mohlo docházet k trestnému jednání a začal se vyptávat. Soudce se ho také ptal, zda zná některé další obžalované a jmenovitě přítomné v soudní síni. Svědek poznal SAZ a obž. Petra Moštěka. Připustil jedno jednání s ním, ostatní jména mu nic neříkala. Uvedl ale, že řadu osob zná jen křestními jmény a nevyloučil, že by poznal některé z  vyjmenovaných předsedou senátu, kdyby je viděl. Aleš Novotný nevyužil možnost ukázat mu fotografie.   Samozřejmě se zajímal o styky SAZ se zájmovými osobami a dostalo se mu vysvětlení. Rovněž se pídil po svědkových vztazích se svědkem Janem Náprstkem. Chtěl vědět, kdo se zúčastnil oslavy narození syna Pfeiferových. Svědek připustil velmi omezený styk s obž. Danielem Rudzanem jen na začátku jeho působení ve službách Petru Pfeiferovi. Také se několikrát sešel se svědkem Martinem Valentovičem.

V odpolední části jednání dostali příležitost ke kladení otázek přísedící, kteří jako obvykle zvědavost neprojevili. Ostatně po důkladném výslechu Alešem Novotným bylo obtížné najít ještě nějaké další nejasnosti. Přišla tedy řada na státního zástupce. Zajímal se, zda svědek  pracoval přímo pro Petra Pfeifera nebo pro nějakou společnost a jaký byl vztah mezi Petrem Pfeiferem a obž. Danielem Rudzanem. Ptal se i na úlohu některých nevyslechnutých svědků a na pracovní náplň obž.Michala Šimáka, také na svědkova sporadická setkání se SAZ. Chtěl vědět, co se řešilo při setkáních se SAZ a zda připravoval pro Petra Pfeifera nějaké tabulky, popř. k čemu sloužily.

Předseda senátu doplnil otázky státního zástupce požadavkem na vysvětlení tvorby fakturačních cen.

Svědka se pak postupně ujali čtyři obhájci. Zejména je zajímaly podrobnosti o finančních vztazích uvnitř řetězce, jeho pravomoci a  zda mu Petr Pfeifer uložil mlčenlivost. Také zkoumali, zda jejich klienti mohli  vědět o nepravostech, k nimž v těchto obchodech docházelo. Dále se vyptávali na jeho dřívější styk s policií a dověděli se, že kdysi podával vysvětlení k únosu Petra Pfeifera bez přítomnosti obhájců. Za nejdůležitější výsledek jeho výslechu obhájci považuji jeho doznání, že od určité doby věděl, že některé společnosti z řetězce krátily daň z přidané hodnoty.                                                                              

Náročný byl výslech, vedený obž. SAZ. V úvodu žádal po svědkovi, aby se vyjádřil, zda Petr Pfeifer v období od počátku jejich vztahu až do oslavy narození jeho syna působil dojmem člověka, žijícího pod tlakem ustavičného stresu, či zda se jevil jako sebevědomý manažer s ambicemi. Svědek ho popsal jako přátelského, empatického člověka, který si užíval svou úspěšnost. Dále se ptal, zda Petr Pfeifer někdy před ním řekl, že se ho bojí. Svědek to vyloučil. Pokračoval dotazem, zda se pravomoci Petra Pfeifera vyvíjely v závislosti na tom, kdo byl v daném období jeho obchodním partnerem. Svědek připustil, že docházelo ke změnám v závislosti na střídání obchodních partnerů, ale navíc i ve vztahu k němu samotnému. Z počátku byl Pfeiferův vztah k němu vysloveně přátelský, když pak ale došlo k problémům, za které nemohl, začal ho považovat za jejich viníka  a zamýšlel „poslat ho na dovolenou na věčnost“. Připomněl svědkovi jejich první setkání v hotelu Kempinski, kde mu měl sdělit, že byl unesen a ujistil ho o svém zájmu zjistit, kdo svědkovi vyhrožoval. Svědek si pamatoval, že viděl opuštěné auto SAZ, telefonoval to Petrovi Pfeiferovi, který ho ujistil, že se nic neděje. Odpověděl kladně na otázku SAZ, zda na něj vyvíjel nátlak, aby doložil pravdivost svých výroků. Svědek měl totiž SAZ sdělit, že jej Petr Pfeifer okrádá a jeho se chce zbavit.  SAZ mu z počátku nevěřil. V dalším uvedl, že Petr Pfeifer se vyjadřoval o Martinovi Veselém jako o „Martinu feťákovi“ a varoval jej před SAZ, který prý je nebezpečný a může ho ohrozit na životě. Svědek naopak připustil, že žádal SAZ o pomoc. Dále se vyjádřil, že si byl vědom, že Petr Pfeifer na něj dlouhou dobu hraje nějakou hru a snažil se svést na něj mizení peněz. Svědek také vyloučil, že by SAZ vyhrožoval Pfeiferovi násilím na jeho synovi, popř. komukoli jinému. Dále potvrdil, že ho Pfeifer při oslavě syna seznámil se záměrem na rozšíření obchodů ve spolupráci s novým partnerem, který měl být bohatší než SAZ a sdělil mu, že s ním počítá i v tomto novém projektu. Jména nových lidí, s nimiž chtěl pokračovat v obchodování, Petr Pfeifer  utajoval. K dotazu SAZ svědek potvrdil, že v hotelu Kempinski spolu jednali o případu zcizení 45 milionů Kč z účtů společnosti P.P.S. a SAZ mu při té příležitosti oznámil, že je věřitelem P.P.S. SAZ se ale nezajímal o žádné podrobnosti provozu Pfeiferova obchodování. Potvrdil, že SAZ nepodezíral jiné osoby, např. Daniela Rudzana. Doznal častou komunikaci s Milenou Pfeiferovou, což vysvětlil tím, že v nepřítomnosti Petra Pfeifera ho zastupovala. Nedokázal vysvětlit, proč Milena Pfeiferová před soudem zapřela, že se s ním zná. Svědek se také vyznal ze ztráty důvěry k Petru Pfeiferovi a dalším. SAZ připomněl svědkovi, že popsal Petra Pfeifera jako člověka, který hodně utrácel, například nakupoval náušnice za desítky tisíc Kč a chtěl vědět, zda to byl trvalý rys jeho chování. Svědek to potvrdil, ale  také uvedl, že podle Petra Pfeifera dostala Milena Pfeiferová drahé hodinky nikoli od něj, ale od SAZ. Pan obžalovaný žádal také svědka o vyjádření, zda kromě něj měl k účtům přístup ještě někdo jiný a zda by mohl bez možnosti přístupu k účtům vědět, že z nich mizí peníze. Svědek nepředpokládal, že by SAZ měl takové informace a tedy přístup k účtům. K dotazu SAZ svědek potvrdil, že jej nikdy nežádal o něco nezákonného, ani neslyšel, že by takové požadavky uplatnil vůči komukoli jinému. Vyjádřil se, že SAZ se vůči němu nikdy nechoval špatně.

Výslech skončil slovní přestřelkou mezi SAZ a Alešem Novotným, když se SAZ ohradil proti zamítnutí otázky. SAZ zvýšil hlas a soudce mu odebral slovo a posadil jej.

Další výslech vedl obž. Petr Moštěk. Především ho zajímaly osoby, které svědkovi vyhrožovaly. J.B.  z nich vyloučil všechny přítomné v soudní síni, Petru Pfeiferovi by „nejraději dal pár facek“. Ptal se ho na styky se zaměstnanci P.P.S. a Ecoll Investu, zda byl někdy zaměstnancem některé z těchto firem, či zda se někdy při jednání vydával za jejich představitele. Na vše dostal záporné odpovědi. Svědek nevystavoval za tyto společnosti faktury jejich odběratelům. Petr Moštěk se jej pak vyptával na podrobnosti o nakládání s fakturami od P.P.S. a jejich povaze. Také se zajímal, co se dělo s přeplatky. Svědek vysvětlil, že nebyl v nakládání s přeplatky systém, ale nějakým způsobem se odběratelům vracely. Dále se Petr Moštěk ptal, zda se v obchodování vytvářel zisk, a to jakým způsobem. Zajímalo ho, kam odcházely peníze, které se občas posílaly na jiné účty než obvykle, a kdo mu k tomu dával příkazy. Svědek nevěděl, kam peníze jdou a příkazy dostával pouze od Petra Pfeifera. Nedokázal uspokojit zájem vyslýchajícího o zatřídění jednotlivých společností v řetězci dle jejich povahy.

V průběhu výslechu Petra Moštěka se rozčilený SAZ otočil k obhájci a šeptal si s ním. Předseda senátu jej za to nechal přesadit na jinou lavici obžalovaných. Když se později chtěl vrátiti na své místo, na kterém v průběhu let seděl od prvního stání, eskorta mu to nepovolila. Cokoli, co lze použít k ponižování SAZ, se hodí. 

SAZ se po chvíli hlásil o slovo s tím, že chce promluvit se soudcem, ale dostalo se mu odpovědi, že „otevře-li ještě jednou ústa, bude vyveden ze soudní síně“. Je pravda, že udělením slova by došlo k přerušení výslechu, vedeného obž. Petrem Moštěkem, což Aleš Novotný nemohl připustit.

Po ukončení výslechu, vedeného obž. Petrem Moštěkem, položili svědkovi dodatečné otázky předseda senátu, obhájci Roman Jelínek a Daniel Telecký a jako poslední SAZ. Uplatnění práva obžalovaných na vyjádření k výpovědi svědka předseda senátu přesunul na následující den a jednání prvního dne ukončil.

Den druhý byl zpočátku bohatý na poznatky. Ke svědecké výpovědi svědka J.B. se jako první vyjádřil obž. Daniel Rudzan. Uvedl, že se svědkem ho příležitostně seznámil Petr Pfeifer, ale jejich styky byly naprosto sporadické. Upozornil, že obchody s PHM podléhaly přísnému dohledu celní správy podle mezinárodních předpisů, takže společnosti P.P.S. a Ecoll Invest si nemohly dovolit zapisovat do dokumentace nesprávné údaje. Nepochopil proto, k čemu měly být nějaké tabulky navíc. Petr Pfeifer jako kamarád měl přístup ke všem informacím v obou společnostech.

Jako další se vyjádřil  obž. Petr Moštěk. Svědkovu výpověď  stejně jako svědectví ods. Martina Veselého označil za popis činnosti organizované zločinecké skupiny. Samozřejmě jde o jinou skupinu než je ta, o které pojednává obžaloba. Jejími členy byli Petr Pfeifer a další jím označené osoby. Měli rozdělené úkoly a zakládali společnosti typu missing trader. Ty pak krátily DPH. Získávali tak 5-6 Kč na litru PHM a o tento tisk se účastníci dělili. Další zisk vytvořili tím, že nižší články řetězce nakoupily takto zlevněné zboží a dále je realizovaly za plnou cenu. Tyto peníze se objevily jako 2x 30 milionů Kč, které svědek každý měsíc posílal na zvláštní účty, jež mu označil Petr Pfeifer. V červenci r.2013 na tyto osoby podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení, ale policie z podezřelých udělala svědky. Petr Moštěk dále poukázal na roli Mileny Pfeiferové, která u soudu nepřiznala vše, co věděla. Měla velmi přesné informace, neboť přebírala podklady od svědka J.B. Byla zcela zapojena do činnosti svého manžela.  Za věrohodný přijal svědkův výklad, zpochybňující únos Petra Pfeifera a označující jej za kamufláž zpronevěry 41 milionů Kč. Svědkův výklad měl dále vyvrátit domněnku spolupracujících obviněných, že obžalovaní rozkrádali přeplatky, které vznikaly jako rozdíl mezi zálohou a skutečnou cenou dodaného zboží. Dále pan obžalovaný zdůraznil, že svědek nikdy nebyl zaměstnancem P.P.S. a Ecoll Invest a nikdy tyto firmy nenavštívil. Zaměstnanci těchto firem o jeho existenci vůbec nevěděli a nepodíleli se na nezákonných aktivitách skupiny kolem Petra Pfeifera.  Petr Moštěk dále upozornil, že podobných organizací, jako byla skupina Petra Pfeifera, mohlo existovat více a nakupovaly PHM ze zahraničí prostřednictvím více zprostředkujících společností, jež se ale nedostaly do ohniska zájmu policie.

Po Petru Moštěkovi se k řečništi postavil obž. SAZ. Také on ocenil svědkovo vystoupení jako vnesení světla do případu. Na jeho příkladu poukázal na způsob, jakým pracuje policie: nejdříve vyslechne svědka v nepřítomnosti obhájců, a teprve pak dojde k standardnímu výslechu. Obhajoba nemá dodnes přístup k záznamům svědkových vyjádření v přípravném řízení. V průběhu hlavního líčení i jiní svědci vypovídali o „zkušebních výsleších“. Došlo zřejmě k soustavnému porušování práv obhajoby. Policie takto dostává vyšetřování tam, kde ho chce mít.

V dalším výkladu pak SAZ probral chronologii svých setkání se svědkem a upozornil na podstatné části jeho svědectví o nezákonném jednání Petra Pfeifera. Zdůraznil také ty části jeho výpovědi, které vyvracejí nepřátelské výroky Petra Pfeifera o něm a jeho počínání. Např. svědek potvrdil, že celý systém obchodování skupiny Petra Pfeifera byl již dávno funkční v době, kdy se SAZ objevil na scéně. SAZ také připomněl, že podle svědkova tvrzení Petr Pfeifer již od července r.2012 vykrádal účty P.P.S., a to údajně proto, aby mohl zaplatit výkupné. Všiml si svědkových poznatků o utrácivém způsobu života Petra Pfeifera. Pozastavil se nad skutečností, že Milena Pfeiferová jako svědkyně před soudem tvrdila, že svědka nezná, ačkoli s ním byla v pracovním styku. Svědectví také ocenil jako důkaz toho, že nebyl organizátorem podvodných obchodů s PHM a řídící osobou v nich.

Na závěr SAZ prohlásil, že je připraven přijmout trest za to, co skutečně spáchal, ale nehodlá vzít na sebe vinu pachatelů trestné činnosti, kterou popsal svědek. Nemá ovšem prostředky, aby čelil manipulaci s trestním řízením, vykonávané orgány státu, takže je proti nim v nevýhodě.

Svědkova výpověď a na ni navazující vyjádření obžalovaných Daniela Rudzana, Petra Moštěka a SAZ vážně nabourávají konstrukci obžaloby. Z jejich vystoupení vyplývá silné podezření, že korunní svědek obžaloby Petr Pfeifer páchal se svými společníky závažnou hospodářskou trestnou činnost. Informace podobného druhu ale ostatně zaznívaly v různých svědectvích již dříve.

Výslechu svědka byl přítomen státní zástupce Aleš Sosík, jenž má jednat z úřední povinnosti a stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Jeho postavení je ovšem prekérní, protože kdysi sice Petra Pfeifera za podezřelého považoval, ale pak z něj raději udělal spolupracujícího podezřelého, což je postavení, jež trestní právo nezná. Od té doby jej používá jako korunního svědka proti obž. SAZ.  Výpovědi svědka J.B. jsou ale tak závažné, že  by je měl nechat prověřit, čili měl by dát pokyn k obnovení trestního řízení proti Petru Pfeiferovi. Tím by ovšem oslabil konstrukci obžaloby v této „velké daňové kauze“. Bude velmi zajímavé sledovat, jak z této nemilé situace vyklouzne.

II. díl bude následovat

========================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389