JAK ROZPOUTAT POŽÁR V JUSTICI

Podle České justice z 27. března 2019 Česká advokátní komora se připojí jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti, podané vazebně stíhaným Shahramem Zadehem (dále jen SAZ) prostřednictvím advokáta Zdeňka Koudelky kvůli zásahu soudce Městského soudu v Brně Michala Kabelíka do jeho práva na obhajobu a do soukromí. Soudce nechal přenést data z paměti jeho iPadu a iPhonu na datové nosiče, které rozdal obhájcům a státnímu zástupci. Zpřístupnil jim tak asi 20 tis. stran záznamů o komunikaci pana obžalovaného s obhájci, různých podkladů pro obhajobu a v neposlední řadě galerii rodinných fotografii, některých z nich velmi choulostivých. Posledně zmíněný prvek jeho akce je hrubě ponižující pro pana obžalovaného a jeho rodinu.

Česká advokátní komora hodlá stěžovat si v této věci Radě evropských advokátních komor (CCBE), a rovněž Agentuře pro základní práva při Evropské unii (FRA). V její historii to je první případ, kdy hledá podporu  mezinárodních stavovských organizací. Tímto způsobem získá případ Shahrama Zadeha, nebo spíš svérázného způsobu vedení jeho trestního stíhání, nadnárodní proslulost. Stručněji: české justici hrozí mezinárodní ostuda.

K události došlo při hlavním líčení dne  28. února. 2018. Vyvolala nevoli v zasvěcené  části laické i odborné veřejnosti a začal se rozhořívat požár odporu proti soustavnému nedbání  práv obhajoby SAZ a jeho osobní důstojnosti. Nemusel se rozhořet do výše popsaných projevů, kdyby jej nerozdmýchávaly projevy nemravné stavovské solidarity.

Jako přímý svědek nepřístojnosti jsem bezprostředně po události podal předsedovi Městského soudu v Brně Zdeňkovi Sýsovi  návrh na zahájení kárného řízení se soudcem Michalem Kabelíkem. V přístupu k nemravnému jednání pana soudce na rozdíl od právníků napadám především neoprávněný zásah do soukromí  pana obžalovaného, který považuji přímo za sprostý. Domnívaje se,  že pan soudce se poklesku dopustil z nedbalosti, jsem pro něj žádal pouze důtku a stažení  rozdaných nosičů dat.  Kdyby předseda soudu návrhu vyhověl, věc by byla uzavřená, požár by se nerozhořel.

Jenže Zdeněk Sýs zareagoval, teprve až jsem jej napadl kárným návrhem pro průtahy, a pak soudce hájil. Tím spustil řetěz dalších akcí, což mimo jiné rozlítilo místopředsedu Krajského soudu v Brně Aleše Flídra a vedlo jej později k útoku na mne dopisem, za který se mi omluvil předseda soudu (oba dokumenty „visí“ na webu Chamurappi z.s. v sekci „korespondence s úřady“).   Ale hlavně zůstala otevřená cesta pro pozdější předkladatele přísnějších kárných návrhů, jimiž byli postižený SAZ, zastoupený advokátem, a Česká advokátní komora, kteří se obrátili přímo na ministra spravedlnosti Jana Kněžínka.

Ale ani tito stěžovatelé  nepochodili: ministr jim nevyhověl.  Jan Kněžínek v odůvodnění zamítavého rozhodnutí obhajoval sofistikovanými formálněprávními úvahami právo soudu a státního zástupce svévolně narušit práva obhajoby. K námitkám proti nešetrnému vpádu do soukromí se vůbec nevyjádřil. Vzkázal tím orgánům činným v trestím řízení, že obvinění a jejich rodinní příslušníci jsou podlidé, kteří nemají nárok na respektování jejich osobní  důstojnosti.

Pan ministr tak propásl možnost předejít dalším útokům na soudce Michala Kabelíka. Patrně podcenil sílu České advokátní komory, jejíž připojení a zejména záměr přenést spor SAZ se státem dodává ústavní stížnosti pana obžalovaného mimořádnou razanci. Ministrovo rozhodnutí tak bylo nejmocnějším impulzem k rozpoutání požáru.

Nepodezírám pana ministra, že jeho postoj k nešetrnému jednání soudce Michala Kabelíka je vyjádřením podjatosti proti panu obžalovanému. Nicméně není to první jednání v jeho neprospěch, ale vyloučíme-li podezření na podjatost, je v každém případě obecným projevem necitlivosti k osobní důstojnosti osob, zasažených ponižujícím jednáním soudu. Necitlivost projevil i v přístupu k týrání obž. SAZ vazbou. Díky úvahám, které pronesl soudce Michal Kabelík při ústním vyhlášení rozsudku dne 5. března 2019, máme důvod se domnívat, že obž. SAZ již nejméně rok ve vazbě „přesluhuje“, že se tedy stal obětí neoprávněného zbavení osobní svobody. Ministr Jan Kněžínek si je vědom absurdnosti situace, v které  stát drží na účtě 150 milionů Kč jako kauci za propuštění z vazby, ale beneficient kauce je dále  za mřížemi. Měl možnost pokusit se o zastavení pokračujícího týrání SAZ a jeho rodiny vazbou podáním stížností pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR. Obdržel postupně tři podněty k podání stížnosti, nevyhověl žádnému.

Ostatně  toleranci vůči nepřístojnostem soudců projevil i postojem k excesu místopředsedy Krajského soudu v Brně Aleše Flídra, který s kauzou SAZ aspoň částečně souvisí. Vyhodnotil sice Flídrův dopis jako nevhodný, ale předsedovi Krajského soudu v Brně Milanovi Bořkovi i mně sdělil, že nevidí důvod k podání kárné žaloby. Tím vymezil mantinely předsedovi soudu jako oslovenému kárnému žalobci při rozhodování o mém podnětu ke kárnému stíhání Aleše Flídra: původce pohoršení vyvázl prakticky bez trestu.

Důraz na nepřijatelnost bezohlednosti soudce Michala Kabelíka v nakládání s choulostivými soukromými záznamy v paměti iPadu a iPhonu je dán neobvyklou četností ponižování osobní důstojnosti SAZ a jeho manželky v této kauze. Případů je více:

-           překročení státním zástupcem Michalem Galátem lhůty koluzní vazby, během jejíhož trvání obtěžovala manžele Zadehovy svou přítomností při návštěvách policistka (za toto byl státní zástupce potrestán kárným soudem)

-          beztrestné zneužití zdravotnické dokumentace manželky SAZ státním zástupcem Michalem Galátem  

-          vynucení účasti na výslechu na úkor  plánované návštěvy manželky a syna

-          přinucení  nemocného SAZ k účasti na hlavním líčení prostřednictvím videokonference bez ohledu na to, že trpěl bolestmi a byl pod vlivem sedativ

-          zmíněné „vyloupení“ iPadu a iPhonu

-          zacházení  se SAZ jako s nebezpečným teroristou: do soudní síně jej přivádí, zpět odvádí a během hlavního líčení „chrání“ šestice zakuklených těžkooděnců, vyzbrojených samopaly, kteří kontrolují listiny, jež nese k soudu nebo přebírá od obhájců. Vězeňská služba ČR prý takto reaguje na upozornění PČR, že SAZ hrozí nebezpečí napadení. Tím ale nelze odůvodnit kontrolu písemností. A nikdo se nezamýšlí nad tím, že přítomnost samopalníků v soudní síni představuje bezpečnostní riziko pro přítomné (mají-li nabito).

Rozdmýchávání požáru může nakonec poškodit soudce Michala Kabelíka více než vyhovění mému kárnému podnětu, který měl restorativní povahu. Případný úspěch ústavní stížnosti jej může nakonec přivést před kárný soud na základě méně smířlivého kárného návrhu. Je to nemilé, protože mezitím prokázal, že naslouchá hlasu zdravého selského rozumu  lépe než uhlazený kamarád obhájců, žalobce Robert Henzel: nepravomocně propustil SAZ z vazby a vydal rozsudek, jímž velmi málo vyhověl požadavkům žalobce. Především odmítl konstrukci organizované zločinecké skupiny, čímž podstatně zmírnil právní kvalifikaci činů obžalovaných. Místo vysokých nepodmíněných trestů pro všechny mimo  spolupracujícího obžalovaného Ondřeje Kučery dle přání Roberta Henzla dal přednost podmíněným trestům, z nichž nejvyšší uložil právě spolupracujícímu obžalovanému Ondřeji  Kučerovi. Ponechal nepodmíněné tresty obž. Martinovi Veselému a Janovi Šebkovi, jimž ukládal souhrnné tresty kvůli odsouzení v jiných věcech. Zde neměl jinou možnost. Místo požadovaných 8-8,5 let vězení odsoudil SAZ na 3,5 roku. Kdyby přátelsky se tvářící žalobce nepodal stížnost proti propuštění z vazby, pan odsouzený mohl od 5. března 2019 čekat na výsledek odvolacího řízení na svobodě.

V souvislosti s projednáváním obsahu ústavní stížnosti a s informováním nadnárodních právnických organizací se porušování práv obžalovaného SAZ dostane do povědomí nadnárodní veřejnosti. Zpochybní to pověst České republiky jako právního státu. Vše jen proto, že stavovská solidarita zabránila hned v zárodku mírnému potrestání nevhodně jednajícího soudce a ministr spravedlnosti tento postoj k hříšníkovi posvětil svou autoritou.  

ČAPÍ HNÍZDO A PRÁVNÍ STÁT

Trestní řízení, v němž je mezi obžalovanými oligarcha, stojící v čele nejsilnější politické strany a vlády, je prubířským kamenem odolnosti právního  státu proti zneužití moci. Zatím můžeme být všichni, s výjimkou obviněných, spokojeni, že se policie nezastavila ani před majestátem Andreje Babiše. A nakonec svým způsobem může být spokojen  i on sám, protože daný stav je významným svědectvím v jeho prospěch o způsobu, jakým řídí stát, jakým dbá o nezávislost orgánů činných v trestním řízení.

Současně ale musíme být znepokojeni, protože  domněnka, že celý  kolotoč kolem Čapího hnízda se roztočil s cílem zabránit nástupu k moci hnutí ANO a Andreje Babiše jako jeho vrcholného představitele, vůbec nezní nesmyslně. Ale i kdyby načasování trestního oznámení bylo zcela náhodné, jeho zneužití k politické a mediální štvanici, nezohledňující presumpci neviny, sloužící k podrývání autority předsedy vlády a k poškozování  pověsti státu v zahraničí, je smutnou skutečností. Nejsem si jist, zda škoda, způsobená možným neoprávněným čerpáním dotace, je větší, než suma nepřímých škod, vyvolaných anti-babišovským řáděním.

Ve prospěch domněnky, že trestní řízení bylo vyvoláno skutečně s cílem škodit Andreji Babišovi, svědčí skutečnost, že související mediální a politická štvanice se soustřeďuje výlučně na něj. Ve skutečnosti z formálněprávního hlediska je pan obviněný okrajovou postavou, neboť ke společnosti Čapí hnízdo nemá žádný vztah: nebyl akcionářem, členem statutárního orgánu, neměl žádnou výkonnou ani kontrolní pravomoc. Z definice předmětných trestných činů vyplývá, že k jejich naplnění v tomto případě mohlo dojít pouze oklamáním orgánu, rozhodujícího o  poskytnutí dotací. Nevíme zatím, zda k takovému jednání došlo, ale je málo pravděpodobné, že by se na něm Andrej Babiš podílel osobně. Formální odpovědnost za případné nepravosti by  v každém případě nesl někdo jiný. Samozřejmě, Andrej Babiš by se mohl dopustit trestné činnosti formou účastenství, ale to se špatně prokazuje.

Úvahy některých politiků, kteří spojují personální změny ve vedení ozbrojených sborů s možnou přípravou zásahu do trestního řízení ve prospěch Andreje Babiše, jsou hloupé. V dnešní fázi vyšetřování již policie o dalším osudu spisu nerozhoduje. Vyšetřovatel nemá jinou možnost, než po ukončeném seznamování obviněných se spisem a případném doplnění dokazování jej zavřít a postoupit dozorovému státnímu zástupci s návrhem na jeho rozhodnutí. Tím úloha policie v podstatě skončila. Státní zástupce není návrhem vyšetřovatele vázán.

Čili zpráva o ukončení vyšetřování je poměrně nevzrušivá. Dramatický náboj bude mít až zpráva o konečném rozhodnutí státního zástupce. Protože neznám spis, netroufám si odhadnout jeho výsledek. Mohu ale odhadnout reakci veřejnosti: ať státní zástupce rozhodne jakkoli, vždy vyvolá bouři. Pošle-li obviněné před soud, snese se na jeho hlavu kritika ze strany jejich stoupenců. Zastaví-li trestní stíhání, vyvolá podezření  z korupčního ovlivnění  řízení. V jeho kůži bych být nechtěl.

Vzpomínám na závěr trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. V něm  šlo o podezření na přijetí půlmilionového úplatku, tedy ve srovnání s Čapím hnízdem o „malinu“. Zastavení trestního stíhání vyvolalo dvouletou bouřlivou „válku žalobců“ a zpochybnění nezávislosti justice, dlouhý soud s „justiční mafií“ a jiné nežádoucí jevy. Zprošťující rozsudek by tehdy byl jistě lepší. Nerad bych něco podobného zažil znova.

CO NENÍ KÁRNÝM PROVINĚNÍM

Napsáno pro Českou justici, kde vyšlo 25.3.2019

Archivováno  25.3.2019 na mém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s

Česká justice přinesla dne 22.března 2019 článek Petra Dimuna o urážlivém dopisu, jímž mě napadl místopředseda Krajského soudu v Brně Aleš Flídr, a o pokárání, jehož se mu dostalo od předsedy soudu. V této souvislosti konstatuji, že se mne nedotkly Flídrovy úvahy o nedostatku mé inteligence a právnické negramotnosti, ale popudilo mě, že v pracovní době, na pracovišti a za peníze daňových poplatníků dělal cosi, co neměl. K obsahu jeho článku podotýkám, že můj podíl na tlaku proti soudcům Aleši Novotnému a Michalu Kabelíkovi značně zveličuje.

Při vyhodnocení tohoto incidentu jsem dospěl k poznání, že se s kárnými žalobci  zásadně rozcházím v posuzování toho, co je kárné provinění. Protože moc je v jejich rukou, jejich je také pravda.

Podle jejich poučení např. není kárným proviněním dozorového státního zástupce vyřízení stížnosti proti sdělení obvinění po půlroce od podání (Nejvyšší soud ČR a kárný soud při Nejvyšším správním soudu mají jiný názor), nebo ústní vyhlášení rozsudku za 70 dní od doznění závěrečných řečí (limit dle zákona jsou tři dny),  nebo doručení písemného vyhotovení rozsudku odsouzeným za 9 měsíců po ústním vyhlášení.

Stejně tak se prý ničeho pohoršlivého nedopustil státní zástupce, který se zmocnil bez vědomí a souhlasu těhotné ženy dokumentace  z   gynekologického vyšetření, jež byla přílohou záruky za jejího manžela. Žena nebyla účastnicí trestního řízení a žádné trestné činnosti se nedopustila. Dokumentace nebyla vložena jako důkaz v trestním řízení. Státní zástupce  zneužil poznatky z gynekologického vyšetření k ostouzení ženy.

V souladu s dobrými mravy prý je tolerování nebo možná řízení státním zástupcem policejní provokace k vyvolání trestného jednání a k vtažení nevinných lidí do trestné činnosti.  V daném případě policisté řídili podání falešného trestného oznámení na své kolegy a zahájili pak trestní stíhání policisty, který od jejich tajného spolupracovníka trestní oznámení přijal, i kamaráda, který oznamovatele k policistovi uvedl. Obvinění policisté měli malé nepříjemnosti, příjemce trestního oznámení a zprostředkovatel, který policejního provokatéra k němu uvedl, se dostali před soud. Nebýt provokace, asi by se nikdy nedostali do střetu se zákonem.

Není prý kárným proviněním soudců odmítnutí  povolení  obnovy procesu odsouzenému, který se dověděl, že za jím nespáchaný trestný čin byl odsouzen pravý pachatel. Nejvyšší soud ČR později rozhodl rozsudkem, že porušili zákon v neprospěch žadatele. Postižený se posléze domohl zprošťujícího rozsudku.

Ničeho špatného se nedopustil soudce, který několik měsíců bojkotoval příkaz Nejvyššího soudu ČR k projednání žádosti o povolení obnovy procesu.

V pořádku má být jednání státní zástupkyně, která vyvolala roční průtahy v řízení  zjevně nesmyslnými stížnostmi proti soudnímu rozhodnutí.

Až k Ústavnímu soudu musel jít obžalovaný, aby se domohl prokázání podjatosti soudkyně, která se při poradě senátu vyjadřovala o účastnících řízení jako o lidském odpadu, jejich obhájce označila za blbečky, používala vulgární výrazy a matku jistého obžalovaného označila za hulákající mladou krávu. I když byla nejvyšší justiční instancí uznána za podjatou, kárného provinění se nedopustila.

Nedopustila se kárného provinění ani v jiném případě, kdy k hlavnímu líčení pozvala svědky z Dunajské Stredy, zapomněla je vyslechnout a poslala je domů s nepravdivým tvrzením, že strany řízení neměly o jejich výpovědi zájem.

Ničím se neprovinila soudkyně, která zadržela návrh Nejvyššímu soudu ČR na odnětí věci a její přikázání jinému soudu a když jeho předkladatel nepřišel na veřejné zasedání v domnění, že musí být odročeno, odsoudila ho v nepřítomnosti. Rovněž za nevinného shledal kárný žalobce místopředsedu soudu, který ve snaze zastřít její nepřístojnost odeslal zmíněný návrh Nejvyššímu soudu ČR až po právní moci rozsudku a tvářil se, že si myslí, že Nejvyšší soud ČR by mohl prohlásit místní nepříslušnost soudu a rozsudek zrušit. Jeho vzestupnou kariéru to nezastavilo.

Za nevinnou uznal kárný žalobce předsedkyni senátu, která vyhlásila rozsudek nad vazebně stíhaným obžalovaným v nepřítomnosti jeho obhájce, jehož přítomnost ale v protokolu z hlavního líčení zaznamenala. O něco málo později Nejvyšší soud ČR rozhodl, že paní předsedkyně porušila zákon a zrušil její rozsudek. Ani jednání, jež je porušením zákona, nemusí být kárným proviněním.

Kárným proviněním nebylo chování soudce, který sice v soudní síni veřejně prohlásil, že mě zná ( a v době incidentu mě znal již tři roky), ale přesto během tří stání mě nutil, abych se hlasitě představil, přestože zákon o soudech a soudcích lustraci veřejnosti neumožňuje a soudci i stranám řízení bylo známo, že nepřicházím v úvahu jako svědek.

Dobré mravy neporušil soudce, který při vyhlašování rozsudku prohlásil, že Alena Vitásková se dostala do funkce předsedkyně ERÚ díky „nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“, ačkoli okolnosti jejího jmenování do funkce nebyly předmětem zájmu soudu při hlavním líčení. Podal pak další důkaz nedostatečné znalosti spisu, když vyslovil podiv nad tím, že Alena Vitásková si ponechala v úřadě  Michaelu Schneidrovou jako jedinou ze starého vedení, když ostatní vedoucí úředníky vyházela. V průběhu hlavního líčení se ale věnovala značná pozornost okolnostem příchodu Michaely Schneidrové do úřadu až po nástupu Aleny Vitáskové, pro kterou pracovala již v minulosti. Soudce, který takto prokázal neznalost spisu, se cítil dost „silný v kramflecích“, aby oběma dámám nadělil tresty po 8,5 letech vězení. Oba rozsudky již byly vyššími instancemi zrušeny. Jeho kárné provinění spatřuji v tom, že udílel vysoké tresty, aniž by znal dobře spis.

Proti dobrým mravům prý není chování soudce, který již  několik let zadržuje mobilní telefon manželky obžalovaného, ačkoli pro účely trestního řízení jej nepotřebuje, řízení bylo již  dávno skončeno a v jeho průběhu nebylo vysloveno propadnutí telefonu ve prospěch státu. Stejný soudce splnil s ročním zpožděním povinnost oznámit obžalovanému, že během vyšetřování byly jeho hovory odposlouchávány. Ani  toto jednání nemá povahu kárného provinění.  Následně přezkumem Nejvyššího soudu ČR byla prokázána nezákonnost odposlechů.

„Bez ztráty květinky“ vyšla ze sporu se mnou soudkyně, která neumožnila nepočetné veřejnosti vstup do  soudní síně při hlavním líčení, a když jsem se do ní přece jen vnutil, zakázala mi pořizování zvukového záznamu a musel jsem předložit doklad totožnosti. Po zjištění mé totožnosti se ke mně s krásným úsměvem přihlásila jako čtenářka mých článků, nicméně při dalším hlavním líčení jsem opět nesměl nahrávat. Teprve pak podal spolek Šalamoun podnět ke kárnému řízení, v němž kárný žalobce její jednání zaštítil, nicméně v nahrávání mi již bránit nesměla.  

Za zcela nezávadnou byla uznána souhra soudce, projednávajícího přijetí obrovské kauce za propuštění obžalovaného z vazby, a státního zástupce, který souběžně připravoval nové zatčení beneficienta kauce hned po propuštění z vazby a jeho uvržení do vazby předběžné, jejíž trvání není omezeno procesním předpisem.

Last but not least, ani sepsání dopisu Alešem Flídrem, jehož nevhodnost uznal ministr spravedlnosti a za který se mi omluvil předseda soudu Milan Bořek, není kárným proviněním, přestože je zřejmé, že pisatel  jeho sepsáním znevážil důstojnost svého úřadu, překročil hranice své pravomoci a zneužil svého postavení.

Takto bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale i z uvedeného přehledu je zřejmé, že obrana soudců a státních zástupců proti pokusům o jejich kárné stíhání je téměř neprůstřelná. Nebo se mýlím a uvedené jednání je „v normě“ a je svatým právem otalárovaného božstva.

Zajímavé by jistě bylo i vyprávění o reakcích jednotlivých kárných žalobců na podané podněty ke kárnému řízení. O tom ale možná až někdy příště. 

http://www.ceska-justice.cz/blog/neni-karnym-provinenim/

NEKONČÍCÍ PŘÍBĚH ALENY VITÁSKOVÉ

První jarní den přinesl další zastavení na nekonečné křížové cestě pronásledování Aleny Vitáskové orgány trestního řízení. U Krajského soudu v Brně proběhlo odvolací řízení ve věci jejího stíhání kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Senátu soudců z povolání předsedala Halina Černá.

Paní obžalovaná se z účasti omluvila, takže jednání mělo povahu souboje obhájce a státní zástupkyně, jejichž duel rozsoudila usnesením předsedkyně senátu. Obhájce doplnil písemné odůvodnění odvolání stručným zdůrazněním jeho hlavních tvrzení. Samozřejmě navrhl zproštění obžaloby. Naproti tomu státní zástupkyně rozpitvala  hříchy paní obžalované a navrhla nepodmíněný trest vězení v trvání 42 měsíců.

Pokud by soud vyhověl žalobkyni, s písemným vyhotovením rozsudku by přišel příkaz k nástupu trestu. Proto mi při čekání na rozhodnutí během porady senátu naháněla hrůzu

představa Aleny Vitáskové mezi „čorkařkami“ v domě smutku na přiléhavé adrese Rozkoš 990 ve Světlé n.S. Dost na tom, že tam musela prožít několik měsíců její blízká spolupracovnice Michaela Schneidrová, než ji odtamtud vyprostil Nejvyšší soud ČR.

Po krátké přestávce předsedkyně senátu vyhlásila usnesení, jímž senát zrušil rozsudek  a uložil Okresnímu soudu v Jihlavě znova o věci jednat a rozhodnout. V odůvodnění přesvědčivě a s neúprosnou logikou podrobila důkladnému rozboru tvrzení obou stran. Odmítla pochybnosti obhajoby o místní příslušnosti jihlavských okresních orgánů. Velkou péči věnovala odůvodnění tvrzení, že Alena Vitásková se skutečně dopustila protiprávního jednání jmenováním Renaty Vesecké, která neměla zákonem vyžadovanou předepsanou praxi v energetice. Vysvětlila, že pravomoc místopředsedy Energetického regulačního úřadu zákon vymezuje jako oprávnění zastupovat předsedu úřadu v plném rozsahu jeho pravomoci a odpovědnosti. Místopředseda proto musí mít kvalifikaci rovnocennou s předsedovou a těmto nárokům Renata Vesecká nevyhověla, byť měla za sebou skvělou právnickou kariéru. V té souvislosti se vyjádřila  kriticky o způsobu, jakým bývalá nejvyšší státní zástupkyně svou kvalifikaci prokazovala.

Ale zpochybnila i část vývodů jihlavského žalobce a na nich postaveného rozsudku. Vytkla nesprávnost úvah o způsobení škody vyplácením odměny neplatně jmenované Renatě Vesecké a její nevymahatelnost. Upozornila na nevhodnost výběru citované judikatury. Zejména však zkritizovala nevěnování pozornosti povaze pohnutek Aleny Vitáskové, která je určující pro posouzení, zda její jednání skutečně bylo trestným činem. Dokonce poznamenala, že žalobce neměl žalovat, dokud neměl vyjasněnu povahu pohnutek. Okresnímu soudu uložila znova vyslechnout paní obžalovanou a některé svědky, popř. výběr svědků doplnit. Doplnění dokazování má směřovat právě k objasnění pohnutek Aleny Vitáskové. Připomínám, že paní obžalovaná vysvětluje jmenování Renaty Vesecké nezbytností obsazení funkce a dlouhodobými nezdary v hledání vhodné osoby, způsobilé řídit desítky právníků a vedení rozsáhlé právní agendy úřadu.

Orgány činné v trestním řízení znepříjemňují Aleně Vitáskové život od jara r.2013 a není vůbec jisté, že ji přestanou trápit ještě v letošním roce. Vedle „jihlavské“ kauzy ji čeká pokračování procesu, vedeného u Krajského soudu v Brně v souvislosti s vydáním licencí

dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r.2010. V této věci již byla pravomocně zproštěna, ale díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, projevené podáním dovolání v její neprospěch, ji Nejvyšší soud ČR vrací zpět ke krajskému soudu. Je to pro ni další nepříjemná zátěž, byť  pokyny Nejvyššího soudu ČR nalézacímu soudu vyznívají jednoznačně v její prospěch: zproštění má být důkladněji odůvodněno. Celkově je tato „péče“ orgánů činných v trestním řízení kuriozním protikladem k ocenění jejího života a práce státním vyznamenáním. Přiřazuje ji k dalším významným osobnostem, jejichž potíže působí dojmem, že dobrý vztah s prezidentem republiky má účinky polibku smrti.

JAK VYROBIT ORGANIZOVANOU ZLOČINECKOU SKUPINU

Za trestné činy, spáchané v rámci působení organizované zločinecké skupiny, ukládají soudy citelně zvýšené tresty. Že se zločinci samovolně sdružují a organizují, je známo. Organizovanost zvyšuje nebezpečnost jejich jednání, proto je navýšení trestů důvodné.

Někdy se ale stane, že pachatel se těší „zvláštní oblibě“ orgánů, které pociťují neodolatelnou chuť ho pořádně „skřípnout“ a hledají způsob, jak mu zajistit co nejvyšší trest, popřípadě jej potýrat i jinak. Jednou z možností je začlenění do organizované zločinecké skupiny. Není-li žádná vhodná při ruce, nezbývá, než ji pro něj vytvořit, a to nejlépe tak, že jej z jejího založení obviní. Zákon vymezuje pojem „organizovaná zločinecká skupina“ dosti přesně, takže splnit takový záměr vyžaduje trochu přemýšlení a dá to fušku.

Před obtížemi takové taškařice necouvlo brněnské účelové policejně-státnězástupcovsko-soudcovské uskupení, jehož „zvláštní oblibě“ se těší Shahram Zadeh (dále jen SAZ), český občan íránského původu, dle neověřených pověstí velmi zámožný (to naštve!). V současné době čelí dvěma obžalobám. Krajský soud v Brně jej stíhá ve „velké daňové kauze“ s 15 obžalovanými a desítkami svědků jako vůdčí osobnost sítě pachatelů, kteří neodváděním daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami z dovozu poškodili stát během 15 měsíců o 2,5 miliardy Kč. Kvůli této věci SAZ strávil 22 měsíců ve vazbě. Na svobodu se dostal počátkem února r. 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Hlavní líčení bylo zahájeno v březnu r.2015 a konec je zatím takřka v nedohlednu.

Jeho „přátelé“ se o něj hned po propuštění postarali. Zatímco soudce Aleš Novotný projednával se složiteli kauce její přijetí, státní zástupce Jiří Kadlec již připravoval jeho nové zatčení. Pánové jednali ve shodě, takže sotva SAZ po propuštění vkročil na dvůr věznice, uvítali jej policisté a okamžitě putoval do cely předběžného zadržení, z které ho státní zástupce nechal předvést před soud s návrhem na uvalení předběžné vazby (jejíž trvání není omezeno procesní lhůtou). Zde se ale organizace zadrhla. Soud návrhu nevyhověl.

To tak ale nemohlo zůstat. Dne 2. prosince 2016 jej policie po domovní prohlídce znova zadržela  a obvyklou cestou přes celu předběžného zadržení jej dopravila k Městskému soudu v Brně, kde na něj senát předsedy Aleše Dufka uvalil vazbu ze všech tří vazebních důvodů. Týrání vazbou dosud pokračuje.

Podle obžaloby státního zástupce VSZ Olomouc Roberta Henzla   SAZ měl ještě ve vazbě založit organizovanou zločineckou skupinu, která mu měla pomáhat s opatřením křivých svědectví, jimiž zamýšlel ovlivnit ve svůj prospěch důkazní situaci ve „velké daňové kauze“.

Z obsáhlého dokazování v průběhu řízení vzešel velmi zvláštní obraz způsobu, jakým vznikla organizovaná zločinecká skupina. Pro jeho pochopení je třeba si připomenout skutkovou podstatu „velké daňové kauzy“. Vše se točí kolem obchodních aktivit obž. Elišky Coufalové a Daniela Rudzana, kteří prostřednictvím svých firem, rakouské P.P.S. GmbH a brněnské Ecoll Invest a.s. dováželi ze zahraničí pohonné hmoty, které rozprodávali prostřednictvím desítek překupníků a koncových prodejců. Rozsáhlé krácení daně z přidané hodnoty, které provázelo jejich obchodování, vyvolalo pozornost policie a začalo vyšetřování. Jedním z obviněných byl samozřejmě Daniel Rudzan a mezi jeho obhájci byl mladý brněnský advokát Ondřej Kučera.

Na začátku děje, jenž policie a státní zástupci považují za založení organizované zločinecké skupiny, byl jakýsi Martin Veselý, rovněž zapletený do podvodného obchodování s pohonnými hmotami. Když se dověděl, že Eliška Coufalová, Daniel Rudzan a další mají potíže, napadlo ho, že by mohl zpeněžit své zkušenosti z působení v obchodování s pohonnými hmotami. Vypracoval písemné svědecké prohlášení, jež prostřednictvím Ondřeje Kučery nabídl Danielu Rudzanovi, který je z finančních důvodů odmítl.  Ondřej Kučera je pak nabídl SAZ, který je koupil a projevil zájem o získání podobných prohlášení od Martina Valentoviče a Jana Doležala, kteří patří do stejné sorty lidí jako Martin Veselý a navzájem na sebe vědí ledacos špatného. Hlavně by měli vědět o darebáctvích jistého Petra Pfeifera, který je černou můrou v myšlení SAZ: když začalo vyšetřování ve „velké daňové kauze“, byl hlavním podezřelým a policie jej dokonce nechala prověřit rakouskými kolegy. Pak na jeho místo do puzzle dosadila SAZ a z Petra Pfeifera udělala korunního svědka proti němu. Svědek se tuží, vždyť dluží SAZ několik milionů Kč a věřitel za mřížemi je pro něj terno.

Mezitím se Martin Veselý také dostal do vazby a další aktivity již nevyvíjel. Na scénu pak vstoupila jeho oddaná přítelkyně Eva Halamková, která jej navštěvovala ve vazbě a přemýšlela, jak mu pomoci na svobodu. Pomoc hledala u Ondřeje Kučery, který ji vtáhl do své obchodní činnosti. S její pomocí se mu podařilo najít vytipované „dodavatele svědectví“ Jana Doležala a Martina Valentoviče. Ti pak skutečně dodali svědecká prohlášení ve formě notářských zápisů, která prostřednictvím Ondřeje Kučery prodali za nekřesťanské peníze SAZ. Zakoupení tří svědeckých prohlášení pak bylo důvodem pro jeho trestní stíhání. Utržené peníze si ale pánové neuložili jako rezervu na horší časy, ale pokorně je odevzdali policii. V rámci dokazování nikdo nepátral, co je vlastně motivovalo k zapojení do této hry, když z toho neměli finanční prospěch. Jejich činnost pak vyvrcholila tím, že připravili křivé udání na policisty, vyšetřující „velkou daňovou kauzu“. Přípravy akce včetně vypracování textu trvaly několik týdnů. Jeho podání organizoval opět snaživý Ondřej Kučera. Obrátil se na kamaráda, pražského advokáta Záviše Löffelmanna s žádostí, aby poskytl organizační podporu Janu Doležalovi při podání trestního oznámení. Nic zlého netuše, kamarád přislíbil pomoc. Ale nechtělo se mu jít s Janem Doležalem do vzdálené služebny GIBS, proto se obrátil na dalšího kamaráda, policistu Jana Šebka, do jehož kanceláře měl podstatně blíže. Dohodl s ním, že přijme Jana Doležala za účelem sepsání trestního oznámení do protokolu. Trestní oznámení pak mělo jít do GIBS postoupením služební cestou. Policisté mají zákonnou povinnost přijímat trestní oznámení. Jan Šebek proto neviděl v žádosti past. Slíbil, že vyhoví, a tak se i stalo. Jediný ze tří zúčastněných, kdo hned od začátku věděl, že obsah trestního řízení je aspoň zčásti nepravdivý, byl Ondřej Kučera. Ale ani on nevěděl, že Jan Doležal hraje ještě jinou hru, totiž, že průběžně informuje policii o záměru, přípravách a uskutečnění podání trestního oznámení. Byl ve spojení se stejnou policejní jednotkou, ke které příslušeli policisté, napadení trestním oznámením. Soud shodně s názorem žalobce vyhodnotil účast advokáta a policisty na podání trestního oznámení jako trestný čin.

Nakonec policie pozatýkala všechny výše zmíněné osoby až na Jana Doležala a Martina Valentoviče a dozorující státní zástupce Michal Galát na ně nechal uvalit vazbu. Nejhůř na tom byl policista Jan Šebek, jehož zatčení provedl útvar rychlého nasazení, který s ním zacházel mírně řečeno nešetrně. Advokát Ondřej Kučera se nevzepřel podáním stížnosti, ale od počátku usiloval o postavení spolupracujícího obviněného.

Popsané události nepravomocně uzavřel dne 5. března 2019  Městský soud v Brně senátem předsedy  Martina Kabelíka, o čemž jsem referoval 5. března v článku Rozsudek v Kabelíkově. Od jejich hodnocení žalobcem se velmi vzdálil neuznáním náhodné sešlosti obžalovaných za organizovanou zločineckou skupinu. Snaživému spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi udělil  nejvyšší z podmíněně uložených trestů.

Všichni, kdo sledují tento proces, nyní s napětím očekávají písemné vyhotovení rozsudku a zejména rozhodnutí Krajského soudu v Brně o podaných odvoláních. Vzhledem k jeho nepřátelskému chování ve vazebních řízeních od něj nic dobrého  neočekávají.

Jako laika mě ale zaujala žalobcem a následně i soudcem opomenutá okolnost. Podání křivého trestního oznámení na policisty má povahu trestného činu. Dopustil se ho Jan Doležal. Na přípravě jeho činu se podílel Ondřej Kučera a Martin Valentovič, a vše probíhalo pod bdělým dohledem kolegů napadených policistů. Policie porušila povinnost předcházet uskutečnění trestných činů.  Jde o jednorázovou akci policistů, nicméně o  zákonnosti jejího konání si dovoluji pochybovat. Její bilance je pozoruhodná: na jedné straně se podařilo vmanipulovat dva jinak bezúhonné občany do spáchání přečinu, kterého by se bez iniciativy Ondřeje Kučery nedopustili. Na druhé straně Jan Doležal a Martin Valentovič, kteří zcela nezištně vyrobili křivá svědecká prohlášení a podali trestní oznámení na policisty, zůstávají v postavení svědků. Nejasná je úloha dozorujícího státního zástupce Michala Galáta, později odsouzeného kárným soudem za jiné kázeňské pochybení a odvolaného z případu. Pokud o této kratochvíli pokleslých jedinců věděl a nezasáhl, jeho nadřízení by se měli zamyslet nad zákonností jeho chování a vyvodit z něho závěry.

Počínání policistů a státních zástupců, podřízenému zásadě „účel světí prostředky“, by měli odpovědní činitelé správy státu čelit ze všech sil, protože stejným postupem, na jaký doplatili obžalovaní Jan Šebek a Záviš Löffelmann, může  policie neoprávněně kriminalizovat úplně kohokoli a kdykoli. Nad počínáním policistů, komunikujících s Janem Doležalem a Martinem Valentovičem, by se měla zamyslet GIBS.

KAUZA VITÁSKOVÉ A ZEMKŮ SE VRACÍ

Před pár dny rozeslal Nejvyšší soud ČR účastníkům řízení písemné vyhotovení usnesení, kterým senát předsedy Vladimíra Jurky vyřídil v neveřejném zasedání dne 11.prosince 2018 balík dovolání skupiny odsouzených z procesu Krajského soudu v Brně, veřejnosti známého jako „kauza Vitásková“ a k tomu dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v neprospěch Aleny Vitáskové. Je to zvláštní úkaz: předseda senátu, podepsaný pod usnesením, odešel 31.prosince 2018 do důchodu, ale jeho podpis pod pečlivě vypracovaným textem přesto stále platí.

Soud se zachoval velkoryse k odsouzené Michaele Schneidrové i její bývalé nadřízené Aleně Vitáskové, které 22. února 2016 odsoudil senát Aleše Novotného ke krutým trestům 8,5 let zbavení svobody. Vrchní soud v Olomouci senátem Ivo Lajdy zprostil Alenu Vitáskovou obžaloby a Michaele Schneidrové aspoň snížil trest na 7 let.  Nejvyšší soud ČR vrátil věc obou dam Krajskému soudu v Brně k novému projednání, v němž se musí řídit jeho pokyny.

Rozmetal rozsudky nad Michaelou Schneidrovou na padrť a paní odsouzenou propustil prozatím na svobodu. Ze 113 stran usnesení jí věnoval 7 ½ . Závěrečný odstavec stojí za citování:  „Ve vztahu k obviněné Ing. Michaele Schneidrové proto nelze vzhledem ke skutkovým zjištěním popsaným v obou napadených rozhodnutích a při zohlednění požadavku zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř. a mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. dovozovat výkon pravomoci obviněnou vědomě v rozporu s právním předpisem, navíc v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Skutkové závěry učiněné soudy tak nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nejméně pro absenci znaků  jednání, úmyslu ve vztahu k jednání a pohnutky. Napadená rozhodnutí proto nemohla v dovolacím přezkumu obstát.“

Z precizního rozboru úvah obou senátů Nejvyšším soudem ČR jde hrůza: kvůli extrémně špatným rozhodnutím musela paní odsouzená strávit osm měsíců ve vězení. Platí zásada, že soudce nesmí být kárně trestán za mylné rozhodnutí. Jako laik si ale myslím, že nejméně v případě Aleše Novotného, proslulého sklonem k ukládání nepřiměřeně vysokých trestů, by bylo na místě přezkoumání jeho způsobilosti soudit. Samozřejmě se toho nikdo neodváží.   

V případě Aleny Vitáskové  Nejvyšší soud ČR sice na návrh Pavla Zemana rozhodl o zrušení zprošťujícího rozsudku, ale nevyhověl jeho požadavku na odsouzení za nedbalostní čin a přikázal nalézacímu soudu upřesnit důvody ke zproštění, s nimiž se v zásadě ztotožnil.

Všechna ostatní dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR jako nedůvodná. Pokud se týká dovolání Alexandra a Zdenka Zemkových, připadá mi, že část usnesení, která se jich týká, napsal někdo jiný než autor úvah, týkajících se výše zmíněných dam.

Obecně mě jako laika u této kauzy popouzí, že justice přehlíží skutečnost, že stát změnou podmínek poskytování podpory obnovitelným zdrojům v listopadu r. 2010 s účinností od 1.ledna 2011 ohrozil některé investory krachem a přiměl je tak k nouzovým krokům. Nejvyšší soud ČR vyslovil v této souvislosti názor, že přece obvinění mohli bez nekorektních kroků získat licence s platností od 1.ledna 2011, byť s nárokem na nižší výkupní cenu. To jsou ale „knížecí rady“: tak drastické omezení příjmů by zbavilo investory možnosti splácet úvěr a přivedlo by je ke krachu. Stát, který zahnal investory do úzkých, by pak neměl každý jejich krok, který lze vyložit pro ně příznivě nebo nepříznivě, vykládat důsledně nepříznivě. Například formální převzetí zařízení elektráren od dodavatele do vlastnictví investora před jeho úplným dokončením lze vykládat jako přípravu oklamání poskytovatele licence, nebo jako administrativní přípravu na podání žádosti o licenci, provedenou s předstihem. V této kauze se vykládá jako příprava podvodu, tedy ke škodě jednatelů společností, ohrožených krachem v důsledku opatření státu.

Ještě výraznější je šikanózní přístup k investorům ve věci předložení vadných revizních zpráv. Samozřejmě, padělání revizních zpráv, nebo vědomé vypracování revizní nepravdivé revizní zprávy je protiprávní jednání, které si zasluhuje potrestání. Ale investoři si objednali a zaplatili správné, řádně vypracované zprávy a ani oni, ani Energetický regulační úřad neměli oprávnění správnost zpráv prověřit. Pokud je předložení vadných revizních zpráv pro justici důvodem ke krimininalizaci investorů,  ve skutečnosti je soudí za trestné jednání jiných osob. Domněnka soudce Ivo Lajdy, že bratři Zemkovi věděli o závadnosti licencí a jejich předložení akceptovali, je pouze domněnka, která nemá oporu v dokazování, stejně jako jeho přesvědčení, že Michaela Schneidrová jednala ve prospěch Zemků. Ovšem domněnka bývalého vojenského soudce je silnější než důkazy.

Zejména pak zúčastněné soudy vykazují neznalost rozhodovacího procesu, který předchází vydání licencí. Revizní zprávy, stejně jako protokoly o převodu vlastnictví zařízení z dodavatele na investora jsou povinné formální přílohy k žádosti o licenci. Rozhodující bylo posouzení stavu elektráren na místě samém jednak vyslanými pracovníky Energetického regulačního úřadu, ale s nimi i skupiny externích odborníků včetně experta úvěrující banky. Pokyn k vydání licencí nedali odpovědné úřednici Iloně Florianové bratři Zemkovi, ale oprávnění pracovníci Energetického regulačního úřadu, kteří posoudili stav elektráren na místě samém. Toto soud správně popsal v části usnesení, týkající se  odsouzené Michaely Schneidrové, ale v části, týkající se bratří Zemků, již smýšlel úplně jinak. Licence nebyly v žádném případě vydány na základě vadných revizních zpráv.

Nejvyšší soud ČR si nevšiml, že celé řízení proběhlo v nenávistném duchu, vyjádřeném tvrzením, že obžalovaní se domohli vydání licencí k elektrárnám, které nebyly ani zčásti dokončeny. Takto formuloval žalobce Radek Mezlík výrokovou větu obžaloby a soudce Aleš Novotný převzal jeho formulaci do výrokové věty rozsudku, přestože v průběhu dokazování před soudem byla pravdivost tvrzení dostatečně zpochybněna. Obhajoba a také žalobce měli navíc k disposici fotografie, pořízené družicí NASA 26. prosince 2010, na nichž lze přímo počítat panely. Ani jedna strana je nenechala provést jako důkaz. Proč takto rozhodl obhájce Zemků, je mi nepochopitelné, pohnutky žalobce jsou jasné. K disposici byl znalecký posudek poradenské firmy PriceWaterhouse Coopers, která na základě vyhodnocení účetních dokladů prokázala, že k 31.prosinci 2010 na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky za pár desítek tisíc Kč. Také přítomní znalci konstatovali, že zjištěné nedodělky nepřekážejí plnohodnotnému provozu elektráren. Stojí za zmínku, že Vrchní soud v Olomouci vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“. Tím ovšem dodal obžalobě a prvostupňovému rozsudku povahu křivého obvinění.

Jistě bude zajímavé sledovat, jak se Krajský soud v Brně vypořádá s výhradami Nejvyššího soudu ČR k jeho rozhodování ve věci obviněných dam.

Je možné, že za touto kauzou se skrývá nepřístojnost daleko rozsáhlejší. Energetický regulační úřad v průběhu tohoto trestního řízení zjistil, že bez ohledu na ně obchodní společnost Actherm neprávněně vyplácela  společnostem Saša Sun a Zdenek Sun, jejichž jednateli byli odsouzení bratři Zemkové, zvýhodněnou cenu za elektřinu až do poloviny r. 2015. Energetický regulační úřad podal kvůli tomu trestní oznámení. Zabývala se jím  severočeská policie, která věc odložila a úřad neprotestoval. Později podal trestní oznámení spolek Šalamoun. Severočeská policie oznámení opět odložila se zdůvodněním, prokazujícím její nekompetentnost. Po zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze se musela věcí znova zabývat, ale dospěla opět k odložení. Oznamovatele pro jistotu neinformovala, takže žádné další opravné opatření neprovedl a o odložení se dověděl až po letech.  Později jsem celkem náhodou zjistil důvody, proč Actherm vyplácel neoprávněně zvýhodněnou cenu. Řídil se „výkladovým stanoviskem“ z října r. 2010 Energetického regulačního úřadu k cenovému výměru z r. 2009, jež změkčovalo podmínky pro získání zvýhodněné ceny. Tímto způsobem mohlo patrně ze státního rozpočtu odtéci až několik set milionů neoprávněně vyplacených korun.  Rozhodl ústřední orgán se sídlem v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, příjemci neoprávněně vyplácených peněz mohou být kdekoli po celém území ČR a vzniklá škoda může dosáhnout i několika set milionů Kč. Prověřováním podezření na spáchání závažného trestného činu by se měl zabývat policejní útvar s celostátní působností, dozorovaný Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Věcí se zde zabývá státní zástupce Radek Mezlík, žalobce v kauze „Vitásková“. Ten svěřil prověřování „osvědčené“ severočeské policii (odložila to kdysi, jistě to odloží zase). Trvá na svém, i když Krajské státní zastupitelství v Ústí n.L. se pokusilo zbavit se případu jeho vrácením na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.  Nejvyšší státní zastupitelství uskutečnilo instanční dohled nad jeho činností. Vykonal jej státní zástupce Rudolf Misák. V postupu Radka Mezlíka neshledal závady. Vyzval jsem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana k vykonání dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Podnět byl vyřízen záporně, neb jednání státního zástupce Rudolfa Misáka bylo bezchybné. Podepsal je – kdo jiný než sám státní zástupce Rudolf Misák. Osobní integrita státních zástupců NSZ je zřejmě  tak vysoká, že se smí kontrolovat sami. K tomu není co dodat. Snad jen to, že daný postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství slouží lidem, kteří umožnili neoprávněné výplaty podpor fotovoltaickým elektrárnám možná  až ve stovkách milionů Kč. Proti tomu má škoda, domněle způsobená v kauze elektráren bratří Zemků, váhu „trochy drobných“ (trochu přeháním).

ROZSUDEK V KABELÍKOVĚ

Spravedlivý soud by měl smést absurdní obžalobu. V našich podmínkách ale absurdita obžaloby nevylučuje možnost, že po ní padne neméně absurdní rozsudek. Po vyslechnutí závěrečné řeči žalobce |Roberta Henzla v řízení proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., vedeném senátem Michala Kabelíka u Městského soudu v Brně ve mně představa vyhovění jeho návrhům budila hrůzu: mimo spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery měli všichni dostat nepodmíněné tresty, z toho nejvyšší – 8 až 8,5 SAZ a advokát Záviš Löffelmann sedm let. I když jsem jako laik považoval žalobcovy návrhy za absurdní, s přihlédnutím ke všemu, čeho jsem byl od r.2013 v dění kolem SAZ postupně svědkem, očekával jsem, že se soud svým výrokem od obžaloby příliš neodvrátí.

Odvrátil se ale zásadním způsobem. Nepřiznal obžalovaným povahu organizované zločinecké skupiny. To se odrazilo v odchýlení právní kvalifikace jejich jednání od hodnocení žalobcem : z úrovně zvlášť závažného trestného činu se zmírnila na úroveň přečin. Odtud pak vedla cesta k podstatně mírnějším trestům ve srovnání s návrhy žalobce. Z celé skupiny soud uložil nepodmíněný trest pouze ods. SAZ, a to tři a půl roku, což přibližně přesně pokryje čas, strávený ve vazbě. Při stanovení trestu soud přihlédl ke skutečnosti, že SAZ trestnou činnost páchal v době, kdy byl propuštěn na kauci. Tento posuv proti názoru žalobce má významný vedlejší účinek: v případě přečinu je hranice přípustnosti vazby jeden rok a ods. SAZ ji již dávno překročil. Ods. Martinu Veselému soud neuložil souhrnný trest vzhledem k uložení  pětiletého trestu v jiné kauze.

Všem ostatním obžalovaným soud uložil podmíněné tresty. Nejpřísnější byl k  Ondřeji Kučerovi s 28 měsíci s odkladem na 3 roky. Nebral ho jako spolupracujícího obviněného. Proti návrhu žalobce mu ale neuložil peněžitý trest. Ostatní si vysloužili 20 měsíců, většinou s odkladem na 2,5 roku, pouze obž. Šebek má zkušební lhůtu tři roky.

Rozdíl mezi návrhem žalobce a rozsudkem je tak velký, že předseda senátu pociťoval potřebu vymezit se proti výzvě obhájkyně Aleny Kojzarové ke statečnosti, vyslovené v její závěrečné řeči: senát nepotřebuje zvláštní statečnost, neboť rozhoduje nezávisle, není vystaven tlaku a nikdo po něm nic nechce. Na jiném místě  našel slovo uznání pro velmi pečlivou práci obhájce Michala Pokorného, který svou závěrečnou řeč předložil pouze písemně: ovšem s výhradou, že jeho právní závěry odmítá.

Při odůvodnění rozsudku vyslovil mimo jiné názor, že řízení, které si vyžádalo 51 jednacích dnů,  mohlo dospět k rozsudku již o rok dříve, kdyby je obhajoba a zejména osobně obž. SAZ zbytečně neprotahovali,  kdyby si nevynucovali projednávání spousty zbytečných důkazů. Právě před rokem byl správný čas na vyvrácení přesvědčení žalobce o existenci organizované zločinecké skupiny. Připustil zoufalost postavení pana obžalovaného, jehož vazba odloučila od malého syna a manželky. Podle názoru pana soudce se z této situace mohl dostat snáze, kdyby se nesnažil stát se novým Jiřím Dimitrovem a nepokoušel se porazit stát a soudy, poučovat a urážet soudce. Vytkl mu, že uvěřil, že se stal obětí spiknutí příslušníků orgánů činných v trestním řízení. Podle pana soudce jeho postava není tak zajímavá, aby provokovala ke spiknutí  kohokoli.

Tyto úvahy pana předsedy nepostrádají logiku. Mají ale také svou Achillovu patu.  Protože důkazní situace se od sdělení obvinění nijak podstatně nezměnila a argumenty, ukazující na nesmyslnost obvinění z ustavení organizované zločinecké skupiny, platily na začátku stejně jako dnes, visí ve vzduchu otázka, proč pan soudce v průběhu procesu sveřepě hledal stále nové důkazy pro odůvodnění potřebnosti útěkové vazby. Právě umělé prodlužování vazby vyvolávalo psychické napětí a bylo příčinou svérázného chování pana obžalovaného a hrozby vysokým trestem podněcovaly obhájce i SAZ k zarputilému vedení obhajoby. Jsem přesvědčen, že kdyby pan předseda senátu při prvním hlavním líčení ve dnech 20.-21.listopadu 2017 podlehl pokušení ukončit týrání SAZ vazbou, možná by řízení skutečně skončilo v březnu r.2018.

Předseda senátu důrazně odmítl představu, že smyslem tohoto  řízení je navození situace, v které by propadla kauce 150 mil. Kč, složená jeho přáteli u Krajského soudu v Brně ve prospěch propuštění SAZ z vazby.

Soudce Michal Kabelík zřejmě nepotěšil spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučeru. Vyhodnotil v jeho neprospěch horlivost a organizátorské úsilí a toleranci k nezákonnosti jednání svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče. Zejména vyzvedl ziskuchtivost jako hlavní motiv jeho jednání. Uložil mu nejvyšší z vyměřených podmíněných trestů, čili druhý nejvyšší trest, což je zásadní rozdíl proti struktuře trestů v návrhu žalobce.

Připustil také, že počínání svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče má povahu trestné činnosti. Soud se jí ale nemohl jako trestnou zabývat, protože nebyli obžalováni. Tito svědci, spolupracující na jedné straně s ods, Ondřejem Kučerou, na druhé straně s policií, odevzdávající policii peníze, přijaté od SAZ a pokoušející se o očernění policie způsobem, jenž poškozoval SAZ, jsou dle mého laického názoru jakousi diverzní skupinou, působící uvnitř skutkového děje. Žalobce jejich jednání neznepokojovalo, byť bylo zjevně nezákonné, neboť se hodilo jeho cíli dosažení vysokého trestu pro SAZ. Jako laik si myslím, že jeho slepota vůči společnému postupu policie, Ondřeje Kučery a svědků Jana Doležala a Martin Valentoviče by si zasloužila přezkoumání kárným soudem. Ale nemyslím, že by se našel kárný žalobce, a myslím, že kdyby se přece jen někdo odvážil, kárný soud by asi žalobě nevyhověl. Chováním policistů, kteří měli pod kontrolou každý krok Jana Doležala & spol. při přípravě křivého trestního oznámení na policisty, by se měla zabývat GIBS. Ale nenajde se státní zástupce, který by podal trestní oznámení. V dřívějších článcích jsem upozornil na zvláštnost jednání pánů Jana Doležala a Martina Valentoviče : vydělané peníze za službu SAZ odevzdávali policii. Není známo, co je motivovalo k jejich Právě tyto okolnosti zpochybňují korektnost tohoto trestního řízení zejména ve fázi přípravného řízení.

Předseda senátu věnoval jistou pozornost tvrzení, že notářské zápisy, které koupil SAZ od ods. Martina Veselého a svědků Jana Doležala a Martina Valentoviče. Vyslovil názor, že SAZ za ně platil právě proto, že jejich obsah je nepravdivý. Nepravdivá prohlášení by se ale k ničemu nehodila a SAZ je skutečně nikdy  k ničemu nepoužil. Ostatně, i kdyby původně s jejich použitím počítal, ve fázi přípravy pouze uplatnil své právo obviněného obstarávat si důkazy pro svou obhajobu.

Ve vztahu k obvinění z podplácení tlumočníka Mirchi se pan předseda jednoznačně vyjádřil, že svědek je pro soud věrohodný, vše ostatní je nepodstatné. Odmítl námitku „z PR článků“, že jeho výslech před soudem nebyl ukončen – mluvil dost dlouho a na otázky odpověděl, dokončení výslechu nebylo potřebné. Dodávám svůj soukromý názor přímého svědka výslechu, že na mne naopak působil nevěrohodně a zaznamenal jsem jeho nenávistný a povýšenecký postoj k SAZ. Nicméně důkazy vyhodnocuje soud, je to jeho právo, můj soukromý názor je nicotný.

Soud se kromě vyhlášení rozsudku zabýval návrhem na propuštění SAZ z vazby, jemuž tentokrát formálně vyhověl, neboť díky změně právní kvalifikace je již pan odsouzený dávno za mřížemi přes čas. Domů ovšem ještě nepůjde, protože rozhodnutí je nepravomocné. Dále se vyjadřoval k dvěma námitkám podjatosti, jimž přiznal určitou logiku, ale stejně je zamítl.

Rozsudek a následně i usnesení o vazbě jsou nepravomocné. SAZ se odvolal proti rozsudku i proti usnesení o zamítnutí stížnosti na podjatost.  Práva odvolání se vzdal Martin Veselý, jemuž tento soud nepomohl ani neublížil, a také Ondřej Kučera. Obhájci ostatních se mohou vyjádřit až po poradě s klienty, čili až po doručení písemného vyhotovení rozsudku. Samozřejmě se na místě proti rozsudku odvolal státní zástupce v neprospěch všech obžalovaných. Chápu ho: rozsudek je pro něj tvrdou porážkou. Vzdal se práva stížnosti ve věci podjatosti, ale podal stížnost proti usnesení o propuštění z vazby. Nebýt jeho horlivosti, SAZ dnes mohl večeřet s rodinou. Takto si ještě pár měsíců počká.

Byť obhajoba, nejspíš ani SAZ, ani já nejsme s rozsudkem zcela spokojeni, musím uznat, že pan soudce Michal Kabelík jím překročil svůj stín. Po celou dobu procesu si vedl nepřátelsky a sklízel nenávistné projevy pana obžalovaného. Když ale došlo na lámání chleba, dokázal, že dokáže být nad věcí. Samozřejmě, obhájci budou s jeho úvahami v odvolání polemizovat a také jej tvrdě napadne žalobce, ale rozsudek je nakonec aspoň přijatelný. Nesmazatelnou skvrnou na jeho jednání ovšem zůstane zbytečné prodlužování týrání SAZ a jeho rodiny vazbou. Nic na tom nemění ani domněnka, že proti dřívějšímu propuštění z vazby by jistě podal stížnost žalobce, jemuž by soudci stížnostního soudu asi vyhověli. Každý je odpovědný sám za sebe a neměl by se ohlížet na mínění dalších.

Jinak pouze obhájci mají důvod a povinnost rozsudkem se zabývat do hloubky. Pro nás, diváky, platí zásada, že nepravomocný rozsudek je jen cár ušpiněného papíru a za zamyšlení stojí až rozhodnutí odvolacího soudu.

.