pátek 19. července 2019

SMŮLA NA PATÁCH

Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o „spícím soudci“ u Městského soudu v Praze. Za postoj ke zmíněné nepřístojnosti jsem 17. července 2019 zkritizoval paní ministryni Marii Benešovou v článku Nesnesitelná lehkost vládnutí II.

Když se někomu lepí smůla na paty, nebere to někdy konec. V případě stejného odsouzeného se případem „spícího soudce“ jeho smůla nevyčerpala. Pochybný rozsudek Městského soudu v Praze napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Neuspěl s ním. Ale při jednání Nejvyššího soudu ČR došlo k pochybení. Soud mu neposlal k vyjádření stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, vůči němuž mohl  vznést námitky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o vážné krácení práva odsouzeného  na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ČR se panu odsouzenému k jeho stížnosti zdvořile omluvily dopisy předsedy senátu Pavla Šilhaveckého a také přímo předsedy Nejvyššího soudu ČR prof. Pavla Šámala. Soud připustil pochybení a jako polehčující okolnost uvedl, že vyjádření státní zástupkyně nebylo doručeno jako obvykle nalézacím soudem společně s dovoláním, ale přišlo opožděně jako samostatné podání a vypadlo tak ze systému doručování.

Zdvořilost, s kterou se za pochybení omluvilo nejdříve vedení Městského soudu v Praze a později i představitelé Nejvyššího soudu ČR, je příkladná, zasluhuje chválu. Nemění to nic na tom, že pan odsouzený byl administrativním pochybením Nejvyššího soudu ČR připraven o část možností k obhajobě svých práv. Okolnost, že se to stalo právě u Nejvyššího soudu, který by měl být příkladem pro nižší soudy, je znepokojující.

Nejvyšší  soud ČR nemůže následky selhání své administrativy nijak napravit. Náprava by byla možná pouze úspěšnou ústavní stížností. Předseda Nejvyššího soudu ČR pana odsouzeného přímo upozornil na jeho nezadatelné právo ji podat, což pan F.K. samozřejmě učinil.

Okolnost, že odvolací soud a po něm i Nejvyšší soud ČR v rámci odvolacího a dovolacího řízení potvrdily rozsudek nalézacího soudu, by za normálních okolností neopravňovala pana odsouzeného k vkládání přehnaných nadějí do úspěchu ústavní stížnosti. V daném případě ale došlo k dvojímu porušení jeho ústavních práv pochybeními procesního rázu.

Úzkostlivé lpění na dodržování formálních pravidel vedení spravedlivého procesu je nepřekonatelnou pojistkou obžalovaných nejen proti následkům nedbalosti, ale také proti  zneužití úřední moci. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu přizná Ústavní soud zmíněným pochybením.   





středa 17. července 2019

NESNESITELNÁ LEHKOST VLÁDNUTÍ II


Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o zvláštní nepřístojnosti, ke které došlo u Městského soudu v Praze. Při odvolacím řízení, jež vede tříčlenný senát soudců z povolání, přísedící soudce Petr Braun podstatnou část jednání prospal, jsa postižen zdravotními potížemi. Předseda senátu Dušan Paška i přísedící Hana Hubáčková jej pod stolem kopali do holeně, ale jeho bdělost nedokázali udržet. Na základě stížnosti obžalovaného F.K. proběhlo vyšetřování, při němž soudce Petr Braun své pochybení poctivě doznal. Vysvětlil je tím, že trpěl horečnatým onemocněním a byl pod vlivem léků. Nechtěl působit potíže předsedovi senátu, který by v případě jeho výpadku musel shánět náhradního soudce a myslel si, že působení nevolností překoná, ale přecenil své  síly. Panu odsouzenému se omluvil místopředseda soudu Jaroslav Cihlář. Správně usoudil, že soudce Petr Braun se poklesku dopustil veden dobrou vůlí a pouze mu důrazně domluvil. Poučil pak předsedy odvolacích senátů, aby nedopustili opakování podobných situací.

Jako laik se domnívám, že případ je vážnější, než by se mohlo zdát na základě vyjádření místopředsedy soudu. Je-li snad omluvitelné selhání soudce Petra Brauna, způsobené nezvládnutím zdravotních potíží, nelze omluvit selhání předsedy senátu, který je odpovědný za to, že v průběhu řízení musí být zajištěna profesionalita výkonu soudců, musí být chráněn nárok obžalovaného na spravedlivý proces a nesmí trpět důstojnost řízení. Všechny tyto podmínky porušuje přítomnost spícího soudce, který nemohl být plnohodnotným účastníkem porady senátu o rozsudku. Ostatně podle trestního řádu soud rozhoduje v tříčlenném senátu a zde jeden soudce sice byl přítomen fyzicky, nikoli však psychicky. Za daných okolností si dovoluji tvrdit, že vydaný rozsudek je „invalidní“, ale přesto platí a stěžovatel si ve Věznici Vinařice užívá jeho účinky.

Myslím si  tedy, že stížnostní řízení místopředsedy soudu Jaroslava Cihláře mělo vést k postoupení věci předsedovi soudu Liboru Vávrovi jako kárnému žalobci s návrhem na podání kárné žaloby a pan místopředseda měl iniciovat podání podnětu ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona za účelem zrušení „invalidního“ rozsudku a nového, řádného projednání věci.

Dodávám, že toto není jediná nepřístojnost z poslední doby, kterou se vedení soudu pokusilo sprovodit ze světa suchou cestou. A také u jiných soudů bychom narazili na podobné zastírané zhůvěřilosti. Je to „rub  mince“ nezávislosti justice, kterou si většina funkcionářů státní správy justice pod záštitou tradičně slabých ministrů vykládá jako záruku beztrestnosti justičních přehmatů.

Zpráva České justice ale není úplná. Redakce patrně neměla k disposici všechny informace. Do věci totiž svérázným způsobem zasáhlo ministerstvo spravedlnosti a za rozhodnutí úředníků převzala odpovědnost paní ministryně Marie Benešová. Pan odsouzený se brání proti rozsudku všemi možnými cestami. Mimo jiné 18.listopadu 2018 podal podnět k podání stížnosti  pro porušení zákona. Ministerstvo nemá dostatečnou pracovní kapacitu na vyhodnocení přívalu všech podnětů ke  stížnosti pro porušení zákona, proto jejich přezkum obvykle zadává státnímu zastupitelství. Je to postup svými důsledky  vůči stěžovatelům nepřátelský, jednak proto, že od státního zastupitelství jako orgánu žaloby nelze očekávat, že bude podporovat obhajobu, a mimo to se tím řízení protahuje, ale za daných poměrů se bez něj nelze úplně obejít. V případě stížnosti obž. F.K. ale vyhodnocení jeho podnětu z neznámých důvodů proběhlo přímo na ministerstvu. Ministerstvo se neseznámilo se správním spisem, vedeným u soudu k této záležitosti a z pověření paní ministryně dne 10. června 2019 sdělilo stěžovateli, že paní ministryně stížnost pro porušení zákona nepodá.

Paní ministryně tak s lehkostí sobě vlastní vzkázala panu odsouzenému a přes něj i veřejnosti, že spánek soudce při hlavním líčení nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Souběžně s tím dala najevo, že v beztrestném jednání soudců, jejichž jména procházejí případem, nepovažuje za etické selhání, takže necítí potřebu uplatnit svou pravomoc kárné žalobkyně.

Jako laik si myslím, že důvod k podání stížnosti pro porušení zákona je jednoznačný a beztrestnost jednání  soudců Městského soudu v Praze nepřijatelná. Navíc se zdá, že rozhodnutí paní ministryně vůbec nemělo být vydáno. Podle příslušných předpisů se řízení k podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona zastaví, je-li podáno dovolání nebo ústavní stížnost nebo žádost o povolení obnovy procesu. Zjistí-li prověřující státní zastupitelství, že taková událost nastala, přezkum okamžitě  zastaví, spis vrátí na ministerstvo a předkladatele podnětu vyrozumí o přerušení přezkumu. Pan odsouzený podal ústavní stížnost dne 9. ledna 2019. Tím zaniklo právo ministryně spravedlnosti podnětem se zabývat, natož rozhodovat. Ale ministerští úředníci zřejmě vůbec nepřišli na to, že byla podána ústavní stížnost.

Zákon zakazuje ministrovi spravedlnosti napadnout stížností pro porušení zákona závěry Nejvyššího a Ústavního soudu. V tomto případě bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR dne 31.řijna 2018 odmítl. Pan odsouzený ale v dovolání argument „spícího soudce“ z jakýchkoli důvodů neuplatnil, takže překážka pro podání stížnosti pro porušení  zákona kvůli této nepřístojnosti nevznikla.

Jako laik soudím, že je znepokojivé, že ministryně spravedlnosti je ochotná ponechat v platnosti rozsudek, pořízený výše uvedeným způsobem, a svou vůli projevila formálně právně pochybným postupem.

Touto filipikou se nedožaduji vyvinění pana odsouzeného, pouze trvám na jeho právu, aby jeho věc byla soudem projednána za  zákonných podmínek.

Nedožaduji se resignace nebo odvolání paní  ministryně, pouze doporučuji, aby věnovala zostřenou pozornost útvaru, který vede agendu stížností pro porušení zákona.




sobota 6. července 2019

SOUDÍ „JAKO ZA BOLŠEVIKA“


Do veřejných debat proniklo hojně přetřásané téma nezávislosti justice. Protože se ho zmocnili  zejména lidé, kteří o poměrech v justici nic nevědí, a nejde jim o justici, ale o uchopení moci jinými cestami než nástroji parlamentní demokracie, za clonou jejich žvanění snadno unikají různé nešvary v činnosti státního zastupitelství a justice.

Jedním z nich je prorůstání pozůstatků předlistopadového myšlení do praxe demokraticky se tvářících soudců. Jejich nositeli nejsou  jen bývalí členové KSČ, kteří díky nedůsledné polistopadové očistě zůstali na svých místech, ale i jejich horliví polistopadoví učni.

S jedním příkladem jsem se setkal v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně v procesu proti Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., který v řadě článků označuji jako „malou kauzu“ a odlišuji jej tak od „velké daňové kauzy“, vedené proti SAZ & spol. u Krajského soudu v Brně jako u soudu prvního stupně.

SAZ se těší zvláštní neoblibě účelového uskupení brněnských soudců a olomouckých a brněnských žalobců, kteří s ním zacházejí s jinde nevídaným sadismem. Podařil se jim „frajerský kousek“: když jeho přátelé a rodina složili rekordní kauci 150 mil. Kč za jeho propuštění z vazby po 22 měsících, pohotově vymysleli způsob, jak dosáhnout toho, aby mohli držet 150 milionů Kč na účtě a beneficienta kauce opět za mřížemi. Kauce jako pojistka totiž formálně působí pouze v tom procesu, v kterém byla složena. Tvrdit soudcům, že v případě útěku z vazby, uvalené v jiné kauze, by kauce stejně propadla, takže funkci pojistky plní i tam, je zbytečné: se zdravým selským rozumem bývají na štíru.

SAZ vyšel z vazby začátkem února r.2016  a hned na dvoře věznice jej zadržela policie. Na  pokyn státního zástupce Jiřího Kadlece jej postavila před soud s návrhem na uvalení předběžné vazby, jejíž trvání není zákonem omezeno. Jak jsme se později dověděli, soudce Aleš Novotný, přijímající kauci, a Jiří Kadlec jako organizátor jejího „zneškodnění“, koordinovali své kroky. Podle pověstí, šířících se mezi obhájci, olomoučtí žalobci prosluli tím, že s obviněnými, na které chtějí uvalit vazbu, kočují po Moravě a k uvalení vazby je staví před soudce, o  němž mají jistotu, že jim bez odporu vyhoví. V tomto případě jim to nevyšlo. Soud nepřistoupil na nápad Jiřího Kadlece pro nedostatek právních důvodů a také s přihlédnutím k právě složené kauci. SAZ mohl jít domů.

Pronásledovatelé SAZ se nedali odradit a vymysleli novou cestu k cíli. Dne 2.prosince 2016 provedli domovní prohlídku v jeho pražském bytě, zadrželi jej a dopravili do Brna, kde na něj místopředseda Městského soudu v Brně Aleš Dufek uvalil vazbu ze všech tří vazebních důvodů. Následovalo pak vazebně vedené přípravné řízení, po něm obžaloba a posléze hlavní líčení, které dne 5.března 2019 završil nepravomocný rozsudek. SAZ je nadále ve vazbě.

V tomto řízení nejde o krácení daně z přidané hodnoty v obchodování s pohonnými hmotami. Žalobce viní SAZ, že zakoupil tři křivá písemná svědecká prohlášení, která chtěl použít k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“ ve svůj prospěch a mimo to nechal podat křivé trestní oznámení na vyšetřovatele případu. Za tím účelem ustavil a řídil již z vazby v r. 2015 organizovanou zločineckou skupinu. Žalobce si ovšem nevšiml, že dodavatelé falešných svědectví byli zapleteni do podvodných obchodů s pohonnými hmotami a působili ve společnosti Czech Petrol Distribution, kterou zmiňuje Finančně analytický útvar Ministerstva financí v trestním oznámení. Kromě toho se vzájemně usvědčují ze zpronevěry obrovských finančních částek z účtů společností, s nimiž pracovali. Nemohl ale nevidět, že dva z dodavatelů jsou spolupracovníci policie, kteří sice skutečně prodali SAZ své výtvory, ale peníze pak odevzdali policii. Rovněž neměl přehlédnout, že podání trestního oznámení na vyšetřovatele provedl spolupracovník policie a celá jeho akce proběhla pod policejním dohledem. Reálné možnosti uvězněného SAZ řídit jednání, směřující k obstarání svědectví, byly nulové. Všechny podstatné úkony prováděl advokát Ondřej Kučera, jenž v tomto řízení figuruje jako spolupracující obviněný.  Dodaná svědectví byla obsahově tak pochybná, že jejich použití v soudním řízení nepřicházelo do úvahy a SAZ je soudu nepředložil a ani v budoucnu by je neuplatnil. Čili žalobce jej stíhá za to, že cosi držel doma, i když to nikdy nepoužil a chybí důkaz, že by k použití v budoucnu skutečně mohlo dojít.

Obviněný má ze zákona právo obstarávat si  důkazy pro svou obhajobu. „Zločinná“ činnost SAZ ničím jiným nebyla.

Obhájci pana obžalovaného občas napadali porušování pravidel spravedlivého procesu ve „velké daňové kauze“ a také já jsem v řadě článků vytýkal různé nepravosti. Proti „malé“ kauze je ale „velká daňová kauza“ z tohoto pohledu procházkou růžovým sadem. Kromě toho, že SAZ se dostal za mříže na  základě skutkové podstaty, vytvořené s pomocí policejních provokatérů, v tomto řízení se děly věci jinde nevídané, neslýchané. Vzpomenu jen několik z nich, např. překročení zákonné lhůty koluzní vazby, které je jediným proviněném, za které se dozorující státní zástupce Michal Galát dostal před kárný soud. Za neméně odporné považuji zneužití státním zástupcem Michalem Galátem zdravotní dokumentace manželky pana obžalovaného k jejímu znevažování. Paní Jana nabídla ve vazebním řízení záruku za manžela a dokumentací prokazovala těhotenství. Od přímého představeného Ivo Ištvana až po ministra spravedlnosti Roberta Pelikána všichni horlivě tvrdili, že postoupením dokumentace soudu dala paní Jana právo státnímu zástupci, aby ji s ní nakládal svévolně a použil ji dokonce k její škodě.

Hrubým proviněním bylo prolomení heslové ochrany iPadu a iPhonu pana obžalovaného, které zařídil v zahraničí státní zástupce Robert Henzel. Soud nechal zkopírovat obsah iPadu na nosiče dat, jež pak rozdal státnímu zástupci a všem obhájcům. Nepříslušné osoby se tak dostaly k informacím o plánech obhajoby a o komunikaci mezi panem obžalovaným a obhájci, navíc k rodinné galerii fotografií, z nichž některé měly ráz přímo intimní. Kvůli této nehoráznosti jsem podal návrh na kárné řízení se soudcem Michalem Kabelíkem. Později podal obdobný návrh pan obžalovaný a souběžně s ním Česká advokátní komora. Je normální, že kárnými návrhy občanské chátry se nikdo nezabývá, avšak vystoupení vlivné profesní organizace je mimořádná událost. Nicméně ministr Jan Kněžínek vzal ničemnost pod ochranu: odpověděl sofistikovaným popřením nepatřičnosti zveřejnění podkladů obhajoby a komunikace s obhájci a sprostý zásah do soukromí manželů Zadehových prostě opomenul. Záležitost není ovšem uzavřená, protože skupina obhájců a s ní i Česká advokátní komora podali ústavní stížnost, jejíž argumentace má obecný dosah, přesahující hranice této hanebnosti.

Pan obžalovaný podával od uvalení vazby pravidelné žádosti o propuštění na svobodu. Odloučení od rodiny začal pociťovat zvlášť bolestně, když se v září r. 2017 stal otcem syna, jenž je jeho miniaturou.  V žádostech mimo jiné poukazoval na rodinná pouta, která jej spojují s Českou republikou jako s domovem, na své chování v mezidobí mezi vazbami, kdy nikam necestoval, oženil se s Češkou,  účastnil se hlavního líčení ve „velké daňové“ kauze  a pravidelně docházel k probačnímu úředníkovi, který prodloužil intervaly mezi návštěvami. Poukazoval i na existenci rekordní kauce, která by v případě jeho útěku propadla, a na mezinárodní zatykač íránské prokuratury, který je významným ohrožením jeho osobní bezpečnosti, možná až života. Senát Michala Kabelíka všechny žádosti zamítal a soudci Krajského soudu v Brně dokázali, že jsou schopni i přímo lhát, aby odůvodnili ponechání pana obžalovaného ve vazbě: např.  tvrdili, že jeho manželka s dítětem žije v USA, kam by se jistě pan obžalovaný snažil za nimi dostat.

Zlom v kauze nastal dne 5. března 2019, kdy proces dospěl po 51 jednacích dnech k rozsudku. Soud jím odmítl domněnku o existenci organizované zločinecké skupiny a překvalifikoval jednání obžalovaných ze závažné trestné činnosti na přečiny. SAZ místo 8-8,5 roku odnětí svobody dle návrhu žalobce dostal 3,5 roku a poměrně nejhůř proti očekávání dopadl spolupracující obviněný Ondřej Kučera s 28 měsíci podmínečného trestu. Navíc soud vydal usnesení o propuštění SAZ z vazby. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu dokonce připustil, že důkazní situace umožňovala změnu právního hodnocení jednání pana obžalovaného již před rokem a již tehdy nastal důvod pro propuštění z vazby.  Radost SAZ a jeho příznivcům  ovšem pokazil žalobce, který se odvolal proti  rozsudku a podal stížnost proti usnesení o propuštění z vazby. Krajský soud v Brně jeho stížnosti proti propuštění z vazby vyhověl bez otálení.

Dne 3. června 2019 Městský soud v Brně znova rozhodl o propuštění z vazby a žalobce opět podal stížnost. Krajský soud v Brně projednal dne 26. června 2019 jeho stížnost a společně s ní stížnosti pana obžalovaného  a spolku Chamurappi z.s. proti zamítavým usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2019. Jako laik považuji trestní oddělení tohoto soudu jako celek za podjaté vůči panu obžalovanému, proto jsem ani nebyl příliš překvapen vyhověním státnímu zástupci a zamítnutím našich stížností.   Z odůvodnění ale na mne zavanul duch předlistopadového soudnictví. Zjednodušeně řečeno Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé projevil pohrdání závěry nalézacího soudu, které jsou výsledkem obsáhlého dokazování, provedeného v průběhu 51 jednacích dní. Nadřadil jim názor jedince, státního zástupce, který bez ohledu na to, co se odehrálo v soudní síni, nadále trvá na tom, že existovala organizovaná zločinecká skupina, jejíž členové se dopustili zvlášť závažných zločinů a obžalovanému SAZ hrozí trest odnětí  svobody až 10 let, což by jej jistě vedlo k tomu, aby po propuštění z vazby vzal nohy na ramena. Soudci senátu Haliny Černé vlastně projevili názor, že pokud něco říká státní zástupce, určitě to musí být pravda a názor nezávislého soudu je nicotný. Přejali tak vzorec myšlení předlistopadových trestních soudců. Tehdy byl pánem trestního řízení prokurátor a prokuratura měla těsné vazby na rozhodující orgány KSČ a její aparát. Proto mělo stanovisko prokurátora povahu zjevené pravdy, s kterou se dalo polemizovat jen obtížně a s velkou opatrností. Dnes za státními zástupci orgány KSČ nestojí, nicméně senát Haliny Černé se sklonil před názorem žalobce stejně ochotně, jako by nějakou nadpozemskou oporu měl. Soudci tohoto senátu se zřejmě dobře učili u starších zasloužilých soudruhů, kteří v soudcovském sboru tohoto soudu stále působí. Dodávám, že v odůvodnění usnesení není ani slovo o objektivních překážkách pro útěk pana obžalovaného, jako je kauce, íránský zatykač, vazba na rodinu apod. V tomto směru usnesení trpí vadou jednostrannosti, která je ukázkou záliby některých soudců v uplatňování protiprávní zásady „ in dubio contra reo“.  

Usnesení Krajského soudu v Brně ve prospěch ponechání SAZ ve vazbě byla postupně snad všechna napadena podnětem ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Ministři Robert Pelikán a Jan Kněžínek nepocítili potřebu pálit si prsty v jeho kauze  a žádnému podnětu nevyhověli. Zajímavý bude postoj Marie Benešové, která kdysi patřila k obhájcům SAZ a obhajovala jej vskutku přesvědčivě.  Nebylo vinou její a ostatních obhájců, že SAZ musel strávit ve vazbě 22 měsíců.





sobota 29. června 2019

PREZIDENT A PIDIŽVÍCI


S přímo volenými hlavami státu mohou být potíže. Je to přirozený výsledek skutečnosti, že přímo volený prezident si uvědomuje sílu svého mandátu  mnohem více, než kdyby za něj vděčil zákulisním jednáním v Parlamentu.

Zvolení Miloše Zemana v r. 2018 umožnilo svými hlasy 2 853 390 voličů. Uvážíme-li, že hnutí ANO vyhrálo volby do Poslanecké sněmovny v r.2017 s 1 500 113 hlasy, musíme připustit, že za prezidentem stojí obrovská síla. Nelze se divit, že  v krizových situacích si troufá jít až na hranice ústavnosti.

Není to problém výlučně český: např. slovenský prezident Ivan Gašparovič se vzepřel ústavně vymezené vůli sněmovny a nejmenoval jí navrženého generálního prokurátora, protože jej neuznal za vhodnou osobu. Následovaly dva roky tahanic a až po nich jmenoval jiného uchazeče, který ve funkci působí dosud.

Političtí pidižvíci si uvědomovali důsledky přímé voličské podpory prezidenta již v době, kdy se o zavedení přímé volby jednalo a projevovali názor, že by bylo vhodné upřesnit pravomoci prezidenta (rozuměj: zmenšit) tak, aby nemohl dělat potíže. Jako v jiných případech, ani v tomto se nakonec nezrodila odvaha k zásahu do Ústavy a neurčitost hranic některých kompetencí zůstala zachována.

Bylo by daleko rozumnější vzít na vědomí, že prezident je dnes něčím téměř na úrovni tribuna lidu, a posílit jeho postavení jako pojistky proti nepředloženostem rozhodování politiků. To by znamenalo, že má-li prezident právo jmenovat, zahrnuje to i právo odmítnout jmenování nevhodného kandidáta. Má-li právo odvolat, zahrnuje to i právo odvolání odmítnout.

Neujasněnost hranic kompetencí podporuje vznik hysterických reakcí politiků, jimž pan prezident odmítá vyhovět, nebo nevyhovuje tak rychle, jak by si přáli. Nechápou, že zkušený politik, za nímž stojí téměř 3 miliony voličů, se nebude chovat jako mechanický panáček, vykonávající bezduše jejich vůli.

Pod zorným úhlem těchto úvah je třeba připustit, že v případě návrhu na odvolání ministra Antonína Staňka se pan prezident chová s maximální uvážlivostí. Tlak odborné veřejnosti na odvolání pana ministra lehce připomíná bouření „milionchvilkových“ davů za resignaci Andreje Babiše. Předseda ČSSD Jan Hamáček podlehl tlaku umělecké „ulice“ a přiměl Antonína Staňka k resignaci. Když ji pan prezident nepřijal, následoval návrh předsedy vlády panu prezidentovi na jeho odvolání.

Mezitím se ale veřejnosti a tedy i Miloši Zemanovi dostalo informace, že Antonín Staněk zjistil v hospodaření Národní galerie takové závady, že kvůli nim podal trestní oznámení. Za této situace může jeho odvolání mimovolně nabýt podobu trestu za důsledné hájení veřejného zájmu. Nelze se ubránit dojmu, že podlehnutí „hlasu ulice“ bylo možná ukvapené. Pokud by se to časem prokázalo, prestiž ČSSD by utrpěl. Prekérnost situace zvyšuje okolnost, že není jasné, co vlastně kvalifikuje navrženého náhradníka Michala Šmerdu právě pro tuto funkci. Miloš Zeman se tedy ujal úlohy zprostředkovatele a zřejmě chce předejít nepřiměřenému kroku proti ministru Antonínu Staňkovi, dokud se neupřesní informace o údajných pochybeních odvolaného generálního ředitele Národní galerie.  

Ministr vnitra Jan Hamáček by velmi prospěl vyjasnění situace, kdyby požádal policejního prezidenta, aby se Policie ČR věnovala prověření trestního oznámení ministra Antonína Staňka s maximální možnou intenzitou.

Pokud za těchto okolností předáci sociální demokracie propadli hysterii, kladou ultimáta a stěžují si na poškození prestiže strany tím, že pan prezident neuposlechl jejich pokynu a neodvolal ministra Antonína Staňka, jednají ukvapeně. Ukáže-li se totiž, že trestní oznámení na generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta bylo důvodné, potrestání Antonína Staňka odvoláním poškodí prestiž ČSSD daleko více než tolerance váhavého jednání Miloše Zemana. Související hrozby odchodem ministrů z ČSSD jsou přepjaté. ČSSD drží téměř dvojnásobek počtu křesel, než by jí příslušelo podle poměru mandátů. Mělo by ji to vést ke skromnosti. Ztráty, které utrpí odchodem z vlády, jsou nevyhnutelné, okamžité a jisté. Zisk přílivem sympatizantů by se neprojevil hned a není vůbec jisté, že by nastal.

Andrej Babiš by se mohl cítit dotčen chováním pana prezidenta, protože je  to právě on, kdo je v této chvíli „obětí“ jeho „neposlušnosti“. Ale nepláče kvůli poškození svého prestiže a místo toho se chová uvážlivě. Odmítá požadavek, aby podal proti panu prezidentovi kompetenční žalobu a oprávněně namítá, že by to nic nevyřešilo. Není totiž vůbec jisté, že by o ní Ústavní soud rozhodl tak rychle, aby to mělo praktický význam, není jisté, že by Ústavní soud rozhodl v neprospěch pana prezidenta a posléze není jisté, že by se Miloš Zeman podrobil rozhodnutí Ústavního soudu. Kompetenční žaloba by tak byla jen prázdným gestem. Její vymáhání je dalším projevem hysterie předáků ČSSD.

Místo toho se Andrej Babiš ujal úlohy mediátora a chce pracovat na sblížení stanovisek Miloše Zemana a Jana Hamáčka. Přejme mu úspěch. Neúspěch by asi měl za následek rekonstrukci vlády, což by veřejnému blahu neprospělo.





  

pátek 28. června 2019

NESNESITELNÁ SNADNOST VLÁDNUTÍ I


Snadnost, s jakou ministryně Marie  Benešová rozhoduje v některých případech o významných záležitostech svého resortu, mi připadá nesnesitelná. Uplynulo sotva pár dní od jejího oznámení, že poslala do Sněmovny předlohu novely zákona o státním zastupitelství, vzniklou upravením návrhu, připraveného jejím předchůdcem, profesionálním legislativcem. Chlubila se, že novela vstoupí v platnost až v r.2022, takže nehrozí nebezpečí, že by tato vláda, podezíraná z podjatosti ve prospěch trestně stíhaného předsedy vlády, prováděla personální změny na vedoucích místech v soustavě státního zastupitelství. Zejména mělo být vyloučeno, že by rozhodovala o obsazení funkce nejvyššího státního zástupce.

Její starost o správné načasování účinnosti novely je pochopitelná, protože jejím výsledkem bude hromadné „škatule, škatule, hýbejte se“ v soustavě vedoucích státních zástupců, jaké jsme od vzniku státního zastupitelství dosud nezažili. Úvahy o nutnosti zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců nejsou ničím novým: vedly se již v rámci přípravy nového zákona o státním zastupitelství, která probíhala v letech 2010-2016 a skončila neúspěchem m.j. také s přispěním Marie Benešové. Podle mého názoru laika, přicházejícího se státním zastupitelstvím do styku téměř denně, aktivního účastníka veřejných debat z let 2010-2016,  zavedení plánovaných změn by bylo proti potřebě značně opožděné již letos. Nicméně jsem chápal, že z masových shromáždění jde strach a snaha o uklidnění demonstrujícíh  nabídnutím šidítka je srozumitelná.  Politická hlediska bohužel často převažují nad odbornými stejně dnes jako před Listopadem.

V každém případě jsem se domníval, že stanovení lhůty účinnosti novely od r.2022 je výsledkem pečlivých úvah  a vědomí politické odpovědnosti. Asi jsem se mýlil, protože stačilo jedno osobní setkání představitelů nevládní organizace Rekonstrukce státu s paní  ministryní  a všecko je jinak. Marie Benešová vyšla ochotně vstříc jejich požadavkům a bez projednání s odbornými útvary ministerstva  účinnost novely posunula již do června roku 2020. V rozhovoru na kameru České televize se vyjádřila, že s termínem účinnosti novely „nemá problém“.

Je pozoruhodné, že na změnu názoru na optimální termín zahájení zásadních personálních obměn v soustavě státního zastupitelství neměly vliv výhrady opozičních stran, ale stačil na ně jediný rozhovor s představiteli nevládní organizace, která odvozuje svou příslušnost k řešení problémů řízení státu z přesvědčení o své neomylnosti a za následky vyhovění jejím požadavkům nenese žádnou odpovědnost. Z okolnosti, že mezi sdružené organizace patří Sorosova nadace Open Society Fund vyplývá, že její politická nestrannost může být jen zdánlivá.  V souvislosti s debatou  o novele zákona o státním zastupitelství vyšlo najevo spojenectví s Piráty, čili iluze o nestrannosti se rozplynula.

V každém případě bude špatné, pokud Marie Benešová pod vlivem Rekonstrukce státu a Pirátů upustí od klasického legislativního postupu při projednání  zákona. Je třeba vyhnout se nebezpečí, že by kvůli politicky motivovanému spěchu naši legislativu zaplevelil další zmetek, vyžadující brzkou novelizaci.

Je pozoruhodné, že demonstrantům, opozičním stranám i Rekonstrukci státu dělá starost zabezpečení neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a Unie státních zástupců by pro pro něj ráda prosadila desetiletý mandát s právem na jeho opakování. Ve státech, které neprošly desetiletími deformací právního řádu protiprávního režimu, se nahlíží na  generálního prokurátora nebo nejvyššího státního zástupce jako na garanta realizace trestní politiky vlády v předsoudních fázích trestního řízení. Odvolatelnost je samozřejmostí – přestane-li nástroj sloužit, musí se vyměnit. V některých státech funkci supluje ministr spravedlnosti. Ve Spolkové republice Německo nejvyššího státního zástupce odvolává ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“.  Španělská prokuratura  má postavení ministerstva a ministr- generální prokurátor přichází a odchází s vládou. Obtížně odvolatelný je slovenský generální prokurátor, volený parlamentem a jmenovaný prezidentem republiky. Slovensko ovšem také patří ke státům, v kterých vývoj právního řádu poznamenalo dědictví protiprávního režimu. Bojovníci za neodvolatelnost nejvyššího státního zástupce by tedy měli národu vysvětlit, proč prosazují úpravu odlišnou od většiny států, nezatížených minulostí socialistických deformací práva. 

Při posuzování této záležitosti si musíme uvědomit, že nejvyšší státní zástupce může sehrát významnou roli v trestní kauze Čapí hnízdo. Vyhoví-li státní zástupce Jaroslav Šaroch žádostem obviněných o zastavení trestního řízení, přijde ke slovu Pavel Zeman s právem na přezkum jeho rozhodnutí. Bude v jeho moci buď rozhodnutí potvrdit, nebo je zrušit a vrátit na první stupeň se závaznými pokyny k novému rozhodnutí. Bude-li podána obžaloba, Pavel Zeman může dostat příležitost k podání dovolání proti případnému zprošťujícímu nebo mírnému rozsudku. Všichni výše zmiňovaní by zjevně rádi viděli Andreje Babiše „v teplákách“. V Pavla Zemana vkládají důvěru, že využije svou pravomoc v jeho neprospěch, čili v něm vidí nepřítele Andreje Babiše. Asi se nikdy nedovíme, z čeho pramení jejich důvěra k němu. Jejich pohled na něj ovšem dodává snaze Marie Benešové chránit jej před případným odvoláním povahu paradoxu.


středa 26. června 2019

SOUD DOSKOMÍRAL K PRÁZDNINÁM

Na Karlovarských právnických dnech vystoupil předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal se zásadní úvahou o potřebě novelizace trestního řádu, směřující k urychlení trestního procesu. Je to jeho tradiční téma, kterým se zabýval zejména jako duchovní otec dřívějších novelizací trestního řádu. Potěšila mě ta část jeho vystoupení, v které se rozhovořil o významu dobré přípravy předsedy senátu na vedení procesu, na nezbytnost dokonalé znalosti trestního spisu. Mluvil mi z duše, neboť mezi mými poznatky z praxe je i vyhlášení rozsudku, při němž předseda senátu prokázal mezery ve znalosti spisu, ale přesto uložil drakonické tresty. 

Naopak mě nepotěšily úvahy o nutnosti omezení práv obhajoby, jež mají znemožnit obstrukce, směřující k prodlužování procesu. Jde o omezení délky závěrečných řečí a o zavedení přípustnosti jejich přerušování či zastavování. Je pravda, že se vyskytují obžalovaní, kteří dokáží přednášet stanoviska k důkazům nebo  závěrečné řeči i několik dní. A v umění protahovat jednání s ními závodí i někteří obhájci. Prospěch pro obžalované z takového jednání je nejistý, advokáti jej mají vždy. Jenže jde o úkazy, které se odehrávají jen výjimečně, zřídka u okresních soudů, a účastní se na nich výjimeční obžalovaní, nadaní sebevědomím a výřečností. Daleko častější jsou případy, kdy obžalovanému působí přednesení závěrečné řeči potíže a přerušování soudcem je běžným nešvarem. Omezení, která navrhuje předseda Nejvyššího soudu ČR, jsou reakcí na chování výjimečných jedinců mezi obžalovanými i obhájci, ale mohou mít neblahý dopad na běžné případy. Rychlost procesu je sice důležitý ukazatel, ale zvýšení jeho významu by nemělo jít na úkor práv obhajoby.

Domnívám se ale, že pan předseda Nejvyššího soudu je tak trochu „mimo mísu“, protože přebujelá výřečnost některých obžalovaných určitě není hlavní příčinou průtahů řízení. Daleko větší potíže zejména u velkých procesů vyvolává nekázeň svědků, jejichž neomluvená neúčast nutí soud k zaplňování mezery v rozvrhu jednání náhradním programem a často i k odročování řízení. Možná pana prof. Šamala napadnou nějaká systémová opatření, jak svědky ukáznit.

Příkladem je vývoj „velké daňové kauzy“, vedené u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného proti Shahramu Zadehovi & spol. Sleduji toto řízení od jara r. 2015 a o potížích se svědky jsem začal psát v r. 2018. ˇPostihly i poslední předprázdninový blok hlavního líčení, plánovaný na dny 24-26. června 2019. Dne 24. se dostavil jeden ze dvou předvolaných svědků. Jeho výpověď byla velmi krátká a týkala se jeho vlastní obchodní činnosti a sporu s finanční správou. Nikoho z obžalovaných neznal, takže nemohl poskytnut žádné informace o jejich činnosti. Dny 25. a  26. června byly vyhrazeny pro výslech velevýznamného svědka. Ten se ale bez omluvy nedostavil. Soud zaplnil část uvolněného časového prostoru přehráváním odposlechů. Ale jednání dne 26. zrušil. Čili plánovaný čas třídenního bloku soud využil jen  z poloviny. Hlavní líčení bude pokračovat až v září. Co se vleče, neuteče.

pondělí 24. června 2019

CO SE V TELEVIZI NEDOVĚDĚL BENJAMIN ROLL


Česká televize věnovala část pořadu Události, komentáře dne 24.června 2019 komentování nedělní demonstrace na Letné. Nejcennější částí pořadu byl rozhovor Daniely Písařovicové s Benjaminem Rollem, místopředsedou spolku Milion chvilek, úspěšného svolavatele celé řady demonstrací, jejichž cílem je přinucení Andreje Babiše k resignaci na funkci předsedy vlády a Marie Benešové na funkci ministryně spravedlnosti a samozřejmě také – jak jinak ! – ochrana nezávislosti justice.

Benjamin Roll se předvedl jako příjemný mladý muž, nadaný skvělou výřečností. Vysvětlil srozumitelně pohled spolku na politickou situaci v zemi a odůvodnil jeho cíle. Daniela Písařovicová se kupodivu nezachovala jako nadšená sympatizantka demonstrujících davů, ale Benjamina Rolla sice téměř s mateřskou něhou, ale přece jen, inteligentně tiskla a zpochybňovala jeho názory.

Neřekla však představiteli Milionu chvilek některé velmi důležité věci. Neupozornila jej např. na pravou povahu tažení za odvolání Andreje Babiše, a je možné, že si ji ani neuvědomila. Jeho cílem je „opravit“ výsledek voleb odstraněním z politického života země nesporného tvůrce volebních úspěchů hnutí ANO, jemuž zatím žádný z vůdců ne-babišovských stran nedokázal konkurovat. Případný soudní proces v kauze Čapí hnízdo by nebyl jednoduchý, takže lze právem předpokládat, že se k rozsudku v tomto volebním období  nedopracuje. Andrej Babiš by byl vyřazen z politické soutěže nejméně na dvě volební období, možná i déle. Jeho konkurenti a Zdeněk Bakala by jásali, ale není vůbec jisté, že pro stát by to byla výhoda. Trestem za politický úspěch má tedy být zničení politické kariéry. Co se nepodařilo v poctivém politickém boji, má se uskutečnit cestou zneužití nástrojů trestního práva.

Benjamin Roll samozřejmě zdůrazňoval, že je nevhodné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný politik. Připustil platnost zásady presumpce neviny, ale v případě Andreje Babiše považoval náznaky jeho viny za dosti silné na to, aby se na něj dobrodiní tohoto institutu nevztahovalo. Daniela Písařovicová mu nepřipomněla, a možná si to ani sama neuvědomila, že u nás občas dochází k trestnímu stíhání a odsuzování nevinných lidí, z nichž jen někteří se nakonec domohou spravedlnosti, ale často až po několika letech. Nelze vyloučit, že Andrej Babiš by si resignací zničil kariéru, chodil by několik let k soudu, nakonec se by se domohl zprošťujícího rozsudku, a pak by si možná vyprosil nepřiměřeně malé odškodnění. V podobné situaci byla Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu,  pronásledovaná orgány činnými v trestním řízení od r. 2013 a pravomocně zproštěná obžaloby počátkem r. 2018. Po celou dobu trestního stíhání čelila nátlaku na resignaci  i  pokusům o administrativní vytlačení z funkce. Kdyby podlehla tlakům, zničila by si kariéru,  ale přiměřeného odškodnění by se po zproštění nedočkala. Samozřejmě, nároky na výkon funkcí předsedy vlády a předsedkyně Energetického regulačního úřadu jsou nestejné, ale i tak je odepření dobrodiní principu presumpce neviny komukoli nepřijatelné.

Nelze vyčítat Daniele Písařovicové, že nezná vnitřní pravidla řízení státního zastupitelství, takže se nemohla zasmát představě Benjamina Rolla, že by snad Marie Benešová mohla tlačit na nejvyššího státního zástupce, aby ovlivnil trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo ve prospěch obviněných. Kromě toho, že k tomu nemá pravomoc a také by riskovala neúnosný skandál, kdyby se informace o takovém pokusu vynesly na světlo (a u nás se obvykle „vykecá“ všecko), snažila by se zbytečně, protože dozorový státní zástupce kauzy Čapí hnízdo je mimo dosah pravomoci nejvyššího státního zástupce a je procesně do té míry nezávislý, že ho nikdo nemůže donutit, aby jednal proti svému názoru a svědomí. V tomto ohledu je volání po resignaci Marii Benešové nesmyslné.

Podněcování demonstrantů k volání po nezávislosti justice zní sice líbivě, ale nemá věcný podklad. Má snad spolek Million chvilek důvod tvrdit, že naše justice není nezávislá, a pokud je závislá, pak na kom ? Ostatně dostane-li se jakákoli kauza před soud, každý občan má právo se posadit do soudní síně a sledovat, co se v ní děje. To je velmi účinná pojistka nezávislosti soudního rozhodování. Výřeční mladí muži by měli navíc národu vysvětlit, zda skutečně považují naši justici za závislou, a na kom, a co je k tomu vede.

Mně dělá více starostí skutečnost, že někteří soudci a státní zástupci pojem „nezávislost“ vykládají jako nezávislost na právu a dobrých mravech, stvrzenou obvyklou beztrestností nezákonného či nemravného jednání.

sobota 22. června 2019

NOVELA JAKO ŠIDÍTKO NEBO HOZENÁ KOST


Davy, svolávané spolkem Milion chvilek, jimi ostrakizovanou Marii Benešovou a část poslanců spojuje posedlost potřebou upevnit nezávislost státního zastupitelství, v té souvislosti odstranit odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou a zavést pevná funkční období vedoucích státních zástupců. Diskutuje se o nevhodnosti ústavně právního začlenění státního zastupitelství do soustavy moci výkonné.  Mesianistickým tužbám Pavla Zemana by vyhovovalo postavení státního zastupitelství na úroveň moci soudní.  Lid včetně poslanců prostě dostal novou hračku, které sice nerozumí, ale  hraje si s ní s velkou chutí a s pocitem vlastní důležitosti.

Marie Benešová, která se na ministerstvu ještě příliš neohřála, vytáhla z rukávu novelu zákona o státním zastupitelství a hodila ji jako kost davům i poslancům. Vděčně se na ni vrhli a poslanci k ní přidali dva poslanecké  návrhy, o kterých věří, že jsou lepší než  ministerské. To vše je úlitba davům, jimž se má dostat záruka, že v nejbližších letech nedojde ve státním zastupitelství k podstatným personálním změnám. Ve skutečnosti nastává stav vysloveně škodlivý. Navíc všichni vědí, že je málo pravděpodobné, že projednání předložených novel se stihne v tomto volebním období, čili Poslanecká sněmovna bude „mlít na prázdno“.

Myšlenkové pochody všech, kdo se na novou hračku vrhli, bez ohledu na to, na které straně barikády stojí, mají společné rysy. Především nikoho nezajímá, jak předmětné problémy řeší jiné evropské země, zda např. je někde státní zastupitelství či prokuratura vyčleněno ze soustavy moci výkonné. Pozornosti uniká, že v Německu i Rakousku mají státní zástupci skromné postavení státních úředníků, že Německo nemá samostatný zákon o státním zastupitelství a ten rakouský je proti našemu nápadně hubený. K hlavním starostem demonstrantů patří ochrana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana před odvoláním vládou. Má však některý evropský stát neodvolatelného nejvyššího státního zástupce či generálního prokurátora? Německého nejvyššího státního zástupce neodvolává vláda, ale „pouze“  spolkový ministr spravedlnosti, a to třeba i „na hodinu“ (stalo se v loňském roce). Rakousko a Polsko vůbec nejvyššího státního zástupce nemají, supluje ho ministr spravedlnosti. Velmi složité je postavení generálního prokurátora Slovenské republiky, který sice má sedmileté funkční období, ale za  určitých okolností může být odvolán před jeho vypršením.

Davy tedy volají po něčem, bez čeho se jiné  evropské státy obejdou. Samozřejmě, k husitským tradicím patří ochota jít proti všem (chachá), ale musí pro to být velmi vážné důvody. Ty v daném případě podle mého laického úsudku nejsou. Není třeba vymýšlete vymyšlené a osvědčené. Spíše bychom měli čelit snahám o pojetí nezávislosti justice a státního zastupitelství jako nezávislosti na zákonech a dobrých mravech, které se někdy v praxi konkrétních trestních případů uplatňuje.

Dalším společným rysem výše zmíněných stran je absence historické paměti. Všechny polistopadové legislativní úpravy státního zastupitelství poznamenala snaha nikdy nepřipustit obnovení obrovské moci generálního prokurátora totalitního státu. Proto vznikla neefektivní řídící struktura státního zastupitelství, v které nejvyšší státní zástupce je přímým nadřízeným pouze „lidí, které má v baráku“ a dvou vrchních státních zástupců. Snaha o oslabení postavení  nejvyššího státního zástupce vyvrcholila v návrzích ministra Roberta Pelikána, jenž chtěl zřídit „bezdohledový protikorupční speciál“, jenž by v původní verzi návrhu byl mimo dosah nejvyššího státního zástupce. Vezmeme-li v úvahu nejen projevy nevědomosti davů, ale i různé úvahy nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, v současnosti se směr úvah obrací o 180° a jde se do opačného extrému. Pokud se úsilí nepostaví  někdo nebo něco do cesty, nejvyšší státní zástupce dosáhne vlivu generálního prokurátora, ale na rozdíl od něj jej nebudou držet na řetěze řídící orgány státostrany, ale pouze pánbůh, pokud ovšem existuje.

Úplně se zapomíná na výsledky obrovského intelektuální úsilí, věnovaného reformě státního zastupitelství v období 2010-2016. Impulzem byl skandální způsob zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka ( které by dle mého laického odhadu skončilo zprošťujícím rozsudkem, takže skandál byl nadbytečný). Bylo jasné, že se státním zastupitelstvím by se mělo něco stát. Nastoupila Nečasova vláda s programem odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a jejího nahrazení Spasitelem a dále se záměrem změny zákona o státním zastupitelství.

Funkce Spasitele se ujal Pavel Zeman a začaly intenzivní práce na novém zákonu. Jeho přijetím by skončilo nesmyslné rozdělení republiky na „zemském“ principu do pravomoci dvou vrchních státních zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce by se stal gestorem jednotného výkonu trestního práva na celém území státu. Kromě toho mělo vzniknout uvnitř soustavy speciální státní zastupitelství pro stíhání korupce a velké hospodářské kriminality. Návrh zákona „dopravil“ do Poslanecké sněmovny až ministr Pavel Blažek. Ale jeho schválení zabránil pád Nečasovy vlády a nástup vlády Rusnokovy, jejíž ministryně spravedlnosti Marie Benešová vzala návrh zpět a pokusila se jej nahradit nicotnou novelou. Později se ministerstvo spravedlnosti stalo výsostným územím hnutí ANO, jehož představitelka Helena Válková nastoupila s ucelenou koncepcí změn v resortu. Jejich uskutečnění by soudnictví i státní zastupitelství výrazně posunulo vpřed. Součástí programu bylo i přijetí nového zákona o  státním zastupitelství. V bouřlivých diskusích se postupně objasnilo, že články soustavy nejsou totožné se stupni a lidé začínali chápat, že vrchní soudy jsou vlastně soudy druhého stupně a není třeba, aby se kvůli nim udržoval třetí stupeň státního zastupitelství. Výsledky těchto debat upadly zcela v zapomnění.  Helena Válková ovšem přišla s návrhem zákona, který zachoval existenci vrchních státních zastupitelství. Narazila na odpor a začala pracovat s legislativci státního zastupitelství na nové verzi, která by se již bez vrchních státních zastupitelství obešla. Než dokončila dílo, byla přinucena k resignaci.

Její nástupce Robert Pelikán si nelámal hlavu s koncepcí, která byla součástí volebního programu hnutí ANO, nicméně přijetí nového zákona o státním zastupitelství považoval za svůj úkol. Bohužel vnesl do něj nový prvek – nezávislé postavení „protikorupčního speciálu“, který by se mohl chovat jako neřízená střela. Postavení nejvyššího státního zástupce by za těchto okolností kleslo téměř na úroveň „šéfporadce“. Jeho návrhy neměly ale šanci na úspěch, protože v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny se usadily dvě odpůrkyně jeho nápadů: Marie Benešová a Helena Válková. Robert Pelikán nakonec pochopil, že se svými návrhy neprojde a stáhl je ze Sněmovny.

Na všechny teoretické úvahy z let 2010 - 2016 se zapomnělo a dnes se legislativci- profesionálové i legislativci-amatéři pouštějí do nového „objevování Ameriky“ a znova se všichni zaplétají do neznalosti základních pojmů. Výše popsaný legislativní vývoj přinesl zablokování personální obměny ve státním zastupitelství. Vedoucí státní zástupce je řídící pracovník jako každý jiný a může zůstávat na svém místě pouze po přiměřenou dobu, po jejímž překročení by vývojově ustrnul. Dobře viditelným příkladem je právě Pavel Zeman, který jako Spasitel po svém nástupu vnesl do státního zastupitelství čerstvý vítr, ale od určité doby se  začal měnit v Brněnskou Sfingu.

Kdyby šlo o víc než o odpoutání pozornosti předložením beznadějných novel, asi by stačilo začít pracovat tam, kde skončil ministr Pavel Blažek : jím předložený návrh zákona byl komplexní a neměl podstatné vady mimo bezzubé úpravy kárné odpovědnosti státních zástupců.  



pátek 21. června 2019

KDO BRÁNÍ MARII BENEŠOVOU ?


Česká justice vydala dne 17. června 2019 pod názvem Kdo se bojí Marie Benešové ? laudatio na současnou dočasnou ministryni spravedlnosti z pera Jaroslava Fenyka, místopředsedy Ústavního soudu. Můj pohled na jeho favoritku je zásadně odlišný, což jsem vyjádřil např. článkem Alternativní obraz Marie Benešové. Jsem přesvědčen, že není vybavena vlastnostmi a schopnostmi, odpovídajícími nárokům na důstojného držitele tohoto významného postu. Nicméně nepatřím mezi ty, kteří se jí „bojí“, protože nepovažuji za možné, aby zastavila trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, i kdyby si to snad přála, a je zřejmé, že už pochopila, že jí nepřísluší provádět zásadní změny v resortu. Z mého hlediska byla pro Andreje Babiše východiskem z nouze ve chvíli, kdy Jan Kněžínek náhle opustil úřad. Hnutí ANO prostě nemá sklad uchazečů o funkci ministra spravedlnosti,  a když už kvalitního člověka najde, neumí ho ve funkci podržet. Již jmenování Jana Kněžínka po resignaci Roberta Pelikána bylo východiskem z nouze. Slušný člověk s úřednickými zvyklostmi nebyl trvalým řešením. Demonstranti, zbubnovaní spolkem Milion chvilek, si voláním po její resignaci zbytečně „honí trika“, protože obavy z jejího jednání ve prospěch Andreje Babiše jsou zbytečné. Resignace seniorky Marie Benešové  by v tuto chvíli ničemu neprospěla, pouze by vyvolala další ochromení ministerstva a nutnost hledání dalšího náhradníka, bez záruky, že by nevyvolával veřejné pohoršení.

Fenykovo vystoupení  v její prospěch hodnotím na pozadí štvanice na Andreje Babiše, kterému vřeštící opoziční pidižvíci mimo jiné vyčítají, že svou vládu opírá o podporu KSČM, a že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB. Jejich projevy jsou výronem bezbřehého pokrytectví. Vadí jim pár tisíc členů a voličů KSČM, kteří se veřejně a čestně hlásí k nepopulárnímu názvu strany a její ideologii, a do Poslanecké sněmovny vysílají kvalitní, státotvorně se chovající reprezentaci,  zatímco nevadí masy těch, kteří zahodili rudé knížky, ke své „matce straně“ se otevřeně nehlásí a v tichosti  nám vládnou stejně jako před Listopadem. V justici a státním zastupitelství je vliv kryptokomunistů velmi silný: jejich zastoupení zejména na vyšších soudech a státních zastupitelstvích a v řídích funkcích je dosud významný, ovšem chybí zde „partaj“, které se báli a která je držela na řetěze Není to zanedbatelná okolnost: i Ústavní soud připustil v odůvodnění ústavního nálezu z 15.listopadu 2011 č.j. I.ÚS 517/10, že vliv komunistické indoktrinace v minulosti může být zátěží pro jejich myšlení v přítomnosti.

Argument registrace Andreje Babiše jako tajného spolupracovníka StB stojí na dokumentaci, vytvořené zločineckou organizací StB, jejíž obsah demonstrující neznají, a tedy ani nemohou posoudit její věrohodnost. Nedbají, že odsuzování lidí na principu kolektivní  viny odporuje mezinárodnímu právu a nezamýšlejí se nad tím, že jiný tajný spolupracovník StB Jan Kavan se stal ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a nakonec i předsedou Valného shromáždění OSN. Mladí lidé netuší, že kdysi každý, kdo vycestoval do kapitalistické ciziny, se musel po návratu zpovídat, s kým  a o čem tam mluvil, takže pracovník zahraničního obchodu se nutně musel stát předmětem zájmu tajných služeb. A už nikdo si neuvědomuje, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokurátorů, z nichž razantním pojetím výkonu funkce vynikali vojenští prokurátoři. Prokuratura byla úzce spjata s aparátem KSČ a v hierarchii moci stála nad justicí. Její pracovníci museli být bezpodmínečně loajální vůči KSČ a většinou byli členy strany. Vojenská prokuratura byla postrachem vojáků. Tvůrci lustračního zákona na tyto mocné škůdce zapomněli.

Suma sumarum: v naší justici a státním zastupitelství stále působí právníci, kteří dobrovolně vstoupili do služeb represivních orgánů totalitního režimu a podíleli se na výkonu „třídní justice“, při němž docházelo k potlačování občanských práv. Někteří si ani neuvědomovali, že slouží protiprávnímu režimu a zpochybnili tak své profesní kvality. Jiní možná o jeho protiprávnosti věděli, ale své profesní svědomí přesto ochotně prodali „za mísu čočovice“. Jako celek tvoří velké „bratrstvo kočičí pracky“, spojené pocity sounáležitosti, které má dosud v justici a státním zastupitelství značný vliv a jehož příslušníci si v případě potřeby vzájemně kryjí záda.

Obě klíčové postavy, o nichž je zde řeč, jsou příslušníky „bratrstva“. Marie Benešová byla nenápadnou referentkou okresní prokuratury a jako jedna z mála nebyla členkou KSČ. Netuším, čím prokazovala povinnou loajalitu ke KSČ. Jaroslav Fenyk byl členem KSČ a vojenským prokurátorem, údajně horlivým ve službě. Vzpomenu-li si na štvanici, které byl vystaven bývalý předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, když jej prezident Václav Klaus a později i Miloš Zeman navrhli do funkce soudce Ústavního soudu, nemohu pochopit, jak se mohl stát ústavním soudcem a dokonce místopředsedou Ústavního soudu člověk se špatnou minulostí Jaroslava Fenyka. Váha jeho podpory Marie Benešové tomu odpovídá – nelze ji brát příliš vážně.

Ostatně ji zlehčil typicky prokurátorským účelovým nakládáním s fakty. Např. v její prospěch připomněl, že ji do funkce nejvyšší státní zástupkyně navrhl legendární Otakar Motejl. Ten ji ale z vlastní zkušenosti vůbec neznal a dal na mínění různých rádců. S poctivými úmysly ji doporučil její dobrý kamarád Pavel Kučera, tehdy Motejlův blízký spolupracovník, jemuž se později odměnila neoprávněným zahrnutím do tzv. „justiční mafie“ a vystavením souvisejícímu pronásledování. Byli ale i jiní rádci, jejichž úmysly tak čisté nebyly.

Jaroslav Fenyk nepravdivě interpretuje její úlohu v tzv. „kauze katarského prince“. Podle platného ustanovení trestního řádu po předání trestní věci rozhodnutím ministra spravedlnosti do zahraničí národní orgány činné v trestním řízení nesměly konat. Předání trestního stíhání do ciziny bylo výsostným právem ministra.  Bývalá členka KSČ Monika Křikavová zákon nerespektovala a zahájila soudní řízení. Marie Benešová jí jako nejvyšší státní zástupkyně hlučně podporovala v nezákonném jednání. Na motivaci jejího počínání vrhá stín skutečnost, že po odvolání z funkce našla útočiště v advokátní kanceláři, která obstarávala záležitosti „katarského prince“, a odtud se posunula do ochrany   podnikatelského klanu Komárků, zabývajícího se obchodováním a těžbou ropy a zemního plynu. Konec nezákonnostem učinil Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění „prince“ z vazby a zastavil řádění Moniky Křikavové. Jaroslav Fenyk se mýlí, když tvrdí, že případ skončil „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti. Ve skutečnosti skončil pravomocným rozsudkem českého soudu, s nímž byl spokojen jak žalobce, tak obhájce.

Jaroslav Fenyk zkrášluje její následné odvolání z funkce tvrzením,  že doplatila na snahu o nezávislost justice. Ve skutečnosti doplatila na neúctu k právu a soustavné podrývání autority resortního ministra. Zapomněl dodat, že Pavel Němec jí vlastně prosazením odvolání pomohl, protože pod záštitou Komárků se jí určitě dařilo lépe než jako nejvyšší státní zástupkyni.

K jejím zásluhám přičítá Jaroslav Fenyk označení skupiny osob za „justiční mafii“, ačkoli to byla jedna z jejích největších hanebností. Nezmínil se, že to souviselo se zastavením trestního  stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Označenou skupinu vytvořila podle estébáckého receptu na zakládání protistátních spikleneckých center a zahrnula do ní hlavně lidi, s nimiž měla nevyřízené účty, bez ohledu na to, zda na zásah do trestního stíhání Jiřího Čunka mohli skutečně mít vliv. Proti „vyvoleným“ se pak rozjela dlouhodobá  hlučná štvavá mediální kampaň, která poškozovala také jejich rodinné příslušníky. V ní přišla ke cti její Fenykem vychvalovaná „prostořekost“. Mezi „mafiány“ se dostal její bývalý nadřízený Libor Grygárek, který před soudem snadno dokázal, že se zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka neměl nic společného. Jako první spor s ní zcela jednoznačně vyhrál a zbytku jednání se již nezúčastňoval. Samozřejmě do „mafie“ začlenila Pavla Němce, jenž kdysi navrhl vládě její odvolání. Jako advokát neměl žádnou možnost ovlivnit trestní stíhání Jiřího Čunka. Stejně tak bez vlivu na jednání státních zástupců byl soudce Pavel Kučera, jemuž zazlívala přátelství s Pavlem Němcem. Přirozeně nenáviděla Renatu Veseckou, která měla tu drzost, že usedla do jejího křesla. Jako jediná z „mafiánů“ ovšem nesla aspoň politickou  odpovědnost za poklesky svých podřízených. Někteří příslušníci „mafie“ se ani navzájem neznali. Občanskoprávní  spor na ochranu osobnosti skončil po letech smírem, při němž jí žalobci vrátili přisouzené peníze. Nezanikla ale platnost omluvného dopisu, který žalobcům vystavila.

Jaroslav Fenyk se nepoučil od předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, jenž se zásadně nevyjadřuje k případům, u nichž lze  předpokládat, že se ve výhledu mohou dostat do rukou ústavních soudců. Nelenil a vyjádřil se nelichotivě o Liboru Grygárkovi, u něhož lze předjímat, že svou obhajobu povede v krajním případě až do ústavní stížnosti.

Jako přímluvce za bývalou nadřízenou Jaroslav Fenyk podal také přehled jejích skutečných zásluh a úspěchů. Nelze je přehlížet, ale zdůraznění a zkreslování bulvárních prvků jejího příběhu je zastiňuje.





čtvrtek 20. června 2019

ZUZANINA POMSTA


Pamatuji si na řev rozvášněných davů v únoru r. 1948 na podporu politiky Klementa Gottwalda. Od té doby jsem vůči masovým vystoupením lidu zdrženlivý, neboť často následuje Krysaře, aniž by přemýšlel nad směrem, kterým jej vede. Netěší mě shromáždění, svolávaná spolkem Milion chvilek, protože patří k projevům nízké politické kultury národa: svolavatelé se pokoušejí obejít mechanismy parlamentní demokracie za účelem zvrácení výsledků voleb. Je to ovšem rub téže mince politické nekulturnosti, jejímž lícem je snaha o berlusconizaci země protlačením masami podporovaného oligarchy do čela vlády, byť viditelně usilujícího nejen o své, ale  také  o veřejné blaho.

V dané situaci nemohu jásat nad  povzbuzením demonstrantů slovenskou prezidentkou Zuzanou Čapuchovou na koncertě, pořádaném na její počest. V každém případě se jedná o neomalený zásah do vnitřních záležitostí hostitelského státu, přímo o podrývání postavení hostitelské vlády, tedy o zneužití pohostinnosti. Za normálních okolností by odezvou měl být ostrý diplomatický protest.

Všecko je ale jinak. Ve skutečnosti jde o vtipnou pomstu paní prezidentky za chování Andreje Babiše při oficiální návštěvě Slovenska, při které se nechal slyšet, že Česká republika není Slovensko, takže u nás se vláda kvůli demonstracím měnit nebude. Trojjediný politik měl asi pravdu, protože právo stojí na straně vlády a není zde žádný důvod, proč by měla spáchat politickou sebevraždu. Přesto to byla neomalenost, když – sám Slovák – svým krajanům suše sdělil, že čeští politici jsou jiní kabrňáci, než jejich slovenští kolegové, kteří uhnuli řvoucím davům.

Je smutné, že bratrský soulad dvou blízkých národů musel být narušen vzájemnou neomaleností vrcholných představitelů obou států. Oba politici by se měli potupeným národům omluvit.

PO KRŮČCÍCH K VZDÁLENÉMU ROZSUDKU


Hlavní líčení ve „velké daňové kauze“, vedené proti Shahramu Zadehovi & spol. u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, pokračovalo ve dnech 17-19. června 2019 prováděním důkazů v nepřítomnosti většiny obžalovaných, samozřejmě zastoupených obhájci, a za obvyklého nezájmu veřejnosti včetně novinářů.

Před soud předstoupili jako svědci další představitelé firem, které se zabývaly zakládáním společností „na klíč“. Jimi založené společnosti figurují v obžalobě v seznamu daňových dlužníků. Předsedu senátu nesmírně zajímalo, zda si svědci pamatují, kdo u nich založení nebo převedení firmy objednal, popř. zda mají v archivu nějaké listiny, s jejichž použitím by bylo možné objednatele firem identifikovat. Opakovalo se totéž, co v dřívějších případech: svědci se odvolávali na dlouhý časový odstup, v nejlepším případě si vzpomněli, že založili a prodali společnost předestřeného jména, ale to bylo vše. Předseda senátu se velmi snažil oživit jim paměť, ale nedosáhl vůbec ničeho. Mimo to jej všichni svědci shodně ujišťovali, že související listiny tak dlouho nearchivují. Někteří mezitím své firmy prodali a ztratili přístup  k archivům.  Zájem předsedy senátu byl pochopitelný: snažil se touto cestou získat usvědčující důkazy. Pochopitelný byl i neúspěch: převážně se jednalo o obchody z let 2010 - 2012. Méně pochopitelná je skutečnost, že se o zajištění požadovaných důkazů nezajímala včas policie, vždyť jejich užitečnost je patrná na první pohled. Není to ostatně jediný policejní „nedodělek“, s nímž se toto řízení potýká.

Jiného druhu byli tři svědci, jejichž  jména se vyskytují v souvislosti s vyšetřovaným jednáním spolupracujícího obviněného Jiřího Eliáše. Jednoho z nich přivedla policie z výkonu trestu, který si odpykává za blíže nepopsanou daňovou trestnou činnost . Je pozoruhodné, že pan obžalovaný si je nepřišel poslechnout. Všichni tři svědci se zřejmě nějakým způsobem aspoň dočasně podíleli na obchodování s pohonnými hmotami, částečně společně s panem obžalovaným, ale unikli pozornosti policie, vyšetřující tento případ. Všichni tři vyprávěli o stejných věcech jako pan obžalovaný při vyšetřování nebo před soudem. Odlišnosti od jeho výpovědí vyznívají v jeho neprospěch. Oslabují tak  věrohodnost jeho výpovědí, učiněných v neprospěch spoluobžalovaných. V jejich výpovědích zazněla jména několika osob, jež zřejmě sehrály nějakou úlohu v obchodech pana obžalovaného s pohonnými hmotami, ale dosud se o nich nikde jinde nemluvilo. Podstatné je, že řeč šla o obchodech, jež probíhaly dříve, než se na scéně objevily společnosti obžalovaných Ecoll Invest a P.P.S. a v obchodech svědků a obž. Jiřího Eliáše nehrály žádnou roli. Také zde nezaznělo jméno Shahrama Zadeha. Podobný obraz by asi poskytl také výslech čtvrtého svědka, který patřil do stejné skupiny. Avšak odmítl vypovídat a po několika málo minutách opustil soudní síň.

Zvláštností byla výpověď dalšího svědka, přivedeného z výkonu trestu, potrestaného za neplacení výživného. Projevil se jako krystalická podoba „bílého koně“: zapsán v řadě společností jako jednatel, společník či člen statutárních orgánů o svém „významném postavení“ vůbec nevěděl, nedovedl vysvětlit, jak se jeho jméno do veřejného rejstříku dostalo  a neznal nikoho z obžalovaných. V době, kdy měl hrát „významnou úlohu“, žil chudě a dočasně bydlel na ubytovně. Předseda senátu se marně pokoušel oživit jeho paměť, ale nakonec to vzdal a po několika minutách jej propustil ze soudní síně.

„Zlatým hřebem“ programu měl být s napětím očekávaný výslech jednoho z blízkých spolupracovníků obž. Shahrama Zadeha, naplánovaný na poslední půlden bloku. Nebylo jisté, zda se podařilo doručit mu předvolání. Svědek se nedostavil a ani o sobě nedal vědět. Hlavní líčení proto bylo odročeno na další termín.

Nicméně soud se tímto blokem hlavního líčení přece jen několika krůčky trochu přiblížil k stále ještě vzdálenému rozsudku.


středa 12. června 2019

KRYSAŘ MIKULÁŠ A POLITICKÝ AKTIVISMUS ČESKÉ TELEVIZE


Krysař je virtuální postava, která dokáže hlasem své píšťaly svést davy ke skoku do propasti za vidinou věčné blaženosti.  Mikuláš Minář vede davy k demonstracím za vidinu života v právním státě bez nenáviděného Andreje Babiše a nebezpečné Marie Benešové a za jeho vábením jde stále více lidí, zmámených jeho výmluvností.

Účinnost jeho vábení zřejmě vydatně posílala Česká televize, která jej pozvala 11. června 2019  do pořadu Události, komentáře a v rámci předstírání vyváženosti pak nechala jeho vystoupení okomentovat dva druhořadé politiky, kteří jeho výmluvnosti nemohli konkurovat. Michal Kubal jako moderátor pořadu nebyl způsobilý jeho výroky podrobit kritickému zkoumání. Česká televize si tím strhla masku předstírání veřejnoprávní politické neutrality: zapojila se aktivně do vytváření nálady veřejnosti ve prospěch odstranění Andreje Babiše z čela vlády mimoparlamentní, popř. mimoprávní cestou.

Mikuláš Minář se v televizním vystoupení předvedl jako skvělý „krysař“: je to inteligentní, dovedný demagog, nadaný vynikající výmluvností. Lidé na náměstích samozřejmě nezkoumají věcný obsah jeho lákavých výroků, stejně jako se kdysi voliči ČSSD nezajímali o plnitelnost volebního hesla „Akce čisté ruce“  či voličí hnutí ANO o plnitelnost příslibu blahobytného života ve státě, zbaveném rakoviny korupce. Inu, národ dostane vždy přesně to, co si  zasluhuje.

Nezpochybňuji právo občanů demonstracemi vyjádřit nevůli nad čímkoli. Souhlasím dokonce s demonstrujícími v názoru, že Marie Benešová se neměla stát ministryní spravedlnosti. Mé důvody jsou ovšem od jejich značně odlišné a vyplývají z mé praxe aktivisty, dlouhodobě se snažícího o potírání nepravostí, páchaných orgány činnými v trestním řízení a ze sledování jejích mnohovrstevných projevů od příchodu na Vrchní státní zastupitelství v Praze až do současnosti. Přes kritický postoj k ní si ale nemyslím, že je nutná její okamžitá resignace. Nemá totiž pravomoc, kterou by mohla jakýmkoli způsobem zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo ve prospěch Andreje Babiše a uvědomujíc si dočasnost svého pověření zřejmě v ministerském působení mnoho škod nenapáchá. Zkušenost z jejího působení v Rusnokově vládě opravňuje k víře, že prostě po dobu nezbytně nutnou bude udržovat ministerstvo v chodu, aniž by vyvolala v resortu velké zmatky. Její  jmenování je zjevně východiskem z nouze v situaci, kdy Jan Kněžínek hodil ručník do ringu a před průhonickou Sokolovnou nestála fronta zájemců o nevděčný úřad. Samozřejmě bych od ní neočekával kladný posun ve vývoji resortu, ale je otázka, zda měl Andrej Babiš objektivní možnost vytáhnout z klobouku někoho lepšího, nechtěl-li z jakýchkoli důvodů posunout do čela úřadu osvědčeného náměstka Jeronýma Tejce. Opozice by mu ostatně mohla nabídnout snad pouze  někdejšího ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila, jehož jeden předseda vlády vyhodil „na hodinu“ a druhý dodnes lituje, že v důsledku nečekaného zkrácení mandátu jeho vlády nestihl totéž.

Obávám se, že také v případě ostatních požadavků, na které Mikuláš Minář vábí zmatený lid, by při bližším zkoumání bylo všecko jinak, než se na první pohled zdá (taoistická moudrost). Položme si  především otázku, zda existuje objektivní důvod pro pořádání protivládních demonstrací, spočívající ve viditelném úpadku země a viditelné nezpůsobilosti vlády mu zabránit. Není pochyb o tom, že prožíváme šťastné období  vzestupu země ve všech ohledech mimo obecné morálky. Samozřejmě to není výlučná zásluha vlády, ale její podíl jí nesmíme upřít. S vědomím, že dobrá vláda neexistuje,  musíme ale připustit, že Babišova vláda v nejhorším případě nevládne hůře než kterákoli předcházející, takže její nahrazení slepencem z ministran, vedených politickými pidižvíky, by bylo kontraproduktivní. K žádnému zlepšení by nedošlo. Andreje Babiše máme díky televizním obrazovkám denně na očích a víme, že se jedná o člověka nesmírně výkonného a pracovitého, který snad ani nespí (nevím, kde bere čas a energii na řízení Agrofertu, z něhož jej obviňují různí lehkoživkové). Dělá prý v zahraničí ostudu republice, ale na způsobu, jakým se k němu chovají světoví státníci, to není patrné: zřejmě jej přijímají jako plnohodnotného partnera k jednání. Ať se rozhlížím po hnutí ANO a po ostatních stranách jakkoli, nevidím nikoho, kdo by v případě jmenování předsedou vlády byl způsobilý podávat srovnatelný výkon.

Suma sumarum: objektivní  důvod ke svržení vlády Andreje Babiše nevidím. Demonstranty asi pálí  dobré bydlo a objektivně usilují o nahrazení jeho vlády partou jeho neúspěšných konkurentů. Neuvědomují si to díky svádění výmluvného mládence Mikuláše Mináře.

Hlavními požadavky mimo resignace Andreje Babiše a Marie Benešové, jimiž Mikuláš Minář svádí masy, jsou nezávislost justice a státního zastupitelství. „Krysař“ ale neříká nic o tom, v čem vidí jejich závislost, popřípadě jakými nástroji by se jejich nezávislost dala prolomit. Neuvádí, jaká opatření k prohloubení nezávislosti by byla nutná. Asi by upadl do rozpaků, kdyby toto vše měl srozumitelně vysvětlit. Na základě dlouholetého sledování činnosti soudů a státního zastupitelství si troufám tvrdit, že jejich nezávislost přerostla do beztrestnosti a neodpovědnosti některých jedinců a pokusy o ovlivnění jejich rozhodování mimoprávními nástroji jsou spojeny s neúnosným rizikem postihu ať existenčního nebo trestně právního. Zejména další prohloubení nezávislosti státního zastupitelství do úrovně, požadované Pavlem Zemanem,  která nemá v Evropě obdoby, by patrně vedlo ke zvýšení počtu nespravedlivě stíhaných osob. Mikuláš Minář by měl upřesnit své představy stran nezávislosti justice a státního zastupitelství. Dívám se na problematiku z jiného pohledu, a z toho důvodu předpokládám, že pokud by se „Krysař“ pustil do věcných podrobností, bublina jeho skvělosti by splaskla.

Významným požadavkem je jistota neodvolatelnosti pro nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Mikuláš Minář by měl vysvětlit, proč v něm vidí záruku nezávislosti státního zastupitelství obecně a ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo zvlášť. Zřejmě neví nebo nechce vědět, že Pavel Zeman dávno přestal usilovat o reformu státního zastupitelství, s kterou do funkce nastoupil, že posílil postavení komunistických prokurátorů ve svém úřadě, dříve degradovaných Renatou Veseckou, že jeho úřad v řadě případů zaštítil státní zástupce, kteří zneužili svého postavení ke škodě stran řízení, že bránil stíhání některých podezřelých případů zneužití moci, atd.atd. V této souvislosti si dovoluji vyslovit domněnku, že původní záměr na zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců neměl upevnit nezávislost státních zástupců, ale měl umožnit vypuzení z funkcí „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové), kteří seděli ve svých křeslech možná od vzniku státního zastupitelství, ale již do svého úřadu nevnášeli novou energii a nové odborné přístupy. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje a potřebuje pro svůj další vývoj impulz přesunem na jiné pracoviště. Pokud bych směl radit Mikuláši Minářovi, doporučil bych mu, aby se zamyslel nad tím, zda „opotřebovanost“ jím chráněného Pavla Zemana nedosáhla stupně neúnosnosti. 

Novou látku k popouzení davů mu poskytli bruselští úředníci zasláním našim úřadům konceptů auditorských zpráv k  vyjádření. Okolnost, že se dostaly na veřejnost, ač jí nebyly určeny a iniciativní roli v jejich šíření sehrály Bakalovy Hospodářské noviny, by měla nabádat k opatrnosti. V každém případě se jedná pouze o koncepty, zaslané českým orgánům k vyjádření. V této fázi je jejich právní hodnota nulová a jako zdroj informací jsou bezcenné. Používat je k rozeštvávání mas je neodpovědné. Samozřejmě, jejich definitivnímu obsahu bude třeba věnovat patřičnou pozornost.

Rozumím spíše odporu, který „Krysař“ vyvolává proti Andreji Babišovi kvůli jeho postavení obviněného, možná brzy obžalovaného. Slabinou jeho argumentace je skutečnost, že neví, z čeho přesně je Andrej Babiš obviněn a jak se pan obviněný zachová v případě, že státní zástupce podá obžalobu. Příklad Aleny Vitáskové je důkazem, že souběh vysoké funkce a soudního řízení v nespravedlivě vedeném procesu lze s rizikem poškození zdraví přestát. Mezi náročností práce předsedy ERÚ a předsedy vlády je dosti velký rozdíl. Je ovšem osobní věcí Andreje Babiše, jak danou situaci vyhodnotí a jak se následně zachová.

Rozumím námitce, že trestně stíhaný nebo dokonce obžalovaný politik je absurdita. Platilo by to ovšem bez výhrady v plnohodnotném právním státě, jehož orgány činné v trestním řízení nekriminalizují nevinné lidi. Platilo by to ovšem také ve státě, jehož politická kultura nedovoluje zneužívání nástrojů trestního práva k „napravování“ výsledků volebních výsledků. Z těchto důvodů jsem chápal Aleuu Vitáskovou, když po podání obžaloby nesložila funkci předsedkyně ERÚ. Ze stejných důvodů chápu Andreje Babiše, že si nechce nechat ukrást politický úspěch pidižvíky, kteří mu v čestném politickém souboji nedokáží čelit. V daných situacích je na místě trvat na tom, že v právním státě platí presumpce neviny jako úhelný kámen trestního práva. Soudím ovšem, že vzhledem k váze politické osobnosti Andreje Babiše by bylo projednání obžaloby nezávislým soudem před očima celého národa nanejvýš užitečné. 

Choulostivější je „Krysařova“  námitka spojení Andreje Babiše s StB. Zde se projevuje i porušení souvislostí historické paměti národa. V době, kdy Andrej Babiš působil v zahraničí jako pracovník zahraničního obchodu, musel každý občan, který vycestoval do kapitalistické ciziny, po návratu vyplnit a odevzdat zaměstnavateli dotazník o tom, s kým tam jednal, o čem s kým mluvil, jaké dostal dary. Dotazníky samozřejmě vyhodnocovala StB. Zahraniční rozvědka určitě Andreje Babiše nespustila z očí a nějakým způsobem jej vtáhla do svých sítí. Zda si to uvědomoval či nikoli, je nepodstatné.

Je mi jasné , že věkově podměreční demagogové se bijí v prsa a tvrdí, že oni by  se na Babišově místě s příslušníky StB nebavili ani o počasí. Snadno se jim to říká, když zkoušce pravdy nemohou být vystavení.

Pokud Mikuláš Minář předpokládá, že Andrej Babiš byl vědomým a dobrovolným spolupracovníkem StB, křižuje jej na podkladě dokumentace, vyrobené zločineckou organizací StB. O její věrohodnosti si můžeme myslet cokoli. Připomínám příklad  jiného údajného spolupracovníka StB Jana Kavana, jehož svazek StB pod názvem Kato zveřejnili pánové John Bok, disident a předseda spolku Šalamoun, a Přemysl Vachalovský, kdysi ředitel Supervize ministra vnitra. Jan Kavan byl po pádu totality postupně poslancem, senátorem, ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a dokonce se stal předsedou Valného shromáždění OSN. Stigma spolupracovníka StB mu v tom všem nepřekáželo. Český lustrační zákon je v zahraničí kritizován jako porušení mezinárodně právně zakotveného zákazu trestání na principu kolektivní viny. Ví Mikuláš Minář o nějakém konkrétním poškození státu nebo některého občana jako výsledku údajné spolupráce Andreje Babiše s StB ? To je totiž otázka, která je důležitější než tvrzení o podpisu vázacího aktu, který může být pravý nebo stejně tak dobře podvržený jako doklad, opravňující čerpání finančních prostředků na náklady, spojené se schůzkami s „agentem“, ve skutečnosti použitých k osobní potřebě důstojníků StB.

Shrnu-li všechny výše uvedené úvahy, docházím k závěru, že Mikuláš Minář je sice velmi obratný a výmluvný demagog, ale přesto nakonec pouze jalový mluvka. A Česká televize jeho vpuštěním na obrazovku daným způsobem ztratila pel nevinnosti politicky neutrálního media a zařadila se do šiku bojovníků za svržení Andreje Babiše mimoparlamentními a popř. mimoprávními prostředky. Lituji občany, kteří jdou za zvukem Krysařovy píšťaly v mylném domnění, že prospívají blahu národa.